A2.4.3 BOTANICKÁ CHARAKTERISTIKA

Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje

Obsah | Další (A2.4.4 Zoologie)

A2.4.3 BOTANICKÁ CHARAKTERISTIKA A) Fytogeografické poměry Z hlediska regionálně fytogeografického členění (SKALICKÝ 1987), se území Libereckého kraje nachází v převážné míře v oblasti mezofytika, ve fytogeografickém obvodu Českomoravské mezofytikum (Mesophyticum Massivi bohemici). Severovýchodní část kraje, Jizerské hory a Krkonoše, pak spadají do fytogeografické oblasti oreofytika, obvodu české oreofytikum (Oreophyticum Massivi bohemici). Hranice termofytika probíhá sleduje se značným odstupem jižní hranici kraje a do jeho území vstupuje pouze drobným výběžkem na jihozápadě (Úštěcká kotlina).1 Z těchto vstupních údajů je zřejmé, že v Libereckém kraji prakticky chybí planární vegetační stupeň a že květena má převážně ráz suprakolinní až montánní. V podrobnějším členění se území kraje rozpadá na 12 fytogeografických okresů, z nichž některé se dále člení na podokresy.

Obrázek 12: Fytogeografické členění kraje (SKALICKÝ 1987) Termofytikum: 4c – Úštěcká kotlina; Mezofytikum: 45a – Lovečkovické středohoří, 48a – Žitavská kotlina, 48b – Liberecká kotlina, 49 – Frýdlantská pahorkatina, 50 – Lužické hory, 51 – Polomené hory, 52 – Ralskobezdězská tabule, 53a – Českolipská kotlina, 53b – Ploučnické Podještědí, 53c – Českodubská pahorkatina, 54 – Ještědský hřbet (s maloplošným oreofytikem), 55a – Maloskalsko, 55b – Střední Pojizeří, 55c – Rovenská pahorkatina, 55d – Trosecká pahorkatina, 56a – Železnobrodské Podkrkonoší, 56b – Jilemnické Podkrkonoší;

1 Okrajově se jihozápadní části kraje (severně od městečka Železnice) dotýká ještě fytogeografický okres 14. Cidlinská pánev s podokresem Bydžovská pánev.

Strana 60

Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Koncepce ochrany přírody Libereckého kraje Oreofytikum: 92a – Jizerské hory lesní, 92b – Jizerské louky, 92c – Černá Studnice, 93a – Krkonoše lesní, 93b – Krkonoše subalpínské.

Plošné zastoupení jednotlivých fytochorionů na území Libereckého kraje je shrnuto v následující tabulce. Údaje jsou pouze orientační, vycházející z digitalizované mapy, která je přílohou I. svazku Květeny ČR. Tato mapa je značně generalizovaná a po přenosu na topografický podklad vycházejí najevo značné nepřesnosti. Jejich řešení je ovšem náročnějším úkolem a přesahuje rámec této práce. Proto byly ponechány hranice fytochorionů bez korekcí. Tabulka 9: Zastoupení fytochorionů v kraji číslo

název

4

Lounsko-labské středohoří

4c

- Úštěcká kotlina

45

Verneřické středohoří

45a

- Lovečkovické středohoří

48

Lužická kotlina

48a 48b

- Žitavská kotlina - Liberecká kotlina

49 50 51 52 53

Frýdlantská pahorkatina Lužické hory Polomené hory Ralsko-bezdězská tabule Podještědí

53a 53b 53c

- Českolipská kotlina - Ploučnické Podještědí - Českodubská pahorkatina

54 55

Ještědský hřbet Český ráj

55a 55b 55c 55d

- Maloskalsko - Střední Pojizeří - Rovenská pahorkatina - Trosecká pahorkatina

56

Podkrkonoší

56a 56b

- Železnobrodské Podkrkonoší - Jilemnické Podkrkonoší

92

Jizerské hory

92a 92b 92c

- Jizerské hory lesní - Jizerské louky - Černá Studnice

93

Krkonoše

93a 93b

- Krkonoše lesní - Krkonoše subalpínské

Celkem

Termofytikum Mezofytikum Oreofytikum Liberecký kraj

podíl

plocha v ha

0,1 %

281

0,1 %

281

1,5 %

4 803

1,5 %

4 803

6,7 %

21 052

1,6 % 5,0 %

5 106 15 945

7,0 % 4,3 % 5,7 % 11,0 % 18,9 %

22 196 13 491 18 000 34 918 59 833

7,6 % 6,8 % 4,6 %

23 974 21 456 14 402

3,4 % 7,2 %

10 687 22 904

1,5 % 1,5 % 3,1 % 1,1 %

4 743 4 777 9 906 3 477

14,4 %

45 520

7,4 % 7,0 %

23 507 22 013

11,8 %

37366

9,9 % 1,2 % 0,8 %

31 179 3 811 2 376

8,0 %

25 239

7,5 % 0,5 %

23 612 1 628

0,1 % 80,1 % 19,8 % 100,0 %

281 253 403 62 605 316 289

Vysoký počet fytochorionů na relativně malém území dává tušit značnou diverzitu floristických a vegetačních poměrů. Ta je v přímé závislosti na diferenciaci stanovištních podmínek, zejména reliéfu, horninového podloží a klimatu. V neposlední řadě je odrazem


Strana 61


specifického postavení území na kontaktu sudetských a hercynských pohoří s vnitrozemskou pahorkatinou na straně jedné a sníženinami vně pohraničních horských pásem na straně druhé. V poněkud širším geografickém vymezení tak získáme velmi kontrastní a komplexní obraz vegetace a flóry, který na území ČR stěží nachází obdobu. Nejnápadnější skupinou druhů, která je charakteristická pro velkou část kraje, jsou rostliny subatlantského až atlantského rozšíření. K těm druhým patří vřesovec čtyřřadý (Erica tetralix2) hojně rostoucí na Malé jizerské louce a již vyhynulé druhy žabníček vzplývavý (Luronium natans) a podezřeň královská (Osmunda regalis). Běžnějšími druhy subatlantskými jsou řebříček bertrám (Achillea ptarmica), trávnička obecná (Armeria vulgaris), svízel hercynský (Galium saxatile), mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), štírovník bažinný (Lotus uliginosus), třezalka položená (Hypericum humifusum), rozrazil horský (Veronica montana) a tuřice latnatá (Vignea paniculata). K méně hojným druhům pak náleží bělolístka nejmenší (Logfia minima), kolenec jarní (Spergula morisonii), koprník štětinolistý (Meum athamanticum), len lnolistý (Lathyrus linifolius), lopuch hajní (Arctium nemorosum), nahoprutka písečná (Teesdalia nudicaulis), písečnatka nejmenší (Arnoseris minima), pupečník obecný (Hydrocotyle vulgaris), skřípinka smáčknutá (Blysmus compressus), vrba plazivá (Salix repens), všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica), zdrojovka prameništní (Montia fontana s. l.), zvonečník černý (Phyteuma nigrum) a ožanka čpavá (Teucrium scorodonia; výskyty sekundární povahy). Široká skupina hercynských lesních druhů, jež jsou dominantní složkou autochtonní květeny, je často obohacena druhy demontánními. Ty mají těžiště rozšíření v horských oblastech, ale často sestupují do nižších poloh, buď v doprovodu vodotečí pramenících v horách anebo v inverzních sníženinách. K běžnějším rostlinám této kategorie náleží mj. černýš lesní (Melampyrum sylvaticum), knotovka červená (Melandrium sylvestre), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), pérnatec horský (Lastrea limbosperma), řeřišník Hallerův (Cardaminopsis halleri), sítina kostrbatá (Juncus squarrosus), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), žebrovice různolistá (Blechnum spicant) a sedmikvítek evropský (Trientalis europaea); řidčeji sestupuje z horských poloh podbělice alpská (Homogyne alpina). Z druhů vzácnějších, které se šíří zejména podél Jizery a dalších vodotečí přitékajících z Krkonoš a Jizerských hor, lze uvést mléčivec alpský (Cicerbita alpina), pryskyřník omějolistý (Ranunculus platanifolius), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), měsíčnici vytrvalou (Lunaria rediviva), kýchavici zelenokvětou (Veratrum lobelianum), violku dvoukvětou (Viola biflora), oměj pestrý (Aconitum variegatum), zvonek širolistý (Campanula latifolia), kerblík lesklý (Anthriscus nitida), mázdřinec rakouský (Pleurospermum austriacum). Bodlák lopuchovitý (Carduus personata), splavovaný podél Jizery z Krkonoš má významnou arelu i na Lužické Nise pod Bílým Kostelem. Vyhraněným dealpínem je Sesleria calcaria. Zajímavý je i výskyt pérovníku pštrosího (Matteuccia struthiopteris) na některých vodních tocích. Na štěrkových náplavech Jizery se dále setkáváme se třtinou pobřežní (Calamagrostis pseudophragmites), která patří ke kriticky ohroženým druhům květeny ČR. Významné zastoupení mají v květeně Libereckého kraje druhy boreokontinentální, popř. boreálně montánní. Ty jsou často vázány na mokřady a rašeliniště anebo na mezoklimaticky chladné polohy, často s minerálně chudými substráty, na nichž je oslabena kompetice standardní hercynské květeny. Mnohé tyto druhy lze považovat za relikty z chladnějších období holocénu nebo i pleistocénu. K druhům relativně oligotrofním, s těžištěm výskytu na 2 Nomenklatura rostlin je podle Dostála (1989). Floristické údaje se týkají recentních nálezů z posledních cca 10

let, není-li uvedeno jinak.

Strana 62


Koncepce ochrany přírody Libereckého kraje

přechodových rašeliništích až vrchovištích patří mj. suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), rojovník bahenní (Ledum palustre), brusnice vlochyně (Vaccinium uliginosum), suchopýrek trsnatý (Baeothryon caespitosum), ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa), tolije bahenní (Parnassia palustris). V oligotrofních vodách roste rdest alpský (Potamogeton alpinus), zevar nejmenší (Sparganium minimum), bublinatka menší a bledožlutá (Utricularia minor, U. ochroleuca). Na eutrofnější mokřadní až vodní ekotopy jsou vázány následující druhy: bazanovec kytkokvětý (Naumburgia thyrsiflora), ďáblík bahenní (Calla palustris), hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), hrotnosemenka bílá (Rhynchospora alba), kapradiník bažinný (Thelypteris palustris), kosatec sibiřský (Iris sibirica), ostřice Davallova (Vignea davalliana), ostřice pašáchor (Carex pseudocyperus), potočnice lékařská (Nasturtium officinale), potočník vzpřímený (Berula angustifolia), prustka obecná (Hippuris vulgaris), pryskyřník velký (Ranunculus lingua), ptačinec dlouholistý (Stellaria longifolia), rozpuk jízlivý (Cicuta virosa), rdest prorostlý (Potamogeton perfoliatus), rdest světlý (Potamogeton lucens), smldník lékařský (Peucedanum palustre), tuřice česká (Vignea bohemica), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), bublinatka jižní (Utricularia australis), zábělník bahenní (Comarum palustre), žebratka bahenní (Hottonia palustris). Mimo zamokřená stanoviště roste medvědice léčivá (Arctostaphylos uva-ursi) a zimozelen okoličnatý (Chimaphila umbellata). K botanickým raritám Dokeské pahorkatiny náleží hrotnosemenka hnědá (Rhynchospora fusca), hlízovec Loeselův (Liparis loeselii), kapraď hřebenitá (Dryopteris cristata), měkkyně bahenní (Hammarbya paludosa), popelivka sibiřská (Ligularia sibirica), kohátka kalíškatá (Tofieldia calyculata), ostřice Buxbaumova (Carex buxbaumii). Nacházejí se zde i jediné dva neoendemity České republiky – tučnice česká (Pinguicula bohemica) a prstnatec český (Dactylorhiza bohemica). Na vlhkých loukách svazu Calthion a Molinion nalezneme dále prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), upolín nejvyšší (Trollius altissimus), bukvici lékařskou (Betonica officinalis), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia), čertkus luční (Succisa pratensis), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), ocún jesenní (Colchicum autumnale), pcháč šedý (Cirsium canum), svízel severní (Galium boreale), vzácně i starček roketolistý (Senecio erucifolius). Na horských loukách zastihneme kromě shora uvedených i následující druhy: prhu chlumní (Arnica montana), vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha), pětiprsku žežulník (Gymnadenia conopsea), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), škardu měkkou jestřábníkovitou (Crepis mollis subsp. hieracioides), vzácně i kropenáč vytrvalý (Swertia perennis). Za relikty glaciálního stáří, nehojně rozšířené na rašeliništích Jizerských hor a Krkonoš lze považovat mj. ostružiník morušku (Rubus chamaemorus), břízu trpasličí (Betula nana), blatnici bahenní (Scheuchzeria palustris), ostřici mokřadní (Carex limosa), tuřici šlahounovitou (Vignea chordorrhiza), všivec krkonošský (Pedicularis sudetica) a jalovec obecný nízký (Juniperus communis subsp. alpina), z mechorostů např. rašeliník Lindbergův (Sphagnum linbergii). Jedinečnou hodnotu má vysokohorská květena subalpínského až alpínského stupně zasahující části Krkonoš, která je nejbohatěji vyvinuta v karech Velké a Malé kotelné jámy. Z významnějších druhů těchto lokalit lze uvést např. ostřici tmavou, černou, Bigelowovu, vláskatou, skalní (Carex atrata, C. aterrima, C. bigelowii, C. capillaris, C. rupestris, C. vaginata, C. viridula subsp. pseudoscandinavica), psineček skalní (Agrostis rupestris), kostřavou peřestou (Festuca versicolor), vratičku měsíční (Botrychium lunaria), vraneček brvitý (Selaginella selaginoides), plavuník alpský (Diphasiastrum alpinum), kapradinu Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 63


hrálovitou (Polystichum lonchitis), jinořadec kadeřavý (Cryptogramma crispa), škardu měkkou (Crepis mollis subsp. mollis; nezvěstná), jestřábník alpský, labský, draslavý, krkonošský, zelenohlavý, omanovitý, stopkatý, věsenkovitý, licholabský, Uechtritzův (Hieracium alpinum, H. albinum, H. asperulum, H. corconticum, H. chlorocephalum, H. inuloides, H. pedunculare, H. prenanthoides, H. pseudalbinum, H. riphaeum), svízel sudetský (Galium sudeticum), chrastavec rolní krkonošský (Knautia arvensis subsp. pseudolongifolia), sasanku narcisokvětou (Anemone narcissiflora), střemchu skalní (Prunus padus subsp. borealis), lomikámen vstřícnolistý (Saxifraga oppositifolia), prvosenku nejmenší (Primula minima), rozchodnici růžovou (Rhodiola rosea), všivec sudetský (Pedicularis sudetica), kontryhel rozeklaný (Alchemilla fissa), prorostlík dlouholistý (Bupleurum longifolium), vrbu bylinnou (Salix herbacea) a laponskou (S. lapponum), hlaváč lesklý (Scabiosa lucida), mateřídoušku alpskou (Thymus alpinus), kokrhel sličný (Rhinanthus pulcher), hvozdík pyšný alpinský (Dianthus superbus subsp. alpestris), běloprstku alpskou (Pseudorchis albida), vemeníček zelený (Coeloglossum viride), suchopýrek alpský (Baeothryon alpinum), lepnici alpskou (Bartsia alpina), česnek pažitku alpskou (Allium schoenoprasum subsp. alpinum), prasetník jednoúborný (Hypochoeris uniflora), škardu hnidákolistou (Crepis conyzifolia), lněnku alpskou (Thesium alpinum), úrazník Linneův (Sagina saginoides), stračku vyvýšenou (Delphinium elatum), oměj šalamounek (Aconitum callibotryon), havez česnáčkovou (Adenostyles alliariae), kropenáč vytrvalý (Swertia perennis), zřejmě již za hranicemi kraje roste jeřáb krkonošský (Sorbus sudetica) a meruzalka alpská (Ribes petraeum). V širším prostoru roste dále zvonek krkonošský (Campanula bohemica), violka žlutá sudetská (Viola lutea subsp. sudetica) a česnek hadí (Allium victorialis). Výše uvedený výčet vzácných rostlin z oblasti Kotle není zdaleka úplný. Mnohé z těchto druhů jsou endemity – viz tabulka 10. Borovice kleč (Pinus mugo s. str.) vytváří v Krkonoších a v Jizerských horách nejdále na sever přesunutou exklávu alpsko-karpatského areálu a je jediným významnějším přirozeným výskytem této dřeviny v ČR. Pozoruhodnou skupinu rostlin představují relikty pravděpodobně boreálního stáří, vystupující na plochách primárních bezlesí skalních výchozů, popř. v přirozeně rozvolněných lesních formacích neovulkanických i pískovcových elevací. Jejich největší koncentrace je v Dokeské pahorkatině, ostrůvkovitě je ale zastihneme i v Zákupské pahorkatině, Lužických horách a v Českém ráji. K typickým a relativně hojným druhům této skupiny patří tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), kostřava sivá (Festuca pallens), jestřábník bledý (Hieracium schmidtii), skalník celokrajný (Cotoneaster integerrima) a jeřáb muk (Sorbus aria). Vzácnějšími vrcholovými relikty jsou hvězdnice alpská (Aster alpinus), česnek tuhý (Allium strictum), kapradinka skalní (Woodsia ilvensis). K druhům se spíše xerotermním rozšířením náleží: kokořík vonný (Polygonatum odoratum), nechrastec výběžkatý (Jovibarba sobolifera), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica), smělek jehlancovitý (Koeleria pyramidata), tařice horská (Alyssum montanum) aj. Typickými xerotermy, často s jedinou či několika málo lokalitami v kraji jsou: bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), bodlák nicí (Carduus nutans), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), česnek horský (Allium senescens), hlaváč bledožlutý (Scabiosa ochroleuca), hlaváč šedavý (Scabiosa canescens), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), chřest lékařský (Asparagus officinalis), jeřáb podunajský (Sorbus danubialis), kakost krvavý (Geranium sanguineum), kavyl Ivanův (Stipa joannis), kavyl vláskatý (Stipa capillata), kostřava valeská (Festuca valesiaca), kuřička štětinkatá (Minuartia setacea), locika vytrvalá (Lactuca perennis), rozrazil klasnatý (Pseudolysimachion spicatum), rozrazil ožankový (Veronica teucrium), rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata), sesel sivý

Strana 64



(Seseli osseum), trýzel škardolistý (Erysimum crepidifolium), tužebník obecný (Filipendula vulgaris), ušnice klínolistá (Otites cuneifolius), vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa). Lesostepní charakter rozšíření dále mají: bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum), čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis), hvězdnice chlumní (Aster amellus), koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), koniklec otevřený (Pulsatilla patens), kozlík chlumní (Valeriana collina), pelyněk ladní (Artemisia campestris), smldník jelení (Peucedanum cervaria), smldník olešníkovitý (Peucedanum oreoselinum), tomkovice jižní (Hierochloe australis). Výjimečným exklávním prvkem je kontinentální ostřice tlapkatá velkonohá (Carex pediformis subsp. macroura), známá z Vranovských skal a Hradčanských stěn u Mimoně. K dealpínům dále náleží dvojštítek hladký (Biscutella laevigata), třtina pestrá (Calamagrostis varia), pěchava vápnomilná (Sesleria calcaria) a lněnka alpská (Thesium alpinum). K psamofytům, tedy rostlinám písčitých biotopů, patří mj. šater svazčitá (Gypsophila fastigiata), smil písečný (Helichrysum arenarium), kozinec písečný (Astragalus arenarius), ovsíček časný (Aira praecox), paličkovec šedavý (Corynephorus canescens), průtržník chlupatý (Herniaria hirsuta), z běžnějších druhů trávnička obecná (Armeria vulgaris) a pavinec obecný (Jasione montana).. Vedle těchto na Liberecku ± vzácných rostlin, lze zmínit skupinu méně náročných teplomilných druhů, z nichž mnohé vystupují v území s větší frekvencí. Jde o rostliny druhotných bezlesí, často lesních lemů či subxerotermních extenzivních luk až lad: srpek obecný (Falcaria vulgaris), jahodník trávnice (Fragaria viridis), svída krvavá (Swida sanguinea), černýš rolní (Melampyrum arvense), prvosenka jarní (Primula veris), šalvěj lékařská (Salvia pratensis), sveřep vzpřímený (Bromopsis erecta), válečka prápořitá (Brachypodium pinnatum), modravec chocholnatý (Leopoldiella comosa), žluťucha menší (Thalictrum minus), jetel alpský (Trifolium alpestre). Zřetelnou vazbu na bázické, případně karbonátové podklady dále mají: bez chebdí (Sambucus ebulus), hořeček brvitý (Gentianopsis ciliata), chrpa čekánek (Colymbada scabiosa), jetel horský (Amoria montana), ostřice chabá (Carex flacca), pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), sasanka lesní (Anemone sylvestris), šalvěj přeslenitá (Salvia verticillata), vítod chocholnatý (Polygala comosa), vstavač mužský (Orchis mascula), vstavač nachový (Orchis purpurea), vstavač osmahlý (Orchis ustulata), zběhovec ženevský (Ajuga genevensis) aj. Ke kalcifilním lesním rostlinám patří mj. okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), okrotice červená (Cephalanthera rubra), kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens), korálice trojklanná (Corallorhiza trifida), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), orlíček obecný (Aquilegia vulgaris) a velmi vzácný kruštík drobnolistý (Epipactis microphylla). Můžeme zmínit i relativně teplomilné prvky lesní, s nimiž se setkáváme jak v hájových formacích, tak i v bučinách nižších poloh. Jsou to mj. hrachor černý (Lathyrus niger), jaterník podléška (Hepatica nobilis), ostřice prstnatá (Carex digitata), vikev lesní (Vicia sylvatica), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), vikev tenkolistá (Vicia tenuifolia), silenka nicí (Silene nutans), svízel lesní (Galium sylvaticum), vikev hrachovitá (Vicia pisiformis), vikev křovištní (Vicia dumetorum). Z teplomilnějších dřevin se jen okrajově vyskytuje javor babyka (Acer campestre) a jilm polní (Ulmus minor). Řada rostlin má na území Libereckého kraje své hraniční výskyty. Východní hranici přirozeného rozšíření zde mají četné subatlantské druhy zmíněné výše, jako je hrachor lnolistý (Lathyrus linifolius), koprník štětinolistý (Meum athamanticum), zvonečník černý


Strana 65


(Phyteuma nigrum), hvozdík lesní (Dianthus sylvaticus) či svízel hercynský (Galium saxatile)3. Západní okraj areálu zde má například kerblík lesklý (Anthriscus nitida), kakost hnědočervený (Geranium phaeum), devětsil Kablíkové (Petasites kablikianus), hořepník tolitovitý (Pneumonanthe asclepiadea) a vrba slezská (Salix silesiaca), severozápadní hranici výskytu zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), severní hranici oměj vlčí (Aconitum vulparia). Poznámky k rozšíření nejvýznamnějších rostlinných druhů na území Libereckého kraje jsou obsaženy v kapitole A2.7.1.

3 Meum athamanticum se roztroušeně vyskytuje ještě ve východních Krkonoších, Galium saxatile se novodobě

šíří v pohraničních pohořích, objevuje se již i na Moravě. (Podobnou tendenci šíření mají i další druhy původně subatlantského rozšíření, jako je Sarothamnus scoparius a Digitalis purpurea).

Strana 66



Tabulka 10: Přehled endemitů na území Libereckého kraje české jméno Endemické taxony Krkonoš (popř. Západních Sudet) zvonek český Campanula bohemica Carex viridula subsp. pseudoscandinavica ostřice pozdní jestřábník labský Hieracium albinum jestřábník špičkatý Hieracium apiculatum jestřábník draslavý Hieracium asperulum jestřábník krkonošský Hieracium corconticum jestřábník klamný Hieracium decipiens jestřábník kopisťolistý Hieracium fritzei jestřábník žlázkozubý Hieracium glandulosodentatum jestřábník černohlavý Hieracium melanocephalum jestřábník černavý Hieracium nigrescens jestřábník černoblizný Hieracium nigrostylum jestřábník stopkatý Hieracium pedunculare jestřábník licholabský Hieracium pseudalbinum jestřábník Rohlenův Hieracium rohlenae jestřábník Schneiderův Hieracium schneiderianum jestřábník sudetský Hieracium sudeticum jestřábník trubkovitý Hieracium tubulosum Knautia arvensis subsp. pseudolongifolia chrastavec rolní krkonošský Pedicularis sudetica subsp. sudetica všivec sudetský pravý Primula elatior subsp. corcontica prvosenka vyšší krkonošská jeřáb krkonošský Sorbus sudetica Endemity Jestřebska tučnice česká Pinguicula bohemica prstnatec český Dactylorhiza bohemica Endemity s výskytem převážně jen na území ČR jestřábník Uechtritzův Hieracium uechtritzianum jestřábník Schustlerův Hieracium schustleri jestřábník skalní Hieracium saxifragum jestřábník zelenohlavý Hieracium chlorocephalum jestřábník černý Hieracium atratum svízel sudetský Galium sudeticum Campanula rotundifolia subsp. sudetica zvonek okrouhlolistý sudetský oměj šalamounek Aconitum callibotryon vědecké jméno

lokalita Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Jestřebí Jestřebí Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše Krkonoše

Endemické taxony s výskytem podstatně přesahujícím území ČR jestřábník žlaznatozubý Krkonoše Hieracium glandulosodentatum jestřábník načernalý Krkonoše Hieracium nigritum Saxifraga rosacea subsp. steinmannii lomikámen trsnatý vlnatý údolí Jizery u Semil Viola lutea subsp. sudetica violka žlutá sudetská Krkonoše


Strana 67


Komentář k fytogeografickým okresům 4c) Úštěcká kotlina. Tento nevelký výběžek termofytika se na území kraje nijak zřetelněji neprojevuje. Při bližším šetření zjistíme, že vlastní Úštěcká kotlina (v geomorfologickém slova smyslu) již na území Libereckého kraje nezasahuje. Z tohoto území k nám zasahuje ojediněle se vyskytující druh Symphytum bohemicum. 45a) Lovečkovické středohoří. Na území kraje zasahuje pouze východní část fytochorionu. V potenciální přirozené vegetaci je charakterizovaná květnatými bučinami, v nižších polohách přecházejícími do submontánních dubohabřin. V exponovaných polohách jsou naznačeny přechody do suťových lesů (Mercuriali-Fraxinetum, Aceri-Carpinetum), časté jsou vlhké polohy s porosty as. Carici remotae-Fraxinetum). Typická xerotermní květena chybí, stejně jako primární bezlesí. V lesní vegetaci jsou tudíž zastoupeny podrostové druhy uvedených formací. Bylinné patro zachovalejších lesů je floristicky bohaté, s troficky náročnými druhy – např. Arum maculatum, Asarum europaeum, Corydalis cava, Dentaria bulbifera, Dentaria enneaphyllos, Lathyrus vernus, Leucojum vernum, Lilium martagon, Melica uniflora, Poa remota, Primula veris, Pulmonaria obscura, Ranunculus lanuginosus, Stellaria holostea, Vignea remota, v nelesní vegetaci se uplatňují lemové druhy svazu Trifolion medii a druhy vlhkých luk sv. Calthion a Molinion, které sem přesahují z Českolipské kotliny. K nejcennějším rostlinám na území kraje patří Cephalanthera longifolia, Equisetum ramosissima, Orchis purpurea a Phyteuma orbiculare. 18) Lužická kotlina. Nevelký fytochorion je tvořený dvěmi podokresy – nižší Žitavskou kotlinou a výše ležící Libereckou kotlinou. Žitavská kotlina je z převážné části zemědělsky zkulturněná, pouze s menšími zbytky lesních porostů. Jsou zde naznačeny submontánní hájové formace na pomezí asociací Melampyro nemorosi-Carpinetum a Tilio-Carpinetum, místy s přechody do kyselých i živnějších bučin, na glacifluviálních štěrkopíscích naopak do acidofilních doubrav. V květeně se tudíž prolínají méně náročné hájové prvky (Melampyrum nemorosum, Poa nemoralis, Convallaria majalis, Polygonatum multiflorum, zř. Stellaria holostea) s druhy demontánními (Polygonatum verticillatum, Melandrium sylvestre, Phyteuma spicatum, Valeriana sambucifolia, Primula elatior…). Charakteristický je místy masový výskyt Galium schultesii, dále i Pulmonaria officinalis, vzácně i Digitalis grandiflora a Brachypodium pinnatum. Liberecká kotlina je chladnější, s potenciálním výskytem acidofilních bučin na straně druhé a přechodem hájových formací do smíšených jedlin na straně druhé. Hájové prvky se objevují především v doprovodu Lužické Nisy, dále již má květena submontánní ráz, odpovídající květeně Ještědského hřbetu a Jizerských hor. Vyznívají zde subatlantské prvky Juncus acutiflorus, Salix repens a Vignea paniculata. 49) Frýdlantské pahorkatina. Většina území má květenu submontánního rázu, vzhledem k minerálně chudému podloží značně ochuzenou. Charakteristický je vysoký podíl subatlantských druhů v polohách potenciálních acidofilních jedlin až bučin, v nižších polohách s dubem. V bylinném patře bývá hojná Vignea brizoides. V minulosti zde rostl i vyhraněný atlantský prvek Luronium natans, z dalších druhů podobného rozšíření např. Arnoseris minima či Erica tetralix. Recentními subatlantskými druhy jsou mj. Hypericum humifusum, Chrysosplenium oppositifolium, Juncus acutiflorus, Veronica montana. Významný podíl tvoří demontánní druhy, jako je Blechnum spicant, Calamagrostis villosa, Circaea alpina, Lastrea limbosperma, Trientalis europaea, podél Smědé se z Jizerských hor rozšířila mj. Campanula latifolia, Melandrium sylvestre, Phyteuma spicatum, Pneumonanthe asclepiadea, Ribes alpinum. Lužický migrant je zastoupen druhy Galium schultesii a Melica uniflora. Na mokřadních biotopech rostou mj. Calla palustris, Comarum palustre,

Strana 68



Laserpitium prutenicum, Menyanthes trifoliata, Stellaria palustris, Utricularia australis, Vignea bohemica, Vignea diandra. Teplomilné prvky jsou jen nevýrazně zastoupeny a jde převážně o rostliny lesní (hájové): Campanula persicifolia, Carex digitata, Hepatica nobilis, Lonicera xylosteum, Pyrethrum corymbosum, Silene nutans, pozoruhodný je údaj o výskytu Polygonatum odoratum (SÝKOROVÁ 2001). Z nelesních lze zmínit Carex caryophyllea, Carlina vulgaris, Hylotelephium maximum, Potentilla neumanniana. Hájová společenstva jsou rozšířena téměř výhradně v západní části území, na podložích bazaltoidů tvoří přechody k suťovým lesům (as. Aceri-Carpinetum i Mercuriali-Fraxinetum). K zajímavějším lesním rostlinám dále patří Adoxa moschatellina, Arum maculatum, Corydalis cava, Corydalis intermedia, Daphne mezereum, Leucojum vernum, Lilium martagon, Lonicera nigra, Matteuccia struthiopteris, Pulmonaria officinalis, Ornithogalum orthophyllum, Ranunculus lanuginosus. 50) Lužické hory. Území je budováno převážně křemennými pískovci, jimiž prostupují tělesa neovulkanických hornin, na území kraje převážně trachytického typu. Přirozená vegetace tak zahrnuje mozaiku acidofilních bučin, v nižších polohách s borovicí a dubem, jinde se smrkem a jedlí, pouze na živnějších substrátech nacházíme enklávy květnatých bučin, popř. suťových lesů. Lesní květena je zpravidla velmi chudá, tvořená jen několika standardními acidofyty (zejména Vaccinium myrtillus, Avenella flexuosa, Pteridium aquilinum). Charakteristická je migrace demontánních prvků Blechnum spicant a Lastrea limbosperma, místy Juncus squarrosus. Dominantou vrcholových bučin je Calamagrostis villosa, často i Calamagrostis arundinacea, z doprovodných druhů se běžně vyskytuje nepůvodní Digitalis purpurea. V živnějších polohách se objevuje mj. Melica uniflora, Hordelymus europaeus, Mercurialis perennis, Galium odoratum, Carex pendula, Dentaria bulbifera, Dentaria enneaphyllos, Vignea remota, Chrysosplenium oppositifolium. Horské druhy jsou zastoupeny sporadickými výskyty Cicerbita alpina, Homogyne alpina, Streptopus amplexifolius a Viola biflora. Na vrcholu Klíče nacházíme reliktní květenu (fragment zakrslé doubravy s Quercus petraea) – Aster alpinus, Allium schoenoprassum subsp. alpinum, Digitalis grandiflora, Vincetoxicum hirundinaria, Woodsia ilvensis. Na Jílovém vrchu roste hojně Lunaria rediviva, rozšířená i na jiných místech Lužických hor, v jarním aspektu zde a na blízkém Sokolu zastihneme Corydalis intermedia. Nelesní květenu tvoří oligotrofní lada a louky ze svazu Violion caninae a Arrhenatherion, na podmáčených půdách jsou rozšířeny pcháčové a ostřicové louky ze svazů Calthion a Caricion fuscae, nezřídka i typy přechodových rašelin svazu Sphagno recurvi-Caricion canescentis. K nejčastějším druhům těchto biotopů náleží subatlantská sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), dosud relativně hojný je i prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). Naopak k vzácnostem náleží rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), kruštík bahenní (Epipactis palustris), všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica), klikva bahenní (Oxycoccus palustris) a bařička bahenní (Triglochin palustre). Výrazně zastoupený je subatlantský element, který vedle již zmíněných druhů zahrnuje např. řebříček bertrám (Achillea ptarmica), vrbinu hajní (Lysimachia nemorum), tuřici latnatou (Vignea paniculata) a třezalku položenou (Hypericum humifusum). 51) Polomené hory. Členité území, jehož jádro tvoří pískovcová plošina, okrajově polohy sprašových hlín a proniky neovulkanitů (Vlhošť, Ronov). Vysunutá poloha na okraji termofytika má za následek časté pronikání teplomilných druhů na příhodné ekotopy, převážně však na v mělnické části CHKO. Přesto i na Liberecku zastihneme dosti široké spektrum relativně xerotermních prvků, z nichž některé nalezneme pouze zde. Jsou to mj.


Strana 69


Achillea pannonica, Anemone sylvestris, Asperula tinctoria, Astrantia major, Cotoneaster integerrimus, Crinitaria linosyris, Dianthus carthusianorum, Filipendula vulgaris, Gentianella ciliata, Gentianopsis ciliata, Geranium sanguineum, Geranium sanguineum, Helianthemum grandiflorum, Helianthemum nummularium, Koeleria pyramidata, Lappula squarrosa, Melica transsilvanica, Melittis melissophylum, Peucedanum oreoselinum, Phyteuma orbiculare, Prunella grandiflora, Pseudolysimachion spicatum, Pulsatilla pratensis, Pyrethrum corymbosum, Salvia pratensis, Stachys recta, Veronica teucrium. Cenná je mokřadní vegetace dlouhých údolí, zejména Pšovky a Liběchovky, kde mj. nalezneme druhy Berula erecta, Hippuris vulgaris, Nasturtium officinale, Potamogeton alpinus, Thelypteris palustris. Na dalších biotopech zastihneme druhy Corallorhiza trifida, Dentaria enneaphyllos, Geranium macrorrhizum, Melica uniflora, Pyrola media, Trollius altissimus, Vicia pisiformis aj. 52) Ralsko-bezdězská tabule. Vegetačně i floristicky velmi kontrastní území s vysoký podílem reliktů. Ty se váží jednak na podmáčené až rašelinné sníženiny, jednak na elevace budované neovulkanity a pískovci s vápnitými vložkami. Většinu území ovšem zaujímá monotónní plošina na křemenných pískovcích, s floristicky fádními kulturními porosty borovice a smrku. Zastoupeny jsou prvky subatlantské, boreálně-kontinentální, submediteránně-subatlantské i pontické. K největším raritám patří dva neoendemity – Dactylorhiza bohemica a Pinguicula bohemica, vysoce reliktní charakter má zřejmě taxon označovaný jako Carex pediformis subsp. macroura. Skutečnými vzácnostmi jsou výskyty druhů Dactylorhiza incarnata, Dryopteris cristata, Hammarbya paludosa, Ligularia sibirica, Liparis loeselii, Rhynchospora fusca, dále Arctostaphylos uva-ursi, Calamagrostis varia, Cardaminopsis petraea, Catabrosa aquatica, Dactylorhiza maculata, Dianthus gratianopolitanus, Pulsatilla patens, Rhynchospora alba aj. Na vodní biotopy jsou vázány mj. tyto význačné rostliny: Hottonia palustris, Hydrocharis morsus-ranae, Najas marina, Nymphaea candida, Nuphar luteum, Potamogeton alpinus, P. obtusifolius, P. perfoliatus, P. lucens, Sparganium minimum, Utricularia australis, U.ochroleuca, U. minor. K cenným druhům mokřadních biotopů kromě výše jmenovaných rostlin patří dále Andromeda polifolia, Berula erecta, Calla palustris, Cardamine dentata, Carex lasiocarpa, Carex lepidocarpa, Carex pulicaris, Cicuta virosa, Epipactis palustris, Hydrocotyle vulgaris, Iris sibirica, Laserpitium prutenicum, Ledum palustre, Lycopodiella innundata, Menyanthes trifoliata, Naumburgia thyrsiflora, Ophioglossum vulgatum, Peucedanum palustre, Ranunculus lingua, Thelypteris palustris, Vignea appropinquata, V. davalliana, V. diandra, V. dioica. Výraznými xerotermními prvky, s těžištěm rozšíření v Hradčanských stěnách, na Bezdězech a Provodínských kamenech jsou: Anthericum ramosum, Aster amellus, Biscutella varia, Carduus nutans, Cotoneaster integerrimus, Elytrigia intermedia, Erysimum crepidifolium, Festuca pallens, Geranium sanguineum, Chamaecytisus ratisbonensis, Iris aphylla, Jovibarba sobolifera, Medicago minima, Minuartia caespitosa, Minuartia setacea, Otites vulgaris, Oxytropis pilosa, Peucedanum cervaria, Pulsatilla pratensis, Scabiosa canescens, Scabiosa columbaria, Seseli hippomarathrum, Seseli osseum, Sesleria calcaria, Sorbus danubialis, Stipa capillata, Stipa joannis, Thesium alpinum, Veronica prostrata aj. Z dalších, ochranářsky zajímavých druhů uveďme namátkou Allium strictum, Aster alpinus (nezvěstná), Cephalanthera rubra, Epipactis atrorubens, Hierochloe australis, Huperzia selago, Chimaphilla umbellata, Lycopodium annotinum, Moneses uniflora, Monotropa hypopitys, Pyrethrum corymbosum, Pyrola chlorantha, Woodsia ilvensis.

Strana 70



Příznačný je pro území i výskyt druhů písčitých půd jako je Aira praecox, Armeria vulgaris, Corynephorus canescens, Jasione montana, Logfia arvensis, Spergula morisonii, Teesdalia nudicaulis, ojediněle Astragalus arenarius a Gypsophila fastigiata. 53) Podještědí. Největší fytochorion Libereckého kraje, které je rozdělen na tři značně odlišné podokresy: Českolipskou kotlinu, Ploučnické Podještědí a Českodubskou pahorkatinu. Českolipskou kotlinu budují převážně těžší svrchnokřídové sedimenty, zčásti vápnité, v menší míře kvádrové pískovce, diverzitu ekotopů zvyšují neovulkanická tělesa, z nichž nejvýznamnější vytvářejí Chotovický a Skalický vrch na severu území. Část území je dosud zalesněna, vedle kulturních borů a smrčin jsou místy zachovalé přirozenější porosty přechodného typu květnatých bučin, suťových lesů a dubohabřin, na kyselejších substrátech i rezidua acidofilních doubrav, bezkolencových borových doubrav, potočních luhů a bažinných olšin. V nelesní vegetaci nacházíme ostřicová lada, degradované nivní a bezkolencové louky, ostrůvkovitě i teplomilné trávníky svazu Bromion. Květena je relativně bohatá, s největší koncentrací vzácných a ohrožených druhů v nivě Ploučnice. V ochuzené podobě vyznívá i při Panenském potoce, Svitavce a Sporce. Z širokého spektra vlhkomilných rostlin lze uvést následující: Batrachium fluitans, Berula angustifolia, Carex pseudocyperus, Carex pulicaris, Cicuta virosa, Comarum palustre, Dactylorhiza longebracteata, D. majalis, Epipactis palustris, Eriophorum latifolium, Hottonia palustris, Hydrocotyle vulgaris, Hydrocharis morsus-ranae, Iris sibirica, Juncus acutiflorus, Menyanthes trifoliata, Naumburgia thyrsiflora, Oxycoccus palustris, Parnassia palustris, Pedicularis palustris, Peucedanum palustre, Potamogeton nodosus, Pseudolysimachion longifolium, Ranunculus lingua, Salix repens, Thalictrum lucidum, Thelypteris palustris, Triglochin palustris, Trollius altissimus, Vignea appropinquata, Vignea bohemica, Vignea paniculata. Na střídavě vlhkých loukách okolo České Lípy roste běžně Agrimonia eupatoria, Cirsium canum, Galium boreale, Galium verum, Geranium palustre, Inula salicina, Succisa pratensis, místy i vzácný Senecio erucifolius; na vápnitých prameništích Equisetum telmateia a Juncus inflexus. K teplomilnějším nelesním prvkům náleží Brachypodium pinnatum, Bromopsis erecta, Colymbada scabiosa, Falcaria vulgaris, Fragaria viridis, Melampyrum arvense, Potentilla recta, Primula veris, Salvia pratensis. Okrajově se vyskytují psamofyty, jako je Armeria vulgaris, Jasione montana či Teesdalia nudicaulis. Zajímavějšími lesními druhy jsou Acer campestre, Bromopsis benekenii, Corydalis cava, Hepatica nobilis, Lilium martagon, Melica uniflora, Stellaria holostea, Vicia dumetorum… Ploučnické Podještědí zaujímá severní část fytochorionu, při jižním úpatí Lužických hor a při východním okraji Ještědského hřbetu. Chladnější klima a minerálně slabší horninové podloží se střídáním kvartérních sedimentů a nevápnitých pískovců podmiňuje značně chudou květenu. V té ještě vyznívají zajímavější vlhkomilné druhy z Českolipské kotliny – při Panenském potoce a rybnících u Jablonného v Podještědí roste mj. Calla palustris, Carex pseudocyperus, Cicuta virosa, dále Iris sibirica, Trollius altissimus, Geranium palustre a Vignea paniculata. Na mokřadních ladech místy zastihneme ještě Menyanthes trifoliata, Comarum palustre a Pedicularis sylvatica. Lesní vegetaci tvoří převážně kulturní bory, místy až smrčiny, výjimečným fenoménem jsou nevulkanické vrchy Slavíček, Tisový vrch, Šišák, Strážník, Ortel, Stříbrník a Buková. Na nich nalezneme náročnější prvky květnatých bučin a suťových lesů – např. Bromopsis benekenii, Corydalis cava, Corydalis intermedia, Dentaria enneaphyllos, Hordelymus europaeus, Lilium martagon, Melica uniflora, na skalní hraně Tisového vrchu i Cotoneaster integerrimus a Vincetoxicum hirundinaria. Hájové druhy jsou zastoupeny jen podružně a na vyhraněných ekotopech – patří k nim mj. Stellaria holostea. Melampyrum nemorosum, Campanula persicifolia, Galium sylvaticum, z Hrádecké pánve


Strana 71


proniká Galium schultesii. Teplomilné prvky jsou sporadické – vedle běžných druhů svazu Trifolion medii (Agrimonia eupatoria, Origanum vulgare, Clinopodium vulgare) se sporadicky objevuje Falcaria vulgaris, Fragaria viridis a Primula veris. Českodubská pahorkatina je charakterizována mírně teplejším, ale dosti humidním klimatem, převážně na podloží vápnitých a křemenných pískovců a sprašových hlín. Lesní porosty jsou převážně druhotné, s hojnou borovicí, místy se však dochovaly nevelké fragmenty submontánních hájů, acidofilních i květnatých (ale vysýchavých) bučin. Mokřadní vegetace je celkově nevýznamná. Z významnějších druhů lesních lze uvést Aquilegia vulgaris, Campanula persicifolia, Carex digitata, Hepatica nobilis, Lilium martagon, Melampyrum nemorosum, Polygonatum multiflorum, Sesleria calcaria, Stellaria holostea, druhotně se vyskytuje Geranium phaeum (Petrašovice). Nelesní biotopy zaujímají mj. Agrimonia eupatoria, Amoria montana, Anthyllis vulneraria, Brachypodium pinnatum, Bromopsis erecta, Carex caryophyllea, Carex flacca, Carlina vulgaris, Colymbada scabiosa, Cruciata glabra, Cruciata laevipes, Fragaria moschata, Melampyrum arvense, Origanum vulgare, Polygala comosa, Ranunculus bulbosus, Rhamnus cathartica, Salvia pratensis, sporadicky vystupuje Anemone sylvestris, Leopoldiella comosa, Primula veris, Sambucus ebulus, Salvia verticillata, Verbascum lychnitis, zajímavý je druhotný výskyt Dorycnium herbaceum a Lathyrus latifolius. Z vlhkomilných druhů lesních i nelesních lze zmínit Allium ursinum, Anemonoides ranunculoides, Berula erecta, Cirsium canum, Colchicum autumnale, Dactylorhiza majalis, Gagea lutea, Geranium palustre, Lathraea squamaria, Leucojum vernum, Primula elatior, Vignea paniculata. 54) Ještědský hřbet. Nevelký, ale značně kontrastní bioregion na geomorfologicky výrazné hrásti oddělující Podještědí (geomorfologicky: Ralskou pahorkatinu) od Lužické kotliny (Žitavské pánve). Téměř celé území je souvisle zalesněno kulturními smrčinami s místy významným podílem přirozenějších lesů: acidofilních a květnatých bučin, suťových lesů, přechodných hájů a pramenných jasenin. Tomu odpovídá květena, jejímiž charakteristickými druhy mj. jsou: Actaea spicata, Bromopsis benekenii, Carex pendula, Carex sylvatica, Dentaria bulbifera, D. enneaphyllos, Hordelymus europaeus, Lunaria rediviva, Lysimachia nemorum, Melica uniflora, Polygonatum verticillatum, Polystichum aculeatum, Poa remota, Tephroseris crispa, Veronica montana, Vignea remota; na krystalické vápence až dolomity se váže Arabis hirsuta, Carex digitata, Cephalanthera rubra, Corallorhiza trifida, Epipactis helleborine, Epipactis microphylla, Lilium martagon, Neottia nidus-avis. Charakteristickými druhy jarního aspektu, místy rozšířenými s velkou četností jsou Allium ursinum, Anemonoides ranunculoides, Arum maculatum, Corydalis cava, Lathraea squamaria, Leucojum vernum. V úpatních polohách, zejména v Machnínské průrvě, roste dále Aruncus dioicus, Carduus personata, Galium schultesii, G. sylvaticum, Hepatica nobilis, Stellaria holostea. Ve vlastním masivu Ještědu jsou většinou nepočetně rozšířeny některé horské druhy, indikující přechod do horských klimaxových bučin. Jsou to: Acetosa alpestris, Circaea alpina, Homogyne alpina, Juncus squarrosus, Ranunculus platanifolius, Senecio nemorensis, Sorbus aucuparia subsp. glabrata, Trientalis europaea, Veratrum lobelianum, z minulosti je uváděno Epipogium aphyllum a Listera cordata, druhotně se vyskytuje Cicerbita alpina. Pozoruhodný je výskyt Pneumonanthe asclepiadea a Petasites kablikianus v pramenné oblasti Ještědského potoka. Hodnotná nelesní květena byla v minulosti na horských pastvinách zvl. v Hlubockém a Kopaninském hřbetu, většina těchto lokalita ale již zpustla nebo byla zalesněna. Dosud zde pomísty roste mj. Agrimonia eupatoria, Amoria montana, Carex flacca, Carlina acaulis, Cirsium acaule, Colymbada scabiosa, Gentianella campestris subsp. baltica, Orchis mascula, Strana 72



Orchis ustulata, Polygala comosa, na mokřinách se dále objevuje Dactylorhiza longebracteata, D. majalis, Menyanthes trifoliata, Tephroseris crispa, Valeriana dioica, Vignea davalliana. Přechod k lukám Jizerských hor indikuje Bistorta major, Cardaminopsis halleri, Cirsium heterophyllum, Crepis succisifolia, Geranium sylvaticum, Platanthera chlorantha. 55) Český ráj. Tento fytochorion se dále člení na čtyři podokresy: Maloskalsko, Střední Pojizeří, Rovenskou pahorkatinu a Troseckou pahorkatinu. Maloskalsko zahrnuje členitý terén po obou březích Jizery nad Turnovem, při lužické poruše, s okrajovým vyzníváním krystalinika a paleovulkanitů. Přirozená vegetace je kontrastní, střídají se tu acidofilní i květnaté bučiny s dubohabřinami nižších poloh, nezřetelně jsou na výchozech pískovců naznačeny formace převážně jehličnaté (borové a jedlové). Význačný je výskyt druhů demontánních (až dealpinských) v údolí Jizery: Anthriscus nitida, Campanula latifolia, Cardaminopsis halleri, Carduus personata, Cirsium heterophyllum, Geranium sylvaticum, Melandrium sylvestre, Petasites albus, Phyteuma spicatum, Ranunculus platanifolius, Rosa pendulina, Rumex alpinus, Sesleria calcaria, Streptopus amplexifolius, Thalictrum aquilegiifolium, Thlaspi coerulescens, Valeriana sambucifolia, Viola biflora, hojně se vyskytují subatlantské druhy Chrysosplenium oppositifolium a Lysimachia nemorum, pro celou oblast Českého ráje je charakteristický druhu Equisetum telmateia. Od Jenišovic na severu území jsou z minulosti uváděny mj. Dactylorhiza majalis, Eriophorum latifolium, Parnassia palustris, Triglochin palustre. Bohatou ± lesní květenu na živnějších podkladech tvoří mj. Dentaria enneaphyllos (jedna z nejníže položených lokalit v Čechách), Asarum europaeum, Asplenium viride, A. trichomanes, Astrantia major, Brachypodium sylvaticum, Carex digitata, Circaea intermedia, Convallaria majalis, Corydalis cava, Daphne mezereum, Digitalis grandiflora, Epipactis helleborine, Galium sylvaticum, Lathyrus vernus, Lunaria rediviva, Lysimachia nemorum, Sanicula europaea, Stellaria holostea, pozoruhodný je výskyt Isopyrum thalictroides na okraji Turnova. V přirozeně prosvětlených lesích v údolí Jizery vedle Sesleria calcaria vystupuje též Bromopsis erecta, Cardaminopsis arenosa, Carlina acaulis, Digitalis grandiflora, Fragaria viridis, Hylotelephium maximum, Inula conyza, Vincetoxicum hirundinaria. Významnou lokalitou je údolí Podloučky, odkud jsou uváděny mj. Anemone sylvestris, Atropa bella-donna, Cephalanthera damasonium, Gentianopsis ciliata, Gymnadenia conopsea, Lilium martagon, Neottia nidus-avis, Polystichum aculeatum, Sesleria calcaria. V teplomilných trávnících místy roste Brachypodium pinnatum, Carex flacca, Cathartolinum catharticum, Colymbada scabiosa, Origanum vulgare, Petrorhagia prolifera, Salvia verticillata, Sedum sexangulare aj. Střední Pojizeří reprezentují na území kraje rozsáhlé plochy orné půdy, pouze s nevelkými fragmenty přirozenější, zejména lesní vegetace. Významnější květena se vyskytuje až v okolí rybníka Žabakor a podél toku Žehrovky (Carex pulicaris, Epipactis albensis, E. palustris, Hottonia palustris, Iris sibirica, Mentha aquatica, Ophioglossum vulgatum, Parnassia palustris, Pedicularis palustris, Sparganium minimum, Vignea davalliana aj.) – ovšem již za hranicí kraje. Rovenská pahorkatina se vyznačuje střídáním poloh kvartérních překryvů a svrchnokřídových pískovců, které vystupují v samostatných krách (Klokočské skály, Borecké skály) nebo na hranách erozních údolí. Květena je většinou chudá, zejména na pískovcích, kde zajímavější rostlinou je pouze subatlantský kolenec jarní (Spergula morisonii); v inverzních sníženinách přistupují demontánní prvky – např. čípek objímavý (Streptopus amplexifolius). Místně jsou (na opukách aj.) dochovány teplomilné trávníky ze svazu Bromion a fragmenty dubohabrových hájů. Uváděn je odsud mj. výskyt druhů Acinos


Strana 73


arvensis, Brachypodium pinnatum, Cirsium acaule, Colymbada scabiosa, Gentianopsis ciliata, Koeleria pyramidata, Melampyrum arvense, Ononis spinosa, Origanum vulgare, Poterium sanguisorba, Sedum sexangulare, Veronica teucrium. Trosecká pahorkatina se svými hranicemi do značné míry kryje s původním vymezením CHKO Český ráj. Zahrnuje především pískovcová skalní města rozčleněná soustavou erozních údolí a okolní akumulační sníženiny, místy s podmáčenými polohami. Květena pískovcových konvexí je ovšem monotónní, odpovídající gradientu reliktních borů až bikových bučin, rostou zde mj. subatlantské druhy Spergula morisonii a Teesdalia nudicaulis. V inverzních sníženinách přistupují demontánní druhy, jako je Blechnum spicant, Calamagrostis villosa, Circaea alpina, Huperzia selago, Lycopodium annotinum, Phegopteris connectilis, Streptopus amplexifolius, Trientalis europaea, Veronica montana. Pestřejší a dosud velmi cennou květenu mají podmáčená až zrašelinělá údolí s řadou menších rybníků. Roste zde mj. Calla palustris, Carex lasiocarpa, Drosera rotundifolia, Epipactis palustris, Equisetum telmateia, Eriophorum gracile, Eriophorum latifolium, Hydrocotyle vulgaris, Leucojum vernum, Liparis loeselii, Menyanthes trifoliata, Ophioglossum vulgatum, Orchis morio, Oxycoccus palustris, Parnassia palustris, Pedicularis palustris, Ranunculus lingua, Thelypteris palustris, Vignea davalliana, na rybnících pak Batrachium circinatum, Nymphaea candida, Potamogeton natans, Sagittaria sagittifolia, Sparganium emersum aj. Na čedičových výchozech Trosek je rozšířena řada xerotermních prvků, jako je Cotoneaster integerrimus, Erysimum crepidifolium, Melica transsilvanica, Festuca pallens, v háji při úpatí skal roste mj. Acer campestre a Primula veris. Významnou xerotermní lokalitou, ovšem již mimo území Libereckého kraje, jsou skalní hrany nad Dnebohem, odkud jsou uváděny mj. Allium montanum, Pseudolysimachion spicatum, a Stipa joannis, řada ± teplomilných druhů roste na vrchu Mužský (rovněž mimo území kraje). 56) Podkrkonoší. Tento poměrně rozsáhlý fytochorion se na území Libereckého kraje rozpadá na podokresy Železnobrodské a Jilemnické Podkrkonoší. První z nich leží severněji, v členitém terénu při Jizeře a Kamenici. V geologickém podloží jsou zastoupeny silurské fylity s karbonátovými vložkami a s paleovulkanity, na jihu pak zasahují permokarbonské usazeniny. Nepříliš bohatá květena odpovídá mozaice acidofilních a květnatých bučin a má celkově submontánní ráz. Pestřejší garnituru lesních druhů na živnějších substrátech tvoří mj. Asarum europaeum, Actaea spicata, Astrantia major, Lilium martagon, Dentaria enneaphyllos, Leucojum vernum, na karbonátových podkladech sporadicky roste i Cephalanthera rubra, Epipactis atrorubens a Sesleria calcaria. Podél toku Jizery jsou splavovány četné horské druhy, mj. Anthriscus nitida, Campanula latifolia, Lunaria rediviva, Ranunculus platanifolius, Veratrum lobelianum, Carduus personata, Rumex alpinus, zajímavostí je zde Calamagrostis pseudophragmites a zřejmě i Petasites kablikianus. Místy se objevuje i Homogyne alpina, Streptopus amplexifolius, Viola biflora a Pleurospermum austriacum, vzácností je lomikámen růžicovitý vlnatý Saxifraga rosacea subsp. steinmannii a Woodsia ilvensis. Mezofilní louky již inklinují ke svazu Polygono-Trisetion, s výskytem Geranium sylvaticum, Bistorta major, Cardaminopsis halleri, Phyteuma spicatum, Thlaspi coerulescens. Teplomilnější druhy jsou omezeny na termicky zvýhodněné svahy nejnižších poloh – roste zde mj. Melampyrum arvense, Colymbada scabiosa, Agrimonia eupatoria, fragmentárně jsou vyvinuty i dubohabrové háje. Jilemnické Podkrkonoší je sice situováno jižněji, jeho květena je ale ještě chudší než u předchozího fytochorionu. Většina území je odlesněná a zbylé lesy mají většinou značně pozměněný charakter. Podíl demontánních druhů je zde nápadně nižší, nepatrná je i účast druhů ± teplomilných. Strana 74



92) Jizerské hory. Fytochorion tvoří tři podokresy – plošně převažující Jizerské hory lesní a výrazně menší Jizerské louky na východě a Černá Studnice na jihu. Území jako celek je floristicky chudé, s horskou a podhorskou květenou bez teplomilných prvků. Většinu území zaujímají kulturní smrčiny, na severu jsou souvisle zachovány horské (acidofilní) bučiny. Květnaté typy bučin vystupují jen roztroušeně v deluviálních polohách a jsou ochuzené. Z dřevin tu vystupuje i jilm horský a lípa velkolistá, v bylinném patře se roztroušeně vyskytuje Festuca altissima, Lunaria rediviva, Dentaria enneaphyllos, Asarum europaeum. Obecně rozšířeným druhem lesního podrostu je Calamagrostis villosa, ve vyšších polohách k ní přistupuje Homogyne alpina a Trientalis europaea. Z troficky náročnějších horských druhů se v Jizerských horách roztroušeně vyskytuje Cicerbita alpina, Ranunculus platanifolius, Viola biflora, Veratrum lobelianum, Athyrium distentifolium, západní hranici rozšíření tu má Pneumonanthe asclepiadea a Salix silesiaca (uváděna je i z Ještědu). V podmáčených a rašelinných smrčinách roste Eriophorum vaginatum, Eriophorum angustifolium, Vaccinium uliginosum, Oxycoccus palustris, Vignea cinerea, na rašeliništních bezlesích autochtonní Pinus mugo, Andromeda polifolia, Baeothryon caespitosum, Carex limosa, Carex pauciflora, Drosera rotundifolia, Empetrum nigrum, Ledum palustre, Scheuchzeria palustris. Zajímavá je i květena horských luk, zejména v jižní části fytochorionu. Na jejich druhové skladbě se podílí mj. Cardaminopsis halleri, Geranium sylvaticum, Phyteuma spicatum, místy i Meum athamanticum, Nardus stricta, Gymnadenia conopsea, Platanthera chlorantha, Crepis hieracioides, v mokřinách Comarum palustre, Dactylorhiza longebracteata, Dactylorhiza majalis, Menyanthes trifoliata, Pedicularis palustris, Pedicularis sylvatica, Tephroseris crispa. Podokres Jizerské louky zahrnuje rašelinné pánve horní Jizery a Jizerky, s již uváděnou vrchovištní květenou (navíc tu roste Erica tetralix, Lycopodiella inundata, Menyanthes trifoliata, Pedicularis sylvatica, Montia fontana, již na polské straně velké Jizerské louky pak např. Betula nana, Rubus chamaemorus, Vignea chordorrhiza), význačný je výskyt dvou reliktních dřevin – Betula carpatica a Juniperus communis subsp. alpina. Na loukách pod Bukovcem pak nalezneme mj. Swertia perennis a Trollius altissimus. Výjimečné postavení v rámci Jizerských hor zaujímá Bukovec, který je však podle fytogeografického členění již zahrnován pod Krkonoše. V klenových bučinách tu roste např. Aconitum callibotryon, Corydalis cava, Corydalis intermedia, Daphne mezereum, Dentaria bulbifera, Pneumonanthe asclepiadea. Podokres Černá Studnice má přechodnou květenu podhorského typu, v níž vyznívají rostliny horských mezofilních a vlhkých luk a přechodových rašelinišť. Značnou část území tvoří kulturně pozměněný les bez významnější flóry. 93) Krkonoše. Fytogeografické vymezení Krkonoš se nekryje s hranicemi národního parku, ale zasahuje i do jihovýchodní části Jizerských hor (oblast Zlaté Olešnice, Kořenova, ale i Desné) a do okolí Vysokého nad Jizerou. Většinu zasahující části fytochorionu představuje podokres Krkonoše vlastní, pouze malou plochou do Libereckého kraje vstupuje podokres Krkonoše subalpínské. V lesním stupni je poměrně běžná květena s výskytem oreálních prvků jako je Blechnum spicant, Trientalis europaea, Homogyne alpina, Lycopodium annotinum, Senecio nemorensis, Athyrium distentifolium, Phegopteris connectilis, vzácně též Listera cordata, Huperzia selago, literárně i Corallorhiza trifida, na skalách nehojně Polystichum aculeatum. V úseku mezi Mrtvým vrchem a Labskou loukou se rozkládají četná náhorní vrchoviště, na nichž se vyskytuje mj. Carex limosa, Carex pauciflora, Baeothryon caespitosum, Empetrum sp., Andromeda polifolia, Pinus mugo, v minulosti též Scheuchzeria palustris – tj. v podstatě tytéž rostliny jako v sousedních Jizerských horách. Na Labské a


Strana 75


Pančavské louce k nim ovšem přistupuje ještě Rubus chamaemorus, uváděn je i Oxycoccus microcarpus. Význačnou květenu hostí horské louky, kde vedle druhů běžně rozšířených i v Jizerských horách (Bistorta major, Cirsium heterophyllum, Cardaminopsis halleri, Geranium sylvaticum, Melandrium sylvestre, Phyteuma spicatum) zastihneme i druhy méně obvyklé, jako je Crepis mollis subsp. hieracioides, Phleum rhaeticum, Potentilla aurea, Poa chaixii, ale zejména Campanula bohemica a sporadicky i Viola lutea subsp. sudetica. Zdaleka největší hodnotu ovšem mají ovšem společenstva subalpinských až alpinských poloh v úseku mezi Violíkem, Kotlem a Lysou horou, a zejména v ledovcovém reliéfu Kotelných jam (zde biodiverzitu podstatně zvyšuje vápencový výchoz). K nejpozoruhodnějším patří nálezy endemických taxonů Carex viridula subsp. pseudoscandinavica, Galium sudeticum, Hieracium albinum, H. apiculatum, H. asperulum, H. corcontucim, H. decipiens, H. fritzei, H. glandulosodentatum, H. melanocarpum, H. nigrescens, H. nigrostylum, H. pedunculare, H. pseudalbinum, H. rohlenae, H. schneiderianum, H. sudeticum, H. tubulosum, Knautia arvensis subsp. pseudolongifolia, Pedicularis sudetica, Primula elatior subsp. corcontica, Sorbus sudetica. Dalšími vzácnými druhy, řazenými do kategorie druhů kriticky ohrožených jsou: Alchemilla fissa, Anemone narcissiflora, Bupleurum longifolium subsp. vapincense, Cardamine resedifolia, Carex atrata, Carex capillaris, Carex rupestris, Carex vaginata, Crepis mollis subsp. mollis, Cryptogramma crispa, Festuca versicolor, Hieracium inuloides, Luzula spicata, Primula minima, Prunus padus subsp. borealis, Rhodiola rosea, Salix herbacea, Saxifraga oppositifolia. Sporný je recentní výskyt druhů Gnaphalium supinum, Euphrasia frigida a Myosotis alpestris, již mimo území kraje roste Ribes petraeum. Z význačných druhů nižší kategorie ohrožení lze uvést: Aconitum callibotryon, Aconitum variegatum, Adenostyles alliariae, Agrostis rupestris, Achillea millefolium subsp. sudetica, Alchemilla plicata, Allium schoenoprasum subsp. alpinum, Allium victorialis, Andromeda polifolia, Antennaria dioica, Aquilegia vulgaris, Arnica montana, Asplenium viride, Baeothryon alpinum, Bartsia alpina, Betula carpatica, Botrychium lunaria, Campanula bohemica, Carex aterrima, Carex bigelowii, Carex paupercula, Coeloglossum viride, Crepis conyzifolia, Dactylorhiza longebracteata, Delphinium elatum, Dianthus superbus subsp. alpestris, Diphasiastrum alpinum, Empetrum hermaphroditum, Epilobium alsinifolium, Epilobium nutans, Festuca supina, Geum montanum, Gnaphalium norvegicum, Gymnadenia conopsea subsp. conopsea, Hieracium alpinum, Hieracium atratum, Hieracium bifidum, Hieracium caesium, Hieracium nigrescens, Hieracium prenanthoides, Hieracium schmidtii, Huperzia selago, Hypochaeris uniflora, Lilium martagon, Luzula sudetica, Pilosella aurantiaca, Pleurospermum austriacum, Poa laxa, Polystichum lonchitis, Pseudorchis albida, Pulsatilla scherfelii, Rhinanthus pulcher, Sagina saginoides, Salix lapponum, Scabiosa lucida subsp. lucida, Sedum alpestre, Selaginella selaginoides, Swertia perennis, Tephroseris crispa, Thesium alpinum, Thymus alpestris, Trollius altissimus, Viola biflora.

Biogeografické členění Toto členění je poměrně nové (CULEK et al. 1996) a jeho vznik byl motivován potřebou získat územní rámec pro stanovování reprezentativnosti nadregionálního a regionálního územního systému ekologické stability. Dosud používaný systém sosiekoregionů se ukázal málo propracovaným a další specializovaná členění (geomorfologické, fytogeografické, zoogeografické) zase neměla univerzální platnost. Vymezení bioregionů bylo provedeno především na základě odlišností reliéfových, půdně-geologických, floristických a vegetačních

Strana 76



poměrů. Přitom byl kladen důraz na určitou minimální rozlohu bioregionu, neboť pro každý bioregion mělo být vymezeno nejméně jedno reprezentativní nadregionální biocentrum o rozloze alespoň 1000 ha. Protože tento postup vedl k určité generalizaci, tj. vytváření nehomogenních bioregionů, byla připuštěna existence „nereprezentativních částí“ bioregionů, stejně jako jejich „nevýrazné hranice“. Při srovnání fytogeografického a biogeografického členění zjistíme, že v prvním případě je na území Libereckého kraje zastoupeno 12 fytogeografických okresů (některé se dále člení na podokresy) a 11 bioregionů. Hlavní rozdíly obou členění jsou následující: 1) Podještědí a Ralsko-bezdězská tabule jsou sloučeny do Ralského bioregionu 2) Lužická kotlina je spojena s Frýdlantskou pahorkatinou do Žitavského bioregionu 3) Ještědský hřbet je přičleněn k Jizerským horám do Jizerskohorského bioregionu 4) hranice mezi Jizerskými horami a Krkonošemi je vedena východněji, tj. k Jizerským horám je počítána i oblast v okolí Kořenova 5) Podkrkonoší je rozděleno na Železnobrodský a Podkrkonošský region (jejich hranice se částečně kryje s rozdělením fytogeografických podokresů Železnobrodské a Jilemnické Podkrkonoší) 6) Podokres Horní Pojizeří je vyčleněn z Českého ráje do Mladoboleslavského bioregionu. Z čistě odborného hlediska se jako odůvodněný jeví poslední zmiňovaný rozdíl, další úpravy jsou spíše účelové, neodrážející přírodní reálie. Markantní je to zejména v případě Ještědského hřbetu, jehož připojení k Jizerským horám je nelogické a zavádějící. To bohužel degraduje „vědecký přínos“ biogeografického členění, které alespoň na poli botanickém nenachází příznivou odezvu. Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout, že pro všechny bioregiony bylo zpracovány základní přírodovědné charakteristiky, zatímco pro déle existující fytogeografické jednotky nic podobného doposud neexistuje. Botanické charakteristiky bioregionů (převzato ex CULEK et al. 1996) Viz příloha (není součástí tištěné verze).


Strana 77


Obrázek 13: Biogeografické členění kraje (CULEK et al. 1996). 1.15 – Verneřický bioregion, 1.33 – Kokořínský bioregion, 1.34 – Ralský bioregion, 1.35 – Hruboskalský bioregion, 1.36 – Železnobrodský bioregion, 1.37 – Podkrkonošský bioregion, 1.56 – Žitavský bioregion, 1.66 – Lužickohorský bioregion, 1.67 – Jizerskohorský bioregion, 1.68 – Krkonošský bioregion, 1.6 – Mladoboleslavský bioregion

Tabulka 11: Zastoupení bioregionů v kraji číslo

název

1.6 1.15 1.33 1.34 1.35 1.36 1.37 1.56

Mladoboleslavský Verneřický Kokořínský Ralský Hruboskalský Železnobrodský Podkrkonošský Žitavský - Frýdlantská pahorkatina - Žitavská pánev

1.66 1.67 1.68 Celkem

Strana 78

Lužickohorský Jizerský Krkonošský Liberecký kraj

podíl

plocha v ha

2,2 % 3,4 % 6,4 % 28,9 % 4,2 % 11,9 % 5,3 % 13,2 %

6 880 10 818 20 328 91 518 13 148 37 592 16 652 41 850

7,9 % 5,3 %

25 054 16 796

4,0 % 16,0 % 4,5 % 100,0 %

12 663 50 619 14 220 316 289



B) Potenciální přirozená vegetace Pod pojmem potenciálně přirozená vegetace se rozumí taková vegetace, která by se v určitém území ustálila, pokud by člověk do ní přestal náhle a zcela zasahovat (TÜXEN 1956). Časový rozměr, během něhož by k tomuto došlo, není rozhodující, neboť jde o vystižení potenciálu stanoviště, ekotopu. V tomto konceptu jsou již zahrnuty všechny nevratné změny prostředí, které člověkem během svého dosavadního působení způsobil, tj. změny reliéfu, nevratné změny vodního režimu a degradace půd. Naopak není uvažován např. vliv znečištěného ovzduší, vratné změny vodního a půdního režimu, vliv přemnožené spárkaté zvěře aj. Je zřejmé, že jde pouze o hypotetický stav, který by z mnoha důvodů v praxi nikdy nemohl nastat. Představa potenciální přirozené vegetace je ale dobrým východiskem při nápravě narušené krajiny, zejména ve zvláště chráněných územích, kde často představuje optimální cílový stav ochranářské péče. V podmínkách České republiky je potenciální přirozenou vegetací téměř vždy nějaký typ lesního společenstva. Přirozená bezlesí jsou plošně nepatrná a zahrnují skalní výchozy, extrémně výhřevná stanoviště v teplejší části státu, silně zamokřené plochy rašelinišť a slatinišť a nejchladnější polohy vysokých hor (alpínský, popř. subalpinský vegetační stupeň). Takové biotopy nalezneme i na území Libereckého kraje, jejich rozloha je však v úhrnu nepatrná, v řádu několika málo stovek hektarů. Potenciální přirozená vegetace (dále jen PPV) je vegetačním vyjádřením stanovištních faktorů, tj. reliéfu, půdně-geologických podmínek a lokálního klimatu. Jelikož tyto veličiny vykazují na území kraje značnou variabilitu, je i zdejší PPV značně pestrá. Celkově chladnější a srážkově nadprůměrné klima ± suboceánského ladění má za následek zřetelnou odlišnost většiny našeho území od vnitrozemí Čech, potažmo například od jižní Moravy. To je vyjádřeno již ve fytogeografickém členění, kdy území kraje leží mimo termofytikum a naopak jeho téměř pětinu zaujímají okresy oreofytika. Nejnázornějším toho odrazem je přirozené rozšíření lesních dřevin. Hlavními dřevinami PPV Libereckého kraje jsou buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba). Před příchodem člověka, tj. zhruba před tisíci lety, tyto dvě dřeviny vévodily většině zdejších lesů, což dokládají paleobotanické průzkumy, archivní doklady i zbytky nejzachovalejších lesů. Na Českolipsku navíc vystupovala borovice lesní (Pinus sylvestris), zdaleka ne však v takovém množství, jako dnes. S kolonizací krajiny dochází k prosvětlování lesů a tím i šíření světlomilné borovice a dubu především na úkor buku. Ten je v průběhu historie i selektivně vytěžován pro vysokou výhřevnost svého dřeva. Na rychlém ústupu buku se také podepsala dříve běžně rozšířená pastva dobytka v lesích, která naopak vedla k dočasnému převládnutí tehdy odolnější jedle. V důsledku těchto historických změn buk ztratil dominanci (nebo i zcela vymizel) z ekotopů, na nichž nenacházel optimální podmínky, tj. zejména z chudých půd na pískovcích, ale i z nižších poloh v blízkosti osídlení. Naopak jedle se stala v průběhu 17.-18. století nejhojnější dřevinou kraje, zejména ve středních polohách. Plánovité lesní hospodaření, spojované s umělou obnovou lesa na holosečích vedlo k nebývalému rozšíření smrku a borovice jako hlavních hospodářských dřevin. Jedle, ač po stránce ekonomické atraktivní dřevina, nebyla pro tento způsob hospodaření dostatečně přizpůsobivá a pod vlivem dalších rušivých činitelů postupně získala status vzácné a místy již zcela vyhynulé dřeviny. Při podrobnějším terénním šetření zjistíme, že buk je na většině území kraje vitální dřevinou, byť mnohde zastoupenou již jen roztroušenými starými stromy. Výrazné „zbukovění“ je zřetelné v celé východní části kraje: týká se především celého Podkrkonoší, Českého ráje, Ještědského hřbetu, větší části Krkonoš a Jizerských hor (v obou pohořích je buk paleobotanicky doložen i z nejvyšších poloh, kde jej dnes již nezastihneme). Ve Frýdlantské


Strana 79


pahorkatině jsou bučiny indikovány jen místně, vodou ovlivněné kyselé půdy byly v minulosti obsazeny převážně jedlí, místy s příměsí dubu letního. Také značnou část Lužické kotliny a Lužických hor ovládal buk, stejně jako vyšší polohy Verneřického středohoří. Situace je složitější na většině území Českolipska, neboť zde se bučiny dochovaly především na neovulkanických vrších, souvisleji pak v Hradčanské pahorkatině. Na většině území pak mají významné potenciální rozšíření dub a borovice, k nimž ale velmi často přistupuje i buk. O tom, že buk je potenciálně hojnou až dominantní dřevinou i na chudých pískovcových podkladech Ralsko-bezdězské tabule, svědčí četné staré buky roztroušené po území bývalého vojenského újezdu Ralsko, jakož i relativně příznivé půdní podmínky a složení fytocenózy na většině území. Více méně bez buku jsou potenciálně jen podmáčené a zrašelinělé pánve, sušší mrazové sníženiny a vysýchavá písčitá eluvia, která i v současnosti porůstá ± zakrslá borovice. Buk zřejmě nikdy početněji nerostl ani na terasových píscích v doprovodu střední Ploučnice, jakož i v trvale zamokřené nivě. Naproti tomu dub je na území kraje potenciálně méně častou dřevinou, vystupující spíše v příměsi s bukem, jedlí, borovicí, lípou a habrem. Na většině území se jedná především o dub letní (Quercus robur), který úspěšně přežívá na vlhkých půdách kotlin a méně zamokřených niv. Naopak dub zimní (Quercus petraea) vystupuje dnes především na pískovcových podkladech, jako doprovod kulturních borů, dále pak jako reliktní dřevina na neovulkanických elevacích; jinde se jeví jako dřevina kulturně podmíněná, popř. jako recentní migrant. Doubravy nalezneme všude v nižších a teplejších polohách, většinou se ale jedná o uměle založené porosty anebo o přípravné lesy na stanovišti bučin až jedlin, případně smíšených hájů. Přirozenější charakter mají doubravy (často ve směsi s lípou, habrem, bukem a borovicí) na krátkých svazích jižní a západní expozice nad nivami vodotečí, tj. na termicky nejpříznivějších stanovištích kraje. Habr obecný (Carpinus betulus) je typickým reprezentantem listnatých hájů – spolu s dubem, a lípou. V Libereckém kraji je rozšířen především podél vodní sítě, v již zmíněných svahových hájích, kde nachází nejpříznivější ekologické podmínky. Proti proudu některých vodotečí se dostal relativně hluboko do chladných území: do Podještědí proti proudu Ploučnice, Ještědského potoka, Mohelky a jejích přítoků, do Liberecké kotliny a Ještědského hřbetu proti proudu Lužické Nisy, do Podkrkonoší proti proudu Jizery a jejích přítoků, do Frýdlantské pahorkatiny proti proudu Smědé. Dále se habr vyskytuje na neovulkanických kopcích v Českém středohoří a Ralské pahorkatině. Mimo uvedené biotopy nacházíme habr jen zřídka, zpravidla v podobě mladých jedinců, které jsou dokladem současné migrační vlny. Přestože rozšíření habru bylo historicky značně ovlivněno člověkem, v údolních systémech Libereckého kraje se habr jeví jako dřevinou více méně reliktní (byť mladoholocénní), doprovázenou typickou garniturou hájových rostlin. Lípa srdčitá (Tilia cordata) má širší ekologickou amplitudu než habr, a proto ji v našem území zastihneme častěji. Na příhodných stanovištích (sprašové hlíny) vystupuje společně s dubem letním v submontánním typu hájů na rozhraní asociací Melampyro nemorosiCarpinetum a Tilio-Carpinetum. V současnosti má větší vitalitu než dub, který zřejmě výhledově nahradí. Jako dřevina vtroušená vystupuje lípa i v teplejších polohách květnatých bučin, vzhledem odolnosti vůči mrazu a mírnému zamokření se uplatňuje i v kotlinovém terénu. Paleobotanicky je doložena ze severní části Podještědí jako dřevina hojnější než dub (FIRBAS 1927). Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) je vyhraněným reliktním druhem neovulkanických elevací nejhojněji na Tlustci), ale i západně orientovaných svahů Jizerských hor a hlubokých údolních systémů (Jizera). Na jiných typech stanovišť se přirozeně nevyskytuje.

Strana 80



Javor klen (Acer pseudoplatanus) má přirozené rozšíření zejména v polohách květnatých bučin a na suťových rozpadech živnějších hornin, s těžištěm výskytu v submontánním až montánním stupni. Běžně zde vystupuje i na prameništích a v doprovodu potoků. Ve stabilizovaných fytocenózách vystupuje zpravidla jako dřevina přimíšená, v suťových terénech někdy i jako dřevina hlavní (ne však jediná). Javor mléč (Acer platanoides) roste na živných půdách nižších a středních poloh, optimum výskytu má v suťových lesích. Na rozdíl od klenu mu nevyhovují lužní polohy a také dosahuje menších nadmořských výšek. Javor babyka (Acer campestre) je rozšířen pouze na několika lokalitách v teplejších částech kraje (snad nejhojněji na Skalickém vrchu u Nového Boru, kde může jít o exklávu souvislejšího výskytu ve Verneřickém středohoří), častěji ale vystupuje jako dřevina nepůvodní (např. v Bystré nad Jizerou). Podobný charakter rozšíření má i jilm polní (Ulmus minor). Z oblasti Verneřického středohoří zasahuje do západní části kraje i nepočetný výskyt jeřábu břeku (Sorbus torminalis). Jilm horský (Ulmus glabra) je jediným z jilmů, který je v Libereckém kraji běžněji rozšířen. Jeho současné rozšíření je ale značně ovlivněno grafiózou, která jeho populace zredukovala na nepočetné přežívající staré stromy a větší počet mladých jedinců, kteří této houbové chorobě zatím nepodléhají. Jilmy jsou běžně rozšířeny na neovulkanických vrších (zejména bazaltických) ve Verneřickém středohoří, Ralské pahorkatině a v Lužických horách, velmi hojně se vyskytovaly na živnějších půdách v Ještědském hřbetu, údolních polohách Jizerských hor, nižších poloh Krkonoš a na příhodných stanovištích v Podkrkonoší. V polohách suťových lesů byl jilm horský místy i hlavní dřevinou, dnes ovšem jeho dominanci často připomínají jen vybělené pahýly a světliny, které dosud nestačily zarůst. Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) je dřevinou suťových lesů, živných pramenišť a luhů středních i nižších poloh. Na minerálně silných substrátech, zvl. v Českém středohoří, severní části Ještědského hřbetu a na bazaltoidech Ralské pahorkatiny a Lužických hor je velmi vitální a vystupuje jako přípravná dřevina i na stanovišti květnatých bučin. Na troficky chudých půdách, které zaujímají značnou část Dokeské pahorkatiny, Frýdlantské pahorkatiny a Jizerských hor, jej nenalezneme. Olše lepkavá (Alnus glutinosa) je běžně rozšířena v podmáčených polohách v širokém výškovém rozpětí. Velmi často je ale dřevinou pionýrskou či přípravnou, která předchází lužním formacím s vyšším podílem jasanu či klenu, někdy dokonce i buku. Olše šedá (Alnus incana) je přirozeně rozšířena na prameništích a při potocích ve Verneřickém středohoří, Lužických horách, Ještědském hřbetu, Jizerských horách, Krkonoších i v Podkrkonoší, nezřídka je však pěstována jako meliorační dřevina, a to i na půdách vodou neovlivněných. Smrk ztepilý (Picea abies) je dnes nejběžnější dřevinou kraje s 50% podílem na druhové skladbě stávajících lesů. V přirozeném stavu by sice byl dřevinou rozšířenou na většině území, většinou ale vystupující jako dřevina vtroušená, v lepším případě přimíšená. Porosty převážně smrkové by byly omezeny jen na rašeliny či podmáčené půdy v chladných polohách, přičemž i na těchto ekotopech by smrk často doprovázela jedle, olše, popř. bříza. V nejvyšších polohách Krkonoš, Jizerských hor a maloplošně i v Ještědském hřbetu jsou potenciálně rozšířeny horské klimaxové smrčiny. S výjimkou nejvyšších partií (v Jizerských horách cca nad 1040 m n. m.) by ale i v nich byl významně přimíšen buk, rekonstrukčně i jedle. Jedle bělokorá (Abies alba) je vedle buku potenciálně nejvýznamnější dřevinou kraje. Posouzení jejího přirozeného rozšíření značně znesnadňuje skutečnost, že dnes již nacházíme Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Strana 81


pouze jednotlivé (a místy velmi ojedinělé) dožívající stromy, které neposkytují solidnější informaci o jejím stanovištním potenciálu. Z historicky doloženého složení lesů je třeba předpokládat hojné až dominantní zastoupení jedle především na střídavě vlhkých půdách pahorkatin a kotlin, zvláště v polohách inverzního klimatu a na půdách chudých živinami. Dalším potenciálním ekotopem jedle jsou podmáčené (sub) mezotrofní půdy, kde roste spolu se smrkem, olší a dubem letním. Hojná byla jedle i na nevýživných půdách na podložích pískovců, zejména v chladnějších územích; její doprovod tu tvořil smrk, buk, ve výhřevnějších terénech i dub. Specifické jsou „suťové jedliny“ na rozpadech minerálně nejslabších hornin – křemenců, křemenných svorů a cenomanských pískovců. Jako příměs je pak jedle téměř všudypřítomnou dřevinou: kromě bučin by rostla zejména ve vlhkých doubravách, suťových lesích a v submontánních hájích. Borovice lesní (Pinus sylvestris) má v současných lesích kraje přesně čtvrtinové zastoupení, na Českolipsku pak tvoří rovnou polovinu druhové skladby. Jako dřevina přirozeně dominantní by ale rostla pouze na nejchudších pískovcových substrátech, jejichž úhrnná rozloha je až řádově nižší. Jinde by tvořila příměs buku, jedli a dubu, v rašelinných terénech by rostla spolu se smrkem a/nebo břízou.

Mapa potenciální přirozené vegetace Bližší představu o charakteru PPV nám podávají různá mapová díla. V našich podmínkách se jedná o následující: 1. Mapy vegetačních stupňů. Zahrnují rozšíření vegetačních stupňů v pojetí prof. Zlatníka. Z r. 1971 pochází „Biogeografického členění ČSR“, přehledná mapa zpracovaná v měřítku 1:500 000. Vyznačeny jsou organokomplexy vegetačních stupňů, tj. dominantní a doprovodný vegetační stupeň. Na území Libereckého kraje je situace následující: V oblasti Verneřického středohoří je vyznačen stupeň dubobukový s méně hojným stupněm bukodubovým. V Českolipské kotlině převládá stupeň dubobukový, s doprovodem údolní nivy. V Ploučnickém Podještědí zcela převažuje stupeň dubobukový, na nejvyšších neovulkanických vrších má okrajové zastoupení stupeň jedlobukový. Ve Strážské kotlině je mapován stupeň bukový (!) s podružným zastoupením stupně bukodubového. Jižní část Českolipska zaujímá stupeň bukodubový, s proměnlivým podílem stupně dubobukového. Na Českodubsku a Turnovsku (Český ráj) je převažující jednotkou stupeň bukodubový, přimíšenou stupeň dubobukový a podružnou stupeň bukový. V Lužických horách a v Ještědském hřbetu převládá jedlobukový stupeň, podružně je zastoupen stupeň dubojehličnatý. Podobná je situace v Podkrkonoší, kde však stupeň dubojehličnatý má podíl 25-50 %. V Lužické kotlině a ve Frýdlantské pahorkatině je dominantní stupeň dubojehličnatý, podružný pak stupeň dubobukový. Nižší polohy Jizerských hor a Krkonoš zaujímá stupeň jedlobukový, přimíšeně stupeň jedlosmrkobukový. Ten je pak dominantní v jádrové části Jizerských hor; v jejich východní části a v části Krkonoš jej doprovází ještě stupeň smrkový. Čistý stupeň smrkový je vyznačen pouze v Krkonoších, v hřebenových polohách pak na něj navazuje plošně omezený stupeň klečový. Tato mapa vegetační stupňovitosti byla později revidována (Löw et al. 1995), ovšem v mnohem menším detailu a pouze v hranicích katastrálních území. Také zde nejsou již rozlišovány organokomplexy, ale pouze vegetační stupně dominující. Změny jsou poměrně zásadní. Ve středních polohách je velkopošně vymezen „čistý“ stupeň bukový, který byl předtím jako hlavní vyznačen jen v Strážské kotlině (zcela nelogicky). Dubobukový stupeň zaujímá do území vstupuje klínovitě z horního Pojizeří, částečně snad ještě zasahuje na jih Českolipska. V Českolipské kotlině je na dosti velké ploše vymezen stupeň dubojehličnatý. Stupeň jedlobukový pokrývá Ještědský hřbet, většinu Jizerských hor, Podkrkonoší a část Krkonoš. Ve východní části Jizerských hor je vyznačen stupeň jedlosmrkobukový až smrkový, ve vrcholových partiích Krkonoš stupeň jedlosmrkobukový až klečový. Popsaná regionalizace je ovšem příliš hrubá a v některých momentech i problematická. Proto tyto mapy nemají větší praktický význam.

Strana 82



2. Mapy skupin typů geobiocénů (STG). Jde o detailní biogeografické členění (ZLATNÍK 1976), prováděné v rámci dokumentací ÚSES v mapách měřítka 1:10 000. STG jsou již úžeji vymezenými jednotkami, odrážejícími klimatickou, trofickou a hydrickou charakteristiku biotopu, s definovanou dřevinnou skladbou potenciálního lesního společenstva. Zdánlivě by mohlo jít o nejdokonalejší zachycení PPV, neboť lesní typologické mapy téhož měřítka popisují pouze stávající lesní plochy. Vypovídací hodnotu map STG ovšem degraduje velmi kolísavá úroveň zpracování, jež vyplývá s často nedostatečné erudice jejich autorů či příliš formálního přístupu. Také obsahová náplň STG ne vždy odráží předpokládanou druhovou skladbu PPV na dané kombinaci stanovištních proměnných. 3. Lesní typologické mapy. Jde o velmi kvalitní podklad, který jednotným způsobem v měřítku 1:10 000 dokumentuje PPV na ploše všech nynějších lesů. V tom je současně největší nedostatek typologických map, neboť stranou jejich zájmu leží 2/3 území státu, často pak plochy, na nichž měly lesy zřejmě značně odlišný charakter od zachovalých přirozených lesů. Nedostatkem je i to, že pro hodnocení větších území chybí generalizované mapy hrubších měřítek (pro lesnickou praxi nemají uplatnění). 4. Mapy přirozené vegetace s fytocenologickou legendou. Celorepublikové pokrytí mají dvě mapová díla: starší Geobotanická mapa ČSR v měřítku 1:200 000 (MIKYŠKA et al. 1968-1972; později generalizovaná do měřítka 1:1 000 000 – MORAVEC & NEUHÄUSL 1976) a modernější Mapa potenciální přirozené vegetace ČR v měřítku 1:500 000 (Neuhäuslová et al. 1998). Obsahem obou map jsou vegetační klasifikační jednotky curyšsko-montpellierské školy (někdy sdružené do širších souborů) – v prvním případě převážně svazy, ve druhém případě většinou asociace. Novější mapa je výsledkem revize, ovšem i značné generalizace mapy starší. Dříve vylišeným jednotkám byl dán konkrétnější obsah, některé jednotky (např. horské smrkové bučiny) byly vymezeny zcela nově, u dalších jednotek byly posunuty hranice. Z velké části ale nová mapa přebírá obsah starší „Geobotanické mapy“, a to i s jejími zjevnými chybami. V následujícím textu bude proto podán stručný komentář k mapě Potenciální přirozené vegetace měřítka 1:500 000 a pro zachycení většího územního detailu bude připojena i starší mapa v měřítku 1:200 000. Přílohu Koncepce pak tvoří vegetační mapa zcela nová, v měřítku 1:175 000, která je výsledkem delšího bádání jednoho z autorů této Koncepce (R. Višňák). Mapa potenciální přirozené vegetace 1:500 000 (NEUHÄUSLOVÁ et al. 1998) Z připojeného výřezu mapy a z její legendy je patrné, že na území kraje bylo vylišeno 11 mapovacích jednotek: 1 – střemchová jasenina (Pruno-Fraxinetum), místy v komplexu s mokřadními olšinami (Alnion glutinosae). Tato jednotka reprezentuje jediný typ luhů, mapovaný na území kraje. Vzhledem k měřítku je zakreslena pouze v nejširších částech niv, zejména při Ploučnici a Jizeře. Její reálné rozšíření je ale mnohem větší a zahrnuje nivy mnoha vodotečí do nadmořské výšky cca 400 metrů. Výše je střemchová jasenina vystřídána udatnovou olšinou (Arunco sylvestris-Alnetum glutinosae), v pramenných polohách pak navazují enklávy ostřicové jaseniny as. Carici remotae-Fraxinetum, na oligotrofních substrátech a v horských polohách je naopak maloplošně rozšířena smrková olšina as. Piceo-Alnetum. Úzké údolní zářezy, často při úpatí svahových hájů anebo v oblastech s rozšířením hájových společenstev se lokálně vyskytuje ptačincová olšina (Stellario-Alnetum glutinosae). 7 – černýšová dubohabřina (Melampyro nemorosi-Carpinetum). Tato jednotka listnatých hájů („chlumů“) je mapována v podobě řady enklvá v nejteplejších částech území: v jihozápadní části Českolipska, v Liberecké a Žitavské kotlině, v západní části Frýdlantské pahorkatiny, ve


Strana 83


středním Pojizeří a na rozvodí Libuňky a Cidliny. Reálné rozšíření na Českolipsku je zřejmě ještě větší, pravděpodobně se tu však jedná o přechodné submontánní typy s hojnou jedlí, místy i bukem a lípou. Maloplošně jsou dubohabřiny recentně rozšířeny ve svazích nad některými vodními toky (Ploučnice, Ještědský potok, Sporka, ale i v rovinném terénu jižně od Zahrádek a Novozámeckého rybníka. Naopak výskyt v Liberecké kotlině je zjevně nadhodnocen, přinejmenším na pravém břehu Lužické Nisy jsou přirozeně rozšířeny bikové bučiny, byť s příměsí dubu letního a místy i habru. V Hrádecké pánvi (Žitavské kotlině ve fytogeografickém smyslu) je zase rozšíření podhodnoceno, když na části reálného výskytu je zakreslena enkláva jedlové či acidofilní doubravy. Na rozdíl od hájů v jižnějších částech kraje a zejména od hájů svahových, mají tyto porosty přechodný ráz k polonské as. TilioCarpinetum. Ve Frýdlantské pahorkatině jsou „dubohabřiny“ vymapovány na dosti velké ploše zejména v sz. části výběžku. To je významný rozdíl oproti původnímu vymezení v Geobotanické mapě, kde byly zakresleny pouze jižně od Frýdlantu. Řešení tohoto rozporu není jednoznačné. Typická hájová společenstva nacházíme pouze ve svazích nad pravým břehem Smědé, místy i jinde ve svažitých terénech při obou březích toku. V méně členitém terénu, např. mezi Habarticemi a Pertolticemi jsou v rámci jehličnatých kulticenóz zastiženy fragmenty listnatých porostů s dubem a lípou, avšak více méně bez hájových podrostových druhů, které jsou v okolí Smědé relativně početné. Naopak hojná je Vignea brizoides, ve stromovém patře je místy častý buk. Jde-li vůbec o potenciální porosty svazu Carpinion, pak se jedná o krajní submontánní typy s hojnou jedlí a bukem. Totéž se týká i menší enklávy v Jindřichovicích pod Smrkem, která navíc leží již v poměrně značné nadmořské výšce. 18 – bučina s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum). Jde o jedinou mapovanou jednotku květnatých bučin na území kraje. Dle mapy pokrývá většinu Lužických hor, prakticky celý Ještědský hřbet, jižní okraje Jizerských hor a značnou část Podkrkonoší. V podobě maloplošných výskytů vystupuje i v Ralské pahorkatině a Českém ráji, zachycena je i ve Verneřickém středohoří. Toto vymezení zůstává poplatné Geobotanické mapě, kde ovšem vycházelo z poněkud odlišného pojetí. Vyjdeme-li ze současného stavu lesů, dospějeme ke značně rozdílným závěrům. Realitě neodpovídá především dominantní výskyt v Lužických horách a v Ještědském hřbetu. V prvním případě jsou květnaté bučiny rozšířeny pouze minoritně, na plošně omezených výchozech bazaltoidů a jejich deluviích, ve druhém případě jde pak o mozaiku květnatých a acidofilních typů. V Jizerských horách pak nacházíme květnaté bučiny pouze sporadicky, z rekonstrukčního pohledu ale mohly být častější, neboť antropicky podmíněná acidifikace (jakož i pěstování smrku) prokazatelně vede k ústupům bylinných indikátorů květnatých bučin ve prospěch acidofytů, jako je třtina chloupkatá. Realističtější je zákres v Podkrkonoší, kde i dnes jsou fragmenty květnatých bučin hojné, na velké části území dokonce hojnější, než fragmenty bučin acidofilních. Pokud jde o asociační příslušnost recentních květnatých bučin, jsou vedle kyčelnicové bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum) rozšířeny i další typy, které mapa nepostihuje. V Lužických horách, Ralské pahorkatině a zčásti i ve Verneřickém středohoří je to strdivková bučina as. Melico-Fagetum, která je zde celkově hojnější než bučina kyčelnicová. V teplejších částech území jsou rozšířeny fytocenologicky nevyhraněné porosty blízké lipové bučině as. Tilio cordatae-Fagetum. V exponovaných polohách balvanových rozpadů, často i na minerálně chudších horninách, je roztroušeně vyvinuta kostřavová bučina – as. Festuco altissimaeFagetum. Bučiny v Podkrkonoší sice formálně náleží k bučině s kyčelnicí devítilistou, v rámci ní ale představují málo diferencovaný submontánní typ. 24 – biková bučina (Luzulo-Fagetum). Tato jednotka je v rámci kraje plošně nejvýznamnější. Jde o acidofilní bučiny středních poloh, ve většině případů ale reprezentované typem s metličkou křivolakou (subas. deschampsietosum flexuosae). V nízko položených svazích se pak lokálně vyskytují i „reliktní typy“ se třtinou rákosovitou. Reálné rozšíření acidofilních

Strana 84



bučin je ještě mnohem větší, a to jednak na úkor vymapovaných květnatých bučin (kyčelnicové bučin), jednak na úkor dalších jednotek, zejména brusinkové borové doubravy na Českolipsku. Část těchto ploch ovšem zaujímají porosty s převládající jedlí. 25 – smrková bučina (Calamagrostio villosae-Fagetum). Jde o jednotku horských bučin, resp. bučin s příměsí smrku a jedle a se třtinou chloupkatou v bylinném patře. Společenstvo je rozšířeno na velké části Jizerských hor a ve středním stupni Krkonoš. Reálné rozšíření je větší, a to zejména na úkor kyčelnicové bučiny v jižní části hor. Bučiny se třtinou chloupkatou se vyskytují rovněž ve vrcholových partiích Lužických hor (zde dokonce na velkých plochách) a Ještědského hřbetu, kde ovšem představují méně vyhraněný typ, se slabým zastoupením montánních prvků. 36 – biková a/nebo jedlová doubrava (Luzulo albidae-Quercetum, Abieti-Quercetum). Jak je z názvu patrné, tato jednotka zahrnuje dvě různá společenstva, která se značně liší i ekologicky. Zatímco biková doubrava obsazuje vysýchavé oligotrofní půdy, jedlová doubrava (jakožto společenstvo značně hypotetické, dnes již na celém území státu téměř zaniklé) zaujímá střídavě vlhké hlubší půdy. Z analýzy stanovištních poměrů i z fytocenologického rozboru současných lesů je zřejmé, že ve vyznačeném prostoru půjde častěji o jedlovou doubravu než o bikovou doubravu. Jednotka je mapována především v Českolipské kotlině a v části Frýdlantské pahorkatiny v širším doprovodu říčky Řasnice, dále pak v Hrádecké pánvi, kde se ovšem jedná o nedorozumění. I při značně mlhavém vymezení jedlové doubravy je ale zřejmé, že část její plochy nejspíše náleží jiným jednotkám. Tak v okolí České Lípy a Zákup lze na vápnitých sedimentech očekávat spíše okrajový typ hájového společenstva, blízký as. Melampyro nemorosi-Carpinetum subas. colchicetosum, chudší terény pak odpovídají bezkolencové doubravě as. Molinio arundinaceae-Quercetum. V Ploučnickém Podještědí jednotka zasahuje zčásti do pískovcových terénů, kde lze očekávat spíše okrajový typ acidofilních bučin, velká část této arely nicméně zahrnuje akumulační terény, v nichž historicky jedle hrála významnou úlohu (ovšem pouze s podružným uplatněním dubu). Otázka výskytu u Hrádku nad Nisou již byla diskutována. Ve Frýdlantské pahorkatině je historicky (i paleobotanicky) doložena jedle jako vůdčí dřevina, častý zde byl ale buk, zatímco větší uplatnění dubu je diskutabilní. V širším pojetí zde ovšem „jedlovou doubravu“ vymezit lze. 38 – brusinková borová doubrava (Vaccinio vitis-idaeae-Quercetum). Tato jednotka je dominantním vegetačním útvarem Ralsko-bezdězské tabule a zaujímá i významnou část Polomených hor a Podještědí. Do značné míry se kryje s výskytem kvádrových pískovců – výjimkou jsou ale Lužické hory a Český ráj, kde jsou mapovány bikové, místy dokonce květnaté bučiny. Jde o vůbec nejdiskutabilnější jednotku na území kraje. V druhové skladbě se předpokládá kolísavý podíl dubu zimního a borovice lesní, buk není uvažován. Při analýze reálných porostů a stanovištních faktorů ale zjistíme, že na velké části areálu „brusinkové borové doubravy“ má zřetelný potenciál buk, zatímco borovice je ± kulturně podmíněna a dub pozitivně reaguje na změnu prostředí vyvolanou uměle pozměněnou druhovou skladbou. Na konci těchto úvah stojí závěr, že namísto „borové doubravy“ jde (alespoň rekonstrukčně, tj. s pominutím půdní degradace vyvolané pěstováním borovice a smrku) většinou o krajní typ acidofilní bučiny s přirozenou příměsí borovice, dubu, historicky i jedle a smrku, jenž lze pro jednoduchost označit za „borovou bučinu“. Porosty tohoto charakteru lze dosud pozorovat v nižších polohách Lužických hor, v Českém ráji, vzácně i v Podještědí, kde na příznivějších ekotopech přecházejí do bikových (či spíše metličkových) bučin. Je také pozoruhodné, že v mapě PPV nejsou zahrnuty rozsáhlé recentní bučiny severně od Břehyňského rybníka (zde se jedná dokonce o květnaté typy, byť degradované). Na dalších plochách lze předpokládat hypotetické brusinkové jedliny či spíše jejich přechodné typy. Skutečné borové doubravy (s přechodem do reliktních borů) mají své místo mezi Hradčany a Doksy, jako maloplošné


Strana 85


útvary pak na skalních hranách porůznu všude, kde kvádrové pískovce vystupují na povrch. Také na Kokořínsku jsou častější borové bučiny než porosty borové doubravy či dokonce reliktní bory. Podobná situace je i na Turnovsku (Klokočské skály, Borecké skály, zčásti i Hruboskalsko), kde v závislosti na reliéfu a vyzrálosti půdního profilu zastihneme gradient lesních typů od reliktních borů přes borové doubravy a borové bučiny až po bikové bučiny (na Kokořínsku též přechodné dubohabřiny). 43 – třtinová smrčina (Calamagrostio villosae-Piceetum). Klimaxová smrčina zaujímá nejvyšší polohy Jizerských hor a Krkonoš. V Jizerských horách je mapována cca od 900 m, v Krkonoších od cca 1050 m. Do tohoto vymezení ovšem spadá i přechodný stupeň s vyznívajícím bukem (historicky i s jedlí), označovaný jako subas. fagetosum. V Jizerských horách se jedná o většinu mapovaného výskytu této třtinové smrčiny. Podružně je – zejména v Krkonoších – zastoupena i druhově bohatší papratková smrčina (Athyrio alpestrisPiceetum). 46 – komplex společenstev kosodřeviny (Pinion mughi) a alpinské vegetace (Juncetea trifidi, Mulgedio-Aconitetea, Salicetea herbaceae aj.). Tato typicky vysokohorská vegetace je rozšířena pouze v subalpínském až alpínském stupni Krkonoš. Fyziognomicky příbuzné typy v Jizerských horách spadají pod jednotku č. 50.

Obrázek 14: Mapa potenciální přirozené vegetace (NEUHÄUSLOVÁ et al. 1998) – originál v měřítku 1:500 000. 1 – střemchová jasenina (Pruno-Fraxinetum), místy v komplexu s mokřadními olšinami (Alnion glutinosae), 7 – černýšová dubohabřina (Melampyro nemorosi-Carpinetum), 18 – bučina s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum), 24 – biková bučina (Luzulo-Fagetum), 25 – smrková bučina (Calamagrostio villosaeFagetum), 36 – biková a/nebo jedlová doubrava (Luzulo albidae-Quercetum, Abieti-Quercetum), 38 – brusinková borová doubrava (Vaccinio vitis-idaeae-Quercetum), 43 – třtinová smrčina (Calamagrostio villosaePiceetum), 46 – komplex společenstev kosodřeviny (Pinion mughi) a alpinské vegetace (Juncetea trifidi,

Strana 86



Mulgedio-Aconitetea, Salicetea herbaceae aj.), 48 – komplex osřicovorašeliníkových společenstev minerotrofních rašelinišť (Scheuchzerietalia palustris p. p.), 50 – komplex horských vrchovišť (Sphagnetalia medii p. p.), zčásti s klečí a/nebo rašelinnou smrčinou (Sphagno-Piceetum).

47 – komplex ostřicových a ostřicovomechových společenstev minerotrofních rašelinišť (Caricetalia fuscae). Jednotka je vymezena na jediné malé enklávě na horní Ploučnici, která však nemá zjevný charakter přirozeného bezlesí (jde o extenzivní podmáčenou louku, která v důsledku degradace postupně zarůstá dřevinami). 48 – komplex ostřicovorašeliníkových společenstev minerotrofních rašelinišť (Scheuchzerietalia palustris p. p.). Přirozeně nelesní vegetace tohoto typu (zde mj. s Rhynchospora alba) je zakreslena na nevelké ploše u Břehyňského rybníka. Plochy přirozeného bezlesí různého charakteru se ovšem reálně vyskytují i na dalších místech v okolí Doks a Jestřebí. 50 – komplex horských vrchovišť (Sphagnetalia medii p. p.), zčásti s klečí a/nebo rašelinnou smrčinou (Sphagno-Piceetum). Jednotka je mapována na řadě drobných lokalit v centrální a východní části Jizerských hor, vzácně v hřebenové poloze Krkonoš. Vedle typických rašeliništních bezlesí se na Velké a Malé jizerské louce vyskytují i druhově chudé trávníky na štěrkových náplavech, které lze rovněž pokládat za primární bezlesí. Geobotanická mapa Českých zemí v měřítku 1:200 000 (MIKYŠKA et al. 1968-1972)

Obrázek 15: Rekonstruovaná přirozená vegetace (MIKYŠKA et al. 1968) – orig. v měřítku 1:200 000. fialová – luhy a olšiny, světle zelená – dubohabřiny a lipové doubravy, tmavě zelená – suťové lesy, světle modrá – bukové (acidofilní) bučiny a jedliny, tmavě modrá – květnaté bučiny, šedá se šrafou – horské (smrkové) bučiny, růžová (vzácně u Bělé pod Bezdězem) – xerofilní doubravy, okrová – acidofilní a jedlové doubravy, okrová se šrafou (tmavší) – borové doubravy, hnědá – klimaxové smrčiny, hnědá se šrafou – podmáčené a rašelinný smrčiny, tmavě šedá – vrchoviště a přechodová rašeliniště.


Strana 87


Legenda této mapy je podstatně jednodušší, zvláště pak při celostátním porovnání, kdy nová mapa má 51 jednotek a tato starší jen 20 jednotek. Na území Libereckého kraje je oproti nové mapě nápadné zejména odlišné hodnocení Frýdlantské pahorkatiny, kde jsou v mnohem menší míře vymapovány dubohabřiny, zatímco většinu území pokrývá mozaika acidofilních bučin (pod nimiž se ale mohou skrývat i jedliny) a květnatých bučin. Vysoký podíl květnatých bučin na území kraje zřejmě vyplývá z tehdy rozšířeného názoru, že bikové (kyselé) bučiny jsou výsledkem degradace květnatých bučin, které byly původně všeobecně rozšířené. Vzhledem k tomu, že na zpracování mapy se podílelo více autorů, nejsou názory na rekonstrukci vegetace v dílčích územích jednotné, v některých případech jsou dokonce značně konfusní, jak vyplývá z rukopisných podkladů této dnes již historické mapy. I přes naznačené nedostatky poskytuje tato mapa v řadě ohledů detailnější informaci, než současná mapa PPV. Spolehlivé je především vymezení luhů (jednotka „AU“), také vzájemné ohraničení dalších jednotek sleduje určitá ekologická rozhraní, byť konkrétní náplň mapovacích jednotek nemusí vždy odpovídat skutečnosti.

C) Aktuální vegetace Současnou vegetaci charakterizuje převaha kulturních, antropogenně více či méně ovlivněných společenstev s hojným uplatněním synantropních prvků. Středověkou kolonizací byl rozsah lesů omezen zhruba na současnou míru (44 %), zároveň docházelo k jejich druhové a prostorové přestavbě. Nelesní krajina si po staletí udržela výrazně mozaikovitý charakter, podmíněný časoprostorovým střídáním různých kultur na relativně malých pozemcích, což umožnilo přežívání širokého spektra přírodních prvků, dílem autochtonních, dílem šířících se z teplejších území. S průmyslovou revolucí dochází k intenzifikaci zemědělské výroby, jež spočívala v zavádění výkonné mechanizace, průmyslových hnojiv i zvýšené snahy po odvodnění zamokřených pozemků. Akcelerace hospodářského vývoje od konce 18. století, na Liberecku charakterizovaná rozmachem textilního a sklářského průmyslu, vedla k pronikavé změně ve využívání lesů. Zatímco dosud o druhovém složení lesů rozhodovala zmlazovací schopnost dostupných dřevin (a porosty byly těženy více podle poptávky než podle nabídky dřevní hmoty), nyní to byl člověk, který si charakter lesa přizpůsoboval dle svých potřeb a představ. Během několika desetiletí tak z lesů téměř zmizela jedle, jakožto dřevina ještě v 18. století ze všech nejvíce zastoupená, pronikavý ústup zaznamenal i buk a v menší míře též další listnaté dřeviny. Jejich prostor zaujal smrk s borovicí a místy i s modřínem, který není v Čechách původní dřevinou. V 1. polovině 20. století byla přeměna lesů završena; pokračující „industrializace“ zasáhla i venkovskou krajinu. Zatímco les z hlediska biologického již nedoznával větších újem (spíše docházelo k jeho místní regeneraci, neboť zájem na jeho exploataci postupně klesal), venkovskou krajinu největší proměny teprve čekaly. Po 2. světové válce přišla velká část území Libereckého kraje o většinu obyvatelstva, které zdejší krajině po staletí vtiskovalo její charakter. Tuto ztrátu se již později nepodařilo zacelit. Významnou roli přitom sehrál politický vývoj, který směřoval k zestátnění půdy, tj. proti vytvoření vlastnických vztahů, důležitých pro šetrné nakládání s krajinou. Velká část krajiny, zejména v méně produktivních polohách, tak již nezískala nového hospodáře. Ve zbylém prostoru se pak negativně projevilo zcelování pozemků a vytváření zemědělských velkopodniků po vzoru sovětských sovchozů. Tento trend pohřbil dřívější krajinnou infrastrukturu, vedl k zániku drobných krajinných útvarů, velkoplošnému odvodňování půdy a k celkové nivelizaci a vyprázdnění venkovské krajiny cestou mechanickou, chemickou i biologickou. Po r. 1989, kdy tento systém po zásluze zkrachoval, se však ještě prohloubily některé dřívější negativní jevy.

Strana 88



Dnes tak na jedné straně stojí krajina (biocenózy) výrazně antropogenně modifikovaná (a tedy pro ochranu přírody nezajímavá), na straně druhé pak krajina (biocenózy) s dosud přírodními rysy, ale v důsledku dlouhodobě zanedbávané péče postupně upadající a směřující k úplnému zániku. Mezi tím se pak pohybuje vrstva novodobých vlastníků půdy a investorů, často bez hlubšího vztahu ke krajině a potřebnou hospodářskou erudicí (a schopností nadčasového myšlení), která s krajinou nakládá nepromyšleně, nešetrně a někdy dokonce v duchu „jednorázového použití“. Na konci tohoto vývoje máme dnes krajinu (vegetaci) tří typů: (1) ryze kulturní, ve stadiu zrodu přírodních hodnot (anebo bez jejich reálné prognózy), (2) v jistém smyslu „postkulturní“, s dozvuky minulého a s nejistotou budoucího, (3) dosud přírodní, s ± zachovanou kontinuitou přírodních a krajinářských hodnot a předpokladem jejího pokračování. Tento poněkud vzletný úvod je nezbytný k tomu, abychom pochopili příčiny stavu, v jakém se dnešní vegetace nachází, resp. si uvědomili tento stav samotný. Jeho hlavním projevem je to, že většina současných porostů je neuchopitelných v rámci syntaxonomického klasifikačního systému, který se utvářel v průběhu 20. století na základě studia vegetačních útvarů, které s postupem výše popsaných změn krajiny více či méně odeznívaly. V dalším textu je podán zkratkovitý přehled přirozenější vegetace Libereckého kraje, v členění podle Katalogu biotopů ČR (CHYTRÝ, KUČERA & KOČÍ 2001). Vzhledem k požadovanému strukturování textu koncepce jsou popisy rozděleny do kapitol A2.4.5 Lesní ekosystémy a A2.4.6 Nelesní ekosystémy.

Obsah | Nahoru | Další (A2.4.4 Zoologie)


Strana 89

A2.4.3 BOTANICKÁ CHARAKTERISTIKA

Recommend Documents