4. Hardwarové vybavení počítače

4. Hardwarové vybavení počítače 4.1. Hardware „Hard“ – tvrdé, „ware“ zboží, výrobek. Tento pojem se vžil jako označení pro veškeré technické vybavení počítače, které je potřebné pro funkci systémů zpracování informací. Typickými příklady technického vybavení, tedy hardware, jsou: systémové jednotky počítačů, monitory, klávesnice, tiskárny, počítačové myši, tablety, ovládací kuličky (trackball), kabely a konektory, diskety, rozšiřující karty apod. Protipólem a zároveň nezbytným doplňkem oblasti technického vybavení je oblast programového vybavení. Jako periferní zařízení (periferie) se označuje HW počítače, který se připojuje zvenku k základní jednotce a poskytuje další možnosti uživateli. Periferie základně dělíme na vstupní a výstupní, podle toho zda pomocí nich data z PC vystupují nebo vstupují.

4.2. Počítačová sestava Nejrozšířenější typy osobních počítačů tvoří tzv. „písíčka“ – PC (zkratka Personal Computer). Ať již koupíte počítač od jakéhokoliv výrobce, pokud je kompatibilní s IBM PC, máte jistotu, že na něm lze spouštět tytéž programy jako na jiných počítačích řady PC. Sestavu skládá: •

základní skříň

•

monitor

•

myš

•

klávesnice

4.2.1 Základní jednotka – skříň počítače Základní jednotkou je ona „bedna“, resp. skříň, v níž jsou umístěny všechny potřebné součástky k tomu, aby počítač mohl správně pracovat. Právě uvnitř skříně se odehrávají veškeré výpočty a operace, které počítač zpracovává. V podstatě je to nejdůležitější část počítačové sestavy.

Každá skříň má zepředu ovládací prvky – tlačítko pro zapnutí a vypnutí počítače, tlačítko pro restart a obvykle dvě diody. Jedna signalizuje zapnutí počítače (obvykle zelená), druhá práci s harddiskem (obvykle červená). Na zadní skříni počítače (někdy i jinde) jsou umístěny konektory pro připojení periferií (tzv. porty a rozhraní). Podle toho, jak je skříň počítače velká a v jaké poloze je umístěna na pracovním stole (nebo na zemi), rozlišujeme základní desktop, minitower a tower. Existují ale i další možnosti provedení skříně.

Desktop … skříň je umístěna ve vodorovné poloze a většinou je položena na pracovním stole. Na ní bývá postaven monitor. Nevýhodou tohoto typu skříně je velká spotřeba místa na stole, ale na druhou stranu je dobrý přístup ke konektorům. Velikost skříně dovoluje počítač hardwarově rozšířit.

Minitower, Miditower, Middletower, Tower, … … (věže) jedná se o desktop postavený na výšku. Snadno se vejde pod stůl, takže nezabere příliš mnoho místa, a lze jej snadno hardwarově rozšířit. … skříň typu tower (věž) je podobná skříni minitower, ale je větší a prostornější. Prostor je určen k předpokládanému rozšíření hardwarových komponentů. Skříně miditower jsou dnes nejprodávanější, skříně bigtower se s oblibou používají pro servery (řídicí počítače v síti). Výběr velikosti skříně typu tower závisí na předpokládaném počtu hlavně mechanik (rozhoduje tedy počet šachet – prostor pro mechaniky). Důležitým je výkon zdroje (pokud je dodáván současně se skříní).

Kromě standardního počítače, tj. počítače, který se skládá ze skříně, monitoru, klávesnice a myši, existuje ještě řada dalších druhů, které mají s „klasickou“ podobou počítače více či méně podobného – Notebooky, Apple, … (viz. Kap 1).

4.2.2 Základní deska Počítač lze charakterizovat jako „stavebnici“ z mnoha elektrotechnických součástek. Aby vše správně fungovalo, jednotlivé komponenty v počítači musí mezi sebou komunikovat a být správně propojeny. To zabezpečuje takzvaná základní deska, nazývaná též motherboard nebo mainboard.

Jedná se o desku velkou cca 30 x 20 cm s plošnými spoji s množstvím konektorů a slotů připravených pro vložení konkrétních prvků (například pro videokartu, paměti, napájení, procesor apod.). Základní deska tak tvoří jakousi fyzickou páteř, spojující jednotlivé prvky uvnitř počítače. Po základní desce jsou rozvedeny sběrnice a jejich vyústění v podobě slotů a konektorů. Základní deska je ve skříni počítače upevněna pomocí šroubů. Je přišroubována ke konzole (konstrukci) u jedné ze stěn skříně, aby ve skříni zbylo dost místa pro vkládání přídavných karet vložených přímo do slotů základní desky. Některé komponenty jsou na základní desce umístěny přímo, a jiné je nutné se základní deskou propojit kabelem. Přímo na základní desce se nachází například procesor, baterie, CMOS paměť, paměti RAM nebo přídavné karty zasunuté do slotů. Naopak například harddisk, disketové jednotky a CD-ROM jednotky je nutné se základní deskou spojit datovým kabelem. O zmíněných komponentech bude řeč vzápětí. Základních desek může být celá řada. Existují různě rychlé desky pro různé typy procesorů, s různým počtem slotů, portů apod. Některé základní desky mají přímo integrované zvukové karty nebo sítové karty, takže je nemusíte dokupovat, a dokonce existují i základní desky s podporou dvou procesorů.

4.2.3 Port Aby počítačová sestava fungovala tak, jak má, je nutné, aby všechny potřebné komponenty byly správně zapojeny. Většina komponentů (tzv. periferií) se zapojuje ze zadní části skříně počítače. Naštěstí je počítačová sestava konstruována tak, že komponenty, které se do počítače zasouvají, mají takový tvar, aby nebylo možné připojit je jinak než správně. Například kabel vedoucí od monitoru má takový tvar, že jej nelze připojit do jiného konektoru než do videokarty. Podobně i kabel od tiskárny „sedí“ pouze do odpovídajícího konektoru ve skříni počítače. Porty jsou zakončením určité sběrnice. Některé slouží jen pro určitý typ zařízení (DVI – digitální zobrazovací zařízení) jiné pro různá zařízení (USB – tiskárna, scanner, myš, ….)

Paralelní port Paralelní port bývá označen LPT1, LPT2. Data jsou portem vysílána paralelně, tj. současně je přenášeno více bitů. Díky tomu jsou teoreticky paralelní porty rychlejší než sériové (praxe je ale jiná). Nejsou ale tak spolehlivé, takže je jimi možné data přenášet pouze na kratším kabelu. K paralelnímu portu se připojuje obvykle tiskárna, skener nebo modem.

Sériový port Sériový port bývá označen jako COM1, COM2. Data jsou portem vysílána sériově, tj. bit za bitem za sebou. Proto je přenos dat sice pomalejší než u paralelního portu, ale zato spolehlivější. Tak je možné přenášet data i na delším kabelu. K sériovému portu se připojuje obvykle myš nebo modem.

USB port USB rozhraní bylo na rozdíl od paralelního a sériového vyvinuto poměrně nedávno. Tomu odpovídají i možnosti a parametry USB. První obrovskou výhodou USB je mnohonásobně vyšší rychlost přenosu dat (až 480 Mbps USB 2.0). Další nespornou výhodou je možnost připojit na jeden USB port až 127 zařízení (k tomu existují USB rozbočovače), takže odpadají potíže s nedostatkem portů. S připojením na USB se běžně vyrábějí skenery, myši, tablety, ZIP mechaniky, digitální fotoaparáty atd.

Další konektory Druh konektoru PS/2 konektory

Využití fialový – klávesnice zelený – myš

COM porty (tzv. sériové)

modem

LPT port (tzv. paralelní)

tiskárna

USB porty

tiskárna, modem, skener, digitální fotoaparát, kapesní. počítač, …

Videokarta

monitoru DVI nebo D-Sub, další video výstupy

Zvuková karta

reproduktory, mikrofony

4.2.4 Plug & Play Aby karta správně pracovala, musí o ní počítač a systém vědět, tj. karta musí být „oživena“.Ještě před několika lety byl tento proces poměrně komplikovaný, protože spolu s přídavnou kartou uživatel získal disketu nebo kompaktní disk s ovladači (ovládacím programem), který musel nainstalovat. Bylo přitom nutné znát přesný typ karty, její umístění ve slotu, přerušení a další odborné parametry, kterým běžný uživatel obvykle nerozuměl. Proto firma Intel vyvinula systém Plug & Play (někdy též Plug and Play). Jedná se o funkci, která umožňuje automaticky detekovat nové zařízení přidané do počítače a pokud možno je i nainstalovat. Má-li proces automatického rozpoznávání hardwaru fungovat, je nutné, aby základní deska, operační systém a zařízení, které se bude přidávat, funkci Plug and Play podporovaly. Pokud tomu tak je, pak se po vložení nové přídavné karty do počítače a jeho zapnutí spustí automaticky instalační program, který nový hardware nainstaluje a zprovozní (mezitím ovšem může vyžadovat vložení disku s ovladači).

4.2.5 Sběrnice Sběrnice je součástí základní desky. Sběrnicí se rozumí svazek vodičů, kterými proudí informace, řídicí signály nebo adresy mezi jednotlivými komponenty počítače. Je to „centrální dálnice“ mezi mikroprocesorem a okolím. Na rychlosti sběrnice hodně záleží, protože i ten nejrychlejší procesor je „k ničemu“, jestliže rychle vypočítaná data proudí počítačem pomalu. Sběrnic je v PC celá řada spojují procesor s pamětí, pevný disk s řadičem disků, …. Sběrnice můžeme dělit v počítači podle mnoha kritérií: •

Sériové/Paralelní

•

Jednosměrné/Obousměrné

•

Synchronní/Asynchronní

•

Datové/Adresové/Řídící

PCI Expres 0ovější zcela přepracovaná verze PCI sběrnice. Na desce může být podle délky slotu v několika provedeních lišících se využitelnou datovou propustností. PCIex je vhodná jak pro grafické karty tak i pro další zařízení.

4.2.6 Procesor – CPU Procesor je jedna z nejdůležitějších součástek počítače. Je často charakterizován jako mozek počítače, bez něhož počítač není schopen vykonávat žádné operace. Počítá prakticky vše, co se v počítači děje. Tedy od jednoduchého pohybu myši na pracovní ploše přes zobrazování oken na monitoru až po matematické výpočty nebo grafické kreace (některé výpočty jsou ale dnes již starostí například grafické karty). V prvních letech provozu počítačů byl aktuální název s předponou mikro – mikroprocesor, neboť se kladl důraz na miniaturizaci. Dnes se předpona mikro vynechává a používá se pouze pojmenování procesor. Procesor je součástka velká jen několik cm2. Na poměrně malé ploše nese neobyčejně miniaturní integrovaný obvod. Pokud by byl procesor postaven z běžně velkých elektrotechnických součástek, zabral by svou velikostí několik místností a kvůli velkým vzdálenostem mezi jednotlivými komponenty by z principu nemohl být tak rychlý (u vývoje procesorů se totiž počítá i s takovými faktory, jako je vzdálenost, kterou musí elektron překonat od jednoho tranzistoru ke druhému). Procesor se vnitřně skládá z tranzistorů, kterých je na velmi malé ploše dnes i mnoho milionů. Rychlost procesoru podstatně ovlivňuje rychlost celého počítače. Ovšem pouze podle rychlosti procesoru není možné posuzovat rychlost celého počítače. Skutečná rychlost počítače je ovlivněna ještě dalšími parametry, například velikostí paměti, základní deskou, přístupovou dobou k harddisku a podobně. Důležitým parametrem procesoru je takzvaná taktovací frekvence. Čím je vyšší, tím je procesor stejné architektury rychlejší. U současných procesorů je taktovací frekvence udávána v GHz, například 1,4 GHz, 2 GHz, 2,8 GHz apod. Pokud má procesor taktovací frekvenci například 2,5 GHz, znamená to, že zvládne zpracovat 2.500.000.000 instrukcí za sekundu (ve skutečnosti jich zvládne o něco více v závislosti na architektuře a konkrétním typu procesoru). Jako další parametry procesoru je počet jader (počet subprocesorů schopných paralelní práce), velikost vyrovnávací paměti CACHE, a další. Nelze tedy vyvozovat jen podle frekvence jak rychlý procesor ve skutečnosti je.

Umístění a chlazení procesorů Procesor se vkládá přímo do základní desky do speciálního konektoru, nazývaného Socket/Slot. Každá základní deska je určena pouze pro určitý rozsah procesorů (například jedna deska může být určena pouze pro procesory s rozsahem PII 800 MHz až P3,2 GHz). Není tedy možné vložit zcela libovolný procesor do libovolné desky. Současné procesory jsou tak výkonné, že vyvíjí nadměrné množství tepla, které je bezpodmínečně nutné odvádět. Pokud by teplo odváděno nebylo, procesor by se přehřál (v krajním případě uvnitř shořel) a nepracoval. V současné době se používají dva typy chlazení – pasivní a aktivní. Případně další chladící techniky jako je vodní chlazení apod.

•

Pasivní chlazení

… spočívá v tom, že na plášť procesoru je z vnější části připevněn kovový žebrovaný chladič, jenž prostou tepelnou výměnou odvádí teplo z procesoru do okolí skříně počítače. Moderní konstrukce chladících bloků umožňují odvádět velké množství tepla. U procesorů však většinou nestačí.

•

Aktivní chlazení

… spočívá v tom, že na pasivní chladič je navíc namontován malý ventilátorek. Vzduch proudící z ventilátorku ochlazuje žebra pasivního chladiče. Tento způsob chlazení procesoru je dnes nejosvědčenější a nejpoužívanější.

4.2.7 Paměť RAM (Random Access Memory) Zapnutý počítač zpracovává v každém okamžiku (a to i když s ním zrovna nepracujeme) statisíce informací. Každý pohyb myši, stisknutá klávesa, bliknutí kurzoru, každá zobrazená čárka na monitoru, to je obrovské množství údajů, které musí počítač prakticky pořád od okamžiku zapnutí až po vypnutí zpracovávat. Pokud by počítač při výpočtech pracoval pouze s daty umístěnými na pevném disku, byla by rychlost počítače omezena pouze na rychlost ukládání a načítání mezivýsledků z pevného disku (který je pro tyto operace pomalý). V takovém případě by nepomohl ani ten seberychlejší procesor, neboť by systém musel čekat, až si disk danou informaci přečte nebo uloží.

Pro účely rychlého přístupu k aktuálně potřebným datům existuje takzvaná operační paměť RAM – Random Access Memory. Jedná se o elektronickou paměť, která je velmi rychlá, a stačí tedy k načítání a ukládání dat mikroprocesoru. Paměť RAM slouží pro ukládání a načítání informací, které počítač často potřebuje a s nimiž často pracuje. Do operační paměti se ukládají právě zpracovávaná data, část operačního systému a jiné operativní informace. Paměť RAM je proudově závislá (volatelní). To znamená, že její obsah se po vypnutí počítače nebo po restartu vymaže. Paměti RAM jsou vyráběny v takzvaných modulech SIMM/DIMM (Single/Double Inline Memory Module). Jedná se o ploché destičky s plošnými spoji, které na svém povrchu nesou čipy s již konkrétním paměťovým obvodem. Uvnitř paměťového čipu je miniaturní matice mnoha paměťových buněk – elektronických prvků tvořených miniaturními kondenzátory. Každá paměťová buňka může nabývat hodnot 1 nebo 0, což vyjadřuje jeden bit, a je tedy konkrétním nosičem informace. Osm takových buněk pak tvoří jeden byte (bajt). Jednotlivé paměťové buňky jsou uspořádány do jakési sítě tak, že každá paměťová buňka je ovládána jedním vodičem ve svislém a jedním vodičem ve vodorovném směru. Tak lze každou paměťovou buňku snadno ovládat (číst její stav a měnit jej). Paměťové moduly se vkládají přímo na základní desku do speciálních konektorů – takzvaných paměťových bank. Je jich většinou k dispozici na základní desce více. Důležitým parametrem paměťového modulu je jeho kapacita. Ta může dnes bývá např. 512 MB, 1024 MB, 2048 MB. Podle toho, kolik paměťových modulů a v jaké kapacitě je vloženo do základní desky, taková bude celková kapacita paměti RAM počítače. Není důležitá ale pouze kapacita, ale i typ paměti a rychlost DDR, DDR 2 (double data rate) a vyšší frekvence modulů umožňují další zvyšování výkonů počítačů.

4.2.8 SLOTY Slot je možné specifikovat jako konektor uvnitř počítače, který slouží k vložení dalších přídavných karet. Přídavné karty pak rozšiřují možnosti počítače o další funkce. Jedná se vlastně o konektor, který slouží jako prostředník mezi sběrnicí na základové desce a přídavnou kartou.

Slot je tedy zakončením sběrnice (soustava vodičů k přenosu signálu s přesně definovanými parametry). Slotů (i sběrnic) je v PC mnoho druhů a každá slouží k jistému účelu. To znamená, že je-li například slot typu ISA, zprostředkovává komunikaci s ISA sběrnicí, je-li slot typu PCI, znamená to, že zprostředkovává komunikaci s PCI sběrnicí apod. Sloty jsou umístěny přímo na základní desce a obecně jich existuje několik typů – to podle toho, z jakého typu sběrnice zprostředkovávají vstupně – výstupní informace. To znamená, že do určitého typu slotu (jenž zastupuje určitý typ sběrnice) je možné vložit pouze tu rozšiřující desku, která je pro daný typ slotu vyrobena. Naštěstí se u moderních počítačů používá jeden, maximálně dva typy slotů, a proto většinu přídavných karet určitě bude možné vložit právě do vašeho počítače.

ISA sloty (Industry Standard Architecture) byly jedny z prvních slotů, jež se používaly ještě ve starých počítačích typu 286, 386 či 486. Jedná se o 8/16 bitové sloty, pro které existovalo velké množství karet, což jim umožnilo dlouhé přežití až do nedávné minulosti. V současné době se již nepoužívají a na současných deskách je nenajdete.

PCI sloty (Peripheral Component Interconnect) jsou moderní 32/64 bitové sloty napojené na PCI sběrnici, které je možné najít prakticky na každé základní desce (obvykle jsou tam alespoň 4). Kromě datové šířky přinesla sběrnice PCI vysoký taktovací kmitočet a mimo jiné i funkci Plug and Play (automatická detekce hardwaru po zasunutí přídavné karty). Jedná se jednoznačně o nejrozšířenější typ slotu u osobních počítačů.

AGP (Accelerated Graphics Port) je slot určený pro připojení grafického akcelerátoru (resp. grafické karty). Sběrnice připojená na AGP slot je rozšířením stávající sběrnice PCI. Jedná se o rychlý port, který je fyzicky, logicky i elektricky zcela nezávislý na PCI. Je určen pouze pro připojení grafické karty, takže ostatní zařízení sem připojena být nemohou. Z toho důvodu je AGP slot na základní desce vždy pouze jeden. Slot AGP je fyzicky odlišný a není kompatibilní s PCI slotem. PCI a AGP karty tedy nejsou zaměnitelné.

4.2.9 PŘÍDAVNÉ KARTY Přídavné karty jsou samostatná hardwarová zařízení umožňující rozšířit možnosti počítače o nové funkce, které základní hardwarová sestava neumožňuje. Přídavné karty se zasunují do slotů, umístěných na základní desce. Musí splňovat určité normou stanovené požadavky, jako je typ konektorů, umístění výstupních prvků nebo maximálně možný rozměr. Nejčastější typy přídavných karet: Grafická karta …dříve se jednalo je o rozšíření výstupu sběrnice na monitor. Dnes jsou to výkonné grafické akcelerátory s výkonným procesorem, velkým množstvím paměti RAM a výkonem pro zpracování grafiky a multimediálních výpočtů. Nejčastěji pro PCI, PCIex a AGP sběrnici. Může být také integrovaná na základní desce.

Zvuková karta …je určena pro zprostředkování zvuku v počítači. Umožňuje obvykle analogový/digitální zvukový vstup a výstup do i z počítače, přičemž v samotném počítači je zvuk zpracováván digitálně. Zvukové karty již bývají na mnoha základních deskách integrovány (přímo na základní desce je obvod se zvukovou kartou), není tedy nutné je dokupovat.

Síťová karta … slouží k připojení počítače k počítačové síti. To, že je síťová karta součástí počítače, poznáte podle specifického BNC konektoru nebo konektoru RJ-45 pro připojení sítového kabelu. Síťové karty již rovněž bývají na moderních deskách přímo integrovány. Většinou se dnes jedná o kartu pro síť Ethernet vybavenou konektorem RJ-45.

Televizní karta … slouží k příjmu TV signálu a k jeho zobrazení na obrazovku počítače. Instalací televizní karty tak z počítače rázem „vyrobíte“ plnohodnotný televizor.

Karta pro střih videa … slouží k editaci a střihu digitálního videozáznamu v počítači. Karta může být navržena hardwarově prakticky jakkoli a pro jakýkoliv účel. Musí mít ale odpovídající softwarovou podporu a umět „spolupracovat“ s ostatním hardwarem v počítači. Mnohdy se takové karty dodávají spolu s lepšími digitálními videokamerami.

Díky přídavným kartám se z počítače stává skutečně univerzální nástroj, jenž je schopen zpracovat a vyhodnotit vstupní údaje a vytvořit z nich požadované výstupní údaje. Je přitom jedno, zda bude počítač díky přídavné kartě řídit například jednoduchou počítačovou síť, kotelnu, akvárium nebo jadernou elektrárnu.

4.2.10 UPS ZÁLOŽNÍ ZDROJ Moderní operační systémy, jakými jsou například Windows nebo Linux, si během své práce ukládají celou řadu údajů, o kterých normální uživatel počítače nemá ani tušení. Stejně tak v paměti RAM je mnoho důležitých údajů, jejichž okamžitá ztráta by mohla způsobit značné potíže pro další fungování počítače. Z toho důvodu je velmi nepříjemné, pokud je najednou z ničeho nic přerušeno napájení počítače (například vypadne elektřina), protože tyto údaje nejsou nikde zálohovány a systém je ukončen bez jakéhokoliv „úklidu“. Proto u těch počítačů, jejichž bezchybný a nepřerušovaný chod je důležitý (například u serverů), je mezi zásuvku a vstup napájení do počítače předřazen záložní zdroj – tzv. UPS. V okamžiku, kdy byť na jednu desetinu vteřiny vypadne elektřina, začne být počítač zásobován proudem právě z UPS zdroje. Ten má pochopitelně rovněž omezenou kapacitu, takže je určen pouze k několikaminutovým proudovým výpadkům. Pokud baterie UPS zdroje začínají docházet, informuje o tom datovým kabelem operační systém, jenž korektně ukončí práci systému a vypne počítač. Tam, kde je nutné pokrýt až několikahodinové výpadky, je UPS zdroj napojen ještě na dieselagregát. Jestliže začínají v případě výpadku energie docházet baterie UPS, je automaticky nastartován dieselagregát, který dokáže zásobovat počítač (resp. celý sál počítačů) energií prakticky do té doby, než dojde palivo v agregátu.

4.2.11 MONITOR … výstupní zobrazovací zařízení. Prostřednictvím monitoru s námi počítač komunikuje – zobrazuje vše, co nám chce sděluje nám potřebné informace, zobrazuje obrázky, pracovní plochu atd. Monitory je možné vybírat a hodnotit podle různých kategorií Monitor může být klasický (CRT) nebo LCD panel (event. i jiná zobrazovací technologie). Monitor se k základní jednotce (grafické kartě) připojuje nejčastěji pomocí D-SUB, DVI, HDMI konektorů.

Velikost úhlopříčky … velikost úhlopříčky (podobně jako u televizoru) je uvedena v palcích. Existuje několik normalizovaných velikostí – 14“, 15“, 17“, 19“, 20“ a 21“. Dnes nejžádanější velikostí je 19“ monitor. Monitory také bývají v provedení klasickém 4:3 nebo „širokoúhlém“ 16:9 (16:10).

Obrazová frekvence …obrazovou frekvencí se rozumí, kolik obrazovek je monitor schopen zobrazit za jednu sekundu. Rozpětí se pohybuje od 50 Hz po cca 120 Hz. Vyhovující hodnota (jež nekazí oči) je cca 80 Hz a víc (platí pouze u klasických CRT monitorů).

Rozlišení … rozlišení určuje počet bodů na šířku x počet bodů na výšku, ze kterých je složen obraz. I v tomto případě je určena standardní řada rozlišení, kterou je nutné se řídit (640x480, 800x600, 1024x768, …, 1680x1050, 1600x1200, atd.). V případě rozlišení a obrazové frekvence ani sebelepší monitor nedokáže vytvořit lepší parametry, pokud tyto parametry není schopna zvládnout grafická karta v počítači.

Záření …výrobci monitorů v nedaleké minulosti nevěnovali „nějakému“ záření příliš velkou pozornost. Proto bylo zapotřebí používat ochranný filtr, který záření výrazně potlačil. Většina moderních monitorů s označením Low Radiation (nízké vyzařování) má vyzařování snížené a může být používána bez ochranných filtrů.

Rozteč bodů … jedná se o rozteč luminiscenčních bodů, ze kterých se skládá obraz. Běžná vzdálenost je 0,28mm, „lepší“ monitory pracují s roztečí 0,25mm a menší.

LCD a TFT – nová generace monitorů Displeje LCD (Liquid Crystal Displays) a TFT (Think Flat Transistors) představují nové typy zobrazovací soustavy, které dnes již prakticky vytlačily klasické monitory. Princip fungování LCD i TFT je zcela odlišný od běžných monitorů. I když i zde se obraz skládá ze základních barev RGB.

Mezi hlavní výhody LCD či TFT patří zejména to, že zabírají malý prostor na stole, neboť mají minimální tloušťku. Princip zobrazování nezahrnuje obnovovací frekvenci, takže na rozdíl od klasického monitoru nekazí oči. Na rozdíl od klasických monitorů jsou důležité další parametry jako je kontrastní poměr, doba odezvy, homogenita podsvícení, atd. I mezi LCD monitory existuje několik výrobních technologií a typů (TN, PVA/MVA, S-PVA, IPS, …), které se kvalitativně liší. Dražší modely jsou například vhodnější hlavně pro věrnější podání barev apod.

4.2.12 MYŠ … je vstupní polohovací zařízení počítače. Myš není nezbytně nutná pro chod počítače. Používá se v grafických operačních systémech a programech. Standardně bývá dvou/tří tlačítková se scroll rollerem, tzv. „kolečkem“, může být opět doplněna o tlačítka s multimediálními funkcemi. Myši mohou být klasické (s „kuličkou“, která převádí pohyb), optické nebo bezdrátové. Přenáší pohyb ruky na podložce na pohyb šipky na monitoru. Drtivá většina současných programů je navržena pro ovládání klávesnicí i myší. Některé, zejména grafické programy, jsou navrženy hlavně pro myš a jejich používání by bez myši bylo nemyslitelné. Kromě toho, že myš převádí pohyb ruky na pohyb šipky na obrazovce, disponuje obvykle dvěma nebo třemi tlačítky, která pomáhají myš ovládat. Díky nim je možné virtuálně uchopit objekt, označovat, kreslit atd. U většiny typů myší se vyskytuje i ovládací kolečko (Scroll Roller), používané hlavně při rolování obsahu oken v grafickém prostředí.

Jak myš funguje Snímačem pohybu je zde kulička, umístěná uvnitř myši tak, aby se v její spodní části dotýkala volným kruhovým otvorem podložky. Při pohybu myši se kulička otáčí v takovém směru, v jakém je pohyb uskutečněn. Uvnitř myši jsou v každé ose snímací válečky, které mají na jednom konci kolo s žebrovitou výztuhou. U žebrovitého kola je z jedné strany LED dioda, z druhé fotocitlivý senzor. Při pohybu myši se začne otáčet i snímací váleček, a tedy i kolo s žebrovitou výztuhou. Žebrování kola přerušuje signál, který posílá LED dioda do fotocitlivého senzoru, a tak dává senzoru znamení, že se kulička otáčí a tím pádem myš pohybuje. Podle toho, kolik přerušení zaznamená fotodioda za jednotku času, určí rychlost pohybu myši. Tím, že se signály z obou fotosenzorů (z osy x a y ) vzájemně propočítají, získá počítač přesnou kopii pohybu myši na podložce. Vzhledem k tomu, že dochází ke kontaktu myši s podložkou na stole, často se prachové částice a nečistoty přenáší na snímací válečky a tím se myš stává nespolehlivou. Při pohybu jsou patrné výpadky v pohybu kurzoru na obrazovce, což je velmi nepříjemné. Dnes se proto nejčastěji používají takzvané bezdotykové (optické) myši. Nemají žádnou kuličku, ale snímání probíhá obvykle infračerveným paprskem, který vyhodnocuje změnu povrchu podložky (nebo stolu) a na základě toho předává údaje o pohybu počítači. S takovým typem myši je možné pracovat na hladce rovném i relativně drsném povrchu – podložka není nutná. U některých moderních typů bezdotykových myší rovněž není ani datový kabel, jenž spojuje myš s počítačem. Přenos dat z myši do počítače probíhá rádiovým signálem. Myš se tak stává naprosto samostatným zařízením, kterým je možné ovládat počítač i ze vzdálenosti až několika metrů.

4.2.13 KLÁVESNICE … (keyboard) je vstupní zařízení. Pomocí klávesnice můžeme počítači zadávat data (informace), povely, příkazy, text apod. Mohou být multimediální, tzn. že obsahují kromě kláves pro zadávání informací také tlačítka pro ovládání částí počítače či programů (nejčastěji zvuku či internetového prohlížeče). Mohou být také bezdrátové. K základní jednotce se připojují většinou pomocí USB nebo PS/2 portu. Klávesnice je rozdělena do několika logických částí podle určení kláves. Největší část s písmeny je označována jako alfanumerická a slouží pro běžné psaní textu. Zcela vpravo je numerická část, která obsahuje pouze čísla a znaménka matematických operací (+, -, *, /).

Používá se zejména při dlouhodobějším zadávání číslic (například do buněk v tabulkových editorech). V horní části klávesnice je řada kláves F1 až F12. Jedná se o takzvané funkční klávesy. To znamená, že v každém programu může mít každá klávesa přiřazenu jednu konkrétní funkci. Standardně je F1 určena pro nápovědu, F10 pro zobrazení hlavní nabídky apod. Mezi alfanumerickou a numerickou klávesnicí se nachází ovládací klávesy pro ovládání kurzoru. Jedná se o šipky, klávesy Insert, Home, Page Up, Delete, End a Page Down. 0ěkteré klávesnice mohou mít i další nestandardní klávesy. Jedná se například o tlačítka aktivující internetový prohlížeč, poštovní program nebo vyvolávající nabídku START ve Windows. Klávesnic je obrovské množství typů, takže tomu odpovídá i množství variant doplňujících funkcí.

A jak klávesnice pracuje? Pod klávesami existuje něco jako mřížka z elektrických vodičů. Každá klávesa je pak průsečíkem jednoho vodiče ve vodorovném a jednoho vodiče ve svislém směru.Tím je možné snadno identifikovat právě stisknutou klávesu. Jakmile dojde ke stisknutí klávesy, spojí se dva kontakty (vodorovný a svislý vodič) a impuls je předán ke zpracování. Technických provedení klávesnic existuje celá řada, ale základní princip zůstává stále stejný.

Klávesa Ester

Šipky

Význam klávesy Odešle zadaná data do počítače. Potvrdí operaci. Přechod na další odstavec při psaní textu. Posun kurzoru v naznačeném směru. Umožní pohyb po položkách v nabídkách, kurzorem v textovém editoru spod. Přepíná mezi režimem vkládání a přepisování. Pokud je aktivován režim vkládání, pak nový text bude vložen mezi již existující text. Pokud bude

Insert

aktivován

režim přepisování, pak nový text bude přepisovat již existující

text od kurzoru doprava. Klávesa je aktivní pouze v textovém režimu nebo u programů, které klávesu podporují. Delete

Smaže znak vpravo od kurzoru.

Home

Nastaví kurzor na začátek řádku.

End

Nastaví kurzor na konec řádku.

Page Up

Přesun o jednu obrazovku nahoru.

Page Down

Přesun o jednu obrazovku dolů.

Backspace

Smaže znak vlevo od kurzoru.

Esc

Zruší právě prováděnou operaci. Přejde o nabídku zpět. Klávesa se používá vždy v kombinaci s nějakou další klávesou. Umožňuje

Shift

Ctrl

Alt

psaní velkých písmen.

Klávesa se používá v kombinaci s další klávesou. Spolu s jinou klávesou umožňuje provést konkrétní akci, např. otevření souboru – Ctrl+O Podobně jako Ctrl se klávesa Alt používá v kombinaci s nějakou další klávesou, např. zavření okna (či ukončení běhu programu) – Alt+F4. V textových editorech (nebo v textovém režimu) přesune kurzor doprava na

Tab

nejbližší pozici nastaveného tabulátoru. Každé následující stisknutí klávesy TAB posune kurzor o další nastavený tabulátor doprava.

Caps Lock

Trvale aktivuje velká písmena (klávesu Shift). Aktivace je zobrazena indikátorem (LED diodou) v pravém horním rohu klávesnice. Aktivuje nebo deaktivuje numerickou klávesnici. Aktivovaná numerická

Dum Lock

klávesnice má opět vlastní indikátor. Numerickou klávesnici se doporučuje mít neustále aktivovánu. Jestliže počítač pracuje v textovém režimu (DOS), vytiskne kopii obrazovky

Print Screen

na tiskárnu. Pokud počítač pracuje v grafickém režimu, umístí kopii aktuální obrazovky podle nastavení, většinou do paměti.

Scroll Lock

Většina programů tuto klávesu nepoužívá. Programy, které tuto klávesu používají, jí mohou přiřadit libovolnou definovanou funkci. Stisk klávesy Pause může pozastavit činnost počítače (podle typu operačního

Pause/Break

systému a softwaru). Kombinace Ctrl+ Pause většinou provede ukončení (přerušení) chodu aktivního programu. Funkční klávesy F1 – F12 používají s oblibou tvůrci softwaru pro

F1 – F12

předdefinování důležitých operací v programu. Ve Windows například klávesa F10 aktivuje hlavní nabídku programu. V NC například klávesa F5 slouží ke kopírování atd. Kombinace kláves, která spustí Správce úloh, ze kterého je možné ukončit

Ctrl+Alt+Del kterýkoli běžící program – i takový, který neodpovídá. V některých starších OS provede tzv. teplý restart počítače.

Uvedené komponenty jsou mezi sebou propojeny a tvoří takzvanou počítačovou sestavu. Mimo uvedené komponenty může být k počítači připojeno další libovolné zařízení - periferie. Obvykle je to tiskárna, scanner, modem aj.

4.3. Periferie počítače 4.3.1 TISKÁRNY DPI Kvalita a požadavky na tiskárnu se kromě ostatních aspektů určují podle rychlosti tisku, hlučnosti, kvality vytištěného dokumentu a také podle tzv. rozlišení, jehož jednotkou je DPI (Dots Per Inches). Jedná se o počet bodů vytištěných tiskárnou v úseku dlouhém jeden palec (asi 2,54 cm). Pro zdárné dokončení tisku je třeba poslat tiskárně data v takové formě, aby je byla schopna rozpoznat. Každý výrobce má obvykle vlastní „jazyk tiskárny“ (PCL, HPL), nicméně jediným všeobecně uznávaným a rozšířeným standardem se stal Postscript.

Tiskárna je ryze výstupní zařízení počítače. Jedním ze základních požadavků na textový editor, tabulkový procesor či jiný program podobného charakteru je možnost vytisknout výsledný dokument na papír. V současné době je na trhu k dispozici obrovské množství typů tiskáren, přičemž pro běžné uživatele se mezi nejrozšířenější řadí tiskárny inkoustové a laserové. Pro některé účely se ještě používají i tiskárny jehličkové, v běžné kanceláři se ale vyskytují jen zřídka. Každý typ tiskárny má své výhody a nevýhody. Barevný tisk byl donedávna velmi nákladný, a proto byl výsadou pouze grafických studií nebo speciálních pracovišť. Rychlý nástup barevných inkoustových tiskáren a relativně levná technologie inkoustového barevného tisku zpřístupnila barevný tisk i řadovým uživatelům. V současné době jsou za nejrozšířenější barevné tiskárny považovány právě tiskárny inkoustové.

Jehličková tiskárna Kvalita tisku prostřednictvím jehličkové tiskárny není příliš vysoká. Vytištěný dokument je tvořen mnoha miniaturními body, které vznikly otiskem jehliček přes barvící pásku. Jehličkové tiskárny se používají zejména pro tisk sestav s mnoha údaji a řádky. Výhodou jehličkové tiskárny je, že umí tisknout na tzv. traktorový papír (nekonečný papír s perforovanými okraji). Navíc, pokud se do tiskárny zavede propisovací papír, lze na jedno vytištění dosáhnout několika kopií. Další výhodou jehličkových tiskáren je velmi nízká cena tisku (a nízká cena provozních nákladů) a poměrně příznivá pořizovací cena tiskárny. Kvůli velmi malé kvalitě tisku jsou jehličkové tiskárny zcela nevhodné pro tisk grafiky (tj. obrázků). Jejich další nevýhodou je malá rychlost tisku a hlučnost při tisku. •

Princip jehličkové tiskárny

Jehličkové tiskárny používají pro tisk elektromagnetickou hlavu. Jehličky jsou pomocí elektromagnetů vystřelovány vpřed a z barvící pásky přenášejí na papír jednotlivé body. Výsledný obraz je složen z množství těsně sousedících bodů. Průměr jehličky se pohybuje mezi 0,2 až 0,3mm. Při jejich výrobě se dbá na kvalitu materiálu a technologii, jelikož musí snášet velké zrychlení, jsou namáhány na tlak, ohyb a vzpěr.

Inkoustová tiskárna Inkoustová tiskárna se vyznačuje poměrně kvalitním a rychlým tiskem. V současné době se jedná o velmi oblíbený typ tiskáren. Pořizovací cena tiskáren je poměrně příznivá. Inkoustové tiskárny rovněž umožňují kvalitní barevný a rychlý tisk i ve fotokvalitě. Za nevýhodu inkoustových tiskáren lze považovat vyšší provozní náklady (na tiskový inkoust) a také jejich relativní pomalost. Kvůli tomu se nehodí pro velké objemy tisku. Jsou vhodné především pro domácí použití, případně do kanceláře pro občasný tisk. •

Princip inkoustového tisku.

Základním prvkem inkoustového tisku je tisková hlavice. Skládá se z patrony obsahující speciální inkoust a ze samotné hlavy, jež inkoust přenáší na papír. Celé zařízení je umístěno na speciálním ramenu a pohybuje se v podélném směru nad papírem. Papír prochází pod hlavou ve směru příčném (kolmém k pohybu hlavy). Inkoust je na papír vstřikován prostřednictvím „malých otvorů“ v tiskové hlavě – komůrek. Kapilárními silami se do komůrky přivede inkoust. Do rezistoru se přivede napěťový puls dlouhý 3 až 5 mikrosekund, který rozehřeje odpor až na 400 stupňů. Inkoust v okolí odporu začne prudce vařit a vzniká bublina inkoustových par. Rychlým ohřevem inkoustové kapky se

v komůrce zvýší tlak a inkoust je z komůrky vypuzen rychlostí 10 m /s (asi 36 km/h ). Poté se okamžitě do komůrky přivede další kapička inkoustu a celý proces se opakuje (frekvence opakování je asi 3 kHz). Výsledný obraz je podobně jako u jehličkových tiskáren složen z malých „teček“, které jsou ovšem tak přesně a kvalitně naneseny, že kvalita tisku dosahuje často 600, ale i více DPI. Tiskárna stihne vytisknout jeden řádek během zlomku sekundy – přitom tryska musí až několiksetkrát celý proces vytrysknutí inkoustu opakovat. Při takových rychlostech je velmi důležitá přesnost vystříknutí kapky inkoustu, která je závislá na elektronice a ovladačích tiskárny. •

Inkoustový barevný tisk

Princip barevného tisku u inkoustových tiskáren je založen na kombinaci tří základních barev: žlutou, azurovou a purpurovou. Namísto jedné patrony se pohybují nad papírem patrony tři, které podle předchozího výpočtu vystřikují jednotlivé kapičky barvy tak, aby výsledným efektem byl barevný obraz. Černá barva je tvořena buď kombinací předchozích, nebo má většinou samostatnou patronu. Pro lepší podání barev mají některé i další odstíny inkoustu.

Laserová tiskárna Laserová tiskárna nabízí bezesporu nejkvalitnější tisk ze všech zmíněných tiskáren. Obraz je „vytvořen“ opticky pomocí laserového paprsku a poté speciálním válcem přenesen na papír, kde je za vysoké teploty vytvrzen. Tisk vytvořený laserovou tiskárnou je ostrý, kontrastní, stálý a přesný. Samotný tisk je v přepočtu navíc i levný, protože z jednoho zásobníku práškové barvy (toneru) je možné potisknout až stovky či tisíce stran papíru. Laserové tiskárny rovněž tisknou velmi rychle, nové typy jsou schopny vytisknout více než 20 stran za minutu. 0evýhodou laserového tisku je bezesporu zatím stále vyšší pořizovací cena laserových tiskáren. •

Princip laserového tisku

Základem laserového tisku je selenový válec, který je nabit po celém povrchu statickým nábojem. Válec se otáčí konstantními otáčkami a prostřednictvím optické soustavy a laserového paprsku se nejprve na selenový válec „vypálí“ výsledný obraz. Na místech zasažených laserovým paprskem válec ztratí náboj a potom se při styku s tonerem neboli speciální práškovou barvou obarví právě jen na těch místech, která byla „vypálena“ laserem (toner má stejný náboj jako původní povrch válce, a proto je přitahován pouze osvětlenými místy). Při dalším otáčení válce je toner přenesen na papír.

Aby prášek na papír kvalitně přilnul, prochází papír před opuštěním tiskárny zažehlovacím válcem, který při teplotě asi 200 stupňů Celsia prášek na papír vypálí. Celému procesu se říká elektrofotografický a je podobný jako v kopírkách. •

Laserový barevný tisk

Barevný tisk je u laserových tiskáren tvořen na podobném principu jako u tiskáren inkoustových – kombinací tří základních barev. Na rozdíl od černobílé laserové tiskárny je nutné, aby papír prošel třemi válci nebo pásem, které přesnou pozicí základních barev docílí výsledného obrazu. Nutno podotknout, že barevné laserové tiskárny jsou velmi drahé, avšak výsledný dokument je kvalitní, přesný, stálý a barevně věrný. Barevné (ale i černobílé) laserové tiskárny jsou omezeny maximálním formátem. Zatímco u technologie inkoustového tisku může hlava s inkoustem na rameni potisknout i velké plakátové formáty, u laserové tiskárny by bylo nutné vyrobit takto velký válec a optické zařízení – velkoformátová tiskárna by byla neobyčejně drahá. Při barevném laserovém tisku je využito barevného toneru základních barev (CMYK).

Plotter Zejména v konstrukčních oborech, jako je strojírenství nebo stavebnictví, je třeba vytisknout výkresy na velké formáty (A0, A1), a to s velkou přesností tisku. Laserové tiskárny takových rozměrů by bylo konstrukčně náročné vyrobit a byly by příliš drahé. Proto se prosazují velkoformátové inkoustové tiskárny, ale klasickým standardem pro tisk v konstrukci zůstávají i nadále tzv. plottery. Jedná se o zařízení, která pracují na odlišném principu než běžné tiskárny. Základní jednotkou plotteru je pero, které je uchyceno ve speciálním ramenu. Rameno s perem se pohybuje v osách x a y . Sdruženými pohyby dochází ke kreslení výkresu. Klasický plotter z principu neumí vytisknout víc než výkres skládající se pouze z čar, šrafování a křivek, zato ovšem s přesností desetin milimetru. Speciálními typy plotterů jsou tzv. vyřezávací plottery, v nichž je namísto pera v hlavě umístěn speciální řezací hrot. Takové plottery se používají především v reklamě a grafických studiích. Dnešní plottery ale již často jsou vlastně inkoustové (i laserové) tiskárny speciální konstrukce pro velkoformátový tisk a vybavené tiskovým jazykem plotteru.

Řádkové tiskárny (rychlotiskárny) Zejména ve velkých institucích a podnicích se často stává, že je třeba vytisknout velké množství údajů, u nichž není kladen velký důraz na kvalitu (výpisy, sestavy apod.). V takových případech se osvědčily tzv. řádkové tiskárny. Jejich princip je částečně podobný tiskárnám jehličkovým. Přes celou šířku papíru jsou těsně vedle sebe uspořádána kladívka s elektromagnetickou hlavou a tisk spočívá v tom, že celý jeden řádek je vytištěn najednou. Takovéto tiskárny dosahují obrovských rychlostí tisku (desítky stran za minutu). Výsledná kvalita tisku se rovná maximálně průměrné jehličkové tiskárně. Tyto tiskárny se také vyznačují velkou hlučností a velikostí (1,5m x 1 m ). Dnes se prakticky nepoužívají.

Turbotransferové, termosublimační a další typy tiskáren Pro speciální účely existuje na trhu celá škála typů tiskáren. Jedná se o tiskárny, které slouží pro potisk nekonvenčních materiálů, tiskárny, jejichž princip je založen na teplotní diferenci, voskovém nanášení barviva, vyřezávací plottery pro reklamní účely a další. Vzhledem k jejich malému rozšíření a většinou vysoké pořizovací hodnotě se v běžné praxi příliš často nevyskytují.

4.3.2 Skener Skener (anglicky scanner) je zařízení, které slouží ke snímání a digitalizaci obrazu z předlohy do počítače. Převedeno do srozumitelnější řeči se jedná o zařízení, které dokáže zaznamenat obrázek, kresbu, fotografii, text či jinou obrazovou informaci do počítače, kde s ní již můžeme dále pracovat v digitální podobě. Skenery lze podle způsobu snímání rozdělit do několika základních kategorií jako jsou scannery ruční, stolní, nebo 3D a speciální.

Stolní skenery Zařízení v podobě ležaté krabice, jejíž velikost je závislá na formátu, který je skener schopen snímat, s odklopným víkem na horní straně. Při snímání se předloha položí na sklo a vše ostatní obstará skener. Scanner osvicuje předlohu a odrazem snímá a následně digitalizuje obraz do počítače, kde může být dále zpracován jako obrázek nebo dokonce převeden speciálním SW na text (OCR).

Ruční skenery Jedná se často o malé zařízení, které uživatel při snímání drží v ruce a konstantní rychlostí „pojíždí“ na snímané předloze. Kvalita snímání ručními skenery je poměrně malá. Například stačí, pokud při snímání uživatel nedodrží konstantní rychlost, a výsledný naskenovaný obraz je značně nekvalitní. Ruční skenery se dnes již prakticky nepoužívají.

4.3.3 Modem Modem je zařízení schopné přenášet data mezi dvěma počítači pomocí telefonní linky. Samotné slovo modem je zkratkou slovního spojení MOdulátor / DEModulátor a vychází z toho, že základní činností modemu je modulovat digitální signál na analogový, a naopak analogový na digitální. Podle umístění uvnitř nebo vně skříně rozlišujeme externí a interní modemy. Dnes využití modemů k připojení do sítě či Internetu ustupuje modernějším a rychlejším technologiím. ADSL, kabelové připojení, WiFi, … I když se i pro toto připojení využívá někdy zařízení zvané modem, jeho funkčnost je naprosto odlišná.

Externí modem … je krabička umístěná vně počítače. Modem je s počítačem spojen buď přes sériový port, nebo USB port a je k němu přiveden telefonní kabel. Obvykle na čelní straně modemu je několik diod indikujících aktuální stav modemu. Externí modem musí být napájen samostatným zdrojem z transformátoru. Výhoda externího modemu spočívá v tom, že jej „máte na očích“. Podle diod máte pod kontrolou, v jakém je stavu (zda je připojen, vytáčí se apod.). 0evýhodou jsou komplikace spojené s externím zařízením. Modem musí být umístěn blízko u počítače, musí být napájen ze samostatného zdroje a je nutný kabel pro připojení k počítači.

Interní modem … je umístěn v podobě přídavné karty přímo ve skříni počítače. Veškeré funkce modemu jsou soustředěny pouze do obvodů jedné přídavné karty. Kabel od telefonní linky se připojuje k zadní části skříně počítače. Výhodou interního modemu je skutečnost, že není nikde vidět (je uvnitř skříně), nepotřebuje napájení, kabely apod.

Určitou nevýhodou interního modemu je skutečnost, že nad modemem nemá uživatel plnou kontrolu. Je plně odkázán na softwarové hlášení o stavu modemu, tj. například zda je modem připojen, nebo ne, oznamuje pouze software.

4.3.4 Reproduktory Reproduktory jsou čistě výstupní zařízení počítače. Jsou připojeny ke zvukové kartě a převádí výstupní analogový signál na vlnění tak, aby bylo slyšitelné. Namísto reproduktorů je ale možné do výstupu zvukové karty připojit například minivěž nebo jiné zařízení, které může zvuk dále zpracovávat. K počítačům, které jsou vybaveny kvalitními zvukovými kartami a mají více výstupů, je rovněž možné připojit i složitější sestavu reproduktorů. Při správném rozmístění v místnosti pak mohou vytvořit jednoduchý systém prostorového zvuku.

4.3.5 Mikrofon K počítači je možné připojit i mikrofon, tj. vstupní audiozařízení. Do počítače tak lze snadno nahrát hlasový vstup. Podobně lze k počítači připojit i jiná audiozařízení, jako je například věž, zesilovač apod.

4.3.6 Dataprojektor V počítačových učebnách, školicích střediscích a všude tam, kde je nutné, aby přednášející prezentoval to, co se objeví na obrazovce počítače, většímu počtu lidí, se používají takzvané dataprojektory. Jedná se o speciální zařízení, které je připojeno podobně jako monitor k videokartě počítače a které promítá zvětšený obsah obrazovky počítače na plátno nebo na zeď. Existuje velké množství typů a konstrukcí dataprojektorů. Při jejich výběru rozhoduje zejména účel, k jakému je daný typ určen (s tím pak přímo souvisí i cena). Vyrábí se dataprojektory s velkým světelným výkonem (jednotkou jsou ansilumeny), které lze použít ve velkých přednáškových sálech, ale stejně tak je možné sehnat menší dataprojektory určené pro běžné učebny. Dalším důležitým parametrem je rozlišení (podobně jako u monitorů) které souvisí i s výslednou kvalitou obrazu. Dnes se začínají pomale dataprojektory rozšiřovat i do domácích zábavních center apod.

4.3.7 Interaktivní tabule Interaktivní tabule je pokrokový prvek ve výuce a prezentaci. Jedná se o systém pracující podobně jako dataprojektor (tj. informace z počítače se promítají na plochu), ale k dispozici je navíc i tzv. interaktivní ukazovátko. To funguje jako myš na podložce, ale s tím rozdílem, že je možné jím ovládat operace v počítači ukázáním přímo na promítanou plochu. Klepnutí myši pak probíhá např. stisknutím tlačítka palcem na ukazovátku. Celá výuka nebo prezentace pomocí interaktivní tabule je velmi snadná a interaktivní. Přednášející nemusí při výkladu obsluhovat počítač, ale stojí „před tabulí“ a ukazovátkem přímo ovládá dění na pracovní ploše. Již ze samotného principu interaktivní tabule vyplývá, že se skládá ze dvou částí. Jednak z datového projektoru (případně zařízení zpětné projekce) a interaktivního ukazovátka. Interaktivní ukazovátko má v sobě čidla reagující na polohu a pohyb, která vyhodnocují aktuální pozici a tyto údaje předávají ke zpracování do počítače (podobně jako u klasické počítačové myši). Jiným principem je snímání přímo dotyku na zobrazovanou plochu, propojení s ovladači u studentů a další možnosti. Principů, na kterých je interaktivní tabule založena, je několik, nicméně konečný efekt je vždy podobný a velmi pomáhá ve výuce a rozšiřuje značně možnosti učitele.

4.4. Záznamová média 4.4.1 HARDDISK Harddisk je hlavní záznamové médium uvnitř počítače. Jsou na něm uložena všechna data, která se v počítači nachází. Jedná se o pevné nepřenosné zařízení umístěné ve skříni počítače. Samotný harddisk tvoří několik nad sebou umístěných rotujících kotoučů (ploten), nad nimiž se pohybují čtecí a záznamové hlavičky. Celé zařízení harddisku je umístěno v uzavřeném obalu, aby nedošlo k jeho poškození. Harddisk je činný (otáčí se) od okamžiku zapnutí počítače až do okamžiku jeho vypnutí, a to i přesto, že mezitím zrovna nepracuje (tj. nenačítá a nezapisuje data). Data uložená na harddisku nejsou proudově závislá, což znamená, že například na rozdíl od paměti RAM nedojde k vymazání dat poté, co je počítač vypnut nebo odpojen od elektrické sítě.

Harddisk se nachází uvnitř počítače a se základní deskou je propojen speciálním datovým kabelem. Napájen je přímo ze zdroje. Velmi důležitým kritériem při posuzování kvality harddisku je jeho kapacita, tj. kolik bytů, resp. dnes již gigabytů je schopen zaznamenat. Výrobci kapacitu harddisků doslova měsíc co měsíc zvyšují, takže pokud v době psaní tohoto textu bylo možné za průměrný harddisk považovat takový, jehož kapacita je 500 GB, bude tento údaj nepochybně v době čtení této kapitoly již zastaralý. Jen pro ilustraci – v dobách, kdy osobní počítače začínaly dobývat svět, byli uživatelé nadšeni z prvních harddisků, jejichž kapacita se pohybovala kolem 50 MB! Dalším důležitým parametrem harddisku jsou jeho otáčky. Jedná se o počet otočení plotny disku za jednu sekundu. Standardní počet otáček je 7200 ot/s . Samotná záznam je prováděn magneticky. Disk se připojuje k paralelnímu IDE rozhraní nebo serial ATA. Existují i externí disky odolnější vůči otřesům a připojitelní zvenčí PC – např. na USB.

Princip fungování harddisku Záznamové médium harddisku je složeno z několika kotoučů, které jsou umístěny nad sebou. Mezi jednotlivými kotouči jsou po obou stranách elektromagnetické hlavičky, které slouží pro záznam a čtení dat. Hlavičky jsou umístěny na robustním rameni, které se spolu s hlavičkou pohybuje, takže hlavička při otáčení disku „dosáhne“ na libovolné místo kotouče. Hlavička se ovšem disku přímo nedotýká, ale je umístěna pouze neuvěřitelných několik mikrometrů nad samotným povrchem disku. Díky tomu nedochází k mechanickému opotřebení a harddisky vydrží poměrně dlouhou dobu spolehlivě pracovat. Pohyb ramene s hlavičkou zajišťuje speciální přesná mechanika. Tu pak řídí takzvaný řadič disku. Nové typy harddisků mají stále větší a větší kapacitu, ale přitom stejnou vnější velikost.To nutí konstruktéry k stále větší miniaturizaci a přesnosti při tvorbě harddisků. Celé zařízení harddisku tvoří přesný a dokonale propracovaný mechanismus, jenž je velmi náchylný na prach – proto je celý harddisk zapouzdřen v hermeticky uzavřeném obalu. Pouhé zrnko prachu, pro lidské oko neviditelné, by způsobilo nenávratné poškrábání kotouče disku a tím ztrátu dat. Přestože přesnost a kvalita konstrukce harddisků je na velmi vysoké úrovni a současné harddisky jsou poměrně spolehlivé, jedná se stále o mechanické zařízení a to již ze samotného principu patří k nejnáchylnějším, a tedy i nejporuchovějším zařízením počítače.

Zápis dat na harddisk Povrch disku v součtu představuje velmi rozsáhlý prostor pro zápis dat. Každá informace má na disku svou přesnou pozici. Je nutné, aby disk na základě našeho požadavku uměl rychle a přesně najít na ploše disku místo právě s tou informací, kterou potřebujeme. Právě proto, aby čtení a zápis dat na disk probíhaly rychle a přesně, jsou kotouče disku logicky rozděleny na stopy a sektory. Stopy jsou soustředné kružnice na disku. Ty jsou potom rozděleny příčně na sektory. Každá stopa i sektor jsou očíslovány, takže v konečném důsledku je původně velká plocha disku rozdělena na mnoho malých přesně adresovaných částí, v jejichž rámci probíhá zápis a čtení dat. Orientaci záznamové a čtecí hlavičky mezi stopami a sektory ovládá takzvaný řadič, který je přímou součástí disku (řadič je elektronika umístěná bud' zezadu, nebo jinde v krabičce disku).

4.4.2 DISKETOVÁ MECHANIKA Disketová mechanika je zařízení uvnitř skříně počítače, pomocí kterého je možné číst a zapisovat data na diskety. Z vnějšího pohledu je disketová jednotka na přední straně skříně jako úzká šachta pro diskety. Podle průměru existují dva typy disket, a tedy i dva typy disketových jednotek – 5,25“ a 3,5“. Diskety 5,25“ vymizely kvůli malé datové kapacitě už dávno (tyto disketové jednotky se tedy už dlouho do počítačů nemontují) a 3,5“ diskety se používají také velmi zřídka. Disketová mechanika je napájena kabelem se speciálním konektorem přímo ze zdroje. Se základní deskou komunikuje mechanika podobně jako harddisk datovým kabelem, který je na jedné straně zasunut do základní desky a na druhé do disketové mechaniky. Princip čtení a záznamu dat na disketu je obdobný jako u harddisku. To znamená, že záznamové médium (disketa) má magnetický povrch, na který je možné pomocí elektromagnetických impulsů zaznamenávat a následně číst data. Ovšem na rozdíl od harddisku se zde čtecí a záznamová hlavička diskety přímo dotýká, což přímo ovlivňuje a má neblahý vliv na životnost diskety. Rovněž prostředí, ve kterém probíhá čtení a zápis dat na disketu, je vlastně stejně prašné jako místnost, ve které se počítač nachází. Množství prachových částic přítomných při zápisu a čtení dat v principu neumožňuje vyšší hustotu záznamu.

Disketa je záznamové médium, které se používá ke krátkodobé archivaci a přenášení dat. Existují dva typy disket, a tedy i dva typy disketových jednotek – 5,25“/1,2MB a 3,5“/1,44MB. Diskety 5,25“ vymizely kvůli malé datové kapacitě a velkým rozměrům už dávno (tyto disketové jednotky se tedy už dlouho do počítačů nemontují) a 3,5“ diskety se dnes již používají také velmi zřídka, neboť je nahradily kapacitně větší a rozměrově mnohem menší USB a FLASH disky. Malá kapacita diskety, relativní nespolehlivost, pomalost při čtení a ukládání dat způsobují, že disketa a disketové mechaniky jsou stále méně používané a již dávno překonané modernějšími záznamovými médii. I přesto ale disketové jednotky nechybí ve skříni žádného moderního počítače.

4.4.3 CD-ROM (Compact Disc Read Only Memory) mechanika je zařízení schopné číst kompaktní disky (CD). Mechanika je umístěna uvnitř skříně počítače, obvykle nad nebo pod disketovými mechanikami. Z vnějšího pohledu je mechanika vidět na přední straně skříně, kde jsou patrná vysouvací dvířka pro umístění CD a několik ovládacích prvků.

Z pohledu uživatele je jediným kritériem pro výběr CD-ROM mechanik rychlost čtení dat z CD. Podle toho se mechaniky dělí na n - rychlostní, přičemž číslovka udávající počet rychlostí vyjadřuje násobek datového toku při čtení hudebního CD, tj. asi 150 kB/s . Je-li tedy CD-ROM mechanika 24rychlostní, znamená to, že čte data 150 kB/s x 24 = 3,6 MB/s (v praxi je ovšem většinou nejvyšší rychlosti dosaženo jen u okraje disku). Skutečnost, že čtení dat probíhá optickou soustavou, má tu výhodu, že naprosto nedochází k opotřebení CD, které při šetrném zacházení může vydržet velmi dlouho.

Technologie CD-ROM (Compact Disc Read Only Memory) Dávno již „odzvonilo časům“, kdy byl počítač vybavený CD-ROM mechanikou opěvován okolím. Dnes patří tzv. „cédečko“ k běžnému základnímu vybavení všech moderních sestav. Za raketový nástup CD mohou především dva jevy. Předně lze kompaktní disk ve velkosériové výrobě relativně levně vyrobit a hlavně na něj lze umístit poměrně velké množství informací.

Základní technické parametry Kompaktní disk podobně jako gramofonová deska pochází z lisovacího zařízení. Zatímco negativní forma byla u gramofonové desky z kovu, horké plastové hmotě pro CD dává tvar sklo. Polykarbonátový povrch je potažen tenkou hliníkovou vrstvou způsobující stříbřitý duhový záblesk. Na výlisku CD se nachází drobounké dolíčky (říkáme jim PITy), které jsou velké pouhých několik tisícin milimetru. Tyto nerovnosti tvoří podobně jako u gramofonové desky spirálu. Rozdíl je v tom, že zde je spirála vedena od středu k okrajům CD. Celé snímání je prováděno bezdotykově – laserovým paprskem. Z toho plyne i vysoká odolnost proti mechanickému opotřebení – paradoxně tedy největší poškození CD způsobuje uživatel vlastní manipulací.

Jak pracuje čtení CD-ROM Na rozdíl od zmíněné gramofonové desky, na které je záznam informace (resp. hudby) proveden analogově, u CD se jedná o záznam digitální (pouze logické 1 nebo 0). Velmi zjednodušeně lze tedy popsat princip snímání CD asi takto: •

Laserová dioda vyšle směrem k CD impuls („paprsek“).

•

Pakliže paprsek narazí na kompaktním disku na hladkou vrstvu (říkáme jí LAND), odrazí se podobně jako u zrcadla zpět k fotodiodě, která vracející se světlo zaznamená a přemění na elektrické napětí.

•

Pokud ovšem vyzářený laserový paprsek narazí na dolíček (tedy na PIT), je pochopitelné, že laserový paprsek bude odražen jiným směrem než na fotodiodu, a ta žádný signál nezaznamená.

•

Zaznamenáváme tak logickou nulu nebo logickou 1 jako změnu stavů.

Jak jsou data na CD uložena Kapacita CD je rozdělena na úseky – sektory. Jeden sektor se nazývá velký rámec (Large Frame) a obsahuje 98 malých rámců (Smalt Frames). Malý rámec je nejmenší skupinou bytů. Protože jsou sektory spirálovitě řetězeny, nemusí být jejich počet předem určen – může se měnit podle kapacity. U hudebních CD představuje jednotlivý sektor asi jednu pětasedmdesátinu sekundy. Pokud není možné sektor kvůli nečistotám přečíst, kontroluje přehrávač sousední bloky a elektronika vypočítá nejpravděpodobnější hodnoty. Z tohoto důvodu hraje hudební CD, i když je mírně poškrábáno – při větším poškození může budit dojem, že špatně zní, a při příliš velkém poškrábání „přeskakuje“, nebo nehraje vůbec. U datových CD si mechanika žádná data dopočítat nemůže, protože korektně lze pracovat

pouze s reálnými daty (počítač si nemůže něco sám vymyslet). I přesto lze ovšem takto chybějící data matematicky dopočítat a chyby při čtení korigovat. Kompaktní disky jsou relativně necitlivé proti nečistotám na povrchu. Ohnisko laserového paprsku totiž zaostřuje na hliníkovou vrstvu, která je asi 1,2 mm od povrchu CD. Znečištění je na základě optických zákonů mimo ohnisko a vůbec se neuplatní. Jen pro zajímavost – skvrna o velikostí čtverečního milimetru zakryje na datovém CD více než 230 KB informací.

Základní technické údaje CD Datová kapacita

650 MB

700 MB

Hudební kapacita

74 min

80 min

Způsob čtení dat

laser

Způsob zápisu dat

lisování / laser

Rychlost otáčení při čtení ze středu CD

530x/min

Rychlost otáčení při čtení z vnějšku CD

200x/min

Tok dat u hudebního CD

176KB/s

Tok dat u datového CD

n krát hudební (n = n rychlostní mechanika)

4.4.4 DVD-ROM DVD mechanika (Digital Versataile Disc) pracuje na prakticky totožném principu jako mechanika CD-ROM, s tím rozdílem, že umí číst DVD, která mají oproti CD podstatně větší kapacitu. Vizuálně jsou od sebe CD-ROM a DVD mechaniky nerozeznatelné. DVD mechaniky mají zpětnou kompatibilitu s CD mechanikami, tj. DVD mechaniky umí číst DVD i klasická CD, což opačně pochopitelně neplatí (tj. klasické CD-ROM mechaniky neumí číst DVD).

V čem tedy tkví rozdíl mezi CD-ROM a DVD-ROM mechanikami? •

Jedná se hlavně o schopnost číst data, která jsou na DVD uložena podstatně hustěji než na CD-ROM a navíc i ve dvou vrstvách nad sebou.

•

Optika DVD-ROM mechanik tak musí být daleko přesnější a čočka navíc musí přeostřovat mezi první a druhou vrstvou záznamu na DVD.

•

U CD i DVD je čtení prováděno optickou soustavou, kdy se paprsek odráží různě od vypálených nebo vylisovaných důlků (pitů) a tak vzniká 0 a 1.

Technologie DVD (Digital Video/Versatile Disc) Zkratka DVD znamená Digital Versatile Disc a někdy bývá vysvětlována jako Digital Video Disc. DVD vypadá na první pohled jako klasické CD. Jedná se o kotouč o průměru 120mm a tloušťce jedné desky 0,6 mm, ovšem médium DVD nabízí podstatně vyšší hustotu záznamu i vyšší kapacitu. Data jsou snímána bezkontaktně laserem o vlnové délce 635 a 650nm. Výroba DVD médií se provádí lisováním, je možné DVD také vypalovat laserem. Při návrhu DVD se kladl velký důraz na kapacitu média. Princip DVD je podobný jako u CD. To znamená, že na disku jsou ve spirále vedle sebe vylisovány pity („dolíky“). Pro dosažení vyšší kapacity bylo nutné zmenšit velikost pitů a jejich vzdálenost a zvýšit hustotu spirály na médiu. K vyšší kapacitě přispěly také nové komprimační a korekční algoritmy. Základní kapacita jednostranného a jednovrstvého disku je 4,7 GB (asi 7x více než CD). Technologie DVD umožňuje v rámci jedné strany použít dvě vrstvy nad sebou. Aby bylo možné číst i z druhé, „hlouběji položené“ vrstvy, je první vrstva poloprůhledná. Při čtení může laserový paprsek plynule přecházet z jedné vrstvy do druhé. Dvěma vrstvami se kapacita disku téměř zdvojnásobí – 8,5 GB. Kromě jednostranných jednovrstvých a jednostranných dvouvrstvých disků existují ještě další dva prosazované formáty. Jedná se o oboustranný jednovrstvý a oboustranný dvouvrstvý disk. U oboustranných disků se celková kapacita média ještě zvýší, neboť data jsou zaznamenána z obou stran disku (dvouvrstvý oboustranný disk = 17 GB).

Označení

Počet stran

Počet vrstev

Celková kapacita

DVD-5

1

1

4,7 GB

DVD-9

1

2

8,5 GB

DVD-10

2

1

9,4 GB

DVD-18

2

2

17 GB

Vlastnost

CD

DVD

Vnější průměr

120mm

120mm

Vnitřní průměr

48mm

48mm

Tloušťka

1,2mm

0,6mm (jedna deska)

Rozteč „kruhů“ spirály

1,6µm

0,74µm

Minimální velikost pitů

0,83µm

0,4µm

Vlnová délka laserového 780nm

650nm nebo 635nm

paprsku Stupeň odrazivosti

min 70%

min

70%

(1

vrstva)

min 25-40% (2 vrstvy

DVD a video Vysoká datová základna DVD média se přímo nabízí pro spojení DVD+film. Signál je na DVD zaznamenán v komprimovaném formátu MPEG2. Komprimace záznamu do formátu MPEG spočívá mimo jiné v porovnání po sobě jdoucích snímků a uložení pouze změněných částí, čímž se dosáhne velké komprimace a maximálně efektivního způsobu uložení. Jednu videosekvenci lze zkomprimovat do MPEG2 nesčetněkrát, pokaždé s rozdílnou kvalitou výsledného záznamu a celkovou kapacitou. Tak je možné, že při nesprávném převodu do MPEG bude u statických obrázků zbytečně plýtváno místem na disku, zatímco u dynamických scén bude obraz viditelně nekvalitní. Kapacita jednostranného jednovrstvého disku (4,7 GB) postačí průměrně na 133 minut filmu, což splňuje 92 % všech natočených filmů. Kromě samotného videozáznamu může být na DVD disku uložena ještě celá řada dalších „doprovodných“ dat a pracovních informací. Jedná se například o možnost vložení až 32 stop pro titulky a 8 zvukových stop (např. dabing). Na DVD médiu mohou být také uloženy „značky“, označující začátky kapitol nebo dílů, takže lze pohodlně spustit záznam až od určeného okamžiku. Podobné značky mohou v určité části filmu zamezit například krokování po snímcích, zastavení záznamu v určitém okamžiku apod. Na DVD disku může být jedna scéna uložena z pohledu několika kamer a divák má možnost si vybrat, který záběr je pro něj nejlepší. Stejně tak mohou být určité části filmu natočeny v různých dějových variantách, takže divák může částečně ovlivnit výsledný děj filmu. S nástupem DVD přichází i určitá forma interakce. 0a DVD disk lze umístit grafická menu v podobě tlačítek, kde každému tlačítku může producent přiřadit jeden ze škály předvolených příkazů. Menu je poté ovládáno z klasického dálkového ovladače DVD přehrávače. Vzhled, četnost položek, význam tlačítek a poloha menu je v podstatě libovolná a záleží na výrobci média.

Dástupci DVD Jako nástupci DVD disků jsou v současnosti dva nové formáty optických médií, které hlavně opět výrazně zvýšili kapacitu.

Blu-Ray (podle modré barvy světla ke čtení) disk má opět průměr 12 cm a kapacitu od 25 GB výše. Je vyvinut s ohledem na kompatibilitu s DVD i CD disky.

Druhým formátem je HD DVD. Kapacita těchto disků je 15 až 60 GB. Oba formáty jsou v podstatě konkurenční a jejich parametry jsou podobné.

4.4.5 CD-R DVD-R CD-RW, DVD-RW (Read Write) je obdoba mechanik CD-R či DVD, která však na rozdíl od nich umí data z médií nejen číst, ale také zapisovat (R – recordable) nebo přepisovat (RW – rewritable). Označení těchto RW mechanik (CD-RW nebo DVD-RW) zlidovělo pod pojmem „vypalovačka“).

4.4.6 USB disky V poslední době vznikl akutní problém přenášení větších objemů dat mezi nepropojenými počítači (například programů, hudby, textů, obrázků apod.). Klasické diskety tomuto požadavku zdaleka nevyhovují, protože kapacita 1,44 MB je tak malá, že i běžný obrázek v lepší kvalitě zabere více místa, než se na celou disketu vůbec vejde. Vyvstal proto požadavek na médium, které by dokázalo snadno, bez komplikované instalace a s přijatelnou rychlostí přenést větší objemy dat mezi jednotlivými nepropojenými počítači. Jednou z variant řešení problému jsou tzv. USB disky.

USB disk je (jak již název napovídá) zařízení připojitelné k počítači přes tzv. USB port (viz výše). Jeho hlavní výhodou je, že je velmi univerzální. USB port totiž má dnes už každý modernější počítač přímo na základní desce. Navíc USB disk se nemusí vůbec instalovat. Stačí jej pouze zasunout do portu a v počítači se objeví jako další klasický disk (s dalším písmenkem v pořadí). Jedná se o velmi malé zařízení – cca 4 x 2 cm – a jeho kapacita se počítá podle zakoupeného typu ve stovkách MB až jednotkách GB. Díky malé velikostí a relativně velké kapacitě můžete tedy například celou svou databanku obrázků nosit jako přívěsek na klíčence nebo na krku.

Další možností je využití externího pevného disku. Ten je opět připojitelný přes USB nebo i jiné rozhraní PC a dosahuje ještě větších kapacit. Na druhou stranu je ale větší, těžší a citlivější na otřesy apod.

4.4.7 CompactFlash karty a další CompactFlash karta je zařízení svou funkcí podobné USB disku. Opět se jedná o miniaturní (cca 3,5x4 cm) přenosné záznamové médium, které se ovšem používá především v digitálních externích přístrojích, jako například v digitálním fotoaparátu či speciálních kapesních minipočítačích. Je velmi ploché (cca 3 mm), takže se pro tento účel výborně hodí (do zařízení je možné je konstrukčně velmi snadno zakomponovat). Používat CompactFlash karty pro přenos dat mezi počítači je ve srovnání v USB disky méně pohodlné. K tomu, abyste dokázali číst a zapisovat data z karty, je nutná bud' speciální čtečka, nebo právě zmíněné zařízení (tj. např. digitální fotoaparát).

Kapacity USB disků a CompactFlash karet jsou podobné, tj. řádově ve stovkách MB až jednotkách GB. Nutno také podotknout, že CompactFlash karty nejsou jediným typem zařízení tohoto druhu. Existují i další příbuzné typy karet, například ATAFlash, Smart Media spod.

4.5. ZDROJ NAPÁJENÍ Zdroj zabezpečuje napájení veškerých komponentů uvnitř skříně počítače. Zdroj je v počítači nutný proto, že komponenty uvnitř skříně počítače nepoužívají standardních 230 V , ale transformovaných 12V, 5V, nebo 3,3 V podle toho, o jaký komponent se jedná.

0apětí do zdroje je ze standardní sítě přivedeno kabelem se speciální zástrčkou. Naopak ze zdroje již vede velký svazek mnoha kabelů se speciálními normalizovanými konektory, které se zasouvají do jednotlivých komponentů počítače. Pro každou součást uvnitř skříně je tvarově formován jiný konektor. Proto také nemůže dojít k omylu, neboť určitý typ konektoru je možné

zasunout například pouze do harddisku nebo CD-ROM mechaniky, jiný tvar konektoru je zase určen pro napájení základní desky, další typ pro napájení disketové jednotky atd. Protože se zdroj zahřívá, je uvnitř umístěn chladič (většinou ventilátor). Ten vyhání vzduch ze zdroje ven a tím jej ochlazuje (ventilátor je možné vidět na zadní straně skříně počítače). Díky tomuto ventilátoru dochází i k cirkulaci vzduchu uvnitř skříně počítače, protože vzduch, který je nasáván dovnitř zdroje, pochází právě z počítačové skříně. U zdroje je základním parametrem výkon – kolik W může dodat počítačovým komponentám (např. 300W, 500W, …). Jsou ale důležité i další charakteristiky jako je účinnost nebo kolik jak může být zátěž rozdělena.

4.6. Otázky a úkoly •

Co je to HARDWARE?

•

Vysvětli HW konfiguraci počítače?

•

Vyjmenujte, z jakých hlavních částí se skládá počítačová sestava?

•

Co všechno obsahuje základní jednotka PC?

•

Uveďte alespoň 5 komponentů, které se nachází ve skříni počítače - jejich význam a funkce?

•

Musí být v každém osobním počítači tzv. základní deska?

•

Stručně popište, co je to a k čemu slouží procesor.

•

Jakou taktovací frekvenci mají současné nejvýkonnější procesory?

•

Je, nebo není možné do jakékoliv základní desky umístit jakýkoliv typ procesoru a proč?

•

Jak se nazývá paměť uvnitř skříně počítače, jejíž obsah se po restartu nebo vypnutí počítače vymaže? Uveďte zkratku i její význam?

•

Jak se nazývá „komunikační dálnice“ umístěná na základní desce, která propojuje a přenáší data?

•

mezi jednotlivými komponenty v počítači?

•

Co to znamená, pokud je uvedeno, že zvuková karta je integrovaná na základní desce?

•

Vyjmenujte alespoň tři druhy přídavných karet a popište, k jakému účelu slouží?

•

Jak se jmenuje zařízení, které slouží ke snímání a digitalizaci obrazové předlohy do počítače?

•

Jak se odborně nazývá „zástrčka" (konektor), do kterého se

zasouvají přídavné karty? •

Udrží harddisk data i po vypnutí počítače?

•

Jaký je rozdíl mezi LCD, TFT a klasickým monitorem?

•

Vyjmenuj alespoň pět periferních zařízení?

•

Která klávesa na klávesnici obvykle slouží pro návrat o jednu operaci zpět?

•

K čemu slouží modem?

•

Stručně popište fungování klasické kuličkové myši a uveďte příklad nové generace myši?

•

Přes jaké rozhraní obvykle s počítačem komunikuje: tiskárna, USB disk, externí modem, digitální fotoaparát?

•

Co to znamená Plug & Play?

•

Jak je možné uložit data v počítači?

•

Vyjmenujte alespoň 4 záznamová média, na která je možné uložit data?

•

Má DVD větší kapacitu než současné průměrné harddisky?

•

Musí být v počítači zařízení, které nějakým způsobem zajišťuje rozvod elektřiny do jednotlivých komponentů? Pokud ano, jak se jmenuje?

•

Jak se jmenuje zařízení, které dokáže zásobovat počítač elektrickou energií v případě, že vypadne proud?