4. Zrod krajky Zpracování textilních materiálů je jednou z nejstarších lidských činností. Přírodní podmínky, estetické požadavky či věrské představy působily přímo i nepřímo na technickou stránku zpracování suroviny a zhotovení textilií. Touha člověka po zdobení, odlišení se od ostatních nebo naopak tlak na uniformitu oděvu sehrály svou roli při používání výzdobných prvků na oděvech a bytových textiliích. Dnes již nelze spolehlivě určit, odkdy se paličkovaná krajka uplatnila při výzdobě oděvních součástek. Znalci textilní problematiky se dosud neshodli na tom, která teorie o původu paličkované krajky je správná. My jsme se přiklonili k teorii, která vysvětlení hledá v technologii samotné. Je zajímavé, že intuitivně tuto cestu tušili i M. A. Smolková, R. Bíbová, J. Vydra či M. Sedláčková–Serbousková, neboť ve svých pracích poukazují na techniky primitivní a složitější, které shledávali jako předstupeň k paličkování či k šité krajce. R. Bíbová uvedla v textu monografie Krajky a krajkářství lidu slovanského: “Jest jisto, že žena pravěká, která první pokoušela se upraviti pevnou plochu z vláken, byla stejně blízka pletení jako tkaní a že začátky obou odvětví průmyslových, nyní tak rozvinutých, byly totožny.”1 Poukazovala zároveň, že takové archaické techniky shledala pouze ve slovanském prostředí. “Ač prohlédly a prostudovaly jsme skoro všechny spisy, jednající o krajkách západoevropských, nenašly jsme nikde starožitný způsob provedení práce jako na Slovensku.”2 Pokusili jsme se o stručné přiblížení vývoje textilního umění, které vyústilo do objevení techniky paličkované krajky. Seznámení s etnografickými reáliemi a archeologickými nálezy z euroasijského prostoru přineslo širší pohled na celou problematiku a napovědělo, že podobným vývojem musely projít také okolní země jako Německo, Švýcarsko, Rakousko, Polsko, Rusko, Slovensko, ale i Itálie, Francie, Dánsko či Finsko, kde se krajkářství rozvinulo a udrželo do dnešních dnů. Pouze obchodní kontakty, ekonomické podmínky, dobový vkus a jisté prvky setrvačnosti ve venkovské hmotné kultuře se podepsaly pod tím, zda ta či ona archaická technika byla zachována či zanikla, zda byla potřebná, žádaná, užívaná apod. Paličkovaná krajka je některými etnografy chápána jako na projev lidového umění. Charakteristickým znakem lidového uměleckého výrobku je jeho materiálová, tvarová a formální harmonie. Z hlediska vývoje se lidové umění rozlišuje na dvě kategorie: tradiční lidové umění a zlidovělé umění, jinak označované jako lidové řemeslo nebo lidová umělecká výroba. Krajkářství lze dle našeho soudu řadit do druhé kategorie, tedy do skupiny zlidovělého umění, protože se při výrobě uplatňují z tradice vycházející technologické postupy i přírodní materiály, prodej podomácky zhotovených předmětů na trhu. Výtěžek z prodeje poté slouží k pokrytí potřeb rodiny tvůrce.3 Počáteční popud ke zhotovování paličkovaných krajek však vyvolala poptávka z vyšších společenských kruhů a tomu odpovídala a i technologie a vzorování. Postupný přesun produkce do rukou neškolených domácích pracovníků z lidového prostředí vedl k rustikalizaci produkce. Tento proces byl aktivním projevem tvůrčího potenciálu lidového prostředí. A. Václavík chápal projevy lidové tvorby jako kolektivní aktivní proces. Hodnotí lidovou tvorbu jako nanejvýš pravdivou, upřímnou a podmanivou. To znamená, že je funkční, a podle A. Václavíka zapojena na život.4 Původní zdroje lidové kultury viděl v duchovnu předkřesťanské doby zaměřeném na cíle současného života. “Teprve podložením času vyvíjí se její funkcionálnost i za cíli 1
Viz SMOLKOVÁ, M.A. – BÍBOVÁ, R. Krajky ... C. d. (1908), s. 15. Viz SMOLKOVÁ, M.A. – BÍBOVÁ, R. Krajky… C. d. (1908), s. 16. 3 Viz JANČÁŘ, J. Vývoj péče o lidová řemesla. Národopisná revue, 2007, roč. 17, č. 2, s. 75–79. 2
32
jinými. V řadě těchto funkcionálností stojí cíle estetické jako poslední.”5 A. Václavík hodnotil jevy lidového výtvarného umění jako výtvory s cílem obřadním nebo estetickým či společenským. Je zajímavé, že odmítl teorii o vlivu barokního umění, vzorníků a mustrbuchů či cechovních řemesel.6 Dnes už víme, že i tyto momenty musíme vzít v potaz při identifikaci zdrojů lidové kultury, tedy i krajkářství.
4. 1. Stručný nástin historie textilní výroby před érou paličkované krajky Jako se dítě učí pozvolna osvojovat každou lidskou dovednost, až je samo schopné tvůrčí invence, tak jistě museli dávní krajkáři nejprve získat znalost technologií jednodušších než dospěli ke schopnosti tvořit a vymýšlet paličkovanou krajku. Museli projít cestou od systémů využívajících jednu nekonečnou nit, dále několik nekonečných osnovních nití až po techniku pracující s osnovou a útkem. Pomoc při hledání odpovědi na to, kde leží počátky paličkované krajky, můžeme hledat například v archeologických nálezech. Při pohledu na dochované nálezy textilního charakteru jsme viděli, že textilní výroba patřila mezi nejstarší lidské dovednosti. Dokládají úroveň textilního umění dávných generací a výrobní pomůcky ilustrují rozsah používaných technologií, schopnosti dávných tvůrců a časovou posloupnost šíření různých výrobních dovedností mezi kulturami.7 Velké množství textilií z archeologických nálezů bylo v minulosti zničeno nebo se dochovaly zmineralizované nebo slepené na kovových předmětech (na mincích, mečích, sponách), které měly pro archeology větší význam než samotné textilie. Proto byly při vyzvedávání nebo následném ošetřování zničeny a až později byla hodnota těchto památek pochopena. Od samého počátku péče o dochované textilie existuje problém s jejich konzervací a záchranou vůbec, protože textilní materiál patří mezi nejnáročnější. Spornou otázkou je i vyhodnocování takových nálezů. V souboru archeologického textilního materiálu bývá převážná většina textilií interpretována jako produkce pro vyšší kruhy. Tato interpretace nemusí být nutně opřena o nezvratné důkazy. Za nejstarší zmínky o textilní výrobě a výrobcích v celosvětovém měřítku jsou považovány otisky tkanin na hliněných destičkách pocházejících z výzkumů na lokalitách Pavlov I. a Dolní Věstonice II. uložených v Moravském zemském muzeu v Brně. Podle archeologů je na destičkách zachyceno 7 různých typů vazeb a 5 typů šňůr. Ve zmiňovaném souboru se jedná o 90 destiček ve velikosti 3,5 x 2,2 cm pocházející z pálavské oblasti z období 27. 660 – 25. 020 let před naším letopočtem. Jejich rozbor provedl v letech 1996 až 1997 tým amerických a českých archeologů. Výsledky jejich práce nebyly přijaty odbornou archeologickou veřejností bez výjimky kladně. Někteří archeologové výsledné teze výzkumu zpochybnili. Protože se jedná o poměrně malé zlomky a tkaniny
4
Viz VÁCLAVÍK, A. K studiu tvorby lidové tvorby. Zvláštní otisk měsíčníku Masarykovou stopou. Hodonín: Tisk Fensl, 1948. S. 3. 5 Viz VÁCLAVÍK. A. Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. S. 4. 6 Viz VÁCLAVÍK, A. Výroční obyčeje a lidové umění. C. d. (1959), s. 16. 7 Viz BŘEZINOVÁ, H. Archeologické nálezy textilií a jejich zpracování. Převzato z BŘEZINOVÁ, H. Archeologické nálezy textilií a jejich zpracování [online]. 2004. [cit. 18. srpna 2004]. Dostupné z:
. Více Viz BŘEZINOVÁ, H. Doklady textilní výroby v 6.– 12. století na území Čech, Moravy a Slovenska. Památky archeologické, 1997, roč. 88, s. 124–179. – KOSTELNÍKOVÁ, M. Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě. Studie Archeologického ústavu Československé akademie věd v Brně, 1972, roč. 1, sv. 4, 1. vyd.
33
na nich jsou interpretovány jako velmi jemné, panoval v archeologické obci názor, že je tento nález možná až ukvapeně interpretován jako doklad textilní výroby.8 Mladší artefakty historických textilií pochází z dalších evropských a asijských lokalit. V Evropě jsou známy textilní nálezy, konkrétně šňůry a sítě, z lokalit Mežiriče na Ukrajině a Kosoutsy v Moldávii. Jejich stáří je odhadováno na 17. 000 let. Přibližně stejně stará šňůra pochází z Lascaux ve Francii. Mladší textilie pochází z Číny, Japonska a ruského Dálného východu, jejich stáří je přibližně 13. 500 let.9 Od výroby šňůr se tedy lidstvo postupně posunulo ke tkalcovství, které je doloženo od 4. tisíciletí před naším letopočtem nejdříve u Sumerů, později také u středomořských a maloasijských národů, v Egyptě a v řeckém a římském prostředí. Od křesťanské éry se v Egyptě objevuje tkaní na rámu, ale také síťování či pletení jehlou a pletení na jehlicích. Pomocí primitivních krajkářských technik vznikaly první krajkové výrobky, mnohdy ryze funkčního charakteru. Můžeme je nalézt např. ve staroegyptských památkách, z rané doby bronzové, z období Velké Moravy aj., např. soška Venuše oblečená do sukně z kroucených šňůrek (Francie, jeskyně Lespugue, paleolit – asi 20. 000 př. n. l.), vlněná sukně ze šňůrek zakončených uzlíky nalezená v Egtved (Dánsko, konec 2. tisíciletí př. n. l.), čepec pletený na rámu (krosienkách) z Borum Eshøj (Dánsko, konec 2. 000 př. n. l.) či koptská čepka pletená na rámu (krosienkách) z 5.–8. století n. l. Textilní techniky, jako tkaní pásků na destičkách, na svislém vertikálním stavu, síťování a pletení na karetkách či užití smyčkovacího stehu, jímž se dosud zhotovuje šitá krajka, jsou prokazatelně doloženy z 5. století ze severní Evropy. Pletením na rámu, karetkováním či krosienkováním, byly zhotovovány některé výrobky také v koptském prostředí. Zachována je např. vlněná barevná čapka z 5.–8. století našeho letopočtu.10 Náznak paličkované krajky pochází z archeologických nálezů z Dolních Dunajovic a datován byl do 8. století.11 Na archeologické lokalitě Staré Město – Na Valách byly nalezeny textilie s různými vazebními technikami, plátnová vazba, čtyřvazný zesílený kepr jinak nazývaný jako cirkasová vazba, čtyřvazný jednoduchý kepr a osmivazný útkový atlas. Jeden nález byl v minulosti vyhodnocen jako paličkovaná krajka (viz obr. 34 v obrazové příloze).12 M. Pávek se vyslovuje s jistými pochybami k této identifikaci13 a novější odborná literatura neobsahuje další identifikaci či rozbor vzorku a spíše se kloní k názoru, že se o krajku nejedná. Vedle hmotných textilních památek jsou samozřejmě průkazným svědectvím stupně vyspělosti textilní výroby dané kultury také výrobní pomůcky. Mezi hmotnými archeologickými památkami 8
Viz ADOVASIO, J. M. – SOFFER, O. – HYLAND, D. C. – KLÍMA, B. – SVOBODA, J. Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy. Archeologické rozhledy, 1999, roč. 51, s. 82–94. – BRAVERMANOVÁ, M. – BŘEZINOVÁ, H. Několik poznámek k “Textil, košíkářství a sítě v mladém Paleolitu Moravy”. Archeologické rozhledy, 1999, roč. 51, s. 113–118. – FRIDRICH, J. – SÝKOROVÁ, I. Kritika Kritiky aneb O tkaní v Paleolitu. Archeologické rozhledy, 1999, roč. 51, s. 119–125. 9 Viz ADOVASIO, J. M. – SOFFER, O. – HYLAND, D. C. – KLÍMA, B. – SVOBODA, J. Textil, košíkářství a sítě v mladém paleolitu Moravy. C. d. (1999), s. 82– 94. – STAŇKOVÁ, J. Etnografické marginálie k textiliím z období Velkomoravské říše. Český lid, 1964, roč. 51, s. 334–347. – STARÁ, M. Dávné tradice ruské a polské textilní výroby. Slovanský přehled, 1964, roč. 50, s. 159–166. 10 Viz VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 30. 11 Viz STAŇKOVÁ, J. Etnografické marginálie... C. d. (1964), s. 336. 12 Krajkovina byla nalezena v hrobu č. 77/48. Více Viz BAŽANTOVÁ, N. Ibrahim ibn Yacqub at–Turtusch. In Christianity, Islam and Judaism Meet in East–Central Europe. c. 800–1300. Praha, 1996. S. 93–102. – BŘEZINOVÁ, H. Doklady textilní výroby... C. d. (1997), s. 124 –179. – HRUBÝ, V. Staré město: velkomoravský Velehrad. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 467 s.– HRUBÝ, V. Slovanské kostěné předměty. Památky archeologické, 1957, roč. 48, s. 118–213. – HRUBÝ, V. Zbytky tkanin. In Staré město: velkomoravské pohřebiště “Na Valách”. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955. S. 217.
34
z našeho území,14 se dochovaly v hojné míře přesleny, a to hliněné, kamenné, skleněné a kostěné. Tkací destičky se dvěmi až šesti otvory jsou známy z řady lokalit na našem území,15 ale i z Ruska, Balkánu, Asie, Afriky a Ameriky. Ve Starém Městě se nalezly šicí jehly a tzv. proplétáčky, užívané údajně ke splétání hrubých rostlinných vláken, z nichž se následně tvarovala lýčená obuv. V. Hrubý zpracoval přehled o slovanských nálezech16 a z něj jsme se dozvěděli zmínky i o dochovaných textilních pomůckách. Z Brna Líšně pochází nález vřeten ze dřeva a kosti datovaných do 11.–12. století. Přeslen z parohu, skla a jantaru nebo háčkovací jehlice byly nalezeny v pozdně slovanských sídlištích v Polsku a ve Znojmě. Klešťkovité jehlice, označované jako filetové či síťovací, máme zachovány z Polešovic a Gdaňska. V polské literatuře se označují termínem kleszczki. Známy jsou také z Běloruska, Francie a Asie. Slované užívali kovové i hrubé kostěné jehly, jak potvrdily nálezy ze Znojma a Hradčovic. Se šitím souvisí také nález navlékáčku, jehelníčku a šídla. Textilní výroba u nás byla na dobré úrovni, jak potvrzují dobové prameny a zprávy např. o produkci jemných pláten a roušek.17 Nejstarším evropským nálezem s přímou vazbou na paličkovanou krajku je soubor 200 kusů kostěných paliček pocházejících z Kypru z města Kourion. Soubor je datován do čtvrtého století našeho letopočtu, tedy do pozdně římského období. Město bylo zničeno zemětřesením v roce 365 našeho letopočtu.18
4. 2. Vstup paličkované krajky na evropskou scénu Vývoj krajkářství v Evropě v době před epochou rozvoje šité benátské krajky v 16. století není úplně jasný. Kromě nálezů krajkovin a síťovin v egyptských hrobech či paliček z Kypru se nedochovaly žádné jiné artefakty potvrzující rozšíření a stupeň znalosti krajkářské techniky. Od 13. století se počínají objevovat v písemných pramenech kusé zprávy o výrobcích prýmkového, tkanicového či síťkového charakteru. Zde je ovšem problém s terminologickou nejasností a výklady významu některých slov. Takovým příkladem byla objednávka papeže Inocence IV. z roku 1246, v níž se zmiňuje o ornátech, které měly být poslány z Anglie do Říma pro jeho potřebu. V oficiálním dopisu anglickému opatovi nařídil, aby bylo dílo ozdobeno technikou popsanou jako anglické dílo nebo jeptišská práce. Těmito termíny se později v Anglii a dalších zemích západní Evropy označovala právě paličkovaná krajka.19 Technika paličkované a šité krajky se pravděpodobně udržela v celém Středomoří, kde navazovala na antickou tradici. Ve středověku se znalost výroby krajky rozšířila do tehdejší Byzantské říše, na jaderské pobřeží do Dalmácie.20 Tuto teorii by snad mohla podpořit i legenda, která se dochovala na Balkánu a známá byla také v Itálii, konkrétně v Benátkách: Na pobřeží Jaderského moře v Dalmácii žil mladý rybář. Zasnoubil se s krásnou dívkou, která pro něj vytvořila novou síť jako dárek. Když ji poprvé vrhl do moře, vylovil jen kusy mořské trávy a kousky bílého korálu. Poté byl záhy 13
Viz PÁVEK, M. Počátky textilní výroby v českých zemích od konce 18. století. In Z dějin textilu: studie a materiály. Svazek 2. Ústí nad Orlicí: 1982. s. 7–25. 14 Viz HRUBÝ, V. Staré město... C. d. (1965), s. 254–256. 15 Viz HRUBÝ, V. Slovanské kostěné předměty. C. d. (1957), s. 134. – STAŇKOVÁ, J. Etnografické marginálie… C. d. (1964), s. 334–347. 16 Viz HRUBÝ, V. Slovanské kostěné předměty. C. d. (1957), s. 118–213. 17 Viz HRUBÝ, V. Staré město... C. d. (1965). – HRUBÝ, V. Slovanské kostěné předměty. C. d. (1957). – STARÁ, M. Dávné tradice ruské a polské textilní výroby. C. d. (1964). – HEBEK, I. Ibrahím ibn Jakúb o Praze, Čechách a jiných slovanských zemích. Český lid, 1951, roč. 38, s. 267–271. 18 Viz ČECHOVÁ, A. L. – HALÍKOVÁ, A. Krajky, výšivky, stuhy, prýmky. C. d. (2004), s. 11–10. 19 Viz VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 11. 20 Dodnes je paličkování rozšířené v Dalmácii např. na ostrovech Mljetu a Hvar.
35
odveden, aby sloužil v benátském loďstvu. Truchlící dívce zbyla jako vzpomínka pouze poškozená síť, kterou začala opravovat. Na poškozených místech vytvořila napodobeniny korálů a mořské trávy. To se lidem líbilo a brzy začala dostávat objednávky na podobné práce. Nakonec začala vytvářet paličkovanou krajku se síťovou půdicí.21 Díky tomu, že byla Dalmácie ve 14.–15. století součástí Benátské republiky a Dubrovník se stal významným benátským přístavem, mohlo dojít k propojení dalmatského a benátského textilního umění. Benátská krajka tedy mohla navázat na dalmatské krajkářství pěstované obyvateli slovanské příslušnosti. Významným momentem podporujícím rozvoj krajkářství byla skutečnost, že se krajka uplatňovala jako výzdoba spodního okraje církevního oděvu zvaného dalmatika. To s sebou neslo vyšší nároky na technické zpracování krajky i na estetickou stránku kompozice plochy. Unikátní části liturgických textilií jsou zachovány z území Balkánu v pravoslavných klášterech. Pro orientální původ krajky by mohly svědčit také dochované výrazy v arabštině a italštině, které mají stejný slovní základ. Výšivka se italsky nazývá ricamo a arabsky rabuna, krajka je v italštině trine a v arabštině target.22 Benátské a dalmatské přístavy nemohly vliv arabské kultury na domácí prostředí zastavit a určitá kosmopolitnost prostředí se jistě odrazila i v krajkářské tradici. Dochované benátské vzorníky potvrzují dlouhodobý vliv orientálních motivů na dobovou produkci. Benátky, jako centrum nejstaršího krajkářství, dlouho udávaly tón a směr celému evropskému krajkářství, které tak pocítilo vliv arabské kultury. Za svůj vznik vděčí paličkovaná krajka možná i faktu, že se výrobci snažili zrychlit výrobu šité krajky, čímž dali podnět k vynálezu paličkování. Princip práce s paličkami na podušce se uplatnil i v jiných odvětvích jako např. v pozamentérské výrobě a při výrobě kovových sít z drátů. Zásluha Benátčanů tedy netkví pouze v tom, že objevili techniku paličkování, ale že ji rozšířili, zkultivovali a zprostředkovali celé Evropě. Určité formy krajkářství se vyskytují na mnoha místech Evropy. Historické podmínky, možnosti místního textilního průmyslu, módní požadavky či konzervativnost některých regionů způsobily, že se vývoj krajkářství odlišoval oblast od oblasti. K určité masové výrobě krajek dochází v Benátkách poprvé v 16. století. V té době se jednalo o krajku šitou a až v další fázi na přelomu 15. a 16. století se ke slovu přihlásila i krajka paličkovaná. Technika paličkování se zanedlouho rozšířila po celé Evropě, do Španělska, Belgie, Francie, Německa, Anglie, Dánska, Švédska, Saska, Čech, Rakouska, Řecka, na Maltu a do Portugalska. O tom, že paličkování krajek zdomácnělo v řadě regionů svědčí i to, že si mnohé oblasti přisvojují vynález krajky, jako např. Španělsko a Nizozemí. Spolu s technologií se po celé Evropě šířily také předlohy, vzory a vzorové rytiny. Ty byly zpočátku italského původu a nejstarší byly vydány již v 16. století, v Benátkách, Augšpurgu, Lipsku či Kolíně nad Rýnem. Svou roli v tom sehrálo i rozšíření knihtisku ve zmíněných městech.23 Vzorové předlohy byly užívány současně krajkářkami, vyšívačkami, malíři, rytci a dalšími umělci a řemeslníky. Proto se vzory neomezují pouze na dílo textilní povahy a naopak. Mladší vzorníky vesměs obsahují soubory starších vzorů. Hojně kopírovaným vzorníkem bylo dílo P. Quentela Eyn new kunstlich boich.24 Obsahuje vzory pro geometrické vyšívání, pro Holbeinův steh, uzlíčkový steh či vytahované a stahované ažury. Příkladem vzorníku, který ovlivnil textilní tvorbu také u nás, je Esemplario dei lavori od N. d´Aristotela zv. Zappino vydané poprvé roku 1530. V Krušnohoří, 21
Viz VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 12. Viz DREGER, M. Entwicklungs–Geschichte der Spitze. C. d. (1901), s. 7–125. 23 Edicí dochovaných vzorníků je například kniha LOTZ, A. Bibliographie der Modelbüche: beschreibendes Verzeichnis der Stick und Spitzenmusterbücher des XVI. und XVII. Jahrhunderts. Leipzig 1933. – VÖLKER, A. Spitzen des Barock aus der Sammlung des Österreichisches Museum für angewandte Kunst. Wien, 1985–1986. 40 s. 24 Vzorník vydán roku 1527 v Kolíně nad Rýnem a od roku 1529 opakovaně v řadě dalších edicí.
22
36
konkrétně v Annabergu a okolí, se používal vzorník K. Floshovera Nová vzorová kniha paličkovaných šňůr.25 V první čtvrtině 16. století byly vydány vzorníky také v německém prostředí. Nejprve se jednalo o samostatné tištěné listy.26 Také v Nizozemí se vydávaly vzorníky pro potřeby uměleckého řemesla. První holandské dílo je datováno rokem 1527 a sepsal jej W. Vorstermann pod názvem A neawe treatys as concernynge the excellency of the nedle worke. Antwerpen. V Curychu v roce 1561 sestavila dáma ukrytá pod monogramem R. M. vzorník Nüw Modelbuch, allerley Gattungen Däntelschnür so diesel zyt in hoch Tütschlanden geng und brüchig (gebräuchlich) sind. Zu underricht jren Leertöchtern uhne allen Andersen schnürwürckeren… V komentáři se pokusila autorka o historické ohlédnutí za vývojem krajkářství a uvedla, že výrobu paličkovaných krajek ve Švýcarsku zavedli benátští řemeslníci roku 1536. Mezi lety 1561–1562 vyšel v Curychu vzorník Ch. Froschowera. Další vzorníky byly vydány v Benátkách, Paříži, Turíně, Padově, Římě či Frankfurtu nad Mohanem. Většina vzorníků přinášela vzory pro šitou krajku, tzv. retičelu. Ta je až asi okolo poloviny 16. století pomalu střídána nastupující paličkovanou krajkou. Za nejstarší je považována retičela s geometrickými vzory, které přiznávají pravoúhlé křížení nití původní síťoviny vzniklé vytahováním nití z tkaniny. Někdy se jí říkalo také řecká krajka. Pravá šitá krajka vznikla po odpoutání stehů od podkladu, kdy se vytvořily různě tvarované motivy označované termínem punto in aria. Nejoceňovanější šité krajky se hotovily nejdříve v Benátkách a odtud se šířily do celé Evropy na panovnické dvory. Centra paličkované krajky se koncentrovala v severoitalských městech, v Janově, Florencii a Miláně. 27 Jejich produkce nikdy nedosáhla takové proslulosti jako benátská. V baroku vzrostl význam ornamentu ve výzdobě výrobků a s tím se také opětovně spojil vliv návrhářů. Ve velkém se tiskly soubory tabulí s předlohami pro různé řemeslné techniky, např. kovotepectví a vyšívačství. Nově se objevují exotické motivy. K rozvoji tohoto stylu přispěly orientální výšivky dovážené do Evropy holandskou Východoindickou společností. Období největšího rozmachu retičely spadal do rozmezí let 1480–1620. Benátské krajky byly pověstné svou kvalitou, a proto někteří panovníci zvali benátské krajkářky do své země, aby tam zavedly výrobu retičely. Tak se dostala šitá krajka do Francie. Za Ludvíka XIV. se krajky hotovily především pro potřebu francouzského dvora. Ačkoliv francouzská produkce té doby byla značná a kvalitní, zvuk benátských krajek byl stále velký. Ve Francii byla výroba krajky organizována jako ateliérová tvorba. Neexistovala zde domácí manufakturní práce. Přesto se údajně dochovaly až do 20. století písně, které si krajkářky při práci zpívaly. Benátské krajky zlikvidovala na konci 18. století Velká francouzská revoluce. V období historismu (1870–1900) se móda vyžívá v opakování historických motivů a s tím souvisí i zájem o staré krajky a výšivky. V časopisech se objevuje mnoho návodů na čištění a praní starých krajek. Poptávku uspokojovaly historizující předlohy v módních časopisech a faksimile starých vzorníků. Velmi žádané a napodobované byly paličkované krajky z Francie, Flander, Brugg atd.
25
Postupně vycházelo velké množství vzorníků, např. Tagliente vydal vzorník Esamplario nuovo (1531), v roce 1557 sestavili první vzorník pro paličkovanou krajku bratři Giovanni Battista a Marchio Sesa pod zkráceným názvem Le pompe. Do roku 1562 byl opakovaně vydáván. Autorem vyobrazení je Mario Pagano. 26 Viz VÖLKER, A. Spitzen des Barock… C. d. (1985–1986). 27 U Janova vznikla koncem 16. století ve vesnici Albissola manufaktura. Pro ni pracovaly formou domácké práce ženy z okolí. Vyráběly se zde krajky z hedvábí bílé, černé a různě barevné. Typickým vzorem těchto krajek je pšeničný klas. V Miláně se krajkářská produkce rozvinula hlavně v 18. století. Krajky napodobovaly vlámské a jejich lidovou variantou byly krajky z produkce okolí jezera Como.
37
Jejich vliv vidíme i v naší dobové produkci, ve výrobcích určených pro venkovské prostředí i na slohové oděvy. V české, moravské a slezské produkci paličkovaných krajek 18. a 19. století shledáváme vliv flanderských, bruselských, brabantských, milánských krajek či torchonu. Páskové krajky domácí produkce 19. století v sobě skrývají dědictví krajek barokních a rokokových, krajek označovaných jako klášterní či zákrutové. V našem a hlavně ve slovenském prostředí se výrazně projevila milánská pásková krajka. Mezi domácí produkci řadíme krajky tzv. vláčkové či proutkové, které v sobě nesou osobité pojetí bruselské krajky se stopou rustikalizace a invence domácích krajkářek. Také krajky zákrutkové, housenkové, klášterní, slovácké kopřivové aj. zhotovené v našem lidovém prostředí patří mezi krajky ovlivněné velkou silou barokního krajkářství. Přesto v nich spatřujeme silný vliv lidového prostředí. Pokud bychom měli hodnotit krajkářskou produkci směřující z lidového prostředí, tedy z rukou žen i mužů neovlivněných školením v dílnách či uměleckých atelierech, můžeme říci, že jsme se setkali s kusovými výrobky jako s konci šatek či částmi čepců nebo s pásovými výrobky užších rozměrů. Materiály užívané na krajky byly často hrubší, než v případě krajek pro slohové prostředí. Výsledný dojem z krajek je hrubší než u slohových výrobků obdobného typu, estetická hodnota díla je však vysoká a také technická stránka krajek je zarážející. Svědčí o zvládnutí moderních krajkářských trendů i o hledání a tápání při objevování některých technických detailů, jako např. připojování a přetáčení pásky, vkládání barevného páru apod. Produkci krajkářských středisek z našeho území jsme přiblížili v následující kapitole.
4. 3. Charakter produkce domácích krajkářských center V českých zemích vykrystalizovalo postupně několik významných i méně známých krajkářských středisek. Jejich historie je více méně zpracována v odborné literatuře. Náš zájem se upíral na vlastní produkci krajek. Z této pozice jsme se tedy pokusili sestavit přehled vývoje jednotlivých oblastí s důrazem na charakter výroby v různých časových etapách. Tato kapitola je tedy určitým souhrnem dosavadních poznatků a její zařazení považujeme za nutný bod vedoucí k pochopení problematiky výzkumu krajky na lidovém oděvu. Ta dosud není v literatuře uspokojivě zpracována. Je to dáno také tím, že dosud chybí studie, které by se šíře věnovaly struktuře výroby, surovinové základně, objemům vyrobených kusů, obchodní bilanci, mechanismům prodeje, vztahům mezi výrobcem a zaměstnancem apod. Počty krajkářů v jednotlivých lokalitách jsme rekonstruovali na základě archívních a literárních pramenů, které jsme nemohli plně ověřit. Statistické přehledy z přelomu 18. a 19. století vznikaly mnohdy na základě odhadu stavu a jejich věrohodnost je tedy často sporná. Krajkářská produkce či obchod krajkou nebyly státními úředníky sledovány samostatně. Jsou ukryty v údajích o textilních výrobcích lněného, bavlněného či vlněného charakteru. Konkrétní údaje ke krajkářství jsou spíše výjimkou. Až do roku 1920, do vydání zákona o domácké výrobě, nebylo krajkářství prakticky nikde soustavně sledováno. Po založení Obchodních a živnostenských komor v roce 1850 se sice sbíraly údaje o domácích pracovnících, ale až Československá republika je začala evidovat podle daňového systému. Ve zprávách živnostenských inspektorů z druhé poloviny 19. století jsou zařazováni v kolonce Nationalhausindustrie.28
28
Viz SCHEUFLER, V. Krajkářství v českých zemích v 16.–19. stol. In O lidové krajce: sborník materiálů z pracovního semináře v Hradci Králové 11. května 1982. Praha: Ústředí lidové umělecké výroby Praha, 1982. S. 15.
38
Velký důraz na export domácí krajky v minulosti stíral vlivy regionálního výtvarného projevu. Přesto pronikl do některých výrobků vliv místního výtvarného projevu a učinil je charakteristickými pro dané oblasti. Např. chodské červenobílé řetízkové krajky, slezské vláčkové krajky, páskové slovácké krajky, kopřivové slovácké a slovenské novomestské krajky. Výroba různých tkanic, prýmků, šňůr a port je v českých a moravských městech doložena již od středověku, a to např. různými cechy. Alena Vondrušková a Iva Prošková mají za to, že pro přijetí paličkované krajky u nás měla podstatný vliv znalost čtení a psaní mezi prostým lidem a schopnost přejímat návody a motivy ze vzorníků.29 O tom, že se krajky užívaly i mezi prostým lidem svědčí nejeden zákaz nošení krajky ve sněmovních nálezech po celé 16. a 17. století. V minulosti se některá místa specializovala na určitý typ krajky a na určitý okruh odběratelů. Vedle oblastí, kde se zhotovovala ruční paličkovaná krajka, se několik center orientovalo na krajku síťovanou a šitou. Tak tomu bylo např. na Litomyšlsku a Valašsku. Strojní nebo také umělá krajka se uplatňovala napříč všemi společenskými vrstvami od počátku 19. století. Tyto výrobky se na naše území dovážely z ciziny, nejčastěji z Rakouska, Německa či Francie. U nás se strojní krajkovou výrobou proslavila některá města Letovice, Aš, Nejdek, Kraslice aj. Strojní krajka se nejprve chápala jako zboží levnější, nahrazující finančně nedostupnou ruční krajku, později převážilo hledisko módní. Strojní krajka se objevila i v lidovém prostředí a na lidovém oděvu, a proto jsme okrajově připomněli i tuto skutečnost. Háčkované krajky se na přelomu 19. a 20. století hotovily prakticky na celém našem území. Proslulou se stala výroba háčkovaného zboží, např. z Orlických hor nebo z Konicka. Háčkování bylo od roku 1904 zařazeno do školních osnov. Tato skutečnost a snadná dostupnost pomohly masivnímu rozšíření háčkované krajky do všech oblastí.
Krušnohoří Krajkářská oblast v Krušných horách na české a saské straně se vytyčuje spojnicí mezi městy Plavno, Kamenice, Sokolov, Karlovy Vary a Chomutov. Prvními městy, kde se údajně paličkovalo na české straně Krušných hor, byly Boží Dar, Jáchymov a Abertamy. Hlavními středisky celé oblasti byly Schneeberg, Schwarzenberg, Scheeberg, Marienberg, Johann–Georgenstadt, Wieswenthal později i Annaberg a na české straně Boží Dar, Jáchymov, Kraslice a Vejprty.30 Krajkářstvím se proslavily také obce jako Měděnec, Michalovy Hory, Slavkov, Kravařská, Pernink či Nejdek.31 Zpracování krajkářských výrobků mělo v Krušnohoří (dřívější název pohoří zněl Rudohoří, proto ve starších pramenech názvy jako rudohorská krajka apod.) dlouhou tradici již před samotným nástupem paličkované krajky, především v podobě pozamentérské výroby. Podle starších materiálů paličkování do Krušnohoří zprostředkovala B. Uttmannová (někde uváděna jako Uthmanová), manželka Ch. Uttmanna, majitele dolu v Annabergu. Měla rozšířit znalost paličkování krajek nejprve v saském Annabergu a po roce 1561 s ním seznámila i obyvatele českého Krušnohoří. B. Uttmannová, stejně jako další manželky či vdovy po majitelích dolů, dobře a úspěšně podnikala v hornictví. Další činností, kde uplatnila své organizační a obchodní dovednosti bylo 29
Viz VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 61. Viz ČECHOVÁ, L. A. – HALÍKOVÁ, A. Krajky, výšivky, stuhy, prýmky. C. d. (2004). – SCHEUFLER, V. Krajkářství v českých zemích v 16.–19. stol. C. d. (1982), s. 8–20. – SIEBER, S. Die Spitzenklöppelei im Erzgebirge. C. d. (1955). – SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, E. Krajky ... C. d. (1908), s. 28. – VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 64–66. – VRÁNOVÁ, M. Krušnohorská paličkovaná krajka. C. d. (2004). – VRÁNOVÁ, M. Historie paličkování v Krušných horách. C. d. (2000). – VYDRA, J. Staré tradice krajkářství v Československu. C. d. (1949–1950), s. 111. – WEISS, K. Textilní zeměpis. I. díl. Evropa. Brno: nákladem vlastním, 1926. S. 346–348. 31 Viz Československá vlastivěda. C. d. (1968), s. 78–79. 30
39
krajkářství. Zabývala se obchodem s prýmky, tkanými a stávkovými pásy a později i krajkami. Na rozdíl od ostatních obchodníků se B. Uttmannová nespokojila s panujícím stavem v tomto textilním odvětví a dbala na to, aby měly krajkářky dostatek nových vzorů a motivů. Díky tomu se v Annabergu a v okolí používal vzorník Nová vzorová kniha paličkovaných šňůr od Kryštofa Floshevera, která zde byla také znovu vydána. Je pravděpodobné, že se B. Utmanová starala také o školení nových krajkářek. O tom, že B. Uttmannová byla velice schopnou podnikatelkou svědčí i to, že dodávala až na saský panovnický dvůr do Drážďan. Měla spojení s velkými finančními domy a zprostředkovávala velké zakázky do zahraničí. Během 17. a 18. století získaly již krušnohorské krajky takovou pověst, že byly napodobovány v Anglii, Skotsku a v Irsku. V 18. století se krajky paličkovaly z pravého hedvábí, které se dováželo z Nizozemí. Později se paličkovalo také z lněné či bavlněné příze režné barvy, zpracovávané domácími přadláky. V 18. století se české krajky z Krušnohoří uváděly na trzích jako neudecké nebo míšeňské zboží. Produkce 18. století sestávala převážně z černých hedvábných nebo lněných krajek, jimiž byly například blonda označovaná v polovině 18. století jako schwarze Neudeker Seidenspitze32, chantilla využívající černé barvy, stříbra i zlata; guipurova; páskové krajky a valencienské krajky.33 Ve druhé polovině 19. století se chantilly paličkovaly v Božím Daru a Jáchymově, dále také flanderské krajky, malínské, duchesse34s květinovými motivy a v té době oblíbené torchonské krajky. Paličkovalo se podle vzorů dodávaných saskými obchodníky, později podle nizozemských a anglických. Na přelomu 19. a 20. století byla výroba organizována centrálně a na výběr vzorů dohlížel c. k. Ústřední krajkářský kurs, který dodával vlastní podvinky. Na počátku 20. století se v Krušnohoří objevily obrodné snahy, kdy se krajkářky vracely ke starším vzorům nebo se naopak užívaly vzory zcela nové, moderní.35 Distribuce krajek z této oblasti byla zajišťována pomocí tzv. nákladnického systému. Ten se zakládal na vztahu mezi podnikatelem a domácí dělnicí. Podnikatel, nebo–li faktor, zadal práci krajkářce, dal jí vzor a materiál a následně od ní odebral hotové výrobky a zaplatil za ně cenu po odečtu nákladů na materiál a další potřeby. Odbyt krajek byl cele v rukou podnikatele. Nabízel je buď v místě nebo se je snažil vyvážet do Německa, Itálie, Anglie a Spojených států. Obchod s krajkami byl zajišťován z měst Nejdek, Vejprty a Kraslice.36 V lázeňských městech se krajky prodávaly také v kamenných obchůdcích nebo na stáncích. Nejznámější byly u kolonád v Karlových Varech, Františkových Lázních, Mariánských Lázních, Jáchymově a v Teplicích – Šanově. Jen v Karlových
32
Viz VRÁNOVÁ, M. Krušnohorská paličkovaná krajka. C. d. (2004), s. 10. Viz VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 66. – VYDRA, J. Staré tradice krajkářství v Československu. C. d. (1949–1950), s. 113. 34 Viz VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 153– 154. – PIVCOVÁ, J. Akce kultura mládeži … C. d. (1982), s. 3–4. – FRAMKE, G. Spitze. C. d. (1995), s. 198. 35 Blíže viz VRÁNOVÁ, M. Krušnohorská paličkovaná krajka. C. d. (2004), s. 10. Jediný místní typ krajky, který tu vznikl je tzv. schneeberská krajka. Byla vytvořena na počátku 20. století na saské straně Krušných hor Paulem Rudolfem, profesorem kreslení na Königlichen Klöppelspitzen–Musterschule ve Schneebergu. Jedná se o páskovou krajku s motivem poplatným vládnoucí Secesi. 36 Nejstarší firma Anton Gottschald & Co. vyvážela z Nejdku paličkované černé hedvábné krajky a jiné druhy do Brna, Plzně a dalších měst monarchie v Uhrách či v Tyrolsku. Založena byla roku 1750 v Jelení a díky sňatkové politice byla rozšířena o další firmu a roku 1790 se přestěhovala do Nejdku. Firma měla nákupní stanici v Přebuzi, kam zboží dodávalo okolo 3.000 krajkářek. Kvalita výrobků firmy byla oceněna na řadě výstav. Později měla firma filiálky i ve Vídni a Londýně, které existovaly až do roku 1918. Zanikla roku 1927. Pokračovatelem se stala firma Kunzmann, která těžila z tradice a dobrého jména firmy. Další firma vyrábějící krajky v 19. stol. byla např. firma Schmidl W. und Sohne z Vejprt. V Krušných horách se dařilo také šité krajce, která se vyráběla od roku 1816 díky hraběti Josefu Auersperkovi. Povolal krajkářku z Belgie a střediskem výroby se stal Grossengrün a okolí (Krajková, okr. Sokolov). 33
40
Varech bylo patnáct obchodů s krajkami, které prodávaly nejen krajky z Krušnohoří, ale také z Francie, Německa a Vídně.37 S nástupem strojní krajky se v Krušnohoří řada výrobců přeorientovala na tento druh zboží. Po roce 1890 mnoho z nich zakoupilo bobbinetové stroje a obchodovalo ve velkém se strojně i ručně zhotovovanou krajkou. Postupně se strojní krajkou proslavila města jako Nejdek, Nová Role, Pernink, Kraslice a Vejprty. Mnozí faktoři ve snaze po přizpůsobení se dobovému požadavku nutili krajkářky dělat složité vzory po příkladu strojní krajky. Tyto náročně výrobky však ohodnotili stejně jako krajky jednodušší, čímž přispěly ke zchudnutí krajkářek na konci 19. století. Tlak na technologickou náročnost krajkových výrobků přivedl mnohé krajkářky k návštěvě školy a kursů, které byly pořádány již od osmdesátých let 19. století. Krajkářství se také dostávalo podpory ze strany Obchodní komory v Chebu již od poloviny 19. století. Komora pořádala kurzy, výstavy a soutěže v navrhování nových vzorů. Podrobněji se o školách a kursech zmíníme v následující kapitole. Za první světové války si krušnohorské krajkářky opatřovaly potraviny a nedostatkové zboží výměnou za krajky. Chodily s krajkami například do Podkrušnohoří, kde krajky měnily za cukr, mouku, obilí a cigarety. Po válce byla obnovena práce pro odběratele, ale opět patřila mezi nejhůře placené. Krušnohorské krajkářství prakticky zaniká po druhé světové válce odsunem německého obyvatelstva, které se z velké části touto výrobou živilo. Dnes se krajkářství věnuje několik zájemců, pro něž je to většinou záliba. Podle Adresáře Obchodní a živnostenské komory v Chebu z roku 1925 a Textilního atlasu si můžeme učinit představu o rozsahu krajkářské výroby a obchodu na počátku 20. století. 38
37
Nejproslulejší karlovarský obchod s krajkami byla firma J. E. Günter založená v roce 1835. Byla umístěn na lázeňské promenádě Stará Louka. Majitel vydával i nabídkový katalog s vyobrazením zboží, čísla, šíře a ceny za metr. V katalogu se často vyskytuje pojmenování “pravé karlovarské krajky”. Viz VRÁNOVÁ, M. Krušnohorská paličkovaná krajka. C. d. (2004). 38 Viz Adresář obvodu Obchodní a živnostenské komory v Chebu = Adressbuch des Sprengels der Handels und Gewerbekammer in Eger Tchechoslovakei. Cheb, nedat [1925], s. 283–287. Vyjmenovává zde místa: Jsou zde uvedena jména výrobců paličkované ruční krajky z míst: Aberthamy, Bärringen (Pernink), Bleistadt (Oloví), Böhm. – Wiesenthal (Ločná), Breitenbach (Potůčky), Chodau (Chodov), Dörnsdorf (Dolina), Dotterwies (Tatrovice), Eibenber b. Graslitz (Tisová u Kraslic), Eibenberg – Post Neudek (Tisová – pošta Nejdek), Franzensbad (Krantiškovy Lážně), Frühbuss (Přebuz), Grossengrün (Krajková), Gottesgab (Boží Dar), Graslitz (Kraslice), Heinrichsgrün (Jindřichovice v Krušných horách), Hengstererben (Hřebečná), Hirschenstand (Jelení), Hochofen (Vysoká Pec), Karlsbad (Karlovy Vary), Kleingrün – bez. Kaaden (Drnovec – okr. Kadaň), Kohling – bez. Graslitz (Milíře – okr. Kraslice), Kührberg – Post Heinrichchgrün (Mezihorská – pošta Jindřichovice), Kupferberg (Měděnec), Lichtenstadt (Hroznětín), Marienbad (Mariánské Lážně), Mühlberg (Lesík), Neudek (Nejdek), Neudorf b. Sebastiansber (Nová Ves u Hory Svatého Šebestiána), Neuhammer (Nová Hamry), Neuhaus b. Neuhammer (Chaloupky u Nových Hamrů), Oberneugrün (Horní Nivy), Pechbach b. Graslitz (Smolná u Kraslice), Platten (Horní Blatná), Pressnitz (Přísečnice), Rothau b. Graslitz (Rotava u Kraslice), Sauersack (Rolava), Schönlind b. Heinrichsgrün (Krásná Lípa u Jindřichovic), Schwaderbach b. Graslitz (Bublava u Kraslic), Schwarzebach (Černava), Sebastiansberg (Hora Svatého Šebestiána), Seifen b. Karslbad (Rýžovna u Karlových Varů), Sonnenberg (Výsluní), Stolzenhain b. Sct. Joachimsthal (Loučná u Jáchymova), Trinksaifen b. Neudek (Rudná u Nejdku), Ullersloh b. Neudek (Oldřichov u Nejdku), Weigensdorf (Vykmanov), Weipert (Vejprty), Weipert – Neugeschrei (Vejprty – Névé Zvolání). V adresáři se objevují i obchodníci s krajkou z míst: Bärringen, Bleistadt, Gottesgab (Boží Dar), Graslitz (Kraslice), Karlsbad (Karlovy Vary), Keilberg (Klínovec), Sct. Joachimsthal (Jáchymov), Köstelwald (Kotlina), Kupferberg (Měděnec), Marienbad (Mariánské Lázně), Neudek (Nejdek), Neuhammer (Nové Hamry), Oberneugrün bei Falkenau an.der E. (Horní Nivy u Sokolova), Rothau (Rotava), Schönlind b. Graslitz (Krásná Lípa u Kraslic), Seifen (Rýžovna), Weipert (Vejprty). Viz WEISS, K.: Textilní zeměpis. C. d. (1926), s. 346–348. Podle Karla Weisse byly v roce 1926 středisky krušnohorského krajkářství Nejdek a Kraslice, které hodnotí už jako centrum výšivky. Ve své práci uvádí za místa krajkářských podniků (spolu se strojní výrobou) pouze několik lokalit: Krásná Lípa, Markhausen (Pomezná), Nové Hamry, Jindřichovice, Eibenberg (Tisová), H. Neugrün (Horní Nivy), Münchhof (Mírová), Kaceřov, Chodov, Oloví, Karlovy Vary, Langgrün (Bystřice) u Bochova, Boží Dar a Jáchymov, Františkovy Lázně, od Kraslic až poVejprty, Suniperk, Chomutov, Jirkov, Bastianper (?), Nová Ves, Ústí nad Labem a Teplice. Masarykův slovník naučný zná z krušnohorských středisek paličkované krajky pouze Jindřichovice.
41
Šumava a Český les Propojení krajkářství a hutnictví je zjevné i při formování dalšího krajkářského centra v Českém lese. První doklad vztahující se k existenci krajkářství v této oblasti pochází z roku 1587, kdy císař Rudolf II. povolil usazení řemeslníků v obci Hostouň na Domažlicku v tzv. Freiheitsbriefu. V něm jsou mezi jmenovanými řemeslníky uváděni také krajkáři.39 Kolik se jich zde v tuto dobu usadilo, není přesně známo, stejně tak, jestli tyto rodiny přicházely až z Krušných hor nebo se přistěhovaly z blízkého Mutěnína. Nelze ani odpovědět na otázku, zda zdejší obyvatelé paličkování již znali, nebo se s ním teprve seznámili. První počty uvedla až Schallerova topografie. V Chudenicích byly dvě, ve Strážově jich bylo šestnáct. Ve Svatém kříži paličkovalo 23 krajkářek či krajkářů, v Hostaši šestnáct, v Mutěníně devadesát jedna osob, v Nahošicích pět, v Nýrsku patnáct, v Ronspergu sto sedmdesát dva a v Hrochově (Teinitz) se krajkářstvím živilo sedmdesát šest krajkářů.40 Centry krajkářství byly Hostaš (Hostau) a Ronsperg, později také Nýrsko (Neuern), Strážov (Drosau), Rudolfov u Českých Budějovic, Michalovy Hory, Záblatí u Prachatic (Sablat) a Kout na Šumavě.41 Dále se krajky paličkovaly v Hostouni, Poběžovicích a Mutěníně (Muttersdorf), odkud se znalost techniky šířila do sousedního Nýrska, Horní Plané, Kašperských Hor, Horšovského Týna, Chudenic aj. V roce 1800 se zde krajkářstvím živilo údajně 2.000 krajkářek a počet se dále sezónně rozrůstal až na 3.000. Paličkovaly se převážně lněné přízové krajky, podle J. Blaua v Mutěníně či Ronspergu, a donášely se až do Banátu.42 V Nýrsku se paličkovaly bavlněné torchonové krajky, okolo Strážova krajky flanderského typu zvané proutkové. Byly určeny k chodským a blatským krojům či pro čepčářky v Přešticích a vyvážely se do Bavorska.43 Krušnohorští obchodníci vykupovali také krajky háčkované či sešívané zvané idrijské krajky. Byly zhotovované v okolí Mutěnína.44 Obchod s krajkou se soustředil do Mutěnína, Ronspergu, Bělé pod Bezdězem (Weißensulz) a Klatov, kde se obchodovaly hlavně tzv. lotové krajky pocházející ze Strážova.45 Od roku 1900 byla zavedena produkce fasovaného zboží, tedy zboží zhotoveného na míru. Jednalo se o různé okraje kapesníčků, límce, manžety, vložky apod.46 Počátkem 17. století vznikla další krajkářská oblast na Novobystřicku. Československá vlastivěda uvádí ještě další místa, kde se po nějakou dobu paličkovaly krajky, o nichž nemáme více podrobnějších údajů. Krajkářství se pěstovalo od 18. století v Ratibořských Horách a Hůrkách na Táborsku a v Chudonicích na Klatovsku.47
Strážov Během 18. století vznikala další významná střediska našeho krajkářství, která již nebyla spojena s hornictvím. Jednalo se o chudé zemědělské kraje, kde bylo krajkářství vítanou příležitostí jak zlepšit
39
Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. C. d. (1918), s. 135 a mapka. Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. C. d. (1918), s. 136. 41 Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. C. d. (1918), s. 135 a 139. – Československá vlastivěda. C. d. (1968), s. 79. 42 Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. C. d. (1918), s. 136. 43 Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. C. d. (1918), s. 139. – SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky … C. d. (1908), s. 32. 44 Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. C. d. (1918), s. 140. 45 Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. C. d. (1918), s. 140 – SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky … C. d. (1908), s. 32. 46 Viz VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 66–67. 47 Viz Československá vlastivěda. C. d. (1968), s. 78.
40
42
sociální situaci obyvatel. Tak se dostává krajkářství do Strážova, města s převážně českým obyvatelstvem. Nejstarší dosud zjištěný záznam o zhotovování krajek ve Strážově se váže k roku 1725. Roku 1793 je ve Strážově uváděno 12 mistrů krajkářských a roku 1807 se zde nacházelo 18 krajkářek. Schallerova Topografie uvádí ve Strážově 16 krajkářek. Ve Strážově došlo k velmi rychlému rozmachu řemesla. V polovině 19. století se dělaly krajky skoro v každém domě. Strážovské výrobky byl krajky flanderského typu a tylová vláčka zvaná proutková s charakteristickým rovným nebo jemně zoubkovaným okrajem. Strážovské krajky se velmi podobaly vamberecké vláčce a užívaly se na chodské a blatské kroje v okolí Domažlic a Českých Budějovic. Mnoho krajek spotřebovaly stavěčky čepců v blízkých Přešticích. Trhy se strážovskými krajkami se konaly v Klatovech a odtud kupci krajky roznášeli do Bavorska.48 Názvy strážovských krajek jsou známé. Dochovaly se díky Emilu Horskému. Originál popisu krajek se nachází v klatovském muzeu a váže se k vláčkovým nebo–li proutkovým krajkám: ptáčkový okraj, okraj jablíčkový, lupenový okraj zubatý, kolečkové šikmo atd.49 Další názvy uveřejnily také M. 50 A. Smolková a R. Bíbová.
Domažlicko Od sedmdesátých let 18. století se začalo rozvíjet krajkářství ve Starém a Novém Postřekově, Klenčí, Pařezově a Poběžovicích na Domažlicku. R. Bíbová a M. A. Smolková sice ve svém díle tvrdí, že se v této oblasti paličkovalo již dříve, ale nemají svá tvrzení pramenně podložená.51 Postřekov je jedním z mála míst v naší zemi, kde je znám první učitel paličkování. Byl jím Josef Holl. Pocházel ze sousední německé vesnice Pařezov, kde bylo paličkování rozšířenou živností. Josef Holl se přiženil do Postřekova a záhy se k němu chodili lidé učit paličkovat.52 V Klenčí se paličkovat krajky naučili z nedalekého německého Ronšperku (Poběžovic). V Klenčí i v Postřekově se tedy lidé naučili paličkovat původně od Němců a převzali také jejich výrobní, terminologický i námětový aparát. Pro spoustu různých prvků a detailů paličkovaných krajek se již záhy vytvořily termíny české, a to nikoliv pouhým překladem německého pojmu. Lze říci, že krajkářství v celé oblasti jihozápadních Čech podléhalo mnohem více než třeba moravské nebo slovenské západoevropským vlivům. Nedálo se tak pouhým kopírováním. Krajkářky paličkovaly bez předkresleného vzoru, zpaměti, i složité krajky flanderské, bruselské a valencienské. Takto vznikaly krajky, které sice byly inspirovány západoevropskou technikou, ale jejich osobitý ráz jim daly samy krajkářky. Krajky byly vykupovány německými krušnohorskými obchodníky až do 20. století. Obchod krajkou byl ve Strážově a v Janovicích.53 J. Blau zmiňuje, že se vykupovaly “gehestete oder idrianische
48
Viz DŘÍZA, A. Jihočeské ruční krajkářství. C. d. (1925), 45 s. – SIEBEROVÁ, I. Strážovské krajkářství. C. d. (1998). 49 Viz HORSKÝ, E. Názvosloví a vzory starého krajkářství v Strážově. C. d. (1911), s. 240–242. 50 Viz SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky … C. d. (1908). Popis výroby uveřejněn na straně 33. Názvy a vyobrazení vláčkových krajek z tabule XXIX: malý okna a troniky, vráňátka, na hvězdičky, na osminky, věncovy, lupenovy, jedno vráňátko, sirkovy kvítek, vráňátko se srdéčkem, pepříková okna s pilkou, malý okenka, čtyřokna s pilkou, přeska, pláténko s dirkou, velký kolo s okýnkem, troníky, okno s plátýnkme, pláténko. Na tab. XXX. jsou představeny krajky označované jako velký oko s okýnkem, malý okenko, velký kolo s kvítkem, na osminky, kolo pepříkové, tři vráňátka. 51 Viz SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky … C. d. (1908). 52 Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. C. d. (1918), s. 140. – VANČÍK, F. Poznámky o domácím krajkářství na bývalém pomezí českého a německého osídlení Domažlicka a Horšovskotýnska. C. d. (1956), s. 26. 53 Viz SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky.... c. d. (1908), s. 33.
43
und Häkelspitze”.54 Vedle staršího druhu silných mnohopárových krajek (valencijenské, bruselské, flanderské) a vložek uměly postřekovské ženy paličkovat i vláčku zvanou proutková. V mnohopárových krajkách je starším vzorem typ s vlnovkou, kosočtverci a jinými vzory pletenými plátýnkem, doplněný zoubky nebo rozmarýnou na hráškové nebo struhátkové půdici. V dalších druzích hrají výraznou úlohu řetízky vedle plošek pletených plátnovou vazbou. Dosti široké řidší krajky, v nichž se v hlavním motivu uplatňují plné lupínky zvané vagrlata spojované řetízky, jsou nejnápadnější. Některé názvy krajek korespondují s užitými motivy: hodinky, fajnový hodinky, s husíma nohama, pazúrky. Úzkým vzorům páskových krajek, které se paličkovaly jako několikametrové výrobky, se říkalo za půl třetího grejcaru. Taková byla původně jejich cena. Tyto vzory dělali i malí kluci, kteří je odevzdávali faktorovi večer, aby neviděl, jak jsou ušmudlané a křivé. Vláčku se krajkářky naučily v kurzech pořádaných od roku 1912 a zdobily jí své chodské čepce koláče, plínky na hlavu a límce košil vejkladky. Předtím se kupovaly ze Strážova.55 Vedle krajek pro obchodníky se zde paličkovalo i pro vlastní potřebu, např. červenobílé bavlněné krajky lemující rukávy ženských košil, mnohopárové krajky na peřiny a záclony. Krajky byly bavlněné a lněné. Názvy krajek se také počešťovaly, ale nešlo o přesný překlad německého pojmenování.56 Strúhátka se německy nazývají Gitterlein, hráška je Erbsenlöschlein, šnurka odpovídá vzoru označovanému v německém prostředí jako Weg, zúbkovaná šnurka odpovídá vzoru zvanému Schlangerl, pecička je totožná s Krebsenäupl a rozmarýnka s Fächer. Zhotovovaly se zde krajky flanderské jemné s jemně zoubkovaným okrajem, dále tylové krajky typu point de Lille. M. A. Smolková a R. Bíbová poznamenaly, že se tu hotovily i krajky s třepením, tedy tkané krajky užívané na koutnice v Čechách i na Moravě. V oblasti pošumavské shledal roku 1926 K. Weis krajkářskou výrobu jako převážně strojní. Produkce směřovala z Kdyně, Plzně, Ronšperku, Domažlic, Schwanenbrückelu a Bělé nad Radbuzou.57
Vamberecko Další významnou krajkářskou oblastí je Vamberecko a později celé Podorlicko, které vstupuje do historie krajkářství v roce 1642. Tehdy bylo zakoupeno zdejší vamberecké a rychnovské panství císařským plukovníkem hrabětem Kašparem Grambem. Traduje se, že výrobu krajek ve Vamberku zavedla Magdalena Grambová, která ze své vlasti Flander znala techniku paličkování. Když viděla chudobu, která panovala v tomto kraji, rozhodla se pomoci lidem a naučila několik děvčat paličkovat. Tyto dívky se pak o své umění podělily s dalšími a znalost krajkářství se rychle rozšiřovala. Dříve se paličkovalo ve Vamberku a skoro v každé vesnici nebo ve městě v jeho okolí.58 R. Bíbová a M. Smolková tvrdí, že lidé znali techniku pletení krajek již před příchodem Magdaleny Grambové, která je pouze naučila nový způsob tvoření paličkovaných krajek. Krajkářky začaly dělat krajky podle dobové módy a pod vlivem nových trendů postupně zapomínaly dřívější tradiční lidový způsob paličkování. J. F. Král se zmiňuje, že ženy na Vamberecku byly vděčné 54
Viz BLAU, J. Böhmenwälder Hausindustrie und Volkskunst. c.d. (1918), s. 141. – SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky … C. d. (1908), s. 33. 55 Viz STAŇKOVÁ, J. Postřekov a krajkářská tradice. C. d. (1967), s. 109–113. 56 Viz VANČÍK, F. Poznámky o domácím krajkářství na bývalém pomezí českého a německého osídlení Domažlicka a Horšovskotýnska. C. d. (1956), s. 26. 57 Viz WEISS, K. Textilní lexikon. C. d. (1926). 58 Krajkářství bylo rozšířeno především v Pekle nad Zdobnicí, Merklovicích, Lupenici, Doudlebách nad Orlicí, Záměli, Vyhnánově, Příkazích, Rovni, Jahodově, Prorubech, Polomi, Tutlekách nebo v Dubí. Paličkovalo se také na vzdálenějších místech jako byla Javornice, Slatina nad Zdobnicí, Pěčín nebo Rokytnice v Orlických horách. Znalost paličkování se rychle rozšířila i do vedlejšího okresu, jehož centrem bylo město Žamberk. Paličkovalo
44
Grambové za tuto její pomoc. Až do zřízení krajkářské školy se paličkovaly ve Vamberku a okolí jen krajky metrové a to nitěné nebo–li přízové a vláčkové. Podle Tereziánského katastru pracovaly krajkářky v královéhradeckém kraji v Kostelci nad Orlicí, Opočně, Solnici a Vamberku. Podle produkčních tabel z poloviny 18. století pracovalo ve Vamberku pouze třicet výrobců.59 V roce 1784, podle manufakturních tabel, ve Vamberku pracovala tzv. rozptýlená manufaktura, která zaměstnávala 305 podomáckých krajkářů a jednalo se v té době o jedinou manufakturu v královéhradeckém kraji.60 Bohužel neznáme majitele této manufaktury a ani jiné údaje. V Sommerově topografii se uvádí, že k roku 1836 bylo v královehradeckém kraji 454 osob, které se věnovaly krajkářství jako svému zaměstnání. Z tohoto počtu připadalo 396 osob na město Vamberk. V té době žilo ve Vamberku 2.101 obyvatel, což znamená, že přibližně dvacet procent z nich se živilo krajkářstvím. V dalších letech se krajkářství v Orlických horách a jejich podhůří velmi rychle rozšiřovalo, dle našeho názoru také proto, že upadal zájem o podomácku předenou přízi a tkané plátno, sukno a jiné tkaniny. Tudíž vyvstávala nutnost nalezení nového zdroje příjmu pro rodiny bez zázemí většího hospodářství schopného uživit členy rodiny. Specifickým typem krajky charakteristickým pro vamberecko se stala vláčková krajka, pocházející pravděpodobně z poloviny 18. století. Vláčky se dělily podle hustoty půdice na hrubé, kam patřily půlzlatky, sejtky, šantaláše a placáky; středně hrubé byly doubavské, pomatené, žabové ai falešné a nejjemnější fajnováče, fajnovačky nebo rejsované krajky. Dříve se zde také paličkovaly valencienské krajky. Vzorníky faktorů z 19. a 20. století dokládají, že produkce krajek byla poplatná poptávce a nacházíme v nich nejrůznější typy krajek, torchon, páskové, přezné, řetízkové, vláčku ale i síťované a háčkové práce.
Sedlice u Blatné O krajkářství v Sedlici u Blatné máme první zmínku z roku 1752, z doby, kdy zdejší panství počala spravovat hraběnka Ludmila Černínová. Výrobu krajek začlenila do způsobu roboty a starala se o kvalitu výrobků. Proto také vyslala dvě dívky, Alžbětu Blažkovou a Alžbětu Karlovou, do krajkářské školy do Prahy. Místním specifikem byly krajky určené na bohatě zdobené tzv. sedlické čepce, které byly zhotovovány z devíti částí, paličkovaných ze zlatých a stříbrných nití. Krajkářství se učily děti od nejútlejšího věku. Ženy a dívky paličkovaly velmi zdařilé napodobeniny bruselských a valencienských krajek, které se prodávaly např. v Praze jakousi Annou Taliánovou u Modré hvězdy nebo se prodávaly až do Bavorska.61 Používaly se zde také žíně, které se doplňovaly slámou, zlatem a stříbrem. Později se paličkovalo podle krušnohorských vzorů. Paličkovala se tu jemná vláčková krajka, které se říkalo proutková krajka. Zhotovovaly se také zlaté a stříbrné krajky zvané sedlické. Byly určeny k čepcům. Na přelomu 19. a 20. století se paličkovalo i v dalších okolních obcích, a to v Škvořeticích, Čekanicích, Mužeticích, Holušicích, Dubí Hoře, Václavově, Malčicích, Němčicích a Pacelicích.62 se v Pastvinách, Hejnicích, Českých Libchavách, České Rybné, Helvíkovicích, Bohousové, Záchlumí, Sopotnici, Liticích nad Orlicí, Rybné nad Zdobnicí, Potštejně a na dalších místech. 59 Viz MARTÍNEK, Z. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska III: řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752–1756. 1. vyd. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2000. 2 sv., 92 s., il., tab., mapy. S. 166. 60 Viz BĚLINA, P. Příspěvek k ekonomické stratifikaci měst v Čechách koncem 18. století. Hospodářské dějiny, 1978, roč. 1, s. 242–245. 61 Viz SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky … C. d. (1908), s. 34. 62 Viz ŠTĚPÁNKOVÁ, M. Krajkářská tradice v Sedlici. Český lid, 1990, roč. 77, č. 1, s. 28. – SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky… C. d. (1908), s. 33–34.
45
Mladoboleslavsko Na Mladoboleslavsku se paličkovaly krajky údajně do padesátých let 19. století v Dobrovici v každém domě. Na zhotovení krajek se podílely ženy, děti a často i muži. Nejvíce krajek skupovali obchodníci z Domažlic a na Mladoboleslavsko zase dodávali nitě na krajky. Paličkovaly se zde různé krajky. Nejlepšími krajkářkami byly podle B. Hoblové ženy z rodiny Jonášovy, které prodávaly přímo obchodníkům z Domažlic. Podvinky se zhotovovaly slepováním několika papírů žitnou moukou, ovšem nebyly příliš trvanlivé, lámaly se. Známe také některé názvy krajek a to na kafíčko, na žito, na dámu.63 Zdejší krajky se prodávaly v Nymburku, Netřebicích a Drahelicích.64
Litomyšlsko M. A. Smolková a R. Bíbová udávaly, že se tu hotovily páskové krajky nazývané housenkové a mnohopárové krajky z hrubších nití s jednoduššími motivy, např. zázvorkové.65 Přestože se v literatuře opakovaně setkáváme s tvrzením, že se krajkářství rozvinulo také na Litomyšlsku, nám se o něm nepodařilo nalézt sebemenší stopy v archivních pramenech. Krajky uchované na šatkách a jiném lidovém textilu z Litomyšlska tedy mohou být místní produkcí, mohou to být i importy z jiných lokalit. V úvahu připadají Vamberecko, Krušnohoří a Slovensko. Zde jsme nalezli podobné druhy páskových krajek se shodným uspořádáním plochy a stejné technické prvky. Dochované krajky vykazují shodné prvky: přetáčená páska obklopená řetízkovou půdicí a okrajek ukončuje zvlněný okraj vytvářený kroucenou překrucovanou páskou. Tyto prvky jsou velmi nápadně podobné krajkám na čepcích slovenských krojů v Levoči a Spiši. Československá vlastivěda z roku 1968 uvádí k Litomyšli pouze výrobu krajek šitých, síťovaných a vyšívaných na síti.66
Chlumec nad Cidlinou, Prčice, Horažďovice a okolí M. A. Smolková a R. Bíbová uvádí pověst o jisté venkovské dívce Rozárce, která uměla paličkovat krajky a ve formě roboty je hotovila pro majitele panství v Chlumci nad Cidlinou. Dostala se až do pražské manufaktury, kde se stala přední krajkářkou. Touto příhodou chtěly autorky poukázat na starobylost krajkářství v Chlumci nad Cidlinou. V Prčicích se hotovily krajky valencienské, bruselské, flanderské a zlaté. K Horažďovicím poznamenaly, že “..se tu pletlo k účelům národním.”67
Novojičínsko / Těšínsko Také na Moravě a ve Slezsku se paličkovalo, ale ne v takovém rozsahu jako v Čechách. K prvním pokusům povznést krajkářství na Moravě patřila škola hraběnky Truchsess–Zeilovy v Kunvaldě u Nového Jičína, která zde působila v letech 1804–1820. Hraběnka se snažila oživit nejen krajkářství z okolí Hodslavic, ale také lidové vyšívačské umění. Ženy v tomto kraji uměly paličkovat, ale tvořily pouze krajky na svůj kroj, především k čepcům.68 Těmto čepcům říkaly koronky, neboť byly zdobeny širokou krajkou, která přikrývala celé čelo. Také krajky se nazývají koronky, asi z polského koronka – věneček. Na krajce si ženy velmi zakládaly. Rozlišovalo se, která je vhodná pro mladou nebo starší 63
Viz HOBLOVÁ, B. O švadlenách, krajkářkách, stavěčkách čepců a kytlářkách na Mladoboleslavsku. C. d. (1895). 64 Viz SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky … C. d. (1908), s. 33–34. 65 Viz SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky … C. d. (1908), s. 34. 66 Viz MARKOVÁ, E. Slovenské čipky. C. d. (1962), s. 11. – Československá vlastivěda. C. d. (1968), s. 79. 67 Viz SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky… C. d. (1908), s. 34–35. 68 Viz Krajkářské školství v Československu. 2. vydání. Praha: Státní ústav pro učebné pomůcky škol průmyslových a odborných, 1928. [Průmyslová tiskárna]. S. 14.
46
ženu, která lépe sluší tmavým či světlým vlasům. Dalším kritériem byla příležitost, na kterou si žena čepec oblékla.69 Znalost paličkování na Těšínsku je úzce spojena s východními Čechami. Samotné pojmenování – paličkování a paličky – jsou českého původu. Také způsob výroby připomíná české krajkářství. Podle ústní tradice do zdejšího kraje přinesla znalost paličkovaní žena z Hamberka (Vamberka) jménem Střelčička. Paličkování na Opavsku bylo rozšířené údajně již v 18. století a v Ustroni prokazatelně již před rokem 1800. Místní pojmenování krajek a pomůcek prokazuje vliv českého krajkářství. Krajkářství se na Těšínsku nazývá na špyndlikach robjone, paličkovane nebo ustroňske, podle města Ustroň v dnešním Polsku, které patřilo v době, kdy Těšínské Slezsko bylo ještě rakouské, mezi největší centrum krajkářství. Paličkovalo se více v údolích než v horách, asi aby byly ženy přístupné pro zákaznice z Třince a Těšína. Krajkářky se řemeslo chodily učit k ženám v polském Ustroni a později i ve Vedryni. Dalšími centry paličkované krajky byly ve Slezsku Mosty u Jablunkova, Vedryně,70 a na Hlučínsku zejména Bolatice.71
Osoblaha V okolí Osoblahy v Jeseníkách výrobu krajek zavedli židovští obchodníci jako zdroj přivýdělku pro chudé rodiny, které byly zároveň velmi levnou pracovní silou. Krajky dosahovaly úrovně obyčejných českých krajek a vyvážely se do Brna a do Vratislavi.72 Škola v Osoblaze byla založena roku 1905 a zanikla na konci druhé světové války. M. Kvapilová přináší zmínku o počátcích krajkářství v Osoblaze. Zmiňuje kupce S. Daumeho z Krušných hor, který na počátku 17. století zaučoval zdejší ženy krajky. Krušnohorské vzory se zde udržely zásluhou dalších obchodníků M. Martlera a T. Böhma z Jiříkova v Krušných horách.73
Valašsko Na Valašsku se zhotovovala specifická pásková krajka zákrutková, mnohopárové krajky, vyráběla se tu i valencienská krajka s místními motivy. Zhotovovaly se i zlaté a stříbrné krajky na vínky nevěst.74 Charakteristickými krajkami z valašské produkce byly krajky vyšívané.
Slovácko Slovácké krajky se paličkovaly pro místní potřebu ve Velké nad Veličkou, Vrbce a na moravských Kopanicích.75 Jednalo se o krajky ze surového hedvábí zvané žihlavové a šušelové. Byly podobné nitranským krajkám. Označení moravské krajky se v 18. století vztahovalo na produkci z moravskoslovenského pomezí. V té době bylo centrem výroby Nové Mesto nad Váhom a některé okolní obce, např. Lubina a Horné Bzence.76 Podle J. Klvani si ženy v okolí Lanžhotu krajky zhotovovaly do osmdesátých let 19. samy, pak se sem dovážela produkce novomestská.77 Také A.
69
Viz STRÁNSKÁ, D. Poznámky ke krajkářství na Těšínsku. C. d. (1952), s. 83–88. Viz Československá vlastivěda. C. d. (1968), s. 79. 71 Viz STRÁNSKÁ, D. Lidové kroje v Československu. C. d. (1949), s. 101. 72 Viz JANÁK, J. Dějiny Moravy. C. d. (1999), s. 118. – Pátrání po osoblažské krajce. In Paličkování, 2006, roč. 15, č. 2, s. 1–3. 73 Viz Pátrání po Osoblažské krajce. C. d. (2006), s. 1–3. 74 Viz VONDRUŠKOVÁ, A. – PROŠKOVÁ, I. Krajkářství. C. d. (2004), s. 67. 75 Viz MARKOVÁ, E. Slovenské čipky. C. d. (1962), s. 11. 76 Viz FROLEC, V. – HOLÝ, D. – JEŘÁBEK, R. Horňácko: život a kultura lidu na moravsko–slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat. Brno: Blok, 1966. S. 242. 77 Viz KLVAŇA, J. Lidové kroje na Moravském Slovensku. In Moravské Slovensko. Svazek 1. V Praze: nákladem Národopisného musea českoslovanského, 1918. S. 165. 70
47
Václavík se kloní k názoru, že se na Slovácko dovážela produkce slovenská zhotovená chudými Židovkami.78 L. Niederle a J. Klvaňa uvedli, že v Lanžhotě žila ještě v roce 1887 poslední krajkářka.79 V okolí Uherského Hradiště a Kunovic se dělaly krajky hedvábné zvané žihlavové. Byly proplétané barevnými hedvábnými páry.80 Širší hedvábné nebo kopřivové vložky na ukončení šatky z Velké jsou zajímavé geometrickým ornamentem a řídkou půdou. Mají také svá pojmenování jako například na hady, na květy, na husičku apod.81 Mnohopárové krajky vycházely také z valencienských vzorů, zhotoveny však byly z hedvábných nebo kopřivových nití. Oblíbená byla krajka na drungle, na drumle. Na lanžhotském kroji se vyskytují vláčkové krajky původem z Vamberecka a kroj kyjovský je ozdoben barevnými krajkami. Černobílé krajky se označují jako smrtkové a páskovým krajkám známým z kyjovských zástěr se říkalo malované.82
78
Viz VÁCLAVÍK. A. Luhačovské Zálesí: příspěvky v národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930. S. 457. – MARKOVÁ, E. Slovenské čipky. C. d. (1962), s. 104. 79 Viz NIEDERLE, L. (red.). Národopis lidu československého. C. d. (1922). 80 Viz SMOLKOVÁ, M. A. – BÍBOVÁ, R. Krajky… C. d. (1908), s. 26–27. 81 Viz GREGOROVÁ, I. Sbírka krajek spolku “Vesna”. In Ruční krajky. Odbor Svazu českého díla. Brno, 1947. S. 18. 82 Viz MARKOVÁ, E. Slovenské čipky. C. d. (1962).
48
