Občasník 70. oddílu Zálesák
č.34
zalesak.unas.cz
2006
Čajovna u Zálesáka zapsal Milan
Po dlouhých diskusích na téma „co takhle udělat si v klubovně čajovnu“ se duo Pejťa + Koště chopilo praktické realizace, a tak se ve středu 20.9. otevřely dveře první Čajovny u Zálesáka. Dostavilo se poměrně dost lidí (kromě pořadatelů ještě Míla, Jindra, Pavel s pochutinami, za které má náš dík, Martin a Tomáš, Pája, Darzí a Milan a z našeho drahého střediska ještě Digi, Vlnka a Chosé s kytarou. Všichni se usadili na zem na rozložené karimatkodekovstvo (kdybyste přemýšleli, kam se poděly stoly a židle, tak ty přípravný tým nacpal ke zdi pod okny, maskoval je přehozy a tvářil se, že tam vlastně ani nejsou – kromě toho také zatemnil okna a potáhl zářivku naprosto příšerným fialovým krepákem, čímž z klubovny vznikl noční podnik). A co se dělo? Vedle popíjení čajů a užírání různých pochutin (u některých to bylo „hlavně ať na mě hodně zbyde“) se prohlížely na notebooku fotky, chvilku zpívalo s Chosého kytarou a hlavně hráli Osadníci z Katanu, které přinesl Jindra. Uběhl měsíc, přišla středa 18.10. a s ní druhá čajovna. Tato dobrovolná akce se zatím příliš nezaběhla, a tak na ní s gustem chodí především Rysové. Tentokrát dorazil Jindra, Pavel a Tomáš, zbylí dva podlehli svému zdraví. Vedle nich a pořadatelů (Pejťa, Koště) přišel už jen Míla, Pája, Pepík a Milan. Popíjela se másala (to je takovej ten čaj, co do něj narvete vedle mléka co nejvíc skořice, protože „ta dává“), Hříšný tanec a další čajoviny, požíraly různé pochutiny (tentokrát převážně donesené Jindrou), skouklo se něco fotek z výpravy na Pístov, malý večerníček o Bobovi a Bobkovi na planině Nazca a hrála se desková hra Z pohádky do pohádky. Po odchodu Rysů ještě Pejťa ostatní trápila detektivkami (např. doptejte se, co se stalo, když se v sauně našel mrtvý člověk s čajovým lístkem v srdci) a vědeckými příslovími (např. co za přísloví je „Vzdálenost bodu A (což je místo, kde ukončí, puzená gravitační silou, svou dráhu malvice ) od bodu B (což je místo ležící svisle pod místem započetí její dráhy) se blíží k nule.“). A bylo pozdě a prchalo se domů (pardon, Pája na floorbal). Abych nezapomněl na změny: jako podklad na zem se objevil koberec (bohužel nikoliv létající) a jako doplňky lampičky (z nich jedna měla úžasné nazelenalé „krepákové“ stínítko z panapru – viď, Pejťo?). Ve čtvrtek 23.11. se klubovna znovu proměnila na čajovnu. Nejdřív (16.45) přišli ti mladší (Jindra, Pavel, Lucka, Karol, Klára a Áďa) spolu s Pepíkem (s tím to mlátilo už na příchodu, byl tak hyperaktivní, že v sobě musel mít určitě už několik litrů čaje) a Milanem a, samozřejmě, také s hlavními čajovými obřadníky a obsluhou – Pejťou a Koštětem (tentokrát oba v dlouhých sukních na zem a s dlouhýma čepičkama – prostě přerostlí trrrrpajzlíci). V intimním osvětlení naší fialové zářivky a za zvuků relaxační hudby se chvíli bádalo nad Koštětem přinesenými optickými klamy, pak došlo na skouknutí fotek z výletu na Buben. Následovalo detektivní pátrání. Něco se stalo na ostrově a my měli zjistit, co to bylo. Postupně jsme vypátrali mrtvého muže, pak řezné rány na jeho rukou, že byly od skla, že to byla nehoda, že … až nakonec jsme se dozvěděli, že mrtvý byl rybář, chytil velkou rybu, šel do telefonní budky zavolat manželce, popisoval jí rybu, automaticky rozpřáhl ruce, rozbil sklo a …. už to bylo. Velké ryby jsou prostě nebezpečné. První část čajovny uzavřel večerníček s Maxipsem Fíkem a jeho snem. 2
Do druhé části (17.45) odešli Rysové a Zubice a dorazil Míla, Mrtvočich, Pája, Walda a Zuzka (ke konci se pak objevil i Digi). Povídalo se, řešily Zuzky zápalkové hlavolamy (udělat ze dvou říší třetí říší dvěma sirkama; dvěma sirkama udělat, aby se prasátko koukalo na druhou stranu), zápasilo s Koštětovo drátovejma hlavolamama a ježkem v kleci (Zuzka: „Kde to má nejdelší osten a nejširší otvor? Jak to mám takhle vyndat?“ – volná citace) a bádalo nad jeho sociologickým problémem. Ve dvou skupinkách (jedna byla, samozřejmě, Krtečci a Pepík, jak jinak) jsme se měli dohodnout na tom, kdo z postav vyprávěného příběhu (Adam, Eva, matka, převozník a Rambo) se zachoval morálně nejlépe v příběhu s řekou plnou krokodýlů, žádným mostem, láskou a nemravnou nabídkou, kdo hůř atd. Správné řešení neexistuje, ale to se ani najít nechtělo. Důležité bylo diskutovat, hledat argumenty, vyjádřit názor a umět ho vysvětlit. Po půl osmé se rozprchla většina účastníků i této druhé části čajovny domů. A co bylo v nabídce čajovny za pitivo tentokrát? Z černých čajů Karamel a Pu-Erh, ze zelených Skořápky ořechů a Hříšný tanec, z ovocných Zahradní slavnost a Kiwi-jahoda a dále másala (Yogi čaj – zeptejte se Mrtvočicha, co to s ním udělalo), kakao a Maté green. Dali byste si taky? A byli jste tam? Drby:
Kdybyste to náhodou nevěděli, tak Waldovo skupina už má kytaristu a Křeček, Zuzky sestra, jim napsala další skvělou píseň. Třeba je taky jednou uslyšíme. Jo a Zuzkou navštěvovaný sbor Mariella bude mít před vánocema nějaká vystoupení (a prý nám Zuzka prozradí kdy).
Víkendovka k 20ti letům oddílu
28. dne měsíce lovu – 1. dne měsíce padajícího listí, dohromady dala Pejťa U příležitosti 20. výročí založení našeho oddílu jsme uspořádali víkendovou akci v Pístově u Chodové Plané. Čtyřdenní akce se zúčastnilo celkem 17 lidí, i když někteří přijeli o něco později nebo odjeli o něco dříve, a to: Petr, Adam, Míla, Marek, Aneta, Jindra, Pavel, Ondra, Martin, Tomáš; Pejťa, Koště, Darzí, Pája, Milan, Lochness a Pepík. Jak se na podobných akcích stalo neměnné, začínáme tím, že se někde hromadně sejdeme. Většinou pod tím černým chlápkem na vlakovém nádraží, tak tomu bylo i tentokrát. První větší zajímavost se odehrála až při výstupu Káňat, Darzí a Pepíčka. Bylo domluvené, že vystoupí dřív, ale tato ještě dřívější vysedačka v .. echm… kdepak to bylo…. se v jejich mozečcích zrodila až chvíli před výstupem. Zamáváním jsme je nejméně pro dnešek ztratili z dohledu (a taky, naštěstí, z doslechu). Náš výstup byl o několik zastávek dál a cesta na základnu pouhých, tuším, šest kilometříků (na rozdíl od čísla K+D+P, které se blížilo ke třiceti). Cestou Koště s Pejťou naučili Rysy (Jindra, Ondra, Pavel, Martin, Tomáš), co je zkratka a jak se správně tuneluje. Dokonce i to, že i když se podle mapy snažíte jít sebepřesněji, mapa vás nemusí mít ráda a červená není tam, kde má být a naopak. Doufám, že z tohoto všeho vyplynulo, že tato skupina došla nepředpokládaně za tmy a speciální cestou – stráň-trní-kopřivy-stráň-světýlka-kopřivy. 3
Večer jsme si ještě zahráli několik drobných pohybovek a pověděli si pověst o místním duchovi, co střeží poklad a libuje si v klasické hudbě. Rysové se ovšem nenechali vystrašit nadlouho a jejich noční zábava se rozběhla. Ale po několika hodinách přiběhli, že slyšeli píšťalu, našli svíčky a nějaký papír. Páteční ráno nás probralo svou mrazivostí, rozcvičkou, snídaní, čištěním zoubků a odchodem podle mapy, kterou si v noci zapomněl duch u svíček. Dokymáceli jsme se na vrchol, kde byl jen nepříliš vtipný vzkaz o naší hlouposti, tak jsme si aspoň zahráli Boj o šátky a Najdi cestu dolů tak, abychom nešli stejně. Povedlo se, i když hledání vedlo občas dost křovím a taky přes potůčky a elektrické ohradníky. Naštěstí nejsme žádné slečinky a trocha překážek nás nerozhází. Zajímavé bylo občasné rozhodování „obejdeme to nebo to krosnem?“. Většinou jsme „krosili“ na přání mladších. Jen jednou to bylo rozhodnuto dospělým doprovodem, když cesta pro obejití vedla přes obsazené pastviny. Představa, jak nějaký dobrák některou z krav rozdovádí a ona se rozhodne vyzkoušet, jestli je rychlejší ona nebo my… Asi by vyhrála a taky je silnější a má takový ty špičatý věci. Takže to radši ne. Na základně jsme si přečetli další pokus o vtip od ducha – poklad opět nenalezen. Odpoledne jsme ještě zkoušeli, co se dalo, třeba pokořit lanovou lávku, lanovou houpačku (někteří rozbíjení kladívkem, co jim přišlo pod ruku – VRRR!!!) apod. Večer přišla úderná skupina II (zápis z jejich cesty následuje za tímto zápisem) a lívance a bitky ve srubu o to, jestli král jsou Rysové nebo Káňata. V dalších dopoledních hodinách (už sobotních) se dostavil Lochness s Pájou (autem, lenoši) a Lovci pokladů hledali místo, kde se duch údajně ukrývá. Objevili malý sklípek zamořený pavučinami, harampádím a s peněženkou. Vypadá to, že hypotéza o tom, že modře napsané věty jsou pravdivé a černé nikoliv, se potvrdila. Další program se řídil nitkami Káňat (příprava programu i jeho provedení). Zmákli to statečně. Celý blok završily SUMO souboje (některé velmi kuriózní), Tarzanovo lano a prolézací pavučina a speciální mise do vesnic s krycím názvem (ve významu „obkresli si svou espézetku“). Večerní řádění bylo cíleně přesunuto do krojů a k ohni. Proběhlo zde několik vtipných her a hříček (např. poznat kolik prsty ti poklepali na záda) za Pejti moderování, zakončených hřejivým slovem a předáváním výročních (krásných) nášivek (připomínáme: patří opravdu na klopu pravé kapsy). Byly naposledy objeveny známky duchovy přítomnosti – opět ta teskná melodie a děsivé výkřiky. Brrr. Neměnné bývá i to, že každá akce končí a tato skutečnost je doprovázena balením, úklidem a odjezdem. Nebylo tomu jinak ani zde, v jednadvacátém roku života našeho oddílu. Je to ohromně populární činnost, na kterou by si mnoho jedinců rádo najalo kaskadéry (oni udělají binec a kaskadéři uklidí). Začalo pršet (ne silně, ale šedivě vytrvale), mnoho předmětů již nenašlo svého majitele (Rysové si pravděpodobně místo toho vyzvedli ve sklepení dar od ducha) a od nádraží nás dělilo několik kilometrů (které jsme ve výsledku zvládli překvapivě, ale opravdu překvapivě rychle). 4
Nezbývá než dodat, že jsme si rozdali pamětní kartičky, nastoupili do vlaku, z něj do autobusu a pak zase do vlaku (vtipná to výluka…) a v Plzni udali rodičům všechny účastníky. Poznámka:
Trochu nevěřícně jsme koukali na to, jak někdo z nejmladších přes naše opakované upozornění s chutí zmlátí každou kytičku, kterou potká. Dodnes jsme to nepochopili a rozhodně to nebudeme trpět. A pevně doufáme, že nám rodiče svým aktivním působením pomohou. Nechceme jmenovat, ale určitě se ví, o koho jde. Naším úkolem je tvořit a chránit, ne ničit!
A jak se vedlo úderné skupině II, tj. Pepíkovi, Darzí a Káňatům? O tom se dozvíte v zápise, který spáchal Míla (a Pepík ho trochu okomentoval). Měli jsme jet ve čtvrtek do Pístova, kde se měla konat akce k 20-ti letům oddílu. To jsme sice jeli, ale my (Káňata) jsme vystoupili ve Svojšíně, odkud jsme měli jít do Pístova. Hned po vylezení z vlaku a zorientování jsme se zeptali, kudy do Pístova (teda Petr to hned opravil na Ošelín). Nějaký pán nám řekl, že máme projít pod viaduktem, který jsme nemohli najít, načež nás Darzí upozornila na viadukt, který byl od nás nalevo tak asi 10 metrů.Tak jsme se vydali cestou necestou, asi jsme šli blbě a po několikaminutovém bloudění jsme se dostali na Svojšínskou náves, kde Petr nebo kdo řekl, že pes s ocasem je jedlej. V 16.49 jsme překročili hranici Svojšína. A tak jsme šli, cestou jsme ztráceli vzadu Marka. Většina lidí říkala: „Šáhneme si na dno, půjdem celou noc.“, ale jakmile na cestu přestalo být vidět, siláckých řečí ubývalo a ubývalo. A pak v 21.30 někdo řekl: „Nepůjdem už spát???“ Nutno podotknout, že tato věta zazněla, když jsme se zastavili někde na cestě mezi loužemi, abychom si odpočinuli, a dotyčný se chtěl na této cestě vyspat. Na jeho obranu je třeba si uvědomit, že všichni měli tou dobou v nohách asi 14 km. Pepík proto vytáhnul mapu a společně s ostatními zjistil, že asi necelý kilometr dále po cestě je les, kde se všichni mohou vyspat. A tak jsme vyrazili a asi po 30 minutách se konečně, znaveni, utábořili. Vstali jsme v 6:45 a uvařili si párky a polívku. Vydali jsme se na cestu, ale asi tak po půl hodině jsme ztratili zelenou a použili zkratku, která nás překvapila cedulí Svojšín: 13 – jo, dobrý, 12 - cože, 11 – hm, jdeme špatně. Jelikož nám docházela voda, tak jsme se vydali do vesnice Olbramov, kde jsme si nějakou vodu vyžebrali, ale potom co se nestalo. Potkali jsme bývalého člena oddílu Luboše, který bydlel kousek odsud, řekl nám, ať jdeme na Stan. Ale on se k nám cestou přidal s dvoukolákem, na který většina Káňat (4 z 5) dala své krosny a jeli do Malé vísky (nebo jak se to jmenovalo) a tam nás Luboš pozval domů. Bylo tam mnoho zajímavých věcí. Prošlé bonbony, skákadlo a jeho náklaďák bez baterky. Poté, co jsme měli vyrazit, tak si potřeboval zavolat a s mobilem odešel někam pryč, Marek ho šel hledat, Petr šel hledat Marka a pak přišli všichni 3. Luboš nám říkal něco o oblasti a u takového kříže nás opustil. Tak jsme šli dál do Stanu, pak po zelený a došli jsme k lavičkám, kde byla větší pauza. Petr nám četl povídky z Trnky brnky. Už jen 10 km. Po 5 kilometrech jsme došli do vesnice Michalovy Hory, kde už to byl jen kousek. Tam jsme zase pauzovali. Posledních 5 kilometrů jsme šli většinou v lese. Výjimkou byl asi jenom Pístov. Ještě bylo pár pauz a kolem 18.30 jsme byli ve srubové základně. A měli jsme toho docela dost. Pepík se rozloučil a vyrazil pěšky do Mariánek (cca 9 km po silnici) na vlak, protože se mu druhý den vdávala sestřenka, a on na svatbě prostě chybět nemohl. Poznámka:
Podle původního plánu měla cesta Ošelín – Pístov měřit asi 23 km. Protože Káňata měla ve vlaku plno energie, Pepík s Darzí coby doprovod se rozhodl vystoupit už ve Svojšíně, tj. o 8 km (po značce) dřív. Pak přišla nějaká ta zakufrování a závěrečný oblouček a příchod k Pístovu z druhé strany a z plánovaných 23 km bylo minimálně (přesně se to určit nedá, ale míň to nebylo) 37 km. Slušný výkon i pro zvyklé.
5
Knappák
7. dne měsíce padajícího listí, zapsal Milan V sobotu 7.10. nastal další, už moctý, ročník Memoriálu Jožky Knappa. Tentokrát ho na pláži Boleváku a v jejím okolí pořádalo vodácké středisko Omaha se skromnou asistencí našeho střediska Limba. Pro ty, kdo neví, co je Knappák, tak zpravodajský závod pětičlenných hlídek. První člen má 2 minuty na zapamatování 24 předmětů (vlčata a světlušky 16), druhý člen je odvysílá semaforem přes rybník (použít morseovku je závodní sebevražda a vysílačky nejsou povoleny), třetí přijímá, čtvrtý se zachycenou zprávou 5 kg zátěží (vlčata a světlušky 3 kg) běží nějaké ty stovky metrů a poslední jede do cíle na kole. V kategoriích vlčat a světlušek se místo vysílání a příjmu používá jednoduchá šifra. A kdo z našich se tedy zúčastnil? Jako soutěžící bohužel nikdo (a to jsme ještě před 2 roky získali putovní plaketu a před 6 roky jsme ji málem získali navždy). A jinak? Méďa coby hlavní rozhodčí, Koště doplňkový uzlovač, Lochness jako organizátor běhací doplňkovky, Pepík jako zdravotník a počítačový radil, Milan jako fotoaparátový poflakovač. Ze střediska dále ještě Liman (tak různě), Digi (obdoba Milanovo funkce), Přeslička (stravovací důstojník), Bína, Uzlinka, Markýza (všechny tři u Lochnesse), Angela a Bazz (oba na srážení trojnožky) a na chvilku Vlnka a Katka. A pro pořádek – kdo letos získal putovní plakety? Vlčata Skauti Rangers Staroušci Zajímavost:
57. Zelená střela (2 hlídky) 23. Severka (5 hlídek) 23. Severka (7 hlídek) 29. Hiawatha (5 hlídek)
Světlušky Skautky Roveři
58. Sluneční údolí (5 hlídek) 93. Delfíni (4 hlídky) 29. Hiawatha (1 hlídka !!!)
Zatímco rangers a staroušci ze Severky a staroušci kombinované hlídky Žluté střelky a Vlaštovky donesli správně všechny předměty, skauti ze Šedé střely nedonesli jediný předmět správně!!! – to se snad ještě nikdy nestalo a vypadá to divně až podezřele.
Podzimní brigáda
8. dne měsíce padajícího listí, zapsal Milan Přišel podzim a s ním Edity dotaz, jestli jí nezasadíme nějaké ty habry (asi tak 50) a nepročistíme zahradu. Ze staré známosti (a taky pro peníze, které ale stejně skončí při splácení klubovny v cizích kapsách) jsme kývli. Vzhledem k počtu 9ti pracujících (Koště, Darzí, Pája, Míla, Petr, Marek, Pepík, Lochness, Milan) jsme se v neděli 8.10. naložili do dvou aut a po deváté byli na místě. Kromě zmíněných habrů došlo na stěhování psího kotce (prima rozcvička na úvod), nějakých těch polen, opečovávání růží a dalších keřů, vypletí záhonů, nacpání se polévkou a kuřaty (mňam), obdivování, jak pán domu umí hezky jezdit na traktůrku a rozhazovat nám sekanou trávu po celé zahradě, lump jeden, a další drobnosti. Snaživost různých lidí byla různá, ale vcelku se pracovalo v pohodě. Přiblížila se konečná, my se naskládali opět do aut, někteří jistě s úlevou, a s obvyklou automobilní zastávkou v senecké cukrárně (je přece třeba si zkazit žaludky) dorazili do Plzně a domů. Tak zase na jaře? 6
Poznámky: - Víte, jak Marek chodí na brigádu? V době, kdy je sraz v Doubravce, je právě doma poté, co si „ještě na chvíli položil hlavu“. A tak jsme si pro něj museli dojet. - Dokonce už i Petr a Marek mají zápis v pomyslné knize práce a brigád. Kdypak ty, Waldo? Už jsi asi jediný, který zarputile odolává.
Setkání bývalých členů oddílu 14. dne měsíce padajícího listí, zapsal Milan
Oddílu je již plných 20 let a někteří z bývalých členů soudili, že by bylo zajímavé se potkat. Je pravda, že počet členů oddílu se za ta léta pohybuje mezi 200 – 300, někteří byli nevýrazní a někteří nezapomenutelní, na některé máme kontakt a na některé ne, sezvat lidi nebylo úplně jednoduché, někteří ještě na poslední chvíli museli odříct, ale nakonec se dvacítka pozůstalých (plus několik partnerů a dětí a jeden pes) sešla v sobotu 14.10. u Edity v České Bříze (tam, co chodíme brigádničit). Jen pro pořádek, ze současných „starých“ členů oddílu všichni (tj. Mirka, Pepík, Lochness a Milan). A z těch nesoučasných: spoluzakladatelka Edita (kdysi Ulrichová), Hurvínek (neboli Vašek Svoboda), Honzík (kdysi Jana Lehneisová), Džůlie (asi stále Markéta Steidlová), Jirka Steinbach, Pinďa (alias Jarda Hlůžek), Nancy (kdysi Petra Schmidtová) a její sestra Vendula, Peggy (kdysi Markéta Beranová), Pepa Máca, David (Lexa), Jitka Ježků, Lendule (kdysi Uldrichová), Boža (Ulrych), Lucka Zimanzlů a Danuška (kdysi Křiváčků). Program nebyl nijak závazně organizován, a tak se volně konverzovalo venku na sluníčku (prostě si musíte umět objednat počasí) a pak uvnitř (teda, někteří zmrzlíci uvnitř už od začátku – viď, Pepíku a spol.?). Do toho se prohlížely z klubovny dovezené staré kroniky (s občasným překvapením, jak jsme tenkrát vypadali/y) a obě řady oddílového časopisu Šaginapi, cpali jsme se šunkou a klobásami (ať už z grilu nebo jen tak), pili většinou nealko (díky nedaleko zaparkovaným plechovým miláčkům). Ale hlavně se povídalo a povídalo a povídalo … Aby ne, když někteří z nás se léta neviděli. Celkem to bylo vydařené setkání a je jen škoda, že se nemohli zúčastnit ještě někteří další bývalí Zálesáci a Zálesačky (třeba Princezna nebo Karin, která se rozhodla 1.10. stát podruhé matkou). Výrok k zapamatování (autorka Lendule): Ze základky si toho nepamatuji tolik jako ze Zálesáka (když se přiznala, že uzly a morseovku ještě zvládne, ale s trojčlenkou už má problémy).
Minivýprava Lovců pokladů aneb Nemoci řádí 21. dne měsíce padajícího listí, zapsal Koště
Skupině lovců pokladů, Lovci s.r.o., přišel na úterní schůzce dopis od jistého starožitníka, který potřeboval najít středověký poklad. Měl prý poměrně věrohodné zprávy o tom, že poklad se nalézá někde v blízkém okolí zříceniny hradu Věžka, nedaleko Plzně. Sám ovšem momentálně nemá čas jít poklad hledat, a tak se obrátil na profesionální firmu. Vyrazit se muselo co nejdřív, jelikož není jisté, zda o pokladu nemůže vědět ještě někdo jiný. Nakonec jsme se domluvili na nejbližší volné sobotě, 21. října (letos). 7
Bohužel, dva spolumajitelé firmy Lovci s.r.o. onemocněli, takže se na výpravu vydali jen zbylí tři – Pavel, Tomášek a Šéfik (Jindra). Sraz byl už v 7:10, ale protože se plán výpravy trochu přeorganizoval, měli jsme dost času jít ještě do klubovny a zahrát si foukandu. Tam jsme stihli jednu hru a pak vyrazili na třicítku - bus. Tu řidič vytopil pro jistotu tak, až se tam nedalo vydržet. Zmrznout v ní skutečně nešlo. Navíc si Šéfik začal cestou stěžovat, že je mu z toho autobusu nějak špatně od žaludku. Ještěže ho maminka pořádně vybavila a měl po ruce igelitový pytlík... Krátce po tomhle malém povyražení jsme v Mohylovce nabrali Milana a po chvíli vystoupili z třicítky na Bílé Hoře železniční zastávka. Odtud nám měla jet dál osmadvacítka na samotnou Bílou Horu. Jindra ale zjistil, že je mu pořád mizerně, a tak se s ním Milan vrátil domů, protože nemělo cenu ho trápit na dlouhé a náročné cestě, které měla následovat. My ostatní (Pavel, Tom a Koště) jsme úspěšně dorazili na Bílou Horu a odtud se po žluté vydali na Věžku. Cestou průběžně probíhala hra na Dub a vyprávěli jsme si různé napínavé příběhy. Šlo se po naučné stezce Františka Malocha, s krásným výhledem na Berounku. Pak začalo trochu pršet, takže jsme se po chvíli radši vyšplhali na posed a tam posvačili. Při další pauze jsme si ještě hodili frisbee (létající talíř) a taky zahráli rychlou šiškovku. Před cílem jsme to (někteří, Koště to vzal radši po cestě) zdárně krosli na Věžku, pokochali se výhledem a jen tak mimochodem našli poklad. Vypadal nějak divně, takže není jisté, jestli to byl ten správný, ale poklad to každopádně je. Ještě se uvidí, co na to řekne starožitník. Dál jsme se vydali směr Chrást. Sešli z Věžky, vyšplhali na další kopec a tam Tomášek zjistil, že nemá batoh. Ten naštěstí zůstal pod cedulí na vrcholu Věžky, takže jsme se pro něj pěkně prošli. Pak jsme vyzkoušeli vrtulky z klubovny. Pořádala se soutěž, komu doletí dál a komu výš. Jediný problém byl, že k vrtulkám nebyly tyčky, a tak jsme si je museli sami vyrobit. A potom už jen rychle po modré do Chrástu, aby nám to neujelo. Po cestě jsme si ještě zahráli na schovku, a i tak nám na nádraží ještě zbylo trochu času. Pavel s Tomáškem totiž ukázali, že když chtějí, tak umí chodit docela rychle. Tak jsme si na nádraží zahráli ještě na černé a bílé, ale s dvacetikorunou (takže vlastně na lva a koně). Pak už přijela lokálka do Plzně, která nás všechny tři úspěšně odvezla domů. Poznámka:
Kdo ještě neznáte Lovce pokladů, nezoufejte. Stačí nahlédnout na internet na adresu http://lovci.borec.cz/ a tam se vše dozvíte.
Geocaching
4. dne měsíce bláznů, zapsal Marek alias Mrtvočich, redakčně upravováno jen minimálně, tak si užijte Aby bylo jasno, v sobotu (4.11.) jsme se my (Darzí, Prateta neboli Petr, Mrtvočich – pozn.: ostatní Káňata nějak nemohla) sešli kolem devátý na konečný čtyřky, abychom začali naši geocachingovou (hmmmmmmmm) kariéru („Geocaching [geokešing] je hra na pomezí sportu a turistiky, která spočívá v použití navigačního systému GPS při hledání skrytého objektu zvaného cache, o němž jsou známy jen jeho geografické souřadnice. Při hledání se používají běžné turistické přijímače GPS. Člověk, zabývající se geocachingem, bývá označován slovem geocacher. Cache bývá nějaká vodovzdorná, většinou plastová schránka, kanystr, apod. Zakladatel cache po jejím umístění zveřejní její souřadnice na internetu. Schránka by měla být dostatečně veliká, aby se do ní vešel deník, do něhož se zapisují její nálezci. Bývá zvykem umísťovat do cache také nějaké „dárky pro objevitele“. Nálezce cache si smí dárek ponechat, ale měl by místo něj vložit něco vlastního pro další účastníky hry.“). První místo, kam nás odtáhla vytuněná jEdnAdVAcítKa, byly Litice (taková malá vesnička za Plzní)… (Eště bych chtěl zmínit, že Zradí ((Darzí)) sehnala ňákou gPsKu, prej vod nějakého kámoše skauta a je to model nějakej eTrex Legend). Tak sme tam přijeli. Tak sme to vyťukali do toho GPS 8
přístroje. .. …. ??!! Pan eTrex nás mile překvapil, že souřadnice naši cache jsou cca 268 km od našeho stanoviště. Tak sme to tam dali znova, už to ukazovalo jenom asi 250 m a TO TEDA BYLA SAFRA ZÁMINKA, ABYCHOM TU ZATRACENOU CACHEKU NAŠLI, TO VÁM TEDA POVÍDÁM !!!!! (První souřadnice sme do GPSky špatně naťukali, proto to ukazovalo takovou dálku.) Tak sme šli. Z kopce. A pak sme zabočili doprava na ňákej hrad se stejnojmenným názvem Litice. Byla celkem kosa a nám nebylo teplo. Byla nám zima. Hmm. Došli sme na souřadnice, který nám řekl ten modrej přístroj, no a začali sme hledat asi po 16 sekundách, 125 tisícinách a 158584 miliontinách sekundy to Mrtvočich našel. Mno. Byla to taková modrá krabka zahrabaná v takový díře, v ní byl Logbook. Takovej notýsek, kam se každej človíčililínek, kterej najde cacheku, podepíšišíše, aby to mělo nějakej řádík. Tužka nás zapsala a vyměnili sme dinosaura za klapky na votchi (abyste byli ve obraze, takový ty z letadla). Mno a bylo necelejch 10:00. Docela nás to chytlo, a tak sme nechtěli vyhodit celej den a rozhodli jsme se, že půjdem hledat ještě nějaké další. Pak Mrtvočich řikal něco vo tom, že ten autobus, kterym sme přijeli, jede na konečnou, která je asi kilák vod tý naší, kde sme vystupovali, no a že pak tam chvíli čeká, pak se obrací a jede zase do Plzně. No jo, ale kdo by Mrtvočichovi taky věřil, takže sme tam přišli a zjistili sme, že nám to před 5ti minutama ujelo… Řekli sme, že na tý zastávce nebudem čekat půl hodiny a kus sme šli pěšky na další zastávku. Zapařili sme něco na founech a málem nás zajela 21ednička. Přišli sme k Mrtvočichovi domů a vytiskli sme si eště ňáký cacheky (Hl. n. a Plzeňské sady a Kolárovku). Vydali sme se na to nádraží a hledali sme to a nenašli, tak sme to vzdali (po prozkoumání v teple domova sme zjistili, že je to na mostě nad nádražím, no, to je jedno). Sme vyrazili na ty sady, to bylo trochu těžší, páč sme souřadnice vypočítávali např. počet jmen na Měšťanské besedě udával jednu souřadnici apod., todle sme teda museli celý přepočítávat a nakonec sme to našli… Poznámka:
Kdybyste nechápali použitou češtinu, s důvěrou se obraťte na Mrtvočicha. Pokud zrovna bude mít pauzu ve svém „rozletu“, třeba vám to zvládne vysvětlit.
Jdeme na Buben
11. dne měsíce bláznů, zapsal Milan Na svatého Martina (11.11.) měl sice přijet bílý kůň a zalehnout nám celý dvůr, ale místo toho vyrazily naše světlušky (Lucka, Karol, Klára, Áďa) a vlčata (Jindra, Ondra, Martin, Tomáš – Pavel to právě nějak zdravotně nezvládal), za doprovodu Pejti, Koštěte a Milana na zříceninu Buben. Protože kdosi u Českých drah rozhodl, že osobní vlak v osm ráno nemusí jezdit celý rok, sešli jsme se v půl osmé v klubovně. Během příštích necelých tří hodin jsme v klubovně vystřihovali a nalepovali dvoubarevné papírové stromečky, hráli foukandu a vandrovníky, soutěžili kluci x holky v základních uzlech (katastrofa je slabé slovo) venku pak se různě přetahovali lanem nebo třeba hráli s frisbee (létajícím talířem). Před půl jedenáctou jsme vyrazili k trolejbusu a dál na nádraží. Hupli jsme do vlaku a za chvilku už vystupovali v Kozolupech. Tady došlo k rozdělení na 2 týmy (Lucka, Ondra, Tomáš, Karol; Jindra, Martin, Klára, Áďa), které dostaly mapy a dalších x minut zápasili s tím, aby zjistili, kudy tedy dál. Nakonec se to podařilo, a tak jsme vyrazili přes vnitřek Kozolup do Bdeněvse a pak už konečně mimo civilizaci. Občas jsme tápali, tu a tam někdo dělal průzkum na zelném poli (bylo tam plno opuštěných hlávek, asi se zemědělcům nechtělo sklízet, Lucka si dokonce jednu dovezla až domů), ale směr byl naštěstí správný. Před přiblížením k prvním chatám jsme v týmech skládali z kamenů 9
co nejdelší čáru (Jindra vymyslel ke konci fígl – proč dávat jeden vedle druhého, když může nahrnout štěrk, což jsou taky kameny a taky v doteku, přesto jeho tým o kousek prohrál), na hřišti osady Čertovka pak jsme hráli několik moc kol „veverek“ (máte za opaskem šátkový ocásek, který se vám ostatní snaží ukrást – a vy jim jejich). Vzhledem k tomu, že byla docela zima (zvláště Kláře, ale v podstatě všem, kteří tak vyhlíželi, kde že už je ten Buben, kde budeme dělat ohýnek), trochu jsme přišlápli. I tak nám Buben asi někdo neustále odstrkoval dál a dál. Ale proti našim trénovaným krokům neměl šanci, dostihli jsme ho a Buben byl náš. Vzhledem k tomu, že začalo poprchávat (spíš mírně pršet), rozhodli jsme se, že ohýnek zapálíme ve „sklepení“. Díky tomu všichni možná ještě dnes máme uzenou vůni. Rozdělávání ohně byl tradičně trochu smutný problém, ale rozhořel se, a tak se někdo mohl ohřát, někdo opéct buřta. Po doohnění hráli všichni pod vedením organizátorky Lucky venku (kde, samozřejmě, hned po rozhoření ohně přestalo pršet) na Vrahy. Než se začalo šeřit, ještě si oba týmy zahráli na „hlava honí ocas“, „dostaň se do kruhu“ apod. Pak už jsme usoudili, že jestli chceme trefit na nádraží, musíme vyrazit. Vyrazili jsme. Sice těžko říct, proč přes řeku (asi někdo chtěl jít domů 18 km pěšky), ale … Nakonec jsme usoudili, že ty 2 km do Plešnice na vlak budou přece jen lepší. I tady bych si dovolil o těch 2 km dost zapochybovat a systém značení přes obec Plešnice (zvlášť za skoro tmy) taky nic moc. Přesto jsme s jedním malým doptáním byli na nádraží včas (asi 5 minut před vlakem). Zhruba 20 minut cesty vlakem uteklo jako nic a už jsme se na plzeňském nádraží dozvídali, kdo kolik ukořistil bodů, křičeli družinové pokřiky, rozebrali si upomínkové kartičky a … a pak už hurá domů. Bílý kůň nám tedy žádný dvůr nezalehl, ale i tak jsme vymrzli až až (naštěstí ne tolik, aby někdo onemocněl). A ještě body: Lucka 23, Karol 14, Áďa 12, Ondra 5,5, Martin 2, Jindra 1, Klára 0, Tomáš –2 (jo, to je tím, že body lze nejen získat za snahu, ale i ztratit za nesnahu, za ty méně skautské věci a taky za „sklerózu“ apod.) Na závěr jedna malá poznámka: Věřili byste, že holky, které jsou v oddíle necelé 2 měsíce, to v uzlování klukům natřely tak strašně jednoznačně, až se i sluníčko stydělo, že by se na to mělo koukat? Určitě proto bylo zataženo.
Jubilejní 11. Mostecké botičky 2006 alityshow Ztroskotanec tentokrát jako skvělá re ea 16.–19. dne měsíce bláznů, zapsal Koště
Právě jedeme vlakem z Mostu a vymýšlíme, co sem napíšeme. A taky máme spoustu razítek. Na rukou, na břiše i na čele. Zkrátka na památku. Než jsme vyrazili na cestu domů, bylo konečné vyhodnocení. Jelikož Zálesák jsme zkrátka my, obsadily naše skupiny hned 2., 3. a 4. místo (z osmi týmů). Takže jsme se právě shodli, že jsme fakt dobrý. Před vyhodnocením a společným zdlábnutím dortu pro vítěze se tak akorát vstávalo. Ještě ten samý den (dneska, v neděli, dost pozdě večer / sakra brzo ráno), se taky šlo spát. K tomu hrála Koblihovo kytara a likvidovaly se železné zásoby sekaný. Během toho dokonce vznikla nová píseň opěvující ten lahodný a stále neubývající pokrm (jako že sekanou). 10
C
G
C
Vyprávím vám pohádku o malinkém prasátku F
C
G
C
nasekaném na kousky a vloženém do housky. Zazpívám vám písničku o velikým koníčku nasekaném na kousky a vloženém do housky... Povídám vám baladu o vládě a o hradu nasekaném na kousky a vloženém do housky. Steve Wonder jede sem, jede se svým mopedem, nasekám ho na kousky a vložím ho do housky... Pokukuju po pizze udělané z opice, nasekám jí na kousky a vložím jí do housky.
Jen Pejťa neochutnala, protože se předtím přejedla okurek. Mrtvočich tvrdí, že spolknul 2 Marky (tedy vlastně jednu dvoumarkovku), a to když byl ještě malej. Taky se hrál BANG! a sfriendili jsme se s Koblihou a dalšíma humanama (pro bližší vysvětlení askněte Mrtvočicha, ICQ: 218 000 086, GSM: 603 292 541). Tak ta kráva, naproti na zahradě, co vypadá jako strom, je vlastně kůň. Předtím jsme seděli v čajovně, koukali na Cars (Auta) s titulkami, zkoušeli rukodělky a jedli žížaly. Než se to všechno stalo, přišli jsme úspěšně zpět z ostrovu, kde sídlili kameramani. Po našem útoku už ale neměli, na co by nás mohli natočit, protože kazety s kompromitujícími materiály (kamery byly i na WC), jsme jim pro jistotu zabavili. Předtím byl oběd z ryb nachytaných do zbylých pastí a první várka sekané. Ale aby jsme se k ní vůbec dostali, bylo třeba vytorpédovat pirátskou ponorku. Já ten čaj neměl pít, teď jsem úplně mrtvej (a Mrtvočich je zas nějak moc živej). Na ten ostrov vedla cesta člunem přes ostrůvek s dřevěným slonem, bývalé sídlo KSČ, křižovatku u Luny a pár úkolů. Taky jsme pomáhali airsofťákům a kochali se Mosteckými architektonickými památkami, z dob nedávno minulých. Předtím jsme si museli najít člun, kterým se na ostrovy jelo. Před tím byla už jen snídaně, rozcvička s nesmrtelným Elvisem a probuzení. Tomu předcházela jediná noc, kdy jsme víceméně spali. Fakt to nezkoušejte, dát dvě a půl konvice čaje a pak přes noc jíst sekanou. Vůbec jsem se nevyspal a teď mam mít za tři hodiny nácviky na maturák. Večer, než se šlo spát (v pátek večer), proběhla první kmenová rada. Domorodci nám předvedli, jak krásně umí bubnovat, plivat oheň a pálit louče, které být spáleny původně neměly. Jako tou dobou nejlepší se ukázal kmen Trosky. Před radou (možná že spíš po radě..) jsme si zahráli na mravence v marmeládě a na želvičky z pláže. Obě hry jsou takové klidné a na večer jako dělané. Aby téma mravenců zůstalo, hráli jsme si na mravence už předtím venku. To jsme si do mraveniště nosili zásoby na zimu a chytali nás takoví kanárci a jeden Vlk, co mravence neměli zrovna v lásce. Ten čaj se jmenoval Maté a údajně by po něm člověk neměl usnout. Jen nevím, kolik se ho má normálně vypít. A taky se nikde nepíše, jestli se může kombinovat s dalšíma třema druhama čajů. Tomu předcházel běh do vrchu a bezva guláš ve škole, kde se spalo. Jenže aby člověk (popřípadě jiný účastník soutěže) mohl dostat svůj příděl jídla, musel s sebou mít stravenku. To se leckdy ukázalo jako poměrně velký problém, protože některé stravenky už moc jako stravenky nevypadaly. Před gulášem si musel každý účastník postavit přístřešek z palmových listů a s kamennými základy. Snad jediný problém byla okna. Sklo se totiž dalo vyrobit pouze v sopce, která jednou za čas vybuchla a bylo na něj potřeba vědro s pískem a vědro se sladkou vodou. No, zkrátka jsme se docela prošli. Paštika právě dostala 360° a ještě pořád žije. Tak už ne. Alespoň, že si budem dobře rozumět s těma, co právě nastoupili. Takže na začátku byla snídaně (bašta a ještě zbylo na přidání - bezva akce). Noc před ní jsme toho zrovna moc nenaspali, protože kolem bylo neskutečně živo. Holt nejen Rysové jsou k neutahání. Večerní bouře dokonce přešla tak daleko, že se Darzí s Mrtvočichem odstěhovali na chodbu. Jen někteří odolní jedinci byli schopní i v neutuchajícím večerním (a následně i nočním) řádění usnout. Tady to ale organizátoři trochu nezvládli a v době, kdy už se i ti neúnavnější jedinci začali ukládat ke spánku (ko11
lem 2:00), udělali noční hru. Museli jsme tedy ven, kde bylo naším cílem se beze slov rozdělit do budoucích kmenů. Byla to opravdu dlouhá noc. Teda já bych spal, to je hrozný. Už ani ty integrály mě nebaví, a to je co říct... I když Pejťa se taky učí tu zdravovědu tak, že spíš než aby si jí četla, tak se na ní pokouší usnout. A dokonce Mrtvočich už asi dvě minuty nic neřek. Je tu někde lékař? Večer, ještě než byla oficiální večerka (kterou stejnak nikdo nedodržoval), jsme si zahráli seznamovací Bingo a Molekuly. Tomu předcházel už jen casting. Ten byl opravdu náročný, ale i přes drobné potíže s plaváním na trenažéru, čtením odborných textů jsme jím všichni úspěšně prošli. Je pravda, že to byly opravdu nervy, aby nás neposlali rovnou domů. A před tím jsme přijeli do Mostu, učili se ve vlaku angličtinu a pili Pejti brčkem nějakej mulťák či co. Na nádraží v Plzni jsme ještě zvládli potkat Potkany a Milana. No a to by mohlo bejt asi tak všechno. Pokud to někdo nepochopil, tak je to psáno odzadu, ale ne pozpátku. Čaji zdar a sekané zvlášť. Poznámky: - Pokud jste to nepoznali, tak Aneta, Marek, Darzí, Pejťa a Koště byli 16.-19.11. na víkendové akci v Mostě. - Případné stížnosti na srozumitelnost textu pro ty, kteří na akci nebyli, ale rádi by se o ní byli něco dozvěděli, směřujte na Koště a jeho tým.
Uzlovací závod
25. dne měsíce bláznů, zapsal Milan Šestý ročník střediskem pořádaného uzlovacího závodu proběhl v sobotu 25.11.2006 výjimečně ne na Senečáku (nějak se nepodařilo prostor zajistit), ale na hostování v úžasné klubovně 93. oddílu Delfíni v Liliové ulici. Proti předchozím ročníkům se přihlásilo o dost méně lidí (což bylo problémem např. i na Knappáku), jen 29 z celkem 7 oddílů (12. odd. Modrý útes, 15. odd. Žlutý útes, 29. odd. Hiawatha, 70. odd. Zálesák, 74. odd. Šipka, 91. odd. Kotva a 93. odd. Delfíni). Družstva dokonce jen 3 (když např. putovní pohár obhajující tým Šipky vymřel na horečku a blinkání až ráno v den závodu a dvojnásobní vítězové z let předchozích, Delfíni, na nemoci a přechod zkušených uzlařů do roverů taky dojeli). Z našeho střediska se zúčastnily mezi soutěžícími v kategorii světlušek a vlčat Lucka ze Zálesáka (absolutní nováček, řešící, jestli všechny ty uzly vlastně umí), ve skautkách a skautech Uzlinka a Drobek/Evka (Digiho sestra) ze Šipky a v kategorii R+R Darzí ze Zálesáka (už přestárlá loňská vítězka kategorie skautek a skautů). Vedle nich ještě organizátorský tým Vlnka, Lochness, Pepík, Pája, Koště, Mirka, Digi, Milan a Liman. A, samozřejmě, šéfdelfín Bobr a pár dalších „domácích“ jedinců, kteří nám laskavě poskytli zázemí. V deset hodin nástupem vypukl závod (obvyklé disciplíny: 6 uzlů na 6 lancích, 6 uzlů na 1 lanku, 6 uzlů poslepu, 6 uzlů za zády, zkracovačka na volném laně a ambulák+škoťák+loďák jednou rukou). Některé výkony byly úžasné, např. když Skřítek nestále cukala u vázání jednou rukou tou druhou, až jí rozhodčí skoro musel držet, případně vynervenost některých soutěžících, kteří po několika neúspěšných pokusech znervózněli tak, že uzel, který normálně umějí, už nezavázali. No, stane se. Kdo právě neuzloval v hlavní soutěži nebo v ní už douzloval, mohl jít do vedlejší klubovny na doplňkové disciplíny (ambulák ve dvojici, 10 oček na lanku, turbánek a spojení saturny s lankem). Vše poměrně slušně odsýpalo, a tak bylo v poledne douzlováno a po půl jedné už se vyhlašovalo, rozdávaly ceny (knížky Nejužitečnější uzly, Vázání uzlů, Uzlování-rádce a Uzel pro štěstí; pro týmy pak vařič, buzola a podpalovač-křesadlo), upomínkové kartičky, diplomy a poháry, zakřičelo soutěžícím zdar a šlo se domů. Letos se uzlovalo snáze než jindy, protože nám celkem teplotně přálo počasí a navíc byly klubovny krásně vytopené. Jen asi by to chtělo příští rok na uzlování jednou rukou použít měkčí lanka. S těmi letošními někteří dost zápasili. Mimochodem, Lucka, která je v oddíle měsíc a půl, zvládla bezpečně všechny požadované uzly a disciplíny (což se nedalo říct o všech soutěžících ani v kategorii skautů a skautek). Škoda, že se to nedá u nás spolehlivě očekávat i od leckoho staršího, ať už věkem nebo služebně. 12
A teď už výsledky (součtové časy ze všech disciplín jsou v minutách:vteřinách): Světlušky a vlčata (7 soutěžících) 1. Čiči 29. Hiawatha 2. Lucka 70. Zálesák 3. Mat 91. Kotva Skautky a skauti (14 soutěžících) 1. Uzlinka 74. Šipka 2. Skřítek 29. Hiawatha 3. Karboš 29. Hiawatha 5. Drobek 74. Šipka
13:59 16:24 18:10 3:52 4:32 4:40 6:13
Rangers a roveři (8 soutěžících) 1. Liška 29. Hiawatha 2. Žampion 29. Hiawata 3. Darzí 70. Zálesák Týmy skautů a skautek (3 týmy) 1. 12. Modrý útes 27:10 2. 91. Kotva 33:32 3. 29. Hiawatha 33:45
2:48 3:14 3:44
Vítězové doplňkovek (bez rozdílu věku): ambulák ve dvojici 10 oček na lanku turbánek saturna s lankem
Žampion + Liška Liška Liška Raple
29. Hiawatha 29. Hiawatha 29. Hiawatha 91. Kotva
2,7 sec 22,35 sec. 33,8 sec. 4,7 sec.
Blahopřejeme všem našim úspěšným zástupkyním a vůbec všem, kteří přišli změřit své síly. Mimochodem, vám, kteří si dodnes nejste jisti, jak který uzel vypadá, lze doporučit Šaginapi 32, kde je najdete.
RS Super Action zapsala Pejťa
10.-12.10. 13.-15.10. 21.-22.10.
Postavme školu v Africe (Pejťa, Koště, Hejkal, Darzí, Digi, Míla, Aneta, Marek, Petr, průletem i jiní jako třeba Vlnka) – skautská akce s výběrem peněz na stavbu školy v Etiopii Křivoklání (Koště, Darzí, Pejťa, Přeslička, Digi, Elvis) zdravoťák (Pejťa, Méďa, Hejkal) 13
3.-5.11. 9.11. 15.11. 16.-19.11. 25.-26.11. 29.11. Poznámka:
setkání absolventů čekatelského kurzu MOA (Pejťa, Vlnka) kmenovka (Pejťa, Koště, Darzí, Hejkal) skautské taneční (Pejťa, Koště, Vlnka – učil se waltz a tango) Mostecké botičky (viz zápis jinde) zdravoťák (Pejťa, Méďa, Hejkal) – už budou mít i papír na to, že smí ošetřovat a léčit (tedy na zotavovacích akcích nebo v nouzi, na otevření lékařské praxe to nevypadá) skautské taneční (Pejťa, Koště, Méďa – waltz, tango, valčík) Podle průzkumů prý je pořadí oblíbenosti tanců v tanečních kurzech následující: čača, salsa, rumba, džajv, waltz, rock´n´roll, mazurka, foxtrot, valčík, polka. Souhlasili by naši tanečníci (nejen ti ze skautských tanečních, ale i třeba Jana s Pájou)? A kde se ztratilo třeba blues, tango nebo samba?
Něco málo pro zvídavé zapsal Milan
Blíží se čas sněhu a pro hledače v přírodě i čas stop. Bílými plochami lesů a lesních mýtin, které ještě nezvládl pošlapat člověk, se proplétají cestičky, které proťapkaly zvířecí tlapky mířící z jednoho neznáma do druhého. Někdy je zajímavé je sledovat a přemýšlet, odkud kam asi vedou. Dovedete ale rozeznat, kterému zvířeti stopy patří? Těm, kteří to neumí, ale chtěli by, dnes aspoň maličko pomůžeme.
Pes domácí drápy nemůže zatáhnout, takže jejich otisk je vidět
Kuna lesní Kuna skalní
14
Kočka domácí Kočka divoká neotiskuje drápky
Zajíc polní
Rys ostrovid
Liška obecná
je šelma kočkovitá, a tak drápy zatahuje
je šelma psovitá a drápy nezatahuje
Srnec obecný
Prase divoké
Veverka obecná
Krtek evropský
Pro chytré hlavy zapsal Milan
Kráva
Z patnácti sirek vytvořte sto
Na obrázku vidíte ze sirek udělanou krávu (zapojte fantazii, je tam). Úkolem je přesunutím dvou sirek udělat, aby se kráva dívala na druhou stranu.
Dvanáct zápalek – pro starší Máte dvanáct stejně dlouhých zápalek. Vytvořte z nich šest stejných čtverců, aniž byste zápalky lámali apod.
Dvanáctka Dokažte pomocí 5 sirek, že polovina z 12 je 7 – pro starší Nečíslice Nalezněte alespoň sedm slov, podstatných jmen v prvním pádě jednotného čísla, která v sobě obsahují číslici, ale význam slova nemá s čísly nic společného. Tedy např. slova pětapadesátník nebo šestsettrojka jsou špatně, ale kosmonaut s číslem „osm“ uvnitř je správně.
Které slovo patří do prázdného políčka? HROT NORSKO TEST
HROB NOHA
OBR HARMONIKA RČENÍ
Slova na závěr Přidejte k následujícím třem „slovům“ předponu o třech písmenech tak, aby vznikla podstatná jména v prvním pádu jednotného čísla: LAHA, VOD, NIK.
Představujeme zapsal Milan
V návaznosti na naši akci v ZOO, jeden telefon naší bývalé členky a jeden rozhovor s kamarádkou se nám od 4.10. objevila středeční schůzka a na ní pět nových malých členek (i když ze ZOO vlastně jen jedna), které vám teď bleskem jménem a obličejem představíme. A kdybyste náhodou nevěděli, jaké mají jméno coby družina, dobře si sedněte, držte se a čtěte: Po dlouhém a náročném přemýšlení jsou Zubice (v návaznosti na diskusi o tom, které z nich vypadává jaký zub). A mají už (po dalším namáhavém přemýšlení) i pokřik: My jsme zkrátka Zubice, nejsme žádné slepice. Všechno zvládnem rychle, hravě, protože to máme v hlavě. Hej, hej, hurá! 15
Pro starší a seznámené: Áďa je dcerou Nancy, naší bývalé členky, Klára je dcerou Venduly, Nancy sestry a také naší bývalé členky, a Lucka s Karol jsou dcery Kláry, bývalé členky Milanova rodného oddílu Šíp. Takže je to něco jako návrat ztracených dcer. Copak asi dělá Manka, stydlivá dcera naší bývalé členky Karin?
Dalším přírůstkem jsou dva kluci: jednoho říjnového dne se v parku k Rysům přidal Ondra a příště se objevil zase a nebyl sám. I tak to někdy v životě chodí.
Lucka, ∗1996 sestra Karolíny
Karolína, ∗2000 sestra Lucky
Klára, ∗1999 sestřenice Ádi
Lucka, ∗1999 spolužačka Kláry no, momentálně se vlastně neví, jestli si vyřeší nějaký kroužek a bude opravdu chodit
Áďa (Adriana), ∗2001 sestřenice Kláry
Ondra, ∗1999 už druhý Ondra, takže je na čase toho prvního opřezdívkovat
16
Míša, ∗2001
Týna, ∗2004 sestra Ádi ta sem vlastně nepatří, je jí teprve 2 a kousek, ale zpočátku na hřiště sestru doprovázela a bylo tu takové volné místo
Vybarvi si svého Garfielda
17
Malé datumové info Plánované akce
Blížící se výročí
Prosinec 15.-17.12.
20.12.
Prosinec Zálesácké vánoce (Vysoká Jedle u Nejdku) – tentokrát jako Vánoce s Limbou vánoční čajovna
Leden 6.1.
27.1.
Výstup na Vrchol (4. ročník openvýstupu na vrch Žďár u Holoubkova, pro členy oddílu, jejich kamarády a rodiče, všechny, co nejsou líní a chtějí se potkat) výlet
Únor 17.2. výlet 24.2. – 3.3. „Valšovky“ – lyžařská výprava Poštolek a Krtků do Jeseníků (jarní prázdniny)
13.12.
19.12. 30.12.
narozeniny Darzí (1990), narozeniny Jana (1989), svátek Lucie narozeniny Zuzka (1989) narozeniny Ondra 2 (1999)
Leden 13.1. 21.1.
narozeniny Ondra 1 (1999) narozeniny Adam (1993)
Únor 17.2. 22.2.
narozeniny Pavel (1998) svátek Petr, Den sesterství (výročí narození Olave Baden-Powellové a Roberta Baden-Powella, ve světě Thinking Day)
23.2.
narozeniny Klára (1999)
Redakční hledáček „Dopisovatelé“ Hledáme přispěvatele do Šaginapi. Všech věků. Někoho, kdo třeba i nepravidelně dodá nějaký článek, básničku, hádanku, obrázek (ať už dovnitř nebo na titulní stranu) … Kdo náš oddílový časopis oživí, aby z něj byla nejen kronika proběhlých akcí a záznamník nás starších (prostě aby ubylo těch „zapsal Milan“). Je to i váš časopis! Příležitost hlavně pro mladé grafiky Hledáme někoho, kdo by se podílel pravidelně (nebo aspoň občas) na obnově vitríny našeho střediska u Hlavního nádraží ČD. Aspoň jednou za měsíc vyměnit prostor rozměru asi 80 x 90 cm (teda jeho část, některé nápisy a znaky by zůstávaly stejné). Hledáme někoho, kdo způsobí, že dosud mrtvá (teda neobnovovaná, opuštěná) prezentace střediska oživne a bude stát za to se na ni jít podívat. Výsledek nemusí vypadat profesionálně, ale měl by být zajímavý. Šikovné lidi v řadách ještě nedospělých přece máme. Kontaktní osoba zatím asi Přeslička ze Sakury / Šipky, dál by se vidělo.
18
