5. ročník literární soutěže

Ústecký parlament dětí a mládeže Sdružení dětí a mládeže Tilia Ústí nad Labem Dům dětí a mládeže Ústí nad Labem za podpory Města Ústí nad Labem pořádali

5. ročník literární soutěže

Literární Ústí

5. ročník

2007

Vážení čtenáři, spisovatelé, v roce 2007 jste měli už popáté možnost zasoutěžit si v LITERÁNÍM ÚSTÍ. V soutěži, která zkouší Vaše literární nadání a reaguje vždy na aktuální témata týkající se především města Ústí nad Labem, se ve třech kategoriích utkalo celkem 77 prací, což je bezpochyby dosavadní rekord. Stejně jako v předcházejících letech, i letošní ročník vyhlásil Ústecký parlament dětí a mládeže, ve spolupráci se Sdružením dětí a mládeže Tilia a Domem dětí a mládeže Ústí nad Labem. Finančně akci podpořilo Město Ústí nad Labem. Do rukou se Vám dostal sborník, který Vám představuje ty nejlepší práce, které komise sestavená z řad odborníků, ale i členů dětského parlamentu vybrala. Jak již bylo výše naznačeno, zvolená témata jsou každoročně vybírána na základě aktuálního dění ve městě a okolí. Loni jste tak mohli psát práce v souvislosti se 150. letým výročí založení Spolchemie, jarními záplavami nebo proměnami Ústí (rekonstrukce, výstavba apod.). V tomto roce si pro Vás vyhlašovatelé přichystali další zajímavé oblasti. Našemu městu se dostalo pocty, aby hostilo celonárodní olympiádu dětí a mládeže, soutěž nabídla jiné téma i všem, kteří tráví své letní prázdniny v Ústí a prostor dostali i ti, kteří si v posledních letech - v souvislosti s rozvojem města v duchu opakují otázku „Kam se ubíráš, mé město?“. Stejně jako v předešlých ročnících, ani letos neměla porota jednoduchý úkol, když musela rozhodnout, které z prací si zaslouží patřičné ocenění. Mimoto se ukazuje, že na tuto soutěž si již některé školy i jednotliví soutěžící zvykli a zapojují se do ní po pravidelně. Zvláště u konkrétních soutěžících jsou vidět zdařilé a nápadité práce. Přesto věříme, že přes nelehký úkol, který porota měla, dokázala rozeznat to nejlepší. Na závěr bychom rádi poděkovali všem zúčastněným a popřáli jim hodně inspirace v další literární činnosti a zároveň si nejen je, ale i další zájemce dovoluje srdečně pozvat k příštímu, šestému ročníku soutěže Literární Ústí i novým soutěžním tématům. Za Ústecký parlament dětí a mládeže

Jaroslav Černý koordinátor ÚPDM

2

Literární Ústí

5. ročník

2007

1. MÍSTO - KATEGORIE 6. – 7. TŘÍDA ZŠ (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Sasková Lucie – Gymnázium dr. Václava Šmejkala, Ústí nad Labem

Prázdniny v Ústí Není třeba na prázdniny jezdit jenom do ciziny. Letos v létě zůstaň v Ústí, tam tě úsměv neopustí.

Pod Střekovem teče řeka, pěkný výlet Tě tam čeká. Rozjasní vždy Tvoji tvář program kina Hraničář

Každý den Tě ZOO láká podívat se na Ňuňáka. V teplých dnech se všichni hrnou, zkusit koupaliště Brnou.

Teď už je ti doufám jasné, jak je naše město krásné a že ani v horkém létě, pobyt v Ústí nezklame Tě.

Jestli chceš mít radost v duši, vyšlápni si na Větruši. Jsi-li horolezec malý, v Tisé máme strmé skály

1. MÍSTO - KATEGORIE 6. – 7. TŘÍDA ZŠ (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Kaplanová Martina – ZŠ Elišky Krásnohorské, Ústí nad Labem

Olympijské Ústí Ahoj. Já jsem Martina. Je mi 11 let a jsem z Ústí. Je to veliké město na severu Čech. Má asi 13 milionů obyvatel. Loni tu byly letní olympijské hry, před třemi roky zimní a příští rok tu budou zase v zimě. Ústí je velice vyspělé sportovní středisko. Dokonce tu vybudovali i jezero, aby mohl být na olympiádě windsurfing. Možná bych vám mohla říct, že žiji v roce 2099. Na letních olympijských hrách je vždycky moc zábavy. Ted' už se nesoutěží jen v atletice, gymnastice, baseballu, basketbalu, americkém fotbalu, volejbalu, florbalu, cyklistice a dalších nudných disciplínách. Ted' jsou úplně jiné sporty. Třeba v karballu. To je házení čtyř různě velkých míčků po celém hracím poli, dokud všechny neskončí v bráně. Nebo třeba overhead walking - kdo udělá nejvíc kroků na stropě. Ale nejradši mám water running - je moc zábavné dívat se, jak lidé běží po vodě a pak zmizí pod hladinou. Já se tento sport taky v létě učím. Nejlepší je ale to, že každý může mít na water running jakoukoliv obuv. V létě se učím běhat po vodě a v zimě vymýšlím nové boty. Je to opravdu skvělé. To je smůla, že vy nejspíš nikdy neuvidíte světovou jedničku Nizozemku Christinu Lenkovicovou, která uběhla 15 m na vodě. Na zimních olympijských hrách ale také není nuda. Ty jsou tu bohužel teprve od roku 2092. Předtím museli postavit obrovský ski areál, do kterého by se vešel malý i velký skokanský můstek, dojezdová dráha, kopec na sjezd, kopec na slalom, kopec na obří slalom, kopec na ski-cross, snowboardová rampa, dráha na mad jumping, snowpark a k tomu i ski středisko a všechny vleky i vlečíčky. Jmenuje se Na toxické skládce. Ptáte se, co je to ten mad jumping? To je závod, ve kterém musíte projet 1000 m boulí na sjezdovce v kuse, 100 m na akrobatické rampě, 5 můstků na akrobatické skákání a dva malé můstky na skok do 3

Literární Ústí

5. ročník

2007

dálky. První tři disciplíny se skáčou na jedněch lyžích, po první disciplíně máte 10 s na sundání hůlek a po třetí disciplíně máte 20 s na výměnu lyží. Dobrá zátěž na nohy, ne? Tento sport mám úplně nejradši. Podle mě je ještě lepší než water running. Tomuto sportu se věnuji závodně. Nechci se chlubit, ale už jsem opravdu dobrá. Byla jsem 5. ve světovém poháru a teď se chystám na mistrovství světa. Ovšem je to velice namáhavý sport. Vlastně jsem na jednu disciplínu zapomněla. Tenhle sport určitě neznáte. Začal se hrát až v roce 2085. Je to lezení na zmrzlý kopec a je to opravdu legrace. Ráda si někdy zasoutěžím. Vaši vnukové a vnučky se mají na co těšit.

2. MÍSTO - KATEGORIE 6. – 7. TŘÍDA ZŠ (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Brýda Jan – ZŠ Mírová, Ústí nad Labem

Prázdniny v Ústí Kam se vydat na prázdniny? Toť otázka .. Prázdniny vám zpříjemní hezká procházka. Kam se vydat na procházku? Kam jít? Což takhle pokusit se krásy Ústí objevit.

Najednou se zasníme a náhle víme, že se jistě brzy vrátíme. Pak půjdeme městem vpřed, u Benešova mostu budeme hned.

Klenutým údolím pne se řeka Labe a v ní zrcadlí se tmavomodré nebe. Z ní se k výši tyčí statné hory a na nich bratr a setra vedou hovory.

Pohled je to vážně kouzelný, klidně bych tam stál celé dny. Jen tak na mostě stál, a odraz měsíce v řece pozoroval.

Sestra Větruše pěje lesům píseň líbeznou a bratr Střekov údolí hymnu vítěznou. Každý kdo k nim vzhůru pohlédne, radost v srdci jistě nalezne.

A tak vždy, když vracím se sem, nevidím komíny, vidím jen sen. A ten sen moc rád zdá se mi, vždyť rodné místo je nejhezčí na zemi. Tak si to užijte, ať se dobře máte, a ať na Ústí dlouho vzpomínáte.

3. MÍSTO - KATEGORIE 6. – 7. TŘÍDA ZŠ (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Linka Michael – Gymnázium dr. Václava Šmejkala, Ústí nad Labem

Norris a jeho prázdniny Jmenuji se Norris. Chápu, že si říkáte, co je to za divné jméno, ale já už na něj jsem zvyklý. Bydlím v Ústí nad Labem a právě jsou prázdniny. Včera jsem se rozhodl, že se vydám na svou první výpravu. Chci najít poklad. Dědeček mi totiž o jednom ústeckém pokladu vyprávěl. Už jsem si připravil dvě baterky, kapesní nůž a provaz. Spíš jen jeho část. Je poledne a já právě odcházím. Už jsem zavíral dveře, ale najednou jsem vykřikl: „Au.“ Přivřel jsem si totiž ruku do dveří. „No nic, to mě nemůže odradit od cíle najít poklad“, řekl jsem si. Rozhodl jsem se, že začnu hledat v lese u Erbenovy vyhlídky. A po první hodině hledání se na mě usmálo štěstí. V zemi jsem uviděl malý dřevěný kříž natřený červenou barvou. Vzal jsem ho do ruky a zespoda jsem uviděl pergamen. Vlastně jsem si to jen myslel, že to je pergamen, protože jsem pergamen ještě 4

Literární Ústí

5. ročník

2007

nikdy neviděl. Sundal jsem ho a zjistil, že na něm je mapa lesa. Po chvíli zkoumání jsem přišel na to, že to je mapa lesa, ve kterém se právě nacházím. „Tu určitě udělal nějaký kartograf“, řekl jsem si. Jak jsem si mapu prohlížel, uviděl jsem, že je na ní napsáno moje jméno. To bylo divné, protože jsem neznal nikoho jiného, kdo by se jmenoval Norris. Také na ní bylo vyznačeno, kde jste a kde se nachází poklad, aspoň doufám, že nějaký poklad existuje. Dobře jsem si to místo zapamatoval, zastrčil jsem mapu do kapsy a vydal se na cestu. Už se začalo stmívat. Vykročil jsem, okamžitě jsem uklouzl a kutálel se dolů. Při té zběsilé jízdě jsem upadl do bezvědomí. Probral jsem se a už byla hluboká tma jako v lese. Ale vždyť já přeci jsem v lese. Postavil jsem se na nohy a v dálce uviděl světlo. Zahlédl jsem nějakou ženu, která běžela, ale hned zakopla a spadla na zem. To světlo, které jsem viděl byl veliký svítící pes, který teď byl u mě a začal skákat. S radostí jsem se k němu přidal a začali jsme skákat oba. Teď už jsem se opravdu probudil. Sice také v lese, ale už bylo ráno. Zjistil jsem, že to, co jsem prožil v tom záhadném lese, ve kterém byla tma, se mi jen zdálo. Vytáhl jsem mapu, abych se znovu podíval, kde má být ten poklad. Omylem jsem mapu otočil na druhou stranu a tam uviděl čísla, která vypadala jako souřadnice, ale určitě ne souřadnice zeměpisné sítě. Spíš něčeho jiného. Vydal jsem se znovu do kopce, ze kterého jsem se včera večer kutálel. Už jsem cestoval asi půl hodiny a když jsem se podíval do mapy, zjistil jsem, že to označené místo má být jen kus ode mě, asi 5m doleva. Tak jsem se tím směrem vydal. Došel jsem na malou mýtinu, která ale byla vzdálena určitě víc metrů než jen 5, ale byl jsem si jistý, že je to místo, které hledám. Ležela tam dřevěná tabulka s písmeny. A v tom jsem si vzpomněl na ta čísla vzadu na mapě. Vyndal jsem mapu a hned mi došlo, co to je za čísla. Byla to čísla řádku a sloupce na té tabulce. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel, ale pak jsem z těch písmen bohužel složil větu: „Tady žádný poklad není.“ Byl jsem z toho zdrcen, ale divil jsem se, že na té mapě ještě nějaká čísla zbyla. To mi můj děda lhal? Nedokázal jsem si to připustit. Začal jsem se vracet domů, ale náhle jsem zakopl a spadnul do nějaké díry. To mě naštvalo a tak jsem praštil do země. Moje ruka však narazila do další tabulky s písmeny. Tak jsem zase použil souřadnice z mapy, ale pouze ty, které zbyly. Vyšlo mi: „Tady je tvůj poklad.“ Já ale nic neviděl. Když jsem se však podíval pořadně, tak jsem uviděl část truhly. Vyhrabal jsem ji a otevřel, protože neměla zámek. Ústa mi zůstala dokořán, protože jsem v té truhle uviděl samé zlaté mince. Nerozmýšlel jsem se, vzal truhlu a odešel domů. Jsem rád, že mi děda nelhal a ten poklad existoval. To byl můj zážitek z prázdnin.

1. MÍSTO - KATEGORIE 8. – 9. TŘÍDA ZŠ (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Blažková Monika – ZŠ Elišky Krásnohorské, Ústí nad Labem

Cesta Ústím Je to prý velmi nevídaná věc, že prázdniny v Ústí jsou príma přec. Opět je tu prázdninový čas, zpozdit se nesmíme ani o vlas. Jinak když to nestihneme, zážitků máte tím méně! Koukneme se na ústecké památky, "Hej, ty vzadu! Ne že půjdeš zpátky!" Proto rychle začneme, ať to všechno stihneme.

Větruše se na kopci tyčí, vítr kolem pořádně fičí. Žlutá, nově opravená je, v našem městě dominuje. Na věžičku vylezeme, do dálky se rozhlédneme. Labyrint poblíž nachází se, tajemná zrcadla tam skrývají se. Mnoho zvláštních zrcadel, ráda mění tvary těl. 5

Literární Ústí

5. ročník

Potom Jarmilinou stezkou, krkolomnou, ale hezkou. S chutí se po ní vydáme, společné chvíle na ní strávíme. Když pak dále půjdeme, Vaňovské vodopády najdeme. Chvilku si tu odpočineme, ruce trochu umyjeme. Vrkočem dále cesta se vine, čas nám bohužel moc rychle plyne. Skála z třetihorních časů – cop z upletených čedičových vlasů.

2007

Pokřtěný ovšem také je – Nanebevzetí Panny Marie. Kostel se chlubí šikmou věží, odedávna svoje město střeží. Zkřiven za druhé světové války, jeho věž je vidět z dálky. Vydáme se do ZOO, vyrazíme hned po "O". Zvířátek je tady fůra, čeká nás pořádná túra. Opravdu to za to stojí, máme pevnou vůli svojí! Projdeme všechny pavilony, navštívíme také slony. Nesmíme zapomenout na lachtany a na neposedné orangutany.

Přes zdymadla k Labi sejdeme, suchou nohou přes ně přejdeme. Vezmu to však velmi zkrátka, zdymadla jsou technická památka. Cyklostezka tudy na Klíš vede, vykoupat nás to hnedka svede! Tobogán párkrát sjedeme, před vchodem se pak sejdeme.

Vyhlídka pana Erbena, to už něco znamená! Když nejsou na obloze mraky, můžeme pouštět veselé draky.

Vyšlápneme kopec k hradu, lenochu, drž vzhůru bradu! Střekov se on jmenuje, nad městem teď panuje. Je též přece chloubou naší, Bílá paní tam dodnes straší!

To však není celé Ústí, to připustit také musím. Stadion, kino, divadlo,… Co Vás ještě napadlo?... Teď už ale musím končit, mám se s Vámi prý rozloučit!

Do centra města se vrátíme, gotický kostel tam spatříme.

1. MÍSTO - KATEGORIE 8. – 9. TŘÍDA ZŠ (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Bacíková Edita – ZŠ Mírová, Ústí nad Labem

Kam se ubíráš, mé město? Žiji v Ústí nad Labem od svého narození. Spoustu věcí v tomto městě jsem vlastně ani nevnímala jako nějaké zvláštnosti nebo dokonce nádherné skvosty. Když kolem něčeho chodíte od dob, kdy teprve rozum začíná brát, přijde vám to běžné a fádní. Teprve když jsem začala poznávat jiná města v naší republice či cizích zemích, po návratu do svého rodiště jsem si připadala, že mám i více otevřené oči, že budovy, mosty, které tak důvěrně znám, nějak jiné. Všímala jsem si více detailů a začínala jsem si více uvědomovat nevšednost a krásu některých míst. Ne že by se mi vše jen líbilo, ale mé pocity jsou s velikou převahou kladné. Mám ráda příjezdy kolem řeky Labe, kdy se město začíná pomalu otevírat. Idylická je poloha Mariánské skály, která činí město ještě zajímavějším. Líbí se mi oba mosty přes řeku, Větruše, Lidické náměstí, budova divadla, kostel Nanebevzetí Panny Marie a celá řada dalších míst. 6

Literární Ústí

5. ročník

2007

Největší mínus bych připsala Mírovému náměstí. Myslím si, že ducha města by mělo vyjadřovat právě náměstí, které se nachází v jeho středu. I každá vesnice, či malé zapadlé městečko se může pyšnit svým malebným uzavřeným náměstím. Naše centrum se sice přesstavuje, přesto když se dívám na fotografie starého Ústí, přijde mi, že i sebelepší moderní projekt nemůže vyhrát nad historickým jádrem, které toto město mělo. Co se týče nového projektu nenalézám v něm to, čím bych si přála, aby se toto město pyšnilo. Nemá jednotnou myšlenku ani kouzlo což je veliká škoda. Bydlím na Severní Terase. Je to z větší části obec sídlištního charakteru, ale přesto se mi tu líbí.Svou upraveností a bohatou zelení působí jako jedna z nejhezčích lokalit v Ústí. Výhodou této oblasti může být i její periferní poloha, která tak umožňuje výlety do přírody. Jestliže jsem v dětství vnímala toto město jako nezajímavé, s přibývajícím poznáním a snad i věkem mi toto místo připadá jako jedno z nejhezčích, které znám. Snad je to i tím, že mi zůstává spojeno s mým dětstvím, s důvěrně známými uličkami a zážitky, na které nikdy nezapomenu. To vše činí toto město nejbližší mi ze všech míst na světě

2. MÍSTO - KATEGORIE 8. – 9. TŘÍDA ZŠ (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Kůla Lukáš – ZŠ Hluboká, Neštěmice, Ústí nad Labem

Neduhy a klady mého rodného města Zeptali jste se někdy svých kamarádů a známých, jak se jim líbí v našem městě, ve kterém žijeme? Já jsem to udělal. Byl jsem nemile překvapen většinou záporných odpovědí. Některé z oblastí, na které si mí známí stěžovali, se vám nyní pokusím popsat. V nedávné době proběhla v regionálním tisku velmi živá diskuze mezi představiteli dvou největších severočeských měst Ústí nad Labem a Liberce o tom, které z měst pro občany víc dělá. Bohužel musím konstatovat, že jak síla argumentů, tak mé vlastní poznání dává plně za pravdu představitelům druhého jmenovaného města. Snad největším problémem, se kterým se město potýká je kriminalita. Stále se nedaří zmenšit počet trestných činů a přestupků. Prošli jste se někdy naším městem v nočních hodinách? Zůstali jste zdraví a neokradeni? Buďte šťastní, někteří naši spoluobčané toto štěstí neměli. Naskýtá se otázka, zda investice do kamerových systémů byla správným krokem. Nebylo by výhodnější zvýšit počet policistů v ulicích? Hromadná doprava v našem městě, myslím, splňuje požadavky občanů. Stále častěji se objevují v našich ulicích nové trolejbusy a ekologické autobusy. Je mi ale až líto řidičů, kteří musí denně projíždět objížďkami, rozkopanými ulicemi a zdržovat se v kolonách za ostatními vozidly. V ranních a odpoledních špičkách se průjezd městem stává skutečným hororem. Možná se někdy dočkáme toho, že průjezd městem proběhne bez problémů a zaparkovat v centru už nebude věcí fantazie. Drážní doprava svými zpožděnými spoji také občany nenadchne, ale naše hlavní nádraží dostává novou tvář a v budoucnu bude patřit k nejmodernějším v republice. Ruku v ruce s ekologickou dopravou kráčí i péče o životní prostředí. Z vyprávění mých rodičů a starších spoluobčanů se prý ovzduší oproti

7

Literární Ústí

5. ročník

2007

minulým letům zlepšilo. Také do vodních toků se vrátili živočichové, kteří z nich před mnoha lety zmizeli. Mrzí mě ale, že ani dnes není vše v pořádku. Naše chemička nás stále straší svými drobnými haváriemi a jejich zástupci neustále tvrdí, že nemají vliv na životní prostředí. Víme to ale jistě? Když opět přistoupím k srovnání dvou velkých měst, které jsem zmínil na začátku, musím konstatovat, že úroveň kulturních a sportovních zařízení v našem městě silně pokulhává. Nemůžeme srovnávat staré plavecké haly, zimní stadion a jiná sportoviště s moderními aquaparky, hokejovou arénou, a sportovními komplexy. Nutno ale podotknout, že úroveň sportu, ať na vrcholové nebo zájmové úrovni, je v obou městech srovnatelná. Navrhoval bych, aby se sportoviště zpřístupnila veřejnosti, protože já jako mladý občan tohoto města nemám moc šancí na ně proniknout. Kulturní a společenské akce pak dostačují podle mého potřebám nás všech. Možná vám připadá, že jsem více naše město haněl než chválil, ale narodil sem se zde, žiji zde a mám to tu moc rád. Věřím, že časem se bude moje město řadit k moderním městům.

1. MÍSTO - KATEGORIE ZŠ (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Miler Jakub – ZŠ Hluboká, Neštěmice, Ústí nad Labem

Člověk jménem Ustí Město je živoucí organismus a my si ho můžeme představit jako člověka. Jak by asi vypadal takový člověk Ústí? Dříve se zdál jako stará babka, dneska pomalu, opatrně mládne. Pokud by náměstí mělo být obličejem města, má náš člověk asi dvě hlavy, protože náměstí v centru města máme také dvě. Jestliže jsou srdcem města úřady, bude náš člověk žít věčně. Srdce má veliké, ba obrovské a daří se mu stále růst. Plícemi města jsou parky. A tady to vypadá na vážný problém. Těch pár míst jen s vypětím všech sil plní svou funkci a město hlasitě žaluje svým sourozencům v okolí. Nejvíc se směje parádnice jménem Teplice a vystavuje svou lázeňskou zónu. Dále náš člověk zřejmě trpí ucpáním cév, neboť v celém městě se živě pracuje na spleti silnic. V současnosti to vypadá na vážnější zdravotní komplikace celého cévního systému, které ohrožují samotný organismus. Šatičky svých sídlišť si ten marnivý človíček postupně převléká. Mizí původní šeď, aby ji vystřídala celá paleta barev. Dvě sponky mostů, stará i nová, drží obě části člověka Ústí dohromady. Labe, které po něm klouže, je již mnohem čistší, zanechává stříbrnou stopu. Při pohledu z dálky vypadá náš člověk klidný a zdravý. Jen my ale víme, že ve skutečnosti je to kuřák s množstvím komínů na začátku boje s tímto zlozvykem.

8

Literární Ústí

5. ročník

2007

1. MÍSTO - KATEGORIE STŘEDNÍ ŠKOLY (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Beranová Monika – Gymnázium dr. Václava Šmejkala, Ústí nad Labem

Budoucnost nejasná Je krásný den, a když se probudíš do ranní mlhy, jsi takové šedivé a smutné. Každé ráno se na mne tváříš jinak. Nevím čím to, snad i náladami se mi to zdá - jindy býváš veselejší. Na jaře se v chmurné krajině staví nová hnízda kosů a rostou sněženky a všechno to jarní kvítí. V létě se voda na Klíši rozčeří tisíci koupajících se lidí a slunce pálí, až se silnice třesou, jak asfalt roztéká. Podzim patří všem barvám, které jakoby oslavovaly tvoje bytí. A v zimě? Barvy zmizí, nastoupí chlad a sníh. Všude je zima a zaledněné se koukáš, jak padáme a dáváme si na p .... (to slovo radši vynechám, ale je to tak ☺). Pohledem na tvé domy, ulice i parky se kochá spousta lidí projíždějících, leč já, jako tvůj stálý obyvatel, nemám slov. Spousta domorodců říká: „Nelíbí se mi tu... Až budu velký, chci odsud vypadnout co nejdříve!". Avšak mě se, mé město, líbíš. Jsi mé a ničí jiné. Snad podělit se o tebe s ostatními mohu, ale raději se na tebe budu koukat sama v takovém pohledu, kterým uvidím přes tebe celé okolí. Nejlépe snad z letadla, z ptačí perspektivy, bys šlo vidět nejkouzelněji. Však já z vysokých oblak strach mám a navíc v letu mi moc dobře není. Raději pevnýma nohama stojím na zemi. A když na tě pohlédnu z vysokých kopců nad tebou, jsi obrovské a hřejivý pocit se mi prodírá do srdce. Na těchto místech se cítím tak volně, jako kdyby mě opustil všechen strach z věcí příštích a přiblížil se klid a jistota. Tvé nádherné okolí, České Středohoří, jak zní jeho název. Ty vrcholky kopců, jež tě obklopují. Krása! Erbenka, Větruš i Střižák, to jsou ta hřejivá místa, v jejichž výhledu je vidět tvá rozmanitost. Jsi velké a nad tebe není v městech krajských. Kouká ze mě i lehce sobectví, když říkám, že se o tě dělit nechci. Ale ty, jakožto město moje rodné, oslovuješ mě stále, jakým tempem plyneš ty i život v tobě. Každý jen někam spěchá a ty stojíš a koukáš na ten shon a spěch z výšky i zblízka, jak jen se ti zachce. Spěch se mi zdá jako špatná lidská vlastnost, i když i já stále někam pospíchám, nelíbí se mi. Zato město, jež stále stojí v klidu a v pohodě a buduje se v takové krásné jaké jsi právě ty, je pro mě vším. Povzbudíš, ani o tom nevíš. V dobách smutku, ale i velkého štěstí. Vidělo jsi už mnoho příběhů, které lidé sami o sobě píší. Jsou o ztrátách, lásce i nadějích a o všem, co lidé cítí a dělají, než jdou večer spát. I do jejich snů vidíš, ať se jim zdá o čemkoli, vždy se jen usmíváš, když se díváš na sny, jako na komediální filmy. A když se ráno probudí, sleduješ jejich rozmrzelá a pomalá rána, kdy se minuty plouží ven z postelí a poslepu sahají pro své zubní kartáčky. Vynikající obědy, mnohdy jediné jídlo toho dne. Dobrodružná odpoledne, kdy rychle utíkají z práce na hokejový zápas a ospalé, unavené večery, jež mnohdy stráví se svými nejbližšími z rodiny nebo přátel. A tak stále dokola od postavení prvého kamene tebe samého. Dalo by se říct, že nikdy nespíš. Stále sleduješ ty naše zoufalé pokusy o zpříjemnění našeho okolí. Například tím, že tě opravujeme, stavíme, rekonstruujeme, co se dá a zapomínáme, že to nejhezčí, co na tobě kdysi bývalo, už není. Kostel s věží šikmou od bombardování snad pamatuje ty doby, kdy jsi bylo. Zbylo jen pár upomínek. Fotky, obrazy, ale hlavně vzpomínky v myslích lidí, co už zemřeli, ale nikdy nezapomenou na to, jakés bývalo v době jejich života. Bylo jsi pro ně domovem. Ovšem... Kam se ubíráš, Město mé rodné? Kamenné náměstí... šedivé jako zamračená obloha... nikde ani troška zelené barvy... kdo tě tak zohyzdil? Jaký architekt to byl? Zdá se mi, jako by to bylo včera... ostrůvek se zelení mezi silnicemi... velké keře před Barborkou, u kterých se shromažďovali 9

Literární Ústí

5. ročník

2007

vrabci, čekajíc, co nám odpadne od úst. A i nějaké stromy se na nás smály. Minulost! Šedivé vystouplé dlažební kostky jsou tam dnes a říkám si, kam se podělo to krásné Město? Kde jsi? Proč tě nenechali stát, jak tě znám ze svého dětství? Zdálo ses jim, těm pracovníkům, pánům architektům, ošklivé? Snad jim ano... ale mně ne! Vrať se! Kams odešlo? Staré budovy se už nikdy znovu nepostaví... zeleň je už dávno mrtva... historické Ústí je už dlouho ztraceno navěky! Všude stojí obchodní domy. Sklo nebo plech, není to příjemná podívaná. Snad se jednou ten stavební sloh změní. Doufejme v lepší. Zatím jsi směsicí průmyslu, kultury, přírody, historických památek, panelových sídlišť a obchodních center. Tak jak mám vědět, kam se budeš ubírat? Asi to neví ani páni, co sedí na radnici. Přesto vždy budeš mé město, mé rodné město, můj domov, ať už mě ruka osudu nasměruje kamkoli. Vždy a ráda se k tobě budu vracet. Mám tě ráda, Město moje ♥

1. MÍSTO - KATEGORIE STŘEDNÍ ŠKOLY (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Kovařík Jiří – Střední škola veřejnoprávní Trivis, Máchova ul., Ústí nad Labem

Proč zrovna sport? Ústí bylo vybráno ze všech měst, město Ústí nad Labem dostalo tu čest. Proč zrovna sport? Protože... Se pořádala olympiáda pro mladé sportovce, aby věděli, že sport je lepší než se zabít na motorce. Proč zrovna sport? Protože... Tato sportovní událost je jako poslání od Karla Kryla, událost, která válku mezi dětskými gangy odvrátit měla. Proč zrovna sport? Protože... Být sportovcem je být jako vojákem, únavu a bolest držet pod zámkem. Proč zrovna sport? Protože... Alkohol a drogy jsou kulturou dnešní mládeže, mladí lidé se stali oběťmi moderní faleše. Proč zrovna sport? Protože... Od dob slávy Olympu se mnoho změnilo, že by se i nadání ve sportu danilo? Proč zrovna sport? Protože... Jako Emil Zátopek si běžím za svým cílem, a přispět slávě České země svým dílem. 10

Literární Ústí

5. ročník

2007

2. MÍSTO - KATEGORIE STŘEDNÍ ŠKOLY (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Pohořská Barbora – Gymnázium dr. Václava Šmejkala, Ústí nad Labem

Bílý smutek „Úžasný, skvělý. Paráda. Jestli to takhle půjde dál, tak máš vítězství zaručený!" Smál se a k pochvale přidal i několik hlasitých tlesků dlaně o dlaň. Ona se jen usmála: „Radši to nepřeháněj, jo? Nevíš, jak vypadá konkurence..." „Prosimtě, ty všechny strčíš do kapsy. To konečný salto bylo prostě senzační." Eva se udýchaně posadila na kladinu a klátila nohama sem a tam. Netvářila se, že by nebyla sama se sebou spokojená, ale zdálo se, jakoby jí cosi dělalo starosti. „Trochu se bojím, víš? Připadá mi, že si ještě v určitých fázích nejsem úplně jistá." Podívala se neurčitě kamsi dopředu. Možná, jakoby ani nemluvila s ním. Jakoby mluvila jen někým před sebou, někým neznámým.... Další trénink vypadal prakticky stejně jako ty předešlé. Krátké protažení, rozcvičení a opět nácvik sestavy chystané na letní dětskou olympiádu. Měl to být její triumf, měla na sebe upozornit, ale vypadalo to, jakoby si věřila čím dál míň. Všechny cviky zvládala bezchybně, zdálo se, že téměř není co zlepšovat. Ale chyběl jí dávný elán. Často se jí ptával co se děje, ale ani ona sama nevěděla. Nakonec ale na její chmurné nálady zapomínali a věnovali se opětnému zlepšování její techniky. Poslední trénink před vysněnou cestou. Zítra vyjedou. Cesta bude poměrně dlouhá, několik hodin, ale to se celkem lehko vydrží, když si pak představí možnou a očekávanou vidinu vítězství. Svou sestavu zvládla dokonce několikrát za sebou a to s elegantní lehkostí, kterou přece jen v posledních týdnech postrádala. Dnes ale jakoby z ní vše spadlo, zůstala jen lehkost. „Jakobys lítala," chválil ji a ona se jen smála. Druhý den brzy ráno vyrazili. Ihned se uvelebila na zadních sedadlech jejich vozu a přivřela oči. Jízdy autem nesnášela, dělalo se jí špatně. Nemohla téměř nic dělat. Nemohla číst ani se dívat ven z okénka. Jediné co se nabízelo byl tedy spánek. Zívla a pomalu padala do mrákot. Když dojeli do Ústí, téměř se smrákalo. Eva jen mírně zívla, protáhla se a vyhlédla skrz zamlžené okénko ven. Neznala to tu. Letmo si prohlížela mírně zšedlé ulice jimiž projížděli. Nakonec začalo auto stoupat, ujelo ještě několik set metrů a pak se zastavilo. „A jsme tu," řekla si pro sebe tiše. Tak tady tedy stráví několik příštích dnů.... Uběhly už tři čtyři dny od jejich příjezdu a zdálo se, že všechny vypadaly prakticky stejně. Ani jeden den nevynechala bez rozcvičení, bez jakéhokoliv nácviku. A když měla kousek času, procházela si město, nebo navštívila několik dalších turnajů a závodů. Nic z toho ji moc nebavilo, ale brala to spíše jako jakési odreagování. To aby se nemusela stále stresovat a myslet na své vlastní číslo. Poslední den před tím s velkým D si ještě párkrát projela celé své číslo. Na kladině to milovala snad ze všeho nejvíce. Zdálo se jí, že je to zcela bezpečné, jakoby stála jen pevně na zemi a přeci byla tak vysoko jako nikdo. Byla teď tenkým vysokým obrem. Nebála se skákat nebo dělat salta, vždycky měla pocit, že přeci dopadne správně, jako na pevnou zem. Ještě naposledy si zkusila sestavu. Několik kroků a skok a přísuny a.... Už byla téměř u konce, zbývalo jí poslední salto. Odrazila se, vyskočila, přetočila se a dopadla. Na zem. Ne na tu svou, kladinovou, ale na tu opravdovou, pevnou a tvrdou. Dopadla a naprosto se zhroutila. Nevnímala skoro co se s ní dělo, jen cítila jak jí tělem projela řezavá omdlévající bolest. Nevěděla, kde ta bolest začíná, kde končí, nebo odkud kam vede. Věděla jen, že ani nemá cenu se zvedat, jelikož by se znovu zhroutila a bolest by se akorát zvětšila. Zůstala ležet a barvy před očima se jí 11

Literární Ústí

5. ročník

2007

rozkomíhaly. Všechno jakoby se kolem hýbalo, či točilo, barevná změť, kolotoč. Udělalo se jí špatně, zvedl se jí žaludek. Zavřela oči a o ničem už nevěděla. Pak jen zaregistrovala vždy určité útržky následujícího dění. Jak ji někdo vzal a někam ji snad nesl, slyšela několik hlasů a pak znovu tma. Když po čase opět procitla, zaútočilo na její oči ostré řezavé světlo a ona je znovu zavřela. Tma. Světlo, tma. Hlasy. Ticho. Ticho. Ticho. Když se pak konečně probudila, byl už druhý den. Ráno. Promnula si oči a hned při prvním pohybu zjistila, že jí něco obě nohy jakoby svazuje. Podívala se na ně a obě zdobily bílé obvazy. Zabořila se do polštáře. Do pokoje vstoupil trenér. Usmál se na ni, ale nic neříkal. Oba stejně věděli, co si kdo myslí a používat k tomu slova by bylo zbytečné. Poklepal ji na nohu, která byla obalená sádrou. „Zlomenina," řekl jakoby nic. A ta druhá, pomyslela si Eva. „To je jen vykloubené koleno," odpověděl na nevyřčenou otázku. Cítila, jak ji něco dráždí na sliznici, ale snažila se co nejvíc polykat, aby se ani jediná slza nedostala ven. Nechce přeci vypadat jako malá. Ale trenér se tvářil, jakoby vše chápal. Jen ať brečí, jen ať křičí. Vždyť co se nadřela. Trénovala tolikrát týdně několik měsíců, byla by vyhrála. A jedno špatné nešikovné salto všechno zničí. Kdoví, jestli se ještě někdy vůbec bude moci na kladinu postavit. Jestli ještě někdy bude chtít. Když odešel, rozbrečela se doopravdy a slzy už nešetřila. Vždyť to je tak nespravedlivé! Jak dlouho jí to trvalo, než se vypracovala mezi nejlepší gymnastky. Odmalička si ničila klouby a nohy všemožnými obraty a skoky a kdoví čím ještě a teď to všechno má ztratit? Teď se toho všeho má jen tak vzdát? Kdo jí tak trestá? A proč? Brečela, až měla všechno kolem nasáklé od slz, ale bylo jí to jedno. Teď v sobě neměla už nic, jen lítost. Lítost nad sebou, nad tím pro co se nadřela jen proto, aby se to pak rozplynulo jedinou hloupou chybou. Odbíjela téměř pátá odpoledne a hala, kde se měly konat gymnastické závody se pozvolna naplňovala. Nezaplnila se sice úplně, ale přece jen přišlo poměrně dost diváků. V jedné z posledních řad seděl vysoký tmavovlasý trenér a vedle něho dívka s bíle obvázanými nohami. Pustili ji, jen aby se mohla podívat na závody a čísla druhých, když sama tam dole uprostřed být nemohla. Pozorovala jednotlivé sestavy dřívějších konkurentek téměř nehnutě. Počítala chyby, ale moc jich nebylo. Všechny byly perfektní. V přestávkách mezi čísly si představovala sama sebe, jak provádí své cviky na tamní kladině. Bylo jí z toho smutno a trochu i do pláče, ale když se předávala zasloužená zlatá medaile té nejlepší z gymnastek, uvědomila si, že to zlato ta gymnastka dostala zaslouženě. A možná, že by ji ani netrumfla. Utřela si slzy a začala se těšit domů.

3. MÍSTO - KATEGORIE STŘEDNÍ ŠKOLY (PŘÍP. ODPOVÍDAJÍCÍ ROČNÍKY VÍCELETÝCH GYMNÁZIÍ) Sluková Lucie – VŠZ a SŠZ Ústí nad Labem, Palachova ul., Ústí nad Labem

Štěstí v neštěstí O prázdninách Jako každé jiné prázdniny i letos jsem se chystal na sladké nic nedělání a jen si tak ze dne na den měnit plány, jezdit na výlety a užívat si obyčejných okamžiků. Pojedu k prarodičům do Ústí nad Labem, už jsem tam dlouho nebyl a určitě by je potěšilo, kdybych 12

Literární Ústí

5. ročník

2007

se tam zase jednou ukázal a povyprávěl, jak jde život, co škola a tak podobně. Usoudil jsem, že bude nejlepší obětovat to nejslastnější, co znám - spánek. Vyhledal jsem si vlak, který jede již brzy ráno, abych k babičce dorazil akorát na oběd. Druhý den ráno Sedím na lavičce, vedle sebe batoh, na klíně rozevřenou knihou a myšlenkami hluboce ponořen do napínavého děje, když v tom mě z poutavé cesty Egyptem vyruší dominantní hlas nádražního rozhlasu se zprávou, že můj vlak přijede za malý okamžik na druhé nástupiště. Zaklapnu knížku, popadnu batoh a netrpělivě vyhlížím vlak, ale ten už vjíždí na nádraží k nástupišti a já nastupuji do jednoho z vagónů. Hledám si volné místečko k sezení. Volno je téměř všude a tak si dokonce mohu vybrat, zda chci sedět u okénka či u dveří. Samozřejmě jako vždy, když je na výběr, zvolím místo u okna. Vklouznu do sedačky, pohodlně se rozvalím a opět otevřu knihu a nechám se unášet dál vzrušujícím vypravováním odvážného cestovatele. O pět hodin později „Asi byste měl vystoupit, vlak už dál nejede!“ vytrhne mě ze snu čísi hlas. Udiveně otevřu oči a přede mnou stojí mladá slečna, odhadoval bych jí tak devatenáct až dvacet let. Na sobě má batikovanou modrožlutou sukni, která ukazuje i v tomto vedru pouze její půvabná lýtka, k tomu žluté jemně průsvitné tílko. Seděl jsem a koukal na obyčejnou ale přesto přitažlivou a okouzlující dívku. „Co!? Cože? A kde vlastně jsem?“ vychrlil jsem ze sebe v rychlosti s obavou, že jsem skončil někde na druhé straně republiky. „Vítejte v Ústí nad Labem, západní nádraží!“ pravila slečna jako zkušená průvodkyně se sladkým úsměvem na tváři. „Uf, vystrašila jste mě, myslel jsem, že jsem skončil někde v Německu.“ pousmál jsem se na ni, rychle jsem popadl svoje věci a než jsem vystoupil z vlaku, mladá slečna se stihla zatím ztratit v davu. Ze západního nádraží jsem došel k nedalekému Severočeskému divadlu baletu a opery tady v Ústí nad Labem a tam, na trolejbusové zastávce, jsem čekal na nějaký trolejbus, který mířil do Všebořic. Nastoupil jsem do prvního, který přijel a svezl se až na zastávku Dukelských Hrdinů. Prarodičům jsem se předem ohlásil, takže babička už netrpělivě vyhlížela z okna a viděla mě, když jsem se blížil k jejich domu. Přivítala mě vynikající večeří, jako vždy, s dědou jsme probrali novinky ze sportu a pak přišlo na školu. Nepatřím k nejlepším studentům na fakultě, ale rozhodně nemám zase tak velké problémy udělat zkoušky. O dva dny později Nastoupil jsem na trolejbus a svezl se do města, vystoupil jsem na Mírovém náměstí a obdivoval jak se Ústí mění doslova před očima. I když musím uznat, že rozkopané město taky nepůsobí tím nejlepším dojmem. Vydal jsem se z Mírového náměstí kolem McDonaldu, obchodního domu Labe a divadla do parku pod kinem Hraničář. Posadil jsem se tam na lavičku a sledoval, jak park žije. Asi po půl hodině jsem se došel podívat, co hrají v kině, kdybych se náhodou nudil, abych mohl zajít. Poté jsem už rovnou na zastávce u Hraničáře počkal na trolejbus a svezl se zpět k prarodičům. Ztratil jsem pojem o čase Mžoural jsem očima, snažil jsem se rozeznat, kde jsem. „Jak se cítíte?“ zaslechl jsem již známý hlas, avšak nemohl jsem si ho spojit s žádnou tváří. Zvědavost mě donutila otevřít oči. Rozeznal jsem mladou slečnu z vlaku, avšak tentokráte na sobě měla bílou halenu s modrým proužkem a odznakem zdravotnictví - symbol zdravotní sestry. „Nějak často se stáváte prvním stvořením, které vidím, když otevřu oči.“ i přes vtipný a zlehčený tón mého hlasu se neusmála. „Co se stalo?“ zvážněl jsem. „Přivezla vás včera večer rychlá sanitka, jelikož jste doma omdlel a vaše babička se tak polekala že hned volala rychlou pomoc, což jí rozhodně nemějte za zlé.“ sklopila oči. „A?“ „A co byste ještě chtěl vědět?“ lehounce se pousmála. Její usměv na mě zapůsobil jako lék. 13

Literární Ústí

5. ročník

2007

„Vy tady pracujete jako zdravotní sestra?“ „Ne, jenom jsem se převlékla do jejich uniformy, když jsem se dozvěděla, že jste tu ležíte, abych se na vás mohla přijít podívat.“ „Je, tak to jste na mě hodná to vám nezapomenu,“ až teď mi to došlo, „oni by vás sem jinak nepustili?“ vyvedla mě z míry až jsem se musel zeptat na tak stupidní otázku. „Jistě že pustili, vždyť to byl vtip, samozřejmě že tady pracuji, proč bych tu asi jinak teď byla?“ prohodila se smíchem na rtech. V tom do pokoje vešel doktor. „Dobré odpoledne, jak se cítíte?“ „Dobrý den, prosím vás pane doktore, co se se mnou stalo?“ vyhrkl jsem na doktora. „Neprožil jste v posledních týdnech velký stres nebo hodně výraznou psychickou zátěž?“ chrlil na mě doktor otázky jakoby se se mnou dělo Bůh ví co. „Ne, ne nic takového. Pustíte mě už brzy domů?“ „Teď rozhodně ne! Zatím přesně nevíme, co s Vámi je, takže musíte podstoupit ještě nějaká vyšetření a pak vám budeme moci říct více. Pokud nemáte žádné otázky, omluvte mě, musím na sál.“ „V pořádku, děkuji.“ O tři dny později „Prosím vaše propouštěcí zpráva a pozítří se stavte u pana doktora pro výsledky testů.“ podala mi sestřička kus popsaného papíru, který mě ovšem vůbec nezajímal, neboť jsem měl plnou hlavu jejího úsměvu a hlubokých očí. „Mohl bych vás pozvat na vínko?“ „Promiňte, ale jsem ve službě,“ ihned se ohradila. „Nemyslím teď hned. Kdy máte volno?“ nehodlal jsem se jí vzdát. „Pozítří mám službu jenom do dvou.“ „OK vyzvednu vás tady až půjdu od doktora.“ „Dobře, ale víte, že byste se měl šetřit a odpočívat, aspoň dokud lékaři neví z jakého důvodu jste omdlel...“ „Ano, ano...“ musel jsem jí přerušit. „Takže jsme domluveni,“ mrkl jsem na ni, „nashledanou!" "Nashledanou!“ Pozítří „Z vyšetření, které jste podstoupil, musíme bohužel konstatovat, že Vám pomalu selhávají játra. Jediné co můžeme doporučit, vzhledem k rozsahu onemocnění, je transplantace. Pokud jí však nechcete, mojí povinností je respektovat vaše rozhodnutí.“ Zbledl jsem, zůstal nehnutě sedět a zíral do prázdna. Co budu dělat bez jater? Co když neseženou žádného dárce? Honilo se mi hlavou strašně moc otázek. „Je vám dobře?“ otázal se mě doktor, když jsem dlouho nic neříkal. „V rámci možností ano. Co se bude dít dál?“ „Budete docházet na pravidelné kontroly a pokud se do časem nenajde vhodný dárce, pak až budeme řešit co dál.“ „Dobře, to souhlasím.“ O deset minut později „Dobrý den, nějak se vám návštěva u doktora protáhla.“ přivítala mě sestřička. „Hm...“ „Stůjte!“ stoupla si přede mě a zastavila. „Co zjistili z těch vyšetření?“ bez zábran projevila svou zvědavost. Pohlédl jsem jí hluboko do očí. „Selhávají mi játra,“ čekal jsem, jak bude reagovat. „Bože,...snad se s tím dá ještě něco dělat!“ začala se chovat neprofesionálně a litovat mě. „Jedině transplantace... pokud najdou vhodného dárce.“ Teď byla tak vyděšená jako já před několika minutami. Zato já už jsem se uklidnil a nechtěl jsem na to myslet. „Netrapte se tím a užívejte si tento okamžik. Zajdeme na to vínko?“ uklidňoval jsem jí. „Jak chcete, pokud si budete raději přát jít domů a v klidu přemýšlet nebudu se na vás nikterak zlobit.“ ,,Kdepak to je to poslední co chci, být sám. Stejně bych nic nevymyslel, už je pozdě, já s tím nic nenadělám,“ ujistil jsem jí a dodal lepší náladu. 14

Literární Ústí

5. ročník

2007

Vyrazili jsme na zastávku, a svezli se do města, kde jsme si příjemně popovídali nad sklenkou dobrého červeného vína. V průběhu několika měsíců Jezdíval jsem do Ústí nad Labem pravidelně na kontroly a na konzultace s ošetřujícím doktorem, který mi při každé návštěvě sdělil, že vhodný dárce se ještě nenašel. Byl jsem na to už psychicky připraven a smířen s tím, že se žádný ani nenajde. Z nemocnice jsem odcházel většinou, když končila službu i ona krásná sestřička, doprovázel jsem jí na trolejbus a někdy šla zase ona se mnou na vlakové nádraží. Jednou když měla volno, pozval jsem jí do kina. Už si ani nevzpomínám na čem jsme to byli, jelikož mě okouzloval její půvab a nevinnost, která z ní vyzařovala. Hleděl jsem častěji na ní než na plátno. Když jsem jí poté doprovodil před její dům, měl jsme ještě dost času, nestačilo mi pouhé „Ahoj“ ale musel jsem jí políbit na její úžasné, sladké rty. Bylo cítit, že to chtěla také, jelikož mi polibek oplatila ještě vášnivěji. O rok později Můj zdravotní stav se nepatrně zhoršil a lékař usoudil, že bych měl jezdit na kontroly častěji, jenže to už jsem se nemohl tak často uvolňovat ze školy a stále trávit brzká rána a večery ve vlaku. Babička s dědou mi proto nabídli, abych bydlel u nich, tak dlouho, dokud budu potřebovat. Nechtěl jsem je obtěžovat a utiskovat v už tak malém bytě, ale děda nedal a já se i docela rád s pár nejnutnějšími věcmi přestěhoval k nim. Vyjednal jsem si na univerzitě v Ústí nad Labem pokračování v mém studiu, za což jsem byl neskutečně vděčný. S onou sestřičkou jsem se seznámil až tak, že jsem spolu trávili každou volnou chvilku. Jmenuje se Alexandra, ale já nejraději říkám Sašo. Je velice zajímavá svou duševní stránkou, fascinují mě její úvahy o životě a lidech na zemi, je zcestovalá a krásná. O tři roky později „Sašo!?“ chtěl jsem, aby byla opět prvním člověkem, kterého uvidím, když otevřu oči. „Jsem tady, klid.“ vyslyšela mé volání. „Jak se cítíte?“ zaslechl j sem další ale také známý hlas. „Jsem unavený“ „Ano to je normální, tak odpočívejte.“ pak už jsem zaslechl jenom klapnutí dveří. O čtrnáct dní později „Gratuluji Vám, vaše tělo přímo ukázkově přijalo vaše nová játra. Teď si tu u nás ještě několik týdnů poležíte a při propouštění se domluvíme na další kontrole a vaší životosprávě.“ seznámil mě lékař s mým zdravotním stavem a plánem do budoucnosti. Já mohl jenom jásat. Hned jak odešel z pokoje, políbil jsem Sašu tak vroucně a v zápalu radosti ji požádalo ruku. O půl roku později Úspěšně jsem složil státní zkoušky na filozofické fakultě na Univerzitě Jana Evangelisti Purkyně. Hned po operaci Alexandra trvala na tom, abych se k ní přestěhoval. Nebyl jsem proti a tak už půl roku bydlím po boku ženy, kterou miluji. Svatbu jsme si naplánovali na podzim, abychom se mohli vzít v přírodě pod barevnými stromy a ještě za zpěvu ptáčků. O tři měsíce později „... Tímto Vás prohlašuji za muže a ženu. Smíte políbit nevěstu.“ Po letech radostného života po boku své milující ženy a v náruči se svým synem, jsem si uvědomil, že jsem v Ústí nad Labem našel své štěstí!

15

Literární Ústí

5. ročník

2007

LITERÁRNÍ ÚSTÍ 2007 (VÝSLEDKOVÁ LISTINA)

I. kategorie Poř. Jméno 1. Lucie 1. Martina 2. Jan 3. Michael

6. – 7. třída základních škol a odpovídající ročníky víceletých gymnázií (celkem odevzdáno 38 prací) Příjmení Škola Název práce Sasková Gymnázium dr. Václava Šmejkala, ul. Stavbařů Prázdniny v Ústí Kaplanová ZŠ Elišky Krásnohorské, Ústí nad Labem Olympijské Ústí Brýda ZŠ Mírová, Ústí nad Labem Prázdniny v Ústí Linka Gymnázium dr. Václava Šmejkala, ul. Stavbařů Norris a jeho prázdniny

II. kategorie Poř. Jméno 1. Monika 1. Edita 2. Lukáš 3. Jakub

8. – 9. třída základních škol a odpovídající ročníky víceletých gymnázií (celkem odevzdáno 23 prací) Příjmení Škola Název práce Blažková ZŠ Elišky Krásnohorské, Ústí nad Labem Cesta Ústím Bacíková ZŠ Mírová, Ústí nad Labem Kam se ubíráš, mé město? Kůla ZŠ Hluboká, Neštěmice, Ústí nad Labem Neduhy a klady mého rodného města Miler ZŠ Hluboká, Neštěmice, Ústí nad Labem Člověk jménem Ústí

III. kategorie Poř. Jméno 1. Monika 1. Jiří 2. Barbora 3. Lucie

střední školy a vyšší ročníky víceletých gymnázií (celkem odevzdáno 16 prací) Příjmení Škola Název práce Beranová Gymnázium dr. Václava Šmejkala, ul. Stavbařů Budoucnost nejasná Kovařík TRIVIS - Střední škola veřejnoprávní, Ústí n. L. Proč zrovna sport? Pohořská Gymnázium dr. Václava Šmejkala, ul. Stavbařů Bílý smutek Sluková VOŠZ a SŠZ Ústí nad Labem Štěstí v neštěstí