9 Od Slavnosti Svatého Václava Léta Páně 2014 k Postu 2015 9 Spravedlivý soudce Nepodplácej Hospodina, vždyť on nic nepřijme, a nespoléhej na nedůstojnou oběť, neboť Hospodin je spravedlivý soudce a nebere ohled na osobu. Nebude nikomu stranit na úkor chudáka, ale vyslyší modlitbu ukřivděného. Nenechá bez povšimnutí úpěnlivou prosbu sirotka ani vdovu, když v nářku vylévá své srdce. Což nestékají vdově slzy po tváři a nejsou obžalobou toho, kdo je vyvolal? Kdo slouží Hospodinu s oddaností, bude od něho přijat a jeho moblitba se dotkne samých oblaků. Sirachovec 35, 11-16
Svatý Václave, pros za nás… Svatý Václave, pohlédni na nás a pros za nás Boha! Pohlédni na nás a netrestej bezradného, vrtošivého, ke zlé hmotě připoutaného, tesklivého lidu svého! Své srdce laskavé nám dej a oči mírné a ruce moudré, jež nezavedou na scestí v trampoty a neštěstí naše děti. Když my už hyneme v hněvu a sváru a Čechu je Čech vlkem, nedej zahynouti budoucím! K praporci tvému přesvatému budou zas hledět v zbožnosti,
ze tebou půjdou v radosti do nových let tisíců.
nepřestaň prositi, nás v paměti míti, ó svatý Václave.
Jsou jejich srdce čistá a sladká a jako tebe v poli kdys, i je andělé provázejí.
Vypros, ať jsme vepsáni v knihy vyvolených a ať nejsme vydáni mukám zatracených: nepřestaň prositi, nás v paměti míti, ó svatý Václave.
Ať není, jako naše, vratká jim cesta, kterou spějí k světlu. A zemi jejich, ladnou a žírnou, požehnej, svatý kníže, mírnou a tichou rukou svou! Neboť jen pro ně po tisíce let voněla lípa a hořel květ a zpíval ručej lučinou. Jestli tě pohled na nás rmoutí, jakže bys jim moh’ dát zahynouti, Svatý Václave, vévodo české země? Rudolf Medek, 1938
Hymnus (Ranní chvály) Patrone české vlasti, vzývá tě tvé plémě, zbav nás ode vší strasti, tys strážce své země: k tobě my voláme, za pomoc žádáme, ó svatý Václave. Byls zrcadlo štědrosti, k chudým milosrdný, příklad knížecích ctností, kníže dobrotivý: nakloň Hospodina, Krista, jeho Syna, ó svatý Václave. Pros, ať Bůh vždycky chrání celé tvé dědictví, od všeho zlého hájí tvých Čechů království:
— 1 —
Z liturgie na den sv. Václava K vám tedy, králové, jsou tyto řeči moje, abyste se naučili moudrosti a neklesli. Neb kteří dbáti budou spravedlivě toho, co spravedlivo, budou na soudě ospravedlněni, a kteří se dali poučit o těch věcech, najdou, čím by se omluvili. Buďte tedy žádostivi mých řečí, milujte se a dojdete umravnění. Skvělá jest a nikdy nevadne moudrost, a snadno lze ji těm spatřit, kteří ji milují, lze ji nalézti od těch, kteří ji hledají. Předchází ty, kdož jsou jí žádostivi, aby prve jim se ukázala. Tomu, kdo si na ni přivstane, netřeba námahy: neboť ji nalezne, ana mu sedí u dveří. Jeť o ní přemýšleti dokonalý rozum, a kdo bdí pro ni, brzy je bez starostí. Neb ona obchází, hledajíc těch, kdo jsou hodni jí, na cestách ukazuje se jim ochotně, při každém pomyšlení s nimi se potkává. Jeť její počátek upřímná touha poučit se, a péče o poučení láska k ní jest; láska pak k ní jest šetřiti přikázání jejích, šetřiti příkazů jejích je jistá nesmrtelnost; nesmrtelnost pak činí, že člověk blízko jest Bohu. Žádost tedy moudrosti vede k věčnému království. Protože máte-li zálibu v trůnech a žezlech, králové národů, milujte moudrost, abyste na věky kralovali. Z knihy Moudrosti 6, 10-22
POUTNÍ EXEGEZE O sv. Václavu a jeho vinici Zbožná kněžna Ludmila dobře vychovala svého vnuka sv. Václava. Proto i svatý kněžic rád konal skutky zbožné, donášeje chudým chléb a nemocným dříví, jehož si nemohli pro chorobu zaopatřiti, třebaže tehdy byl všude les nablízku. Aby však se nezdálo, že tak činí pro lidskou chválu, konal skutky blíženské lásky za noci, provázen na cestách toliko jediným sluhou Podivenem, který byl hotov třeba i život položiti za svého pána. I kněžím rád přisluhoval svatý kníže při oltáři, chtěje takto poučiti lid, že pravému Bohu má se kořiti každý člověk, byť na jeho hlavě se skvěla koruna knížecí. Aby pak bylo ke mši svaté sdostatek vína, vzdělal si u svého hradu vinici na stráni zvané Opyš (Opuš neboli Opyš slul v staroslovenštině ohon neboli ocas. Tak slula i vinice sv. Václava, která prý se rozprostírala mezi nynějšími Starozámeckými schody a cestou od Hradu na Klárov – Na Opyši), jak tehdy říkali výběžku hradčanského vrchu, který na východní straně od Hradu prudce se skláněl dolů k Vltavě. V této vinici i hrozny lisoval a tam pékával i hostie v malé kuchyňce k tomu cíli zřízené. Hostie a víno donášel pak do pražských kostelů, nedbaje ani nejkrutější zimy, ani ošklivého sychravého počasí. Stalo se, že opět jednoho časného jitra pospíchal s vínem a hostiemi až do kostela sv. Kosmy a Damiána, který dal vystavěti poblíž Moráně, neboli poblíž pole Smrti. Tam totiž za pohanských dob staří Čechové často přinášeli oběti bohyni smrti, kterou považovali za nejmocnější, nazývajíce ji Moranou. Ale svízelnou měl cestu svatý kníže za zimních dnů. Tak bylo i toho rána, kdy sněhu bylo po kolena, a kdy zima byla krutá, neboť studený vítr vál, že takřka kosti v těle pronikal. I jal se naříkati Podiven: „Pane, dnes snad s tebou ani na druhý břeh Vltavy nedojdu. Zkřehlé nohy vypovídají mi službu, což, abychom se vrátili?“ Ale svatý Václav řekl věrnému sluhovi: „Tak malé oběti je ti za těžko Bohu přinésti? Vzmuž se, Podivene, a vzpomeň si, kolikrát Kristus i pro tebe trním kráčel. Jdi po mých stopách a uvidíš, že ti bude lépe a snadněji.“ A opravdu, jakmile Podiven vstupoval ve šlépěje svatého Václava, jež ve sněhu zrovna zářily, zahřívaly se jeho nohy, takže necí-
til zimy. Ba naopak, bylo mu tak teplo, jako by země, místo sněhem, byla jarními květy posetá.
O přilbě sv. Václava Jako svaté dědictví až úzkostlivě byla opatrována po celé věky tak zvaná zbroj sv. Václava, o níž se činí zmínka již v starých písemných památkách českých. Pokračovatel Kosmův píše, že r. 1260, v den bitvy u Kressenbruna, spatřil rytíř Jan Svojslavův sv. Václava vznášejícího se nad vojskem, oděného brněním, majícího svou přilbu na hlavě s mečem v pochvě, drahokamy posázené. To byla tedy tak zvaná „zbroj“ sv. Václava, která dosud se uchovává v chrámové pokladnici, až na přilbu, která se ukazuje ve zvláštním oltářním výklenku na hrobě světcově. Zmíněná přilbice jest železná, končící ve špici, vybíhající do vrcholu, který jest zčásti uražen. (Kdy se tak stalo, jest těžko určitě pověděti.) Povrch přilbice býval zajisté hladký, teprve rez jej pokazila. V předu přilby jest připevněna třemi hřeby křížová ozdoba, která dole vybíhá v ochranný nánosek. Helmice sama postrádá jakékoliv ozdoby, zato nánosek a obruba k ní přinýtovaná vykazují pěkné stříbrné ozdoby, zadělané přímo do přilby. Svého času se sice ozvaly námitky, že ani tak zvané brnění, neboli drátěná košile, ani přilba nejsou původní. Prý tenkráte ještě něco podobného bojovníci ani neznali, ježto prý teprve po křižáckých válkách se užívalo podobných částí rytířské výzbroje. Ale vykopávky v ruských mohylách vyvrátily tuto lichou domněnku, neboť přilby i drátěné košile, v těchto mohylách nalezené, vesměs dokazují, že byly dobře známy již v X. století. Ostatně o pravosti těchto památek nikdy předtím nebylo pochybováno, ba přilbě svatováclavské lid připisoval i zázračnou moc, jak vypravuje pověst, stále se odnášející i k svatováclavské kapli. Nadešel svátek přenesení ostatků svatého Václava, který podnes se slaví dne 4. března. Tehdy jej ještě slavně světili, a kdekdo z Pražanů pospíchal ke hrobu našeho velikého světce, jehož památka byla národu stále tak drahá. A právě ten den před zmíněným svátkem hovořili na prostranství pražského Hradu dva mužové, podle obleku a jazyka kovaní Němci. Rozpovídali se i o svém střelcovém řemesle a tu jeden
— 2 —
z nich řekl s opovržením: „A já že bych měl zítra zahálet, protože Čechové si vzpomněli slaviti svátek svého selského knížete? Toho svátku neznám! Neslavil jsem jej v Němcích, nebudu jej slavit ani tu!“ I rouhání nějaké pronesl, ale jen dořekl, zvolal pln zděšení: „Co se stalo? Je snad noc? nevidím nic, je mi tak, jako bych se octl někde v temném sklepení!“ „Je přece den, což jsi smyslů pozbyl? Nech žertů, jsem beztoho ustrašen nad tím, co jsi právě pronesl o svatém Václavu, českém knížeti,“ domlouval mu jeho druh, jenž už kolikráte slyšel, že svatý Václav krutě trestá ty, kteří se prohřešili proti jeho památce. „Můj Bože, pak jsem oslepl!“ zvolal rouhač, marně si protíraje svůj zrak. „Oslepl, rouhal se a Boží trest ho neminul!“ volali již i ti, kteří stáli kolem. A z útrpnosti vzali plačícího a dovedli ho k mistrům lékařství. Ale nepomohly léky, oči rouhačovy zůstávaly, jako by je tma zastřela. „Jen svatý Václav, jenž tě potrestal, mohl by ti pomoci,“ poradil kdosi ze zbožných lidí. „Slitujte se, vím, že jsem té lásky nehoden, a doveďte mne ke hrobu svatého Václava. Snad se ustrne, ne-li pro mé prosby, tož aspoň pro ty vaše modlitby. Slitujte se!“ prosil osleplý. Vyhověli mu a vykonali s ním i u hrobu svatého knížete společné modlitby. I v oběť svíce na oltář položili, ale oči cizincovy stále zůstávají osleplé. „Vložme na jeho hlavu přilbu svatého Václava,“ radil starý kněz, jenž právě vešel do kaple svatováclavské, drahokamy se lesknoucí. I učinili tak. A hle, cizinec opět vidí, k zemi na tvář klesá, a pln posvátné bázně volá: „Svatý Václave, nyní věřím, že jsi opravdu veliký světec a proto odpusť mně, nehodnému, že jsem tě urazil! Dosti jsi mne potrestal, ale opět jsi otevřel mé oči, abych poznal a se mnou i moji krajané, že jsi nejen chloubou Čech, nýbrž i všech kůrů nebeských.“ Od oné doby i Němci se zúčastňovali všech pobožností u hrobu svatého Václava a nikdo z nich se neodvážil říci: „My máme větší světce!“ In: Julius Košnář, Staropražské pověsti a legendy. Vydal Dům milosrdenství – Vincentinum, Praha-Břevnov, vyd. druhé, Praha 1947 (1. vyd. r. 1933)
Svatí Tři Králové „Surge, illuminare, Jerusalem, quia venit lumen tuum.“ „Vstaň, osvěť se Jerusaleme, neboť přišlo světlo tvé.“ Věky přešly přes plameny Isaiášovy a neuhasily jich. Ozvěna jejich hlaholů zaznívala ještě, alespoň v srdci Panny. Neurčité a temné očekávání národa lidského se jasným stalo a nalezlo místa ve třech panovnících Východu. Mágové byli předními osobami Východu. Netřeba se dát másti jejich jmény a považovati je za kouzelníky. Byli to mudrci a byli to králové, neboť na Východě mudrci byli králi. Vyšší věda dávného starověku, tak jak ji pojal Východ, nosila žezlo a korunu. Byli upozorněni hvězdou, neboť byli hvězdáři. Zjistil jsem již zákon, dle něhož vyvolení jsou vyvoleni dle jich přirozenosti a povoláni v souhlase s jich vlastní povahou. Každé vidění, každé zjevení, každé slovo Boží vnitřní nebo vnější béře na sebe do jisté míry podobnost s tím, který je má viděti nebo slyšeti. Přizpůsobuje se a určuje se dle jména, jež má ve světě neviditelném pozorovatel pro ně vyvolený. A proto králové Východu, králové mudrci, opatrovníci dávných podání vztahujících se na Balaama, králové hvězdáři, králové zaujatí věcmi nebeskými, králové, kteří uslyšeli tajemnou ozvěnu starobylého podání šeptati do svého ucha: Orietur stella, „vzejde hvězda“, králové vyvolení a posvěcení, kteří představovali ve své trojici povolání národů, vyzváni byli hlasem hodným jejich velikosti; byli povolání hvězdou. Melichar zastupoval pokolení Semovo, Kašpar pokolení Chamovo, Baltazar pokolení Jafetovo. Hle, znovu očištěný Cham. A kananejská žena uvidí tvář Onoho, jejž hvězda oznamuje, a zvítězí nad ním modlitbou. Nikdy malířství, tuším, nezobrazilo tuto scénu s velikostí, jež by jí patřila. Potopa byla ukončena, vody stáhly se zpět. Tři větve lidské rodiny byly přítomny před Noemem, v osobě jejich otcův. Noe je odděluje; Noe žehná a klne. Věkovitá moc jeho požehnání a jeho prokletí dělí pokolení lidské; shýbá čelo Chamovo pode jho Sema a Jafeta. U jeslí Betlémských, u Ježíše Krista, jehož obrazem byl Noe, vizte tři větve spojeny. Kašpar, syn Chama, provází Melichara, syna Semova, a Baltazara, syna Jafetova. Žádná známá nízkost nespočívá na Kašparovi: místo, jež mu je dáno, je totéž, jaké dáno druhým.
Národové jsou přítomni v osobě svých zástupců; žádný z nich nemá záští ke druhým. Všickni jsou povoláni touž hvězdou. Totéž kouzlo, stejně nebeské pro všecky, stejně vznešené, je pojí a je sklání v téže adoraci. Tři větve pokolení lidského slyšely s touž jasností zníti v uších svých ozvěnu žalmu LXXI. „Králové Tharsis a ostrovové dary obětovati budou i králové arabští a sabejští dary přinesou. A klaněti se budou jemu všickni králové i všickni národové sloužiti budou jemu.“ Odkud přicházeli? Nevíme to určitě, ale dle všeho souditi lze, že to byla Šťastná Arábie. Ta země, jejíž jméno je podivné, byla obývána dětmi, jež Abraham měl z Cetury, své druhé ženy: Jekranem, otcem Sáby, a Madianem, otcem Efy. Způsob darů přinesených jest přízniv této myšlence: zlato, kadidlo a myrha zrodily se v Arábii. Jakým dramatem jest jejich cesta! Představme si krále, kteří naráz, jenom z víry ku hvězdě, opouštějí své paláce, svůj trůn, svou zemi! Jaká víra v tomto odjezdu! a jaké mládí! jaký oheň! jaké pátrání po světle! Musili býti zajisté prosti všech vnějších pout, všech zvyklostí, všech přísných obřadností a předsudků, tito muži, kteří na prvé znamení opouštějí orientální pohodlí a tichý klid svého panovnického domu pro namáhání a nebezpečenství nesmírné cesty a pouštějí se do všeho neznáma, jež jest před nimi! Necouvají, neříkají: „Zítra“; odjíždějí dnes. Velbloudi nesou jejich těžká břemena těmi prostory, málo naplněnými a skoro neznámými, neboť cesty byly zajisté stejně řídké jako nesnadné v tom čase a místě. Hvězda jedině ukazovala cestu. Byla jedinou družkou, mlčelivou a tajemnou. Cesta sama musila býti mlčelivá. Hvězda byla obrazem světla vnitřního, jež svítilo a vedlo. Epifanie byla jejich světlem. Epifanie! jaké slovo, jaké zjevení! Přišedše do hlavního města Judska, neptají se, zdali se vskutku narodil Král Židovský, ale na kterém místě se narodil. Jejich důvěra byla svrchovaná. Událost je jistá. „Viděli jsme jeho hvězdu, pravili, a přišli jsme poklonit se jemu.“ Jejich otázka týká se jen místa narození. Nemají ani strachu ani ohledů lidských. Řeknou věc, jak ji znají, nešetříce ničeho a nikoho. Netáží se, je-li opatrno mluviti s Herodem o Králi Židovském, je-li podivuhodným: přijíti z daleka a uvěřiti hvězdě. Netáží se po ničem, mluví zcela otevřeně, jak myslí; a přece mluví s Herodem, s Herodem, který
— 3 —
odpravil svou první ženu Mariamnu, s Herodem, který se zbavil tří svých synů, poněvadž budili jeho podezření. Ale tři Mágové byli dosti velicí, aby byli prostými. Jedou, poněvadž věří; nalézají, poněvadž věří; a mezi tím, co jejich prostosrdečná víra setkává se s Tím, jejž hledá, Herodes, prohnaný člověk, chytrák, vypočítavý, protřelý politik, rdousí všecky děti, jež si nepřeje zardousiti, a nechává na živu jedině Onoho, kterého by rád usmrtil. Strojí úklady, klame, zásobuje mágy svými zprávami, žádá na nich totéž. Pohrává si velmi chytrácky s prostodušnou velikostí vysoké vědy východní. „A když jej naleznete, zvěstujte mi, abych i já přijda poklonil se jemu.“ Ale chytí se do své sítě: a prohrává pouze on. Bude sám obětí úkladů, jež strojí a k nimž si pravděpodobně blahopřeje, jako k úloze dobře sehrané. Kterak si asi úsměšky činil ze tří Mágů, když viděl jejich důvěřivost! A jak se musili králové Mágové asi horšit, když viděli, že Židé neuráčili se hledat ve svém středu Onoho, jejž Východ přišel hledat z tak daleka. A jak ten, kterému se přišli klanět, vyhnán před svým narozením, nenalezl místa v hospodě, aby se narodil. Všecky světnice byly plny; Maria a Josef nenalezli místa. Veliká jednoduchost vypravování evangelického neklade váhy na tuto věc, která přesahuje myšlenku. Konstatuje klidně, že nebylo místa v hospodě. Nádhera východní honosící se zlatem, kadidlem a myrhou, přinášející krále a jejich velbloudy s jejich průvodem a jejich dary, tato zúmyslná a vzdálená nádhera, nadšená a podivuhodná, způsobuje, že po jejím boku vybíhá s hlukem průvod lidí, lidí domácích, kteří naplnili hospodu nenechavše místa pro Toho, který se uchyluje mezi vola a osla, ačkoli jest v zemi své, a že hvězda jej ohlašuje na Východě. Co se dělo v jeslích? V jakém tvaru jevila se živoucí mladistvá adorace těch mužů moudrých a silných? Jaký by to byl malíř, jenž by dal každému z tří králů ráz větve, jím představované; jenž by napsal na jejich čela jména Sema, Chama a Jafeta; jenž by naznačil jejich adoraci, sleduje ducha jejich rodiny; jenž by rozvinul východní lesk v jeslích Betlémských s nádherou a bez nucenosti! A jaký by to byl malíř především, jenž by vložil do tváře Josefa a Marie vědomí toho, co se děje! Mágové dostali rozkaz, aby nešli vyhledat Heroda a vrátili se do země své jinou cestou. Cesta, která vede k jeslím, neslouží více k návratu.
Řeholník Cyrill, v životě svatého Theodoria, vypravuje, že prchali před velikými cestami a veřejnými místy a uchylovali se v noci do jeskyň, vyhledávajíce samotu. Kdo může změřiti hloubku dojmu, který byli zažili? Kdo může věděti, jaký otisk na duších, tak připravených, zanechala tvář Toho, jejž byli hledali a nalezli? Vrátivše se domů jinou cestou, žili zajisté doma jiný život. Zachovávali věrně poklad vzpomínky. Žili ještě dlouho po smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Žili ještě, když svatý Tomáš přišel do jejich země. Svatý Tomáš, který byl viděl Ježíše vzkříšeného, pokřtil ty, kteří viděli Ježíše Krista v jeslích. Snad že nějaké mystické příbuzenství spojuje svatého Tomáše s králi Mágy. Několik dní před Epifanií byli povoláni k adoraci lidé zvenku; a byli to pastýři, pastýři, kteří trávili střídavě noc, hlídajíce svá stáda. První, kteří se klaněli, povolaní zvenku, byli králové a pastýři. Tyto dvě hodnosti, umístěné na dvou koncích žebříku společenského, byli druhdy slovy téměř souznačnými. Dle mluvy a smyslu dávné starobylosti králové byli pastýři národů. Všude ti, kteří vládnou, byli nazývání pastýři; ti, kteří poslouchají, byli zváni ovečkami. Řekl jsem, že jakési tajemné a nadpřirozené příbuzenství spojovalo snad svatého Tomáše s třemi králi. Jiné příbuzenství mystické, ale přirozené, spojovalo pravděpodobně krále a pastýře. Králové Mágové byli mudrci; pastýři, kteří bděli střídavě noc u Betléma, byli prostí. Králové uviděli hvězdu, ježto byli hvězdáři. Pastýři uviděli anděla, zjevně, poněvadž byli prostí lidé. Pastýři dostali oznámení, která se vztahovala na jejich povahu: Naleznete Dítě zavinuté v plénkách a položené v jesličkách. A četný zástup nebeských duchů se připojil k andělu, zpívaje ve svaté noci: Gloria in Excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis! Dobrá vůle, tato věc tak prostá, jež nemá příliš místa v řeči obecně zvané politickou, jásá ve zpěvu andělském, po slávě, po boku slávy; a tato dvě slova vedle sebe postavená způsobují vznešený dojem. Význačnou známkou pastýřů byla pravděpodobně jejich prostota. Známkou králů snad velebnost a štědrost. Nemluvím pouze o štědrosti v darech, ve zlatě, kadidle, myrze, ale o štědrosti ve víře, adoraci, v předsevzetí, v cestě. Nemluvím pouze o štědrosti, která dává. Mluvím též o štědrosti, která se dává. Jejich ostatky byly přeneseny z Persie do Cařihradu. Svatá Helena dala je
uložiti s nádherou do basiliky Svaté Moudrosti. Biskup Eustach přinesl je za času biskupa Emmanuela do Milána. Když Bedřich Rudovous dobyl a vydrancoval toto město, ostatkům králů Mágův dostalo se posledního pohostinství v Kolíně. Často byla pronesena otázka, jaká byla hvězda Mágů. Jedni se domnívali, že to byla hvězda naprosto zázračná, která povstala náhle mimo zákony přirozené a nemající nic společného s hvězdářstvím. Jiní řekli: Obyčejná hvězda nemohla by nikdy označiti nějaký dům zvlášť, mohla by snad označiti všeobecně nějakou zem, ale nepoznamenala by zřetelným způsobem určitý chlév, musil by to býti tedy nějaký povětroň blízký zemi. Jiní konečně brali útočiště ku třetímu výkladu, dlouze vyloženému v malých Bollandistech. Dle jedné domněnky hvězdářské, přijaté Dr. Seppem, nová hvězda mohla se náhle objeviti spojením tří oběžnic. Roku 1604 bylo pozorováno hvězdáři spojení tří oběžnic: Saturna, Jupitera a Marta. Nová hvězda objevila se najednou mezi Martem a Saturnem blíže Hadonoše. Tato hvězda třpytila se neobyčejným jasem a šířila kolem sebe světlo barevné. Soudilo se dle toho, že podobné spojení, jež by mohlo způsobiti podobný účinek, se udá každých osm set let. Neboť Saturn a Jupiter potřebují kolem osmi set let, aby proběhli zvěrokruhem. Sedm období asi po osmi stech letech uplynulo již od stvoření světa, období, která by se mohla zdáti dny vývoje lidstva: Od Adama k Henochovi; od Henocha do potopy; od potopy k Mojžíšovi; Od Mojžíše k Isaiášovi; od Isaiáše k Ježíši Kristu; od Ježíše Krista ku Karlomanovi; od Karlomana do doby moderní, označené vynalezením tisku. Sedmý den byl by náš. Jest tedy hvězda Mágů výsledkem spojení hvězdářského aneb hvězdou přímo zázračnou? Nikdo to neví. Buď tomu jakkoli, Bůh vytvořil řád přirozený stejně jako řád nadpřirozený, a jeho činnost jest stejně smyslům patrná, stejně zjevná, stejně prozřetelná v obou případech. Zlato, jež jest mocí, kadidlo, jež jest adorací, myrha, jež jest pokáním, byly přineseny Ježíši Kristu z výslovné vůle Boží, zjevené hvězdou a osvědčené králi. Podle Ernesta Hella a jeho Podobizen svatých
Zjevení Páně – Svatých Tří Králů (Bohoslužba u sv. Petra) Název dnešního svátku Zjevení ukazuje na úmysl Církve svaté uctíti zvláštní slavností zjevení se Boha mezi lidmi. Trojí tajemství jest zahrnuto v bohoslužbách dnešního dne, trojí zjevení božské velebnosti Kristovy: 1. klanění Tří Mudrců, kterým hvězda v dalekém Východě prozradila královskou důstojnost dítka betlémského, 2. křest Kristův, při němž hlas nebeského Otce označil Krista za Syna Božího, 3. svatba v Káně, kdy se Kristus při proměnění vody ve víno ukázal jakožto pán veškeré přírody. „Hle, přišel vládce Pán; a království v ruce jeho, moc a vláda. (Ž. 71, 1) Bože, pravomoc svou králi dej; soudní moc svou Synu královskému.“ „Vstaň a sviť, Jerusaleme, přišlo tvé světlo a sláva Páně vzešla nad tebou. Neboť, hle, temno zemi přikrývá a mrákoty zahalují národy, ale nad tebou vzešel Hospodin a jeho slávu lze v tobě viděti. Pohané budou chodit ve tvém světle a vládci v lesku, kterým jsi zazářil. Pozdvihni vůkol oči své a viz: všichni ti se shromáždili, přišli k tobě. Synové tvoji zdaleka přibudou a tvé dcerky se všech stran se zvednou. Pak budeš hledět a rozplývat se, divit a šířit se bude tvé srdce, až k tobě zaměří množství moře, až přijde síla pohanů k tobě. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Madjanu a z Efy; všichni přijdou ze Sáby, zlato i kadidlo přinášejíce a slávu Páně zvěstujíce.“ (Isaiáš 60, 1-6) „Evangelium jmenuje ony muže ‚mudrci‘, lid jim dal čestné jméno ‚králové‘. I když sotva byli králi v našem slova smyslu, v jednom má lid pravdu: tito muži byli královského smýšlení. Teprve v 7. století se vyskytují jména Kašpar, Melichar, Baltazar. V darech svatých mudrců viděli všichni svatí Otcové významné symboly: Zlato znamená královskou důstojnost, kadidlo božskou slávu, trpká myrha člověčenství Vykupitele, podrobeného utrpení a smrti. Při čtení dnešního evangelia nejen nasloucháme slovům sv. Matouše, nýbrž spojujeme se s holdem prvotin pohanů. Neboť při slovech ‚a padše, klaněli se jemu‘ poklekáme. Dnes je svátek misií mezi pohany. Při mešním obětování zpívá Církev: ‚Budou se mu klaněti všichni králové země, všichni národové budou sloužiti jemu.‘“ Rudolf Schikora, Naše světla
— 4 —
Kázání na sv. Václava Vidouce, nejmilejší bratří, sbíhati se, jak se sluší, množství lidu do chrámu Páně jako včely do úlu, velmi plesáme v Pánu a se radujeme, neboť hodno a spravedlivo jest, abychom v něm plesali a se radovali. Toto naše plesání a radování, které dnes slavíme, nepochází z klamnosti tohoto světa, ježto pomíjí svět i jeho dychtivost, nýbrž z milosrdenství Božího a pravdy; neboť milosrdenství Jeho plna jest země. Odtud je tedy naše radování, poněvadž sama Boží láska a milosrdenství, které blahoslaveného Václava, našeho totiž patrona, dnešního dne na nebi i na zemi oslavily, vás k tomuto svátku shromáždily jako v jednom duchu a jedné mysli. Pročež, bratří nejmilejší, plesejme a radujme se, Boha chválíce v jeho službě, nikoliv v nádheře šatů a hostinách popíjejících. Je dobrá taková radost a svatá, též bohumilá, a tím více nám bude ve všem prospěšná, bude-li oslavována v bázni Boží, míru a bratrské svornosti. V tento tedy nejsvětější den tak se radujme, nejmilejší, abychom zasloužili dojíti k věčné a pravé radosti, kterou ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nevstoupilo, jakou Bůh připravil jej milujícím. Jestliže však tam, bratří, toužíme dojíti, je to možno jen, zasloužíme-li toho dobrými činy. Kdyby se mne však někdo z vás zeptal: „Které jsou to činy?“: je to pokora především, trpělivost, milosrdenství a jiné dobré činy, jichž jest bezpočet. Zda můžeme říci, bratří moji, že svatý náš patron Václav neměl pokoru tu největší? Jistě měl co největší. V noci totiž, vstávaje ze svého vznešeného lože a směřuje na pole, on, tak mocný, svýma svatýma rukama kosil pšenici a vloživ si ji na bedra, nosil ji domů a zde připravoval oplatky k službě Boží. Stejně, vstoupiv tajně na vinici, víno lisoval a sám po kostelích rozděloval. A zda snad neměl v srdci svém trpělivost, když vstávaje o půlnoci, obcházel bos všechny kostely, takže šlépěje jeho nohou se jevily krví zkropeny? Nebyl-liž milosrdný? On, jenž sedě v soudě, když byl přiveden některý viník, který měl být k smrti odsouzen, nemohl-li jej z rukou soudců vysvoboditi, vycházel ven, boje se božského napomenutí: „Nepotupujte a nebudete potupeni; nesuďte a nebudete souzeni.“ A zdaž nebyl pln lásky k Bohu a bližnímu? Když jej bratr jeho Boleslav, druhý Kain, chtěl mečem probodnouti, srazil mu svatý Václav meč k zemi a uchopiv jej za jílec, stanul nad ním a pravil: „Vi-
díš, bratře nespravedlivý, mohl bych ruku svou vztáhnouti na tebe, budiž mne to však daleko, aby se neposkvrnily mé ruce krví bratrskou.“ Nuže, bratří, vidíte a slyšíte, jak oplýval nejen zmíněnými činy, ale i jinými; neboť maje nad ním převahu, neuplatnil ji a moha učiniti zlo, neučinil tak. Avšak, hle, již odpočívá na věčnosti se všemi svatými ten, jenž si na tomto světě nepopřál odpočinku. Co k tomu můžeme říci, my bídní, kteří ani sami dobře nejednáme, ani jiné sobě svě-
našich výtkách povstali ze svých nepravostí. Denně hynou na své nepravosti, a nechceme je, dobrovolně jdoucí do pekel, vyzývati k pokání. Pročež, bratří moji, pohleďme se vší bedlivostí sami na sebe a pokud jeden každý z nás může, nechť neodpírá na slova Boží poukazovati i na hrůzu věčného soudce a na sladkost nebeského království; neboť volá nás Bůh prorokem: „Volej, nepřestávej, jako trouba povyš hlasu svého a oznam lidu mému nešlechetnosti jejich.“ Jestliže totiž bu-
řené nevybízíme dobro činiti? Dobře proto náš Spasitel o nás odsudek pronesl: „Žeň zajisté mnohá jest, ale dělníků málo.“ Vy, bratří moji, jste mnohá Boží žeň, to málo dělníků jsme my kněží, což nemůžeme říci bez velkého zármutku; neboť ačkoliv jsou i někteří dobří křesťané, kteří vnímají dobré o Bohu a o spáse duše své, chybějí kazatelé, kteří by je povzbudili potěchou svatých Písem k dobrým činům. Ejhle, svět pln jest kněží, avšak dělníků přece jen málo; neboť přijímáme sice kněžské poslání, co jest však naší povinností, neplníme. Ti, kteří jsou nám svěřeni, opouštějí Boha, a my mlčíme, trvají ve všech zlých činech, a nechceme k nim vztáhnouti ruku své nápravy, aby po
deme zvěstovati lidu a on se neobrátí, krev jeho na něm bude. Volejme k Bohu za lidi, kteří jsou nám svěřeni; obořme se na psa ďábelského, aby snad nerozchvátil ovce Páně, a my, vidouce jej přicházeti mezi ovce, abychom neuprchli jako nájemci. Vyzývejme předně knížata a mocné tohoto světa, aby nejednali zpupně, aby nevkládali naději svou v nejistotu bohatství, neboť psáno jest: „Zboží jestliže by vám přibývalo, nepřikládejte k němu srdce, nechť se nevyzdvihují a jsou však mezi svými jako jeden z nich.“ Vyzývejme soudce zemské, aby spravedlivě soudili, neboť psáno jest: „Spravedlivě suďte, synové lidští,“ a aby nepřijímali úplatky pro-
— 5 —
ti nevinným, sirotky a vdovy aby hájili. Kleriky vyzývejme, aby tak žili na tomto světě, aby dávali dobrý příklad života věčného lidem světským. Vyzývejme dobré a spravedlivé, aby ještě lépe vzrůstali v dobrých činech, ty pak, kdož jsou dosud špatní, žádejme, aby se napravili, aby kdokoliv se ke knězi přiblíží, odcházel od něho upevněn solí jeho moudrosti. Všechny křesťany stejně vyzývejme, aby drželi pravou víru Pána našeho Ježíše Krista a přicházeli častěji do kostela, aby činili opravdové vyznání svých vin Bohu a svému knězi, aby milovali cudnost, opilství se vyhnuli, zpupnost odložili, závist a nenávist jako jed aby zavrhli, krádež nepáchali, křivé svědectví nevydávali, aby nelhali, nepřisahali křivě, cizoložství se nedopouštěli, z plodů svých aby neokusili, dokud dříve něco Bohu neobětují, desátky své aby odváděli, aby svým kněžím úctu prokazovali, svým knížatům a pánům věrně sloužili, věštby a kouzla aby za nic považovali, nýbrž všechnu svou naději na Pána vložili. Hle, jak jste slyšeli, bratří nejmilejší, tak se sluší, abychom jiné napomínali, aby dobře žili, i abychom my sami, co kážeme, činili. Jestliže oni vpravdě nebudou dbáti sluch tomu propůjčiti a v mysli to podržeti, nepravost jejich na nich bude, neboť jako pro nás jest nebezpečno, kdybychom jim to vše neoznámili, tak i je čeká neuhasitelný oheň, jestliže pohrdnou křesťanské činy konati. Volejme tedy nyní, bratří a sestry, jednohlasně k Pánu našemu Ježíši Kristu, aby ve svém velkém milosrdenství a na přímluvu svatého patrona našeho Václava a všech svých svatých nad námi se ráčil smilovati a dal nám slyšeti svůj nejsladší hlas v soudný den své vyvolené zvoucí: „Pojďte, požehnaní Otce mého, vládněte královstvím,“ uniknouti pak onomu strašnému hlasu: „Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu a andělům jeho.“ Jenž s Bohem Otcem a Duchem svatým kraluje Bůh na věky věkův. Amen. In: Šest kázání z Homiláře opatovického. Vybral, přeložil a doslovem opatřil Karel Doskočil. L. P. 1939, vydal Vyšehrad v Praze
Homiliář opatovický Homiliář opatovický jest latinský kodex, podle písma z doby okolo roku 1150, uložený dnes mezi cimeliemi universitní knihovny v Praze. Téměř pět set
stran osmerky při středověkých úsporných zkratkách vydá tolik, kolik by asi vydal tisk. Patříval postupně opatovickému klášteru, založenému 1073, jehož ex libris nese, neurčenému českému králi V., kališnickému knězi, jesuitům u sv. Klimenta, kde jej poznal Balbín. Jest vlastně všeobecně znám svými českými glosami z třináctého věku, které mu zajistily místo v našich literárních dějinách, avšak prudce rozdílné názory o původu a obsahu díla, staršího ovšem než rukopis, byly příčinou, že veřejnosti nebyl o vlastním obsahu předložen obraz a soud vyhraněný a obecně přijímaný. Překladem aspoň šesti kázání budiž českému čtenáři přáno ochutnati přímo znamenité památky přemyslovské doby knížecí, chované kdysi v královské knihovně, a přijmouti s vlídným srdcem živá slova. Všeobecně křesťanský ráz nauky v kázáních na hlavní svátky a v několika přídavcích ztěžuje moderní otázku autorství a určení. … Stručně naznačeno, kázání nejsou od jednoho skladatele a upravovatele. Vyznačuje je stejný románský dobový duch zbožnosti a jeden slovník. … Prvé, delší kázání o našem milém patronu Videntes fratres carissimi multitudinem jest z prvé části Homiliáře a při velkém záběru látky jest z jednoho kusu logického, plno radosti na struně vždy živé, české svatováclavské tradice. Má tři části: úvod o radosti z národní svátku, probrání příkladného života světcova podřízeného čtyřem ctnostem, uměle do otázky (interrogatio) položeným, po přechodu, srozumitelném u hrobu světcova (hle, již leží) obrat k přítomnosti, který jest přímo programem českého křesťanství, a který se proto obrací ke kněžím, se vší duchovní svrchovaností i nad knížetem, soudci a mocnými. Přímo řečeno, z dobové situace, z podání látky svatováclavské, z osobního postoje, z programu horlitele usuzuji na autorství sv. Vojtěcha. … V Homiliáři jsou ještě dvě kázání svatováclavská za sebou zapsaná již v Opatovicích, Ecce fratres dielctissimi, kratší, z doby asi 1140 … a Fratres pius dominus noster, o němž se domnívám, že jest asi dílem Kosmovým z počátku 12. věku (toto druhé kázání svatováclavské otiskneme v některém z následujících čísel Provodova – pozn. jef ). … Svatý Václav jest zde kníže, jak prvý Kristian poukázal, avšak proti kázání Videntes fratres jeví se ovšem pod úhlem státu českého z počátku 12. věku jako „kníže a pán slávou, ctí a bohatstvím povznesený“. … Vidíme, že kázání představovala tepnu živou
— 6 —
a vlivnou, a podobně živě toto kázání reaguje na tradici svatováclavskou. Ohrazuje se proti zmrtvění tradice v pouhém vzpomínání mučednické smrti poukazem na dobré činy Václavovy. Pro nás umřel, pro příklad; toto chápání jest vzdáleno desátému století vůbec, tím spíše sv. Václavovi, který toužil po mučednické smrti „jako ten, kdo seče seno za velikého vedra, žádá si vody“, i době sv. Vojtěcha, ale obměňuje smysl svatosti a vytváří naučení pro potřebu doby Kosmovy. Kosmova jest jedním dechem v závěru pronesená výzva prosit oba patrony, když vlastně jest řeč o jednom. Je to úcta příznačná pro jeho kroniku, kde mluví v Libušině „proroctví“ o dvou zlatých olivách Více slávy a Voje útěcha. Kosmovo jest označení „této maličké zemi“, pochopitelné u světa znalého Kosmy, a vyvolané úzkostnou chvílí vnitřních zmatků a nebezpečím vnějším. Karel Doskočil Doslov, in: Šest kázání z Homiláře opatovického. Vybral, přeložil a doslovem opatřil Karel Doskočil. Upravil a kresbami vyzdobil Otto Stritzko. Jako třetí vánoční tisk Katolického Literárního Klubu v prosinci L. P. 1939 vydal Vyšehrad v Praze.
Svatý Václave, pros za nás Boha Všemohoucí věčný Bože, na přímluvu svatého Václava, dědice české země, přijmi naše prosby za ty, kteří nám vládnou: dej jim ducha moudrosti a prozíravosti; ať respektují Tvůj spravedlivý řád, hájí lidskou důstojnost a život každého člověka od početí až do přirozené smrti; ať podporují zdravou rodinu založenou na celoživotním věrném svazku muže a ženy; ať poctivě spravují svěřený majetek a svým jednáním dávají dobrý příklad celé společnosti; ať jsou zodpovědní vůči dalším generacím, probouzejí touhu po dětech a jejich dobré výchově. Nás pak naplňuj Svatým Duchem a veď ke svědomitosti, abychom svým životem přispívali ke šťastné budoucnosti národa a zodpovědně rozhodovali. O to prosíme skrze Krista, našeho Pána. Amen. Česká biskupská konference A. D. 2010
MNICHA KŘIŠŤANA ŽIVOT SV. VÁCLAVA Z Předmluvy k českému překladu sepsání Kristiánova Života a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily Dílko, jehož český překlad následuje, zaslouží po nejedné stránce, aby si ho česká veřejnost povšimla. V něm tuším po prvé dostává se i neučenému čtenáři příležitosti, aby se seznámil s nejstarší literární prací, která vyšla z péra českého, a která je svědectvím, že počátky vědomé české snahy kulturní a mravně národní sahají zpět do doby bezmála tisíc let za námi ležící, do konce 10. století. Rozumí se, že vzdělanému Čechu a Evropanu staršího středověku jeví se vše, co bychom my zvali snahou po pokroku mravním a kulturním, souznačným s úsilím po osvědčení, prohloubení a rozšíření víry Kristovy, že krátce v jedno mu spadají představy kultury a křesťanství. Jinými slovy: zápasníci a trpitelé za náboženství křesťanské jsou době té representanty vzdělání a pokroku, jsou jí hrdiny národní snahy, cílem i oporou kmenové hrdosti, střediskem nábožné úcty a národní naděje. S tohoto stanoviska jest chápati i motivy a cíle prastarého sepsání našeho z 10. století – autor jeho, prvý český spisovatel, jejž známe (jak je příznačné, že klášterní jméno jeho je Křesťan – Kristián!), dávaje českým vzdělancům té doby do rukou oslavné dílko, líčící život a zásluhy prvých českých svědků Kristových, sv. Ludmily a sv. Václava (a spolu s tím vznik a rozvoj českého křesťanství), nechce v jádře nic jiného, než ukázati s chloubou také na kulturní schopnost kmene českého a tím jaksi uvésti jej do společnosti velkých křesťanských národů evropského západu. Tento cíl, dosti určitě v předmluvě autorově vyznačený, je to především, jenž práci Kristiánově dodává v očích našich zvláštního významu. On zajisté dosvědčuje existenci národa českého ve vyšším, duchovním slova smyslu již ku konci století 10. a spojuje odlehlé počátky našeho dějinného života s věky potomními touže základní myšlenkou života a naděje. V popředí zájmu autorova stály ovšem cíle náboženského povzbuzení a povznesení, jak tomu bylo u skladatelů středověkých životů, mučedníkům a svatým Páně věnovaných, vůbec. My zvykli si životy takové jmenovati legendami a rozuměti tím skládání,
jež v celku nemají mnoho opory ve skutečnosti, v nichž zbožná bajka má převahu a v nichž skutečná historie hraje roli nevalnou. Ale středověk nebyl ještě dotčen novodobou skepsí k zázraku. Vypravování o životech a zázracích světců považoval naopak za vyšší pravdu historickou, a legendy (t. j. to, co má býti čteno) kladl na prvé místo mezi prameny a pracemi historickými. Legenda Kristiánova náleží však k těm, jež – kromě partií i v novodobém smyslu „legendárních“, které zaujímají většinu práce – chovají v sobě mnoho dat, zpráv a živlů historických v plném slova smyslu. Je to zajisté nejobšírnější skládání, českým dějinám věnované a od Čecha sepsané, z doby před kronikou Kosmovou (Kosmas † 1125) a dotýká se dějin českých nejen od časů sv. Cyrila a Metoděje, ale i od doby báječné, obsahujíc v sobě, třebas v stručné formulaci, první neocenitelné zprávy o našem pravěku, na nichž potom budovala dále fantasie Kosmova. Práce proto mohla s jistým omezením býti mnou nazvána „nejstarší kronikou českou“. A netoliko jako veledůležitý pramen historický v běžném slova smyslu – ale i jako prvé předstoupení českého člověka před zraky pokolení následujících, jako prvý projev cítění, smýšlení a snažení českého vzdělance z doby bez mála před tisícem let, poskytuje badateli, umějícímu ze slov, vět a stránek literárního díla vybaviti duši a postavu autora a psychologii doby jeho a kmene jeho, poučení vzácné, přímý a neklamný pohled do Čech z konce 10. století. … Sepsání představuje se nám vědomě jako literární dílo, a to předmluvou (prologem) autorovou, adresovanou druhému biskupu pražskému, Vojtěchovi (982-997). … Čtenář najde v textu legendy… ještě jedno přímé promluvení autorovo k sv. Vojtěchovi, takořka jako doplněk prologu – z obou míst vysvítá, že to byl sv. Vojtěch, jenž autora povzbudil k oslavnému sepsání o životech prvých českých patronů a že mu uložil dbáti při tom jen zpráv zaručených. Z prologu se zároveň dovídáme, že autor, mnich Kristián, měl jako podklad práce své po ruce již starší rozličná sepsání o svém thematu, tedy starší legendy o sv. Ludmile a sv. Václavu a že si vytkl vlastně úkolem je opraviti a doplniti, a to i podle výpovědí starých pamětníků nebo údajů samého biskupa Vojtěcha. Rozbor legendy Kristiánovy, pátrající
— 7 —
po pramenech jejích a srovnávající ji s legendami staršími i novějšími ukazuje vskutku zajímavě, jak úkol v předmluvě naznačený byl proveden, t. j. jak Kristián jednak vzdělal a užil textu legend starších, jednak pak doplňoval je svými vlastními dodatky a opravami. Poznáváme zejména, že Kristián měl před sebou takřka jako prameny hlavní starší latinské sepsání o sv. Ludmila (jež se nám nezachovalo) a latinskou legendu o sv. Václavovi počínající se slovy „Crescente fide christiana“ („když vzrůstala víra křesťanská“); užil také poněkud latinské legendy o sv. Václavu, složené (kolem r. 980) na základě legendy „Crescente fide“ italským biskupem Gumpoldem. Texty legend „Crescente fide“ a Gumpoldovy známe. Že by byl Kristián znal starší, církevně-slovanským jazykem sepsané vylíčení života Václavova, nezdá se pravděpodobným – … Historickému smyslu Krisiánovu podařilo se velmi dobře spojiti život dvou svatých, Ludmily a Václava, v jeden obraz celistvý; jemu jest patrně přičísti i odhodlání předeslati všemu krátký výklad o pokřesťanění Moravy sv. Cyrilem a Metodějem a o zavedení slovanské mše a o počátcích českého křesťanství… I tu užito bylo pramenů dnes ztracených; proto reprodukce jich Kristiánem má pro nás cenu neobyčejnou: jím zachováno nám vlastně jediné vypravování o tom, jak Čechové přijali křesťanství z Moravy Methodovy a to ve formě obřadu slovanského. Možno poznamenati hned, že všichni protivníci a popěrači slovanské liturgie v starých Čechách, od Kosmy 12. stoletím počínaje až k Dobrovskému 19. století a německým dějepiscům novodobým, stali se především z toho důvodu protivníky díla Kristiánova… Čechy let 80tých a 90tých desátého století dostoupily jisté kulturní proslulosti a vzepětí, jemuž podobného potom dosáhly teprve v době Karlově. … Vše dohromady je s to, aby nám sílu a trvalost slovanského obřadu a literatury v zemi české po celé 10. století (a nepochybně i v století následujícím) představilo patrně před oči a aby přidalo významu zajímavému faktu, že mnich Kristián, takřka oficielní český dějepisec obou prvých českých mučedníků, spisovatel autorisovaný biskupem pražským Vojtěchem, slaví sv. Cyrila, že vynalezl slovanské písmo a v Římě u papeže vymohl schválení slovanské mše, „jak už podnes namnoze se děje
v krajinách slovanských, zejména v Bulharsku, a mnoho tím duší Kristu Pánu se získává“. Zdá se mi velmi pravděpodobným, že tato stránka díla Kristiánova přispěla k tomu, že práce zůstala cizí světu německému nebo italskému, t. j. oblastem kulturním a národním, jež na privilegium staré moravské církve shlížely okem nepřátelským. V druhé polovici 11. století zvítězilo toto nepřátelské stanovisko i v Čechách, jak dokazuje konec kláštera sázavského i posléze kronika Kosmova. V té době by již legenda václavská, slavící slovanskou liturgii, v Čechách možna nebyla. Obšírné legendy václavské českého původu z 13. – 14. století, s „Oriente iam sole“ v čele, užívají hojně Kristiána, ale o počátcích českého křesťanství na Moravě a v Čechách se nezmiňují. … Legenda Kristiánova zachovala se nám celá ve vzácném rukopisu kapituly pražské z let 1320 až 1342 (v němž jediný písař shromáždil nejstarší latinské legendy václavské a kroniku Kosmovu s pokračovateli jeho) a v jednom rukopise thunovské knihovny v Děčíně z konce 14. století… Zlomků legendy v passionálech a brevířích známa je dnes velká řada; značná jich část zachována je v rukopisech z konce 12. a poč. 13. století. Legendu vydal tiskem nejdřív Balbín r. 1677, potom učený jesuita P. Suysken ve velkém souhrnném vydání životů všech svatých (t. zv. Acta sanctorum) r. 1755-1762, potřetí bystrý augustinián pražský P. Athanasius (vlastním jménem Eliáš Sandrich) r. 1767, konečně r. 1873 Josef Emler v „Pramenech dějin českých“, díle prvém (spolu s českým překladem Josefa Truhláře), naposled já v spise Nejstarší kronika česká (1903) a potom, na rozšířeném základě rukopisném r. 1906 v dotčeném již díle: Die Wenzels- und Ludmilalegenden. Na tomto vydání založen je i překlad, jenž následuje a jehož autorem je p. Antonín L. Stříž. … Rozdělení v kapitoly text Kristiánův přímo nemá; rozdělení to se ujalo od časů edice P. Athanasia. Autorem sepsání o životě sv. Ludmily a sv. Václava jmenuje se v přemluvě mnich Kristián a představuje se nám zároveň jako strýc nebo bratrovec biskupa Vojtěcha. Závěr odtud plynoucí zněl by, že Kristián pocházel nejspíše z knížecího rodu Slavníkova. Jméno mnicha Kristiána zachovalo se ještě jen v jednom prameni soudobém, v životopise sv. Vojtěch, sepsaném r. 1004 Brunonem z Querfurtu. Zde praví se, že mnich Kristián, „muž výmluvný“, byl jedním z vůdců poselství, jež Čechové (r. asi 992) poslali do Říma, aby sv. Vojtěcha přiměli k návratu z kláštera
římského na biskupský stolec pražský, a zároveň, že Kristián byl bratrem knížete vlasti Vojtěchovy. To bylo lze stěží vykládati jinak, než že Kristián je bratrem knížete Boleslava II. a tedy rodem Přemyslovec a zároveň, aspoň podle pojetí a tvrzení Kosmova, synem Boleslava I., vraha sv. Václava. Okolnost, že by, v důsledku těchto dat a souvislostí, líčil Kristián zločin vlastního otce svého, … budila od počátku nedůvěru k sepsání jeho a ozvala se prudce již v námitkách Dobnerových. … Dnes, vzdálen boje o Kristiána z let 19031906, mám eventualitu, že by Kristián byl synem bratrovraha (tutéž eventualitu, kterou si zkombinoval na základě Brunona i Kosmas, aby stvořil postavu báječného Strachkvasa), za velmi málo pravděpodobnou. Předpokládám, že byl-li Kristián vskutku z rodu Přemyslova, že byl jen bratrancem Boleslava II., nebo že Boleslav II. nebyl synem Boleslava I. … Je vidno, že z nesnáze vede východisk několikero; hlavní věcí zůstává, že nám osoba mnicha Kristiána je dosvědčena spolehlivě právě v době sv. Vojtěcha a to jako muže důvěry Vojtěchovy a že nám nepřímo je Kanapariem i Brunonem potvrzeno, co tvrdí Kristián v své předmluvě, že, jsa příbuzným Vojtěchovým, byl původu knížecího. Sepsání legendy Kristiánovy jest potom položiti nejvhodněji do let 992-994, po návratu Vojtěchově z Říma; Vojtěch snad přinesl z Itálie i legendu Gumpoldovu a těžce nesa její věcnou nedostatečnost, uložil Kristiánovi sepsati životopis nový a pravdivý. Faktem z historie Kristiánovy snad nejzajímavějším, ač smutně památným, zůstane povždy okolnost, že dílko jeho, jež již Balbín nazval právem „nejdrahocennější a prvou památkou dějin vlastenských“, bylo v době prvého století českého novodobého života kulturního, v době t. zv. kritické historiografie moderní, z pramenů dějin českých s hanbou vyvrženo jako drzý padělek neznámého autora pozdějšího. O to zasloužili se především oba zakladatelé kritické historie české, Dobner a Dobrovský. … Dobner pokoušel se o důkazy podle nejlepšího svého svědomí, Dobrovského poznámky byly však neuvěřitelně ledabylé a povrchní; zůstanou výmluvnou ilustrací osvícenské ukvapenosti a předpojatosti a zároveň osvícenského sebevědomí kritického, jež o legendě vůbec smýšlelo s despektem a považovalo za zhola zbytečné svou skepsi podrobnějším rozborem zdůvodniti. … Doba Dobnerova a Dobrovského neznala slovanských legend o sv. Václavu, jež by celou otázku postavily
— 8 —
najednou do zcela jiného světla, neznala všech legend václavských. … … Stanovisko Dobrovského stalo se kánonem pravdy, přes to, že od r. 1830 (právě rok po smrti Dobrovského) byla v Čechách známa Vostokovem nalezená staroslovanská legenda o sv. Václavu, která hlavní předpoklady pojetí Dobrovského rázem v niveč obrátila. … Když jsem r. 1903 pročítal po prvé pozorně staré naše legendy, studuje jejich zmínky o českých poměrech sociálních a právních, bylo mi zjevno ihned, že práce Kristiánova jeví znaky veliké starobylosti, že nemůže býti ani řeči o tom, že by vznikla teprv v 14. století a že je podivno, proč vůbec se pokládá za padělek. … Z horlivého studia, k němuž mne zajímavý problém strhl, vyšla má práce Nejstarší kronika česká (1903) a po řadě polemických statí a pojednání, vyvolaných bojem, který se o pravost Kristiána po mém vystoupení rozpoutal, konečná formulace výsledků mého tříletého studia v knize Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die Echtheit Christians (1906). … Důvodů pro mínění, že dílo Kristiánovo bylo padělkem, není žádných a nikdy žádných nebude… … Čtenář, jenž půvab a cenu prvého českého sepsání literárního chce zažíti plně, musí odvrhnouti od sebe předsudky, jimiž naplnila mysl jeho moderní kultura a sestoupiti mezi prosté lidi 10. století, kteří tajemný zápas Krista s Belialem v životě národů očitě postřehovali, jimž Bůh ještě ráčil svou všemoc zjevovati bezprostředně a kteří skláněli se v úctě před zázraky, jež konal znovu a znovu pro zásluhy vyvoleného služebníka a mučedníka svého. Ty prosté, až dětinsky prosté zázraky jsou prvé triumfy naší kultury národní, prvé důkazy cizím národům, že také Čechové byli Bohem vyznamenání, aby měli hrdiny a soukmenovce své v nebeské družině jeho. Dr. Josef Pekař
Počíná se život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily Pánu a třikrát blaženému Vojtěchovi, svaté pražské církve Boží druhému biskupovi, bratr nejponíženější a ze všech mnichův ani názvu posledního nezasluhující, Křesťan pouhým jménem, přeje v Kristu Ježíši hojnost zdaru a štěstí podle přání. … Věru nadobro nezkušen jsem v řeči a všeliké uhlazenosti slovní neznalý…
I. Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak podle staré pověsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného; Bulgorei však čili Bulharové došli prý té milosti mnohem dříve. Když pak Bulhaři uvěřili, jistý Cyril, rodem Řek, jak v latinském, tak v řeckém písemnictví vyučený, vydal se ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty kázat víru pána našeho Ježíše Krista též dotčenému národu na Moravě přebývajícímu. A přispěním milosti Boží získav je Kristu, také písmo čili znaky nové nalezl a Starý i Nový Zákon a leckteré jiné knihy z řecké neb latinské řeči na jazyk slovanský přeložil. Kromě toho stanovil, aby Mše a ostatní kanonické hodinky ve chrámě obecným jazykem se zpívaly, jak se až podnes namnoze děje v krajinách slovanských, zejména v Bulharsku, a mnoho tím duší Kristu Pánu se získává. A když jednou jmenovaný Cyril za pobožností připutoval do Říma, byl od papeže a ostatních mudrců a správců Církve kárán, proč že proti zákonům kanonickým opovážil se zaváděti při slavnosti mešní zpěv jazykem slovanským. Odpovídal jim pokorně, a když jich nikterak nemohl upokojiti, chopiv se žaltáře, četl veřejně verš žalmistův, v kterémž se praví: Všeliký duch chval Hospodina. A poukazuje na tento verš dí: „Má-li Hospodina chváliti všeliký duch, proč mně, otcové vyvolení, bráníte zpívati Mši slovansky a jiné věci ze znění latinského neb řeckého v jejich řeč převáděti? … „… Pozoruje, že lid ten bude tvrdé šíje a nadobro tupý a neznalý cest Božích, na tuto jedinou myšlenku, Bohem všemohoucím v srdce mi vnuknutou jsem připadl, kterou též přemnoho jsem mu jich získal. Protož promiňte mi, otcové a páni, pravíť i blažený Pavel Apoštol, učitel národů, v listě ke Korintským: Jazyky mluviti nebraňte.“ Tu oni slyšíce to a divíce se víře muže tak statečného, autoritou svou ustanovují a potvrzují, aby se řečí tou v oněch krajinách Mše i ostatní hodinky kanonické zpívaly. … II. Leč Slované Čechové, pod samým Arkturem sídlící, oddáni byli modloslužbě a jako bezuzdný kůň bez zákona, bez knížete neb vládce nebo hradu, jako nerozumná zvířata sem tam se potulujíce, toliko po kraji přebývali. … III. Bořivoj měl též manželku jménem Ludmilu, dceru Slavibora, knížete ze země
slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od mladších podle hradu nedávno vystavěného Mělnickem sluje. … (Sv. Ludmila) … Byla něžna a vlídna ve všem, všelikých plodů dobrotivosti plna, v almužnách štědrá, v bdění neúnavná, v modlitbě nábožná, v lásce dokonalá, v pokoře neznající míry, v úslužnosti k sluhům Božím tak čilá, že kterým za světla denního nestačila vyhověti, v noci skrytě rukama čeledínův s horlivostí posílala, čeho potřebovali, naplňujíc slovo Evangelia, jímž se přikazuje skutky lásky konati tak, aby nevěděla levice naše, co dělá pravice. … IV. Služebnice Kristova Ludmila ustranivši se, jak jsme napověděli, s očí zrádců, na témž hrádku, na kterýž se uchýlila, od protivníků jest stíhána. … … Vytrpěla pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila sedmého dne v sobotu, 15. září o první vigilii noční. V. … Blažený Václav z vůle Kristovy kdysi zvolený kníže, vyrostl z let chlapeckých, květem přepůvabného jinošství zářil, a vše, co mu od učitele písma bylo pověděno, hluboko v paměti přemítaje, ducha jsa horoucího, skutkem vše naplniti se snažil, co sluchem byl postřehl. Proto matka jeho zpronevěřilá s některými s ní souhlasícími syny Belialovými závidíce mu jeho činů a snah přesvatých, radili se vespolek a řekli: „Ach, co sobě počneme a kam se obrátíme? Kníže náš, jejž jsme na trůn země povýšili, dav se převrátiti od kněží a skoro mnichem se stav, sráznou a navyklou cestou neřestí našich kráčeti nás nenechává. A činí-li toto nyní ve věku chlapeckém neb jinošském, což teprve asi činiti bude, až dospěje v muže neb starce?“ … … Nalezeno pak bylo tělo šťastné a Bohu oddané služebnice Ludmily dne 19. října o hodině dvanácté ve středu. A do Prahy vnesli je třetího dne v pátek, dvacátého prvního téhož měsíce, s ohromným veselím, při čemž všickni si blahopřáli a Krista chválili. … VI. Když tedy blažený kníže Václav s pomocí původce Krista spořádal a upevnil svoji říši, ani mysl, jazyk, řeč nebo list by nevystihly, jakým se Kristu osvědčoval a jakou nádobou vyvolenou se ukázal, a ani já, břemenem hříchů zatížený, nemohu vyličovati, jakých škod vojín Kristův, Pánu svému slouže, ďáblu nadělal, a co snopků do stodoly Kristovy
— 9 —
jakožto věrný sluha jeho sklidil. Ale přece abych z mnohého něco málo pověděl, od dětství nijak se neuchyluje od kázně Páně, pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje. … Žaláře a šibenice za starodávna postavené a až do jeho doby stojící bořil, sirotků, vdov, chudých, lkajících a raněných neúnavným byl těšitelem, hladové nasycoval, žíznivé občerstvoval, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pochovával, poutníky a cizince jako své nejbližší příbuzné přijímal, kněze a kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy otvíral, pokoru, trpělivost, tichost, lásku, která všecko převyšuje, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodňal, vojsko své netoliko lepšími zbraněmi, ale také oděvem ozdoboval. Těmito a takovými ctnostmi již od útlého mládí znamenitě kvetl a kříž Kristův na své údy klada, pamětliv byl božských přikázání, jimiž se praví: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Chodívalť v době postní nebo zimní ledovitou a sráznou pěšinou bos z hradu na hrad, chrámy Kristovy pěšky navštěvuje, až jeho šlépěje byly vídány krví zvlhlé. Kromě toho na uchování zaslíbené čistoty chodil v přeostré žíni, která z úcty k němu až podnes jako nová se chová, a neustále jako mnich oděvem vlněným oděn byl vespod, svrchu pak v krásné roucho královské, stkvěje se před Bohem i před lidmi. Na občerstvení údů skrovně potravy požíval, a vytrvale bdě, díků neskonalých Bohu samému vzdávati neustával. A přihodilo-li se mu někdy, jako knížeti mezi takovými šelmami dlícímu, že pozdě večer nad obyčej hojněji se napil, ze spánku časně ráno se vytrhl a nejrychleji spěchal do chrámu, a kteréhokoli kněze nebo klerika tam zastihl, z nejlepšího roucha, v jaké byl oděn, se svlekl a dal mu je, a padaje mu k nohám snažně prosil, aby se zaň co nejbedlivěji u Krista Pána přimlouval, by mu milostivě prominul hřích, jehož se včerejší noci dopustil. … … Všickni… učitelé se divili jeho učenosti, že zdál se prohlašovati s žalmistou: „Nade všecky učitele své jsem porozuměl, neboť přikázání tvá jsou rozjímáním mým.“ (Žalm 118, 99) … … Vznešený v tváři, v cudnosti maje zalíbení, ačkoliv tato vzácná jest těm, kteří se nedávno oženili, život pozemský touže skončiti mučednictvím, přívětivě vždy rozmlouval s tichými, na nemírné však a tuláky a obžerce a pijany nebo ty, kteří od učení nebo přímé cesty se uchylovali, božskou horlivostí býval
rozpálen, a nemohl-li jich jinak postihnouti, aspoň k stolu svému ve vhodné chvíli je pozval a ohromnými důtkami je zbil, vždycky proti starému nepříteli chápaje se štítu víry a s kopím Ducha Svatého, jež jest slovo Boží, neústupně porážeje povětrné mocnosti tohoto světa. … A nemaje dosti na tom, i k prahům blažených apoštolů Petra a Pavla do Říma chtěl putovati, aby toho času papeže požádal, by jej oblekl v roucho mnišské a na klerika ostříhal, aby potom z lásky k Bohu knížectví se vzdal a bratru svému, oddanému, běda, příliš věcem světským, je zůstavil a sám pokojně živ jsa, něco málo oveček Kristu Pánu přimnožil. A to by byl i skutkem vykonal, kdyby rčená stavba basiliky mu nebyla bránila. … VII. Dálo se pak toto za časů Jindřicha krále saského, jenžto první mezi nimi z milosti Kristovy došel koruny a s nímž byl vytrvale šťastným spojen přátelstvím. … … Boleslav maje dům čili dvůr vlastní v hradě, jeho jménem nazvaném, se všech stran již bodán jsa šípy ďábelskými a chtivostí panování rozpalován, když nastávala slavnost blažených mučedníků Kosmy a Damiana, jež se světí dva dni před svátkem blaženého archanděla Michaele, vzav si za záminku, že tam ke cti týchž svatých posvěcen jest kostel, bratra svého šťastného lstivě jako na hostinu zve, ale spíše, jak se v pravdě ukázalo, na zavraždění. Jemu sice bylo to vše dobře známo, ale přece zůstávaje ducha neohroženého, všecky, kteří společnou domácností a přátelstvím s ním byli spojeni, políbiv a s nimi se rozžehnav, vydal se na cestu, zbraněmi víry obrněn. Když tam přišel, všecko sobě dvojako připraveno nalezl, hostinu totiž s velikým přepychem a skrytých ozbrojených nepřátel silnou tlupu. I šel do kostela a řádně obcoval Mši svaté a Bohu a svatým Kosmovi a Damianovi, jejichž výroční slavnost se konala, se poručiv, do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlomyslných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krměmi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou ránu otvírati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády je skrývajíce a pořád o tom, jak by kláli, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim toho vykonati, přeje si snad posvětiti zítřejší den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy rozdrážděny je vida, zůstával bez bázně
a pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: „Hle, chystám ti tajně koně; sedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí.“ On však nic na jeho slova nedávaje, vrátil se do hodovny a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povznešeným: „Ve jménu blaženého archanděla Michaele pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráči uvésti nyní v pokoj plesání věčného.“ A když všickni, kteří věrni byli, odpověděli „Amen“, on vypiv nápoj, políbil všecky a do své hospody se odebral, převzácným údům svým dopřávaje odpočinku, a před tváří Boží dlouho na modlitbách a žalmech trvav, posléze unaven usnul. Nadešla i doba slaviti vigilie, jimž blažený muž jako vždycky nábožně obcoval. Tolik zajisté byla svatá duše oddána náboženství křesťanskému a tak dbala váhy církevních ustanovení, že (což nazýváme známkou mnichů nejdokonalejších) celou historii Starého Zákona dával před sebou o těch vigiliích od svých v příslušný čas předčítati. … Čteš to, požehnaný biskupe (obrací se k sv. Vojtěchu), a podivuješ se, kterak to, což, jak víš, stěží mohli vykonati mužové Boží v Církvi s milostí Nejvyššího, muž stavu laického, a to kníže a vladař národa, který i nad jiné národy za divoký svou přirozenou povahou bývá pokládán, přehouževnatě vykonal. Prosím, ó nejšťastnější z otcův, bys pro vrozený sobě zdroj moudrosti se mnou to, co jsem napsal a ještě napíši, důstojnou chválou zvelebil, neboť, jak jsi byl poručil, kromě toho, čeho z úst tvých jsem se doslechl nebo čeho jsme se oba od osob víry a svatosti plných pravdivého dověděli, něčeho jiného perem se dotknouti nadobro se vystříhám. Ale postupme dále v začatém. Blažený mučedník, jenž měl býti brzy slávou důstojenství a stálostí přičiněním korunován, jak jsme pravili, do mateřského lůna kostela se odebral, aby Bohu vzdal jitřní chválu. … A té hodiny vyčkával druhý Kain, maje ji za vhodnou ku spáchání vraždy. … Ještě totiž na noc bratr svatého mučedníka, ba ne již bratr, ale zvrhlý vrah, byl poručil kněžím chrámu svatých Kosmy a Damiana, až bude přicházeti, aby mu nikterak nedali do kostela vkročiti, by snad od svých věrných zbrojnošů anebo komorníků, kteří ještě na ložích byli, nebo od lidí, kteří by se sběhli, nebyl vysvobozen, a by se nejevila potřeba prolitím krve a skutkem zločinným zhanobiti a poskvrniti chrám. …
— 10 —
… Když vzácný mučedník před jitřními chvalami pospíchal do chrámu, aby dříve, než lid se sběhne, Bohu Otci v komůrce přesvatého srdce svého co nejskrytěji se pomodlil, zatím bratrské úklady se strojí a meč se brousí, aby připravena byla žertva pro Krista. … Vstává záhy příští žertva Kristova blažený Václav a do chrámu podle svatého obyčeje svého spěchati dychtě, kdež by, než se sejde lid a nastane ruch, mohl se co nejskrytěji oddati delší modlitbě, a jako dobrý pastýř se stádcem společné chvály jitřní poslouchati nebo zpívati si žádaje, brzy lapen jest v osidla úkladů. Neboť kněz toho chrámu, jeden z těch, od kterýchž vyšla nepravost z Babylonu, jakmile zahlédl přicházejícího muže Božího, podle příkazu zlostníkův zavřel dveře chrámové. Vzchopili se i připravení úkladníci, bratr totiž a všickni jeho ozbrojenci. A vida bratra, vojín Bohem vyvolený pozdravuje ho a kol krku rukama ho objímaje a líbaje, děkuje mu řka: „Zdráv buď povždy, bratře můj, a statky tohoto života i budoucího oplývaje; přijmiž tebe Kristus k věčné své hostině, jenžto jsi mne včera i moje všecky v takové hojnosti občerstvil.“ Na to on s pyšným duchem a s očima hněvivýma, tase rukou meč, který skrytě mu visel pod pláštěm, odpověděl: „Včera, jak chvíle dala, nyní však takto bratr bratru poslouží.“ A rozmáchnuv se mečem, ťal ho jím do hlavy; lež poněvadž moc Páně ho chránila, sotva krev mu vyrazila. Z té neobyčejné věci taková hrůza padla na bídníka, že i když po druhé ťal, k svému podivu nic nezmohl, co by bylo dílem muže silného. Holý jeho meč blažený Václav rukou zachytiv, vece: „Jak špatně si počínáš, zraňuje mne!“ Když však viděl, že se svého úmyslu nespouští, posléze ho, jak někteří praví, uchopil a k nohám svým porazil řka: „Hle, člověče vlastním soudem zahubený, vidíš, kterak tebe mohu vlastní rukou jako nejmenší zviřátko potříti, ale daleko budiž, aby pravice služebníka Božího poskvrnila se krví bratrovou.“ A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru a na ruce již od něho krváceje, do chrámu rychle pospíchal. Onen však nešťastník mocným hlasem řval a hnal se za ním volaje: „Přátelé, přátelé, kde jste? Prašpatně přispíváte pánu svému a bídně pomáháte v takové úzkosti postavenému!“ Tu vyřítila se celá tlupa zlostníků ze skrýší, do nichž se byli rozprchli, s mnoha meči a kopími, a těžkými ranami ho pobodavše, utratili ho u dveří chrámových. Tehdy také svatá duše, byvši na tom poli zápasu vysvobozena z káznice tohoto života, vavřínem krve
ozdobená vítězně se odebrala k Pánu, dne dvacátého osmého září, ano nebe se radovalo a země kvílela, léta vtělení Páně devítistého dvacátého devátého. VIII. Krev blaženého mučedníka, od bezbožníků bezbožně prolitá, jež se rozstříkla po zemi a po zdech, smývána byla vodou a utírána. Ale na druhý den ti, kteří ji předešlého dne smývali, vrátivše se, shledali zdi i zemi krví nasáklé, jako by se jich vodou ani nebyli dotkli. I spěchají znovu krev utírati. A to i do třetice učinivše, zase odcházeli vidouce, že nic nepořídili. … Tělo blaženého mučedníka odpočívalo pohřbeno po tři léta v chrámě svatých Kosmy a Damiana. Později však zjeveno bylo některým služebníkům Božím, aby téhož služebníka Božího z místa, kdež byl pochován, přenesli do basiliky svatého Víta mučedníka, kterou na sídelním hradě pražském z vůle Boží od základů vystavěl a církevními okrasami znamenitě vystrojil a ve které prý jednou, když se stavěla, procházeje se, prohodil tento verš Žalmistův: „Toto odpočinutí mé na věky věkův.“ … (Po přenesení svatých ostatků:) … A rozžehše světlo a patříce, uzřeli tělo jeho neporušeno a všecky rány jeho zhojeny, kromě té jediné, kterou mu byl do hlavy zasadil bratr jeho přeukrutný. Ta totiž, ač byla také zhojena, od ostatních se přece lišila, jsouc potažena jakousi bílou mázdrou, ale když ji omyli, ukázala se podobnou ostatním. … Slaví pak se přenesení jeho 4. března. Tak dopřál Pán náš Ježíš Kristus, jenž s Otcem a Duchem svatým živ jest a kraluje na věky věkův.
IX. … Když slavný zápasník Boží byl umučen a dobyl triumfu, když zašla hvězda, jež po veškeré zemi svými zásluhami zářila, a když všickni ti, kteří oddaně k němu, jak jsem pravil, byli lnuli, nebo které k službě Kristově byl shromáždil, dílem od bezbožníků mečem byli utraceni, dílem rukama zlostníků v řece pohřbeni a ostatní po všem světě se rozprchli, jeden bojovník jeho, jménem Podiven, kterýž, jak jsme pravili, býval účastníkem a druhem jeho ve všem, co mučedník dříve byl činil, a o kterémž jsme slíbili pověděti, co nám známo, poté, co pán jeho z tohoto života se odebral ke Kristu, do Němec se utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později domnívaje se, že pokoj jest obnoven ve vlasti, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, dlouho se skrývaje. (Později byl chycen a osidlem oběšen.) … Visel tam tři léta; ani pták, ani šelma, ba ani lidského masa tlení a hniloba nezmocnily se těla jeho, ale jako na živém nehty vousy rostly a vlasy jeho zšedivěly až do nejbělší bělosti. Posléze onen bratrovrah přemožen jsa studem, poněvadž zázrak Páně po všech národech se rozhlašoval, dal jej na témž místě zahrabati do země. … X. Tedy svatý a časté vzpomínky hodný ochránce náš ctný Václav, ačkoli všem o pomoc prosícím laskavosti a dobrotivosti své udílí, přece nejvíce zajatým neb uvězněným trvale pomáhati neustává. … Křišťan, Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily. S úvodní studií a poznámkami Josefa Pekaře. 2. vydání. Ladislav Kuncíř v Praze, 1927. Národní knihovna sv. 5. Z latiny přeložil Antonín Stříž. (Na vyznačených místech… kráceno.)
Ke „smyslu“ našich dějin … To staré „Tempora mutantur et nos mutamur in eis“ vyjadřuje plně myšlenku, jíž hájím; nemění se však jen jednotlivci, nýbrž i národy. Nemyslím ani na to, že sám pojem národa se mění (od počátku dějin až do století 14. rozuměla se u nás národem jenom šlechta…, v 18. a počátkem 19. století rozuměli se jím skoro jen sedláci), ale jeho svět názorový, citový a cílový se mění… Tu dospějeme k závěru, že není možno jednotlivému národu přiznati nějaký určitý jediný „smysl“ jeho dějin; vskutku má aspoň tolik „smyslů“ touhy a snahy, kolika duchovními proměnami průběhem století prochází. Jako každé schéma, chtějící příliš zjednodušiti mnohotvárnou složitost života, má i toto pojetí jisté své nedostatky… Je prostupováno a křižováno jinými souvislostmi, z nichž některé snad dosud nepostihujeme. Ale základní myšlenka jeho, že autonomie českého vývoje je omezena podstatně duchovým vlivem a povelem Evropy a že tento vliv mění se stoletími svůj „smysl“, svou povahu, obstojí, jak věřím, proti všem námitkám. Rozhodující vliv Evropy v souvislostech a modalitách vyložených je mi, uzavírám, hlavním, daleko nejdůležitějším faktorem našich dějin, hlavním tvůrcem našeho osudu. … Lze proto říci, že myšlenka národní je smyslem našich dějin? Odpovídám, že je, ba že je více: je podmínkou jejich, je důvodem jejich, je krví jejich, bijícím živým srdcem jejich. Nemohli bychom zajisté mluviti o smyslu českých dějin, kdyby to nebyly dějiny české. Josef Pekař Z přednášky, kterou proslovil 5. 11. 1928 v cyklu „O smyslu českých dějin“, vl. nákladem, 1929
ZE SKLADŮ NOVÝCH A STARÝCH Člověk a politika Člověk nepochází z tohoto světa. Theologie jest první z věd politických. Nuže, dnes mužové politiky neznají ani Theologie, jež jest věda božská, ani moudrosti, jež je věda spravedlnosti, ani dějin, jež jsou vědou možného. Protože se člověk utváří zároveň z božského, spravedlna a možného, nevědí ničeho o člověku. A protože ontologie, neboli božské, není než zákon čerpaný ve svém zřídle, protože moudrost nebo spravedlnost není než zákon, pokud vchází do naší duše; pro-
tože historie neboli zkušenost není zákonem, leda potud, pokud měří, co se dá v přítomnosti činiti – lidé nevědouce tyto tři věci, nezmohou ničeho pro člověka. Antoine Blanc de Saint Bonnet, Základy politiky, 1861
Poesie a historie Poesie je… větším přínosem pro poznání podstaty lidstva; také Aristotelés již řekl: „básnictví je filosofičtější a hlubší než historie“ – a je to pravda proto, že schopnost, kterou je nadána poesie, je sama o sobě mnohem vyšší než schop-
— 11 —
nost historikova, a také účinek, ke kterému je určena, je daleko silnější než účinek historie. Zato nachází historie v poesii jeden z nejdůležitějších pramenů, a to jeden ze svých nejčistších a nejkrásnějších. Vděčí poesii za poznání podstaty lidstva vůbec, i za bohaté poznatky o věcech časových a národních. Poesie je pro historickou úvahu obrazem toho, co je v národech věčné, a přitom je ze všech detailů poučná, často je tím, co se uchovalo jediné, či nejlepší. Jacob Burckhardt Úvahy o světových dějinách, 1897
JINÁ HÁJEMSTVÍ Poslání svaté duše Cyrilovy K 1100. výročí jeho narození Chystá se duše na pozemskou pout. Jde rozkaz Páně vyslechnout, jde pro svůj osud před trůn Boží, než se kde v lidskou kolébku složí. „Duše, můj tvore, se smutné země pronikla bezradná modlitba ke mně, bída, již déle neodolám. Proto tě k tvému určení volám. Slyšíš ty hlasy, jež úpějí temně? Volá po světle Slovanů plémě. Úmorná práce pro život celý –.“
„Bude ti hořký tvůj zvolený kout! V zemi té divné mnozí tě zradí, do srdcí jiné na místo tvé vsadí, na tebe dovedou zapomenout –.“ „‚Ach, Pane, všude nevděk se rodí, za Petrem vždy Jidáš nějaký chodí – ach, toť i Srdce tvého je rána – nemůže učedník větším být Pána!‘“ „Budeš jim jednou, v hanebném dni, zbytečný zcela – poslední! – A já jim tam za trest pro tolik zlob nenechám k útěše ani tvůj hrob!“
„‚Pane, zde jsem, ať milost tvá velí,‘“
Ale již neslyší varovná slova. Tajemnou spletí osudů letí v osud svůj velká duše Cyrilova.
„Únavou padneš na té líše –.“
B. Mlada Přemyslovna
„‚Budu ji orat věrně a tiše, a kde sil mých se nedostane, ty bratra dáš mi, Kriste Pane.‘“
Schází ti zde, Panno svatá, ještě píseň severu, koleda ti schází sladká českých zimních večerů.
„Budou tě za tvou práci štváti,“ – „‚Tím Tobě chci se podobati,‘“ – „Budou tě tupit, na soudy vodit.“ „‚Budu jen ve tvých šlépějích chodit.‘“ „Nuže, pak jdi s tím losem dolů, se slavným losem apoštolů, s řekami milosti, s Ducha váním s velikým mým požehnáním! Nesčetný lid – ba, rodina celá národů čeká na slova tvá vřelá, lid, který v dravém vlnobití zápasí o duši i o své bytí. A já ti dám milost: kde noha tvá stane, tam stanou i vlny rozpoutané, v té zemi jim pevnou postavím stěnu; a ty si tu zem zvol za odměnu:“ „‚Ó Pane, pak dej mi tu krajní, tu zadní! Ať nemohou dál již vrahové zrádní, ať zachráním lidem i věčné jich spáse co nejvíc – všecko, co zachránit dá se!‘“ „Ale tam příboj shltne i tebe!“ „‚Budu jak Ty, když přišel jsi s nebe bojovat s peklem, jež chtělo krev tvoji, než u tvých nohou vzdalo se v boji!‘“
Dovol, abych já ji pěla, skromné ptáče šedivé; vzácný purpur mučenický nezdobí sic roucho mé, jenom za hřích otce rudý za rána i z večera měla jsem jak holubička vrkat ve zdi kláštera. Zpěvná Češka, ptáče z hnízda Václava a Ludmily; teď ti také z jejich země nese pozdrav přemilý. Slyšíš housle, slyšíš dudy, slyšíš naše pastoušky, slyšíš tenké děvčat hlásky, babičky a dědoušky? To svou píseň Ježíškovi poslal se mnou český kout, poslal mne za všecky Češky na srdce ho přivinout. František Odvalil In: Černý koráb, 1930
Slunce na štítech Refulsit sol in clypeos aureos et resplenduerunt montes ab eis: et fortituto Gentium dissipata est.
Nádherný obraz: zasvitlo slunce na štítech zlatých a zazářily hory od nich… Bohužel, táhnou tak pohané k vyhubení
— 12 —
lidu Božího, který pod hrdinným Judou Makabejským se vzbouřil proti nesnesitelnému jhu jejich. Nádherný obraz líčí jejich pochod (I. Mak. 6, 39.) Ale před očima věčnosti nádhernější jsou ti, kteří v úzkostech řekli: „Lépe jest nám umříti v boji, než patřiti na neštěstí národa našeho a svatyně. Avšak, jak bude vůle na nebi, tak se staň!“ A jeden se řítí pod břicho největšího slona a probodává zvíře, sám nalézaje smrt pod jeho mrtvolou. Juda, vrhaje se právě tam, kde vidí nepřítele nejsilnějšího, padá. Ale na místo jeho postupuje jiný a jiný, a jeden za druhým dávají svůj život v oběť. A svatý Ambrož v libro Officiorum dává nám je za vzor. Velkolepý byl zápas jejich, bohatýry slavenými zůstanou po věky, a konečné vítězství jich také neminulo. Ale jak ubohé bylo vojsko jejich proti vojům nepřítele! Skoro to až mate, že i breviář v responsu tak často opakuje verš, který původně v bibli líčí nádheru nepřítele. A myslím, že epickým veršem tím míní přec jen opěvovati neviditelnou nádheru vojska jejich… Buď tomu jakkoli! Řekl kdysi pasáček David na výsměch nádherně ozbrojeného Goliáše: „Ty přicházíš ke mně s mečem a s kopím a pavézou, já pak přicházím ve jménu Boha vojsk, která jsi pohaněl.“ Je tato zbroj snad méně nádherná? Ze zlaté a ocelové hmoty není. Ale jest hodna, aby na její oslavu vytržen byl ze své souvislosti verš, líčící moc a slávu nepřátel, tak jako i meč Goliášův vytržen byl z nádherné své pochvy Davidem. Zasvitlo slunko na štítech zlatých a hory zazářily od nich… A zasvitlo tak v dějinách nejen tenkrát, zazářily hory nejen judské… Zasvitne ještě někdy, zazáří také jedny milé, drahé hory? Slunko zasvitne jistě. Mračna a mlhy mohou je na chvilku zastřít, ale zhasiti ho nemohou. Zasvitne v slávě Ježíš, slunce spravedlnosti. Jen aby také našel štít zlatý v rukou těch, kteří v soužení odhodlali se bojovati za potupenou svatyni, za pohanění lidu jeho. Štít víry (Ef. 6, 16) – ale ryzí jako zlato; čistý štít, zářný štít víry žité, aby se v něm obrážeti mohlo Slunečko naše; štít jako srostlý s každým ramenem v odhodlání: buď s ním nebo v něm! – Zasvitne slunce na štítech zlatých – a od nich zazáří i ty hory, po kterých bory šumí! Et fortitudo Gentium dissipabitur – a moc a opovážlivost pohanů se rozplyne. František Odvalil Na hlubinu III. roč., č. 1
POD OCHRANOU PANNY MARIE SNĚŽNÉ Můj zatím poslední blogový zápis (Jak jdou dny) krásné, jeden vedle druhého, že ještě žiju, že ještě žijeme, den se zajisté krátí, nejen podzimně, i úběžníkem tohoto všeho snažení, mám zpoždění ve všem, ztěžka vyplňuju mezery v „úkolech“, které jsem si zadal, taky dneškem je potřeba žít, aby zítřek neunikl, a ten, jak známo, dosti bude mít na svém trápení, nevím, zda compjútrový svět člověku život zjednodušil, nebo zkomplikoval, každopádně zkrátil čas, znepřehlednil lidské vztahy, zmátožnil jeho fyzické bytování, snažím se ovšem ze všeho těžit dobré, dali jsme se na vojnu, nutno bojovat, v knize Job jsou slova povždy platná, „Militia est vita hominis super terram“ (Job 14, 1), „Život člověka na zemi je boj“, co dělám špatně, že přítel (nebo už knihu našeho přátelství zavřel?) T. P. mi výslovně mobilně-telefonní zprávou sděluje, abych mu nadále neposílal „noviny“? tedy noviny poutní, „Provodov“, který okupuje velkou část mého života, mého času, dává smysl dnům námahy i nicnedělání, na čem jiném mi více záleží? „noviny už mi prosím neposílej“, co tedy? tuším, že kniha přátelství se zavírá, příliš jsem asi horlil pro latinu při našem posledním setkání, pro latinu, kterou miluju a pohrdání s ní mě dovádí k zuřivosti, „kterýpak první hlupák prohlásil, že latina je jazyk mrtvý?“ píše Léon Bloy, Bloy přesný, tragický, smutně pravdivý, syrově drsný, když slzy se mísí s krví, ale jak jinak žít věrně? v jakém přátelství? právě dnes nad ránem jsem vstal a začal psát svou „řeč“, kterou bych měl v sobotu pronést při odhalení pamětní desky Ivanu Martinu Jirousovi v Humpolci, text jsem začal takto: „Hodnota přátelství je nesmírná. Vedle ní blednou veškeré cetky tak zvaně uznávaných hodnot společenských, jakož i politických. Blednou ve stínu hodnot skutečných. Vnitřních, hlubokých, skýtajících životadárné povzbuzení i tohoto života naplnění. Přátelství s jeho hlubokostí, obětovností i veselou bujarostí je na dně našich uboze lidských důvodů, proč vůbec cokoli dělat, nač se namáhat v denním plahočení, proč vůbec z postele – máme-li jakou – vstávat. Z důvodů přátelství jsem byl vyzván ctihodnými zástupci města Humpolce, abych pronesl několik slov k příležitosti odhalení pamětní desky jeho rodáku, básníku I. M. J. atd.“, takto bych tedy rád v Humpolci promluvil, takto bych nejspíš začal, závěrem pak
se opět k přátelství vracím, těmito slovy (před nimi mám citaci závěru mého dávného textu „Osoba Magor“, který končí invokací „Maria, Matko Karmelu, oroduj za nás!“): „Z tohoto textu je patrno duchovní nastrojení, které jsme s Ivanem Martinem sdíleli. Nebylo příkře konfesijně definováno, odtažitě a mrtvě ohraničené. Bylo živoucí všednodenností a samozřejmostí. Otokar Březina říká, že skutečné přátelství vyžaduje společná přesvědčení, je jimi upevňováno a dennodenně zpřítomňováno. Jen tak je možná spolutvorba, společné dílo, které se přátelstvím umocňuje.“ tedy přátelství, slovo, o kterém se nediskutuje, „má-li tvůj přítel jen jedno oko,“ říkali staří Řekové, „dívej se na něho jen z jedné strany“ (Jiří Krchovský kdysi na tuto mou citaci údivně zareagoval: „a z které?“…), ano, možná je jádro právě v té latině, jazyku Božím, François Porché, tento znamenitý životopisec Mallarméův píše takto o jiném básníku, Charlesi Péguym: „Katolicismus Péguyho je náboženství, jež se vrací do minula, aby tam čerpalo nové síly u svého prvního zdroje. Nic méně klerikálního, v úzkém popuzujícím smyslu slova, nic, co by méně páchlo sakristií. Ona výrazná energie, které se podivuje ve Vulgátě, a jak praví, ‚ona velebná vážnost, ona šťavnatá bujarost, ona pravá plnost, ona pšenice a onen hrozen‘, to jsou význačné rysy jeho víry i jeho poesie, neboť dle pravdy obě jsou toliko věcí jedinou, ‚tvrdou i něžnou‘: ‚Bylo by třeba, aby nějaký Veliký spisovatel, totiž který píše prostě, dal nám francouzský překlad Matouše a Marka a Lukáše a Jana… Bylo by třeba nějakého Francouze, který by se nijak nerděl nad ušlechtilými smělostmi latinskými.‘ Péguy je tímto velikým spisovatelem a on je tímto Francouzem, ne že by se byl zabýval překladem Evangelií, nýbrž tím, že zase přijal za svou ‚tu ušlechtilou smělost latinskou‘, o níž mluví. – Lupič a pastýř, kteří kuli tuto řeč (latinu), naprosto nevěděli, pro kterého Boha pracují… Když říkali VERITAS, pravda, když říkali VITA, život, když říkali CRUX, šibenice na mučení, nevěděli nic, myslili, že slouží Vertumnovi a Pomoně a těm latinským bohů, rolničtějším a důvěrnějším, venkovštějším, podezřívavějším a zahradničtějším, menším, též zlomyslnějším, potměšilejším než ti krásní jinoši, bohové řečtí. Ničeho nevěděli o tom, že slouží Bohu, který přichází, a že Řím se jednoho dne stane římským.“ (François Porché,
— 13 —
Charles Péguy a „Sešity čtrnáctidenní“, in: Nova et vetera, Stará Říše na Moravě) – co vysvětlovat, není-li pochopení a nastupuje-li slepota? buď víme, nebo nikoli, buď jsme obdařeni vírou (o niž nutno zápasit dennodenně), nebo se v bludu potácíme mezi nepravými modlami, ne, nemám vlastně co bych pro dnešek k těmto slovům dodal, snad jen na počest básníka I. M. J., jehož nedožitých sedmdesátin jsme mohli vzpomenout předevčírem, ještě zacitovat jeden úryvek mého ranního textu: „… Nemohu zde nevzpomenout nádherných, inspirovaných slov dalšího přítele, básníka a husitského kněze Rostislava Valuška, která si zapsal bezprostředně po Martinově smrti: † MAGOROVI / Napsal jsi mi do Okují: Rosťovi s láskou! / Vdech, výdech… / Ruach Elohím aur. / Kladivo v ruce / třímá Bůh, / který prý je láskou / a naše bytí kovadlinou. / Buch! / Šupina verše / z kovu duše žhavá / do nicoty padá… / Kam padá? / Do sbírky Vanitas vepsal jsi mi: Je to v nás! / Do Roku krysy: Už to nebude jako kdysi. / K smrti, že dolezeš sám, / třeba v nebezpečí pekel. / Mene tekel… / Omnes una manet nox… / Promiň, musím si utřít nos. / A odpusť snadný rým, / lépe to říci neumím: / Finis coronat opus. / Oremus! (O sv. Martinu, 11. 11. L. P. 2011) – Tedy: Dílo je uskutečněno svým závěrem, svým koncem. Každé dílo je úplné, ať bylo ukončeno ve třiceti nebo v 67mi letech. Nic k němu není potřeba dodat. – Závěrem bych si dovolil tak trochu bonmot, nebo spíše nepřímé podobenství: S Martinem Jirousem jsme sdíleli také lásku a obdiv k italskému filmaři Federicu Fellinimu. Když po jednom z méně podařených filmů (Město žen) se jedna mladá učitelka dílem pohoršila slovy, že je to film „starého prasáka“ a že „ženy jsou v něm takové, jaké si je představuje starý prasák“, Fellini reagoval slovy: „Kdybych se měl urazit, urazil bych se kvůli slovu starý, ne kvůli tomu prasákovi. Jakožto dobrému katolíkovi mi to označení připadá jako medaile, vyznamenání, skutečný erbovní znak.“ – kdo tato slova nepochopí, a nerozumí důvodům, proč Gilbert Keith Chesterton konvertoval ke katolicismu („proto, abych se zbavil hříchu!“), tomu těžko vyprávět o Vulgátě, o latině, a nakonec vůbec těžko mluvit o kráse, kterou na kost ohlodaný rozum a vnější mravnost nenahradí, před několika dny zemřel jiný vzácný člověk, Daniel Reynek z Petrkova, Oremus! – j. e. f. Brno, Alfa Passage, 25. 9. 2014
CESTOU POUTNÍKA ABSOLUTNA Můj deník (1896) (Zola přemítá nad smrtí Verlainovou:) „Přece tě na konec pohřbíme! jako by mluvil. Není to opravdu příliš záhy. Vedle tebe podobal jsem se cídiči stok, a mých dvacet svazků padalo z rukou jinochům, jakmile zaslechli tvoje verše. Ale v této hodině já vítězím. Já jsem ze železa, já jsem ze žuly, nikdy se nepřecpu a neožeru, vydělávám čtyři sta tisíc franků ročně a čerta se starám o chudé. Ať se to dobře ví, ať všem národům se to zvěstuje, čerta se starám o chudé, a je to tak dobře, že chcípají v hanbě. Bohatým být, v tomť síla, spravedlnost, pevná sláva, pravé šlechtictví, nepřestupná velikost! Jen tehdy je někdo mistrem a má právo, by byl obdivován. Ať žijí moje peníze, ať žije moje drštka! a hanba Poesii! Jsem úctyhodný genius věků.“ Kdyby bylo možno pochybovat, že Verlaine byl opravdu největším básníkem soudobým, porfyrogenet a královské dítko Poesie, zbloudilé mezi ožralou chásku, jaké jistější svědectví než tato zběsilost, tento vztek nejbohatšího potentáta muflů? … Bylo možno bučet nářky nad mrchou syna Dumase nebo nad tím neb oním bonzem snadného úspěchu, aniž zakročil. Blízký konec lysého Coppéa nekormoutí ho o nic více. Tihle ho netísní ani neodsuzují. Ale Verlaine, toť něco jiného. … Verlaine raté (zkrachovalá existence)! Barbey d’Aurevilly raté! Villiers de l’Isle-Adam raté! Je snad čtvrtý, jehož jméno jest na špičce jeho péra, ale nenapíše ho, protože nositel jest ještě živ a že by mu to mohlo způsobiti krapet reklamy. Věru, tihle panovali a panují ještě, a to bez peněz, nad aristokracií mládeže, jíž se hnusí lůzovité kramářství našeho chrapouna litaratury. A hle, co se neodpouští. A přece, přiznejme si to, trochu to ohromuje, když tento vraždivý a špinavý kompilátor opovrhuje takovým umělcem. Znal jsem zvláště d’Aurevillyho, v jehož důvěrnosti měl jsem čest žíti více než dvacet let, a vzpomínám si na tu zvláštní agonii převznešeného a velkodušného spisovatele, když jeho úřad kritika zavazoval ho čísti některý Zolův román. Představte si orla zajatého v žumpě, byť jen na hodinu, na čtvrt hodiny, by na minutu, která by se mu zdála věky a věky! … Co mysliti o pontifikovi, na něhož se zapomnělo jako na staré punčochy,
když pohřbívali Verlaina, a jenž, zuře nad chvalořečmi, jimiž se poněkud zpozděně nešetřilo tomuto velikému lyrikovi, až do té míry nepodezřívá švandu své huby, že takto fňuká: „Eh! doopravdy, mezi mistry naší mládeže jen zhromení, neznámí a neúplní? (Verlaine, Barbey d’Aurevilly, Villiers de l’Isle-Adam.) Ani jeden muž, který by měl co říci davu a jehož by dav poslouchal? Zola, na příklad). Ani jeden muž s ideami širými a jasnými, jehož dílo by se vnucovalo se všemohoucností pravdy, skvělé jako slunce? (Idem). Ani jeden člověk zdravý, silný, šťastný, atd. … Opravdu, jest to velmi neobyčejno, tato výlučná volba geniů nemocných… Mistrům neznámým, kteří SE NEPRODÁVAJÍ, žáci skrytí, omluvení, že se neprodávají… U mne samotářem jest ten spisovatel, který se uzavřel do svého díla (Jest někdo!) … svoboden před každým vlivem a který nečiní literárně než to, co chce, nezviklatelný urážkami.“ Nezviklatelný urážkami, budiž! Poslední drožkářská herka by právě tolik řekla, kdyby byla obdařena řečí, a řekla by to snad lepším stylem. Prodávati se, nebo se neprodávati, taková jest samomluva tohoto Hamleta. Věřím velmi silně, že jen dvě věci dovedly by na Zolu působiti, klacek nebo nedostatek peněz. Jsa bohat a maje se dobře, náš dareba jest nezdolatelný. Kdyby aspoň něco k dobrému poskytla jeho úžasná hloupost, příliš hustá, aby byla komickou. Tato hloupost jest celým tajemstvím odstrašující nudy jeho knih, v nichž nikdo nikdy nedovedl objeviti jedinký rys té roztomilé francouzské dobrodušnosti, pro kterou se odpouští i pedantství a pro niž možno někdy zapomenouti na okamžik i na nejcumplošštější výpady proti lidské duši – pro niž Ježíš zemřel a která věčně žije. KVĚTEN 20. – Jsem dohnán dnes ráno k tomu, že vedu naši Verunku k příteli, by se mohlo toto dítě najísti. ČERVEN 12. – Znovu se dávám dnes do Chudé Ženy, přerušené a skoro opuštěné od r. 91. Bylo třeba přívalu bolestí, neuvěřitelného nasycování hněvy a hořkostmi, jimi naplněno bylo toto mezidobí. … 19. – Ve dvou hodinách tři listy od téhož pitomce. Jest pravda, že jest to pitomec z Marseille, byť advokát. Mám
— 14 —
od této mladé loutky, zmíněné výše 8. dubna, spoustu listů slabě psaných, jež uchovám jako nejdrahocennější dokumentární kolekci pro Psychologii Farisejce, již budu psáti. … SRPEN 23. – Čekal jsem peníze, Bůh jen ví, s jakou úsilnou žádostí! Listonoš mi přináší rekomendovaný dopis, který otvírám křiče rozkoší. Jest to podobizna oné mrchy Wagnera, kterou mi de Groux posílá z Bayreuthu, kde jest zajat svým ubytovatelem, že nemůže platiti. 24. – Práce nemožna. Strastmi hlava nefunguje a srdce jest prázdné. Umění mne vysiluje. Jsem tak zemdlen a unavuje mne zkoumání „znamének, která nedávají života!“ … ŘÍJEN 7. – (Návštěva ruského cara v Paříži) … Zapadám na dvě hodiny v dav, nádavkem k rozhořčení trpě nemocnou nohou. Car jel mimo těsně blízko mne s celou maškarádou, aniž jsem ho mohl spatřiti, tak tlustá hradba vlasteneckého masa byla mezi mnou a tímto zmetkem. … LISTOPAD 6. – Lékaři městského obvodu: Milý pane, přijal jsem včera večer vaši upomínku s veškerou resignací, jíž možno nadíti se od člověka, který právě stěží zaplatil své nájemné. Pravda, že tomu již rok, i stojím nad tím zmaten. Jest pravda také, že čas utíká velmi rychle, i když se nebavíme. Uznávám tedy rád, že bylo spravedlivo vás uspokojiti, a připravuju se na to statečně. Ale žasnu nad cenou 5 fanků za návštěvu. Tato taxa nezdá se mi nijak přemrštěnou pro důstojné kupce, uchýlivší se ze záležitostí, když před tím dvacet let prodávali na falešné váze, nebo pro staré sluhy, kteří se stali domácími pány nebo váženými občany na Grand Montrouge; ale myslím, že s umělcem bylo by dobře jednati s menší krutostí. … 29. – Dr. Coumétou, Paříž-Montrouge: Milý doktore a příteli, nevyrušujte se kvůli mně. Leon Bloy, praví Kain Marchenoire, jest do kořenů vyléčen, a jeho uzdravení začalo asi za tři hodiny po vaší návštěvě. Tak stala se „výjimka“ málo podobná pravdě, na niž jste mi nevěrecky nabídl naději. Já jsem tomu uvěřil ihned, a právě proto jsem by uzdraven. Víra, toť již splnění, Fides substantia rerum sperandarum. Lékařové hodni toho jména
nejsou celkem než jakýmisi exorcisty, protože působí sugescí. Připojuju toto. Jsou lékařové, jichž pouhá přítomnost zabíjí nemocné, toť známo. Při pohledu na ně vzrušení prostě nepřátelské stává se zběsilým. Jsou jiní, vám podobní, jimž netřeba než se ukázati, aby zlo se obrátilo na útěk. Jakýsi to zázrak, kterého nemožno vyvrátiti ani prověřiti ať jakýmkoliv fysiologickým pokusem. To se děje ve světě duchovním a neviditelném, mimo nějž jsou pouze domněnky a strašidla. 20. – Kapitánu Bigand-Kairovi, jemuž věnována jest Chudá Žena nedokončená, a který se již zmítá, aby připravil této knize veřejnost a reklamu: … Prosím vás o to snažně, ušetřte si svých pochůzek. Kterak možno, abyste nesrozuměl, že nepotřebuju, by mne kdo představoval? To by bylo obludné. A ta vaše začátečnická k tomu způsobilost, daleka toho, by mně posloužila, jak se domýšlíte, bez jakékoliv pochyby by mne strhala. K čemu by mi byla léta děsných muk, působených postavením, které se nezměnilo ani na jediný den a které jest mým jediným důvodem bytí, kdyby v mém věku padesáti let a pro nejdůležitější z mých knih, bylo mi se dožebrávati souhlasu někoho nižšího, nebo ucházeti se o titulní obrázky, z nichž nejlepší nebyl by za hrdou nahotu obálky vydavatelovy? Rodin! falešný genius, jemuž se – dobře si toho povšimněte – kde kdo klaní a z jehož dílny jsem vyšel přecpán nudou, ba i lehce proniknut ošklivostí! co vás nemá? Krásná a veliká kniha, aspoň tak myslím, jest vám věnována. Pro jméno Boží, netrmácejte se zbytečně. Lidé nemohou nic pro mne. Nic. PROSINEC 17. – Žádost o pomoc k jistému příteli v Bruselu: Rok tento byl krutý… jako tolik jiných. Hrozné shnánění chleba den jak den… ohavné běhání, marné pochůzky, pomoc bolestná… Posléze ztracený čas a práce bez ustání odkládané nebo přerušované… Chvíle zdá se k pohledání. Jednak Chudá Žena, nejdůležitější z mých knih, dílo mé plné zralosti, netrpělivě a zvědavě očekávané mnoha lidmi, jak mne ujišťují, jež by rádo vyšlo na jaře. Jednak Žebrák Nevděčník, denník mého života, který se podobá velmi málu životů… Cítíte, milý pane, jak jest pro mne důležito soudobé uveřejnění obou těchto knih? Ale dlužno podporovati mne… Pro lásku Boží a lásku k umění, učiňte něco… Léon Bloy, Můj Denník (pokračování k Žebráku Nevděčníku, 1896-1900), přel. Josef Florian. Dobré Dílo svazek 56, Stará Říše na Moravě 1919
Jazyk Boží
Ex libris
Církev jmenuje Matku Ježíšovu „Nevěstou Ducha Svatého“, protože jest počata bez hříchu a poněvadž počala z Něho samého. Nuže, Koncil Tridentský ve svém čtvrtém sezení ustanovil, že Latina Vulgáty jediná jest kanonická, s vyloučením kteréhokoliv jiného textu, a že každý, „kdo by jí opovrhoval, sciens et prudens, proklat jest“.
Heslo vymyšlené Brouem na moje ex-libris: „Krvácím“ (v obou smyslech slova). [Francouzský smysl je též „zařezuji“, „pouštím žilou“, což Bloy obojí činí.]
Nelze z toho uniknouti ani hloupostí. Nezbytně tedy jest třeba vzdáti se křesťanství nebo vyznati s celou prostosrdečností, absolutní vyvýšenost a věčné předurčení této Latiny, která jest Jediným Jazykem Páně. Nechce jiných. Všechny ostatní výjimky jsou mu nepohodlny jako souložnice nebo otroci, jimiž není jist. Ale Latina jest jeho nejmilejší, „jeho dokonalá, jeho holubice, jeho neposkvrněná“. Jen v ní chce se kochati a jen v ní ustavičně chce nalézati své zalíbení. Své nejvzácnější poklady svěřuje jí navždy, protože jest – jako sama Panna – Obrazem jeho Moudrosti, živou Archou jeho Těla, Mléčnou Drahou jeho nebe, nedobytnou Věží Davidovou, Studnicí lásky, Řeholí veledokonalé poslušnosti a Silou mučedníků. Jen jí tedy mohl svěřiti s jistotou krvavý Pot své Agonie, nejdražší ránu svého Boku, propichliny své strašné Koruny, Díry svých Rukou a Nohou, nekonečné Zranění svého Umučení, svou potupenou Tvář a neodhalitelný smysl všech těchto tajemstev. Ví tak dobře, že nemožno oklamati této stručné strážkyně! A až, znaven pořádáním světů, posléze propustí čas a prostor, rozhodně s ní se uzavře a zamkne do Věčnosti. Co to tedy za prvního hlupáka, který pravil, že Latina jest jazyk mrtvý? Vizte Babel pustý a chmurný… Odpykání stále trvá. Jazyk stejný, jímž mluvilo tehdy lidské pokolení, není zrušen, protože Bůh nenahrazuje něco Nicotou. (Sentence Církve k Panně Marii): „Blahoslaveníť, kteříž ostříhají cest mých… Kdo mne nalezne, nalezne život. Ale kdo zhřeší proti mně, zraní duši svou. Všichni, kdož mne nenávidí, milují smrt.“ (Přísloví, kap. VIII. Čte se na slavnost Neposkvrněného Početí, 8. prosince). „Jinými slovy ti, kteří opovrhují Marií, ‚Příčinou naší radosti‘ a ‚Branou nebeskou‘, oškliví si přirozeně Latinu, a tím jsou vyvoleni, by pošli v této hanbě.“ Léon Bloy, Jazyk Boží. In: Nova et vetera č. 9
— 15 —
Léon Bloy, Poutník Absolutna, přel. Otto A. Tichý. Stará Říše na Moravě, Dobré Dílo sv. 54, 1918
Tiskovina Tout Paris. Žádají o mně zpráv pro příští vydání. Takovéto jsou moje odpovědi: Čestné tituly? „Pamfletář a Žebrák Nevděčník.“ Vlastní Hotel? „La Morgue.“ Oznamuji, že si nezamlouvám žádného exempláře. Ibidem
(Prosinec 1907) 11. – Slovo naší domovnice, hubaté samice, na dvoře: „Jsou to špinaví Jesuité, ani bych o ně nezavadila.“ Jde o nás, ovšem. Léon Bloy, Stařec s Hory, přel. Otto A. Tichý. Osvětimany na Moravě, Dobré Dílo sv. 10, 1913
Leon Bloy jest pravověrný katolík ukrutný a nemilosrdný, jenž o Bohu a papeži mluví jako o sobě rovných a jenž nešetří přátel a nepřátel. Jest géniem. Píše nejkrásnějším slohem ve Francii. To jest při něm veliké, že nezaprodal svou myšlenku. Kdyby jenom trochu… své myšlence slevil, byl by zahrnut penězi, teď žije v bídě. Je nenáviděn katolíky i nekatolíky. Březina upíše se ku jeho podpoře, ač ví, že kdyby psal francouzsky, že by se pod jeho ranami svíjel. Matěj Lukšů, Z rozmluv s O. B., ed. P. Holman
… Ano, Bloy jest spisovatel velemocný. Jest jím tolik a tak silně rozechvívá jisté duše, schopné proniknouti jeho myšlenku, že, když četly jeho, nemohou už čísti nikoho. Nevěřím, že by bylo pro spisovatele slávy vyšší než tato. Ale Bloy jest přede vším veliký křesťan; a to dlužno říci bez obalů v revui, jež si osobuje čest představovati ho obecenstvu. Ano, křesťan v plné síle slova; t. j. přítel Kristův až po obětování bez mezí, až k smrti. – Není dokonce ani křesťanem z řady, nýbrž hlavou, jedním z těch, kteří positivně mají poslání povolávati duše a vésti je Pánu. – Och! Rozumím dobře, že není officielně ustanoven v Církvi pro tento úřad apoštolský; nikdy se ostatně nezesměšňoval a nevlastnil si ho. Svítí s láskou na cestu duším dobré vůle; a když je tak dovede k nohám kněze toho, jehož Prozřetelnost jakoby označuje k dokonání božského díla, nechť byl sebe poníženější; – uchyluje se někam do mlčenlivého ústraní, by se slzami děkoval Bohu, že si ho vyvolil za převozníka. Pient Cornuau, býv. Almužník Námořnictva. In: N. & V. č. 4, v květnu léta Páně 1913
DÍLA A LIDÉ Dopis metropolity petrohradského Antonína hraběnce Tolsté (Jak známo byl spisovatel Lev Tolstoj vyobcován roku 1901 z církve pravoslavné. První protest, jehož se dostalo církvi té proti usnesení Synodu, byl dopis ženy Tolstého, na který odpověděl svrchu uvedený metropolita.)
Ctěná paní hraběnko Žofie Ondřejovno! Není to ukrutné (jak píšete), co učinil Synod, ohlásiv odpadnutí Vašeho muže od církve, nýbrž ukrutným jest to, co on sám se sebou učinil odřeknuv se víry v Ježíše Krista, Syna Boha živého, Vykupitele a Spasitele našeho. A právě na toto odřeknutí měl se Váš bolestný zármutek vylíti. Ne od kousku potištěného papíru hyne Váš muž, nýbrž od toho, že odvrátil se od zřídla věčného. Pro křesťana není možný život bez Krista, podle jehož slov „kdo věří v Syna, má život věčný a přejde ze smrti do života, ale kdož jest nevěřící v Syna, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm (Jan III. 15, 16, 36, V. 24).“ Proto také o tom, kdo se odříká Krista, možno toliko jedno říci, že přešel ze života do smrti. A v tom právě spočívá pád Vašeho muže, ale tím pádem jest vinen on sám jediný, nikdo jiný. Z věřících v Krista skládá se církev, do které sebe počítáte a věřícím členům svým církev žehná všecky vážnější momenty života lidského: narození, manželství, smrt, smutky a radosti lidské, ale nikdy toho nečiní a činiti nemůže nevěřícím, těm, kteří rouhají se jménu Božímu, těm, kteří odřekli se církve a nechtějí dostávati od ní ani modliteb, ani požehnání, a vůbec všem těm, kteří nejsou jejími údy.
Proto také s tohoto stanoviska rozhodnutí Synodu je úplně pochopitelné a jasné jako den Boží. Zákon lásky a všeobecného odpouštění není tím porušen ani v nejmenším. Láska Boží jest nekonečná, ale ani ona neodpouští všem a všecko. Rouhání se Duchu Svatému neodpouští se ani v tomto ani v budoucím životě (Mat. XII. 32). Bůh vyhledává ustavičně člověka svou láskou, ale člověk nechce někdy se s ní setkati a utíká od Tváře Boží, a proto také hyne. Kristus modlil se na kříži za své nepřátele, ale i tu ve své modlitbě vyřknul pro lásku Jeho slovo příkré o člověku záhuby hodném (Jan XVII. 12). O Vašem muži, pokud žije, nelze ještě říci, že odpadl od církve; není jejím členem, pokud se nepokoří a nespojí s ní. Ve svém prohlášení mluvě o tom, Synod potvrdil toliko fakt, který trvá, a proto také naříkati na něj mohou jen ti, kteří nevědí, co činí. Dostáváte, Žofie Ondřejovno, výkazy sympatie z celého světa. (Došel tehdy výraz sympatie také od prof. Masaryka. – pozn. vyd.) Nedivím se tomu, myslím však, že se nemáte z čeho těšit. Jest sláva lidská, jest také i sláva Božská. Sláva lidská, to jest květ trávy: uvadla tráva, i květ její spadl, ale slovo Páně zůstává na věky (Petr I. 24, 25). Když roku minulého denníky přinesly zprávy o nemoci hraběte, dostávali kněží spoustu otázek: zda sluší se hraběte, který odpadl od víry i církve poctíti pohřbem křesťanským a modlitbami? Kněží obrátili se k Synodu, který jako ukazovatel v temnotě dal a dáti mohl toliko jednu odpověď: Nepřísluší, jestliže zemře nevrátiv se do církve.
Není v tom žádné hrozby pro nikoho a nebylo možno dáti jiné odpovědi a nepřipouštím, že by se nalezl nějaký duchovní i podlý, který by se odvážil vystrojiti hraběti křesťanský pohřeb a kdyby i vystrojil, takový pohřeb u nevěřícího byl by zločinnou profanací svatého obřadu. Neboť proč páchat násilí na Vašem muži? Vždyť patrně ani on sám nepřeje si křesťanského pohřbu. Jakmile jste bytostí živoucí a toužíte sebe pokládati za člena církve, která jest opravdu svazkem rozumných bytostí živých ve jménu Boha živého, padá již samo sebou Vaše prohlášení, že církev jest Vám pojmem abstraktním. A zbytečně vytýkáte služebníkům Božím hněv a porušení nejvyššího zákona lásky, hlásané Kristem. V aktě Synody porušení takového není. Naopak. Jest to akt lásky, akt vyzývající Vašeho muže k návratu do církve, neustávající v modlitbách za něj: Pastýře duchovní ustanovuje Bůh a nikoli oni pyšní sami sebe, jak píšete, postavili se v čelo její. Nosí oni brilantové mitry i hvězdy, avšak to ve službě jejich není hlavní. Byli pastýři i tehdy, kdy se odívali v hadry, kdy byli stíháni a pronásledováni a zůstanou jimi navždy, kdyby jim bylo přišlo i poznovu odívati se v hadry, kdyby byli Bůh ví jak tupeni a Bůh ví jak hanlivými slovy zasypáváni. Na konec prosím za odpuštění, že jsem neodpověděl hned. Čekal jsem, až pomine první nával Vaší bolesti. Ať Vám Bůh žehná, ostříhá a ať se slituje nad hrabětem, Vaším mužem. Antonín, metropolita petrohradský Z ruštiny přeložil František Skácelík In: Archy staroříšské
HLÍDKA – GLOSY – POZNÁMKY mám před sebou knižní záložku s obrázkem a slovy modliteb papeže Jana Pavla II.: Guida di amore e di pace, „Bože, ať mám cit pro druhé, / ať myslím víc na ně než na sebe, / ať se vždy ovládnu / a jednám laskavě / a srdečně, ať ve mně zbude i jiskřička humoru. // Bože, každého, s kým se setkám, / mi posíláš do cesty, abych / v něm / poznal svého bratra. // Bože, prosím, / ať mám pro každého / dobré slovo dřív, / než se rozejdeme.“ t Velká část naší všednodenní reality se odehrává, chtě nechtě, skrze nejasné a velmi obtížně čitelné médium internetu, můžeme sice tuto komunikaci odmítnout, ale co nám zůstane? jaká část reality
– či ne-reality? souhlasil jsem, tedy beru a chápu se vším všudy, – a přichází ke mně třeba takovéto slovo (skrze Facebook): „Já protestuji co nejrozhodněji, aby se ústřední topení zavedlo do kostela. Toto moderní svinstvo nepatří do katolického chrámu Páně. Kostel není ani kino ani bar ani divadlo, nýbrž Kalvárie. Tady je jaro jaro, léto léto, podzim podzim a zima zima.“ (Jože Plečnik) t Po děsivých událostech v redakci jednoho pařížského týdeníku odpovídám ve zprávách: „Především je potřeba zachovat si zdravý rozum, – já samozřejmě taky nejsem Charlie, mám své jméno, své předky, svou identitu, vlastní, ne cizí,
— 16 —
ne vypůjčenou, slova ‚jsem Charlie‘ jsou metaforou, a brát je ‚doslova‘ by byla pomatenost, nestydím se za to, že nejsem ani karikaturista, ani masový vrah, mé těžiště je jinde, a podle toho se snažím konat (neboť činy konec konců rozhodují), – nevím, jak je to v Paříži, nevím snad ani, jak je to u nás, protože abych si mohl v klidu vyslechnout zprávy, musel bych absolvovat neuvěřitelné banality a vulgarity servírované rovnou z Hradu, zůstávám tedy – a rád – v Podhradí, s přáteli, se svými láskami, s knihami – a konec konců i s tímto Facebookem“ – j. e. f., únor 2015
HRADY VÍRY SPATŘENÉ le sice obtíženi, ale i občerstveni, padal do tmy hustý sníh, děti už kdovíodkud (ze sakristie snad ne?) nesly ke kostelnímu vchodu sáňky. V protějším svahu (údolí Bílé Opavy je úzké) zářil pavilon oživený betlémskými figurami v životní velikosti a dětské hlasy a tlumený hovor dospělých za našimi zády nám připomínaly, že Karlova Studánka je sice sídlem různých osob špatné pověsti, ale nám před očima, jako to světlo, neskryvší se pod kbelec, vyvstávaly tváře návštěvníků kostela jako obličeje skutečné a pravé. Lázně bez hostů byly klidné, padající sníh je ještě víc ztišil a my jsme se probrodili a proklouzali sněhem ke kapličce svatého Huberta, s křížem připomínajícím řád německých rytířů, který tyto lázně postupně budoval (každý z představených zbudoval nějaký lázeňský dům) a na informační tabuli jsme si přečetli, že ten jelen se světlem mezi parohy je symbolem církve, která má tak zářit, aby o ní všichni věděli a všichni usilovali, a my jsme ztichli, protože nevíme, jak tomu dostát, přestože je to vskutku náš úkol. V tom tichu jsme prošli kolem vodopádu ke kapličce Panny Marie Lurdské, jejíž socha se sepjatýma rukama jako by naznačovala, že všechno přece jen nemáme ve svých rukou. Jako tvůrce kostela a vlastně celé osady je označován architekt s vazbou na řád německých rytířů, Antonín Onderka, jehož jménu pro vlídnou harmonii kostela i lázní nechť je vzdána čest.
Chrám Panny Marie Uzdravení Nemocných v Karlově Studánce
pomínala, že doba vánoční sice skončila, ale do Hromnic času dost, a když jsme po mši svaté otevřeli dveře, stá-
Kostel v tom vlhkém lednovém podvečeru šedě prosvítal mezi stromy, stavba malá a šerá, mezi jeho studené stěny se vůbec nechtělo, v lázních bylo po sezóně a těch několik lidí pomalu k němu kráčejících ho rozhodně nemohlo zahřát. Pak se otevřely dveře. Vchod se rozzářil a oslnivě bílá barva se zlatým zdobením klasicistního interiéru slavnostně zvala dovnitř, jako by potvrzovala slova nad vchodem Pojďte ke mně všichni, a já vás občerstvím, pak šum dětí, chlapců ve vlněných komžičkách, málem jim šla pára od úst, ale statečně dupali kostelem, přinášejíce jakési ministrantské propriety, velká rodina místního primáře a několik dalších věrných oživili kostel, a mše v chrámu Panny Marie Uzdravení Nemocných mohla začít. U bočního oltáře rozevlátá figurka malého Ježíška mezi dvěma smrčky při-
— 17 —
Anna Švehláková, Zlín, leden 2015, foto Antonín Bartoš
ZAPOMÍNANÍ František Odvalil (1880-1938)
† František Odvalil
Tímto zakládáme jakýsi pokus o „Encyklopedii zapomínaných“. Počínáme autorem, básníkem, překladatelem a římskokatolickým knězem, jehož jméno nenajdeme ani v rejstřících tak zasloužilých knih, jako jsou Skrytá tvář české literatury Zdeňka Rotrekla z r. 1991 či Spisovatelé ve stínu Jaroslava Meda (2. vydání z r. 2004). František Odvalil se narodil 3. října 1880 v Jaroměřicích u Jevíčka (dnes č. domu 78). Byl synem zámečníka a kováře. Po té, co vystudoval gymnázium v Kroměříži, nastoupil ke studiu theologie v Olomouci. Studia theologie posléze ukončil v Praze, kde byl také roku 1904 vysvěcen na kněze. (Doktorátu theologie dosáhl r. 1917.) Literární činnost ho provází jak během jeho studentských let, tak celý jeho aktivní kněžský život. Po vysvěcení se stává kaplanem v Chebu, po té roku 1908 duchovním správcem pankrácké věznice. Po válce působí jako vězeňský kněz v Mikulově, na Borech a v Kartouzích. Během svého pracovního pobytu v tomto těžkém žaláři r. 1936 těžce onemocní a vrací se zpět do Jaroměřic. V nemoci o něho pečuje jeho obětavá sestra, provdaná Pospíšilová (dnes číslo domu 232). 14. ledna roku 1938 František Odvalil umírá. Je pohřben na místním hřbitově. K jeho nejvýznamnějším dílům se řadí básnické sbírky Co v duši zaléhalo (Básně 1914-1919, Družina literární a umělecká, Olomouc 1920), Kvetoucí meze (Dobré Dílo, Stará Říše na Moravě 1917), Pět legend (Ladislav Kuncíř, Praha 1930), Černý koráb (Ladislav Kuncíř, Praha 1930), z homiletických spisů nutno zmínit Řeči duchovní. Nejvýznamnější pro obec Jaroměřice je románové zpracování historického příběhu pánů Šubířů o budování kostela na památné hoře Kalvárii s názvem Svítání (1927). Z dalších Odvalilových děl stojí za zmínku také poetická legenda z raných dob křesťanství Orosia. Vzhledem ke svým vynikajícím jazykovým znalostem překládal František Odvalil díla různých zahraničních autorů, zvl. francouzských a německých. Svou práci publikoval jednak ve staroříšských sbornících Josefa Floriana, později pod značkou Družstva přátel studia i jinde.
Theologie doktor, duchovní správce trestnice v Kartouzích u Jičína, biskupský notář a osobní děkan diecése hradecké, básník a spisovatel, pilný překladatel z němčiny a frančiny, narodil se 3. října 1880 v Jaroměřicích u Jevíčka. S námi se seznámil, hned když byl na bohosloveckých studiích v Olomouci a od té doby nás neopustil. Co všechno pracoval pro nás i pro jiné „firmy“ vydavatelské, bude sbíráno v příštích číslech Archů. To jest jeho „veřejná činnost“, kus literární české vědy, a bude to řádně studováno. S námi však byl sdružen osobně hlouběji, vždy přispěchal s peněžní pomocí, když bylo nejhůře, a to s obětavostí jedinečnou, byl si tedy plně vědom důležitosti našeho boje s „mocí temnosti“. A to se stalo často samovolně, aniž byl žádán, přímo pobídnut Prozřetelností k zásahu v nejvyšší nouzi. Tak jen prozíravost nebeského Hospodáře může mysli svých věrných dělníků podnítiti a vést, jen když jsou ochotni tajemné ty cesty, začínající v neviditelnu, nastoupiti i ve světě viditelném. Zvláště vzpomínáme jeho opravdu mikulášské dobroty, neboť neopomíjel nikdy maličkých, zásobuje nás, zahrad nemajících, po léta k štědrosti prosincových dětských nadílek – a byly to slavné nadílky – krásnými jablky ze své parcely vězeňské zahrady, obdělávané trestanci, kteří k němu lnuli jako k otci a těšiteli. Zemřel po delším očistcovém „protahování unavených údů na odpočinku“ v pátek dne 14. ledna (1938), kdy Církev připomíná též památku Malachiáše proroka, v jehož knize praví Hospodin o podobném knězi: „Zákon pravdy byl v ústech jeho…, chodil se mnou a mnohé odvrátil od nepravosti.“ Vždyť „zaopatřil“ tolik doživotně uvězněných. – Tělo jeho v slavném pohřbu uloženo jest v Jaroměřicích, aby tam mezi svými – neboť byl to vlastenec nejlepšího zrna – očekával zmrtvýchvstání. Kněží „našich“, t. j. v Církvi řádně stojících, prosíme o mši svatou.
(Část medailonu byla zpracována dle přednášky Mgr. Michala Schustera, rovněž pocházejícího z Jaroměřic u Jevíčka; za jeho ochotu mu děkujeme.)
Ve Staré Říši, v den jeho pohřbu, 17. ledna 1938, vzpomíná J. F. (Josef Florian)
P. F. O. Básník František Odvalil byl člověk, o jehož vzácných vlastnostech jest opravdu dovoleno mluviti až po smrti, tak jako světce až po smrti smíme nazývati jejich pravým jménem. Byl to kněz, pro něhož evangelium nebylo jen posvátným slovem, jak se káže jiným a na něž se v ži-
— 18 —
votě příliš nedá. Odvalil byl muž Boží v pravém smyslu slova, duše okřídlená duchem opravdové chudoby, asketa ne tak povahou, což ještě není mnoho, ale z vůle. Odpíral si, aby dával jiným. Byl to dárce, jenž na sebe nemyslel, snad ani ne v poslední řadě, jenž prostě žil, aby činil dobře bližnímu. Dával se celý Bohu a tvorům Božím, maje na starosti ještě více temnoty duše než strasti hmotné. Byl to muž celý, který znal boj s tělem, světem i ďáblem, a který je přemáhal tak, jak tomu chce svatý Jakub: dobročiněním, prostotou až andělskou, chudobou, odpíráním bez vnějších gest, ale s úpornou vůlí. Odvalil byl nad to umělec ryzího zrna, básník, jemuž poesie byla nezbytnou částí života, jemuž sen nebyl útěkem ze skutečnosti, ale rozmnožováním slávy přijaté z rukou Božích. Nic mu nebylo protivnějšího nad vnějškové esthetství. Vřelo v něm příliš dobrých vášní, příliš miloval, příliš nenáviděl, příliš litoval nešťastných a zbloudilých, aby mohl ustrnouti, byť na chvíli, v nějakém postoji literáta. Neznal škol, neznal směrů a jejich ubohé, chvilkové slávy, znal umění jedno a pravé. Pro krásu trpěl, snášel ústrky a příkoří, pro ni se zavíral do samot. Jeho dílo bylo málo známo, ačkoli by si byl přál ne nějaký vnější úspěch, ale pochopení mnohých. Je dosud skryto jako zrno na sýpkách. Stane se chlebem a semenem až příštím generacím. Mládež dneška, jež se vrací k Dykovi (k Dykově ryzí tvorbě básnické, ne k jeho veršům politickým), najde i Františka Odvalila. Ti, kteří dnes opět procitají k lásce k domovu, budou rozradostněni nejedním objevem, až otevrou knížky Odvalilovy. Najdou tam, třeba v cyklu „Měsíců“, krásné kresby krajin, teskné a velmi hluboko zabírající, najdou legendy a koledy sladce primitivního půvabu („Byl kdys jeden vůl“) dojemné v nejčistším smyslu slova, bez přídechu sentimentality. Najdou tam srdce básníka, jež bilo v odříkání a očekávání, plné laskavého smutku. Sám si o něm jednou zapěl: Srdce, co je srdce? / Džbáneček hliněný, / do koutečka na lištu / v jizbě postavený. // Sluší tomu džbánku / kytka rudých květů, / ale bez ní, Bože, / zavazí jen světu… Odpočiň v pokoji, ty dobré srdce, pokorný džbánku s hrstí slziček a zvonků z kvetoucích mezí naší země. Nepochybujeme o tom, že je věčný Hospodář vlídně postavil na lištu, již sám jeho Syn v dobách života skrytého urobil do pokojíka Panny Marie. Bohuslav Reynek In: Archy staroříšské, 1938
POLNÍ KNIHOVNA Evelyn Underhillová (1875-1941) Vážení přítomní! Jsem přesvědčen, že řada z vás slyší toto jméno poprvé, avšak v anglosaském i vědeckém světě patří Evelyn Underhill k velkým postavám nejen vědy, ale i křesťanské spirituality dvacátého století. V duchovním světě stojí po boku takových velikánů minulého století, jakými byli např. Otokar Březina, Teilhard de Chardin, Dietrich Bonhoeffer, Karl Rahner, Jan Pavel II. či Hans Urs von Balthasar. Ústředním tématem jejího života a díla bylo náboženství a zájem o mystiku, o které se jí podařilo napsat několik skvělých, vědecky fundovaných knih, z nichž vyniká dílo Mysticism, jež po více než devadesáti letech od svého prvního vydání nic neztratilo na své aktuálnosti a potřebnosti, a které je dodnes opakovaně vydáváno a překládáno do řady jazyků. Avšak Evelyn Underhillová je více než spisovatelkou a badatelkou na poli náboženství a mystiky. Patří k těm pozoruhodným lidem, kteří svá hledání, své názory a poznatky, své výzkumy a objevy nejen publikují, nýbrž také uvádějí v život skrze svou každodenní praxi především na sobě samých. Ale proč máme mluvit v Potulné akademii „Uši a vítr“ o mystice, když by nám mělo jít v prvé řadě o poezii? Domnívám se, že mystika a poezie mají navzájem velmi intimní vztah. Často největší mystikové, jako byl např. Jan od Kříže, vyjadřovali své prožitky a zážitky s Bohem, s Absolutnem skrze poezii; a právě tento mystik světového významu sepsal celé své dílo jako výklad svých básní. Před nějakým časem zemřelý brněnský básník Karel Křepelka (1946-1999) ve svém eseji Job hledající napsal: „Je-li báseň vnitřním krvácením slova, je potom poezie současně akce i kontemplace, a kontemplaci lze ztotožnit s láskou, jež nás učí vidění a vědění. A základem umění není vidění, nýbrž vědění.“ Kontemplace, t. j. mystika a akce, základní pilíře poezie i každého náboženství, a současně protipóly, mezi kterými je nekončící a nesmiřitelné napětí, vyvěrající ve spor či konflikt, jenž se často jeví jako napětí mezi lidmi charitativně činnými a lidmi meditujícími, kontemplujícími, básníky. Napětí a spor, vznikající z naší neschopnosti, nechuti či nevůle k celostnímu bytí, k integraci v jedno, jak kontemplace, tak akce. Tento stav se v křesťanství proměňuje,
či lépe řečeno personifikuje v postavy z evangelia, v sestry Marii a Martu, kvůli jejich konfliktu, který spočívá v tom, jak nejlépe vyjádřit svůj vztah k bohočlověku Ježíši Kristu. Buď kontemplací, nebo akcí. V průběhu dějin pokračuje tento jejich spor dále a přetavuje se často ve velmi litý a urputný boj mezi lidmi ticha, modlitby, kontemplace, samoty, poezie a lidmi akce, činnosti, dobývání, aktivity, instituce. V tomto boji mají pochopitelně navrch lidé typu praktické Marty, kteří často velmi tvrdě a nekompromisně zasahují mlčící Marie a snaží se je definitivně odsunout na okraj společnosti a světa do role neškodných snílků, tichých bláznů, nepraktických lidí, živořících za výsměchu okolí na jedné straně, nebo trpících pod zákazy či pronásledováním na straně druhé. Tím se mystika postupně vytratila z jeviště světa a stala se v tomto světě, který je zaměřen téměř výhradně na výkon a spotřebu, okrajovou, bezvýznamnou záležitostí. Aby přestala vadit akci, výkonu institucionálním církvím, byla mystika šikovně transformována v nedostižný ideál, který je sice možno uctívat, ale nikoliv uskutečňovat, hlavně proto, že je nepraktický a nadbytečný. Avšak i přes tato opatření víme, že se mystika občas mihla i mihne ve svědomí lidí výkonu, spotřeby, ba dokonce i ateismu. Nejdůležitější ovšem bylo, aby mystika nepřekážela úspěšnému rozvoji jak společností, tak církví. Není zde prostoru zabývat se dodnes nevyřešeným sporem mezi mystikou a činností, ale je důležité tady říci, že mystika nezahynula, nezanikla. Dočkala se rehabilitace, a dokonce na konci dvacátého století dosáhla zcela jistého a v určitém ohledu až nestoudného „obchodního boomu“. Je zajímavé, že paradoxně právě ve 20. století, které je stoletím nejkrvavějších konfliktů a válek v dějinách lidstva, začíná velký zájem o duchovno a mystiku. Jsou vydávány četné časopisy a knihy, které se věnují mystice, kontemplaci. Často jsou to knihy velmi různé a mnohdy i pochybné kvality. Ovšem mezi nimi se objevují i díla, která byla tradicí a mystiky určena pouze pro lidi vyvolené a připravené, pro úzký okruh zasvěcenců. A některé z nich jsou dokonce k dostání už i na novinových stáncích, v podchodech metra, nádražních halách, v supermarketech. Navíc mystika je házena do jednoho pytle s esoterikou, okultismem, magií, šamanismem, jógou, New
— 19 —
Age. Tím se ovšem vyplňují Kristova slova „o házení perel sviním“. Prof. Tomáš Halík sice nazval svoji předmluvu k 1. českému vydání bazálního díla Evelyn Underhillové Mystika „Zájem o mystiku jako znamení doby“, ale i přes toto velmi časté i velmi rozšířené klišé můžeme zcela s jistotou říci, že mystika je znovu vláčena blátem, pokálena a znesvěcena nejrůznějšími praktikami, návody, jak dojít poznání či sjednocení s absolutnem, které nabízejí nejrůznější guruové z Východu i Západu, a jako by nebyla slyšena slova duchovního velikána 20. století Hanse Urse von Balthasara, že „osvojitelnými technikami si nevynutíme znalost absolutna“. A mystika a kontemplace je na tom v současnosti hůře, než kdyby byla jen jako nevítaná chudá příbuzná vyháněna od dveří blahobytných a konzumu propadlých lidí. Obrovský podíl na tomto stavu má i velké rozšíření pseudomystických zážitků pomocí užívání nejrůznějších drog jako snadné únikové cesty z obtížné a svízelné životní situace jedince do mimosmyslového světa. Tyto zážitky a prožitky jsou zaměňovány za projevy mystiky. Jako by jakási směs drog a mimosmyslových zážitků lidí přesycených, nespokojených se sebou samými, svým okolím, svou životní cestou, hledajících téměř výhradně instantní řešení života, byla projevem setkání s Absolutnem. Právě zneužití mystiky se mi jeví dnes jako znamení doby či fenomén přelomu tisíciletí, nikoliv zájem o mystiku jako takovou. Tyto neblahé důsledky plynoucí ze znovuobjevení mystiky ovšem nemohla předpokládat Evelyn Underhillová. Narodila roku 1875. Její vnější, viditelný život probíhal velmi pokojně. Vyrostla v Londýně. Její vnitřní drama se odehrávalo převážně naprosto duchovně, bez výrazných vnějších projevů. Prošla cestou od agnosticismu, tedy jakéhosi vědeckého ateismu, přes novoplatonismus, mystiku až k anglikanismu, a nakonec k pacifismu. Ačkoliv byla pokřtěna a konfirmována jako členka anglikánské církve, prošla složitým vnitřním vývojem odvratu a opětovného návratu ke křesťanským hodnotám. V roce 1907 se provdala za londýnského právníka Huberta Stuarta Moora. Rok po svatbě u ní došlo ke konverzi ke křesťanství. Po svém opětovném příklonu ke křesťanské víře měla úmysl stát se římskou katoličkou, avšak od tohoto úmyslu ji odvrátilo přísné odsouzení modernis-
mu Svatým stolcem. Stala se praktikující členkou anglikánské církve. Od roku 1913 začala vyučovat na King’s College, kterou sama dříve vystudovala. Jako první žena přednáší na Oxfordu o náboženství. Již za svého života, jako spisovatelka a vědecká pracovnice, požívala velké vážnosti. Napsala celkem 39 knih a více než 500 pojednání a článků. Nevytvořila vlastně nic zcela originálního, ale její nejdůležitější příspěvek bylo právě naléhavé volání, aby se opět rozpomnělo na mystiku minulosti. Nepovažovala sebe samu za mystičku, nýbrž jen za interpretku mystiky, a v tomto ohledu dokázala pro svou generaci vzkřísit osvěžujícím způsobem křesťanskou tradici. V tomto patřila mezi nejvýznamnější anglické spisovatelky dvacátého století, které vzbudily v anglikánské církvi oživující smysl pro duchovní život. Evelyn Underhillová své názory radikálně zpochybnila v době první světové války. Obhajovala ve svých článcích a knihách, jmenovitě v The Life of the Spirit in the Life of Today, nadále mystiku, ale podle jejích výpovědí během 1. světové války se na nějakou dobu „vnitřně rozpadla“. Když tuto fázi svého života přestála, výrazně se změnila, zejména v tom, že poznala, jak je důležitá role institucionálního náboženství. Velký vliv na ni i její tvorbu měl baron Friedrich von Hügel, jehož znala hlavně z jeho publikací a jejich vzájemné korespondence. Vznikl mezi nimi přátelský vztah a baron Friedrich von Hügel ji až do své smrti v roce 1925 doprovázel na její duchovní cestě. Jak velký vliv měl na ni, můžeme vidět z jejích slov v předmluvě k 12. vydání knihy Mysticism z roku 1930, kde říká: „Ve všech dílech barona von Hügela jsou zdůrazňovány dvě hlavní nauky: za prvé, že ačkoli je mystika v celku lidského náboženství podstatným prvkem, nikdy nemůže tvořit celý obsah takového náboženství; a za druhé, že protiklad mezi náboženstvím autority a náboženstvím ducha, tedy mezi církví a mystikem, je falešný. Jedno vyžaduje druhé. Výlučný mystik, který zavrhuje všechny vnější formy a odmítá se opírat o celé náboženství, je abnormálním jevem. Nevyhnutelně tíhne k pantheismu a zřídka dosáhne sjednocení života v celém jeho bohatství. Životadárné možnosti duše přetvořené v Boha nám v jejich plnosti a kráse ukazuje mystik inkluzivní, jehož svobodu vyživuje, ale neomezuje duchovní tradice, v níž žije, který přijímá vtělenost lidského ducha a nalézá vnitřní ve vnějším, právě tak jako vnější ve vnitřním.“ Baron Friedrich von Hügel ji
vyvedl z jejího intelektuálního světa do světa chudých a vedl ji k tomu, aby její vztah k Bohu se dál skrze Ježíše Krista. Tato mystická, intelektuální, neoplatonická, theocentricky orientovaná spisovatelka se ujímá nejen chudých, ale vede i meditace nebo jiné lidi doprovází na jejich duchovní cestě. Její spisy změnily svůj styl a staly se přístupnými obyčejným čtenářům. Svou knihu Mystics of the Church (1925) píše už z jiného pohledu než své nejznámější dílo z roku 1911 Mysticism. Zde ukazuje historické pozadí mystiky, její mnohost a – co bylo nejdůležitější – její poměr k církvi, což právě v její dřívější a doposud nejznámější knize zcela chybělo. Během svého života Evelyn Underhillová vždy zdůrazňovala, a to i jako spisovatelka, že život z Ducha svatého zahrnuje praktické „pustit se“ do světa, t. j. nezůstávat kontemplující na poušti. Přece však kritizovala ony tendence v církvi 20. století, které křesťanské evangelium prostě ztotožňovaly se sociální akcí. Zde se opět vynořuje shora zmíněný odvěký spor Marie a Marty. Jejím základním naléhavým úkolem se stala snaha vysvětlit poměr mezi modlitbou a všedním životem: „Jedním z největších nedostatků současného institucionálního náboženství se mi jeví to, že se stará o povrchní religiozitu a kloní se k tomu, aby se spokojilo se zřetelnou etickou zbožností, a tuto mylně označuje za praktické křesťanství. Avšak toto není nic jiného než milá, blýskavě nalakovaná víra v tento svět. Tak vnášíme rozvolněnost do náboženství, které svou pozornost vědomě či nevědomě směřujeme na člověka místo na božství, a veškerý důraz klademe na službu ve světě, ve kterém se sotva vyskytuje bohabojný úžas. Toto je ale druh náboženství, se kterým ve skutečnosti daleko nedojdeme.“ V roce 1935 se E. Underhillová zcela vzdala přednáškové činnosti, aby mohla pracovat na obsáhlé knize Worship, která vyšla následujícího roku. V ní se již nejednalo tolik o jednotlivé osobnosti, jak tomu bylo v případě její nejznámější knihy Mysticism, nýbrž o společenství věřících. Začala se silně zajímat o ruskou ortodoxii a navštěvovala pravidelně ortodoxní liturgii. Zemřela ve válečném roce, 15. 6. 1941 ve věku 66 let. Hodnotit život a dílo tak složité a mnohovrstevnaté osobnosti, jako bez pochyby je Evelyn Underhillová, se podobá plavbě mezi Skyllou a Charybdou, tedy mezi hagiografií a kultem osobnosti. E. Underhillová byla nejen poctivá a nesmírně vzdělaná badatelka v oblasti religionistiky, mystiky, ale byla především člověkem, jenž je pravdivý
— 20 —
k sobě a věrný své životní cestě i svému hledání a jenž dokáže jít za pravdou do nejistoty a neznáma jako kdysi biblický praotec Abrahám ze svého zabydleného a pohodlného města Ur. A to není málo! Závěrem ještě malá poznámka k významnému počinu nakladatelství Dybbuk. Toto pražské nakladatelství v prosinci roku 2004 vydalo základní a nejvýznamnější dílo Evelyn Underhillové pod názvem Mystika – Podstata a cesta duchovního vědomí. Předmluvu pro české vydání napsal prof. T. Halík. Kniha, vycházející ve výborném překladu Jana Freie, je uvedena pozoruhodným citátem Coventry Patmorea: „To, čemu svět, který doopravdy nezná nic, říká mystika, je věda o posledním, věda o evidentní Skutečnosti, o které nelze diskutovat, protože je objektem čistého rozumu nebo vnímání. Prototypem a vrcholným ztělesněním mystika je dítě sající matčin prs a milenec, který po dvaceti letech odloučení hledá útočiště na týchž ňadrech.“ Dílo se skládá ze dvou částí. První část pod titulem Mystická fakta zahrnuje 7 kapitol, ve kterých se pojednává o vztahu mystiky a psychologie, teologie, magie, symbolů. Druhá část se zabývá jak mystickou cestou, t. j. probuzením, očišťováním, osvícením, tak jevy doprovázejícími tuto cestu, jako jsou hlasy a vidění, introverze a extáze, temná noc duše. Závěrečnou kapitolou je život ve sjednocení. Kniha je doplněna cyklem skvělých šestnácti obrazů mystického srdce Paula Kayma ze 17. století, které nadchnou nejen milovníka výtvarného umění, ale třeba i psychoanalytika jungovského ražení. Za tento vydavatelský čin, byť přichází až po více než devadesáti letech, je třeba vyslovit velký dík – který platí také vám za vaši pozornost. Josef Široký Přednáška v Potulné akademii, Brno, 23. 3. 2006 Tuto přednášku MUDr. Josefa Širokého (1953-2009) přepisujeme zde přímo z jeho e-mailu, který mi jako podklad pro svůj proslov v Potulné akademii v březnu r. 2006 poslal. Přáli bychom si, aby toto poctivé a po pravém duchovním výrazu prahnoucí slovo bylo důstojným vzdáním holdu památce tohoto vzácného člověka-lékaře-přítele, který zemřel v ranních hodinách, ve čtvrtek 17. září 2009. (jef)
List abbého Vidala P. Langloisovi o smrti Alfreda de Vigny Důstojný otče! Poctil jste mne prosbou, bych vám napsal něco o posledních chvílích p. Alfreda de Vignyho. Hle, jak se věci udály: Několikráte mluvil jsem s panem de Vignym, by myslil na zpověď, než se
objeví před Bohem, a aniž mi kdy odpíral, dal mi toliko najevo žádost, by se s tímto úkonem ještě sečkalo. Asi čtrnáct dní před jeho smrtí jsem ho navštívil a po velmi vážné rozmluvě, v níž mi pravil, že jeho rodina byla rodinou skoro kněžskou; že jeden z jeho strýcův zemřel jako trapista; že jiný, děkan kapituly lochesské, zemřel, tuším, ve vyhnanství, a že on, p. de Vigny, dosud nosí prsten od tohoto strýce, měl jsem za to, že přišla chvíle, bych s ním mluvil o zpovědi a tentokráte ho k ní přivedl. „Pane de Vigny, dím jemu, odcházím v tyto dny na dlouhou cestu a nechci odejíti, dokud vám nedám rozhřešení.“ Ihned se sklonil a dal mi svoje úplné svolení. Nabyl výrazu tváře nanejvýše usebraného a po zpovědi pravil mi tato slova: „Jsem katolík a umírám (jako) katolík.“ Po tomto vyznání víry dal jsem mu rozhřešení. V této chvíli bylo nemožno vyžadovati více. Tento přeposvátný úkon působil naň největším dojmem: uchopil mne za ruku, přitáhl k sobě a objal mne, řka mi s nevýslovným výlevem srdce: „Ach, jaký dobrý skutek jste právě vykonal!“ Nezapomenu nikdy toho slova tónu, jímž bylo proneseno. Za mé nepřítomnosti žádal si mne několikráte a posléze, cítě se blízek smrti, žádal si sám kněze, by přijal poslední pomazání. Jeho chůva běžela do kostela a přivedla jednoho z vikářův, který ho mohl zaopatřit. Jest dobře poznamenat, že tato chůva byla protestantka a že v posledních dnech svého života pak de Vigny několikráte jí mluvil s chválou o kněžích. Bylo dozajista možno viděti v jeho rozmluvách s ní úmysl, přivésti ji nazpět do katolické Církve. Ať tomu jakkoliv, právě tato chůva vypravovala uvedené podrobnosti a vidouc, že jistá známá osobnost pochybuje (Ludvík Ratisbonne, jenž příslušel náboženství židovskému a jemuž Vigny odkázal vlastnictví všech svých děl tištěných za jeho života), že by pak de Vigny sám od sebe si žádal kněze, odpověděla: „Pane, jsem protestantka a sama jsem byla pro kněze v kostele, aby ho zaopatřil.“ Takto tedy, důstojný otče, věci se udály. Potvrzuji to. Vidal farář u Naší Paní Bercyjské. P. S. – v Posledních dnech svého života p. de Vigny čítal bedlivě moji Historii svatého Pavla. Jeho výtisk je skoro opotřebován. In: Nova & Vetera č. 9, květen 1914
Pravda umělecká a pravda obecná … Že krása a umění mají vskutku prvotní a trvalý vztah k pravdě, je věc samozřejmá. Krása je v přímém vztahu k dokonalosti věcí, jsouc jejím odleskem, její manifes-
tací; a dokonalost o sobě zahrnuje nutně pravdivost věci ve výsostném smyslu – v tom smyslu, že věc je vskutku sama sebou v naprosté plnosti svých podstatných přívlastků a vztahů. Není pro umění jiné krásy, než je ta, která je dána v řádu skutečnosti v celém jejím rozsahu; a vlastní smysl umění je v tom, že tuto krásu zjevuje v celé její plnosti a síle. To je první základní skutečnost a první smysl pravdivosti umění – pravdivosti ve vztahu k předmětu. Hlavním kriteriem (druhým) pravdivosti bude souhlas s vnitřním, duchovním řádem věcí. To hlavní, čeho budeme požadovat třeba po romanopisci – a zejména na romanopisci, který si klade vysoký cíl, třeba na takovém Durychovi, Křelinovi nebo Schulzovi – nebude, aby nám popsal věrně a úplně všechny jednotlivosti nějakého charakteru nebo nějakého děje, nýbrž aby nám pod obrazem vnější podoby dovedl zjevit, zpřítomnit, „zobrazit“ podstatný vztah člověka nebo příběhu k duchovním zákonům života, jež se v něm projevují. Tím je dána zásadní odpověď nejen na otázku uměleckého realismu, nýbrž i na otázku poměru umění k morálce. A to je právě ta otázka, v níž se nejčastěji uplatňuje úsilí vytvořit jakýsi partikulární pojem umělecké pravdy, aby tak bylo možno prakticky morálku z umění vyloučit; … ve skutečnosti není vůbec třeba „zavádět“ do umění morální principy, aby byl doložen pravý vztah umění k morálce; stačí k tomu jen rozvést důsledky těch principů, k nimž docházíme zkoumáním samé povahy umění. Je totiž základním omylem tvrdit, že morální skutečnost je něco, co je mimo meze umění. Mravní řád je přece podstatnou částí řádu života zrovna tak, ba ještě více než kterýkoliv jiný princip hmotný nebo duševní. Člověk, který je středem univerzálního řádu stvoření, je přece jakožto člověk především bytostí morální; a umění, jež je zaměřeno k dokonalosti řádu, k plnosti řádu v tom, co má nejvzácnějšího a nejvýznamnějšího, musí být zaměřeno primárně k této skutečnosti; vyjadřuje-li tvarem vnitřní vztahy, vnitřní zákonitosti řádu, musí už tím právě zabírat také vztahy morální. Slovem, morální vztah je dán v samých předpokladech umění, protože je podstatnou složkou lidského života, a nemůže být vyloučen, protože by tím umění ubíralo skutečnosti na její plnosti; a není to tedy něco, co by bylo ukládáno zvenčí. To je tedy třetí základní přívlastek umělecké pravdy: že zahrnuje pravdu morální. Podstatným prvkem je duchovní zápas člověka – zápas věrnosti, kázně, poslušnosti a všech ostatních morálních
— 21 —
sil s porušeností jakožto následkem prvotního Pádu člověka – úsilí přemoci prostředky morálního řádu všechny ty temné, záludné síly, které se v člověku samém nebo mimo něj snaží člověka strhnout s jeho cesty k pravému lidskému údělu ve věčnosti. A tento boj se tedy musí nutně odrážet i v umělecké pravdě. To platí pro všechny oblasti morální skutečnosti. A platí to tedy také tam, kde to klade na umělce největší požadavky – v oblasti života smyslového, a především tam, kde jde o nejsilnější vášeň přirozenosti – lásku tělesnou. Stud přece není nic, co bylo teprve nějak zvenčí vkládáno do řádu skutečnosti, z něhož umělec vychází. Naopak, je to něco, co je dáno přímo v lidské přirozenosti jako její podstatný rys, jako nezbytný prvek její morální rovnováhy. Není to nic jiného než zákonité a přirozené uplatnění základního principu duchovního boje v oblasti života smyslového. Tak jako je člověku ukládána kázeň v jiných věcech pro jeho porušenosti, je ukládána kázeň studu člověku v oblasti vášně, kde je tíha porušenosti zvláště naléhavá, protože zasahuje nejsilnější stránku jeho tělesnosti. … Je to úkon pokání, úkon očišťující, jenž obnovuje sílu člověka v tom, co je pro něho nejdůležitější – ve věcech duchovních. Timotheus Vodička, Pravda umělecká a pravda obecná, in: Na Hlubinu č. 5/1943
Existenciální myšlení … K pravé a plné jistotě se člověk dostává jen těžkým bojem, draze placenou zkušeností, a čím dále postupujeme a čím hlouběji jdeme v pravé filosofii, tím více na nás doléhá tíha věcí. A když dojdeme konečně živou zkušeností… k nějakému skutečnému vrcholu, není tím ještě vše skončeno. Pravá jistota zavazuje k mnoha věcem. Dokud nemám jistotu, mohu třeba i bez viny trvati v omylu a zanedbávati bez skutečného hříchu mnoho věcí potřebných. Mám-li však pravou jistotu, nemohu si počínati tak, jako bych ji neměl – tím by můj minulý boj o ni ztratil všechen svůj užitek… Počínám-li si však jako ten, kdo má jistotu, znamená to, že se znovu octnu v boji, v napětí, v pohybu – protože se střetnu se vším tím na tomto světě, co je proti pravosti a proti jistotě – a těch věcí je mnoho; nejhorší z nich je však zajisté ta tíha porušenosti, jež se snaží všechny věci sraziti kamsi dolů, do temnot duchovní smrti – té porušenosti, která od prvního pádu člověka otravuje studně ducha. Timotheus Vodička, Existenciální myšlení in: Řád života, Olomouc 1944
DNY V KALENDÁŘI Neděle 28. září 2014
Úterý 7. října 2014
Slavnost sv. Václava, českého kníže a mučedníka † 929 * 907 t „Od dětství nijak se neuchyluje od kázně Páně, pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý v soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje. Žaláře a šibenice za starodávna postavené a až do jeho doby stojící bořil, sirotků, vdov, chudých, lkajících a raněných neúnavným byl těšitelem, hladové nasycoval, žíznivé občerstvoval, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pochovával, poutníky a cizince jako své nejbližší příbuzné přijímal, kněze a kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy otvíral, pokoru, trpělivost, tichost, lásku, která všecko převyšuje, zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodňal, vojsko své netoliko lepšími zbraněmi, ale také oděvem ozdoboval.“ (Křišťan, legenda z 10. stol.) t † 1891 Herman Melville * 1. 8. 1819, amer. spisovatel a básník, autor Bílé velryby (Moby Dick, 1851) t „Jakési nepochopitelné sladké tajemství leží na tomto moři, jehož něžně hrůzné oddychování jako by hovořilo o duši skryté pod hladinou – podobně jako ono legendární vlnění efezského trávníku nad pohřbeným Janem evangelistou.“ t † 1971 Bohuslav Reynek, básník, grafik * 31. 5. 1892 t „Málokde najdete tolik srdečnosti, tolik prostoty a pokory jako v jeho knihách. Miluje tradici, tu pravou a hlubokou, katolickou. Pátrá v ní a shlíží se v ní jako v průzračných vodách, kde jsou schráněny poklady nedostupné duchům povrchním, ale jež samy vyplouvají vstříc těm, kteří dovedou hledati a žádati čistě. Hranice věků, pokud jsou překážkami, potom se ztrácejí, a není než jediná přítomnost v Přítomnosti krásy Boží; a v ní píseň, díkůčinění, vroucnost, kterou znal a oslavil Žalmista a ve které ustavičně bdí světlo moudrosti.“ (B. R. o Paulu Cazinovi) t † 1895 Louis Pasteur, zakladatel mikrobiologie a imunologie, objevitel vakcín proti sněti slezinné a vzteklině * 27. 12. 1822 t „Poněvadž jsem hodně studoval, věřím jako bretaňský sedlák. Kdybych byl studoval ještě více, věřil bych jako bretaňská selka.“ t † 1978 Jan Pavel I., papež * 17. 10. 1912 t Na Václava českého bývá vína nového. t Přijde Václav – kamna připrav!
Svátek Panny Marie Růžencové, pův. Panny Marie Vítězné; ustanovil jej r. 1572 Pius V. ve výroční den vítězství křesťanů u Lepanta, kde 7. 10. 1571 koalice Španělska, Benátek, Papežského státu a maltézských rytířů pod velením Dona Juana d’Austria poráží osmanské loďstvo t „Růženec je současně meditací i prosbou. Naléhavost prosby o přímluvu Matky Boží spočívá na důvěře, že její mateřská přímluva může u Srdce Syna dosáhnout všeho.“ (Jan Pavel II.) t * 1847 Emil Holub, cestovatel a etnograf † 21. 2. 1902 t 1849 † Edgar Allan Poe, amer. básník * 19. 1. 1809 t „Těm, kteří mne milují a které já miluji: snům a těm, kteří snům věří jako jediné skutečnosti – věnuji tuto knihu pravd, ne abych pravdy vyprávěl, ale pro krásu, jež v pravdě se tají a jež jediná činí pravdu pravdivou. Jim zasvěcuji tuto práci jakožto dílo umění, román, chcete-li; nebo též, nepraví-li se tím příliš, jakožto báseň. Co zde pravím, jest pravda, i nemůže to umříti: a byť se to někde ztratilo, vstane to znovu k životu věčnému.“ (Předmluva k dílu Heureca) t * 1886 Josef Palivec, básník a diplomat † 30. 1. 1975, poražen pražskou tramvají t 1913 Henry Ford zavádí první výrobní linku t † 1960 Jan Zahradníček, básník * 17. 1. 1905 t 1961 † František Tichý, malíř * 24. 3. 1896 t Světový den za důstojnou práci.
Pondělí 29. září 2014 Svátek sv. archandělů Michaela („Kdo jako Bůh?“), Gabriela („Bůh ukázal svou sílu“) a Rafaela („Bůh uzdravil“) t Pius IX. znovu zřídil hierarchii v Anglii, Skotsku a Nizozemí (poč. 50. let 19. stol.) t 1938 uzavřena tzv. Mnichovská dohoda, přesněji diktát či zrada; zástupci V. Británie, Francie, Německa a Itálie se dohodli, že Československo musí do 10. 10. postoupit pohraniční Sudety Německu; demokratické Československo rozbito jako důsledek tragické politiky ústupků, tzv. appeasementu. t * 1890 gen. Alois Eliáš, předseda protektorátní vlády a odbojář † 19. 6. 1942, popraven zastřelením t * 1547 Miguel de Cervantes y Saavedra, špaň. voják a básník † 22. 4. 1616, autor Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha t * 1864 Miguel de Unamuno, špaň. spisovatel a filosof † 31. 12. 1936 t „Je odvahou tvrditi něco hlasitě, před zraky všech, a s nasazením vlastního života své tvrzení hájit; to však je to, co plodí všechny pravdy. Věci jsou tím pravdivější, čím více se v ně věří, a není to rozum, jenž je ukládá, nýbrž vůle.“ t † 1923 Služebník Boží Antonín Cyril Stojan, arcibiskup olomoucký * 22. 5. 1851, zakladatel Matice svatohostýnské, Cyrilometodějského družstva Velehrad ad., „muž zbožný, skromný, pokorný, neúnavný v pracích pro čest Boží a ve prospěch bližních…, štědrý až do krajnosti, plný víry. Dal příklad pochopení výzvy Písma ‚Blaženější je dávat, než brát‘, která je vyryta i na jeho náhrobku (na Velehradě).“ (Z arcidiecézního textu)
Neděle 9. listopadu 2014 Svátek Posvěcení lateránské baziliky (1. pol. 4. stol.: „Matka všech kostelů hlavního města i světa“) t * 1885 Velemir Chlebnikov, ruský básník a dramatik † 28. 6. 1922 t 1953 † Dylan Thomas, brit. básník * 27. 10. 1914 t 1938 Nacisté během tzv. Křišťálové noci, protižidovského pogromu, podpálili v Německu synagogy t 1989 stržena Berlínská zeď: Západní a Východní Berlín se spojily t † 2011 Ivan Martin Jirous, básník, publicista, disident * 23. 9. 1944, totalitním režimem 8,5 roku vězněn t „Pokud jde o ten minulej režim, s ním bych řekl, že jsem vyhrál. Pokud jde o ten současnej režim, tak narozdíl od toho minulýho nemám nejmenší tušení, jak by se proti tomu dalo bojovat. Myslím, že ten pseudokapitalismus, ta globální nadvláda peněz a blbosti, ta pseudokultura těch tak zvaných celebrit a tý obecný zhovadilosti útočí na všechny smysly kohokoli. Nemůžu říci, že bych s tímhle režimem prohrál, protože s ním nebojuju, ale myslím, že on vyhrál nad náma, nade všema.“ (I. M. J., v TV dokumentu 13. komnata) t Svatý Theodor – mrazy lezou z hor.
Úterý 25. listopadu 2014 Sv. Kateřiny Alexandrijské, panny a mučednice, patronky studentů, knihtiskařů a řemeslníků pracujících s kolem nebo nožem, taktéž vězňů t 1332 Karel IV. zvítězil nad protilucemburskou ligou v bitvě u hradu San Felice v severní Itálii; od té doby prokazoval svaté Kateřině mimořádnou úctu a vděčnost t A. Grün připomíná, že kolo může být i symbolem kola smrti a zlomené kolo znamením osvobození z připoutání k němu; sv. Kateřina bývá vzývána v hodince smrti t * 1881 Angelo Giuseppe Roncali, pozdější papež Jan XXIII. † 3. 6. 1963 t 1888 začíná vycházet Ottův slovník naučný t 1915 Bedřich Hrozný oznamuje, že se mu podařilo rozluštit klínové písmo t 1915 Albert Einstein předložil konečnou verzi gravitačního zákona („obecná teorie relativity“) t 2005 Slovácký verbuňk prohlášen Mistrovským dílem ústního, nemateriálního dědictví lidstva UNESCO t Mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách t Na svatou Kateřinu schováme se pod peřinu. t Kateřina na ledě, Vánoce na blatě.
— 22 —
Středa 26. listopadu 2014
Čtvrtek 11. prosince 2014
Sv. Silvestra Gozzoliniho, zakladatele kongregace CSilvOSB (reformovaná kongregace benediktinského řádu, silvestrini) † 1267 * asi 1177 t 1346 Karel IV. v Bonnu korunován králem Svaté říše římské t Připomínka sv. Leonarda z Porto Maurizio, patrona lidových misionářů * 1676 † 1751; sv. Alfons z Liguori ho označil za „největšího misionáře století“ t František Ondřej Poupě, zakladatel českého odborného pivovarnictví * 1753 † 1. 12. 1805, v Brně, autor spisu Umění vařit pivo fyzicko-chemicko-hospodářsky popsané t 1921 * František Listopad, „český básník a portugalský spisovatel“ t „Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Česky jsem nikdy nepřestal mluvit ani psát. Je to jazyk, který souvisí s minulostí, krajinou, barvami a vůněmi. Kdežto francouzština je jazyk rafinovaný, dobře se v něm přemýšlí a dají se jím snadně vyjádřit nesnadné věci. Ačkoli mi nečiní potíže psát prózu a eseje francouzsky nebo portugalsky, český verš nejsem schopen napsat jinak než česky. Vím, že zemřu jako český básník.“ (z časopiseckého interview) t 1912 * Eugène Ionesco, francouzský dramatik a básník rumunského původu † 28. 3. 1994 t 1855 † Adam Mickiewicz, polský básník * 24. 12. 1798
Sv. Damasa I., papeže † 384 * kol. 305; r. 366 zvolen papežem, prvním, který mohl uplatňovat právo nad celou Církví; v jeho době vzniklo označení „Apoštolský stolec“; do liturgie prosadil latinu a pověřil Jeronýma přípravou latinského překladu Písma, tzv. Vulgáty t 1816 * Bedřich hrabě Silva-Tarouca, kněz, sběratel umění a mecenáš † 23. 6. 1881 t 1918 * Alexandr Isajevič Solženicyn, rus. spisovatel, publicista a politický aktivista, nositel Nobelovy ceny † 3. 8. 2008 t „V Čihošti na Sázavě (u Leštiny) na III. neděli adventní 1949 kázání na thema „Uprostřed vás stojí ten, kterého vy neznáte“. V kostele ruch a šum – bylo tam 19 dospělých a pár dětí. Při těch slovech úvodních kříž nad tabernaklem se začal kolíbat, napravo, nalevo, a opakovalo se to třikrát. Nakonec zůstal vychýlen na jednu stranu proti všem zákonům gravitace. Svědkové ten zjev potvrdili přísežně, mezi nimi jeden, který je teď nejhorlivějším katolíkem. Pan farář kříž odepřel narovnat.“ (Jakub Deml, Záznamy v deníku z let 1948-1960) t Služebník Boží P. Josef Toufar, farář číhošťský, zemřel 25. 2. 1950, utýrán vyšetřováním komunistickou StB t Mezinárodní den solidarity s ženami a dětmi Afriky.
Neděle 21. prosince 2014
Čtvrtek 4. prosince 2014 Sv. Jana Damašského, kněze a církevního učitele * 660-670 † asi 749 t V obhajobě obrazů Jan vysvětloval, že Bůh, který nemá tělo ani podobu, nemohl být znázorňován obrazem, ale poté co žil mezi lidmi, je možné „vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha. Neuctívám materii, ale stvořitele materie, který se stal materií pro mne a uznal se hodným přebývat v materii a skrze ni působit mou spásu. Absolutně ji však neuctívám jako Boha! … A dříve než všechno ostatní není materií tělo a krev mého Pána? … Materii tedy neradno urážet. Není opovrženíhodná, protože nic z toho, co Bůh učinil není opovrženíhodné.“ (Contro imaginum calumniatores) t Připomínka sv. Barbory, panny a mučednice, patronky horníků, stavebních dělníků, slévačů zvonů, kameníků, hrobníků, zajatců a umírajících t 1563 ukončení koncilu Tridentského t 1795 * Thomas Carlyle, skot. filosof a historik † 5. 2. 1881 t „Zpozdilci se domnívají, že poněvadž soud nad nepravostí byl odložen, je spravedlnost zde na zemi jen náhodná.“ (Th. C.) t 1875 * Rainer Maria Rilke, rakouský básník † 29. 12. 1926 t 1923 * Angelo Maria Ripellino, ital. slavista, básník a překladatel † 21. 4. 1978 t 1941 Do terezínského ghetta dorazil první transport Židů t 1966 † Albert Vyskočil, básník, literární kritik a překladatel * 28. 1. 1890 t „Bez obecnosti lze docela dobře obchodovat a podvádět, ba dokonce velmi dobře, poněvadž Bůh není bohem obchodu: ale nelze bez obecnosti zbudovat chrámu ani řádného lidského obydlí.“ (A. V.)
Pondělí 8. prosince 2014 Slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie t „Jsem Neposkvrněné početí“ – To sdělila Matka Boží mladé pasačce ovcí Bernadettě v Lurdech čtyři roky poté, co Církev slavně prohlásila, r. 1854, jako článek víry, „že blahoslavená Panna Maria v prvém okamžiku svého početí byla zvláštní milostí a výsadou Boha všemohoucího pro zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení, uchována každé poskvrny hříchu dědičného“ t „8. prosince, v pátek. Byl deštivý den. Sotva však papež (Pius IX.) domluvil, roztrhly se mraky a paprsek sluneční vnikl oknem basiliky. V Turíně ustala čtyřměsíční epidemie cholery.“ (Život Dona Bosca) t 1869 Začal 1. vatikánský koncil t 1870 Frant. Palacký a Frant. L. Rieger v čele skupiny čes. politiků předali předsedovi vlády Rakouského císařství Beustovi protest proti národnostnímu útlaku v Rakousku-Uhersku t 1865 * Jean Sibelius, fin. skladatel † 20. 9. 1957 t 1890 * Bohuslav Martinů, čes. hud. skladatel † 28. 8. 1959
Sv. Petra Kanisia, kněze Tovaryšstva Ježíšova a učitele Církve † 1597 * 8. 5. 1521; r. 1556 se stává provinciálem jezuitů, do Prahy přivádí řádové bratry; vedle Německa a naší vlasti působil také v Rakousku a ve Švýcarsku, kde zemřel t 72 † sv. Tomáš, jeden z 12 Ježíšových apoštolů t 1375 † Giovanni Boccaccio, ital. básník a novelista, autor Dekameronu (cyklu 100 novel, 1348-1353) * 16. 7. 1313 t 1834 Poprvé uvedena divadelní hra Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, ve které zazněla píseň Kde domov můj? t 1795 * Leopold von Ranke, něm. historik † 23. 5. 1886 t „Už jeho první kniha, Dějiny románských a germánských národů 1494-1514 (1824), překvapila šíří pramenů, které použil: paměti, deníky, státní dokumenty, diplomatické depeše i přímá svědectví současníků; R. chtěl v knize ukázat, že historická zkušenost severských (‚teutonských‘) národů od dob stěhování národů přes křížové výpravy a období kolonizace byla v zásadě shodná se zkušeností národů ‚latinských‘ a že společně vytvořily novověkou Evropu jako politický i duchovní celek.“ t 1917 * Heinrich Böll, něm. spisovatel † 16. 7. 1985 t O svatém Tomáši meluzína straší.
Pondělí 29. prosince 2014 Sv. Tomáše Becketa, arcibiskupa a mučedníka † 1170 * 1118 t 1888 * Josef kardinál Beran, římskokatolický teolog, arcibiskup pražský † 17. 5. 1969 v Římě t 1941 † Josef Florian, vydavatel, zakladatel staroříšského Dobrého Díla * 9. 2. 1873 t „Florian více mlčel, než mluvil. A mluvil-li, odkazoval vždy řeč na mlčení. … Mluvil-li tedy, odkazoval řeč na kříž. Tento kříž, v němž: mors et vita mirando conflixerunt duello, toto ‚strašlivé rozlámání formy, jež praská a puká pod ranami ideje‘ (Hello), bylo oním odmlčením, když jste čekali něco ‚konečného‘, něco ‚jasného‘; do tohoto mlčení vás uvedl, a plné neklidu v tomto mlčení vás zanechal. Neuzavíral (nedefinoval) věci do hotových úsudků, do světla tohoto světa, ale osvobozoval je, otvíral je do tmy – či chcete-li do nadpřirozeného vyššího světla – naděje, víry a lásky pro větší touhu vidět: až jednou víra ustoupí vidění… Tato touha držet věci v jejich svobodě byla podstatou jeho chudoby, řečeno přesněji: paradoxu jeho chudoby (držet, a přece nemíti). Byla podstatou jeho lásky k věcem i bytostem, oné pravé lásky, která dle slov sv. Pavla nehledá ‚své‘ (non quaerit quae sua sunt), která si nepřivlastňuje, ale má jen v držení dočasném, ponechávajíc jim jejich svobodu.“ (Vladimír Vokolek) t 1989 Československým prezidentem zvolen Václav Havel; ve funkci vystřídal Gustáva Husáka, který abdikoval 10. prosince téhož roku.
— 23 —
Čtvrtek 8. ledna 2015
Neděle 8. února 2015
Sv. Severina, opata, patrona Bavorska, zajatců a vinařů † asi 482 t Dle legendy sv. Severin „nechtěl mluvit o tom, odkud do údolí Dunaje přišel, ale zdůrazňoval naši společnou vlast v nebi a touhu po Božím království; slovem i příkladem učil křesťanské lásce, s radostí pomáhal chudým a zmírňoval utrpení mnohým vězňům v zajetí, nemocným poskytoval úlevu, vyprošoval uzdravení, hladové sytil, slabé podpíral, zkoušeným byl oporou. Mluvilo se o něm jako o andělu útěchy s nadpřirozenou mocí modliteb.“ t „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1 Jan 3, 17) t 1337 † Giotto di Bondone, ital. malíř * 1267 t Připomínka sv. Vavřince Giustinianiho, biskupa, vyobrazovaného mezi chudými, jak rozdává almužny † 1456 t 1642 † Galileo Galilei, astronom, filosof a fyzik * 15. 2. 1564 t 1890 * Rudolf Medek, spisovatel a voják † 22. 8. 1940 t 1896 † Paul Verlaine, franc. básník * 30. 3. 1844 t 1920 * Kamil Linhart, malíř † 19. 6. 2006 v Lounech t Na svatého Severína věší se maso do komína.
Ct. Mlady (Milady), abatyše v nově založeném benediktinském klášteře sv. Jiří v Praze (od r. 970) † 994 t Památka sv. Jeronýma Emilianiho, patrona Trevisa a Benátek, sirotků a zakladatelů škol † 1537 * 1486 t 1807 Jedno z nejkrvavějších ozbrojených střetnutí napoleonských válek, bitva u Jílového t 1849 † France Prešeren, slovinský básník * 3. 12. 1800 t 1878 * Martin Buber, židovský filosof náboženství a překladatel Svatých Písem rakouského původu † 13. 6. 1965 t „Filosofie má mylný sklon nahlížet náboženství jako noeticky založené, právě jako nedostatečnou noésis, jejíž podstatu se snaží spatřovat v poznávání objektu, jenž je k aktu svého poznávání lhostejný. Víru pak filosofie považuje za určité přesvědčení o pravdě, ležící někde mezi čistým věděním a mlhavým míněním. Naproti tomu náboženství, pokud o poznání vůbec hovoří, rozumí jím nikoli noetické vztahování myšlenkového subjektu k nějakému neutrálnímu myšlenkovému objektu, nýbrž reálnou vzájemnost kontaktu jedné působící existence s druhou působící existencí, kontaktu uskutečňovaného v přítomné plnosti života. Vírou se pak rozumí vstoupení do této vzájemnosti, spojení sebe sama s Bytím, jež nelze ukázat, stanovit, dokázat, jež lze však zakoušet právě ve vazbě s němu, k Bytí, z něhož pochází veškerý smysl.“ (M.B.) t Prešerenův den ve Slovinsku.
Pátek 23. ledna 2015 Sv. Ildefonse, arcibiskupa toledského † 667 * asi 606 t Vedle hymnů k oslavě Matky Boží zanechal sv. Ildefons více spisů, nejznámějším je traktát O panenství Panny Marie, který je nejstarším dochovaným náboženským spisem ve Španělsku t 1872 * Jože Plečnik, slovinský architekt † 7. 1. 1957 t „V dobách duchovně zdravých (v náboženských dobách) sdružovali se nejlepší lidé, kdo čím mohl, pomohl, a stavěli chrámy ke cti a slávě Boží. Co takto stvořili, byly architektury; jejich nejlepší konání bylo uměním, bohoslužbou. – Dnes spřáhají se a tovaryší ‚podpory společnosti‘, bohatí a mocní, aby budovali stále nové komunikace. Tak projevují náboženství doby, službu hmoty, budujíce této hmotě cesty. A co tak tvoří, nejsou architektury, nýbrž konstrukce. Nejlepší konání jejich není uměním, není bohoslužbou, jest službou hmoty a jejích mrtvých zákonů. – Architektura jest sláva hmoty posvěcené duchem, jest zduchovělá, zbožnělá, osvobozená, vykoupená hmota. – Konstrukce jest hmota neprostoupená vyšším duchem, jest hmota jenom rozumově uspořádaná, neosvobozená, poddaná hmota.“ (H. Madlmayr, Poznámky o technické kultuře) t 1890 Založena Česká akademie věd a umění t 1920 * Ivan Slavík, básník, překladatel a editor † 24. 12. 2002 t 1937 † Josef Pekař, čes. historik * 12. 4. 1870 t 1989 † Salvador Dalí, katalánský malíř * 11. 5. 1904
Středa 28. ledna 2015 Sv. Tomáše Akvinského, památka † 1274 * kol. 1225, patrona dominikánů, filosofů, knihkupců a výrobců tužek; vzýván při sporech o pravost nauky i jako ochránce za zlého počasí t 814 † Karel Veliký, franský král a první císař obnovené říše římské * 2. 4. 748 t „Sedmý den po své nemoci, o devíti hodinách ráno, přijav svátosti, Karel Veliký, stár jsa asi dvaasedmdesát let, odevzdal duši svou Bohu.“ t 1919 Založena Masarykova universita v Brně t 1996 † Josif Brodskij, ruský básník * 24. 5. 1940 t „Jestliže umění něčemu vůbec učí (a hlavně umělce), pak je to právě jedinečnost lidského bytí… Umělecké dílo, zejména však literatura a z ní zejména báseň se k člověku obrací tête à tête, nezprostředkovaně, přímou řečí souvztažnosti. Právě proto se žádné umění…, zvláště pak poezie, netěší oblibě rozhlašovačů obecného blaha, mluvčích mas, zvěstovatelů historické nevyhnutelnosti. …“ (10. 12. 1987, ze stockholmské řeči při udílení Nobelovy ceny) t Den ochrany osobních údajů.
Sobota 14. února 2015 Sv. Valentina, kněze a mučedníka, v Římě, pravděpodobně za panování císaře Claudia II. Gothica (268-270), dle legendy byl lékařem; podle císařova názoru ženatí muži prý v armádě nepodávali tak dobré výsledky jako svobodní, proto budoucím vojákům zakazoval vstup do manželství; Valentin však zamilované tajně sezdával; odtud zřejmě tradice „svátku zamilovaných“ t 869 † svatý Cyril, misionář , „zesnul klidně a blaženě v Pánu… bratr Methodějův, apoštol Slovanů, doplniv 42. rok věku svého“ * 826 n. 827 t „Že jsme byli včas pokřtěni od sv. Cyrila a Metoda, ušli jsme, jak píše Palacký (I, 226), osudu severních Slovanů; sv. Cyril a Metod nás zachránili od zániku, pravil J. Goll ČČH (III, 110).“ (O. Tauber) t 1919 * Miroslav Zikmund, čes. cestovatel t 1418 Jan Železný uznán papežem Martinem V. biskupem olomouckým t 1902 * Josef Toufar, farář číhošťský, oběť komunistické zvůle † 25. 2. 1950 t 1924 Založena společnost IBM t 1956 Na tajném zasedání XX. sjezdu Komunistické strany SSSR přiznal Nikita Chruščov Stalinovy zločiny t Na svatého Valentina zamrzne i kolo mlýna.
Středa 18. února 2015 Popeleční Středa, počíná 40 denní postní období; vstup do postní doby provází udělování popelce, kajícího označení popelem (z ratolestí či kočiček posvěcených o loňské Květné neděli), jako znamení pokorného uznání hříšnosti a připomínka lidské smrtelnosti t 1374 * Sv. Hedvika, královna polská † 17. 6. 1399 t 1455 † Fra Angelico, ital. mnich, malíř rané renesance * 1395 t 1564 † Michelangelo Buonarroti, architekt, sochař, malíř a básník * 6. 3. 1475 t „Teprve před samým koncem ulehl do postele, přijal Nejsvětější Svátost, a když byl otázán na poslední vůli, pravil: ‚Duši moji – Bohu, tělo – zemi, jmění mým příbuzným.‘ Potom prosil, aby byl pochován v rodné zemi, ve Florencii. Zemřel osmnáctého února, když zvonili Ave Maria. Smrt měl klidnou. …“ (D. S. Merežkovskij) t 1745 * Alessandro Volta, italský fyzik († 5. března 1827) t † 2008 Alain Robbe-Grillet, franc. spisovatel a filmový režisér * 18. 8. 1922
Tiráž
Provodov • poutní noviny, vycházejí 7 × do roka • Trojčíslo, od Slavnosti sv. Václava 2014 k Postu l. P. 2015 • vydává Christiania, o. p. s., s pomocí Boží a přátel • redakce: Christiania, Poštovská 4h, 602 00 Brno • za redakci odpovídá J. E. Frič • záhlaví do lina vyryl Jan Slovák, který je rovněž autorem kresby „Na nádvoří“ na str. 5 • v evidenci periodického tisku pod č. MK ČR E 16123 z 20. 7. 2005 • cena 30,- Kč •
— 24 —
