5 PRAHA OBSAH

zlom_praha 1437-1610_OK_sit ok 16.11.11 14:43 Stránka 5

5

PRAHA 1437–1610

OBSAH

PŘEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1. část PRAHA PODĚBRADSKÁ A JAGELLONSKÁ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 ÚVOD

......................................................................................................9

STARÉ MĚSTO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Chrám Panny Marie před Týnem a osobnost Matěje Rejska – Kostel sv. Martina ve zdi – Staroměstská radnice – Prašná brána a Královský dvůr – Měšťanské domy NOVÉ MĚSTO A VYŠEHRAD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 MALÁ STRANA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 HRADČANY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 PRAŽSKÝ HRAD A DÍLO BENEDIKTA RIEDA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Přestavba severního křídla Starého královského paláce – Královská oratoř ve Svatovítské katedrále – Vladislavský sál – Jezdecké schody – Ludvíkovo křídlo – Opevnění Pražského hradu – Katedrála sv. Víta – Další stavby na Pražském hradě – Letohrádek ve Stromovce POČÁTKY RENESANCE VE MĚSTECH PRAŽSKÝCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 2. část: PRAHA ZA HABSBURKŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Renesanční (?) metropole – Ekonomická a politická struktura – Město a rituál – Projektování a technologie – Architektura a informace – Traktáty a knihovny – Obraz města PRAŽSKÝ HRAD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Zahrady Pražského hradu – Belvedér: příchod nové architektury – Dílo Bonifáce Wohlmuta: míčovna v Královské zahradě, Stará sněmovna ve Starém královském paláci a hudební kruchta ve Svatovítské katedrále – Gotika a(nebo) renesance? – Katedrála sv. Víta – Kaple sv. Vojtěcha – Kostel Všech svatých – Nejvyšší purkrabství – Rožmberský palác – Pernštejnský palác – Královský palác za Rudolfa II. EXKURS: RENESANCE, NEBO MANÝRISMUS? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 DVORKÁ ARCHITEKTURA MIMO HISTORICKÉ SOUMĚSTÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Letohrádek Hvězda a císařský mlýn v Bubenči HRADČANY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Hradčanské náměstí – Loretánská ulice – Pohořelec – Kanovnická ulice – Sakrální architektura – Kapucínský kostel a klášter – Královská kanonie premonstrátů na Strahově – Kostel sv. Rocha


6

OBSAH

MALÁ STRANA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Malostranské náměstí – Karmelitská ulice – Nerudova ulice – Tržiště a „Malá Itálie“ – Thunovská ulice – Zámecké schody a Sněmovní ulice – Josefská a Mostecká ulice – Lázeňská ulice – Nová výstavba – Sakrální stavby – Někdejší luteránský kostel Nejsvětější Trojice STARÉ MĚSTO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Staroměstské náměstí – Karlova ulice – Liliová a Husova ulice – Jilská a Michalská ulice – Melantrichova ulice – Kamzíkova a Železná ulice – Rytířská a Havelská ulice – Ungelt – Celetná ulice – Dlouhá ulice – Univerzitní koleje – Sakrální stavby: jezuitský chrám Nejsvětějšího Salvátora – Vlašská kaple – Luteránský chrám Salvátora – Bratrský sbor NOVÉ MĚSTO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Měšťanská zástavba – Sakrální stavby: kostel Panny Marie na Karlově – Kostel sv. Klimenta – Kostel sv. Václava na Zderaze – Kostel Panny Marie Sněžné ŽIDOVSKÉ MĚSTO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 TECHNICKÁ INFRASTRUKTURA MĚST PRAŽSKÝCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 ZÁVĚR

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176

SEZNAM ZKRATEK

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

POZNÁMKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 REJSTŘÍK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201


7

PRAHA 1437–1610

P Ř E D M L U VA

Tato kniha o dějinách architektury a urbanismu raně novověké Prahy je ohraničena dvěma daty. První z nich, rok 1437, je datem úmrtí Zikmunda Lucemburského, jímž v našich dějinách skončila éra lucemburské dynastie. Je to datum vcelku bezproblémové. Datum, které zahajovalo dlouhé období několika desetiletí, kdy stavební aktivity byly utlumeny na minimum. Co se však stalo roku 1609? Většina historiků odpoví: toto je rok vydání Majestátu, jímž Rudolf II. legalizoval některá nekatolická vyznání.1 Roku 1609 se ovšem odehrála i celá řada dalších událostí, a to na různých rovinách společenského života. První výtisk týdenních novin Relation vyšel zřejmě roku 1605, nejstarší dochované exempláře Relation a Avisa pocházejí z roku 1609.2 Rok 1609 není tedy důležitý jen jako počátek krátkého období relativní náboženské tolerance v jednom nevelkém státě uprostřed Evropy, ale také jako rok počátků žurnalistiky v našich zemích. Byl to také rok, kdy zemřel Josef Justus Scaliger, otec moderního počítání času. Od jeho doby odměřujeme historický čas jako homogenní médium. V témže roce ve Frankfurtu nad Mohanem vyšla Basilica chimica Oswalda Crolla, předního evropského alchymisty a dlouholetého agenta falckých zájmů v Čechách. 31. července v kostele Il Gesu ` v Římě poprvé slavili svátek sv. Ignáce, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, jehož svatořečení bylo definitivně potvrzeno roku 1623. V září umírá Jehuda Loew ben Becalel. Krom toho se odehrály tisíce události, které nikdy žádný historik nezaznamenal a nezaznamená. V pražském souměstí se v tom roce narodilo mnoho dětí, jimž bylo souzeno prožít život v 17. století. Na druhé straně nejen Scaliger a Jehuda Loew, i řada obyčejných lidí v tom roce zemřela a nikdo jejich smrt nepokládal za hodnou pozornosti. Svým dlouhým časem běžely dějiny Země. Oproti dřívějším stoletím, kdy lidé do přirozených ekosystémů příliš nezasahovali, počíná nyní doba, kdy lidské zásahy budou stále znatelnější. Po říjnu 1609 byl skácen (nepochybně za použití pouze lidské, případně zvířecí síly a s nasazením relativně prostých nástrojů) staletý strom, z jehož dřeva byla provedena odpadní jímka na Malé Straně.3 Život ve městě neurčují jen „velké“ události politického a kulturního života, ale také drobné, všednodenní starosti. Nejen kostely a paláce, i užitkové stavby vytvářejí profil velkoměsta. Život města ani jeho architektura se přitom nevyvíjejí podle nějakých předvídatelných vzorců. Sám pojem „vývoj“, poznamenaný evolucionismem 19. století, je v tomto případě zavádějící. Do dějin měst často zasahují nepředvídatelné události v podobě katastrof, které někdy zásadně mění jejich tvář. V daném případě nelze nevzpomenout dvojí destrukci Malé Strany. Nejprve byla tato část Prahy zničena během husitských válek, potom znovu velkým požárem roku 1541. Možnost vytvořit nové město přišla přesně v době, kdy se zásadně změnily informační toky, spojené s navrhováním architektury – začínají vycházet bohatě ilustrované svazky Serliových knih o architektuře. Tato změna nastartovala takové prožívání a používání architektury, jaké v dále měněné podobě známe dodnes. Při nové výstavbě byla až na výjimky dochována městská textura, ale nově postavené domy mohly využít nového média jako zdroje vizuální informace. Proč tehdy nenavrhli novou uliční síť? Tím bezprostředním důvodem jistě byla setrvalá struktura vlastnických vztahů a fakt, že ani po požáru zřejmě nedošlo k úplnému pádu cen nemovitostí. Svou roli tu jistě hrála absence silné centrální vlády a zároveň bytostné lpění na tradici, příznačné pro městské prostředí. Už z toho je vidět, že neexistuje žádný přímočarý, automaticky daný vývoj. To, čemu říkáme renesance, bylo ve skutečnosti zauzlením několika proudů. Velkou roli sehrála nová média šíření vizuální informace, ale jistě nešlo jen o automatické působení médií.4


PŘEDMLUVA

8

„Renesanční architektura“, architektura, která si bere za vzor teoretické představy tištěných traktátů, především popřela tradiční koncept organicky vrstveného domu. Stavba má být prováděna podle jediného projektu. Toto bylo radikální novum, podstatnější než pouhé opuštění „gotického“ formálního aparátu či konstrukčních postupů. „Renesance“ zároveň popřela jedinečnost stavby. Portál, okno, dům jsou redukovány do podoby nadregionálně a nadčasově platných typů. Konkrétní realizace je více nebo méně dokonalou realizací archetypu, ale je znehodnocena ve své jedinečnosti. Její jedinečnost nyní spočívá pouze v aplikaci archetypu. Nová vizualita přinesla poznání neznámých, vzdálených měst a míst s jejich významy. Vzdálený Tenochtitlán, hlavní město Aztécké říše, byl z hlediska katolických křesťanů místem idolatrie. Nyní mohl být vizualizován a přiblížen právě tak jako Kalvínovo svaté město Ženeva. V evropských městech se zároveň s obrovským obohacením obrazového světa a imaginace rozvíjelo velké očištění od sakrálních obrazů, známé jako reformační ikonoklasmus. Toto očištění mělo přinést zcela nové pojetí liturgického prostoru jako místa shromažďování, jehož následky opět trvají dodnes. Základem kritiky kultu obrazů byl imanentní platonismus, jejž sdílel i Erasmus Rotterdamský.5 K Bohu se nelze přiblížit prostřednictvím materiálního světa. Pražské souměstí se nacházelo na rozhraní, kde se stýkalo tradiční či „katolické“ pojetí obrazu a liturgického prostoru s „moderním,“ ikonoklastickým přístupem. Pražské souměstí bylo v daném období formováno politickým vývojem, který přinesl zásadní proměnu v politické organizaci společenského života. Zatímco na začátku stála města pražská prakticky jako samosprávná republika, na konci sledované doby jejich politická moc citelně zeslábla. Šestnácté století přineslo řadu nových možností, ale také řadu nových problémů, na které přinášela odpověď nová politická teorie i praxe. Tvrdě vybojovaná rovnováha stavovského státu, kde mezi sebou zápasila o moc aristokracie s městy v podstatě za trpného přihlížení relativně slabého panovníka, byla postupně nahrazována moderním konceptem byrokraticky spravovaného státu s centrální vládou.6 Tento posun pak nutně našel své vyjádření i v architektuře města, kterou postupně zcela ovládly impulsy vycházející z centra politické moci.

Předmluva 1 Přehledně srv. Jiří Just, 9. 7. 1609 – Rudolfův Majestát: světla a stíny náboženské svobody, Praha 2009, s bibliografií obsáhlé starší literatury. 2 Jaroslav Miller, Falcký mýtus, Praha 2004, s. 121. K širším rozměrům Friedrichovy politiky srv. zejm. Frances A. Yates, Rosenkruciánské osvícenství, čes. překlad Praha 2002 (1972). 3 Jan Havrda – Michal Tryml, Renesanční jímka z pražské Malé Strany, na www.archeopraha.cz. 4 Mario Carpo, Architecture in the Age of Printing: Orality, Writing, Typography, and Printed Images in the History of Architectural Theory, angl. překlad Cambridge, Mass. 2001 (pův. 1998). Týž, How do you imitate a building that you have never seen? Printed images, ancient models, and handmade drawings in Renaissance architectural theory, Zeitschrift für Kunstgeschichte LXIV, 2001, č. 2, s. 223–233. 5 Carlos M. N. Eire, The Reformation Critique of the Image, in: Bob Scribner – Martin Warnke (ed.), Bilder und Bilderstürmer im Spätmittelalter und in der frühen Neuzeit. Vorträge gehalten anlässlich eines Arbeitsgespräches vom 15. bis 17. September 1986 in der Herzog August Bibliothek, Wolfenbüttel 1990, s. 51–68. 6 R. J. W. Evans, Vznik habsburské monarchie 1550–1700, čes. překlad Praha 2003 (pův. 1979). Richard Mackenney, Evropa šestnáctého století, čes. překlad Praha 2001 (pův. 1993), s. 82–104.


9

PRAHA 1437–1610

1. část

P R A H A P O D Ě B R A D S K Á A JAG E L L O N S K Á

ÚVOD Příběhy pražské architektury byly samozřejmě určeny ekonomickým, politickým a náboženským vývojem našeho souměstí po husitských válkách. V této souvislosti je třeba upozornit na paradox, který jako by zůstal skryt předchozímu bádání. Teoreticky, to znamená na základě zkušenosti učiněné v celé řadě jiných případů, by po skončení husitských válek mělo dojít k rozvoji architektonické činnosti. Praha z válek totiž vyšla jako jasný vítěz. Její moc uvnitř království nikdy nebyla silnější, takže zastínila i moc královskou. Tento politický význam souměstí byl jasně vyjádřen – a vizualizován – už tím, že volba Jiřího z Poděbrad se odehrála na Staroměstské radnici. Kupodivu však dochází k přesnému opaku – politický význam města byl v architektuře vyjádřen jen minimálně, a to hlavně přestavbou nebo dostavbou dvou čelných staroměstských staveb – Staroměstské radnice a kostela Panny Marie před Týnem. Praha byla v té době utrakvistickým městem, středem téměř nezávislé, regionální církve. Přijímání pod obojí způsobou bylo základním požadavkem husitů, na kterém se shodly různé proudy uvnitř tohoto hnutí. Požadavek „kalicha“ je proto dodnes známým základním rysem husitství. I přes obecné povědomí o husitském přijímání je ovšem poměrně málo znám jeho původní smysl a hlavně jeho reálný kontext. Požadavek přijímání z kalicha byl logickou součástí vývoje středověkého chápání ústředního bodu mešní oběti. Čtvrtý lateránský koncil zavazoval křesťany pod hrozbou poměrně přísného postihu přijímat alespoň jednou ročně, ale zároveň z provozních důvodů omezil přijímání na přijetí konsekrované hostie. V následujících dvou staletích můžeme prakticky po celé tehdejší Evropě zaznamenat projevy zvýšené eucharistické úcty. Na

sklonku 14. století Matěj z Janova v Praze vyzýval věřící k častému, pokud možno každodennímu přijímání. Také Jindřich z Bitterfeldu se už v letech 1388–90 na univerzitní půdě vyslovoval pro časté přijímání laiků.1 Touha přijímat pod obojí byla tedy výrazem dobové fascinace eucharistií, která byla příznačná pro celou západoevropskou církev – nebyla nějakým českým specifikem. Právě tak nebyl tolik výjimečný politický konflikt mezi regionální církví a Římem. Katolická církev v Benátkách nebo ve Francii zřejmě nebyla o mnoho závislejší na Římu než „utrakvistická“ církev česká. Pocit naprosté odlišnosti, který si většina z nás v sobě nosí, je dán až zcela anachronickou interpretací některých historiků 19. a 20. století. Specifickým problémem studia českých, a zejména pražských dějin je pak vztah utrakvismu na jedné straně ke katolické církvi a na straně druhé k novým „protestantským“ denominacím 16. století.2 Příčiny obtížné interpretovatelnosti problému tkví v jeho složitosti, v prolnutí teologické problematiky s vývojem v oblasti sociální, s vývojem institucí a s tím, že dnes preferujeme ty oblasti společenského a spirituálního života, které ve středověku možná nehrály takovou roli, a naopak podceňujeme ty, které mohly být klíčové. Po husitských válkách nebylo zcela jasné, jak bude kněžstvo spravováno. Jan Rokycana, o němž se dnes běžně mluví jako o „voleném, utrakvistickém arcibiskupovi“, se do Prahy vrací až s vojskem Jiřího z Poděbrad roku 1448.3 Mezitím vykonávali svůj úřad volení správcové. První zmínku o konzistoři podobojí však známe až z roku 1452. Roku 1465 zemský sněm v Karlově koleji do konzistoře zvolil čtyři laiky. Po Rokycanově smrti se už nikdo ze strany podobojí netituloval jako arcibiskup. Sněm roku 1478 opět v Karlově koleji volí za členy konzistoře čtyři laiky (patrně univerzitní mistry)


PRAHA PODĚBRADSKÁ A JAGELLONSKÁ

a osm kněží.4 Administrátorem, tedy nejvýše postaveným členem konzistoře, byl od roku 1471 Václav Koranda. Od roku 1489 do svého odchodu z Prahy (1491–92) však stál v čele konzistoře řádně vysvěcený katolický biskup Lucián Augustin Sankturienský. Roku 1497 král na Hradě patrně na návrh profesorů a pražských farářů jmenuje administrátorem Kajuba ze Stříbra.5 Král zde sice vystupuje jako nejvyšší autorita, zároveň však víceméně provádí rozhodnutí stavů, a to především představitelů Prahy. Král z katolické dynastie Jagellonců v každém případě de facto vykonával funkci hlavy národní církve. Je tedy zcela ahistorické stavět „utrakvismus“ a „katolictví“ radikálně proti sobě. Ve skutečnosti spolu obě náboženské skupiny úzce souvisely, a to i přes individuální záště a dočasné či trvalé spory. Jinak by sotva bylo možné, aby v čele nejvyššího vedení utrakvistické církve stál katolický biskup z Itálie. Nic z toho, co víme o utrakvistické liturgii, pak nenasvědčuje tomu, že by se nějak výrazněji lišila od liturgie tradiční či katolické.6 Toto celkové prolnutí pak nalezlo výraz v architektuře poděbradské a jagellonské Prahy. Žádná specificky „utrakvistická“ chrámová architektura totiž neexistovala. Utrakvisté bez problémů využívali existující kostely, které případně pouze dokončovali či upravovali bez nutnosti měnit jejich strukturu.

STARÉ MĚSTO Chrám Panny Marie před Týnem a osobnost Matěje Rejska Hlavní staroměstský farní chrám Panny Marie před Týnem se stal primárním místem propagace královské moci, když byl v jeho štítu prvního září roku 1462 umístěn pozlacený kalich a pod ním mramorová socha Jiřího z Poděbrad s korunou na hlavě a mečem v ruce, jež měla v každém případě vyjadřovat královskou moc nad městem; připomeňme, že Jiří musel svého času Prahu vojensky dobýt, a že právě rok 1462 byl počátkem konfrontace Jiříkovy moci s papežskými nároky na zasahování do českých poměrů. Za připomínku stojí i to, že právě z Týnského chrámu vycházelo utrakvistické procesí, vedené Janem Rokycanou, které se 4. června 1461 málem střetlo s procesím katolickým, přicházejícím od nedalekého minoritského kostela sv. Jakuba. Socha byla součástí snah o vizuální vyjádření legiti-

10

mity Poděbradovy moci. Podobně sloužilo i Jiřího sousoší na Karlově mostě, zahrnující kromě královy jezdecké sochy i pozlaceného českého lva a alegorickou postavu Spravedlnosti. Socha byla kritizována papežským legátem Jeronýmem už 6. června 1463, dále v obžalobě proti Jiřímu čtené roku 1464 před papežem i Pavlem Žídkem v jeho Spravovně.7 Dříve převládal názor, že chrámový krov byl postaven až k roku 1457. Je ovšem možné, že jeho provedení připadlo již na dřívější dobu. Do roku 1463 byl v každém případě proveden západní štít kostela. Trojúhelný štít byl dále členěn mělkými nikami a jeho obrys rozložila série fiál. Souběžně se základnou štítu probíhá ochoz s balustrádou, tvořenou gotickým kružbovím. Následně, k roku 1466, dostavěli severní věž. Byla vystavěna z lomového zdiva s nárožími armovanými přitesanými kvádry a otevřena velkým oknem posazeným na bankální římsu. Je zajímavé, že vstup na ochoz nebyl umístěn v ose okna. Obdobně byla pojata i věž jižní, která však čekala na dokončení až do roku 1511. Toto datum potvrzuje i dendrochronologické datování krovu věže, jenž pochází ze dřeva smýceného v roce 1510/11. Vstup na ochoz byl opět vychýlen z okenní osy, a to ještě výrazněji, než tomu bylo u věže severní.8 Dokončení západního dvouvěžového štítového průčelí bylo jen dokončením myšlenky kotvící v předhusitské době. Toto průčelí mělo definovat Týnský chrám jako městskou protiváhu Svatovítské katedrály. Tomu odpovídaly i rozměry kostela, jehož hlavní loď dosáhla výšky katedrály i bez použití rozvinutého opěrného systému. Dokončení mohlo být o to aktuálnější, že katedrála zůstala v rukou katolické svatovítské kapituly. Ještě ve druhé polovině 15. století pak pokračovala výzdoba interiéru kostela. Nedochoval se bohužel náhrobek arcibiskupa Jana Rokycany. Je však dochován mohutný baldachýn nad hrobem biskupa Luciána Augustina Sankturienského z roku 1493, v literatuře připisovaný Matěji Rejskovi.9 Baldachýn, přisazený k od východu druhému pilíři severní mezilodní arkády, sám spočívá na čtyřech subtilních pilířcích. Do všech čtyř stran se otvírá širokými oblouky ve tvaru oslího hřbetu. Oblouky jsou bohatě profilovány a vrcholí kytkami. Zatímco vnitřní archivolty oblouků vrcholí těsně pod úrovní římsy, vnější archivolty ji překračují, takže závěrečné kytky nakonec prorážejí i balustrádu vyplněnou transparentní kružbou ve tvaru plaménků. Nároží


11

PRAHA 1437–1610

Kostel P. Marie před Týnem byl po celé 15. i 16. století hlavním staroměstským chrámem, jehož západní dvouvěžové průčelí mělo vyjadřovat politické ambice Starého Města


STARÉ MĚSTO

baldachýnu jsou zdůrazněna fiálami. Nad úrovní nasazení oblouků byly nakoso umístěny konzoly, na nichž spočívají dnes nepůvodní sochy. Přestože provedení baldachýnu je zcela severské, samotná myšlenka ciboriové mikroarchitektury byla typicky římská. Matěj Rejsek byl učitelem, posléze, od roku 1470, rektorem městské školy při Týnském kostele.9 Roku 1478 však vstoupil do staroměstského kamenického cechu. V celoevropském kontextu šlo o poměrně výjimečnou událost. Normálně totiž projektující architekti získávali své vědomosti přímo na

12

nost za smrt krále Vladislava. Účastníci obřadu vyšli ven z kostela, obešli dnešní Staroměstské náměstí a vrátili se do kostela. K roku 1519 se Letopisec naopak zmiňuje o tom, že farář Jan Poduška, jenž vstoupil do písemného kontaktu s Lutherem, hlásal zbytečnost obrazů, oltářů a ornátů a odmítal pořádat čtvrteční procesí.11 Týž farář zavíral křídlové oltářní retábly, které byly v kostele. Také roku 1520 Letopisec vypráví o bakaláři Václavovi Rožďalovském, jenž odmítal výstav svátosti oltářní a „kazil obrazy“. Když v následujícím roce přijel od Luthera mnich

Baldachýn nad hrobem biskupa Luciána Augustina Sankturienského v kostele Panny Marie před Týnem dokládá význam, jejž měl tento biskup pro utrakvistickou církev v Čechách

staveništi, bez univerzitního vzdělání. Je ovšem třeba dodat, že v Rejskových pražských ani mimopražských stavbách se neprojevuje nějaká sofistikovanější geometrie. O vnitřním vybavení kostela ve druhé polovině 15. století máme jen poměrně málo dokladů. Lze ovšem předpokládat, že týnská liturgie byla velmi konzervativní. Roku 1512 se ustavuje bratrstvo, jež každý čtvrtek za účasti faráře Jakuba, nesoucího monstranci, a literátů obchází kostel „vnitř okolo sloupův“.10 Roku 1516 se v kostele koná velká pobož-

Tomáš z Cvikova (Zwickau), kázal a sloužil právě v Týnském kostele. Zdá se, že přinejmenším v tomto případě bylo šíření luteranismu záležitostí duchovní elity, ne laiků, kteří zjevně zůstávali věrni tradičním formám zbožnosti.

Kostel sv. Martina ve zdi Jednolodní předhusitský kostel sv. Martina poblíž staroměstských hradeb dostal po polovině 15. století dvě asymetrické boční lodi. Severní loď byla

5 PRAHA OBSAH

Recommend Documents