A L B A T R O S
Třetí ˇc t e n í
Blanka Čapková
Zpívající kuchyň
Blanka Čapková Ilustrovala Magda Veverková
Zpívající kuchyň
ALBATROS
© Blanka Čapková, 2013 Illustrations © Magda Veverková Hrnčířová, 2013 ISBN 978-80-00-03148-4
7
1. Všechny věci byly v krabicích a náš byt vypadal moc divně. Seděl jsem na jedné z krabic ve svém pokoji a myšlenky mi bláznily v hlavě jako roj zdivočelých vos. Vlastně tenhle pokoj už není můj. Bude tu bydlet holka, co patří k rodině, která náš byt koupila. Jednou jsem ji viděl.
8
Za normálních okolností bych si pomyslel, že je ta holka docela hezká, ale tohle normální okolnosti nebyly. Je to prostě vetřelec, který se naveze do mého pokoje, a já abych vyfičel. Vyfičíme všichni, celá naše bývalá rodina. Teď abych vysvětlil, proč bývalá. Naši se rozvedli. Bylo to hrozně zvláštní. Nepozoroval jsem, že by se hádali. Je fakt, že poslední dobou jsme dělali málo věcí společně. Táta věčně nebyl doma. Když jsem se ho někdy hodně pozdě večer dočkal, poslal mě spát a zavřel se ve svém pokoji. Se ségrou
9
se někdy bavil. Ségra je mnohem starší než já, už chodí na gympl. Je celá po tátovi. Možná proto si tak dobře rozuměli. A mě ani nepřekvapilo, že ségra zůstane v Praze s tátou. Zato mámu to děsně vzalo. Myslela, že Renáta je na její straně. Ale asi nebyla. Jednou ráno jsme s mámou seděli v kuchyni, ségra za námi vplula, přisedla ke stolu a pronesla: „Po důkladném zvážení jsem došla k závěru, že nechci měnit gympl rok před maturitou a zůstávám v Praze.“ Nejvíc mě naštvalo to její „po důkladném zvážení“, protože to neříkala ségra, ale táta, který v tu chvíli v ní někde byl a mluvil její pusou, jako prý to dělají břichomluvci. Máma
10
začala děsně brečet a naše velkolepá Renátka procedila skrz zuby, že na scény není zvědavá, a zase odplula. Poslední dobou nechodí, ale pluje místností jako nějaká miss. Myslím, že to celé přece jen trochu hraje, jako že je jí všechno fuk a tak. Ve skutečnosti jsem ji párkrát přistihl, jak bulí ve svém pokoji. Tlumila to polštářem, ale já ji stejně slyšel. Od té doby bylo všechno vzhůru nohama. Naši prodali byt, táta koupil malou garsonku pro sebe a pro ségru a máma dostala zbytek peněz. Nekoupila žádný byt. Přestěhujeme se k jejímu bráchovi na venkov, kam jsme až doteď jezdili na
11
prázdniny. Vždycky jsem tam jezdil rád, ale bydlet tam napořád? Po prázdninách už jsem se zase těšil domů. Na kluky, na naši třídu, dokonce i na učitelku. Na začátku druhé třídy jsme dostali novou, která s námi nezacházela jako s mrňaty, a docela mě to s ní bavilo. A tak jsem seděl na krabici a dumal a dumal, až mě zavolala máma, že stěhováci jsou tu, a začali jsme nakládat. A to byl konec a to byl i začátek.
12
2. Strejda je starší než máma. Vždycky jsem mámě záviděl staršího bráchu. To bych bral. Strejdova žena je hrozně tlustá a strejda taky. Máma mi vyprávěla, že kdysi to byl normální hubený kluk, ale po svatbě ho prý teta vykrmila. Co já pamatuji, byl strejda tlustý, ale mně to nevadilo. Mám dvě o rok mladší sestřenice, jsou to dvojčata. Kdysi jsme byli u moře, obě rodiny společně. Sestřenice se rády šíleně dlouho máchaly v moři a pokaždé se vracely celé studené a promodralé. Strejda se vyhříval na sluníčku, a jak ležel, vypadal jako obrovský vyhřátý ostrov. Měl tak mo-
13
hutnou hruď, která přecházela v široké břicho, že se na něj obě sestřenice vešly. S vřískotem se vždycky vrhly na tatínka a ohřívaly se na něm jako na nějaké dobromyslné velrybě. Možná bych se tam vešel i já, ale styděl jsem se. Z toho je ovšem vidět, že strejda je hodný. Asi proto se máma rozhodla, že budeme bydlet společně. Chyběla by jí velká rodina. Když jsme vybalili všechny věci, vypadalo to v mém novém pokojíku docela pěkně. Byl sice mnohem menší než ten pražský, zato byl celý můj. Sestřenice brblaly, protože se musely sestěhovat do jednoho pokoje, předtím měla každá svůj malý. Teď dostaly ložnici rodičů, která je sice větší, ale musí se spolu o ni podělit. Strejdovi a tetě prý malá ložnice vyhovuje a já si musím vystačit s pokojem po jedné ze sestřenic. Pak tu je ještě místnost pro hosty a tam teď spí máma. Jinak jsme stejně všichni pořád navezení u tety v kuchyni, je velká, voňavá a útulná, a dostaneme vždycky něco dobrého na zub. Teta si nás tam před chvilkou svolala, z trouby vytáhla čerstvé buchty a strejda naléval čaj. Moc se mi z nového pokojíku nechtělo, necítil jsem se úplně ve své kůži. Bylo toho na mě poslední dobou moc. Ale strejda si pro mě došel a sdělil mi, že bude v kuchyni velká porada a při té nesmí nikdo chybět.
14
„Mluvil jsem s ředitelem a od prvního můžeš nastoupit ve zdejší škole,“ zahlaholil strejda, když jsme se rozsadili kolem obrovského stolu. Trochu jsem sebou škubnul. To je snad jasné, že tu budu chodit do školy, ale proč až od prvního? Jenže strejdova slova nepatřila mně, ale mámě! Moje máma je totiž učitelka. „To jsem ráda, a jakou třídu budu mít?“ špitla. Na to, že je učitelka, má docela slabý hlas. „No, je v tom háček. Nastoupíš za učitelku, která jde na mateřskou, a ta má třeťáky.“ Polilo mě horko. Moc dobře vím, že na zdejší škole je jenom jedna třetí třída. To by znamenalo, že by mě učila moje vlastní máma!
15
Ale bylo to ještě horší. „A protože Pavel je taky třeťák, nezbývá, než aby jezdil do školy do města. Nebo bys chtěl, aby tě máma učila?“ obrátil se strejda na mě. Nevěděl jsem, co na to říct. Možná bych spíš snesl, aby mě učila máma, než abych dojížděl do města, kde nikoho neznám. Všichni kámoši z prázdnin chodí do zdejší školy. A sestřenky taky. „S dojížděním si nedělej starosti, každé ráno tě tam hodím, ani si moc nezajedu,“ halasil strejda. Má opravdu hodně zvučný hlas. Jenže mě momentálně netrápilo samotné dojíždění. To je nakonec fuk, jestli pojedu těch pár stanic autobusem. Děsilo mě hlavně pomyšlení na úplně cizí školu. Zíral jsem vytřeštěně nejdřív na strejdu a pak na mámu. „Tak co ty na to? Jseš už velkej chlap, ne?“ zvučel strejda a poplácal mě po zádech. Udělalo se mi mdlo. Bylo jasné, že něco říct musím. „Tatatatatak jo,“ udělal jsem chabý pokus o odpověď. Když mě něco rozhodí, stává se mi, že začnu koktat. V Praze to nebylo tak časté, a taky si už na to všichni zvykli. Dokonce jsem docházel k nějaké doktorce, kterou mi zařídila máma. Učila mě různá cvičení. Zlepšovalo se to. A doma
16
jsem nekoktal nikdy. Až teď. Sestřenky se tiše zachichotaly, ale teta je zpražila přísným pohledem. „Vezmi si buchtu,“ přistrčila ke mně mísu a myslela, že tím zachránila situaci. Ale strejda to celé asi pochopil o něco líp, a řekl o dost tišším hlasem než předtím: „Tak, přátelé, končím poradu a smíte se odebrat do svých komnat.“ Nelina a Alina, tak se jmenují sestřenice, popadly každá dvě buchty a hnaly se pryč. Já se pomalu odšoural, dospělí ještě zůstali. Pro ně porada asi neskončila.
17
3. Na lepší řešení nikdo nepřišel, a tak jsem hned v pondělí seděl ve strejdově felicii a frčeli jsme směrem k městečku. Na to, že je auto stará rachotina, jak strejda sám říká, jezdí jako drak. Kdyby s námi byla máma, určitě by měla námitky, že ty stromy nějak podezřele fičí kolem nás. Na tachometru bylo něco přes stovku, ale strejda ještě nikdy neboural, tak co. Ke škole jsme přijeli moc brzy, byla zavřená, ale v ředi-
18
telně už se pracovalo. Ředitelka byla taková normální paní, ani stará, ani mladá, ani hubená, ani tlustá, a než si všecko o mně zapsala, bylo osm. Strejda se rozloučil a mě paní ředitelka doprovodila do třídy. Srdce mi bušilo až v krku. Vstoupili jsme. Trochu jsem se rozhlédl, ale zase ne tak moc, aby nebylo vidět, jak se mi klepe brada. Ředitelka mě představila: „Tohle je váš nový spolužák Pavel Pražák z Prahy a doufám, že budete dobře vycházet.“ Když řekla „Pražák z Prahy“, podlomila se mi kolena. Slyšel jsem, jak strašně uhozeně to zaznělo. Totéž došlo všem mým budoucím spolužákům, protože se začali chechtat na celé kolo. Někdo okamžitě pronesl to, co napadlo i mě: „Pražák Pražák!“ Učitelka sice třídu napomínala, ale ředitelka se dala zbaběle na ústup, a já se v tom ráchal až po uši. „Tak nám o sobě něco pověz,“ nasadila tomu učitelka korunu. Cítil jsem, že pokud otevřu pusu a vydám ze sebe nějakou hlásku, budu ji říkat pořád dokola. Nejvíc se mi to stávalo u p, m a t. 19
