[7]
Předmluva
Rukopis s názvem David Golder, zaslaný poštou, v roce 1929 nadchl Bernarda Grasseta natolik, že se ho rozhodl ihned vydat. Chtěl dát autorovi podepsat smlouvu, a tu si všiml, že autor v obavě z neúspěchu nenapsal jméno ani adresu, ale jen číslo poštovní schránky. Uveřejnil proto novinový inzerát, v němž tajemného spisovatele vyzýval, aby se přihlásil. Když se mu o pár dní později přišla představit Irène Némirovská, Bernard Grasset jen stěží uvěřil, že tato mladá, na pohled tak veselá a uhlazená žena, která žila ve Francii pouhých deset let, opravdu napsala tak jiskřivou, krutou, smělou a zejména dokonale zvládnutou knihu. Dílo, jaké se spisovateli podaří, když vyzraje. Ačkoli ji už obdivoval, přetrvávající pochybnosti ho vedly k dlouhému vyptávání, aby se ujistil, že nepřišla pouze půjčit jméno nějakému slavnému spisovateli, toužícímu zůstat v utajení. Když David Golder vyšel, kritika ho jednomyslně ocenila, takže se Irène Némirovská rázem proslavila a stala se miláčkem spisovatelů navzájem tak odlišných, jako byl Joseph Kessel, sám Žid, a Robert Brasillach, antisemita a krajně pravicový monarchista. Ten vychvaloval čistotu stylu nováčka mezi francouzskými literáty. Irène Némirovská se narodila v Kyjevě, ale francouzštinu se učila od nejútlejšího dětství od guvernantky. Hovořila plynně rovněž rusky, polsky, anglicky, baskicky a finsky a rozuměla jidiš, jehož stopy nacházíme v jejím díle Psi a vlci z roku 1940. Irène Némirovské okázalý vstup do literatury hlavu nezamotal. Dokonce se podivovala, jakou senzaci David Golder vyvolal, sama ho bez falešné skromnosti označovala slovy „drobný román“. Dvaadvacátého ledna 1930 napsala jedné přítelkyni: „Jak si můžete myslet, že bych na své staré přítel-
[8]
FRANCOUZSKÁ SUITA
kyně mohla zapomenout kvůli knížečce, o níž se mluví čtrnáct dní a stejně rychle se na ni zapomene, jako se v Paříži zapomíná na všechno?“ Irène Némirovská se narodila 11. února 1903 v Kyjevě v jazykovém prostředí jidiš. Její otec Léon Némirovsky (hebrejským jménem Arieh) pocházel z rodiny původem z ukrajinského městečka Němirov, jednoho z významných center chasidismu v osmnáctém století. Měl tu smůlu, že se narodil v roce 1868 v Jelizavetgradu, městě, kde v roce 1881 vypukla silná vlna pogromů proti ruským Židům, která trvala několik let. Léon Némirovsky, jehož rodině se dařilo v obchodování s obilím, hodně cestoval, nakonec zbohatl ve finančnictví a stal se jedním z nejbohatších bankéřů v Rusku. Na jeho navštívence se psalo: Léon Némirovsky, předseda rady Obchodní banky ve Voroněži, člen správní rady Banque de l’Union v Moskvě, člen rady Soukromé obchodní banky v Petrohradě. Zakoupil rozlehlé sídlo v klidné ulici obklopené zahradami a lipami ve výše položené městské čtvrti. Irène svěřené do péče guvernantky se dostalo vzdělání od skvělých domácích učitelů. Protože rodiče o domov nejevili valný zájem, byla velice nešťastným a osamělým dítětem. Otec, jehož zbožňovala a obdivovala, byl velmi zaměstnán a většinou pobýval na cestách nebo hrál o celé jmění v kasinu. Matka, která si dávala říkat Fanny (podle svého hebrejského jména Fajga), ji porodila, jen aby udělala radost svému bohatému manželovi. Dceřino narození však vnímala jako první známku chátrání své ženskosti a starost o dítě ponechala chůvě. Fanny Némirovská (Oděsa 1887 – Paříž 1989) k dceři pociťovala značnou nechuť a nikdy jí neprokázala sebemenší známku lásky. Celé hodiny trávila před zrcadlem a pátrala po vráskách, líčila se, dávala se masírovat a po zbytek času pobývala mimo domov a vyhledávala mimomanželská dobrodružství. Pokud šlo o její krásu, byla velmi marnivá a s hrůzou sledovala, jak její svěžest uvadá a jak se proměňuje v ženu, která se brzy bude muset spokojit s gigoly. Aby si dokazovala, že je dosud mladá, odmítala dospívající Irène považovat za něco jiného než malou holčičku a dlouho ji nutila, aby se oblékala a česala jako školačka. Během guvernantčina volna bývala Irène ponechávána sama sobě. Utíkala se k četbě, začínala psát a zoufalství se bránila tím, že si vypěstovala zuřivou nenávist k matce. Zuřivost a nepřirozenost vztahů mezi matkou a dcerou zaujímají v díle Irène Némirovské ústřední místo. Ve Víně osamění se tak dočítáme:
P Ř E D M L U VA
[9]
„V srdci k matce chovala podivnou nenávist, která jako by rostla zároveň s ní...“ „Ve slově ‚máma‘ nikdy nevyslovovala obě slabiky jasně; cedila je skrze sevřené rty a slabiku „ma“ vyrážela s jakýmsi rychlým zavrčením, jako by si ji namáhavě s tlumenou a potměšilou bolestí rvala ze srdce.“ Nebo také: „Matčina tvář zkřivená bolestí se přiblížila; viděla, jak ty nenáviděné oči metají blesky a rozšiřují se hněvem i strachem...“ „Bůh řekl: ‚Má je pomsta i odplata...‘ Škoda, já nejsem žádná světice, nedokážu jí odpustit! Počkej, jen počkej, však uvidíš! Doženu tě k pláči, jakos mě dohnala k pláči ty!... Jen počkej, matičko!“ Pomsta se zhmotnila vydáním Plesu, Jezabel nebo Vína osamění. Nejsilnější díla Irène Némirovské se odehrávají v židovském a ruském prostředí. V díle Psi a vlci líčí buržoazii z první kupecké gildy, která se mohla usadit v Kyjevě, městě v zásadě Židům zakázaném z příkazu Mikuláše I. Irène Némirovská se nezříkala židovské kultury východní Evropy, v níž žili její prarodiče (Jakov Margulis a Bella Ščedrovičová) a rodiče, i když se z ní vymanili, jakmile zbohatli. V jejích očích bylo však zacházení s penězi a následné hromadění majetku poskvrněno hanbou, ačkoli sama v mládí i v dospělosti vedla život bohaté měšťanky. Při popisování společenského vzestupu Židů přejímá nejrůznější antisemitské předsudky a přisuzuje Židům negativní stereotypy své doby. Z jejího pera vycházejí nadmíru krutě a pejorativně vykreslené portréty, na své soukmenovce pohlíží s jakýmsi fascinovaným úděsem, přestože sama přiznává, že s nimi sdílí společný osud. V tom jí tragické události později daly plně za pravdu. Kolik sebenenávisti nacházíme v jejích textech! V závratném balancování se nejprve přiklonila k představě, že Židé patří k méněcenné „židovské rase“, jejíž rozlišovací znaky se dají snadno rozpoznat, ačkoli nelze mluvit o žádných lidských rasách ve smyslu, v jakém se toto slovo používalo ve třicátých letech a zejména v nacistickém Německu. Uveďme si několik specifických rysů přisuzovaných v jejím díle Židům, a ukázku slovníku použitého k jejich vylíčení, který z nich dělal lidskou skupinu vyznačující se společnou charakteristikou: kudrnaté vlasy, zakřivený nos, ochablá ruka, dlouhé zahnuté prsty a nehty, snědá, zažloutlá nebo olivová pleť, černé vodnaté oči blízko sebe, neduživé tělo, husté černé pejzy, zsinalé tváře,
[10]
FRANCOUZSKÁ SUITA
nepravidelný chrup, pohyblivé chřípí, a k tomu přidejte hrabivost, svárlivost, hysterii, atavistickou schopnost „prodávat a kupovat nejrůznější cetky, směňovat peníze, dělat obchodní cestující či překupníky falešných krajek nebo pašované munice...“ Znovu a znovu slovy drásá onu „židovskou verbež“, když v Psech a vlcích píše: „Jako všechny Židy ho specificky židovské vady šokovaly ostřeji a bolestněji než křesťana. A ta houževnatá energie, ta téměř divoká potřeba získat to, co člověk chce, to zaslepené opovržení tím, co si může myslet druhý, to vše v jeho mysli spadalo pod jedinou nálepku: ,židovská nestydatost‘.“ Paradoxně, tento román uzavírá jakousi něhou a zoufalou věrností: „Takoví jsou mí lidé; taková je moje rodina.“ Ale náhle perspektivu převrací a o Židech píše: „Ach, jak nenávidím to vaše hraní si na Evropany! To, co vy nazýváte úspěchem, vítězstvím, láskou, nenávistí, já nazývám penězi! To je jiné slovo pro totéž!“ Přitom Némirovská neznala nic ze židovské spirituality ani z bohatství a rozmanitosti východoevropské židovské kultury. V rozhovoru z 5. července 1935 pro L’Univers israélite tvrdila, že je hrdá na to, že je Židovka, a těm, kdo ji považovali za nepřítele vlastního národa, odpovídala, že v Davidu Golderovi nevykreslila „francouzské izraelity, usazené v jejich zemi už po generace, pro něž otázka rasy opravdu nic neznamená, ale právě Židy dostatečně kosmopolitní, u nichž láska k penězům převážila nad jakýmkoli jiným citem“. David Golder, román, který začala autorka psát v Biarritzu v roce 1925 a dokončila ho v roce 1929, líčí epopej židovského finančního magnáta Goldera původem z Ruska: jeho vzestup, jeho slávu a poté spektakulární krach jeho banky. Jeho stárnoucí manželka Gloria, notorická nevěrnice vedoucí okázalý život, vyžaduje stále víc peněz na vydržování milence. Starý Golder, kdysi postrach burzy, zbídačelý, poražený, se opět stává Židáčkem, jímž býval v mládí v Oděse. Z lásky k nevděčné a frivolní dceři se náhle rozhodne, že získá bohatství zpět. Když se mu podaří naposledy zvítězit, umírá vyčerpáním za bouře na nákladní lodi s několika slovy v jidiš na rtech. V poslední hodince je u něho židovský vystěhovalec, který se spolu s ním nalodil v Simferopolu na cestu do Evropy v touze po lepším životě. Golder tak zemřel takřka mezi svými.
P Ř E D M L U VA
[11]
Když Némirovští ještě žili v Rusku, vedli nákladný život. V létě jezdívali na Krym nebo do Biarritzu, do Saint-Jean-de-Luz, Hendaye nebo na Azurové pobřeží. Irènina matka pobývala v přepychovém hotelu, zatímco její dcera s guvernantkou bývaly ubytovány v penzionu. Po smrti své francouzské učitelky začala Irène ve věku čtrnácti let psát. Sedávala na otomanu se sešitem na kolenou. Vypracovala si romanopiseckou metodu inspirovanou Ivanem Sergejevičem Turgeněvem. Když začínala psát román, nepsala pouze vlastní příběh, nýbrž také všechny úvahy, které ji na jeho základě napadaly, bez jakékoli autocenzury nebo škrtání. Navíc dopodrobna znala všechny své postavy včetně těch nejpodružnějších. Celé sešity zaplnila vylíčením jejich vzhledu, povahy, vzdělání, dětství i jednotlivých etap jejich života. Když všechny postavy dosáhly tohoto stupně propracovanosti, červenou a modrou tužkou podtrhala základní rysy, které chtěla zachovat; někdy šlo o pouhých pár řádek. Rychle přešla ke kompozici románu, vylepšovala ho a nakonec napsala konečnou verzi. Ve chvíli, kdy vypukla říjnová revoluce, Némirovští od roku 1914 obývali velký a krásný dům v Petrohradě. „Byt (...) byl postaven tak, že z předsíně se dalo dohlédnout až do nejzadnějších místností; široce otevřenými dveřmi byla vidět řada bílých, zlatem zdobených salonů,“ píše ve značně autobiografickém románu Víno osamění. Petrohrad je mytické město pro mnoho ruských spisovatelů a básníků. Irène Némirovská ho považovala jen za sled temných, zasněžených ulic, v nichž se honil ledový vítr od zkažených a páchnoucích vod kanálů a Něvy. Léon Némirovsky musel často jezdit kvůli práci do Moskvy, kde si od důstojníka carské gardy, v té době přiděleného na ruské velvyslanectví v Londýně, pronajímal zařízený byt. Ve snaze dostat rodinu do bezpečí Némirovsky do Moskvy odvezl celou rodinu, ale právě tam v říjnu 1918 propukly nejprudší revoluční boje. Zatímco venku zuřila střelba, Irène prozkoumávala knihovnu onoho vzdělaného důstojníka jménem Des Esseintes. Objevila Huysmanse, Maupassanta, Platóna a Oscara Wilda. Její nejoblíbenější knihou byl Obraz Doriana Graye. Dům nebylo z ulice vidět, stál mezi jinými budovami a obklopen byl dvorem odděleným od ulice jiným, vyšším domem. Následoval další, kruhový dvůr a další dům. Když venku nikdo nebyl, Irène tajně chodila dolů sbírat nábojnice. Po pět dní žila celá rodina v bytě, kde jedinými zásobami byl pytel brambor, krabice čokolád a sardinky. Když se boje dočasně utišily, Né-
[12]
FRANCOUZSKÁ SUITA
mirovští se vrátili do Petrohradu, a když bolševici vypsali na hlavu Irènina otce odměnu, byl nucen se skrývat. V prosinci 1918 využil toho, že hranice nebyly dosud uzavřeny, a zorganizoval útěk rodiny převlečené za venkovany do Finska. Irène strávila rok v osadě skládající se ze tří dřevěných stavení uprostřed zasněžených polí. Doufala, že se bude moci do Ruska vrátit. Během dlouhého čekání se otec často vydával do Ruska inkognito a snažil se zachránit majetek. Irène poprvé zažívala chvíle klidu a míru. Dospěla v ženu a začala psát básně v próze inspirované Oscarem Wildem. Situace v Rusku se stále zhoršovala a bolševici se nebezpečně přibližovali. Némirovští se vydali na dlouhou cestu do Švédska. Strávili tři měsíce ve Stockholmu. Irène si uchovala vzpomínku na fialové šeříky kvetoucí na jaře ve dvorech a zahradách. V červenci 1919 se rodina nalodila na malou nákladní loď, která je měla odvézt do Rouenu. Pluli deset dní bez mezipřistání a zažili strašlivou bouři, která inspirovala dramatickou závěrečnou scénu z Davida Goldera. V Paříži Léon Némirovsky nastoupil do vedení jedné pobočky své banky a mohl tak získat zpět své jmění. Irène Némirovská se zapsala na Sorbonnu a s vynikajícím prospěchem vystudovala filozofickou fakultu. Její první román David Golder nebyl žádnou prvotinou. V literatuře debutovala zasláním toho, co nazvala „krátkými žertovnými povídkami“, do ilustrovaného čtrnáctideníku Fantasio, který vycházel vždy prvního a patnáctého dne v měsíci. Tam povídky uveřejnili a za každou jí vyplatili šedesát franků. Pak si udělala jméno, když nabídla povídku do Matin, který ji rovněž otiskl. Následovala povídka a novela v časopise Oeuvres libres a Nedorozumění, první román – napsaný v roce 1923, na němž začala pracovat, když jí bylo osmnáct let –, a o rok později Geniální dítě, novela, později nazvaná Zázračné dítě, již vydal týž nakladatel v únoru 1926. Tato povídka líčí tragický příběh Ismaëla Barucha, židovského dítěte narozeného v oděské chudinské čtvrti. Jeho naivní básnické nadání okouzlilo šlechtice, který chlapce vytáhl ze škarpy a přivedl ho do paláce, aby rozptýlil svou nudící se milenku. Hýčkaný chlapec žije šťastně u nohou kněžny, která ho považuje za jakousi cvičenou opičku. Když hoch po dlouhé krizi začne dospívat, ztratí půvab, jímž ho obdařilo dětství, a na písničky a básničky, které mu kdysi vynesly štěstí, pohlíží
P Ř E D M L U VA
[13]
s opovržením. Inspiraci hledá v tom, co přečetl, ale vzdělanost z něho génia neudělá, naopak, zničí jeho originalitu a přirozenost. Kněžna ho opustí jako nepotřebnou věc a Ismaëlovi nezbývá než se vrátit, odkud přišel: do židovské čtvrti v Oděse a do jejích chudinských brlohů. Ale nikdo v tom asimilovaném mladíkovi Ismaëla nepozná. Soukmenovci ho odvrhnou, a protože na tomto světě pro něho není místa, jde se utopit do zahnívajících vod přístavu. Ve Francii život Irène Némirovské nabývá méně hořké podoby. Némirovští se asimilují a v Paříži vedou skvělý život bohaté buržoazie. Společenské večírky, večeře se šampaňským, plesy, přepychová letoviska. Irène miluje pohyb, tanec. Účastní se všech oslav a večírků. Jak sama připouští, flámuje. Občas hraje v kasinu. Druhého ledna 1924 napsala přítelkyni: „Prožila jsem úplně bláznivý týden: ples za plesem, a ještě mám trochu špičku a obtížně se vracím na cestu povinností.“ Jindy v Nice: „Zmítám se jako praštěná, až se za to stydím. Tančím večer i ráno. Denně pořádají v různých hotelích nadmíru elegantní večery, a protože mě má dobrá hvězda obdařila několika gigoly, skvěle se bavím.“ Po návratu z Nice: „Pro jednou... jsem nebyla rozumná... Večer před odjezdem se u nás pořádal ples v hotelu Negresco. Tancovala jsem jako bláznivá až do dvou do rána a pak jsem šla flirtovat do ledového průvanu a pila jsem studené šampaňské.“ O pár dní později: „Přijela za mnou Šura, dvě hodiny mi kázala: prý moc koketuju, a to je špatné, takhle motat hlavu mladíkům... Víte, že jsem vyhodila Henryho, který za mnou onehdy přišel celý bledý, oči navrch hlavy, vypadal zle a v kapse měl revolver!“ Ve víru jednoho takového večera potká Michaila Epsteina, řečeného Michel, „malého, velmi snědého bruneta“, který se jí záhy začne dvořit. V Petrohradě získal diplom inženýra v oboru fyziky a elektřiny. Pracuje jako zmocněnec v Bance severských zemí v ulici Gaillon. Zalíbí se jí, flirtuje s ním a v roce 1926 si ho bere za muže. Usadili se v čísle 10 na třídě Constanta-Coquelina v krásném bytě, jehož okna vedou do velké klášterní zahrady na levém břehu Seiny. V roce 1929 se jim narodila holčička Denise. Když se Fanny dozvěděla, že se stala babičkou, věnovala své dceři plyšového medvídka. Druhá dcera, Élisabeth, se narodila 20. března 1937.
[14]
FRANCOUZSKÁ SUITA
Némirovské navštěvují přátelé jako Tristan Bernard nebo herečka Suzanne Devoyodová, sami chodí ke kněžně Obolenské. Irène si léčí astma v lázních. Filmoví producenti koupili práva na adaptaci Davida Goldera, jehož ve filmu Juliena Duviviera ztělesnil Harry Baur. Ačkoli byla Irène Némirovská tak proslulá a tolik si zamilovala Francii a její dobrou společnost, nezískala francouzské občanství. V souvislosti s válečnou psychózou roku 1939 a po desetiletí, během něhož prudce vzplál antisemitismus, který Židy ocejchoval jako škodlivé, hamižné, bojechtivé vetřelce bažící po moci, měšťáky a zároveň revolucionáře a válečné štváče, se Irène Némirovská rozhodla přestoupit i s dcerami ke křesťanství. Pokřtěna byla 2. února 1939 brzy ráno v kapli Panny Marie v Paříži rodinným přítelem, monsignorem Ghikou, rumunským biskupem a knížetem. V předvečer vyhlášení druhé světové války 1. září 1939 Irène a Michel Epsteinovi odvezli dcerky Denise a Élisabeth do Issy-l’Évêque v departementu Saône-et-Loire i s chůvou Cécile Michaudovou, která z této vesnice pocházela. Chůva děti svěřila do péče své matky paní Mitainové. Irène a Michel Epsteinovi se vrátili do Paříže a dcerky navštěvovali, dokud nebyla v červnu 1940 ustavena demarkační čára. Zákon vyhlášený 3. října 1940 Židům přiřkl nižší společenské a právní postavení, takže se z nich stávají páriové. Na základě rasových kritérií zejména stanovuje, kdo je podle francouzského státu Žid. Némirovští, kteří se nechali zaregistrovat v červnu 1941, jsou jednak Židé, jednak cizinci. Michel už nesmí pracovat v Bance severských zemí; nakladatelství „arizují“ zaměstnance i vydávané autory, takže Irène už nemůže publikovat. Oba odjíždějí z Paříže za dcerami do Issy-l’Évêque, kde bydlí ve stejném hotelu jako vojáci a důstojníci wehrmachtu. V říjnu 1940 je vyhlášen zákon o „cizích státních příslušnících židovské rasy“. Je stanoveno, že mohou být internováni do koncentračních táborů nebo do přiděleného místa pobytu. Zákon z 2. června 1941, nahrazující první statut Židů z října 1940, jejich situaci ještě zhoršuje. Je to předehra k zatýkání, internaci a deportaci do nacistických vyhlazovacích táborů. Křestní list Némirovským není k ničemu. Malá Denise nicméně jde k prvnímu přijímání. Když začne být povinné nošení židovské hvězdy, chodí do obecní školy s černožlutou hvězdou viditelně našitou na kabátě.
P Ř E D M L U VA
[15]
Po ročním pobytu v hotelu Némirovští konečně ve vsi najdou k pronajmutí rozlehlý dům. Michel Epstein napíše dcerce Denise veršovanou násobilku. Irène Némirovská si nedělá iluze a nepochybuje, že všechno dopadne tragicky. Hodně však čte a píše. Každý den po snídani odchází. Někdy ujde i deset kilometrů, než najde místo, které jí vyhovuje. Pak začne pracovat. Odpoledne po obědě se tam opět vrací a domů přichází až večer. V letech 1940–42 jsou nakladatelství Albin Michel a ředitel antisemitských novin Gringoire ochotni vydávat jí povídky pod dvěma pseudonymy: Pierre Nérey a Charles Blancat. V letech 1941–42 v Issy-l’Évêque Irène Némirovská, která stejně jako její manžel nosila žlutou hvězdu, napsala Čechovův život, Podzimní ohně (vyjdou až na jaře 1957) a pustila se do ambiciózní práce na Francouzské suitě, k níž měla čas dopsat slovo „konec“. Dílo se skládá ze dvou knih. První část, Červnová bouře, je sledem obrazů z porážky. Druhá, nazvaná Dolce, má podobu románu. Jako obvykle Némirovská začíná psaním poznámek o probíhající práci a úvah o situaci ve Francii. Sepisuje seznam postav, jak hlavních, tak vedlejších, ověřuje, že je použila všechny správně. Sní o tisícistránkové knize vystavěné jako pětidílná symfonie. Podle rytmu a tonality. Vzorem jí je Beethovenova Pátá symfonie. Dvanáctého června 1942, pár dní před zatčením, pochybuje o tom, že bude mít k dokončení započatého díla dost času. Má tušení, že jí mnoho času nezbývá. Dál ale souběžně s psaním knihy pracuje na poznámkách. Tyto jasnozřivé a cynické zápisky nesou název Poznámky o stavu Francie. Svědčí o tom, že Irène Némirovská si nedělá žádné iluze o postojích netečné, „nenáviděníhodné“ masy Francouzů k porážce a kolaboraci, ani o svém vlastním osudu. Do záhlaví první stránky napíše: Aby se toto břímě zvednout dalo, je třeba, Sisyfe, tvé odvahy. K té práci nebojím se námahy, leč cíl je daleko a času je tak málo. Odsuzuje strach, zbabělost, smiřování se s ponížením, s pronásledováním a zabíjením. Je osamělá. V literárních a nakladatelských kruzích
[16]
FRANCOUZSKÁ SUITA
je jen málo těch, kdo se nepřiklonili ke kolaboraci. Denně chodí naproti pošťákovi, ale ten pro ni nikdy žádnou poštu nemá. Nesnaží se uniknout osudu útěkem, například do Švýcarska, které Židy z Francie spoře přijímá, zejména ženy a děti. Cítí se tak opuštěná, že 3. června sepíše závěť určenou opatrovnici svých dcer, aby se o ně mohla postarat, až jejich otec i matka zemřou. Irène Némirovská vydává jasné pokyny, vypočítává všechen majetek, který se jí podařilo zachránit a který by mohl vynést peníze na nájem, na otop, na nákup kamen, na přijetí zahradníka, který by se staral o užitkovou zahradu, takže by v době přídělů poskytovala zeleninu; uvádí adresu lékaře pečujícího o zdraví dcer, upřesňuje, jak mají být živeny. Ani slovo pobouření. Pouze bere situaci takovou, jaká je, a ta je zoufalá. Třetího července 1942 napsala: „Rozhodně, ledaže by to trvalo dlouho a tím trváním se komplikovalo! Ale ať už to skončí dobře, nebo špatně!“ Situaci vnímá jako řadu prudkých otřesů, které by ji mohly zabít. Jedenáctého července pracuje v borovém lese, sedí na modrém svetru „uprostřed oceánu shnilého listí, zmoklého za bouřky minulé noci, jako na voru, s nohama složenýma pod sebou“. Téhož dne napsala svému redaktorovi z nakladatelství Albin Michel dopis, který jasně svědčí o její jistotě, že nepřežije válku, kterou Němci a jejich spojenci vyhlásili Židům: „Milý příteli... myslete na mne. Hodně jsem psala. Předpokládám, že to budou díla posmrtná, ale ubíhá tím čas.“ Třináctého července 1942 francouzští četníci zazvonili Némirovským u dveří. Přišli zatknout Irène. Šestnáctého července byla internována do sběrného tábora v Pithiviers v kraji Loiret. Na druhý den byla transportem číslo 6 deportována do Osvětimi. Byla zaregistrována ve vyhlazovacím táboře Birkenau, velmi zesláblá se dostala na Revier* a 17. srpna 1942 byla zavražděna. Po Irènině odchodu Michel Epstein nepochopil, že zatčení a deportace znamenají smrt. Každý den čekal, že se vrátí, a vyžadoval, aby se při každém jídle u stolu prostíralo i pro ni. V zoufalství zůstal s dcerami v Issy* Revier: ošetřovna v Osvětimi, kam byli ve strašlivých podmínkách soustřeďováni vězni příliš nemocní na to, aby šli pracovat. Příslušníci SS je pravidelně nakládali do nákladních aut a vozili do plynových komor.
P Ř E D M L U VA
[17]
-l’Évêque. V dopise maršálu Pétainovi vysvětloval, že jeho žena má chatrné zdraví, a žádal, aby mohl do pracovního tábora nastoupit místo ní. Odpovědí vichystické vlády bylo Michelovo zatčení v říjnu 1942. Nejprve byl internován v Creusot, později v Drancy, kde mu podle záznamů o prohlídce bylo zabaveno 8500 franků. I on byl dopraven do Osvětimi, a to 6. listopadu 1942, a hned po příjezdu zabit v plynové komoře. Hned po zatčení Michela Epsteina četníci zašli do obecní školy, aby zadrželi i malou Denise, ale její učitelce se podařilo schovat ji v uličce mezi postelemi. Francouzští četníci se nenechali odradit a na obě holčičky se zaměřili, všude je hledali, aby je poslali na stejnou smrt jako jejich rodiče. Jejich opatrovnice byla dostatečně duchapřítomná, odpárala Denise židovskou hvězdu ze šatů a obě děti v skrytu převezla přes celou Francii. Několik měsíců strávily nejprve v klášteře, později ve sklepeních v oblasti Bordeaux. Když dívky po válce ztratily naději, že se rodiče vrátí, přišly žádat o pomoc babičku, která válku přežila v Nice v naprostém pohodlí. Odmítla jim otevřít a přes dveře křičela, že jestliže jim rodiče umřeli, měly by jít do sirotčince. Umřela ve sto dvou letech ve svém velkém bytě na třídě Prezidenta Wilsona. V trezoru se nenašlo nic jiného než dvě knihy Irène Némirovské: Jezabel a David Golder. Historie uveřejnění Francouzské suity se v mnoha ohledech podobá zázraku: zaslouží si být zmíněna. Když opatrovnice utíkala s oběma dětmi, vzala s sebou kufr s fotografiemi, rodinnými doklady a tímto posledním autorčiným rukopisem, psaným droboučkým písmem, aby se ušetřil inkoust a nekvalitní válečný papír. Irène Némirovská ve svém posledním díle nastínila nelítostný portrét skleslé, poražené a okupované Francie. Kufr provázel Élisabeth a Denise Epsteinovy z jednoho nejistého a dočasného úkrytu do druhého: nejprve do katolického penzionátu. Jen dvě jeptišky věděly, že dívky jsou Židovky. Denise nejprve dali falešné jméno, ale ona si na ně nedokázala zvyknout a ve třídě byla neustále napomínána, že neodpovídá, když ji vyvolají. Pak jejich stopu našli neodbytní četníci, kteří neměli na práci nic důležitějšího než honit pro nacisty dvě židovské děti. Dívky odešly z penzionátu. Ve sklepě, kde strávily několik týdnů, De-
[18]
FRANCOUZSKÁ SUITA
nise dostala zánět pohrudnice; lidé, kteří ji skrývali, se ji neodvažovali vzít k lékaři a jediné, čím ji léčili, byla borová pryskyřice. Když je málem znovu objevili, musely opět prchnout i se vzácným kufrem, který byl vždy připraven pro případ útěku. Než nastoupily do vlaku, opatrovnice Denise nařídila: „Ať vám není vidět nos!“ Když se z koncentračních táborů začali vracet ti, kdo přežili, a přijížděli na Východní nádraží, Denise a Élisabeth tam chodily den co den. S cedulkou se svým příjmením chodily i do hotelu Lutétia, kde bylo zřízeno přijímací středisko pro vracející se deportované osoby. Jednou se Denise rozběhla, protože se jí zdálo, že na ulici poznává matčinu postavu. Denise vzácný sešit zachránila. Neodvažovala se ho otevřít, stačilo jí ho vidět. Jednou se přece jen odhodlala podívat na jeho obsah, ale příliš to bolelo. Plynula léta. Spolu se sestrou Élisabeth, která pod jménem Élisabeth Gilleová pracovala jako redaktorka, se rozhodly, že poslední matčino dílo věnují Památníku současné literatury, aby zůstalo uchováno. Než se s ním však rozloučily, chtěla ho Denise přepsat. Za pomoci silné lupy se pustila do dlouhého a namáhavého luštění. Tak se Francouzská suita dostala do počítačové paměti a poté byla potřetí přepsána do definitivní podoby. Nešlo, jak se Denise zprvu domnívala, o pouhé poznámky, o soukromý deník, nýbrž o dílo neobyčejně silné, o fresku bez iluzí, o živou momentku Francie a Francouzů: silnice plné uprchlíků, vesnice zaplavené vyčerpanými, hladovými ženami a dětmi bojujícími o možnost přespat třeba jen na židli v chodbě venkovského hostince, auta naložená nábytkem, matracemi, přikrývkami a nádobím, jimž došel benzín uprostřed cesty, boháči, jak se snaží zachránit své drahocenné tretky a dávají najevo své znechucení chátrou, vydržované milenky opuštěné milenci, kteří měli naspěch, aby se z Paříže dostali s rodinami, kněz vezoucí do úkrytu sirotky, kteří ho zbaveni zábran nakonec zabijí, německý voják ubytovaný v měšťanském domě, kde svádí mladou vdovu před zraky její tchyně. V tomto truchlivém obraze si uchovává důstojnost pouze skromná dvojice, jejíž syn byl raněn za prvních bojů. Mezi poraženými vojáky, kteří se plouží po cestách ve zmatku vojenských konvojů převážejících raněné do nemocnic, se marně pokoušejí najít synovu stopu. Když Denise Epsteinová svěřila rukopis Francouzské suity kurátorovi Památníku, pocítila velkou bolest. Nepochybovala o hodnotě posledního mat-
P Ř E D M L U VA
[19]
čina díla, ale nedala ho přečíst žádnému nakladateli, neboť její sestra Élisabeth Gilleová, již těžce nemocná, právě psala Mirador, skvělý smyšlený životopis té, již neměla čas poznat, neboť jí bylo pouze pět let, když jí nacisté matku zavraždili. MYRIAM ANISSIMOVOVÁ
