52 I Jaderné právo
Mírové využívání jaderné energie a ionizujícího záření I 53
První národní veřejnoprávní úpravy mírového využívání jaderné energie (energetická jaderná zařízení) Francie (1945) Ordonnance No. 45-2563 du 18 octobre 1945
(západní) Německo (1959) Atomgesetz 1959
Nový Zéland (1945) 1945 Atomic Energy Act (No. 41 of 1945)
Velká Británie (1959) 1959 U.K. Nuclear Installations (Licenses and Insurance) Act
Spojené státy americké (1946) 1946 U.S. Atomic Energy Act (Mac Mahon Act)
Itálie (1962) Legge 1962 Impiego pacifico dell’energia nucleare
Kanada (1946) 1946 Canadian Atomic Energy Control Act
Španělsko (1973) Ley 25/1964 sobre energia nuclear
Japonsko (1955) 1955 Atomic Energy Basic Law
Československo (1984) Zákon č. 28/1984 Sb.
Vytvoření jisté míry harmonizace prostřednictvím mezinárodního práva bylo v pre-černobylském období v rámci mírového využívání jaderné energie dosaženo zejména ve třech oblastech: (i) jaderná odpovědnost a kompenzace,74 (ii) ochrana zaměstnanců v provozech, ve kterých jsou vystaveni ionizujícímu záření,75 (iii) fyzická ochrana jaderných materiálů a jaderných zařízení.76 Rozmach jaderné energie pokračoval až do začátku 80. let: v roce 1980 bylo v provozu 253 reaktorů s instalovaným výkonem 135 000 MWe ve 22 státech celého světa. Dalších 230 jaderných reaktorů pro účely produkce elektrické energie bylo ve výstavbě. „Jaderná euforie“ však byla ukončena v průběhu 80. let, kdy byla světová veřejnost konfrontována s následky havárií v americké jaderné elektrárně Three Mile Island (1979) a v sovětské jaderné elektrárně Černobyl (1986). Tyto havárie měly stěžejní význam nejen pro celospolečenskou akceptaci jaderné energie v následujícím období, ale i pro vývoj mezinárodních právních úprav v oblasti mírového využívání tohoto zdroje energie.
Poznámka: V průběhu 60. let byla vydána také celá řada právních úprav v rozvojových zemích. Např. na Filipínách (1958), v Indii (1962), v Indonésii (1964), v Pákistánu (1965), na Srí Lance (1969).
První národní soukromoprávní úpravy mírového využívání jaderné energie (energetická jaderná zařízení) Spojené státy americké (1957) Price-Andreson Amendment of September 2, 1957
Francie (1968) Loi No. 68-943 du 30 octobre 1968
Německo (1959) Atomgesetz 1959
Švédsko (1968) Atomansvarighetslag 1968
Švýcarsko (1959) Gesetz über friedlicher Verwendung der Atomenergie
Rakousko (1969) Bundesgesetz über Haftung für nukleare Schäden
Velká Británie (1959) 1959 U.K. Nuclear Installations (Licenses and Insurance) Act
Kanada (1970) Nuclear Liability Act 1970
Japonsko (1961) Law on Compensation for Nuclear Damage
Finsko (1971) Ydinvastuulaki 1971
Poznámka: Státy tzv. sovětského bloku zůstaly až do pádu „železné opony“ mimo právní rámec vytvořený mezinárodními úmluvami v oblasti jaderné odpovědnosti a nepřijaly ani vlastní specifické právní úpravy v této oblasti. Jedinou výjimkou byla Jugoslávie, která se stala smluvní stranou Vídeňské úmluvy z roku 1963 a v roce 1978 závazky plynoucí z této úmluvy transponovala do zvláštního národního právního předpisu.
1.5. Havárie v jaderných zařízeních a jejich vliv na akceptaci jaderné energetiky Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) klasifikuje události v jaderných zařízeních za pomoci stupnice INES77 od 1 do 7. Stupně 1 až 3 jsou v rámci stupnice INES označovány jako poruchy (nuclear incident) a představují odchylky od řádného provozu v jaderném zařízení (stupeň 1), poruchu (stupeň 2) a vážnou poruchu (stupeň 3), při kterých ovšem nedochází k uvolnění radioaktivity do okolí. Stupně 4 až 7 jsou označovány jako havárie (nuclear accident). Jedná se o události s vážnými následky uvolnění radioaktivity do okolí. Stupněm 4 jsou označovány havárie v jaderném zařízení (accident with local consequences), stupněm pět havárie s účinky na okolí (accident with wider consequences), stupněm šest závažné havárie (serious accident) a konečně nejvyšším, sedmým stupněm jsou klasifikovány velké havárie (major accident).
Pařížská úmluva z roku 1960, Bruselská úmluva z roku 1963, Vídeňská úmluva z roku 1963, Úmluva o odpovědnosti v oblasti námořní přepravy jaderných materiálů z roku 1971. 75 Úmluva mezinárodní organizace práce č. 115 o ochraně pracovníků před zářením z roku 1960. 76 Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů z roku 1979. 77 The International Nuclear Events Scale. 74
54 I Jaderné právo
Mírové využívání jaderné energie a ionizujícího záření I 55
1.5.1. Kyštym (SSSR) Za uplynulé půlstoletí průmyslového využívání jaderné energie za účelem produkce elektrické energie byla stupněm šest klasifikována jenom jedna z událostí, a to havárie v sovětském vojenském jaderném zařízení (známém také jako Čeljabinsk-40 a Čeljabinsk-45), které se nacházelo v „uzavřeném“ městě Ozyorsk. Tato havárie je v literatuře označována podle nejblíže v mapách zakresleného města jako havárie v Kyštymu. Událost byla po dlouhou dobu předmětem nejvyššího utajení. I přesto se zprávy o ní začaly v západoevropském tisku šířit zhruba v dubnu 1958. Celosvětově se událost stala známou teprve na základě knihy sovětského disidenta Z. Medveděva, publikované v roce 1979.78 Několik událostí bylo klasifikovaných stupněm pět. Jedná se například o havárii v britském jaderném zařízení Windscale (1956) a havárii v americké jaderné elektrárně Three Mile Island (1979). 1.5.2. Windscale Fire (Velká Británie) Grafitový jaderný reaktor Windscale sloužil výlučně k produkci plutonia pro válečné účely. Ráno 8. října 1956 došlo vinou nepozornosti obsluhy v aktivní zóně k přehřátí několika palivových článků. Došlo ke vznícení jejich povlaku, přičemž následující požár byl uhašen až za čtyři dny (proto označení této havárie jako „Windscale Fire“).79 Požár zničil 8 % paliva reaktoru a uvolněné radioaktivní látky byly rozptýleny přes komín nad území Anglie, Walesu a severní Evropy. Havárie se ovšem obešla bez jakýchkoliv zranění, resp. ztrát na životech. Na území zhruba 520 km2 v okolí jaderného zařízení byl vyhlášen zákaz spotřeby mléka, který byl zrušen teprve po 44 dnech. Producentům mléka byla následně vyplacena kompenzace ve výši 60 000 liber šterlinků. Zařízení bylo následně uzavřeno a již nebylo zpátky uvedeno do provozu. Na tomto místě je možné poukázat na skutečnost, že havárie v britském jaderném zařízení Windscale byla jednou z příčin, proč se západoevropské státy rozhodly přistoupit k řešení problému odpovědnosti za škody způsobené událostí v jaderném zařízení na mezinárodní úrovni a přijmout zvláštní mezinárodní konvenci, která by tuto problematiku upravovala (Pařížská úmluva o odpovědnosti v oblasti jaderné energetiky z roku 1960). Již v souvislosti s přijetím této konvence poukázal F. Schmid, autor obsáhlé němecThe Nuclear Disaster in Ural, New York: W. W. Norton, 1979. Detailně o havárii referuje publikace ARNOLD, L.: Windscale 1957: Anatomy of a Nuclear Accident, London: Palgrave MacMillan, 2007.
ky psané monografie na téma odpovědnosti na poli jaderné energetiky,80 na skutečnost, že havárie v jaderném zařízení statisticky představuje zcela výjimečnou odchylku od řádného provozu, jejíž výskyt je s ohledem na četnost poruch v těchto zařízeních naprosto marginální. 1.5.3. Three Mile Island (USA) Na rozdíl od britského jaderného zařízení Windscale sloužilo jaderné zařízení v Three Mile Island (poblíž města Harrisburg v Pensylvánii) k mírovým účelům. Havárie, ke které došlo 28. března 1979, je doposud vůbec největší jadernou událostí v dějinách jaderné energetiky na Západě. Příčinou byla porucha čerpadla sekundárního potrubí a následné zablokování pojistného ventilu a selhání náhradních čerpadel. Následkem bylo přehřátí reaktoru a únik radioaktivních plynů do okolí. Pozdější měření potvrdila přehřátí na teplotu 2 800 stupňů Celsia. K explozi v reaktoru nikdy nedošlo, celkové náklady na jeho opravu byly později odhadnuty na miliardu USD. Podle starších údajů, pocházejících z roku 1996, se náklady na odškodnění za újmy na zdraví vyšplhaly na 56 milionů USD. Zhruba 2100 žalob je pořád předmětem soudních řízení. Havárie v americké jaderné elektrárně Three Mile Island měla v řadě zemí za následek kritickou reflexi mírového využívání jaderné energie. V Rakousku proběhlo celostátní referendum týkající se uvedení nové jaderné elektrárny Zwendendorf do provozu. Jeho výsledek byl negativní a měl za následek přijetí dodnes platné právní úpravy, zakazující průmyslové využívání jaderné energie na rakouském území. Obdobné rozhodnutí bylo učiněno ve Švédsku (1980) a v Dánsku (1985). 1.5.4. Černobyl (SSSR, dnes Ukrajina) Nejvyšším, sedmým stupněm mezinárodní stupnice INES, byla po první půlstoletí průmyslového využívání jaderné energie klasifikována jediná havárie, která z neznámého ukrajinského města učinila synonymum jaderné katastrofy. V sobotu 26. dubna 1986 v 1:23:58 místního času došlo ve čtvrtém reaktoru černobylské jaderné elektrárny (známé jako Černobyl 4) ke katastrofální parní explozi, která vyústila do požáru, série dalších explozí a roztavení jádra reaktoru. K havárii nedošlo při běžném provozu reaktoru, ale v průběhu experimentu, který měl ověřit setrvačný běh turbogenerátoru.
78
79
Das Abkommen der Europäischen Kernenergieagentur (O.E.C.E.) über die Haftpflicht auf dem Gebiet der Kernenergie, Wien: Springer Verlag, 1961. 80
56 I Jaderné právo Havárie je připisována špatnému návrhu reaktoru a chybám na straně operátorů, kteří porušili procedury potřebné k zajištění bezpečného chodu elektrárny. Druhotným faktorem bylo, že operátoři nebyli dostatečně vyškoleni a obeznámeni s vlastnostmi reaktoru. Jednou z příčin byla i nedostatečná komunikace mezi vedoucími bezpečnostními pracovníky a operátory, co se týče příkazu vykonat noční experiment. Havárie měla za následek měřitelnou kontaminaci podstatné části severní polokoule radioaktivním spadem. Dopady na zdraví lidí a na životní prostředí jasně charakterizují černobylskou havárii jako nejvážnější havárii v jaderném zařízení v historii. Stejně vážné, ne-li vážnejší, byly dopady rozporuplných informací a přehánění rozsahu následků obsažené ve zprávách médií a v řadě pseudovědeckých publikací.81 Psychologické a celospolečenské dopady byly obrovské. V západní Evropě měla černobylská havárie za následek vlnu protijaderné hysterie. Celostátní referendum odmítlo další rozvoj jaderné energie v Itálii (1987). Ve Švýcarsku bylo vyhlášeno desetileté moratorium na výstavbu nových jaderných zařízení (1990). Po pádu železné opony odmítlo další rozvoj jaderného průmyslu i Polsko (1990) a Nizozemí (1994). „Antijaderná“ vlna zasáhla i mimoevropské státy a o ukončení svého jaderného programu rozhodly i Egypt a Sýrie. Jaké byly skutečné důsledky havárie v jaderné elektrárně Černobyl? Při příležitosti desátého výročí havárie byla ve dnech 8.–12. dubna 1996 uspořádána ve Vídni pod gescí Mezinárodní agentury pro atomovou energii, Evropské komise a Světové zdravotnické organizace mezinárodní konference, na které byly předneseny konkrétní zjištěné údaje o skutečných následcích havárie:82 – Na vyčišťovacích pracích se podílelo 600 000 až 800 000 likvidátorů z Ruska, Běloruska a Ukrajiny, z toho 200 000 v roce 1986 až 1987, kdy byly radiační expozice nejvyšší. V období od 27. dubna 1986 do poloviny srpna 1986 bylo evakuováno na 116 000 obyvatel. V okruhu do 30 km od elektrárny byla vytvořena zakázaná zóna o rozloze 4300 km 2. – 200 000 likvidátorů obdrželo průměrnou dávku kolem 100 mSv, asi 10 % z nich dávku řádově 250 mSv a několik procent dávku vyšší než 500 mSv. Několik desítek lidí, kteří bezprostředně likvidovali následky havárie, obdrželo potenciálně smrtelné dávky několika tisíc mSv. Bylo ozářeno 116 000 evakuovaných osob. Méně než 10 % obdrželo dávky nad 50 mSv, méně než 5 % pak dávky nad 100 mSv. V nemocnicích bylo ošetřeno 257 osob s klinickým syndromem ozáření. U 134 z nich byl zjištěn akutní radiační syndrom. V průběhu 3 měsíců zemřelo na DRÁBOVÁ, D.: op. cit., str. 137. Srov. IAEA (ed.): One Decade after Chernobyl. International Conference 8–12 April. Summary of the Conference Results, Vienna: IAEA, 1996.
81
82
Mírové využívání jaderné energie a ionizujícího záření I 57
ozáření 28 osob. V období do deseti let po havárii pak dalších 14 pacientů, avšak jejich smrt není nutně připisována účinkům záření. – Jediným jasným svědectvím kolektivního ozáření je zvýšený výskyt rakoviny štítné žlázy u osob, které byly v době havárie dětmi. Zvýšený výskyt tohoto onemocnění byl zjištěn v Bělorusku a v menší míře v Rusku a na Ukrajině. Do roku 1995 bylo zaznamenáno 800 případů onemocnění štítné žlázy u dětí do 15 let, z toho 400 případů v Bělorusku. Do roku 1995 zemřely na rakovinu štítné žlázy tři děti. Události v jaderných zařízeních podle stupnice INES (The International Nuclear Events Scale) 7. Velká havárie 1986 (major accident) 2011
Černobyl (ZSSR, dnes Ukrajina) Fukushima (Japonsko)
1957
Kyštym (SSSR, dnes Ruská federáce)
5. Havárie s účinky na okolí 1952 (accident with wider consequences) 1956 1969 1979 1987
First Chalk River Accident (Kanada) Windscale (Velká Británie) Lucens (Švýcarsko) Three Mile Island (USA) Goiânia (Brazílie)
4. Havárie v jaderném zařízení 1955 (accident with local consequences) 1961 1969 1977 1983 1999
Sellafield (Velká Británie) SL 1 Experimental Power Station (USA) Saint Laurent (Francie) Jaslovské Bohunice (ČSSR, dnes Slovensko) Buenos Aires (Argentina) Tokaimura (Japonsko)
3. Vážná porucha 1989 (serious incident) 2003 2005 2011 2. Porucha 1999 (incident) 2006
Vandellos (Španělsko) Paks (Maďarsko) Sellafield (Velká Británie) San Onofre (USA)
1. Odchylka 2008 (anomaly) 2009
Drôme (Francie) Gravelines (Francie)
6. Závažná havárie (serious accident)
Poznámka: Přehled není taxativní povahy.
Blayais (Francie) Forsmark (Švédsko)
58 I Jaderné právo
Mírové využívání jaderné energie a ionizujícího záření I 59
Mezinárodní agentura pro atomovou energii a sedm dalších agentur Organizace spojených národů uspořádaly v září 2005 další mezinárodní konferenci, která se věnovala dlouhodobým následkům černobylské havárie. Byla na ní prezentována šestisetstránková zpráva, která shrnovala lékařské, psychologické, ekologické a ekonomické důsledky havárie. Ve zprávě se konstatovalo, že zdravotní důsledky nebyly tak závažné, jak se původně předpokládalo. Ve studii se dospělo k závěru, že do poloviny roku 2005 zemřelo na následky ozáření 59 osob, z toho 9 úmrtí bylo způsobeno pitím mléka od krav, které se pásly na kontaminované trávě v blízkosti elektrárny. Dále bylo zaznamenáno na 4 000 případů rakoviny štítné žlázy, zejména u osob, které byly v době havárie dětmi a adolescenty. Míra přeživších byla u těchto osob 99 %. Zbývajících 50 úmrtí se týkalo pracovníků elektrárny a pracovníků provádějících vyčišťovací práce. Přibližně 1 000 pracovníků elektrárny bylo první den po havárii ozářeno vysokou dávkou záření a v následujících několika měsících bylo ozářeno na 200 000 likvidátorů. Lékařští experti očekávají, že toto ozáření zapříčiní v budoucnu až 2 200 úmrtí na ozáření. Nebyl zjištěn ani růst vrozených poruch, které by bylo možno připsat na účet záření. Není sporu o tom, že černobylská jaderná havárie byla až dosud největší havárií v historii jaderné energetiky ve světě a že k ní nemělo dojít. Skutečností ovšem je, že její důsledky jsou pravidelně předmětem mystifikace a že její psychologické důsledky byly větší než reálné ztráty na zdraví a na životě, které vyvovala. Černobylská havárie měla ovšem jeden nepřehlédnutelný efekt: stala se milníkem ve vývoji mezinárodní úpravy mírového využívání jaderné energie. O tom bude ve větším detailu pojednáno níže. 1.5.5. Goiânia (Brazílie) Pro úplnost je ještě třeba poukázat na radiační nehodu, ke které došlo v brazilském městě Goiânia v roce 1987. Na rozdíl ode všech výše uváděných událostí se nejedná o událost v jaderném zařízení, ale o radiační nehodu mimo zařízení.83 13. září 1987 vnikly nepovolané osoby do opuštěného zařízení, ve kterém dříve sídlila soukromá klinika Instituto de Radioterapia. Při neodborné demontáži se tito lidé dostali k vyřazenému terapeutickému zářiči Cs-137, který nechtěně destruovali. Netušíce, že se jedná o silný radionuklidový zdroj záření, kontaminovali nejen sami sebe, ale i svá obydlí. I když se u několika z nich začaly projevovat příznaky nemoci z ozáření, lékař, kterého postižení nejprve navštívili, tyto příznaky jako důsledek ozáření nediagnostikoval. Pozdní diagnózy a tím i pozdní zahájení záchranných a likvidačních prací měly za následek mimořádné škody – 4 osoby zemřely (obdržely dávky 4,5 až 6 Gy), 249 osob bylo kontaminováno, 112 tisíc jich bylo monitoro-
váno, což si vyžádalo nasazení značných zdravotnických kapacit, 67 km 2 bylo letecky monitorováno, 159 domů v okolí nehody bylo proměřeno, 42 z nich muselo být dekontaminováno, některé zbourány. Likvidace vzniklého kontaminovaného odpadu (bylo kontaminováno až 35 tisíc m3 materiálu) si vyžádala výstavbu speciálního dlouhodobého skladu, kdy asi 3000 odpadů bude skladováno až 300 let. Celkové náklady na likvidaci této události se odhadují na desítky milionů USD.84 I přes rozsáhlou medializaci goiânské radiační nehody se v následujících letech událo ještě několik obdobných nehod, a to v zásadě v důsledku stejných příčin (Tammik v Estonsku v roce 1994, Lilo v Gruzii v roce 1997, Samut Prakarnu v Thajsku v roce 2000). 1.5.6. Internacionalizace práva jaderné energie v post-černobylském období Je nutné konstatovat, že havárie v jaderných zařízeních byly a jsou zcela výjimečným jevem a jejich počet a míra pravděpodobnosti jsou mnohem nižší než například v případě havárií při těžbě uhlí, využívání vodní energie, nebo v běžném automobilovém provozu (ve vztahu k pravděpodobnosti zkrácení délky života v důsledku havárie v jaderném zařízení, srov. část 5). Černobylská havárie je svými příčinami a následky zcela výjimečnou událostí a její
Je možné uvést, že k podobné nehodě došlo již v roce 1983 v mexickém Ciudad Juárez. Jednalo se o zdroj záření určený k radioterapii, který nebyl nikdy použit a prakticky bez kontroly byl 6 let skladován v ozařovací hlavici. Cena šrotu vedla techniky skladu k demontáži tohoto zařízení a jeho odvozu do sběrny šrotu. Při demontáži došlo k porušení zářiče, který byl uvnitř. V autě, které rozebrané zařízení přepravovalo, zůstalo mnoho pelet ze zářiče a toto auto pak v důsledku poruchy řadu dní stálo v blízkosti obydlí a byli ozařováni jejich obyvatelé. Pelety se dostaly do sběrny šrotu, zamíchaly se do ostatního šrotu a pak se postupně dostaly do hutí (ztrácely se i po cestě) a zde do taveb. Tak došlo ke kontaminaci různých kovových výrobků (stavební kovové armatury, základové desky apod.) a jejich rozšíření do řady míst. Na nehodu se přišlo více než měsíc po demontáži zdroje, když automobil s kontaminovanými výrobky přejížděl kolem jaderných laboratoří v Los Alamos (Spojené státy) a monitory laboratoře spustily alarm. Následné rozsáhlé šetření a monitoring (470 km 2 bylo letecky proměřeno) zjistily, že v důsledku této nehody bylo potenciálně ozářeno 4000 osob, z nichž okolo 80 mohlo obdržet dávku vyšší než 250 mSv a asi 5 lidí dávky mezi 3 a 7 Sv v průběhu dvou měsíců. Bylo vyrobeno 30 tisíc kontaminovaných desek, 6600 tun armatur; prohlédnuto bylo 17 636 budov, v nichž byl použit kontaminovaný materiál; u 814 budov byla provedena částečná či úplná demolice. Tato nehoda ukázala na řadu významných faktorů, které doprovázejí tento typ nehod – na nedostatečnou kontrolu zdroje, na lidské pochybení, na náročný proces monitorování, a to jak ozářených osob, tak kontaminovaného životního prostředí, budov, a na nákladnou likvidaci následků nehody. 84 CAUBIT, A.: Radiological Accident in Goiânia – Six Years Later, in: AIDN/INLA (ed.): Nuclear Inter Jura 1993, Rio de Janeiro: AIDN/INLA, 1995, str. 523–524. 83
60 I Jaderné právo opakování je s ohledem na technický pokrok, který byl v jaderné energetice dosažen, v zásadě vyloučeno. Skutečností je, že „Černobyl“ se stal stěžejním milníkem v historii „práva jaderné energie“ a v zahraniční odborné literatuře v této oblasti se ustálilo rozdělování vývoje na před- a post-černobylský.85 Charakteristickým znakem post-černobylského období je „internacionalizace“ právní úpravy, tj. právní úprava celé řady aspektů mírového využívání jaderné energie prostředky mezinárodního práva. Připomeňmě, že již před černobylskou událostí existovaly mezinárodní úpravy, které specifické oblasti mírového využívání jaderné energie upravovaly: jednalo se zejména o oblast odpovědnosti a kompenzace za škody, způsobené provozem jaderného zařízení86 a o oblast odpovědnosti při námorní přepravě jaderných materiálů.87 Sovětský svaz (stejně jako i středo- a východoevropské státy, patřící do tzv. východního bloku)88 se ovšem k těmto existujícím mezinárodním odpovědnostním úmluvám nepřipojil, co mělo za následek, že poškození ze zemí západní Evropy nedisponovali právním nárokem na náhradu škody (proti sovětskému státu, ani proti podniku, provozujícímu zařízení, ve kterém k havárii došlo). Kompenzace škod, způsobených černobylskou havárií na území Německa, Švédska, Švýcarska a jiných západoevropských států, tedy byla výlučně v pravomoci těchto států a probíhala (a je nutno poznamenat, že dodnes probíhá) z prostředků jejich veřejných rozpočtů. Reakcí mezinárodního společenství států na černobylskou havárii bylo přijetí řady mezinárodních úmluv, kterými byly upraveny jednotlivé klíčové aspekty, spojené s mírovým využíváním jaderné energie: – 26. září 1986 byla přijata Úmluva o včasném oznamování jaderné nehody (Convention on Early Notification of a Nuclear Accident), – 26. září 1986 byla přijata Úmluva o pomoci v případě radiační nebo jaderné nehody (Convention on Assistance in the Case of a Nuclear Accident or Radiological Emergency), – 21. září 1988 byl přijat Společný protokol o aplikaci Vídeňské a Pařížské úmluvy (Joint Protocol relating to the Application of the Vienna Convention and the Paris Convention), – 17. června 1994 byla přijata Úmluva o jaderné bezpečnosti (Convention on Nuclear Safety), Např. HANDL, G.: Après Chernobyl: Quelques réxlexions sur le programme législatif multilateral à l’ordre du jour, Révue générale de droit public, roč. 92, 1988, str. 5. 86 Pařížská úmluva o odpovědnosti v jaderné energetice z roku 1960, Bruselská úmluva o odpovědnosti provozovatelů plavidel na jaderný pohon z roku 1962, Vídeňská úmluva o odpovědnosti za jaderné škody z roku 1963, Bruselská úmluva, kterou se doplňuje Pařížská úmluva, z roku 1963. 87 Bruselská úmluva o odpovědnosti za škody při námořní přepravě jaderného materiálu z roku 1971. 88 Výjimkou byla Jugoslávie, která byla smluvní stranou Vídeňské úmluvy o odpovědnosti za jaderné škody z roku 1963. 85
Mírové využívání jaderné energie a ionizujícího záření I 61
– 5. září 1997 byla přijata Společná úmluva o bezpečnosti nakládání s vyhořelým jaderným palivem a o bezpečnosti při nakládání s radioaktivními odpady (Joint Convention on the Safety of Spent Fuel Management and on the Safety of Radioactive Waste Management), – 12. září 1997 byl přijat Protokol o doplnění Vídeňské úmluvy o odpovědnosti za jaderné škody (Protocol to Amend the Vienna Convention on Civil Liability for Nuclear Damage), – 12. září 1997 byla přijata Úmluva o dodatečné kompenzaci za jaderné škody (Convention on Supplementary Compensation for Nuclear Damage), – 12. února 2004 byl přijat Protokol o doplnění Pařížské úmluvy o odpovědnosti v jaderné energetice z roku 1960 (Protocol to Amend the Convention on Third Party Liability in the Field of Nuclear Energy of 1960), – 12. února 2004 byl přijat Protokol o doplnění Bruselské úmluvy, kterou se doplňuje Pařížská úmluva, z roku 1963 (Protocol to Amend the Convention of 1963 Supplementary to the Paris Convention of 1960 on Third Party Liability in the Field of Nuclear Energy), – 8. července 2005 byl přijat Dodatek k Úmluvě o fyzické ochraně jaderných materiálů (Amendment to the Convention on the Physical Protection of Nuclear Material). Všechny uvedené úmluvy jsou mnohostrannými (multilaterálními) úmluvami. Všechny nabyly – s výjimkou Úmluvy o dodatečné kompenzaci z roku 1997 a dvou Protokolů z roku 2004 – v letech následujících po svém přijetí platnosti. Je možné zmínit návrhy Sovětského svazu přijmout společně s Úmluvou o včasném oznamování jaderné nehody a Úmluvou o pomoci v případě radiační nebo jaderné nehody ještě třetí mezinárodní úmluvu, která by odpovědnost provozovatelů jaderných zařízení nahradila právním režimem mezinárodní odpovědnosti států. Tyto návrhy ovšem nebyly vzhledem k absenci politické vůle mezinárodního společenství států přijaty.89 Je možné diskutovat o tom, jestli bylo přijetí Dodatku k Úmluvě o fyzické ochraně jaderných materiálů v roce 2005 přímou reakcí na černobyskou havárii, protož reaguje spíše na hrozbu jaderného terorismu. Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů z roku 1979 se ovšem řadí do tzv. rodiny úmluv v oblasti jaderné bezpečnosti (společně s Úmluvou o včasném oznamování jaderné nehody z roku 1986, Úmluvou o jaderné bezpečnosti z roku 1994 a Společnou úmluvou o bezpečnosti nakládání s vyhořelým jaderným palivem a o bezpečnosti při nakládání s radioaktivními odpady z roku 1997).90 89 ŠTURMA, P.: K některým otázkám mezinárodní úpravy odpovědnosti za jadernou škodu přesahující hranice států, Právník, roč. 128, 1989, str. 445–453. 90 Explicitně to stanovuje odst. VI preambule Úmluvy o jaderné bezpečnosti z roku 1994, stejně jako odst. XIII preambule Společné úmluvy o bezpečnosti nakládání s vyhořelým jaderným palivem a o bezpečnosti při nakládání s radioaktivními odpady z roku 1997.
