Řádné a mimořádné opravné prostředky v trestním řízení

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Řádné a mimořádné opravné prostředky v trestním řízení (opravné řízení a prostředky jako možnost změny rozhodnutí) Bakalářská práce

Autor:

Petr Tichý Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Miroslav Čapek

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Děčíně dne 8.4.2010

Petr Tichý

Poděkování: Upřímné poděkování JUDr. Miroslavu Čapkovi vedoucímu mé bakalářské práce za odbornou pomoc, věcné připomínky a ochotu, kterou se podílel na její realizaci.

Anotace: Cílem mé bakalářské práce je vysvětlit podstatu a účel opravného řízení. Vymezit různé druhy opravných prostředků a definovat jejich rozdílné možnosti využití v trestním řízení. Práce je rozdělena do čtyř celků. Úvodní část patří historii trestního práva, v druhé části je obecně popsáno trestní řízení, na které navazuje v třetí části opravné řízení jako jedna z jeho fází. První tři části pak slouží především jako průvodce základními informacemi pro závěrečnou část, která se již podrobněji věnuje opravným prostředkům.

Annotation: The aim of my work is to explain the nature and purpose of the correction procedure. Define the different types of legal remedies and to define the different possibilities of use in criminal proceedings. The work is divided into four units. The introductory part includes the history of criminal law. In the second part is generally described criminal proceedings, which is followed in the third part by correction procedure as one of its phases. The first three sections are being used primarily as a guide to basic information for the final part, which is than mainly focused on the details associated with legal remedies.

„ Prospěch lidu má být nejvyšším zákonem “1

1

Marcus Tullius Cicero(*3.1.106 př. n. l.-†7.12.43 př. n. l.) – římský řečník, politik a spisovatel

OBSAH: ÚVOD: .......................................................................................................................................... 7 1.

HISTORIE TRESTNÍHO PRÁVA ................................................................................... 8 1.1. 1.2. 1.3. 1.4. 1.5.

2.

POČÁTKY TRESTNÍHO PRÁVA V MEZOPOTÁMII ........................................................... 8 ŘÍMSKÉ POKRAČOVÁNÍ ................................................................................................ 9 STŘEDOVĚKÉ PRÁVO .................................................................................................. 11 STAVOVSKÁ MONARCHIE........................................................................................... 12 VÝVOJ TRESTNÍHO PRÁVA V ČESKOSLOVENSKU ....................................................... 13

TRESTNÍ ŘÍZENÍ ........................................................................................................... 15 2.1. PŘEDMĚT, ÚČEL A ÚKOL TRESTNÍHO ŘÍZENÍ .............................................................. 15 2.2. ZÁKLADNÍ ZÁSADY TRESTNÍHO ŘÍZENÍ...................................................................... 16 2.3. SUBJEKTY TRESTNÍHO ŘÍZENÍ .................................................................................... 20 2.3.1. Orgány činné v trestním řízení .......................................................................... 20 2.3.2. Osoba, proti níž je vedeno trestní řízení ............................................................ 21 2.3.3. Další účastníci ................................................................................................... 22 2.4. STÁDIA TRESTNÍHO ŘÍZENÍ ........................................................................................ 22 2.4.1. Přípravné řízení ................................................................................................. 22 2.4.2. Předběžné projednání obžaloby ........................................................................ 23 2.4.3. Hlavní líčení ...................................................................................................... 23 2.4.4. Opravné řízení ................................................................................................... 24 2.4.5. Řízení vykonávací ............................................................................................. 24

3.

OPRAVNÉ ŘÍZENÍ ......................................................................................................... 26 3.1. OBECNĚ O OPRAVNÉM ŘÍZENÍ .................................................................................... 26 3.2. ZÁSADY OPRAVNÉHO ŘÍZENÍ ..................................................................................... 27 3.2.1. Revizní princip .................................................................................................. 27 3.2.2. Princip apelační a kasační ................................................................................. 28 3.2.3. Devolutivní a suspenzivní účinek ..................................................................... 28 3.2.4. Princip beneficium cohaesionis......................................................................... 29 3.2.5. Zákaz reformace in peius .................................................................................. 29

4.

ŘÁDNÉ A MIMOŘÁDNÉ OPRAVNÉ PROSTŘEDKY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ .... 30 4.1. ÚVOD ......................................................................................................................... 30 4.2. ŘÁDNÉ OPRAVNÉ PROSTŘEDKY ................................................................................. 31 4.2.1. Odvolání ............................................................................................................ 32 4.2.2. Stížnost .............................................................................................................. 37 4.2.3. Odpor ................................................................................................................ 40 4.3. MIMOŘÁDNÉ OPRAVNÉ PROSTŘEDKY ........................................................................ 42 4.3.1. Dovolání ............................................................................................................ 43 4.3.2. Stížnost pro porušení zákona ............................................................................ 51 4.3.3. Obnova řízení .................................................................................................... 56

ZÁVĚR: ..................................................................................................................................... 62 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY: .................................................................................... 63 SEZNAM PŘÍLOH, SCHÉMAT A GRAFŮ .......................................................................... 65

Úvod: Každý, kdo má určitou znalost trestního práva procesního a zná problematiku opravných prostředků, by se na úvod této bakalářské práce pravděpodobně zeptal autora na cílovou skupinu čtenářů! Naproti tomu by laik pravděpodobně vynechal úvod, proletěl obsah a vrhl se rovnou do získávání nových znalostí z trestního práva. Na tomto místě je ale potřeba dát profesionálům za pravdu. Bylo by velmi naivní domnívat se, že bakalářská práce svým rozsahem dokáže dopodrobna rozebrat detaily a problematiku tak náročného tématu jakým řádné a mimořádné opravné prostředky jsou. Popravdě řečeno každý z tzv. institutů opravného řízení by byl svojí složitostí a rozsáhlostí spíše předmětem prací rigorózních. V této práci budu tedy při výkladu textu uvažovat způsobem, o kterém se domnívám, že je určen především čtenářům z řad laické veřejnosti se zájmem o trestní právo, příp. studentům právně zaměřených škol, pro něž ale trestní právo není hlavním nebo dokonce státnicovým předmětem. Cílem mé práce není detailně rozebrat ten či onen opravný prostředek, cílem není ani zdlouhavě popisovat a rozebírat celé stádium opravného řízení. Výsledkem této teoreticky zaměřené práce by měl být především systematicky ucelený přehled informací rozdělený do čtyř úzce souvisejících kapitol, s cílem přiblížení podstaty a účelu opravného řízení a možnosti využití řádných a mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Abych vysvětlil základní etapy, které trestní právo resp. právo obecně za svou historii prodělalo, věnoval jsem na úvod této práce několik málo stran historickému vývoji trestního práva. Průběžně zde také uvádím informace o vývoji opravných prostředků. V druhé části, týkající se již současného práva, vysvětluji základní zásady trestního řízení, definuji účastníky a popisuji ve zkratce jednotlivé fáze řízení. Alespoň základní znalost jednotlivých kroků a zásad trestního řízení je nutná k pochopení podstaty opravného řízení. Třetí a také poslední průvodní kapitolou, ve které se dostaneme až k samotným opravným prostředkům, je opravné řízení. V této kapitole vysvětlím pojem a účel opravného řízení a v neposlední řadě popíši zásady, kterými je opravné řízení ovládáno. Poslední a zároveň hlavní sekcí této práce budou již samotné řádné a mimořádné opravné prostředky. Pokusím se je zde vysvětlit, roztřídit, uvést důležité informace a opovědět na otázky typu: proti jakému rozhodnutí směřují, jaké osoby jsou oprávněny je využívat, ke komu a v jaké formě musejí být podávány.

1. Historie trestního práva Právo, bez ohledu na jeho rozdělení do sub-kategorií, např. práva trestního, rodinného, obchodní apod., a které je dnes zpravidla definované jako soubor právních norem upravujících přípustnost chování jeho subjektů, prošlo velmi dlouhým historickým vývojem. Tento postupný a zdlouhavý proces, ovlivňující všechny generace lidstva, nebyl dodnes ukončen a pravděpodobně ukončen nikdy ani nebude. Na základě racionálního myšlení bychom mohli tuto teorii opřít o fakt, že právo se bude vyvíjet do té doby, dokud lidé budou vymýšlet nové formy jeho zneužití.

1.1. Počátky trestního práva v Mezopotámii Pokud bychom se snažili chronologicky popsat historický vývoj trestního práva a pokusili se najít určité spojitosti, které vedly ke vznikům prvních právních kodexů, resp. ke vzniku prvních pramenů práva, museli bychom zavítat až do období starověku, ještě přesněji do doby kolem roku 1800 př. n. l. V této době se šestým panovníkem Starobabylonské říše stává král Chammurapi, s jehož jménem jsou především spojována slova ,,velký válečník, státník a organizátor“, který za své vlády např. re-organizoval státní správu, vytvořil kraje jako samosprávní celky a do vedení těchto krajů postavil kvalifikované úředníky - místodržící. Bez ohledu na jeho úspěchy, ať už se jednalo o válečné tažení a s ním spojené podmanění téměř celé Mezopotámie nebo o státnickou činnost která vedla ke vzniku určité formy státní byrokracie, Chammurapiho jméno je pro náš význam z pohledu historie práva hlavně spojeno se zákonodárstvím a se vznikem Chammurapiho zákoníku. Většina z nás pravděpodobně zná a již někdy použila staré lidové přísloví „Oko za oko, zub za zub“. Mnozí z nás tento výrok asociují s okamžikem, kdy chceme vyjádřit určité právo na odvetu. Každý si však již neuvědomuje, že právě na principu tohoto přísloví vznikl onen Chammurapiho zákonik. Jedná se o jeden z nejstarších dochovaných zákoníků, za starší už jsou dnes považovány pouze zápisy o zákonech sumerského krále Urnammy z města Uru a další dva kodexy z Mezopotámie, který čítá systematicky uspořádaný soubor 282 článků vytesaných do kamene a vycházejících zejména ze zvykového práva. Chammurapi v něm rozděluje obyvatelstvo na tři skupiny: privilegované, neprivilegované a nesvobodné obyvatelstvo.

8

Řeší otázky interakce vzájemných vztahů a záležitosti týkající se např. rodiny, osobního vlastnictví, majetku, cen, mezd, násilných zločinů a postavení společenských vrstev. Zákoník má spíše formu určitého předpisu chování s přesně vymezenými trestnými činy, vedle kterých jsou definovány tresty, které po nich následují. Pro ilustraci uvádím tři příklady z Chamurapiho zákoníku: -

Jestliže někdo někoho obvinil a uvrhl naň podezření z vraždy, avšak neusvědčil jej, bude ten, kdo ho obvinil, usmrcen.

-

Jestliže otrok jiné osoby udeřil příslušníka třídy plnoprávných občanů ve tvář, uříznou mu ucho.

-

Jestliže stavitel postavil někomu dům a neudělal své dílo pevně a zeď spadne, tento stavitel pevně vystaví tuto zeď ze svých vlastních prostředků.2

Tato forma měla usnadnit práci soudcům a při udělování trestu znemožnit odchýlení od zákoníku, což jinak řečeno znamená, že obviněný resp. potencionální pachatel ví, jaký trest ho čeká v případě uznání viny. V případech, kdy došlo k důkaznímu selhání a všechny další prostředky byly vyčerpány, existovala možnost využití ordálu, tzv. božího soudu. Ordály, které měly za úkol rozhodovat o vině či nevině, byly jinými slovy zkoušky, které obviněný musel podstoupit a kde jako svědek činu měl o vině rozhodnout bůh, případně voda, země, nebo oheň. Příkladem takového ordálu je ordál vodou, spočívající v tom, že obviněný byl vhozen do vody v zavázaném pytli a pokud se mu podařilo přežít, byl nevinen. Nutno podotknout, že takové iracionální prokazování viny bylo běžnou záležitostí až do pozdního středověku, kde ho později začalo nahrazovat vynucování viny pomocí mučení.

1.2. Římské pokračování Vývoj Římského právního systému byl velmi dlouhým procesem, jehož počátky se datují do 8. stol. před n.l., a vycházejí ze základů nepsaného zvykového práva. Římské právo se později měnilo a přizpůsobovalo v závislosti na aktuální politické a společenské situaci, která v té dané době nastala. Například existují domněnky, že

2

Ukázky z Chammurapiho zákoníku, dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Chammurapiho_zákoník

9

zvykové právo v době královské bylo vydáváno králem ve formě nepsaných královských zákonů „leges regiae“ a bylo vykládáno kněžími. V této době je král, v jehož rukách je pravomoc trestat, považován za jediného a nejvyššího představitele lidí směrem k bohům. K velkým změnám v tvorbě zákonů dochází kolem roku 510 př. n. l., toto období je spojené s koncem římského království a počátkem republiky. Od počátku tohoto období vzniká určitý systém volených úředníků, mezi kterými platí pravidlo společné dohody tzv. princip kolegiality „ius intercessionis“ s možností práva veta u každého z nich. Za první psanou formu římského práva se považuje Zákon dvanácti desek „Lex duodecim tabularum“ z roku 449 př. n. l., který byl výsledkem nutnosti uspokojit potřeby informovanosti občanů. Obsah tohoto zákona tvořilo především právo soukromé a právo trestní, a to jak hmotné, tak i procesní s důrazem na rovnost občanů, dědictví po mužské linii a nedotknutelnost majetku. V roce 367 př. n. l. dochází k založení magistrátu městských praetorů, kteří se postupně stávají nejvyššími představiteli soudní moci. Praetor nebyl soudcem, jeho funkce spočívala v garanci správného průběhu procesního řízení. Každý praetor mohl, tedy pokud to považoval za nutné, zásadně ovlivnit první fázi soudního řízení „ius in iure“ tím, že doplnil novou nebo opravil existující právní normu. V průběhu 2. století př. n. l. došlo k založení stálých soudních dvorů „quaestiones perpetuae“, kde praetoři zaujali funkce předsedů. Po zvolení do funkce, jehož funkčním obdobím byl jeden rok, vydávali prohlášení „edikty“ se stručným popisem o užívání úřadu. Tyto edikty se později stali základem pro vznik souboru nových norem práva prétorského „ius praetorium“. S postupným vývojem společnosti docházelo ke vzniku dalších praetorských úřadů, jako např. „praetor peregrinus“ tj. úřad praetora cizineckého. Posledním důležitým milníkem před zánikem římské republiky je rok 286 před n.l., kdy byl sepsán zákon „lex Aquilia“, jenž se stal základem práva odpovědnosti za škodu. Zánikem republiky prakticky dochází k císařské samovládě a tím i k úpadku rozvoje práva. Jediným zdrojem práva se stávají „leges generales“, tj. císařská nařízení, která nejenom že vznikají v obrovském a nepřehledném množství, ale navíc mají povětšinou nízkou právní kvalitu. Absence souhrnného právního předpisu se tak stala odrazem pro vznik kodexu nazvaného Codex Theodosianus. Tento kodex, obsahující císařská nařízení od dob císaře Konstantina I, se stal na dlouhou dobu zdrojem znalostí o římském právu pro celou západní Evropu. V roce 534 n. l. byl vydán Codex Iustinianus, který se později stal součástí souboru 10

občanského práva, známého pod názvem Corpus iuris civilis, též znám jako „CIC“. Platnost tohoto souboru občanského práva trvala několik století, než si postupné společenské změny vyžádaly jeho úpravu. Na závěr úvodní části historického vývoje trestního práva bych rád věnoval několik slov opravných prostředkům. Ať už se jednalo o určitou formu primitivního řízení za dob krále Chammurapiho nebo sofistikovanější formu civilního, resp. trestního řízení za dob Římské říše, proti rozsudkům nebylo možné podat odvolání. Určitou výjimkou a jedinou možností udělení milosti nebo odpuštění byla apelace směřovaná přímo k císaři.

1.3. Středověké právo Vymezení období středověku není zrovna jednoduché a je v mnoha případech předmětem diskuzí. Všeobecně se za počátek středověku považuje pád Západořímské říše v roce 476 n. l., na opačném pólu je konec středověku a s tím spojený rok 1492 n. l., symbolizující objevení Ameriky. Jak jsme si již uvedli v předchozí kapitole, římské právo silně působilo na vývoj práv v dalších evropských zemích a bez větších změn bylo platné po celou dobu raného středověku, tedy asi do 11. století. S postupným rozvojem feudálních státu se právo, v té době závislé na obyčejích společnosti, transformuje výhradně v zájem státu a šlechty. Při aplikaci práva tedy dochází k hodnocení osoby pachatele, ale i oběti na základě společenského postavení. Nejstarším českým souborem právních předpisů je Břetislavova dekreta z roku 1039 n. l., kterou nad hrobem svatého Vojtěcha vyhlásil český kníže Břetislav I. Obsahovala prvky rodinného a trestního práva a jejím úkolem bylo především vymýtit pohanské zvyky, které se velmi často mísily s křesťanskou vírou. Tresty za porušování těchto předpisů byly velmi přísné a v případech, kdy nebylo dostatečné množství důkazů, se rozhodovalo pomocí božích soudů nebo-li ordálů. Změna rozsudku na základě opravných prostředků není dekretou upravena a je do jisté míry záležitostí iniciativy jedince v podobě žádosti o milost, o které následně rozhoduje kníže. Jednalo se spíše o určitou formu mimořádného opravného prostředku, o němž bylo rozhodováno především s ohledem na tehdejší politickou situaci.

11

1.4. Stavovská monarchie V době Stavovské monarchie dochází k zásadnímu rozvoji trestního práva. Po převzetí několika starších trestněprávních norem dochází také ke vzniku celé řady nových norem, které chrání především zájmy feudálního státu, církve a náboženství. Přes velkou snahu a neúspěšný pokus husitského hnutí nastolit rovnost všech pachatelů, platí i nadále odlišné postavení pachatelů dle společenského postavení. V této době chybí českému feudálnímu právu souhrnný seznam trestů, jedinou výjimkou je snad kodifikace městského práva „ Koldínův zákoník “, který upravoval život obyvatel města, jeho správu a justici. Absence taxativně vyjmenovaných trestů vedla zejména k bezodkladnému uplatňování trestů smrti nebo dalších tělesných příp. zmrzačujících trestů. Dalším z iracionálních prostředků trestního resp. důkazního řízení, které se začíná prosazovat v 16. století je tortura. Tortura označovaná též jako mučení, byla běžnou součástí vyšetřování a znamenala podstoupení vyslýchaného právu útrpnému. K přiznání vyslýchaných se používalo několik metod mučení, k těm nejznámějším patřila palečnice, španělská bota a skřipec. Za velmi důležitý milník v historii českého státu, a to nejen z pohledu trestního práva, je považována bitva na Bílé hoře. Po prohrané bitvě došlo k zániku Stavovského povstání a k obnovení zřízení zemského, které obsahovalo ustanovení trestního práva a s ním spojené předpisy soudního a deskového řádu. Významným obdobím z pohledu právní historie je 18. století, v této době vzniká několik zákoníku ovlivněných osvícenskou filozofií. Prvním z řady byl trestní zákoník Josefa I3. z roku 1707, který měl pouze podpůrnou povahu a byl nahrazen tereziánským zákoníkem „Constitutio Criminalis Thereziana“. Zde přetrvával stále názor, že nejtěžším deliktem je delikt proti bohu a teprve pak delikt zaměřený proti osobám. Ve všeobecném zákoníku o zločinech a trestech Josefa II.4 z roku 1787 se objevují moderní reformy postavené na zásadách žádný zločin bez zákona „nullum crimen sine lege“ a žádný trest bez zákona „nulla poena sine lege“ což představuje jeden z pilířů právního systému.5 Trest smrti je zde již 3

Josef I (*26.07.1678 - †17.04.1711), římský císař, český a uherský král

4

Josef II ( *13.03.1741 - †20.02.1790), 1765-1790 císař Svaté říše římské, 1780-1790 král uherský a král

český a arcivévoda rakouský 5

http://iuridictum.pecina.cz/w/Nullum_crimen_sine_lege

12

zcela výjimečný a dochází k uplatňování tzv. přiměřených trestů. Objevují se možnosti vyjádřit nespokojenost s výrokem soudu a uplatnit tzv. opravné prostředky. Možnost uplatnění opravných prostředků však vyžadovalo zavedení nejprve dvojinstančního, později trojinstančního systému. V polovině 18. století dochází ke zřízení již druhého apelačního soudu s odvolací pravomocí umístěného v Brně, na tento soud navazují vrchní soudy a nejvyšší soudní úřad s pravomocí rušit výroky nižších soudů. Zákoníkem o zločinech a těžkých přestupcích z roku 1803 byl definován například rozdíl mezi pojmem „žalář, těžký žalář a nejtěžší žalář“ a podrobněji vyspecifikován výkon trestu. K novelizaci tohoto zákona došlo 27. května 1852 trestním zákonem o zločinech, přečinech a přestupcích, který, jak již z názvu vyplývá, rozlišoval především mezi zločiny, přečiny a přestupky. Současně byla velká pozornost věnována právě opravným prostředkům, které je rozlišovala na řádné (odvolání a zmateční stížnost) a mimořádné (obnova řízení a zmateční stížnost pro zachování zákona). Glaserův trestní řád z roku 1873, vycházel, co se opravných prostředků týká, ze zákona z roku 1852. Úpravu výše uvedených opravných prostředků v podstatě zachoval a rozšířil o stížnost proti rozsudku o náhradě nákladů trestního řízení.

1.5. Vývoj trestního práva v Československu Po vzniku samostatného Československa 28. října 1918 bylo převzato novelizované znění rakouského trestního zákona z roku 1852. Napříč snahám ministerstva spravedlnosti o modernizaci tohoto právního řádu zůstal tento zákon až na určité novely platný do roku 1948. Nástup komunistů k moci odstartoval řadu změn. Nejprve byl vydán zákon č. 88/1948 Sb., jímž se měnily trestní zákony a řády, o dva roky později byl přijat nový trestní zákon č.86/1950 Sb., který byl doplněn a změněn zákonem č. 63/1956 Sb. Trestní řád z roku 1950, mimo jiné zavedl jednotný opravný prostředek v podobě odvolání. Odvoláním bylo možné vytýkat nesprávnost všech rozsudků první stolice. Tyto ideologicky zkreslené zákony zpravidla sloužily k potlačování politických myšlenek opozice a byly výsledkem politické situace tehdejší doby. Dalším zákonem, vydaným Národním shromážděním, byl trestní zákon č. 140/1961 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád). Tyto zákony dále prosazovaly

13

především zájmy socialistické společnosti. K největším novelizacím zákona č. 140/1961 Sb. došlo až po pádu komunistického režimu v roce 1989. Za připomenutí stojí výsledek usnesení Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, kterým byla novela zákona ze dne 2. května 1990, a pomocí které se mění a doplňuje trestní zákon č. 140/1961 Sb.6 Zatím poslední významnou změnou, která je výsledkem dlouholetých příprav, je nahrazení trestního zákona č. 140/1961 Sb. zákonem č. 40/2009 Sb. Tato „rekodifikace“ trestního zákona vychází především z vnitrostátních potřeb a dále čerpá ze zkušeností získaných v zahraničí. Řeší řadu důležitých otázek spojených s trestním řízením, mezi které patří např. výrazné posílení práv poškozených v trestním řízení.

6

zák. č. 175/1990 Sb.

14

2. Trestní řízení Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, popř. i jiných osob zúčastněných na trestním řízení, jehož cílem je zjistit, zda se trestný čin stal, zjistit jeho pachatele a uložit mu trest nebo ochranné opatření.7 Základní právní normou trestního řízení je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Tato právní norma, (dále jen „trestní řád“ příp. „TrŘ.“), definuje trestní řízení v § 12 odst. 10, jako proces, který se řídí dle tohoto zákona.8 Vedle trestního řádu ještě existují další právní normy a ustanovení upravující trestní řízení; těmi jsou např. Ústava České Republiky a Listina základních práv a svobod9. K významným pramenům patří také mezinárodní smlouvy, zejména pak evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod „European Convention on Human Rights“, která pochází z roku 1950.

2.1. Předmět, účel a úkol trestního řízení Předmětem trestního řízení je zjištění skutku, rozhodnutí o něm a výkon tohoto rozhodnutí. Účel je pak reflexí samotného předmětu trestního řízení, jedná se v podstatě o zjištění skutku, který nastal, a to pouze za pomoci zákonem stanoveného postupu. Dále je nutné určení pachatele a objasnění skutku, jenž byl zjištěn, potrestání pachatele a s ním spojené zajištění výkonu uloženého trestu, popř. rozhodnutí o ochranných opatřeních a v neposlední řadě rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem pachatele. K základním úkolům trestního řízení patří:

7

-

uplatnění účelu práva hmotného

-

působení k upevňování zákonnosti

-

předcházení a zamezování trestné činnosti

-

výchovné působení na občany

Nett, A., Drašík A., Zezulová J., Fryšták M. Trestní právo procesní-multimediální učební text č12.

1. vydání. Brno: Masarykova universita, 2005. str. 8 8

Zákon č. 140/1961 Sb., Trestní zákon

9

Zákon č. 1/1993 Sb. Ústavní zákon a Zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod

15

2.2. Základní zásady trestního řízení Základní zásady představují rozhodující postuláty tj. požadavky, jimž toto významné postavení vyplývá ze zákona a tvoří základ, na němž je vybudováno trestní řízení.10 Tyto zásady jsou uplatňovány v průběhu celého řízení a trestní řád je výslovně upravuje v § 2. S ohledem na skutečnost, že některé zásady trestního řízení jsou natolik důležité, byly tyto zakotveny v tzv. normách vyšší právní síly tedy v Ústavě, čl. 9611 a v Listině základních práv a svobod v čl. 8, čl. 37, čl. 38, čl. 40).12 Do hierarchie těchto právních norem, obsahujících základní zásady, bychom pak ještě mohli zařadit některé mezinárodní smlouvy, k nimž se ČR zavázala. Z předchozího textu vyplývá, že zásady obsažené v normách vyšší právní moci jsou závazné pro trestní řád. Níže uvádím přehled jednotlivých základních zásad trestního řízení tak jak jsou taxativně vyjmenované v zákoně č.141/1961 Sb.13, s krátkým a velmi zjednodušeným popisem.  Zásada stíhání jen za zákonných důvodů - § 2 odst. 1 TrŘ. „Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon“. Tato zásada vylučuje možnost stíhání občanů, aniž by nejprve došlo k prověření skutečností, případně jiných podnětů nasvědčujících, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu, na jehož základě by stíhání mohlo začít.  Zásada presumpce neviny - § 2 odst. 2 TrŘ. „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen“. Presumpce neviny je jedna ze zásad, která je krom TrŘ. také zakotvena přímo v Listině základních práv a svobod čl. 40 odst. 2.14 a poukazuje na to, že s obviněným se musí jednat jako 10

Nett, A. a kol. Trestní právo procesní. 2 vydání. Brno: Masarykova universita, 1999. str.35

11

Zákon č. 1/1993 Sb. Ústavní zákon. „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva“

12

Zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod. „osobní svoboda, práva v soudním řízení,

zákonný soudce, pravidla trestního stíhání“ 13

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

14

Zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod. „každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je

považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena“

16

s nevinnou osobou, a to až do doby, dokud soud nevydá odsuzující pravomocné rozhodnutí. Z této zásady vyplývá, že obviněný nemá povinnost dokazovat svojí nevinu a že v případě pochybností o jeho vině je nezbytné rozhodnout v jeho prospěch „in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obviněného“.  Zásada legality - § 2 odst. 3 TrŘ. „Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak“ Z této zásady plyne povinnost státnímu zástupci stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Výjimky jsou přípustné pouze na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy zavazující naší zemi. Zpravidla se jedná o situace, kdy okolnosti které nastaly, neumožňují stíhat osobu pro trestný čin, např. § 163a odst. 1a TrŘ.15, nebo v případech, kdy dojde např. k dočasnému nebo podmíněnému zastavení trestního stíhání (viz § 159b TrŘ.).  Zásada oficiality - § 2 odst. 4 TrŘ. „Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány v trestním řízení z úřední povinnosti.“ Tato zásada znamená, že orgány činné v trestním řízení, např. policie, jedná „ex offo“ tedy z vlastní iniciativy, tj. bez vyčkávání aktivity stran.  Zásada rychlosti - § 2 odst. 4 TrŘ. „Trestní věci musí projednávat orgány činné v trestním řízení co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod….“ Stanovení požadavku na co nejrychlejší projednávání trestních záležitostí.  Zásada nepřípustnosti petic - § 2 odst. 4 TrŘ. „K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí“ Tato zásada souvisí s čl. 18 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.16  Zásada vyhledávací - § 2 odst. 5 TrŘ. „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi 15

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „byla takovým činem způsobena smrt“

16

Zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod. „Petice nesmí zasahovat do nezávislosti soudu“

17

uvedenými v tomto zákoně….“ Význam zde spočívá v tom, že zákon zavazuje orgány činné v trestním řízení zjišťovat skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného z úřední povinnosti.17  Zásada volného hodnocení důkazů - § 2 odst. 6 TrŘ. „Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu“ Tato zásada v podstatě potvrzuje fakt, že přestože pro vyhodnocování důležitosti daných důkazů nejsou zákonem stanovená pravidla, je potřeba při hodnocení důkazů vycházet z logické, rozumové a zkušenostní složky.  Zásada spolupráce se zájmovými sdruţeními občanů - § 2 odst. 7 TrŘ. „Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení“ Hlavním smyslem je zapojit veřejnost do boje s kriminalitou na základě spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a tím předcházet, případně zamezovat trestné činnosti.  Zásada obţalovací - § 2 odst. 8 TrŘ. „Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce“ Tato zásada znemožňuje soudu jednat ve věci, dokud neobdrží podnět, resp. obžalobu od státního zástupce.  Zásada veřejnosti - § 2 odst. 10 TrŘ. „Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat“ Je zakotvena též v § 38 odst. 2 Listiny.18 Slouží především jako kontrolní prostředek veřejnosti a je zárukou pro účastníky trestního řízení o správném rozhodování. Výjimky, kdy může být veřejnost vyloučena, jsou stanoveny zákonem.

17

Fryšták, M. a kol. Trestní právo procesní. 1 vydání. Ostrava:KEY Publishing, 2008. str.16

18

Zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod. „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“

18

 Zásada ústnosti - § 2 odst. 11 TrŘ. „ Jednání před soudy je ústní… “ Rozhodování soudu je založeno na ústním přednesu zúčastněných stran, řízení (včetně vynesení rozsudku) se koná ústně.  Zásada bezprostřednosti - § 2 odst. 12 TrŘ. „Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny“ Zásada zajišťuje rozhodování soudů na základě důkazů, které byly před ním provedeny. Z logiky této zásady tedy vyplývá, že rozhodovat může pouze soudce, který byl účasten soudního jednání od začátku až do konce (viz přítomnost při hlavním líčení § 202 TrŘ.). V případech, kdy dojde k odročení soudního jednání, sdělí při jeho pokračování předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání19.  Zásada zajištění práva na obhajobu - § 2 odst. 13 TrŘ. „Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce“ Účelem je zajistit právní ochranu osobám, vůči kterým je trestní řízení vedeno.  Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností - § 2 odst. 5 TrŘ. „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí“ Tato zásada potvrzuje povinnost přezkoumat okolnosti daného případu i v momentě, kdy dojde k přiznání obviněného. Zároveň povoluje upustit od přezkoumávání okolností, které jsou méně významné pro rozhodnutí.

19

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 219 odst. 3“

19

2.3. Subjekty trestního řízení Subjekty trestního řízení jsou osoby, které mají vliv na průběh trestního řízení a tento vliv také vykonávají.20 Mezi subjekty trestního řízení patří: a) orgány činné v trestním řízení b) osoba, proti níž je vedeno trestní řízení c) další osoby

2.3.1. Orgány činné v trestním řízení Dle § 12 odst. 1 TrŘ. se orgány činnými v trestním řízení rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán. Soudy slouží především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.21 Z Ústavy ČR „čl. 81“ dále vyplývá, že výkon soudní moc náleží do rukou výhradně nezávislých soudů. Soustava těchto soudů je v České republice hierarchicky uspořádaná do čtyř stupňů. Prvním stupněm jsou soudy okresní (v Praze je to obvodní soud a v Brně městský soud). Druhým stupněm jsou soudy krajské (v Praze rozhoduje v druhém stupni městský soud). V třetím stupni rozhodují Vrchní soudy se sídly v Praze a Olomouci a nejvyšším stupněm soudní soustavy je Nejvyšší soud se sídlem v Brně. Státním zastupitelstvím je myšlen státní úřad, jenž se významně podílí na výkonu spravedlnosti. Provádí dohled nad přípravným řízením, podává obžalobu v trestním řízení a má další úkoly. Dle čl. 80 Ústavy ČR, státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.22

Soustava

státních zastupitelství je obdobná jako u soudů. Základ tvoří okresní zastupitelství (v Praze je to obvodní zastupitelství a v Brně městské státní zastupitelství), dále je to krajské zastupitelství (v Praze je to městské státní zastupitelství), vrchní státní

20

Vantuch, P. Trestní právo. 1 vydání. Brno: Rašínova vysoká škola, 2006. str. 145

21

Zákon č. 1/1993 Sb. Ústavní zákon „čl.90“

22

Zákon č. 1/1993 Sb. Ústavní zákon „čl.80 odst. 1“

20

zastupitelství se sídlem v Praze a Olomouci a soustavu uzavírá Nejvyšší státní zastupitelství v Brně. Policejními orgány dle § 12 odst. 2 TrŘ. jsou útvary Policie České republiky. V řízení o trestných činech policistů a zaměstnanců, zařazených v Policii České republiky, má postavení policejního orgánu Inspekce Policie České republiky. Stejné postavení mají v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil pověřené orgány Vojenské policie, v řízení o trestných činech příslušníků Vězeňské služby České republiky pověřené orgány této služby, v řízení o trestných činech příslušníků Bezpečnostní informační služby, pověřené orgány Bezpečnostní informační služby v řízení o trestných činech příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace pověřené orgány Úřadu pro zahraniční styky a informace a v řízení o trestných činech příslušníků Vojenského zpravodajství pověřené orgány Vojenského zpravodajství.

23

K hlavním

úkolům policie jako orgánů činných v trestním řízení patří prověřování trestních oznámení, zahajování trestního řízení, zahajování trestního stíhání a vyšetřování trestných činů.

2.3.2. Osoba, proti níţ je vedeno trestní řízení V závislosti na stádiu trestního řízení se za osobu, proti níž je vedeno trestní řízení, považuje podezřelý, obviněný, obžalovaný a odsouzený. Podezřelým je osoba, u níž je dán některý z důvodů vazby. V naléhavých případech může být tato osoba zadržena, ačkoliv proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. V případech, že dojde k odpadnutí důvodu, pro které byla osoba zadržena, musí být bezodkladně propuštěna na svobodu. Zadržovat osobu lze maximálně 48 hodin, v této době musí být zadržený obviněn a předán soudu nebo propuštěn na svobodu. Podmínky pro zadržení osoby podezřelé upravuje Trestní řád v § 76. Obviněným je osoba, která je podezřelá ze spáchání trestného činu a proti níž bylo zahájeno trestní stíhání „§ 32 TrŘ.“

23


21

V okamžiku kdy dojde k nařízení hlavního líčení, je obviněný označován za obžalovaného „§ 12 odst. 8 TrŘ.“. Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci „§ 12 odst. 9 TrŘ.“

2.3.3. Další účastníci Dalšími účastníky trestního řízení jsou obhájce a jiné osoby s obhajovacími právy, poškozený, zákonný zástupce obviněného, osoby s tzv. samostatnými obhajovacími právy - příbuzní, sourozenci, druh nebo družka obžalovaného a další zúčastněné osoby. Domnívám se, že pro naše účely postačí takto stručný popis účastníků v trestním řízení bez nutnosti detailnějšího popisu.

2.4. Stádia trestního řízení Jak jsme si již v úvodu této kapitoly řekli, trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení. Tento systematický postup probíhá v několika fázích. Trestní řád rozeznává 5 základních etap trestního řízení: přípravné řízení, předběžné projednání obžaloby, hlavní líčení, opravné resp. odvolací řízení a řízení vykonávací. Zjednodušený princip jednotlivých pochodů trestního řízení jsem se pokusil zobrazit v grafickém schématu č. 1. na straně 25.

2.4.1. Přípravné řízení Přípravné řízení je tzv. předsoudním stádiem trestního procesu24. Začíná zahájením trestního stíhání, a to buď sdělením obvinění „§ 160 odst. 1 TrŘ.“, nebo sepsáním záznamu o zahájení úkonu trestního řízení § 158 odst. 3 TrŘ. Hlavním úkolem přípravného řízení je zajistit dostatečné množství podkladů, na jehož základě bude rozhodnuto, zda má být upuštěno od trestního stíhání, nebo naopak zda má být podána

24


22

obžaloba. K zajištění potřebných důkazů slouží vyšetřování, jehož součástí je řádné vyhodnocení všech nashromážděných důkazů. Vyhodnocení důkazů pak končí rozhodnutím státního zástupce následovně: rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání nebo jeho přerušení, podmíněné zastavení trestního stíhání, schválení o narovnání anebo podáním obžaloby. Rád bych ještě podotknul, že existuje také zkrácená forma přípravného řízení tzv. „zkrácené přípravné řízení“ jehož hlavním cílem je postavit obviněného v co nejkratším čase před soud a rozhodnout ve věci. Zpravidla se jedná o případy, kdy byl podezřelý buď přímo přistižen při činu, nebo bezprostředně po něm.

2.4.2. Předběţné projednání obţaloby Druhým stádiem trestního řízení je předběžné projednání obžaloby. Tato fáze trestního řízení může nastat pouze v případě, že předchozí „přípravné“ stádium skončilo podáním obžaloby. Dalším důležitým bodem je fakt, že obžaloba u soudu podaná je přezkoumána předsedou senátu a ten podle jejího obsahu a podle obsahu spisu posoudí, zda je nutno předběžné projednání obžaloby v zasedání senátu nebo zda o ní může být nařízeno hlavní líčení.25 Z tohoto vyplývá, že hlavním účelem předběžného projednání obžaloby je prověřit, zda nedošlo v přípravném řízení k porušení zákonných postupů a zda na základě výsledků vyšetřování existují dostatečné důvody pro postavení obviněného před soud. Možnosti rozhodnutí, ke kterým soud po předběžném projednání obžaloby může dospět, jsou znázorněny na schématu č. 1. a upravuje je §188 odst. 1-3. TrŘ.

2.4.3. Hlavní líčení Je veřejným a nejdůležitějším stádiem trestního řízení, ve kterém nezávislý soud projednává obžalobu podanou státním zástupcem. Jsou zde obsaženy všechny zásady trestního řízení (podkapitola 2.2.). Účelem hlavního líčení je rozhodnout o vině a trestu obžalovaného, případně o náhradě škody nebo ochranném opatření. Co se obsahu hlavního líčení týče, tak to je určeno obžalobou, která byla podaná státním zástupcem u soudu. Stádium hlavního líčení zpravidla končí poté, co na základě provedeného dokazování a skutečností probraných v hlavním líčení soud vyhlásí rozsudek. Soud 25


23

může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.26 Různé scénáře ukončení hlavního líčení opět znázorňuje schéma č.1.

2.4.4. Opravné řízení Opravné resp. odvolací řízení je jedním z důležitých institutů, jehož hlavní význam spočívá v maximalizování záruk na spravedlivé rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Opravné řízení je předmětem kapitoly 3., ve které se budu podrobněji tímto tématem zabývat.

2.4.5. Řízení vykonávací Je finálním stádiem trestního řízení. Jeho účelem je realizovat obsah učiněného rozhodnutí, které vydaly orgány činné v trestním řízení. Jinými slovy dochází k výkonu rozhodnutí, tedy např. k výkonu trestu odnětí svobody viz § 320 TrŘ. nebo k výkonu peněžitého trestu viz § 341. Výkon rozhodnutí v sobě zahrnuje prvek státního donucení.27 Zajištění výkonu rozhodnutí nebo výkon jako takový má na starosti ten orgán, který rozhodnutí učinil a vydal. V praxi to znamená, že v řízení před soudem rozhodnutí vykonává předseda senátu, rozhodnutí o výkonu trestu a o ochranném opatření připadá soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, rozhodnutí o podmíněném propuštění patří do kompetence okresního soudu, v jehož obvodu je trest vykonáván.

26


27


24

Schéma č. 1 – Stádia trestního řízeni postoupení věci jinému orgánu (§171 odst.1 TrŘ.) zastavení trestního stíhání (§172 odst.1 TrŘ.) přerušení trestního stíhání (§173 odst.1 písm a) - d) TrŘ.) podmíněné zastavení trestního stíhání (§307 odst.1 TrŘ.) v řízení o přečinu schválení narovnání (§309 odst.1TrŘ.) věc patří do příslušnosti jiného soudu vrátí věc státnímu zástupci k došetření

Přípravné řízení

státní zástupce vyšetřování policejních orgánů (zajišťování, shromažďování a vyhodnocování důkazu) předseda senátu přezkoumá obžalobu

podání obžaloby §176TrŘ.

Předběţné projednání obţaloby

Hlavní líčení

rozhodnutí v hlavním líčení „rozsudek“

odsuzující rozsudek

zprošťující rozsudek vzdání se odvolání nebo uplynutí lhůty k podání odvolání

vzdání se odvolání nebo uplynutí lhůty k podání odvolání odvolání

Opravné řízení

odvolací soud

Vykonávací řízení

zamítne odvolání (§253 odst.1 TrŘ.) odmítne odvolání (§253 odst.3 TrŘ.) přerušení trestního stíhání (§173 odst.1 písm a) - d) TrŘ.) vrátí věc státnímu zástupci k došetření zruší napadený rozsudek nebo jeho část vráti věc soudu I. Stupně k novému projednání rozhodne ve věci sám

25

zproštění viny

3. Opravné řízení 3.1. Obecně o opravném řízení Tak jak jsem již naznačil v předchozí kapitole, opravné řízení je jeden z důležitých institutů, jenž je součástí trestního řízení. Je důležité si však uvědomit, že se ale nejedná o obligatorní „povinné“ stadium trestního řízení. Opravné řízení se stává závaznou součástí trestního řízení až v okamžiku, kdy oprávněná osoba podat podnět k opravnému řízení tohoto práva využije. Hlavní význam opravného nebo také odvolacího řízení spočívá v maximalizování záruk zákonnosti a spravedlivosti rozhodnutí, které vydávají orgány činné v trestním řízení. Jinak řečeno jde o zamezení chyb a omylů, které by jakkoli mohly přispět k nesprávnému resp. nezákonnému rozhodnutí soudu. Bezprostředním účelem opravného řízení je napravit konkrétní vadné rozhodnutí v trestním řízení. Širším účelem je prověřování rozhodování orgánů I. stupně a obecným účelem je fakt, že opravné řízení představuje jeden z nástrojů dodržování základních principů trestního řízení.28 Přezkum napadeného rozhodnutí orgánů I. stupně je v opravném řízení vždy úkolem vyšší instance, tedy orgánu vyššího a de facto i kvalifikovanějšího stupně. Jako formu nesouhlasu s uskutečněným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení lze podat jeden z opravných prostředků, a to na základě vady skutkové, vady právní nebo vady procesního postupu. Vady skutkové „error in facto“ jsou takové vady, kdy soud nebo jiný orgán činný v trestním řízení nesprávně či nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Vady právní „error in iure“ jsou takové vady, kdy orgány činné v trestním řízení sice správně zjistily skutkový stav věci, avšak nepoužily správnou právní kvalifikaci, kterou vyžaduje zákon. Vady procesního postupu „error in procedendo“ jsou takové vady, které nastanou, když orgán činný v trestním řízení porušil procesní postup trestního řízení ve vztahu k trestnímu řádu. 28

Fryšták, M. a kol. Trestní právo procesní. 1 vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2008. str. 156

26

V rozhodnutí orgánu I. stupně může dojít ke kombinaci výše uvedených vad. Rozhodujícím faktorem pro další postup v opravném řízení je skutečnost, zda se jedná o vady tzv. podstatné nebo nepodstatné. Zatímco podstatné vady porušují zákon závažným způsobem do takové míry, že jejich zjištění zpravidla vede ke zrušení napadeného rozhodnutí, tak na druhé straně vady nepodstatné a to jsou, jak již z významu slova vyplývá, vady které zásadním způsobem neovlivňují správnost napadeného rozhodnutí. Z tohoto plyne závěr, že výsledkem rozhodnutí orgánu vyššího stupně je buď potvrzené rozhodnutí nižšího orgánu, nebo jeho zrušení a nahrazení rozhodnutím novým. (viz schéma č.1.)

3.2. Zásady opravného řízení Opravné řízení jako jedna ze součástí trestního řízení je stejně jako celý systém řízení ovládáno zásadami. Jedná se o zásady všeobecné povahy jež se týkají celého trestního řízení (viz podkapitola 2.2.), a o zásady zvláštní povahy, které se dotýkají pouze opravného řízení. K zvláštním zásadám patří revizní princip, apelační princip, kasační princip, devolutivní účinek, suspenzivní účinek, beneficium cohaesionis, zákaz reformace in peius.

3.2.1. Revizní princip Revizní princip je ovládán zásadou oficiality a zjednodušeně znamená přezkoumání napadeného rozhodnutí v celém rozsahu. Orgán, který rozhoduje o opravném prostředku, je tedy povinen z jeho podnětu přezkoumat všechny výroky napadeného rozhodnutí, na jehož základě byl opravný prostředek podán, a nikoliv pouze ty výroky, které jsou napadány. V okamžiku, kdy dochází pověřeným orgánem k přezkoumávání napadeného rozhodnutí týkajícího se všech osob, které jsou oprávněny opravný prostředek podat, jedná se o tzv. revizní princip úplný. O tzv. revizním principu omezeném mluvíme v momentě, kdy dochází k přezkoumávání pouze té části napadeného rozhodnutí, které se týká osoby bezprostředně spojené s opravným prostředek, tedy osoby, která opravný prostředek buď sama uplatnila, nebo té, které se opravný prostředek přímo dotýká.

27

3.2.2. Princip apelační a kasační Otázku, jakým způsobem bude opravný prostředek vyřízen, reflektují principy apelační a kasační. Princip apelace spočívá v možnosti využití opravného prostředku k napadení jak

vad

právní

povahy,

tak

i

vad

skutkové

povahy,

vyplývajících

z

napadeného rozhodnutí. Charakteristickým bodem pro apelační princip je možnost přezkumného orgánu provádět rozsáhlejší dokazování v rámci opravného řízení a vytvářet v něm vlastní skutkové závěry (tj. měnit skutkový stav, zjištěný v napadeném rozhodnutí).29 Na základě nově zjištěných skutkových závěrů může přezkumný orgán nahradit napadené rozhodnutí vlastním. Na základě kasačního principu může přezkumný orgán napadené rozhodnutí buď potvrdit anebo zrušit, nesmí však provádět změny napadeného rozhodnutí. Charakteristické pro přezkumný orgán je zde povinnost neprovádět vlastní dokazování za účelem zjištění skutkového podstaty, ale čerpat ze skutkového základu, který byl zjištěn orgánem I. stupně, jenž je pro něj závazný a nedotknutelný. Problematickou otázkou tohoto principu oproti apelaci zůstává fakt, že může docházet ke zbytečnému prodlužování řízení opětovným podáním opravného prostředku oprávněnou osobou, která nesouhlasí ani s novým rozhodnutím přezkumného orgánu.

3.2.3. Devolutivní a suspenzivní účinek Devolutivní účinek naplňuje pravidlo instanční nadřízenosti. To znamená, že o opravném prostředku rozhoduje vyšší orgán, než ten, který vydal napadené rozhodnutí. V praxi to znamená, že např. o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního soudu, jako soudu I. stupně rozhoduje vyšší instance, tedy soud II. stupně, kterým bude soud krajský. Na základě toho, zda o opravném prostředku rozhoduje jediný orgán či nikoliv, členíme devolutivní účinek na centralizovaný nebo decentralizovaný. Typické pro centralizovaný opravný prostředek je rozhodování pouze jednoho orgánu. Příkladem je dovolání, které rozhoduje nejvyšší soud. Decentralizovaným opravným prostředkem je např. odvolání. Opravný prostředek odvolání je rozhodován v rámci krajského nebo 29

Nett, A., Drašík A., Zezulová J., Fryšták M. Trestní právo procesní-multimediální učební text č12.

1. vydání. Brno: Masarykova universita, 2005. str.76

28

vrchního soudu v závislosti na tom, jaký soud, zda okresní nebo krajský, rozhodoval v I. stupni. Existují ale i výjimky, kdy rozhodnutí, proti kterému je podán opravný prostředek, přezkoumá, napraví a plně mu vyhoví stejný orgán, který ho původně vydal. V takovém případě mluvíme o tzv. autoremedurách. Rozhodnutí v rámci autoremedury je stále rozhodnutím v I. stupni a lze proti němu uplatnit opravný prostředek. Suspenzivní účinek znamená, že podaný opravný prostředek způsobuje odklad výkonu rozhodnutí.30 V praxi se jedná o případy, kdy by absence tohoto účinku znamenala neodstranitelnou újmu. Jako příklad bych uvedl odvolání, to má podle § 245 odst. 2 a § 252 TrŘ. vždy suspenzivní31 a devolutivní účinek.32 Na druhé stráně existují opravné prostředky, jimž suspenzivní účinek není přiznán. Důvodem je obava, že při odkladu výkonu rozhodnutí by mohlo dojít k zmaření účelu trestního řízení.

3.2.4. Princip beneficium cohaesionis Jestliže na základě určitého důvodu dojde k vyhovění osobě, která podala opravný prostředek, tak princip beneficium cohaesionis nařizuje orgánu, který o opravném prostředku rozhoduje, změnit toto rozhodnutí i osobě která toto právo neuplatnila a opravný prostředek sama nepodala. Podmínkou pro realizaci této zásady je skutečnost, že změna rozhodnutí povede k prospěchu osoby, která opravný prostředek nepodala.

3.2.5. Zákaz reformace in peius Vycházejme nejprve z principu, že opravné řízení je vedeno ve prospěch osoby, která podala nebo v jejíž prospěch byl opravný prostředek podán. Zákaz reformace in peius teda znamená požadavek stanovující zákaz zhoršení postavení této osoby. Opravný prostředek však může být také podán v neprospěch takové osoby, v tomto případě princip zákazu reformace in peius nebude použit. 30


31

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 245 odst. 2 „odvolání má odkladný

účinek“ 32

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 252 „O odvolání proti rozsudku

okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud. O odvolání proti rozsudku krajského soudu jako soudu prvního stupně rozhoduje nadřízený vrchní soud.“

29

4. Řádné a mimořádné opravné prostředky v trestním řízení 4.1. Úvod Opravné prostředky by se daly definovat jako procesní úkony, kterými se oprávněné osoby domáhají způsobem stanoveným v trestním řádu přezkoumání předchozího rozhodnutí jiného orgánu činného v trestním řízení.33 Jinými slovy, podáním opravného prostředku osobou, jenž má právo takto učinit, začíná proces opravného řízení, ve kterém dojde k přezkoumání původního rozhodnutí, jeho potvrzení, zamítnutí, případně k vrácení za účelem nového projednání. Opravné řízení jsem již stručně vysvětlil v kapitole č. 3. V předchozí kapitole jsme si také řekli, že opravné řízení není obligatorní tj. „povinnou“ součástí trestního řízení. Z logického hlediska tedy vyplývá, že vlastní podání opravného prostředku je fakultativním tj. „volitelným“ úkonem oprávněného subjektu. V případě, že tedy nedojde k uplatnění práva podat opravný prostředek žádným ze subjektů trestního řízení, oprávněných takto učinit, trestní řízení proběhne bez opravného řízení. V závislosti na formě rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení lze proti těmto rozhodnutím podávat opravné prostředky. Jaký konkrétní opravný prostředek může být podán, jaká doba je přípustná k podání, k jakému orgánu je možné podat opravný prostředek a další výčet informací ve formě poučení je součástí každého rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Důležitým kriteriem pro členění opravných prostředků je doba podání ve vztahu k právní moci napadeného rozhodnutí.34 To znamená, že rozhodující úlohou základního členění opravných prostředků je odpověď na otázku, zda lze podat opravný prostředek předtím, než napadené rozhodnutí nabylo právní moci, anebo až poté, co se stalo pravomocným. S ohledem na rozlišení, zda se jedná o opravný prostředek uplatnitelný před nebo po nabytí právní moci, mluvíme buď o

33

Fryšták, M., Prouza, D., Vaněček, P., Zajíčková, E. Trestní právo hmotné a procesní. 1 vydání. České

Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2007. str. 340 34


30

řádných opravných prostředcích anebo o mimořádných opravných prostředcích. V těchto dvou skupinách jsou obsaženy následující formy opravných prostředků: Řádné opravné prostředky: -

Stížnost (§ 141 a násl. TrŘ.)

-

Odvolání (§ 245 a násl. TrŘ.)

-

Odpor (§ 314g a násl. TrŘ.)

Mimořádné opravné prostředky: -

Dovolání (§ 265a a násl. TrŘ.)

-

Stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. TrŘ.)

-

Obnova řízení (§ 277 a násl. TrŘ.)

4.2. Řádné opravné prostředky Řádnými opravnými prostředky jsou opravné prostředky, kterými se napadá nepravomocné rozhodnutí, tj. takové rozhodnutí, které je platné a vydané, avšak nenabylo ještě právní moci. Řádné opravné prostředky mají suspensivní účinek, to znamená, že podaný opravný prostředek způsobí odklad výkonu rozhodnutí do té doby, dokud o něm není pravomocně rozhodnuto „viz podkapitola 3.2.3.“ Řádné opravné prostředky jsou projednávány v řádném instančním postupu při zachování zásady dvouinstančnosti řízení.35 Pro uplatnění konkrétního opravného prostředku jsou ustanovena pravidla obsažená v trestním řádu. Ten podrobně stanovuje způsob, jakým lze opravný prostředek podat, kým a komu může být podán, v jaké lhůtě, a v neposlední řadě také stanovuje důvody, které jsou nepřípustné pro jeho uplatnění. K řádným opravným prostředkům patří odvolání (proti rozsudku soudu), stíţnost (proti usnesení kteréhokoliv orgánu činného v trestním řízení) a odpor (proti trestnímu příkazu).

35


31

4.2.1. Odvolání Odvolání je dispozitivní procesní úkon oprávněných osob, napadající rozsudek soudu I. stupně.36 Jedná se o řádný opravný prostředek, jehož podání je výlučně fakultativním tj. „nezávazným“ rozhodnutím oprávněných osob, jenž mají právo tak učinit, tj. využít práva odvolání podat, odvolání nepodat, příp. se odvolání výslovně vzdát. Je nutné si uvědomit, že pokud nedojde k podání odvolání, rozsudek soudu I. stupně nabude právní moci, stane se závazný a vynutitelný veřejnou mocí. S ohledem na význam odvolání v trestním řízení, pomocí kterého můžeme napadnout každé tzv. meritorní rozhodnutí prvoinstančního soudu „tj. výsledek soudního řízení ve věci samé soudu v I. stupni“, kterým se v zásadě rozhoduje buď o vině a trestu obžalovaného anebo o jeho nevině, můžeme z pohledu práva konstatovat, že se jedná o nejdůležitější řádný opravný prostředek proti nepravomocnému rozhodnutí. Celá problematika odvolání je zakotvena v TrŘ. „ HLAVA ŠESTNÁCTÁ § 245-§ 265 “. Odvolání je opravným prostředkem apelační povahy, který je modifikován některými prvky kasace, zároveň má jak devolutivní, tak i suspenzivní účinky.37 Znamená to tedy, že o podaném rozhodnutí bude vždy rozhodovat v odvolacím řízení soud II. stupně, jimž je krajský resp. vrchní soud, v závislosti na tom, který z nich rozhodoval o napadeném rozsudku v I. stupni. Z výše uvedeného textu tedy vyplývá, že proti rozsudkům Nejvyššího soudu a soudů odvolacích nelze odvolání uplatnit, neboť se jedná o soudy instančně vyšší. Suspenzivní účinek je uveden v TrŘ. § 245 odst. 2

38

a

znamená odklad výkonu rozhodnutí do doby, než rozhodnutí nabude právní moci. Výjimkou jsou případy, kdy odvolání podá jen poškozený příp. zúčastněná osoba, to nijak nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku nabyly právní moci a byly vykonány. Stejně tak odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek u ostatních obžalovaných nabyl právní moci a byl vykonán.39 Suspenzivní a devolutivní účinky jsou podrobněji vysvětleny v podkapitole č. 3.2.3. 36

Nett, A. a kol. Trestní právo procesní. 2 vydání. Brno: Masarykova universita, 1999. str. 233

37


38

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 245 odst. 2 „odvolání má odkladný

účinek“ 39

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 139 odst. 2

32

Podat odvolání mohou dle zákona40 pouze osoby k tomu oprávněné. Jsou jimi: -

státní zástupce, může odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost kteréhokoliv výroku. Státní zástupce navíc disponuje právem podat odvolání jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného.

-

obţalovaný, může odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost výroku, který se ho přímo týká, a může tak učinit pouze ve svůj prospěch. V jeho prospěch mohou také podat odvolání příbuzní obţalovaného v pokolení přímém, sourozenci, osvojitel, osvojenec, manţel, partner a druh. Dále to může být obhájce a v případech, kdy je obžalovaný zbaven nebo má omezenou způsobilost k právním úkonům i jeho zákonný zástupce. Obhájci obžalovaného vyplývá ze zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii povinnost uplatnit všechny zákonné prostředky, které jsou v zájmu klienta, a proto může podat ve prospěch obžalovaného odvolání i bez jeho pokynu.41 V případě, že obžalovaný „klient“ je jiného názoru, je obhájce povinen řídit se jeho pokyny, za předpokladu že nejsou v rozporu s právním předpisem.42

-

zúčastněná osoba, příp. zmocněnec této osoby nebo její zákonný zástupce, může odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost výroku o zabrání věci

-

poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, může odvoláním napadnout rozsudek pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Může tak učinit i v neprospěch obžalovaného. 43

Co se předmětu odvolání týká, tak ten se odvíjí od rozsahu práv, jenž přísluší výše uvedeným osobám. Předmětem odvolání mohou být:

40

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

41

Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii § 16 odst. 2 „Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně

a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné“ 42

Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii § 16 odst. 1

43

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 246 - § 247

33

- všechny výroky rozsudku, proti kterým bylo podáno odvolání - skutečnost, že některý výrok chybí nebo že některý výrok není obsažen v rozsudku - vady v řízení, které předcházelo rozsudku, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání 44 Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to buď v písemné formě, ústně do protokolu, elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. Lhůta k podání odvolání má trvání v délce osmi dnů a začíná běžet dnem doručení opisu rozsudku. Pokud se rozsudek doručuje i obhájci obviněného, příp. jeho zákonnému zástupci, běží lhůta dnem od doručení, které bylo provedeno nejpozději. Ostatním osobám s výjimkou státního zástupce, jehož lhůta běží samostatně, končí lhůta ve stejný den jako obviněnému. Obsahově není odvolání podané proti rozsudku soudu zákonem přesně specifikováno, avšak dle TrŘ. § 249 odst. 1 musí být v zákonné lhůtě odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. Zákon dále připouští možnost opřít odvolání o nově zjištěné skutečnosti a důkazy. Státnímu zástupci pak ukládá zákon povinnost v jím podaném odvolání uvést, byť i z části, zda jej podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Zde je nutné si uvědomit, že pokud odvolání nesplňuje náležitosti výše uvedeného obsahu odvolání, odvolací soud takové odvolání odmítne.45 K právu obviněného a osob oprávněných podat odvolání po vyhlášení rozsudku patří také právo se odvolání výslovně vzdát a právo zpětvzetí odvolání – TrŘ. § 250. Výslovné vzdání se práva na odvolání je nevratný úkon. Zpětvzetí odvolání je úkon, kterým se ruší již podané odvolání. To lze provézt do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě.

44


45

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 253 odst. 3 „ Odvolací soud odmítne

odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu odvolání “

34

Řízení u soudu prvního stupně, proti jehož rozsudku bylo podané odvolání, se defacto stává první fází odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že se v odvolacím řízení nepřipouští tzv. autoremedura, je povinností soudu I. stupně, proti jehož rozhodnutí bylo podané odvolání, předložit věc k rozhodnutí odvolacímu soudu. Soud I. stupně pak v této věci zastává funkci spíše přípravnou. Jeho povinností je provést kontrolu obsahu odvolání. V textu výše uvedeném jsem zdůraznil nutnost si uvědomit, že pokud podané odvolání nesplňuje náležitosti obsahu odvolání, odvolací soud takové odvolání odmítne. Aby na základě absence těchto náležitostí nedošlo k zamítnutí odvolání bez toho, aby bylo odvolání přezkoumáno odvolacím soudem, vyzve předseda senátu soudu I. stupně odvolatele k odstranění vad podaného odvolání. Trestní řád § 251 odst. 1 a odst. 2 v závislosti na osobě odvolatele stanovuje lhůty, ve kterých musí být vady odvolání odstraněny. Součástí výzvy předsedy senátu je poučení odvolatele o odmítnutí odvolání v případě, že nedojde k odstranění vad v zákonem stanovené lhůtě. Obžalovanému, který neodstraní vady náležitostí obsahu odvolání a který není zastupován obhájcem, předseda senátu za tímto účelem obhájce ustanoví. Po uplynutí stanovených lhůt předloží předseda senátu spisy odvolacímu soudu. Řízení u odvolacího soudu je fází přezkumnou i rozhodovací. Rozhodovací úkony probíhají buď formou usnesení jak v neveřejném, tak i ve veřejném zasedání, nebo rozsudkem ve veřejném zasedání. Při veřejném zasedání je povinná účast státního zástupce, povinnost obhájce obžalovaného účastnit se veřejného zasedání o konaném odvolání je vyžadovaná ve stejných případech jako při hlavním líčení. Činnost odvolacího soudu přísluší krajskému soudu, pokud v první instanci rozhodoval soud okresní, vrchnímu soudu, pokud v první instanci rozhodoval soud krajský. Prvním krokem odvolacího soudu je přezkum náležitostí, jejichž splnění teprve umožňuje zabývat se důvodností samotného odvolání.46 K těmto náležitostem patří např. včasnost podání odvolání, oprávněnost osob podat odvolání nebo otázky spojené se vzdáním se nebo zpětvzetím odvolání. Důvody, pro které odvolací soud zamítne odvolání, jsou uvedeny v TrŘ. § 253 odst. 1. Jedná se především o stejné náležitosti (výše uvedené), které jsou předmětem prvního kroku odvolacího soudu. Nesplnění náležitostí co se obsahu odvolání týká, je důvodem pro odmítnutí odvolání. Odvolání nelze odmítnout v zákonem stanovených případech, jestliže o povinnostech spojených s podáním odvolání 46


35

nebyla oprávněná osoba podat odvolání řádně poučena, nebo v případě, že osobě, která nemá obhájce, nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad již podaného odvolání.47 Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání na základě výše uvedených důvodů, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.48 Směřuje-li odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud automaticky i výroky spojené s výrokem o vině. Jedním z rozhodnutí odvolacího soudu, které mohou pak následovat, je přerušení trestního stíhání. K přerušení trestního stíhání dojde, vyjdou-li najevo skutečnosti uvedené v TrŘ. § 255. Jsou jimi například užití zákona při rozhodování o vině a trestu, který byl v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem. Dále to mohou být skutečnosti uvedené v TrŘ. § 173, pro které státní zástupce přeruší stíhání. Odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení předloží věc k rozhodnutí o příslušnosti soudu, postoupí věc jinému orgánu, zastaví nebo přeruší trestní stíhání.49 Poslední možností rozhodnutí odvolacího soudu je zrušení celého napadeného rozsudku, a to pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, pro vady rozsudku, pro nesprávné rozhodnutí o náhradě škody, pro nepřiměřený trest, uložený v přezkoumávané části rozhodnutí, anebo pro porušení zákona v přezkoumávané části. O zrušení napadeného rozsudku rozhodne odvolací soud i v případě, že vzniknou pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v přezkoumávané části rozhodnutí.50 Pokud dojde ke zrušení napadeného rozsudku, rozhodne odvolací soud následně: -

usnesením se omezí jen na výrok, jimž se napadený rozsudek zrušuje (TrŘ. § 259 odst. 1)

-

usnesením vrátí věc státnímu zástupci k došetření (TrŘ. § 260)

47


48


49

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 257

50


36

-

usnesením vrátí věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí (TrŘ. § 259 odst. 1)

-

usnesením odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních (TrŘ. § 265)

-

rozsudkem rozhodne ve věci sám za podmínek ustanovení (TrŘ. § 259 odst. 3)51

Byla-li soudu I. stupně usnesením odvolacího soudu navrácena věc za účelem nového projednání a rozhodnutí, je tento soud vázán právním názorem odvolacího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, které odvolací soud nařídil.52 Zároveň s vrácením věci k soudu I. stupně může být odvolacím soudem nařízeno nové složení senátu, než bylo to, které vydalo napadené rozhodnutí. Na základě důležitých důvodů má odvolací soud rovněž pravomoc nařídit nové projednání jiným soudem „stejného druhu a stupně“ než tím, který původně rozhodl ve věci v I. stupni. V odvolacím řízení jsou uplatněny zásady reformationis in peius a beneficium cohaesionis. Obě tyto zásady jsou vysvětleny v podkapitolách 3.2.4 a 3.2.5. na straně č. 29. U prvně jmenované zásady platí, že odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně.53 Druhá zásada „beneficium cohaesionis“ se projevuje tím, že odvolací soud rozhodne vždy i ve prospěch dalších spoluobžalovaných nebo zúčastněných osob, pokud jim prospívá stejný důvod, na jehož podkladě bylo rozhodnuto ve prospěch některého z obžalovaných.

4.2.2. Stíţnost Stížnost je definovaná v TrŘ. § 141 odst. 1, jako řádný opravný prostředek proti usnesení. Stížností lze napadnout kaţdé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští, a jestliže dochází k rozhodování ve věci v prvním stupni. Stížnost je opravným prostředkem, vycházející zejména z kasační zásady, kde je možný jak 51

Nett, A. a kol. Trestní právo procesní. 2 vydání. Brno: Masarykova universita, 1999. str. 247-248

52

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 264

53

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) § 259 odst. 5 písm. b)

37

devolutivní účinek (instanční nadřízenost) tak i suspenzivní účinek (odklad výkonu rozhodnutí) - výklad viz podkapitola 3.2.3. Odkladný „suspenzivní“ účinek má podaná stížnost pouze v takovém případě, kde to zákon výslovně stanovuje „TrŘ. §141 odst. 4“. Devolutivní účinky má každá podaná stížnost, neboť o stížnosti rozhoduje orgán, jenž je nadřízený orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. I zde existuje výjimka, blíže se jí budu věnovat v závěrečné části, která popisuje rozhodnutí o stížnosti. S ohledem na význam a místo, které podaná stížnost v opravném řízení zaujímá, můžeme konstatovat, že se především jedná o řádný opravný prostředek proti nepravomocným usnesením, týkajících se méně závaţných problémů. Na tomto základě je také u stížnosti oproti odvolání podstatně zjednodušena její formulace a obsah v trestním řádě. Nestanoví-li zákon něco jiného, stíţnost můţe podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž jí zákon opravňuje. Státní zástupce je oprávněn podat stížnost proti usnesení soudu, a to nejen v neprospěch obviněného, ale i v jeho prospěch.54 Trestní řád v § 142 odst. 2 dále specifikuje osoby oprávněné podat stížnost proti usnesením o vazbě, o ochranném léčení a o zabezpečovací detenci.55 Podání stíţnosti lze učinit několika způsoby, které stanovuje TrŘ. § 59 odst. 1.56 Z textu obsaženého ve stížnosti resp. z ústního prohlášení by mělo být minimálně zřejmé, kdo podává stížnost a jaké usnesení je napadáno. Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje. Lhůta k podání stížnosti je v délce tří dnů. Lhůta začíná běžet dnem oznámení usnesení „oznamování usnesení upravuje TrŘ. § 137 odst. 1-4.“ Pokud se usnesení oznamuje i obhájci obviněného, příp. jeho zákonnému zástupci, běží lhůta dnem od oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Proti usnesením viz poznámka č. 54 pod čarou, končí lhůta ve stejný den jako obviněnému. Lhůta státnímu zástupci běží samostatně. Stejně tak jako možnost podat stížnost, je 54


55

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 142 odst. 2 - Proti usnesení o vazbě, o

ochranném léčení a o zabezpečovací detenci mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. “ 56

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 59 odst. 1 - ..lze je učinit písemně,

ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem

38

v TrŘ. § 144 odst. 1-4 zakotvena možnost výslovného vzdání se nebo zpětvzetí stíţnosti. Vzniká tak oprávněným osobám právo se výslovně vzdát stížnosti, a pokud již došlo k podání stížnosti, tak „za určitých podmínek“ tuto podanou stížnost vzít zpět. Jedním ze základních předpokladů podání stížnosti jsou tzv. stíţnostní důvody. Tyto jsou zakotveny v TrŘ. § 145 odst. 1 a vyznačují takové důvody, pro které lze usnesení napadnout. Jedním z nich je nesprávnost některého výroku usnesení a druhým je porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, jestliže toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení.57 V případě, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo další důkazy, lze stížnost proti usnesení opřít i o ně. Jak jsem již v úvodu této kapitoly zmínil, každá podaná stížnost má devolutivní účinky, rozhoduje o ní tedy vyšší instance, než ta, která vydala napadené usnesení. Výjimku zde tvoří tzv. autoremedura. Ta představuje možnost orgánu, proti jehož usnesení směřuje stížnost, této stížnosti vyhovět sám,58 avšak pouze na základě splnění následujících podmínek: -

jde o stížnost, která je přípustná

-

stížnost byla podána oprávněnou osobou

-

stížnost byla podána ve stanovené době

-

stížnosti lze vyhovět v plném rozsahu (nelze ji zamítnout nebo vyhovět částečně)

-

vyhovění stížnosti se nedotkne práv jiné strany trestního řízení

V případech, kdy orgán činný v trestním řízení, proti jehož usnesení je podaná stížnost, této stížnosti nevyhoví, nebo došlo-li k uplynutí lhůty k podání stížnosti, je věc předložena k rozhodnutí instančně vyššímu orgánu, tzv. „stížnostnímu orgánu“ následovně: -

policejní orgán nebo vyšetřovatel ke státnímu zástupci vykonávajícímu dozor nad přípravným řízením „ § 146 odst. 2a“

-

státní zástupce k nadřízenému státnímu zástupci „ § 146 odst. 2b“

57


58


39

-

předseda senátu okresního soudu k nadřízenému krajskému soudu, předseda krajského soudu k nadřízenému vrchnímu soudu a předseda senátu vrchního soudu k Nejvyššímu soudu „ § 146 odst. 2c“

-

státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k nejvyššímu státnímu zástupci „ § 146 odst. 2a“

Nutno ještě podotknout, že vyřízení stížnosti cestou autoremedury představuje nové tzv. „ prvoinstanční rozhodnutí “, proti kterému lze podat novou stížnost.59 S ohledem na skutečnost, že se u stížnosti projevuje omezený revizní princip, přezkoumává nadřízený orgán pouze správnost výroků týkajících se osob nebo věcí, které předcházely napadenému usnesení. Usnesení nadřízeného „stížnostního“ orgánu je pak jedinou formou, kterou se o stížnosti rozhoduje, a proti které není možné uplatnění dalších řádných opravných prostředků. Usnesením nadřízeného orgánu dojde k jednomu z následujících rozhodnutí o stížnosti:

-

stíţnost je zamítnuta, na základě formálních důvodů, kterým může být např. podání stížností neoprávněnou osobou „ TrŘ. § 148 odst. 1b “ na základě důvodů věcných, např. shledá-li stížnostní orgán, že stížnost není důvodná „ TrŘ. § 148 odst. 1c “

-

dojde ke zrušení napadeného usnesení a nadřízený orgán rozhodne sám ve věci „ TrŘ. § 149 odst. 1a “ a nadřízený orgán uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl. „ TrŘ. § 149 odst. 1b “

4.2.3. Odpor Odpor je řádným opravným prostředkem proti trestnímu příkazu. Pojem trestní příkaz spadá do oblasti hlavního líčení v trestním řízení. Jedná se o určitou formu rozhodnutí, které lze učinit za zákonem stanovených podmínek. Tyto podmínky jsou zakotveny v TrŘ. § 314e. Trestní řád stanovuje, že trestní příkaz může vydat 59

Nett, A. a kol. Trestní právo procesní. 2 vydání. Brno: Masarykova universita, 1999. str. 251

40

samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení.60 Taxativní výčet trestů, které lze trestním příkazem uložit, jsou zakotveny v TrŘ. § 314e odst. 2a-2i. Jedná se například o trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu, peněžitý trest, zákaz činnosti do pěti let atd. Novelizací TrŘ., která nabyla účinnosti 1. ledna 2010, byly doplněny další tresty např. trest domácího vězení do jednoho roku anebo trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce do pěti let. Jak vyplývá z předchozího odstavce, proti trestnímu příkazu, vydanému samosoudcem, lze podat řádný opravný prostředek, kterým je odpor. Odpor mohou podat obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání a státní zástupce.61 Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal, a to ve stanovené lhůtě do 8 dnů od jeho doručení. V případě doručování trestního příkazu i obhájci obviněného, příp. zákonnému zástupci, platí stejně jako u odvolání a stížnosti, že lhůta běží dnem od doručení, které bylo provedeno nejpozději. Stejně tak i platí právo pro oprávněnou osobu se odporu výslovně vzdát. Naproti tomu, vzít zpět podaný odpor nelze, neboť se jím ruší trestní příkaz „ex lege“.62 Tím se dostáváme i ke zvláštnostem tohoto opravného prostředku ve srovnání s ostatními. Včas podaný odpor totiž na rozdíl od stížnosti nebo odvolání přímo ruší trestní příkaz a nedochází k dalším rozhodnutím instančně vyšších orgánů. Samosoudce, jenž vydal trestní příkaz, proti němuž byl v zákonné lhůtě podán odpor, proto nařídí ve věci hlavní líčení „TrŘ. § 314g odst. 2“. Dalším specifikem je, že neplatí zákaz reformace in peius. V praxi to znamená, že soudce při projednání v hlavním líčení, které bude po podání odporu věci nařízeno, může obviněnému vyměřit přísnější trest, neboť dle TrŘ. § 314g odst. 2 není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu, obsaženými v trestním příkazu. Neuplatněním práva podat odpor v zákonem stanovené době anebo výslovným vzdáním se odporu nabude trestní příkaz právní moci.

60

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 314e odst. 1“

61

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 314g odst. 1“

62


41

4.3. Mimořádné opravné prostředky Mimořádnými opravnými prostředky jsou opravné prostředky, kterými se výlučně napadá pravomocné rozhodnutí, tj. takové rozhodnutí, které je nezměnitelné, závazné a lze jej vynutit veřejnou mocí. Hlavní význam mimořádných opravných prostředků spočívá stejně jako celé opravné řízení v maximalizování záruk zákonnosti. Vychází se zde zejména z předpokladu, že i rozhodnutí, které nabylo právní moci a které v rámci opravného řízení bylo již dříve přezkoumáno jako nepravomocné, mohlo obsahovat natolik závažné vady, že je nezbytné, aby došlo k jejich odstranění. Dále je nutné brát také v úvahu fakt, že může dojít k výskytu zcela nových skutečností, zásadních pro rozhodnutí, které v době rozhodování ještě nebyly známy a objevily se až v době, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Uplatněním mimořádných opravných prostředků se tedy lze „za určitých podmínek“ domáhat nápravy pravomocného rozhodnutí. Z pohledu soudů, jako jediných orgánů činných v trestním řízení, které smějí o mimořádných opravných prostředcích rozhodovat, se jedná o průlom do právní moci soudních rozhodnutí, pomocí nichž lze dosáhnout zrušení pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí.63 S ohledem na výjimečnost mimořádných opravných prostředku smí tyto být podány pouze osobou oprávněnou tak činit a musí být dodrženy podmínky k jejich podání. Mezi mimořádné opravné prostředky patří: -

dovolání (proti některým procesním a hmotně právním vadám druhoinstančních rozhodnutí).

-

stíţnost pro porušení zákona (proti právním vadám).

-

obnova řízení (proti skutkovým vadám zjištěných až po právní moci rozhodnutí).

63


42

4.3.1. Dovolání Novelou trestního řádu z roku 200164, byl do zákona o trestním řízení soudním zakomponován nový opravný prostředek – dovolání. Cílem zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku byla zásadní změně dosavadní právní úpravy, která neumožňovala tak efektivní způsob domáhání se přezkumu pravomocného rozhodnutí. Dovolání je upraveno v TrŘ. „ HLAVA SEDMNÁCTÁ § 265a - 265s “. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, pomocí kterého se lze domáhat odstranění právních vad pravomocných soudních rozhodnutí. Dovolání však neslouží k nápravě všech pravomocných rozhodnutí, nýbrž pouze těch rozhodnutí, které zákon připouští. Podle § 265a - TrŘ., se musí jednak jednat o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, zároveň musí být toto rozhodnutí učiněné soudem v II. stupni, a v neposlední řadě musí zákon dovolání proti tomuto rozhodnutí připouštět. Z výše uvedených podmínek a z již dříve vysvětleného instančního postupu u řádných opravných prostředků napadajících rozhodnutí soudů I. stupně (v kterých o opravném prostředku rozhoduje soud II. stupně) vyplývá, že dovolání lze uplatnit pouze v případě, že mu předcházelo řízení o řádném opravném prostředku, v kterém došlo k pravomocnému rozhodnutí soudu II. stupně. Dovolání tedy nelze podat proti trestnímu příkazu. Rozhodnutím ve věci samé se dle TrŘ. rozumí: -

rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání

-

rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn

-

usnesení o zastavení trestního stíhání

-

usnesení o postoupení věci jinému orgánu

-

usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření

-

usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání

-

usnesení o schválení narovnání

-

rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedeným výše65

64

Zákon č. 265/2001 Sb., ze dne 29. června 2001, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o

trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1.1.2002. 65

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 265a odst. 2“

43

Podat dovolání mohou dle zákona66 pouze osoby k tomu oprávněné. Jsou jimi nejvyšší státní zástupce a obviněný. Zatímco nejvyšší státní zástupce může na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, ať už ve prospěch či v neprospěch obţalovaného, obviněný může podat dovolání pouze pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýká. Obviněný je navíc povinen podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. V případech, kdy je obviněný zbaven způsobilosti nebo má omezenou způsobilost k právním úkonům, může i proti jeho vůli podat dovolání vedle obhájce ještě jeho zákonný zástupce. V praxi počet dovolání, podaných obviněným resp. jeho obhájcem, značně převyšuje počet dovolání podaných státním zástupcem. Celkový počet podaných dovolání jsem pro ilustraci znázornil v grafu č. 1.

Graf č. 1 - Celkový počet podaných dovolání Zdroj: oficiální server českého soudnictví www.justice.cz „ statistika dovolání “

66

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 265d “

44

V grafickém znázornění č. 2. je znázorněn celkový počet podaných dovolání a to buď ve prospěch, nebo v neprospěch obviněného.

Graf č. 2 - Počet podaných dovolání ve prospěch a v neprospěch obviněného Zdroj: oficiální server českého soudnictví www.justice.cz „ statistika dovolání “

Soudem, ke kterému se dovolání podává, je soud, který rozhodl ve věci v prvním stupni. Zákonem stanovená lhůta pro podání dovolání oprávněnou osobou jsou 2 měsíce od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Počátek běhu lhůty se řídí stejnými pravidly jako u odvolání (lhůta běží od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději, nejvyššímu st. zástupci běží lhůta samostatně). Podané dovolání může osoba, jenž jej podala vzít zpět, a to až do doby, než se Nejvyšší soudu odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetí dovolání dále upravuje TrŘ. v § 265 g. V obsahu dovolání, krom obecných náležitostí stanovených TrŘ. § 59 odst. 3, musí být i uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání

45

uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.67 Rozsah a důvody obsahu dovolání lze upravovat, avšak pouze v rámci 2 měsíční lhůty povolené k podání dovolání. Trestní řád taxativně stanovuje důvody, na základě kterých lze podat dovolání. Uvedení dovolacího důvodu, včetně uvedení jeho zákonného označení je obligatorní náležitostí dovolání. Jedná se o tzv. kvalifikované důvody spočívající v závažných vadách, jejichž odstranění má prioritu před požadavkem nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí.68 Dovolací důvody dle § 265b TrŘ. jsou: - ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně - ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně zamítnuta - obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl - byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání - proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné - bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí - rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení - obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným - bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup

67

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 265f odst. 1 “

68


46

- bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení - v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný - bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Zvláštním důvodem pro podání dovolání je skutečnost uložení trestu odnětí svobody na doživotí69. Dovoláním lze v tomto případě napadnout rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody na doživotí z jakéhokoliv důvodu. Je tím vyjádřena určitá možnost obviněného nechat rozhodnutí, resp. řízení, které mu předcházelo, přezkoumat Nejvyšším soudem bez ohledu na charakter vad, které v napadeném rozhodnutí soudu spatřuje.70 Výše uvedené dovolací důvody se v praxi objevují jen ojediněle. Neznalost a špatný výklad těchto důvodů je výsledkem existence celé řady pravomocně odsouzených osob, jejichž odvolání proti rozsudku soudu I. stupně bylo zamítnuto soudem II. stupně, požadujících po svém obhájci podání dovolání i přes ne-existenci zákonného dovolacího důvodu. Úkolem obhájce obviněného je pak tento omyl obviněného uvést na pravou míru. Dovolání má centralizovaný devolutivní účinek. S ohledem na mimořádnost tohoto opravného prostředku, jehož účinek dle dřívějších vyjádření Ústavního soudu sahá až nad rámec ústavně zaručených práv, je soudem rozhodujícím o dovolání výhradně Nejvyšší soud „§ 265c TrŘ.“. Podstatné je si tedy uvědomit skutečnost, že řešením otázek dovolání dochází k řešení právních otázek zásadního významu. Nejvyšší soud rozhodováním o těchto otázkách současně ujednocuje rozhodování instančně nižších soudů.

69

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 265b odst. 2 - Dovolání lze podat též

tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí.“ 70


47

Řízení o dovolání však začíná u soudu, jenž rozhodl ve věci v prvním stupni. Hlavním úkolem je především přezkoumání obsahových náležitostí dovolání. Existují-li nedostatky, na základě kterých dovolání může být odmítnuto, vyzve předseda senátu oprávněnou osobu, která podala dovolání, k odstranění těchto vad, a to ve lhůtě dvou týdnů, současně ji upozorní, že při neodstranění vad bude dovolání odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. d) a doručí opis dovolání obviněného státnímu zástupci a opis dovolání státního zástupce obhájci obviněného s upozorněním o možnosti písemného vyjádření se a možnosti souhlasit s projednáním v neveřejném zasedání.71 Po uplynutí stanovených lhůt předloží předseda senátu spisy Nejvyššímu soudu. Přestože dovolání nemá suspenzivní účinky, může na jeho podkladě dojít k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, jestliže se to jeví důvodným. O odložení resp. přerušení rozhodne Nejvyšší soud, může tak učinit již na návrh předsedy senátu soudu I. stupně, a to do čtrnácti dnů po obdržení spisu. Nejvyšší soud rozhoduje usnesením, při zrušení napadeného rozhodnutí může však rozsudkem rozhodnout ve věci také sám. Rozhodování má zpravidla formu veřejného zasedání. V neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání § 265i, o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1 a 2), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, nebo jiná rozhodnutí, souhlasí-li s projednáním v neveřejném zasedání nejvyšší státní zástupce i obviněný.72 Jednotlivé způsoby rozhodnutí dovolacího soudu jsou upraveny trestním řádem. Prvním z možných rozhodnutí je odmítnutí dovolání „§ 265i TrŘ.“. Nejvyšší soud může odmítnout dovolání na základě formálních i věcných důvodů. Formálním důvodem může být například opožděné podání, podání neoprávněnou osobou, nepřípustnost podání dovolání atd. Věcným důvodem je pak například zjevná neopodstatněnost podání dovolání. Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. Není-li dovolání důvodné, Nejvyšší soud dovolání zamítne „ § 265j“. Nezamítne-li Nejvyšší soud dovolání proto, že jej shledal důvodným, zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část. 71

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 265h odst. 2“

72

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 265r odst. 1“

48

Při zrušení napadeného rozhodnutí nebo jeho části můţe Nejvyšší soud: -

ve věci rozhodnout sám ( TrŘ. § 265m odst. 1)

-

přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( TrŘ. § 265l odst. 1)

Chybí-li v napadeném rozhodnutí pouze některý výrok nebo je některý výrok neúplný, může Nejvyšší soud přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil, a to aniž by rozhodnutí zrušil. Stejně jako u odvolání je i u dovolání orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.73 Zásada zákazu reformace in peius má účinky nejen v dovolacím řízení, ale i v dalším, které bude dovolací řízení následovat. V neprospěch obviněného tak může být pouze rozhodnuto na podkladě dovolání, jež bylo podané v neprospěch obviněného státním zástupcem. Poslední důležitou informací je, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný „TrŘ. § 265n“. Jednou ze zásad trestního řízení, kterou jsem krátce vysvětlil v kapitole č. 2., byla zásada rychlosti. Názor na to, zda soudy resp. Nejvyšší soud, postupují při vyřizování věci dovolání rychle či naopak, je zajisté věc subjektivního názoru každého z nás. Tabulka č. 1. poskytuje údaje za období od roku 2003-2008 o počtu vyřízených dovolání v rámci prvních 24 měsíců od samotného podání dovolání. Grafy č. 3 a 4. vyjadřují hodnoty tabulky č. 1. procentuálně. Z těchto grafů je patrný 15% pokles vyřízených dovolání v rámci prvního měsíce v roce 2008 oproti počtu vyřízených dovolání v roce 2003. Je však potřeba vzít v úvahu fakt, že od roku 2003, kdy dovolání bylo stále relativně novým opravným prostředkem, došlo k více jak 25% nárůstu podaných dovolání.

73

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 265s odst. 1“

49

2008

2007

2006

2005

2004

2003

< 1 měsíc 1 - 2 měs. 2 - 3 měs. 3 - 4 měs. 4 - 5 měs. 5 - 6 měs. 6 - 12 měs. 1 - 2 roky

815 651 193 51 18 7 7 0

1080 400 77 11 5 2 10 0

1105 483 91 13 14 13 6 0

1058 495 67 7 9 5 4 3

1018 455 49 10 5 8 8 5

859 328 107 40 18 14 21 4

celkem

1742

1585

1725

1648

1558

1391

Tabulka č. 1 – Rychlost vyřizování věci dovolání v roce 2003-2008 Zdroj: oficiální server českého soudnictví www.justice.cz „ statistika dovolání “

Graf č. 3 - Rychlost vyřizování věci dovolání v roce 2003 Zdroj: oficiální server českého soudnictví www.justice.cz „ statistika dovolání “

Graf č. 4 - Rychlost vyřizování věci dovolání v roce 2008 Zdroj: oficiální server českého soudnictví www.justice.cz „ statistika dovolání “

50

4.3.2. Stíţnost pro porušení zákona Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, směřujícím proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jimž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na základě vadného řízení. Pravomocným rozhodnutím se pak rozumí pouze výrok rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění či poučení o opravném prostředku.74 Stížnost pro porušení zákona je podávána za účelem nápravy právních vad pravomocných rozhodnutí, nebo za účelem nápravy vadného postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Skutkové nedostatky rozhodnutí jsou předmětem řízení o stížnosti pro porušení zákona jen tehdy, jestliže jejich příčinou došlo k vadnému právnímu hodnocení skutku nebo k vadnému postupu v řízení. Je nutné si uvědomit, že rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, stejně tak jako rozhodování o ostatních mimořádných opravných prostředcích směřuje k průlomu do právní moci rozhodnutí. To zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu a státního zástupce.75 Snahou úpravy zákona je docílit toho, aby byl tento opravný prostředek využit jen v závažných případech a byla tím respektována právní moc a stabilita rozhodnutí. Na základě výše uvedeného existuje pouze jedna osoba oprávněná podat stíţnost pro porušení zákona a to je ministr spravedlnosti. Podání stížnosti pro porušení zákona je opět fakultativním úkonem, jde tedy o dobrovolné rozhodnutí ministra spravedlnosti stížnost proti porušení zákona podat či nikoliv. V případě že jí podá, učiní tak přímo k Nejvyššímu soudu, který o ní i rozhoduje. Pokud dojde k podání stížnost pro porušení zákona a součastně s tím i k dovolání v téže věci, projedná toto Nejvyšší soud ve společném řízení. Graf č. 5. znázorňuje množství obdržených podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona rozdělených dle osob a orgánů, od nichž byly získány. Například v roce 2008 obdrželo Ministerstvo spravedlnosti 1095 trestních věcí s návrhem na podání stížnosti pro porušení zákona, které směřovali z 62% proti

74

Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kolektiv. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: ASPI, 2008.

str. 636 75


str. 631

51

rozhodnutí soudu I i II stupně, více znázorňuje graf č. 6. Z celkového počtu 1095 podnětů, podal ministr spravedlnosti 110 stížností pro porušení zákona, z čehož pouze 5 věcí bylo v neprospěch obviněného. Zbylé podněty pro nedůvodnost nebo neúčelnost odložil. Nejvyšší soud České republiky 80 stížnostem vyhověl, jednu zamítl a 29 trestních věci zůstalo k 31.12.2008 nerozhodnuto. S ohledem na výše uvedené hodnoty si lze položit otázku, zda by nestálo za úvahu případné rozšíření oprávněných osob podat stížnost pro porušení zákona. Primárním cílem by byl zájem na zrychlení procesu rozhodování o stále narůstajícím množství podnětů.

Graf č. 5 – Podněty k podání stížnosti pro porušení zákona získány od osob a orgánů Zdroj: oficiální server českého soudnictví www.justice.cz „ evidence stížnosti pro porušení zákona “

52

Graf č. 6 – Podněty k podání stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozhodnutí: Zdroj: oficiální server českého soudnictví www.justice.cz „ evidence stížnosti pro porušení zákona “

Lhůta pro podání stížnosti pro porušení zákona není limitovaná, limitované je však zpětvzetí podané stížnosti pro porušení zákona, ministr tak smí učinit pouze do doby, než se senát Nejvyššího soudu rozhodujícího o stížnosti pro porušení zákona odebere k závěrečné poradě.76 Podaná stížnost pro porušení zákona musí být do 14 dnů ministrem spravedlnosti odůvodněna, pokud tak ministr spravedlnosti neučinil ihned při podání. Forma stíţnosti pro porušení zákona a její náležitosti jsou obecně stanoveny v TrŘ. §267. Obsahem stížnosti pro porušení zákona musí být jednak obecné náležitosti stanovené TrŘ. § 59 odst. 3, dále zde musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí stížnost pro porušení zákona směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů je napadán a čeho se ministr spravedlnosti domáhá. V neposlední řadě je povinen ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Důležitost uvedených obsahových náležitostí spočívá v tom, že se stávají předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, neboť ten dle TrŘ. § 267 odst. 3, zkoumá ty výroky, které jsou zákonné, odůvodněné a proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Protože o stížnosti pro porušení zákona rozhoduje výhradně Nejvyšší soud, můžeme konstatovat, že podaná stížnost pro porušení zákona má centralizovaný devolutivní účinek. Suspenzivní účinek nemá, avšak o odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí, napadeného stížností pro porušení zákona, může rozhodnout podle TrŘ. § 275 odst. 4 76


53

ministr spravedlnosti (a to až do rozhodnutí Nejvyššího soudu) nebo senát Nejvyššího soudu, a to usnesením v neveřejném zasedání. V úvodu jsme si řekli že, stížnost pro porušení zákona může být podaná ministrem spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Jedná se zejména o rozhodnutí o vině a trestu, kterými jsou např. rozsudek, trestní příkaz, schválení o narovnání atd., přičemž nezáleží na tom, zda byla tato rozhodnutí učiněna v prvním nebo druhém stupni. Stížností pro porušení zákona nelze napadat např. rozhodnutí o dovolání, rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu a celou řadu dalších rozhodnutí stanovených trestním řádem. Nejvyšší soud projednává podanou stížnost pro porušení zákona formou veřejného zasedání. Ve veřejném zasedání může Nejvyšší soud vyslovit porušení zákona, učinit případně navazující rozhodnutí nebo na základě zákonných důvodu stížnost pro porušení zákona zamítnout. Veřejné zasedání probíhá za účasti státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, a pokud to ministr spravedlnosti nebo předseda senátu považují za nutné, účastní se jej i pověřený zástupce ministra spravedlnosti. V neveřejném zasedání lze učinit pouze rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona. Přezkoumávání rozhodnutí napadeného stížností pro porušení zákona probíhá obdobně jako je tomu u dovolání. Jedná se o uplatnění tzv. principu vázanosti Nejvyššího soudu podanou stížností pro porušení zákona a jejími důvody. Tento princip je obsažen v TrŘ. § 267 odst. 377. Výsledkem přezkoumání napadeného rozhodnutí stížností pro porušení zákona je: - Zamítnutí stíţnosti pro porušení zákona „ TrŘ. §268 odst. 1“ - Vyslovení, ţe byl porušen zákon „ TrŘ. §268 odst. 2“

77

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 267 odst. 3 – Nejvyšší soud

přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení podaná, v rozsahu a z důvodu v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.

54

K zamítnutí stížnosti pro porušení zákona dojde bez meritorního přezkoumávání napadeného rozhodnutí z formálních důvodů uvedených v TrŘ. §268 odst. 1 písm. a)b), tj. není-li stíţnost pro porušení zákona přípustná a byla-li podána opoţděně (druhý bod fakticky nepřipadá v úvahu, neboť zákon nestanovuje lhůtu k podání stížnosti pro porušení zákona). Teprve pokud Nejvyšší soud uvedené důvody neshledá, přistoupí k přezkoumání stížnosti pro porušení zákona a rozhodne ve věci tak, že stížnost pro porušení zákona zamítne jako nedůvodnou dle TrŘ. §268 odst. 1 písm. c)., nebo stíţnosti pro porušení zákona vyhoví dle TrŘ. §268 odst. 2. Shledá-li Nejvyšší soud, že zákon porušen byl, vysloví rozsudkem, že napadeným rozhodnutím, popřípadě jeho částí (TrŘ. § 266 odst. 3) nebo v řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon.78 Vyslovení tohoto výroku se nedotýká právní moci rozhodnutí ani vykonatelnosti takového rozhodnutí. Byl-li však zákon porušen v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Pokud je nezákonný pouze některý z výroků napadeného rozhodnutí, zruší Nejvyšší soud pouze tento, avšak pouze pokud je oddělitelný od ostatních výroků napadeného rozhodnutí. Po zrušení napadeného rozhodnutí nebo jeho části bude postupovat Nejvyšší soud jednou z následujících moţností: -

omezí se jen na toto zrušení, pokud tím došlo k odstranění vady

-

sám ve věci rozhodne ( TrŘ. § 271m odst. 1)

-

přikáže orgánu činnému v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( TrŘ. § 270 odst. 1)

-

odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem, zruší-li napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody ( TrŘ. § 270 odst. 2)

Pokud v napadeném rozhodnutí pouze chybí nějaký výrok, případně je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž by zrušil napadené rozhodnutí, jeho část nebo řízení mu předcházející přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby rozhodl nebo doplnil chybějící, resp. neúplný výrok. Nejvyšší soud může v tomto případě také sám 78


55

rozhodnout o chybějícím výroku nebo neúplný výrok doplnit. Stejně jako u odvolání a dovolání je i u stížnosti pro porušení zákona orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V řízení o stížnosti pro porušení zákona jsou taktéž uplatněny již dříve vysvětlené principy; zákaz reformationis in peius (zákazu změny k horšímu) a beneficia cohaesionis (dobrodiní záležející v souvislosti).

4.3.3. Obnova řízení Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek směřující proti některým pravomocným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Účelem obnovy řízení je odstranění nedostatků skutkových zjištění, vedoucích k určité formě rozhodnutí, přičemž příčinami těchto nedostatků mohou být nové skutečnosti nebo důkazy, které vyšly najevo teprve po právní moci rozhodnutí. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se otázka, zda by nové skutečnosti či důkazy, jež byly dříve orgánům činným v trestním řízení, které rozhodovaly ve věci, neznámé, mohly odůvodnit jiné, než původní pravomocné rozhodnutí.79 V souvislosti s tímto je pak důležité si ještě uvědomit, že původní řízení a řízení, které má následovat po povolení obnovy, se musí týkat totoţného skutku a téţe osoby. Otázku určení, zda se jedná o totožný skutek a téže osobu, řeší soud v řízení, kterým rozhoduje o povolení obnovy. Stejně jako ostatní mimořádné opravné prostředky směřuje i obnova řízení proti pravomocným rozhodnutím. Může se jednat o následující formy pravomocného rozhodnutí soudu nebo státního zástupce (TrŘ. §277 - §278).

79

-

rozsudek (zprošťující nebo odsuzující)

-

trestní příkaz

-

usnesení o zastavení trestního stíhání

-

usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání


56

-

usnesení o schválení narovnání

-

usnesení o postoupení věci jinému orgánu

Pokud Nejvyšší soud rozhodl sám o dovolání nebo o stížnosti pro porušení zákona jedním z výše uvedených způsobů, je obnova řízení přípustná i proti němu. Splnění alespoň jedné z níže uvedených podmínek obnovy řízení je základním předpokladem pro podání návrhu a následného povolení obnovy řízení: -

najevo vyšly nové skutečnosti nebo důkazy orgánu činnému v trestním řízení dříve neznámé, které by mohly buď samy o sobě, nebo ve spojení s dříve známými důkazy a skutečnostmi odůvodnit rozhodnutí jinak, než jak tomu bylo učiněno v rozhodnutí, jehož se návrh na obnovu řízení týká. (TrŘ. §278 odst. 1-3). Novou skutečností může být např. doznání jiné osoby ke spáchání trestného činu, za který byl odsouzen obviněný. Novým důkazem může být důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou z procesních stran, nebo nebyl proveden, např. výpověď dosud nevyslechnutého svědka.80

-

bylo-li pravomocným rozsudkem zjištěno, že některý z orgánů činných v trestním řízení v původním řízení porušil svoje povinnosti jednáním zakládajícím trestný čin. ( TrŘ.. §278 odst. 4)

-

nálezem Ústavního soudu došlo k úplnému nebo částečnému zrušení právního předpisu, jenž byl v trestním řízení základem pro vydání rozsudku soudu, které nabylo právní moci, ale nebylo doposud zcela vykonáno81

Návrh na obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, je možné podat jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Ve prospěch obviněného je možná obnova řízení v podstatě bez omezení. V neprospěch

80

Vantuch, P. Trestní právo. 1 vydání. Brno: Rašínova vysoká škola, 2006. str. 300 81

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu „§ 71 odst. 1“ – Byl-li na základě právního předpisu,

který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním.

57

obviněného je obnova řízení vyloučena z důvodu taxativně vyjmenovaných v TrŘ. § 279: a) trestnost činu zanikla b) uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání c) na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, který nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo d) obviněný zemřel. Vzhledem k tomu, že zákon nevyţaduje zvláštní formulaci obsahu podání návrhu na obnovu řízení, vychází se tedy pouze z obecných zásad a požadavků pro podání. Z obsahu návrhu musí být zřejmé, komu je určen, kdo jej činí a z jakých důvodů, čeho se dotýká, kdy je učiněn a musí být podepsán. Forma podání se řídí TrŘ. § 59 odst. 1. Návrh obnovy řízení je stejně jako ostatní opravné prostředky dispozitivním úkonem oprávněné osoby, nikdy se o povolení obnovy řízení nerozhoduje s úřední povinnosti. Jedinou oprávněnou osobou podat návrh na obnovu řízení jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného je státní zástupce. Ve prospěch obviněného mohou návrh na obnovu řízení krom výše uvedeného státního zástupce ještě podat sám obviněný a osoby, které by mohli ve prospěch obviněného podat odvolání. Zpětvzetí podaného návrhu na povolení obnovy řízení může učinit výslovným prohlášením pouze osoba, která jej podala. V případě, že byl podán návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného např. zástupcem obviněného, nebo jinou oprávněnou osobou, lze zpětvzetí učinit pouze s výslovným svolením obviněného. Zpětvzetí lze učinit jen do doby, než se soud prvního stupně, rozhodující o návrhu, odebere k závěrečné poradě (TrŘ. § 280 odst. 4). Řízení u tohoto opravného prostředku probíhá ve dvou krocích. Jednak proběhne samostatná fáze, tzv. obnovovací řízení, neboli řízení o povolení obnovy, a v případě, že je na základě tohoto řízení, pravomocně povolena obnova řízení proběhne druhý krok, tzv. řízení obnovené, neboli řízení po povolení obnovy. Účelem prvně jmenovaného řízení je především zjistit, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky k obnově řízení, (viz. podmínky obnovy z úvodu této kapitoly). Příslušnost soudu, jenž bude rozhodovat o návrhu na povolení obnovy řízení je upravena TrŘ. § 281. Velmi 58

zjednodušeně můžeme říci, že tento paragraf trestního řádu stanovuje pravidlo, že o návrhu na povolení obnovy řízení rozhoduje vždy a pouze soud, a to v závislosti na tom, ve kterém stádiu skončilo původní trestní stíhání a který orgán vydal přezkoumávané rozhodnutí. Přesné znění trestního řádu o příslušnosti soudů k rozhodnutí o obnově zní následovně: -

O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhoduje soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě (§ 281 odst. 1).

-

O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, a řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 281 odst. 2).

-

Přestože ve věci v prvním stupni rozhodoval okresní soud, rozhodne o návrhu na povolení obnovy krajský soud, navrhne-li to státní zástupce s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem nebo důkazům, které nově vyšly najevo, jde o trestný čin náležející do příslušnosti krajského soudu (§ 281 odst. 3).

K rozhodnutí soudu o návrhu na povolení obnovy řízení dochází zpravidla ve veřejném zasedání, a to usnesením příslušného soudu. V neveřejném zasedání lze o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodnout pouze v případech, kdy byl návrh podán neoprávněnou osobou, směřuje-li jen proti rozhodnutí nebo výroku stran, jehož obnova není přípustná a je-li obnova vyloučena podle TrŘ. § 279. Jak jsem již zmínil v úvodu tohoto odstavce, tak k rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení dochází usnesením příslušného soudu. Ten návrhu buď vyhoví a povolí obnovu nebo jej zamítne a obnovu nepovolí. Proti rozhodnutí příslušného soudu o návrhu na povolení obnovy řízení je přípustný řádný opravný prostředek - stíţnost, která má odkladný účinek a kterou mohou podat všechny oprávněné osoby k návrhu na obnovu řízení uvedené v TrŘ. § 280 odst. 2 a 3. Soud návrh na povolení obnovy zamítne: -

byl-li podán osobou neoprávněnou

-

směřuje-li jen proti rozhodnutí nebo výroku, stran něhož obnova není přípustná

-

je-li obnova vyloučena podle § 279 59

-

neshledá-li důvody obnovy podle § 278

Pokud soud neshledá důvody zamítnutí a návrhu na povolení obnovy vyhoví, zruší současně i napadené rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je návrh důvodný. Zruší-li, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.82 Pokud soud vyhověl návrhu na povolení obnovy

řízení

ve

prospěch

obviněného

z důvodů

prospívajících

některému

spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, uplatní se zde zásada „beneficium cohaesionis“ tzn. že obnova je zároveň povolena i ve prospěch těchto osob. Řízení po povolení obnovy neboli řízení obnovené, nastává pouze za předpokladu, že soud vyhověl návrhu na obnovu řízení a došlo k pravomocnému usnesení, jímž byla povolena obnova řízení. V obnoveném řízení se věc znovu projedná a rozhodne, a to buď v celém rozsahu, nebo v části, v které byla povolena obnova a zrušeno původní rozhodnutí,83 přičemž rozhodný je skutkový i právní stav v době nového rozhodování. Otázku obviněného, který v době pravomocného usnesení o povolení obnovy řízení vykonává trest odnětí svobody, řeší ustanovení TrŘ. § 287

84

. Z tohoto paragrafu

vyplývá, že pokud nedošlo k přerušení nebo odložení výkonu trestu již v řízení o povolení obnovy (TrŘ. § 282 odst. 3), musí soud ihned poté, co usnesení, jimž byla povolena obnova řízení (a tedy i zrušen výrok o trestu) nabude právní moci, rozhodnout o vazbě obviněného. Obnovené řízení pokračuje od stádia, do kterého se dostalo původní řízení před vydáním rozhodnutí o obnově řízení, a je upraveno v trestním řádu § 288. - Byla-li pravomocně povolena obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, včetně schválení

82


83


str. 667 84

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) „§ 287“ - Vykonává-li se na obviněném

trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, rozhodne soud po právní moci usnesení, jímž spolu s povolením obnovy zrušil výrok o tomto trestu, neprodleně o vazbě.

60

narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, pokračuje se v přípravném řízení. - V ostatních případech pokračuje soud po pravomocném povolení obnovy v řízení na podkladě původní obžaloby, jestliže nebylo vysloveno, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření (§ 284 odst. 2). Pokud byla obviněnému na základě nových skutečností a důkazů, které by mohly vést v obnoveném řízení k příznivějšímu rozhodnutí oproti původnímu zrušenému rozhodnutí, povolena obnova jen v jeho prospěch, platí, že: -

doba od právní moci původního rozsudku do právní moci usnesení povolujícího obnovu se do promlčecí doby nezapočítává

-

nesmí mu být novým rozsudkem uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen původním rozsudkem

-

nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel

Poslední důležitou informací týkající se nového rozhodnutí v obnoveném řízení, je možnost uplatnění řádných a mimořádných opravných prostředků a to v závislosti na povaze věci a typu tohoto rozhodnutí.

61

Závěr: V této bakalářské práci jsem se zaměřil na obecné přiblížení podstaty opravných prostředků opravného řízení. Přestože hlavním cílem práce jsou samotné řádné a mimořádné opravné prostředky, považoval jsem za nutné vysvětlit nejprve trestní řízení, zejména pak zásady a účastníky trestního řízení. Znalost základních bodů trestního řízení je hlavním předpokladem k pochopení problematiky a možností uplatnění řádných a mimořádných opravných prostředků. Historie, která je obsažena v několika stranách na úvod této práce, plní pouze informační funkci. Snažím se pouze poukázat na to, že opravné prostředky, jejich podoba, uplatňování a rozhodování o nich, stejně jako právo takové, urazilo od samotného vzniku v Mezopotámii až po dnešní podobu dlouhou cestu, a že tento vývoj i nadále probíhá. Věřím, že jsem i přes relativní stručnost pokryl téma trestního a opravného řízení v kapitolách 2 a 3 této práce dostatečně a že tyto průvodní kapitoly obsahují všechny základní informace nutné k porozumění opravným prostředkům. Vzhledem k tomu, že již v samotném úvodu jsem zmínil, že tato bakalářská práce je dedikovaná spíše laické veřejnosti, bylo mojí prioritou vštípit čtenářovi především samotnou důležitost a podstatu institutu opravných prostředků, kterou je možnost, domáhat se zákonem stanoveným způsobem přezkoumání rozhodnutí jiného orgánu činného v trestním řízení. To, kdo tak může učinit, v jaké lhůtě, jakým způsobem, proti čemu nebo komu, apod. je otázkou, kterou jsem zodpověděl individuálně u každého opravného prostředku. Při tvorbě této bakalářské práce jsem jako základní pramen informací používal především zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (Trestní řád), jak vyplývá ze změn provedených zákonem č. 41/2009, doplňovaný literaturou a právními předpisy uvedenými v seznamu literatury. Věřím, že obsahově tato práce pokryla cíl, který jsem si stanovil v úvodu, a že se stala uceleným přehledem informací na téma řádné a mimořádné opravné prostředky.

62

Seznam pouţité literatury: CÍSAŘOVÁ, Dagmar; FENYK, Jaroslav; GŘIVNA, Tomáš a kolektiv. Trestní právo procesní. 5. Vydání. Praha: ASPI 2008. ISBN 978-80-7357-348-5 FRYŠTÁK, Marek a kolektiv. Trestní právo procesní. 1. vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008. ISBN 978-80-87071-72-4. FRYŠTÁK, Marek; PROUZA, Daniel; VANEČEK, Petr; ZAJÍČKOVÁ, Eva. Trestní právo hmotné a procesní. 1. vydání. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2007. ISBN 978-80-86708-51-5. JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo procesní: obecná a zvláštní část. 3. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-696-9. JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní zákon a trestní řád:poznámkové vydání s judikaturou. 25. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2007. ISBN 978-80-7201-675-4. MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-678-6 NETT, Alexander a kolektiv. Trestní právo procesní. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 1999. ISBN 80-210-1016-9. NETT, Alexander; DRAŠÍK, Antonín; ZEZULOVÁ, Jana; FRYŠTÁK, Marek. Trestní právo procesní- multimediální učební text č.12. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2005. ISBN 80-210-3720-2. SEKVARD, Ondřej. Dovolání. 1. vydání. Praha: ORAC, 2004. ISBN 80-86199-53-3. ŠÁMAL, P. Opravné prostředky v trestním řízení. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-165-2 63

VANTUCH, Pavel. Trestní právo. 1. vydání. Brno: Rašínova vysoká škola s.r.o., 2006. ISBN 80-87001-03-06.

Právní předpisy: ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY A LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD, C. H. Beck, 2007. ISBN 978-80-7179-994-8. ZÁKON č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Trestní zákoník. Ostrava: Sagit, a.s. 2009. ISBN 978-80-7208-736-5. ZÁKON č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O advokacii. Dostupný z WWW: www. ZÁKON č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Trestní řád. Ostrava: Sagit, a.s. 2009. ISBN 978-80-7208-736-5. ZÁKON č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O Ústavním soudu. Dostupný z WWW:

Elektronické zdroje: Veřejná výkladová informační stránka, zaměřená na trestní řízení. Dostupné z WWW: Veřejná výkladová informační stránka „encyklopedie“ o právu. Dostupné z WWW: Oficiální server ministerstva vnitra. Dostupné z WWW: Oficiální server českého soudnictví. Dostupné z WWW:.

64

Seznam příloh, schémat a grafů Schéma č. 1

Stádia trestního řízení

str. 25

Tabulka č. 1 Rychlost vyřizování věci dovolání v roce 2003-2008

str. 50

Graf č. 1

Celkový počet podaných dovolání

str. 44

Graf č. 2

Počet podaných dovolání ve prospěch a v neprospěch obviněného

str. 45

Graf č. 3

Rychlost vyřizování věci dovolání v roce 2003

str. 50

Graf č. 4

Rychlost vyřizování věci dovolání v roce 2008

str. 50

Graf č. 5

Podněty k podání stížnosti pro porušení zákona získány od osob a orgánů

Graf č. 6

str. 52

Podněty k podání stížnosti pro porušení zákona směřující proti rozhodnutí:

str. 53

65

Řádné a mimořádné opravné prostředky v trestním řízení

Recommend Documents