uprostřed koaličních jednání. Prezident Langošův názor přejal a v tomto duchu také na Budaje zkoušel působit. Jenže nezapůsobil – a Budaj se z Prahy vracel uražený a zatvrzelý. Odstoupit z kandidátky ho přinutil teprve nátlak kolegů z VPN doslova několik minut před uzavřením volebních místností. Své hnutí tím sice možná ušetřil politické aféry, jeho samého celá záležitost hluboce zranila. Tak se z ikony slovenské revoluce postupně stal kritik všeho a všech s paranoickými sklony, muž ovládaný nechutí k Praze a muži na Pražském hradě zvlášť. Ještě u příležitosti devatenáctého výročí listopadu se přihlásil s razantním výkladem, podle něhož volby v červnu 1990 a nikoliv dříve byly darem pro komunisty, darem, který na konci roku 1989 slíbil Havel Čalfovi odměnou za to, že komunistický parlament jej zvolí na Hrad.181 Angažmá československého prezidenta v aféře Budaj bylo smutně typické: do čistě vnitroslovenské kauzy se zapojil tak trochu sám z titulu hlavního ručitele nových pořádků, ale víc ho do ní zatáhli bratislavští přátelé. Bohužel Havla v roli poctivého makléře limitovala jak neznalost slovenského prostředí, tak apriorní nechuť Slováků přijímat verdikty nad svými osudy z Prahy. Z podobných situací nemohl vyjít vítězně ani on, ani idea česko-slovenské vzájemnosti. A také Budaj ještě předtím, než z vysoké politiky zmizel úplně, spolu s Kňažkem v rozhodujících chvílích pomohl hrobaři Československa Vladimíru Mečiarovi.
První trhliny
Rozpad společného státu začal fakticky už 19. listopadu 1989. Na samém startu revoluce se totiž v Praze i Bratislavě (tam dokonce o pár hodin dřív) utvořila dvě spřízněná, avšak samostatná demokratická hnutí. V některých městech východního Slovenska sice spontánně vznikla a například v Košicích vedle místní VPN až do ledna příštího roku koexistovala i pobočka OF, jenže v bratislavském centru Veřejnosti proti násilí o případné fúzi se svou českou sestrou diskutovali na přání Košičanů – a jen ze zdvořilosti – teprve koncem revolučního listopadu, kdy už se nové struktury usazovaly a na hypotetické Občianské fórum tedy bylo pozdě. Do červnových voleb sice obě hnutí vedla nezávazné úvahy o vytvoření společného koordinačního orgánu, nezávaznou úvahou to ale vždycky i skončilo. Československo tak sice vedle dvou republikových vlád i nadále mělo jim nadřazenou federální vládu, nicméně obě metropole od prvních chvil svobody pulsovaly každá jiným rytmem. Přestože na Slovensku byla VPN tím nejfederalističtějším sortimentem v politické nabídce, do prvních svobodných voleb šla s programem „Šance pro Slovensko“, který obsahoval i následující věty: „VPN směřuje k plnému sebeurčení slovenského národa. Slovenskou státnost chápeme jako přirozené
77
a nezcizitelné právo završit všechny aspekty suverenity moderního evropského národa. Její ztělesnění vidíme ve společné demokratické federaci se stejně suverénním českým státním útvarem.“182 Hlavní autor programu, bratislavský sociolog Martin Bútora, do textu citovanou pasáž vložil i proto, aby tak nacionalistický rybník vypálil dřív, než se nacionalisté vůbec stačí zformovat, chtě nechtě tím ale pomáhal navodit situace, v nichž bude architektura společného státu inkasovat těžké rány Po volbách v červnu byla VPN vázaná programem postaveným na axiomu „federacia odspodu“, tj. předpokladu, že společný stát vzniká teprve z vůle obou republik, které na něj přenášejí své pravomoci, neboli je federaci jen propůjčují. Česká vláda ústy Petra Pitharta slovenské vládě tento axiom odsouhlasila dokonce už před volbami. Bylo proto jen otázkou času, kdy Bratislava začne převádět teorii do praxe. V novém slovenském kabinetu po volbách zasedlo totiž vedle VPN i národněji orientované Křesťanskodemokratické hnutí (KDH). Předseda KDH Ján Čarnogurský rozhodně nebyl člověk, který by autonomistické tendence brzdil, naopak sám plánoval postupné rozvolňování federace na konfederaci. Do politického diskursu uvedl termín „slovenská hvězdička“, čímž se myslelo samostatné Slovensko se svou hvězdičkou na evropské vlajce nejpozději ve chvíli, kdy obě země budou vstupovat do Evropských společenství. VPN sice v kampani volala po „plném sebeurčení“, tyto představy však na ni byly příliš. Nakonec OF a VPN došly k závěru, že pokud KDH vtáhnou do federální vlády, je šance probudit v něm přeci jen jakýs takýs zájem o osud společného státu. Křesťanští demokraté se však do federální vlády právě kvůli slovenské hvězdičce nijak nehrnuli a kývli teprve po osobní návštěvě prezidenta Havla v jejich centrále.183 Čarnogurský tehdy Havlovi i kolegům z VPN slíbil, že na dohlednou dobu s řečmi o konfederaci přestane. Nicméně hned v srpnu se zástupci KDH zúčastnili schůzky národoveckých uskupení a stran žádajících rovnou nezávislé Slovensko a špičky hnutí rozhořčené hlasy chlácholily matným argumentem, že jejich reprezentanti tam byli pouze jako pozorovatelé. Není divu, že v českých očích se KDH a skrze něj do jisté míry i republiková vláda v Bratislavě stávaly symbolem obojetnictví. Pro ty, jimž by vývoj na Slovensku připadal jako zlý sen, ale existoval působivý argument, že není třeba se příliš vzrušovat. Vicepremiéra Čarnogurského si přece pohlídá nový premiér Vladimír Mečiar, exponent VPN, který sám sebe označoval za federalistu. Jediná potíž s Mečiarem byla v tom, že na rozdíl od kultivovaného národovce Čarnogurského měl chování neřízené střely a politickým partnerům často nebylo jasné, na čem u něho jsou. A pak přišel šok Trenčianských Teplic. Osmého srpna tam na společném výjezdním zasedání zástupců všech tří vlád Mečiar zaskočil federální reprezentaci tvrdým ultimátem: federál musí
78
na republiky převést všechny kompetence kromě obrany, financí a zahraniční politiky (přičemž ani v posledním bodu neměla federace své jisté: pouhý den před Trenčianskými Teplicemi si Bratislava zřídila republikové ministerstvo pro zahraniční vztahy; do čela se mu vzápětí postavil Milan Kňažko). Znepokojivý byl celkový kontext: jen pár dní předtím schválilo Federální shromáždění převod několika pravomocí z centra na republikovou úroveň. Další kompetenční zákon, jímž bude rozdělení pravomocí stanoveno natrvalo, měl podle původních dohod uzrávat v debatách příští dva roky. Zdálo se tedy, že není kam spěchat. Jeden z externích poradců prezidenta sice už začátkem června navrhoval, aby se pracovalo na pozici Hradu ve věci kompetenčního zákona, během následujících dvou měsíců bylo ale toto téma z programu schůze poradců čtyřikrát odloženo, takže Jiří Křižan jel na jednání s prázdnýma rukama.184 V Trenčianských Teplicích se ale přijala uzávěrka do konce roku. Na složité přeskupování moci tedy bylo vyčleněno necelých pět měsíců. Zprvu si mnozí politici na české straně kompetenční zákon představovali jako obousměrnou silnici, kde se pravomoci budou stěhovat z centra do národních republik a z republik do centra, případ od případu, podle toho, co bude nejpraktičtější. Prezidentu Havlovi by se tehdy například bývalo zamlouvalo, kdyby otázky národnostních menšin dostala do své kompetence federální vláda v Praze. Dělal si starosti o maďarskou menšinu na jihu Slovenska. Po Mečiarově expozé se už ale hrálo pouze o to, o kolik kompetencí federální vláda přijde, a koneckonců i o to, jestli se v novém uspořádání Československo ještě bude vůbec moci nazývat federací. Český premiér Pithart se podle svědectví prezidentova poradce Jiřího Křižana v Trenčianských Teplicích choval, jako kdyby byl svým slovenským protějškem uhranut. Skutečně s ním uzavřel nepsané spojenectví „silných republik“ proti federální vládě a posléze si stěžoval, že federální vláda a především ministr financí Klaus sedí na přirozených slovenských aspiracích jako žába na prameni.185 Drsný Mečiarův postup při společném zasedání vlád se dokonce pokusil na veřejnosti interpretovat jako porážku slovenského separatismu i konceptu konfederace: „Domnívám se, že našimi návrhy bude posílena federace, neboť odpadají třecí plochy, aniž bychom museli přistoupit k řešení konfederačnímu.“186 Mečiar po návratu z výjezdního zasedání do Bratislavy překypoval sebevědomím: „Slovenská vláda jela do Teplic s ucelenou koncepcí, česká vláda s částečnou koncepcí a federální vláda téměř s žádnou koncepcí. Z Teplic odjížděli všichni s koncepcí slovenské vlády. (…) Křižan to slíbil oznámit prezidentovi na Bermudy s tím, že když to bude považovat za katastrofu, hned přiletí. Nepřiletěl.“187 Události příštích měsíců měly ukázat, že Mečiarovo hodnocení situace bylo mnohem výstižnější než Pithartovo.
79
Federální ministři z Trenčianských Teplic odjížděli ve zkroušené náladě. Křižan sice Havlovi dovolenou na Bermudách nechtěl kazit a o předčasný návrat ho nepožádal, postupem slovenské vlády byl však krajně zneklidněn. Zarazil ho kontrast mezi Pithartovou poddajností a Mečiarovou sebestředností. Jednání probíhala ve vládní vile a Mečiar večer po úmorném dni ostatním z pozice hostitele nabídl, že mohou vyfasovat plavky a jít se vykoupat do bazénu v přízemí. Sám ovšem nepřišel. Vyjednavači si zadováděli ve vodě a rozešli se na pokoje. Křižan se k bazénu později musel vrátit pro zapomenuté hodinky a spatřil slovenského premiéra, jak sám brázdí vodní plochu. Když pak ráno ještě slyšel z okna svého pokoje Mečiara, který na svém balkonu hned pod tím Křižanovým nacvičuje agresivní řečnické figury, usoudil, že ve slovenském premiérovi mají co do činění s nebezpečným egomanem, a svoje přesvědčení si nenechal pro sebe.188 Za čtyři dny na Kolegiu OF se v hodnocení Trenčianských Teplic ostře střetl jak s Pithartem, tak i s Petrem Kučerou a dalšími stoupenci názoru, že do členů slovenské vlády je třeba se vciťovat. Podle dochovaného zápisu Kučera na jednom místě tvrdí: „Na mnoho jejich požadavků můžeme bez rizika přistoupit, větší problémy vidí v personálním obsazení fed. a slov. vlády.“ Ani další předák OF Ivan Fišera neviděl důvod k obavám: „Oddělení ekonomiky by Slovensku pomohlo jít rychleji kupředu.“ A Pithart postoj české vlády svým typicky konejšivým způsobem shrnul takto: „Základní zákony budou jednotné, to je základ klidného průběhu vzniku federace nového typu.“ Křižanovo hodnocení bylo právě opačné: „Slovenská strana se blíží ultimativnímu chování, žádají totální oddělení obou ekonomik… požadavky Slovenska jsou často v rozporu s programo. prohlášením federální vlády.“189 Ještě téhož dne na poradě v prezidentské kanceláři prosadil, aby Havel ihned po příletu z dovolené konzultoval vzniklou situaci s Čalfou. Na Hradě pochopili, že je okamžitě třeba zajímat se o to, kdo je Vladimír Mečiar, jak se dostal do politiky a co v ní reprezentuje.
Kde se vzal Vladimír Mečiar
S odstupem času je zřejmé, že touha vládnout si sami byla ve Slovácích uložena hluboko. Československo by se dříve nebo později rozpadlo, ať už by na klíčových pozicích stál kdokoliv. Poprvé se separatistické tendence objevily v létě 1990, tedy skoro dva roky předtím, než si je definitivně osvojil i Mečiar. Přesto v dané situaci to byla jeho dezerce z tábora federalistů, co zpečetilo osud společného státu. Vladimír Mečiar shodou okolností stoupal v politice současně s Václavem Klausem. Oba muži zásadním způsobem narušovali Havlovu mocenskou
80
hegemonii, ale zatímco Klaus byl ve většině ohledů „jen“ prezidentův protiklad, Mečiar musel být pro Havla naprostou záhadou. Začínalo to tím, že tento slovenský politik byl archetypálním mužem bez minulosti. Ačkoliv ani Klause většina špiček Občanského fóra v listopadu 1989 osobně neznala, téměř vždycky znala nějaké lidi, kteří zase znali Klause a mohli o něm poskytnout referenci. Základní body Klausova životopisu šlo snadno zjistit a porozumět jim. O Mečiarovi v Bratislavě, natož v Praze, nebylo známo v podstatě nic. Slovenské demokratické hnutí doplácelo na to, že místních „ostrůvků pozitivní deviace“ (bratislavský sociolog Martin Bútora tímto souslovím označoval kroužky nekonformně naladěných intelektuálů respektive lidí, kteří se svou činorodostí vymykali z normalizačního marasmu) bylo tak málo. VPN, jež z těchto ostrůvků vznikla, se neustále potýkala s nedostatkem vhodných kandidátů do funkcí, za něž by se členové neformální výběrové komise v ústředí mohli zaručit. Přestože na federálním ministerstvu vnitra také vládl záhadný Richard Sacher, způsob, jímž se Mečiar v lednu 1990 dostal do vlády, notabene do čela „silového resortu“, by v Praze nebyl možný. Neznámý podnikový právník z Nemšové (okres Trenčín) vyhrál konkurs na ministra vnitra, aniž ho znal jediný člen komise nebo bratislavského vedení VPN.190 Znal ho pouze tajemník OV KSS v Trenčíně z roku 1968, který teď Mečiara doporučil Dubčekovi, od něhož tip doputoval do centrály VPN. Výřečný právník porotu ohromil detailními znalostmi struktury ministerstva vnitra. Tvrdil, že bezpečnostní problematika je jeho koníčkem. (Později Mečiarovi protivníci ve VPN přišli s tvrzením, že ho na konkurs vyškolila slovenská reformně komunistická Obroda; tvrzení by to bylo věrohodnější, kdyby s ním nepřišli až poté, co je Mečiar vymazal z politické mapy.) Svou energií a všudypřítomnosti na sebe ministr už brzy strhával pozornost slovenské veřejnosti i lidí v centrále VPN, kteří se sebevědomím intelektuálů z hlavního města předpokládali, že rtuťovitého právníka z okresu dokážou hravě zvládnout. Po volbách v červnu 1990, kdy VPN ve Slovenské národní radě ustavila nejsilnější frakci s 29 procenty hlasů, a získala tudíž právo nominovat premiéra, nikdo z původně zvažovaných kandidátů funkci nechtěl přijmout. Během klíčové porady v bytě Petera Zajace se dvacetičlenná skupina předních mozků VPN neustále točila v kruhu. Disidentovi Milanu Šimečkovi, jehož názor měl velkou váhu, se posléze zdálo neudržitelné, aby všichni pořád chodili po špičkách kolem tak výrazného politika, jímž Vladimír Mečiar nepochybně byl – a tak ho za podpory Milana Kňažka navrhl sám. Nový předseda vlády byl na světě. Spisovatel Šimečka, prezidentův nejintimnější kontakt na Slovensku, vyslal na oběžnou dráhu druhou Havlovu Nemesis.
81
Václav Havel se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem a šéfkou České národní rady Dagmar Burešovou. Většina českých politiků viděla zpočátku v Mečiarovi hráz proti nacionalistům, v prezidentovi ale začaly velmi brzy sílit pochybnosti. Foto ČTK / Michal Doležal, 1990.
82
Osobní seznámení Havla s Mečiarem mělo bizarní průběh. Jednou k němu domů Mečiar prostě večer přišel na návštěvu: „On se sám ohlásil a navštívil mě v bytě na nábřeží. Byl velmi úslužný a milý. Ptal jsem se ho: ‚A vy o policii a vnitru něco víte?‘ Odpověděl: ‚Celý život sa tým zaoberám.‘“191 Návštěvník se sice prezidentovi zdál poněkud vlezlý, přesto spolu oba muži navázali dobrý pracovní vztah. První vážné varování přišlo z Košic: brzy po červnových volbách k Havlovi jeho známý z disentu a důstojník nově zakládané kontrarozvědky František Stárek přivezl dva pracovníky košické expozitury, Vladimíra Chlípalu a Vojtecha Fejfara.192 Košičané si sebou přivezli dvě složky: v jedné byla rozpracovaná hypotéza, že vojenská kontrarozvědka na Slovensku pracuje na zakázku Moskvy, která má zájem na rozdělení Československa. Druhá složka se týkala přímo Mečiara. Skládala se z různých indicií o tom, že Mečiar za komunistů spolupracoval se Státní bezpečností. Košické pobočce Úřadu na ochranu demokracie (ÚOUD) dominovali lidé z košického undergroundu, který byl přes svého lídra Marcela Strýka už léta napojený lépe na Prahu než na Bratislavu. S Mečiarem válčili už před volbami, kdy byl ještě republikovým ministrem vnitra. Znovu totiž zaměstnal několik sotva propuštěných důstojníků StB, přičemž v Košicích jednoho z nich, Jána Dického, dokonce pověřil řízením krajské správy SNB. Antipatie byly vzájemné, Mečiar se poškleboval jejich rockerským vizážím a rozhlašoval o nich, že se nemyjí a že páchnou. I Chlípala a Fejfar v doprovodu Stárka navštívili Havla jednoho pozdního večera u něj doma na nábřeží, audience však neprobíhala podle jejich představ. Sedělo se v předsíni na podlaze, prezident se při výkladu košických divousů občas pobaveně zatvářil a v jednu chvíli z pokoje vyšla televizní hvězda, herečka Dáša Veškrnová jen v košili a kalhotkách (nesla jim kávu). Odcházeli s pocitem, že mluvili do hluchého. Prezident první varování před slovenským premiérem nevyslyšel, uběhla zatím příliš krátká doba od chvíle, kdy mu Fedor Gál nadšeně líčil, že konečně mají toho správného chlapíka na premiéra. Za Mečiarem tehdy ještě pevně stálo celé vedení VPN.
Cvičná demise
Že s Mečiarem něco nehraje, to si Havel ve vší vážnosti uvědomil na podzim 1990. Už když se koncem října chystal na první z pobytů, které neměly mít charakter pouhé návštěvy, protože od nynějška se pevnou součástí prezidentova programu ve slovenské metropoli stávalo úřadování z Bratislavského hradu, předpokládali v KPR, že tento pobyt bude divočejší než obvykle.193 Na Slovensku se totiž shodou okolností právě odehrávalo a proplétalo několik politických dramat, která spolu sama o sobě nesouvisela, dohromady ale
83
vytvářela výbušnou směs. Vláda bojovala o co nejrozsáhlejší převod kompetencí z Prahy do Bratislavy, premiér Mečiar se z nejasných důvodů usilovně snažil zbavit svého ministra vnitra Antona Andráše (KDH), což vyvolávalo silné koaliční pnutí, a hlavně se rozhodovalo o novém jazykovém zákoně. Centrem Bratislavy otřásaly nacionalistické demonstrace, tentokrát na podporu návrhu Matice slovenské, která žádala, aby se ani v čistě maďarských obcích na jihu Slovenska nesměl na úřadech používat jiný jazyk než slovenština. Mečiar dosud loajálně držel liberálnější linii VPN a v televizní debatě s předsedou Matice Jozefem Markušem hájil vládní návrh zákona, který legalizoval úřední užívání maďarštiny v obcích s minimálně dvacetiprocentní maďarskou menšinou. Markuše v přímém přenosu doslova zdecimoval. O rok později, když už se přiklonil k národovcům, se svým novým spojencům omlouval, že byl na šéfa Matice tak ostrý jen proto, aby uklidnil bojechtivé Maďary. Těsně před vysíláním prý totiž obdržel zprávu, že z jihu se ke slovenské hranici valí maďarské tanky: „Vraj z maďarskej strany bolo počuť nejaký hluk. (…) Čo som mal robiť? Skritizoval som Markuša, aby som zabránil najhoršiemu.“194 To byl samozřejmě nesmysl. Ve skutečnosti potřeboval uklidnit své patrony z VPN a bezprostředně také prvního náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla, který se před začátkem přenosu nečekaně zjevil v budově Slovenské televize a naléhal na Mečiara, aby toho nacionalistu odkázal do patřičných mezí. Ruml se zrovna přes Bratislavu vracel ze služební cesty na Ukrajinu, měl trochu volna, a když se dozvěděl o chystaném televizním duelu, vyrazil na místo. Poněvadž se předtím ve vrtulníku napil, nešel pro ostré slovo daleko a Mečiarovi po svém emotivním způsobu řekl, že jestli Markuše nerozmete, tak ho „zlikviduje.“195 Pro jistotu ho doprovodil až do televizního studia, kde si stoupl za kameramana tak, aby Mečiar celou dobu viděl jeho hrozivou siluetu v širáku a dlouhém kabátě. Tady je na místě vsuvka: choulostivé postavení maďarské menšiny uprostřed vzdouvajícího se slovenského moře sledovali z Prahy velmi pozorně a například prezident Havel se při svých cestách na Slovensko téměř až ostentativně setkával s reprezentanty maďarské menšiny. Slovenský jazykový zákon byl pro radikální liberály v Praze, například kolem týdeníku Respekt, kam vlastně pořád ještě patřil i Ruml, spor, na němž se láme chleba. Premiér Mečiar ale tehdy v Rumlovi neviděl apoštola tolerantnější menšinové politiky, z jeho intervence ho nejvíc zaujalo slovo „zlikvidovat“, a podle Rumlovy vzpomínky se zřetelně polekal. Čeho? Navíc to nebyl jediný okamžik, kdy se choval jako člověk žijící ve strachu, že na něj vyjde najevo něco z minulosti: buď ministra vnitra, nebo té předlistopadové. Dokonce při jedné tiskové konferenci svému ministrovi Andrášovi, na jehož odchod nekompromisně tlačil, vytkl, že se pokoušel vyrobit
84
kompromitující materiály, které mají sugerovat dávné Mečiarovo napojení na KGB.196 A když předáci VPN v koaličních jednáních s KDH prosadili, že Andráš k 3. listopadu odstoupí, trval premiér zcela nepochopitelně na tom, že 3. listopad je pozdě a že Andráš musí bezpodmínečně odstoupit už do konce října.197 Kvůli rozdílu tří dnů byl ochoten tropit nevídané scény. Posledního října měl Mečiar na programu večeři s německými podnikateli, místo toho si ale na Úřadu vlády sbalil věci, předsedovi SNR Františku Mikloškovi donesl abdikační dopis zakončený vzletným povzdechem: „Všetci ma opustili, aj ministri, aj VPN, iba lud mi zostal.“198 A zmizel. Nikdo ho nemohl najít, jeho sekretářka Anna Nagyová tvrdila, že se s ním nedokáže spojit ani ona. Před německými podnikateli šéfové VPN premiéra omluvili a před milující veřejností tutlali jeho demisi. Havel přijel do slovenské metropole pár hodin předtím. Ještě odpoledne se s Mečiarem sešli a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by premiér byl na pokraji demise. Schůzka se konala v kolibě, kde hostitelé do Čechů nalévali slivovici a kde dokonce došlo na tanec. Havel tančil s Mečiarovou sekretářkou, známou v kuloárech jako „božská Anna“, a ještě po letech schůzku charakterizoval slovy „veselý odpolední večírek“.199 Z koliby prezidentova kolona spěchala do města. Na Univerzitě Komenského čekal na prezidenta čestný doktorát. Slavnostní atmosféru shromáždění ale náhle narušila šeptanda o Mečiarově rezignaci a přítomná bratislavská smetánka se zachvěla vzrušením. Mezitím předáci VPN našli Mečiara doma s rodinou (z ubytovny, o níž se zmiňoval před kolegy ve vládě, se vyklubala komfortní vila) a Gálovi, kterého jediného pustil dovnitř, po půlhodinovém přemlouvání slíbil, že demisi stáhne.200 Druhý den ale na úřad vlády opět nepřišel. Zmatení předáci VPN už nevěděli, co dál, a tak se večer dostavili v delegaci do vládního hotelu Bôrik, kde Havel přespával, a přemluvili ho, aby jejich premiéra zkusil usměrnit ještě on. Prezidentovým lidem se podařilo předat Mečiarovi po sekretářce Nagyové následující vzkaz: Máte-li zájem, stavte se za prezidentem v motorestu Kamenný mlyn. Bude tam zítra v podvečer. Nazítří v podvečer se do motorestu vzdáleného pět minut jízdy od dálnice z Bratislavy směrem na Moravu sjela skoro celá špička slovenské politiky. Všechny členy vedení VPN ale před traktem, v němž probíhalo jednání, odkláněl Havlův protokolář Ladislav Kantor: „Kluci, Mečiar je tam sám s prezidentem a Schwarzenbergem a nikoho dalšího nechce vidět.“201 Zatímco tedy šéfové VPN a ministři slovenské vlády na jizbách pro hosty zapíjeli řízky lahvovým pivem, jednal nedůvěřivý Mečiar nejprve s Havlem a jeho kancléřem Schwarzenbergem. V přítomnosti kancléře prezidentovi slavnostně sliboval, že nikdy nedopustí rozpad Československa. V poslední
85
fázi zatáhl prezidenta k rozhovoru mezi čtyřma očima do kuchyně. U dveří hlídkoval Havlův tajemník, uvnitř se Mečiar Havlovi nad dřezem svěřoval se svým těžkým životním údělem: „On tam tak poloplakal, vyznával se z jakýchsi svých depresí, ze svých zážitků z Ruska – žil v Rusku a zdá se mi, že ho KGB zapletla do svých sítí. Celkově hovořil o svém světabolu, jak je to těžké se Slováky i s Čechy. A že já jsem jediný Čech, kterému věří.“202 Památné setkání nad dřezem svůj bezprostřední úkol splnilo – Mečiar si podruhé během dvou dnů a tentokrát úspěšně nechal vymluvit demisi. V dlouhodobé perspektivě to ale zřejmě urychlilo rozpad společného státu. Veřejnost se o setkání v Kamenném mlyně nedozvěděla, utajena zůstala i premiérova pokusná demise. Mikloško Mečiarův rezignační dopis po dohodě s ním spálil. Přesto tato kvaziaféra odstartovala první Mečiarův pád. Náznaků, že premiér není psychicky úplně zdráv, už se předtím ve VPN několik nashromáždilo, ale to bylo spíš náhodné. Od nynějška ho (podle svědectví Petera Zajace i Fedora Gála) považovali za psychopata. Alternativní vysvětlení, které je nevyhnutelně muselo napadat, bylo ještě horší: Mečiar se skutečně zapletl s StB nebo dokonce s KGB a je vydíratelný. Každopádně v orgánech hnutí začali potichu shánět většinu pro jeho odvolání.
Obsadíme ropovod
Probouzející se národní cítění mezi Slováky Václavu Havlovi připadalo jako marnění času, historický resentiment odvádějící pozornost od nutných společenských proměn a velké mezinárodní politiky. Když Slovenská národní rada na konci října přijala „promaďarskou“ verzi jazykového zákona, vypukla před její budovou v Bratislavě protestní hladovka. Havel měl v těch dnech v Praze plné ruce práce s přípravou oficiální návštěvy amerického prezidenta George Bushe staršího naplánované k prvnímu výročí 17. listopadu. Při speciální poradě na Hradě, která byla věnovaná Bushově návštěvě, účastníkům objasnil, o čem se svým hostem chce jednat: jednak o Iráku, kde se schylovalo k první invazi za symbolické účasti československé armády, jednak o eventuální pomoci Spojených států československému hospodářství, které by se právě kvůli válce a zdražení ropy mohlo dostat do potíží. To byla velká globální témata, hodná jednání s nejmocnějším mužem světa, který si měl z Prahy odnést dojem, že Československo je důvěryhodným partnerem v mezinárodní politice a eventuálně i vhodným příjemcem americké pomoci. Takové rušivé jevy, jako je hladovka národovců v Bratislavě, jsou v tomto kontextu „prkotiny“, a tak to taky Havel Bushovi vysvětlí.203 Koneckonců do stejné kategorie řadil i spor o kompetenční zákon, tak dramaticky nastolený Mečiarem v Trenčianských Teplicích. I to byla pro
86
Havla nepříjemná a zbytečná komplikace, která se vyřeší jeho oblíbeným způsobem: stanovit hašteřivým politikům ultimátum, aby se přestali hádat a laskavě našli optimální řešení. V důvěrné nahrávce pro své spolupracovníky nahlas přemýšlí, co všechno by mělo zaznít v prezidentském projevu 28. října: „Ke kompetenčnímu zákonu bych měl zhruba říci, že vyzývám všechny zainteresované – to znamená národní rady, Federální shromáždění, republikové vlády, expertní komise atd., aby do konce roku s definitivní platností vyřešily kompetenční vztahy, vazby, rozdělení kompetencí mezi republikami a federací. A od 1. ledna že nechci o tomhle problému slyšet. Že ta věc se nám nemůže natrvalo plést do cesty a veškerou ostatní práci ztěžovat, nebo přímo znemožňovat. A jestli se to někomu nelíbí, že prostě vyhlásíme na jaře referendum.“204 Jenže Bratislava měla o optimálním řešení úplně jiné představy než Praha a vytrvale posouvala hranici možného: od Trenčianských Teplic do října už stačila radikálně zpochybnit existenci federálního ministerstvo zahraničního obchodu, což by problematizovalo federální pravomoc určovat cla; nadhodila vznik slovenské emisní banky; podkopávala zásadu celorepublikových tajných služeb, chtěla zrušit Československou televizi a Československý rozhlas. U televize místopředseda slovenské vlády Čarnogurský argumentoval i tím, že z Prahy se v noci vysílají erotické pořady, což se dotýká konzervativnější mentality Slováků.205 Dále chtěli rozdělit poštu i železnici. To všechno byla z českého pohledu menší či větší svatokrádež. Bezkonkurenčně největší zděšení ale Slováci vyvolali návrhem územně rozdělit ropovod a plynovod, které do Československa šly ze Sovětského svazu. Ve chvíli, kdy finišovala příprava velkých hospodářských reforem a kdy byla v Perském zálivu na spadnutí invaze do Iráku, bylo nervozity už tak dost. Praha nehodlala tolerovat, aby jí ještě někdo sahal na dodávky životně důležitých surovin. Mečiar svými vyjednávacími metodami ještě přiléval olej do ohně. Od léta do konce roku 1990 celkem třikrát naložil své ministry do vládního speciálu a kvůli nějaké údajně neodkladné záležitosti s nimi letěl do Prahy přepadnout své české nebo federální partnery. Potřetí to udělal 6. prosince, těsně před hlasováním o kompetenčním zákonu ve Federálním shromáždění, kdy byla řada českých poslanců rozhodnuta přesun kompetencí z centra na republiky omezit. Federální orgány stály podle platné ústavy nad republikovými a v případě sporu platila zásada, že vyšší bere. Předseda slovenské vlády však na své partnery dokázal vyvinout nátlak, v němž toto staré pravidlo přestávalo platit. Když se vládní speciál s Mečiarem a jeho ministry snášel nad Prahu, čekal už na letišti český premiér Pithart, jehož o návštěvě informovali krátce před odletem. V autě cestou z Ruzyně Mečiar se slzami v očích vyhrkl: „Peter, je
87
koniec, všetko som prehral. Federácia v útorok končí.“206 Pokud prý kompetenční zákon neprojde federálním parlamentem v navrhované podobě, vyhlásí SNR natruc Praze svrchovanost, což bude přímá cesta k rozpadu státu. Od Mečiara to byla naprostá fabulace, nikdo v SNR žádnou deklaraci o svrchovanosti nepřipravoval. Vzápětí po Pithartovi se ale Mečiar pro jistotu objednal i k prezidentovi a strašil ho stejně. Tentokrát mu to už nemělo projít potají a zcela bez následků. Jeho český protějšek až dosud žil v představě, že je svými načtenými znalostmi o Slovensku zvlášť vybaven k tomu, aby impulzivního Mečiara usměrňoval. Dokonce ještě v minulých týdnech prezidenta a jeho muže nabádal, ať jen na Mečiara nejsou tak přísní, on že ví, jak na něj a že „to“ s ním přes hlavy federální vlády a prezidenta rozetne.207 Teď poznal, v jakém žil klamu, a následujícího dne Mečiarovy vyděračské způsoby zveřejnil. Havel potom v nejbližších Hovorech z Lán Pithartovo podání, že Mečiar používal výhrůžky, potvrdil. Věcně vzato Mečiar slavil úspěch, kompetenční zákon prošel v původní podobě a Československo se od 1. ledna decentralizovalo až na samu hranici toho, co ještě sneslo název federace. Na druhou stranu už ale po zkušenostech z 6. prosince v Praze nebyl nikdo, kdo by si o Vladimíru Mečiarovi dělal iluze a kdo by si nepřál, aby se slovenští přátelé svého republikového premiéra zbavili. Desátého prosince, dva dny předtím, než Federální shromáždění o kompetenčním zákonu hlasovalo, před poslanci neplánovaně vystoupil prezident. Ve velmi dramatickém proslovu nejprve současnou situaci označil za nejtěžší zkoušku v čase nově nabyté svobody a připomněl, jak slovenský premiér v minulých dnech vyhrožoval vyhlášením slovenské svrchovanosti; poslancům FS potvrdil, že je v jejich rozhodování nikdo nesmí omezovat, až přehnaně černě načrtl možné důsledky divokého rozpadu státu (mj. zmínil „totální hospodářský kolaps“), aby nakonec představil dva návrhy zákonů: jeden o založení ústavního soudu, druhý o referendu.208 Ústavní soud by rozhodoval právě kompetenční spory a referendum by bylo v záloze jako zbraň, kdyby se národní reprezentace fatálně pohádaly. Prezident avizoval i to, že si v dohledné době řekne o rozšíření prezidentských pravomocí. Jednotliví slovenští politici sice brblali, proč prezident tak dramatizuje, přesto ale jeho vystoupení patrně napomohlo k tomu, aby i federální poslanci kompetenční zákon v mantinelech vykolíkovaných Mečiarem v Trenčianských Teplicích přijali. Skončila bezprostřední krize a předseda SNR Mikloško kolegy z Federálního shromáždění pozval na halušky. Relativně brzy prošel federálem i prezidentův zákon o Ústavním soudu, který se za rok a měsíc od přijetí skutečně konstituoval – což však byla fatální prodleva, její
88
vinou už pak soud ve zbývajícím půlroce, který byl federaci a tedy i jemu vyměřen, stejně nemohl sehrát významnou roli. Těžší porod měl mít mnohem důležitější zákon o referendu – už v týdnu, kdy ho prezident navrhl, VPN důvěrně hlásila, že se předlohy bojí, „neboť by byli okamžitě nuceni vyhlásit referendum o jazykovém zákoně,“209 prosazeném teprve nedávno a za politicky krvavou cenu. Věcně vzato to byl nesmysl, konání referenda pouze v jedné z obou národních republik zákon vůbec nepředpokládal. Poslanci, jimž nebyl po chuti nástroj referenda, ale vršili jednu námitku na druhou, a tak se teprve v létě následujícího roku podařilo začlenit referendum do ústavy. Aby ukázal svou vstřícnost, navrhoval Havel v zákonu, že formulovat otázku pro lidové hlasování budou sami poslanci Federálního shromáždění. Jenže Federální shromáždění se postupně rozpadalo na stále víc frakcí a v roce 1991 už nebylo ve stavu, kdy by se dokázalo shodnout na otázce, na kterou by občané v lidovém hlasování odpovídali a určili tak budoucí podobu česko-slovenského vztahu. S avizovaným zákonem o širších prezidentských pravomocích potom Havel do FS radši ani nešel. Podřízení, kteří pro něj prováděli politické sondáže, mu hlásili, že Federální shromáždění se svým rostoucím sebevědomím si silnějšího prezidenta prostě nepřeje: „Tato tendence je patrná zvláště v předsednictvu,“ stálo v interní svodce210. Hlava státu narazila na strop svých možností. Je známo, že s tím, jak státoprávní krize eskalovala, později někteří muži české pravice – Václav Benda, Daniel Kroupa, Pavel Bratinka – pro případ, že by hrozilo neústavní oddělení Slovenska, navrhovali použít armádu. Bylo to vcelku bezpečné teoretizování, žádný z nich totiž k tomu neměl potřebný vliv. Mnohem zajímavější je, že v době vrcholící kompetenční krize se o nasazení armády vážně uvažovalo i v prezidentské kanceláři. Sedmého prosince, den poté, co Mečiar prezidenta strašil rozpadem státu, se na Hradě sešli k naléhavému jednání prezidentovi nejbližší poradci (sám Havel se v zápise z porady nevyskytuje) a řešili, co dělat, pokud SNR opravdu příští týden vyhlásí nadřazenost svých zákonů nad zákony federace. Michael Žantovský si byl jistý, že se tak skutečně stane: „Situace je jasná. Ke konfliktu dojde.“ Největší děs i v tomto kroužku vyvolávala představa, že Slováci dostanou možnost zavřít kohoutky s plynem a ropou. Zhruba před měsícem slovenská vláda navrhla rozdělit státní společnost Tranzitní plynovod na dvě národní, na sobě nezávislé firmy. V katastrofickém scénáři by pak Bratislava mohla zbytek federace vydírat pohrůžkami, že zavře kohoutky. To všechno v době, kdy se očekávala válka v Iráku i rozpad SSSR a kdy energetická bezpečnost byla víc než heslo. Kromě toho hradním poradcům mimořádně silně vadila představa, jež se zhmotnila právě v kompetenčním zákoně, že by republiky určovaly, jaké
89
Loajální přítel Karel Schwarzenberg. Jako kancléř se zpravidla držel v pozadí. Foto Ondřej Němec, 1992.
90
pravomoci ještě zbudou federaci (dosud tomu, jak známo, bylo naopak), a shodovali se, že hrozícímu ústavnímu chaosu je třeba učinit přítrž. Podle zápisu to byl první Žantovský, kdo se vyslovil pro demonstraci síly: „Dovedu si představit, že použijeme armádu k ochraně ropovodu. Víme, že nejde o ropovod.“ Saša Vondra jeho myšlenku rozvinul: prezident veřejně vystoupí, „podpoří FS, vyhlásí pohotovost armády atd.“ Karel Schwarzenberg dodal: „Bylo by dobré, aby to udělal z Bratislavy.“211 Pravda je, že s tím, jak se rýsoval kompromis na půdě parlamentu, poradci vychladli. Sám prezident ve svém projevu o kompetenčním zákonu před poslanci 10. prosince dokonce mezi řečí zmínil, že silou by Slováky ve federaci držet nechtěl: „Ustanovení branného zákona o použití armády k obraně ústavnosti se nám jistě nejeví jako prostředek dobrý.“212 Úvahy o obsazování ropovodu armádou na kolegiu nicméně dokládají, jak vážně tenkrát v Havlově bezprostředním okolí celou situaci chápali. Žantovský – Vondra –Schwarzenberg, to byli tři nejdůležitější prezidentovi muži, pokud tedy nepočítáme Křižana. Ale se že s nimi Křižan v nekompromisním postoji vůči Mečiarovi shodoval, není třeba po všem shora uvedeném zvlášť zdůrazňovat. Vladimír Mečiar byl na své orientální metody vyjednávání pyšný a dokonce se v bratislavském televizním studiu pochlubil, že při schůzkách s Čechy schválně nasazuje laťku příliš vysoko, aby měl kam slevovat. Praha to samozřejmě považovala za hraní s ohněm, Slovensko koneckonců leželo na východě, a tedy ve směru, odkud se podle všeobecně sdílených obav měly přihnat krize a nestabilita. Po scéně v motorestu Václav Havel v Mečiarovi viděl „jenom“ blázna. Po dramatu kolem kompetenčního zákona si ho vyhodnotil jako krajní nebezpečí pro společný stát. Náhle se zdálo, jako kdyby sýčci z košické kontrarozvědky, když ho v létě přijeli osobně varovat až k němu domů, a s nimiž poradce Křižan, který začal bít na poplach brzy po nich, měli pravdu. Václav Havel nebyl Emil Hácha, aby použitím armády ještě víc podkopával ideu společného státu mezi Slováky, nicméně i tak se na Hradě uvažovalo o různých, i nestandardních metodách, jak muže tolik nebezpečného pro stát buď úplně odstranit, nebo alespoň oslabit. Na konci roku 1990 bylo Mečiarovo renomé na Hradě definitivně v troskách.
Procházka na náměstí
Pozorovatelům v Praze nešlo do hlavy, jak to, že si politici v Bratislavě zahrávají s džinem separatismu, když přece občané Slovenské republiky v průzkumech žádnou samostatnost nežádají. Unikala jim dvojsečnost slovenské národní psychiky, odejít z Československa teď hned se jí nechtělo, stejně tak
91
