8

Naše hospoda Naše hospodské kecy aneb politika se dělá v hospodě 1/2010 Naše hospodské kecy aneb politika se dělá v hospodě 1 „Co se počítá, jsou výsledky. A v tomto smyslu nemůže být pochyb o tom, že je sovětský systém plánování mocným nástrojem, jak docílit ekonomického růstu“ Paul Anthony Samuelson Jestliže něco takového může tvrdit nositel Nobelovy ceny za ekonomii ještě v 80. letech minulého století, tak se udělování této Nobelovy ceny pro mne stává stejnou komedií jako udělování Nobelovy ceny za mír. Vinou takovýchto „vědců“ si zřejmě nesmyslný systém centrálního plánování vyzkoušíme ještě jednou. Svými regulacemi všeho na co pohlédne k němu EU směřuje. (fp)

Chléb a hry Včera odpoledne jsem jel do města a když jsme se blížili k Ďolíčku, tak MHD začala zadrhávat a popojížděla krokem. Kolem stadionu se konaly manévry těžkooděnců. Vzpomněl jsem si na taktiku římských císařů. Lidu je třeba dát najíst a dopřát jim gladiátorské hry. Funguje to i dnes. Fanoušci v různobarevných dresech si vzájemně nadávají a občas se mlátí po hlavách. Ani si nevšimnou, že jejich miláčci ten dres občas změní. Ano mluvím o bezcharakterních politicích, kteří plynule přecházejí z jedné strany do druhé, zatímco voliči těch stran se na smrt nenávidí. To je zřejmě smysl té hry. Lidé, kteří se vzájemně nenávidí a uráží, se nemohou spojit a politiky vyházet. To je také již ze starověkého Říma. Rozděl a panuj. Nedávno jsem kamarádům vyprávěl, že moji rodiče byli chudí, spoustu věcí jsme neměli, ale nikdy si nic nekoupili na dluh. Rodiče mne učili, že žít na dluh je amorální, protože si tím projídám budoucnost. Kamarádi mne nenechali ani domluvit, pomyslně navlékli své různobarevné dresy a pustili se do sebe, která barva zavinila větší část státního dluhu. Když se trochu unavili, pokusil jsem se dokončit svoji myšlenku. Politika mne vůbec nezajímá, je mi jedno jakou barvu má vláda, která utrácí o 20% víc než získává. Uvítal bych však, kdyby se občané nenechali zatáhnout do války barev plné urážek a invektiv a požadovali po svých politicích, aby začali rozumně hospodařit a nečekali až nám úsporná nepopulární opatření nařídí MMF. Jsem asi nenapravitelný snílek, ale až budu vybírat, koho volit, budu hledat politika, který mi neslíbí nic zadarmo,

ale bude se snažit mi co nejméně brát z toho co si sám vydělám. Zatím neztrácím čas a pilně studuji ekonomii, abych mohl zkontrolovat jestli to co navrhuje je reálné nebo jen velkohubý slib. (fp) Graf Nevím proč, ale můj telefonní operátor k faktuře přikládá reklamní letáček. Asi si myslí, že při placení účtů jsem v dobrém rozmaru a budu si číst reklamy. Reklamy nečtu téměř nikdy, ale tentokrát jsem skutečně byl v dobrém rozmaru a nezkazil mi ho ani účet za telefon. Nahlédl jsem tedy do letáčku. Nabízeli jakousi slevu z 650 na 525 a na grafu to vypadalo jako snížení na polovinu. Je to jeden z nejprimitivnějších triků s grafy. Prostě se zvolí základna výš než na nule a tím se i malý rozdíl mezi sloupci zdá velký. Pohledem na tento graf moje vstřícnost vůči reklamnímu letáčku skončila. Jestliže mi někdo chce učinit solidní nabídku, nezačíná oslovení pokusem mne ošálit optickým trikem. Ostatně kdyby ta nabídka byla skutečně výhodná, tak o tom budu vědět z nezávislých zdrojů. (fp) Nejsem homosexuál Nejsem homosexuál, ale nejsem si jistý jestli je to dobře. Seděli jsme v hospodě s Lojzou a loudili na Jardovi informace jaké to bylo, když byl protestovat proti pochodu „teploušů“, jak jim nekorektně říká. Vtom vlétla do lokálu Jardova stíhačka a odvlekla ho domů. Hovor se rázem stočil na to, že někteří mají doma „matriarchát“. Lojza se zasnil na téma: „Jestli na tom nejsou homosexuálové lépe. Místo ženské má doma chlapa. Ten ho určitě nehoní po hospodách, ale je tam s ním. Chlap chlapovi určitě nevyčítá jeho koníčky jako pití piva a fotbal. Když se k ránu dopotácí domů, tak ho nečeká ženská s výčitkami. Chlap nečeká, že mu bude nosit kytky a když někdy přinese dárek (třeba basu piv nebo láhev ferneta), tak ho hned nepodezírá z nevěry. Chlap se určitě nerozčiluje kvůli pár drobkům na koberci nebo neumytému talíři od večeře. Chlap nežárlí na sekretářku a nehrozí, že se jim do bytu nastěhuje tchýně. Chlap nemívá migrénu nebo tichou domácnost.“ Namítl jsem, že si to představuje trochu zjednodušeně. „Co když je to jinak. Co mi o tom víme. Až bude zase nějaká akce homosexuálů, tak se s některými musíme seznámit a pozvat je na pivo. Probereme to s nimi a třeba jim budeme nakonec závidět.“ (fp)

Občasník Naše hospoda, ev. č. MK E 19088, vydává HINT s.r.o., Parmská 355, Praha 10, IČ 26712482, www.nasehospoda.cz, No 1/2010 strana 1/8

Řecko Lojza se rozhodl politiku ignorovat, ale nevydržel to: „Můžeš mi nějak srozumitelně vysvětlit co se to vlastně teď děje kolem Řecka?“ „Představ si, že za mnou přišel tvůj syn a půjčil si 100 tisíc (na 10% úrok), aby mohl pro přátele uspořádat mejdan.“ „Doufám, že jsi mu nic nepůjčil, vždyť nic nemá a ani nevydělává, takže ti to nezaplatí.“ „Ale zaplatí, protože ty mu ty peníze dáš. Je to přece tvůj syn. Nechceš přece, abych na něj poslal vymahače z východu. „ „Jak mu je mohu dát, když je sám nemám?“ „To nevadí, já ti je půjčím a budeš mi ručit svým bytem.“ „Děláš si, doufám, legraci, protože jinak by to byl průšvih. Ty bys byl schopen ze mne udělat bezdomovce.“ „Průšvih to bude až tvoje dcery přijdou na to, že to mohou udělat stejně.“ Lojza se chytil za hlavu a prohlásil: „Já se jich snad raději zřeknu.“ „Klid bylo to jen přirovnání. Když si na svém místě představíš Německo, Evropská unie je jako tvoje rodina, Řecko nezdárný syn a dcery třeba Portugalsko, Španělsko, Itálie..., tak chápeš cos chtěl vědět. Německo se buď musí zříci svého snu vládnout Evropě pomocí EU nebo platit a platit. Má však oproti tobě jednu výhodu, může si pomocí ECB (Evropská centrální banka) tisknout peníze. Co na tom, že tím budou ztrácet na hodnotě. Než to dotáhnou k hyperinflaci, tak to chvíli potrvá. Nyní půjčí Řecku a vyšlou tam protektora, který bude řídit svobodně zvolenou vládu. Jsem zvědav jestli si to hrdí Řekové nechají líbit.“ „Takže když se nechceme stát protektorátem, tak se nesmíme zadlužovat a ani nikomu nedělat ručitele.“ „Správně jsi to pochopil. Vystoupit z EU a makat místo siesty.“ (fp)

Blíží se volby Politici před námi defilují a vtírají se do naší přízně. A my je v duchu srovnáváme s naší představou ideálního politického vůdce. Intuitivně nějak víme, jak by měl zástupce lidu vypadat, vystupovat a jednat, jaký by měl mít charakter, jaké ideály by měl vyznávat a hájit, co by

v našem zájmu měl prosazovat a vybojovat. Jsme rozdílní, i naše zájmy a názory na uspořádání světa se od sebe liší. Přesto se v mnohém naše představy shodují, což je dáno charakterem doby a společností, ve které žijeme. Možná, že by bylo dobré zkonfrontovat naše současné nároky na politiky a politiku, jako takovou, se zkušenostmi nahromaděnými generacemi před námi, především těmi, co žily v době Antiky, kolébce to naší demokracie. Ta se zrodila v Řecku a svou nejvyšší podobu získala v době 500 429 př.n.l. zásluhou demokratického politika Athén Periklea. Zdá se, že právě on by byl schopen naplnit naši představu o politikovi ideálu. Ve své době byl zbožňovaným miláčkem lidu. Byl pohledným, zdatným mužem, neobyčejně vzdělaným, milovníkem vědy a umění. Jeho vrstevník, dějepisec Thúkýdidés o něm napsal, že svým charismatem, duchem a roztomilostí, s jakou se obracel ke svým spoluobčanům, okouzloval kde koho; nikdo mu nebyl tak nízký, aby ho nepovznesl ke své výši; při tom byl i výtečným znalcem lidí a měl neobyčejné řečnické nadání. Toho však užíval jen velmi opatrně a zřídka kdy, aby lidu nezevšedněl. Prosadil " přímou demokracii", kterou nám v okleštěné podobě již pokolikáté před volbami slibují některé politické strany. Ve svých programech tak lákají voliče na přímou volbu prezidenta, nebo na možnost rozhodovat prostřednictvím referenda. V Periklově době se stal sněm, složený ze všech právoplatných občanů Athén, duší státu. Byl jediným zákonodárným orgánem a rozhodoval o všech důležitějších veřejných záležitostech. Úředníci byly výkonným orgánem, takže většina z nich nebyla volena, ale vylosována, zpravidla na jeden rok. Voleni byli jen stratégové (velitelé vojska a loďstva) a někteří odborní úředníci, spravující finance, výstavbu Athén .... Výběr všech úředníků, bez výjimky, podléhal schválení sněmu nebo rady (řídící stát v době mezi zasedáním sněmu), a to až po prozkoumání, zda jsou řádnými občany. Všichni také podávali finanční zprávu a zprávu o činnosti po skončení svého období. Nebylali radou schválena, byli souzeni porotním soudem. Periklés ve své řeči (zachycené Thúkýdidem) mluví o lidovládě, "protože není věcí několika, nýbrž většiny. Před zákonem jsou si všichni rovni, pokud jde o osobní zájmy; co se týče vážnosti, toho, jak je kdo pro co oceňován, tedy nikomu se nedostává v obci větší cti pro jeho společenskou příslušnost než pro jeho osobní přednosti; ba ani chudoba a skromný původ nikomu nebrání dojít hodnosti, jeli schopen vykonat něco pro obec." Vskutku proplácením mzdy úředníkům bylo občanům umožněno zastávat státní funkce bez ohledu na jejich sociální zařazení. Všichni si byli rovni. Dokonce kterýkoliv občan mohl vznést žalobu proti usnesení navrženému nebo dokonce schválenému na sněmu nebo radě, pokud by podle jeho názoru odporovalo zásadám demokratického zřízení. Byla li žaloba shledána porotním soudem oprávněnou,


došlo k zrušení napadeného zákona nebo nařízení. Naopak odmítnutí žaloby znamenalo pro žalobce, že bude muset zaplatit pokutu.

Paměť na tváře

Vyznačuji se tím, že nemám vůbec žádnou paměť na tváře a již vůbec ne na jména. Situace, kdy se ke mně někdo hlásí a já marně přemýšlím Kdo by netoužil po této možnosti podílet se odkud ho znám, jsou pro mne celkem běžné. Nejhorší je, na rozhodování a vládě přímo, bez volených že mne si pamatují i lidé, kteří mne viděli pouze jednou. zastupitelů? Již mne nepřekvapí, když mne zdraví číšník v hospodě, Problém je v tom, že doposud by ani nebylo možné svolat kde jsem teprve potřetí v životě. na "sněm dému (lidu)" všechny občany našeho státu. V mládí jsem měl potíže s tím, že jsem nezdravil matčiny Je nás mnoho. kamarádky nebo sousedky z širého okolí, protože jsem si je Athénského sněmu se běžně zúčastnilo asi šest tisíc občanů nepamatoval. Nyní jsem naštěstí ve věku, kdy není faux (počet nutný pro důležitá rozhodnutí) z třiceti tisíc pas, když mne někdo pozdraví jako první. právoplatných občanů. Menší účast byla dána především Stejně se mi ovšem stávají trapasy, když se zalíbením tím, že jen třetina občanů bydlela v Athénách a jejich pozoruji pěknou mladou ženu, ona přijde blíž a pozdraví bezprostředním okolí. Ostatní se mohli dostavit mne. Záhada se vysvětlila, když jsem ji potkal znovu a byla ze vzdálenosti až 40 km jen výjimečně. se mnou moje žena. Ta mladá žena je dcera souseda Možná, že už v brzké budoucnosti se najde způsob, v domě, kterou „znám“ od jejích 7 let. Nebo jindy mne jak bychom se i my mohli podobného všelidového sněmu osloví muž mého věku, tyká mi a asi se dobře známe. zúčastnit a svým hlasem rozhodovat o podobě zákonů. Dokonce prý má ode mne doma obraz. Kdo to byl nevím, Otázkou je, zda to máme vůbec chtít. z rozhovoru jsem pochopil, že jsme spolu pracovali Už Periklés si uvědomoval, že hlas lidu nemusí být zrovna v panelárně. Největší šok jsem asi měl, když se na Národní třídě ke mně nejmoudřejším, a pokud nebude lid poučen o tom, o čem přihnala cca 17 letá holčička a radostně mi sdělovala: má rozhodovat, a usměrňován, může jeho rozhodnutí „Tak jsem to udělala.“ Po tom, co jsem se trochu probral, přivodit tragedii a zkázu. Periklés dokázal "krotit vášně jsem se zmohl na otázku: „Co jste udělala?“ lidu a obracet jeho nadšení k věcem ušlechtilým – k hmotnému a morálnímu povznesení Athén, nade všechny „No přeci zkoušku ze sociologie.“ Tentokrát jsem si kupodivu vzpomněl. Pár měsíců předtím ostatní řecké státy". Proto byl uznáván za znamenitého jsem měl mít pracovní schůzku v jedné vinárně a číšnice vůdce lidu (prvního v obci) a každý rok vždy znovu volen mi zapomněla rezervovat stůl. Posadila mne ke dvěma stratégem. dívenkám, které byly o více jak 30 let mladší než já. Jakmile však Periklés zemřel, ukázaly se stinné stránky Moje přítomnost je nijak nerozhodila a dál pokračovaly přímé demokracie. v rozhovoru o škole. Bylo mi však nepříjemné, že nebudu Bylo snadné vystupovat na veřejnosti, svobodně vyslovovat mít klid na jednání až dorazí obchodní partneři. Rozhodl své názory a ovlivňovat ostatní. Není divu, že na povrch jsem se zbavit se děvčat tím, že budu „protivný dědek“. politického života byly vyneseny i mnohé prázdné hlavy. Porušil jsem tedy své zvyky a zapojil se do jejich hovoru. Snadno se také dalo ovlivnit veřejné mínění. Už tehdy Dopadlo to opačně než jsem očekával. Místo toho, aby se se totiž vědělo jak. Svedený lid pak slepě kráčel za svými naštvaly a odešly, tak se zájmem poslouchaly mé názory vůdci, stavějícími se do role "spasitelů" a "chlebodárců", z praxe na jejich školní teorii. Když dorazili moji aniž by rozpoznal, že těmto falešným vůdcům o generaci mladší obchodní partneři, tak chtěli, abych jim ve skutečnosti jde jen o uchvácení moci, o "samovládu", představil „vnučky“. Ani náhodou by mne nenapadlo, tedy opak "lidovlády". Demokracie (vláda občanské že mne jedna z nich asi za dva měsíce na ulici pozná většiny) byla vystřídána vládou "pevné ruky". a bude mi referovat jak dopadla u zkoušky. U nás převažuje názor, že hlas veřejného mínění by měl být Obávám se, že jednou skončím jako moje babička, která se mne vždy ptala: „A kterej ty seš?“ (fp) nejvyšším arbitrem v záležitostech politických, společenských a ve všech ostatních věcech veřejného Ráj života. Tohoto názoru dovedou někteří naši politici Sedí jeden dýmkař v kanceláři sv. Petra v nebi a rozhlíží znamenitě zneužívat jako prostředku politického boje. se nechápavě kolem sebe co se vlastně stalo. Skrze Zadávají jeden výzkum veřejného mínění za druhým, skleněné zdi kanceláře jde vidět nádherný Ráj, který aby vystavili na obdiv svou demokratičnost a zároveň je všude okolo. Do kanceláře vejde sv. Petr a s úsměvem se zbavili odpovědnosti za některé své činy. říká : „Ááá pan Šťouchar, tak už Vás tady máme, no holt V předvolebním boji se podbízejí voličům, když se prezentují jako vykonavatelé vůle většiny občanů, a kupují umřít musíme jednou všichni, ale co říkáte, myslím, že jsme Vám našli hezké místo co?! Takový Ráj si jejich volební hlasy nezodpovědnými sliby (jako, nenabízíme každemu to mi věřte!“ Dýmkař v klidu že budou rozdávat a rozdávat, bez ohledu na to, zda stát poslouchá, vytáhne etuji na tři dýmky, na každé dýmce si takové rozhazování může dovolit). Jejich cílem není je vyryto Dýmka.net. Vytáhne dusátko a také s nápisem zajištění prosperity státu, ale uchvácení moci. Dýmka.net, po chvilce šátrání v kapse vytáhne Dýmka.net Můžeme se "těšit" na jejich "samovládu"? (ep) zapalovač a nechtěně mu z kapsy vypadne cestovní Občasník Naše hospoda, ev. č. MK E 19088, vydává HINT s.r.o., Parmská 355, Praha 10, IČ 26712482, www.nasehospoda.cz, No 1/2010 strana 3/8

voucher na Sraz Dýmka.net Javorník, dá ho klidně zpátky do kapsy, naplní dýmku tabákovou směsí Dýmka.net blend. Zapálí si, sundá si kšiltovku s nápisem Dýmka.net, učeše si vlasy, několikrát labužnicky zabafá a s ledovým klidem odpoví: „Tak to musí být nějaký omyl, neboť já už jsem v Ráji byl ...“

Prodaná milenka Prodal jsem milenku. Ne, ještě nepodávejte trestní oznámení. Je to totiž mnohem horší než to vypadá na první pohled. Neprodal jsem žádnou ženskou, ale milenku věrnou a oddanou, připravenou kdykoliv mi poskytnout rozkoš. A navíc byla panna. Jednou takhle prohlížím svůj harém a zjišťuji, že jich mám málo. Vyrážím tedy na lov do města. Mám štěstí, získal jsem hned dvě. Jsou krásné a dobře tvarované. Hned jsem jim také koupil nějakou výbavu. Odpoledne jsem měl jednání s klientem, tak jsem se mu pochlubil se svým úlovkem. Svěřil se mi, že by rád přestal kouřit. Ujistil jsem ho, že taková by ho to určitě odnaučila. Ona nemá ráda cigareťáky. Toleruje nejvýše nějaký ten doutník. Můj klient je hodně zaneprázdněn svým podnikáním a nemá čas shánět takové krásné milenky. Nechal jsem se přemluvit a jednu mu prodal i s výbavou. Nyní budu muset dohlížet, aby s ní zacházel něžně a neubližoval jí. Hlavně jí musí sehnat kamarádky, aby se necítila tak opuštěná a bylo jich na něj víc. Na pannu se nesmí moc zhurta. (fp)

Žárlivost

Je to troufalost chtít psát o něčem, co sám neznám, ale protože profesionální novináři to dělají běžně, tak to také zkusím. Se žárlivostí jsem jsem se osobně nikdy nesetkal. Dlouho jsem myslel, že je to výmysl tvůrců filmů. Potom jsem se z vyprávění dozvěděl, že něco takového existuje. Pokusím se tedy vžít do role žárlivce. Žárlivec má prý pocit, že objekt jeho lásky mu patří. Protože si nedovedu představit, že by mi měl patřit člověk nebo žena, tak si budu představovat, že moje dýmky jsou nadány vlastní vůlí a mohou mne opustit s někým jiným. Začnu od své první lásky. Mám k ní citový vztah, je se mnou již 40 let a kdyby se rozhodla mne opustit asi by mne to mrzelo pro ty vzpomínky. Jinak to ovšem není žádný zázrak, sériová výroba, tenkrát mne stála tolik co 3 paklíky tabáku. Dnes bych si stejnou pořídil za 500 až 700 Kč. Musel bych ji sice zaučovat (zakuřovat), ale to je otázka několika měsíců. Takže ji nijak zvlášť nehlídám, nosím ji všude s sebou a počítám s tím, že mohu o ni přijít. Namítnete, co nějaký dražší model. Nejprestižnější (nejdražší) jsou Dunhillky. Tenkrát i nyní stojí cca jeden měsíční plat. O jednu takovou jsem přišel. Ani mne to příliš nerozhodilo, protože slast mi poskytovala stejnou jako ta první. Pravda mám jednu v podstatě nenahraditelnou. Starožitnou 70 let starou pěnovku. Je velmi reprezentativní, ale pěnovky jsou tak křehké a náchylné k rozbití, že stejně většinou leží v etuji ve skříni, takže kdyby zmizela, tak to několik měsíců ani nezjistím. Navíc pokouření z pěnovky není takové jako z briarky. Dovedu si však představit, že bych se bál ztratit dýmku. Bylo by to za předpokladu, že bych neměl možnost za ni získat náhradu. Z toho vyvozuji, že žárlivost je příznakem nízkého sebevědomí a strachu, že mne již žádná nebude chtít. Vždy jsem svým partnerkám říkal: „Když se ti nějaký muž bude zdát lepší než já, klidně to jdi vyzkoušet, ať se přesvědčíš, že jsem nejlepší. Jediné co riskuješ je, že až se vrátíš, může být tvé místo obsazeno.“ Přičemž flirtování i v mé přítomnosti považuji za hezkou společenskou hru. Asi jako když si kamarád chce prohlédnout a osahat mou dýmku. Nedávno jsem si pořídil novou dýmku, krásně padla do ruky a líbila se mi tvarem i rustikem. Kamarád nemá tolik času běhat po městě a shánět nové kousky, tak jsem mu ji přenechal. Do týdne jsem měl za ni náhradu. (fp)

Mléko Dle vyprávění dědečka mléko do města dovážel mlékař na vozíku taženém psem ze statku, který byl mimochodem v místech, kde nyní bydlím v paneláku. Kolik tenkrát stál litr nevím, nejspíše několik desetníků, když kilogram másla stál 12 Kč. Občasník Naše hospoda, ev. č. MK E 19088, vydává HINT s.r.o., Parmská 355, Praha 10, IČ 26712482, www.nasehospoda.cz, No 1/2010 strana 4/8

Rozdíl mezi maloobchodní cenou a výkupní nebyl asi žádný, protože mléko prodával přímo jeho výrobce. Já již pamatuji nalévané mléko, pro které jsem jako dítě chodil s bandaskou. Pamětníci možná vzpomenou jak jsme na bandasce testovali účinek odstředivé síly tím, že jsme bandasku roztočili a mléko nevyteklo ani v horní poloze, kdy bandaska byla dnem vzhůru. Potom následovaly skleněné láhve a nakonec pytlíky. Za dob reálného socialismu bylo na mléce zajímavé, že stálo 2 Kčs, ale výkupní cena od zemědělců byla 5 Kčs. Bylo to způsobeno zápornou spotřební daní. Dnes se mléko v krabici ani zdaleka nepodobá tomu nalévanému. Dokonce mám podezření, že to není produkt od krávy, ale výrobek chemické továrny. Musí to vyrábět z nějaké hodně levné suroviny, když při dnešních cenách nafty vyplatí „mléko“ dovážet do Prahy až zo Zvolena. V poslední době se začaly objevovat mléčné automaty, ze kterých teče zase pravé mléko. Asi si ve starožitnostech koupím bandasku jako před 50 lety, abych byl stylový a mohl zkusit jestli odstředivá síla stále funguje. Někdy holt má ten „pokrok“ dost spletité cesty. (fp)

je musí nosit), neslyší, a jsou skoro slepí, nemluvě o spoustě dalších chorob, kterými trpí. Mimochodem lidé, kteří brblají na 30 Kč u lékaře, bez řečí platí drahé léky psovi, který již dávno měl být po smrti. Říkám tomu týrání z lásky. Psí euthanasie sice existuje, ale pes si o ni neumí říci a jeho „rodina“ ho tak miluje, že mu „ránu z milosti“ nedopřeje.

Jak jsem nakupoval volební hlasy. Se svou ženou žiji již 35 let. Trochu mne za tu dobu zná. Moje žena nerada čte volební programy, raději si čte o módě, kosmetice a podobných „ženských“ tématech. Požádala mne tedy, ať jí do obálky připravím ten správný volební lístek, protože předpokládá, že co je dobré pro mne bude dobré i pro ni. Cestu k volebním urnám jsme spojili s návštěvou obchodu. Procházíme vilovou čtvrtí, která nás dělí od obchodu a já jí vyprávím novinky, které jsem ráno pochytil na internetu. Jedna z nich je i o nákupu volebních hlasů za stokorunu. To jsem však neměl dělat, protože žena již ledacos pochytila z ekonomických teorií a povídá: „Tak to mi také dáš stovku?“ . Uznal jsem, že tržní cena volebního hlasu je v současné době stokoruna a ženě jsem stovku dal. Ona k ní přidala další, nakoupila pamlsky a šla hlídat vnoučata, aby mladí mohli jít volit. Tak jsem nakupoval volební hlasy a pokud by Vás zajímalo, pro kterou stranu, tak můžete hádat. Mými favority jsou Bastiat, Mises, Rothbard, Hoppe ... . Že tito pánové nebyli na kandidátce? Jistě, že ne, ale jejich myšlenky ano.

Poslední den

Týrání z lásky V létě mám ve zvyku pokuřovat na lavičce za domem. Znám proto většinu místních psů a jejich majitelů. Někteří z nich říkají, že by se v příštím životě chtěli mít jako jejich pes. Nejsem si jist, že bych to také chtěl. Většina zdejších psů má sice krásný život. Jsou hýčkáni celou rodinou. Za domem máme velký park, kde většinou volně pobíhají a ani nová vyhláška je neodradí, protože městského strážníka jsem tady viděl naposledy asi před deseti lety. Psům nic nechybí dokud nezestárnou. Když vidím ty psí staříky, kteří se sotva vlečou (do schodů

Když jsem četl blog jedné mladé slečny na téma poslední den života, napadlo mne napsat totéž z pohledu člověka o dvě generace staršího. U té slečny se nedivím, že to pojala trochu jako silvestra. Vzala by si volno v práci, rozloučila se s příbuznými a s přítelem by si udělala hezký den. Já to již vidím jinak. Syna mám dávno dospělého. V obou firmách mám společníky, kteří by uměli pokračovat nebo alespoň důstojně ukončit činnost, aby s tím moje žena neměla starosti. Závěť mám napsanou. Jednoho dne to skutečně přišlo. Lékaři tomu poeticky říkají náhlá příhoda. Během týdne jsem podstoupil čtyři náročné operace s nejistým výsledkem. Kupodivu ani před jednou z nich jsem neměl strach ze smrti, podobně jako když si jdu po obědě zdřímnout, tak neřeším jestli se probudím. Když se chirurgům podařilo jakžtakž dát moje vnitřnosti dohromady, přišel odborník na moji chorobu a sdělil mi moji prognózu. Jestli to dobře dopadne, strávím zbytek života připoután ke stojanu s infuzí. V tom okamžiku jsem věděl, že jsem mrtvý muž. Jsem si jistý, že takový způsob života je pro mne nepřijatelný, zvláště pokud je bez naděje na zlepšení. Protože jsem věděl, že nemám šanci přesvědčit lékaře k euthanasii neboť


je zatím zakázaná, čekal jsem jen až mě pustí do domácího ošetřování, abych se dostal ke svým prostředkům pro „krásnou smrt“. Dokonce jsem i psychologa přesvědčil, že jsem v pohodě a smířený se svým osudem. Samozřejmě, že jsem mu neprozradil svůj úmysl. Musím říci, že je to úžasně osvobozující nemít již žádné starosti. Můj organismus se asi smrti bál víc než já a proti všemu očekávání si dokázal nějak poradit. Trvá to již čtyři roky a pan docent se při kontrole vždy upřímně diví, že ještě žiji a říká: „Příroda je mocná.“ Je mi jasné, že to nemůže trvat věčně, tak si každý den užívám, jako kdyby byl poslední. (fp)

Určitě by bylo účinější, kdyby se trávy zastal někdo významný a oblíbený. Říká se přece, že jeden doutník v ruce Jamese Bonda smázne vliv mnohaměsíční protikuřácké kampaně. (fp)

Bezdomovec

Dnes je v módě pohrdat obchodními centry jako „chrámy spotřeby“, ale já je mám docela rád. Ne snad, že bych tam chodil nakupovat. V létě tam je příjemný chládek a v zimě teplo. Jsem totiž příležitostný bezdomovec. Bydlím na vesnici na okraji Prahy a občas mám nějaké jednání ve městě. Stane se, že mezi jednotlivými schůzkami mám pauzu. Zajdu do nejbližšího centra, podívám se do výloh butiků, co bych si určitě nekoupil a když mám víc času, tak posedím u kávy. Na jaře a na podnzim, pokud zrovna neprší mám zase vytipované parky, kde je příjemné posedět a místo kávy si dám dýmku. Tak to funguje v centru města. Nyní jsem však byl v nemocnici v Krči a mezi jednotlivými vyšetřeními jsem měl pauzu. Kavárna tam asi není a zapálit si dýmku v nemocničním parku mi připadalo nevhodné. Popojel jsem tedy kousek autobusem na stanici se slibným názvem Michelský les a nemýlil jsem se. Kousek jsem se prošel Marihuna po opuštěné cyklostezce a objevil rybník, břehy porostlé Úvaha o tom, proč nejde zlegalizovat marihuanu. listnatým lesem, na rybníku kačeny a dokonce občas Stran své objektivity (nebo zaujatosti) chci předeslat, vyskočila ryba. Dokonalá idylka. Dokonce i lavička že trávu nekouřím, protože si dovedu podobné stavy se našla. Po hodinách v nemocničních čekárnách úplný navodit autosugescí. Je to levnější a legální. Jinak bych ovšem proti legalizaci nebyl, protože marihuanu nepovažuji balzám na duši. (fp) za nebezpečnější než alkohol. Výhodná koupě Tak tedy proč nejde legalizovat. Nechávali jsme si dělat zateplení domu. Při té příležitosti 1. ekonomické důvody vyměňovali i zábradlí na lodžiích. Rozhodl jsem se, že si Konopí jde příliš snadno pěstovat doma nebo na zahrádce lodžii nechám zasklít. Do toho nového prostoru jsem si a stát by těžko hlídal svůj monopol a vybírání spotřební daně. Pokud někdo namítne, že tabák se dá také vypěstovat chtěl koupit skříňku. Jednu jsem si vyhlédl, cena byla přijatelná a dle mých odhadů na vyhlédnuté místo pasovala na zahrádce, tak asi neví, že mezi doma pěstovaným na centimetry. V tom byla její výhoda i nevýhoda. tabákem a prodávaným tabákem je rozdíl asi jako mezi Výhoda, že by se tam hodila a nevýhoda, že do poslední rybízovým „vínem“ a ChâteauneufduPape. chvíle rekonstrukce nebylo zcela jisté, jak to bude s těmi 2. odpor veřejnosti centimetry. Jestli zábradlí nebo zasklení nezaberou trochu Průměrný občan si jako kuřáka THC představí zanedbané víc než jsem odhadoval. Nemohl jsem ji tedy koupit individuum s dredy, piercingem a kapucí. dopředu. Uplynuly měsíce a rekonstrukce byla konečně Vím, že to není pravda. Mám spoustu společensky hotová. Po změření, se ukázalo, že skříňka pasuje přesně úspěšných přátel, kteří si občas jointa zapálí, ale co s tím naděláte. Změnit názor veřejnosti by mohla jedině kampaň na dva centimetry. Hned jsem ji šel koupit. Skříňku ještě i po několika měsících měli a koupil jsem ji. Když jsem v médiích, ale to by média na tom musela mít nějaký přišel domů, měl jsem ve schránce leták, že za dva dny zájem. Potom by se již našly firmy, které by se věnovaly bude ta skříňka zlevněna. Někdo by nadával, že má smůlu, pěstování a odváděly by spotřební daň. U drobných ale mne potěšilo, že jsem ji stihl koupit za původní cenu. pěstitelů pro vlastní spotřebu by se to muselo řešit jako Po slevě bych ji již asi nesehnal a dělaná na zakázku u drobných pěstitelů vína nebo jako když si někdo nechá by přišla dráž. (fp) vypálit slivovici pro vlastní potřebu. Proč spotřební daň? Pokud se z něčeho neplatí daně, tak o to stát nemá zájem. Louže Všimněte si, že stát je ochoten zakázat kouření tabáku, Před naším domem je asfaltový chodník, který je po dešti ale ne jeho výrobu, protože výrobci odvádějí spotřební daň. pokryt loužemi. Obyvatelé sídliště mezi nimi kličkují Můj názor je, že legalizaci nepomohou různá shromáždění a s láskou vzpomínají na doby resálného socialismu, jejímž a manifestace, kde se obvykle sejdou právě ta pochybná pozůstatkem chodník je. Přesně podle hesla individua občanům (chteteli měšťákům) odporná. „My předstíráme práci a oni předstírají, že nás za ni platí.“ Občasník Naše hospoda, ev. č. MK E 19088, vydává HINT s.r.o., Parmská 355, Praha 10, IČ 26712482, www.nasehospoda.cz, No 1/2010 strana 6/8

se dělníci nenamáhali zpevnit podklad chodníku. Přímo před domem máme jednu louži, která nevysychá ani několik dní po dešti. Chová se jako miniatura rybníku zvaného nebesák. Podle rozsahu louže jsem se naučil určovat stav vláhy v okolních trávnících. To se mi hodilo když jsem před dům zasadil několi stromků a musel je v době sucha chodit zalévat. Stromky povyrostly a jsou soběstačné. Nyní podle stavu louže odhaduji, jak bude mokrá tráva na golfovém hřišti nedaleko od nás, abych věděl jestli mi stačí obyčejné tenisky nebo si mám vzít nepromokavé kožené boty se spiky. Doufám, že magistrát, kterému chodník patří, mne o moji louži ještě dlouho nepřipraví. (fp)

Nechápu, jak někteří lidé si neuvědomují, že některá slova mají emocionální zabarvení. Kdysi jsme měli také psa. Povel „fuj“ jsem ho nikdy neučil, stačilo „nech“ nebo „nesmíš“. Chodce jsem tím neurážel a pes věděl, že mne musí poslechnout, protože mne uznával za vůdce své smečky. (fp)

Věřit nebo nevěřit?

Jsem důvěřivý člověk, přečetl jsem Bibli a věřím v trojjediného Boha. Sice mi zpočátku dělala problémy ona trojjedinost, ale jistá kosmetická firma mi to názorně vysvětlila. S panenstvím bohorodičky jsem naopak problémy neměl. Již od dětství vím, že na Danae se snesl zlatý déšť a porodila poloboha. Na Olympu jsem nikdy nebyl, tak mi nic nebrání věřit, že tam dosud hoduje Zeus se svou družinou a občas si odskočí svést nějakou krásnou Řekyni. Iupiter je méně sympatický, protože vypadá již starší a usedlejší, ale nevidím žádný důvod zpochybňovat jeho existenci. Věřím tomu, že Aláh odměňuje bojovníky džihádu příslušným počtem panen, proč by to jinak dělali. O tom, že židovský Bůh se o svůj vyvolený národ dobře stará snad není pochyb. Spoustu hinduistických bohů sice neznám jmenovitě, ale věřím, že existují. Někteří budhisté se domnívají, že Buddha se stal bohem. Je to docela dobře možné, když se mohl stát bohem i Caligula. Buddha sám tvrdil, že bůh je v každém z nás. To je velmi lichotivé, tak proč tomu nevěřit. Určitě existuje spousta dalších bohů již zaniklých civilizací, kteří jsa nesmrtelní mají v současné době volno. Bílý bizon uctívaný Lakoty s mi dokonce zjevil, tak ho od té doby též pilně uctívám. (fp)

Fuj je to! Poklidně jsem se procházel v parku a pokuřoval svůj oblíbený tabák Mellow Mahogany. Náhle se ke mně přihnal malý vztekle štěkající psík. Vzhledem k tomu, že patřil do kategorie nakopnutelných, tak jsem se zastavil a se zájmem čekal co udělá. Navzdory výhružnému štěkotu se na mne nevrhl, ale zastavil se pár kroků ode mne a nepřestával štěkat. Po chvíli se objevila korpulentní (skoro až tlustá) paní a zadýchaně vykřikovala: „Fuj! Fuj! Fuj je to!“. Zprvu jsem se domníval, že její rozhořčení plyne z toho, že šlápla do nějakého psího exkrementu (nebo jak se těm hovnům říká). Potom mi však došlo, že to „fuj“ jsem já a její miláček mne nemá obtěžovat. Popravdě řečeno psík na ní kašlal a moji náklonost si tím také nezískala.

Stužkonoska modrá V básni „Stužkonoska modrá“ Petr Bezruč vyjádřil zklamání ze splněného přání. Alespoň takto jsme se to učili na základní škole. Tenkrát jsem tomu nevěřil, tak jsem báseň ani nečetl. Jinak jsem ovšem četl všechno co mi padlo do ruky vyjma povinné četby. Knihy byly ( a jsou) moje velká záliba. Někdy jsem snil o tom, jak jsem majitelem nakladatelství, sedím v křesle, pokuřuji Dunhilku a čtu rukopisy. To byl před 40 lety zcela nereálný, ale krásný sen. Když konečně vypukl kapitalismus a zdání svobod, tak mi chvilku trvalo, než jsem našel v nových poměrech čím se budu živit, ale hned potom jsem začal pracovat na svém snu. Již mi zbývá jen jít a vybrat tu Dunhilku, ale váhám. Obávám se, že budu zklamán. Číst rukopisy grafomanů není žádná slast a Dunhilka nejspíš nebude lepší než některá z mých 80 dýmek. (fp)

Dobrá adresa

Když jsme se před 27 lety nastěhovali na sídliště, brodili jsme se blátem a autobus jezdil 3x za den. Po pár letech se přece jen objevily asfaltové chodníky.


Výsadba stromů a úprava trávníku již zůstala na nás. Potom se kdosi vyjádřil, že jsou to králíkárny. Začalo hrozit, že se z našeho sídliště stane jak je nyní módní říkat „getho pro sociálně vyloučené“. I u nás v domě jsme měli několik neplatičů nájemného. Jeden např. měl bohulibý zvyk močit z balkonu ve třetím patře. Jiná nájemnice zase házela použité vložky z okna a její děti demolovyly výtah. (Než budu nařčen z rasizmu, tak bych rád podotkl, že tito neplátci nepatřili k tolik oblíbenému etniku.) Bylo jen otázka času, kdy se movitější sousedé začnou stěhovat jinam a budou nahrazeni hlučnějšími sousedy. Stalo se však něco nečekaného. Našla se šikovná realitní kancelář, která od neplatičů odkoupila družstevní podíly a byty následně prodala, zaplatila dluh družstvu a ještě nejspíše vydělala. Nejvíc jsme však získali my. Člověk, který dá za byt více jak milion, obvykle nemočí z balkonu a nedovolí svým dětem demolovat výtah. Byty jsme od družstva převzali do vlatnictví, vyměnili okna, zateplili fasádu a většina, nyní již vlastníků, si vyzdila bývalé umakartové koupelny a opravila kuchyně. Stromy mezitím krásně vyrostly a je tu příjemně. V poslední době se začaly objevovat cedulky „Koupím byt v této lokalitě.“ Bydlíme na dobré adrese. Doufám, že nám to vydrží.

Splněný sen Někdy se stává, že člověk již od svých dětských let ví, co by chtěl dělat. Možná je to tím, že nějak vytuší, k čemu má ´jakýs takýs´ talent, a pak k jeho rozvinutí a uplatnění směřuje. Můj otec vždy chtěl zdokonalovat auta, já chtěla být odjakživa kantorkou. Cesta k vytouženému cíli byla trnitá. Nejdříve mi to osladili sourozenci, kteří se mi smáli a obšťastňovali mne obrázky, na nichž mne vypodobňovali jako učitelskou babiznu s drdolem a velkou bradavicí. Později, na střední pedagogické škole, to byl učitel hudební výchovy, který nemohl přenést přes srdce, že se na školu dostal někdo, kdo má potíže správně zazpívat stupnice a nemůže tak být platným členem jeho tehdy celkem věhlasného pěveckého sboru. Svým způsobem měl pravdu,

neboť "kantorem" byl kdysi nazýván učitel regenschori, nebo také zpěvák v židovské synagoze. Není divu, že jsem pro něj byla tou, které Bůh nenadělil, a nemá tedy na škole co dělat. Musel mne však strpět, a tak mi aspoň vynalézavě ztrpčoval život. Dokázala jsem se vzepřít, chudinku ze mne neudělal, ale můj sen se mi začal rozplývat. Bylo mi jasné, že nebudu moci působit na základní škole, kde bych musela učit i hudební výchovu. Znalost teorie a dějin hudby a obstojné zazpívání písně: "Není tu není, co by mě těšilo..", kterou jsem povinně končila každé mé zkoušení, by opravdu nestačily. Mohla jsem se však stát učitelkou na střední škole, proto jsem začala studovat na filosofické fakultě. Na ni jsem pochopitelně mohla jít z gymnázia, a tím si ušetřit mnohá trápení. Přesto jsem ráda, že jsem to na pedagogické škole nevzdala. Právě tam, pod dohledem zkušených a vynikajících pedagogů, jsem si osvojila velmi solidní základy kantorského řemesla, což mi žádná vysoká škola nemohla poskytnout. Nakonec se mi sen splnil. Každodenně jsem mohla vystoupit před žáky a nacházet radost z formulování myšlenek, hledání souvislostí, dedukování závěrů a vtažení žáků do tvůrčího procesu. Opojná činnost! Vždy jiná, podle toho, jak bylo nutno nově uchopit učivo, či pracovat s jinými mladými lidmi. To pak život ubíhal velmi rychle, hodina byla jako 5 minut. Avšak každá radost musí být něčím vykoupená, i ta kantorská. V prvé řadě neustálým celoživotním studiem, jehož konečným výsledkem je "rozptyl vědomostí", kdy člověk zná od všeho něco. Přitom při stejném studijním úsilí směřovaném na užší specializaci by se mohl vypracovat na špičkového odborníka. V druhé řadě úmornými a nesmírně nezáživnými a zatěžujícími opravami písemných prací. Co času nad nimi kantor stráví, co blbostí musí přečíst, kolik dní a nocí, sobot a nedělí musí odečíst ze svého života! V třetí řadě nemožností změřit výsledek své práce. Učitel nemůže ukázat na dům, který postavil, na věc, kterou vyrobil, na objev, který byl realizován. Naopak, často se trápí nad marností svého počínání. Není divu, že se pak začne ptát, nakolik jeho úsilí bylo smyslplné, nebyloli chybou skoro celý svůj život zaměřit na jeden cíl, když se nabízí tolik možností. Jak pravil J. Werich: "Člověk musí mít vždycky cíl, ale nemusí se vždycky trefit." (ep) ilustrace Petr Herold


8

Recommend Documents