ŘÁD MILOSRDNÝCH BRATŘÍ V PROSTĚJOVĚ ( LÉTA 20. STOLETÍ) (bakalářská diplomová práce) Tomáš Strouhal

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

ŘÁD MILOSRDNÝCH BRATŘÍ V PROSTĚJOVĚ (30. – 50. LÉTA 20. STOLETÍ) (bakalářská diplomová práce)

Tomáš Strouhal

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák Ph.D.

Brno 2012

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny.

……………………………………… V Prostějově dne 15. 6. 2012

Tomáš Strouhal 2

Děkuji vedoucímu bakalářské diplomové práce Mgr. Tomáši Dvořákovi Ph.D. za odborné vedení, cenné rady, upozornění a připomínky.

3

Obsah 1. Úvod ............................................................................................... 5 2. Charakteristika, organizace a činnost řádu ..................................... 9 3. Vznik a rozšíření řádu v Evropě ................................................... 10 3.1.

Zakladatel ................................................................................ 10

3.2.

Počátky a rozmach ................................................................... 11

4. Činnost řádu na našem území ....................................................... 13 5. Milosrdní bratři v Prostějově ........................................................ 14 6. Architektonické intermezzo.......................................................... 17 7. Poslední desetiletí existence ......................................................... 19 7.1.

Třicátá léta na stránkách Pamětní knihy .................................. 19

7.2.

Mnichovský diktát a válečné období ....................................... 26

7.3.

Poválečná obnova – labutí píseň ............................................. 30

7.4.

Od znárodnění nemocnice do zániku konventu ....................... 37

8. Medailony posledních bratří ......................................................... 43 9. Závěr............................................................................................. 46 9.1.

Politické reflexe a národnostní otázka ..................................... 46

9.2.

Všednodenní ţivot kláštera a nemocnice................................. 49

9.3.

Stavební činnost a rozvoj konventu ......................................... 51

9.4.

Epilog ...................................................................................... 53

10. Prameny a literatura ...................................................................... 55 11. Obrazové přílohy .......................................................................... 57

4

1. Úvod Pro téma své bakalářské diplomové práce jsem si zvolil historii řádu Milosrdných bratří v Prostějově, po zváţení rozsahu práce s uţším vymezením na kritická, politicky vypjatá 30. – 50. léta. A to hned z několika důvodů: Prostějov je mé rodné město, v němţ ţiji po celý ţivot a ke kterému mě váţe velmi dlouhá rodinná tradice. V klášterním kostele sv. Jana Nepomuckého působím uţ více neţ 15 let jako kostelník a celý rozsáhlý areál kostela i klášteranemocnice tedy poměrně dobře znám. Přitom ale stále naráţím na „bílá“ místa v historii, v informacích o tom, jak se v klášteře ţilo, jak nemocnice fungovala, o jejím zařazení do ţivota města apod. A zvolená léta jsou pro klášter zvlášť důleţitá, protoţe z proměn a doslova tragédií, které od konce třicátých let zaţíval, se vlastně dodnes nevzpamatoval. Klášter s nemocnicí, v níţ byli pacienti vţdy ošetřováni zcela zdarma, byl od svého zaloţení pro město bez nadsázky poţehnáním, neboť v době, o níţ je řeč, tj. od poloviny 18. století, Prostějov neměl nemocnici a lékařská péče tak byla pochopitelně problematická. Rád bych téma pojal z poněkud širšího pohledu – ve smyslu zařazení do celoevropského rozvoje řádu od zakladatele sv. Jana z Boha přes rozšíření po Evropě a také na našem území, s důrazem na historii konkrétně prostějovského konventu. A v neposlední řadě také s krátkou vsuvkou architektonickou, protoţe se domnívám, ţe úchvatný umělecký dojem, který snad kaţdý z interiéru klášterního kostela získá, je vodítkem k pochopení období vzniku – pozdního baroka, ale také významu, který prostějovský klášter měl a jaký mu předci připisovali. O řádu a jeho dějinách pojednává relativně hojná literatura, od různých almanachů, pamětních spisů, encyklopedií, ţivotopisů aţ k článkům v novinách a časopisech. Ovšem tyto práce si většinou všímají dějin řádu obecně, nikoliv konkrétně kláštera prostějovského. Pokud uţ nějaká publikace o Prostějově pojednává, omezuje se na stručné vylíčení dějin – hlavně okolností vzniku a výstavby kláštera, maximálně ještě zmíní důleţité okamţiky např. za prusko-rakouských válek, ale pak přejde k podrobnému popisu jedinečného interiéru kostela. Existuje několik seminárních prací, opět se zaměřením na kostel po stránce architektonické nebo pojednávajících o osobnosti malíře F. A. Sebastiniho. Ale práce, která by se systematicky zabývala posledními roky existence a provozu prostějovského kláštera a nemocnice neexistuje. Jako svůj hlavní pramen pouţiji Pamětní knihu konventu (kroniku), 2. díl (dále jen PK), dnes uloţenou ve Státním okresním archivu Prostějov. Její první díl, obsahující zápisy od zaloţení do r. 1918, vzhledem k vymezení období této práce není relevantní. Pokud vím,

5

pro zpracování zvoleného období nebyla PK 2. díl zatím pouţita, moţná i proto, ţe se o její existenci a uloţení ve Státním okresním archivu Prostějov příliš neví. Dosud o ní nevěděli ani bratři samotní, coţ mi potvrdil současný provinciál Fr. Martin Macek O.H. Kromě PK pouţiji i korespondenci a různý jiný materiál z fondu Nemocnice milosrdných bratří Prostějov, uloţeného u Státního okresního archivu Prostějov (dále jen Fond). Bohuţel jak Pamětní kniha, tak celý fond jsou nezpracované, tudíţ relativně těţko uchopitelné, zvláště pokud jde o fond samotný. Obsahuje poměrně velké mnoţství materiálu, který není roztříděn ani tematicky, ani chronologicky, orientace v něm je tedy značně obtíţná. Tvoří jej neuvěřitelná směs materiálů z různých období od počátku 20. století aţ do r. 1956. Jde o korespondenci s různými institucemi církevními, mezi kláštery navzájem, s představiteli města, různých státních orgánů, s okresním církevním tajemníkem, pracovní smlouvy s lékaři apod. K mému překvapení ovšem velká část této korespondence není datována, takţe její časové určení lze dovodit někdy jen z textu a to většinou jen rámcově, např. v rámci desetiletí. Bohuţel často ani to ne. Okrajově pro určitou konkrétní událost nebo rok lze pouţít také fond Okresní soud v Prostějově nebo fond Spisy okresního církevního tajemníka, oba opět ze Státního okresního archivu v Prostějově. Stejně jako Pamětní kniha a fond Nemocnice milosrdných bratří, i oba tyto fondy jsou nezpracovány. Dále pouţiji Pamětní knihu konventu Milosrdných bratří v Brně, kterou mi dal k dispozici současný provinciál řádu. Popisuje sice hlavně události brněnského kláštera, ale protoţe ten jako jediný zůstal v relativním provozu i během komunistického období aţ do současnosti, jeho Pamětní kniha od 50. let 20. století vlastně supluje jakousi kroniku celého řádu na našem území. Pro toto období jsou v ní zápisy o osudech ostatních klášterů řádu i jednotlivých bratrech. Jako další pramen, opět poskytnutý provinciálem řádu, pouţiji Provinční pamětní knihu. Jde vlastně o náhradu původní knihy, zničené nacisty v období Protektorátu. Jak se píše v jejím úvodu, pokusili se bratři pomocí dochovaných Pamětních knih jednotlivých konventů a hlavně ze vzpomínek bratrů sestavit novou provinční knihu. Pro mě je o to cennější, ţe obsahuje útrţky vzpomínek bratrů, kteří jako poslední opouštěli v r. 1959 prostějovský klášter. Fond E 47 Milosrdní bratři Prostějov, uloţený v Moravském zemském archivu Brno, tvoří materiál převáţně starších období, proto pro moji práci neměl většího významu. Jako další prameny pak pouţiji práce dvou Milosrdných bratrů, historiků a zároveň provinciálů řádu. 6

První z nich je: „Dějiny a slavnostní spis rak.-české řádové provincie Milosrdných Bratří ke slavnosti ve dnech 28., 29. a 30. srpna konaného vysvěcení nemocnice mateřského domu ve Valčicích v Dol. Rakousích, Munificencí Jeho Jasnosti kníţete Jana II. z Liechtenšteina a na Liechtenšteině nově vystavené. Sepsal a vydal cís. rada a provinciál řádu Joannes de Deo Sobel. Ve Vídni 1892.“ Toto dílo, vzhledem k roku vydání, pouţiji jen pro stručný přehled událostí do r. 1892. Samozřejmě pouţiji dílo Milosrdní bratři od Fr. Benedikta Bogara, vydané r. 1934 v Praze. Konkrétně tedy pro sledování událostí začátkem třicátých let 20. století. Stejně tak i Pamětní spis k 200letému jubileu konventu milosrdných bratří v Prostějově, vydaný v Prostějově r. 1939, konventního kněze a čestného člena řádu P. Aloise Jaška pro období do r. 1939. Z posledních let mám k dispozici magisterskou diplomovou práci Lucie Horňákové „Hospitálský řád sv. Jana z Boha v období dvou totalit“, kterou vypracovala na Masarykově univerzitě v Brně, FF v r. 2007. Jak uţ název napovídá, popisuje poměrně obsáhle dějiny řádu v období nacismu a komunismu. Několik obecných informací a doplnění čerpám i z této práci, i kdyţ k mému údivu práce obsahuje několik faktických nepřesností. Na několika místech si autorka dokonce navzájem odporuje. Většina informací v 7. kapitole je získána a převzata z Pamětní knihy prostějovského konventu. K doplnění celkového obrazu a událostí pouţívám výše zmíněné další prameny, případně literaturu, uvedenou také v kapitole 11. Samozřejmě v textu 7. kapitoly většinou v poznámkách pod čarou uvádím, z kterého jiného pramene či literatury (neţ z Pamětní knihy) zrovna čerpám. Zvolená 30. – 50. kritická léta se pokusím vsadit do rámu obecných dějin politických i církevních, ovšem hlavně pokud jde o období II. světové války a následného komunismu. Jak jiţ bylo řečeno, protoţe jsem nenašel práci, která by se prostějovským klášterem Milosrdných bratří v období 30. - 50. let 20. století souvisle zabývala, chci pouţít dostupné prameny a literaturu k chronologicky sestavenému popisu událostí a ţivota kláštera i jeho obyvatel, a to s rozdělením do kapitol podle přelomových událostí. První část představují 30. léta, poměrně klidná, plná prosperity a utěšeného růstu kláštera včetně velkorysých oprav kostela, na které se podařilo navázat aţ v současnosti po více neţ 70 letech. Toto relativně šťastné období je náhle přerušeno Mnichovskou dohodou, kterou Řád ztrácí svůj mateřský klášter ve Valticích – touto událostí začíná další kapitola a popisuje i období 2. světové války s bezprecedentní událostí – rozpuštěním řádu na území Protektorátu. Následuje další zlomové 7

období – poválečná obnova kláštera i nemocnice, ale uţ s náznaky budoucího neblahého vývoje. Tomu se věnuje třetí část. A poslední část začíná tragickou událostí – znárodněním nemocnice, které nakonec vyústí v úplné zrušení kláštera a tedy fyzický zánik komunity, ve svém důsledku znamenající spolu s odchodem posledních bratří fakticky konec řádu Milosrdných bratří v Prostějově. Toto rozdělení volím jednak kvůli zdůraznění rozdílnosti polickospolečenské situace, v níţ se klášter s nemocnicí v těchto obdobích nacházel, ale také kvůli poměrně markantnímu rozdílu v zápisech v Pamětní knize. A to jak co do délky a podrobností zápisů, tak hlavně obsahu. V takto rozdělených obdobích jsou v Pamětní knize prostějovského konventu zřejmé rozdíly v informacích, které kniha poskytuje. Jedná se především o referování o polických a církevních událostech, o tehdejších představitelích veřejného ţivota, ale také např. o zdůrazňování (nebo naopak neuvádění) národnostního sloţení ošetřovaných osob v tom kterém roce apod. Poměrně často jsou také uváděny informace, které bychom z dnešního pohledu moţná pokládali za triviální a které bychom v klášterní kronice nečekali – výkyvy počasí, jejich vliv na úrodu nebo jen konstatování jaká toho roku vůbec byla, různá neštěstí ve městě – poţáry, sucha atd. V závěru této práce se pokusím analyzovat a zhodnotit Pamětní knihu jako takovou (vzhledem k tomu, ţe jde o majoritní pramen) a důvody, proč jsou všechny tyto typy informací (a případně i další) v Pamětní knize vůbec uváděny.

8

2. Charakteristika, organizace a činnost řádu1 Hospitálský řád sv. Jana z Boha – Milosrdní bratři (OH – Ordo Hospitalarius S. Ioannis de Deo) se řadí mezi řády mendikantské (ţebravé), tj. kontemplativně – činné řády misijního poslání, zejména ve městech. Jde o muţský katolický řád tzv. papeţského práva.2 Řídí se řeholí sv. Augustina. Členy jsou převáţně laici, tedy muţi bez kněţského svěcení. Jako ostatní řeholníci, i oni skládají tři „slavné sliby“ (vota sollemnia) – poslušnosti, čistoty a chudoby. Kromě toho ještě navíc slib čtvrtý – hospitality (péče o nemocné). Řádovým heslem je „Per corpus ad animam – Tělem k duši“. Ve znaku nese v modrém poli zlaté granátové jablko (stejně jako andaluské město Granada, v němţ řád vznikl), na něm kříţ převýšený šesticípou hvězdou. Řádový oděv je černé barvy a skládá se z tuniky, přepásané koţeným cingulem, a škapulíře stejné délky. Se škapulířem souvisí okrouhlá kapuce. Generální představený sídlí v Římě. Domy jsou samostatné a v jednotlivých zemích tvoří provincie. Řád má v současnosti 24 provincií, 2 víceprovincie a 5 generálních delegatur. Je zastoupen ve všech světadílech, z toho v Evropě ve 13 zemích, v Americe Jiţní a Severní ve 12 zemích, v Asii v 6 zemích, v Africe v 10 zemích a v Oceánii ve 4 zemích. Počet bratří je více méně proměnlivý, celý řád čítá 1.500 členů. Spolupracovníků pak asi 30.000, pracují v 230 různých zařízeních. Sídlem Českomoravské provincie je v Brně.3 Hlavním posláním řádu se stala široce zaloţená hospitální sluţba. Patrně nejdůsledněji ze všech řeholních institucí byla u Milosrdných bratří prosazena povinnost péče o nemocné, nemohoucí i přestárlé a to většinou ve vlastních zařízeních – nemocnicích, ordinacích, laboratořích, chudobincích, domovech důchodců, azylových domech pro epileptiky nebo nemocné leprou. K péči o nemocné je zaměřeno i odborné zdravotnické vzdělávání řádových bratří, kteří jsou často magistry farmacie, doktory lékařství, či školenými ošetřovateli.4

1

ŘEHOLNÍ ŢIVOT V ČESKÝCH ZEMÍCH, Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského ţivota v České republice. uspořádala Mirjam Hrudníková OP. Kostelní Vydří 1997, s. 44 – 47. 2 Instituty papeţského práva jsou ty, které byly zřízeny Apoštolský stolcem nebo byly schváleny jeho formálním rozhodnutím. Jsou podřízeny co do vnitřního řízení a kázně bezprostředně a výlučně moci Apoštolského stolce. tamtéţ s. 312. 3 PODSEDNÍK, Hubert a kolektiv: 250 let Milosrdných bratří v Letovicích. Letovice 2001, s. 15. 4 JIRÁSKO, Luděk: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha 1991, s. 73 – 74.

9

3. Vznik a rozšíření řádu v Evropě 3.1. Zakladatel Vznik řádu je spojený s osobností Jana Ciudada, nazývaného pro svou lásku k Bohu a lidem Janem z Boha - Juan de Dios (podle jiného výkladu dostal přízvisko „z Boha“ po útěku z domova, kdyţ neznal nebo nechtěl přiznat své pravé příjmení a znamenalo to, ţe byl pokládán za nalezence). Ovšem mluvit o něm jako o zakladateli řádu je nadnesené, on sám se jím nikdy necítil a řeholní společenství, které ho pokládá za svého zakladatele, vzniklo aţ několik let po jeho smrti. O něm samém je k dispozici jen velmi málo pramenů. Skromná korespondence a ţivotopis sepsaný dómským rytířem Castrem třicet let po Janově smrti, v němţ jsou ale mnohá bílá místa. Sekundární literatura o Janovi má spornou hodnotu, protoţe jak bývá v těchto případech obvyklé, jde takřka výlučně o poučné a ducha povznášející texty, spíše legendy, které v zásadě pomíjejí Jana jako člověka a líčí ho jako světce.5 Jan se narodil 8. března 1495 v portugalském vesnickém městečku Montemor-o-Novo (Monte Moro Nuevo), později přejmenovaném na Ciudad. O postavení jeho rodičů se nedochovala ţádná zpráva, pravděpodobně ale nebyli vzdělaní ani zámoţní. Jeho první zaznamenaný čin byl útěk z domova v osmi letech. Ve Španělsku se pak musel nějaký čas ţivit jako pasák dobytka. V roce 1521 vstoupil do sluţeb španělského krále Karla V. Bojoval proti Francouzům i proti stále častějším tureckým vpádům. Ale jako voják se příliš neosvědčil, za podezření ze spoluúčasti na krádeţi válečné kořisti byl dokonce odsouzen k trestu smrti oběšením. Celá záleţitost nakonec skončila vyhazovem z armády.6 Později se dal znovu naverbovat a právě na pomoc proti Turkům poslal španělský král ve dvacátých letech šestnáctého století prvnímu habsburskému panovníkovi v českých zemích a svému bratru Ferdinandovi I. svá vojska, v nichţ byl i Jan. Krutost bojů před branami Vídně v roce 1529 ovlivnila Jana Ciudada natolik, ţe se následně ve vojenském lazaretu španělském Ayamonte věnoval ošetřování raněných. V Granadě se pak nějaký čas ţivil jako podomní obchodník, vetešník. Zlom v jeho ţivotě nastal, kdyţ vyslechl strhující a nadšením planoucí kázání Jana z Avily. Choval se potom tak podivně, ţe byl dokonce na určitý čas zavřen v královském blázinci. Seznámení se s bídou chovanců Jana Ciudada utvrdilo v jeho chuti pomáhat potřebným. 5 6

NIGG, Walter: Jan z Boha. Kostelní Vydří 2005, s. 15 – 17. tamtéţ, s. 20 -21.

10

Kdyţ pak v roce 1537 vyčlenilo město Granada obecní dům pro chudé, Ciudad se ujal příleţitosti. V roce 1539 zaloţil v Granadě nemocnici pro chudé, postavenou na zcela nových principech: lásce, lidskosti a tehdy zcela nových pravidlech hygieny. Brzy však práce narostla do takových rozměrů, ţe ji nemohl zvládat sám. Našel proto několik muţů-spolupracovníků, kteří si začali říkat milosrdní bratři. Ţivot andaluského altruisty skončil v den jeho 55. narozenin, jako následek těţkého onemocnění při záchraně tonoucího chlapce.7 Město Granada mu vystrojilo pohřeb, který se nádherou rovnal pohřbu královskému. 21. září 1630 byl Jan papeţem Urbanem VIII. blahořečen a po 60 letech 16. října 1690 papeţem Alexandrem VIII. svatořečen. Papeţ Lev XIII. r. 1886 svěřil všechny nemocnice a nemocné ochraně sv. Jana z Boha a papeţ Pius XI. r. 1930 prohlásil sv. Jana z Boha za nebeského ochránce všech ošetřujících.8

3.2. Počátky a rozmach Kolem Jana z Boha postupně rostla skupina spolupracovníků, nazývaná Bratrstvo Jana z Boha. Kolem roku 1560 jiţ spravovalo pět hospitálů. Významně se také projevilo při posledních válkách s Maury ve Španělsku v letech 1568 – 1571. Šlo vlastně o potlačení vzpoury Maurů, kterým byl pověřen Don Juan D’Austria, nevlastní bratr španělského krále Filipa II. Don Juan věděl, ţe boje přinesou těţké ztráty a mnoho raněných, proto Bratrstvo poţádal o ošetřování vojáků. Osvědčili se natolik, ţe sám Don Juan D’Austria poţádal papeţe Pia V. o povýšení Bratrstva na náboţenský řád. A opět se velmi osvědčili při ošetřování raněných po bitvě u Lepanta 7. října 1571. Odměnou jim byla 1. ledna 1572 bula „Licet ex debito“ Pia V., kterou oficiálně schvaluje Bratrstvo Jana z Boha. Velkým příznivcem Bratrstva se stal právě Don Juan D’Austria, a protoţe ke Španělsku tehdy patřilo mnoho území, rozšíření Bratrstva tak bylo značně ulehčeno. Roku 1576 přicházejí do Nizozemí a zakládají postupně 8 hospitálů. Jiţ předtím ale r. 1572 přichází do Itálie – konkrétně Neapole. Tam je poznává milánský kardinál, pozdější sv. Karel Boromejský a radí papeţi Řehoři XIII., aby je povolal do Říma. Tak se i stalo a r. 1581 zde zakládají hospitál. 1. října 1586 Sixtus V. bulou „Etsi pro debito“ povyšuje Bratrstvo Jana z Boha na náboţenský řád, který se dále úspěšně šíří v Itálii. Roku 1587 se koná první řádová kapitula a dochází k rozdělení na provincii italskou a španělskou. Přes personální problémy ve správě řádu (jak je ostatně celkem běţné u nově 7 8

GEJDOŠ, Pavel, Mgr.: Nemocnice Milosrdných bratří Brno – 260 let 1747 – 2007. Brno 2007, s. 7-8. PODSEDNÍK, Hubert a kolektiv: 250 let Milosrdných bratří v Letovicích. Letovice 2001, s. 13.

11

vzniklých společenství) a také přes odpor španělských biskupů, kteří tušili, ţe bratři budou brzy vyňati z jejich pravomoci (v odporu je kupodivu podpořil i Filip II.), papeţ Řehoř XIV. je stále podporoval. Ovšem jeho smrtí se vše změnilo a nový papeţ, Klement VIII., který zřejmě neznal všechna fakta, podepsal 13. února 1592 breve „Ex omnibus“, kterým řád „sesadil“ na prvotní stav. I přesto řád dál rostl a např. jen v Itálii měl r. 1596 měl jiţ 29 hospitálů oproti 5 hospitálům z r. 1587. Klement VIII. si pospíšil napravit svoji chybu a jiţ 9. září 1596 vydal slavné breve „Romani Pontificis“. Ve stejném roce vznikla i nová provincie – neapolská. Roku 1608 došlo k rozdělení na dvě samostatné a nezávislé kongregace – italskou a španělskou. Kolem r. 1609 přišli bratři do Polska. Papeţ Pavel V. pak 7. července 1611 vydal breve „Romanus Pontifex“, kterým mimo jiné zavádí skládání čtvrtého (pro milosrdné bratry typického) řeholního slibu ošetřování nemocných. Italská kongregace zmohutněla natolik, ţe došlo r. 1616 k rozdělení na čtyři provincie a celkem čítaly 41 hospitálních domů. 15. dubna 1617 papeţ Pavel VI. brevem „Eaquae“ potvrzuje stanovy a tak vlastně (znovu)potvrzuje povýšení Bratrstva Jana z Boha na řád. Tyto stanovy pak byly v platnosti aţ do r. 1926. Konečně breve „ Sacrosanctus“ papeţe Urbana VIII. z 20. června 1624 úplně vyjímá řád z pravomoci biskupů a podřizuje jej přímo papeţi. Zároveň potvrzuje všechny výsady a privilegia, která do té doby řád obdrţel a uděluje mu stejné výsady jako ostatním ţebravým řádům (františkánům, dominikánům, minoritům či kapucínům). Postupně se řád rozšířil do Portugalska, Rakouska, Bavorska, Francie. Později do Indie, Mosambiku, Filipín, Ameriky. Další domy pak vznikají v dnešním Maďarsku, Rumunsku, Jugoslávii, ale i v Irsku, Velké Británii a mimo Evropu i v Africe.

12

4. Činnost řádu na našem území Bratři na našem území původně patřili do provincie Germánsko-uherské. V roce 1856 se osamostatnily konventy uherské a provincie dostala název Rakousko-česká. První dům Hospitálského řádu byl zaloţen r. 1605 ve Valticích u Břeclavi (tehdejším rakouském Feldsbergu, příchozí bratři pocházeli z kongregace italské) kníţecí rodinou Lichtenštejnů, a to jako první konvent na severu od Alp – ve střední Evropě. Do Prahy uvedl řád císař Ferdinand II. po bitvě bělohorské r. 1620 a to na Staré město praţské. 1656 je doloţen vznik konventu ve Spišském Podhradí, pak 1669 v Bratislavě. O další zaloţení, tentokrát konventu v Novém Městě nad Metují, se r. 1696 zaslouţil Jakub hrabě z Leslie. Následoval r. 1733 konvent sv. Jana Nepomuckého v Prostějově, opět zaloţený rodinou Lichtenštejnů. Hrabě František Antonín Špork zaloţil nadaci pro 100 chudých a nemocných muţů, kteří mají být ošetřování 12 Milosrdnými bratry a to od r. 1743 na jeho zámku v Kuksu. Na starém Brně u řeky Svratky stojí rozsáhlý konvent s nemocnicí a kostelem sv. Leopolda, který v r. 1747 zaloţil hrabě Leopold z Ditrichštejna, spřízněný s kníţecím rodem Lichtenštejnů a Lesliů. Čtyři roky poté byl poloţen základní kámen konventu v Letovicích, jeho mecenášem byl hrabě Jindřich Kajetán z Blümegen. Z téhoţ rodu to byla ještě manţelka hraběte Jindřicha, která r. 1781 zaloţila konvent ve Vizovicích. A nakonec vznikl 1796 v Uherské Skalici. Kdyţ naše země v r. 1918 získaly státní samostatnost, vznikla provincie Československá s jedenácti výše jmenovanými domy. Kromě toho do původní Rakousko-české provincie patřily ještě dva konventy ve Vídni, jeden v Těšíně, v Linci, ve Štýrském Hradci, v haličských Zebřidovicích, od r. 1865 přibyl v Krakově. Přímoří mělo konvent v Gorici.

13

5. Milosrdní bratři v Prostějově Roku 1727 smrtelně onemocněl jediný syn kníţete Josefa Jana Adama z Lichtenštejna a jeho manţelky Marie Anny, rozené říšské hraběnky z Öttingenu, malý Jan Nepomuk Karel. V zakládací listině kláštera kněţna mluví o tom, ţe si lékaři jiţ s nemocí nevěděli rady a vzdali se naděje. Proto slíbila 4 000 rýnských zlatých na vybudování nového kláštera řádu sv. Jana z Boha někde na Moravě, pokud se jejich syn Boţím zásahem uzdraví. Jak se v listině dále píše, po tomto slibu se zdravotní stav syna viditelně zlepšoval a nakonec se zcela uzdravil. Za místo nového kláštera zvolil kníţe právě Prostějov, a to na prosby prostějovských měšťanů a také proto, ţe město nemělo ţádného lékaře a také ţádný klášter. Zřízení kláštera povolil listinou z 13. února 1733 císař Karel VI.9 18. července 1733 přišlo do Prostějova z Valtic šest bratří a pro klášter byl koupen obecní, dříve zemanský dvůr, nazývaný Ţalkovský nebo Schellenbergerův, leţící mimo městské hradby za olomouckou branou. Nemocnice s kapacitou nejprve 12 a pak 18 lůţek, začala fungovat asi uţ před rokem 1739 (ten bývá uváděn jako rok zahájení činnosti). Svědčí o tom zaloţení hřbitova a hřbitovní kaple roku 1735.10 Snad největší zásluhy o vybudování celého komplexu kláštera-nemocnice a hlavně překrásného kostela má třetí převor, P. Narcissus Schön, který zároveň spravoval konventy v Kuksu, Praze, Těšíně a Vratislavi. O lecčem svědčí i to, ţe do čela prostějovského konventu byl zvolen celkem šestkrát. Díky štědrým darům (např. kněţna Alţběta z Lichtenštejna darovala 10 000 zl.), mohla pokračovat výstavba kláštera-nemocnice, ale hlavně klášterního kostela, který tak mohl být vybudován větší a nádhernější, neţ se původně uvaţovalo. Základní kámen k němu byl poloţen r. 1751 a vysvěcen byl uţ 5. října 1755, jak o tom svědčí dochovaný nápis (freska) v předsíni kostela nad hlavním vchodem.11 I po vysvěcení samozřejmě pokračovaly práce na jeho vybavení a vnitřní výzdobě. Klášter i kostel zaţily mnoho těţkých období. Např. pruský vpád r. 1758 výzdobu chrámu velmi zpomalil. Jak píše řádový kronikář-bratr Bogar12, 6. května „usadilo se v konventě, na dvoře i na zahradě veliké mnoţství raněných i zdravých vojáků pruských. Stravy klášterní poţívalo 878 muţů pěchoty, 26 důstojníků a 30 ţen, čímţ konvent velmi tr9

MZA Brno, E 47 Milosrdní bratři Prostějov, inv. č. 1. SMUTNÝ Bohumír – SPURNÝ, František: V branách průmyslového věku 1697 – 1847. In: Prostějov dějiny města 1. Prostějov 2000, s. 162. 11 „HANC ECCLESIAM CONSECRAVIT RENDISSIMVS ET ILLVSTRISSIMUS DNVS DNVS / IOANNES CAROLVS LEOPOLDUS S. R. I. COMES / (DE) SCHERFFENBERG EPISCOPVS TANAGRENSIS /CATEDRAL. ECLLESIAE OLOM. CAN. CAP. NECNON (CUSTOS) / SUFFRAGANEUS ET ARCHI. DIAC. OPPAVIEN. / (DIE) V. OCTOBRIS ANNO MDCCLV.“ 12 BOGAR, Benedikt: Milosrdní bratří. Praha 1934, s. 256 a dále. 10

14

pěl. Dne 24. května navštívil klášter král Friedrich II. a teprve po odeznění ran z pruského vpádu mohla výzdoba pokračovat. „Po dvacetiletých pracích stál chrám prostějovský v plnosti své nádhery a překonával všechny svatyně řádu Milosrdných bratří v germánské provincii.“ V období napoleonských válek byla nemocnice přeplněna raněnými a nemocnými vojáky a navíc „v roce 1809…vysláni čtyři bratři do polních nemocnic v Moravském Novém městě a ve Výškově.....Veliká drahota aţ do roku 1811 a nesmírné nároky na nemocnici činěné působily trapně; konvent se zadluţil...“. Přesto v roce 1839 proběhla velká a důstojná oslava 100 let trvání nemocnice. Za tu dobu bylo ošetřeno 33 162 pacientů.13 Mimochodem, podle údajů z roku 1840 byl Prostějov (po Brně, Jihlavě, Olomouci a Šternberku) pátým největším městem Moravy. Za prusko-rakouských válek, konkrétně r. 1866 se opakovalo totéţ co r. 1758. V nemocnici bylo ošetřováno velké mnoţství rakouských, pruských i saských vojáků a později také mnoho nemocných cholerou, která ve městě řádila bezmála čtvrt roku. A opět nemocnici osobně navštívil pruský král, pozdější německý císař Vilém I. Jak poznamenává Sobel, škoda ale klášteru nevznikla, protoţe dostával od Prusů náhrady. Podle zápisů v protokolu nemocných, jak je uvádí P. Alois Jašek14 ve svém Pamětním spise, bylo mezi lety 1840 – 1898 ošetřeno 34 687 pacientů. V letech 1895 – 1898 došlo k vybudování přístavby – nové nemocnice s kapacitou 60 lůţek, a k modernizaci stávajícího zařízení. Ve srovnání s městským ústavem však výrazně zaostávala, hlavně v důsledku nedostatku finančních prostředků.15 V souvislosti se zřízením nového městského hřbitova r. 1900 definitivně skončilo pohřbívání na klášterním hřbitově. V období první světové války (1914 – 1918) dopadl konvent podobně jako jiné – stal se vojenskou nemocnicí a to aţ do r. 1917. Podle údajů, které uvádí Bogar, zde bylo celkem v těchto letech ošetřeno 1257 vojáků. V r. 1917 při „hladových bouřích“ se projevila obliba kláštera a to, jaký význam činnosti řádu ve městě obyvatelé přikládali: podle PK dav několika tisíc protestujících táhl ulicemi a rozbíjel okna. Kdyţ se však blíţil ke konventu, byl vydán povel „Kláštera šetřit!“. Samozřejmě v průběhu války došlo také na rekvizice zvonů, cínových píšťal varhan, měděného, cínového a mosazného nádobí apod.16 Od otevření nové nemocnice (1899) aţ do konce roku 1918 bratři v nemocnici ošetřili 20 205 nemocných.17

13

SOBEL, Jan: Dějiny a slavnostní spis rak.-české provincie Milosrdných Bratří. Vídeň 1892., s. 138. JAŠEK, Alois: Pamětní spis k 200letému jubileu konventu milosrdných bratří v Prostějově. Prostějov 1939, s. 36. 15 MAREK, Pavel: Prostějov v letech 1848 – 1918. In: Prostějov dějiny města 2. Prostějov 1999, s. 57. 16 BOGAR, Benedikt: Milosrdní bratří. Praha 1934, s. 262 – 264. 17 JAŠEK, Alois: Op. cit., s. 37. 14

15

Vznik republiky r. 1918 proběhl, alespoň podle tónu zápisů v PK, radostně a vlastenecky, druhý díl PK také symbolicky tímto rokem začíná a je (na rozdíl od prvního) jiţ psán česky. V letech 1925 – 1930 dochází ke zvelebování jak kostela, tak nemocnice (např. zavedení ústředního topení, vodovodu, rentgenu, horského slunce atd.).

16

6. Architektonické intermezzo Ničivý poţár Prostějova z 27. dubna 1697 byl největší ţivelnou katastrofou v jeho historii a postavil město před úkol znovu postavit zničené domy. Opravou vyhořelého farního kostela bylo v Prostějově zahájeno období výstavy barokních církevních staveb. Nejkvalitnější barokní stavbou na Prostějovsku pak byly právě budovy konventu a kostela Milosrdných bratří.18 Výstavba areálu probíhala postupně v několika etapách. První bratři jen adaptovali část budov zakoupeného dvora, které zčásti ještě uţívali vojáci a obec. Přízemí jiţního traktu bylo upraveno pro lékárnu. Velkou nemocniční síň (26x7,5 m) zřídili na místě bývalé konírny ve východní traktu. Vznikl také klášterní hřbitov a kaple. Na místě dnešního kostela byla r. 1736 dokončena stavba volně stojící veřejné kaple. Nedlouho po postavení byla však zbořena a nahrazena klášterním kostelem. V letech 1738 – 1741 probíhaly další stavební činnosti – v patře bylo zřízeno 15 místností pro řeholníky, klášter se konečně stal uceleným areálem. Další velká přestavba proběhla 1750 – 55 a respektovala významnější původní prostory. Stavební fáze jsou patrné na rozdílném okenním rytmu na hlavním průčelí. Do tohoto stavebního období klademe vznik kostela a opětovnou přestavbu a rozšíření konventu, zvětšení obytných prostor i sjednocení fasády. Poměrně často bývá jako autor projektu výstavby komplexu uváděn kníţecí lichtenštejnský dvorní architekt Antonín Erhard Martinelli. Ten však zemřel jiţ 1747 a proto snad mohlo být maximálně vyuţito jeho starších plánů.19 Chrám byl zasvěcen sv. Janu Nepomuckému (patronovi „zázračně“ uzdraveného kníţecího syna) 5. 10. 1755 a i potom samozřejmě dál pokračovala výzdoba a práce na vnitřním vybavení. Důleţité je, ţe umělecká výzdoba probíhala velmi intenzivně a celý kostel tak dostal jednotný slohový charakter pozdního baroka, dochovaný do současnosti. Klášterní kvadraturu ze západu ohraničuje kostel, tři další trakty mají kříţovou chodbu. Vzhledem k umístění komplexu v zástavbě a respektování původních staveb je kostel neorientovaný – stojí v ose sever-jih. Nepochybnou zvláštností je umístění kostelních věţí. Naprosto ojediněle (v moravské barokní architektuře) jde o dvojici nad vstupem a závěrem kostela. Jiţní nad vstupem přitom nemá základy a spočívá na trámech. Severní věţ není nad presbytářem, jak by se dalo předpokládat, ale zřejmě z důvodu nedostatku stavebního místa aţ nad 18

SMUTNÝ Bohumír – SPURNÝ, František: V branách průmyslového věku 1697 – 1847. In: Prostějov dějiny města 1. Prostějov 2000, s. 152 – 153. 19 Otázkou autorství Martinelliho se zabýval PhDr. Aleš Filip a zpochybnil je, neboť „do celkového obrazu jeho díla...nezapadá“. Zřejmě není autorem ani další kníţecí architekt Josef Kraus, který jinou svoji stavbu kostela pojal zcela odlišně. Jako inspirující se jeví srovnání s dílem Matyáše Kniebandla, avšak chybí více komparačního materiálu. viz FILIP, Aleš, PhDr.: Klášter milosrdných bratří – vrcholní dílo prostějovské barokní architektury. Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově, 1/90, 1990, s. 28 -29.

17

klášterní chodbou a sakristií. Vnější vzhled kostela i konventu je přitom relativně střídmý, klasicizující. Za zmínku stojí pískovcový vstupní portál kostela s perspektivně natočenými sloupy. O to výrazněji a překvapivěji však působí vnitřní výzdoba kostela. Jak jiţ bylo řečeno, zachovala se v téměř původní podobě (kromě elektrifikace, novější dlaţby apod.) a vyniká barevností a zdobností. V sochařských dílech jde o projev radikálního baroka, výmalba a dekor pak ukazují na rokoko.20 Jména mnohých umělců, kteří se na výzdobě podíleli, jsou neznámá. Ale přesto: autorem fresek v kostele, sakristii i v refektáři a také většiny oltářních obrazů je František Antonín Sebastini (Šebesta). Sochařská díla včetně hlavního oltáře jsou od Josefa Schuberta a řezbářské práce vytvořil František Hirnle. Klenba kostela je členěna na několik polí. Nad hudebním kůrem, tři v lodi a poslední nad presbytářem. Všechna jsou zdobena Sebastiniho freskami (většinou ukazují výjevy z legendy o sv. Janu Nepomuckém), stejně tak volné stěny, pokryté iluzivní a vegetativní malbou, pilíře jsou uměle mramorovány. Na kaţdé straně kostela je po třech bočních kaplích, bohatě zdobených řezbami, štukem i olejomalbami. Také představený oltář sv. Jana z Boha a jeho protiváha – kazatelna, jsou skvělým příkladem řezbářského umění. Monumentální vrchol představuje hlavní oltář a oratoř v presbytáři, jehoţ protiváhu tvoří hudební kůr v závěru kostela. Původní ráz si zachovala také sakristie – hlavně díky Sebastiniho nástropní malbě i pověstné velké skříni. V klášteře stojí za zmínku krásná výzdoba refektáře – nástropní štuky a Sebastiniho fresky. „Architektura kláštera milosrdných bratří se řadí svým zvýrazněním strukturálních článků a klidným rozvrhem výzdoby spíše k baroknímu klasicismu, ač výzdoba nese....akcent barokně-rokokové tendence. Komplex konventu zůstává i v celkovém obraze stavební kultury baroka na Moravě do značné míry výjimečným dílem.“21 Právem je zařazen do seznamu kulturních památek.

20

FILIP, Aleš, PhDr.: Klášter milosrdných bratří – vrcholní dílo prostějovské barokní architektury. Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově, 1/90, 1990, s. 21 - 27. 21 tamtéţ, s. 32.

18

7. Poslední desetiletí existence 7.1. Třicátá léta na stránkách Pamětní knihy Od července do listopadu roku 1929 probíhaly velké opravy v nemocnici – výměna zničeného ústřední topení, rozvody teplé a studené vody, odpady, úprava horkovzdušné lázně, topení v kuchyni – včetně zednických prací za 295.736,45 K. 14. června 1930 v konventu náhle zemřel na srdeční vadu R. P. Nicodemus Lukáš, který v něm působil od r. 1925. Dvakrát (v r. 1925 a 1928) byl zvolen za prostějovského převora. 24. června byl převorem jmenován dosavadní podpřevor R. P. Homobonus Kyovský. Po celý rok se pokračovalo s opravami, započatými jiţ r. 1929 – došlo k vymalování světnice a chodby v nemocnici, chodeb a některých cel spolubratrů v konventu, také k natření všech oken, dveří i postelí v nemocnici. Kromě toho doznala opravy i střecha nad nemocnicí a konventem. A nezapomnělo se ani na opravu věţních hodin a úpravu hrobů na klášterním hřbitově. Ke 12. říjnu 1930 je v PK zápis o obrovském poţáru, který zničil jednu z velkých továren firmy Wikov. Způsobená škoda prý činila několik milionů korun. Příčinou byl zřejmě problém s elektřinou. A hned začátkem roku 1931 došlo k dalšímu velkému poţáru, tentokrát továrny Universal u místního nádraţí, při němţ dokonce uhořel hlídač i se psem. Škoda opět asi milion korun. V témţe roce se do nemocnice podařilo koupit nový rentgen, horské slunce, loţní prádlo, prací stroj, mikroskop s celým příslušenstvím, centrifugu, polymetr a další. Následkem silných mrazů přelomu let 1928-1929 vymrzlo i na klášterní zahradě velké mnoţství stromků. Proto je bratři v dubnu 1932 nahradili – vysadili celkem 36 ovocných stromů. Ale rok 1932 se měl do dějin kláštera zapsat mnohem významnější událostí. Vnitřní stav výzdoby kostela – zašlé freskové malby i obrazy na oltářích, špatný stav soch a celých oltářů přímo volal po tom, aby se uvaţovalo o opravě, která by kostelu vrátila dřívější lesk a obnovila tak skvostnou ukázku barokního umění II. poloviny 18. století. Konvent jiţ delší dobu o opravách jednal s provinciálem P. Veremundem Tvrdým i s Památkovým úřadem v Brně. Obnovu fresek v kostele, sakristii i refektáři převzal akademický malíř Jan Janša z Prahy, jako pomocníci asistovali malířští mistři Rudolf Polák a Rudolf Růţička. Oprava soch a oltářů byla zadána prostějovské firmě Poníţil; stavba lešení, stejně jako celkový technický dozor architektovi Janu Gutheilovi.

19

Práce samotné vypukly v pondělí 23. května – čištění obrazů a fresek v refektáři (trvalo 11 dní), v sakristii (5 dní), v kapli sv. Kříţe a na varhanním kůru (11 dní). Čištění fresky nad hlavním oltářem začalo 19. června (23 dní). Oprava fresek na klenbě kostela skončila 10. září. Souběţně s tím samozřejmě probíhaly práce na oltářích a sochách. Zároveň došlo poprvé k rozvodu elektroinstalace po celém kostele. V PK se píše: „elektrotechnické práce prováděny postupně tak, aby co nejdříve náš kostel zazářil nejen skvostnou opravou a úpravou fresek a oltářů, nýbrţ i v záři četných elekt. světel, které vhodně umístěny vrhají celé proudy světla na oltáře i sochy. Zkamenělá pohádka!!“ Památkový úřad vyslal třikrát svého odborníka, který dosud prováděné práce schválil a zároveň poskytl další cenné instrukce. Také diecézní památková rada vyslala konzervátora P. Petra Křiváka, který se o kostele i způsobu oprav vyslovil velmi lichotivě. Janša doplnil svou práci i obnovou fresek ve fortně a očištěním různých obrazů v klášteře. Tím opravy kostela pro rok 1932 skončily, na další rok zůstala plánovaná výměna kostelní dlaţby. (Moţná trochu překvapivě, osobně bych předpokládal postup opačný – začít „od podlahy“ – poznámka autora). Kromě těchto prací se stihly další – vybudován zvláštní vchod přímo do lékárny z ulice (místo průchodu přes klášterní vchod - bratři si od toho slibovali větší návštěvnost lékárny, coţ se nestalo, později byl opět zazděn), také byl opraven skleník v zahradě a zavedeno do něj nové topení, vybudováno betonové pařeniště a opravena hřbitovní kaple. Záznamy dále uvádí, ţe ačkoliv byl rok celkem suchý, úrodu lze nazvat více neţ dobrou. A přesto prý si rolníci naříkali – na velké daně a dávky a proto prý na špatné časy. I v klášterní zahradě se hojně urodilo, jak si ovšem bratři posteskli, bylo k tomu třeba usilovné práce. Velká úroda ovoce byla navíc, snad vinou sucha, velice červivá. Z 24. prosince 1932 je v PK nalepen dopis od Státního památkového úřadu pro Moravu a Slezsko v Brně, v němţ „...památkový úřad se těší s Vámi ze zdařilé opravy Vašeho krásného kostela, jíţ jste věnovali tolik příkladné péče, porozumění a obětavosti.“ Zprávy o činnosti nemocnici za rok 1932 uveřejnily mnohé časopisy a noviny, např. Našinec uvádí tuto statistiku: z roku 1931 zůstalo v léčení 66 nemocných, r. 1932 přijato 718, propuštěno 686 a zemřelo 24. V léčení tedy zůstává 74 pacientů. Ošetřovatelských dnů 20.338. Nemocní byli celkem 11 různých národností. Menších operací a zákroků provedeno 7530. Nezaměstnaným pak vydáno 7.225 snídaní, 14.460 obědů a 9.120 večeří. Pokud jde o pokračující opravy, rok 1933 znamenal hlavně plánovanou výměnu kostelní dlaţby – vadné a na mnoha místech rozbité. Památkový úřad trval na pokud moţno originální úpravě, proto byly objednány dlaţdice z umělého kamene za 16.726 Kč a práce zadá20

na osvědčenému staviteli architektu Gutheilovi. Začalo se 19. června. Výměna dlaţby poskytla vítanou příleţitost otevřít řádovou hrobku pod kostelem.22 20. července byly opravy kostela včetně dlaţby dokončeny (ponechán původní vzhled – černobílá šachovnice). Staré dlaţební kameny vyuţili k vydláţdění hřbitovní kaple, fortny a zadního vchodu do kostela i k různým opravám dlaţby v domě. U příleţitosti biřmování v Prostějově navštívil 1. června v 17 hod opravený kostel olomoucký světící biskup Jan Stavěl a „...překvapen tolikou nádherou plýtval přímo slovy uznání a vyţádal si dovolení k opětovné delší návštěvě, aby mohl v klidu prohlédnout malby, řezby, sochy, oltáře atd.“ 29. června 1933 byl posvěcen základní kámen k nové farní budově u sv. Petra a Pavla (plánoval se vznik nové farnosti – o ní podrobně v r. 1938). Zástupci kláštera byli na tuto slavnost pozváni a na ţádost světitele byl mimo jiné do kamene vloţen popis klášterního kostela s krátkou historií konventu. Mezitím pokračovaly další práce, např. předem dohodnuté odstranění omítky v přízemí konventu kvůli vysušení a drenáţování zdiva. 7. srpna konvent navštívily osobnosti z nejvzácnějších – Jeho Excelence Dr. Leopold Prečan - arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, ministr monsignor Dr. Jan Šrámek i arcibiskupský tajemník Dr. Stanislav Zela. Jejich podpisy jsou na čestné straně PK. A také je vlepen osobní dopis arcibiskupa, který napsal a poslal dva dny po návštěvě, v němţ píše: „Dojmy, které jsem si odnesl z návštěvy Vašeho nádherně opraveného kostela i kláštera, mne nutí, abych Vám ještě jednou projevil své uznání a svůj nelíčený dík......“ Celkově si opravy a renovace kostela vyţádaly více neţ 150.000 Kč /podle nové pamětní knihy z Brna přes 500.000 Kč/. Příkladnou opravu ocenilo na svém zasedání 29. prosince i městské zastupitelstvo, starosta dopisem poděkoval, ţe městu zůstane zachována tato vzácná barokní památka a zejména malby zdejšího malíře – Sebastiniho. O opravě samozřejmě referovalo také mnoţství novin, některé jsou vlepené v PK. A opět něco statistiky roku 1933: z r. 1932 zůstalo v ošetřování 74 nemocných, nově přijato 549, propuštěno 522, zemřelo 28 a zůstalo 73. Ošetřovatelských dnů 21.839. Celkem 9 22

V hrobce se pohřbívalo v letech 1738 – 99. Podle nekrologia za tu dobu v klášteře zemřelo celkem 36 bratří, z nich jeden, převor a budovatel kostela, P. Narcissus Schön, byl na vlastní ţádost pohřben v kapli sv. Kříţe na evangelijní straně. V hrobce tedy mělo odpočívat 35 bratří – z nich 2 převoři a 7 řád. kněţí). Při tomto otevření napočítali 22 rakví a zbytky dalších, takţe asi v průběhu let byly ostatky dříve pohřbených sloţeny pohromadě do jedné rakve. Rozměry hrobky jsou 7x6 m, je zaklenuta valenou klenbou, vstupuje se do ní cihlovým, původně dřevem obloţeným schodištěm. Rakve stojí přímo na zemi, jsou zhotoveny z ohoblovaných nenatřených prken.. Větrání průduchy ve zdivu. FRÖML, František: Klášterní zahrada mrtvých. Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově, 1/95, Prostějov 1995, s. 16-19.

21

národností. Menších zákroků provedeno 11.544. Nezaměstnaným poskytnuta moţnost pobytu ve vytopené místnosti a rozdáno 6.184 snídaní, 12.355 obědů a 8.686 večeří, jako celá staletí zdarma. 15. ledna 1934 začalo jednání o stanovení nové stavební čáry ze západní strany kostela. K ní byla totiţ dlouhá léta přistavěna přízemní budova pana Strádala. Ten ji nyní hodlal zbořit a místo ní postavit jednopatrovou. Hrozilo tak nejen zakrytí pohledu na kostel, ale také zhoršení odvětrávání zdiva památky. Na jednání komise se za klášter zúčastnil převor P. Homobonus Kyovský. Podle opisu protokolu z jednání došlo k dohodě, nový dům měl být oddělen od budovy kostela mezerou 4 – 6 m, maximálně jednopatrový a s nízkou nebo plochou střechou. S ujednáním řeholníci souhlasili s podmínkou, ţe nebudou námitky ze strany Státního památkového úřadu, na nějţ se sami obrátí. 24. ledna konvent poslal památkovému úřadu dopis, v němţ celou situaci popsal a zdůraznil hlavně hrozící zvýšení vzlínání vlhkosti uvnitř kostela. A jiţ 27. ledna přišla od úřadu odpověď: úvodem se ohrazuje proti tomu, ţe jejich zástupce nebyl na jednání komise vůbec pozván, kdyţ se jednalo o tak významnou, památkově chráněnou budovu. Dále shledává, ţe městskou komisí předloţené řešení je sice slušným pokusem o kompromis, ale z jeho pohledu stejně nevhodné. Navrhuje celou stavební situaci řešit značně velkoryseji, neţ nedostatečným výškovým omezením – prodlouţit plochu Smetanova náměstí aţ ke zdi kostela a místo zbořených domků zřídit parkovou úpravu. Prodlouţenému náměstí by tak v zeleni dominoval kostel, jako důstojná protistrana pak na opačném konci další významná památka - secesní Národní dům od architekta Kotěry. Závěrem vyslovuje ţádost, aby městská rada usnesení komise přezkoumala dle pohledu památkového úřadu, pokud moţno rozhodla pro jeho návrh a o výsledku jej zpravila. Všechna tato jednání vyzněla do ztracena. Původní přízemní budova zůstala u západní strany kostela stát aţ do přelomu let 1969-70, kdy byla konečně zbourána a na jejím místě vznikla parková úprava, navrţená před 35 lety. Ta je udrţována dodnes. V letních měsících začaly, jak se píše v PK, přípravy na další rok, v němţ měly probíhat oslavy 200 let trvání konventu. Jiţ několikrát zmiňovaný stavitel arch. Gutheil převzal zakázku na opravu fasád za sjednanou cenu 26.000 Kč. Došlo i na klempířské práce za 5.010 Kč. Následuje zápis – povzdech nad těţkou hospodářskou situací, která velmi ztěţovala práci bratřím – sběračům. Tím spíše, ţe se rozmohlo velké mnoţství sbírek na charitu a různé dobročinné spolky. Ale díky lidem na venkově v okolí města dopadla sbírka plodin pro nemocnici slušně. Zvyšoval se také zástup těch, kteří přicházeli do kláštera pro jídlo. Přesto všechno na tom byl konvent relativně dobře, proto mohl finančně vypomoci ostatním, ne tak šťastným – do Valtic půjčil 26.000 Kč, do Skalice 13.000 Kč, do Brna 100.000 Kč. 22

Na závěr rušného roku přehled: celkem léčeno 629 osob, ošetřovatelských dnů 23.529. Ambulantně provedeno 10.984 zákroků. Na almuţnách rozdáno 4.200 Kč. Rozdáno bylo také 12.230 snídaní, 15.313 obědů a 4.430 večeří. 11. května 1935 došlo u příleţitosti generální vizitace v Prostějově k opětovné návštěvě arcibiskupa Prečana v konventu, se zájmem si znovu prohlédl opravený kostel. Hned 13. května přijela další vzácná návštěva – olomoucký světící biskup Msg. Jan Stavěl. Nadšeně prošel kostel, sakristii i konvent a navštívil pacienty v nemocnici. 27. – 30. června 1935 se v Praze konal všekatolický sjezd, na nějţ papeţ poslal svého zvláštního legáta, arcibiskupa paříţského. Jak se píše v PK, na důleţitost tohoto sjezdu ukazovala účast prezidenta republiky, celé vlády i zástupců zákonodárného sboru. Sjezd byl chápán jako moţnost propagace státní myšlenky a dobrého jména národa v cizině, svědčila o tom i obrovská účast lidu. Všeobecné nadšení bylo líčeno v tisku všech politických stran. Po skončení sjezdu přijel paříţský arcibiskup na návštěvu do Olomouce za arcibiskupem Prečanem. Uvítání se zúčastnil za konvent převor i konventní kněz. Ve stejném roce konvent vyřešil nedostatek místa pro drůbeţ - přístavbou vedle stávající hospodářské budovy za 20.000 Kč. Ani dosavadní místnost pro klášterní knihovnu nebyla vhodná a chyběla katalogizace. Pro tento účel byla upravena dřívější oratoř, všechny knihy důkladně prohlédnuty, pořízena lístková kartotéka a knihy uspořádány do nových regálů. Celkem se jednalo o 1.400 svazků různého zaměření a stáří23, nejčastěji zastoupena teologie a medicína. Tyto „knihovnické“ práce vykonal P. Alois Jašek. 15. září přijel do prostějovského kláštera na generální vizitaci generální představený řádu P. Narcissus Durchschein spolu s provinciálem i dalšími. Navštívil nemocnici a promluvil s místními pacienty, druhý den si prohlédl kostel a konvent. Den nato pak vykonal oficiální návštěvu na radnici, farním úřadě i hejtmanství. Ještě před bilancováním uplynulého roku je v PK věnována značná pozornost abdikaci prezidenta T. G. Masaryka 14. prosince 1935 a následné volbě nového – E. Beneše 18. prosince. Svědčí o tom několik stran s nalepenými články z novin. Přehled činnosti za rok 1935: z minulého roku zůstalo v ošetřování 46 nemocných, přibylo 670, propuštěno 616, zemřelo 37, zůstává tedy 63. Ošetřovatelských dnů celkem 21.432. Ambulantně provedeno 11.391 zákroků. Těţká hospodářská situace zvýšila počet lidí 23

V letech po zrušení konventu komunisty byly knihy spolu se spisovým materiálem soustředěny do jedné z komor v prvním patře. Tvořily doslova promíchanou hromadu se silnou vrstvou prachu – asi 6-8 kubických metrů. Část byla i rozházena na podlaze půdy. R. 1964 byly archivní materiály a knihy převezeny do Brna. Knihy byly nakonec částečně rozprodány Antikvariátem a část byla dokonce dána do stoupy. Jen velmi málo se dochovalo v MZA Brno – např. knihy z r. 1504, 1597, 1679,... Moravský zemský archiv Brno, fond: E 47 Milosrdní bratři Prostějov.

23

závislých na jídle, rozdávaném zdarma – vydáno 6.642 snídaní, 15.520 obědů a 4.520 večeří. Na almuţnách pak 4.325 Kč. 7. března 1936 navštívili provinciál P. Tvrdý a prostějovský převor olomouckého arcibiskupa Prečana a jménem československé provincie Milosrdných bratří mu blahopřáli k sedmdesátým narozeninám. K témuţ roku je v PK záznam o prosbě řádu k Piu XI. O co šlo? Jan Grande, téměř současník sv. Jana z Boha, byl blahořečen r. 1853 (svatořečen 1996) a jeho svátek stanoven na 3. červen. Jenţe tento den bývá často přerušen oktávem Ducha svatého nebo Boţího Těla. Proto řád papeţe prosil o přeloţení na 3. červenec, coţ se také stalo. 28.7. zemřel čestný spolubratr ThDr. R.P. Jan Michalský, gymn. profesor, který byl delší dobu konventním knězem a zpovědníkem. Rok 1936 se ovšem stal pro Milosrdné bratry, nejen ty prostějovské, rokem smutku. Na začátku španělské občanské války bylo kromě mnoha jiných obětí zavraţděno i 18 řádových bratří, kteří řídili letní tábor chudých dětí v Calafellas. Jen jednomu se podařilo uniknout do Francie. K této události je opět nalepeno několik článků z novin. Výsledek ţní toho roku nebyl dobrý, protoţe vlivem špatného počasí obilí na polích polehlo. Zato úroda brambor byla slušná. Ovšem další ranou se stala ohromná spousta myší, které zničili z velké části podzimní osení. Zima byla naštěstí aţ do vánoc mírná, teprve později se projevila v plné síle. 20. 12. byla slavnostně korunována socha Panny Marie, dodnes stojící v boční mělké kapli v kostele. A jako téměř kaţdý rok na závěr: z r. 1935 zůstalo v léčení 63 pacientů, nově přijato 688, propuštěných 659, zemřelo 28. Do příštího roku tedy zůstalo 64 nemocných, celkem 14 národností.. Ošetřovatelských dnů 20.199. Ambulantně léčeno 11.046 případů. Rozdáno 6.800 snídaní, 14.392 obědů, 4.298 večeří a na almuţnách 4.151 Kč. Dlouho do jarních měsíců r. 1937 – skoro do poloviny dubna – nejprve sněţilo a potom pršelo, takţe nemohly začít zemědělské práce, i klášterní zahrada byla obdělána později neţ obvykle. S květnem r. 1937 jsou v PK spojeny dvě události: smrt Karla Kramáře 26. května a také oslavy 400 let od zaloţení řádu – ty spadaly na 8. listopad. Oběma je věnováno několik stran, hustě zaplněných hlavně novinovými výstřiţky z dobového tisku. A samozřejmě také další smutné události – smrti T. G. Masaryka v úterý 14. září – je věnována náleţitá pozornost – opět reprezentovaná vlepenými výstřiţky z novin. Dále pokračují výstřiţky, podávající zprávy o velkolepých oslavách řádového jubilea 400 let od zaloţení – např. ve Vídni, kde 24

vystupovala i vídeňská filharmonie a vídeňská státní opera. Ale také nacházíme velké mnoţství bilancujících článků, o tom, jak jsou bratři ve všech městech, v nich působí, potřební, kolik zásluţného vykonali apod. Samotné oslavy v Prostějově ovšem vypukly 26. listopadu a trvaly 4 dny – aţ do 29. listopadu. Jeden z dalších článků připomíná i novátorství, kterého se bratři „dopouštěli“ – např. v praţské řádové nemocnici Na Františku provedli první operaci v narkóze v bývalém Rakousko-Uhersku, a to v r. 1847. A následuje přiloţená gratulace k jubileu – z 3. prosince od starosty města Prostějova, JUDr. Oldřicha Johna, který kromě blahopřání i děkuje za vše, co dosud bratři pro městské chudé vykonali, a také doufá, ţe budou v této činnosti pro město i jeho chudé pokračovat. A zase, jako kaţdý rok, shrnutí činnosti: z minulého roku zůstalo v ošetřování 64 pacientů, přijato bylo 673, propuštěno 631, zemřelo 30, zůstalo tedy 76. Ošetřovatelských dnů 19.955, ambulantně léčeno 8.862 nemocných. Zdarma rozdáno 5.231 snídaní, 9.326 obědů a 3.501 večeří, kromě toho na almuţnách 3.913 Kč. Zajímavý je údaj o národnostním sloţení – během roku se objevili pacienti 14 různých národností. 1. března 1938 došlo v Prostějově k důleţité události – po dlouhém a obtíţném jednání byla zřízena druhá farnost u kostela sv. Petra a Pavla. Ovšem neobešlo se to bez problémů, jak ze strany Městského úřadu, který ţádal záruky za hmotné zabezpečení kostela a fary, tak i v otázce územního rozdělení města mezi farnostmi. Arcibiskupské konzistoři bylo podáno několik návrhů a o jeden byl poţádán i převor kláštera. Konkrétní návrh nepodal, jen poţádal, aby klášter dál zůstal v působnosti městské fary při kostele Povýšení sv. Kříţe, hlavně vzhledem k dobrým vztahům s tehdejším farářem Dragounem, který v klášteře působil jako zpovědník. Této prosbě bylo vyhověno, i kdyţ poněkud úsměvným způsobem. Hranice nové farnosti byla stanovena středem ulice, takţe jedna strana ulice s klášterem zůstala v původní farnosti, zatímco druhá přešla pod novou faru. I tento stav rozdělení, alespoň formálně, platí dodnes. S obavami o osud katolíků a zvlášť bratří a klášterů v rakouské provincii je v PK zaznamenáno připojení Rakouska k Německu v polovině března téhoţ roku. Překvapivě i po chladném jaru se v červnu 1938 zdála úroda nadějná, ale chod klášterní nemocnice citelně poznamenala epidemie slintavky a kulhavky u dobytka, protoţe bratři sběrači nemohli na venkově sbírat naturální almuţny. A samozřejmě se v souvislosti s nemocí také zvedly poţadavky na lékárnu. (Z této trochu zvláštní poznámky v PK je zřejmé, ţe lékárna neslouţila jen pro potřeby lidí, ale i dobytka.)

25

Ve stejné době se pro kostel podařilo získat ze severní Moravy vzácnou dřevěnou barokní sochu Nejsvětější trojice, po opravě byla umístěna na hlavní pilíř v presbytáři kostela (kde je dodnes). Také došlo k vymalování a dezinfikování veškerých místností nemocnice. Paní Emilie Sedláčková, vdova po dvorním radovi, roz. Wichterlová24, věnovala ve své poslední vůli klášteru velkorysý dar 10.000,- Kč. Jak uvádí PK, byl to další důkaz štědrosti a přízně této rodiny řádu a klášteru. 11. 9. zemřel spolubratr Joannes de Deo Hlaváč.

7.2. Mnichovský diktát a válečné období Ani další události roku 1938 uţ bratřím mnoho radosti nepřinesly. Vlastenecky rozhořčeně nesli Hitlerovy poţadavky vůči Československu a hlavně Mnichov – odstoupení pohraničních oblastí Německu. „V Mnichově rozhodli o nás – bez nás – Proti nám!“. Velmi bolestně nesli ztrátu Valtic s mateřským klášterem a nemocnicí, řádovou chloubou, vybudovanou nákladem 8 mil. Kč. Bratři z Valtic byli rozděleni do různých řádových domů, do Prostějova přišli tři (Christinus Šanda, Achilleus Fusek, Primitivus Papeţ-následně přešel do Brna – podle nové Pamětní knihy z Brna). Do německého území spadl také skvost barokní architektury - konvent v Kuksu. I závěr roku byl krušný – zima přišla poměrně brzy a s ní také hojně sněhu, takţe se opět velmi ztíţila práce bratrů sběračů. Jak je patrno z PK, bratři věnovali značnou pozornost i okolnímu dění – abdikaci prezidenta Beneše, zvolení Emila Háchy (výstřiţek z novin, kde nový prezident ve svatovítské katedrále uctívá lebku sv. Václava) a vyslovovali obavy o osud národa. Ve statistice za rok 1938 uvádí 680 přijatých pacientů do nemocnice a to dvanácti národností a osmi vyznání, ambulantně léčených 10.125 nemocných, celkem 21.124 ošetřovatelských dnů. Rozdáno 18.656 hlavních jídel a 4.215 Kč na peněţních podporách. 2. března 1939 byl zvolen nový papeţ a přijal jméno Pius XII. Ale tuto radostnou událost zastínily jiné, pro řád a vlast mnohem osudovější. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska provincie ztrácí slovenské konventy. Ovšem největší pohroma nastává zřízením Protektorátu Čechy a Morava. Jak se píše v PK, nad Prostějovem se první výzvědná letadla německé armády objevila 15. března v 7 hod ráno a uţ kolem 9. hodiny do města proudily motorizované

24

Rodina Wichterle – velmi významná prostějovská továrnická rodina, spolumajitelé továrny WIKOV, která vyráběla např. zemědělské stroje, ale i osobní a závodní auta. Z této rodiny pocházel také světoznámý akademik Otto Wichterle, vynálezce měkkých kontaktních čoček.

26

oddíly a pěchota. V kasárnách, školách a městských sálech bylo ubytováno na 4.000 muţů. Prostějov se stal sídlem tzv. oberlandrátu (doslova vrchní zemské rady) pro tři politické okresy (Prostějov, Litovel, Boskovice), vojenského velitele i gestapa. Právě na smutný rok 1939 připadlo velké výročí – 200 let trvání prostějovského konventu. Konání oslav bylo stanoveno na 19. – 21. května. Při té příleţitosti byl také vydán Pamětní spis – jeho autorem je dávný přítel řádu a prostějovský konventní kněz P. Alois Jašek. Oslavy probíhaly s velkou slávou (v rámci moţností doby), za účasti hostí – kněţí z různých moravských měst a samozřejmě za obrovské účasti věřících. V brněnské Pamětní knize na str. 66 uvádí podrobnosti - kaţdý den dopoledne bylo slavnostní kázání od kazatele některého řádu a pak slavná mše sv. Poslední den měl pontifikální mši sv. v zastoupení arcibiskupa Dr. Josef Schinzel, světící biskup olomoucký. Po mši přečetl pastýřský list sv. Otce, v němţ všem věřícím na této jubilejní slavnosti udílí zvláštní papeţské poţehnání. Na závěr zaznělo Te Deum. Jak podotýká PK, účastnili se také zástupci všech řádových konventů v Protektorátu, ze Slovenska i jiných zemí byla ovšem účast znemoţněna. Jubileum zaznamenaly snad všechny významnější deníky i týdeníky české i moravské. Slavnostně byl také vyzdoben kostel – nad vchodem vyvěsili řádový znak a z malých ţárovek vyskládali letopočty 1739 – 1939, z věţe vlál prapor v papeţských barvách, klášter zdobily československé vlajky. V červenci téhoţ roku oslavil 50 let kněţské sluţby olomoucký arcibiskup Dr. Leopold Prečan. Provinciál řádu spolu s převory z Letovic, Prostějova a Vizovic mu k tomuto výročí při návštěvě na Svatém Kopečku u Olomouce blahopřáli. Při té příleţitosti také arcibiskup jmenoval dlouholetého příznivce řádu, P. Aloise Jaška, konzistorním radou. V září 1939 došlo k zavedení potravinových výkazů pro domácnosti a v říjnu odběrních lístků na potraviny. V pamětní knize Brno na str. 68 se píše lístky potravné, šatenky, na benzin, uhlí, mýdlo, obuv atd. Rok 1940 nezačal dobře – 5. února zemřel první a dlouholetý provinciál česko(slovenské) provincie – P. Veremundus Tvrdý, který v květnu 1939 oslavil 70. narozeniny. A navíc, v dubnu odchází z Prostějovského kláštera na odpočinek dlouholetý převor, P. Homobonus Kyovský. Jedna z posledních věcí, kterou udělal, bylo zaplacení 51.000 K za objednané nové varhany. Tím se dostáváme k záhadnému a dodnes ne úplně objasněnému okamţiku v dějinách klášterního kostela. Postavení nových varhan je zcela určitě pro kaţdý kostel významnou a také samozřejmě značně finančně náročnou událostí. O to podivněji působí jedna jediná lakonická zmínka v PK: „Koupě nových varhan.“ Jinak nic – ţádná informace o jejich stavbě, o slavnosti při jejich svěcení a uvedení do provozu apod. K čemu tedy vlastně došlo? O původ27

ních varhanách máme kusé zprávy, první zmínka o nich je z r. 1756 bez dalších podrobností, dochovala se jen barokní dřevěná skříň, v níţ dnes stojí varhany nové. Nástroj, který existuje dodnes, a který v r. 1940 tak záhadně vznikl, je přitom zcela unikátní a jedinečný, jak po stránce zvukové, tak technické. Svědčí o tom i jeho zapsání mezi technické památky a památková ochrana státu, kterou tím získal. Varhany jsou přitom stále plně funkční bez výrazných zásahů, generálních oprav a podobně. Jde o dvoumanuálový nástroj s pedálem a 22 rejstříky, s unikátní elektropneumatickou trakturou25, elektriku vyrábí (!) dodnes funkční dynamo. Nástroj postavila firma Rieger z Krnova jako opus 2933, bohuţel archiv této firmy byl zničen při povodních koncem 20. století, takţe z tohoto pramene nelze čerpat. Neobarokní varhany vznikly podle ideálů německého hnutí Orgelbewegung26. Tomáš Dittmann ve své diplomové práci na JAMU v Brně uvádí, ţe na jejich stavbě (rozuměj na rejstříkové – zvukové - dispozici) se podílel dr. Albert Schweitzer (mimo jiné ve své době také světově proslulý varhaník a uznávaný interpret díla J. S. Bacha), který byl iniciátorem tohoto hnutí. Nepodařilo se mi bohuţel zjistit, z jakého pramene tuto informaci získal, protoţe nepochopitelně neuvádí zdroj. Jak vypráví pamětník, tehdejší student gymnázia a příleţitostný varhaník pan Jiří Dvorský, zakázka na nové varhany byla zadána firmě Rieger. Ale ta mezitím dostala německého správce, tak klášter oslovil jinou varhanářskou firmu, Jan Tuček z Kutné Hory. I ta však přešla do německých rukou, takţe nakonec přece jen zůstalo u Riegera. Původní varhany byly rozmontovány, barokní skříň odvezena do Krnova a tam do hloubky jednou tolik rozšířena, aby se do ní nové, mnohem větší varhany vešly. Velkou záhadou zůstává, jak vůbec mohlo k tak velkému a finančně i materiálově náročnému počinu dojít. Válečný rok 1940, nedostatek kvalitních materiálů i peněz. Ve stejné době se uvaţovalo o stavbě varhan v jiném prostějovském kostele, ale právě pro nedostatek materiálu i peněz z ní sešlo. A to, ţe varhany kompletně bez oprav slouţí dodnes, svědčí o mimořádné kvalitě. Jsou hojně vyuţívány pro koncertní účely i liturgii, podle názoru odborníků jde o jeden z nejkvalitnějších a nejzajímavějších nástrojů tohoto typu nejen na Moravě.

25

Ovládání rejstříků i obě klaviatury a pedál jsou napojené elektrickými dráty na velké mnoţství malých elektromagnetů, které zapínají - vypínají přívod vzduchu do jednotlivých píšťal. Celá elektroinstalace je původní, všechny dráty jsou izolovány hedvábným vláknem. 26 Do stavu ve stavbě varhan zasáhl jako první A. Schweitzer svými spisy v letech 1906 a 1909. Přinutil varhaníky, aby si začali uvědomovat kvality dosud zachovaných starých nástrojů. V roce 1926 na varhanním sjezdu ve Freiburgu byly proklamovány zásady návratu k zvukovému ideálu vrcholně barokních varhan. Měly být vyuţity staré principy disposiční a intonační a mělo se jimi obohatit to, čeho bylo zatím ve stavbě varhan dosaţeno. Toto hnutí má velký význam pro další vývoj zvukové stránky varhan. ŠLECHTA, Milan, Doc.: Dějiny varhan a varhanní hudby. Praha 1985, s. 27 – 28.

28

29. června 1940 došlo k slavnostnímu odhalení pamětní desky Františka Krumlovského na budově kláštera.27 Po odchodu převora Kyovského nastupuje na jeho místo P. Tharsitius Král, který začal s velkou péčí o nemocnici. Jenţe k většímu naplnění svých plánů se nedostal. 14. dubna 1941 obdrţeli praţští bratři od Wehrmachtu rozkaz do 14 dnů všechny nemocniční místnosti a také část konventu vyprázdnit. Asi dva měsíce trvalo vyjednávání o placení nájemného z nemocničních místností a zároveň byli odváděni bratři do vězení, aţ jich tam skončilo jedenáct. 2 později propustili, ale zbytek ve vězení zůstal aţ do konce války, respektive 5 bratrů v koncentračním táboře zemřelo. 8. července 1941 se kláštery dozvěděly o tom, ţe v Berlíně rozhodli o zrušení řádu na území Protektorátu a zabavení veškerého majetku. Toto rozhodnutí vyvolalo poměrně velký šok a překvapení, protoţe kromě událostí v praţském konventu neměl řád s nacisty výraznější problémy. Stejně se dělo i v Prostějově, za převorem Tharciusem Králem přišlo gestapo s telegramem z Prahy, jako důvod zrušení v něm bylo uvedeno „pracovali slovem, písmem i skutkem proti Velkoněmecké říši.“ Vyţádalo si všechny doklady, spořitelní kníţky a veškerou hotovost. Převor měl jiţ dříve pro tento případ pro kaţdého bratra připravenou spořitelní kníţku s 8.000 Kč a civilní oblek. Ovšem i tyto kníţky gestapo zabavilo. Jak uvádí PK, bylo oznámeno, ţe uţ nesmí nosit řeholní oděv, ale jen civilní. Došlo k důkladné prohlídce konventu a „zabavení“ 3 nejstarších a tudíţ nejvzácnějších knih z klášterní knihovny. Také kostel a sakristie neunikly důkladné prohlídce, naštěstí vzácné relikviáře, obrazy i bohosluţebné předměty zůstaly na svém místě. Správa kostela byla ponechána v rukou P. Aloise Jaška, ale veškeré sbírky a milodary se musely měsíčně odvádět, stejně tak nájem z nemocnice (tu obsadila zdejší okresní veřejná nemocnice), i nájem z lékárny, pronajaté za směšně nízký obnos Němci Hammerovi. V klášteře byla zrušena kuchyně, takţe strava pro nemocné, ošetřující i bratry dováţeli z okr. veř. nemocnice. Bratři dál vykonávali svoji ošetřovatelskou činnost, dosavadní převor byl ustanoven pouze správcem domu. 22. 12. 1941 byla zrušena klauzura a do pokojů převora, provinciála i dalších se nastěhoval komisař nemocnice, bývalý úředník nemocnice ve Valticích, Jakod Garšic.

27

František Krumlovský, český herec, vynikající představitel hrdinných postav, druh J. K. Tyla. Byl nalezen vysílený v silničním příkopu nedaleko Polkovic a 26. 7. 1875 dovezen do nemocnice mil. bratří, kde 30. 7. zemřel na zápal plic a pohrudnice. Jeho hrob byl staršími členy řádu udrţován, později zanedbáván, aţ zrušením hřbitova památka na něj zmizela. FRÖML, František: Klášterní zahrada mrtvých. Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově, 1/95, Prostějov 1995, s. 19. Viz. obrazová příloha 6 a 7

29

V této době také dochází k bolestné „ztrátě“ pro kostel – z 15. dubna 1942 se ve Fondu dochoval německo-český formulář – stvrzenka na bronzové zvony, které byly „převzaty“ podle vládního nařízení ze dne 26. listopadu 1941 č. 414 Sb. Konkrétně šlo o tři zvony – váhy 64, 122 a 312 kg, pořízené v r. 1921. A z 15. října pak německy psaný dopis o předání matričních knih úmrtí, indexů ke knihám úmrtí a úmrtních protokolů (z let 1829-1841, 18541856, 1854-1883, 1877-1914, 1914-1941), celkem tedy 5 knih. 8. listopadu 1943 došlo k přeměně nemocnice na vojenský lazaret a po drobných stavebních úpravách (zeď mezi klášterní zahradou byla zbořena a došlo tak ke spojení kláštera, gymnázia a okr. úřadu, na zahradě postaveny dva velké domy pro nemocné) se 10. února 1944 do nemocnice nastěhovali ranění vojáci, prý jich bylo na 2.000. Mnoho postelí, matrací, loţního prádla atd. bylo navíc převezeno do okr. veřejné nemocnice, 11. 11. 1943 museli někteří bratři konvent opustit, respektive najít si jiné zaměstnání. Převor Tharsitius Král byl nějaký čas v kanceláři okr. veř. nemocnice, ale pak přešel do nemocnice ve Vizovicích. Camillus Formánek se stal ošetřovatelem v závodní ošetřovně firmy Rolný v Prostějov. Bratři Servulus Kovařík, Baroloměj Opletal, Damianus Oncírek a Ferdinand Novotný zůstali jako civilní ošetřovatelé v nemocnici, Josef Vakrčka, podpřevor, zůstal v kostele jako kostelník. Dva zbývající nemocní bratři Christinus Šanda a Godhardus Zbraslavský dostávali malou podporu a bydleli u řádových sester v ústavu Marta v Prostějově. K vánocům 1943 se podařilo pro kostel koupit nové jesličky, vyřezali je v chrámovém druţstvu v Pelhřimově, a na jejich zaplacení (67.000 K) se v plné výši sloţili lidé, opět vydatně pomohla rodina Wichterlova. Ve Fondu se dochovalo potvrzení o posvěcení tohoto nového betléma – provedl je 19. prosince Dr. Stanislav Zela, světící biskup olomoucký. Svému účelu jesličky také slouţí dodnes. 28. 12. 1943 zemřel jen po pár dnech po odchodu z kláštera spolubratr R.Fr. Christinus Šanda. O dalších událostech aţ do květnového osvobození PK samozřejmě mlčí, protoţe klášter de facto neexistoval.

7.3. Poválečná obnova – labutí píseň 9. května 1945 ráno opustilo německé vojsko město, na radnici byl vyvěšen bílý prapor. Sovětské vojsko tak do Prostějova vtáhlo bez pouličních bojů28, 11. května byla klášterní 28

Prostějov měl poměrně silnou německou posádku, soustředěnou zejména kolem zdejších letišť. Fronta se napřed blíţila od Brna, později se jiţní fronta zastavila, protoţe Němci urputně bojovali o moţnost ústupu od Olo-

30

nemocnice tímto vojskem obsazena, a to aţ do 13. června, kdy odtáhlo do Olomouce. Po vojácích se do kláštera téměř ihned vrátilo pět řeholníků: Tharsitius Král – převor, Josef Vakrčka – podpřevor a sakristián, Gothardus Zbraslavský, Servulus Kovařík a Damianus Oncírek. Naskytl se jim ale velmi smutný obrázek: skoro všechna okna byla rozbitá, matrace, loţní prádlo, nádobí, potraviny, chirurgické nástroje, rentgen – všechno rozkradeno. V pokojích leţely na hromadách různé roztrhané peřiny, rozlámaný nábytek, starý plech, rozbité láhve, zahrada zničená, neošetřovaná a zarostlá, stejně jako v pokojích i na ní a na dvoře hromady odpadků. Klášter i nemocnice byly neobyvatelné. Odvezlo se 8 velkých vozů odpadu a mnoho se spálilo. Úmrtní kaple byla znečištěná a poškozená. Ze hřbitova Němci sebrali ţelezný kříţ a zábradlí. Pouze kostel a lékárna zůstaly nepoškozené (aţ na 5 rozbitých velkých kostelních oken). V lékárně dokonce Němci nechali velké zásoby léčiv. Bratři ihned po návratu poţádali o 10 trestanců29 (Němců a kolaborantů), kteří pomáhali vše čistit. Tak to šlo aţ do 7. srpna. 14. června došlo ke změně na postech převorů, dosavadní P. Tharsitius Král si totiţ netroufal vše uvést do původního stavu a napravit válečné škody, proto převzal převorát ve Valticích a tamní převor P. Válek přijel 16. června do Prostějova. Musel ale 3 dny bydlet a stravovat se u známých ve městě, protoţe pokoje v konventu nebyly obyvatelné. Teprve 18. června se 5 bratří30 mohlo opět nastěhovat do kláštera. Návrat bratří byl obyvatelstvem radostně oslaven 24. června při mši. Díky obětavým lidem se mohlo pokračovat v úpravách domu. Celý areál byl vymalován (42.000 K), velký problém nastal se zasklíváním oken, protoţe trval nedostatek skla a jen v klášteře bylo rozbito přes 380 tabulí. Pomohl místní národní výbor, okresní výbor, také továrníci Rolný (daroval nádobí, 5 postelí bez prádla...) a Wichterle. Od organizace UNRRA bratři pořídili za niţší ceny nové prádlo, chirurgické nástroje apod. Národní pomoc i obyvatelstvo darovaly potraviny, protoţe podíly na potravinové lístky nestačily pro bratry i trestance, kteří vypomáhali s úklidem a opravami (ti lístky neměli a bratři je ţivili). Jak se píše v PK, podle sdělení bratří a bývalého převora P. Krále bylo do okr. veř. nemocnice odvezeno za války 84 postelí, stolky, matrace i ostatní věci, tamní správce však po mouce přes Prostějov dále k Boskovicím. Fronta se od Prostějova hnula teprve ráno 8. května, město jiţ opustili představitelé německé nacistické moci a rozsáhlý letecký nálet sovětských vojsk byl namířen proti ustupujícím německým jednotkám. Brzy ráno 9. května však bylo město jiţ vojensky vyklizeno. BARTOŠ, Josef: Léta nacistické okupace a války. In: Prostějov dějiny města I1. Prostějov 1999, s. 128 – 129. 29 V Prostějově se rozpoutala bouřlivá diskuze, kde vlastně internační a pracovní tábor pro Němce a kolaboranty zřídit. Padlo rozhodnutí o umístění v městské části Vrahovice. Počáteční odpor vystřídala lhostejnost a nakonec většina občanů pociťovala s internovanými soucit. Jak mezi občany, tak na radnici vyvolávala nevoli povinnost zabezpečit tábor finančně. Z celkového počtu 1 580 intervenovaných bylo nakonec odsunuto pouze 210 lidí. SKOUPÁ, Dana: Poválečná obnova města 1945 – 1948. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999, s. 135 – 136. 30 Viz. obrazová příloha č. 8

31

válce tvrdil, ţe mají od milosrdných jen 62 postelí, ostatní prý uţ vrátili. Bohuţel všechny klášterní doklady Němci zničili nebo odvezli a bratři tak nemohli doloţit skutečný stav. A právě okr. veř. nemocnice v té době potřebovala přemístit koţní oddělení a prosila o opětovné pronajmutí celé nemocnice milosrdných. Bratři původně ţádost odmítli, protoţe chtěli nemocnici provozovat sami. Nakonec se dohodli na kompromisu – pronajali zadní část budovy (přístavbu z konce 19. století). Ve zbytku stále chtěli bratři mít vlastní nemocnici. Později se ale objevil okr. lékař Dr. Bureš a chtěl přední část nemocnice pro oddělení TBC. 23. 7. byli všichni převoři konventů na Moravě předvoláni na Zemský nár. výbor do Brna, kde jim oznámili, ţe řádové nemocnice se připojí k veřejným. Ovšem protoţe v té době uţ Valtice veřejnou nemocnicí byly, Brno, Vizovice i Prostějov částečně a v Letovicích bratři provozovali jen chorobinec, další jednání byla prozatím přerušena. Stále však hrozilo úplné sloučení s okr. veřejnou nemocnicí a protoţe v klášteře nezůstalo mnoho věcí pouţitelných pro nemocnici a nové se daly koupit velmi obtíţně, bratři ţádosti Dr. Bureše vyhověli. 6. srpna se také nastěhovalo koţní oddělení okr. veř. nemocnice se 40 nemocnými. Bratři ošetřovali muţe a řádové sestry se staraly o pacientky. Mezitím, 2. července, došlo ke znovuotevření klášterní lékárny. Dříve to nebylo moţné kvůli nedostatku personálu. I kdyţ nakonec lékárna zaměstnávala 8 pracovníků, nestačila téměř zvládat nával práce. Nejenţe totiţ byla v širokém okolí oblíbená, ale navíc díky zásobám po Němcích nejlépe zásobená a dokázala tak dodávat, na rozdíl od jiných lékáren, předepsané léky. 4. 7. byl místní děkan P. Ignác Dragoun na ţádost bratří jmenován jejich stálým zpovědníkem, P. Alois Jašek pak mimořádným. Od děkana se také podařilo půjčit z hlavního kostela Povýšení sv. Kříţe 100 kg zvon a 28. října poprvé zvonil při oslavě svobody. Bratři stále doufali ve vrácení zabavených zvonů a zvonků (např. od brány), ale nikdy k němu nedošlo. 1. 11. 1945 PK zmiňuje výměnu peněz za nové, jen 300 Kč zůstalo kaţdému majiteli, zbytek byl zadrţen jako tzv. vázaný vklad, z něhoţ šlo čerpat jen na nutné případy. V platnosti zatím zůstaly staré kovové mince a papírové poukázky na 1 Kč. Odchod sovětského a amerického vojska k 15. listopadu 1945 byl důvodem k velké oslavě, která následovala jako poděkování za to, ţe nám pomohly ke svobodě. Koncem roku bratři zvýšili platy svým zaměstnancům, a to o 500 aţ 800 K31. Ale ani toto zvýšení platů nestačilo, protoţe oficiálně uváděné ceny neodpovídaly realitě, respektive

31

V PK je výstřiţek z novin z 5. prosince 1945, v němţ předseda nejvyššího úřadu cenového Dr. Maur podává statistický přehled zvýšení cen. Zajímavé je v této souvislosti srovnání r. 1939 a 1945. Např. 1 kg chleba zdraţil z 2,60 na 5,-, vepřové 1 kg z 14,- na 53,-, vejce z 0,65 na 3,40 atd.

32

jen velmi málo věcí se dalo běţně koupit a na černém trhu vše stálo několikanásobně víc.32 S výměnou peněz souvisela i „štědrost“, projevovaná lidmi – jak se píše v PK, za jediný den bylo např. v kostelní pokladničce 10.000 K. Také, stejně jako ostatní konventy, půjčil prostějovský klášter 200.000 Kč na opravy a zprovoznění brněnského konventu s nemocnicí. K roku 1946 PK uvádí první exercicie, konané od zabrání konventu Němci, které proběhly 14. – 18. září a vedli je kapucíni z Olomouce. Ţelezný kříţ z klášterního hřbitova (který spolu se zábradlím sebrali hned na začátku války Němci), se podařilo nechat udělat znovu – tentokrát ovšem kamenný za 6.000 K. Na nové zábradlí však nebylo ţelezo. 7 místností v přízemí, které okr. veř. nemocnice nepotřebovala, bratři zamýšleli vybavit asi 28 postelemi a umístit tam starce – chtěli zřídit dočasný chudobinec (potřebné houně a prádlo koupili v Brně u UNRRY). V téţe době se objevily neshody s okr. veřejnou nemocnicí – podle původního ujednání dostala od bratří k dispozici zadní část budov. V přízemí se ale objevily štěnice a tak jí bylo nabídnuto dočasně několik místností v přední části. Jenţe primář zabral i velkou místnost v prvním patře (kterou k dispozici nedostal) a bratřím tak velmi znesnadnil péči o vlastní pacienty – prostory, které jim zůstaly, nebyly navzájem propojené a bratři tak museli své nemocné obcházet dvorem. Kapacita lůţek, které bratři celkem spravovali, byla 45-50. 16. února 1946 se do místností vedle lékárny nastěhoval internista MUDr. František Kubíček a zařídil si tam ordinaci (včetně rentgenu). Ovšem jiţ předtím, 18. ledna oznámil, ţe je (na výzvu převora) ochoten ujmout se léčení v znovuotevřené nemocnici, a to vzhledem k finanční situaci bezplatně. Jeho plánem bylo postupně vybudovat opravdovou nemocnici s minimálně dvěma odděleními – internou a chirurgií. Do místnosti v prvním patře přibyla ordinace chirurga MUDr. Votruby (také s rentgenem) a v jedné z místností si zřídil i malý operační sál. 13. února oznámili bratři Ministerstvu zdravotnictví, ţe k 1. dubnu by chtěli znovu otevřít klášterní nemocnici. Také Cenovému úřadu v Praze poslali toto oznámení s rozpočtem 40 K ošetřovatelského poplatku denně. Ten byl schválen přípisem z 20. února s tím, ţe k lednu 1947 mají podat oznámení příjmů a vydání za rok 1946. 28. března bratři poslali všem zdejším časopisům i Brněnské Nár. obraně, Olomouckému osvoboz. Našinci, Praţské Lid. Demokracii, Charitě, redakci Volného Slova, Stráţe, Hlasu Lidu atd.....oznámení, ţe k 1. dubnu zahajují opět činnost nemocnice. 32

Mimo příděly se zpočátku dala koupit jen zelenina a pak ovoce. Vysoké ceny na trţištích a nízká kvalita zboţí vyvolávaly časté protesty ţen. Velký význam pro plynulé zásobování mělo zemědělské zázemí města. Příděly másla, mléka a mouky byly v Prostějově ve srovnání s jinými městy mnohem vyšší. SKOUPÁ, Dana: Poválečná obnova města 1945 – 1948. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999, s. 136.

33

Na provinční kapitule, konané 12. května 1946 v Praze, byl do čela prostějovského konventu zvolen Fr. Kamil Formánek, který pokračoval v díle svého předchůdce Petronia Válka. Snahou nového převora bylo řádně dovybavit nově otevřenou nemocnici. Kromě lůţkového zařízení byly pořízeny důleţité lékařské přístroje – rentgen, horské slunce... Do konce roku se podařilo nemocnici vybavit tak, ţe mohla být dána do plného provozu. Ovšem část konventu byla stále obsazena Okresní veřejnou nemocnicí. Prostory, které bratřím pro provoz jejich ústavu zůstaly, byly nedostatečné. Ale nemocnice odmítala i po několika výzvách a navzdory dřívějšímu ujednání místnosti opustit. 30. prosince 1946 tedy provinciál poslal Okresnímu národnímu výrobu v Prostějově ţádost, aby ze své pozice nadřízeného přikázal Ředitelství okresní veř. nemocnice neodkladný odsun a umoţnil tak řádovým bratřím plnit jejich charitativní poslání. (Na situaci se ovšem nic nezměnilo a okr. veř. nemocnice se evidentně neodstěhovala, protoţe další převorova ţádost Okr. nár. výboru ve stejné věci je datována k 22. únoru 1947). Během roku také bratři převzali ambulanci První pomoci města Prostějova. (Bezplatnou péči v ní provozovali aţ do 1. ledna 1949, kdy byla nemocnice zestátněna.) Ještě v témţe roce se podařilo upravit bývalou místnost pro topiče na sklad pro otop, byl pořízen bojler na teplou vodu a kotle ústředního topení prošly opravou za více neţ 100.000 Kčs. Ve Fondu existuje Přihláška válečných škod z 27. července 1946. V ní převor vypočítává nájemné za období zabrání nemocnice Wehrmachtem (konkrétně 16. 12. 1941 – 8. 5. 1945) na 436.727,50 Kčs, komisařskému vedení rozpuštěného řádu zaplacená a 9. května konventu převedená částka činila 210.727,10 Kčs a odpočet za investice pak 27.197,50 Kčs. Celková pohledávka za Wehrmachtem tedy zůstala 198.802,60 Kčs. Do Prostějova do klášterní nemocnice se během roku 1946 vrátil těţce nemocný bývalý převor P. Homobonus Kyovský, aby zde v kruhu svých spolubratrů, přátel a spolupracovníků těsně před vánočními svátky 21. 12. zemřel. V PK jsou vlepeny kondolence od olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana, Dr. Oldřicha Johna, poslance Národního shromáţdění a bývalého prostějovského starosty i od Místního národního výboru, všechny ovšem aţ z počátku r. 1947. Z 24. prosince je pouze kondolence od Okresní nemocenské pojišťovny v Prostějově. Za r. 1946 se v PK uvádí 534 přijatých pacientů s celkovým počtem 8.245 ošetřovatelských dnů. 2. dubna 1947 poslal převor Arcibiskupské konzistoři do Olomouce dopis, v němţ uvádí podrobnosti o hledaných, za války zabavených, zvonech, a prosí, pokud by se o nich konzistoř dozvěděla, aby mu dala vědět. 34

24. července došlo k rozvázání pracovního poměru s MUDr. Votrubou, a to vzhledem k neúnosnosti chirurgického oddělení v řádové nemocnici. V témţe roce byl z nemocnice zřízen Zaopatřovací ústav Milosrdných bratří v Prostějov, konkrétně pro přestárlé a práce neschopné muţe, a to v prvním patře konventu. Oficiální schválení došlo 7. listopadu 1947 od Zemského národního výboru v Brně. Z 20. listopadu se dochovala Sluţební smlouva mezi konventem a MUDr. Řehulkou. Podle ní mu příslušel plat 4.000,- Kčs měsíčně, zavazoval se vykonávat v nemocnici a starobinci veškeré lékařské práce, vizitovat ve všední dny dvakrát, v neděle a svátky jedenkrát atd. 22. listopadu konvent ţádal Zemský národní výbor - referát v Brně – o schválení vedoucího ústavního lékaře MUDr. Řehulky. V témţe dopise také uvádí, z čeho se aktuálně ústav skládá: ze zaopatřovacího ústavu (chorobince) určeného pro muţe, dále z nemocnice o 30 postelích a kromě toho ještě disponuje 20 postelemi v bývalé klauzuře v malých pokojících, které příleţitostně pouţívá pro pacienty, kteří chtějí mít větší soukromí. V případě potřeby pomýšlí konvent rozšířit chorobinec do těchto pokojů nebo v nich zřídit stejný pro ţeny. Ze 17. září 1947 se dochoval dopis od Zemského archivu v Brně, kterým archiv reaguje na dřívější ţádost konventu z 14. 11. 1945. Šlo o klášterní písemnosti, za války zabavené a uloţené na zámku v Bučovicích. Bratři chtěli být informováni, kdy dojde k jejich převozu zpět. Archiv tedy oznamuje, ţe aţ na 2 nebo 3 kusy vše přetrvalo válečné události a ţe je ochoten je klášteru kdykoliv vrátit. Ale protoţe pro chod a běţné úřadování kláštera jsou tyto písemnosti jiţ nepotřebné, navrhuje zároveň archiv, aby zůstaly jako depositum v jeho úschově. Následuje přiloţený soupis dotyčných písemností.33 Ve Fondu se také dochoval Seznam mešních nadací z 30. prosince 1947, který převor posílal Okresnímu finančnímu ředitelství v Olomouci. Najdeme v něm relativně velké mnoţství menších, od 15,- po 300,- Kčs. Ale i několik větších, významnějších nadací, slavnějších rodin – např. Jan a Marie Wolkerovi34 600,- Kčs či kníţe Adam z Lichtenštejna 17.500,- Kčs. PK se zmiňuje o mimořádném suchu, které toho roku panovalo, řeky i rybníky prý vyschly. S radostí nad dobře vykonaným dílem uvádí 1.204 přijatých pacientů a 20.649 ošetřovatelských dnů. 14. ledna 1948 posílal převor znovu ţádost o chválení MUDr. Řehulky ve funkci vedoucího ústavního lékaře. 15. ledna byl Zemským národním výborem schválen. Ovšem 3. 33

Celkem se jednalo o 131 poloţek – několik Knih nemocných od r. 1740, indexů k nim, Seznamy zemřelých, Ordinační knihy, Účetní knihy, Výdaje lékárny, Správní protokoly, Řádová nařízení, Hlavní účetní knihy, Knihy příjmů a výdajů, Seznam členů a hostů v konventu, Výtěţky sbírek, Soupis darů, Inventáře, Korespondence....aţ po pergameny císaře Karla VI. a Marie Terezie. Konvent ovšem na tento dopis Zemskému archivu v Brně nikdy neodpověděl a proto písemnosti zůstaly v jeho opatrování dodnes – tvoří základ fondu E47. 34 z této rodiny pocházel slavný prostějovský rodák – básník Jiří Wolker

35

března výbor svoje rozhodnutí z ledna zrušil, MUDr. Řehulka by prý neměl dostatek času vykonávat funkci vedoucího lékaře v nemocnici a ještě státního městského lékaře a smluvního lékaře Okresní nemocenské pojišťovny v Prostějově. Konvent 26. dubna kontroval novou ţádostí, v níţ uváděl další informace a argumenty pro schválení. O tom, jak spor dopadl, se záznam nedochoval, ale vzhledem k tušenému zestátnění celé nemocnice zřejmě vyprchal do ztracena. 26. ledna 1948 ţádá převor Zemský národní výbor v Brně o 20 nadačních míst pro zaopatřovací ústav – myslí se tím finanční podpora. Vyřízení ţádosti přijde aţ 19. června, a to zamítnutí – pro potřebu střední části Moravy byla prý jiţ nadační místa zřízena v Rokytnici u Přerova a zřizováním nových zemských nadačních míst „nelze více zatěţovati rozpočet země Moravskoslezské“. 10. února 1948 byl rozhodnutím generála řádu dlouholetý a zaslouţilý konventní kněz P. Alois Jašek jmenován čestným členem řádu. I v r. 1948 se pokračovalo s úpravami a vybavováním nemocničního zařízení. V únoru byl pořízen ţehlící stroj za 19.498,80 Kčs. Také došlo k výměně střešní krytiny na části konventu za 99.450 Kčs a v listopadu pak byla poloţena nová dlaţba před kostelem, celkem 95,5 m2 granitových ploten za 16.315 Kčs. Bilance prvního pololetí činila 11.358 ošetřovacích dnů, příjem 593.989,80 Kčs a vydání 857.985 Kčs, tedy schodek hospodaření 263.998,20 Kčs. O činnosti ve druhém pololetí není v PK ani zmínka. Také ani náznakem neinformuje o Únorovém převratu, ačkoliv v minulých letech se takovým významným politickým událostem kniha alespoň letmo (ale většinou podrobněji) věnovala. Dokonce i příchod nacistů zaznamenala, jen komunistický puč ne. Moţná to také souviselo s rychlostí a připraveností převratu, s tím, ţe ani vrcholní církevní představitelé se téměř nezmohli k protestu. Nejsou také zmiňovány ţádné obavy o budoucnost církve, řádu, kláštera (pokud ovšem právě mlčení není víc neţ výmluvné). Přitom z mnoha událostí, ke kterým docházelo ještě před převratem, mohlo být patrné, kam bude vývoj směřovat. Na Slovensku došlo uţ ke konci války na zatýkání církevních představitelů. Pozice církve tam byla otřesena participováním na slovenském fašismu. Právě zúčtování s ním poslouţilo jako záminka. Uţ v r. 1945 tam byly také zrušeny církevní školy a zestátněny internáty. Podobně v Čechách v Sudetech, kde docházelo ke konfiskacím církevního majetku. Jenomţe pozice katolické církve v Čechách byla výrazně silnější, veřejností spíš vnímána jako

36

odpůrce nacismu. V jejím čele navíc stály výrazné osobnosti a vězni z koncentračních táborů, uveďme např. biskupa Trochtu a Berana.

7.4. Od znárodnění nemocnice do zániku konventu Ve Fondu se nachází různá korespondence, např. oznámení z Okresního národní výrobu v Prostějově ze dne 30. listopadu, ţe podle ustanovení § 2 odst. 1. zákona č. 185/1948 Sb. přechází k 1. lednu 1949 řádová nemocnice do vlastnictví státu. K tomu účelu ministerstvo zdravotnictví nařizuje, aby byly hned obstarány výpisy z pozemkové knihy o pozemkovém vlastnictví konventu a také přesné inventáře. Z 21. prosince existuje dopis od Okresní veřejné nemocnice, v němţ konventu potvrzuje, ţe pouţívá k provozu koţního oddělení polovinu řádové nemocnice a má pronajatý relativně značný inventář (např. 64 postelí, 45 nočních stolků, 68 trojdílných matrací apod.). K 1. lednu 1949 byla nemocnice, stejně jako jiné, zestátněna. Dostala úřední název Státní okresní nemocnice II. v Prostějově. Vedení prozatím zůstalo v rukou řádu. 12. ledna převor posílá (v návaznosti na oznámení z 30. listopadu 1948) výpisy z pozemkové knihy a přesný soupis inventáře ve dvojím provedení, kromě toho přikládá i potvrzení a soupis inventáře, který v pronajaté části pouţívá okr. veř. nemocnice (z 21. prosince 1948). A hlavně upozorňuje, ţe nemocnice není samostatný objekt, ale pouze součást kláštera, dále ţe v areálu funguje i „Zaopatřovací ústav pro přestárlé a práce neschopné“, kuchyň a prádelna slouţí jak členům a zaměstnancům řádu, tak nemocnici i ústavu, stejně tak i zeleninová a ovocná zahrada. Z 15. ledna se dochoval dopis převora pro Správu státní veřejné nemocnice s bilancí stavu lůţek, vybavení nemocnice přístroji apod. Také uvádí, ţe po stránce léčebné ji vede státní obvodní (praktický) lékař MUDr. Rostislav Řehulka a ošetřovatelský personál tvoří 3 řádoví bratři (včetně převora), 4 civilní ošetřovatelé, 1 kancelářská síla a 6 pomocných. 21. ledna převor posílá opis inventáře nemocnice, dále pak 29. června soupis zásob potravin. 1. srpna bylo klášteru úředně oznámeno jiţ provedené připojení nemocnice k okr. veř. nemocnici. 3 bratři v nemocnici zůstali jako ošetřovatelé s hrubým platem 2.350 Kč bez stravy a bytu. Překvapivě stále pokračovalo zvelebování – 22. července pořízena do kuchyně elektrická pec třítroubová, za 36.500 Kčs, ovšem pro její zapojení musel být zesílen přívod elektrické energie, coţ stálo dalších 15.000 Kčs. V říjnu v kuchyni přibyla i lednička za 34.229,40 Kčs. Mezitím došlo v červenci k platbě 26.730 Kčs za provedené malířské práce - vymalovány byly chodby, schodiště a ordinace, vše o celkové výměře asi 3.423 m2. Došlo i na stavební

37

práce – výměna zbývající střešní krytiny na konventu i bývalé hřbitovní kapličce v listopadu za 21.320,60 Kčs. 26. dubna 1949 došlo k další smutné události, náhle po operaci zemřel provinciál řádu, P. Irenej Jančařík. Z 25. května existuje protokol z jednání o soupisu církevního majetku konventu, přítomni byli mimo jiné převor P. Kamil Formánek a Vilém Pobuda35za MAV-NF. Převor ovšem do zápisu uvedl, ţe není oprávněn sdělit seznam jmění, to můţe povolit jen provinciální úřad v Praze. 8. července ţádal Archiv ministerstva vnitra všechny archivy a dokumentační střediska, aby zaslaly přehledný soupis archivního materiálu všeho druhu. 30. července proto poslal převor sdělení, ţe v konventu se nachází archiv jen s méně cenným obsahem – většinou záznamy o vedení nemocnice, lékárny, běţná vydání apod. Také připomíná, ţe většina archivu byla za války odvezena na zámek do Bučovic a po válce do Brna. Koncem roku 1949 a začátkem r. 1950 byl opraven refektář. Štukatérské práce provedl akademický sochař E. Skřivánek z Brna. Obrazy (nástropní fresky)36 opravil a očistil malíř a restaurátor Rudolf Růţička, rovněţ z Brna, oba pod dohledem Památkového úřadu v Brně. Celá renovace si vyţádala 50.000 Kčs. 1. ledna 1950 došlo ke znárodnění konventní lékárny, stejně jako ve všech ostatních klášterech řádu. Inventář i léčiva byla komisí oceněna a konventům podle toho následně vyplácen roční poplatek. Např. Praha dostávala ročně 20.000 Kč, Prostějov nepochopitelně jen 18.000 Kč, ačkoliv měl podle hodnocení komise mnohem větší zásoby léčiv. Ke stejnému datu také na základě vládního rozhodnutí přestaly být konfesionální matriky veřejné a došlo ke zřízení státního matričního úřadu. To se týkalo také matrik vedených při řádových nemocnicích, dosud totiţ měly konventy právo vést matriku v nemocnici zemřelých římských katolíků a vystavovat úmrtní listy. Nyní tedy byly matriční knihy odevzdány obvodním národním výborům.

35

V Prostějově nechvalně proslulý – nechal v noci 10. 4. 1953 tajně autojeřábem strhnout sochu T.G.M. z náměstí před radnicí, coţ vyvolalo masové protesty, nakonec útok demonstrantů na radnici, přivolány policejní posily z Olomouce, vyšetřováno 90 osob, 43 postaveno před soud, 20 odsouzeno, celá jedna třída gymnázia nebyla připuštěna k maturitním zkouškám. PETERKA, Miloslav: Prostějovské letopisy 1948 – 1990. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999, s. 162 - 163. 36 Původně nádherné fresky od stejného malíře jako v kostele – F. A. Sebastiniho (tři biblické výjevy na stropě, na průčelí pak rozsáhlý obraz svatby v Káně Galilejské a nade dveřmi Panna Maria). Z nepochopitelných důvodů došlo někdy po r. 1777 k zabílení těchto fresek vápnem. Snad z příkazu vyššího představeného, kterému se zdálo, ţe nádhera klášterní jídelny odporuje duchu řeholní chudoby. Teprve r. 1890 byly nástropní fresky náhodou odkryty a bohuţel přemalovány olejem. Obraz svatby v Káně byl objeven později v r. 1908 a i on podobně přemalován. Smutnou zásluhu na tom má prostějovský malíř Tasher. BOGAR, Benedikt: Milosrdní bratří. Praha 1934, s. 257 – 259.

38

Na r. 1950 připadlo výročí 400 let úmrtí zakladatele řádu, sv. Jana z Boha. V předvečer svátku, 7. března, i v den samý – 8. března, probíhalo mnoho církevních slavností od kázání, mší, Te Deum, litanií atd. za hojné účasti kléru i věřících. Ovšem triduum ve dnech 17. – 19. dubna, které bylo stanoveno provinciálem u stejné příleţitosti, se v Prostějově nekonalo, protoţe nepřišlo ţádané povolení. Tato oslava patrona a zakladatele řádu se časově poměrně přesně kryla s likvidací muţských řeholních společenství. Komunistická vládnoucí garnitura dala této likvidaci název „Akce K“. V Čechách proběhla ve dvou etapách, nejprve v noci z 13. na 14. dubna a následně 27. - 28. dubna 1950. Došlo při ní, zjednodušeně řečeno, k centralizaci řeholníků do vybraných klášterů, zrušení nebo zestátnění církevních zařízení (škol, internátů) a převedení klášterních budov a všeho majetku v nich na stát. Celková bilance: v obou etapách se v celém Československu Akce K dotkla 220 řeholních domů a 2420 řeholníků.37 A právě řád milosrdných bratří byl jediný, kterého se tato „Akce K“ nedotkla. Důvody, proč tomu tak bylo, se většinou uvádí dva: milosrdní bratři byli uţ v období Protektorátu bezprecedentně jako jediný řád zrušeni, takţe by se logicky nabízela paralela, o kterou zřejmě komunisté nestáli. A pak také v té době ještě byli bratři nepostradatelní v nemocnicích a různých ústavech jako zkušení ošetřovatelé, za které nový reţim zatím neměl dost náhradního civilního personálu.38 Jak je zřejmé ze zápisů v PK, bratři sice mohli ve svých konventech zůstat a pracovat v zestátněných nemocnicích, ale jejich činnost byla postupně stále více omezována a zvolna nahrazována prací civilních zaměstnanců. Aţ koncem padesátých let musí i oni definitivně své kláštery opustit. 1. listopadu se do dvou místností konventu v přízemí do ulice nastěhoval farní úřad sv. Petra a Pavla, kterému byla znárodněna nová fara (zaloţena 1. 3. 1938 – fungovala tedy jen 12 a půl roku). Konventu ještě stále zůstalo asi osm pokojů. Koncem roku zrušil MUDr. Řehulka svoji soukromou ordinaci, kterou v konventu provozoval, a v uvolněných místnostech zařídila Okresní nemocenská pojišťovna ambulanci pro koţní nemoci. 37

BALÍK, Stanislav – HANUŠ, Jiří: Katolická církev v Československu 1945 – 1989. Brno 2007, s. 158 – 161. Z podobných důvodů se příliš nepodařila „Akce Ř“ – likvidace ţenských řeholních společenství. Mnohé řeholnice totiţ byly nepostradatelné jako ošetřovatelky v různých zdravotních a sociálních zařízeních. Např. pro ošetřování mentálně a tělesně postiţených nový reţim velmi těţko hledal jiné pracovní síly. Z této sociálnězdravotní oblasti se sestry nepodařilo nikdy úplně vytlačit, coţ byl rozdíl oproti řádům muţským, např. milosrdným bratrům. tamtéţ, s. 177-191. 38

39

Do kuchyně se podařilo zavést nové plynové potrubí a také pořídit nový plynový sporák. Rovněţ do Zaopatřovacího ústavu v prvním patře byl zaveden plyn, aby chovanci měli vţdy teplou vodu. Ani rok 1951 nezačal pro klášter dobře. 1. ledna převzala Česká katolická charita do své správy i Zaopatřovací ústav. Při té příleţitosti byl přejmenován na Domov odpočinku charity. A 11. ledna ve 4 hod ráno vypukl poţár v zahradním skleníku. Pravděpodobná příčina byla v netěsnosti kanálového topení. Škoda dosáhla 10.000 Kčs, uhradila ji pojišťovna. 2. května zemřel v Brně provinciál řádu, Celestinus Šulc (jeden z „mučedníků obou totalit – vězněn a mučen jak nacisty, tak komunisty). V posledních letech byly ještě pro kostel pořízeny koberce a různá paramenta celkem za 300.000 Kčs. Tímto zápisem náhle končí PK prostějovského kláštera. Z několika dokumentů ONV, bohuţel většinou přesněji nedatovaných, vyplývá, ţe 4 bratři včetně převora v konventu zůstali jako jednotlivci, ošetřovatelé, nikoliv jako řeholní komunita. Z 12. února 1952 se dochoval Protokol o převzetí církevních matrik, uzavřených k 31. 12. 1949, které zástupci MNV Zdenku Indrákovi předával převor Formánek. Z 12. září 1952 se ve fondu Okresního církevního tajemníka dochoval zápis ONV v Prostějově – Církevního oddělení o provedeném průzkumu v Domově odpočinku Charity – tedy v konventu. Uvádí z dnešního pohledu aţ směšné, ale pro dobu vzniku velmi signifikantní formulace: „...převorův postoj k lidově-demokratickému zřízení a republice je nevyjasněný a moţno říci skrytý....s jezuitskou chytrostí uvádí, ţe se o politiku nikdy nezajímal. S lidovou správou nespolupracuje a do mírového hnutí zapojen není....s naším zřízením nesouhlasí a nemůţe zapomenout, ţe nemocnice....byla zestátněna...“ Zápis pokračuje v podobném duchu a závěrem vyvozuje, ţe přítomnost řádu v Prostějově je zbytečná a úplné přesídlení by se obešlo bez rozruchu. Dále upozorňuje na rozlehlost, spletitost a nepřehlednost budov a moţnost, ţe se v ní skrývají a na úkor zařízení stravují lidé bez kladného poměru k lidovědemokratickému zřízení. Jak 5 řeholníků, tak pomocný personál a zaměstnance hodnotí jako náboţenské fanatiky a z celého podniku se prý stává klerikální hnízdo. Ve velmi obdobném duchu je i další zápis z 5. března 1953, opět podepsaný církevním tajemníkem ONV Oldřichem Růţičkou. Uvádí 5 zde ţijících řeholníků. A opět doporučuje toto „klerikální hnízdo“ zlikvidovat. Coţ se mu také o 6 let později podařilo. 30. 5. a 1. 6. 1953 byla zákonem 41/1953 Sb. podle § 10 nařízena a provedena peněţní reforma, zrušení vázaných vkladů, rent, státních papírů, nadací i potravních a průmyslových 40

lístků. Ve spořitelnách byly všechny peníze vyměňovány za nové v poměru 50:1. Obyvatelstvu bylo jen 300 Kč vyměněno v poměru 5:1. Také byly vydány nové známky a upraveny ceny zboţí, potravin, jízdenek atd. Staré peníze pozbyly platnost 5. 6. 1953. 14. 9. 1953 zemřel čestný spolubratr P. Alois Jašek. O jeho veliké oblibě a zásluhách svědčila obrovská účast věřících i 50 (!) kněţí na pohřbu. Z 16. března 1954 je Revers uchazeče o přijetí do řádu P. Stanislava Jiřího Fialy. 9. července 1956 umírá po dlouhé nemoci převor P. Kamil Formánek. Jeho nástupcem se stal František Meinradus Kleveta. O jeho příchodu do Prostějova se ve Fondu dochovala korespondence mezi konventem a Odborem pro věci církevní rady KNV v Olomouci. Došlo totiţ k chybnému postupu při hlášení o jeho přemístění. 30. 7. 1956 konvent Odboru sděluje o jeho přemístění z Brna do Prostějova. Církevní odbor ovšem 4. 8. odpovídá v tom smyslu, ţe přemístění Klevety nebere na vědomí, protoţe nebylo předem projednáno s Českou katolickou charitou ani s nimi a také, ţe konvent nejprve chybně o souhlas s přemístěním ţádal u MěNV v Brně, který ovšem nemůţe pro Olomoucký kraj dávat státní souhlas. Nakonec musel Fr. Kleveta osobně písemně poţádat KNV v Olomouci o souhlas k pobytu, který také dostal. 12. prosince 1956 prosil nový převor církevní odbor KNV v Olomouci o svolení k asistování při mších při větších církevních svátcích pro řádové bratry. 27. prosince státní souhlas k výpomoci pro tři bratry – Františka Klevetu, Richarda Eicherta a Karla Verostu – dostal, platil pro vánoce, velikonoce, svatodušní svátky, den zasvěcení kostela (16. května) a pro svátek sv. Jana z Boha. 17. března 1957 prosil převor Kleveta arcibiskupskou konzistoř v Olomouci o schválení pro P. Jaroslava Urbana, důchodce, aby mohl jako konventní kněz slouţit mše a zároveň zaopatřovat nemocné v domě Charity i ve Státní nemocnici (v prostorách kláštera). V dalším hodnocení, které podával církevní tajemník Růţička r. 1958, se uvádí, ţe většina chovanců v charitním ústavu je zaměřena proti řeholníkům. Jejich důvěru měl podlomit převor – Kleveta – tím, ţe se dopustil kriminálního činu. Podnapilého chovance Štěpána Snášela svázal, a kdyţ křičel, tak mu zavázal ústa. Ráno byl chovanec nalezen mrtev. Proto převora vzali do vyšetřovací vazby.39 Dále Růţička uvádí téměř úsměvné údaje: „...zůstávají

39

Podle obţaloby Okresního prokurátora v Prostějově ze dne 16. června 1958 proti Františkovi Klevetovi (vedoucí Charity v Prostějově) a Josefě Valtrové (ošetřovatelka Charity tamtéţ), ţaluje se F.K. za dvojnásobný trestný čin omezování osobní svobody, trestný čin pokusu návodu porušení povinnosti veřejného činitele a trestný čin ohroţení oběhu tuzemských platidel. J.V. pak za trestný čin neposkytnutí pomoci. F.K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 roky nepodmíněně, ztrátě volebního práva na 5 let, zákazu činnosti na 5 let a uveřejnění rozsudku. J.V. pak byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 6 měsíců podmíněně na 2 roky. Státní okresní archiv Prostějov, fond Okresní soud v Prostějově. Spis. zn. T 125/1958.

41

všichni (řeholníci) nepřáteli našeho zřízení a netají se sympatiemi k fašistovi Mussolinimu, kterého chválí za to, ţe církvi a řádům vrátil všechen majetek...“. V dubnu 1959 se konala schůze ROH v kanceláři Charity, při které bylo rozhodnuto o vystěhování bratří z prostějovského konventu. Schůzi řídil nechvalně proslulý okresní církevní tajemník Oldřich Růţička. Přítomni byli vedoucí Charitního ústavu Jiří Kajnas, účetní Motka, několik členů ONV a Fr. Pacificus Verosta, jako prozatímní vedoucí konventu. Podle ústního svědectví ke konci schůze vstal okr. tajemník Růţička, udeřil do stolu a prohlásil: „Tak se zavře i kostel“. Dne 16. května 1959, na den sv. Jana Nepomuckého, opustili členové řádu Milosrdných bratří Prostějov definitivně. Fr. Vincentius Sojka odešel do Brna, Fr. Innocentius Eichert a Fr. Stanislav Fiala do sluţeb Charity na Velehradě. Podle vzpomínek posledního ţijícího prostějovského bratra, Stanislava Fialy, ještě ten den ráno odslouţili slavnostní mši k patronovi kostela a pak jim bylo přikázáno vzít si civilní oděv, maximálně jedno zavazadlo s osobními věcmi a klášter navţdy opustit. Kostel připadl pod správu farnosti Povýšení sv. Kříţe. K předání došlo 30. června 1959. Přítomni byli církevní tajemník Oldřich Růţička, správce nemocnice Zdeněk Tesař, děkan Dragoun a děkan ve výsluţbě Jaroslav Urban. Také Fr. Pacificus Verosta za konvent. Podle inventáře scházel jeden kalich, a proto chtěli Fr.Verostu zajistit. Nakonec ho poslali pryč. Ihned odjel do Brna, takţe nevěděl, co se dál v kostele dělo. Později se bratři dozvěděli, ţe monstrance a kalichy jsou v muzeu, paramenta na faře. Kostel byl v červnu 1959 uzavřen. Krátce byl otevřen v červenci - září 1968, aby byl brzy opět uzavřen. Jen občas jej město vyuţívalo pro konání varhanních a pěveckých koncertů (které ovšem měly obrovský ohlas, kostel býval zaplněn doslova do posledního místa), jednu dobu se dokonce uvaţovalo o jeho přeměně v městskou koncertní síň (vzhledem k jedinečným varhanám).

42

8. Medailony posledních bratří kteří prošli prostějovským klášterem v posledním období jeho existence, pokud se mi je podařilo vystopovat a sestavit z kusých zápisů v brněnské i provinční Pamětní knize, protoţe prostějovská náhle končí r. 1951 a informace o osudech posledních bratrů neobsahuje:

Richard Inocenc Eichert Narodil se 19. 7 1916 v Březové, okr. Vítkov. Vyučil se r. 1934 pekařem, ale jiţ r. 1935 přešel ke zdravotnictví. 14. 8. 1937 přijat v Praze do noviciátu, dočasné sliby sloţil 28. 9. 1938. Protoţe pocházel se Sudet, bylo mu automaticky po obsazení pohraničí přiděleno německá příslušnost. R. 1940 proto musel nastoupit vojenskou sluţbu v německé armádě jako sanitní sluţba. Byl plně nasazen v námořnictvu jako zdravotník. V r. 1945 skončil v zajateckém táboře v Norsku, později zpět v zajateckém táboře v Praze. Slavné sliby sloţil po válce, 2. 2. 1947 opět v Praze. 17. 12. 1951 vykonal zkoušku výcviku ošetřovatelského personálu a působil v Brně, od r. 1956 byl v Prostějově na oddělení TBC, dále po zrušení prostějovského kláštera odešel do sluţeb Charity na Velehradě, kde od r. 1960 pracoval v Ústavu soc. péče pro dospělé, následně od r. 1969 v ÚSP v Javorníku. Od r. 1991 postupně vystřídal konventy ve Valticích, r. 1992 byl zvolen převorem v Brně, od května 1997 v Letovicích. Zemřel 31. ledna 2002 a je pohřben v řádové hrobce v Letovicích.

František Meinradus Kleveta Narodil se 13. 10. 1913 v Hošticích na Hané, okres Vyškov. Vyučil se mlynářem. 15. 9. 1934 byl v Praze přijat do noviciátu a dočasné sliby sloţil v Praze 3. 11. 1935. Hned nato 5. 11. 1935 přeloţen do Brna. Slavné sliby skládal opět v Praze 17. 12. 1939. 15. 12. 1942 při nuceném odchodu z Brna po zrušení řádu na území Protektorátu byl přijat jako civilní ošetřovatel v Černovicích. Po válce se vrátil do Brna, kde zůstal do 31. 7. 1956. 9. 7 1956 totiţ zemřel prostějovský převor a definitor Kamil Formánek a Kleveta byl tedy poslán do Prostějova jako nový vedoucí České katolické charity a převor kláštera. 14. 3. 1958 byl ovšem za poněkud sporných okolností obviněn, vzat do vazby a pak odsouzen Lidovým soudem v Prostějově na 4 roky. Po uplynutí trestu se vrátil do brněnského kláštera a dlouhá léta konal sluţbu kostelníka. 22. 4. 1991 při vystupování z tramvaje na zastávce u kláštera upadl do bezvědomí. Hned byl převezen do řádové nemocnice, ale vědomí jiţ nenabyl a zemřel. Je pochován v řádové hrobce.

43

Ondřej Vincenc Sojka Narodil se 15. 1. 1901 v obci Hlína okr. Brno-venkov. Dočasné sliby sloţil v Praze 5. 3. 1927, slavné pak 21. 9. 1930 opět v Praze. Za války byl 14. 5. 1941 spolu s dalšími třemi spolubratry zatčen. Vzhledem k jeho jednoduché povaze nedalo Gestapu příliš práce jej zneuţít – pod nátlakem a po slibu, ţe bude propuštěn, nepravdivě vypovídal proti svým spolubratrům. Nejen ţe propuštěn nebyl, ale navíc jej deportovali do Dachau. Opět mu slíbili propuštění, pokud podstoupí kastraci. K operaci svolil. Z Dachau byl ovšem propuštěn aţ na intervenci po třech letech, 7. 12. 1944. Dále jej nacisté chtěli vyuţít jako konfidenta, ale pro nevalný intelekt a jeho nápadné chování z toho sešlo. Po svém propuštění vypomáhal na arciděkanském úřadě na Smíchově jako kostelník.40 Později po válce byl přemístěn do prostějovského kláštera. Odtud r. 1959 po zrušení kláštera odešel do Brna. Zemřel 17. 1. 1979 v brněnské nemocnici a byl pohřben z kostela do řádové hrobky na ústředním hřbitově.

Pacificus Verosta Narodil se r. 1899, slavné sliby sloţil 29. 6. 1929 v Praze. Po zabrání praţského konventu r. 1941 odešel dělat ošetřovatele v ústavu pro choromyslné v Bohnicích. V r. 1945 se po osvobození vrátil zpět do Prahy a později byl přemístěn do Prostějova. Zde po zatčení a odsouzení převora Klevety vlastně vykonával funkci posledního, i kdyţ jen prozatímního vedoucího konventu. Po zrušení kláštera ihned odjel do Brna. Ještě téhoţ roku přešel do Moravce u Nového Města41 do kněţského útulku. Zde 29. 4. 1972 zemřel. Pohřben je v řádové hrobce v Brně.

Jiří Stanislav Fiala Narodil se r. 1930 v obci Loučeň, okres Nymburk. Kontakt s řádem měl jiţ v dětství prostřednictvím br. Celestýna, který pocházel z jeho farnosti a kam občas jezdil. Při studiu střední školy v Praze se stal r. 1947 kandidátem pro vstup do řádu, maturoval 1948. Tajné přijetí řádového oděvu se konalo r. 1949. Ve stejném roce mu byla státem zamítnuta ţádost o studium medicíny. Místo toho začal ve stejném roce studovat teologii. Studoval ji v Praze jen do r. 1950. Tehdy mu bylo nabídnuto podepsat, ţe vystupuje z řádu a dál by studoval jako 40

HORŇÁKOVÁ, Lucie: Hospitálský řád sv. Jana z Boha v období dvou totalit. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Historický ústav. Brno 2007, s. 63 aţ 64. 41 Toto zvláštní středisko bylo zřízeno pro ty řeholníky, kteří nemohli být pro nemoc nebo stáří převezeni do centralizačních táborů. Pečovalo o ně zde asi dvacet školských sester de Notre Dame. Ty jej vedly aţ do r. 1960, pak vedení převzal příslušník StB. Ve stejném roce bylo středisko zrušeno a dál pak fungovalo jako kněţský domov důchodců. BALÍK, Stanislav – HANUŠ, Jiří: Katolická církev v Československu 1945 – 1989. Brno 2007, s. 164 – 165.

44

diecézní kněz. Po poradě s biskupem Matouškem nepodepsal a musel studium ukončit. Ještě téhoţ roku byl poslán do valtického konventu, kde ale pobyl jen pár měsíců a přešel do Prostějova. V letech 1951 – 1953 absolvoval vojenskou sluţbu u PTP v Táboře. Po ní se vrátil do prostějovského kláštera. 16. 5. 1959 v den slavnosti sv. Jana Nepomuckého po mši musejí bratři definitivně opustit konvent v Prostějově. Odchází s bratrem Inocencem na Velehrad a začíná studovat zdravotní školu v Uherském Hradišti. Od r. 1968 navštěvuje kněţský seminář v Olomouci a „přeskočí“ II. ročník, protoţe mu byl uznán semestr semináře z r. 1949. 1. 7. 1972 přijímá kněţské svěcení v katedrále sv. Václava v Olomouci, vysvětí jej biskup Štěpán Trochta. Následující den 2. 7. 1972 slouţí svoji primici v obci Cholina u Litovle. Následuje odchod do farností Svitavy, Zlín, Slavičín, Ivanovice na Hané a Vyškov, kde se stává děkanem. Po Sametové revoluci je opakovaně v letech 1992, 1996 a 2000 zvolen provinciálem řádu a sídlí v brněnském konventu. R. 2004 přechází do kláštera v Letovicích a je opakovaně jmenován tamním převorem. V této funkci slouţí dosud. Je jediným stále ţijícím bratrem, který prošel prostějovským klášterem.42 Na poslední roky v prostějovském klášteře má špatné vzpomínky, stejně jako na roky nesvobody potom. Podle sdělení Fr. Martina Macka OH, současného provinciála, o tomto období odmítá mluvit.

42

Informace mi poskytl provinciál řádu Milosrdných bratří, Fr. Martin Macek OH.

45

9. Závěr PK psalo v průběhu let větší mnoţství „kronikářů“, ovšem dá se to poznat jen podle rozdílných rukopisů. Snad kromě jednoho kratšího zápisu totiţ není nikde uváděno jmenovitě, kdo zrovna zápis prováděl. Vzhledem k významu, který PK pro klášter měla i podle nepřímých indicií přímo v knize lze oprávněně usoudit, ţe zápisy prováděl nejčastěji sám převor. Kromě toho se domnívám, ţe PK nebyla většinou psána kontinuálně, ale souhrnně, např. jednou – dvakrát ročně. Svědčí o tom jednotný styl písma, rukopis, toho kterého zápisu. Listy nejsou číslované, proto konkrétní citace není moţná. A jak bývá u kronik obvyklé, jednotlivé zápisy jsou řazeny chronologicky – podle roků. Původně jsem proto chtěl stejně členit i svoji práci v kapitole 7. Nakonec jsem se však rozhodl zvolit „hrubší“ členění, v podstatě podle desetiletí, ovšem s drobnými přesahy a úpravami spíše podle událostí, které klášter nebo celý řád poznamenaly více neţ zrovna změna politické situace. Přesto samozřejmě tyto události vyvolala právě politická situace. Detaily tohoto rozdělení uvádím v Úvodu a pak také samozřejmě vyplývají ze samotného textu práce. Zvolená období by se dala docela dobře charakterizovat jako střídání lepších a horších časů. Relativně poklidná období, kdy se mohl klášter s nemocnicí rozvíjet, jsou vţdy náhle přerušena nástupem totalitních reţimů - nejprve „hnědé“ a posléze „rudé“ diktatury. Tyto politické změny se ovšem do běhu kláštera nepromítaly okamţitě, proto také zvolená období neodpovídají zaţitému systému datování.

9.1. Politické reflexe a národnostní otázka V zápisech v Pamětní knize je patrný poměrně velký rozdíl právě vzhledem k době, které se týkají. Od r. 1918, kterým tento druhý díl Knihy začíná, aţ do r. 1939 včetně, zaznamenává relativně často jak vlastními slovy kronikáře-převora, tak hojně zastoupenými nalepenými články z novin významné politické události. Hned na začátku se nadšeně a vlastenecky rozepisuje o vzniku samostatného Československa, této události věnuje několik stran. Přitom ovšem, zcela logicky, kritizuje a lituje např. zničení Mariánského sloupu v Praze. Jak uţ bylo řečeno, reflektuje zvolení i znovuzvolení T.G.M, následně jeho odstoupení a vystřídání E. Benešem. Stejně smrt K. Kramáře a později T.G.M. Jedny z poslední zmíněných politických událostí Kniha uvádí abdikaci E. Beneše a následnou volbu E. Háchy. Samozřejmě i Mnichovskou dohodu, zabrání pohraničních oblastí (se smutným důrazem na ztrátu mateřského kláštera ve Valticích) a zřízení Protektorátu spolu s příchodem Německé správy.

46

Ovšem na druhou stranu, obecnější nebo podrobnější informace, např. o politické situaci v předválečném Československu, změny povolebních koalic a z toho vyplývající sloţení vlád, jejich střídání, národnostní problémy v Sudetech apod. vůbec neuvádí. Poněkud překvapivě ovšem nepopisuje ani situaci vyloţeně regionální, např. na prostějovské radnici nebo v okrese. Stejně tak o dění mimo Československo se aţ na výjimky nezajímá. Mezi tyto výjimky patří ty události, které souvisí s řádem v zahraničí nebo s církví obecně - nástup nacismu v Německu reflektuje aţ v okamţiku připojení Rakouska k Německu v souvislosti s obavou o osud rakouských spolubratrů a klášterů. Španělskou občanskou válku (1936-39) poprvé zmíní v souvislosti se zabitím 18 Milosrdných bratří, které pokládá za mučedníky. Také samozřejmě nezapomíná na změnu na papeţském stolci – smrt Pia XI. a zvolení Pia XII. je rámováno novinovým článkem o Milosrdných bratrech, kteří o umírajícího papeţe pečovali. Je evidentní, ţe politická a náboţenská svoboda, které se klášter (a samozřejmě nejen on) těšil aţ do konce 30. let, se do stylu a obsahu Pamětní knihy promítl více neţ bohatě. O dalších desetiletích to ovšem uţ zdaleka neplatí. Období Protektorátu, stejně tak jako následné relativně poklidné poválečné období, únor 1948 i další 3 roky aţ do konce zápisů jsou téměř naprosto apolitické. Samozřejmě se vyskytnou některé poznámky vyloţeně protinacistické, ale ty jsou dopisovány aţ po návratu bratří po válce. Vůbec není zmíněn únorový převrat, Gottwaldova vláda, komunistický proticírkevní teror, politické procesy...nic. Všechny zápisy z těchto let jsou jakoby umístěny do politického vakua. A je to samozřejmě pochopitelné, protoţe bratři nebo převor nemohli nikdy s jistotou vědět, kdo a kdy bude kroniku číst, zda se PK nedostane do nesprávných rukou. Pokud jde o politické procesy s církevními představiteli, jeden takový (i kdyţ samozřejmě specifický) lze nalézt i v Prostějově. Jak uţ bylo řečeno, v r. 1958 byl převor František Kleveta odsouzen ke čtyřem rokům vězení. Při pročítání trestního spisu zn. T 125/1958 z fondu Okresní soud v Prostějově (uloţen u SOAk Prostějov), se jeho míra viny jeví z dnešního pohledu poněkud sporná. Byl (spolu s ošetřovatelkou) odsouzen za to, ţe jednoho z chovanců domova pro přestárlé, který se v noci vrátil silně opilý (byl hlučný a násilný), přivázali k posteli a zavázali mu ústa. Podle popisu událostí k tomu ovšem pouţili jen kusy oblečení apod., ţádné provazy. Chovanec byl ráno nalezen mrtev. Podle pitvy zemřel na selhání srdce. Lékařská zpráva uvádí, ţe ztíţené dýchání mohlo být příčinou smrti, ale také nemuselo. Změny a poškození srdečního svalu byly totiţ tak váţné, ţe smrt mohla nastat kdykoliv náhodně. Mezi řádky lze dovodit, ţe podobný postup – svázání – byl v takových případech poměrně běţnou, i kdyţ oficiálně nepovolenou, praxí. I další obvinění proti němu se jeví pro47

blematicky – měl údajně navádět lékaře, aby nepoţadoval pitvu a potvrdil smrt na infarkt (lékař to při výslechu popřel), a ohroţení oběhu tuzemských platidel vycházelo z nálezu asi jednoho tisíce v drobných mincích u něj v bytě (v klášteře). Šlo o peníze z pokladniček a sbírek z kostela. Dnes se lze uţ jen domýšlet, jak dalece byl poměrně vysoký trest pro převora motivován politickými hledisky. Spolu s ním obviněná civilní osoba (ošetřovatelka) při výpovědi uvedla, ţe onoho důchodce v noci slyšela chroptět a sténat, byla ho kontrolovat a nelíbil se jí jeho stav, ale přitom nic neudělala, nerozvázala jej. Zatímco převor spal v jiné části konventu a nevěděl o stavu důchodce a ošetřovatelka jej nevzbudila, sama vůbec nic pro umírajícího neudělala. A přesto dostala nízký a jen podmíněný trest. Je více neţ zřejmé, ţe tato nešťastná událost dobře poslouţila k diskreditaci a politické agitaci proti řádu a církvi obecně, v Prostějově zvlášť. Pokud jde o národnostní otázku, od začátku 2. dílu kroniky se bratři profilují vlastenecky česky, vznik samostatné republiky přijímají radostně. Zajímavé je uvádění národnostního sloţení ošetřovaných nemocných – tyto údaje se symbolicky začínají objevovat aţ ve 30. letech. Domnívám se, ţe to souvisí s nástupem Hitlera k moci v Německu, zaloţením Sudetoněmecké strany (oboje r. 1933) a postupným vyhrocováním nacionální otázky. Ačkoliv to není nikdy výslovně uvedeno, mezi řádky by tím mohli bratři naznačovat, ţe pečují o všechny stejně, bez ohledu na národnost. Anebo také jen to, ţe národnostní otázka se stala frekventovanou v běţném ţivotě tohoto období, a proto měli i oni ve své kronice potřebu ji takto zmiňovat. Zajímavá událost proběhla 29. 6. 1940. Odhalení pamětní desky herce F. Krumlovského (plastika J. Třísky) na budově kláštera. František Krumlovský, český herec, vynikající představitel hrdinných postav, druh J. K. Tyla 30. 7. 1875 ve zdejší nemocnici zemřel. Zdánlivě nevýznamná, ale jak se snad správně domnívám, vlastenecky a protiněmecky – protinacisticky zaměřená akce. Vţdyť, jak uţ jsem uvedl, šlo o současníka a herce-druha J. K. Tyla – národního buditele a významného představitele národního obrození. Od smrti F. Krumlovského v prostějovské nemocnici uběhlo 65 let. Myslím, ţe načasování odhalení desky nebylo náhodné. Na budově kláštera sice vlaje vlajka s hákovým kříţem (viz. obrazová příloha č. 6), ale účastníci určitě vnímali podtón vzdoru proti okupantům.

48

9.2. Všednodenní život kláštera a nemocnice Milosrdní bratři, jak uţ bylo zmíněno v kapitole 2, patří mezi řády mendikantské, tj. ţebravé. Na vlastní ţivobytí i pro nemocné ve vlastních nemocnicích tedy jak naturálie, tak peníze, získávali ţebrotou. Pro ten účel byli do okolí kláštera, někdy i relativně vzdáleného, posílání bratři, nazývaní sběrači. O slíbených darech, dárcích a tím pádem o navštívených místech si vedli sběrací kníţky. A právě tato okolnost kaţdodenního ţivota, tato naléhavá starost a potřeba, stojí v pozadí častých zmínek v Pamětní knize. Mám na mysli informace o počasí - o nezvyklém suchu, při kterém vyschly potoky a rybníky, naopak o vlhkém a studeném jaru, o velkých přívalech sněhu a krutých mrazech, které např. poškodily ovocné stromy nebo značně posunuly první jarní obdělávání polí. Stejně jako o přemnoţení polních škůdců či mimořádně červivé úrodě ovoce. Je logické, ţe právě v Prostějově, v centru mimořádně úrodného regionu Hané, kde v okolí města v různých vesnicích hospodařila velká spousta bohatých sedláků, byly tyto události navýsost významné.43 Právě na nich totiţ záviselo, kolik naturálií se podaří bratrům sběračům sehnat. Bratři sami se v rozsáhlé zahradě za klášterem i v přilehlých hospodářských budovách snaţili o vylepšení jídelníčku pro nemocné. Pečovali o zeleninovou zahradu a ovocné stromky, chovali slepice a prasata. Stejnou měrou bylo pro chod nemocnice i kláštera důleţité získávání finančních prostředků – darů. Proto se nelze divit informacím o poţárech ve městě, které poškodily nebo zničily významné továrny. Kromě svého zázemí v úrodném kraji byl navíc Prostějov významným průmyslovým městem s řadou bohatých továrníků a obchodníků. A ti samozřejmě pravidelně i nárazově významně finančně přispívali na chod konventu. Poţáry, které tyto průmyslové podniky poškozovaly nebo ničily, se tedy logicky promítali do výše darů, které klášter dostával. Zvláště spolumajitelé slavné továrny Wikov – rodina Wichterlova, je v této souvislosti několikrát zmíněna. Jako trvalí dobrodinci kláštera měli v kostele čestné místo – byl jim vyhrazen balkon nad bočním vchodem z kláštera do kostela. Velký hospodářský dopad mělo pro chod kláštera také zavedení potravinových a ostatních přídělových lístků, např. r. 1939, nebo přídělový poválečný systém. Stejně tak měnové reformy let 1945 a 1953. Druhá zmiňovaná byla veřejností a stejně tak i bratry vnímána

43

Ne náhodou je v kostele jeden boční oltář zasvěcen sv. Vendelínovi. Tento patron pastýřů a poutníků, ale hlavně ochránce dobytka a polí byl celkem logicky v Prostějově velmi ctěn. Jak píše Oldřich Beránek ve svém nepublikovaném strojopisu Katolické kostely a kaple v Prostějově na str. 218 „...zde na Hané byl velmi oblíben a uctíván, čehoţ důkazem je...ţe tento oltář býval velmi okrašlován květy z venkovských selských zahrádek...“

49

velmi negativně, protoţe došlo k výraznému sníţení ţivotní úrovně i kupní síly. Proto samozřejmě PK uvádí i tyto informace. Důleţité je zdůraznit, ţe hospitalizace, ošetřování i rozdávaná jídla byla vţdy zdarma. A následující tabulka, i přes útrţkovitost údajů s výpadky některých let ukazuje, o jak velké počty šlo. Přitom prostějovská nemocnice patřila spíše mezi ty menší.

Rok

1739183944 1840189845 1899192846 1929-1931 193247 1933 1934 1935 1936 1937 1938 1946 1947

Celkem

Počet pacientů

Ošetřovat. dnů

Ambulantně. ošetřeno

Vydáno snídaní

Vydáno obědů

Vydáno večeří

Almužny

33.162 34.687 25.811 1.975 718 549 629 670 680 673 680 534 1.204

20.338 21.839 23.529 21.432 20.199 19.955 21.124 8.245 20.649

7.530 11.544 10.984 11.391 11.046 8.802 10.125

7.225 6.184 12.230 6.642 6.800 5.231 5.800

14.460 12.355 15.313 15.520 14.392 9.326 9.656

9.120 8.686 4.430 4.520 4.298 3.501 3.200

4.200 4.325 4.151 3.913 4.215

101.972 177.310

71.422

50.112

91.022

37.755

20.804

Do kaţdodenního rytmu kláštera s kostelem zcela neodmyslitelně patřil církevní rok se všemi jeho oslavami svatých, různými církevními událostmi apod. Pochopitelně je jim proto v Pamětní knize věnována značná pozornost. Ať uţ se jedná o pravidelné oslavy zakladatele řádu sv. Jana z Boha, patrona kostela sv. Jana Nepomuckého, vánoce, velikonoce či svatodušní svátky. Zvlášť slavnostně bylo slaveno dokončení velkých oprav kostela. S obnovenou krásou kostela evidentně také souvisí zvýšený počet významných návštěv, které Pamětní kniha v období třicátých let eviduje. Jde především o několik návštěv arcibiskupa i biskupů z Olomouce, ministra Šrámka, generálního představeného řádu apod. Velice slavnostně také 44

údaj ze slavnostního kázání u příleţitosti 100 let trvání prostějovského řádové domu 9. června 1839 P. Jan Hundsfeld. JAŠEK, Alois: Pamětní spis k 200letému jubileu konventu milosrdných bratří v Prostějově. Prostějov 1939, s. 36. 45 Podle zápisů v protokolu nemocných, tamtéţ. 46 Od otevření nové přístavby nemocnice, podle ročních výkazů. tamtéţ, s. 37. 47 Údaje z PK – rok 1932 - 1948

50

bratři slaví r. 1934 výročí 200 let zaloţení prostějovského kláštera nebo později r. 1937 připomínku 400 let trvání řádu. Mše u Milosrdných byly u obyvatel města velmi oblíbené, mnoho pamětníků stále vzpomíná na ranní mše, na které chodili jako studenti blízkého Gymnázia Jiřího Wolkera. Kvůli politické situaci však oslava 400 let od smrti zakladatele sv. Jana z Boha r. 1950 uţ doznala jistého omezení. A rozhodně zajímavě, aţ symbolicky, také řeholní ţivot v klášteře de facto zaniká významnou oslavou – právě v den sv. Jana Nepomuckého r. 1959 po ranní mši sv. jsou bratři na více neţ 30 let vyhnáni. Do Prostějova se vrátí, i kdyţ jen symbolicky, neboť klášter zůstává neobsazen, aţ po r. 1989.

9.3. Stavební činnost a rozvoj konventu Je aţ s podivem, jak velkou péči věnovali bratři stavebním opravám, vylepšování a vybavování kostela, kláštera i nemocnice. Největší a nejvýznamnější opravy, na které navazují vlastně aţ v současnosti, samozřejmě proběhly v klidném období relativní prosperity – tedy ve třicátých letech. I stručný přehled všech stavebních prací, oprav a nákupů vybavení je úctyhodný: Výměna zničeného ústřední topení, rozvody teplé a studené vody, odpady, úprava horkovzdušné lázně, topení v kuchyni – včetně zednických prací za 295.736,45 K – opravy začaly r. 1929 a pokračovaly v r. 1930 - vymalování světnice a chodby v nemocnici, chodeb a některých cel spolubratrů v konventu, také k natření všech oken, dveří i postelí v nemocnici. Kromě toho doznala opravy i střecha nad nemocnicí a konventem a úpravu hrobů na klášterním hřbitově. Uţ několikrát zmíněné komplexní práce v kostele – čištění a restaurování velkolepých fresek v kostele a sakristii, elektrifikace, výměna dlaţby (za 16.726 Kč), restaurování soch a obrazů na oltářích. Také došlo na opravu střechy kostela a věţních hodin. Celkově si opravy a renovace kostela vyţádaly více neţ 150.000 Kč /podle nové pamětní knihy z Brna přes 500.000 Kč/. Byl vybudován zvláštní vchod přímo do lékárny z ulice, opraven skleník v zahradě a zavedeno do něj nové topení, vybudováno betonové pařeniště a opravena hřbitovní kaple. Mezitím pokračovaly další práce, např. předem dohodnuté odstranění omítky v přízemí konventu kvůli vysušení a drenáţování zdiva. Následovala zakázka na opravu fasád za sjednanou cenu 26.000 Kč. Přístavbou vedle stávající hospodářské budovy za 20.000 Kč vyřešili nedostatek místa pro drůbeţ. Také došlo k vymalování a dezinfikování veškerých místností nemocnice. 51

Následující období II. světové války je samozřejmě na podobné velkorysé akce výrazně chudší, ale přesto došlo k významné investici – pořízení nových varhan a později také nových jesliček pro kostel. Po válce došlo na úpravy a adaptaci areálu pro nový začátek. Celý klášter byl vymalován (42.000 K), velký problém nastal se zasklíváním oken, protoţe trval nedostatek skla a jen v klášteře bylo rozbito přes 380 tabulí. Ţelezný kříţ z klášterního hřbitova se podařilo nechat udělat znovu – tentokrát ovšem kamenný za 6.000 K. Kromě lůţkového zařízení byly pořízeny důleţité lékařské přístroje – rentgen, horské slunce. Podařilo se upravit bývalou místnost pro topiče na sklad pro otop, byl pořízen bojler na teplou vodu a kotle ústředního topení prošly opravou za více neţ 100.000 Kčs. I v r. 1948 se pokračovalo s úpravami a vybavováním nemocničního zařízení. V únoru byl pořízen ţehlící stroj za 19.498,80 Kčs. Také došlo k výměně střešní krytiny na části konventu za 99.450 Kčs a v listopadu pak byla poloţena nová dlaţba před kostelem, celkem 95,5 m2 granitových ploten za 16.315 Kčs. Překvapivě i v r. 1949 (po znárodnění nemocnice) a později pokračovalo zvelebování – 22. července pořízena do kuchyně elektrická třítroubová pec za 36.500 Kčs, ovšem pro její zapojení musel být zesílen přívod elektrické energie, coţ stálo dalších 15.000 Kčs. V říjnu v kuchyni přibyla i lednička za 34.229,40 Kčs. Mezitím došlo v červenci k platbě 26.730 Kčs za provedené malířské práce - vymalovány byly chodby, schodiště a ordinace, vše o celkové výměře asi 3.423 m2. Došlo i na stavební práce – výměna zbývající střešní krytiny na konventu i bývalé hřbitovní kapličce v listopadu za 21.320,60 Kčs. Koncem roku 1949 a začátkem r. 1950 byl opraven refektář. Celá renovace si vyţádala 50.000 Kčs. Do kuchyně se podařilo zavést nové plynové potrubí a také pořídit nový plynový sporák. Rovněţ do Zaopatřovacího ústavu v prvním patře byl zaveden plyn, aby chovanci měli vţdy teplou vodu. Začátkem padesátých let byly ještě pro kostel pořízeny koberce a různé paramenty celkem za 300.000 Kčs. Je evidentní, ţe bratři zcela systematicky a pečlivě udrţovali a vylepšovali „svůj“ klášter i kostel. A to i v dobách, kdy byla jejich činnost zastavena (respektive řád zrušen - Protektorát), nebo kdyţ pravděpodobně tušili, ţe se chystá znárodnění nemocnice a následně museli očekávat (po Akci K a faktické likvidaci řeholního ţivota), ţe jejich vystěhování z kláštera je jen otázkou času. Soustavné zvelebování kláštera s nemocnicí i kostela je samozřejmě logické, šlo přece o jejich majetek, ale hlavně poslání – sluţba Bohu i potřebným - nemocným. To, ţe v něm pokračovali i v těţkých obdobích naznačuje jejich pevnou víru a naději, ţe nesvoboda a útisk 52

nebudou trvat dlouho. Coţ se v podstatě splnilo v případě protektorátního rozpuštění řádu. Pokud ovšem s něčím podobným počítali i po nástupu komunismu, byli zřejmě jako mnoho jiných ve svých nadějích zklamáni. Druhé období nesvobody mělo pro ně i pro nás trvat více neţ 40 let. Odchodem bratří začalo postupné chátrání celého areálu. Současný katastrofální stal kláštera je výsledkem smutného dědictví komunistického hospodaření „na cizím“. Naštěstí alespoň kostel jiţ několik let prochází náročnou rekonstrukcí, probíhají restaurátorské práce na freskách. O to hrozivější je stav zbytku konventu, opuštěn marně čeká na vyuţití a dál chátrá, neboť dlouhé období nemoţnosti přijímat do řádu nové členy Milosrdné bratry doslova zdecimovalo a nemají dnes pro klášter vyuţití.

9.4. Epilog Řád Milosrdných bratří – jeho klášter s kostelem, nemocnicí a lékárnou - měl pro Prostějov od počátku aţ do současnosti mnohý velký význam. Nemocnice, z počátku vůbec první v Prostějově, velmi zlepšila zdravotní péči ve městě. Navíc, jak uţ bylo řečeno, hospitalizace, ošetřování i rozdávaná jídla byla vţdy zdarma, tedy dostupná bez rozdílu všem. Bez ohledu na postavení, vyznání, národnost. Pro město a jeho obyvatele je jistě škoda, ţe tato řádová nemocnice zanikla. Jak se dnes ukazuje, duchovně pojatá a chápaná péče o nemocné, trpící, přestárlé, často chudé lidi na okraji společnosti, lidštější, jaksi osobnější přístup je účinnější neţ to, s čím se setkáváme nyní, kdy je tato péče poskytována relativně často „oficiálně“, jako pracovní povinnost, zaměstnání, zdroj obţivy a způsob získání finanční odměny, nikoliv jako sluţba potřebným. Po listopadu 1989, kdy se začalo s obnovou zařízení, provozovaných různými náboţenskými, duchovními kolektivy, se potřeba a uţitečnost takových zařízení podle mého názoru ukázala a potvrdila. O skvělé pověsti a oblibě, jaké se vţdy Milosrdní bratři ve městě těšili (a to nejen v Prostějově, ale ve všech městech, kde působili), se lze přesvědčit i dnes, mnoho let po odchodu posledního řeholníka. Např. téměř nikdo v Prostějově neví, kde je kostel sv. Jana Nepomuckého, snad kaţdý je však schopen říci, kde je kostel „u Milosrdných“ – a přitom jde samozřejmě o jednu a tutéţ stavbu. Jinak řečeno, Milosrdní jsou stále, třeba i podvědomě, v myslích obyvatel města zapsáni. Také mnoho lidí vzpomíná, ţe jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče třeba někdy v řádové nemocnici leţeli, léčili se.

53

Pokud jde o architektonicko – umělecký počin, jedná se, jak uţ bylo řečeno, o nejkvalitnější barokní stavbu na Prostějovsku. Sebelepší popis nemůţe dostatečně popsat krásu a atmosféru kostela, vstupem do něj se rázem ocitneme z rušné dopravní tepny padesátitisícového města 21. století o více neţ 250 let zpět v minulosti. Navzdory relativně malému prostoru a komorní atmosféře, nebo moţná právě proto, jeho nádhera aţ vyráţí dech a jednoznačně staví do protikladu péči, kterou předci věnovali (nejen) sakrálním stavbám kdysi se stavbami, které vznikají dnes. Vzhledem k duchovnímu rozvoji města a propojení s vírou a zvyky předků mě osobně mrzí, ţe v Prostějově nezůstal působit, lépe by bylo říci nepřeţil, ani jeden „velký“ řád – Augustiniáni - kanovníci, kteří do města přišli r. 1391, se jiţ nevrátili po zničení svého kláštera za husitských válek.48 Ani klášter řádu Kapucínů, zaloţený r. 1756, neměl dlouhého trvání, protoţe byl zrušen za josefínských reforem jiţ r. 1784.49 O to smutnější je, ţe právě klášter s nemocnicí Milosrdných bratří, od svého zaloţení r. 1739, vydrţel dlouhých téměř 220 let provozu, aby je násilně přerušila komunistická zvůle. Mnoho jiných řeholních společenství dokázalo svoji činnost rozvíjet i skrytě, v „podzemí“. Bohuţel, pro Milosrdné bratry se právě jejich zaměření na poskytování zdravotní péče ukázalo jako likvidační. Zatímco jiné řády (salesiáni, dominikáni, františkáni) „vychovávali“ své následovníky tajně, Milosrdných bratřím chyběl podstatný prvek formace – péče o nemocné, kterou uchazeči o vstup do řádu vykonávali v řádových nemocnicích. Protoţe samozřejmě nebylo reálné, aby „tajní“ uchazeči studovali ve státních nemocnicích, téměř 40 let neměli Milosrdní nové uchazeče o vstup do řádu. A po těchto desetiletích nesvobody zatím řád nenašel sílu a prostředky na obnovení své činnosti v Prostějově.

48

GRŮZOVÁ, Ludmila: Město ve svých začátcích 1141 – 1495. In: Prostějov dějiny města 1. Prostějov 2000, s. 60 a 68. 49 SMUTNÝ Bohumír – SPURNÝ, František: V branách průmyslového věku 1697 – 1847. In: Prostějov dějiny města 1. Prostějov 2000, s. 165.

54

10. Prameny a literatura Prameny BOGAR, Benedikt: Milosrdní bratří. Praha 1934. Moravský zemský archiv Brno, fond: E 47 Milosrdní bratři Prostějov. SOBEL, Jan: Dějiny a slavnostní spis rak.-české provincie Milosrdných Bratří. Vídeň 1892. Státní okresní archiv Prostějov, fond Nemocnice milosrdných bratří Prostějov – nezpracováno. Státní okresní archiv Prostějov, fond Spisy okresního církevního tajemníka – nezpracováno. Státní okresní archiv Prostějov, fond Okresní soud v Prostějově – nezpracováno. Státní okresní archiv Prostějov, Pamětní kniha konventu, 2. díl – nezpracováno. Pamětní provinční kniha. Uloţeno v konventu sv. Leopolda v Brně.

Literatura BALÍK, Stanislav – HANUŠ, Jiří: Katolická církev v Československu 1945 – 1989. Brno 2007. BARTOŠ, Josef: Léta nacistické okupace a války. In: Prostějov dějiny města I1. Prostějov 1999. BERÁNEK, Oldřich: Katolické kostely a kaple v Prostějově. nepublikovaný strojopis, nedatováno. FILIP, Aleš, PhDr.: Klášter milosrdných bratří – vrcholní dílo prostějovské barokní architektury. Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově, 1/90, Prostějov 1990. FRÖML, František: Klášterní zahrada mrtvých. Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově, 1/95, Prostějov 1995. GEJDOŠ, Pavel, Mgr.: Nemocnice Milosrdných bratří Brno – 260 let 1747 – 2007. Brno 2007. GRŮZOVÁ, Ludmila: Město ve svých začátcích 1141 – 1495. In: Prostějov dějiny města 1. Prostějov 2000. HORŇÁKOVÁ, Lucie: Hospitálský řád sv. Jana z Boha v období dvou totalit. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Historický ústav. Brno 2007. JAŠEK, Alois: Pamětní spis k 200letému jubileu konventu milosrdných bratří v Prostějově. Prostějov 1939. JIRÁSKO, Luděk: Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha 1991. MAREK, Pavel: Prostějov v letech 1848 – 1918. In: Prostějov dějiny města 2. Prostějov 1999.

55

NIGG, Walter: Jan z Boha. Kostelní Vydří 2005. PETERKA, Miloslav: Prostějovské letopisy 1948 – 1990. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999. PODSEDNÍK, Hubert a kolektiv: 250 let Milosrdných bratří v Letovicích. Letovice 2001. Prostějov ve fotografiích Václava Ševčíka. Uspořádali Karel Tabery a Václav Ševčík ml. Prostějov 2010. ŘEHOLNÍ ŢIVOT V ČESKÝCH ZEMÍCH, Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského ţivota v České republice. uspořádala Mirjam Hrudníková OP. Kostelní Vydří 1997. SKOUPÁ, Dana: Poválečná obnova města 1945 – 1948. In: Prostějov dějiny města II. Prostějov 1999. SMUTNÝ Bohumír – SPURNÝ, František: V branách průmyslového věku 1697 – 1847. In: Prostějov dějiny města 1. Prostějov 2000. ŠLECHTA, Milan, Doc.: Dějiny varhan a varhanní hudby. Akademie múzických umění v Praze. Fakulta hudební. Praha 1985.

56

11. Obrazové přílohy

Obr. 1 – „Zakladatel“ řádu – sv. Jan z Boha (foto autora)

Obr. 2 – Listina z 13. února 1733 vydaná císařem Karlem VI. – potvrzuje zaloţení kláštera50 50

Muzeum Prostějovska v Prostějově, sbírka Fotografie

Obr. 3 - Celkový pohled na areál51

Obr. 4 – Pohled na kostel a klášter – původní stav s přízemní budovou na západní straně, 2. pol. 30. let52

51 52

BOGAR, Benedikt: Milosrdní bratří. Praha 1934, s. 253. Prostějov ve fotografiích Václava Ševčíka. Uspořádali Karel Tabery a Václav Ševčík ml. Prostějov 2010, s. 38.

58

Obr. 5 – Velký nemocniční pokoj, stav r. 193253

Obr. 6 – 29. června 1940 odhalení pamětní desky Františka Krumlovského na budově kláštera 54

53 54

Státní okresní archiv Prostějov, Pamětní kniha konventu, 2. díl Prostějov ve fotografiích Václava Ševčíka. Uspořádali Karel Tabery a Václav Ševčík ml. Prostějov 2010, s. 143.

59

Obr. 7 – Bratři, kteří převzali konvent po odchodu sovětského vojska r. 194555

55

P. Petronius Válek – převor (3), fr. Josef Vakrčka – sakristián (1), fr. Gotthard Zbraslavský (7), fr. Servulus Kovařík – ošetřovatel (2) a fr. Damián Oucírek – ošetřovatel (4).Kromě nich je na fotografii ještě konventní kněz P. Alois Jašek (5) a čekatel František Vaňa (6). Státní okresní archiv Prostějov, Pamětní kniha konventu, 2. díl

60

Obr. 8 – Pohled na kostel – současný stav (foto P. Pavel Krejčí SDB)

Obr. 9 – Interiér kostela – současný stav (foto P. Pavel Krejčí SDB) 61