Řecko | 1
Agrigento / Agrigento (2009) Kostas Hatziantoniu se narodil v roce 1965 na Rhodu a zde také vyrůstal. Studoval politické vědy a veřejnou správu na Ústavu práva Athénské univerzity a poprvé o sobě v literatuře dal vědět v roce 1990 jako vydavatel literárního časopisu Remvie. Od té doby spolupracoval se všemi významnými řeckými literárními časopisy, podílel se na různých encyklopediích, píše beletrii, kritické eseje – za ty získal Cenu P. Fotease – a dějepisné články. Získal ocenění Řeckého centra PEN klubu a v roce 2009 byl vybrán za člena komise Státních cen za literaturu. K jeho prozaickým dílům z posledních deseti let patří Kniha černé žluči a román Agrigento.
Synopse: Agrigento sleduje, co se stane se skupinou lidí, kterým nestačí žít obyčejný život, když se potkají v současném Agrigentu, jihosicilském městě s dlouhou historií a zároveň prodchnutém moderní sicilskou kulturou. Příběh nejprve sleduje souběžné životy postav a postupně se rozvíjí na více rovinách. Agrigento je kniha, která je poctou Sicílii povznesenou nad předsudky a stereotypy, ale také poctou skutečnému životu, který postrádáme, podlehneme-li chorobným představám. Jde o klasickou, realistickou novelu, poctivě vystavěnou a s magickou atmosférou, která zaujme a vtáhne čtenáře hledajícího literaturu vysoké kvality. Kniha, která baví, kultivuje, nutí člověka přemýšlet a hájí naději na skutečný život v živoucím prostředí evropské vzdělanosti. Z originálu přeložila Delia Fuchsová Mustelierová.
2 | Řecko
Ve dveřích se objevila teta Augusta. Byla to nejstarší teta z rodiny, starší sestra Bianky. Přijela z italského města Como, odkud pocházel její manžel. Sešlá léty, ale stále okouzlující. Dovnitř vešla chladně, políbila Izabelu a nejbližší příbuzné v přesném hierarchickém pořadí, a pak, jakmile pokynula ostatním, sedla si stranou. Mluvila minimálně, vždy s jistotou a vyjadřovala se působivými slovy, téměř archaickými. Všichni ji poslouchali s bezmeznou úctou. I přes její pozoruhodné studijní nadání, jak zdůvodňovala jednou před okruhem známých jedna z jejích praneteří, omezila se teta ve svém životě na podporu kariéry svého manžela, senátora, nyní už dlouho nebožtíka. Teta Augusta uznávala Izabelin intelekt, ale odsuzovala u ní nedostatek přizpůsobivosti a neustálé pohrdání dobrými způsoby vystupování. Svým bystrým pohledem postřehla souvislost mezi smutkem, zrcadlícím se v Izabelině tváři a tím, že je zde přítomen Linos. Zeptala se jedné ze svých neteří, co o tom ví, ta ale nevěděla nic a zavolala dona Giuseppeho, který jí to objasnil. Nějakou dobu byla v rozpacích, dumala nad rozsahem jejich přátelství, nad tím jak intimní vztah mezi nimi je, ale rozhodla se počkat do konce pohřebního průvodu, aby se mohla vyptat samotného Lina a udělat si jasno. Kousek vedle stál strýc Maurício, první bratranec Izabeliny matky, řečnil k přítomnému okruhu známých o Tankredovi Galilejském, praotci normanských panovníků na Sicílii. Vysoký muž krásné postavy s blankytně modrým a jiskřivým pohledem, no trochu zklamaným, ale ne tak kvůli zármutku, který vyplýval z dané situace. V jeho jemném a hloubavém obličeji se dalo obdivovat dokonalé spojení mužnosti a ušlechtilosti. Vzor ohleduplného a ušlechtilého života, který vždy říkal, že morální zásady mají smysl pouze pro umocňování soucitu. Podivínský, ale nikoho nepobuřující, vůči nikomu nebyl škodolibý, ale ani nijak zvlášť laskavý. Tohle byla ostatně základní myšlenka jeho života: Ani dobré, ani špatné, „jenom tak“, jak tvrdil, „můžeš být skutečně tolerantní a dobrosrdečný“. Poslední dobou přitahovaly strýce Maurícia ženy obyčejnější a umělecká díla hruběji opracovaná. „Zvláštní rozpor“, poznamenal Ruggero. „Vůbec ne,“ odpověděl don Giuseppe, který delší dobu nic neříkal. „Je to známka stáří pravého aristokrata.“ Jak čekali, než se vydají na cestu do kostela, započala debata o restaurátorských pracích v údolí řeckých chrámů, troskách antického Akragantu. Don Giuseppe vzpomínal na archeologa Pietra Griffa, který v těch těžkých dobách nezastavitelného pokroku statečně bránil šíření průmyslu směrem k historické části města. Zabránil tak plánům postavit zde továrnu Fiat. Mnozí mu vytýkali, že brání přirozenému rozšíření města směrem k moři a usuzovali, že trosky dórských chrámů jsou prokletím a překážkou pro rozvoj a prosperitu města.
Řecko | 3
„Griffo zachránil údolí chrámů už za války, když probíhaly vojenské operace po vylodění spojeneckých vojsk v roce 1943,“ poznamenal jeden vysloužilý plukovník s obarvenými vlasy, kterého všichni oslovovali „generále“, protože tak se všude ohlašoval. „Někteří chytráci říkají, že náš kraj je ošklivý. Mně se ale líbí. Nenávidím malebná místa,“ prohodil jeden Pausaniův bratranec. Ruggero souhlasil i don Giuseppe se k tomu připojil, pak se obrátil k Linovi a řekl upřímně: „Tolik továren, přestože jsou zde postavené, nikdy nezmění barvu půdy, barvu sicilské duše. Sami obyvatelé,“ řekl a ukázal na jednu skupinku místních, kteří vešli na nádvoří domu, aby uctili nebožtíka, „budou pořád stejní. Nekoukej se na gotické, románské, arabské nebo katalánské rysy. Všechno to jsou jen masky. Lidé dávají charakteristické rysy slohům. Oni vždy udávají styl, v každém historickém období.“ Někteří se taktně přesouvali, aby vyhledali bližší známé. Teta Tereza, nejmilovanější „mladá“ teta, šeptala poslední pokyny Anunciátě, která bez ustání plakala. V jiném rohu Izabela se svou sestřenicí Veronikou, která jí byla nejbližší a Kristýnou – která byla připravena se zeptat falešného generála, jakým způsobem by mohla navštívit Gaetána – pokynula Linovi, aby přišel a ona ho představila. „Kdos přichází z takové dálky, v takových okamžicích, ten tu není náhodou,“ řekla teta Tereza, která sledovala tu scénu. Vedle ní se teta Augusta skepticky pousmála. „Nic nezískáme v životě bez toho, abychom něco riskovali,“ řekla tajně své sestře. Kousek dál strýc Bernardo, hlubokým, ale laskavým hlasem, vyprávěl příběhy z válečných let. Ale když zpozoroval, jak slabý je zájem o jeho slova, začal říkat vše, co si pamatoval z vyprávění svého dědy o tom, jak jednou navštívil Agrigento sám Mussolini v roce 1924, aby vyhlásil nesmlouvavou válku proti gangům organizovaného zločinu. „,Ale i gangsteři mají právo na život,‘ odvážil se toho dne kdosi postavit na odpor. Nikdy už ho nikdo neviděl,“ řekl klesavým hlasem. „ Byl to Toto, ten pitomec, svědek v procesech roku 1932,“ vložil se do toho Ruggero, a všichni se sklonili blíž, aby se zeptali, kdo to je, protože za ta léta, kdy byl pryč, se Ruggero hodně změnil. „Opravdu? To se mi zdá neuvěřitelné,“ řekl falešný generál, který přerušil svou tichou rozmluvu s jedním dřívějším starostou, aby si poslechl Bernardovu příhodu. „Pošetilost nemusí být věrohodná. Je opravdová. A to stačí,“ odpověděl Ruggero. Dcery strýce Bernarda poprvé pozorně poslouchaly bez toho, aby zesměšňovaly příběhy svého otce, a to ho těšilo tolik, že nepřestával mluvit. „Podrobnosti se mi vybavují i po těch letech,“ ujal se opět slova a začal vyprávět řady zapomenutých událostí, rozmanitých rodinných
4 | Řecko
historek z doby, kdy si Pausaniás bral Bianku. Jeho žena, teta Tereza, která jako jediný prostředek k pochopení světa měla ironii – jež byla reakcí na vzestup gaunerů, jak jednou a pouze jedinkrát vysvětlovala po jedné velmi násilné hádce se svým, jinak vždy vlídným, mužem – vypadala překvapená postojem, který musela zaujmout. „Příčinou toho musí být atmosféra tohoto domu,“ podotkla. Za jiných okolností by takové soustředěné uctívání smrti vyvolalo v Linovi pocit nudy a rozpačitosti. Nyní se přesto cítil přirozeně, i když na něj, tu a tam, všichni soustředili své pohledy. „Vy jste manžel Izabely?“ zeptal se jeden Pausaniův nahluchlý příbuzný, který cosi zaslechl, ale neporozuměl tomu. Ta otázka byla tak náhlá, že nestihl ani uhnout pohledem jinam, ani dělat zamyšleného, aby se jí vyhnul. Usmál se, jak nejvlídněji mohl, a obrátil se, aby se podíval na Izabelu. Oči se jí rozzářily jiným světlem, zvláštním. Intenzita a takt, kterým disponoval její jemnocit, říkal: „je škoda, že nepoznal otce trochu lépe“, ale upřímně jí těšilo, že nebyla náhoda, že ho poznal den předtím, než navždy odešel. Zachvěla se. Takové síly z hloubky jejího vědomí, síly, které se dosud neobjevily a hrozily, že ji svedou – aniž by sama věděla k čemu – když v tom se k ní přiblížila teta Tereza, aby jí řekla, že je čas se přesunout do kostela… ... Postupovala mlčky, s kamenným výrazem ve tváři, ustáleným krokem a ustavičně těkavým pohledem. Kousek za ní Linos přemýšlel, jak se na jednom pohřbu rozhodl přijet sem, a teď, na tomto pohřbu cítil, že něco končí. Nebo snad něco začíná? Takové průvody těl se podobají procesím toužících a popírajících lidí, průvodům prázdných duší, které se nikdy nezaplní. Slova, pocity a myšlenky vplouvaly do těch prázdných míst, když zazněl u vchodu do kostela první verš z Písma svatého: „Requiem aeternam dona eis, Domine. Et lux perpetua luceat eis.“ – „Odpočinutí věčné dejž jim, Pane. A světlo věčné ať jim svítí…“ Přišlo hodně lidí, přátelé, bývalí pacienti i obyčejní známí. Jedni z úcty, jiní kvůli samotnému nebožtíku a další kvůli rodině Timokrei. Mnohé z nich přivedla zvědavost. Přišli také někteří oficiální činitelé, ne ti, kteří jsou voleni, ale jiného řádu, tajemného. Byli i tací – málo jich, to je pravda – kteří, i když litovali, s potěšením, že jsou sami ještě živí, diskutovali se skrytou radostí, úlevou, že nikdo z jejich přítomných příbuzných nezaplnil místo ve věčné temnotě. Většina hostů, jako by od nich žádal nebožtík útěchu, mluvila o marnosti, ale ani oni sami neměli žádnou chuť zapomenout, jak příjemný a radostný je život. Nakonec všichni odcházeli z tohoto pohřbu spíše optimističtější. Jen don Giuseppe, oddán svým vlastním myšlenkám, se zachvěl, když si v jednu chvíli myslel, že uviděl Pausania v zadní části kostela, jak pozoruje svůj pohřeb z výklenku ve stěně a usmívá se nad modlitbami.
Řecko | 5
... Když se vydali na cestu, aby předali tělo zemřelého zemi, začaly padat z hloubky olověně zbarveného nebe zářivé kapky. Stíny mračen se stávaly stále hustší, ale kapky padaly pořád přímo a řídce. Ani větvička se nepohnula. Na stromech visely zvláštní tvary, cáry nehybné mlhy. „Jak to chtěl, tak to chtěl,“ šuškal si don Giuseppe. Zanedbatelný a daleký sem doléhal hluk města. Ve scénografii toho zamlženého dne se všechno zobrazovalo tak pečlivě, jako by vše plnilo své role, všechny události vypadaly jako zajatci jediné ideje důstojnosti, které jednou vše dosáhne, před nebo po smrti, která udává všeobecnou a závaznou důstojnost mlčení. „Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina,“ opakoval si don Giuseppe citát ze žalozpěvů. Toho večera v údolí chrámů převládal nepopsatelný klid. Byly tu signály, které jemně, ale soustavně přitahovaly pohledy, než se tam konečně setkaly a dotazovaly se, co se přihodí. Jedno období definitivně končí, blíží se zima, říkali někteří. Ale přeci, trochu výše, ve stínu Agrigenta, i bezduché věci v domě, který se začínal pomalu vyprazdňovat, si byly jisté, že nic nekončí. Když se Linos přiblížil k Izabele, aby se s ní rozloučil, pocítili to i oni sami dva, že doba, která přichází, vyžaduje trpělivost a rozhodnost. Trpělivost od něj a rozhodnost od ní. Nebylo to snadné, protože to byly právě ty vlastnosti, které jim až doteď chyběly. Doprovodila ho až k bráně. Chladný vzduch štípal do kůže, dokonce přiměl i listy se třást. Měsíc, který po úplňku začal ubývat, se objevoval mezi mraky a intimně osvětloval staré dórské sloupy. Zbytečná lítost nebo nezbytné zpovědi nevymezovaly hranice jejich pocitů. Nebylo to potřeba. Zatímco mluvili, Izabela mu dala znamení, aby zmlkl a naslouchal jedné melodii, která se blížila z údolí chrámů. Byla to taková hudba, kterou poslouchal její otec. „Slyšíš?“ zeptala se ho, a při tom mu tiskla ruku. On ještě nemohl nic slyšet, ale zašeptal: „Ano.“ Protože poprvé ve svém životě byl připravený, dost silný a připravený na to nejtěžší. Na ty těžké chvíle, které vždy začínají zítra…
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
