A budete-li odcházet s úsměvem na rtech a mírem v duši, jsem si jist, že mistři výtvarného umění odvedli svoji práci skutečně dobře

Obsah „Jsem patriotka, to je jisté,“ říká sběratelka umění a mecenáška Meda Mládková str. 4 – 7

Editorial

Umění na historickém území Čech, Moravy a Slezska, ležícím v samém srdci Evropy, se od počátku vyvíjelo v kontextu evropské kultury ovlivňované křesťanskými tradicemi a jako její nedílná součást. Již ve 14. století za vlády Karla IV. či o dvě století později za Rudolfa II. se Praha stala významným kulturním centrem a středem evropské vzdělanosti, kde pobývali přední stavitelé, malíři, sochaři, hudebníci, ale i astrologové a alchymisté z celé Evropy. České výtvarné umění nezůstalo pozadu ani na přelomu 19. a 20. století, kdy se začaly psát první kapitoly evropské moderny. Světového věhlasu dosáhl například český secesní malíř Alfons Mucha nebo jeden ze zakladatelů moderního abstraktního malířství František Kupka. Významnou roli v dějinách evropského umění sehrál český kubismus a také samozřejmě surrealismus. Úspěch Československého pavilonu na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958 byl jasným důkazem, že si umění našlo svou cestu i v době nedobrovolné izolace způsobené totalitním režimem – ale i tato smutná kapitola nás spojuje s evropskými sousedy. Podpora svobodné umělecké tvorby a kulturní rozmanitosti je dnes jednou z priorit Ministerstva kultury, stejně jako péče o kulturní dědictví a nekomerční umělecká výměna. Současně je snahou naší instituce

maximálně podporovat všestranný rozvoj kulturního duchovního klimatu v České republice, zakotveného v odkazu náboženských tradic; vytvářet co nejpříznivější podmínky pro existenci a rozkvět církví a náboženských společností a přispívat tak k šíření pozitivních etických hodnot. Nejsou to ostatně často církve, které zprostředkovávají současné společnosti nejen duchovní, ale i umělecký odkaz našich předků? Milovníky výtvarného umění proto zvu vřele do České republiky. Bohatství našich sbírek je vám otevřeno a čeká, až se ponoříte do tajů výtvarného umění minulosti i současnosti. A budete-li odcházet s úsměvem na rtech a mírem v duši, jsem si jist, že mistři výtvarného umění odvedli svoji práci skutečně dobře.

Václav Hollar – uplynulo 400 let od narození nejvýznamnějšího českého rytce str. 8 – 11 „Hollarka“ – jediná střední odborná grafická škola u nás str. 12 – 13 Komarek Boemo – hradecký tiskař ve službách římských kardinálů str. 14 – 15 Exotická mluva české grafiky – levné a krásné, tak se v zahraničí jeví české grafické umění str. 16 – 19 Galerie energetických objektů Františka Skály str. 20 – 21 Netrpět věkem – portrét Petra Nikla, jedinečného výtvarníka a performera str. 22 – 25 Krajiny srdce – malíře samouka Kamila Lhotáka str. 26 – 29 Umělec na hraně – Jakub Schikaneder, mistr nostalgie, malíř na hraně světla a stínu str. 30 – 33 Mozaika zajímavostí a událostí z České republiky str. 34 – 35 Bienále Brno – přehlídka nejnovějších trendů grafického designu str. 36 – 38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Materiály, obsažené v časopise, nemohou být přetiskovány bez vědomí vydavatele. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Karel Nedvěd Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možno přetiskovat bez svolení redakce či jejich autorů. Máte-li zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. ISSN 1802–3657

Václav Jehlička

Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele: [email protected]

ministr kultury České republiky

3

„Jsem patriotka, to je jisté,“ říká sběratelka umění Meda Mládková Paní Meda Mládková bývá definována jako nejvýznamnější česká mecenáška. Narodila se v Zákupech na Liberecku, po válce odešla na studia do Švýcarska, kde se po komunistickém převratu v Československu (1948) rozhodla zůstat. Zde se podílela na vydávání exilového časopisu Současnost a získala doktorát z ekonomie. Okouzlena moderním uměním poté přesídlila do Paříže, kde na Sorbonně vystudovala dějiny moderního umění. Založila Edition Sokolová – exilové nakladatelství, pojmenované podle jejího příjmení za svobodna. Přes svou vy-

4

davatelskou činnost se seznámila s Janem Mládkem, významnou osobností tehdejšího finančního světa,

Noční pohled na Sovovy mlýny

mimo jiné spolutvůrcem Marshallova plánu. V té době Meda prožívá i osudové setkání s českým malířem Františkem Kupkou, který osaměle žil a tvořil na pařížské periferii. Od poloviny šedesátých let přijíždí Meda Mládková do Prahy, kde nakupuje obrazy a zařizuje představitelům tehdejší české malířské generace stipendia prostřednictvím Fordovy nadace. Než jí komunistické úřady v roce 1985 definitivně zakážou přístup do Československa, Mládkovi stihnou představit české umělce v nejprestižnějších světových galeriích

Díla sochaře Otto Gutfreunda a malíře Františka Kupky, část velkorysého daru paní Medy Mládkové městu Praha

Interview „Vydrží-li kultura, přežije národ.“

Jan Mládek ekonom, sběratel umění a mecenáš (1912–1989)

a vybudovat rozsáhlou sbírku českého moderního umění.

Přijížděla jste až do poloviny 80. let do Československa „hledat talenty“ a nakupovat umění. Z jakého mandátu jste přijížděla a jak jste se na domácí scéně zorientovala?

P

o smrti Jana Mládka v roce 1989 Meda Mládková věnuje tuto sbírku v oficiální hodnotě 30 milionů USD hlavnímu městu Praha. Nadace Jana a Medy Mládkových dnes spravuje v objektu Sovových mlýnů na pražské Kampě jednu z nejúplnějších sbírek děl zakladatele abstraktní malby Františka Kupky a kubistického sochaře Otto Gutfreunda. Jejich expozice doplňují významná díla desítek umělců bývalého východního bloku. Paní Meda dnes žije střídavě ve Washingtonu a v Praze, momentálně ve spolupráci s nakladatelstvím Akropolis vydává dosud nepublikovanou korespondenci Jiřího Voskovce a Jana Wericha, legendárních tvůrců Osvobozeného divadla. Věnujete v jistém smyslu celý svůj život sbírání uměleckých děl. Obrazy nejenže mají své osudy, také se říká, že žijí svým životem. Oplácejí Vám Vaši pozornost a lásku? Tvořily můj domov – což bylo vlastně v době exilu daleko důleži-

Instalace „Suzanne při chůzi“ a „Bruce při chůzi“ na řece Vltavě, Julian Opie, jedna z posledních výstav v Museu Kampa

tější. Nejenom náš celý dům, ale i kanceláře mého manžela byly vyzdobeny obrazy českých umělců. Obrazy nám dávaly pocit domova, kam jsme se nesměli vrátit. Ted tvoří sbírku Musea Kampa a dělají radost českým lidem, kteří neměli možnost podobné umění znát, neboť se nesmělo vystavovat. Cizinci zase žasnou nad tím, co se u nás vytvářelo a o čem neměli ani tušení. Domnívali se, že kde není svoboda, tam není možné tvořit, a já jsem jim dokázala, že to není pravda.

Měla jsem takovou vizi, že bychom se měli pokusit zjistit, co by se dalo dělat. Několik let jsem o svou cestu do socialistického Československa bojovala – byly to dlouhé boje s mým manželem a mnoha přáteli – vědci a intelektuály. Patřili mezi ně Ferdinand Peroutka, Jiří Voskovec, lékař a blízký přítel Jana Masaryka, Karel Steinbach, Rafael Kubelík a další – ti všichni se domnívali, že nikomu nepomohu, že budu vše jenom komplikovat, lidé se mne budou bát atd. Nakonec mi ale všichni museli dát za pravdu.

K

dyž jsem po devatenácti letech v exilu přijela v roce 1967 do Československa, navštívila jsem nejdříve Jiřího Kotalíka, ředitele Národní galerie, pak ministra školství Kadlece a ministra kultury Galušku. Všem jsem řekla totéž: „Já i můj manžel jsme proti vašemu režimu, to jistě víte nebo se to dozvíte a je to pravda. Jsme ale patrioti a budeme šťastni, budeme-li mít možnost nějak pomoci.

5

René Roubíček, Comedia di Vetro

Navrhuji vám toto: když mi dovolíte navštěvovat, koho si já vyberu, jak mezi umělci, tak mezi ekonomy, slibuji, že se nikoho nebudu ptát, je-li členem komunistické strany nebo ne – bude mě zajímat pouze kvalita jeho díla.“ Všichni mne srdečně a nadšeně přijali. Dr. Kadlece jsem několikrát navštívila na Křivoklátu, kde žil se svou manželkou, oční lékařkou, a on mi vysvětlil, že by chtěl na příští rok připravit velký mezinárodní ekonomický kongres v Praze, a ptal se, zda by mohl můj manžel pomoci. „Ovšem, ovšem“, říkala jsem. Dr. Kotalík se stal mým velkým přítelem. Pamatuji se, jak jsem s ním měla schůzku v deset hodin dopoledne a povídali jsme si ještě při obědě, svačině a pokračovali při večeři, na kterou mne se svojí paní pozvali.

N

akupovat umělecká díla jsem musela přes státní agenturu Artcen-

Meda Mládková – vernisáž výstavy Yoko Ono

trum, ale i tam jsem našla velkou oporu v jednom členovi, panu Černohorském. Hned při první návštěvě jsem mu řekla: „Máte možnost českému umění pomoci, mám pocit, že jste dobrý člověk. Chcete se mnou spolupracovat? Je zde několik výtvarníků, kteří nic neudělali, jen byli v době sovětské okupace v organizaci, která byla v nepřízni – jako

např. Kolíbal.“ „Já si to zjistím a uvidíme, co se dá dělat – můžete se vrátit zítra? Mám nápad, pošleme jej na výstavu do NDR a pak do Západního Německa a pak to půjde.“ To se stalo a já jsem pak byla schopna udělat Kolíbalovi několik výstav v New Yorku a ve Washingtonu. Udělala jste někdy nějaký kompromis s režimem? Kompromis jsem žádný neudělala – jen jsem přišla o několik děl, která jsem si moc přála, například o Pokoj Zdeňka Berana nebo o několik děl Jiřího Sozanského („Musíte pochopit, paní Mládková, že to jsme nemohli pustit.“), u extravagantních děl to bylo dosti pochopitelné. Vybírala jsem si zkrátka podle kvality. Ani jsem nevěděla, kdo byl v undergroundu. Jaký byl prvotní impulz k darování Vaší sbírky českému národu?

6

František Kupka, Katedrála; Otto Gutfreund, Úzkost Magdalena Abakanowicz, Postavy

Myslíte, že má české umění nějaký přesah, kterým dosahuje „světovosti“? Kupka a Gutfreund jsou dnes už světoví umělci a patří k těm nejtalentovanějším, ještě stále nejsou úplně tam, kam patří, ale už mají budoucnost jistou. U nás je řada výborných umělců z jejich generace, které jsem

Karel Malich, Krajina s věčnem

Můj manžel nesmírně miloval svoji zemi, ačkoliv byl pouze částečný Čech, jeho maminka byla Polka. Byl nesmírně hrdý Čechoslovák. Měl velké vzdělání, v Paříži studoval filosofii u Bergsona a v Londýně ekonomii u Keynese. Na neustálé naléhání našeho přítele Ferdinanda Peroutky („Jane, vaše povinnost je darovat vaše vědomosti národu, který tak milujete!“) odešel předčasně z Mezinárodního měnového fondu, kde byl ředitelem, a věnoval se psaní ekonomicko-politické reformy, jak se dostat z komunismu zpět k demokracii. Cestovali jsme opakovaně do Číny, Ruska, Jugoslávie; měli schůzky s nejslavnějšími místními ekonomy. Bohužel reformu nedopsal, zemřel na rakovinu dva měsíce před „sametovou“ revolucí. Tak jsem se vrátila do Prahy sama a bylo mi absolutně jasné, že umění, které jsme nakupovali a bylo vytvořené ve Střední Evropě, se tam má vrátit. Vždyť většina lidí je vůbec neznala!

Nelitujete příchodu do Čech? Domácí média věnovala velkou pozornost sporům a emocím, které architektonicky odvážná rekonstrukce Sovových mlýnů způsobila na úřadech, ve společnosti a v médiích... Po dlouhou dobu jsem měla jako krédo svého života „chci, mohu“. To se tak vžilo do mého povědomí, že už si to nemusím připomínat. Uvědomila jsem si, že mým posláním je to, co mému manželovi osud nedopřál – udělat něco pro náš národ. U Vltavy dnes stojí nádherné, reprezentativní budovy, které jsou ovocem Vaší celoživotní práce i nezištného vlastenectví. Máte pocit, že je vše hotovo? Absolutně ne! Mám ještě mnoho plánů, jen doufám, že mi osud dá zdraví a sílu.

já nakupovala, ale bude asi trvat, než dostanou uznání, které zasluhují. Nová generace mladých kurátorů má vztah spíš ke své generaci a často „objevuje“ umění, které už dávno bylo uděláno umělci dnes zapomenutými. Bude to vyžadovat ještě delší čas a já udělám, co je v mé moci, abych svět na tuto báječnou generaci upozornila. Byla jste někdy v životě opravdu hrdá, že jste Češka? Byla jsem, jsem a budu do konce života, to je jisté. Co byste z pohledu kosmopolity poradila českému národu? Aby se vyrovnal s korupcí. Aby vychoval děti k lásce k umění, ke zvířatům a k přírodě. Celý konec mého života bude patřit boji o tyto pro mne nejdůležitější předpoklady spokojeného a plného života. Děkujeme za rozhovor. redakce Foto: archiv Musea Kampa (www.museumkampa.cz), www.wartprojects.com

7

Václav Hollar Barokní rytec v anglických službách Jeden z největších grafiků evropské historie, který se po celý svůj život nepřestával hlásit ke své národnosti, když své práce s hrdostí značil „Wenceslaus Hollar Bohemus“. V letošním roce uplyne 400 let od jeho narození. Václav Hollar (1607–1677), proslulý barokní rytec a kreslíř.

Václav Hollar, umělec mimořádného pozorovatelského talentu, byl ve svém životě nucen strastiplně putovat napříč kontinentem, rozvráceném třicetiletou válkou. Svůj druhý domov nakonec nalezl v Anglii. Jeho grafické a kreslířské dílo vyniká na první pohled úžas-

T

Počátek „osudů neklidných“

ento Rembrandtův současník si získal evropský věhlas dokonalou věrností a technickou vytříbeností, s nimiž vytvářel panoramatické městské veduty, náladově citlivě podbarvené krajinné scenerie i komorní přírodní záběry. Odvrácenou stránkou jeho neuhasínající profesní aktivity byly rytcovy nešťastné životní osudy. Jeden z prvních Hollarových životopisců John Aubrey lapidárně shrnul letoru a životní úděl tohoto velkého grafika: „Byl člověkem přátelským a dobromyslným, jak jen mohl být, avšak ku světu neklidným, a zemřel ne bohat.“

8

ným rozsahem (soupisy evidují více než 2700 jednotlivých grafických listů), ale také námětovou rozmanitostí. Zobrazoval lidi, zvířata, přírodniny, krajiny, výjevy každodenního života, příležitostně tvořil pamětní listy. Z jeho ruky vyšly vysoce kvalitní a přesné kartografické a topografické práce.

Narodil se 13. července 1607 na Novém Městě pražském v rodině císařského úředníka, povýšeného v roce 1600 císařem Rudolfem II. do šlechtického stavu. Jak sám vzpomínal, měl již od mládí zálibu v malování miniatur, přestože jeho otec nebyl synově umělecké činnosti nakloněn. Na formování Hollarova talentu se podílelo dohasínající ovzduší vytříbené výtvarné kultury rudolfinské Prahy. Odtud si přináší do své tvorby jedinečný smysl pro přirozený řád věcí a vřelý vztah k přírodě.

Václav Hollar, vlastní podobizna, lept, 1635 Londýnský Tower, lept, 1647

Výročí

Celkový pohled na Prahu z úbočí Petřína, detail, 1636

„Byl nejneúnavnějším člověkem mé doby, měl vadu na jednom oku, bylo to na levém, a tak když psal, vždy si před ním držel ruku. Brýlí nikdy nepoužíval... Pan Hollar byl člověk velmi vášnivý, snadno podléhal dojetí. Často mi říkal, že je nesvůj, když nepracuje. Byl velmi střídmý...“

Francis Place anglický rytec přezdívaný „yorský virtuos“ (1647–1728)

V roce 1627 odchází Hollar, vyznáním protestant, s první vlnou pobělohorských exulantů z Prahy do Německa. Je k tomu donucen vyhrocenými společenskými poměry – za jediné povolené náboženství v zemi je vyhlášeno katolictví. Usadí se nejprve ve Frankfurtu nad Mohanem, kde působí v dílně věhlasného rytce a nakladatele Matthiase Meriana staršího. Poté pokračuje dál povodím Rýna až do Kolína, přičemž německé putování zhodnocuje ve svých prvních pohledových plánech měst – takto vykreslí Mohuč, Bonn a Kolín. V roce 1634 podniká další cestu na sever, tentokráte až do Holandska, kde navštíví Amsterodam, Delft a další významná města. Výsledkem cesty je nejen množství kreseb, zachycujících obchodní koráby, kotvící v přímořských přístavech a mořské scenerie. Do Hollarovy tvorby se již silně promítá intenzivní studium reálné přírody. Ke slovu přicházejí jeho ryzí krajinářské sklony.

hrabětem z Arundelu. Dochází k němu v dubnu 1636 v Kolíně nad Rýnem. Kultivovaný a uměnímilovný šlechtic Hollarovi nabízí, aby pro něj v roli výtvarného kronikáře zachytil průběh diplomatické cesty k habsburskému císařskému dvoru. Z putování anglického poselstva krajinou střední Evropy, jež včetně plavby po Dunaji trvalo celých sedm měsíců, Hollar čerpá inspiraci pro desítky půvabných kresebných náčrtů. Ty mu s odstupem času slouží jako předlohy pro definitivní provedení grafických listů.

V

V hraběcích službách Osudový okamžik, určující příští Hollarův životaběh, představuje setkání rytce s vyslancem anglického krále Karla I., sirem Thomasem Howardem,

rámci cesty navštíví Arundelova družina v červenci 1636 také Prahu. Jde o poslední setkání rytce s jeho rodným městem. Vzejdou z něj nejen žánrové kresby pražských lokalit (Pražského hradu, Malé Strany), ale i skici k poslední významné Hollarově vedutě, vzniklé na evropském kontinentu. Tou je panoramatický poh-

Pohled na katedrálu sv. Pavla v Londýně od východu, lept, 1656

9

led na českou metropoli ze svahu kopce Petřína – na desku jej Hollar přenese až o třináct let později, v roce 1649.

N

eúspěchem politického jednání anglické strany Hollarovo angažmá u hraběte Arundela nekončí. Rytec s vévodou cestuje zpátky do Londýna a pracuje pro něj nejméně ještě dalších šest letech. Pořizuje kresebnou dokumentaci děl z uměleckých sbírek Arundelova paláce na Temži a souběžně pracuje na několika grafických listech, které věnuje členům královské rodiny. Žení se s komornou hraběnky Arundelové a v roce 1643 se mu narodí syn James. Přibližuje se nejvyšším kruhům monarchie, když se v roce 1639 stává učitelem prince waleského (a budoucího anglického krále) Jakuba II. V téže době zúročuje dlouhodobý etnografický zájem o téma ženských krojů v albu 26 grafických listů, vydaném pod názvem Ornatus muliebris. Čtyři roční doby alegoricky představuje ve stejnojmenném komorním grafickém cyklu (1641) jako podobizny vhodně kostýmovaných žen. Ve stejném roce portrétuje dalšího slavného českého emigranta, J. A. Komenského, který do Londýna přijíždí na poz-

10

vání anglického parlamentu. S velkým českým polyhistorem Hollara pojí zájem o vědecké poznání. V Antverpách Občanská válka, která v Anglii vypukne v roce 1642, i další okolnosti

Dobrá kočka, která nemlsá, lept, 1646

Akt ležící ženy, akvarelovaná kresba perem, 1633

přimějí Hollara, sympatizujícího s královskou stranou, k přestěhování do holandských Antverp. Osm let, které rytec tráví v obchodně i kulturně rušném městě, patří k nejproduktivnějšímu období jeho kariéry. Vytváří zde sérii listů holandských obchodních a válečných lodí, uspořádaných do alba Navium figurae variae. V dalších grafických souborech se zaměřuje na náměty z oblasti živé i neživé přírody: zpodobňuje mušle, brouky a motýly. V očích poučených Hollarových současníků je vysoce ceněn jeho atlas různých typů a tvarů kožešinových rukávníků. Kuriózní grafické podobizny módních propriet, které byly součástí každodenního šatníku antverpských měšťanů, se vyrovnají nejlepším malovaným nizozemským zátiším své doby. Svědčí nejen o svrchovaném mistrovství autorovy grafické techniky, ale i o jeho osobním potěšení z krásy hmoty a možnosti jejího svrchovaného výtvarného popisu. Po celou dobu antverpského pobytu Hollar plodně spolupracuje s řadou zdejších nakladatelů. Pro ně leptá mistrovské reprodukce slavných malířských děl. Jedním z drobných plodů tohoto období je proslulý žánrový lept Dobrá kočka, která nemlsá (1646),

Podobizna hraběte Thomase Howarda Arundela, lept podle Antoona van Dycka, 1639

Jaro (z cyklu Londýnská roční období), lept, 1641

se stává svědkem námořní šarvátky své lodi Marie Rose s piráty. Otevřenou křížovku grafikovy chudoby, nemoci, narůstajících dluhů a vyčerpávajícího pracovního vytížení fatálně rozluští až umělcova smrt. Hollar je pochován jako “cizí katolík“ do společného hrobu pro chudé na hřbitově u kaple sv. Markéty ve Westminsterském opatství v Londýně. Místo, kde je uložen, dnes neznáme. Trpkými slovy komentuje jeho smrt životopisec James Granger ve své Biographical History of England (1769): „Zemřel tak chudý, jako by žil v zemi barbarů.“

jemuž pravděpodobně posloužila za model Hollarova domácí šelmička. Tato komorní grafika inspirovala i název biografického románu z roku 1970, v němž umělcovy literárně atraktivní osudy zpracoval Miloš Václav Kratochvíl.

H

ollarova konverze ke katolictví, k níž došlo za jeho pobytu v Antverpách, mu po návratu do Anglie způsobila značné nesnáze. V roce 1652 je Hollar zatčen a uvězněn za účast na tajné katolické bohoslužbě. Propuštěn je až po přímluvě svého nového patrona, literáta Williama Dugdala. Hollar začíná tíhnout ke kartografii a knižním ilustracím překladů antických autorů (Vergilius, Homérova Ilias, Ezopovy bajky), které provádí pro londýnské antikváře. Za velké morová epidemie, která zasáhne Londýn v roce 1665, jej postihuje osobní tragédie, když umírá syn James. Rok poté město na Temži zničí rozsáhlý požár. Hollar sice předtím vytvoří velikou vedutu Londýna (jež je cenným historickým dokladem dřívějšího vzhledu města), s živelnou katastrofou ale padá jeho velkorysý a léta

Podobizna anglického krále Karla I., podle Antoona van Dycka, lept, 1649

připravovaný projekt velké a podrobné mapy Londýna. Záplava špatně honorované, podřadné práce nemůže vyřešit stále neutěšenější umělcovy poměry. Proto se s prosbou o finanční výpomoc obrací na svého někdejšího svěřence – nynějšího anglického krále – jenž mu udělil čestný titul „Scenographus regius“. Následně se jako královský kreslič účastní expedice do nové anglické kolonie v Tangeru na pobřeží Maroka. Při návratu

P

řestože s českým prostředím bezprostředně souvisí jen Hollarův životní rozpuk a rané umělecké zrání, Národní galerie v Praze dnes spravuje jeden z nejbohatějších souborů grafických listů a kreseb Václava Hollara na světě. Jde o tzv. Hollareum, sbírku odkoupenou v roce 1863 z německého majetku. Tento unikátní fond je stále rozmnožován novými příležitostnými nákupy. Pavel Panoch Foto: archiv redakce

11

„Hollarka“ Vyšší odborná škola a střední umělecká škola Václava Hollara Vyšli z ní vynikající umělci, například grafik a průkopník informačního designu, Ladislav Sutnar (autor celosvětově používaného loga EXIT) nebo fotograf Jaromír Funke. Střední umělecká škola Václava Hollara vychovala i řadu současných známých umělců, jako jsou malíř Michael Rittstein, sochař Jaroslav Róna nebo režisérka Helena Třeštíková. Dnešní odborný pedagogický sbor školy se samozřejmě věnuje aktivní umělecké tvorbě. Počátky školy se pojí se vznikem naší republiky, kdy byla v roce 1920 založena Státní škola grafická. Ve svém názvu ústav odkazuje na nestora české grafiky, po kterém je pojmenován i nejvýznamnější spolek českých grafických umělců. Škola vyučovala obory spojené s tiskařským řemeslem. Její stoupající věhlas potvrdila účast v expozici Československého pavilonu na Světové výstavě v Paříži v roce 1937. V roce 1954 byla škola rozdělena na dvě střední školy. Dnes nabízí čtyřleté studium s maturitou a pomaturitní tříleté denní studium.

Jejím hlavním cílem je dobře směřovat studenty do praxe – absolvent musí umět samostatně vytvořit práci na zadané téma, od návrhu k realizaci. Tomu odpovídá skladba předmětů. Výtvarná příprava rozvíjí v kresebných, barevných a kompozičních cvi-

Střední umělecká škola

čeních schopnost zachytit viděnou skutečnost, vystihnout podstatné rysy i symboliku. Figurální kresba učí zvládnout anatomii lidského těla. Předmět prostorové disciplíny roz-

Čtyřletá škola má dva obory – propagační výtvarnictví a výtvarné zpracování keramiky a porcelánu.

12

Šárka Cetlová, keramický reliéf

Ze žákovských prací: Jiří Bouma, ženský akt, kresba

víjí schopnost modelování, invenci a představivost. Tvarování propagačních materiálů má kromě praktického využití umožnit pochopení hmoty a geometrických struktur. S praktickými postupy tisku z litografického kamene či desky se studenti setkávají v rámci výuky grafických technik. Při ní si vyzkoušejí tvorbu tiskových matric u hlubotisku nebo se seznámí s vlastnostmi sítotisku. Základy fotografie učí jak klasické technologie, tak digitální zpracování snímků. Výuka počítačových metod začíná od základu – s konstrukcí a kompozicí písma. Znalosti počítačové grafiky se pak využívají pro navrhování a úpravu tiskovin v hlavním předmětu prvního oboru školy, v grafickém designu. Výtvarné zpracování keramiky a porcelánu má tradičnější zaměření, připravuje studenty pro navrhování a realizaci umělecké a užité keramiky. Škola vyniká propojením umění a techniky, klade důraz na rozvinutí výtvarného talentu a vyžaduje zvládnutí počítačových technik. Student, který rád kreativně pracuje, se při studiu zároveň i dobře baví... Vyšší odborná škola V roce 2004 byla založena ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou Karlo-

Klára Ujevičová, obrazové vyjádření obsahu daného slova

Helena Jiskrová, obálka knihy

covali výtvarné řešení interiérů dětské nemocnice na Královských Vinohradech a podobné zakázky pro základní i mateřské školy. Ze školních lavic vzešly propagační materiály na akci proti AIDS v Africe (agentura Člověk v tísni), plakáty a reklamní materiály veletrhu Schola Pragensis apod. Studenti zpracovávají i komerční zakázky, pro společnost Sazka vytvořili design stíracích losů. Od školního roku 2005–2006 se formuje spolupráce s norskou střední školou Varstad videregaende skole v Lillehammeru a s německou Staatliche Fachoberschule und Berufschule ve Weidenu. Ideou jsou desetidenní výměnné zájezdy se společnou realizací výtvarných témat.

vy univerzity Vyšší odborná škola, obor interaktivní grafika. Studium je tříleté a spojuje volné umění s komerčním uplatněním. Cílem je naučit se programovat a umět vytvářet výukové programy pro e-learning, interaktivní prezentace firem, webové stránky nebo počítačové hry. Studenti se zabývají nejen interaktivní grafikou a jejím ovládáním, rozvíjejí svou fantazii při skicování v předmětu invenční kreslení nebo se v multimediálním ateliéru učí vyjadřovat různými prostředky.

K

aždoročně pak první ročníky v pražském kině Aero promítají své práce veřejnosti. Pro potřeby mediků Lékařské fakulty Univerzity Karlovy produkují první a druhé ročníky krátké animace. Škola spolupracuje s řadou agentur a firem, studenti zpra-

Barbora Fialová, objekt, tvarování materiálů

Eva Kaněrová, Ptáci, grafika (akvatinta)

Lenka Housková, Sebereflexe, prostorové disciplíny

Lucie Holá Foto: Střední umělecká škola a vyšší odborná škola Václava Hollara

Bohdan Dušek, plakát

13

Giovanni Giacomo Komarek Boemo hradecký tiskař v Římě Příběh pozapomenutého římského tiskaře a nototiskaře Jana Jakuba Komárka (1648 Hradec Králové – před 9. 4. 1706 Řím), je obrazem politických, náboženských a kulturních vztahů Evropy druhé poloviny 17. století. Muž, který se narodil v rodině provazníka Mikuláše na pražském předměstí v roce ukončení třicetileté války, se, coby tiskař, písmolijec i vydavatel, dotýkal svým dílem a vlivem nejvyšších pater italského společenského života. Pracoval na objednávku římských učenců, proslulé římské akademie Arkádie, předních kardinálů a papežského dvora. Tiskl výpravné knihy s rytinami o římských památkách a architektuře, proslul jako nototiskař triových sonát Arcangela Corelliho a libret k oratoriím Alessandra Scarlattiho.

14

Antonio Luigi Baldassini, Sonate à tre, op. 1, titulní list s dedikací kardinálu Pamphilimu, rytina I. Blondau, 1691

Máme-li hodnotit jeho podíl na kulturním a hudebním životě Říma, Itálie, Čech i celé Evropy, je nezbytné oddělit samostatnou činnost Jana Jakuba Komárka v letech 1676– 1706 od tiskařské dílny, která nesla jeho příjmení KOMAREK ještě další desítky let, nejméně do roku 1770. Bez dokladů musíme zatím ponechat jeho osudy před příchodem z Čech do Říma (1669–1672). Rozhodujícím faktorem jeho přijetí mezi korektory a sazeče papežské tiskárny Kongregace de Propaganda Fide v Římě bylo nepochybně přátelství se Zaccariou Dominikem Aksamitkem, Boemo Pragensis, tedy také Čechem, který zde od roku 1661 řídil činnost tiskárny vydávající misionářské knihy v orientálních jazycích. Komarek s ním dokonce bydlel ve společné domácnosti v Collegio

A. Corelli, Sonate à tre, op. 3, rytina N. Dorigny, 1694

La Giuditta, libretto oratoria A. Scarlattiho, rytina V. W. Arnoldo, 1693

A. Corelli, Sonate à tre, op. 3, 1689

Nazareno od roku 1678, krátce poté, co se oženil s Římankou Lavinií Natalini. První Komarkův samostatný tisk EPISTOLA AD EMINENTISSIMUM PRINCIPEM FRANCISCUM BARBERINUM S.R.E. CARDINALEM VICECANCELLARIUM… je z roku 1676.

V

letech 1678–1695 se tiskařské rodině Komarkových narodilo celkem devět dětí. Společenský i profesionální profil tiskaře z Hradce ilustrují na jedné straně kmotři jeho dětí (kreslíř a rytec Pietro Aquila; nejstarší z kardinálů Odoardo Cybo; historik, archeolog a fyzik Giovanni Giustino Ciampini; Maria Josefa z Martinic, manželka císařského vyslance u papežské stolice aj.) a na druhé straně tiskařské práce, které vykonával zejména pro kardinály Pamphiliho a Ottoboniho a jejich hudební chráněnce Corelliho a Scarlattiho. Léta 1693 až 1701 lze podle množství a závažnosti produkce považovat za vrcholnou fázi jeho tisků a nototisků, kdy ročně tiskl až 18 titulů. Dnes evidujeme 148 jeho prací. Z let 1687 až 1696 pochází třináct

tištěných libret k římským oratoriím z Komarkovy dílny U Strážného anděla („All’Angelo Custode“), později přímo naproti římské fontány di Trevi („Alla Fontana di Trevi“). Nejvýraznější položkou jeho celkového tiskařského profilu je 15 tisků triových sonát corelliovského okruhu z let 1689 až 1706. Badatelé doposud označovali výjimečnost Komarkova díla s ohledem na jeho univerzální, tj. písmolijeckou, tiskařskou, nakladatelskou a knihkupeckou činnost a hodnotili zpravidla produkci tiskárny včetně dědiců a pokračovatelů až do poloviny 18. století. Klíčovým pramenem k objasnění závěru třicetileté samo-

statné činnosti Komarkovy tiskárny, nototisku, písmolijny a prodejny v Římě je nález obsáhlého soupisu jeho pozůstalosti Adhibitio hereditatis z dubna 1706, který je dokladem vybavení jeho dílny s různými druhy písma nebo tiskařova zájmu o malířství. Je známo, že Komarkovi potomci také přispěli k šíření věhlasu a prestiže i kodifikaci českého katolického svatého Jana Nepomuckého v mezinárodním kontextu. I v notářském zápise z roku 1690 je Komarek Boemo stále veden jako „commorante a Roma“, tedy Čech, přebývající v Římě. Závažnost vlivu tiskaře Komarka na evropské politické dění ilustruje období po roce 1696, kdy se jeho tisky stávají politickým nástrojem a on se ocitá mezi zájmy papežského a císařského dvora, až nakonec skončí ve vězení (1703). Hodnota jeho práce v podobě starých tisků i jako médií šíření vědy, hudby a dalších umění 300 let od jeho smrti mnohonásobně vzrostla.

Ukázka Komarkova nototisku (detail), A. Corelli, Sonata de camera, 1701

Stanislav Bohadlo Foto: archiv autora

15

Exotická mluva české grafiky Grafika, ať už tradičních forem či digitální, bude mít vedle tzv. velkého umění vždy svoji neochvějnou pozici jako značkové a přitom dostupné zboží. Nebo, chcete-li, jako vedlejší produkt velkých mistrů. Jen málokterý umělec se totiž zabývá pouze grafikou a ohlédneme-li se do minulosti, ani v dějinách tomu nebylo jinak.

Č

eská grafika má svou dobrou tradici: kvalitní řemeslo, dobrá umělecká úroveň. Například umělecké rytiny poštovních známek už mnohokrát bodovaly na světových soutěžích. Část svého velkého nadání věnoval grafice také náš největší umě-

16

František Kupka, jeden z dřevořezů z cyklu Čtyři příběhy bílé a černé, 1926

lec 20. století a průkopník abstraktní tvorby, František Kupka, který vedle mnoha kreseb a časopiseckých ilustrací, šířených ve velkém nákladu tiskem, vytvořil výjimečný cyklus 27 dřevořezů Čtyři příběhy bílé a černé. Toto grafické album z roku 1926 je dnes v soukromé pařížské sbírce. Naším prvenstvím je mimochodem také vynález litografie už v roce 1799 českým rodákem Aloisem Senefelderem. Bohatá tradice grafiky je stvrzena dodnes žijícím spolkem Hollar neboli Sdružením českých umělců a grafiků Hollar, založeném v roce 1917 těsně před vznikem samostatné republiky (k členům patřil rovněž Kupka). Snaha o zachování vlastní kulturní svébytnosti se pro-

Grafiky Aleny Kučerové vznikají otištěním perforovaných plechových matric. List č. 27 – Odpočinek, 1973

Vladimír Boudník, bez názvu (Z Tureckého rohu), monotyp z aktivní desky, 21,2 x 29,5 cm, 1965

Grafika “Nejkrásnější a nejhlubší pocit, jaký může člověk zažít, je poznat tajemno. To je základním principem náboženství, stejně tak jako veškerého seriózního úsilí v umění a ve vědě.”

Albert Einstein vědec (1879–1955)

jevovala právě v působení podobných uměleckých spolků v různých nepříznivých časech totalitních režimů. Umění bylo vnímáno jako transcendentní, nadčasové a dodnes je na naší scéně dominantní snaha o „hlubokost“, podpořenou estetickou stránkou díla. Jde o jakýsi život v pravdě, sloužící k nalezení identity, který po dlouhou dobu v minulosti sloužil i jako prostředek rezistence vůči naprosté izolovanosti.

V

očích Západu vypadá české umění jako mladší a tvrdohlavý bratr, který za každou cenu jde svou cestou, a proto je trochu roztomilý i dojemný, a díky své vytrvalosti nakonec pozoruhodný. Grafika pro tuto malou zemi bez existence uměleckého trhu, který se pozvolna rozvíjí v posledních patnácti letech, znamenala mnohé. Jako poměrně snadná reprodukční technika umožňovala seberealizaci umělcům bez prostředků, především ale bez oficiálního uznání. Větší množství tisků zname-

František Tichý, Hlava clowna, suchá jehla, 7,5 x 5,5 cm, 1956

nalo také snadný způsob šíření – to probíhalo formou darů většinou v rámci umělecké scény. Od 50. let vznikaly spontánní strukturální grafiky outsidera Vladimíra

Boudníka, které dnes drží horní cenovou laťku na českém trhu a mají rozhodně světový dosah. Také další umělci, když nepočítáme autory moderny první poloviny 20. století, zabývající se převážně grafikou, jsou v současnosti velmi cenění – například Alena Kučerová, jejíž vynález tisku z perforovaného plechu byl důsledkem existenčním, tedy z nouze ctnost. Svoji techniku dokázala v průběhu skoro padesáti let neustále inovovat a nyní patří k evropské grafické špičce. Mezi prvními dámami české grafiky stojí rovněž Adriena Šimotová, jejíž rukopis zásadně přispěl k definování toho, čemu se na Západě říká nezaměnitelná česká cesta. Takové intenzivní autentické projevy působily po dlouhá léta jako jistá morální instance a (jak ukázala postkomunistická krátká etapa uměleckého provozu) zůstaly čímsi nadčasovým. Mohli bychom samozřejmě jmenovat řadu dalších osobností, bez nichž by pojem česká grafika nebyl úplný, ale pojďme k současnosti,

17

Jiří Anderle, Appassionata, lept, 63 x 93 cm, 1976 Adolf Born, Z dědečkova alba, litografie, 44 x 54 cm, 2004

Adolf Born, Dürerova cesta přes Alpy do Benátek, litografie, 44 x 54 cm, 2005

která by (bez sebezpytného pohledu zpět) nebyla, čím je. Doba izolace měla pro vývoj českého umění velkou řadu diskriminačních nevýhod, ale také určité překvapivé plus: vyvinul se svérázný jazyk, daný vlastní pozicí. Tato řeč se po pádu železné opony stala výhodou.

že je v galerijním provozu postavena na okraj (až na velké brněnské bienále grafiky s mezinárodní účastí tomu tak opravdu je), stále velmi urputně žije. V klasických formách se vyučuje ve všech uměleckých školách, kde díky nové dokonalejší technice umožňuje profesionální průpravu a masově proniká do amatérské sféry různých uměnímilovných kroužků. Do profesionálních grafických dílen stále docházejí umělci, kteří grafiku, svou milovanou „bokovku“, vedle hlavní činnosti nadále provozují. Grafice se kvůli její dostupnosti (multiplikace i cena) daří na světovém i místním trhu. Od počátku devadesátých let v České republice

E

xotická mluva, bez snahy přizpůsobit se mezinárodním trendům, působí nějaký čas atraktivně. Navíc ji stále máme pod kůží, a tak i postkomunistická generace umělců pracuje vědomě i podvědomě se svou jinakostí. Zpět ke grafice: ačkoli se dnes může někomu na první pohled zdát,

vznikly desítky společností s živým nebo internetovým prodejem „malého“ levného umění, tedy grafiky. Trh je prozatím nejvíc zaplaven grafikou, v níž převládá řemeslná zručnost, urputnost a poctivost. Bez ohledu na často polopatickou narativitu a postsurrealistické reminescence je u nás mnoho oblíbených autorů složitých leptů a mezzotint. Na vrcholku ledovce stojí Jiří Anderle, Oldřich Kulhánek či Karel Demel, podobně je na tom roztomile infantilní Adolf Born. Jejich obliba tkví ve všeobecné srozumitelnosti i ve stále nízkých cenách. Srovnejme ceny litografií Jamese Rosenquista – kolem 80 tisíc dolarů na loňské aukci grafiky Christie’s v New Yorku – a leptů Jiřího Anderleho na aukcích předních aukčních domů Vltavín a Kodl – zhruba od 2 do 15 tisíc korun! Co do cenové výšky drží domácí cenové rekordy sítotisky i lepty žijících mistrů Zdeňka Sýkory a Karla Malicha, kteří mají výsadní postavení v malbě (Sýkora), v pastelech a instalacích (Malich).

18

Kresba Jana Zrzavého. Jeho skici sloužily často za studie olejomaleb, které jsou dnes už českou klasikou

pohádkové světy Jana Híska; oblíbené popové linoryty Michala Cihláře nebo i nenápadná dílka ještě mladších autorů jako Markéty Vaňkové, Šárky Trčkové a řady dalších.

O

domácky milostném vztahu ke grafice svědčí různé soutěže, jež jsou obesílány mnoha autory, kteří jsou ve výstavním provozu téměř nebo úplně neznámí. Každoročně jsou vyhlašovány soutěže Grafika roku i Cena Vladimíra Boudníka. Za loňský rok Boudníkovu cenu obdržel skvělý experimentátor Lubomír Přibyl, vytvářející minimalistické geometrické kompozice. Přidám ještě pikantní grafickou techniku na konec: současné tetování. Proč nosit na kůži konvenční masové vzory? Proč si originální obraz, se kterým budeme žít celý život, nenechat udělat známým umělcem? V Praze už existuje historka, že jedna slečna si po návštěvě výstavy Zdeňka Sýkory chtěla nechat potetovat jeho liniemi celá záda. Koneckonců tento projekt už byl realizován v Česko-slovenském pavilonu na benátském bienále v roce Grafické listy jsou u nás nejdemokratičtějším uměním a může si je opravdu dovolit každý. Dokonce i práce vážených (již nežijících) mistrů jako Toyen, Františka Tichého, Jana Zrzavého, Františka Grosse či Jana Kotíka jsou na trhu stále doslova „za hubičku“.

I

nejmladší umělecká generace se o grafické techniky zajímá. Učí se klasické rukodělné, proniká ale i do digitálních. Dělení na formální žánry přestává být v současnosti důležité. Tisky bývají často vytvářeny jako vedlejší produkt volné činnosti, vznikají na obchodní či jiné zakázky. V Čechách není zvykem, aby velké galerie či muzea vydávaly vlastní grafické edice, chybí tu i soukromí galeristé, kteří by podobné koncepty pro své chráněnce podporovali. Přesto tu samovolně – a já říkám z přetlaků nebo i z důvodu terapie, neboť ruční práce tuto funkci má – mnozí uznávaní autoři gra-

fiku tvoří. Kromě už výše uvedených stojí za pozornost práce Petra Nikla – mezzotinty, pracujícího s vlastní obrazovou mytologií; Jana Merty – jemnocitné sítotisky tvořené barevnými plochami; magické a pracné linoryty Vladimíra Kokolii; Oldřich Kulhánek, Job II., litografie, 64 x 92 cm, 2002

1999. Podle návrhů mladých slovenských umělců si mohli nechat návštěvníci vybraný „model“ odborně vytetovat přímo v pavilonu. Lenka Lindaurová nezávislá výtvarná kritička Foto: archiv redakce

19

3

1

2

20

4

Galerie Energetické objekty Františka Skály Centrální foto: Dobíječka, kombinovaná technika, 65 x 20 x 14 cm, 1992 1. Žhavé doteky, dřevo, světlo, 40 x 40 x 25 cm, 2001 2. Lesojan, dřevo, kůže, světlo, 210 x 150 x 52 cm, 1988 3. Božské substance, hliník, dřevo, plast, 55 x 36 cm, 2001

5

4. Kola pop music, papír, polyester, plast, 87 x 300 x 500 cm, instalace 2004 5. Memento, bakelit, plastelína, 31 x 16 x 20 cm, 1989 6. Na vycházce, kombinovaná technika, 16 x 50 x 14 cm, 2000 7. Kytara Kladivo, dřevo, plast, guma, kov, 85 x 17 x 10 cm, 2003 Kytara Ostrorep, dřevo, plast, guma, kov, 100 x 40 x 10 cm, 2003

6

Kytara Žihadlo, kůže, dřevo, kov, plexi, 115 x 28 x 13 cm, 1998 Foto: archiv autora

7

21

Netrpět věkem Pokoušet se o portrét výtvarníka je záležitost nevděčná. Jednak existují dokonalé autoportréty, jednak je tady dílo, v němž se každý tvůrce odzrcadlí, ať chce anebo nechce. Navíc je řeč o výtvarníkovi, který si na portréty příliš nepotrpí. Petr Nikl právě naopak: má rád převleky a masky. Říká tím – já jsem někdo jiný, ne ten, za kterého mě máte. První kroky Petr Nikl se narodil 8. listopadu 1960 ve Zlíně, který se tenkrát jmenoval Gottwaldov. Samotný fakt, že se narodíme, není věcí naší volby a stejně tak si nevybíráme rodinu ani čas.

P

etr Nikl to v jednom rozhovoru říká lépe: „V roce 1960 jsem byl ve Zlíně vržen do prostředí výlisků

22

Obraz č. 36, z knihy Atlas Salta

umělohmotných hraček, navrhovaných mojí mámou, otcových enkaustických obrazů a dědových dřevomodelářských hříček.“ Petr Nikl

Mohli bychom jenom konstatovat, že budoucí malíř si lepší prostředí nemohl přát. Anebo možná právě naopak: klima umělecké rodiny příliš zavazuje a tvůrčí schopnosti může dokonce i svazovat. Petr Nikl každopádně zvolil umění a svá výtvarná studia započal na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti, aby je později zdokonalil a ukončil na Akademii výtvarných umění v Praze. Důležitou etapou v tomto vývoji byl loutkový spolek Mehedaha, který vznikl v roce 1985. Nikl ho založil společně se spolužáky ze střední školy, s Františkem Petrákem a Tomášem Volkmerem. „Bavilo nás vyjadřovat se skrze předměty v malém kukátkovém prostoru. Vyhovovalo nám to v pokusech o absurdní poetiku. Posedl jsem se tehdy vyřezáváním loutek a hracích bytostí, se kterými dodnes hraji.“

Obraz č. 46, z knihy Atlas Salta

Niklova interaktivní expozice Hnízda her vzbudila obrovský zájem české veřejnosti

Performance, interaktivita „Kreativní hravost je základem komunikace, pro mě je to smrtelně vážná věc (...). Infantilitu chápu jako oproštěnost od ješitných reakcí, které brání komunikaci. Při hře se mé ego rozpouští a otevřené pole možností lze nahlédnout alespoň na chvíli z bodu nula.”

Petr Nikl výtvarník (* 1960)

Od hračky k loutce Tak by se dala charakterizovat tato první etapa „umělce“ a jeho „umění“. Petr Nikl se právě těmto pojmenováním brání, leká se a bojí automatismu, jímž pod pohybující se rukou tvůrce, jakýmsi samospádem, vzniká umění, neboť nic jiného ani „vzniknout nemůže“. Snad právě proto klade důraz na význam emocí „v čistém stavu“, a těm odpovídá kresba, nikoli obraz, který je promyšleným aktem. Kresby pro Nikla nejsou prací přípravnou nebo zaznamenáním nápadu, ale nejautentičtějším výtvarným projevem. „Nikdy podle nich nemaluji obraz, obraz by mě nebavil. Obraz je jako všechno jiné. Živočich, kterého chytím nebo nechytím. Ne plánek na past.“ Obraz dopředu promyšlený a komponovaný je pro Nikla pastí. Malovat impulzivně a emotivně s vědomím netušeného výsledku se výtvarníkovi stalo metodou, pravidlem tvorby. Tak byly vytvořeny obrazy, které

Petr Nikl vystavil na prvním veřejném vystoupení skupiny Tvrdohlaví.

D

nes se to může zdát banální, ale v roce 1987, v tehdejším „československém“ výtvarném světě, byla tato výstava velkou událostí. Bylo to víc, než jen gesto svobody ve společnosti, stále ještě indoktrinované komunistickou ideologií a vedené stranickými funkcionáři (jejichž hlavní pracovní náplní byl dozor nad všemi sférami „ohroženými“ svobodou projevu). Nejsem si jist, zda introvertně založenému Petru Niklovi vyhovoval skupinový duch, ale dokázal se podřídit potřebám kolektivu, a přitom si zachovat autonomii vlastního výtvarného světa. Etapa Tvrdohlavých byla pro domácí výtvarno velice důležitá a trvala od roku 1987 do roku 1992, kdy se skupina rozpadla. Po stránce čistě umělecké neměli Tvrdohlaví vlastní program ani teoretický koncept, platný pro všechny členy skupiny.

23

Niklovu expozici České republiky na EXPO Aichi 2005 „Zahrada fantazie a hudby“ celkem shlédlo 1 700 000 návštěvníků. Jedním z nich byl japonský následník trůnu – korunní princ Naruhito

Kritikové, teoretici a také obyčejní diváci viděli v Niklových obrazech hodnoty různorodé a protikladné. Křehkost, naivitu a nostalgii, ale také tajemství nevyjádřitelné slovy a děs. Celek byl ovšem působivý a odpovídal umělcově požadavku mnohoznačnosti – Nikl jako malíř neměl na vybranou a musel brát své náměty ze světa, který je víceznačný a skládá se z věcí viditelných z různých stran různě. „Jednoznačnost je pro mě špatný signál,“ říká Nikl-malíř. Cena Jindřicha Chalupeckého, kterou byl vyznamenán v roce 1995, byla oceněním nejenom jeho malířského díla, ale také dalších aktivit. Hravost je klišé Nejsou to pouze žurnalističtí tlachalové, ale také lidé tvůrčí a vážení, kteří (když mají Nikla určit a pojmenovat) napíší, že jeho základní vlastností je „hravost“. Jinak asi ani nemohou, neboť hned vzápětí hovoří o „věčném dítěti“. Když se jeden novinář Petra Nikla zeptal, zda by chtěl být dítětem, dostal typicky niklovskou odpověď: „Nevím. Snažím se netrpět věkem.“ Dejme tedy stranou banality a klišé a držme se toho, co říkají fakta a hesla v encyklopediích. Zde je Petr Nikl uváděn jako malíř, básník a textař, hudebník a skladatel, režisér, divadelník a herec-performer. Mám soukromý dojem, že je hlavně hercem, jenž své dílo rád předvádí a předvádí je proto, že v tomto procesu stále vymýšlí něco nového. Co vzniká, je dynamické ve „vývoji“ a přitom neopakovatelné. Jako spisovatel je autorem čtyř knih pro děti, první (z roku 1998) má název Vyhnání z ráje, poslední má zvukomalebný titul Záhádky.

J

ako hudebník byl Petr Nikl před několika lety oceněn soškou Anděla, ovšem v kategorii alternativní hudby, což se vyznamenanému zdálo trochu nepochopitelné, neboť si o své hudbě a textech myslí, že jsou „obyčejné“. Skutečně vyvstává otázka bez odpovědi: k čemu by měly Niklovy práce být „alternativou“? Hudební ocenění Anděl obdržel za album Nebojím se smrtihlava, které v roce 2000 nahrál společně s uskupe-

24

Anna a žába, olej na plátně, 140 x 135 cm, 2003

Z performance Petra Nikla v pardubickém Divadle 29

Nikl interaktivní

čívá někde jinde: „Vždycky jsem si přál hrát současně pro diváky, sedící před loutkami, a zároveň pro ty, kteří by seděli za námi a viděli zmatek za plentou,“ říká Nikl-loutkoherec. Začne-li hrát, nerozlišuje mezi zkouškou a představením. Nevěří totiž na opakovatelnost improvizací a emocí, které vkládá do hry. A jako hráč je dokonalý. Sám na vznesenou otázku odpovídá: „Jsem hrající výtvarník. Nejsem malující herec. (...) Myslím, že právě proto hraji, protože nepředvádím sebe.“ V divadle podobně jako v malířství Nikl neustále improvizuje a tvoří z okamžiku, šťastného nápadu.

Hrající výtvarník a hrající diváci, to je celek a také proces, jenž nese trochu nešťastně znějící pojmenování “interaktivita“. Takto byly označeny Niklovy expozice pro český pavilon na EXPO 2005 v japonském Aichi a pro projekt Orbis pictus, vytvořený v roce 2006 pro Česká kulturní a informační centra. Obě akce se těšily obrovské popularitě diváků, Zahrada fantazie a hudby na EXPO 2005 trhala mezi všemi národními pavilony rekordy v návštěvnosti. Nikla-dramaturga to potěšilo, nikoli jako kvantitativní ukazatel, ale jako důkaz fungující komunikace a dialogu, jenž modernímu umění vždycky poněkud chyběl. Nikl potvrzuje, že vrcholem umělcova snažení není umělecké dílo a artefakt, vhodný pro vitríny muzea, ale nalezení a obnovení takových skrytých tvůrčích schopností, které jsou zdrojem radosti a jsou vlastní všem lidem. Jiří Olič Foto: redakce, archiv Petra Nikla

ním Lakomé Barky. Zatím poslední vydaná Niklova píseň má název Klaun a je do jisté míry autobiografická. To on je klaunem, který baví lidi a říká to i v textu písně: „Jedu potěšit klauna do špitálu, přesně na to místo, kde on těšil mě, beru pár masek, buben a píšťalu, aby nerozeznal, jak mi při tom je.“ Petr Nikl ve svých písních rozeznává notu „groteskně tesknou“ a „tragicky chechtavou“. Tak by se dalo rozlišit a pojmenovat celé jeho dílo, především práce malířské i literární. Masky a převleky jsou pro něj součástí celku zvaného „život a dílo“. „Nosím jen kostým, který mi zabraňuje, abych si připadal příliš důstojně. Svou identitu rád potlačuji,“ říká o svých oblíbených rekvizitách. Jeviště je hlediště A naopak. Jako herec je Petr Nikl rád, když se role vymění a pomíchají: když začnou hrát diváci a z herce je na čas okouzlený divák. Nerozlišuje prostor před oponou a za oponou. Skutečné tajemství (a magie divadla) spoAnna v negativu, olej na plátně, 160 x 140 cm, 2003

25

Krajiny srdce Kamila Lhotáka Když Pablo Picasso navštívil v roce 1967 v Paříži výstavu českého umění, nejvíce ho upoutal obraz Dcera velkoměsta českého umělce-samouka, naivisty Kamila Lhotáka. V domácím prostředí zůstane postava tohoto malíře a ilustrátora dětských knih navždy spojena s motivy bicyklů, automobilů, papírových draků a horkovzdušných balonů. Jeho velkým tématem byla i krajina městské periferie. Do ní se Kamil Lhoták v roce 1912 narodil a jeho rodná pražská čtvrť Holešovice pro něj zůstala celoživotním rezervoárem inspirace. Ve svých obrazech ztvárňoval nejen její podobu ve 40. a 50. letech 20. století, na plátně se také imaginárně vracel do Holešovic konce 19. století.

Autor Kamil Lhoták před největším Zeleným Irskem, leden 1968

Kamil Lhoták byl kreslířem, malířem i grafikem bez náležitého uměleckého vzdělání. Začínal karikaturami svých spolužáků, črtami scenerií za školním oknem, kresbami automobilů či třeba „zátiším s pneumatikou“. Z kreslení míval čtyřky: „Já totiž kreslím jenom to, co mě baví,“ vzpomínal později. Technicky ale v nejmenším nezaostával, stal se mistrem výtvarných technik – akvarelu, perokresby, suché jehly i leptu. Autor jeho obsáhlé monografie, Luboš Hlaváček, hovoří o nenápadném zlomu v malířově tvorbě, kdy přestal své obrazy signovat iniciálami K. L. a začal je podepisovat celým jménem. Jako by autor, který některá ze svých děl nekompromisně zničil, sám usoudil, že dosáhl bodu zralosti.

Odol (Krajina s ohradou, na níž je nápis Odol), 1950, olej na dřevě, 14,5 x 31 cm

26

Vstříc osudu (Příjezd vlaku do nádraží), 1948, olej na plátně, 95 x 110 cm

Nostalgie letního odpoledne (Ulice na předměstí; Silnice), 1940, olej na plátně, 50 x 60 cm

Pohled na Stromovku z mého ateliéru, 1951, olej na plátně, 70 x 130 cm

Umělec-samouk (...) jako by se už na světě nedalo namalovat nic jiného, ani lepšího, ani vzácnějšího nad jednobarevnou oblohu a jednobarevný pruh země, nad ty dvě říše, které mohou obstát i bez člověka, nic víc, leda jen ještě zakutálený dětský míč, nizoučký stan nebo vzdálenou střechu, ty známky toho, že člověk žije (...)

Kamil Bednář básník (1912–1972)

V roce 1939 představil Lhoták svá díla ve spolku Umělecká beseda a byl přijat mezi výtvarníky, jako byl Josef Čapek nebo Jan Zrzavý. Hlásil se k tradici věhlasného krajináře Antonína Chittussiho, ale i k ornamentálním pohádkovým ilustracím z pera Artuše Scheinera. Z moderního umění byl zasažen tvorbou Henriho Rousseaua a Giorgia de Chirica, Maxe Ernsta a Salvadora Dalího, z domácích obrazy Josefa Šímy. Stal se také členem uměleckého seskupení Skupina 42, jehož estetické zásady definoval kritik Jiří Kotalík: „Člověk pohlcovaný městskou civilizací nepřestal přece být tvorem žijícím v celé vesmírnosti kosmu, neztratil, nesmí ztratit ze zřetele své ostatní vztahy.“ I jako právoplatný člen Skupiny se ale původností svého díla odlišoval a zůstával uměleckým solitérem. Okouzlení rodnou Prahou i vlastní koncepcí civilismu a poetismu líčil takto: “Pražská předměstí, zejména Holešovice, krajina, kde omšelé zdi a dehtem impregnované ohrady továrních objektů nahrazují stromořadí. Hubené akáty se kupí kolem telefonních budek. Květiny tam rostou toliko na střechách moderních činžáků, v umělých zahrádkách, třicet metrů nad zemí. Je to velkolepá podívaná, která místy připomíná civilizaci sta-

návrat do dětství, tajemství města nahlížené očima dítěte. Lhoták zůstal celoživotně ovlivněn dětskou literaturou a stal se jedním z nejoblíbenějších domácích ilustrátorů knih pro děti. Jako malý prozkoumával s vášnivým zaujetím holešovické a nuselské ohrady, dvorky a zákoutí, později vzpomínal, jak jednou objevil v potoku Botiči fragment automobilu, „nádhernýho turcatméryho, na ráfech, napůl v hlíně, zarostlýho trávou... kostra měla ještě volant, mohlo se do ní sednout a představovat si, jak se v tom jede.“

R

rých amerických grotesek. Asfaltované ulice, železobeton, cihly, kandelábry, prkenné ohrady, vítr, déšť, kouř, mlha, Holešovice, Nusle, Michle, Žižkov. Obrovský park v bezprostředním sousedství továren – Stromovka.“ Lhotákovy obrazy periferie vynikají zejména atmosférou, duší, kterou do nich vložil. Jak napsal kunsthistorik Luboš Hlaváček: „Nezajímaly ho veduty, jen místopis srdce.“ Motivy ohrad, reklamních poutačů, ale i zapomenutých kopacích míčů, a již zmiňovaných jízdních kol signalizují Žižkov (Starý Žižkov), 1982, olej na plátně, 70 x 50 cm

omantický, nostalgický náboj v sobě nesou i Lhotákovy výjevy z nádraží, krajiny s ohradou a průmyslové krajiny. Prvním, co diváka při pohledu na ně zaujme, je práce s předměty v prostoru, který je většinou nezvykle otevřený. Dobové recenze zmiňují, že Lhoták „ukazuje stopy člověka, jenž právě odešel, ale který je stále přítomen.“ Vzdušnou kompozici, kdy roztříštěná městská periferie plynule přechází do nekonečného obzoru, skvěle dokládá nádražní výjev Vstříc osudu (1948). Autorův přítel a životopisec Adolf Branald ho v knize Můj přítel Kamil komentuje: „Modré nebe je zastíněno lehounkými obláčky, koleje

27

Krajina 20. století, 1942, olej na plátně, 60 x 100 cm

vedou dál, ani přednosta neví až kam. Ale nic není ztraceno, překvapení nejsou vyloučena. Nejistota není naprostá, přinejlepším lze doufat.“ Ono prázdno, „nic“, nejvýrazněji vyzařuje z oleje Nostalgie letního odpoledne (1940) – na obraze doslova „skoro nic nezbylo“. Je zde vylidněná ulice, plot a za ním bouda, tři stromy, tři sloupy elektrického vedení, a tak se v obraze dokonale naplňují slova Josefa Šímy: „Čím banálnější, běžnější realita, tím větší poezií ji Kamil Lhoták oplétá.“

U

ž samotný mechanismus malířské inspirace a proces vzniku obrazů byl u Lhotáka zvláštní. „Já v terénu nikdy nemaluju,“ zdůrazňoval, „dívám se tak dlouho, až mám dojem v sobě. Pak to jen doma hodím na papír nebo na plátno.“ Takovým způsobem ztvárnil nejen Prahu, ale na základě svých cest i Paříž a Benátky. Maloval i místa, která nikdy nenavštívil, k sérii čtyřset kreseb s motivem „Ameriky“ ho inspiro-

vala kniha Vojtěcha Ženatého V zemi pruhů a hvězd (1927). Od poezie města se malíř posunoval k poezii krajiny. V letech 1961–1962 tvoří v duchu kolorismu velká plátna s námětem „Zeleného Irska“. Spisovatel Ludvík Souček tuto sérii jinak prázdných, zelených, horizontálních krajin označil za „metaforu klidu pod nebem, proraženým dírou ve vesmíru nad nekonečnou rovinou.“ Adolf

28

Červený orel, 1966, olej na plátně, 90 x 115 cm

Branald dodává, že Lhoták měl schopnost „zobrazit metaforou každé hnutí citu a mysli“ a že když skutečně později navštívil Irsko, „stál v Lhotákových irských pastvinách“.

P

odstatou „Irska“ byla úžasná zeleň, precizní práci s barvou vykazoval autor již v počátcích své tvorby. Jeho modř se stala legendární (říká se, že ji Stará mlátička (Parní stroj), 1975, olej na plátně, 70 x 80 cm

Kolo, 1974, olej na plátně, 65 x 86 cm

chovaněji a samozřejmě jako dýcháme. (...) Říká: barvy procitají v obrazy, kdo za to může? Jestliže je třeba vlastniti velké srdce, abychom se mohli radovat z radosti druhých, má srdce hvězdy.“

K

definoval na malé tempeře Modrá hora), veršemi ji opěvoval i národní básník František Hrubín. Ve svém pátrání po tom, co nazýval „mytologií moderního člověka“, se Lhoták vyvíjel – v roce 1942 vyjádřil stejnojmenným obrazem Krajinu 20. století. O čtyřicet let později lze na obraze Ponorka a sopka vysledovat již trochu jiný náboj. Zatímco Krajina 20. století uklidňuje až na hranice idyličnosti, ponorka míjející rozbouřenou sopku na obraze z roku 1982 působí zneklidňujícím, alarmujícím dojmem. Ale to už se od architektury posouváme ke snovým kompozicím, do světa červených draků, „strojů

pouště“ ve tvaru přesýpacích hodin, kamenů a zdí vzpomínek. To, že Lhoták je autorem i mimořádně oduševnělé a bohaté portrétní práce, musíme pro nedostatek prostoru jen letmo připomenout. Krajinu malířovy duše popsal Lhotákův souputník, básník a výtvarník Jiří Kolář slovy: „Spravedlivý jak spící. Podrobuje-li se něčemu, podrobuje se z čistoty srdce, tvoří, jak umí nejsvrPonorka a sopka, 1982, olej na plátně, 110 x 155 cm

amil Lhoták zemřel v roce 1990 v Praze. Rod Lhotáků ale nevyhynul. Vnuk slavného českého malíře a grafika „Kamil Lhoták mladší“ (kterého děda v roce 1980 vypodobnil na obraze Můj vnuk Kamílek Lhoták) sám nějakou dobu maloval a v současné době se věnuje fotografii. Miluje Prahu, fascinují ho objekty elektráren a stožáry ve všech podobách a velikostech. Pracuje jako dělník v malešické teplárně, na různých kotelnických postech setrvává již dvanáct let. K fotografiím “industriální krajiny periferie“, publikovaným v časopise Divoké víno, přidal i básničku. Napsal ji do služební knihy, když předával službu. Jeho spolupracovníkům se líbila, a tak ji opsali, zarámovali a vyvěsili v teplárně. Mimo jiné v ní píše...

směna končí záře hasne noc se ztrácí duše taje ... slova atmosférou velmi blízká světu předměstských scenerií jeho dědečka. Petr Konečný Zdroj: Lhotákovy monografie z pera Františka Dvořáka a Luboše Hlaváčka Foto: archiv redakce

29

Umělec na hraně Jakub Schikaneder (1855–1924) Málokterý náš umělec byl tak bytostným malířem jako on. Strávil celý svůj osobní i umělecký život jaksi na okraji, ať už šlo o interpretaci jeho tvorby z hlediska uměleckých stylů či o symbolickou řeč jeho pláten, která leckdy zůstávala nepochopena kritikou. Pro diváky jsou ale jeho obrazy srozumitelné dodnes. Jejich myšlenkový a řemeslný přesah byl opravdu doceněn až po autorově smrti.

Petr Parléř předkládá Karlu IV. model Karlova mostu, detail vlysu pro Národní divadlo, tempera na plátně, 1879–1882

D

efinujeme-li těžiště jako místo, kde spočívá největší tíha, pak ho v Schikanederově tvorbě tvoří elegické a chmurné motivy posledních věcí člověka. Malíř se k jejich symbolickému popisu vracel průběžně celý život. Na pastelech z devadesátých let 19. století je mnich na mořském břehu tichým svědkem Utonulých dívek, v pozdním Schikanederově díle divák postává u Dívčina lože a tiše přihlíží jejímu odchodu (Mrtvá dívka). Autorovo zpracování tíživých a teskných témat přitom zachycuje důstojnost tragického okamžiku a obrazy, ač svým obsa-

30

Výměnkářka, olej na plátně, 129 x 105 cm, 1885 Večer na pobřeží, olej na plátně, 117 x 156 cm, 1920–1922

hem znepokojivé, mají atmosféru smíření. Schikaneder v nich vystupuje jako průvodce dvěma světy, mistr stínohry a světelných přechodů, člověk večera, hranice mezi dnem a nocí. Stylově zůstává jeho osobnost bez zařazení, vyvíjí se od klasického figurativního malířství přes psychologicky laděnou malbu a symbolismus k pracem ve stylu realismu a naturalismu. Je uměleckým představitelem 19. století, zároveň ho ale některými plátny dalece překračuje. Jakub Schikaneder vyšel z inspirujícího rodinného prostředí – jeho předek, slavný vídeňský komik a dramatik konce 18. století, Emanuel Schikaneder, se stal slavným díky svému libretu pro Mozartovu Kouzelnou flétnu. Jakub měl nadání divadelní i hudební, výtvarný talent byl ale nejsilnější z jeho vloh. Již za studií na pražské Akademii si získal dobré jméno i jistý věhlas. Byl blízkým přítelem Mikoláše Alše, kterého roku 1871 precizně portrétoval v rámci společných studií. Jeho první vystavený obraz pochválil slavný spisovatel Jan Neruda, který

Malířství

Vražda v domě, olej na plátně, 203 x 321 cm, 1889–1890

„Byl štíhlý krasavec milých, přívětivých rysů zanechávající všude stopu své zadumané, ušlechtilé duše. Nechtěl geniálně zářit, každé hlučné reklamy byl více než na hony vzdálen...”

Viktor Šuman malíř a překladatel (1882–1933)

teriérů Národního divadla – nejprestižnější domácí umělecké soutěže 19. století. V ní uspěl se svým návrhem na výzdobu královské lóže, kterou (se spoluautorem návrhu Emanuelem Krescencem Liškou) vzápětí realizoval. Vlys, znázorňující epochy Přemyslovců, Lucemburků a Habsburků, však po požáru divadla nechal nový ředitel nahradit jinou výzdobou. V Schikanedrově tvorbě té doby se zrcadlily vlivy evropského malířství, čerpané z jeho cest do Paříže

mu také předpovídal pěknou budoucnost. Schikaneder se po ukončení studií snažil vymanit z dobových konvencí a uplatnit něco z podnětů dobové žánrové malby, a dokonce i studentských recesí (obraz Příšerná společnost). Vypravil se na inspirativní cestu po Evropě, po krátkém pobytu v Paříži ho zájem o provokující psychologické motivy dovedl do ateliéru Gabriela Maxe na mnichovské Akademii. Po návratu do Prahy se Schikaneder zúčastnil tendru na výzdobu in-

Symbolický výjev, olej na lepence, 50 x 37 cm, 1895–1897 Poslední útěcha, olej na plátně, 116 x 187 cm, 1897

31

Nokturno ve staré Praze, olej na plátně, 120 x 105 cm, 1911

a Mnichova. Podobně jako řada jeho současníků byl ovlivněn “vzkříšeným“ holandským barokním malířstvím a jeho světelnými nuancemi. Ztotožnění s holandskými zdroji ho vedlo k celoživotnímu uplatnění holandských námětů a motivů Severního moře. Kromě zmíněných Utonulých je klasickým příkladem Pohřeb dítěte na mořském pobřeží. Díky pařížské zkušenosti Schikaneder trvale tíhnul k uměleckému ztvárnění podob a osudů ženy. Vytvořil řadu děl s ženskou tematikou, portrét Bylinkářky, několik interiérových kompozic, studii Sedící dámy, odkazující na Monetovy imprese, či realistické až naturalistické portréty Výměnkářka a Žena loupající brambory.

V

ýrazným počinem Schikanederovy tvorby byl velkoformátový obraz Vražda v domě. S ním Schikaneder porušil obsahové i formální koncepce doby, když na více než 3 metry široké plátno přenesl téma, které se ve své době mohlo objevit jen jako žánrový motiv nebo jako časopisecká ilustrace. Zatímco kritika byla na rozpacích, autor si byl svým obrazem natolik jistý, že s ním v roce 1890 obeslal mezinárodní výstavu moderního umění v Berlíně. Výstavní komise si námět obrazu vyložila jako detektivku, v níž je nejdůležitějším “trikem“ odhalení přítomného vraha. Autorův záměr ale spíše odkazoval na mystérium lidské tragédie a zločinu a obraz měl být realistickým svědectvím události. Navíc toto dílo v českém prostředí vzneslo (a svým způsobem i zodpovědělo) otázku, jaké by mělo být umělecké pojetí skutečnosti a jak uplatnit realismus v autentických domácích souvislostech. Na počátku 20. století se formovala nová progresivní generace umělců, na čele se spisovatelem a kritikem F. X. Šaldou. Schikaneder, vzhledem ke svému věku a postavení, setrval v roli outsidera. V této době zaznamenáváme velkou proměnu jeho výtvarného projevu. Autor ukončil předchozí období, kdy často využíval efekty expresivně roztírané či nanášené barevné hmoty ve prospěch sub-

32

Na ztracené vartě, olej na plátně, 98 x 150 cm, 1906

riéru“. Mezi typické interiéry, které v 19. století přitahovaly malířské analýzy, patřily ztemnělé místnosti domácností, nevěstinců, studoven, blázinců, vězení... Miniaturní světy ticha, šelestu záclon, tázání bez odpovědí. Schikanederovy studie se soustředily na analýzu světelných přechodů. Světelné bohatství, nalezené v nokturnech Staré Prahy, mu v interiéru nahradily obsahové náměty smrti, překvapení, setkání a loučení. Výraz jeho malby se zklidňoval, prvky tragiky a citovosti se rozplynuly a obrazy nabyly pevných tvarů a solidní významové stavby.

N

a Schikanederových pozdních plátnech dominuje hrana mezi interiérem a exteriérem, mezi světem „zde a tam“. Tak v obraze U kolébky hranice světla jemně modeluje postavu mladé ženy schýlené nad kolébkou a tvoří

i hranu dvou životních poloh: citové a duchovní, teskné a harmonicky vyrovnané. Právě motivem překročení hranice se autorova tvorba přibližuje duchovním tendencím počátku 20. století. I tak jeho dílo stojí stranou hlavní cesty iniciátorů avantgardního umění. Jakub Schikaneder se začíná blížit moderní době paradoxně až tehdy, kdy je téměř zapomenut, stojí mimo profesorské úvazky a nepodílí se na společenském a uměleckém životě. V obrazech z posledních let jeho života se události, věci a představy vynořují lehčeji a jasněji, ale přesto nakonec s poetikou stesku po tom, co už se nikdy nevrátí. Zůstává vyhraněným umělcem, který z pozice „outsidera“ vytvořil trvalé a nadčasové umění. To navíc naplnilo své ambice a stalo se českou klasikou. Matyáš Pozler Zdroj: Tomáš Vlček – Jakub Schikaneder Foto: archiv redakce

tilnější a pevnější malířské techniky. Vznikly malby s krajinnými motivy, např. V podvečer s motivem protikladů přímého světla zapadajícího slunce a rozptýleného světla, odraženého od oblohy. Ve svém hledání harmonického vyvážení protikladů na plátně se Schikaneder dotkl námětu, který se stal charakteristickým pro jeho zralé dílo. Na obraze Milenci namaloval postavy v odlehlém zákoutí Starého Města pražského. S motivy Prahy doslova dospěl k cíli, nalezl adekvátní prostředí pro lyrická dramata, když propojil dialog postav s historickým pozadím města. Praha se stala Schikanederovým nejsilnějším uměleckým argumentem. V době, kdy se metropolí zabýval, byl jeho záběr velmi široký. Sahal od sluncem zalitých impresionistických obrazů Pissara a Moneta, přes světelné analýzy postimpresionismu Signaca a Serauta až k Whistlerovým a Grimshawovým nokturnům. Vrchol (a také závěr) umělcovy tvorby byl ve znamení návratu „do intePražská ulička v noci, olej na plátně, 70 x 50 cm, 1899–1902

33

Energetické výboje Františka Skály

Jeden z předních českých výtvarníků František Skála (*1956) dosáhl na domácí scéně neuvěřitelných úspěchů. Jeho pražskou výstavu „Skála v Rudolfinu“ na sklonku roku 2004 navštívilo přes 40 000 návštěvníků a stala se nejúspěšnější domácí výstavou posledních let. Skála se vedle ilustrování knih pro děti prosazoval od počátku 80. let jako sochař a tvůrce pozoruhodných objektů a instalací. Své dílo představoval nejen na samostatných výstavách, ale i na výstavách s generačními druhy ze skupiny Tvrdohlaví (1987 –1991), která výrazně utvářela tehdejší výtvarnou scénu a jejíž byl zakládajícím členem. Je znám svým poctivým a pozitivním přístupem k umělecké tvorbě. Když byl v roce 1993 vybrán, aby reprezentoval Českou republiku na 45. benátském bienále, vydal se do Itálie pěšky a vystavil zde kresby a křehké objekty z předmětů, nalezených na této 850 km dlouhé cestě. Originálním způsobem navrhnul v roce 1992 interiéry pražského divadla Archa. Hostoval na univerzitách v Austrálii a USA. Současně působí jako herec divadla Sklep a člen vokálního tria Tros Sketos. Získal prestižní domácí Cenu Jindřicha Chalupeckého a také cenu „Osobnost roku“ v anketě, ve které hlasovaly desítky historiků, teoretiků a publicistů.

34

Descartova cena Observatoř na jihu Afriky, v Namibii, umožňuje vědcům zkoumat záření gama a mapovat střed naší galaxie. Na paprsky gama se soustředil mezinárodní projekt High Energy Stereoscopic System (HESS), kterého se účastní i dva čeští vědci – profesor Ladislav Rob z Ústavu částicové a jaderné fyziky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a doktorand Dalibor Nedbal. Za své výsledky dostal tým Descartovu cenu, kterou uděluje Evropská komise. Češi zatím dosáhli na nejvyšší ocenění dvakrát. V roce 2001 Descartovu cenu dostal tým, v němž působil český biochemik Antonín Holý a který připravil léky zastavující postup viru HIV.

Hostem bude i jeden z nejlepších světových spisovatelů, autor proslulého románu Ragtime, Američan Edgar Lawrence Doctorow. Na pódiu s ním bude další z amerických legend Gary Snyder, nositel Pulitzerovy ceny za poezii, či Walter Abish, Arnon Grunberg z Nizozemí, Švýcar Adrian Notz, Švéd Tom Sadqvist a další. Na otázku, jak právě E. L. Doctorow zapadá do koncepce dada, odpověděl prezident festivalu Michael March: „Jednou ze základních myšlenek dadaismu bylo absolutní zpochybnění násilí. A Doctorow ve svých dílech usvědčuje agresi, destrukci, touhu ovládat.“

Unikátní archeologický objev

Slavní spisovatelé v Praze

Z festivalu spisovatelů Praha 2006, který byl dedikován Arthuru Millerovi. Foto: ČTK

V Průmyslovém paláci na pražském výstavišti proběhne od 3. do 6. května veletrh Svět knihy. Vzácným hostem veletrhu bude John Irving, jeden z nejlepších amerických spisovatelů současnosti, který získal světovou proslulost románem Svět podle Garpa. Ve dnech 3. – 6. června 2007 se uskuteční 17. ročník Festivalu spisovatelů Praha, který letos bude ve znamení revoltujícího hnutí dada. Sedmnáctiletá tradice a suma 260 světových autorů, kteří se dosud v Praze osobně představili, a pravidelná účast významných světových nakladatelů a odborných kapacit literárního světa učinily z Festivalu spisovatelů prestižní a celosvětově sledovanou událost, přinášející do srdce Evropy živou literaturu nejvyšší kvality.

Žárové pohřebiště lidu popelnicových polí v Příšovicích u Turnova bylo zařazeno Ministerstvem kultury ČR mezi kulturní památky. Pohřebiště z 10. až 9. století před naším letopočtem je považované za jeden z nejcennějších archeologických objevů v Libereckém kraji. Unikátnost objevu spočívá v množství kompletních hrobů s ostatky lidí pozdní doby bronzové, zcela výjimečně neporušených.

Mozaika Pamětní medaile sportovců

Mezinárodní architektonickou soutěž na návrh nové budovy vyhlásila Národní knihovna v květnu 2006 a její vítěz byl vyhlášen letos 2. března jednomyslně. Předsedkyní poroty byla architektka Eva Jiřičná a zasedala v ní i první dáma světové architektury Zaha Hadid. „Projekt pro podobnou soutěž ale nemůže být výsledkem práce jedné primadony,“ zdůraznil Kaplický a jmenoval své nejbližší spolupracovníky: Volkan Alkanoglu, Maria Jose Castrillo, Misa Kitlerova, Filippo Previtali a Georg Roetzel.

(zleva) Štěpánka Hilgertová, Kateřina Neumannová, Martin Doktor. Foto: ČTK

Nejúspěšnější čeští sportovci posledních let mají své pamětní mince. Ty mají příznačně zlatou barvu – emise České mincovny totiž nese název Olympijští vítězové a mistři světa. Začátkem dubna je v Praze představili – vodní slalomářka Štěpánka Hilgertová, běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová a kanoista Martin Doktor. Kromě nich jsou na medailích i portréty hokejisty Jaromíra Jágra a oštěpaře Jana Železného.

Oko nad Prahou

Ohlédnutí za mezinárodní architektonickou soutěží na podobu nové budovy Národní knihovny České republiky přinesla výstava Oko nad Prahou. Expozice v Galerii Klementinum prezentovala všech 355 soutěžních návrhů. Největší prostor byl věnován vítěznému projektu, který zpracoval tým britské kanceláře Future Systems pod vedením architekta českého původu Jana Kaplického. Projekt je skutečně revolučním architektonickým řešením, výrazně ovlivní panorama hlavního města a vzbuzuje velké emoce mezi odborníky i laiky.

FEBIOFEST 2007

V roce 1993 vznikla Mezinárodní přehlídka filmu, televize a videa FEBIOFEST, která se v následujících ročnících postupně rozšířila do všech větších měst České a Slovenské republiky a dnes svým formátem nemá v Evropě obdoby. Letos bylo uvedeno 272 filmů, mezi nimi snímky od Sofie Coppolové, Sydneyho Pollacka, Roberta de Nira a dalších. Na závěrečném večeru Febiofestu 2007 byly předány ceny Kristián za nejpozoruhodnější tvůrčí počiny v oblasti dokumentu, animace a hrané tvorby. Cenu Kristián za přínos českému filmovému publiku dostala polská herecká legenda Daniel Olbrychski. Za přínos světové kinematografii se stal držitelem Kristiána gruzínsko-francouzský režisér Otar Ioseliani.

Haring v Českém Krumlově

Čtrnáctý ročník Mezinárodní přehlídky filmu, televize a videa FEBIOFEST 2007 proběhl v Praze a v dalších deseti městech v Čechách a na Moravě i v osmi slovenských. Filmová a televizní společnost FEBIO zahájila svou činnost v březnu 1992. Zakladatelem, majitelem a ředitelem tohoto soukromého studia je filmový a televizní režisér Fero Fenič.

Poprvé v ČR bude představeno dílo jednoho z nejpopulárnějších umělců konce minulého století, amerického výtvarníka Keitha Haringa. Ve světě velmi ceněný umělec, jehož graffiti, často s politickým podtextem, oslovila v 80. letech v New Yorku miliony lidí na ulicích a v metru, v roce 1990 zemřel na AIDS. Poslední léta života věnoval boji proti této nemoci. Výstavu v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru lze navštívit až do 28. října 2007. Výstava má název Keith Haring (1958–1990) a mladí umělci New Yorku, protože galerie zároveň s Haringem uvede pětici jeho mladých pokračovatelů, kteří tvořili přímo v českokrumlovském ateliéru.

35

Bienále Brno V roce 1964 zahájil brněnský malíř a grafik Jan Rajlich starší v Brně první přehlídku užité grafiky a plakátu s účastí pouze českých a slovenských grafiků. Tento umělecký počin, který předznamenal vznik nejsvébytnějšího domácího festivalu grafického designu, učinil ve spolupráci s tehdejším ředitelem Moravské galerie v Brně, Jiřím Hlušičkou. O dva roky později, po zkušenosti s národní přehlídkou, na ni oba navázali mezinárodní akcí Bienále Brno. Ta si během dvou desetiletí vydobyla renomé jedné z nejprestižnějších mezinárodních přehlídek grafického designu.

36

U příležitosti desátého Bienále Brno v roce 1982 byl natočen dokumentární film ve studiu Krátkého filmu a japonský časopis Idea věnoval výstavě a historii českého plakátu speciální číslo. Velkou poc-

tou celoživotnímu úsilí Jana Rajlicha staršího o pozvednutí grafického designu bylo zejména pozvání představitelů japonské národní Industrial and Design Promoting Organization k představení Bienále Brno v prostorách Design centra v Tokiu a také na dvoudenním sympoziu v březnu 1997.

P

o roce 2000 se charakter Bienále začal postupně měnit. Výstavu, která svým charakterem připomínala salon umění s širokým záběrem zúčastněných zemí a autorů, ovlivnila změna ve vedení organizačního výboru. Předsednictví převzal po Janu

Design Bienále Brno je nejstarší cyklickou přehlídkou grafického designu na světě.

Rajlichovi juniorovi progresivní pražský designér Aleš Najbrt, z Bienále se postupně stal festival grafického designu s promyšleně koncipovaným programem doprovodných akcí. Samotná soutěžní přehlídka ukazuje nejnovější práce z posledních čtyř let – na Bienále se pravidelně střídají dvě témata – knižní design, písmo a elektronická média alternují s výstavou plakátu a reklamní grafiky. V koncentrovaném výběru kvalitních prací Bienále reflektuje aktuální trendy a perspektivy grafického designu.

P

řitom vytváří v Moravské galerii v Brně jedinečnou sbírku grafického designu ve světovém kontextu – práce, zaslané na výstavu designéry z celého světa, se po skončení přehlídky stávají galerijním majetkem. Vedle renomovaných tvůrců je výstava otevřena i začínajícím autorům a studentům vysokých odborných škol.

„Každý sudý rok se Mezinárodní bienále grafického designu v Brně stává jedinečnou přehlídkou, na níž se ve vzájemné konfrontaci setkává tvorba, přinášející nové tvůrčí podněty v oboru designu vizuálních komunikací,“ říká Marek Pokorný,

ředitel Moravské galerie a Bienále Brno, „jeho význam je srovnatelný s Mezinárodním filmovým festivalem v Karlových Varech.“ Nové perspektivy designu zkoumá na Bienále i mezinárodní sympozium, určené odborníkům. „Možnost konfrontovat svoji pozici a diskutovat otázky s přednášejícími z mnoha zemí s odlišnou historickou i společenskou zkušeností a pozicí je inspirativním přínosem pro všechny účastníky sympozia,“ konstatuje organizátor a moderátor sympozia Alan Záruba. Sympozium a jeho doprovodné programy přinášejí důležité podněty pro mladé publikum a studenty, díky Bienále mohou navázat osobní kontakt s předními světovými osobnostmi grafického designu.

V

edle soutěžní přehlídky připravuje Moravská galerie i široké spektrum kurátorsky koncipovaných výstav, v nichž poskytuje náv-

37

štěvníkům reflexe nejlepšího historického i současného grafického designu.

P

rogram zahrnuje nejen cyklus výstav významných osobností českého grafického designu, pod názvem Work From… organizátoři představují hlubokou sondu do vývoje designu v určité zemi, oblasti či teritoriu (na posledním Bienále to byly kromě Work From China též autorské projekty, uvedené pod

38

názvem Work From Mars). Nově je k účasti na Bienále zván zahraniční kurátor, jemuž je v Pražákově paláci v Brně k dispozici výstavní prostor, v němž může představit svoji samostatnou vizi. Jím koncipovaná výstava se stává významným a inspirativním protipólem hlavní soutěže. Marta Sylvestrová kurátorka Bienále Brno vedoucí sbírky grafického designu Moravské galerie v Brně Foto: archiv Bienále Brno