5 HOT E L ZAGOR J E
Vůbec se nepamatuju, jak to začalo. Jen tu a tam nějaký záblesk. Okna v bytě dokořán, husté letní odpoledne, žáby u Vuky šílejí. Protahuju se mezi dvěma křesly a prozpěvuju si: Kdo si zpívá slova lživá, že je Srbsko malé. Táta zavře noviny a otočí se ke mně, cítím, že je nervózní. „Co to zpíváš?“ vyhrkne. „Nic, slyšela jsem to od Bory a Danijela.“ „Ať to víckrát neslyším, rozumíš?“ „Dobře, ćale1.“ „Já jsem tvůj táta, a žádnej ćale, do prdele!“ Balíme, jedeme k moři. Poprvé v životě jedeme s bráchou sami. Jemu je šestnáct, mně devět. Jede i sousedovic Željka, o rok mladší než brácha. Chci se jí vyrovnat a hrozně mi vadí, že jí moje i její máma řekly, aby na mě dávala pozor. Celou noc nemůžu usnout. Na nočním stolku mezi bratrovou a mou postelí leží naše pasy. V pokoji je zhasnuto. Ptám se bráchy, jestli si můžu vlézt do postele k němu. „Nač potřebujeme pasy, když jedeme jen k moři?“ šeptám. „Táta povídal, že jestli se to podělá, máme jet k strejdovi do Německa.“ Nechápu, co by se mohlo podělat, ale tuším, že to nějak souvisí s politikou, protože o tom všichni mluví. Mám malou opičku, která se jmenuje Meso jako náš prezident, protože jsou si trošku podobní. Představujeme si, jaké to asi je u strejdy v Německu. Brácha tvrdí, že jsou tam všichni náramně bohatí a v takových bytech, jako máme my, u nich bydlí jen Cikáni. Strejdu mám moc ráda. Jezdívá k nám v létě, 1 taťka; domácké oslovení otce typické pro srbské prostředí
sazba bodrozicFIN.indd 5
28.08.12 12:11
6 I VA N A BOD RO Ž I ĆO VÁ
má mladou ženu Němku, když vypráví, všichni ho poslouchají, a moc hezky voní. Letos s sebou jeho žena přivezla pudlici Ginu, ale babička a děda ji nechtěli pustit do baráku, že prý musí spát v kůlně. Pěkně se kvůli tomu porafali, babička prohlásila, že tu čubu otráví, a táta je musel uklidňovat. Gina zůstala v domě. Strejda nám vždycky vozí dárky a marcipán. Letos jsem dostala kožený volejbalový míč, který se nedal nafouknout. Brácha dostal míč na fotbal, ale ten on nikdy nehrál. Brzy mě zahnal zpátky do mé postele a mně se o tom všem ještě dlouho zdálo. Autobusové nádraží ve Vukovaru smrdí, je časné ráno, jsem ospalá a nejradši bych zůstala v posteli. Táta mě nese, i když jsem velká, nese mě celou cestu. Má na sobě bílé kalhoty a modré tričko. Loučíme se a líbáme na pusu tak, že se nejdřív trošku zakřeníme a pak se jakoby líbneme. To je takový náš fór. Na nádraží je spousta dětí, nastupujeme do čtyř autobusů. Rodiče mávají a mávají, my máváme taky, naše už nevidím, ale mávám těm druhým, které neznám, a oni mně. Usmívají se, křičí na nás, abysme na sebe dávali pozor, některé mámy dokonce pláčou. Několik jich běží za autobusem až ke křižovatce.
"
"
_
Nikdy dřív jsem nebyla na žádném ostrově. Nemůžu se dočkat, až dojedeme, cesta trvá
sazba bodrozicFIN.indd 6
28.08.12 12:11
sazba bodrozicFIN.indd 7
7 HOT E L ZAGOR J E
hrozně dlouho, už dvakrát jsem zvracela, a nejen já. Párkrát jsme zahlídli z autobusu moře, ale zase nám zmizelo za nějakými horami. Je mi líto, že se už dneska nestačíme vykoupat, ale mám trošku i strach, protože neumím plavat. Koupávali jsme se na Štrandu, často, jenže tam je mělko, kam jen stačíš dojít, a tak mi plavání vlastně ani nechybělo. K Dunaji jsem chodila jenom s babičkou, říkala o sobě, že plave jako sekyra, a mě nechala jen si smočit nohy a opláchnout obličej, zatímco jiné děti plavaly se šlauchy. Když jsme konečně dojeli na místo, přidělili mě do velkého pokoje ještě s dvanácti holkami v mém věku, které jsem neznala. Už jsem se usadila na jedné posteli, když vtom přišla Željka s vedoucí a řekla, že my dvě musíme být spolu. Tak jsem skončila v pokoji se staršími děvčaty. Byla jsem šťastná i vylekaná. Některým vadilo, že mě k nim strčili, protože je prý budu určitě špehovat a všechno donášet vedoucí, ale vlastně jsme se rychle skamarádily. Moc jsem nemluvila a neotravovala a ke všem se chovala slušně. Říkaly mi „malá“ a mě okouzlovala jejich ramínka, deodoranty, tuše na oči a legíny. Na terase zotavovny, které jsme říkali Vila Průvan, se večer co večer konala diskotéka. Kolem mě se pořád motal nějaký kluk, já ho neznala, ale všichni do mě hučeli, ať s ním tancuju, že je to syn známé herečky. Přes den jsme hráli Člověče, nezlob se a koupali se. Jednou odpoledne mě brácha vytáhl
28.08.12 12:11
na procházku po nábřeží, a když jsme došli na konec mola, srazil mě do moře. Začala jsem mlátit rukama a ječet, voda mi šplíchala do pusy a on stál na molu a křičel: „Plav, plav!“ Nevím jak, ale brzo jsem se octla na pláži. Rozbrečela jsem se, šaty jsem měla mokré a na noze jen jednu bílou lakovku. „No vidíš, že ti to jde,“ utrousil bratr. Tak jsem se naučila plavat.
8 I VA N A BOD RO Ž I ĆO VÁ
_ 8 Už jsme u moře o dva týdny dýl, než jsme tu měli být. Před pár dny jsme už seděli v autobuse a vyjeli k přístavu, ale zase nás vrátili zpátky. Znovu vybalujeme batohy. Brácha stojí nad lavorem a pere naše spodní prádlo a tílka, protože už nemáme nic čistého. K obědu je skoro každý den smažená ryba a čím dál víc se chceme vrátit. Často chodíme do krámu na chlebíčky s pařížským salámem a zeleninou a na jogurt. Teď je mi líto, že jsem doma nechala nejnovější pravou barbínu s ohýbacíma gumovýma nohama. Bála jsem se, aby mi ji někdo neukradl, a vzala jsem si jen ty z umělé hmoty. Jednou ráno, když jsem vyšla na dvůr zotavovny, uviděla jsem maminku. Teda, já byla tak šťastná! Vzala nás na zmrzlinu – čtyři kopečky pro každého! – a mě odvedla k holiči, aby mě ostříhal na italku. Ji a Željčinu mámu ubytovali ve zvláštním pokoji v podkroví a já jsem tu noc spala v její posteli. Slyšela jsem
sazba bodrozicFIN.indd 8
28.08.12 12:11
*
_
Na hlavním nádraží v Záhřebu na nás čekal strýc, muž tátovy sestry. Projížděli jsme městem, které se úplně topilo v podzimním slunci. Strýc bydlel daleko od centra a mně se zdálo, že už ani nejsme v Záhřebu, ale pak jsem se dověděla, že to pořád ještě je Záhřeb. Tak byl velký. Bydleli v menším suterénním dvoupokojovém bytě a nás dali do prázdného poschodí. Často jsem spala dole u sestřenic, pokud jsme se nepohádaly. Nejdřív nám tu bylo moc pěkně. Na brášku i na mě byli všichni strašně hodní a v nové škole jsem se skoro vůbec nemusela učit, a stejně jsem měla samé jedničky. Jedno odpoledne jsme se se sestřenicí vracely ze školy, a když jsme stoupaly štěrkem vysypanou
sazba bodrozicFIN.indd 9
9 HOT E L ZAGOR J E
je, jak si povídají, že se někde musely prodírat kukuřicí a že Mira jela v devátém měsíci těhotenství na kole a vlak že musel mít zatažené všechny záclonky, ale v té posteli bylo přece jen hezky. Vím, že se pohádala s tátou, řekl mi to brácha, protože je nechtěl odvézt ani do Vinkovců, aby si někdo nepomyslel, že utíká z města, a aby si později ten někdo na nás neukazoval prstem. Proto se na tátu ani neptám, abych ji nerozesmutnila, třebaže mě zajímá, kdy přijede za námi. U moře jsme už celý měsíc, začíná nový školní rok a musíme se někde zapsat do školy, abysme neztratili první pololetí, než se vrátíme domů.
28.08.12 12:11
10 I VA N A BOD RO Ž I ĆO VÁ
cestičkou k domu, začala houkat siréna. Byl to letecký poplach a já jsem začala ječet a brečet. Zmocnila se nás panika a honem jsme zaběhly do domu k sousedům. Nestalo se nic, ale začlo tím nějaké nové období. V domě bylo čím dál víc těsno. Jednou, když jsem chtěla jít do koupelny, postavila se mi starší sestřenice do cesty a řekla: „Tohle je náš barák, já jdu první.“ Druhé ráno při snídani řekla zas ta malá sestřenice mé mamince: „Ty nám sníš všechen chleba.“ Zezačátku pořád pekli moučníky, ale pak už bylo všeho míň, i moučníků. My sami jsme nikdy neotvírali ledničku. Někdy, když jsme si lehli, slyšeli jsme jejich hlasy z kuchyně. Táta volal obvykle každý třetí den, ale najednou to bylo už osm dní, a nikdo se neozval. V sobotu odpoledne jsme mívali na náměstí Bána Jelačiće sraz se Željkou a její mámou. Objímali jsme se a líbali, jako bysme se neviděli několik let. I ony dvě žily u příbuzných a můj i Željčin táta zůstali společně ve Vukovaru. Povídali jsme si o tom, jaké to bude, až se vrátíme. Pak jsme si obyčejně zašli na burek nebo na zmrzlinu. Cestou domů jsme skoro celou dobu mlčeli. Ze začátku byli Záhřebané pro nás prostě lepší lidi. Byli líp oblečení, chodili širšími ulicemi a po velkých náměstích, jezdili tramvají, a přitom vypadali, jako by nedělali nic zvlášť vzrušujícího. Měli topinkovače a myčky nádobí a v koutech pavučiny. Tak jsme je
sazba bodrozicFIN.indd 10
28.08.12 12:11
sazba bodrozicFIN.indd 11
11 HOT E L ZAGOR J E
viděli my. Brzo jsme i my jezdili tramvají, zadarmo na žlutou kartu, a zvládli jsme několik linek. Mohla jsem se vozit celé dny a jíst jenom slaňáky, poněvadž jsme pořád museli chodit po nějakých městských úřadech, do Červeného kříže nebo Caritasu pro potraviny, což se mi líbilo. Jednou jsme v Caritasu dostali plnou tašku sladkostí a vlekli ji směrem na Črnomerec v nacpané tramvaji. Vyfintěná dáma v našem voze řekla kolegyni, že za ten nával můžou uprchlíci, poněvadž celé dny jezdí sem a tam. Koukla jsem na ni a usmála se, protože jsem věděla, že uprchlíci jsou z Bosny, kdežto my jsme vyhnanci. Po dvou třech měsících nám v Záhřebu některé věci zevšedněly. Přišel podzim a začalo pršet. Přestávalo to být zábavné. Do té doby jsme nejspíš utratili všech tři sta marek, které maminka vzala s sebou. Z Vukovaru jezdilo čím dál míň lidí se zprávami o našich tam. Pak jsme jednoho dne slyšeli, že naše „starochy“ zabili. Tak jsme říkali tátovým rodičům. Zavraždili je. Slyšela jsem to slovo dobře. Zalezla jsem si za elektrická kamna, která přehrazovala chodbu a kuchyni. Myslím, že dospělí věděli, že tam jsem, ale dělali, že mě nevidí, a já jsem dělala, že jsem je neslyšela. Všichni se začali znovu k sobě chovat hezky a já jsem na to zapomněla. Máma čím dál častěji chodila do koupelny a vracela se s opuchlýma očima. Táta o sobě už nějaký čas nedával vědět. Tehdy jsme se s malou sestřenicí pořád modlily.
28.08.12 12:11
12 I VA N A BOD RO Ž I ĆO VÁ
Klekly jsme si před gauč a modlily se nahlas, aby nás všichni slyšeli, za všechno, nač jen jsme si dokázaly vzpomenout. Za mír, za chorvatskou gardu, za Petrinju, za Caesara a Kleopatru, a potom jsme blbly a smály se, ale tak, aby nás nikdo neviděl. Dospělí nás za to chválili a já jsem všem vykládala, že půjdu do kláštera. Zašly jsme tak daleko, že jsme předstíraly, že sloužíme mši, a během jedné z těch našich seancí přišel listonoš. Přinesl dopis od táty. Psal, že se má dobře, že není zraněný, že mu moc chybíme a že se v dohledné době uvidíme. Dospělí to považovali za dobré znamení, a jestli prý nás někdo zachrání z toho pekla, pak jsou to děti jako my. Byly jsme hrdé. O několik dní později jsem uviděla Luku a zamilovala se do něj, i když byl ve vyšší třídě. Myšlenky na to, že půjdu do kláštera, jsem pustila z hlavy, ale ještě dlouho jsem se vroucně modlila.
Y_Z Vrátila jsem se z odpoledního vyučování. Maminka seděla potmě, schoulená na kuchyňské židli. Ve zprávách neřekli nic, ale po předpovědi počasí pustili písničku Moje růže od Špinavého divadla. Věděla, že se to stalo, i Slovinci tu zprávu ten den uveřejnili na teletextu, ale naši mlčí, nejspíš nevědí, co lidem říct. Pro nás je to konec, kdo se dostal ven, dobře, ale co bude s ostatními, to ví jen Pánbůh. Přišla teta, objala maminku a říkala
sazba bodrozicFIN.indd 12
28.08.12 12:11
13 HOT E L ZAGOR J E
jí, že to není pravda, že lžou a že Slovinci jsou stejní jako Srbové. Vukovar padl a mě to trápí, protože nevím, co to přesně znamená, a přijde mi hloupé se zrovna teď ptát. Maminka mě posílá spát, ale oni jsou ještě dlouho vzhůru. Časně ráno nás budí telefon. „Jsem živý a zdravý, brzo se uvidíme.“ To bylo všechno, co řekl. Ani kde je, ani kdy přijede, ani odkud volá, jenom tohle. Skáčeme po posteli, objímáme se a líbáme. Ten den jsme nešli do školy, ani bratr, ani já. Oblékli jsme se a vypravili se s maminkou do města. Za peníze, které nám ještě zbyly, jsme nakoupili maso a v cukrárně několik druhů dortů. Maminka s tetou celé odpoledne uklízely a navečer jsme začaly čekat. Já jsem jim věštila z několika šálků kávy a běhala k oknu, jen jsem zaslechla, že se blíží auto. Minula půlnoc, a nikdo nás nehonil do postele. Dohadovali jsme se, že táta je už asi ve Vinkovcích, že je tam určitě nával a chaos, a třeba je všechny musí prohlédnout, uspořádat, sehnat dopravu a podobně. Přece jenom jsme všichni tři nakonec vylezli do poschodí, maminka postavila svíčku do okna a zůstala vzhůru. Druhý den jsme museli do školy. Do třídy se mnou chodila Lidija a její táta dorazil už předevčírem během průlomu fronty. Řekla mi, že můj táta se určitě dostal do zajetí, a já jsem požádala učitele, aby nás rozsadil. _
j sazba bodrozicFIN.indd 13
28.08.12 12:11
