„Chval přítele veřejně,
ale kárej ho mezi čtyřma očima.“
LEONARDO DA VINCI
6
PREVENTIVNÍ
OPATŘENÍ
PRO
MINIMALIZACI
ZÁŠKOLÁCTVÍ Prevenci můžeme podle Procházkové (1998, s. 190) definovat jako „soubor
postupů zaměřených na předcházení vzniku poruch chování, na zamezení prohloubení již vzniklých poruch nebo na zamezení recidivy sociálně patologického jednání“. 1.
Podle Júvy (2001, s. 97 - 101) rozlišujeme tři stupně: PRIMÁRNÍ PREVENCE
je zaměřena na celou sledovanou populaci.
Hlavní roli má stát. Významnou úlohu mohou sehrát také nevládní organizace. Sociální
politika státu ovlivňuje systém vzdělávání, zaměstnanost, stabilitu rodiny, fungování
policejního aparátu, soudnictví atd. Patří sem osvětová činnost, preventivní programy zaměřené na návykové látky, šikanu atd. 2.
SEKUNDÁRNÍ
PREVENCE
je zaměřena na rizikové jednotlivce
a skupiny. Zahrnuje poradenskou i ústavní péči. Provádějí ji výchovní poradci, speciální
pedagogové (etopedi), sociální pedagogové, sociální pracovníci, psychologové atd. Patří sem pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče, speciálně pedagogická centra, výchovné ústavy, věznice, psychiatrické léčebny, ambulantní
poradenská pracoviště, instituce zajišťující provoz terapeutických komunit pro narkomany atd. 3.
TERCIÁRNÍ PREVENCE
je zaměřena na minimalizaci následků nebo
proti pokračování nežádoucích jevů u jedinců, u nichž se již sledovaný nežádoucí jev vyskytl (např. opatření, která by měla zabránit recidivě u mladistvých delikventů).
Přestože se na prevenci podílí řada institucí, orgánů státní správy, společenských
organizací, zdravotnických a školských institucí, rozhodující oblastí pro preventivní působení zůstává rodina, škola a oblast trávení volného času.
72
6.1 PREVENCE V RODINNÉM PROSTŘEDÍ Nejdůležitější prevence spočívá ve správné rodinné výchově. Jestliže v rodině
panuje harmonie, vzájemná úcta, láska a porozumění, tak si i dítě bez těžkostí osvojuje
tyto vlastnosti. Když je rodina zvyklá na pořádek ve věcech i v životosprávě, tak si i dítě zvyká na pravidelný rytmus. Dítě, kterému rodina vštípila základní kladné sociální
vztahy, přenáší tyto vztahy bez uvažování také do školy. Dítě, které se naučilo
disciplíně už doma, se ochotně podřizuje disciplíně ve škole. Rodiče by měli používat přiměřené výchovné prostředky a prohřešky dítěte řešit domluvou, nikoliv tělesným
trestáním. Je-li použit trest, měl by následovat co nejdříve po přestupku, aby s ním logicky souvisel. Čím je dítě starší, tím je pro ně fyzické trestání více ponižující a pociťují je jako křivdu.
Pokud mají rodiče více dětí, měli by dbát na vyvážené sourozenecké vztahy
a každému z nich věnovat pozornost. Každý den si mohou vyčlenit dobu, kdy budou
něco společně dělat. S mladším dítětem si mohou číst pohádky, staršího se mohou zeptat, co si myslí o nějaké nové události nebo mu vysvětlit svoje problémy (Train,
2001, s. 50). Pokud rodiče dítě podporují, dítě se jim se svými problémy nebojí svěřit.
Je třeba se vyvarovat všem formám nevhodné rodinné výchovy, které již byly v této práci popsány. Rodiče by se měli seznamovat s knižními publikacemi, které obsahují návody na řešení krizových situací v rodině.
Za nejúčinnější je pokládán takový způsob výchovy, kdy rodiče stanoví jasná
a pevná pravidla a dětem je dovoleno o nich na rozumné úrovni diskutovat (Train, 2001, s. 49). Sheedyová – Kurcinková (1998, s. 106, 107, 119, 127) doporučuje rodičům
mluvit pevným hlasem, aby bylo dítěti jasné, že jsou odhodláni pravidla prosazovat za všech okolností. Vymyslet důsledky, pokud dojde k jejich porušení. Omezit
problémovému dítěti dobu sledování televize, což je ochrana před nadměrnou stimulací. Co nejčastěji dítě povzbuzovat větami typu: „Máme tě rádi. Máme z tebe radost. Jsme rádi, že jsme tvoji rodiče.“ Vytvářet nápisy, předávat svá sdělení různými prostředky.
Podle Nešpora (2001, s. 40, 41) je důležité povzbuzovat dospívajícího k hledání
dobrých přátel a k pěstování kvalitních zájmů a zálib. Umožnit mu rozvoj schopností a nadání, ale zároveň na něj neklást nároky, které nedokáže splnit. Zajistit přiměřený
dohled. Nechat ho projevit své názory a pocity. (Neznamená to ale, že by měli rodiče přestat prosazovat zdravá rodinná pravidla.)
73
VEČERNÍ ROZHOVORY RODIČŮ S DĚTMI
Dnešní mládeži chybí příklady, jimiž by se řídila při řešení svých problémů.
Dříve vidělo dítě především svého otce i matku v práci od rána do večera, zejména na
venkově, kde bylo dětí v minulosti nejvíce. Vidělo i své bratry a sestry, jak podle svých sil pomáhají rodičům v polních pracích, s krmením dobytka, drůbeže. Prožívalo s nimi
všechny obavy při náhlých změnách počasí při sklizni, ale i radosti z mláďat domácích
zvířat. Velký zdroj radosti i citových prožitků přinášely dětem pravidelné zvyky - slavit
vánoce, velikonoce, poutě a posvícení, dožínky i masopust a jiné místní zvyky. Když se večer hovořilo o prožitém dnu (co bylo špatné a co dobré), plánovalo se, co bude
nutno zítra udělat a jak to připravit, to byla zkušenost, škola, návod pro budoucí řešení různých problémů, které život přináší. Proto se domníváme, že pravidelné večerní hovory rodičů s dětmi mohou být dalším účinným pomocníkem při výchově. VYUŽÍVÁNÍ METOD MRAVNÍ VÝCHOVY
METODA PŘESVĚDČOVÁNÍ - Snažíme se, aby dítě přijalo naše názory za své. Malým
dětem vyprávíme pohádky o dobru a zlu. S většími dětmi si o jejich jednání a názorech důvěrně popovídáme.
- Vychováváme především tím, jací jsme, jak se
METODA
KLADNÉHO PŘÍKLADU
METODA
CVIČENÍ V MRAVNÍM JEDNÁNÍ
chováme a jednáme, tedy svým příkladem. Jsme dítěti modelem k napodobování.
- Snažíme se, aby si dítě osvojilo určitý
způsob chování, které zautomatizujeme neustálým opakováním (Prokešová, 1997,
s. 44 – 51).
METODA ODMĚN A TRESTŮ - Povzbuzování (odměňování) je účinnější a efektivnější
než trest. Jeho cílem je posílit žádoucí chování. Odměňovat lze úsměvem, pochvalou, projevením důvěry, náklonností až po materiální hodnoty. Úsměv nic nestojí a má zázračnou moc. Ve školství se na něj často zapomíná, a to hlavně při
výchově problémových žáků. Trest je kapitulací vychovatele před vychovávaným. Mívá jen krátkodobý účinek. Trestat lze např. pohledem, tónem hlasu, projevem zklamání, odmítnutím pozornosti, odepřením oblíbené činnosti, tělesnými tresty.
Výchova by měla být vedena tak, aby k trestání docházet nemuselo, děti
byly schopny udělat věci správně a my je za to mohli pochválit. 74
ZAMEZENÍ NÁLEPKOVÁNÍ V RODINĚ Sheedyová – Kurcinková (1998, s. 16 - 28) píše, že problémové děti dostávají
nálepky, které na ně mohou působit destruktivně. Varuje rodiče před používáním slov, která vytvářejí negativní obraz jejich dítěte. (Např. místo vybíravý je třeba říkat, že má
vytříbený vkus.) Tím, že rodiče změní svůj slovník, lze změnit i to, jak budou ostatní lidé jejich dítě vnímat. Dítě snadno získá zdravou sebedůvěru, pokud uslyší, jak ho lidé označují hezkými slovy. Existuje významná souvislost mezi
pozitivním obrazem, který má dítě o sobě a jeho ochotou spolupracovat. Důležité je
nenechat dítě zraňovat nálepkami od ostatních lidí. Rodiče by měli ostatní naučit
používat slova, která odrážejí schopnosti jejich dítěte. Nejlépe je to naučí, když je budou používat sami. Je třeba naučit se uvažovat v pozitivnějších termínech a děti upozorňovat na jejich silné stránky a schopnosti, nikoliv na jejich slabosti. SPOLUPRÁCE DOSPĚLÝCH PODÍLEJÍCÍCH SE NA VÝCHOVĚ
Nešpor (2001, s. 28, 29, 74, 76) uvádí africké přísloví, které říká: “K výchově
dítěte je třeba celé vesnice.“ Dobrá spolupráce mezi dospělými, kteří se o dítě starají,
zvyšuje naději na úspěch. Rodiče udržují dobré sousedské vztahy, hovoří spolu o dětech, vyměňují si užitečné informace nebo si při výchově pomáhají. Dokáží
využívat příznivého výchovného působení svých dobrých přátel. Mají dobré vztahy v širší rodině a v případě nějaké naléhavé záležitosti (např. nemoci) mají dítě komu svěřit. Jsou v pravidelném kontaktu se školou. Ví, jaká je tam situace a jak si jejich dítě
vede. Vědí, kde hledat pomoc při různých výchovných nebo psychických problémech. Ve výhodě bývají rodiče žáků, kteří se navzájem znají a mohou si o situaci ve škole pohovořit. To zlepšuje jejich orientaci ve školní problematice a jejich společné návrhy pak mají větší váhu.
STÁLOST DOMOVA
Matějček a Dytrych (2002, s. 53 - 55) vznášejí námitku ke střídavé péči rodičů.
Od dvou let si dítě vytváří pojem domova, k němuž patří stálost lidí, ale i stálost místa
a prostředí. Pravidelné střídání rodičovské péče může vědomí domova a psychické
jistoty oslabovat. Za výhodnou formu styku pokládá převažující péči jednoho
z rodičů (zmíněný domov pro dítě) kombinovanou s opakujícím se delším pobytem
dítěte u druhého z rozvedených manželů (např. čtrnáct dní nebo tři týdny třikrát do 75
roka a měsíc o prázdninách, s pravidelnými návštěvami o víkendu nebo i bez nich). Při
takovém řešení dítě neztrácí domov ani hlavního vychovatele a druhý rodič má také možnost žít s dítětem obyčejný denní život. NOVÝ PARTNER
Dítě potřebuje čas. Nový partner nebo partnerka by se neměli dětem vnucovat,
snažit se jim vlichotit nebo si je kupovat. Neměli by se dětem hned snažit nahradit vlastního otce či matku. Neměly by být vychvalovány pozitivní vlastnosti nového
partnera či partnerky. Rozvedený rodič by neměl příliš kritizovat druhého rodiče,
zveličovat jeho špatné vlastnosti a ponižovat jeho důstojnost. Je to útok na zdravou identitu dítěte ( Matějček, Dytrych, 2002, s. 56 – 58). Nevlastní rodič má fungovat spíš
jako přítel a rádce, což usnadní jeho akceptaci dětmi. Nutná je jednota manželů a minimum konfliktů ohledně rodičovské autority (Sobotková, 2001, s. 137, 138). PEČLIVÉ ZVÁŽENÍ ZMĚN
Uvažují-li rodiče o jakékoliv změně, měli by zvážit, jaký dopad bude mít na
jejich dítě. Neměli by předpokládat, že zájmy dítěte musí být v souladu s jejich. Děti si
potřebují vybudovat pocit osobního bezpečí, což nelze, pokud se jejich životní prostředí stále mění (Train, 2001, s. 47). Také Matějček a Dytrych (2002, s. 101 - 104) hovoří
o tom, že ve školním věku mají pro dítě vztahy k druhým dětem, kamarádství a život ve skupině prvořadý význam. Přátelství uzavíraná se spolužáky v tomto věku přetrvají
někdy po celý život. Násilně tyto vztahy zpřetrhat znamená zásah do psychické stability dítěte.
VZDĚLÁVACÍ POŘADY PRO RODIČE
Pro zlepšení rodinných vztahů mohou být účinným prostředkem televizní pořady
pro rodiče vysílané formou krátkých setkání s odborníky. Víme, že dospělé lze jen
těžko poučovat. Myslí si, že jimi vedený způsob výchovy je správný. Proto je třeba, aby mohli srovnávat výchovu doporučovanou odborníky s výchovou, kterou praktikují vůči
svým dětem. Obecně totiž platí, že když budeme vědět, jak to má být, máme šanci, že to tak bude. Také Vojtík (1990, s. 34, 35) hovoří o tom, že pokud rodiče používají
nevhodný výchovný styl, měli by být nejprve vedeni k sebepoznání a pochopení chyb, kterých se dopouštějí. Touto formou se rodiče také mohou seznámit s problémy jiných rodičů při výchově dětí.
76
