8. TRADICE 8.1 Předávání zjevení v dějinách A) Tradice Pojem tradice v dějinách teologie Zjevení a tradice Subjekt tradice Apoštolskost tradice Ecclesia semper reformanda Tři základní struktury přenosu víry B) Historicita, vývoj a pluriformita křesťanské nauky a) Ukotvení výroků víry v dějinách Pravda a dějiny, Dogmatické formulace, Dějinný faktor b) „Sensus fidei“ ve vývoji dogmat Co je to sensus fidei (LG 12), Vývoj dogmat, Faktory vývoje Vztah teologie-magisterium-sensus fidei Pluriformita a jednota víry 8.2 Magisterium a teologie v církvi A) Specificita a komplementarita úkolů a) MTK, Vzájemný vztah mezi magisteriem církve a teologií (1976) b) CDF, Istruzione sulla vocazione ecclesiale del teologo (1990) c) Teologické chápání magisteria B) Teologická interpretace dogmat a) MTK, Teologická interpretace dogmat (1990) Verbum rememorativum, demonstrativum, prognosticum Hermeneutická kritéria (christocentrismus, apoštolskost, katolicita, antropologické určení)
Literatura: Dei Verbum 7-10. M. PAVELKOVÁ, Dogma o papežském primátu a neomylnosti na I. vatikánském koncilu in Dokumenty prvního vatikánského koncilu, Praha, Krystal 2006, 39-40. W. KASPER, Dogma pod Božím slovem, Praha, Vyšehrad 1995. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, O interpretaci dogmat, in Pospíšil, Hermeneutika mystéria, Karmelitánské nakladatelství 2005, 167-199. MTK, Jednota víry a teologický pluralismus in tamtéž, 164-166 C. POSPÍŠIL, Posvátná tradice podle Dei Verbum in TT 3 (2000) J. RATZINGER, Doktrinální komentář vysvětlující druhou část Vyznání víry, tamtéž 204-209 D. DUKA: Úvod do teologie, Praha, Krystal 1995, 30-41 M. SCHMAUS, Božie zjavenie, 21988, 374-416. K. RAHNER, Tradice in Rahner – Vorgrimler, Teologický slovník, 364-365 H. WALDENFELS, Kontextová fundamentální teologie, 425-485; 517-613. KERN-NIEMANN, Gnoseologia teologica, Brescia, Queriniana CITRIN T.: La chiesa e i sacramenti, in Ruggieri 557-451 K. RAHNER – J. RATZINGER, Rivelazione e Tradizione, Brescia, Morcelliana 2006. T. FLIETHMANN, Plurality of Theology in One Church. A Symposium of the International Network of Societies for Catholic Theology (INSeCT). in Bulletin ET 16 (2005/2) 26-33. H. POTTMEYER, Tradition in HTF, 1341-1349.
1
1. PŘEDÁVÁNÍ ZJEVENÍ V DĚJINÁCH Tuto poměrně širokou kapitolu si dovolíme pojednat jen velmi stručně, s odkazem na další pojednání, které bude součástí předmětu ekleziologie a kapitol z dogmatické teologie. Zaměříme se zde pouze na aspekt tradice jako komunikace zjevení a jako možnost a způsob přístupu k teologické pravdě. Tradice tedy pro nás je souborem prostředků, které umožňují setkání mezi zjevením (teologický princip) a jeho naplněním k němuž dochází ve víře (antropologický předpoklad). Jedná se o třetí pohled na jedinou událost sebesdělení Boha v Kristu, která je spojená s otázkou, jak je možné, aby jedinečná události Krista byla dostupná všem. Krom samotného pojmu tradice by bylo třeba zde pojednat o komplementárních prvcích předávání zjevení jako je Boží Slovo psané, zvěstované, slavené v liturgii, žité (morálka, spirituální teologie), ale také o otázkách magisteria a vztahu magisteria a teologie v církvi, jejich specifických úkolech apod. Rozsah tématu ovšem neodpovídá možnostem našeho předmětu, proto odkazujeme na možné prohloubení skrze doporučenou literaturu. Zjevení není totožné ani pouze s tradicí, ani pouze s Písmem, obojí má svůj zdroj ve Zjevení. Východiskem tradice je zjevení, tj. sebesdělení Boha v Ježíši Kristu. O tradici mluvíme v souvislosti s otázkou po tom, co nám dnes umožňuje setkání s Božím zjevením a odpověď víry. Křesťané (dnes nejen) katolické tradice se domnívají, že k tomu, abychom dospěli k víře v Ježíše Krista jako vrchol láskyplného Božího oslovení adresovaného člověku, je – při zachování veškeré christologické priority - zapotřebí svědectví víry druhých lidí. Není od věci nahlédnout na tomto místě také do Waldenfelsovy Kontextuální fundamentální teologie, do třetí kapitoly věnované tradici, v níž hned v úvodu připomíná antropologické kořeny pojmu tradice a její vázanost na dějinnost lidského bytí, na kulturu, jazyk a další prvky, o které se opírá naše vnímání, rozumění, osvojování a předávání. Tradice podle něj ve spojení s pojmem „vzpomínka“ označuje akt a proces předávání a zároveň přispívá k porozumění předávaným obsahům.1
0. POJEM TRADICE V DĚJINÁCH TEOLOGIE Pro židovství a křesťanství má tradice zásadní, konstitutivní význam. V Písmu nacházíme několik řeckých výrazů, které označují tradici, patří sem paradidonai (předat, dát dál, podat, ale i zradit, odtud i podstatné jméno paradosis = podání, tradice, předpis), paralambanein (přijmout), parathéké (předané, svěřené, viz též lat. depositum),2 mimnéskesthai (vzpomínat, pamatovat, udržovat v paměti) a anamnésis (vzpomínka3).4 Tradice úzce souvisí s potřebou uchovat přístup ke zjevení i pro následující generace křesťanů a odlišit mezi možnými interpretacemi události zjevení ty, které jsou adekvátní. Jde o problém, který patří k životu církve od jejích prvních staletí, typickým příkladem může být pokus o vymezení těchto kritérií, které by křesťanům i do budoucna garantovaly možnost rozlišení toho, co patří k autentickému křesťanskému životu, jak ho najdeme ve spisech maloasijského teologa a biskupa Ireneje z Lyonu (cca 140-202 po Kr.). Irenej o tomto problému uvažuje v kontextu polemiky proti gnostickému učení o několikastupňové eklesiologii a zejm. proti tzv. valentiniánům, kteří předložili vlastní interpretaci Písma, liturgie a života církve, jíž ohrožovali jednotu a univerzalitu církve5. V tomto sporu o spolehlivost tradice proto Irenej vypracovává kritéria apoštolské tradice. Vychází 1
srov. WALDENFELS, 553. srov. 1Tim 6,20; 2Tim 1,12.14. 3 srov. Lk 22, 19; 1Kor 11,24n. 4 k tomuto a souvisejícím výrazům viz WALDENFELS, 554-556. 5 např. členěním lidi na hyliky vyloučené už svou povahou ze spásy, a na lidi psychické a duchovní, pro které měly být nalezeny různé cesty a různé stupně spásy, srov. např. K. KOSCHORKE, Die Polemik der Gnostiker gegen das kirchliche Christentum, Leinden 1978 či N. SCOPELLO, Les gnostiques, Paris 1991, cit. in G. LAITI, Ecclesiologia patristica-medievale, Verona 2002, 17. 2
2
z teologického původu církve, jímž je velikonoční událost, z nějž plyne hned dvojí způsobilost učedníků k hlásání evangelia (neboť jsou svědky události Ježíšovy smrti, vzkříšení a vylití Ducha a pochopili její smysl). Z tohoto apoštolského zvěstování se rodí církve a právě ony uchovávají kritéria autenticity, jimiž je Písmo (jeho garantem je Duch), dále apoštolská tradice, tj. život církví založených a formovaných samotnými apoštoly a služba předsednictví a rozlišování, svěřená presbyterům-biskupům.6 Na pozadí gnostického sporu tak dochází k rozlišení úkolu udržet církve v učení apoštolů a zároveň daru Ducha, který poskytuje jistotu ohledně pravdivosti hlásaného(charisma veritatis certum). Kritéria předsednické služby obsažená ve čtvrté knize Irenejova spisu Proti herezím bychom pak mohli přeložit do současného jazyka asi takto: ten, kdo zastává předsednickou roli v církvi, má udržet apoštolské svědectví v jeho polnosti a to správným a integrálním čtením Písma, odpovídajícím křesťanským životem a uchováním společenství s ostatními biskupy. Důležitá však je i role Ducha, který je věčným základem církve7 a povolává je k životu a obdařuje ji třemi kritérii rozlišování, jimiž jsou již zmíněné Písmo, služba a tradice. Zejm. s ohledem na poslední bod si zde dovolíme připojit katechezi Benedikta XVI., který je mj. velkým znalcem patristické teologie, již věnoval právě tomuto církevnímu otci: „a) Apoštolská tradice je „veřejná“, nikoliv soukromá nebo tajná. Irenej ani v nejmenším nepochybuje o tom, že obsah víry předávané církví, byl přijat od apoštolů a od Ježíše, Božího Syna. Neexistuje jiná nauka než tato. Kdo chce proto poznat pravou nauku, stačí když se seznámí s „Tradicí, která přichází od apoštolů a vírou, která je lidem hlásaná“: tradicí a vírou, „kterých se nám dostalo prostřednictvím posloupnosti biskupů“ (Adv.Haer. 3,3,3-4). Sbíhá se tu tedy posloupnost biskupů, osobní princip, apoštolská tradice a princip věroučný. b) Apoštolská tradice je jediná, zatímco gnosticimus je rozdělen na mnohé sekty. Tradice církve je jediná ve svých základních obsazích, které – jak jsme viděli – Irenej nazývá právě regula fidei či veritatis: a protože je jediná, vytváří jednotu skrze národy, skrze kultury, skrze různé národy; co do obsahu je všeobecná jako pravda, navzdory různostem jazyků a kultur. V knize Proti herezím se vyskytuje jedna velmi cenná věta: „Vždyť, ačkoliv je církev rozšířena po celém světě a sahá až do všech končin země, protože dostala od apoštolů a jejich učedníků víru, uchovává starostlivě toto hlásání a tuto víru, a jako by obývala jediný dům, věří jedním a týmž způsobem tyto pravdy, jako by měla pouze jednu duši a jedno srdce, a hlásá pravdy víry, učí jim a předává je jednomyslným hlasem, jako by měla jen jedna ústa. Vždyť i když jsou ve světě různé jazyky, obsah tradice je jediný a týž. A nemají jinou víru nebo jinou tradici ty církve, jež jsou v Německu, ani ty, které jsou ve Španělsku, ani ty, které jsou u Keltů (v Galii), ani ty východní, v Egyptě, v Lybii, ani ty, které jsou ve středu světa“ (1,10,1-2). /…/ c) Apoštolská tradice je nakonec „pneumatická“ - jak říká Irenej řecky, v jazyce, ve kterém své dílo psal - tj. duchovní, vedená Duchem svatým: řecky se duch řekne pneuma. Nejde totiž o předávání, které je svěřeno schopnosti více či méně učených lidí, ale Duchu Božímu. Ten garantuje věrnost předávání víry. Toto je „život“ církve, to co činí církev stále svěží a mladou, to znamená plodnou mnohými charismaty. Církev a Duch jsou pro Ireneje neoddělitelné: „Tuto víru“, čteme opět v jeho třetí knize Proti herezím, jsme dostali od církve a pečlivě ji uchováváme. Jako poklad velké ceny, skrytý ve vzácné nádobě, se stále omlazuje působením Božího Ducha a omlazuje i nádobu, ve které se skrývá… Kde je církev, tam je Duch svatý; a kde je Duch Boží, tam je církev a každá milost“ (3,24,1).“8
Svědectví je tedy způsob a možnost přístupu k teologické pravdě, o zprostředkování setkání zjevení a víry. Východiskem zůstává zjevení jakožto teologický princip, který se setkává s antropologickým podložím víry. Přístup k oběma umožňuje právě proces předávání tradice/svědectví. K dalšímu vývoji reflexe o tématu tradice bychom samozřejmě neměli pominout tridentský koncil a jeho dekret o posvátných knihách a tradicích, o kterém jsme však pojednali již v páté kapitole věnované interpretačnímu momentu zjevení.
6
u Ireneje není ještě přesně rozlišeno. srov. Irenej z Lyonu, AH III, 11, 8: „columna autem et firmamentum ecclesiam est Evangelium et Spiritus vitae“, cit. in LAITI, Ecclesiologia 20. 8 J. RATZINGER, Sv. Irenej z Lyonu in http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7509 (1.2. 2008), kráceno. 7
3
Pokusme se nyní nahlédnout do hlavních témat konstituce druhého vatikánského koncilu Dei verbum: 1. ZJEVENÍ A TRADICE Zjevení jakožto sebesdělení Boha člověku v dějinách je nám aktuálně k dispozici díky procesu předávání „tradice“. Tradice v plném slova smyslu je ono dvojí „předání/svěření“ jednak vydání Syna Otcem (viz Řím 8,32) a jednak Ježíšova vydanost velikonočním událostem, která dále pokračuje v „tradici“ slavení eucharistie. Každá další tradice ves smyslu „předávání“ se zakládá na tomto prvotním a základním vydání Boha v Ježíši9, kterým Bůh „předává“ sám sebe.10 Na prvním místě tedy stojí Traditio ve smyslu Božího zjevení-sebesdělení: v prvním a hlavním slova smyslu jde o tradování Boha, který předává světu sebe sama v Synu (až po prodloužení tohoto Božího „vydání se“ v eucharistii), teprve poté lze mluvit o traditio jako o dějinném procesu předávání křesťanské zvěsti atd. (V některých textech se proto rozlišuje mezi Tradicí s velkým T, jíž je samotný Kristus, a tradicí jako procesem utváření tradic, které mohou být ve jménu této prvotní Tradice přeformulovány. Někdy (viz dílo Y. Congara) bývá za „Tradici“ považováno prostě evangelium, tj. sám Ježíš přítomný v životě církve a za „tradice“ pak proces předávání evangelia, tedy konkrétní způsoby, jak vyjádřit evangelní zvěst (liturgie, svátosti, instituce, zvyky…).
Tradice je autentická tehdy, když dosvědčuje jedinečnost Ježíše Krista v dějinách spásy a její význam pro člověka každé doby. Víra církve má především uchovat živý vztah k zakládající události - tradici bychom tedy jistě neměli redukovat na pouhý lidský přenos evangelia přes staletí. Jistota zjevení nepochází z tradice připojené k Písmu, ale z Písma, které napojeno na tradici – jak už bylo řečeno v souvislosti s tridentským koncilem, je tu jediný živý depozit Božího Slova, který svěřen Božímu lidu a plnomocně a věrně interpretován magisteriem, které slouží Božímu slovu. Neztrácí se tím samozřejmě rozdíl mezi zakládajícím momentem zjevení a momentem, který zjevení aktualizuje.
2.
SUBJEKT TRADICE
Rozlišujeme dva typy subjektu tradice: transcendentní a historický. Transcendentní subjekt je Duch svatý, který aktualizuje přítomnost Vzkříšeného, zajišťuje celý proces předávání a stará se o to, aby toto předávání uchovalo integritu zjevení. Základním momentem je tu formace biblického kánonu, kde Duch působí jako ten, který inspiruje, dalším momentem jeho zásahu je jeho asistence při interpretaci zjevení. Ne všechno, co se odehrává v dějinách křesťanského společenství je však garantováno Duchem svatým, existují však některé konkrétní formy, u kterých jsme přesvědčeni, že tuto podporu-garanci Ducha mají. Patří k nim Písmo, apoštolská posloupnost, svátosti, předsednická služba společenství. Historickým subjektem tradice je společenství církve jako organizovaný, jednotný a uvnitř členitý celek, v němž zvláštní místo připisujeme církevním otcům, které povazujeme za kvalifikované svědky apoštolské víry. Vedle nich však na procesu předávání zjevení mají aktivní roli všichni věřící (srov. dále sensus fidei a consensus fidelium), teologové či učitelé církve, proroci a různé charismatické osobnosti církve, svědkové/světci, pastýři/magisterium (s jeho trojí funkcí střežit, posuzovat a definovat, co náleží k tradici)
3.
APOŠTOLSKOST TRADICE
9
srov. „initium fecit“ in LG 5 Srov. G. GIRARDI, Teologia fondamentale, Verona 2001, 31; E. CATTANEO, Trasmettere la fede. Tradizione, Scrittura e Magistero nella chiesa. Percorso di teologia fondamentale, Cinisello Balsamo 1999, 283-305. 10
4
Bůh ve své velké dobrotě zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením. Proto Kristus Pán, v němž je dovršeno celé zjevení svrchovaného Boha,11 dal apoštolům příkaz, aby evangelium, které už dříve přislíbili proroci a které on sám naplnil a vlastními ústy vyhlásil, kázali jako pramen veškeré spasitelné pravdy i celého mravního řádu všem lidem12 a sdělovali jim Boží dary. To věrně plnili jednak apoštolové, kteří ústním kázáním, příkladem a ustavováním řádu předávali to, co přijali z Kristových úst, ze styku s ním a z jeho skutků, i to, čemu se naučili z vnuknutí Ducha svatého, jednak ti apoštolové a učedníci apoštolů, kteří z vnuknutí téhož Ducha svatého zaznamenali poselství o spáse písemně.13 Aby se však v církvi stále zachovalo evangelium celé a živé, zanechali apoštolové jako své nástupce biskupy a „postoupili jim své učitelské místo“.14 Tato posvátná tradice a Písmo svaté obojího Zákona jsou jako zrcadlo, ve kterém církev putující na zemi nazírá Boha, od něhož všechno přijímá, až do času, kdy bude přivedena k patření na něho tváří v tvář, tak jak je.15 A tak apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno nepřetržitou posloupností až do konce věků. (DV 7-8)
Nemůžeme přijmout evangelní zvěst bez svědectví apoštolů a těch, kteří je následovali souvisí s historickým vývojem nauky i praxe – jak zajistit, aby tento vývoj byl legitimní, jak si udržet identitu? apoštolskost tradice neznamená fixovat „depozit víry“ na dobu apoštolů, ale počítá s legitimním vývojem nauky či praxe, která vychází z apoštolské víry, o které svědčí Písmo návrat k tradici dnes zaznamenáváme i u nekatolických církevních společenství
4. ECCLESIA SEMPER REFORMANDA
ortodoxie a ortopraxe jsou výsledkem neustálého procesu osvojování si pravdy, kde je důležité prohlubování autenticity tohoto osvojení, tj. neustálá konverze (intelektuální, morální, náboženská) od neautenticity k autentickému životu. Konverze se netýká jen jednotlivců, ale celé církve, odtud „reforma“ nebo „očista paměti“ u Jana Pavla II. pravdu se třeba uchopovat vždy znova, souvisí s neustálou konverzí a směřováním k autenticitě naše poznání pravdy totiž ještě stále roste, viz DV 8: Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci16, tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova.
5. TŘI ZÁKLADNÍ STRUKTURY PŘENOSU VÍRY: SLOVO, SLUŽBA, SVÁTOST
Počítá se s třemi dimenzemi víry: vyznání, slavení a svědectví o víře, odtud také tři základní struktury přenosu víry, jimiž je už zmíněné Slovo, služba a svátosti.17
Služba jako jedna ze základních struktur přenosu víry se rodí se smrtí apoštolů, ve snaze garantovat, aby originální poselství zůstalo živé a neporušené uprostřed různých dějinných proměn. Jde o mnohem širší kategorii než magisterium, tj. učitelský úřad církve.
11
srov. 2 Kor 1,20; 3,16-4,6 Srov. Mt 28,19-20 a Mk 16,15. Trid. koncil, Dekret o kanonických Písmech: Denz. 783 (1501). 13 Srov. Trid. koncil, uv. m.; 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 2: Denz. 1787 12
(3006). 14
Sv. Irenej, Adv. Haer. III, 3, 1: PG 7, 848; Harvey 2,9. srov. 1 Jan 3,2 16 srov. Lk 2,19 a 51 17 srov. GIRARDI, 32. 15
5
B) Historicita, vývoj a pluriformita křesťanské nauky a) Ukotvení výroků víry v dějinách Pravda a dějiny Jaký je vztah mezi dějinami a výroky víry, které považujeme za základní součást naší křesťanského vyznání? Neexistuje lidské poznání bez předpokladů, každé naše vědění i řeč o něm jsou podmíněn určitou strukturou předporozumění i strukturálními předsudky, tvrdí dokument Mezinárodní teologické komise z r. 1990 s názvem O interpretaci dogmat.18 Právě tato podmíněnost našeho myšlení i vůle určitou kulturou se setkává s univerzálními pravdami, které si uchovávají svou platnost a jsou anticipací čehosi definitivního, nepodmíněného a absolutního. jako pravdy je však uznáváme právě v historicky specifických situacích a kulturách. Zmíněný dokument, jak zřejmo už z jeho názvu pracuje s výrazem dogma,19 který pochází z řec. dokein (mínit, zdát se, považovat za dobré) a původně označoval disciplinární příkazy, etické normy, nebo mínění určité školy a až od 8. stol. se začal vyskytovat v křesťanských textech v souvislosti s naukou víry.20 Dnes tímto výrazem označujeme výroky víry, které mají zavazující a trvalou platnost pro všechny věřící. Dokument rozlišuje na jedné straně dogmata v širším slova smyslu, tj. předávané závazné svědectví církve o spásné Boží pravdě, „jak byla přislíbena ve Starém zákoně a definitivním způsobem zjevena ve své plnosti Ježíšem Kristem. Tato pravda zůstává přítomna v církvi prostřednictvím působení Ducha svatého.“21 Na druhé straně mluví o dogmatech v užším slova smyslu, kde je dogma definováno jako „určitá nauka, v níž církve předkládá definitivním způsobem určitou zjevenou pravdu, a to způsobem zavazujícím celek Božího lidu, takže popření této nauky je odvrhováno jako hereze a penalizováno vyloučením ze společenství církve.“22
Jakou pravdu obsahují dogmata?23 Říkáme, že pravda, kterou obsahují tyto závazné a veřejně formulované výroky víry, je pravdou dějinně spásnou: neboť právě dějiny jsou místem, kde se uskutečňuje naše spása. Klasické západní pojetí pravdy, tak jak jsme ho přejali od Aristotela, směřuje k tomu, že pravda je adaequatio rei et intellectus,24 tj. pravdou úsudku, která reprodukuje pravdu o věcech. Hebrejské pojetí spojuje pravdu s věrností, tj. zůstává vztahovou kategorií: být věrný Bohu znamená být v pravdě. Novozákonní alétheia poukazuje k neskrytosti, k tomu, co je možné vidět či poznávat viděním jako pravdivé. Ani jedna ani druhá biblická koncepce vlastně nepočítá s pravdou jako vlastnictvím pravdy, čímsi, co mi zcela náleží.
Dějinný faktor Může se dogma vyvíjet? V jakém smyslu? Pravdy/dogmata ovšem mají být normativní a účinné, i proto je zde možnost nově je formulovat. Nemění se význam dogmatu, ten zůstává stejný, neboť je součástí pokladu víry, avšak to, co se mění, je způsob hlásání, jeho interpretace.
18
srov. MTK, O interpretaci dogmat in POSPÍŠIL, Hermeneutika mystéria, 177. viz PAVELKOVÁ 20 srov. též KASPER, Dogma pod Božím slovem, 33-40. 21 MTK, O interpretaci dogmat, 186. 22 tamtéž, 187. 23 K pojetí pravdy v klasické západní tradici a v křesťanství viz např. W. KASPER, Dogma pod Božím slovem, 86-87. 24 tak např. TOMÁŠ AKVINSKÝ, De ver. +.1, a.2 ad.; Sth. I, q. 16 a.1 ad. 19
6
Domníváme se, že k nutnosti této proměny přispívá mj. komplexnost živé tradice, stejně jako omyly, spory, problémy, ale i limity dané možnostmi jazykového zachycení skutečnosti jako takové, nemluvě o vlivu dobového jazyka mentality, to vše přispívá k tomu, že konstatujeme jistou historickou podmíněnost dogmat, které tím však neztrácí na své normativitě. Při vývoji dogmat považujeme za hlavní faktory, které přispívají k prohlubování předávaných pravd: • asistenci Ducha sv. • teologickou reflexi • učitelský úřad církve (magisterium) • sensus fidei K prvým třem není třeba mnoho dodávat, poslední ze jmenovaných faktorů bude dobré objasnit poněkud blíže. Obecně sensus fidei překládáme jako „smysl/cit pro věci víry“. Jde tedy o smysl pro víru, který je vlastní Božímu lidu (smysl pro víru věřícího společenství) a dává mu účast na prorockém úřadu, je darem Božího Ducha (srov. LG 12). Sensus fidei působí na naši: • Schopnost přijmout Boží slovo • Schopnost hlubokého průniku do tajemství Božího oslovení • Schopnost zdravého úsudku • Aplikace poznaného na život Není však autonomní, není jediným měřítkem rozlišování v duchovních věcech, potřebuje být neustále konfrontován s magisteriem i teologií. Může být větší či menší podle hloubky našeho přilnutí ke Kristu. Existují určitá kritéria, kterými můžeme poměřovat, zda autenticita určitého tvrzení, které připisujeme našemu smyslu pro víru, je skutečně věrohodná. Sensus fidei má být 1. v souladu s depozitem víry 2. doplněn náležitou ortopraxí 3. univerzální: určité tvrzení musí být sdíleno všemi po dostatečně dlouhou dobu na různých místech Dále odlišujeme také sensus fidelium – smysl pro víru, který je vlastní celému Božímu lidu jakožto společenství (srov. LG 12). Další kategorií je consensus fidelium, o němž blíže mluví např. dokument O interpretaci dogmat25 a který znamená souhlas, přisvědčení všech věřících tomu, co tvoří poklad víry církve.
Vztah teologie-magisterium-sensus fidei: Především je třeba konstatovat jejich hlubokou jednotu, danou jednak osobou (teolog může být biskupem se s.f.) a jednak předmětem (jediný předmět může být nazírán z různých úhlů, i napětí). Rozdíl mezi nimi spatřujeme ve třech funkcích, v jejich základě je lingvistické rozlišení. Rozeznáváme tak Konstatující, vědecký jazyk teologie Performativní, exhortativně-normativní jazyk magisteria Expresivně-komunikační, poetický jazyk sensus fidei Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi. Všechen svatý lid, sjednocený se svými pastýři, lne pevně k tomuto pokladu a setrvává ustavičně v apoštolském učení a společenství, v lámání chleba a modlitbě; tak se při uchovávání, uskutečňování a vyznávání předané víry vytváří jedinečný soulad biskupů a věřících. Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, 25
srov. O interpretaci dogmat, 194.
7
neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.
Pluriformita a jednota církevní nauky -
-
-
-
prakticky až do IIVC nemožné hovořit o různých formulacích věroučných otázek, s koncilem došlo ke změně předpokladů, která dovolila mj. přijetí ještě nedávno odsouzené „theologie nouvelle“ a jejího důrazu na personální charakter zjevení a naznačení limitů novotomistické filozofie v kontextu soudobého myšlení pluralismus v teologii nyní již možný, ale i se všemi obtížemi, které to přináší (fragmentárnost, ne každý pluralismus je přijatelný: ve jménu pluralismu nemohu měnit základní přesvědčení, jež jsou součástí naší víry) pluralismus v teologii není nový jev, pouze v relativně krátkém období (1869-1965) jsme se domnívali, že je možné se držet jediného typu teologie, jediného způsobu vyjádření víry začíná se rozlišovat mezi výroky víry, které vyjadřují události víry a těmi, které nám podávají jistou interpretaci nebo úvahy nad vírou26
8.2 Magisterium a teologie v církvi A) Specificita a komplementarita úkolů Tomáš Akvinský rozlišovat magisterium cathedrae pastoralis a magisterium cathedrae magistralis. První náleželo biskupům, druhé teologům. Dnes používáme pouze termín magisterium či učitelský úřad, jímž míníme nauku biskupů. Těm je svěřeno „magisterium authenticae“, ve smyslu, že věřící jsou výrokům jejich úřadu zavázáni věřit.27 Biskupové jsou Kristem pověření svědkové Slova, jejich prvním úkolem je hlásat evangelium a starat se o to, aby jim svěřené církevní společenství žilo podle víry. Více viz dokument Církevní povolání teologa (1990) a MTK Vzájemný vztah mezi magisteriem církve a teologií (1976).
B) Teologická interpretace dogmat V dokumentu MTK, Teologická interpretace dogmat nalezneme důležitý důraz na prvořadé místo Slova, které má své místo i v interpretaci dogmat: jako věřící se máme zabývat událostmi, které prostředkují zjevení a víru. Dogma se nachází uvnitř paradosis (tradice) církve. Právě tak služba (včetně služby magisteria) je podřízena slovu, neboť jejím úkolem zůstává odkazovat na událost onoho základního předání/vydání Boha-Božího Syna člověku. Dogmata tak mají být interpretována jako Verbum rememorativum, demonstrativum, prognosticum, tj. slova, která jsou připomínkou dějin spásy, která ukazují, jak dnes můžeme vstoupit do této živé a aktuální spásné pravdy a konečně jsou slovem, které ohlašuje budoucí eschatologické dovršení dějin spásy. Všechna dogmata jsou christocentrická, apoštolská a univerzální a mají antropologické určení, tj. jsou zde pro člověka, aby mohly napomoci našemu přijetí Božího oslovení.
26 27
viz např. MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, L´unitá della fede a pluralismo della fede (1972) tj. nejde o „autentické“ magisterium, jako by všechna ostatní byla „neautentická“
8
