Česká Třebová Evangelický kostel na Trávníku 20. dubna 2011, 21:00
Praha – Žižkov Betlémská kaple Prokopova 216/4 21. dubna 2011, 21:00
François Couperin Leçons de ténèbres
Marta Fadljevičová 1. alt
Kamila Mazalová 2. alt
Jan Krejča theorba
Jakub Michl viola da gamba
Lukáš Vendl varhanní pozitiv
1. Robert de Visée (1655‒1732) Prélude a Rondeau (theorba) 2. François Couperin (1668‒1733) Première leçon de ténèbres pour le Mercredi saint 3. Louis-Nicolas Clérambault (1676‒1749) výběr ze Suite du premier ton Fort lentement – Fugue – Duo (varhanní pozitiv) 4. François Couperin (1668‒1733) Deuxième leçon de ténèbres pour le Mercredi saint 5. Marin Marais (1656‒1728) Preludium d-moll (viola da gamba) 6. François Couperin (1668‒1733) Troisième leçon de ténèbres pour le Mercredi saint
Première leçon de ténèbres pour le Mercredi saint Pláč Jeremiášův 1, 1-5 Incipit Lamentatio Jeremiae Prophetae. Začátek knihy Pláč Jeremiášův. Aleph. Quomodo sedet sola civitas plena populo: facta est quasi vidua domina Gentium: princeps provinciarum facta est sub tributo. 1. Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím. Beth. Plorans ploravit in nocte, et lacrimae ejus in maxillis ejus: non est qui consoletur eam ex omnibus caris ejus. Omnes amici ejus spreverunt eam, et facti sunt ei inimici. 2. Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli. Ghimel. Migravit Judas propter afflictionem, et multitudinem servitutis: habitavit inter Gentes, nec invenit requiem: omnes persecutores ejus apprehenderunt eam inter angustias. 3. Juda odešel do vyhnanství ponížen a nesmírně zotročen. Usadil se mezi pronárody, odpočinutí nenachází. Všichni jeho pronásledovatelé ho dostihli v jeho úzkostech. Daleth. Viae Sion lugent eo quod non sint qui veniant ad solemnitatem: omnes portae ejus destructae: sacerdotes ejus gementes: virgines ejus squalidae, et ipsa oppressa amaritudine. 4. Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází ke slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je sijónské dceři. He. Facti sunt hostes ejus in capite, inimici ejus locupletati sunt: quia Dominus locutus est super eam propter multitudinem iniquitatum ejus: parvuli ejus ducti sunt in captivitatem ante faciem tribulantis. 5. Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé si žijí v klidu, neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností. Její pacholátka odešla před tváří protivníka do zajetí. Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. Jeruzaléme, navrať se k Hospodinu, svému Bohu.
Deuxième leçon de ténèbres pour le Mercredi saint Pláč Jeremiášův 1, 6-9 Vau. Et egressus est a filia Sion omnis decor ejus: facti sunt principes ejus velut ariete arietes non invenientes pascua: at abierunt absque fortitudine ante faciem subsequentis. 6. Odešla od sijónské dcery veškerá její důstojnost. Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu: táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele. Zain. Recordata est Jerusalem dierum afflictionis suae, et praevaricationis omnium desiderabilium suorum, quae habuerat a diebus antiquis, cum caderet populus ejus in manu hostili, et non esset auxiliator: vederunt eam hostes, et deriserunt sabbata ejus. 7. Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých. Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku. Heth. Peccatum peccavit Jerusalem, propterea instabilis facta est: omnes qui glorificabant eam, spreverunt illam, quoniam viderunt ignominiam ejus: ipsa autem gemens conversa est retrorsum. 8. Těžce zhřešila jeruzalémská dcera, proto se stala nečistou. Všichni, kdo si jí vážili, ji mají za bezectnou, neboť vidí její nahotu; a ona vzdychá a odvrací se. Teth. Sordes ejus in pedibus ejus, nec recordata est finis sui: deposita est vehementer, non habens consolatorem: vide Domine afflictionem meam, quoniam erectus est inimicus. 9. Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. "Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná." Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. Jeruzaléme, navrať se k Hospodinu, svému Bohu.
Troisième leçon de ténèbres pour le Mercredi saint Pláč Jeremiášův 1, 10-14 Jod. Manum suam misit hostis ad omnia desiderabilia ejus: quia vidit gentes ingressas Sanctuarium suum, de quibus praeceperas, ne intrarent in ecclesiam tuam. 10. Protivník vztáhl ruku na všechno, co měla za žádoucí. Ba, vidí pronárody vcházet do své svatyně, ač jsi o nich přikázal: "Nevejdou do tvého shromáždění." Kaph. Omnis populus ejus gemens et quaerens panem: dederunt pretiosa quaeque pro cibo ad refocilandam animam. Vide, Domine, et considera, quoniam facta sum vilis. 11. Veškeren její lid vzdychá a žebrá o chléb. Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí, jen aby se udrželi při životě. "Pohleď, Hospodine, popatř, jak jsem zbavena cti." Lamed. O vos omnes, qui transitis per viam, attendite et videte, si est dolor sicut dolor meus: quoniam vindemiavit me, ut locutus est Dominus in die irae furoris sui. 12. Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu. Mem. De excelso misit ignem in ossibus meis, et erudivit me. Expandit rete pedibus meis, convertit me retrorsum, posuit me desolatam, tota die maerore confectam. 13. Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je. Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět. Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny. Nun. Vigilavit jugum iniquitatum mearum: in manu ejus convolutae sunt et impositae collo meo: infirmata est virtus mea: dedit me Dominus, de qua non potero surgere. 14. Neustále mě tlačí moje nevěrnosti, jež jeho ruka spletla ve jho, dostaly se mi na šíji; podlomil mou sílu, Panovník mě vydal do rukou těch, před nimiž neobstojím. Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. Jeruzaléme, navrať se k Hospodinu, svému Bohu.
François Couperin (1668–1733) François Couperin byl významný francouzský hudební skladatel, varhaník a cembalista. Narodil se 10. listopadu 1668 v Paříži. Pocházel z početné hudební rodiny, ze které vzešlo mnoho vynikajících hudebníků, a proto se Couperinovi začalo později přezdívat „Couperin le Grand“ – Velký, aby se tak odlišil od méně slavných příbuzných (například od Couperinova strýce, rovněž Françoise Couperina, který byl kromě svých hudebních kvalit proslulý zejména pozitivním vztahem k alkoholu). Základy hudebního vzdělání získal François Couperin od svého otce Charlese Couperina, varhaníka v chrámu St. Gervais v Paříži. Ten však zemřel, když bylo Françoisovi deset let. Jeho dalším učitelem se stal nejprve varhaník a rodinný přítel Jacques Thomelin a později skladatel Michel Richard Delalande. Oba tito významní hudebníci působili ve službách krále Ludvíka XIV. V roce 1693, kdy zemřel Jacques Thomelin, po něm Couperin převzal všechny jeho povinnosti, čímž získal místo chrámového varhaníka v královské kapli a zároveň místo dvorního cembalisty ve Versailles. Tomuto „královskému“ dvojitému úvazku odpovídala také výše jeho dvou platů, která mu zajistila bezstarostnou budoucnost. Navíc brzy získal šlechtický titul a později řadu titulů hudebních, které mu udělil přímo francouzský král Ludvík XIV. a později též Ludvík XV. Roku 1730 se Couperin ze zdravotních důvodů vzdal svého místa u dvora a tři roky nato, 11. září 1733, zemřel. François Couperin vynikal především virtuózní hrou na cembalo, a proto je tomuto nástroji také věnovaná podstatná část jeho skladatelské tvorby. Přibližně 230 cembalových skladeb vyšlo už za jeho života tiskem celkem ve čtyřech svazcích. Napsal rovněž řadu komorních a vokálních skladeb a ačkoliv celý život působil také jako varhaník, pro tento nástroj se téměř žádné skladby nedochovaly. Ke Couperionovu odkazu se později přihlásili někteří slavní skladatelé. Za zmínku stojí například Maurice Ravel, který v roce 1917 napsal suitu pro klavír „Náhrobek Couperinův“, kde každou ze šesti částí zkomponoval v jiné barokní formě. Také připomeňme Richarda Strausse, který upravil některé Couperinovy cembalové skladby pro orchestr.
Leçons de ténèbres V dnešní době jsme si zvykli chodit na koncerty, kde se hrají symfonie, sonáty, smyčcová kvarteta, případně ─ pokud tento seznam rozšíříme také o některé formy duchovní hudby ─ můžeme slyšet kantáty, moteta, mše a podobně. Proto se nabízí oprávněná otázka, co jsou vlastně z pohledu dnešního posluchače Leçons de ténèbres. Když známé francouzské hudební vydavatelství Harmonia Mundi v roce 2009 vydalo nádherný komplet třiceti CD s názvem „Duchovní hudba“, zařadilo do něj také disk s titulem „Lamentations and Leçons de ténèbres“. To mluví za vše. Leçons de ténèbres jsou prostě leçons de ténèbres. Velmi specifická forma, pro kterou v češtině ani nemáme pojmenování. Širším označení skladby tohoto druhu je „lamentace“, což můžeme chápat jako zhudebnění vybraných textů biblické knihy Pláč Jeremiášův. Knihy, která byla napsána v roce 586 př. n. l. a z pohledu očitého svědka (ne nutně proroka Jeremiáše) popisuje pád Jeruzaléma a celého izraelského království v době, kdy se Izrael dostal do babylonského zajetí. Texty mají poetickou formu a každý verš je uvozen písmenem hebrejské abecedy. Tato podoba byla zachována i v nejrůznějších překladech bible včetně latinské Vulgaty, ze které vychází hudební zpracování lamentací. Hebrejské písmeno tedy v textu zůstalo v podobě jeho fonetické transkripce do daného jazyka a lamentace toto písmeno také zhudebňují. Právě tato hudební zpracování písmen hebrejské abecedy jsou často nádherné části, ve kterých se zhudebňované písmeno několikrát zopakuje v dlouhých melismatických frázích. Společným znakem všech lamentací je text „Jeruzaléme, navrať se k Hospodinu, svému Bohu“. Tento text není z bible, ale připojoval se na konec každé lamentace. Lamentace jako hudební skladby se začaly psát ve středověku, největší rozkvět zaznamenaly v období renesance, ale v baroku prakticky končí, protože přestaly nacházet uplatnění v liturgické hudbě a jejich hluboký duchovní rozměr a zadumaná až depresivní atmosféra nešly ruku v ruce s duchem doby. Až ve dvacátém století se někteří skladatelé vrátili k tomuto velice emotivnímu textu, například Ernst Křenek v roce 1941, Leonard Bernstein v roce 1944 nebo Igor Stravinskij v roce 1958. Mezi českými skladateli je bezpochyby nejvýraznější zpracování Jana Dismase Zelenky z roku 1722 - překrásný cyklus šesti lamentací pro sólový hlas a orchestr (dvě lamentace pro bas, dvě pro tenor a dvě pro alt), kterému se dostalo několika vynikajících světových nahrávek a jedné, nepříliš zdařilé, rozhlasové nahrávky české. Dostáváme se k tomu, proč mají Leçons de ténèbres mezi lamentacemi svoje zvláštní postavení. Jde o způsob provedení. Ten vychází z katolické noční bohoslužby „tenebrae“ (latinsky temnota), která se ve své době sloužila na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu těsně po půlnoci. Tato bohoslužba sestávala ze série biblických čtení oddělených žalmy, které se zpívaly nebo recitovaly. Podobným způsobem se v dnešní katolické liturgii slaví například velikonoční vigilie. Zvláštností „tenebrae“ byl svícen s dvanácti až patnácti svíčkami, které se postupně po každém čtení zhasínaly, což symbolizovalo opuštění Krista jeho apoštoly před popravou na kříži. Bohoslužba pak končila v naprosté tmě. V některých tradicích bylo svící přesně třináct. Dvanáct - což je počet Kristových apoštolů - se zhasnulo a třináctá, symbolizující Krista, zůstala svítit. Mezi texty, které se při těchto bohoslužbách používaly, měl významné postavení
právě Pláč Jeremiášův. Zpustošený Jeruzalém, který přišel o svoji krásu i slávu, do kterého už neproudí davy poutníků jako dřív, byl symbolem Kristova opuštění a zneuctění. Přidaný nebiblický verš „Jeruzaléme, navrať se k Hospodinu, svému Bohu“ pak symbolizoval naše pokání. Z noční bohoslužby „tenebrae“ si tedy leçons de ténèbres odnesly způsob provozování - to znamená za tmy a při svíčkách, které se postupně zhasínají. Je to samozřejmě způsob stylizovaný, protože původní bohoslužba používala i jiné texty, než Pláč Jeremiášův. O stylizaci nakonec nejlépe vypovídá skutečnost, že Couperinova skladba se jmenuje Leçons de ténèbres pour le Mercredi saint (tedy „Leçons de ténèbres pro svatou středu“), třebaže se jedná o lamentace pro Zelený čtvrtek. To je prostě proto, že prvním publikem této skladby byla šlechta na dvoře Ludvíka XIV., které se jednoduše nechtělo chodit na nějaké leçons de ténèbres v jednu hodinu ráno. Proto se provedení skladby posouvalo na středu večer nebo dokonce odpoledne. To ale neznamená, že by se tyto skladby nepoužívaly při liturgii. V období renesance se lamentace zcela určitě prováděly liturgicky a pravděpodobně tomu tak bylo i v době Couperinově. Svědčí o tom skutečnost, že autoři různých leçons de ténèbres, které pocházejí z té doby, si nevybírají texty z knihy Pláč Jeremiášův náhodně, ale většinou se shodují na stejných oddílech, podle toho, jak se používaly v liturgii. Rozdíly jsou většinou pouze v rozdělení textů do jednotlivých lamentací. Forma leçons de ténèbres je do značné míry specifická pro Francii. Kromě zhudebnění od Françoise Couperina jsou známá zpracování od Couperinova učitele Michela Richarda Delalande z roku 1711 nebo od Marc-Antoine Charpentiera, který je zhudebnil hned několikrát. Couperinovy Leçons de ténèbres pour le Mercredi saint byly napsány v roce 1714. Ve stejném roce měly také premiéru v královském opatství v Longchamp. Jedná se o zhudebnění prvních čtrnácti veršů první kapitoly biblické knihy Pláč Jeremiášův, které je rozděleno do tří lamentací (1-5, 69, 10-14). První dvě lamentace jsou pro soprán a basso continuo, třetí je určena pro dva soprány a basso continuo. Obsazení doprovodu není přesně stanoveno. To, které dnes slyšíte, tedy pro theorbu, violu da gamba a varhanní pozitiv, je asi největší obsazení, ve kterém se skladba tehdy mohla hrát. Nabízí také nejbohatší barevné a výrazové možnosti. Možná jste postřehli, že na dnešním koncertu nejsou pěvecké party svěřeny dvěma sopránům, ale dvěma altům. Proti původnímu zápisu je totiž celá skladba transponována o kvartu níž. To není žádný prohřešek proti dobrým mravům. Sám Couperin v předmluvě ke svému tištěnému vydání píše, že skladba může být interpretována i jinými hlasy, než soprány, a že nemá nic proti tomu, když se bude podle potřeby transponovat. I to svědčí o skutečnosti, že skladba byla určena především pro praktické provozování v kostele a ne jen pro „zbožnou zábavu“ u francouzského dvora, kde skladbu interpretovaly tamní operní hvězdy (opera se během Svatého týdne nehrála) a pro Couperina by jistě nebyl problém sehnat interprety přesně podle svých představ. Existuje řada vynikajících světových nahrávek, na kterých je tato skladba interpretována právě v altové poloze podobně jako na dnešním koncertu; nezpívají na nich však ženské hlasy, ale kontratenoristé, tedy muži zpívající pomocí speciální hlasové techniky v altové poloze. Couperin kromě lamentací pro „svatou středu“ napsal v letech 1713 až 1717 také lamentace pro „svatý čtvrtek“ a „svatý pátek“. Tiskem však vyšly pouze lamentace pro středu a zbylých šest lamentací, které existovaly pouze v rukopisech, se ztratilo. Můžeme spekulovat nad tím, do jaké míry se tyto skladby provozovaly liturgicky. Avšak hudba samotná
nás nenechá na pochybách, že tohle není žádná zbožná zábava, jak to tehdy mohli vnímat někteří posluchači, ale jedna z nejzávažnějších duchovních skladeb, která byla napsána. Je až s podivem, že právě Couperin, který prožil celý svůj život v blahobytu a na výsluní slávy a jehož ostatní tvorba zahrnuje především krátké skladby rozverné až žertovné, napsal něco tak závažného a zásadního. Věříme, že se nám podaří hloubku této hudby zprostředkovat i vám. V souvislosti s realizací tohoto projektu provedení Couperinových Leçons de ténèbres vznikla volně šiřitelná edice této skladby. Stáhnout si ji můžete na portálu http://www.cpdl.org/.
