Žáci Miloslava Kabeláče

JANÁČKOVA  AKADEMIE  MÚZICKÝCH  UMĚNÍ  V  BRNĚ   Hudební  fakulta   Katedra  kompozice,  dirigování  a  operní  režie   Kompozice  

 

                     

Žáci  Miloslava  Kabeláče       Diplomová  práce                                      

Autor  práce:  BcA.  Jan  Kubala     Vedoucí  práce:  prof.  Arnošt  Parsch   Oponent  práce:  prof.    PhDr.  Leoš  Faltus      

Brno  2012  

  Bibliografický  záznam   Kubala,   Jan.   Žáci  Miloslava  Kabeláče  [Miloslav  Kabelač’s  pupils].   Brno:   Janáčkova   akademie   múzických   umění   v  Brně,   Hudební   Fakulta,   Katedra   kompozice,   dirigování  a  operní  režie,  rok  2012,  s.  67.  Vedoucí  diplomové  práce  prof.  Arnošt   Parsch.  

Anotace Diplomová  práce  „Žáci  Miloslava  Kabeláče“  pojednává  o  vlivu  skladatele,   pedagoga,  dirigenta,  klavíristy  Miloslava  Kabeláče  na  jeho  žáky  a  kolegy  a   jednotlivě  o  osudech  jeho  žáků,  ať  už  se  věnovali  po  studiích  kompozici,  či   nikoliv.  

Annotation The  thesis  "Miloslav  Kabelač’s  pupils  "  deals  with  the  influence  of  composer,   teacher,  conductor,  pianist  Miloslav  Kabeláč  to  his  pupils  and  colleagues  and  the   lives  of  his  students  individually,  whether  they  devoted  their  lives  to  composing,   or  not  

Klíčová  slova   Kabeláč,  Krček,  Kupka,  Lukáš,  Loudová,  Málek,  Matzner,  Matoušek,    Slimáček,   Svoboda,  Šaroun  

Keywords   Kabeláč,  Krček,  Kupka,  Lukáš,  Loudová,  Málek,  Matzner,  Matoušek,    Slimáček,   Svoboda,  Šaroun  

 

                                                       

Prohlášení   Prohlašuji,  že  jsem  předkládanou  práci  zpracoval  samostatně  a  použil  jsem   uvedené  informační  zdroje.      v  Brně,  dne  4.  května  2012  

 

BcA.  Jan  Kubala    

 

 

                                                     

Poděkování     Na tomto místě bych rád poděkoval panu prof. Arnoštu Parschovi jednak za vedení práce, ale především za krásná léta, které mne učil kompozici a řídil můj umělecký směr a povzbuzoval k práci. Pro mne bude vždy mým Kabeláčem.

 

OBSAH Úvod .............................................................................................................................. 6 1.

Miloslav Kabeláč................................................................................................... 7 1.1

Dětství a mládí ................................................................................................. 7

1.2

Studium na Pražské konzervatoři .................................................................... 8

1.3

Práce v rozhlase ............................................................................................... 9

1.4

Válečné období .............................................................................................. 10

1.5

Rozhlas po válce ............................................................................................ 11

1.6

Na volné noze ................................................................................................ 12

1.8

Období normalizace....................................................................................... 14

1.9

Kabeláč pedagog ........................................................................................... 17

1.10 Elektroakustická hudba ................................................................................. 18 2.

Kabeláčovi žáci ................................................................................................... 21 2.1

Karel Kupka................................................................................................... 21

2.2

Zdeněk Lukáš ................................................................................................ 22

2.3

Jan Málek....................................................................................................... 31

2.4

Jaroslav Krček ............................................................................................... 34

2.5

Jan Slimáček .................................................................................................. 36

2.6

Tomáš Svoboda ............................................................................................. 37

2.7

Lukáš Matoušek............................................................................................. 40

2.8

Jaroslav Šaroun .............................................................................................. 42

2.9

Ivana Loudová ............................................................................................... 43

2.10 Antonín Matzner ............................................................................................ 46 3.

Vzpomínky na Kabeláče .................................................................................... 48

Závěr ........................................................................................................................... 51 Příloha ......................................................................................................................... 57

5  

Úvod Miloslav Kabeláč byl velmi výraznou skladatelskou osobností 20. století. Bohužel byl postižen režimem okupace a posléze komunistickým režimem a jeho tvorba byla umlčována. Všichni jeho žáci, kolegové i spolužáci ze studií na něj vzpomínají jako na génia, velmi pilného, spravedlivého člověka, který si stál za svým přesvědčením, přestože to mělo následky na jeho veřejné působení. 1 Ve své diplomové práci navazuji na svou práci bakalářskou Miloslav Kabeláč – Analýza vybraných skladeb, která byla věnována skladatelské technice a metodě práce M. Kabeláče v různých etapách jeho života (I. symfonie, kantáta Neustupujte, sonatina pro hoboj a klavír, 8 preludií pro klavír) . V této práci diplomové jsem se hlouběji zabýval osobností skladatele Miloslava Kabeláče a zaměřil jsem se na jeho pedagogickou činnost. Diplomová práce má za cíl přinést komplexní pohled na osobnost Miloslava Kabeláče jako pedagoga. První část popisuje jeho život a dílo. Napomáhá tak pochopit Kabeláčovu tvůrčí, pedagogickou i lidskou stránku. Kapitola druhá je věnována jednotlivým žákům. Přibližuje jeho vliv jak na žáky studující v jeho kompoziční třídě na Pražské konzervatoři, tak i na ty, kteří k němu docházeli soukromě. Zmiňuji jejich kompoziční činnost, hledám společné rysy s Kabeláčem (do jaké míry je jejich učitel stylově ovlivnil). Snažím se vytvořit obraz každého z jeho žáků komplexně. Třetí kapitola doplňuje práci vzpomínkami na Kabeláče slovy jeho kolegů a přátel. Tím dotvářím obraz Miloslava Kabeláče nejen jako pedagoga, ale jako člověka, který založil moderní českou skladatelskou školu a ovlivnil řadu lidí, se kterými se v životě setkal.

                                                                                                                1

KUBALA, Jan. Miloslav Kabeláč - Analýza vybraných skladeb. Brno, 2010. Bakalářská práce. Janáčkova akademie múzických umění, Fakulta hudební, Katedra kompozice a dirigování. Vedoucí práce prof. Arnošt Parsch.  

6  

1.

Miloslav Kabeláč

Miloslav Kabeláč byl významným českým skladatelem, dirigentem a pedagogem. Následující podkapitoly jsou věnovány jeho životu a okolnostem, které pomáhaly utvářet jeho osobnost. Prvních osm podkapitol líčí Kabeláčův život od narození v pražské Oldřichově ulici přes studia na Pražské konzervatoři, těžké období druhé světové války, práci v rozhlase až po období normalizace, kdy byl režimem zakazován a nakonec roku 1979 následkem mozkové mrtvice umírá. To vše napomáhá vykreslit celkový obraz Miloslava Kabeláče i pochopit, jaký měl vliv na své žáky, kolegy a přátele. Jeho pedagogické činnosti je věnována devátá podkapitola a poslední desátá se zabývá Kabeláčovým působením na poli elektroakustické hudby.

1.1

Dětství a mládí

Narodil se 1. srpna 1908 v Oldřichově ulici č. 371 v Praze-Nuslích obchodnímu zástupci Antonínu Kabeláčovi (1863–1916) a jeho druhé ženě Marii (dceři Karla Kabeláče). Byl jediným dítětem, které z tohoto manželství vzešlo, avšak měl sourozence z otcova prvního manželství, z nichž o deset let starší bratr Antonín mu byl prvním učitelem hudby (Antonín však v 17 letech zemřel na tuberkulózu). V pěti letech jej přivedl otec ke klavíristovi Adolfu Mikešovi, ten jim ale poradil s hraním ještě rok počkat (ačkoliv pochválil synův absolutní sluch). Otec však nečekal a představil jej profesorce konzervatoře Marii Czastkové. Kabeláč k ní docházel tři roky, pak otec zemřel a na hodiny nebyly peníze. V sedmi letech začal chodit rovnou do druhé třídy Chlapecké obecné školy v PrazeNuslích. Po ukončení páté třídy přestoupil na reálné gymnázium v Praze-Podolí. Během těchto let se zajímal také o výtvarné umění, často chodil na výstavy a rád maloval. Navštěvoval operu (několikrát viděl Její pastorkyni), v roce 1926 navštívil premiéru Bergova Vojcka. V sextě zašel znovu za Adolfem Mikešem, aby jej přijal, ten jej však poslal nejprve ke své žačce Ludmile Pokorné, aby mu spravila klavírní techniku, až pak jej začal učit. Kabeláč věnoval Mikešovi k šedesátinám svou klavírní skladbu v h-moll (1924). Maturoval 22. 6. 1926 a pokračoval dva roky studiem 7  

na Českém vysokém učení technickém obor speciálních nauk (pojistnou techniku). Mikeš tehdy doporučil Kabeláčovi studium hudby. Studium na ČVUT Kabeláč nedokončil, v roce 1928 úspěšně vykonal přijímací zkoušky na Státní konzervatoř hudby v Praze (nastoupil rovnou do druhého ročníku).

1.2

Studium na Pražské konzervatoři

Na Pražské konzervatoři Kabeláč studoval kompozici u Karla Boleslava Jiráka (28. 1. 1891 – 30. 1. 1972), na nějž vzpomíná: „Stal jsem se žákem K .B. Jiráka. Ztratil jsem tím sice jeden rok, abych však potom ušetřil mnoho let na dalším studiu, na dalším růstu muzikantském a uměleckém. (...) Našel jsem, co jsem potřeboval a čeho jsem se celý život nezřekl.”2 K. B. Jirák vyžadoval u svých žáků zvládnutí řemesla, nechal je komponovat svobodně, vžil se do skladeb studentů a dokázal jim vždy poradit. Stejnými slovy vzpomínají Kabeláčovi žáci na svého učitele. V roce 1930 začal Jirák pracovat v rozhlase a na konzervatoři již vyučoval pouze kompozici (k této příležitosti Kabeláč zkomponoval Odchod – Nápad smutné chvíle, pro klavír). Ostatní předměty si rozebrali jiní vyučující. Například kontrapunkt učil skladatel Alois Hába (1893– 1973). Jeho čtvrttónovou třídu Kabeláč několikrát navštívil, ve svých skladbách ale čtvrttóny nepoužil. Instrumentaci převzal po Jirákovi Erwin Schulhoff (1894–1942), který k tomuto předmětu přistupoval jinak, než bylo běžné – učil studenty komponovat přímo pro zvolené nástrojové obsazení, tedy ne psát nejprve klavírní skicu a instrumentovat ji až následně. Tento princip pak předával Kabeláč svým žákům. A. Mikeš chtěl, aby Kabeláč studoval klavír u něj, konzervatoř to ale nepovolila. Mikeš tak navrhl, že bude Kabeláč veden u učitelky obligátního klavíru, na hodiny však bude docházet k němu. Nakonec k tomu nedošlo, protože Mikeš zemřel. Kabeláč začal navštěvovat soukromě Viléma Kurze (1872–1945), po absolvování kompozice přišel ke Kurzovi jako žák Mistrovské školy. Měl větší přehled než ostatní žáci i díky tomu, že byl starší než ostatní. Ale i kompozičně byl výrazně vyspělejší. V roce 1929 se od kompozičního oddělení                                                                                                                

2

Manželé Kabeláčovi K. B. Jirákovi do Chicaga, 19. 1. 1971. NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 442. ISBN 978-80-87112-37-3.

8  

odtrhlo oddělení dirigentské a bylo prodlouženo na pětileté, zatímco kompozice zůstala čtyřletá. Z doby studia se některé ze skladeb, které napsal, nedochovaly. Kompozici absolvoval 24. 6. 1931 Symfoniettou. Českou filharmonii dirigoval K. B. Jirák. Skladbu nastudoval v Kabeláčově nepřítomnosti (Kabeláč tehdy ležel v nemocnici s podrážděním slepého střeva a propustili jej teprve v den koncertu, aby ji mohl slyšet). Absolvování s orchestrem bylo umožněno jen vynikajícím žákům. Toho roku to byli pouze Kabeláč, jeho spolužák Klement Slavický (Fantasie pro orchestr a sólový klavír) a František Šesták (Dramatická ouvertura). na vysvědčení byl hodnocen jako velmi způsobilý s vyznamenáním. Nastoupil na Mistrovskou školu na klavír k V. Kurzovi, studoval u něj tři roky. O rok později (v červnu 1932) absolvoval dirigentské oddělení IV. větou Beethovenovy III. symfonie. Klavírní Mistrovskou školu absolvoval 23. 6. 1934 svou vlastní Fantazií pro klavír a orchestr (op. 1). Tato skladba byla pak dvakrát provedena v rozhlase pod taktovkou Otakara Jeremiáše. Při prvním provedení hrála na klavír žena Miloslava Kabeláče Berta Rixová (5. 5. 1935), která rovněž vystudovala Mistrovskou školu u Kurze. Za války, kdy Berta kvůli svému židovskému původu hrát nemohla, hrál František Maxián (13. 12. 1940).

1.3

Práce v rozhlase

Od 1. září 1932 působil Kabeláč v Československém rozhlase jako hudební režisér, toto místo mu nabídl K. B. Jirák. Kabeláč měl tuto práci rád. Byla spojena s poznáváním hudby, rozšiřováním si obzoru. Potkal se zde i s osobnostmi jako byli Sergej Prokofjev a Darius Milhaud. V roce 1934 byl Kabeláč jmenován vedoucím hudebních režisérů (K. Ančerl, K. Slavický a další). Práce v rozhlase Kabeláčovi umožňovala i dirigování. Vedl tzv. „Kabeláčův soubor”, což byl vokální soubor (příležitostně i s nástrojem) složený původně ze tří sopránů a tří altů vysoké kvality, později vokální kvartet. Jako dirigent vzbudil pozornost nastudováním Stravinského díla Svatba, jež dirigoval v přímém přenosu zpaměti (3. 12. 1936). Krom jiných zde vystoupil jeho vokální soubor i jeho žena Berta, která vzpomínala, že „po koncertě se Václav Štěpán rozzlobil, jak prý mohl Kabeláč přijít bez partitury: ‚Víte, člověče, co se mohlo stát?!‘

9  

‚Nic,‘ řekl Kabeláč, ‚já jsem si byl jist.‘“3 Občas dirigoval v rozhlase i orchestr. S Českou filharmonií provedl VII. symfonii A. Dvořáka, s rozhlasovým orchestrem Brahmsovu IV. symfonii, Beethovenovu I. a V. symfonii. V roce 1935 vystupoval v Praze Uday Shankar (8. 12. 1900 – 26. 9. 1977, indický choreograf, tanečník), který na Kabeláče silně zapůsobil. Kabeláč si tehdy uvědomil, že bicí nástroje jsou u nás používány výhradně k přípravě gradací. Objevil možnosti bohatého využití bicích nástrojů a od tohoto okamžiku začal prohlubovat zájem o bicí nástroje, jež se projevily nejprve v kantátě Neustupujte! (op. 7, 1939) a v prvních dvou symfoniích (1. pro smyčce a bicí, op. 11 a 2. Op. 15). V těchto skladbách jsou již bicí považovány za samostatnou složku. Kabeláčův zájem o bicí nástroje vyvrcholil v roce 1962 napsáním 8 Invenzioni (8 invencí) pro bicí nástroje psanou pro soubor Le Groupe Instrumental a Percussion de Strasbourg (později Les Percussions de Strasbourg). Tato skladba měla premiéru 22. 4. 1965 ve štrasburském divadle. V roce 1936, se na své narozeniny 1. srpna oženil s Bertou Rixovou, o dva roky později se stal členem Umělecké besedy.

1.4

Válečné období

Po okupaci Německem 15. 3. 1939 se Kabeláč stáhl do soukromí. Důvodem byl židovský původ jeho ženy. Kabeláčův soubor přestal fungovat nadobro, k dirigování se po válce ještě vrátil. Berta Kabeláčová ztratila možnost veřejně vystupovat i učit, od okupace byla uklízečkou. Učila pouze tajně soukromě. Kabeláčovy skladby postupně přestaly být i hrány. 31. 10. 1941 dostal v rozhlase výpověď, protože se odmítl rozvést s Bertou. Živil se jako učitel hudby a začal opět hojně komponovat (během práce v rozhlase napsal pouze čtyři díla). 27. 10. 1939 dokončil kantátu Neustupujte! na slova českých lidových písní a husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci, věnovanou českému národu. Texty pochází ze sbírky Prostonárodní písně a říkadla K. J. Erbena, první z nich se vztahuje k obsazení Prahy Friedrichem II. v r. 1744. Anonymně ji zaslal do soutěže nakladatelství Melantrich. Premiéru měla 28. 10. 1945 v přímém přenosu při znovuzvolení Edvarda Beneše prezidentem.                                                                                                                 3

NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 49. ISBN 978-80-87112-37-3.

10  

Po dokončení této kantáty začal pracovat na Dechovém sextetu op. 8. Ten byl posledním premiérovaným Kabeláčovým dílem během války (7. 2. 1941). Do soutěže nakladatelství Melantrich poslal v tomto roce tři svá díla, jedním z nich byla sonáta pro violoncello a klavír op. 9. Tentokrát, protože měl zájem o finanční odměnu, použil pseudonym Jaromír Bláha. Pod tímto pseudonymem obdržel první místo v roce 1942 za I. sinfonii in re op. 11. Měla premiéru 6. 11. 1945. Kabeláč si ji tehdy v rozhlase dirigoval sám. Krátce po dokončení první symfonie, začal psát druhou. Tu ale do konce války nedokončil. 28. 7. 1944 obdržel příkaz dostavit se na pracovní úřad, kde jej přidělili do pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Protože měl chronicky nemocný žlučník, za pomoci přátel byl 30. 7. přijat do Vinohradské nemocnice. V říjnu přestoupil do náchodské nemocnice, kde se podařilo udržet Kabeláče až do konce války. V nemocnici komponoval bez klavíru, což jej vedlo k lineárnějšímu myšlení. V lednu 1945 dostala jeho žena Berta příkaz k nástupu do Terezína. Povedlo se jí však utéct do pohraničí, kde se skrývala na statku a vyčkávala do konce války.

1.5

Rozhlas po válce

11. 5. 1945 se vrátil Kabeláč do rozhlasu a k práci na druhé symfonii (in C op. 15), kterou dokončil v prosinci 1946 (premiéru dirigoval K. Ančerl). Přestože ho dirigování bavilo, zabíralo mu příliš času, proto je postupně omezoval. Berta začala opět vystupovat jako klavíristka a učit hru na klavír na Pražské konzervatoři. 18. 3. 1946 se jim narodila dcera Káťa (podle Káti Kabanové, zemřela 22. 8. 2001). Kabeláčova díla se hrála mnohem častěji, druhá symfonie získávala vynikající kritiky. V roce 1947 měla premiéru jeho II. ouvertura op. 17, která byla pak několikrát provedena. V roce 1948 reagoval na komunistický převrat Smuteční hudbou pro dechový orchestr (původně kantáta s názvem Žalost). Stejně jako u kantáty Neustupujte! si vybral texty z Erbenovy sbírky. Tentokrát si vybral texty smutného charakteru. Opět se objevila nejistota budoucnosti. Po převratu v roce 1948 se komunistická strana začala zbavovat významnějších osobností, které dávaly najevo nesouhlas s komunistickou

11  

diktaturou. Mnoho profesorů i studentů na vysokých školách bylo vyhozeno. K. B. Jirák byl nucen zůstat v USA, kde od roku 1947 vyučoval jako profesor kompozice a dirigování na Roosevelt University v Chicagu. Kabeláč se tehdy věnoval dětské tvorbě a folklóru. V roce 1950 napsal Veselé písně hodovné a Veselé písně o lásce. O rok později napsal Moravské ukolébavky op. 20. Jako ryze Kabeláčovské a skladatelsky nejvýše hodnocené jsou v jeho folklórní tvorbě považovány Milostné písně op. 25. K tvorbě pro děti řekl: „Pro mne je psaní pro děti jako koupel v křišťálově čisté studánce. Je to vysoká škola upřímnosti. Otázka: Jak psát pro děti? V konsonancích? V disonancích? Tonálně? Atonálně? jednoduše? Složitě? Nevím. Ale určitě něco vím, upřímně. To znamená dávat sebe bez přetvářky obsahové i technické. Jednoduchý návod, těžký však ke splnění. a myslím spíše lidsky než muzikantsky.”4

1.6

Na volné noze

31. 12. 1955 odešel Kabeláč z rozhlasu (z funkce vedoucího hudební výroby). Pustil se do tvůrčí práce. V roce 1956 dokončil ballatu pro housle a klavír op. 27, kterou zaslal do mezinárodní soutěže H. Wieniawského, která probíhala ve Varšavě (v roce 1967 byla vybrána jako jedna z volitelných skladeb v houslové soutěži). V dalším ročníku, který se konal roku 1962 v Poznani, zasedl Kabeláč do poroty. Tam se dozvěděl o nově vznikajícím souboru šesti perkusionistů ve Štrasburku (později byli známí pod názvem Les Percussions de Strasbourg). To vedlo k napsání jeho nejslavnějšího a nejhranějšího díla v zahraničí: 8 inveznioni pro bicí nástroje op. 45. Dalším dílem z tohoto období je Sonatina per oboe e pianoforte op. 24. V roce 1956 mělo premiéru Sofoklovo drama Elektra v Ústředním divadle Čs. armády (dnes na Divadlo na Vinohradech), ke kterému napsal scénickou hudbu. Téhož roku začal psát pro toto divadlo hudbu k čínské hře Mistr devíti písní. Z obou pak vytvořil Suity (op. 28 a op. 34). Improvizace op. 29b pro flétnu měla premiéru na Varšavské jeseni v roce 1958. Byla napsána na téma třetí z Šesti                                                                                                                 4

Radio Praha: Kabeláč: Psaní pro děti je vysoká škola upřímnosti. [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/zarchivu/kabelac-psani-pro-deti-je-vysoka-skolauprimnosti

  12  

ukolébavek op. 29. Postupně vznikalo Osm preludií op. 30, což jsou obtížné, až virtuózní, skladby pro klavír. Dne 23. 10. 1957 mělo premiéru Mysterium času. Dílo, ve kterém Kabeláč dotáhl své kompoziční techniky do svého osobitého stylu. Českou filharmonii dirigoval Karel Ančerl, který Mysterium dirigoval i v Londýně a Americe. Kabeláč v dopise Jirákovi píše, že jde o dílo, „na kterém se podílely rovnomocně všechny tvůrčí složky: muzikantské, umělecké i lidské”5. Původ této skladby sahá do roku 1952, nebo 1953. Tehdy si začal psát skici ke třem orchestrálním skladbám, které pracovně nazval: Mysterium času, Mysterium vzniku a zániku, Mysterium Boha. Druhá polovina roku 1956 a začátek r. 1957 patřili intenzivní práci na Mysteriu času. Jak píše E. Herzog v úvodu k partituře, inspirací byl Kabeláčovi pohled na hvězdnou oblohu (po Kabeláčovi je dokonce pojmenována jedna planetka6, kterou v r. 1995 objevila L. Šarounová, dcera Kabeláčova žáka Jaroslava Šarouna). K tomuto snad nejslavnějšímu Kabeláčovu dílu měl K. B. Jirák spoustu výtek. Přál si více lyričnosti, méně prodlev, akordickou stavbu. Po dokončení Kabeláč napsal dvě Fantazie pro varhany op. 32 (d-moll a g-moll) pro varhanní soutěž v rámci Pražského jara 1958. Vítězem se stal Václav Rabas. Ten pak hrál všechny Kabeláčovy varhanní skladby a některé i nahrál. Když Kabeláč nedostal povolení odjet na premiéru VIII. symfonie do Štrasburku, byl to Rabas, kdo jej zastoupil, protože znal Kabeláčovy požadavky a představy. V roce 1959 Kabeláč dokončil Cizokrajné motivy op. 38 – klavírní cyklus, ve kterém je patrná cílená vazba na motivy mimoevropských kultur. Kabeláč považoval jednotlivé kusy (každý je věnován jiné kultuře) spíše za studie, než za skladby. Následovala V. symfonie op. 41, která má být svou dramatičností protikladem Mysteriu času. Oproti dívání se do vesmíru se nyní dívá do bouřlivého, lidského nitra. Dokončil ji v roce 1960 a hned v tom následujícím pokračuje šestou symfonií op. 44 s podtitulem „koncertantní”, zapsanou proporční notací. K tradiční notaci se od této skladby již nevrátil. Za orchestr zde staví dva reproduktory hrající ve druhé větě prodlevu z magnetofonového pásu.                                                                                                                

5

Kabeláč K. B. Jirákovi do Chicaga, 14. 1. 1961. NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 434. ISBN 978-8087112-37-3. 6 Planetka 1995 QJ, viz. http://planety.astro.cz/planetka-7670  

13  

V letech 1962–1963 napsal k výročí 400 letům od narození W. Shakespeara Hamletovskou improvizaci pro velký orchestr op. 46. Ve stejné době psal cyklus Ohlasy dálav op. 47 pro alt (beze slov) a klavír. Dálky jsou myšleny jak územní, tak časové. (Ohlasy: Hamletovské, Východoasijské, Indické, Tichomořské, Středověké). Dále následoval cyklus Čtyři preludia op. 48 pro varhany a Zrcadlení op. 49 pro orchestr, které využívá moderních skladebných technik, zároveň zrcadlí skladatelovu osobnost. Osobitá je především skladba Eufemias mysterion op. 50 (tajemství posvátného ticha). Premiéra se uskutečnila na Varšavské jeseni 30. 9. 1965. 8 ricercari op. 51 navazovalo na 8 invencí, ovšem ne jako pokračování. Kabeláč vždy komponoval pro stejné obsazení jiným způsobem. Po předešlém úspěchu požádali hráči ze Štrasburku o další dílo. 8 ricercarů je možno hrát jako celek, nebo lze provést pouze jednotlivá čísla. Kabeláč doporučuje hrát části v pořadí 8, 1, 3, 6, 4, 2, 7, 5. Štrasburský soubor přijel v roce 1967 na Pražské jaro a zahrál 8 invencí. na následujícím Pražském jaru pak měla premiéru jeho VII. symfonie, kterou sám Kabeláč považoval za důležitou (jeho kompoziční techniky jsou zde dozrálé, např. používá tónorod, který periodicky opakuje po kvintách, je zde recitace biblických i vlastních slov).

1.8

Období normalizace

Invazí vojsk Varšavské smlouvy (21. 8. 1968) byly ukončeny reformní snahy a demokratizační proces v Československu. Začaly být odstraňovány výsledky pražského jara a byl obnovován prosovětsky orientovaný režim. Na jaře roku 1969 byl zvolen prezidentem Gustav Husák a až do roku 1989 přetrvával proces normalizace, což mělo mimo jiné zásadní dopady také na uměleckou sféru. Dosavadní organizace a výbory byly rušeny a jmenovaný byly takové, které byly složené z prověřených komunistů a mladých horlivých straníků. Hudební tvorbu vnímal režim především jako možnost, jak ovlivňovat mladé lidi, proto byl zaměřen hlavně na populární hudbu (ostatní žánry byly odsunuty do pozadí a většina nebyla režimem podporována). Veřejně směli tvořit pouze umělci, jejichž tvorba byla v souladu s režimem deklarovanou ideologií. Tvůrci, kteří neprošli různými prověrkami, či byli shledáni jako vyloženě protirežimní, byli zakázáni. 14  

Množství tvorby se však mezi lidmi šířilo tajně například pomocí nahrávek na magnetofonových páskách, nebo díky vysílání zahraničního rozhlasu. V roce 1970 byl rozpuštěn stávající Svaz českých skladatelů a ustaven nový, který byl pod stranickým dohledem a který začal postupně Kabeláče (a nejen jeho) umlčovat. Ten však komponovat nepřestal, ačkoliv to bylo období nejistot. Jako první skladbu napsal na podzim 1969 Lamenti e risolini – 8 bagatel pro flétnu a harfu. Tu však nikdy neslyšel živě. Živě byla zahrána až v roce 1983. Když byl Kabeláč v Baden-Badenu při natáčení jeho VII. symfonie pro tamější rozhlasovou stanici, navštívil ho jeho přítel Paul Nardin. Z tohoto setkání vzešel plán uvést ve Štrasburském kostele novou skladbu. Místo inspirovalo Kabeláče k prostorovému umístění čtyř skupin hráčů (jedním byl soubor Les Percussions de Strasbourg). Česká premiéra byla v Rudolfinu, kde byli všichni interpreti na jednom místě – čímž provedení ztratilo výjimečnou atmosféru, kterou mělo na premiéře ve Štrasburku. Původně se mělo dílo jmenovat Antifony (Kabeláč zde pracuje s antifonálním principem), ale pro jeho velikost dostalo nakonec pojmenování symfonie. Kabeláčova poslední, VIII. symfonie je na biblický text (mene tekel ufarsin), je pětivětá (sudé věty jsou v kontrastní, nízké dynamice). Na premiéru mu nebylo dovoleno odcestovat (povolení k výjezdu za hranice si předávala různá ministerstva tak dlouho, dokud nebylo po premiéře). Ta se konala 15. června 1971 ve Štrasburku, v rámci 33. mezinárodního hudebního festivalu. Celý koncert byl věnován výhradně Kabeláčově tvorbě – Hommage a Miloslav Kabeláč. Zazněly obě Fantazie pro varhany (op. 32), Čtyři preludia op. 48 (varhany hrál V. Rabas, který zde zároveň zastupoval Kabeláče, před odjezdem několikrát důkladně probrali partituru a všechny detaily), Osm invencí op. 45 a premiéra VIII. symfonie op. 54. Zdeněk Nouza v rozhovoru pro Český rozhlas řekl: „Proč jim vlastně vadil? Protože kde kdo psal budovatelskou kantátu, on ji mohl taky udělat - ale neudělal. Těch masovek, těch ideologických písniček, toho se napsalo! Ale Kabeláč nenapsal ani jednu. Takže oni ho neměli rádi, že nebyl jejich.”7

                                                                                                               

7

FALTÝNEK, Vilém. Radio Praha: Od narození Miloslava Kabeláče uplyne 100 let, za rok se dočká první monografie. [online]. 2008 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/od-narozeni-miloslava-kabelace-uplyne-100-let-za-rokse-docka-prvni-monografie

15  

Po dokončení VIII. symfonie (srpen 1970) pokračoval v elektroakustické E fontibus Bohemicis (s podtitulem šest obrazů z českých letopisů – Kosmas; Hospodine, pomiluj ny; Chrám sv. Víta; Pohřeb Karla IV; Husitská Praha; Husova chvála Prahy), na které začal pracovat již v roce 1965, ale z technických důvodů ji nemohl dokončit. Časem se technické vybavení plzeňského studia zlepšilo. Kabeláč měl strach, že by mu funkcionáři ze škodolibosti v budoucnu přístup do studia zakázali, proto raději dílo koncem roku 1972 dokončil. Premiéra se uskutečnila v Plzni v březnu 1973. Americký trumpetista Dale Mars požádal Kabeláče, aby mu napsal nějakou skladbu pro trubku a klavír. Kabeláč byl tehdy nemocný, a na to, aby vytvořil zcela nové, hodnotné dílo, neměl dostatek sil. Upravil tak vybrané části posledních děl, ve kterých hrála trubka (Hamletovské improvizace, VII. symfonie), a vytvořil dílo nové: Osudová dramata člověka (sonáta pro trubku, bicí nástroje a klavír s recitací). V roce 1976 postihl Kabeláče první záchvat mozkové mrtvice. Z ní se zotavil, ale stále byl unavený a zesláblý. Na doporučení Ministerstva kultury a přání své ženy Berty, která měla starost, aby se jeho díla mohla opět hrát, připojil svůj podpis k Antichartě. K sedmdesátinám si nadělil novou skladbu Proměny chorálu Hospodine, pomiluj ny op. 57, kterou začal psát již v roce 1974. Ze skladby pak vznikly Proměny II (Metamorfózy II) op. 58 pro symfonický orchestr a klavír. Je to poslední dílo, které Kabeláč napsal. Poslední opusové číslo však na jeho přání náleží Židovské modlitbě op. 59, kterou věnoval své ženě k výročí svatby roku 1976. Kadiš je modlitba, kterou zpívají synové na pohřbu rodičů. Naposledy své dílo slyšel 12. 9. 1979, pět dní před smrtí. Tehdy přijel americký taneční soubor Alvin Ailey American Dance Theater, New York. V rámci evropského turné vystoupili v Bratislavě. Alvin Ailey, šéf newyorkského baletu chtěl v Praze uvést i Kabeláče, ale Svaz skladatelů se postavil proti tomu. Ailey ale trval na svém pod pohrůžkou, že celý koncert zruší, tak nakonec ve Smetanově divadle v Praze předvedli taneční Streams na hudbu Kabeláčových Osmi invencí. 17. 9. 1979 podlehl Miloslav Kabeláč druhému záchvatu mozkové mrtvice.

16  

1.9

Kabeláč pedagog

Již během studií si Kabeláč přivydělával soukromou výukou hry na klavír a hudební teorie. S prací v rozhlase nutnost tohoto přivýdělku skončila, ale za války byl nucen se k ní opět vrátit. V legitimaci měl uvedeno jako povolání Musiklehrer (učitel hudby). Po válce dostal nabídku učit na Pražské konzervatoři, ale odmítl ji a vrátil se k práci v rozhlase, odešel v roce 1955. O dva roky později byl vypsán konkurs na pedagoga na katedře kompozice na Akademii múzických uměni v Praze, na který se přihlásil, ale neodpověděli mu. Znovu to zkusil v roce 1964, ale nepřijali ho, ačkoliv skončil na prvním místě. Roku 1958 byl vypsán konkurz na profesora kompozice na Pražské konzervatoři, Kabeláč se přihlásil a byl přijat. Úvazek (poloviční, aby měl dostatek času na svou tvůrčí činnost) mu skončil v roce 1962, kdy byla kompozice na konzervatoři zrušena. Odučil dva tříleté cykly. V prvním studovala Ivana Loudová, Jan Málek, Jaroslav Krček a Tomáš Svoboda. V druhém Jan Slimáček a Jaroslav Šaroun. Všechny ovlivnil nejen v jejich tvorbě, ale i v pozdější pedagogické činnosti, ve které převzali jeho didaktické techniky. Kabeláč vyučoval systematicky, vždy od nejjednoduššího ke složitějšímu. Z počátku například cvičili melodii pouze na dvou tónech. i v tomto omezení se nakonec vyskytla řada možností. Kabeláč nešetřil příklady, a když napsali novou skladbu, vodil je do nástrojových tříd, aby jim hráči předvedli, jak to, co napsali bude znít, popř. je-li to možné technicky zahrát. Po svých žácích vyžadoval, aby komponovali soudobě a stylově čistě. Zároveň však dostávali úkoly napsat hudbu folklórního charakteru či určitého historického slohu. Jejich vzdělání tak bylo komplexnější. Kabeláč předpokládal, že i když takto nebudou skládat, je důležité se s tím seznámit. Své žáky upozorňoval na konající se přednášky či zajímavé koncerty. Kabeláč ovlivňoval své žáky nejen hudebně, ale i lidsky, vedl je k poctivosti, usměrňoval jejich myšlení. Jaroslav Šaroun vzpomínal na úvodní lekci: „Přišel slavnostně oblečen a hovořil ke svým žákům ze všeho nejdříve o důležitém společenském poslání a velké odpovědnosti skladatele vůči své práci, vůči posluchači a vůči sobě samému. Právě tak, jako musí mít své kvality odborné, musí mít skladatel

17  

i kvality lidské. Musí jednat tak, aby se pod své dílo a pod své činy mohl kdykoli podepsat.”8 Kabeláč ve svých žácích vzbudil i zájem o mimoevropskou hudbu, především japonskou a indickou (ale zabýval se i čínskou nebo arabskou). Studiem těchto kultur ovlivnil i svou dceru Káťu, která se rozhodla studovat japanologii. Překládala mu pak japonské texty a tlumočila při setkáních s japonskými hudebníky. Ovlivnil i skladatele, kteří s ním spolupracovali v rozhlase. Z nich to byli například Jaroslav Doubrava (1909–1960) a Otmar Mácha (1922–2006). Mácha řekl v rozhovoru v Hudebních rozhledech: „Vlastně mě na to přivedl Kabeláč; ani jsem si původně neuvědomil, že tento princip znám od něho. U Kabeláče je forma zákonná; s maximální úsporností, třeba na čtyřech tónech dovede postavit dokonalou formu, celé preludium.”9 Ačkoliv u něj nestudoval, přece jen se považoval za jeho žáka. Stejně tak tomu bylo u dalšího kolegy z rozhlasu – Jiřího Jarocha. Vzorem byl i pro tehdy začínajícího skladatele Milana Slavického, syna svého spolužáka z konzervatoře Klementa Slavického. V roce 1971 několikrát přednášel na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Na jedné z přednášek tehdy řekl: „Experimentujte. Experimentujte hodně a odvážně. Ale nezapomeňte též neexperimentovat! Nevydávejte cvičení za experiment a experiment za dílo. Experimentujte více doma, méně na veřejnosti – ne všechno je hned podařené, ne všechno je hned objevem. Před prací buďte poučení, při práci vytrvalí a zodpovědní, k výsledku kritičtí...”10

1.10 Elektroakustická hudba Elektroakustická hudba je souhrnný název pro elektronickou (Německo) a konkrétní (Francie) hudbu. Jedná se o hudbu, která je buď vytvářena elektronicky, nebo technologicky upravována.

                                                                                                                8

MÁLEK, Jan et al. Miloslav Kabeláč pedagog - rádce - člověk. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 202. ISSN 0018-7003. 9 Chvilka s Otmarem Máchou, in: Hudební rozhledy XI/1958, s 829; (NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele str. 262) 10 NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 291. ISBN 978-80-87112-37-3.

18  

První experimenty se odehrávaly ve studiu v Kolíně nad Rýnem. Toto studio bylo založeno v říjnu 1951 jako součást rozhlasové stanice Westdeutscher Rundfunk a je spojeno se jmény Karlheinz Stockhausen, Herbert Eimert, Werner Meyer-Eppler nebo Robert Beyer. U nás se o rozvoj elektroakustické hudby zasloužilo několik osob. Průkopníky této nové hudby byla trojice Vladimír Lébl (muzikolog), Miloslav Kabeláč (skladatel) a Eduard Herzog (muzikolog), kteří pořádali kursy v Plzni a v Praze. Vladimír Lébl stál v čele Kybernetické komise Svazu československých skladatelů (zal. 1961) a v roce 1966 se stal členem skupiny Nové hudby (R. Komorous, V. Šrámek, M. Kopelent, Z. Vostřák, J. Bek, E. Herzog). Ta úzce spolupracovala i s brněnským studiem a (M. Štědroň, A. Piňos, J. Berg). Lébl napsal významné publikace věnující se elektroakustické hudbě – Elektronická hudba a Nové cesty hudby. Další osobou, která se zasloužila o rozvoj elektroakustické hudby byl Miloslav Ištvan (1928–1990). Ten byl jednou z nejvýznamnějších osobností elektroakustické hudby v Brně. Byl předsedou brněnské pobočky Svazu československých skladatelů, ale během normalizace byl z funkce odvolán a jeho skladby nebyly podporovány. V roce 1981 založil v Brně sdružení skladatelů, muzikologů a interpretů nové hudby Camerata Brno. Jeho členové se scházeli za účelem diskuzí o hudbě a nových technologiích. Společně sdíleli nesouhlas s tehdejším režimem. Krom Ištvana do této skupiny patřili Alois Piňos, Miloš Štědroň, Leoš Faltus, Arnošt Parsch, Jiří Bárta, Jindřiška Bártová, Ivo Medek, Michal Košut. Mezi zásadní díla rané české elektroakustické tvorby patří Kabeláčovo E fontibus Bohemics, 2. symfonie (mlčení) Leoše Faltuse, Trasposizioni Arnošta Parsche. V polovině šedesátých let se Kabeláč setkával s elektroakustickou hudbou v Praze Vokovicích ve Výzkumném ústavu rozhlasu a televize (VÚRT). Tam spolu s Milošem Bláhou prováděli a zkoumali rozbor spektra zvonu Zikmund z chrámu sv. Víta. Nahrávku zvonu pořídili 12. září 1965, což je datum narození Kabeláčovy matky, nahrávka tak prohloubila Kabeláčův vztah k ní. Výsledkem zkoumání v laboratoři byla skladba E fontibus Bohemicis, kterou dodělal v roce 1972 v Plzni. Ve třetí části Chrám sv. Víta použil materiál z VÚRT. Existují dvě verze – česká a latinská.

19  

Aby se Kabeláč více seznámil s možnostmi elektroakustického studia, navštěvoval i technicky vybavenější studio ve Varšavě. Ve dnech 3. – 7. 5. 1964 se konal v Plzni seminář elektronické hudby, na kterém se podařilo prosadit vznik nového studia v Plzni. Kabeláč ve své přednášce na tomto semináři shrnul své postřehy a úvahy. Prakticky si je pak ověřoval ve VÚRT. Kabeláč tedy komponoval elektroakustické skladby, na svých cestách se seznamoval s technickým vybavením jiných laboratoří a v Plzni byl tak schopen vybavit studio nejmodernější technikou. Krom plzeňského, které se udrželo i po normalizaci, fungovala do roku 1968 elektroakustická studia v Praze, v Brně a v Bratislavě. Kabeláč se podílel na dvou celoročních kurzech elektronické hudby v letech 1968–1970, které se konaly v Praze, a jejich úkolem bylo zvýšit zájem o elektronickou hudbu a podnítit novou tvorbu u nás. Kabeláč dokonce přivezl na přednášky zahraniční odborníky z nejvýznamnějších evropských středisek – Pierra Schaeffera z Paříže a G. M. Koeniga z Utrechtu. Mezi návštěvníky kurzu byli i Kabeláčovi žáci J. Krček, J. Slimáček a L. Matoušek. V elektroakustické laboratoři v Plzni pak působil jeho žák J. Málek jako lektor a dramaturg. Z. Lukáš v něm nahrál některé své kompozice (viz níže). Dnes spojuje skladatele, techniky, muzikology a další, kteří se zajímají o elektroakustickou hudbu, Společnost elektroakustické hudby Praha – Brno. Kabeláčovi žáci působící v Plzni založili v roce 1968 „Skupinu K” (podle jména jejich učitele). Byli to Jan Málek, Jan Slimáček, Jaroslav Krček a Zdeněk Lukáš. Skupina pak zanikla při odchodu některých žáků z Plzně.

20  

2.

Kabeláčovi žáci

Tato kapitola je věnována Kabeláčovým žákům, kteří u něj studovali buď na konzervatoři v Praze, nebo soukromě. Každá podkapitola se zabývá jedním žákem, řazeny jsou chronologicky podle data narození. Popsán je zde jejich osobní život, studia i tvůrčí činnost. Hledám společné rysy s Kabeláčem jak v jejich kompozicích, tak například i v pedagogické činnosti. Studenti na svého učitele vzpomínají s láskou. Všechny ovlivnil tak, jako málokterý kantor ovlivní svého žáka.

2.1

Karel Kupka

(19. 6. 1927, Rychvald – 26. 10. 1985, Ostrava) Skladatel, sbormistr Vystudoval gymnázium, navštěvoval Masarykův ústav hudby a zpěvu v Ostravě (předchůdce dnešní Janáčkovy konzervatoře). Učiteli mu byli skladatel František Hradil (1898–1980), klavírista Emil Mikelka (1894–1949) a skladatel Miroslav Barvík (1919–1998). Po absolvování gymnázia přešel na Pražskou konzervatoř. Tam studoval dirigování u Pavla Dědečka (1985–1954), intonaci a hudební teorii u sbormistra Metoda Doležila (1885–1971) a klavír opět u Emila Mikelky. Soukromě studoval skladbu u Miloslava Kabeláče. Skladbu pak externě studoval na JAMU (1946–1952) u Jaroslava Kvapila (1892– 1958) a Viléma Petrželky (1889–1967). Byl ředitelem hudebních škol v Karviné a v Petřvaldě. Od roku 1954 až do své smrti působil ve Státním divadle v Ostravě (dnes Národní divadlo Moravskoslezské) jako korepetitor opery, později jako asistent dirigenta a sbormistr operního sboru. Jeho kompoziční styl vychází z L. Janáčka, I. Stravinského, B. Bartóka. Kabeláč v lektorském posudku k I. klavírnímu koncertu Karla Kupky napsal jako jednu z vad nepůvodnost. „(...) Druhá závislost je na Janáčkovi. Jeví se v melodii, rytmu, instrumentaci a ve výrazu. (Harmonie je při tom stále však impresionistická).”11                                                                                                                 11  KABELÁČ, Miloslav. Lektorský posudek I. klavírního koncertu Karla Kupky. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 4, s. 499. ISSN 00187003.

21  

Kabeláč poukazuje na špatné vedení hlasů a nelogickou harmonii, v instrumentaci Kupka píše dokonce mimo rozsah nástrojů. O sedm let později (v r. 1962), v posudku ke Kupkovu 2. klavírnímu koncertu přidává poznámky ke Kupkovu nadání a tvorbě všeobecně. „Jeho nadání je mimořádné. Stejně mimořádná je i jeho potence v pracovním tempu a množství. Jeho hudba je odvážná, melodicky, metricky, rytmicky, zvukově bohatá. Je to hudba citově vzrušená, exaltovaná, neznající klidu. Je to hudba přímo vrhaná na papír. Tento tvůrčí zápal však ne vždy dovoluje se podívati zpět, porovnávati, hodnotiti, a tak dotahovati dílo k úrovni nejlepších a nejsilnějších míst ve skladbě.”12 Komponoval jak opery, balety, kantáty, orchestrální skladby, komorní hudbu, tak i scénickou hudbu pro ostravskou činohru. V roce 1963 obdržel 1. cenu nadace Sergeje Kusevického v USA za skladbu Picassiáda (suita pro velký orchestr na Picassovy kresby k Ovidiovým Metamorfózám). Ta byla zpracována v televizním baletním provedení v choreografii Pavla Šmoka (22. 11. 1927)

2.2

Zdeněk Lukáš

(21. 8. 1928, Praha – 13. 7. 2007, Praha) Skladatel, sbormistr Je jedním z nejhranějších českých skladatelů vážné hudby druhé poloviny 20. století. Jeho tvorba zahrnuje 354 opusových děl (a nespočet neopusovaných písní a úprav lidových písní), zejména jde o díla sborová. Ta jsou velmi populární u amatérských souborů a činí tak umělce jedním z nejprováděnějších českých skladatelů. Narodil se v Praze Bedřichu Lukášovi a Ludmile (roz. Procházkové). Když bylo Zdeňkovi Lukášovi devět let, začal jej otec učit hrát na housle (sám hrál v orchestru Dopravního podniku Prahy), později jej učil otcův kolega z orchestru. Časem si Lukáš přibral ke hře na housle ještě violu a klarinet. Několik let po vystudování Amerlingova státního mužského ústavu učitelského v Pánské ulici v Praze (zal. 1848, první hlavní škola s vyučováním v českém jazyce),

                                                                                                                12

KABELÁČ, Miloslav. Lektorský posudek II. klavírního koncertu Karla Kupky. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 4, s. 500. ISSN 00187003.  

22  

sám začal učit (v Libni a v Jílovém). Z této doby se zachovala jeho prvotina Sonatina pro housle a klavír. V roce 1951 byl povolán k nástupu na vojnu (do Brna), onemocněl ale žloutenkou a tak nastoupil až o rok později do Plzně. Po vojně Lukášovi nabídli místo v plzeňském Českém rozhlase. Ve funkci programového pracovníka zůstal jedenáct let. Jako začínající skladatel měl bezesporu velkou výhodu v tom, že mu jeho skladby hrál Plzeňský rozhlasový orchestr. K učitelské profesi se později, v sedmdesátých letech, na krátkou dobu vrátil, když opustil Plzeň poté, co mu byl z ideologických důvodů odepřen vstup do plzeňského Českého rozhlasu a bylo mu zakázáno vést Českou píseň. Tehdy se přestěhoval do Prahy, kde v letech 1973–1975 vyučoval kontrapunkt a harmonii na Pražské konzervatoři, přestože sám konzervatoř nestudoval. Od roku 1975 pak čtyři roky vedl Československý státní soubor písní a tanců (zal. 1948 v Kvasicích). Od roku 1979 se věnoval výhradně skladatelské činnosti. Roku 1996 spolu s Lubošem Fišerem (30. 9. 1935 – 22. 6. 1999), Otmarem Máchou (2. 10. 1922 – 14. 12. 2006) a Sylvií Bodorovou (31. 12. 1954) založil Quattro – spolek těchto skladatelů, měli společnou ideu, zaujmout širší publikum soudobou vážnou hudbou. Pro symfonický orchestr napsal více jak třicet opusů, z toho sedm symfonií. První napsal v roce1960. Nese podtitul Rok 1945 a byla napsána k 15. výročí konce druhé světové války. Ačkoliv byla publikem kladně přijata, Jaromír Havlík na oficiálních webových stránkách autora uvádí její charakteristiku: „(...) má jasné romantizující znaky. Její invenční zdroje nejsou přesvědčivě ujednocené, mísí se zde folklórní prvky s intonacemi masových písní tolik příznačnými pro orchestrální tvorbu 50. let napříč žánry – i s moderněji utvářenou melodikou s volnějším tonálně harmonickým zakotvením. Ve stavbě jednotlivých vět je občas cítit spíše formální, dekorativní patos, vyskytuje se zde i řada pobočných epizod, které zatěžkávají stavbu i obsah. Je to typický případ spontánně se rozvíjejícího tvůrčího talentu, který doslova překypuje nápady, avšak který svým materiálem ještě nikoli zcela suverénně vládne. Maně si zde člověk vybaví rané symfonie Dvořákovy, které vykazují v obecné rovině velice

23  

podobné znaky: skladatel je spíše veden (ne-li občas dokonce jakoby vlečen) svým materiálem než by jej sám vedl a řídil přesně zacíleným směrem.”13 Dva roky po této tradicionalisticky napsané první symfonii měla v Praze premiéru jeho druhá symfonie op. 26. Ta je skladatelsky mnohem vyspělejší, modernější, má osobitější rukopis. Je zde patrný vliv Miloslava Kabeláče, se kterým se Lukáš v roce 1961 seznámil. Níže uvádím posudek této symfonie od Miloslava Kabeláče. „Symfonie má 4 věty:

1) Andantino 2) Animato 3) Lento 4) Allegro vivace

Tóninové rozdělení C.E.G.C- Trvání cca 25 minut. Symfonie vznikla v roce 1961 asi od jara do konce roku. V celku bylo 6 konzultací. Jelikož to je pozoruhodné dílo a i umělecká osobnost autorova je zajímavá, chce se nejdříve zmíniti o průběhu tvůrčího procesu i konzultací. Při prvním setkání skladatel mně ukázal skizzu dvou vět budoucí symfonie. Řekl jsem mu otevřeně, že ani charakter myšlenek, ani způsob práce neodpovídá symfonii. Že by bylo lépe změnit úmysl a spokojit se se suitou. Došlo k zajímavému obratu u autora. Příště totiž přinesl opět dvě věty a opět věty budoucí symfonie. V podstatě přinesl novou muziku. Z původního zůstalo jen málo. Řekl jsem mu, že z tohoto určitě symfonie bude. Při dalších konzultacích bylo viděti, jak autor roste, zraje a s jakým tvůrčím i technickým úsilím zmáhá vytčený úkol. Výsledkem je skutečná symfonie. Symfonie, která budí pozornost. Symfonie, která vztažmo k věku skladatele, stupni vyspělosti nápadově i technické je zralá. Nechci tím říci, že autor snad dosáhl svého konečného vývoje. Naopak je nutné, aby se rozvíjel dále. a v jeho vývoj věřím. Nyní k hudbě samé. Hudba je to zdravá, energická, tvořená spontánním muzikantem, kterému je jasno, co a jak chce ( nebo se o to aspoň snaží). Myšlení je širokodeché, nosné. Rozvíjení myšlenek i stavění celých ploch je logické, přesvědčivé. Instrumentace – v podstatě skupinová – má nápad a odvahu a bude účinná. Myšlenkově jednotlivé věty na sebe navazují. Prvá a druhá věta mají společný nebo                                                                                                                 13

Zdeněk Lukáš - Symfonie. HAVLÍK, Jaromír. [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.zdeneklukas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=863&Itemid=118

24  

podobný melodický a rytmický základ. Druhé téma první věty se objevuje v třetí a čtvrté buď jako citace, či jako jejich organická součást. Prvá, druhá a čtvrtá věta mají podobný princip výstavby formy. Jsou to principy sonátové a rondové formy. Ovšem nejdůležitější není dodržování formy, nýbrž logika myšlení, výstavby ploch, gradací a dramatických momentů. Třetí věta (vyjma citace shora zmíněné) vyrůstá vlastně z jednoho tématu. Celkové zhodnocení: symfonie, i když neobjevuje nové světy (v nápadu, materiálu, práci), je nová v tom smyslu, že neopakujíc a nerozmělňujíc staré, ukazuje nový talent, novou osobnost v mladé české skladatelské generaci. Symfonii doporučuji k provedení M.K.”14

10.1.1962

Největší Kabeláčův vliv je však čitelný v Lukášově třetí symfonii op. 40. Ta byla dokončena v roce 1965 a její premiéra se konala v Plzni 11. listopadu 1965. Je napsána pro velký orchestr a smíšený sbor. Text pro sbor si vypůjčil z Ferlinghettiho básně Dove sta amore (překlad Jan Zábrana). Dvacetiminutová symfonie je označována jako jednovětá, ačkoliv má dva rozpoznatelné díly. Milan Kuna o ní napsal: „Zjednodušení vyjadřovacích prostředků pročistilo fakturu a projasnilo výraz, což znamená pokrok v Lukášově tvorbě. Filozoficky sice nejde do hloubky textu, ale je to spontánní muzikální dílo”.15 Lukáš vzpomněl, jak dostal díky Kabeláčovi chuť do práce: „Dokázal vyburcovat. a díky jemu člověk v sobě zmobilizoval síly, o kterých ani nevěděl. Od té doby začalo být psaní pro mne krásnou dřinou”16 Vliv Kabeláče je ještě patrný v Lukášově Koncertu pro sopránový saxofon op. 34, který napsal pro vynikajícího saxofonistu Karla Krautgartnera (20. 7. 1922 – 20. 9. 1982) a Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Lukáš napsal nástrojové koncerty

                                                                                                                14

KABELÁČ, Miloslav. Konzultantská zpráva a posudek Symfonie Zdeňka Lukáše. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 4, s. 502. ISSN 00187003. 15 Zdeněk Lukáš - Symfonie. HAVLÍK, Jaromír. [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.zdeneklukas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=863&Itemid=118 16 Jan Málek et al. Miloslav Kabeláč pedagog - rádce – člověk. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 195-196. ISSN 0018-7003.

25  

i v netypickém obsazení, jako např. pro fagot (a symf. orch. op. 113), cimbál (a smyčc. orch. op. 244), nebo harfu (a smyčc. orch. op. 177). Zajímavostí je, že jako třináctiletý zhudebnil text pohádky O Popelušce, která byla přibalena jako pozornost ke kypřicímu prášku. Tato dětská operetka pak byla zahrána dětmi na zahradě v Jedomělicích, kam jezdil na prázdniny za strýcem. Z hudebně-dramatické tvorby se zmíním o opeře Falkenštejn (op. 197, r. 1985) na libretto Dagmar Ledečové, která však doposud čeká na své provedení. Provedena byla jeho opera Veta za vetu (op. 206) napsána v roce 1986 rovněž na libretto Dagmar Ledečové. Námět čerpá z komedie W. Shakespeara Veta za vetu (Measure for measure, překládáno též jako Oko za oko či Půjčka za oplátku, r. 1604), její téma upozorňuje na zneužívání moci. „V hudební složce opery, která upoutává nástrojovou barevností, rytmickou překvapivostí a celkovou výrazovou lehkostí, využil Z. Lukáš své bohaté zkušenosti z předchozí rozsáhlé vokální a instrumentální tvorby. Hudba v souladu s autorovým osobitým stylem neopouští půdu tonálního a modálního myšlení. Lyrické plochy se účinně střídají se znělou hudbou mnohdy fanfárového charakteru. Jako bytostný melodik dokáže vyklenout dokonale vystavěný kantilénní oblouk. Nejlépe se mu daří ve zpracování sólových ženských rolí, které spolu se sborovými scénami patří k nejpůsobivějším částem opery.”17 Z. Lukáš byl v podstatě skladatelským samoukem. Mezi jeho první práce patří úpravy českých folklórních melodií. Roku 1954 založil v Plzni pěvecký sbor Česká píseň. Svou roli sehrál Zdeněk Bláha, který po něm převzal místo programového pracovníka v Československém rozhlase (Lukáš zde pracoval 11 let, 1953–1964) a vysílal jeho písně. Zároveň měl ale požadavky, aby se tyto písně co nejvíce podobaly autentickému folklóru. Bláha byl tak prvním, kdo Lukášovu tvorbu ovlivnil. Jediného skladatelského vzdělání se mu dostalo až v sedmdesátých letech, kdy se díky Klementu Slavickému a Otmaru Máchovi seznámil s Miloslavem Kabeláčem (stalo se tak v roce 1962). „Toto původně náhodné setkání způsobilo postupný zásadní obrat v jeho dosavadní tvorbě: ač skladatel mimořádně živelný, sám z vlastní vůle se vyrovnal s požadavky Kabeláčovy školy, již shledal pro sebe správnou a prospěšnou,                                                                                                                 17

Zdeněk Lukáš - Operní a kantátové dílo. FIALA, Jaroslav. [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.zdeneklukas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=862&Itemid=117

26  

a prodělal tak ve čtvrté dekádě svého života prudký vývoj od vstřebáváni Kabeláčových kompozičních principů přes epizodní období těsné kompoziční závislosti až ke krystalizaci vlastního výrazného stylu, jak jej známe dnes.”18 Zdeněk Vimr k tomuto dodává: „Ten mu po dobu osmi let dával hodiny kompozice a konzultoval Lukášovy skladby. Podle Kabeláče byla skutečnost, že Lukáš neměl skladatelské vzdělání, výhodou . Z. Lukáš podle něj nebyl díky tomu vázán a ovlivňován žádnými pravidly a jeho tvorba byla opravdu svobodná.”19 Zdeněk Vimr dále vzpomíná na soukromé hodiny Lukáše u Kabeláče. „Kabeláč se Lukáše zeptal „jestli se někde učil harmonii?... (Ne) ..., formy?... (Ne), kontrapunkt?... (Ne), instrumentaci?... (Ne)... ‘To je dobře, nejste zatížen žádnými pravidly, jste volný člověk. Pokračujte v komponování!‘ Konzultace byly vždy bezplatné a v zásadě tiché. Kabeláč se zahleděl do partitury, občas pronesl tady budou posluchači zívat (Lukáš se přes rameno přísného kritika snažil odvodit, kde že se ta nuda v notách nachází, ale jak mi říkal, stejně většinou už nic neopravoval...). V čem si ovšem nechal poradit, byla sebekontrola v rychlosti psaní. Kabeláč vždy tvrdil, že Lukáš potřebuje pořádného kočího, že letí dopředu, že potřebuje uzdu...Na mnoha konzultacích Lukáše upozorňoval, aby psal pomaleji. Tvrdil, že i mistři jako Beethoven měli podobné problémy s ranými skladbami. a to si Zdeněk Lukáš vzal k srdci a naučil se v tomto směru sebekontrole. Další důležitou radou, kterou důsledně při komponování dodržoval, bylo to, že musí vědět, kam ve skladbě dospěje. Jakoby každou skladbu začínal od konce – vlastně si při práci neustále připravoval konec, šetřil se na něj, aby vyústění k němu bylo co nejpůsobivější a také nejlogičtější.”20 Podle Miloše Honse v jeho tvorbě zpočátku nacházíme „kabeláčovské vlivy zejména v oblibě bicích nástrojů, varhan...”21 Hodiny kompozice s Kabeláčem také vedly k rozšíření Lukášova repertoáru o hudbu konkrétní a elektronickou. I díky tomu, že byla v Plzni zřízena elektroakustická laboratoř, se v Lukášově tvorbě objevují skladby                                                                                                                 18

Jan Málek et al. Miloslav Kabeláč pedagog - rádce – člověk. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 195. ISSN 0018-7003.   19 VIMR, Zdeněk. Ze života Zdeňka Lukáše. Hudební kultura XVII. Osobnost a dílo Zdeňka Lukáše. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. Katedra hudební kultury FPE, 2008. s. 85. ISBN 978-80-7043-734-6. 20 Zdeněk Lukáš – Skladatelovy životní osudy. VIMR, Zdeněk. [online]. [cit. 2012-03-29]. Dostupné z: http://www.zdeneklukas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=861&Itemid=116 21 HONS, Miloš. Sborová tvorba Zdeňka Lukáše v kontextu české hudby druhé poloviny 20. století. In Hudební kultura XVII. Osobnost a dílo Zdeňka Lukáše. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. Katedra hudební kultury FPE, 2008. s. 23. ISBN 978-80-7043-734-6.

27  

s užitím magnetofonového pásu (Vivat iuventus op. 86, Concerto grosso II op. 87), nebo elektronické kompozice (Ecce, quomodo moritur iustus op. 63, Nezabiješ op. 76 – oratorium doplněno živým provedením pěti nástrojů a recitátorem). Lukáš se na hodinách s Kabeláčem setkal s moderními kompozičními technikami, které obohatily jeho kompoziční jazyk. Neopustil však tvorbu melodií, které jsou základem evropského hudebního myšlení. Vrcholem jeho kompoziční práce je syntéza modálních systémů (která souvisí s úzkých vztahem k československému folklóru) a metrorytmického střídání. „Zajímavostí určitě je, že své skladby začínal většinou od konce. Právě na působivý konec kladl ve svých dílech velký důraz, proto musel nejprve vědět, kam vždy v daném díle dospěje.” 22 Za svou tvorbu obdržel řadu ocenění. Poslední převzal v roce 2007, měsíc před smrtí, za Pater Noster, cenu Ochranného svazu autorského za nejhranější vážnou skladbu. Jedním z děl, které obdržely cenu, byla skladba Pocta tvůrcům. Ta získala 3. místo ve skladatelské soutěži v Jihlavě. První a druhé místo nebylo uděleno. Jedná se o třídílnou skladbu pro smíšený sbor s doprovodem houslí a klavíru na text Václava Fischera. Tři části jsou věnovány třem mistrům – Michelangello Buonarotti, Rembrandt a Pablo Picasso. Vybral jsem si tuto skladbu jako ukázkový příklad Lukášovy sborové tvorby. Melodika je ve větší části zpěvná a nenáročná. Jsou zde vidět bohaté zkušenosti sbormistra. Ve vokálních partech jsou buď osminové pauzy pro nádechy, anebo fráze, které jsou udržitelné na jeden nádech. Dynamika je rozmanitá a spolu s paralelními oktávami, jež má Lukáš rád, hudbu zkušeně graduje. Často tvoří dynamické vlny umístěním crescenda a decrescenda hned za sebou. Všechny složky hudby jsou podřízeny textům. Z textu vychází i časté střídání metra (dvoudobého a třídobého) Ke sboru měl blízko určitě i díky tomu, že až do nástupu do základní vojenské služby hrával při mších na varhany v Husově sboru na Táborské ulici v Praze-Nuslích. Během vojenské služby založil a řídil první sbor – mužský pěvecký sbor „Chop, ráz”, později jej rozšířil na smíšený . Rok po návratu z vojny založil již zmiňovaný sbor                                                                                                                

22

RYŠAVÁ Michaela. Zdeněk Lukáš - Cara mihi semper eris: kompoziční a interpretační specifika skladby, provedení různých sborů a jejich porovnáni, Brno 2010. Diplomová práce, Masarykova Univerzita, Pedagogická fakulta, katedra hudební výchovy. Vedoucí práce MgA. Michal Vajda.

28  

Česká píseň, který vedl skoro dvacet let – „těleso mělo sloužit především k pravidelnému pořizování nahrávek úprav lidových písní pro pořad Hrají a zpívají Plzeňáci” 23 Dalším sborem, který vedl, byl Ženský sbor Československého souboru písní a tanců. Zde se stal sbormistrem v roce 1975 a setrval do roku 1979. Za vrchol Lukášovy sborové tvorby je považováno Requiem misto (op. 252, 1992) Jeho původní zádušní mše mu byla odcizena, když mu byl ukraden kufřík s rukopisem. Odcizené requiem bylo pro sóla, sbor a orchestr. To nové je a capella (jak je uvedeno v názvu, pro smíšený sbor). Kromě sborové tvorby vytvořil řadu skladeb pro sólový zpěv. Tvorbě písní se věnoval již od počátku své tvůrčí činnosti. Mezi skladbami nalezneme kusy pro sólový zpěv. Nejsou zastoupeny pouze písněmi, písňovými cykly, ale i áriemi a kantátami. Stejně jako u sborové tvorby vychází Z. Lukáš při psaní písní z vlastní praxe. Jeho melodie jsou zpěvné a respektují hlasové možnosti jednotlivých typů lidského hlasu. Hlasy nepoužívá v krajních polohách, ale v polohách, kde je hlas přirozeně znělý. Vyhýbá se nepřirozeným skoků v intonaci. Hlasy vede přirozeně v sekundových melodiích nebo v terciových krocích. Studoval sólový zpěv u operní zpěvačky, sopranistky Nadi Kejřové (vlastním jménem Anna Kejřová, provd. Masáková, 1. 9. 1902 – 31. 5. 1983). „Zpěv studovala m. j. v Miláně a Paříži. V letech 1925–1939 byla angažována v pražském Národním divadle. Většinou alternovala s A. Nordenovou.”24 Zajímavostí je, že u Nadi Kejřové studovala zpěv i herečka a zpěvačka divadla Semafor Jitka Molavcová (17. 3. 1950). Později, během vojny se Lukáš učil zpěvu u Karla Bermana (14. 4. 1919 –11.8. 1995, byl český basista – Opava, Plzeň, Praha – Národní divadlo, dlouholetá spolupráce s Lipskem a Berlínem), operní režisér, skladatel, libretista, překladatel a pedagog. V roce 1993 obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Texty Z. Lukáš často nacházel v poesii (Jaroslav Seifert, Milan Kundera, Fráňa Šrámek, Dagmar Ledečová, Marie Kohoutová), ale i v biblických textech. Textu podřizuje hudební složky – výraz, akcenty, rytmus, fráze.                                                                                                                 23

Zdeněk Lukáš Životopis. [online]. [cit. 2012-03-01]. Dostupné z: http://zivotopis.osobnosti.cz/zdenek-lukas.php 24 Zpravodaj: Klub přátel opery a baletu. In: [online]. Brno, 2007 [cit. 2012-02-01]. Dostupné z: www.kpob.cz/zpravo0709.doc

29  

Jelikož často spolupracoval se sborovými tělesy, napsal i písně pro sólový zpěv s doprovodem sboru – Dvě písně, op. 39 (1964), Blázen u cesty, op. 72 (1970), Ani sis neoblékl frak, op. 211 (1987), Dohráno a dozpíváno, op. 84 (1972).

Obr. 1 – dvě písně op. 39

Zdeněk Lukáš věnoval největší pozornost sborům smíšeným a ženským. Pro ženské sbory psal čtyřhlasně, čímž se vymyká běžnějšímu tříhlasému typu. S oblibou používá jak paralelní kvinty a oktávy, tak stranný pohyb. Typické je pro něj střídání temp, metra, rytmických figur, užívání chromatiky, základem je pro něj modalita. Vše vychází z melodie a z možností nástroje. Nesnaží se využívat nebo objevovat nové techniky hraní či zpěvu. Důležitá je přirozenost. Melodie jsou zpěvné, nepoužívá nezpěvné intervaly. Myslí na to, že to budou zpívat i neprofesionálové. Harmonie vychází z vedení hlasů. Snad až na užívání paralelních kvint a oktáv dodržuje pravidla klasické harmonie. Melodii klade nad harmonii. Rytmizace odpovídá deklamaci. V jeho sborových skladbách je forma často dvoudílná nebo trojdílná, s návratem, což je zároveň typické pro lidovou tvorbu a zvýrazňuje uzavřenost celku, kterou má Lukáš rád. Však uzavřenost celku měl rád i jeho učitel M. Kabeláč. V závěrech se nezřídka objevují zahuštěné akordy, jež gradují napětí. Co se dynamiky týče, je na rozdíl od značení tempových velmi důsledný. Zdeněk Lukáš zemřel 13. 7. 2007 v Praze a je pochován v rodinné hrobce v Jílovém (tu nechal postavit v roce 2004).

30  

Zdeněk Vimr zakončuje svůj článek Život a dílo Zdeňka Lukáše citací úvahy Miloslava Kabeláče, kterou před více než čtvrtstoletím svěřil paní Dr. Vlastě Bokůvkové při jednom z rozhovorů: „Kdy že zemřel Janáček? 12. srpna 1928. a kdy že se to narodil Lukáš? 21. srpna 1928. Když přehodíme jedničku s dvojkou, máme místo dvanáctky jednadvacítku… To akorát stihla ta dušička doletět z Moravy do Prahy!”25

2.3

Jan Málek

(18. 5. 1938, Praha) Skladatel, hudební režisér Studoval kompozici na Pražské konzervatoři v letech 1956–1958 u Alberta Peka na oddělení lidových nástrojů a folkloristiky, v roce 1961 absolvoval ve třídě Miloslava Kabeláče spolu s Ivanou Loudovou skladbu. Ke Kabeláčovi docházel ještě v letech 1963–1974 k soukromým konzultacím. Během nich diskutovali o dvou přístupech ke kompozici: „1) lze tvořit čistě z nápadu a teprve dodatečně provést nezbytné racionální úkony od třídění po vyhodnocení získaného materiálu až po konečnou, plně uvědomělou organizaci skladby a její dotažení do výsledného tvaru 2) lze začít chladnou, racionální cestou, mít vše předem ‚na papíře’ a teprve v závěrečném stádiu práce tuto konstrukci jakoby ‚rozžhavit nápadem‘(...) hlavní vždycky je, aby tam byla muzika!”26 Později se na toto téma spolu opět bavili a došli k závěru, že první možnost je pro skladatele příjemnější a dobrodružnější. Avšak k výsledku, tedy hotové skladbě, lze dojít oběma způsoby. Ke Kabeláčově kladnému vztahu k systému se Málek vyjádřil v rozhovoru Antonína Špeldy Času a ticha je málo: „I tak kritický (a sebekritický) tvůrce jako Miloslav Kabeláč učil, že počneme-li komponovat racionálně, bez primární ‚horké‘ inspirace,                                                                                                                 25

České-sbory.cz: Život a dílo Zdeňka Lukáše. VIMR, Zdeněk. [online]. 2004 [cit. 2012-0310]. Dostupné z: http://zivotopis.osobnosti.cz/zdenek-lukas.php 26 Jan Málek et al. Miloslav Kabeláč pedagog - rádce – člověk. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 197. ISSN 0018-7003.

31  

pak musíme vzniklou chladnou konstrukci dodatečně ‚rozžhavit‘ a pomoci ji k životu, třeba tím utrpěla nějaká apartní struktura, budovaná podle ortodoxního systému.”27 Jan Málek spolu s dalšími žáky vzpomíná na Kabeláče jako učitele v rozsáhlém článku v Hudební vědě XXXVI/1999, č.2-3, s.193-202. Nejprve dostávali úkoly k vypracování jako výstavba melodie ze dvou tónů, jednoduché rytmické útvary. Zprvu nechápali, proč se zabývat těmito úkoly, které byly „pod jejích úroveň”. Později se ale ukázalo, že jsou tyto úkoly velmi obtížné. „V omezení se pozná mistr,” říkával Kabeláč. Málek píše, že všechny poučky, které jim Kabeláč dal, by šly spočítat na prstech obou rukou, a že jim vlastně neřekl nic nového. „(...) pokud se nad těmito poučkami zamýšlejí a řídí se jimi, což je právě to, k čemu nás prof. Kabeláč především vedl. “28 Mezi tyto poučky patří zásada výstavby, zásada pracovat úsporně, šetřit efekty: „víte, co to je rána do bubnu, jaký je to efekt? Chcete-li ho užít ve skladbě po druhé, tak už se vám musí třást ruka!”) (...) dodržovat styl, (...) po celou dobu práce vidět skladbu, její rozvrh a vývoj až do konce ... instrumentovat už ve skice, zbytečně nekomplikovat! (...) „tohle je těžké, to vám nezahrajou! a proč chcete zrovna tenhle nástroj? Jen si představte, běžně se na to nehraje, vyndají to kvůli vám z almary, bude to rozeschlé, nebude to ladit .. Človíčku, proč jim i sobě komplikujete život?” Důslednost až do detailu, (...) dotahovat, zvláště do konce!29 V letech 1963–1965 pracoval jako hudební režisér v Československém rozhlase v Plzni a tamtéž v letech 1965–1976 jako dramaturg Plzeňského rozhlasového orchestru. Rovněž pracoval jako lektor a dramaturg tamější elektroakustické laboratoře. V tomto období experimentoval na poli nové hudby {Tři stádia (Deprese, Imprese, Exprese) pro orchestr a dva magnetofony (1972), 7 studií pro dechové a bicí nástroje (1964), Horror Alenae (1969)}. Od 70. let je jeho hudební výraz ovlivněn folklórem a historickou hudbou. Jejich syntézou spolu s moderními kompozičními postupy došlo k osobitému hudebnímu výrazu Jana Málka. Folklórem a starou hudbou se nechal inspirovat, upravoval je                                                                                                                 27

NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 271. ISBN 978-80-87112-37-3. 28 Jan Málek et al. Miloslav Kabeláč pedagog - rádce – člověk. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 195. ISSN 0018-7003. 29 Jan Málek et al. Miloslav Kabeláč pedagog - rádce – člověk. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 196. ISSN 0018-7003.  

32  

a realizoval jako dirigent. S vlivem folklóru je nejčastěji spojováno jeho Koncert pro dudy, smyčce a bicí (1976), dále pak např. I. symfonie (téma moravské lidové balady), cyklus Túžení (1984) pro ženský sbor a sólové housle (slova a nápěvy moravských lidových písní) nebo Quando io sarchiava’l lino (chodská lidová píseň, 1995). Vlivy historické hudby se dají vystopovat např. v Omaggio a Divino Martello di Michelagniolo (Pocta kladivu Michelangelovu, 1975), nebo v Sei sonetti della “Vita nuova” di Dante (Šest sonetů z Dantova “Nového života”, 1974). Jeho Requiem super l’homme armé (pro 4 sólové hlasy, smíšený sbor a orchestr, 1998) vychází z melodie francouzské lidové písně L’homme armé z období tureckých válek v 15. století. Nápěv zmíněné písně byl v minulosti cantem firmem bezpočtu mší. Toto requiem je věnováno 60. výročí začátku druhé světové války a „mrtvým všech válek právě končícího tisíciletí”30 a je považováno za nejvýznamnější Málkovu skladbu.

Obr. 2 – Melodie písně L’homme armé31

V roce 1976 se vrátil do Prahy, kde do roku 2004 působil jako hudební režisér Českého rozhlasu (dodnes spolupracuje externě).

                                                                                                                30

Sinfonia III. per B - SOČR. MÁLEK, Jan. Český Rohlas [online]. [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/socr/skladby/_zprava/559541 31 DAWSON-MARSH, Brandylee. The naples L’homme armé Masses, Burgundy and the Order of the Golden Fleece: The Origins of the L’homme armé Tradition. Texas, Houston, 2004. 51 s. Dostupné z: http://scholarship.rice.edu/bitstream/handle/1911/17666/1419066.PDF?sequence=1. Diplomová práce. Rice University.

33  

V roce 2006 zkomponoval ke stému výročí narození Miloslava Kabeláče skladbu Ad Astra (ke hvězdám) s podtitulem pocta Kabeláčovi, která čerpá z tématu finále Kabeláčovy IV. symfonie. Světovou premiéru měla 25. listopadu 2009 za účasti Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Málek do programu napsal: „Je to pocta učiteli v jeho jubilejním roce 2008, jeho IV. symfonii. Vycházel jsem důsledně z ní, z okruhu tématu finální věty.”32 „Sedmiminutová věta o třech oddílech je jedinou velkou gradací vybavenou posluchačsky příjemně přehlednou a logickou stavbou, čistou instrumentací (tematické dialogy mezi bloky, nejčastěji mezi bicími a žesti) osvěživými přísně polyfonickými plochami a neotřelými zvukovými prvky /sordinované žestě, smyčcová pizzicato v diskantu). Málkova zajímavá symfonická věta se ukázala být natolik pokornou a ohleduplně koncizní, až kvaziwebernovskou miniaturu, že (soudím podle vlastního pocitu) mnozí posluchači zalitovali, že trvala tak krátce.”33 Dirigoval bývalý šéf Pražské komorní filharmonie, Švýcar Kaspar Zehnder.

2.4

Jaroslav Krček

(22. 4. 1939, Čtyři Dvory - dnes součástí Českých Budějovic) Skladatel, dirigent, hudební režisér, všestranný hudebník, popularizátor hudby Ačkoliv jeho rodině nebyla hudba cizí – děda hrál na několik nástrojů a matka byla amatérskou zpěvačkou, hudbě se začal věnovat až ve svých čtrnácti letech, kdy se začal učit hře na akordeon. Později přešel na hru na violoncello. Časem si osvojil hru na řadu nástrojů a zpěv: „Kdyby mi byl dal Pán Bůh lepší hlas, byl bych určitě zpěvákem.”34 řekl v rozhovoru s Marií Kulijevyčovou. Vystudoval pedagogické oddělení Hudební školy B. Jeremiáše v Českých Budějovicích. Poté studoval kompozici u Miloslava Kabeláče a dirigování u                                                                                                                 32  Hudební Rozhledy: Málkova premiéra s FOK. ŘÍHA, Vladimír. [online]. 2012 [cit. 2012-0411]. Dostupné z: http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&id_clanku=1158 33 Málek, Berg, Berlioz: Recenze koncertů. ROUBÍČEK, Vít. [online]. 2009 [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.fok.cz/recenze-fok/malek-berg-berlioz.html 34 Muzikus.cz: Rozhovor s Jaroslavem Krčkem. KULIJEVYČOVÁ, Marie. [online]. 2006 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Rozhovor-sJaroslavem-Krckem~13~duben~2006/

34  

Bohumíra Lišky (2. 10. 1914 – 8. 9. 1990) na Státní konzervatoři v Praze. „Kabeláč mě ovlivnil na celý život a já jsem za to profesní i lidské setkání nesmírně vděčný. Považuju to za svoje veliké životní štěstí.”35 Krček začal psát první skladbičku už při hře na akordeon. Ale až Kabeláč mu „vytvořil úžasný základ poznání skladby (...) Chodil jsem k němu až do jeho smrti.”36 Po absolvování konzervatoře (1962) pracoval jako hudební režisér v Československém rozhlase v Plzni a později ve vydavatelství Supraphon v Praze (až do r. 1973). Zúčastnil se ročního kursu elektronické hudby v Pražském rozhlase, kde přednášeli Miloslav Kabeláč, Vladimír Lébl (6. 2. 1928 – 8. 6. 1987), Eduard Herzog (8. 6. 1916 – 26. 2. 1997) a Bohumil Čipera (30. 3. 1920 – 10. 5. 1993). Ti zároveň vypsali v roce 1969 soutěž Musica Nova, aby podpořili vznik nových skladeb a rozšířili zázemí elektronické hudby. První místo obdržel Rudolf Růžička za kvadrofonní skladbu Gurges (Vír), druhé místo Karel Odstrčil za skladbu Ghandi (pátá část cyklu Kabinet voskových figurín), třetí Miroslav Hlaváč za Biochronos (Čas života) a čtvrté Arnošt Parsch za Transposizioni II. Politický vývoj pak soutěž zastavil. V Plzni působil Krček v elektroakustickém studiu. V letech 1970–1971 v něm napsal svou elektroakustickou operu Nevěstka Raab. V roce 1972 ale byla zakázána komunistickým režimem a svou českou premiéru měla až v roce 2003 na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Příběh čerpá ze starozákonní knihy Jozue o pádu Jericha. Opera (či oratorium, jak bývá někdy též skladba nazývána) získala ocenění na Mezinárodní soutěži opery a baletu v Ženevě v roce 1971. V roce 1967 založil (spolu s Alenou Skálovou) hudebně-taneční soubor Chorea Bohemica , z něj se v roce 1975 z touhy po profesionálním souboru vyseparovala Musica Bohemica, kterou v r. 1977 zaštítil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Toto spojení trvalo do roku 1993. Od té doby funguje soubor (nuceně) samostatně. Soubor interpretuje hudbu od lidové, přes barokní až po současnou. Již v souboru Chorea Bohemica chtěl Krček oživit některé lidové nástroje, a jelikož nebyli                                                                                                                 35

Český rozhlas: Jihočeši - Jaroslav Krček. KUCHTOVÁ, Pavla. [online]. 2012 [cit. 2012-039]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/cb/rozhlasovetipy/_zprava/jihocesi-jaroslav-krcek-1048204 36  Muzikus.cz: Rozhovor s Jaroslavem Krčkem. KULIJEVYČOVÁ, Marie. [online]. 2006 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Rozhovor-sJaroslavem-Krckem~13~duben~2006/  

35  

k dostání, začal tyto nástroje vyrábět. Dokonce si začal vyrábět nástroje nové (např. virgo – dvanáctistrunný drnkací nástroj). Krček spolupracuje rovněž s jinými soubory, orchestry, nahrávacími společnostmi. Píše hudbu ke krátkým i celovečerním filmům (Škaredá dědina Karla Kachyni, 1975). Jeho stylové zaměření je všestranné (folklórní, duchovní i světská; renesanční až soudobá hudba; vokální, symfonická). Lásku k folklóru budoval již od dětství v Českých Budějovicích, kde navštěvoval soubor Úsvit. Díky Kabeláčovi začal folklor milovat a obdivovat i jako hudebník a skladatel a neustal ani v souborech Chorea Bohemica a Musica Bohemica. „Zpracovával jsem folklór pěti staletí a protože jsem jako skladatel byl poučen o hudbě té či oné doby, snažil jsem se zpracovávat ho dobově.”37 Mimo jiné sestavil i několik sbírek lidových písní (např. Český zpěvník, Vánoční písně z barokních kancionálů, Zpíváme koledy).

2.5

Jan Slimáček

(31. 7. 1939, Kelč na Moravě) Hudební skladatel, pedagog, hudební režisér

V dětství chodil na hodiny klavíru k Františkovi Kratochvílovi a Květě Duřpekové. Od jedenácti let hrál v kostele sv. Petra a Pavla v Kelči na varhany. Studoval hru na flétnu (Robert Sláma) a varhany (Pravoslav Procházka) na Vyšší hudební škole v Kroměříži (1954–1959), kde získal první hudební vzdělání a zájem o kompozici. Ve studiu pokračoval na Pražské konzervatoři (1959–1962) ve třídě Miloslava Kabeláče. Absolvoval Symfonietou pro smyčce. Po skončení povinné vojenské služby (v roce 1964) učil na Lidové škole umění a externě pracoval v Československém rozhlase v Plzni. Absolvoval roční kurz elektronické a konkrétní hudby v Praze. Od roku 1967 tam pracoval jako hudební režisér a redaktor. Od r. 1980 byl vedoucím hudební redakce. V roce 1993 odešel z rozhlasu a začal působit jako režisér a skladatel ve svobodném povolání. V roce 1994 se vrátil k pedagogickému povolání, když začal učit hudební výchovu a dějiny hudby na Církevním gymnáziu v Plzni.

                                                                                                                37  AVISO Jaroslav Krček: Měli jsme se bránit!. PILÁT, Tomáš. [online]. 2004 [cit. 2012-4-11]. Dostupné z: http://www.aviso.cz/archiv/krcek.htm

36  

Během kariéry prošel různými kompozičními etapami. Upozornil na sebe sborovou tvorbou. Texty (k písním pro dětské sbory a sborové cykly) mu často píše jeho žena, básnířka Marie (roz. Chvatíková). Psal klavírní (Tři studie pro klavír), varhanní (k 30. výročí smrti Kabeláče napsal Čtrnáct zastavení pro varhany. Památce Miloslava Kabeláče), komorní (Fantazie na řecké lidové písně pro flétnu a klavír), orchestrální (3 miniatury, Předehra vítězství, Dramatický Obraz, Concertino pro akordeon, elektravox a orchestr – byla uvedena i v Kanadě), vokální (Musica e canto – kantáta na biblický text pro recitátora, sbor a orchestr, De amicilia – pro sólo, sbor a orchestr na latinský text A. Špeldy), instrumentální skladby. na objednávku napsal jednu ze svých nejpopulárnějších skladeb: Musica populare. Upravil 300 českých lidových písní a tanců (pro rozhlasový pořad Hrají a zpívají Plzeňáci). V současné době se věnuje zejména církevní sborové tvorbě. „Slimáčkova

hudba imponuje čistotou formové struktury, svébytností hudebního

projevu, úsporností v tematické práci, invenční nápaditostí a smyslem pro zvukovou barevnost.”38 Jeho díla jsou hrána po celém světě, vydávána na nosičích a Slimáček za ně obdržel mnoho ocenění (1981 – 1. cena ve skladatelské soutěži v Olomouci).

2.6

Tomáš Svoboda

(6. 12. 1939, Paříž) Skladatel, pedagog Narodil se v Paříži českým rodičům. Dětství strávil v Bostonu (USA). na klavír začal hrát, když mu byly tři roky, svou první skladbu napsal v devíti letech. Po válce (1946) se jeho rodina vrátila do Československa. Svoboda nastoupil v roce 1954 na Pražskou konzervatoř, kde jako nejmladší žák vystudoval dirigování, skladbu a bicí nástroje (1962). Kompozici ho učil Miloslav Kabeláč. „Díky němu mám instrumentaci v malíku. Jeho výjimečná představivost všech možných barev nástrojů, nesmírná invence orchestrace, perfektní znalost jednotlivých skupin – jak se chovají bicí, smyčce, dřeva a žestě. Naučil nás preciznosti co do notace partitury... a pak – měli jsme možnost slyšet jeho skladby, a dokonce číst při tom partituru, což byl další skvělý                                                                                                                 38

Musica.cz: Slimáček Jan. [online]. 2011 [cit. 2012-2-10]. Dostupné z: http://www.musica.cz/skladatele/slimacek-jan.html

37  

přínos. Měl schopnost vžít se do našich skladeb, které jsme přinesli, a odnášeli jsme si mnoho inspirace z každé hodiny...”39 Ve svých šestnácti letech napsal svou první symfonii (op. 20), která měla o rok později premiéru ve Smetanově síni. Hrál ji Symfonický orchestr FOK, dirigoval Václav Smetáček (30. 9. 1906 – 18. 2. 1986). Provedení vyvolalo u publika bouřlivý aplaus, když zjistili že toto dílo bylo napsáno tak mladým umělcem. Nastoupil na pražskou AMU. Již během studií byla jeho díla hrána v rozhlase i živě. V roce 1964 emigroval s rodinou do USA (Kalifornie), kde studoval skladbu u Halseye Stevense (3. 12. 1908 – 20. 1. 1989) a Ingolfa Dahla (9. 6. 1912 – 6. 8. 1970) na Univerzitě Jižní Kalifornie. Stevens o Svobodovi napsal: „Bylo až trapné, když přišel do výuky s prací provedenou tak uspokojivě, že jí téměř nebylo co vytknout.” („It was almost embarrassing to have him come to lessons with work so completely and satisfactorily realized that it needed almost nothing in the way of criticism”)40 Absolvoval v roce 1966 a pokračoval v magisterském programu, který zakončil v roce 1969. Do roku 1989, tedy 27 let, vyučoval na Portlandské státní univerzitě. Během této pedagogické činnosti si uvědomil, že devět měsíců v roce nemá vůbec žádný čas na to, věnovat se kompozici, a tak začal plánovat skladby ještě dříve, než je začal psát, a toho se drží doteď. Celý tvar skladby a celý proces si nejprve promyslí, takže se pak neztratí. Inspirací mu často bývají obrazy, které maluje jeho žena (a opačně). Ačkoliv píše moderní hudbu, skládá hudbu pro tradiční koncertní uskupení (klavírní tria apod.). Jeho vystoupení jsou plné virtuosity, ale přesto elegantní, jemné a zároveň dramatické. Byl vybrán, aby napsal hudbu k památce trumpetisty Richarda Thornburga. Zadavatel – společnost dechové hudby se obávala, že cena za toto dílo bude příliš vysoká. Svoboda jim ale řekl, že si váží možnosti uctít jeho památku a ještě za to, co má rád (kompozice) dostat zaplaceno. Jeho cena byla velmi rozumná a dostupná. Jelikož byl Thornburg trumpetista, bylo jasné že skladba bude pro trumpetu. Jako druhý nástroj zvolil varhany, které svým meditativním charakterem vyjadřují duchovní stránku                                                                                                                 39

MÁLEK, Jan et al. Miloslav Kabeláč pedagog - rádce - člověk. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 200. ISSN 0018-7003. 40  Tomas Svoboda: Biography (long version). [online]. 2009 [cit. 2012-4-13]. Dostupné z: http://www.tomassvoboda.com/bio.long.html

38  

Thornburga. Premiéra se uskutečnila v květnu 1997 v portlandské katedrále v Oregonu.

Obr. 3 – závěr Svobodova The Duo Concerto for Trumpet and Organ op. 152

Napsal více jak 200 skladeb, z toho šest symfonií a čtyři koncerty, jeho skladby hrály orchestry z celého světa (přes tisíc tři sta známých provedení, jeho díla hrálo 141 orchestrů). V roce 1987 bylo pro jeho Children’s treasure box I-IV (op. 81, 1977; op. 86, 1978; op. 90, 1978 a op. 91, 1978), pro klavír hlasováno národní komisí hudebních učitelů, jako pro jednu ze 40 nejdůležitějších skladatelských kolekcí 20. století pro výuku hry na klavír. Jeho nejznámější Overture of the Season op. 89 má přes 200 provedení. V roce 1999 jej hrál San Francisco Symphony v národním rozhlasovém přenosu, dirigoval Libor Pešek. Vydal 16 alb, obdržel bezpočet cen, např. v roce 1985 obdržel cenu ASCAP Foundatuin/Meet The Composer za jeho Chorale in E flat for Piano Quintet, op. 118, v roce 2003 byl nominován na cenu Grammy za jeho Concerto for Marimba & 39  

Orchestra op. 148 (1995) s Oregonským symfonickým orchestrem v kategorii Nejlepší sólový hráč s orchestrem. Tento orchestr vedl jako dirigent při premiérách svých dvou symfonií – V. (in Unison, op. 92, 1988) a VI. pro klarinet a orchestr, op. 137 (1992).

Obr. 4 - Klavírní výtah z Concerto for Marimba & Orchestra op. 14841

Jako u jiných Kabeláčových žáků (Krček, Lukáš, Málek) se i u Svobody objevily vlivy folklóru – folklórní charakter je zřetelný v jeho Prvním kvartetu, který napsal v Praze.

2.7

Lukáš Matoušek

(29. 5. 1943, Praha) Skladatel, klarinetista

Vystudoval Pražskou konzervatoř (1961–1967) hru na klarinet (Milan Kostohryz), dirigování (Václav Smetáček) a skladbu (Zdeněk Hůla). Následující dva roky pokračoval kurzem elektronické a konkrétní hudby v Čs. rozhlase. V roce 1963 založil, a dodnes vede, soubor Ars Cameralis, ve kterém hraje na klarinet. Tento soubor se věnuje interpretaci jak středověké (13.–15. stol.) tak i současné hudby. Historické nástroje studoval během zahraničního pobytu v Londýně                                                                                                                 41

Tomas Svoboda: All works. [online]. 2010 [cit. 2012-4-13]. Dostupné z: http://www.tomassvoboda.com/all_works.html

40  

v roce 1980. Soubor nahrává CD, pro rozhlas i televizi a koncertuje (i na hudebních festivalech, jako např. na Pražském jaru, nebo Warszawské jeseńi). Krom Matouška jsou členy souboru mezzosopranistka Oldřiška Musilová, klavírista a skladatel Hanuš Bartoň a violista Jiří Richter. O historických nástrojích přednášel, publikoval Regional sins of Medieval Musical Instruments (Musikalische Ikonographie, Laaber 1994). Od roku 1967 spolupracoval i se souborem Pražští Madrigalisté. Příležitostně vyučuje organologii na Týnské škole v Praze a na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1969–1975 studoval soukromě u Miloslava Kabeláče. „Vzpomínám-li na pana profesora Kabeláče, nemohu opominout jeden základní rys jeho povahy: Přes důslednou přísnost ve výuce a přísnost v pravdivém odhalování nedokonalostí to byl člověk neobyčejně přátelský a srdečný a i v dobách velmi těžkých byl vtipný a projevoval smysl pro humor.”42 V sedmdesátých letech učil hře na klarinet na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze (dnes Konzervatoř Jana Deyla). V roce 1981 absolvoval skladbu na JAMU v Brně (u Ctirada Kohoutka) a pracoval jako hudební režisér v Čs. rozhlase, v devadesátých letech působil jako dramaturg gramofonové firmy Studio Matouš, od roku 2001 vyučuje na hudební fakultě AMU v Praze, v letech 2000–2006 byl dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Jeho skladatelský vývoj byl v 60. letech ovlivněn dodekafonií a avantgardou, v sedmdesátých letech aleatorikou a timbrovou hudbou, v 90. pak postmodernou. Všechny tyto směry se však snažil spojit s tradicí staré hudby. Jeho Kantáta č. 3 „Lamentatio Jeremiae” (pro sóla, smíšený sbor a čtyři žesťové nástroje) byla reakcí na invazi vojsk do Československa, v roce 1968 byla zakázána. V rámci soutěže Musica sacra Nürnberg obdržela roku 1971 Prémii města Norimberka. Téhož roku měla kantáta premiéru v Lousville (Kentucky, USA). Tato skladba zapříčinila, že následujících 20 let se u nás jeho díla nehrály. Napsal skladby orchestrální, komorní, sólové, vokální, instruktivní a také upravoval i, instrumentoval díla jiných autorů.

                                                                                                                42  Vzpomínky Kabeláčových žáků Miloslav Kabeláč (1908-1979) . Hudební rozhledy XLI/1988, č.8, s.378-379   41  

Pro hudební rozhledy uvedl při příležitosti uvedení skladby Viderunt omnes fines milenii Českým nonetem na koncertě v prosinci 1999: „Při své skladatelské i interpretační činnosti rád hledám souvislosti mezi historickou a soudobou hudbou a v kompoziční práci čerpám z rané hudební tvorby často mnoho podnětů. Proto je zde zrcadlo historičnosti pojato soudobým jazykem”.43

2.8

Jaroslav Šaroun

(22. 7. 1943, Dobruška) Skladatel a pianista Narodil se v Dobrušce. Ve věku šesti let se přestěhoval do Prahy. Na klavír se začal učit v osmi letech. Již tehdy si začal skládat a improvizovat. Základy teorie a harmonie získal na hudební škole ve Voršilské ulici. na konzervatoři studoval klavír u Taťány Kubáňové, od třetího ročníku i kompozici u M. Kabeláče. „Vedl mě k úspornosti prostředků, čistotě kompoziční a instrumentační práce a odpovědnosti k detailu. Ne náhodou jsem pak klavír, už jako obligátní předmět, absolvoval veřejně v Rudolfinu Osmou sonátou Sergeje Prokofjeva.”44 Šaroun vzpomíná ve sborníku ke Kabeláčovým sedmdesátinám, jak pan profesor jednou pro povzbuzení skleslých žáků sám přehrál a zazpíval většinu Janáčkova Zápisníku zmizelého, který měl Kabeláč velmi rád a několikrát jej nastudoval (během působení v rozhlase a během rozhlasového provedení jej dokonce řídil). Rovněž vzpomíná, jak Kabeláče těšila klavírní zdatnost jeho žáka, ale postupně jeho romantickou literaturu (Chopin, Novák) obohatil o Prokofjeva a Janáčka a tím ovlivnil Šarouna i jako skladatele. Na hudební fakultě na AMU studoval skladbu, rok u Emila Hlobila a následující čtyři u Václava Dobiáše. Během vojenské služby dělal korepetitora u baletu Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Z této zkušenosti pak těžil při konkursu na místo korepetitora tanečního oddělení Státní konzervatoře, při kterém uspěl.

                                                                                                                43  Czech Nonet; History - 90's: Hudba mezi obrazy. MATZNER, Michal. [online]. 2000 [cit. 2012-4-20]. Dostupné z: http://nonet.cz/cz/history/h90s 44 KULIJEVYČOVÁ, Marie. Tichý muž nad klaviaturou. Harmonie. 2004, č. 8, s. 28. ISSN 1210-8081. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Tichy-muz-nadklaviaturou~27~zari~2004/  

42  

Od r. 1976 spolupracuje s Českou filharmonií (od r. 1990 je řádným členem). Od roku 1982 externě pracoval na AMU, později již v řádném úvazku na dirigentském oddělení, oddělení zpěvu a operní režie. V roce 1999 byl jmenován profesorem. V rozhovoru pro časopis harmonie říká o své kompoziční činnosti: „Píšu málo a také se málo hraju. Komponuju s vědomím docílení čistoty tvaru. Dokud mě skladba neuspokojí, vracím se k ní.”45 Vyjmenovává své některé kompozice: Sonáty pro violu, pro klavír a trombon, cyklus Na hlubině, Světla, jeho první Symfonie. Veřejnosti je znám především jako virtuózní klavírista.

2.9

Ivana Loudová

(8. 3. 1941, Chlumec nad Cidlinou) Skladatelka a pedagožka

Vystudovala gymnázium v Novém (1958). Po maturitě se zúčastnila soutěže tvořivosti mládeže v Bratislavě, kde hrála i svou skladbu 10 variací na vlastní téma. Porota hodnotila tuto skladbu lépe než interpretaci a doporučila jí stát se skladatelkou. Její matka ji učila hrát na klavír a tehdy říkávala, že musí hrát, co je v notách, a pokud se ji to nelíbí, tak si má skladby psát sama. a tehdy začala skládat své první skladbičky. Absolvovala Pražskou konzervatoř (obor skladba) u Miloslava Kabeláče (1961). Následovalo studium na HAMU u Emila Hlobila (1966), v r. 1968 pak navázala postgraduálním studiem opět pod vedením Miloslava Kabeláče. Ivana Loudová vzpomíná na svého učitele těmito slovy: „Kabeláč byl přísný, tvrdý a já se ho bála. Ve skladatelské třídě jsme byli dva: Jan Málek a já. Všechno, co jsme do té doby vytvořili, ho nezajímalo.”46 Popisuje, jak důsledná byla výuka na konzervatoři. Vše mělo svůj plán a podle něj v hodinách s Kabeláčem postupovali. Nejprve je naučil stavět melodii a zároveň i tektoniku (měli přesně rozvržené proporce). Podobně se učili rozvíjet rytmus a až nakonec spojili všechny složky                                                                                                                 45  KULIJEVYČOVÁ, Marie. Tichý muž nad klaviaturou. Harmonie. 2004, č. 8, s. 28. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Tichy-muz-nadklaviaturou~27~zari~2004/ 46 LOUDOVÁ, Ivana. a tempo revue: Vzpomínka na velkého učitele. [online]. 2008 [cit. 201203-04]. Dostupné z: http://www.atemporevue.cz/?go=uvahy&det=080816loudova_mala_vzpominka&show=1

43  

dohromady. Důsledný byl i ve výuce instrumentace. Nástroje museli znát do posledního detailu (včetně prstokladů, „pomyslně jsme šlapali pedály u harfy, aby se na ní nešlapalo jako na kotle”). Způsob výuky po Kabeláčovi převzala. Snaží se i ve vlastních hodinách vyučovat tektonice a stavbě melodie podobným způsobem, jako to dělal on. I. Loudová je známá i svým zájmem o bicí nástroje, ve svých skladbách je hojně využívá. Svým studentům předává Kabeláčovo pravidlo: „Na bicí nástroje se hraje, ne bije“47. „Kabeláč by měl radost, že jsem na stejnou pozici umístila houslistu a perkusionistu, že jsou na pódiu rovnocennými partnery.”48 Když nastoupila na HAMU k Emilu Hlobilovi, vedení katedry po ní chtělo, aby se „odkabeláčovala”. Dále vzpomíná: „Jela jsem pak neohlášena rovnou za Kabeláčem domů, zahrála mu svá Preludia pro klavír a chtěla vysvětlení a radu. ,Nic vám k tomu neřeknu, už nejste moje.‘ Dodal, že základy mi dal a teď se už musím držet sama. ,A nechoďte sem už.‘ (...) Nechtěl zasahovat do pedagogického působení prof. Hlobila.” Emil Hlobil ji učil tradičním formám a kompozici, což bylo důležité pro praktický život. Když byla přijata na postgraduální uměleckou aspiranturu pod vedením M. Kabeláče, musela opět dělat cvičení v kompoziční technice. „Za celý první rok jsem nenapsala jedinou skladbu, jen samá cvičení.”49 Loudová vzpomíná na studium u M. Kabeláče jako na tvrdou, ale velmi užitečnou školu, což si uvědomila až později, když dostudovala. Kabeláčovi záleželo, aby jeho studenti dokonale ovládali veškeré soudobé skladebné techniky, bez ohledu na to, co sami budou chtít používat. Díky stipendiu francouzské vlády studovala krátce v Paříži u Olivera Messiaena (10. 12. 1908 – 27. 4. 1992) a André Jovlieta (8. 8. 1905 – 20. 12. 1974). Tato stáž však zprvu neudělala příliš radost Kabeláčovi, ale s Loudovou se dohodli a aspiranturu u něj dokončila po návratu z Paříže. Na O.Messiaena vzpomíná jako na výjimečného pedagoga. „Nikdy nevnucoval sebe a neměl rád, když ho někdo napodoboval. S úžasnou trpělivostí se snažil vcítit do stylu a záměru každého žáka...dovedl povzbudit, pochválit, vedl k samostatnému myšlení                                                                                                                 47  Cantus: časopis pro sborové umění. 2006, č. 3. ISSN 1210-7956. 48

Czech Music: Ivana Loudová - To be able to strike out even a brilliant idea if it's in the wrong place. OPLIŠTILOVÁ, Iva. [online]. [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.czechmusic.net/cm1-10.php 49 NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 287. ISBN 978-80-87112-37-3.

44  

a práci.”50 Často zval bývalé studenty, kteří ukazovali studentům své nové skladby, nebo interprety, kteří studentům předváděli možnosti jejich nástroje. „Jolivet měl podivuhodnou hudební představivost.” 51 Ve Francii zároveň absolvovala stáž v experimentálním studiu Centre Bourand při ORTF (Office de Radiodiffusion–Télévision Française) pod vedením Pierra Schaeffera (14. 8. 1910 – 19. 8. 1995, hudební skladatel, známý jako zakladatel konkrétní hudby). V roce 1972 ukončila svá studia a od té doby se věnuje výhradně skladatelské činnosti. Od r. 1992 působí jako pedagog na Akademii múzických umění v Praze (AMU). V letech 1992–1994 zde působila jako asistent, od r. 1994 jako docent v oboru skladba a hudební teorie a v r. 2006 byla jmenována profesorkou skladby. vedla skladatelské kurzy v USA, Rakousku a Německu. Obdržela mnoho ocenění jak v domácích, tak i v zahraničních soutěžích. V roce 1993 obdržela Heidelberskou cenu za svou dosavadní cenu. V letech 1980 a 1997 pobývala v USA na stáži u American Wind Orchestra. V r. 1996 založila na AMU Studio-N – studio pro soudobou hudbu zaštiťující spoustu aktivit týkajících se soudobé hudby. V r. 1998 vydala knihu Moderní notace a její interpretace. „Milan Šolc zemřel a já po něm zdědila obdivovanou Karkoschkovu knihu (Das Schrijibild der Neuen Musik – Zápis nové hudby. pozn. aut. ), kterou jsem si tehdy v Darmstadtu za kapesné nemohla koupit. Měla jsem pocit, že to není náhoda, ale impuls, předaná štafeta, abych svůj dlouholetý zájem a nasbírané materiály zpracovala, doplnila až k současnosti a pokusila se i o historické začlenění novodobých notačních koncepcí do celkového vývoje evropské notace. Důležitou kapitolu jsem věnovala i vztahu hudebního zápisu k interpretům a k interpretaci.”52

                                                                                                                50

LOUDOVÁ, Ivana. Má setkání s Olivierem Messiaenem. Harmonie. 2008, č. 12, s. 11-13. ISSN 1210-8081. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Ma-setkanis-Olivierem-Messiaenem~14~leden~2009/ 51 Czech Music: Ivana Loudová - To be able to strike out even a brilliant idea if it's in the wrong place. OPLIŠTILOVÁ, Iva. [online]. [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.czechmusic.net/cm1-10.php 52  LOUDOVÁ, Ivana. Moderní notace a její interpretace. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, c1998, 178 s. ISBN 80-858-8331-7.

45  

Pro Ivanu Loudovou je typická zvuková barevnost, netradiční kombinování nástrojů, nové využívání tradičních nástrojů, buď umístěním v prostoru, nebo užíváním nových hráčských technik, bohaté užívání veškerých bicích nástrojů, specifická tektonika, vnitřní jednota, moderně pojatá modalita.

2.10 Antonín Matzner (22. 8. 1944, Plzeň) Muzikolog, publicista, organizátor, skladatel, pedagog, hudební režisér Vystudoval Střední všeobecnou vzdělávací školu v Plzni, na klavír se učil u Marty Mikelkové, soukromě se učil skladbě u Josefa Bartovského a Františka Kovařčíka a Miloslava Kabeláče. V roce 1960 založil jazzový klub v Plzni a začal spolupracovat s plzeňskou redakcí Československého rozhlasu, začal publikovat v časopisech (Mladý svět, Hudba–spev–tanec, Hudební rozhledy (rubrika Víte, co je od r. 1963), Melodie (1964), Slovenská hudba (1965), Tvář, Opus musicum, Hudební věda). Je znám svou láskou k jazzu. Rok vedl jazzový klub Astoria v Bratislavě (1965–66). V Plzni byl programovým pracovníkem klubu Dominik. Známým je díky vydání publikací Beatles, výpověď o jedné generaci (1987, Praha), Golden Kids Comeback (1995, Praha), trojdílné Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (s Ivanem Poeldňákem, Igorem Wasserbergem a kolektivem, 1980, Praha), nebo výpravné fotografické publikace Čechy hudební (s Ottou Dlabolou, 2009, Praha) Od 60. let působí v Praze. Externě vyučoval na Lidové škole umění v Praze 1 (1968– 1970, 1994–1996), od roku 1969 pracoval externě jako producent a hudební režisér v Supraphonu (produkoval např. Petra Lipu, Laca Décziho), příležitostně také v Pantonu. V roce 1983 se stal předsedou České jazzové společnosti. Dlouhodobě spolupracoval s dirigentem a skladatelem Václavem Zahradníkem (1942–2001) jako skladatel (Láska z Davosu), libretista (muzikál Babylonská věž) a producent (např. LP deska East-West connection – 1987, Panton, Praha). Dokonce spolupracoval s Františkem Ringo Čechem a jeho bubble-gumovou tvorbou (Ježek se má, Papoušek Kakadu, Parní stroj, Zelená je tráva).

46  

Je spjat s činností mnohých institucí a organizací. Nejvýznamnější je jeho působení na Pražském jaru, nejprve jako programový poradce (1996), od roku 2002 jako dramaturg. Od roku 1997 je ředitelem Festivalu komorní hudby Český Krumlov a Mezinárodního jazzového festivalu Praha. Rovněž je zakladatelem festivalu Musica Iudaica. na Hudební fakultě pražské AMU externě vyučuje hudební management.

47  

3.

Vzpomínky na Kabeláče

V poslední kapitole zmíním vzpomínky na Kabeláče slovy jeho vybraných přátel a kolegů, čímž dokresluji obraz jeho osobnosti. Blízkým přítelem Miloslava Kabeláče byl muzikolog Zdeněk Nouza , který o Kabeláčovi v roce 2010 dokončil monografii a který již během Kabeláčova života pečoval o jeho tvorbu. Kabeláč mu řekl: „Kdyby ses dožil situace, že by bylo možné vydat nějakou monografii, tak ji udělej.” Nouza pak vysvětluje: „Tenkrát to nebylo jasné, když Kabeláč umřel. Situace se měnila ve vlnách, jak je politicky prodělával stát, tak se týkaly i Kabeláče.”53. Monografie je věnována nejen životě M. Kabeláče, ale i jeho tvorbě a korespondenci. Další monografii (Miloslav Kabeláč ou Le salaire de l’honneur) připravoval dlouhá léta jeho francouzský přítel Paul Nardin, jež dal podnět k vytvoření Kabeláčovy VIII. symfonie (jeho přání bylo, aby Kabeláč napsal skladbu pro varhany a bicí nástroje). Monografie nejspíš zůstala nedokončena. O jejím dokončení neexistuje žádná zmínka. V dopise ke Kabeláčovým sedmdesátinám Nardin píše: „(...) i když se díla Miloslava Kabeláče zcela nesporně a s neúprosnou přísností a logikou řídí stavebnými zákonitostmi, jsou obzvláště především ještě něčím jiným: poselstvím (...), ke kterému konec konců žádný člověk s hlubokou zálibou v krásnu nemůže zůstat lhostejný.”54 Nardin tak vnímal Kabeláčovo dílo velmi osobně a výrazně jej prožíval. Důležitou osobou v jeho životě byl jeho profesor skladby K. B. Jirák. Od roku 1947, kdy Jirák vyučoval na univerzitě v Chicagu, udržovali písemný styk. Přestože si lidsky byli blízko, ve své tvorbě šli každý svou cestou. V dopise Kabeláčovi z únoru 1968 píše: „(...) nemůžete očekávat, že podpisuji všechno, co jste napsal. Jenže já jsem byl „modernista”, už když jsem byl Vaším učitelem, a tak se dovedu vcítit i do té Vaší moderny. Je mi rozhodně sympatičtější nežli např. Stockhausenova.”55                                                                                                                 53

FALTÝNEK, Vilém. Radio Praha: Od narození Miloslava Kabeláče uplyne 100 let, za rok se dočká první monografie. [online]. 2008 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/od-narozeni-miloslava-kabelace-uplyne-100-let-za-rokse-docka-prvni-monografie 54 Paul Nardin. a un ami tres cher. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 178. ISSN 0018-7003. NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 271. ISBN 978-80-8711237-3. 55 Karel Bohuslav Jirák. Výbor z Kabeláčovy korespondence. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 178. ISSN 0018-7003. NOUZA,

48  

Mnohé spolu zažili Kabeláč a Klement Slavický, jeho spolužák z konzervatoře, kolega v rozhlase, blízký přítel. Na svá studentská léta a na to, jak se sblížili, vzpomíná Slavický v projevu k padesátinám, jehož celé znění je uvedeno v časopisu Hudební věda (ročník XXVI). „Po léta jsme si doplňovali dojmy a utvrzovali se v tom, co je správné, co se nám líbí a co ne. Bývali jsme společně nadšení a zklamáváni. (...) přecházels s humorem leckteré situace, které by mnohého dočista zlomily. To byla odolnost zcela mimořádná. Často říkals, že máš proti Hitlerovi tu výhodu, že jsi mladší.”56 Muzikolog Eduard Herzog řekl během rozloučení s Kabeláčem v pražském krematoriu: „Ti, kdo přišli s Miloslavem Kabeláčem do užšího styku (...), ctili ho a měli ho rádi nejen proto, že byl imponující osobností a pečlivým organizátorem, ale i proto, jak vážně a odpovědně plnil úkoly, které na sebe bral, a kolik lidské účasti projevoval vůči svým spolupracovníkům. Tato citlivá účast a pedagogická svědomitost také vzbudili lásku a oddanost jeho žáků na konzervatoři i v kurzech elektronické hudby. Přátelé měli v Miloslavu Kabeláčovi přítele nejopravdovějšího a obětavého, na kterého bylo spolehnutí za všech okolností.” Že nešlo pouze o lichotivá slova pronesená při smutné příležitosti, ale o pravý popis Kabeláčovy osobnosti, dokazují výpovědi také dalších přátel a kolegů. Muzikolog Vladimír Lébl, který je spojen s Kabeláčem a Herzogem skrze práci v oblasti elektroakustiky řekl v hudebním pořadu v Betlémské kapli: „Vstoupíme-li do nitra kterékoliv Kabeláčovy skladby, pak vždy jako bychom vstupovali do pečlivě vybudovaného domu, v němž každá věc má své přesné místo, svůj přesný smysl a své mnohonásobné spojení s celkem.”57 Lébl tím oceňoval Kabeláčovu známou preciznost. Kabeláč se mnohokrát sešel, skladatelsky i osobně, s Witoldem Lutosławskim. Jeho blízký vztah s Kabeláčem dokazuje dopis z března roku 1973, který byl určen                                                                                                                                                                                                                                                                                                                             Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 282. ISBN 978-80-87112-37-3. 56 Klement Slavický. Výbor z Kabeláčovy korespondence. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 178. ISSN 0018-7003. NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 307-308. ISBN 978-80-87112-37-3. 57 Vladimír Lébl. Zamyšlení nad jubileem. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 178. ISSN 0018-7003. NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 142. ISBN 978-80-87112-37-3.  

49  

Kabeláčovi a jeho ženě. Píše v něm: „Jsem šťastný, že mám takové přátele, jako jste Vy oba. Myslíme na Vás často a posíláme Vám nejlepší vzpomínky a pozdravy.”58 Witold Lutosławski byl uznávaný polský skladatel, již po válce se podílel na budování moderní polské hudby a stál u zrodu polské skladatelské školy.

                                                                                                                58 Witold Lutosławski. Výbor z Kabeláčovy korespondence. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, s. 178. ISSN 0018-7003. NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010, s. 301. ISBN 978-80-87112-37-3.

50  

Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabýval osobností Miloslava Kabeláče jako pedagoga. Věnoval jsem se jeho studiu, sbírání zkušeností v oboru kompozice, dirigování, hudební režie, tvorby elektroakustické hudby. Jeho pedagogická činnost netrvala dlouho, ale byla významná. Byl tvrdý učitel, který ke každému žákovi přistupoval individuálně. Jako pedagog zanechal nesmazatelné stopy u všech svých studentů, ovlivnil i své přátele a kolegy. Žáci jej navštěvovali i soukromě u něj doma, což přece jen není běžná pedagogická praxe, spíš to potvrzuje, jak vřelý vztah měl jako pedagog se svými žáky. V jeho hodinách dostávali studenti za úkol psát folklórně a historicky laděné skladby. Ovlivnění folklórem je patrné nejvíce u Zdeňka Lukáše. Lidové tvorbě se věnuje i Jan Slimáček nebo Tomáš Svoboda. Jan Málek a Jaroslav Krček jsou spojováni jak s hudbou folklórní, tak i historickou. Kabeláč bezesporu ovlivnil své žáky i v pohledu na bicí nástroje, které zrovnoprávnil se zbytkem orchestru. Staly se součástí jejich tvorby a převzali Kabeláčův pohled na bicí jako na nástroje, ne jako na rytmickou sekci. Jeho vzdělávací techniky žáci přebírali a později sami využívali při vlastní pedagogické praxi. Další velký vliv měl svým vztahem k mimoevropské hudbě, se kterou se poprvé seznámil od A. Háby během studií na konzervatoři, po druhé tomu bylo u setkání s Udayem Shankarem. Jeho zapálení přenášel jak na své žáky a kolegy tak i na komisi Orientálního ústavu Československé akademie věd (jež byl sedm let předsedou). Studiem mimoevropské hudby obohatil jak melodiku své tvorby, tak rytmiku. Na poli elektroakustické hudby měl vliv jakožto jedna z osob, která se podílela na pořádání kursů elektroakustické hudby. Zároveň se postaral o to, aby kursy navštívili kvalifikovaní zahraniční hosté. Sám zavítal do elektroakustických studií v zahraničí a sledoval technické vybavení, díky čemuž pak přispěl i k tomu, že plzeňské studio dostalo modernější vybavení. Sám si své teoretické úvahy ve studiu ověřoval a určitě není výjimkou, že i jeho žáci nahráli elektroakustické skladby, nebo napsali skladby s magnetofonovým pásem.

51  

Použitá literatura KUBALA, Jan. Miloslav Kabeláč - Analýza vybraných skladeb. Brno, 2010. Bakalářská práce. Janáčkova akademie múzických umění, Fakulta hudební, Katedra kompozice a dirigování. Vedoucí práce prof. Arnošt Parsch.

NOUZA, Zdeněk. Miloslav Kabeláč: tvůrčí profil skladatele. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, 2010. ISBN 978-80-87112-37-3. Radio Praha: Kabeláč: Psaní pro děti je vysoká škola upřímnosti. [online]. [cit. 201203-09]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/zarchivu/kabelac-psani-pro-detije-vysoka-skola-uprimnosti

Planety - Planetky: Planetka Kabeláč. [online]. [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://planety.astro.cz/planetka-7670 Radio Praha: Kabeláč: Psaní pro děti je vysoká škola upřímnosti. [online]. [cit. 201203-09]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/zarchivu/kabelac-psani-pro-detije-vysoka-skola-uprimnosti

FALTÝNEK, Vilém. Radio Praha: Od narození Miloslava Kabeláče uplyne 100 let, za rok se dočká první monografie. [online]. 2008 [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/od-narozeni-miloslava-kabelace-uplyne-100let-za-rok-se-docka-prvni-monografie Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 4. ISSN 0018-7003. Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3. ISSN 0018-7003.

52  

Zdeněk Lukáš - Symfonie. HAVLÍK, Jaromír. [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.zdeneklukas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=863&Itemid=118

Zdeněk Lukáš - Operní a kantátové dílo. FIALA, Jaroslav. [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.zdeneklukas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=862&Itemid=117 VIMR, Zdeněk. Ze života Zdeňka Lukáše. Hudební kultura XVII. Osobnost a dílo Zdeňka Lukáše. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. Katedra hudební kultury FPE, 2008. s. 85. ISBN 978-80-7043-734-6.

Zdeněk Lukáš – Skladatelovy životní osudy. VIMR, Zdeněk. [online]. [cit. 2012-0329]. Dostupné z: http://www.zdeneklukas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=861&Itemid=116

HONS, Miloš. Sborová tvorba Zdeňka Lukáše v kontextu české hudby druhé poloviny 20. století. In Hudební kultura XVII. Osobnost a dílo Zdeňka Lukáše. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. Katedra hudební kultury FPE, 2008. s. 23. ISBN 97880-7043-734-6.

RYŠAVÁ Michaela. Zdeněk Lukáš - Cara mihi semper eris: kompoziční a interpretační specifika skladby, provedení různých sborů a jejich porovnáni, Brno 2010. Diplomová práce, Masarykova Univerzita, Pedagogická fakulta, katedra hudební výchovy. Vedoucí práce MgA. Michal Vajda. Zdeněk Lukáš Životopis. [online]. [cit. 2012-03-01]. Dostupné z: http://zivotopis.osobnosti.cz/zdenek-lukas.php České-sbory.cz: Život a dílo Zdeňka Lukáše. VIMR, Zdeněk. [online]. 2004 [cit. 2012-03-10]. Dostupné z: http://zivotopis.osobnosti.cz/zdenek-lukas.php

53  

Sinfonia III. per B - SOČR. MÁLEK, Jan. Český Rohlas [online]. [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/socr/skladby/_zprava/559541

DAWSON-MARSH, Brandylee. The naples L’homme armé Masses, Burgundy and the Order of the Golden Fleece: The Origins of the L’homme armé Tradition. Texas, Houston, 2004. 51 s. Dostupné z: http://scholarship.rice.edu/bitstream/handle/1911/17666/1419066.PDF?sequence=1. Diplomová práce. Rice University. Hudební Rozhledy: Málkova premiéra s FOK. ŘÍHA, Vladimír. [online]. 2012 [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&id_clanku=1158

Málek, Berg, Berlioz: Recenze koncertů. ROUBÍČEK, Vít. [online]. 2009 [cit. 201204-11]. Dostupné z: http://www.fok.cz/recenze-fok/malek-berg-berlioz.html

Muzikus.cz: Rozhovor s Jaroslavem Krčkem. KULIJEVYČOVÁ, Marie. [online]. 2006 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazzclanky/Rozhovor-s-Jaroslavem-Krckem~13~duben~2006/ Český rozhlas: Jihočeši - Jaroslav Krček. KUCHTOVÁ, Pavla. [online]. 2012 [cit. 2012-03-9]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/cb/rozhlasovetipy/_zprava/jihocesijaroslav-krcek--1048204

AVISO Jaroslav Krček: Měli jsme se bránit!. PILÁT, Tomáš. [online]. 2004 [cit. 2012-4-11]. Dostupné z: http://www.aviso.cz/archiv/krcek.htm

Tomas Svoboda: Biography (long version). [online]. 2009 [cit. 2012-4-13]. Dostupné z: http://www.tomassvoboda.com/bio.long.html

Zpravodaj: Klub přátel opery a baletu. In: [online]. Brno, 2007 [cit. 2012-02-01]. Dostupné z: www.kpob.cz/zpravo0709.doc

54  

Tomas Svoboda: All works. [online]. 2010 [cit. 2012-4-13]. Dostupné z: http://www.tomassvoboda.com/all_works.html Vzpomínky Kabeláčových žáků Miloslav Kabeláč (1908-1979) . Hudební rozhledy XLI/1988, č.8, s.378-379

Czech Nonet; History - 90's: Hudba mezi obrazy. MATZNER, Michal. [online]. 2000 [cit. 2012-4-20]. Dostupné z: http://nonet.cz/cz/history/h90s

Musica.cz: Slimáček Jan. [online]. 2011 [cit. 2012-2-10]. Dostupné z: http://www.musica.cz/skladatele/slimacek-jan.html KULIJEVYČOVÁ, Marie. Tichý muž nad klaviaturou. Harmonie. 2004, č. 8, s. 28. ISSN 1210-8081. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazzclanky/Tichy-muz-nad-klaviaturou~27~zari~2004/

LOUDOVÁ, Ivana. a tempo revue: Vzpomínka na velkého učitele. [online]. 2008 [cit. 2012-03-04]. Dostupné z: http://www.atemporevue.cz/?go=uvahy&det=080816loudova_mala_vzpominka&show=1 Cantus: časopis pro sborové umění. 2006, č. 3. ISSN 1210-7956.

Czech Music: Ivana Loudová - To be able to strike out even a brilliant idea if it's in the wrong place. OPLIŠTILOVÁ, Iva. [online]. [cit. 2012-04-01]. Dostupné z: http://www.czech-music.net/cm1-10.php LOUDOVÁ, Ivana. Má setkání s Olivierem Messiaenem. Harmonie. 2008, č. 12, s. 11-13. ISSN 1210-8081. Dostupné z: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazzclanky/Ma-setkani-s-Olivierem-Messiaenem~14~leden~2009/

LOUDOVÁ, Ivana. Moderní notace a její interpretace. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, c1998, 178 s. ISBN 80-858-8331-7.

55  

BÁRTOVÁ, Jindřiška. Camerata Brno. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, 2003, 293 s. Acta musicologica et theatrologica, 10. ISBN 80-854-2987-X.

56  

Příloha

Vzpomínky  žáků  na  Miloslava  Kabeláče  sepsané  Janem  Málkem.  Otisknuto  v   Hudební věda: Pocta Miloslavu Kabeláčovi. Praha: AV ČR, 1999, XXXVI, č. 2-3, str. 193-202. ISSN 0018-7003.

57