35 Haupt-Katalog der Musikalien-Leih-Anstalt des Carl Winiker‘s Musikalien- LeihAnstalt in Brünn zugleich Verzeichnis von Musikalien welche in der Musikalien -Handlung von Carl Winiker‘s Musikalien- Leih- Anstalt zu haben sind. Brünn: Carl Winiker, 1922. 36 Sign. 2-0125.000 Winiker, MZK (podle přírůstkové knihy MZK byl tento katalog přijat do fondu až v roce 1956 a nebyl součástí konfiskátu). 37
Dále také Vejvodová, Veronika: Leoš Janáček a Richard Strauss. Magisterská diplomová práce, ÚHV FF MU, 2007, s. 110–115.
38 Sign. 1-2069, MZM, Oddělení dějin hudby, Haupt-Katalog der Musikalien-Leih-Anstalt […]; sign. 2859, Brünner Musikalien-Leih-Institut; sign. 2-1209, sign. 2-3784, Leihanstalt für Musik. 39 Např. sign. OLA001 49.980r, SVK v Olomouci, Leihanstalt für Musik. 40 Srov. Telec, Vladimír: Staré tisky děl českých skladatelů 18. století v Universitní knihovně v Brně. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1969. 41
Přibližně 3200 hudebních starých tisků a rukopisů vydaných do roku 1850 a je umístěno v Oddělení rukopisů a starých tisků MZK.
42 Viz Martino, Alberto. Die deutsch Leihbibliothek. Harrassowitz, Wiesbaden 1990. 43 Haupt-Katalog der Musikalien-Leih-Anstalt des Carl Winiker’s Musikalien- LeihAnstalt, op. cit., s. [3].
S obsahem Winikerovy sbírky se můžeme částečně seznámit díky dochovanému Haupt-Katalog der Musikalien-Leih-Anstalt des Carl Winiker35 (dále jen Haupt-Katalog) z roku 1922 o rozsahu 811 stran, který je součástí fondu MZK.36 Nejkompletnější katalog se zatím podařilo nalézt ve fondu Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea.37 Zde se nachází Haupt-Katalog z roku 1922, ovšem včetně patnácti dodatků, dále soubor šestnácti dodatků k hlavnímu katalogu z let 1842–1863, osm svazků dodatků ve formě druhého přepracovaného vydání k hlavnímu katalogu z let 1880–1922.38 Na území České republiky se zřejmě nachází další výtisky tohoto katalogu či jeho dodatků.39 V obou případech Haupt-Katalogu je ale dochován pouze soupis hudebnin do katalogizačního čísla 31.424. Katalog je tematicky členěn do pětačtyřiceti oddílů podle nástrojového obsazení (Violinsolos, Harfe, Flöte-Solos atd.) a hudebních forem (Opern und Oratoriem à 4m, Messen, Kantaten atd.). Nutno podotknout, že se jednalo nejen o aktuální dobovou produkci českých i zahraničních vydavatelství, ale i o unikátní tisky a rukopisy.40 Můžeme předpokládat, již podle provedeného primárního průzkumu hudebního fondu MZK (dnešního vlastníka Winikerovy sbírky), že půjčovna sloužila rozmanitému spektru uživatelů, což nám dokládá zastoupení jednotlivých hudebních druhů jak pro interprety sólové, tak pro hudební tělesa různé velikosti. Cenným je nepochybně soubor hudebních starých tisků a rukopisů z 18. a 1. poloviny 19. století.41 Jsou zde zastoupeni nejen známí evropští skladatelé, ale i čeští autoři (J. A. Benda, F. Dusík, F. V. Kramář, J. Mysliveček aj.). Asi největší oddíl doposud nalezených hudebnin je tvořen klavírní literaturou pro všechny stupně pokročilosti. Zcela jistá, v souvislosti s fungováním půjčovny a zajišťováním přísunu hudebnin do jejího fondu, je spolupráce s jinými zahraničními institucemi a vydavatelstvími, a to především z německé jazykové oblasti.42 Dle informace uvedené na zadní straně titulního listu katalogu víme, že existoval přinejmenším alespoň ještě jeden díl, do něhož byla doplňována nově příchozí produkce. Kompletní katalog byl k dispozici přímo v půjčovně.43 Podle údajů z informačních lístků, které jsou vlepeny do některých hudebnin, také víme, že všechny hudebniny zaznamenané v tomto katalogu bylo Wimožno za zvýhodněnou cenu zakoupit přímo v půjčovně.44 nikerova půjčovna měla stejně jako ostatní půjčovny roční abonenty, což také napomohlo zajištění stálého okruhu uživatelů. Roční poplatek pro uživatele činil 18fl. 90kr, jako prémii si pak mohl každý takovýto předplatitel vybrat některý nově vydaný hudební tisk do hodnoty 9fl. 45kr. Podle zájmu bylo v nabídce půjčovny též půlroční, čtvrtletní, měsíční předplatné a speciální předplatné pro výpůjčky klavírních výtahů či operních partitur. Za výpůjčku hudebniny na jeden den byl účtován poplatek 4kr.45 Jak se dozvídáme z některých hudebnin se zachovalým
34~35
STUDIE stdie
informačním lístkem, nemohl si uživatel půjčovny ponechat nové hudebniny více než osm dní, aby nebránil cirkulaci notového materiálu mezi jednotlivými abonenty.46 Výpůjční doba standardních hudebnin pak nesměla přesáhnout 6 týdnů.47 Rekonstrukce původního katalogu Winikerovy půjčovny hudebnin jako potencionálního zdroje repertoáru, současně se studiemi zabývajícími se dobovou hudební produkcí i samotnými nositeli měšťanské kultury, nám mohou pomoci osvětlit otázku rozšířenosti určitého notového materiálu v daném prostředí. Na tomto základě lze pak zhodnotit také hudební materiál, který byl těmito pravděpodobnými uživateli, hudebními spolky a ostatními institucemi využíván. Notový materiál a jeho sazba by nám potom mohl významně osvětlit vývoj dobového hudebního vkusu a jeho preference. Vzhledem k dobrému stavu zpracování této problematiky v německy mluvících oblastech se nabízí následné srovnání v rámci celého středoevropského prostoru. Těmto konkluzím však bude muset předcházet ještě důkladné pramenné bádání. Kateřina Smékalová studuje v doktorském studijním programu na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy university v Brně a v současné době je odborným pracovníkem Hudební knihovny MZK.
44 Informační lístek Winikerovy půjčovny vlepen do notového tisku uloženém pod sign. Mus4-0197.796.1. 45 Haupt-Katalog der Musikalien-Leih-Anstalt des Carl Winiker’s Musikalien- LeihAnstalt, op. cit., s. [3]. Srov. Saalfeld, Dietrich: Materialen zur Beurteilung der Buchpreise und Leihgebühren im Rahmen der allgemeinen Preisentwicklung und der Lebenshaltungskosten des 19. Jahrhundert. In Jäger, Georg a Schönert, Jörg (eds.). Die Leihbibliothek als Institution des literarischen Lebens im 18. und 19. Jahrhundert. Hauswedell, Hamburg 1980, s. 63–88. 46 Informační lístek Winikerovy půjčovny vložen v notovém tisku uloženém pod sign. Mus4-0205.565. 47
Lucie Vokřínková studuje v doktorském studijním programu na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy university v Brně a v současné době je odborným pracovníkem Hudební knihovny MZK.
Summary This study tries to introduce the „Carl Winiker’s Musikalien-Leih-Anstalt“, a Brno sheet music rental, which was established there in 1841. The particular parts of the text deal with the issues concerning the personality of Carl Winiker as the founder of the music rental and the owner of an outstanding printing and publishing house; attention is also paid to establishing of sheet music rentals on the turn of the 18th and 19th century, especially to the development of Winiker’s rental. The original collection, which is now a part of the extensive music fund of the Moravian Regional Library in Brno, is one of the starting points for further research. The recovery of its catalogue may reveal ties to potential users of the music rental as well as other connections.
opus musicum 3/2013
Haupt-Katalog der Musikalien-Leih-Anstalt des Carl Winiker’s Musikalien- LeihAnstalt, op. cit., s. [3].
Niccolò Porpora a jeho opera Siface: vítězství neapolského stylu v českých zemích
36 ~37
STUDIE stdie
JANA SPÁČILOVÁ 10. května 2013 zazněla v Praze obnovená světová premiéra opery Niccolò Porpory Siface. Dnes již téměř neznámý skladatel patřil k významným operním tvůrcům 18. století a propagátorům tzv. „neapolského“ vokálně dramatického stylu, který ovládl celou Evropu. Jeho Siface byl prvním titulem, který uvedl tento sloh do Prahy a skladatel sám měl k českým zemím dosti blízký vztah, jehož rozličné podoby mapuje překládaná studie.1
Niccolò Porpora (1686–1768) patří ke skupině neapolských skladatelů, kteří ve 20. letech šířili progresívní operní styl po Itálii i celé Evropě. Generačně stojí mezi Alessandrem Scarlattim (1660–1725) a mladšími skladateli „neapolské školy“ v čele s Johannem Adolfem Hassem (1699–1783). Byl vyhledávaným pěveckým pedagogem, kromě rodné Neapole působil později také v benátských konzervatořích a k jeho žákům patřili přední evropští zpěváci té doby, mj. slavný kastrát Farinelli. Jako jeden z vrcholných představitelů neapolské opery neomezoval své působení jen na rodnou Itálii, nýbrž se jako skladatel a pěvecký pedagog uplatnil na mnoha místech Evropy. Poprvé se za Alpy vydal v roce 1724, kdy provedl v Mnichově operu ke jmeninám bavorského kurfiřta. V letech 1733–1736 působil v Londýně jako skladatel a hudební ředitel Opera of the Nobility, operního podniku založeného v opozici k Royal Academy of Music řízené Georgem Friedrichem Händelem. V roce 1747 byl povolán jako učitel zpěvu na saský kurfiřtský dvůr v Drážďanech, kde se o rok později stal kapelníkem. Krátce po jmenování jeho dávného rivala Johanna Adolfa Hasseho vrchním kapelníkem v roce 1750 odešel Porpora z Drážďan do Vídně, kde setrval až do roku 1760. Poslední léta strávil v Neapoli, zemřel v chudobě a zapomenutí.
1
Studie vznikla v rámci řešení grantového projektu GAČR P409/12/P940.
2
Spáčilová, Jana: Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha (1711–1738). Příspěvek k libretistice barokní opery a oratoria. Disertační práce, Brno 2006, zejména s. 88–89 (Faramondo), 102–108 (Ezio, Giasone), 163–168 (Il martirio di S. Giovanni Nepomuceno), 181 (La divina pietà).
Porporova hudba na dvoře olomouckého biskupa Hlavním propagátorem Porporovy hudby v českých zemích byl olomoucký biskup Wolfgang Hannibal kardinál Schrattenbach, jenž byl s jeho dílem obeznámen již od svého pobytu v Neapoli, kde působil jako místokrál v letech 1719–1721. Po svém přesídlení na Moravu nechal na biskupském zámku v Kroměříži provést Porporovy opery Faramondo (1729) a Ezio (1732, repríza 1733) a serenatu Giasone (1733).2 Posledně jmenované dílo napsal Porpora pro slavnost vyznamenání čtyř šlechticů Řádem zlatého rouna v Neapoli v dubnu 1732, dílo tedy zaznělo na Moravě necelý rok po své premiéře. Provedení Giasone v Kroměříži navštívil kardinálův bratr Sigmund Felix Schrattenbach,
opus musicum 3/2013
3
Blíže k pobytu lublaňského biskupa Felixe Schrattenbacha v Brně v roce 1733 viz Maňas, Vladimír: Přitahovat hudbou. Minoritský konvent v Brně a jeho rozkvět v první polovině 18. století. Opus musicum 44, 2012, č. 2, s. 6–19, zde na s. 12.
4
Spáčilová, Jana: Nové poznatky k hudbě na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha, in: Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 45, 1–2, 2010, s. 198–206.
který byl toho času biskupem v Lublani; libreto serenaty zachované v knihovně lublaňského semináře obsahuje cenné vpisky týkající se inV roce 1732 bylo z popudu bisstrumentace jednotlivých árií.3 kupa Schrattenbacha hráno v Brně Porporovo oratorium Il martirio di S. Giovanni Nepomuceno. Vznik tohoto díla je poněkud nejasný, údajně bylo zkomponováno kolem roku 1730 v Benátkách, avšak není známo žádné jiné provedení než v Brně. K tomuto oratoriu existují celkem tři exempláře partitury, dva ve Vídni a jeden v Berlíně, přičemž berlínský pramen lze vztáhnout přímo k brněnskému provedení. Pro Brno bylo několik árií transponováno a jedna nově vložena, naopak dvě árie byly podle lístků vlepených v notách později použity v opeře Nitocri hrané ve Vyškově roku 1735. Toto oratorium je zajímavé i ve vztahu k opeře Siface, neboť je zde stejná předehra (ve vídeňských opisech se shoduje doslovně, v berlínské partituře je bez obligátních hobojů). Jedna z árií z Porporova Siface byla s novým textem použita již roku 1730 v brněnském provedení oratoria Morte, e Sepoltura di Christo Antonia Caldary (Orcanova árie Son pellegrino errante jako árie Nikodéma Gioia la cruda morte), jak ukazuje partitura uložená rovněž v Berlíně.4 Posledním Porporovým dílem hraným v Brně Schrattenbachovou dvorní kapelou bylo roku 1738 oratorium La divina pietà trionfante nell’imaculata concezione di Maria Vergine. Libreto oratoria je odjinud neznámé a ani o zhudebnění nevíme nic bližšího, proto zatím nelze říci, zda Porpora zkomponoval dílo na Schrattenbachovu objednávku, nebo se jednalo spíše o pasticcio s použitím hudby italského mistra.
Kontakty s Questenbergem a Hartigem Do užšího kontaktu s českými hudebními mecenáši vstoupil Porpora roku 1736, kdy pobýval ve Vídni při zpáteční cestě z Londýna. V hlavním městě monarchie setrvával společně s Giovannim Bononcinim v naději na získání místa dvorního vicekapelníka po nemocném Antoniu Caldarovi, který zemřel v prosinci 1736. Jako svého druhu zkoušku kompozičních dovedností můžeme chápat zakázky, které oba skladatelé dostali od císařského dvora. Bononcini napsal karnevalovou operu Alessandro in Sidone, Porpora oratorium Il Gedeone, které bylo provedeno v císařské kapli dne 28. 3. 1737. Ačkoliv patří toto oratorium k netradičněji napsaným v kontextu celého Porporova díla, jeho hudba byla přesto císařem Karlem VI. shledána příliš květnatou a zdobnou. Dvorním vicekapelníkem se nakonec stal Luca Antonio Predieri. Porporovo vídeňské oratorium zaznělo roku 1740 v Praze v křižovnickém chrámu sv. Františka s košatým barokním názvem Gedeone Condottore
38 ~39
STUDIE stdie
del Popolo di Dio Sotto di cui guida Vittorioso ritorna Israële dall’ eccidio di Madian figura di Cristo Sotto di cui condotta Trionfa dal Nimico Infernale Il Popolo Cristiano. Partituru obstaral velmistr křižovníků přímo z Vídně, jak ukazuje poznámka „procuratum à Reverendissimo ac Ampli: Generali Magno Magistro Viennà“ v křižovnickém inventáři z roku 1737.5 Dílo bylo u pražských křižovníků reprízováno ještě roku 1762.6 V listopadu roku 1736 je poprvé zmiňováno Porporovo jméno v souvislosti s hudbymilovným hrabětem Janem Adamem z Questenbergu, a to v korespondenci hraběte s jeho vídeňským hofmistrem Georgem Adamem Hoffmannem. Skladatel měl v úmyslu jet za hrabětem Janem Hubertem Hartigem do Prahy a cestou chtěl vykonat zdvořilostní návštěvu na questenberském zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou. O několik dnů později však akci odvolal, protože dostal od Hartiga jiné instrukce. V Hoffmannových zprávách se také mluví o Porporových kantátách objednaných z Benátek. Druhý kontakt skladatele s Questenbergem se datuje do roku 1750. V září toho roku pobýval Porpora v Praze a hrabě jej opět neúspěšně zval do Jaroměřic, tentokrát prostřednictvím svého pražského agenta Franze Antona Dietzlera. Tyto údaje jsou zásadní nejen z hlediska vztahů domácí šlechty ke slavnému italskému skladateli, ale také kvůli potvrzení Porporovy návštěvy Prahy v době jeho pohasínající slávy u saského dvora, o níž nikde jinde nenajdeme ani zmínku. Hrabě Questenberg také vlastnil několik Porporových skladeb, kromě partitury výše zmíněného oratoria Il martirio di S. Giovanni Nepomuceno (jeden z obou vídeňských opisů) to byla jedna z jeho oper, zřejmě Mitridate. Provedení těchto děl v Jaroměřicích však není doloženo.7
Porporův Siface – první neapolská opera v Benátkách Autorem libreta Siface je Pietro Metastasio, první zhudebnění pochází z pera Francesca Fea (Neapol 1723, jako Siface rè di Numidia). Metastasio sám nezahrnoval toto své první libreto mezi své práce, neboť se jednalo o úpravu staršího textu Domenica Davida La Forza della virtù. Mladý básník ovšem přejal z příběhu jen jeho hlavní kostru, převedl jej do antiky (předlohou Davidova libreta byla historická postava Petra I. Kastilského) a také text kompletně přebásnil. Děj opery se vymyká běžně rozšířené představě o složitosti barokního libreta, postavy jsou životné a jejich pohnutky uvěřitelné. Jde o klasický milostný čtyřúhelník – númidský král Siface si má z politických důvodů vzít za manželku princeznu Viriatu, avšak miluje Ismenu, která je zasnoubena s Erminiem. Proto se snaží Viriaty i Erminia za každou cenu
opus musicum 3/2013
5
Fukač, Jiří: Křižovnický hudební inventář. Příspěvek k poznání křižovnické hudební kultury a jejího místa v hudebním životě barokní Prahy, 2 sv., diplomová práce Brno 1959, sv. 2, f. 56r.
6
Libreta obou oratorií CZ-Pu, 52 C 8 (1740), I 052496 (1762).
7
Perutková, Jana: František Antonín Míča ve službách hraběte Questenberga a italská opera v Jaroměřicích, Praha 2011, s. 66–67, 98. Srovnej též Helfert, Vladimír: Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku, Praha 1916, s. 188–192.
8
Schmidt-Hensel, Roland: „La musica è del Signor Hasse detto il Sassone [...]." Johann Adolf Hasses „Opere Serie“ der Jahre 1730 bis 1745; Quellen, Fassungen, Aufführungen, Göttingen 2009, sv. 1, s. 185–190.
zbavit a jako neomezený vládce a tyran zvolí drastické řešení. Svého vazala Orcana přinutí, aby ve vykonstruovaném soudním procesu odsoudil Viriatu a Erminia k smrti. Příčinou se má stát podvržený dopis, v němž právoplatná manželka a bývalý milenčin snoubenec ukládají králi o život. Spravedlivý Orcano však zosnuje spiknutí a vtrhne do vězení osvobodit královnu, ta však odmítá odejít proti vůli panovníka. Siface je přemožen láskou a zapomene na své dřívější city k Ismeně, která jej beztak chtěla získat za manžela spíše kvůli ctižádosti než z lásky. Spiklenci jsou ospravedlněni – vždyť bez jejich zásahu by Viriate neosvědčila Sifakovi svou věrnost a on sám by nebyl poznal, jak ji ve skutečnosti miluje. Provedení Siface (společně s Vinciho Siroe) v karnevalu 1726 v benátském prestižním divadle S. Giovanni Grisostomo představovalo počátek vítězství neapolského operního stylu v Benátkách a potažmo v celé Evropě. Souběžně byla Porporova opera hrána také v Miláně, avšak i když dle některých indicií milánské provedení Siface časově předcházelo benátskému, důležitější je verze pro Benátky, neboť v Miláně šlo o pasticcio složené částečně z árií z Porporových starších oper (zřejmě s jeho autorskou účastí).8 Porpora později operu Siface kompletně přepracoval pro Teatro Capranica v Římě, kde byla hrána v karnevalu roku 1730. O benátské premiéře nám podává zprávu ve svém Vlastním životopise z roku 1755 Johann Joachim Quantz. Jeho recenze je zásadní nejen kvůli charakteristice hlavních zpěváků, ale také např. uvedením jména prvního houslisty, jímž byl Girolamo Nicolò Laurenti (1678–1751). Kromě Quantzem citovaných sólistů Nicoly Grimaldiho (Siface), Marianny Benti Bulgarelli (Viriate) a Giovanniho Paity (Orcano) vystoupili při premiéře sopranistka Lucia Facchinelli (Ismene), slavný kastrát Giovanni Carestini (Erminio) a tenorista Pellegrino Tomii (Libanio). Díky Quantzovi také víme, že Porpora byl provedení osobně účasten, což podporuje prvenství benátského nastudování před milánským. „Zde byly během karnevalu v divadle, jež nese jméno podle svatého Jana Zlatoústého provedeny dvě opery: Siface od Porpory a Siroe od Vinciho. Oba skladatelé byli přítomni, druhá opera ale dosáhla většího úspěchu nežli první. Altista rytíř Nicolino, Romanina s hlubokým sopránem a slavný tenor Giovanni Paita se postarali o lesk představení. Nicolino, vlastním jménem Grimaldi a Romanina (jejíž vlastní jméno je Marianna Benti Bulgarelli) byli průměrní ve zpěvu, ale oba byli znamenitými herci. Paita měl nepříliš silný, ale příjemný tenor, který by ale od přírody nebyl tak krásný a vyrovnaný, kdyby sám svým uměním nedokázal sjednotit hrudní rejstřík s hlavovým. Jeho způsob zpěvu byl v Adagiu mistrovský, jeho přednes byl jímavý a zdobení rozumné. Allegro nezpíval právě s největší ohnivostí, ale nicméně též nikoli mdle. Příliš mnoha rychlými běhy
40 ~41
