7. [52.] Menchau Menkauhor Ikauhor. Hor: mn-xa.w Menchau. Obě paní:? Zlatý Hor: HD-bik-nbw Biknebuhedž. Trůnní jméno: Hr-mn-kA

7. [52.] Menchau Menkauhor Ikauhor Hor: mn-xa.w – Menchau

Obě paní: ? Zlatý Hor: HD-bik-nbw – Biknebuhedž

Trůnní jméno: Hr-mn-kA.w – Menkauhor

Rodné jméno – 1. verze: Hr-i-kA.w – Ikauhor Rodné jméno – 2. verze: kA-i-w – Kaiu

TP III,23: Hr-mn+n-kA – Menkahor, 8 roků

Manehto: Mencherés (Iulius Africanus), 9 roků Varianty trůnního jména: Menkawhor; Menkaouhor Varianta 1. verze rodného jména: Kaiuhor Varianta Manehtova jména: Menkheres V souvislosti s Menkauhorem opět vychází zřetelněji najevo stále zdůrazňovaná skutečnost, že téměř všechny naše znalosti pocházejí z hrobů. Kolem královských pyramidových komplexů, které mají samy o sobě značnou výpovědní hodnotu, jsou skoro vždy nějaké mastaby příslušníků rodiny a v podstatě vždy hrobky kněží, kteří udržovali králův zádušní kult, někdy po celé stovky let, a úředníků, kteří za života krále spravovali jeho jménem stát. V těchto hrobkách jsou reliéfy znázorňující konkrétní události i různé aspekty tehdejšího života, autobiografické i jiné nápisy odhalující systém státní správy, uspořádání společnosti, kněžskou, vojenskou i civilní hierarchii, vzájemnou příbuznost různých osob a jejich vztahy ke králi nebo dalším osobám, mnoho jednotlivostí všeho druhu a jejich vzájemné vazby. Egyptologové z toho všeho dovedou vytěžit rozsáhlé poznatky o věcech a dějích, po nichž nezůstalo vůbec nic reálně uchopitelného, a skládat celistvé mozaiky z roztroušených a zdánlivě podružných informací. Dovedou využít cokoli, v podstatě všechno, co se dochovalo, každou nepatrnou maličkost, a zabývají se s veškerou vážností i tím, co by „rozumný člověk“ nedělal, co zatím nemá bezprostřední účel či utilitární použití při formulování hypotéz, ale určitě se hodí jindy a jinak, v jiných souvislostech, které možná teprve budou odhaleny, nebo prostě někomu napadnou. Zkušenosti ukazují, že každý, by sebemenší poznatek se dříve či později ukáže jako důležitý. Horší situace nastává tam, kde nebyla nalezena ani sama královská hrobka, a to je právě případ Menkauhora. Přes zoufalý nedostatek informací víme naprosto bezpečně, že král Menkauhor existoval a vládl. Na rozdíl od všech svých šesti předchůdců v 5. dynastii je paradoxně právě on doložen na Turínském papyru, a to jednoznačně – na 23. řádku ve III. sloupci se dochovalo nejen jeho jméno, ale i nepoškozený číselný údaj o osmileté vládě. Figuruje i na Sakkárském seznamu a Manehtovo jméno Mencherés je s ním velmi dobře slučitelné. Jeho existenci potvrzuje tradiční nápis ve Vádí Maghára na Sinaji, jedna peče z Abúsíru, nápisy v hrobkách jeho zádušních kněží a dokonce i jeho malá alabastrová soška nalezená v oblasti starověkého Menneferu (je v Egyptském muzeu v Káhiře). Nevíme, kdo byl jeho otcem, neznáme jeho manželku ani děti. O jeho případných příbuzenských vztazích k předchůdci Niuserreovi a nástupci Džedkareovi se jen spekuluje, neexistují žádné prameny, které by je potvrzovaly, natož upřesňovaly. Víme, že Manehtovo rozdělení králů do dynastií příbuzenské hledisko často nerespektuje a samo o sobě je nelze považovat za určující vodítko. Egyptologové přesto nějaké rodinné vazby – a již v hlavní či vedlejší linii – spíše předpokládají a snaží se je hledat. Někteří považují za Menkauhorova otce

Neferefrea, jiní Niuserrea – k druhé verzi se kloní například Verner „podle některých nepřímých údajů z reliéfní výzdoby zádušního chrámu Chentkaus II. a nedaleké hrobky prince Neserkauhora“. 546 – Rekonstrukce otisku pečetě z Neferefreova zádušního chrámu v Abúsíru s Menkauhorovou kartuší

Sám princ Neserkauhor bývá vydáván za Menkauhorova syna na základě pouhé obdobné konstrukce teoformních jmen, v nichž místo v té době obvyklé složky „Re“ figuruje „Hor“, tedy jiné božstvo. Verner však při vyhodnocování archeologické situace na tzv. východním poli mastab v Abúsíru zjistil, že Neserkauhorova hrobka je mladší než sousední mastaba, která patřila princezně Chekeretnebtej, dceři krále Džedkarea, tedy – pokud byl Džedkare Menkauhorovým synem, jak se často předpokládá – ženě vzdálené od Menkauhora o dvě generace. Připouští se však i možnost, že oba králové byli bratři (synové Niuserrea) nebo bratranci (synové Neferefrea a Niuserrea) – v tomto případě by pak Neserkauhor i Chekeretnebtej byli příslušníky stejné generace a pořadí stavby jejich mastab by nic nedokazovalo. Nejistá, nebo přinejmenším diskutabilní je i doba Menkauhorovy vlády. Turínský papyrus uvádí pouhých 8 a Manehto 9 let, zatímco zmíněná alabastrová soška představuje krále v typickém obřadním plášti, jaký egyptský vladař oblékal výhradně při svátku „sed“, považovaném za oslavu jubilea – třicetileté vlády. Badatelé se přesto většinou kloní k údaji Turínského papyru – do této skupiny patří i Verner –, avšak shoda zdaleka nepanuje. Například Lehner ve své chronologii Menkauhora vůbec neuvádí a Džedkarea považuje za přímého nástupce Niuserrea. Baines a nezávisle na něm i Kinnaer zase předpokládají, že první polovina jeho osmileté vlády se překrývala s vládou Niuserrea a měla tedy povahu jakési koregence. Základním problémem je zatím marná snaha o identifikaci Menkauhorovy hrobky. Ze soudobých písemných pramenů známe její jméno, víme jistě, že měla podobu pyramidy, a téměř jistě, že není v Abúsíru. Všechno ostatní jsou zatím jen spekulace odvozené z nepřímých a vzájemně rozporných náznaků, které ukazují jednak k Dahšúru, jednak k severní Sakkáře. A. Menkauhorova (?) pyramida (?) Lepsius 50 v Dahšúru Ve vesnici Dahšúr byly v roce 1904 při zemních pracích nalezeny zbytky vápencové stély ze 6. dynastie, známé jako „Dahšúrský dekret“. Obsahuje výčet výsad, které král Pepi I. uděluje Snofruovu městu Džedsnofru, jež zatím nebylo objeveno, ale víme, že se rozkládalo kolem Snofruova údolního chrámu. Dekret stručně zmiňuje i Menkauhorovu pyramidu a z kontextu je zjevné, že stála někde v okolí, nejspíše v Dahšúru. Borchardt ji spekulativně ztotožnil s rozvalinou ležící severovýchodně od Snofruovy Červené pyramidy, o níž není ani jisté, zda to pyramida vůbec je – označil ji tak kdysi Lepsius a přidělil jí na své mapě číslo 50. Ruiny znovu prozkoumal Stadelmann, ale žádnou souvislost s Menkauhorem (ani s nikým jiným) neobjevil. B. Menkauhorova (?) Bezhlavá pyramida v severní Sakkáře Přibližně v polovině šedesátých let 20. století se objevily domněnky, že Menkauhorovi by mohla patřit tzv. Bezhlavá pyramida (Lepsius č. 29) v severní Sakkáře, východně od pohřebního komplexu prvního krále 6. dynastie Tetiho (viz obr. 78 a 232). Stavba je zcela zdevastovaná, což ostatně vystihuje i její název, a o nic lépe na tom není ani přilehlý zádušní chrám, známý jako „Josefovo vězení“. V roce 1930 zde krátce provozoval vykopávky Firth a v jámě, která kdysi byla pohřební komorou, našel úlomky červené žuly a víko sarkofágu z šedomodrého kamene. Poté bez sebemenšího důkazu, podobně jako Borchardt v Dahšúru, prohlásil za majitele pyramidy – a nyní je to složité: podle Vernera Iteje, podle Zamarovského Merikarea; oba jsou málo známými vládci Prvního přechodného období, první z 8. a druhý z 9./10. dynastie, a o obou víme, že si pyramidy postavili, a známe i jejich názvy. (Na rozdíl od Zamarovského, jenž to odněkud opsal, má Verner nepochybně spolehlivější informace, ale z dnešního úhlu pohledu je v podstatě lhostejné, co kdysi tvrdil Firth.) Bezhlavou pyramidou se později zabývali Lauer a Leclant a po nich ještě Maragioglio a Rinaldi, kteří ji podle typu zdiva, odklonění příkopu pro přístupovou chodbu k východu, absence „textů pyramid“ objevujících se poprvé až u Venise z konce 5. dynastie, směru Tetiho vzestupné cesty, která musela být nejspíše právě kvůli této pyramidě odkloněna, a je tedy pozdější, a také na základě „dalších okolností“ (Verner) datovali do období vymezeného vládami Neferirkarea a Džedkarea. Ze dvou kandidátů, jejichž pyramidy dosud nebyly známy, vyloučili po složitých úvahách Šepseskarea a připsali ji Menkauhorovi. Existuje celá řada hrobních nápisů, které praktikování Menkauhorova zádušního kultu v severní Sakkáře dokládají a zvyšují tak pravděpodobnost této identifikace, přinejmenším naklánějí misky vah při snaze o lokalizaci královy hrobky spíše do Sakkáry než do Dahšúru. Všechny dosavadní související znalosti a písemné prameny

Staré i Nové říše pak koncem sedmdesátých let znovu zhodnotila „od stolu“ Berlandiniová a ve své syntetické studii dospěla k závěru, že majitelem Bezhlavé pyramidy byl opravdu Menkauhor. Jiného názoru je ovšem Málek, jenž na základě nálezu britské expedice připisuje tutéž pyramidu Merikareovi z 9./10 dynastie. (Nenechme se mýlit jménem – Jaromír Málek je sice původem Čech, žije však v Anglii, je zaměstnancem Ashmoleova muzea v Oxfordu a spoluautorem knihy Johna Bainese, z níž zde často citujeme.) Oním nálezem je malý „zlomek nápisu otisknutý v úlomku malty, který nemá ráz přímého dokladu – Málek text doplnil a považuje ho za důkaz bezprostředního sousedství pyramid Tetiho a Merikarea“ (podle Vernera) – a jiná pyramida než Bezhlavá v této oblasti není. Stejně jako Berlandiniová i Málek svou teorii argumentuje dalšími nepřímými důkazy, především hrobními nápisy kněží z blízkého okolí, kteří provozovali Merikareův zádušní kult. Za slabinu Málkovy hypotézy lze považovat evidentní odklonění přístupové chodby do pohřební komory na východ, typické právě pro 5. dynastii v období od Neferirkarea po Džedkarea, na druhé straně je však stejný odklon doložen „ojediněle“ (Verner) ještě v pyramidě Senusreta I. v Lištu (12. dynastie), takže ani pro období 9./10. dynastie nelze tuto architektonickou specialitu principiálně vyloučit. Závažnějším argumentem je odklon Tetiho vzestupné cesty k jihu, která tak mohla respektovat již existující velké stavby, „zejména Bezhlavou pyramidu“ (Verner). A jestliže je Bezhlavá pyramida starší než pyramida prvního krále 6. dynastie Tetiho, nemohla patřit králi 9./10. dynastie. Kněžské tituly v okolních hrobkách ovšem svědčí víceméně rovnoměrně ve prospěch obou sporných králů, zdá se, jako by tu kvetly oba zádušní kulty nezávisle na sobě. Bezhlavá pyramida (jejíž trosky jsou v oblasti sakkárského inspektorátu, kam je návštěvníkům vstup zakázán, a nelze je ani odnikud z okolí zahlédnout) je zřejmě v obdobně žalostném stavu jako Neferefreova, či spíše severnější pyramida v Abúsíru, jejímž majitelem je snad Šepseskare. Verner uvádí jen stranu její základny o délce 65–68 m, podle Haaseho měřila 110 loktů, což je vzájemně neslučitelné. Revizní vykopávky ještě nebyly ani zahájeny, není ani známo, zda se o nich vůbec uvažuje. Menkauhorův sluneční chrámový komplex Jméno „Menkauhor“ má stejnou gramatickou konstrukci a obdobný sémantický význam jako jméno krále 4. dynastie „Menkaure“, pouze místo boha Rea v něm figuruje bůh Hor (mn – památník, pomník, monument; kA.w – „duše“ v množném čísle; ra a Hr – jména bohů). Menkauhorovo praenomen tedy zdánlivě poukazuje na králův odklon od slunečního božstva, přesto je třemi zmínkami v hrobních nápisech doložen jako stavitel posledního „slunečního chrámu“. Džedkare, Menkauhorův nástupce, jehož trůnní jméno s bohem Reem spojeno naopak je, sluneční chrám nepostavil, a po něm už ani nikdo jiný. (Z toho je kromě jiného zjevné, jak ošidné je vyvozování historických souvislostí s pouhého znění jmen.) Menkauhorův chrám se jmenoval Achetre a je jedním ze čtyř, které dosud nebyly nalezeny.

8. [53.] Džedchau Džedkare Isesi Hor: Dd-xa.w – Džedchau

Obě paní: Dd-xa.w – Džedchau

Zlatý Hor: Dd-bik-nbw – Džedbiknebu

Trůnní jméno: ra-Dd-kA – Džedkare

Rodné jméno: i-z-z-i nebo i-s-s-i nebo i+iz-s-i – Isesi

TP III,24: Dd+Dd – Džed, 28 roků

Manehto: Tancherés (Iulius Africanus), 44 roků Konfúzní jméno (nepatřící tomuto králi): ra-mAat-kA – Maatkare Varianty trůnního jména: Djedkare; Zedkara Varianty rodného jména: Issi; Izezi; Izesi; Asosi Varianta jména z TP: Djed Varianta Manehtova jména: Tankheres Džedkareův původ není znám. Na základě pouhého faktu, že byl Menkauhorovým nástupcem, bývá spekulativně pokládán bu za jeho syna, nebo bratra (tj. syna Niuserrea), nebo také bratrance (v případě, že Menkauhor byl synem Neferefrea a Džedkare synem Niuserrea). Mohl pocházet i z nějaké vzdálené linie královského rodu, případně s ním dokonce vůbec nebyl spřízněn a za své postavení vděčil jen své ženě, která „mohla mít urozenější původ než on“ a zajistila mu tak „legitimitu při nástupu na trůn“ (Verner). Tato úvaha je založena na poněkud netypickém plánu pyramidového komplexu Džedkareovy manželky, zejména „velikosti, členitosti a originalitě zádušního chrámu, které naznačují její významné společenské postavení“ (tamtéž). Na některých reliéfech byly zjištěny dodatečné úpravy a jejich výklad není jednoznačný. Podle Vernera nemusejí nutně svědčit ve prospěch výše uvedené hypotézy, ale mohou být naopak dokladem teprve pozdějšího vzestupu společenské prestiže majitelky komplexu: „královna mohla po smrti Džedkarea a před nástupem svého syna (?) Venise na trůn po určitou dobu vládnout“. Vernerův otazník zároveň naznačuje, že nevíme nic určitého ani o původu Džedkareova nástupce, posledního krále 5. dynastie Venise. Případnou samostatnou vládu Džedkareovy choti nezaznamenal ovšem žádný královský seznam, tedy ani Turínský papyrus, kde jsou v této oblasti, tj. na 23. až 25. řádku III. sloupce, jasně dochovaná jména v pořadí Menkauhor, Džed, Venis. Odjinud neznámý výraz „Džed“ je obecně považován bu za zkrácenou formu Džedkareova jména, nebo za písařskou chybu. Z tohoto hlediska se tedy jeví pravděpodobnější, že pokud „královna“ skutečně hrála nějakou významnější roli v egyptských dějinách, tak spíše na začátku Džedkareovy kariéry a ve výše naznačeném smyslu. Na druhé straně zůstává otevřená (a neřešená) otázka, zda architektonická podoba a velikost chrámů u vedlejších pyramid Staré říše přímo souvisí s postavením jejich majitelek, nebo je jen projevem individuálních, proměnlivých a vyvíjejících se představ mnoha králů a jejich architektů, případně dalších, možná i náhodných okolností atd. Další zajímavou skutečností jsou dvě různá, dosti od sebe vzdálená pohřebiště členů královy rodiny a jeho úředníků. Džedkare si postavil pyramidový komplex na dosud „panenském místě“ v jižní Sakkáře, přibližně uprostřed mezi Sechemchetovou pyramidou (3. dynastie) a Šepseskafovou Mastabat faraún (4. dynastie), v prostoru, kde vzniklo opticky samostatné pyramidové pole až za 6. dynastie (Pepi I., Merenre I., Pepi II. a také Ibi či Aba ze 7./8. dynastie). Kolem jeho pyramidy jsou soukromé hrobky a „snad i další stavby“, které zatím nebyly „archeologicky důkladně zkoumány“ (Verner). Některé z těchto mastab patřily pravděpodobně i jeho příbuzným, zatímco jiní, snad méně významní nebo obdobně jako v Snufruově případě „příslušníci první generace rodiny“, jsou mimo vší pochybnost pohřbeni poněkud nečekaně ještě v Abúsíru, především již zmíněná princezna Chekeretnebtej. Kromě ní mají hrobky na tomto tzv. východním poli mastab (jižně od Niuserreovy vzestupné cesty, viz obr. 523, 532) problematický „králův syn“ Neserkauhor, rovněž blíže neidentifikovatelná „králova dcera“ Hedžetnebu, „písař královských dětí“ Idu a jeho žena Chenit, „správce královského paláce“ Mernefu a Chekeretnebtejina dcera Tisethor. Všechny uvedené mastaby Verner datuje jednoznačně do Džedkareovy doby a prince i obě princezny považuje za jeho děti. 547 – „Východní pole mastab“ v Abúsíru z doby krále Džedkarea

V hrobkách se mimořádně šastnou shodou okolností dochovaly zbytky tělesných ostatků Chekeretnebtej, Hedžetnebu, Tisethor a neidentifikované starší ženy, mezi nimiž Strouhal konstatoval pokrevní příbuznost, a k dispozici je i několik kostí nalezených v Džedkareově pyramidě, které by mohly patřit samému králi (viz níže). Kromě toho se našly tělesné ostatky i v Neferefreově pyramidě. Nabízí se tak ojedinělá příležitost revidovat nepříliš přesvědčivé antropologické výzkumy pomocí genetické metody, jejíž výsledky jsou při určování příbuzenských vztahů jednoznačné – separováním DNA z tělesných tkání, její analýzou a vzájemným porovnáním. Při vší úctě ke všem zúčastněným badatelům je totiž zjevné, že dosavadní závěry vycházejí spíše ze vzájemné polohy hrobek a příslušných titulatur na jejich stěnách a jediným silnějším argumentem je slučitelnost krevních skupin. (Antropologická zjištění mohou příbuzenství některých jedinců vyloučit, ale nikdy stoprocentně potvrdit.) Založení nové nekropole v jižní Sakkáře bývá vysvětlováno jednak „nedostatkem místa“ na pyramidovém poli v Abúsíru, jednak se dává do souvislosti s královými administrativními a především náboženskými reformami. Džedkare jako první (nepočítáme-li zřejmě jen krátce vládnoucího Šepseskarea) porušil tradici dodržovanou od počátku dynastie a nepostavil sluneční chrámový komplex. Reorganizoval také zádušní kulty na abúsírském pohřebišti, jak můžeme soudit z dochovaných papyrů tzv. abúsírských archivů a řady soudobých hrobních nápisů. V této době zřejmě už pohasínal uměle udržovaný Reův význam a dominovat začínal kult boha záhrobí Usira, jenž se z východní delty postupně a víceméně živelně šířil do oblasti Menneferu, kde je poprvé zaznamenán za vlády Neferirkarea. Džedkareovy výnosy tedy neměly podobu nějaké striktně zaváděné „náboženské reformy“, král se pravděpodobně spíše přizpůsoboval okolnostem a do jisté míry jen potvrzoval fait accompli. Průvodním jevem usirovských náboženských představ je jakési „zlidovění kultovních praktik, které byly dříve spjaty pouze s panovníkem a nejvyšší společenskou vrstvou“ (Verner), a tento trend se zřejmě stupňoval, až vyvrcholil v době chaosu na začátku Prvního přechodného období, kdy jsou sice u určité části společnosti doloženy první známé příznaky skepse v možnost posmrtného života vůbec, ale později opět převládla poněkud optimističtější víra v jeho dostupnost v podstatě pro každého. (Lidstvo se zřejmě bez bohů, umožňujících chimérickou existenci v záhrobí, nikdy neobejde.) V době Džedkareovy vlády můžeme také vysledovat určitější, výraznější, viditelnější předěl v procesu pozvolného vzestupu moci privilegovaných úředníků. Král se pokoušel vývoj charakterizovaný rozvolňováním centralizované státní správy a všeobecným poklesem kázně zastavit zvýšením počtu hodnostářů, mimo jiné zavedl i novou funkci správce Horního Egypta se sídlem v Abedžu, jehož prostřednictvím hodlal upevnit svou autoritu v této odlehlejší části země. Praktickým výsledkem správní reformy však byl jen další pokles moci ústřední vlády ve prospěch provinciální administrativy a stupňující se decentralizace, která směřovala k pozvolnému úpadku státu, ale na druhé straně přinášela typická, pravděpodobně nezamýšlená pozitiva. Nebývale se uvolnil a prosperoval obchod, na mnoha místech se rozvíjela řemesla. Významný pokrok je zaznamenán také v oblasti písemnictví. Jeho nejznámějším protagonistou v této době je Džedkareův catej Ptahhotep, jenž je obecně ztotožňován se stejnojmenným „mudrcem“ (prokázat to však nelze), autorem nejstaršího v úplnosti dochovaného literárního textu typu „naučení“ (ovšem jen v pozdějších opisech, zejména na tzv. Prisseově papyru z doby 12. dynastie). Ptahhotepovo naučení s moderním názvem Kniha moudrých rad do života, často označované jako „nejstarší kniha světa“, je didaktickým spisem určeným jeho synovi a nástupci v úřadě, jímž je – pokud jsou catej i mudrc identičtí – Achtihotep, pohřbený spolu se svým otcem v nádherné hrobce v Sakkáře. Džedkare vládl poměrně dlouhou dobu. Na Turínském papyru je zaznamenáno 28 let, někteří badatelé však preferují čtení tohoto údaje jako 38 let. Většinou mu přisuzují přes 30, Verner dokonce více než 40 let. Podle Manehta vládl 44 let. Na soudobých památkách je uváděn převážně svým rodným jménem Isesi, jehož psaná forma se zachovala ve třech různých variantách (ale všechny vyslovujeme stejně). Máme také zprávy o stavbě jeho paláce, známe jeho název a dokonce rozlohu, objeven ovšem nebyl. Džedkareovu zahraniční politiku dokumentují poměrně četné, většinou zřejmě vojenské nebo vojensko-obchodní expedice. Výpravu do Núbie potvrzuje nápis ve Vádí Halfa (nejsevernější osada dnešního Súdánu, téměř na dohled od chrámů v Abú Simbelu), ze země Punt mu velitel výpravy Baurdžeded přivezl jako kuriozitu trpaslíka (víme o tom z hrobního textu ze 6. dynastie, k němuž se ještě vrátíme), s doloženou námořní expedicí do Byblu (na libanonském pobřeží) možná souvisí reliéfní scéna „dobývání asijské pevnosti“ v Intejově hrobce na nekropoli úředníků 20. hornoegyptského kraje (dnešní Dišáša), jejíž datování však není jisté (podle novějšího názoru vznikla až za 6. dynastie). Král organizoval obvyklé výpravy na Sinaj, kde zanechal typický reliéfní nápis ve Vádí Maghára, a do kamenolomů ve Vádí Hammamát. Jeho jméno je v souvislosti s nově ustaveným úřadem správce Horního Egypta archeologicky doloženo i v Abedžu.

Džedkareova pyramida v jižní Sakkáře Džedkareův pyramidový komplex v jižní Sakkáře je typickým příkladem starověké stavby, u níž většinu těch informací, které se dochovaly až do novověku, zničili sami egyptologové. Co zde spáchal Perring, se zřejmě už nedozvíme, ale od roku 1880 lze smutnou historii „výzkumů“ poměrně dobře sledovat. Tehdy pronikl do substruktury Maspero, jenž se nepokusil zjistit ani majitele hrobky a nezajímaly ho ani zbytky tzv. severní kaple před vchodem – prostě je odklidil z cesty, aniž zadokumentoval jejich pozici. Hledal jen „texty pyramid“, a když je v podzemí nenašel, odtáhl k další pyramidě. Po druhé světové válce zahájili a koncem čtyřicátých let opět přerušili „systematický výzkum“ Varille a Husajn, jejichž dokumentace, pokud vůbec existovala, „se ztratila“. Na počátku padesátých let obnovila práce další smíšená expedice Grinsella a Fachrího a jejich dokumentace se kupodivu rovněž „ztratila“. Vzhledem k nedostatku informací získaných při vykopávkách, které původní archeologickou situaci vždy nenávratně změní, je dnešní „rekonstrukce některých částí komplexu nejistá,“ jak upozorňuje Verner. Publikovány nebyly ani nalezené reliéfy či jejich zlomky, můžeme dokonce předpokládat, že byly z větší části rozkradeny a zašantročeny, nebo jiný důvod pro nezveřejnění aspoň několika fotografií by se našel stěží. Revizní výzkum zahájil na počátku osmdesátých let Egypan Abd el-Karím, ale ani jeho závěry dosud nebyly publikovány. Zdá se, že tento objekt je opravdu zakletý. 548 – Džedkareova pyramida v jižní Sakkáře se zbytky zádušního chrámu v popředí

Pyramida přináší dvě architektonické inovace. První z nich svědčí o dalším zjednodušení stavby na úkor kvality, někteří egyptologové v této souvislosti dokonce hovoří o hospodářském úpadku jako základní příčině těchto postupů. Stavitel zřejmě neměl dost prostředků nebo času na pracné dobývání pravidelných vápencových kvádrů v lomu a celé jádro superstruktury postavil z nepravidelných úlomků a štěpů kamene, které vzájemně pospojoval hlinitou maltou. Při této technologii můžeme považovat spíše za zázrak, že z původních šesti stupňů zbyla téměř polovina (podle Vernera zhruba tři nejvyšší stupně chybějí a zbytek dosahuje výšky asi 24 m). V překvapivě dobrém stavu se dochovalo obložení z turského vápence na severní stěně. Rozměry Džedkareovy pyramidy

Strana základny Výška Úhel sklonu Seked Koeficient

Haase (lokty) 150 96 52° 5.2

Kinnaer (m) 78,75 52,5 52°

Verner (m) 78,5 cca 52 52°

Baines (m) 78,5 52,5

Varille (m) 86

Po korekci (m) 78,75 (150 loktů) 50,1 51°50’34’’ 5.2 0,525

V tomto případě vycházíme primárně z Haaseho, jehož úhel odpovídá velmi přesně délkovým rozměrům v loktech a s tolerancí menší než 10 úhlových minut i konstrukčnímu sekedu (Verner a Kinnaer sice udávají stejný úhel, ale po přepočtu z jejich rozměrů vychází u Vernera téměř 53°, u Kinnaera a také Bainese dokonce více než 53°). Koeficient je určen z poměru 78,75 m/150 loktů, výška pyramidy pak z takto získaného koeficientu a přesného úhlu stanoveného z konstrukčního sekedu. Varillův odhad délky strany základny (zprostředkovaný Zamarovským) uvádíme pro ilustraci, jak lze také „provádět vědecká měření“. Vypočítané rozměry jsou v posledním sloupci tabulky. Vchod do substruktury je v dlažbě před severní stěnou, asi 2,5 m západně od její osy, a původně byl zřejmě zakryt tzv. severní kaplí, z níž zbyl jen opodál ležící stropní blok s malovanými hvězdami. Přístupová chodba, celkově opět typicky mírně odkloněná k východu, klesá do podzemí a ústí do místnosti, kterou Verner nazývá vestibulem, Kinnaer a Lehner chodbovou komorou („corridor chamber“). V této místnosti našel Varille desítky střepů z rozbitých nádob, o jejich dataci literatura mlčí. Dále pokračuje chodba již vodorovně a v této části je opatřena blokačním zařízením ze tří žulových padacích desek, podle Vernera „hned na začátku za vestibulem“, podle Lehnerova plánu téměř uprostřed mezi ním a předsíní pohřební komory. Před vstupem do předsíně je podle Vernera ještě jedna žulová blokáda, ale na Lehnerově plánu zakreslena není. Na jiném místě Verner tvrdí, že „sestupná chodba je dosud uzavřena původní blokádou, kterou zloději obešli“, zřejmě prokopáním měkčího vápencového jádra po straně. Druhou inovací Džedkareovy pyramidy je půdorysný rozvrh pohřebního prostoru, vybudovaného v otevřené, 9 m hluboké jámě (Kinnaer, podle něj i následující rozměry). V jeho centru je předsíň, z ní se vstupuje vpravo do podlouhlé pohřební komory a vlevo do malé místnosti se třemi hřebenovitě uspořádanými výklenky ve východní stěně, v nichž snad stály královy sochy. Předsíň měří ve východo-západním směru 4,02 m a pohřební komora 7,84 m, obě jsou 3,1 m široké a jako celek zastropené obvyklým systémem tří vrstev proti sobě vzepřených

vápencových bloků. Nad místností s výklenky je strop plochý. Sarkofág byl umístěn podél nejzazší, západní stěny pohřební komory a před jeho jihovýchodním rohem je v podlaze čtvercová jáma na kanopy. Toto prostorové uspořádání se pak v královských pyramidách monotónně opakuje v podstatě až do konce Staré říše. (Plán substruktury není k dispozici; k hrubé představě může posloužit Lehnerovo schéma na obr. 549, popř. srovnání s plány pozdějších pyramid.) Statické poměry v podzemním systému jsou jako u všech pyramid 5. dynastie kritické. Zloději kamene odvlekli nejen obložení stěn z turského vápence, ale i téměř všechny bloky, z nichž byly komory a chodba v předem vyhloubené jámě postaveny, ostatní zde leží v rozvalinách. Navzdory tomu našli Varille a Husajn mezi sutí fragmenty zcela zničeného „bazaltového“ sarkofágu, úlomky alabastrových kanop a také pozůstatky mumifikovaného těla, jimiž se v osmdesátých letech zabýval šestičlenný mezinárodní tým badatelů (jeho členem byl i český egyptolog a antropolog Evžen Strouhal). Ze zprávy o výzkumu „za pomoci antropologických, histologických, histomorfometrických a chronometrických metod“ vyplývá, že ostatky patří asi padesátiletému muži, který opravdu zemřel přibližně v této době, a mohly by tedy patřit králi Džedkareovi. Stejného názoru je i Verner; pozdější intruzivní pohřeb pokládá za nepravděpodobný právě proto, že blokáda přístupové chodby zůstala v původní poloze a „zloději ji obešli“. 549 – Plán Džedkareova pyramidového komplexu a přilehlého menšího komplexu jeho manželky v jižní Sakkáře

Předložená argumentace ovšem není zcela přesvědčivá. Vzhledem k tomu, že první vyloupení pyramidy je poměrně spolehlivě datováno do Prvního přechodného období, kdy mohl být v králově sarkofágu bez velkých cavyků a ohledů na ceremoniální potíže při obcházení blokády zlodějským tunelem uložen v podstatě kdokoli, můžeme spoléhat jen na to, že „prozkoumané zbytky mumie“ jsou konzervovány a uloženy tak, aby vydržely v pokud možno nezměněném stavu do doby, až budeme schopni jejich stáří stanovit přesněji. Dnešní metoda určování stáří organických materiálů pomocí měření poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku C14 může sice spolehlivě potvrdit dataci blízkého pohřebiště posvátných hadů do doby o půldruhé tisíciletí pozdější, a vyloučit tak jeho založení Džedkareem, ale v nuancích desítek nebo několika málo stovek let je naprosto neprůkazná, a tudíž nepoužitelná. Skeptické stanovisko k možnostem antropologie a k relevanci výsledků získaných jejími metodami jsme vyjádřili již v souvislosti s údajnými Džedkareovými potomky pohřbenými na východním poli mastab v Abúsíru; nezbývá než doufat, že se dožijeme doby, kdy úřady pustí ke starým mumiím genetiky. Zbídačené zbytky zádušního chrámu stojí na uměle vyrovnaném terénu. Po obou stranách vstupní síně, z jejíchž předimenzovaných bočních zdí lze podle Vernera usuzovat na zastropení pomocí klenby, jsou zbytky mohutných věžovitých staveb se čtvercovým půdorysem a mírně šikmými stěnami, podobné těm, s nimiž jsme se setkali v Niuserreově zádušním chrámu, a považované za předchůdce pozdějších pylonů (jejich obrysy jsou zakresleny na obr. 549). Kolem otevřeného dvora stálo podle Vernera šestnáct sloupů, na jeho i Lehnerově plánu je jich ovšem zakresleno osmnáct. Na některých z nich a také na jediném sloupu v antichambre carrée se dochovaly zbytky královy titulatury, podle nichž Varille komplex identifikoval. Intimní část chrámu obsahuje obvyklou kapli s pěti nikami a její nejzazší partie, v níž byly původně nepravé dveře, je stejně jako u hrobek Chentkaus II. a Lepsius 24 zapuštěna přímo do jádra pyramidy, což svědčí o pokládání obkladových bloků až po jeho dokončení. 550 – Trosky Džedkareova zádušního chrámu u východní stěny jeho pyramidy

U jižní strany intimní části chrámu jsou zbytky satelitní pyramidy s třístupňovým jádrem. Vchod do podzemí je v severní stěně těsně nad základnou, sestupná chodba vede přímo do centrální komory postavené v otevřené jámě. Rozměry Džedkareovy satelitní pyramidy (m) Strana základny Výška Sklon stěn Seked Koeficient

Verner asi 15,5 asi 16 65°

Po korekci 15,75 (30 loktů) 16,96 65°05’43’’ 3.1 0,525

Hodnoty v pravém sloupci tabulky jsou založeny na předpokladu, že strana základny byla projektována v celých násobcích loktu a jeho délka byla shodná s koeficientem hlavní pyramidy. Vernerův sklon je korigován na nejbližší konstrukční seked 3.1 a z těchto výsledků je dopočítána teoretická výška.

Vzestupná cesta byla asi 220 m dlouhá a mírně odkloněná k jihu. Údolní chrám na jejím konci leží již na území dnešní vesnice Sakkára. Jeho menší část vykopal Varille, „podle pozdějšího svědectví Grinsella a Fachrího byly objeveny in situ zbytky zdí s reliéfy a některé bloky z červené žuly bylo možné spatřit rozptýlené mezi chýšemi v nedaleké vesnici“ (Verner). Vedlejší pyramida Džedkareovy manželky Menší pohřební komplex pyramidového typu v těsném sousedství Džedkareova zádušního chrámu (viz obr. 549) pravděpodobně patřil králově manželce, která navzdory různým spekulacím zůstává dosud anonymní. Například Callenderová se pokusila o její identifikaci s Meresanch IV., matkou „prince“ jménem Raemka, jejíž hrobku našel již v 19. století Mariette severně od Džoserova komplexu v severní Sakkáře. Sama existence dvou hrobek patřících stejné osobě není nijak výjimečná a u „obyčejné“ královské dcery, pro niž mohla být původně postavena běžná mastaba a až po nástupu jejího manžela na trůn pyramidový komplex odpovídající jejímu novému postavení, je snadno představitelná. Přesto nemá tato teorie mnoho příznivců, zejména je s ní v nesouladu uložení „princova“ pohřbu v sakkárské hrobce pouhého královského soudce. Pravděpodobnějším manželem Meresanch IV. byl tedy spíše on. Pyramidový komplex je v porovnání s obdobnými stavbami určenými pro královské ženy poměrně velký a má i vlastní, by miniaturní satelitní pyramidu. Je však typicky „vedlejší“: nemá samostatnou vzestupnou cestu ani údolní chrám, ale je napojen přímo na Džedkareův zádušní chrám, k jehož severní ohradní zdi bezprostředně přiléhá. Třístupňové jádro vedlejší pyramidy je vybudováno stejnou metodou jako pyramida hlavní – z nepravidelných, maltou pospojovaných úlomků vápence. Je téměř zničena a v troskách je i substruktura; podle Vernera „uprostřed rozvalin zeje hluboký kráter, do nějž od severu směřuje hluboký příkop“. Strana základny měřila podle téhož autora přibližně 41 m (pravděpodobně 80 loktů) a při sklonu stěn 62° dosahovala výšky asi 21 m, což je zcela vyloučeno (musela by být vysoká 38,6 m). Zádušní chrám byl přístupný vstupní chodbou a síní s řadou pěti sloupů od západu, ze severního nádvoří Džedkareova chrámu. Jeho původní podobu již nelze přesně rekonstruovat. Obsahoval všechny „náležitosti“ – velký sloupový dvůr, kapli s pěti nikami, antichambre carrée se sólovým sloupem i skupinu skladů, ale velmi utrpěl rozkrádáním stavebního materiálu. U jihovýchodního rohu pyramidy stála velmi malá satelitní pyramidka, se stranou základny o délce pouhé čtyři metry (Verner).

9. [54.] Vadžtauej Venis Hor: wAD-tA.wy – Vadžtauej

Obě paní: wAD-m – Vadžem

Zlatý Hor: wAD-bik-nbw – Vadžbiknebu

Trůnní jméno: ? Rodné jméno: wn+n-i-s – Venis

TP III,25: wn+n-i-s – Venis, 30 roků Manehto: Onnos (Iulius Africanus), 33 roků Varianty rodného jména: Wenis; Unas; Ounas Varianta Manehtova jména: Onnus Obdobně jako u Menkauhora a Džedkarea nevíme nic bližšího ani o původu posledního krále 5. dynastie Venise, není však žádný důvod k pochybnostem o jeho „legitimitě“. A již byl či nebyl Džedkareovým synem, jeho

nástup na trůn byl klidný, z hospodářského a politického hlediska je jeho vláda prakticky jen navázáním na předchůdcův styl, charakteristickým rysem je stabilita, či spíše „setrvačnost“, ale k tomu se ještě vrátíme. Podle Turínského papyru vládl 30 let a připouští se, že na okraji záznamu mohly původně figurovat ještě nějaké menší číslovky. Řada badatelů odhaduje délku jeho vlády shodně s Manehtem na 33 let (Lehner, Kinnaer, Baines aj.). Známe dvě jeho manželky, Nebet a Chenut, jimž král z neznámých důvodů nepostavil tehdy již obvyklé vedlejší pyramidy, ale pouhé mastaby severovýchodně od svého zádušního chrámu v Sakkáře, přímo na jižní hraně „velkého příkopu“ Džoserova pyramidového komplexu. Severně od nich, mezi velkým příkopem a Džoserovou ohradní zdí, je další skupina čtyř velkých mastab; dvě prostřední patří „princi“ Venisanchovi, synovi Venise a Nebet, a „princezně“ Idut, považované s jistými výhradami za Venisovu vnučku (dceru jeho nástupce Tetiho).

551 – Kinnaerův upravený výřez ze Spencerovy mapy střední Sakkáry z roku 1974 s Venisovým pyramidovým komplexem a přilehlými hrobkami

Iput I., jedna z manželek prvního krále 6. dynastie Tetiho, mohla sice být teoreticky rovněž Venisovou dcerou (Teti byl jeho zetěm), není to však nijak doloženo; tato spekulace nejspíš vyplývá ze snahy vysvětlit Manehtův předěl mezi 5. a 6. dynastií nekrálovským původem Tetiho. Teorie předpokládá, že Venisanch zemřel předčasně a král žádného jiného mužského dědice neměl. Většina egyptologů v ni však nevěří a Manehtovo oddělení obou dynastií považuje právě v tomto případě za čistě formální. Zajímavé a velmi neobvyklé je nedochování Venisova trůnního jména – král sám, jak je patrné nejen ze všech nalezených kartuší, ale i z „textů pyramid“ v jeho vlastní hrobce (viz níže), používal v nápisech zásadně své rodné jméno a tradují je i všechny soudobé i pozdější prameny včetně královských seznamů. Venis je tak jedním ze dvou králů Staré říše, jehož trůnní jméno neznáme (druhým je jeho nástupce Teti). Dlouhodobé vývojové trendy – vzrůst počtu a moci úředníků a kněží a postupující úpadek – nevykazují ani na konci 5. dynastie žádné odchylky. Dříve se právě za jeho vlády předpokládalo výrazné, „skokové“ zhoršení hospodářské situace, především kvůli poměrně skromným hrobkám jeho manželek a také několika reliéfům z jeho vzestupné cesty, zobrazujícím procesí „zbídačených beduínů“, vydávaných za doklad hladomoru. První analogie poněkud pokulhává od samého počátku, protože králové 6. dynastie se zase vrátili k tradici a svým ženám opět stavěli vedlejší pyramidy, přestože ekonomická prosperita země se i nadále – v podstatě lineárně – snižovala. Příčinou absence vedlejších pyramid Venisových manželek jsou s největší pravděpodobností jen potíže se stísněností prostoru, do nichž se král dostal – podobně jako kdysi Veserkaf – volbou již hustě zastavěné lokality v sousedství Džoserova komplexu. Druhý argument padl v roce 1994, kdy byly u Sahureovy vzestupné cesty v Abúsíru odhaleny velmi podobné reliéfy vychrtlých kočovníků, a objev vedl ke změně názorů na jejich interpretaci: scény měly zřejmě spíše než egyptskou realitu demonstrovat a ilustrovat „nehostinné prostředí vzdálených hornatých pouští, v nichž se lámaly vzácné druhy kamene na stavbu pyramid“ (Verner), a touto negací zdůraznit stále ještě výrazný egyptský blahobyt. 552 – Reliéf se „zbědovanými beduíny“ z Venisovy vzestupné cesty

Zopakujme, že jedním z hlavních faktorů hospodářského úpadku Staré říše byla pozvolná, avšak neúprosná změna klimatu, která dosáhla dodnes trvajícího stavu pravděpodobně na konci 6. dynastie. Úrodná půda se zúžila na úzký pás v bezprostředním okolí řeky a navazující savany se změnily v písečné pouště. Extenzivní metody v podstatě bezpracného egyptského zemědělství už nedokázaly obyvatelstvo uživit a následné, tentokrát skutečné hladomory přestaly hrozit až za 12. dynastie, kdy byla rozsáhlou regulací vodního hospodářství získána významnější rozloha půdy rodící obilí. I za Venise pokračovaly tradiční obchodní vztahy s Byblem na středomořském pobřeží dnešního Libanonu, kde byla nalezena i nádoba s jeho kartuší, a také „tradiční boje“ s libyjskými kočovníky na západě a asijskými na východě, jak dosvědčují reliéfy z králova pyramidového komplexu, zobrazující klasické předvádění válečných zajatců a přehled získané kořisti. Nejistý je výklad soudobé politiky vůči núbijským sousedům. Řada pramenů ukazuje na „rostoucí neklid na jižní hranici“ (Verner), který podle nápisu u 1. kataraktu (Venis je tu titulován jako „král [všech] zemí“ a jeho součástí jsou mimochodem i neobvyklá zobrazení žirafy a jiných exotických zvířat) skončil jako obvykle: jednoznačným vojenským vítězstvím Egypanů. Podle některých náznaků však řešení nebylo krvavé: král se na ostrově Abu (Elefantiné; Džezíra) možná setkal s núbijskými náčelníky a spory smírně urovnal. Pokud by se podařilo tuto skutečnost jednoznačně prokázat, byl by to nejstarší doklad egyptské diplomacie na nejvyšší úrovni. Egyptologové do Venisovy doby obvykle kladou počátek snah o synkretické spojování různorodých náboženských mýtů do ucelenějšího dogmatu o stvoření světa, při němž jako demiurg vystupuje bůh Ptah. Toto učení, známé pod pojmem „memfidská nauka“, se však pravděpodobně utvářelo a tříbilo dlouhodoběji a určitě koexistovalo bez sebemenších problémů s jinými, často diametrálně odlišnými náboženskými představami. Písemně je doloženo až pozdějším přepisem.

Venisova pyramida v severní Sakkáře U Venisova pohřebního komplexu shledáváme několik zvláštností. Nápadné jsou již zmíněné pohřby jeho manželek v pouhých mastabách, skromné rozměry jeho pyramidy (nejmenší v kontextu 5. dynastie) a zejména převratná novinka v podobě „textů pyramid“, pokrývajících stěny jejích vnitřních prostor. Málo pozornosti je zatím věnováno dosti podivnému a obtížně vysvětlitelnému umístění komplexu v těsném sousedství Džoserova pohřebního okrsku v severní Sakkáře, na místě, které se pro tento účel jeví v mnoha ohledech jako jedno z nejméně vhodných. Podobný případ jsme zaznamenali již u prvního krále dynastie Veserkafa, jenž si postavil pyramidu mezi východní částí Džoserovy ohradní zdi a velkým příkopem a musel tomuto stísněnému prostoru přizpůsobit architekturu zádušního chrámu. Zatímco však Veserkaf stavěl na pozemku v podstatě dosud nedotčeném, Venis svým komplexem překryl královskou nekropoli 2. dynastie a přilehlou oblast pokrytou soukromými hrobkami. Pohnutky, které k tomuto rozhodnutí vedly, nejsou jasné a je s podivem, že nevyvolávají diskusi, která by snad mohla vést k revizi zakořeněných (ale pravděpodobně mylných) názorů o kritériích používaných staviteli pyramid při volbě „vhodných“ lokalit (situaci viz na obr. 232 a 253, detail na obr. 551). Pyramida dosti těsně přiléhá k jižnímu, neuzavřenému ramenu velkého příkopu a velmi komplikovaná vzestupná cesta je vedena zprvu podél jeho vnější strany. Místem, kde se obě větve ramena příkopu rozvírají, prochází cesta „dovnitř“ a dále, po mírném zalomení, sleduje jeho vnitřní stranu. Po překonání příkopu napříč jeho východním ramenem pokračuje ve stejném směru a pak je znovu, tentokrát markantněji zalomena k jihu. Až velmi těsně před údolním chrámem se její směr opět obrací, takže do chrámu je zaústěna od západu. 553 – Venisova pyramida v severní Sakkáře

Zhruba třetina pyramidy a celý zádušní chrám stojí přímo nad podzemní „galerií A“ z počátku 2. dynastie, v níž snad byli pohřbeni Hetepsechemuej a Raneb (viz obr. 168), a vzestupná cesta prochází nad „galerií B“ jejich nástupce Ninecera (viz obr. 551). Egyptologové si vůbec nejsou jisti, zda král projevil tak malé pochopení pro hrobky svých předků a nechal jejich nadzemní části odstranit, nebo zda byly tyto komplexy zničeny již dříve, upadly mezitím v zapomnění a byly zastavěny nevědomky. Tuto možnost sice naznačuje teorie o občanských válkách za 2. dynastie (podrobněji viz na příslušných místech), která předpokládá totální destrukci královské nekropole, přesto je poněkud zvláštní, že by architekt mohl natolik rozsáhlé podzemní katakomby „přehlédnout“ a vůbec o nich nevědět. Rozhodně si musel všimnout alespoň celé řady soukromých hrobek v místech, kudy vedl vzestupnou cestu, a které proto musel „zrušit“. Cesta překonává značně nerovný a pro tento účel dosti nevýhodný terén, vyžádala si náročnou stavbu zpevněných náspů a do jejich základů byl kámen z rozebraných hrobek přímo zabudován. Egyptský archeolog Músa objevil v sedmdesátých letech 20. století přibližně uprostřed cesty velké množství starších vápencových bloků s reliéfy, z nichž se mu dokonce podařilo znovu postavit

kompletní hrobku Nianchchnuma a Chnumhotepa. Mastaby tedy musely být zlikvidovány „naráz“, nikoli v Egyptě běžnějším způsobem, tj. postupným rozkrádáním kamene. V bezprostředním okolí pyramidy, zádušního chrámu i vzestupné cesty je velké množství mastabových i skalních hrobek ze všech dob a archeologická situace je zde dosti nepřehledná. Mnohé z nich patřily Venisovým příbuzným, vysokým úředníkům a také kněžím, kteří tu po řadu generací vykonávali zádušní obřady. Některé však byly prokazatelně postaveny již za 2. dynastie a další rozsáhlá nekropole z této doby se předpokládá na dosud nedostatečně prozkoumaném místě jižně odtud, v prostoru sevřeném na západě Sechemchetovým pyramidovým komplexem ze 3. dynastie a na východě klášterem svatého Jeremiáše z koptské doby. Po zvážení všech aspektů územního řešení Venisova komplexu se nemůžeme zbavit dojmu, že král se z nějakých důvodů pro toto místo pevně rozhodl a na četné překážky v podobě již tehdy poměrně husté zástavby nebral žádný ohled – jako by svému architektovi řekl: „Zde to postav, a co překáží, odstraň, a to stojí, co stojí!“ Ale proč? Domněnka, že se tak chtěl distancovat od svého předchůdce Džedkarea, v okolí jehož pyramidy v jižní Sakkáře byla tehdy ještě spousta volného místa (souvislé pyramidové pole tam vzniklo až za 6. dynastie), rozhodně neobstojí; hladké převzetí vlády a nepřerušená kontinuita nejvyšších úředníků pro „distancování“ nesvědčí a nebyl pro ně shledán ani žádný jiný rozumný důvod.

554 – Plán Venisova pyramidového komplexu podle Lauera

Stavitel pyramidy se opět vrátil k tradiční technologii 5. dynastie a zkonstruoval její šestistupňové jádro z menších, hrubě opracovaných, ale poměrně pravidelných bloků. (Pyramida Venisova předchůdce Džedkarea, postavená z nepravoúhlých úlomků vápence pospojovaných maltou, se tedy jeví spíše jako vybočení z běžných norem, které se neujalo.) Přestože je v dosti špatném stavu, ještě mnohem horším než abúsírské pyramidy z první poloviny dynastie, dochovala se spodní vrstva obložení z jemného bílého vápence, částečně in situ a částečně po opravách z doby Chamuese (syna Ramesse II., 19. dynastie), jehož restaurační nápis na jižní stěně zrekonstruoval z nalezených zlomků Lauer. Podle Koreckého nesou některé bloky „nápisové stopy“, které nevylučují možnost, že původně patřily k poměrně vzdálenému Džedkareovu komplexu. Korecký soudí, že mohly být v době rozsáhlých oprav menneferské nekropole za Chamuese přenášeny z objektu na objekt a nakonec využity ke zpevnění Venisovy pyramidy. (Tato myšlenka má dalekosáhlé důsledky: určité části některých staveb Staré říše se mohly dochovat v podobě, kterou jim vtiskly Chamuesovy renovační aktivity, nikoli tedy in situ, jak se domnívají archeologové.) Rozměry Venisovy pyramidy

Strana základny Výška Sklon stěn Seked Koeficient

Haase (lokty) 110 82 56° 4.3

Kinnaer (m) 57,75 43 56°

Verner (m) 57,75 43 56°

Baines (m) 57,5 43

Po korekci (m) 57,75 (110 loktů) 42,55 55°50’25’’ 4.3 0,525

Názory na rozměry pyramidy se poměrně dobře shodují. V posledním sloupci srovnávací tabulky je sklon stěn vypočítán z Haaseho sekedu, jenž dosti přesně odpovídá poměrům základny a výšky u něj i u Kinnaera a Vernera a jejich úhlu. Koeficient je stanoven z Kinnaerovy strany základny a její délky v loktech u Haaseho. Z takto získaných údajů je pak dopočítána výška. V poměrně slušném stavu se dochovala substruktura. V roce 1881 do ní pronikl Maspero při hledání „textů pyramid“, které objevil již dříve v pyramidách Pepiho I. a Merenrea I. ze 6. dynastie. Maspera zajímaly právě jen

tyto texty a pravděpodobně mu můžeme i v tomto případě přičíst nezadokumentovanou likvidaci zbytků tzv. severní kaple, kryjící vchod do podzemí v dlažbě před severní stěnou pyramidy, i když jeho vina není prokázána: vchod objevil již o rok dříve Mariette a na korektnost jeho postupu by také vsadil jen nezasvěcený. Plán substruktury je v podstatě stejný jako u Džedkarea. Sestupná chodba ústí do rozšířeného prostoru (Vernerův „vestibul“, Kinnaerova a Lehnerova „chodbová komora“), dále pokračuje už vodorovně a zhruba uprostřed je opatřena žulovým blokovacím zařízením ze tří padacích desek. Z předsíně téměř čtvercového půdorysu (podle Kinnaera 3,75x3,08 m), umístěné ve svislé ose pyramidy, se vstupuje vlevo do místnosti se skupinou tří hřebenovitě uspořádaných výklenků, vpravo do podélné pohřební komory o půdorysných rozměrech „něco přes 7x3 m“ (Zamarovský), u jejíž západní stěny dodnes stojí sarkofág i s víkem. Právě tento dochovaný, podle starších údajů „bazaltový“ sarkofág byl podroben petrologické zkoušce a zjistilo se, že jeho materiálem je „metamorfózní krystalická šedočerná břidlice“. Sarkofág je 2,67 m dlouhý, 1,22 m široký a 1,15 m vysoký, víko má výšku 30 cm. Jeho povrch byl s výjimkou spodní základny a vnitřní plochy víka vyhlazen a vyleštěn. Před jihovýchodním rohem sarkofágu je v podlaze pravoúhlá prohlubeň pro kanopy. Nad předsíní a pohřební komorou je opět mohutný sedlový strop, sklad je zastropen deskami položenými vodorovně.

555, 556, 557, 558 – Substruktura Venisovy pyramidy na plánech čtyř různých autorů

V podstatě jedinou, zato však významnou změnou oproti Džedkareově substruktuře a také na rozdíl od všech předchozích, z výtvarného hlediska zcela strohých vnitřních prostor královských hrobek je interiér pro Venisův věčný odpočinek rozsáhle a skvěle vyzdoben. Západní stěna pohřební komory a přilehlé části bočních zdí kolem sarkofágu jsou obloženy bloky alabastru s reliéfy ve stylu „palácového průčelí“, na nichž se dodnes zachovaly zbytky polychromie. Sedlové stropy jsou omalovány žlutými hvězdami na modrém pozadí. Ostatní plochy bočních stěn pohřební komory až do výše stropu, čelní stěna naproti sarkofágu i se štítem, všechny stěny předsíně a přilehlý úsek vstupní chodby jsou pak beze zbytku pokryty hieroglyfy v souvislých sloupcích, velmi pečlivě vytesanými v hlubokém reliéfu a jednotně vybarvenými. Hustota tmavomodrých hieroglyfů na pozadí našedlého vápence vyvolává v uměle osvětlené komoře efekt zvláštního, podivně působivého barevného nádechu.

559, 560 – Venisova pohřební komora s texty pyramid; vlevo pohled na sarkofág u západní stěny, vpravo proti vchodu s předsíní v pozadí

Tyto „texty pyramid“, jak je nazvali egyptologové, se s nevýznamnými obměnami opakují ve všech šesti známých královských pyramidách od Venise až do konce 8. dynastie a nejméně ve třech vedlejších pyramidách manželek králů ze 6. dynastie. Ve srovnání s jinými nápisy dochovanými z doby Staré říše jsou mimořádně obsáhlé, ale z hlediska historického bádání bohužel zcela nepoužitelné, jak se velmi brzy zjistilo. Dokonce nepřinášejí ani ucelený soubor egyptského náboženství; je to jen sbírka různorodých magických zaříkadel, rituálních litanií, iracionálních pověr, liturgických výroků, hymnů a oslavných ód, v nichž se prolínají prvky hvězdných, slunečních, usirovských a jiných náboženských představ. Celkem je známo a publikováno přes 750 různých elementárních výroků (k dispozici jsou kompletní transliterovaná vydání s překlady do angličtiny, němčiny a francouzštiny, ale po nových objevech na nekropoli 6. dynastie v jižní Sakkáře se budou muset doplnit). Ve Venisově pyramidě je jich celkem 283, mnoho z nich je jedinečných a později se už neobjevují. Lexikální problémy se specifickými pojmy, jejichž význam zatím nemohl být kvůli chybějící možnosti srovnání s nápisy jiného druhu rozluštěn, vedou ovšem k různým interpretacím. Názory o účelu textů pyramid lze zhruba rozdělit do tří kategorií: 1. Jsou věrným písemným záznamem formulí přednášených právě v tomto pořadí při pohřebním rituálu. 2. Nesouvisejí přímo s pohřebním rituálem, ale jsou věrným záznamem formulí přednášených právě v tomto pořadí při každodenních, monotónně se opakujících zádušních obřadech. 3. Nesouvisejí přímo ani s pohřebním rituálem, ani se zádušním kultem, ale měly mrtvému králi poskytnout pomoc při jeho orientaci v záhrobní říši. Uvážíme-li, že v této době už vysychaly materiální zdroje a paralelně s tím se ztenčovaly také fundace umožňující pravidelný výkon stále většího množství zádušních kultů, můžeme nejspíše vsadit na druhou z naznačených alternativ: Venis – a po něm i jeho nástupci – se rozhodl nespoléhat na věrnost svých zádušních kněží, kterou by museli osvědčovat po všechna následující pokolení, a nechal si příslušné texty zvěčnit na stěny své hrobky. Písmo bylo v Egyptě odjakživa považováno za posvátný artikl – vynalezl je a lidem poskytl bůh Thovt, jenž zaujímal v egyptském panteonu vždy významné místo – a jeho nadčasová platnost ve srovnání se smrtelnými nositeli mluvené řeči mohla být v této chvíli nahlédnuta v plném rozsahu. Umíme si představit, že Venis pro svou věčně trvající posmrtnou existenci už nepotřeboval nespolehlivý, líný, vypočítavý a především o vlastní blaho usilující klérus, respektive že profesionální kněžstvo přestalo být jedinou zárukou předpokládaného účinku. Zádušní rituály sice pokračovaly dál, ale král už nebyl závislý výlučně jen na nich, a tedy ani na jejich vykonavatelích. S jistou nadsázkou pak můžeme říci, že evropské myšlení se na srovnatelnou úroveň posunulo až roku 1517 po Kristu, kdy Martin Luther přibil na dveře kostela ve Wittenbergu své teze odmítající institucionalizovanou církev jako nutného prostředníka mezi člověkem a bohem. (Ve všech ostatních parametrech ovšem tato analogie pokulhává, proto si poslední větu raději škrtněte.) Zádušní chrám byl odkryt v několika nesouvislých etapách – Maspero touto prací původně pověřil Barsantiho (1899–1903), jenž pod ním objevil tzv. galerii A z 2. dynastie, po něm se zde vystřídali Firth (1929– 1931) a Lauer (1936–1939). Struktura chrámu nijak nevybočuje z klasického schématu – ve veřejné části je obvyklá vstupní síň a otevřený dvůr s osmnácti sloupy, v intimní pak vyvýšená a krátkým schodištěm přístupná kaple s pěti nikami, antichambre carrée s jediným sloupem a nepravé dveře přiléhající ke stěně pyramidy.

Ústřední sakrální prostory obou částí chrámu obklopuje věnec obvyklých skladů, ale věžovité stavby na nárožích, zjištěné v chrámech Niuserrea a Džedkarea, zde nejsou. Titulatura Venisova nástupce Tetiho nad vstupním průčelím dokládá až pozdější dokončení areálu. Egyptologové zjistili, že chrám byl částečně rozebírán již za Střední říše (bloky s Venisovými reliéfy se našly v pyramidovém komplexu Amenemheta I. v Lištu), ale některé sloupy byly znovupoužity až za 21.–22. dynastie v Džaanetu (Tanis; Sán el-Haggar) ve východní deltě. V nové době pak nejhezčí a nejdochovalejší ze zbývajících sloupů skončily v Britském muzeu v Londýně (Firth) a v pařížském Louvru (Lauer). U jižní strany intimní části chrámu je malá satelitní pyramida s typickou chodbou od severu a obdélníkovou komorou v podzemí (rozměry nemáme k dispozici). Celý komplex je uzavřen mohutnou, přes 7 m vysokou (Verner) kamennou ohradní zdí. Složitá vzestupná cesta byla podle Vernera 750 m dlouhá (Zamarovský 670 m; Korecký 660 m), podle Zamarovského dosahovaly její boční zdi zastropené vápencovými deskami výšky 3,2 m (Verner „asi 3 m“) a celkové šířky 6,7 m. Vnitřní stěny chodby, do níž pronikalo světlo pravidelně rozmístěnými průzory pod stropem, zdobily pozoruhodné polychromované reliéfy, kromě jiných již zmíněná scéna se „zbědovanými beduíny“ a také lodě s nákladem žulových sloupů a architrávů dopravovaných sem z lomů u Asuánu (viz obr. 219; podle doprovodných nápisů trvala tato plavba sedm dnů). Vykopávky dochovaných úseků cesty vedli především egyptští archeologové, kteří také odhalili některé starší a kvůli ní „zrušené“ hrobky. Jižně od její horní části jsou dvě štíhlé, asi 39 m dlouhé (Baines) jámy vyzděné turským vápencem (viz obr. 551), původně snad obsahovaly dřevěné pohřební lodě. 561 – Částečně rekonstruovaná Venisova vzestupná cesta s troskami zádušního chrámu a pyramidou v pozadí 562 – Rekonstruované zastropení vzestupné cesty

Údolní chrám zkoumali rovněž Egypané, nejdříve Husajn ve čtyřicátých a po něm Músa v sedmdesátých letech 20. století. Husajn zde roku 1944 našel pozoruhodný sarkofág s poškozenou mumií „králova syna Ptahšepsese“, uložený do chrámu evidentně až dodatečně (viz heslo Ptahšepses [b], v kapitole Vybrané osoby 6. dynastie).

VYBRANÉ OSOBY 5. DYNASTIE Achtihotep Varianta jména: Akhethetep Syn Ptahhotepa, s nímž má společnou hrobku v severní Sakkáře, pravděpodobný adresát Knihy moudrých rad do života (viz Ptahhotep). Baurdžeded Varianty jména: Baurdeded; Bawerded Velitel výpravy do země Punt za krále Džedkarea, odkud svému vládci přivezl živého trpaslíka. Víme to z dopisu krále 6. dynastie Pepiho II., resp. z jeho opisu na stěně hrobky soudobého provinciálního úředníka Harchufa: „Baurdžeded, boží pokladník, přivezl trpaslíka ze země Punt v době krále Isesiho“. Cej Varianty jména: Cuj; Ti Vysoký úředník králů Neferirkarea, Neferefrea a Niuserrea, nositel mnoha titulů, kromě jiného byl správcem pyramidových a také slunečních chrámových komplexů všech tří jmenovaných králů. Jeho přepychovou mastabu, postavenou na poněkud odlehlém místě severovýchodně od Serapea v severní Sakkáře (viz obr. 78), jednu z nejkrásnějších, nejslavnějších a nejčastěji citovaných hrobek Staré říše, objevil roku 1865 Mariette, jenž v tomto případě výjimečně předběhl novodobé lupiče. Rozsáhlá, námětově pestrá, umělecky a řemeslně velmi kvalitní a dobře dochovaná reliéfní výzdoba doprovázená četnými hieroglyfickými nápisy poskytuje množství údajů všeho druhu. Převažující výjevy z běžného života ukazují mnoho různých činností a podávají velkolepý přehled o soudobém nářadí, nástrojích a technologiích. Najdeme zde písaře, nosiče obětin, pastevce, zemědělce (sklizeň obilí, výmlat, čištění zrna), řemeslníky všech oborů při práci (kameníky, dřevorubce porážející stromy, tesaře stavějící lodě, řezbáře, sochaře), lovce, rybáře na lodích atd. Další scény zobrazují společenský život, oficiální hostiny, hry aj.

563 – Plán Cejovy mastaby D 22 v Sakkáře

Velkou historickou hodnotu mají nápisové údaje o slunečních chrámových komplexech 5. dynastie, z nichž Neferefreův je znám právě jen odtud (je to vlastně jediný doklad o jeho existenci). Sahureův chrám je v hrobce zmíněn osmkrát, Neferirkareův patnáctkrát, Neferefreův čtyřikrát, Niuserreův jen jednou. Z počtu zmínek se soudí, že Neferirkareův chrám byl ze všech největší a nejvýznamnější a že Cej pravděpodobně zemřel na počátku Niuserreovy vlády. Cejova 196 cm vysoká socha, nalezená v serdabu jeho hrobky, je vystavena v Egyptském muzeu v Káhiře. Džadžamanch Varianta jména: Djadjamanch Majitel nejsevernější z řady tří mastab severovýchodně od Niuserreova zádušního chrámu v Abúsíru (viz obr. 526), které pravděpodobně pocházejí z doby krále Sahurea. 564 – Plán Džadžamanchovy mastaby v Abúsíru

Haremsaf Syn krále Sahurea. Jeho hrobka zatím nebyla nalezena; předpokládá se na neprozkoumaném hřbitově jihovýchodně od Sahureova zádušního chrámu v Abúsíru. Hedžetnebu Pravděpodobně dcera krále Džedkarea. Její hrobka je na tzv. východním poli mastab v Abúsíru (viz obr. 547), objeveném v polovině sedmdesátých let 20. století českou expedicí, kde těsně sousedí s mastabou princezny Chekeretnebtej (viz). Mastaba byla postavena z malých, jen hrubě opracovaných bloků vápence a sušených cihel. V serdabu byla nalezena dřevěná polychromovaná soška Hedžetnebu a „ve vyloupené sarkofágové komoře nepočetné kosterní pozůstatky“ (Verner). Podle Strouhalova antropologického výzkumu patří kosti ženě, která zemřela ve věku 19–20 let a byla v příbuzenském vztahu s Chekeretnebtej – pravděpodobně byla její sestrou, tj. Džedkareovou dcerou. 565 – Plán mastaby Džedkareovy dcery Hedžetnebu v Abúsíru 566 – Sarkofág princezny Hedžetnebu v pohřební komoře její hrobky

Chakare Syn krále Sahurea. Jeho hrobka zatím nebyla objevena; předpokládá se, že je na dosud neprozkoumaném hřbitově jihovýchodně od Sahureova zádušního chrámu v Abúsíru. Chamerernebtej III. Varianty jména: Chamerernebti; Chamerernebty; Khamerernebty Dcera krále Niuserrea, manželka Ptahšepsese [a]. Původně měla být pohřbena v tzv. mastabě princezen u Niuserreova zádušního chrámu v Abúsíru. Po sňatku s Ptahšepsesem byl její sarkofág přenesen do jeho mnohem reprezentativnější hrobky (viz i u něj a obr. 523). 567 – Plán „mastaby princezen“, v níž měla být pohřbena Niuserreova dcera Chamerernebtej 568 – Chamerernebtejin sarkofág v pohřební komoře Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru. Vpravo je větší sarkofág jejího manžela

Chekeretnebtej Varianty jména Chekeretnebti; Chekeretnebty; Khekeretnebty

Dcera krále Džedkarea. Její hrobku na tzv. východním poli mastab v Abúsíru (viz obr. 523 a 547), objevila v polovině sedmdesátých let 20. století česká expedice. Superstruktura, postavená z malých a jen hrubě opracovaných kusů vápence a ze sušených cihel, se podle Vernera „uchovala v nebývale dobrém stavu, z velké části v původní výšce“, kterou upřesňuje Vachala na „více než 3 m nad úrovní okolního terénu“ a její půdorysné rozměry na „přibližně 19x15 m“. Ve druhé stavební etapě byla hrobka rozšířena směrem k severu na dvojmastabu a tato nová část byla určena pro „dvorní dámu“ Tisethor (viz), pravděpodobně Chekeretnebtejinu dceru. V nadzemní části tak vznikly celkem čtyři místnosti – ústřední „předsíň“ (Verner) či „kaple“ (Vachala), po stranách dvě kaple s nepravými dveřmi, z nichž jedny patřily „vlastní dceři krále Chekeretnebtej“ a druhé „ozdobě krále, jím milované, Tisethor“, a serdab. V ústřední kapli jsou nedokončené nástěnné malby, na západní stěně značně poškozené lupiči, kteří zde vylomili několik bloků a vyhloubili odtud tunel do podzemí. V serdabu byla nalezena torza dvou dřevěných soch Chekeretnebtej (jedna z nich je v Náprstkově muzeu v Praze) a také novodobé kosterní pozůstatky muže, datované do čtyřicátých let 20. století, což podle Vernera „může souviset se skutečností, že v té době se dostal do soukromé sbírky a pak do muzea v Brooklynu jeden zlomek Chekeretnebtejiných nepravých dveří“. 569 – Plán mastaby Džedkareovy dcery Chekeretnebtej a její dcery Tisethor v Abúsíru

Na rozdíl od ostatních hrobek na „východním poli mastab“ byla Chekeretnebtejina pohřební komora vyloupena jen částečně – krátce po uložení pohřbu totiž praskla vápencová stropní deska a materiál superstruktury se sesul dovnitř. Lupiči se v obavě před totální destrukcí neodvážili trosky odstranit a část pohřební výbavy pod nimi raději ponechali. Sarkofág stál bohužel mimo zával a tak svému osudu neunikl – zloději v něm vylámali otvor, jímž vytáhli mumii a při hledání šperků pod obinadly ji roztrhali na kusy. (Tisethořina komora neměla ani takové štěstí a byla vybrakována s naprostou dokonalostí.) Čeští egyptologové našli po zpevnění stropu a odstranění závalu všechny čtyři kanopy, miniaturní měděné nástroje používané při obřadu „otevírání úst“, měděné a alabastrové nádobky, alabastrovou tabulku s názvy „sedmi posvátných olejů“, alabastrovou podhlavničku, zbytky dřevěného stolu a množství jemné keramiky. Před pohřební komorou na dně šachty byla obětní hliněná mísa se zvířecími zbytky. Z princezniny mumie zbyly jen cáry obinadel s hieratickými nápisy, z nichž plyne, že za jejich dodávku odpovídal „králův podřízený, správce tkalcovny Chenenu“, a neúplné kosterní pozůstatky. Rozptýlené části kostry byly nalezeny i v pohřební komoře Tisethor. Historické prameny o obou ženách mlčí a o jejich vzájemném vztahu neprozradily nic ani archeologické nálezy a nápisy v mastabě. Strouhal dospěl po antropologické analýze k závěru, že Chekeretnebtej byla vysoká okolo 160 cm a bylo jí 30–35 let, Tisethor měřila jen 151 cm a dožila se pouhých 15–16 let. Kostry obou žen se značně podobaly, obě měly krevní skupinu A a byly v příbuzenském vztahu, pravděpodobně matka – dcera, tj. dcera a vnučka krále Džedkarea. Manžela Chekeretnebtej a otce Tisethor neznáme. 570 – Obinadlo z mumie nalezené v mastabě Džedkareovy dcery Chekeretnebtej s nápisem obsahujícím tituly a jméno správce tkalcovny Chenenua

Chekeretnebtejina hrobka je ústřední součástí celého souboru „východního pole mastab“, v nichž byli pohřbeni „králův syn“ Neserkauhor, „králova dcera“ Hedžetnebu, „správce paláce“ Mernefu, „písař královských dětí“ Idu a jeho žena Chenit. Poslední ze zatím objevených hrobek je silně poškozená anonymní „mastaba L“. V její vyloupené a pobořené sarkofágové komoře byly nalezeny neúplné kosterní pozůstatky starší ženy, jíž bylo podle Strouhala 50–60 let a která byla v příbuzenském vztahu s princeznami Chekeretnebtej a Hedžetnebu. Chenit Varianta jména: Khenit Manželka „písaře královských dětí“ Idua z doby krále Džedkarea, s nímž byla pohřbena ve společné hrobce na tzv. východním poli mastab v Abúsíru (viz Idu). Chentkaus II. Varianty jména: Khentkaus; Khentkawes; Khantkawes; Khentkaous; Khentikus Manželka krále Neferirkarea, matka jeho synů a nástupců Neferefrea a Niuserrea, majitelka pyramidového komplexu v Abúsíru. Po manželově smrti pravděpodobně musela svou autoritou zajistit nebo prosadit právo jednoho ze svých potomků na trůn, podle Vernerovy teorie Niuserrea, jenž dokončil její pyramidový komplex. Podrobnosti viz u všech tří jmenovaných králů.

Chenut Varianty jména: Chennut; Khenut; Chenit Manželka krále Venise, majitelka mastaby s mistrovskými reliéfy severně od Venisova komplexu, přímo na hraně Džoserova „velkého příkopu“ v severní Sakkáře (král svým dvěma ženám výjimečně nepostavil v té době obvyklé vedlejší pyramidy; viz obr. 551, hrobka 3). V pohřební komoře byl vápencový sarkofág bez nápisů a dekorací. Chnumhotep Varianta jména: Chnumhetep Bratr Nianchchnuma, s nímž má společnou hrobku v severní Sakkáře (viz Nianchchnum). Idu „Písař královských dětí“ v době vlády Džedkarea. Se svou manželkou Chenit má společnou hrobku na tzv. východním poli mastab v Abúsíru (viz obr. 523 a 547), objeveném v polovině sedmdesátých let 20. století českou expedicí. Silně poškozená mastaba tzv. chodbového typu má v nadzemní části jedinou protáhlou místnost s nepravými dveřmi na obou koncích (na jihu Iduových, na severu Chenitiných). Samostatná pohřební komora pro Chenit, která svého manžela přežila, vznikla až dodatečně. Na hrubě opracovaném vápencovém sarkofágu v Iduově pohřební komoře je hieratický nápis červenou barvou, bohužel značně poškozený pozdějším pokusem o odtesání, ve Vernerově překladu: „6. [?] den, 3. měsíce doby rozpuku, 14. sčítání. Kněz wab [vab] pyramidy [krále Neferirkarea], písař královských dětí, Idu. Inspektor kněží matky krále Horního a Dolního Egypta (úřadující jako) král Horního a Dolního Egypta Chentkaus, Idu. Soudce, chrámový písař, králův známý... Idu.“ Idut Varianty jména: Idout; Sešsešet Idut Dcera prvního krále 6. dynastie Tetiho, snad vnučka krále Venise (viz u 6. dynastie). Intej Varianta jména: Inti Vysoký místní úředník 20. hornoegyptského kraje, majitel skalní hrobky u arabské vesnice Dišáša se slavnou reliéfní scénou „dobývání opevněného asijského města“. Město samo je znázorněno půdorysně v oválu podobném kartuši, po obvodě („hradby“) jsou v pravidelných intervalech polokruhové výstupky („bastiony“); podle Bárty je tento typ měst na území Sýrie a Palestiny doložen i archeologicky. Princip zobrazení města je podobný jako na archaických paletách (viz např. tzv. Paletu měst, obr. 61), ale uvnitř oválu je prostor rozdělen na pět vodorovných registrů se samostatnými výjevy. Zleva je o ovál šikmo opřen žebřík, umožňující útočníkům výstup na hradby, tedy znázorněný ve zcela odlišné perspektivě (bohužel právě toto místo je značně poškozeno). V levé části scény jsou pak čtyři registry s bojovými výjevy.

571, 572 – Scéna „dobývání opevněného asijského města“ z Intejovy hrobky v Dišáše (vlevo) a rekonstruovaný detail města v interpretaci Tyldesleyové, podle níž „v ulicích bojují ženy“

Vročení Intejovy hrobky je sporné: Petrie ji datoval do druhé poloviny 5. dynastie (Verner o ní mluví v souvislosti s Džedkareem, jiní zase s Venisem), Smith až do poloviny 6. dynastie. (Informace v Encyklopedii, že žebřík je dole opatřen kolem, je mylná – jsou zaměněny dva artefakty z různých dob a míst.) Isej Významný správce 2. hornoegyptského kraje se sídlem v Džebě (Apollónopollis; Edfu), žil koncem 5. dynastie. Později byl uctíván a měl zde svůj lokální kult. Iumeri Královský písař, působil v době vlády Niuserrea. Později se stal správcem jednoho z královských statků a knězem zádušního kultu krále Chufua ze 4. dynastie v Gíze. Kaaper Nejvyšší kněz-předčitatel, písař královského vojska a nositel mnoha dalších titulů, majitel velké mastaby z doby krále Sahurea na rozhraní severní Sakkáry a jižního Abúsíru, „na pahorku, který je doslova přeplněn hrobkami z doby 3. až 6. dynastie“ (Verner), v bezprostředním sousedství mastaby správce sýpek Iteje ze 4. dynastie. Superstruktura je postavena z vápencových bloků, má půdorysné rozměry 41,23x19,30 m a původně byla asi 5 m vysoká. Šachta vedoucí do podzemí je 25,15 m hluboká a na jejím dně je krátká horizontální pasáž, která ústí do 6,65 m dlouhé a 3,55 m široké pohřební komory. 573 – Kaaperova mastaba na rozhraní severní Sakkáry a jižního Abúsíru

Kaaperova obří mastaba je pravděpodobně totožná s hrobkou, kterou našel již Mariette a z níž jeho dělníci v roce 1860 vynesli slavnou dřevěnou sochu známou jako „Vesnický starosta“, umístěnou zřejmě v serdabu. Mariette ovšem „opomněl“ zanést polohu hrobky do archeologické mapy, a tak ji znovu objevili až v polovině padesátých let 20. století zloději a vloupali se do ní. Když to krátce nato úředníci památkové péče zjistili, pořídili sice fotografie stěn obětní kaple, ale opět „zapomněli“ zaznamenat do mapy místo nálezu, takže zanedlouho zase nikdo nevěděl, kde hrobka je! Potřetí ji objevila česká expedice, když zkoumala sousední cihlovou mastabu správce sýpek Iteje. Nelze však vyloučit, že tato mastaba patřila jinému Kaaperovi, o němž Verner (1994) tvrdí, že „shoda jeho jména s majitelem slavné dřevěné sochy ‘Venkovský starosta’ je náhodná“. Jednota názorů však zřejmě nepanuje ani v rámci Vernerova týmu – například Strouhal považuje oba muže za identické.

574 – „Vesnický starosta“ („Šéch el-Balád“); dřevěná socha z Kaaperovy mastaby (Egyptské muzeum v Káhiře) 575 – Detail hlavy „Vesnického starosty“

Socha je 1,10 m vysoká, paže byly zhotoveny zvláš a k tělu vyřezanému z jednoho kusu dřeva dodatečně připevněny. Dolní část nohou a hůl jsou dílem novodobé restaurace. Na ztraceném podstavci byl zřejmě identifikační nápis. Původně byla socha pokryta vrstvou sádry a polychromovaná, oči byly inkrustované. Uložena je v Egyptském muzeu v Káhiře.

Kacherptah Majitel skalní hrobky z 5. dynastie na okraji Chufuova rodinného hřbitova v Gíze. Dochovala se v ní velmi erodovaná, ale pozoruhodná výzdoba: ze stěn interiéru zahloubeného do skalního masivu vyčnívají řady sedících mužů vytesaných z rostlé skály. 576 – Interiér Kacherptahovy skalní hrobky v Gíze

Kai Vysoký úředník z doby 5. dynastie, pohřbený pravděpodobně v Sakkáře. Identifikace jeho hrobky je značně nejistá: v serdabu jedné sakkárské mastaby patřící anonymnímu hodnostáři z 5. dynastie byla nalezena slavná socha písaře sedícího na zkřížených nohou a se svitkem papyru na klíně, známá jako „Písař z Louvru“. Kamenný podstavec sochy s nápisem se ztratil a Maspero ji identifikoval jen podle podobnosti s jinými soudobými plastikami (uloženými rovněž v Louvru) jako Kaie, známého z jiných pramenů, a připsal mu i hrobku, v níž byla socha nalezena. 577 – „Písař z Louvru“, ztotožňovaný s Kaiem (Louvre)

Meresanch IV. Varianta jména: Mersyankh Matka prince jménem Raemka, podle Callenderové by mohla být totožná se zatím neznámou manželkou krále Džedkarea a majitelkou vedlejší pyramidy u jeho komplexu v jižní Sakkáře. Verner sice upozorňuje, že Meresanch IV. vlastnila jinou hrobku v severní Sakkáře (severně od Džoserovy pyramidy), kterou objevil již Mariette, ale explicitně tuto teorii neodmítá (známe celou řadu „královských dcer“ i žen nekrálovského původu, pro něž byly postaveny v době života jejich otců docela obyčejné mastaby a majitelkami vedlejších pyramid se staly až po sňatku s panujícím králem). Mernefu Správce královského paláce v době vlády Džedkarea. Jeho hrobka je na tzv. východním poli mastab v Abúsíru (viz obr. 523 a 547), objeveném českou expedicí. Stejně jako sousední mastaby je postavena z malých, jen hrubě opracovaných bloků vápence a sušených cihel, ale liší se od nich typově. V superstruktuře není obvyklý interiér s předsíní a kaplí, ale jen serdab, v němž byla nalezena torza pěti Mernefuových dřevěných soch s jeho jménem a tituly na podstavcích, a hluboký výklenek ve východní stěně, jenž původně obsahoval pohřební stélu (nepravé dveře) a obětní stůl. Ve zcela zničené a vyloupené pohřební komoře se našel jen zlomek plátěné, štukem potažené a polychromované obličejové masky a model pohlavního údu s obinadly, jimiž byl kdysi připevněn k mumii. 578 – Umělý pohlavní úd s obinadly, jimiž byl připevněn k mumii Mernefua

Mersecefptah Majitel hrobky v Abúsíru, zajímavé zlomkem nápisu na kusu reliéfu, kde je výslovně zmíněn zádušní chrám Chentkaus I. pohřbené v Gíze (4. dynastie). Verner z toho dovozuje, že chrám „se zřejmě nacházel někde na abúsírském pohřebišti“, a upozorňuje na možnou souvislost s Neferirkareovou manželkou Chentkaus II., resp. na možné sjednocení kultů obou žen za krále Niuserrea, jenž pyramidový komplex Chentkaus II. v Abúsíru dokončil a pravděpodobně povýšil jeho statut. 579 – Rekonstrukce fragmentu reliéfu z hrobky Mersecefptaha v Abúsíru. Značka nTr (necer) v rámečku symbolizuje „dům boha“, tj. chrám, a hieroglyfy n-t-sw-mwt+t pod ním, čtené v pořadí mwt-n(i)swt+t (mut nisut), znamenají „matka krále“

Mitrej Varianta jména: Mitry Soudce a správce královského statku na blíže neznámém místě v Horním Egyptě, pohřben byl v Sakkáře. V jeho hrobce bylo nalezeno celkem 11 dřevěných soch, což je pro dobu 5. dynastie zcela unikátní. Zpodobňují Mitreje a jeho manželku. Nachtkare Varianta jména: Nakhtkare „Králův syn“, jeho otcem mohl být bu Neferefre, nebo Niuserre. Majitel nejsevernější z řady čtyř značně zdevastovaných mastab umístěných jižně od Neferefreova zádušního chrámu a západně od vedlejší pyramidy

Lepsius 24 v Abúsíru (viz obr. 523). V roce 1994 ji prozkoumala česká expedice. Superstruktura o rozměrech asi 15x20 m byla vybudována z místního vápence, totožného s materiálem pyramidy Lepsius 24, a obložena velkými bloky jemného bílého vápence. V sutinách pohřební komory na dně vertikální šachty nebyl ani sarkofág, ani zbytky mumie. Dochoval se jen nápis „králův syn Nachtkare“ a zbytky pohřební výbavy – měděné modely nástrojů, keramika, neobvykle velká série alabastrových modelů obětin (husy, kachny, kus masa, bochník chleba aj.), fragmenty alabastrových nádob aj. Nebanchre Syn krále Sahurea. Předpokládá se, že jeho hrobka je na dosud neprozkoumaném hřbitově jihovýchodně od Sahureova zádušního chrámu v Abúsíru. Nebet [a] Varianty jména: Nebt; Nebit Manželka krále Venise, matka prince Venisancha, majitelka mastaby severně od Venisova komplexu, přímo na hraně Džoserova velkého příkopu v Sakkáře (král svým dvěma ženám výjimečně nepostavil v té době obvyklé vedlejší pyramidy; viz obr. 551, hrobka 4). Hrobka se vyznačuje mistrovskými polychromovanými reliéfy a originální kaplí se čtyřmi nikami, v jedné z nich je králova kartuš. Nebtejemneferes Varianty jména: Nebteimneferes; Nebtiemneferes; Nebtyemneferes „Dcera krále“; její značně poškozenou mastabu objevila v roce 1987 česká expedice jihovýchodně od zádušního chrámu pyramidy Lepsius 24 v Abúsíru. Necerirenre Varianty jména: Neceryrenre; Netjerirenre Prvorozený syn krále Sahurea a jeho ženy Nefretchanebtej, legitimní dědic trůnu. Nevíme, proč se králem místo něj stal jeho strýc Neferirkare. Necerirenreova hrobka zatím nebyla objevena; předpokládá se, že je na dosud neprozkoumaném hřbitově jihovýchodně od Sahureova zádušního chrámu v Abúsíru nebo v bezprostředním okolí. Kamenný blok s jeho jménem byl nalezen v nedaleké mastabě cateje Ptahšepsese. Nefer Varianta jména: Nufer Představený královských zpěváků z doby králů Neferirkarea až Niuserrea. Majitel skalní hrobky jižně od střední části vzestupné cesty Venisova pyramidového komplexu v severní Sakkáře, při jejíž stavbě byla spolu s jinými zasypána a zůstala tak uchráněna až do 20. století, kdy ji objevil egyptský archeolog Mustafa. Interiér je vyzdoben „úžasnými reliéfy“ (Korecký), ale nejpodstatnějším nálezem je nepoškozená mumie majitele, zřejmě vůbec nejdokonaleji dochovaná mumie z celého období Staré říše. Horní i dolní končetiny jsou zavinuty zvláš, takže mrtvý nepůsobí dojmem „balíku“, typického pro pozdější období. Největší pozornost byla věnována zavinutí hlavy. Podle Vilímkové jsou lněná obinadla vyztužena a vymodelována vrstvou nazelenalého štuku tak, jako by to byl skutečný obličej, podle Germerové je plátno ve velmi tenké vrstvě přiloženo přímo na tvář, takže kopíruje její rysy. Z vyztužených obinadel jsou vymodelovány uši, rituální vous na bradě a pohlavní úd, na němž je prý dokonce patrné, že Nefer byl obřezán. Paruka, obočí, oči a ústa jsou namalovány černou barvou na obinadlech.

580 – Detail Neferovy mumie 581 – Kaple Neferovy skalní hrobky v Sakkáře s řadou nepravých dveří jeho rodinných příslušníků 582 – Reliéf z Neferovy hrobky– dřevorubci při kácení stromů

Neferhetepes [b] Varianta jména: Neferhotep Jméno majitelky vedlejší pyramidy u komplexu krále Veserkafa v severní Sakkáře nebylo na žádném z dochovaných zlomků reliéfů ani stavebním graffitu nalezeno, pouze na základě nepřímé souvislosti vyvozené z nápisu v nedaleké hrobce zádušního kněze Persena se soudí, že se jmenovala Neferhetepes. Stejné jméno měla i dcera krále Džedefrea a jeho ženy Chentetenky (4. dynastie), o níž ani nevíme, zda byla vdaná. Přestože mohlo existovat více stejnojmenných žen, někteří ztotožňují právě tuto Neferhetepes s Veserkafovou manželkou, jiní s jeho matkou. Nefretchanebtej Varianty jména: Nefrethanebtej; Nefrethanebty; Neferetchanebtej Manželka krále Sahurea, matka jeho prvorozeného syna Necerirenrea. Její dosud neobjevená hrobka se předpokládá u Sahureova zádušního chrámu v Abúsíru. Neserkauhor „Králův syn“ Neserkauhor je majitelem jedné z hrobek na tzv. východním poli mastab v Abúsíru (viz obr. 547), objeveném českou expedicí. Jeho mastaba sousedí na severozápadě s ústřední hrobkou této skupiny patřící princezně Chekeretnebtej, dceři krále Džedkarea, a podle Vernera z archeologické situace jednoznačně vyplývá, že byla postavena později. Časové rozmezí mezi dokončením obou mastab nelze sice přesně určit, nemusí však mít nutně rozměr celé generace. Je tedy možné, že Neserkauhorovým otcem byl rovněž Džedkare, ale téměř vyloučené, že by jím mohl být Džedkareův předchůdce, přestože jména Menkauhor a Neserkauhor jsou vytvořená podle stejného vzoru a tuto domněnku přímo sugerují. 583 – Zbytky dřevěných soch v serdabu mastaby „králova syna“ Neserkauhora v Abúsíru in situ

Neserkauhorova mastaba se podobá Chekeretnebtejině, ale na její stavbu byly použity ve větším měřítku sušené cihly, a proto je také více poškozena. Šachta a pohřební komora na jejím dně byly v době objevu zcela prázdné, nenašly se dokonce ani sebemenší úlomky sarkofágu. Verner píše, že mohl být bu dřevěný a později beze zbytku zničený, nebo zde princ vůbec nebyl pohřben. Mastaba byla identifikována jen podle bloku s Neserkauhorovým jménem a pohřební formulí, jenž však nebyl nalezen v obětní kapli v jižní části superstruktury, kam podle Vernera původně patřil, ale v zásypu šachty vedoucí do sarkofágové komory sousední Chekeretnebtejiny mastaby. Nianchchnum Varianty jména: Nianchnum; Niankhkhnum Podle Lauera žili Nianchchnum a jeho bratr Chnumhotep v době krále Niuserrea. Jejich malou, ale nádhernou dvojhrobku rozebral (spolu s dalšími) stavitel Venisova pyramidového komplexu v severní Sakkáře a materiál využil k vyrovnání terénu pod střední částí vzestupné cesty. Bloky vápence s reliéfy, vynikajícími originalitou, výpovědní hodnotou a zachovalostí, zde objevil v sedmdesátých letech 20. století egyptský archeolog Músa a hrobku z nich znovu kompletně sestavil. Jedna ze zajímavých scén zobrazuje tržiště: „Obchody u stánků s ovocem, rybami a zeleninou jen kvetou, dva hrnčíři soupeří, kdo přiláká víc zákazníků, a obchodník s šicími potřebami rozbaluje roli látky potenciálnímu kupci. U stánku s pivem stojí jeden zákazník v poněkud podroušeném stavu. Převážně mužští nakupující se procházejí po tržišti, kolem krku mají zavěšeny praktické nákupní tašky, a prodavač salátu a cibule smlouvá s jedním mužem, který nese džbán piva: ‘Když mi dáš trochu piva, dám ti sladkou zeleninu.’ U stánku se zeleninou vycvičená opice zatýká [přistihuje při činu] nahého zloděje a kouše ho do nohy.“ (Tyldesleyová 1999b) Nikaanch Varianta jména: Nekonekh Kněz bohyně Hathor, současník krále Veserkafa, pohřbený v jedné z tzv. Frazerových hrobek v Tadehnetu (Akóris; Tahna). Podle autobiografického nápisu v jeho hrobce král podporoval nejen Reův, ale i kulty dalších bohů, mj. právě Hathořin, a stavěl pro ně chrámy.

Nimaathap II. Majitelka silně poškozené hrobky G 4712 na Chufuově západním hřbitově v Gíze, podle jedné teorie manželka krále Šepseskarea. Persen Zádušní kněz, majitel hrobky nedaleko Veserkafova pyramidového komplexu v severní Sakkáře. Na základě nepřímé souvislosti vyvozené z hrobního nápisu (je v muzeu v Berlíně) se soudí, že manželka Veserkafa a majitelka vedlejší pyramidy Veserkafova komplexu se jmenovala Neferhetepes. Ptahhotep [a] Catej, starosta egyptské metropole a správce všech královských staveb v době krále Džedkarea, majitel mastaby S 3076 s bohatou a umělecky velmi hodnotnou reliéfní výzdobou v severní Sakkáře (mezi Džoserovou pyramidou a Serapeem, viz obr. 78), v níž byl pohřben i jeho syn Achtihotep, pravděpodobný dědic jeho úřadů a možná adresát slavného didaktického spisu, nazvaného egyptology Kniha moudrých rad do života. 584 – Plán Ptahhotepovy mastaby S 3076 v severní Sakkáře 585 – Achtihotepův sarkofág v pohřební komoře mastaby jeho otce Ptahhotepa v Sakkáře

Verner připomíná, že ztotožnění obou Ptahhotepů – majitele uvedené mastaby v Sakkáře, kterou Mariette označil jako D 62, a autora naučení, známého také jako „nejstarší kniha světa“, je jen hypotetické a nelze je bezpečně prokázat. Většina autorů však identitu obou mužů implicitně předpokládá. Úplný hieratický text naučení se zachoval v opisu na mimořádně dlouhém papyru ze Střední říše, pravděpodobně z rozhraní 11. a 12. dynastie, který koupil Prisse od jakéhosi venkovana v Šéch Abd el-Kurně (u Luksoru); dnes je uložen v pařížské Národní knihovně a bývá citován jako „Prisseův papyrus“. Původní text z 5. dynastie byl v době vzniku papyru nejspíš přepracován a sloužil pak jako učebnice až do 18. dynastie (jsou známy i další, ale jen neúplné kopie na třech papyrech, jedné tabulce a pěti ostrakách). Na začátku Ptahhotep žádá krále Džedkarea, aby jmenoval jeho syna Achtihotepa nástupcem v úřadě. Král souhlasí, ale s podmínkou, že Ptahhotep mu předá všechny své znalosti a zkušenosti. Starý catej se tedy chápe díla a v následujících 37 kapitolách uděluje adeptovi rady, jak má v různých situacích jednat, jak má mluvit s nadřízenými, podřízenými, s přáteli, a kdy má raději mlčet. Nabádá ho ke skromnosti, poctivosti a konání dobrých skutků a varuje před pýchou, vychloubáním, intrikami a touhou po majetku. Podle Vernera mají Ptahhotepovy rady často utilitaristický ráz, nebo sledují spíše osobní úspěch a prospěch než morální ideál. Bič je jiného názoru a upozorňuje na trvalou platnost a nadčasovou hodnotu některých rad: „Mluv jen tehdy, když věci rozumíš... mluvení je nesnadnější než jiná práce... moudrého člověka poznáš podle jeho vědomostí, vznešeného podle dobrých skutků.“ Ptahšepses [a] Varianty jména: Ptahshepses; Ptahschepses; Šepsesptah; Shepsesptah; Schepsesptah Ptahšepses byl pravděpodobně nejmocnějším úředníkem Staré říše, ale okolnosti, jež ho do tohoto postavení vynesly, jsou obestřeny tajemstvím. Na historickou scénu vstoupil jako nevýznamný královský kadeřník a manikér a kariéru završil jako catej, představený všech stavebních prací a ze krále Niuserrea, manžel jeho dcery Chamerernebtej. Verner jeho raketový vzestup spojuje s nástupem Niuserrea na trůn a soudí, že měl na této události spolu s královou matkou Chentkaus II. hlavní zásluhu. Prozaičtější mechanismy, například zprvu jen povrchní zájem krále o lazebníkovy názory na některé běžné věci („aby řeč nestála“), odhalení jeho schopností a vzrůstající náklonnost při nezávazných rozhovorech u holení, nikdo nepředpokládá a záhadou, jak by mohl manikér zajistit komukoli nástup na trůn, se nezabývá (nejspíš z obavy, aby do egyptologie nepronikl humor). 586 – Otevřený pilířový dvůr Ptahšepsesovy mastaby. V popředí je fragment architrávu s tituly majitele ve třech vodorovných registrech, jméno p-t-H-Sps+s-s je vytesáno sloupcově vpravo, před jeho postavou

Ptahšepsesova mastaba severozápadně od Niuserreovy pyramidy v Abúsíru je největší a stavebně nejsložitější soukromou (tj. nekrálovskou) hrobkou Staré říše (viz obr. 499 a 523). Lepsius ji dokonce považoval za pyramidu a přidělil jí číslo 19. Vchod objevil roku 1893 de Morgan, ale první vážnější výzkum zde zahájil až v roce 1960 Zbyněk Žába, jenž byl tehdy vedoucím československé expedice v Egyptě, a pokračoval v něm až do své smrti v roce 1971. Po něm převzali štafetu jeho nástupci, nejprve František Váhala a nakonec Miroslav Verner. Mastaba se stala na desítky let ústředním tématem českých egyptologů a její důkladný výzkum spojený s rekonstrukčními pracemi pak odrazovým můstkem k významnému rozšíření archeologické koncese na další

objekty v Abúsíru. Zásluhou těchto badatelů je také v české literatuře jednou z nejúplněji a nejpodrobněji popsaných staroegyptských staveb. Mastaba byla postavena ve třech etapách, z nichž poslední je prostorově nejrozsáhlejší. Superstruktura z velkých a kvalitních vápencových bloků zaujímá plochu 30x40 m a dosahovala výšky 8 m. Na vnějším plášti se dochovalo několik obrovských bloků z jemného bílého vápence, které byly podle graffit původně určeny k zastřešení Niuserreova zádušního chrámu. Areál obsahuje otevřený pilířový dvůr, v interiéru je unikátní místnost obrovských rozměrů ve tvaru lodě, vyvýšená kaple se třemi nikami napodobující analogickou část královských zádušních chrámů a čtyři desítky dalších místností, v některých částech uspořádaných do dvou podlaží. Sarkofágová komora s výklenkem pro kanopy byla přístupná z nitra stavby svažující se chodbou, klesající do přibližně třímetrové hloubky pod podlahu superstruktury.

587, 588 – Plány Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru s vyznačením stavebních etap – vlevo Vernerův z roku 1990, vpravo Jánosiho z roku 1994 589, 590 – Jeden z dvaceti pilířů ve velkém otevřeném dvoře Ptahšepsesovy mastaby a rekonstrukce vchodu s dvojicí sloupů

Z autobiografického nápisu dochovaného jen v několika zlomcích (a také z nápisů na několika pilířích) je zřejmé, že Ptahšepsesova titulatura začínala slovy „králův syn“, což zřejmě souviselo s jeho sňatkem s Niuserreovou dcerou Chamerernebtej. Podle jednoho reliéfu měl šest synů; jmenovali se Chafini, Kahotep, Hemachtej, Chenu a dva po otci Ptahšepses. Jméno a reliéfní zobrazení nejstaršího z nich, Chafiniho, bylo odtesáno a podařilo se je přečíst jen při zvláštním šikmém nasvícení. Verner (1994) z toho usuzuje, „že Ptahšepsesovi se dostalo vysoké pocty sňatku s princeznou až v pokročilém věku, kdy už jistě měl rodinu, která musela ustoupit [rodině] nové, spřízněné s králem. Asi proto musel prvorozený syn nekrálovského původu ustoupit dalšímu, v jehož žilách kolovala královská krev.“ Chafini je jedno z nejstarších známých basiliformních jmen – jeho složka „Ini“ je zároveň jménem krále Niuserrea (je to jeho rodné jméno) a byla zapsána v kartuši. Pozoruhodné je, že velkorysá pohřební komora se sedlovým stropem, jaký se jinak vyskytuje jen v pyramidách, byla úplně dokončena již v první etapě stavby a už tehdy do ní musely být shora spuštěny oba sarkofágy – Ptahšepsesův i Chamerernebtejin. Podle Vernera „sem sarkofág princezny v žádném případě nemohl být dopraven dodatečně úzkou sestupnou chodbou“. To znamená, že Ptahšepses se stal královým zetěm již v době položení základů ke své hrobce a dvě následující stavební etapy, které vedly k jejímu rozšíření na přibližně čtyřnásobek původní rozlohy, už nemohly souviset s jeho funkčním a společenským vzestupem. Potvrzuje to i Chamerernebtejino jméno na hrubých vápencových blocích, z nichž je postaveno jádro nejstarší etapy. Architektonický plán pohřební komory však přesto evidentně počítá jen s jedním pohřbem: princeznin sarkofág zaujímá poněkud nevhodné místo přímo před sarkofágem jejího manžela. Při invazi zlodějů za Prvního přechodného období byly obě mumie zničeny, zachovalo se jen pár fragmentů kostí, z jejichž velikosti Strouhal usuzuje na muže, a několik střípků z pohřební výbavy. Oba sarkofágy byly vyrobeny z červené žuly a kvalitou provedení mohou soutěžit s královskými, Ptahšepsesův navíc udivuje svými rozměry. Velikost sarkofágů (m) Ptahšepses Chamerernebtej

Délka 2,945 2,533

Šířka 1,495 1,140

Výška 1,100 0,903

Výška víka 0,63 0,34

591 – Pohřební komora Ptahšepsesovy mastaby. Z jeho sarkofágu ve výklenku vlevo je vidět jen vypuklé víko – spodní část zakrývá menší sarkofág Niuserreovy dcery Chamerernebtej, umístěný do „uličky“ v rozporu s původním rozvržením prostoru 592 – Ptahšepsesův sarkofág

Při vykopávkách bylo nalezeno velké množství úlomků z alabastru, červené žuly, vápence a červeného kvarcitu, které pocházejí z několika desítek soch, většinou Ptahšepsesových. Celkem je registrováno a dokumentováno na 16 tisíc nálezů, především fragmentů soch a reliéfů, keramiky, ale také pazourkových a měděných nástrojů, patří k nim i obrovský soubor přibližně čtyř set stavebních graffit s údaji o postupu stavby hrobky a jejím administrativním a organizačním zázemí. Bylo zde také identifikováno 296 sekundárních pohřbů, datovaných Strouhalem do Pozdní a Ptolemaiovské doby. Východně od Ptahšepsesovy mastaby objevil už Žába ještě jednu menší, jejímž majitelem byl pravděpodobně Ptahšepsesův stejnojmenný syn, ale musel ji opět zasypat, protože ležela mimo území vymezené tehdejší koncesí. Později ji prozkoumali egyptští archeologové. Raemka Varianta jména: Reemkuy Syn Meresanch IV., podle Callenderové manželky krále Džedkarea. Zemřel v raném věku a byl pohřben v hrobce patřící královskému soudci jménem Neferirejtenes. Někteří ho považují za Džedkareova syna. Redžedet Varianty jména: Rudžedet; Radžedet; Rededet; Redjedet Pravděpodobně jen literární, nikoli historická postava. Podle povídky o zázračném zrození trojčat – prvních tří králů 5. dynastie, zaznamenané na Westcarově papyru, byla manželkou Reova kněze ze Sachebu, kterou oplodnil sám bůh Re. Reputnub Varianty jména: Reputneb; Reputnebu Manželka krále Niuserrea, identifikovaná podle hlavového torza alabastrové sochy nalezeného v jeho údolním chrámu v Abúsíru. Předpokládá se, že dvě vedlejší pyramidy Lepsius 24 a Lepsius 25 v jižním Abúsíru, v nichž byla objevena graffita „představeného všech královských staveb“ Ptahšepsese, a které tedy musely být postaveny za Niuserrea, patřily manželkám právě tohoto krále, přestože jsou od jeho pyramidového komplexu neobvykle vzdáleny a odděleny od něj staršími komplexy Neferirkarea a Neferefrea. Neobvyklé umístění vedlejších pyramid se vysvětluje nedostatkem vhodného místa u Niuserreova komplexu, jenž na jihu těsně přiléhá k Neferirkareovu zádušnímu chrámu a na severu k rovněž staršímu, dosud neprozkoumanému hřbitovu, snad s hrobkami členů rodiny a vysokých úředníků krále Sahurea (viz obr. 523). Reputnub bývá hypoteticky spojována s pyramidou Lepsius 24 (viz obr. 533), kterou prozkoumala česká expedice (podrobně viz u Niuserrea) a ve zdevastované pohřební komoře našla mezi fragmenty sarkofágu (obr. 534) i poškozenou mumii asi pětadvacetileté ženy (obr. 535). Existují však nejen pochopitelné pochybnosti o identifikaci ostatků právě s Reputnub, ale i s jakoukoli Niuserreovou manželkou vůbec, nebo mrtvé byl při mumifikaci odstraněn mozek proraženou nosní přepážkou a tato technika je zatím doložena až z doby Střední říše. Analýza tkání pomocí metody měření poločasu rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku C14 však datuje mumii do období let 2701–2465, což autenticitu nevylučuje.

Senedžemjeb Intej Varianty jména: Senedžemib; Senedjemib; Inti; Inty Catej krále Džedkarea, majitel mastaby na západním hřbitově u Chufuovy pyramidy v Gíze. Dochoval se v ní mj. zajímavý nápis o stavbě hrobky jeho otce, jenž se rovněž jmenoval Senedžemjeb: „Požádal jsem svého vládce, aby byl přinesen pro něj sarkofág z [lomů v] Raau [dnešní Tura] pro tuto jeho hrobku, kterou jsem pro něho postavil za jeden rok a dvě třetiny, zatímco byl po tuto dobu v zádušní dílně v domě svého statku, který se nachází v [místě pohřebiště jménem] Krásný je [král] Isesi.“ (Podle Bárty; upraveno) Podle Strouhala byli oba Senedžemjebové staviteli pyramid 5. a 6. dynastie. Sešemnofer Varianta jména: Sešemnefer „Správce obou míst v domě života, přítel krále a tajemník“, majitel kamenné rodinné mastaby u jihozápadního nároží Chufuova rodinného hřbitova v Gíze. Hrobka je datována na přelom 5. a 6. dynastie, ale sám Sešemnofer není z jiných pramenů znám, nevíme ani, kterému králi byl „přítelem, tajemníkem a správcem“. Mastaba je velmi zajímavá architektonicky. Přístupovou cestu ke vstupnímu portiku původně po obou stranách lemovaly dvě sedící sochy a šest malých, u soukromé hrobky vůbec poprvé použitých monolitických obelisků. Centrální vestibul je vyzdoben „jedinečnými a výtvarně zvláš hodnotnými reliéfy“ (Korecký), sloupová hala byla částečně restaurována. 593 – Sešemnoferova mastaba v Gíze

Ti Viz Cej Tisethor Pravděpodobně dcera princezny Chekeretnebtej, tj. vnučka krále Džedkarea. Byla pohřbena v severní části hrobky své matky na tzv. východním poli mastab v Abúsíru (viz obr. 523 a 547), která pro ni byla dodatečně přistavěna. (Podrobnosti o této dvojmastabě viz u Chekeretnebtej, viz též obr. 569.) Ve vykradené pohřební komoře byly rozptýlené kosterní pozůstatky 151 cm vysoké, 15–16leté ženy. Po jejich porovnání s dochovanými částmi kostry Chekeretnebtej dospěl Strouhal k závěru, že Tisethor byla pravděpodobně její dcerou (otce neznáme), a tedy Džedkareovou vnučkou. V superstruktuře hrobky se dochoval titul „ozdoba krále, jím milovaná, Tisethor“. Venisanch Varianty jména: Venisankh; Wenisakh Syn krále Venise a jeho manželky Nebet, majitel mastaby severně od horní části královy vzestupné cesty v severní Sakkáře (viz obr. 551). Pravděpodobně zemřel dříve než jeho otec. Veserkafanch Majitel nejjižnější z řady tří mastab severovýchodně od Niuserreova zádušního chrámu v Abúsíru, které pravděpodobně pocházejí z doby krále Sahurea (viz obr. 526). Podle jeho jména (v překladu „Veserkafova podoba“ nebo „Veserkafův život“) se někdy soudí, že byl synem krále Veserkafa. 594 – Plán Veserkafanchovy mastaby v Abúsíru