Když má někdo problém se svými vlastními sny, nezbývá mu nic jiného, než se vydat hledat ten podnik nacházející se úplně na rohu v zastrčené ulici. Jen tady se může zbavit svého strachu a pochybností. Čajovna Ginseikan v hlavním městě stojí skrytá zrakům obyčejných lidí, kteří se plouží denním shonem za svým životem plným povinností. V obchůdku schovaném v temnotě totiž sídlí Baku, tvoř živící se nočními můrami. Ulice osvětlovalo konejšivé světlo lamp, které trhalo stíny prohánějící se na fasádách cihlových budov. Občas se pomyslně zapletly do pavoučích sítí, jež visely v šeru. Ruch tramvají, šum hovoru ani dopravy naštěstí nedolehne až do těch koutů. Čajovna však po většinu času zeje prázdnotou. Těžká a depresivní atmosféra hustá jako mlha nad řekou totiž není příjemná pro každého. Hiruko seděl za stolem a znuděně upíral pohled z okna. Když ho ovanul poryv větru, způsobený otevřením dveří, nechtělo se mu ani otáčet hlavu tím směrem, aby zjistil, odkud návštěvník přišel. Slyšel, jak spolu diskutují dva hlasy, z nichž jeden mu byl nadmíru známý, jelikož patřil majitelce. Když skřípla židle naproti němu, konečně se dokázal odtrhnout od venkovních scenérií, kde vítr proháněl listí po chodnících mezi pobíhajícími hlodavci, kteří si libovali v odpadcích. Vysoký muž si ho prohlížel se směsicí obdivu a bázně. Byl oblečen tak nenápadně, že by ho v davu přehlédl a ani jeden z jeho rysů nevybočoval z řady, aby ho vytáhl z příkrovu anonymního pozorovatele. Člověka, u kterého okamžitě zapomenete, že jste ho viděli, protože je
1
absolutně obyčejný. Když však položil na ubrus stolu odznak, domyslel si, s kým má tu čest. „Slyšel jsem, že tady je Baku, ten, který pojídá noční můry. To jste vy?“ zeptal se slušně. „Ano. Jmenuji se Hiruko,“ odpověděl tázaný. „Jsem strážník Yamado Kimura. Přišel jsem za vámi pro pomoc.“ Hiruko se líně protáhl a poklepal svou holí o podlahu. „Nezajímají mě lidé. Jen noční můry.“ „Právě, proto vás tak naléhavě potřebuji,“ nenechal se odbýt muž. „Co mi za to nabídnete?“ „Svou noční můru, pochopitelně. I mnohé jiné,“ dodal rychle, když to vypadalo, že ho Baku odmítne. „Dobrá. Mluvte dál. Co ode mě potřebuje někdo jako vy?“ „Víte, měl jsem nedávno jeden případ, ale ten zdaleka není uzavřený. Ohlásili nám manželskou hádku v Květinové ulici. Když jsme přijeli do toho domu, našli jsme stěny s opravdu velkými cákanci od krve. Pamatuji si jen útržky vzpomínek na to, co mi osvítila lucerna, ale i tak to bylo otřesné. Stále se mi ta noční můra vrací. Každou noc se propadám ve snu do chvíle, kdy jsem byl v tom domě, kde se stala vražda. Na okraji zorného pole vidím mrtvá těla. Hledám, ale žádné není to pravé. Brodím se v kalužích krve a ta se mě snaží udržet na místě. Táhne mě k podlaze. Slyším z dálky dětský křik, ale nemůžu odpovědět. Jsou tam dveře, které nejdou otevřít a za nimi je něco hrozného, jenže vždycky se probudím dřív, než to zjistím, abych tak musel být další den v nejistotě. Ve dne propadám úvahám
2
o tom, co jsem v tom domě přehlédl a co se tam skrývá. Něco důležitého mi uniklo a já na to chci přijít!“ „Vy jste se nepodíval do toho opravdového domu ve dne?“ „Ale ano, podíval. Dveře vedly do sklepa, ale nikoho živého jsme tam nenašli, jen krámy, harampádí a staré krabice.“ „Proč myslíte, že slyšíte dětský křik?“ „Syn těch dvou se ztratil. Od toho incidentu ho nikdo neviděl. Myslím, že to je jeho volání o pomoc.“ Hiruko se oblízl jako mlsná kočka. Příslib krvavého snu se mu zdál lákavý. Proto svolil s tím, že se na to místo půjdou podívat. Jen mu na tom všem něco nesedělo, proto pošeptal své přítelkyni pár pokynů, než odešli. O případu slyšel, ale měl rád jistotu. Takže vzal kus papíru a napsal na něho dopis. Nepochyboval o tom, že k vraždě opravdu došlo. Odér smrti se vznášel ve vzduchu jako lahodící parfém. Cákance krve sice ztmavly, přesto je zatím nikdo neodstranil ze stěn, takže byly víc než patrné. Hiruko si prohlížel ztmavlý interiér. Velké hodiny nad stolem tiše tikaly. Když začaly hlasitě odbíjet pozdní noční hodinu, strážník se mimovolně zatřásl. „Tady se to tedy stalo?“ zeptal se a odpovědí mu bylo strohé přikývnutí. „Tady spěte a nechte realitu za sebou!“ řekl a pozvedl svou hůl. Vše trvalo pouze okamžik. Jednu jiskru stvoření. Sen se před nimi otevřel jako propast, do níž spadli. Strážník vypadal překvapeně, Hiruko však nikoliv.
3
„Povězte mi, kdo koho zabil?“ „Našli jsme pouze tělo ženy. Ležela u těch dveří, o kterých se mi neustále zdá. Zřejmě měla milence. Podle nás se o tom manžel dozvěděl a snažil se ji zabít. Když uvážíme, že se mu to nejspíš povedlo, je pravděpodobně na útěku. Oba se prý pohádali. Nevíme, jestli to byl manžel nebo milenec. Křičeli tam na sebe často, ale tentokrát sousedé poznali, že jde o něco mnohem nebezpečnějšího, proto nás zavolali. Jenže my tu nic nenašli. Jen rozbitý dům a tělo. Divné je však, že její mrtvola byla téměř nezraněna. Měla jen lehké odřeniny, takže žádná bodná zranění. Z toho jsme usuzovali, že krev na zdech není její. Potřebuji najít toho chlapce, jestli je naživu. Možná je on ten brutálně zabitý. Musím ten případ vyřešit, jinak nikdy nebudu klidně spát! Je to moje služební povinnost!“ „Dobře. Pojďme najít ty dveře,“ pobídl ho Hiruko a oba se společně vydali ztichlými místnostmi. Čím hlouběji zacházeli, tím se vše zdálo víc ponuré. Tapety byly strhány ze stěn, takže visely jako cáry nebo se válely v hromadách nepořádku po podlaze. Kytky dávno zchřadly a uschly a ze všech tmavých koutů svítily úzké štěrbiny dravčích očí. Překračovali mrtvá těla nebo zkrvavené a odsekané části, jež se válely všude kolem. Hiruko se do těch ztuhlých tváří nedíval, byly mu lhostejné, u svého kolegy však pozoroval, že mnohé z nich poznává. Bylo to jako brodit se jeho vzpomínkami. Nepříjemnými zážitky na lidi, které ztratil zřejmě při své práci, jak už to u nebezpečných povolání bývalo. Mnohdy do rozkládajícího se marastu zapadali až po kolena, jindy se cesta zdála až podivně volná. Nad tím vším se nesl
4
výrazný ženský parfém. V jednu chvíli se obraz zlomil, jako zdeformovaný nějakou vnitřní silou, která hýbala tím světem. Ze tmy vytanuly záblesky ženských tváří a pach krve zesílil k nevydržení. Zvuky šramotícího hmyzu, jehož lesklé krovky se odrážely od Hirukovy svítící hole, je donutili zastavit se, protože jak si záhy všimli, brouci vylézali ze všech děr ve stěnách nebo z nich rovnou ve velkém vypadávali ven jako vodopád. Na každé straně dveří tvořili svými chitinovými těly nezřetelnou ženskou siluetu. Rozetnulo je až mávnutí sekyry a křik. Z ran ve zdi začala vytékat krev. Mezi podpěrnými pilíři byl umístěn zacákaný koberec, který poukazoval na pokračující osu mezi dvěma křížícími se cestami. Vydali se naznačeným směrem ke dveřím. Hiruko se zastavil a čekal na kolegu, jemuž se na čele perlil pot, ale zimnicí se jistě netřásl. Z hlubin domu se začal ozývat dětský hlas. Zprvu připomínal vzdálený nářek, ale čím víc rostlo strážníkovo odhodlání, tím víc zesiloval na intenzitě, až se téměř zdálo, že někdo buší z druhé strany na dveře. „Otevřete mu!“ vykřikl strážník a zakryl si zoufale uši dlaněmi. „Já?“ zeptal se pobaveně Hiruko, „to můžete jen vy.“ Muž přistoupil ke dveřím a třesoucí se rukou uchopil kliku. „Bude zavřeno,“ řekl nejistě. „Je to váš sen. Bude to tak, jak si přejete vy,“ vysvětlil mu shovívavě Baku. Strážník stiskl zpocenou kliku. Dveře se lehce otevřely a za nimi se krčil roztřesený chlapec. Byl tak vyčerpaný, že sotva mohl mluvit. Yamado se k němu sehnul a objal ho
5
s úlevným vydechnutím. Hiruko pokýval hlavou a zvedl hůl. „Je čas se probudit,“ řekl s jistým uspokojením. Strážník otevřel oči a narovnal se do sedu na studené podlaze. „To byl jen sen?“ zeptal se zklamaně. „Někdy je sen víc věrnější skutečnosti, než si lidé myslí.“ Muž zákona tedy vstal a rozběhl se napříč místnostmi, kterými předtím prošel. Když otevřel dveře, ke svému znepokojení nenašel pouhý přístěnek, ale schodiště svažující se do sklepa. Naštvaně zbrunátněl v obličeji. Hiruko čekal, že ho každou chvíli zasype nespokojenými otázkami, když v tom se ozvalo tiché volání o pomoc odněkud ze stěny. Yamado si klekl na schody a snažil se naslouchat protější zdi, která vypadala jako zakončení jakési větrací šachty. Zatáhl za vysunuté prkno a po chvíli námahy se mu podařilo vypáčit zaseknuté dveře. Na druhé straně se dočkal svého vysněného cíle. Chlapec si zacláněl rukou uplakané oči a po tváři se mu koulely slzy. U nohou mu ležela okousaná myší tělíčka. Hiruko oba dva minul a zvědavě sešel do sklepení. Pohrával si přitom spokojeně s malou kuličkou. Sestoupil na poslední schod a zhluboka se nadechl. Pach krve poznal vždycky, navzdory tomu puchu a těžkému vzduchu, který ve sklepě vládl. Sedl si na svůj kufr a čekal, až přijdou i ostatní. Útržky vzpomínek ze snu mu jasně naznačovaly, že chlapec utekl do úkrytu, jakmile se do sebe rodiče pustili. Ozývaly se opatrné kroky a tichý hovor, kde vnímal především tvrdý tón mužského hlasu. Chlapec byl viditelně velmi vysílený.
6
„Já nevím! Nevím, utekl jsem. Od té chvíle jsem byl zavřený v přístěnku, nedokázal jsem otevřít dveře a neustále se mi zdály noční můry. Nevěděl jsem, jestli je to pravda nebo sen, dokud jste nepřišli vy. Myslel jsem, že tam umřu!“ Hiruko si s Yamadem vyměnil jeden jistý pohled. „Bojím se, že máma je mrtvá!“ vzlykl chlapec. „Noční můra prožírá cestu prázdnotou tvého srdce. Spi a nech skutečnost za zády!“ řekl Baku. Chlapec seděl ve špíně sklepa uprostřed kruhu z dětských botiček. Hračky byly naskládány do velkých labilně se kymácejících sloupů, které podpíraly strop, aby nespadl, kdyby neunesl tíhu domu. Zatuchlina bila do nosu při každém nádechu, až se jí člověk dusil. Po stěnách ztékala rozbředlá plíseň. Krysy sledovaly jedinou živou bytost hladovýma očima. Kluk seděl před velkým kufrem. Počítal usekané prsty různých velikostí. Byla jich spousta. Za všechno, co otec slíbil a nesplnil. „Maminka mi říkala, že mám počítat ovečky. Ale ovečky tu nejsou,“ řekl Hirukovi. Baku se pozorně zadíval mezi krabice, kde spatřil hřbety mrtvých ovcí. Vytřeštěné oči a otevřené tlamy zůstaly ztuhlé v posmrtné masce. Jejich vlna byla špinavá, oškubaná až na kůži a místy se kroutila v černých kadeřích, jako by ji spaloval neviditelný oheň. Nebyl to hezký pohled. Chlapec si nabral plnou hrst malíčků a jednotlivě si je prohlížel. Fascinovaně sledoval kůstky ve vnitřních odseknutých profilech a občas se je pokoušel vytáhnout. „Kde je?“ zeptal se.
7
„Na konci paprsku. Musíš jít tam, kam ti ukazují,“ řekl chlapec. Rozhodil prsty a ty se samy posunuly do jednoho směru. Hiruko se vydal po jejich stopě, až došel k velkému kufru. Byl téměř zaházený různorodým materiálem, jaký se dá najít v každém neuklizeném sklepě. Nepotřebné haraburdí. Odhrnul nános a pokusil se kufr vzít. Byl dost těžký, ale s jeho nadpřirozenými schopnostmi se mu to nakonec povedlo. Kapala z něho krev. Chlapec ho němě pozoroval. Jeho obličej vypadal spíš jako maska démona. Za ním se skládalo něco velkého. Monstrum utkané ze tmy a zla. Jako zrůda, která kolem chlapce spřádala obrovskou pavučinu. „Čas se probudit,“ řekl Hiruko a přerušil běh noční můry. Povedlo se mu to právě v příhodnou chvíli. Chlapec otevřel oči, zatímco on se ohnal holí po strážníkovi, který se nad ním skláněl s nožem. Srazil muže na schodiště a jeho syn se rozkřičel. Schoval se za svého ochránce a se slzami v očích se snažil pochopit, co se jeho otec snažil udělat. „Tělo vaší ženy mezi ostatními nebylo,“ řekl Hiruko, „protože to bychom ho viděli i ve snu. Smrt se vtiskne do míst skonu až příliš viditelně. Myslel jste si, že mě využijete k tomu, abych vám našel ztraceného syna a zatímco budu hledat pravdu v jeho nočních můrách, ho zabijete. Vy jste totiž nezabil jednu, ale hned dvě ženy. Ten den za vámi přišla milenka, které už nestačilo, že vás vidí jen občas. Chlapec byl doma, tak jste mu řekl, že je v nebezpečí a ať se schová a nevylézá. Manželka byla na trhu, tak jste si řekl, že to vyřídíte rychle. Otrávil jste ji a chtěl tělo odtáhnout do sklepa. Neobjímal jste ho z radosti,
8
chtěl jste, aby mlčel a nevyzradil mi, že jste jeho otec. K tomu byl příliš zesláblý, aby mluvil. Nenávist, kterou k vám cítí, však byla zřejmá. Nikdy jste nesplnil své sliby, protože jste byl raději s jinou ženou než s vlastním synem. Za každý slib jste mu ručil prstem, a jak jsem viděl, už jste ztratil několikeré ruce. Přesto vás poslechl a schoval se. Zapáčil jste mu dveře a podepřel je mrtvým tělem, aby se nedostal ven. Jenže vás nachytala manželka, která se vrátila a viděla vás, jak taháte mrtvou ženu do sklepa. Byl jste vyděšený. Strach je nejlepší spouštěč,“ usmál se Hiruko. „Když byla vaše nevěra prozrazena, už nebylo, co zachraňovat. Popadl jste zbraň a udeřil. Jakmile jste si byl jist, že je mrtvá, rozčtvrtil jste její tělo a nacpal ho do kufru. Nestačil jste ani uklidit, když přišli strážníci. Ti vás ale dobře znali, proto vám věřili, že už vyšetřujete. Dobře jste si ohlídal místa, která jste nechtěl, aby někdo viděl. Odvedl jste pozornost stranou a pak to svedl na neexistujícího milence. Strážníci dokázali určit totožnost té nalezené mrtvé, takže si mysleli, že je to její dům. Nic jim nebylo podezřelé a tím jste zametl všechny stopy vedoucí k vám. Jste totiž pracující člověk. Domů chodíte zřídka a raději do bydliště milenky než manželky. Nebylo tak těžké prohodit svou adresu za její skutečnou. Nikdo nepátral po další ženě a chlapce jste chtěl jen vy, protože jste o něm věděl. Ne však kvůli svědomí, že by váš syn zemřel hlady, ale proto že jste chtěl dokončit, co jste začal. On by vás totiž prozradil, protože o všem věděl. Stačila jen náhoda, aby se dostal ven. Myslel jste si, že mě
9
zmatete řečmi o vyšetřování, jenže každá vaše myšlenka vás zradila. Nočním můrám neporučíte.“ Muž se na něho vrhl, ale Hiruko ho lehce odrazil svou holí. Nepřítel se snažil vybrat balanc na nerovném schodišti, když v tom se zlomil v zádech. S výkřikem se svezl ze schodů a zůstal ležet mezi nepotřebnými věcmi pohřbenými ve sklepě. Chlapec provinile sevřel nůž. „Zabil mámu!“ zavzlykal, „bil nás! Ale už mi neublíží!“ „Jistěže ne,“ řekl Hiruko a odvedl ho odtamtud. Vzal oba kufry, svůj i ze sklepa, a pokračoval za chlapcem. „Jste v pořádku?“ ptal se strážník, který je očekával nahoře a pomohl jim. Přebral od Hiruky jeden kufr, aby mu ulehčil. Hiruko se rozloučil s chlapcem a už se chystal odejít, když si uvědomil, že má v ruce až příliš těžké zavazadlo, které mu ještě k tomu nepatří. Vrátil se k strážníkovi a s úsměvem si s ním vyměnil břímě. Muž se podivil nad tou nezanedbatelnou váhou. „Promiňte, spletl jsem si kufr,“ řekl s úsměvem a pak se vydal zpět do čajovny. „A kde je to vysvětlení?!“ křikl strážník. „V kufru,“ odpověděl. Přitom si spokojeně pohrával se dvěma kuličkami, nočními můrami, které dostal za zdárně vyřešený případ.
10
