A. P. Čechov
VIŠŇOVÝ SAD Premiéry 20. 6. a 21. 6. 2014
A. P. Čechov
VIŠŇOVÝ SAD MARKÉTA TALLEROVÁ JAKUB ALBRECHT
VÁCLAV HELŠUS VERONIKA KORYTÁŘOVÁ MARKÉTA TALLEROVÁ JINDŘICH KHAIN
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV
se narodil 17. ledna 1860 v rodině taganrožského kupce
(otec jeho otce se vykoupil z nevolnictví teprve dvacet let před jeho narozením). Byl třetím chlapcem v pořadí a po něm se narodili ještě další tři sourozenci. V Taganrogu, přístavu na břehu Azovského moře, městě, které zažívalo v letech jeho mládí divoký rozvoj jako průmyslové provincionální centrum a kde převažovalo ukrajinské obyvatelstvo, studoval klasické gymnázium. Už ve třinácti letech začal psát – tragédii Taras Bulba. V sedmnácti pokračoval hrou nazvanou Bez otce. Bratr mu sdělil, že jsou v ní geniální místa, ale jako celek je mizerná. V osmnácti napsal tři jednoaktové vaudvilly, které se ztratily. Začal psát rovněž povídky a humoristické skicy. Poté, co ukončil gymnázium, odjel do Moskvy a vstoupil na lékařskou fakultu Moskevské univerzity, kterou ukončil v roce 1884. Během studia spolupracoval s humoristickými časopisy, kam pod pseudonymem A. Čechonte přispíval. Když zakončil studia a začal pracovat jako lékař, objevily se u něj poprvé příznaky tuberkulózy. Zřejmě se nakazil od jednoho z pacientů. Povolání lékaře se pak ale věnuje jen krátký čas ve Voskresensku a Zvenigorodu, od roku 1886 se Čechov věnuje dráze profesionálního literáta. Přestože vydal již první sbírku povídek a jednu z nich zadaptoval do podoby jednoaktové hry, poprvé podepisuje vlastním jménem svoji povídku až v roce 1886. Čechov je již v této době vrcholným umělcem v oboru povídky a humoresky. Jeho povídky jsou minimalistické zkratky hutných dějů, brilantně stručné v charakterizaci postav. Fascinují posléze velké spisovatele 20. století, kteří se, jako například Hamingway, k němu odvolávají. Povídky působí svěže a současně i po více než sto letech. Ačkoliv píše jednoaktové hry, jeho převratné dramatické dílo je v té době ještě před ním. Napřed se Čechov stal známým prozaikem. Teprve později známým dramatikem. Již v roce 1888 se A. P. Čechov stává laureátem Puškinovy ceny Akademie věd. O dva roky později, v roce 1890 se vydává Čechov na Sibiř na ostrov Sachalin, kde navštěvuje tamní trestaneckou
kolonii – tuto svoji cestu a otřesný život trestanců pak popíše v knize Ostrov Sachalin, 1893. Cesta na Sachalin patrně urychlí Čechovovo tuberkulózní onemocnění. V roce 1892 se stěhuje do městečka Melichovo, kde vzdělává místní mužiky a za epidemií cholery v letech 1892–93 léčí vesnické obyvatelstvo. Přibližně od roku 1894 již jako lékař pracuje jen výjimečně, příležitostně. Na konci osmdesátých let a začátkem let devadesátých 19. století vznikají jeho nejslavnější aktovky: Medvěd, Námluvy, Jubileum. Vznikají hry Platonov (je nalezena až v roce 1923 bez názvu), Ivanov (1887), Lesní duch (1889), obě se dostaly na jeviště a obě působily rozporuplně. Rozdělily diváky na ty, kteří nové drama přijali, a na ty, kteří ho zcela odmítli. Těch druhých bylo mnohem více. Čechov je v té době již uznávaný autor próz a jednoaktových komedií, stává se členem výboru Společnosti ruských dramatických spisovatelů. Pokud jde o prózu, musel se vyrovnávat s obrovskou silou zejména ruského románu i povídky (Dostojevskij, Tolstoj, Turgeněv). Pokud jde o dramatickou tvorbu, byl konfrontován s rutinní divadelní praxí. Zaplatil za to několika neúspěchy, které si dlouho pamatoval. V jeho době měli diváci v povědomí zejména společensko-kritické drama v duchu A. Ostrovského nebo A. Dumase ml., konverzační komedie fran-
TOMÁŠ DIANIŠKA
couzského střihu a dekorativní historické obrazy na proslulé náměty. Sledovali jednoznačný konflikt vyvolaný jednoznačně rozestavenými postavami, intriku, jež vrcholila v silné dramatické scéně a ukončena byla výrazným závěrem. Čechov pociťoval zákony svého žánru jinak. Jeho hry se ze stereotypů vymykaly. Jeho publikum tápalo a režiséři s hrami zápolili. Ne vždy jim rozuměli. V jeho hrách, shrnuto, se tak zvaně „nic nedělo“. Ale přesně řečeno, dělo se toho tam tolik, že to diváci tehdejšího divadla nebyli schopni vnímat. „Všednost“, na kterou nebyli diváci zvyklí, byla autorovi polem pro zápas o smysl bytí nejen jeho postav, ale i lidí jako takových. Trvalo dlouho, než to divákům a režisérům a také hercům došlo. Celé následující 20. století bylo těmi několika Čechovovými hrami výrazně ovlivněno v chápání smyslu divadla založeného na dramatu, v režii, v herectví, v chápání toho, co je jevištní a herecká pravdivost. Pár jeho her, po uvedených výše ještě Racek (1895), Strýček Váňa (1897), Tři sestry (1901) a Višňový sad (1904) navždy přispělo k celosvětové proměně činoherního divadla. Čechov se při psaní svých her stále dostával do konfliktu se „svými režiséry a herci“. Když jej K. S. Stanislavskij a I. V. Němirovič-Dančenko informovali v roce 1898 o založení Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT), svolil jim k uvedení Racka, který před tím propadl v Alexandrinském divadle v Petrohradu, ale po premiéře byl rovněž rozčarován. Jeho konflikt s tímto divadlem byl intenzivní, ale tak říkajíc rodinný. Odehrával se v úzkém spojení. Čechov vyčítal Stanislavskému naturalismus, imprese a tvrdil, že píše komedie, které vycházejí ze situací jeho postav. Stanislavskij byl přesvědčen, že Čechov nerozumí svým vlastním hrám. Že jde o melancholické polyfonní skladby. Tento konflikt předznamenal základní konflikt divadla 20. století. Nicméně, ať je to jak je to, MCHAT vynesl Čechova jako autora do Evropy. Založil jeho světovou proslulost. Založil na něm hereckou školu, která ovlivnila celý herecký svět. Čechov napřed navzdory své nemoci (první polovina devadesátých let) a posléze, protože byl nemocný (lázeňské pobyty), hodně cestoval. Od ruských provincií, Sachalinu, přes Krym, Japon-
sko a do Německa, Francie, Švýcarska. Poznal a „prožil“ Evropu… a do jisté míry ji konfrontoval s Rusy a Ruskem. Uvědomoval si zaostalost ruské společnosti, její archaičnost a současně si všímal vpádu evropské kultury do ruského prostředí a tohoto střetnutí často využíval. Zejména ve svých posledních dvou hrách. Jeho hry naopak měly obrovský vliv na evropské divadlo včetně českého (MCHAT byl u nás poprvé v roce 1906). Boj s ruskými společenskými návyky, boj s velkou ruskou malostí a někdy i režimem (podporoval studenty ve vyhnanství), boj s těžkou nemocí – to vše jej vyčerpávalo a současně vedlo k intenzivní a rychlé práci. V roce 1901 se oženil s herečkou MCHATu Olgou Knipper. V roce 1903 se zúčastnil zkoušek Višňového sadu. Na této jeho hře mu velice záleželo. Měla premiéru v den jeho jmenin. Slavilo se dvacet pět let jeho literární činnosti. Prudce se ale zhoršil jeho zdravotní stav. Odjel s manželkou do lázní v Německu. 15. července 1904 v Badenweileru zemřel. Do vlasti se vrátil v rakvi. Pohřeb se konal 22. července v Novoděvičím klášteře.
JAROMÍR TLALKA MARTIN STRÁNSKÝ
TOMÁŠ VÁHALA JANA HEJRET VOJTKOVÁ MARTIN STRÁNSKÝ VÁCLAV HELŠUS
MARTIN STRÁNSKÝ
VÁCLAV HELŠUS VERONIKA KORYTÁŘOVÁ
VIŠŇOVÝ SAD
VIŠŇOVÝ SAD ANTON PAVLOVIČ ČECHOV
je poslední Čechovovou hrou. Psal ji během roku 1902
a 1903, kdy ji v říjnu odeslal MCHATu. Višňový sad nazýval komedií a divadelní odborníci se přou, zda je to komedie, tragédie, tragikomedie, lyrická hra, nostalgická hra o starých odcházejících časech a tak dále a tak podobně. Režisér Jan Grossman řekl, že „snad v žádné jiné hře neříkají lidé tak něžně tolik krutostí“. Každá doba, každý věk si v této, podle autora, komedii najde svoje téma. Nicméně jedno je jisté. V tomto nepříběhu, v tomto ději, který se odehrává mezi „příjezdem a odjezdem“ leží v maximálně zkoncentrované podobě tolik lidských příběhů, kolik je v ní postav. O každém se dozvíme jeho základní dějová fakta, o každé postavě se ve stručnosti dozvíme absolutně vše, co určuje její osud. Bavíme se, protože jednání postav a situace, do nichž je autor přivádí, jsou plné nečekaných souvislostí, zvratů, naprosto nepřípadných slov, je to plné jednání, které důvěrně
KAROLÍNA BARANOVÁ JAKUB ALBRECHT
Překlad ................................................... Leoš Suchařípa
Režie ...................................................... Scéna ..................................................... Kostýmy ................................................ Dramaturgie .........................................
Ivan Rajmont Martin Černý Marta Roszkopfová Martin Urban
Osoby a obsazení:
Raněvská, majitelka panství................. Aňa, její dcera ....................................... Varja, její adoptovaná dcera ............... Gajev, její bratr ..................................... Lopachin, podnikatel............................ Trofimov, student ................................. Simeonov-Piščik, statkář...................... Charlotta, guvernantka ........................ Jepichodov, účetní ................................ Duňaša, panská..................................... Firs, komorník ....................................... Jaša, mladý sluha ................................... Kolemjdoucí ..........................................
Markéta Tallerová Karolína Baranová Veronika Korytářová Václav Helšus Martin Stránský Jakub Albrecht Jaromír Tlalka Jana Stránská Tomáš Dianiška Jana Hejret-Vojtková Jindřich Khain Tomáš Váhala Jakub Kabeš
Inspice a nápověda ............................... Přemysl Houška
První premiéra dne 20. června 2014 v Šaldově divadle. Druhá premiéra dne 21. června 2014 v Šaldově divadle.
známe z vlastního života. Nesouvislé, ambivalentní, chaotické, z něhož se díky společenskému kontextu a povědomí o radikální proměně světa okolo postav rodí osudy lidí, nenápadně, ale s drtivou neodvratností, jako se to děje v lidském moderním světě. Mizení přirozeného světa, v němž se lidé vyznali a jeho proměna v jiný, dosud neznámý svět nepochopitelných vztahů, jak mezi jednotlivci, tak mezi celými sociálními vrstvami. Tohle je zachycení něčeho, co se v lidské existenci stále opakuje a s čím se celé generace lidí vyrovnávají. Společně, ale také každý sám a sám, jak jen osamělý může člověk uprostřed lidí být. A směšnost i velikost každého, jeho jedinečnost i banálnost se střídají v rytmu, který určuje někdo nebo něco za kulisami děje. Višňový sad je snad radikální komedií, v níž se skrývá obrovské množství smutku. Je to hra, v níž se skrývá v koncentrované podobě celá Čechovova divadelní poetika, která je v jiných hrách možná méně ostrá, skrývá se v ní v přesné podobě způsob, jakým lze pro divadelní publikum zpracovat drama proměn světa lidí. Chceme vás do Čechovova světa vtáhnout, abyste pocítili jistou sounáležitost s postavami a jejich jevištěm a současně vám dát pocítit onu prázdnotu, onen prostor, jehož účel je změněn, který mizí v celé své kráse zacházející slávy a mění se v pustinu, který tak nádherně připodobňuje prázdné hlediště starého divadla. Místo, které se pomalu rozplývá v měnícím se světě. Nebojte se, není to předzvěst trvalé proměny způsobu hraní v Šaldově divadle. Je to jen způsob, jak vás právě a jen touto hrou obklopit tak, abyste se stali její součástí. A ještě vám nakonec připomeneme, že bude velice zajímavé, navštívíte-li po zážitku Višňového sadu Ulické Ruskou zavařeninu – tedy pokud jste ji už neviděli.
MARKÉTA TALLEROVÁ VÁCLAV HELŠUS
„Každý je svým vlastním předkem a svým vlastním osudem. Člověk si tvoří vlastní budoucnost a dědí vlastní minulost.“ „Ženy bez mužů vadnou, muži bez žen hloupnou.“ „Láska je buď zbytek něčeho vymírajícího, co bylo kdysi nesmírné, nebo část toho, co v budoucnu bude nesmírné. V přítomnosti však neuspokojuje a dává mnohem méně, než bychom čekali.“ „Stručnost – sestra talentu.“
Technická spolupráce Light designer....................................... Pavel Hejret Svítí ....................................................... Pavel Košek Jaroslav Němec David Lanči Štychy ................................................... Jaruška Müllerová Maruška Abrhámová Vedoucí zvukař ..................................... Miloš Vondráček Zvukař ................................................... Karel Korous Jevištní mistr ......................................... Petr Ottl Rekvizity ............................................... Danuše Klosová Vlásenky ............................................... Iva Šebelíková Vedoucí výroby scénických kostýmů .... Taťána Hrustinczová
JANA STRÁNSKÁ
Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Luďka Hory. © 2014 Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, občanské sdružení, Krátkého 1, Praha 9. Náklad: 1 000 ks / cena 23 Kč Ředitel: MgA. Martin Otava Šéf činohry: Ivan Rajmont Redakce: Martin Urban Grafika: Pavel Dušek Fotografie: Roman Dobeš Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje také za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. www.saldovo-divadlo.cz www.evstupenka.cz Děkujeme mediálnímu partnerovi DFXŠ, společnosti RENGL
www.saldovo–divadlo.cz
