1
30. srpna Johannesburg
Podnebí v Johannesburgu je slunečné a převládá zde sucho. Teploty bývají zpravidla velice mírné a nyní teploměr ukazuje ve dne často příjemných dvacet stupňů. Nad předměstími, kam se utekla většina podniků před bující kriminalitou v centru, se klene zářivě modrá obloha. Isaak Mthethwa ještě pamatuje doby, kdy černoch jako on do středu města nesměl. Teď už sice smí, ale stejně se má na pozoru. Je to příliš nebezpečné. A on na svém životě lpí. Všichni ti lidé, které už čtyři dny vozí z hotelů do konferenčního centra, by určitě nechtěli vést jeho život. Reverend je každou neděli nabádá: Nesmíte to vzdávat. To Isaaku Mthethwovi trošku pomáhá. Odbočuje do vjezdu na parkoviště Hyatt Regency v městské čtvrti Gauteng. Poslední taxík právě odjíždí a on zaujímá jeho místo. Ani nestačí vypnout motor, a už na něj mávají další zákazníci. Dva muži a jedna žena. Běloši. Jako téměř všichni, koho poslední dny vozil. Isaak vyskočí a otvírá dveře. Pasažéři nastupují, aniž by řidiče uznali za hodna pohledu. Starší z mužů si sedá dopředu. „Ubuntu Village,“ pronese se zvláštním přízvukem a položí si na kolena koženou aktovku. Šedé vlnité vlasy má napomádované a sčesané dozadu. Tváří se přísně jako kmenový náčelník, před nímž se podřízení mají na pozoru, neboť jeho pohled věstí přísné tresty. „Yes,“ přikývne Isaak Mthethwa. Čeká, než si muž a žena na zadních sedadlech zapnou pásy, zařadí rychlost a vyjede na Jan Smuts Avenue. Dneska už jel do Ubuntu Village čtyřikrát. Odvážel účastníky konference na workshop, vyzvedával je a vezl zpátky do hotelu nebo ven z města na letiště. Evropany, Asiaty a také pár Afričanů. Vše bez jakýchkoli tahanic. Zaplaťpánbu! Minulý týden mu lidé od Fly-Taxi prostřelili okno. Isaak měl štěstí, že se právě 13
shýbl pro spadlou propisku. Když se sklo roztříštilo, už jenom dupl na plyn a v jejich revíru se od té doby neukázal. Ale teď mu nemůžou nic udělat. Válka taxíků už neprobíhá. Všude je policie. Bezpečnostní síly. A on je jedním z osmi set řidičů vybraných Gauteng Taxi Councilem, protože jezdí dobře a mluví dobře anglicky. Summit OSN by měl trvat celý rok. Červená. Přistihl se, jak si ve zpětném zrcátku prohlíží ženu. Má dlouhé rozpuštěné tmavé vlasy, jako mívají ženy z plakátů na šampony. Představuje si, jak by vlály, kdyby teď zapnul klimatizaci a vytočil ventilátor naplno. Jako hedvábný závoj. Pomyslí krátce na Charlene, ale pak zase vzpomínku potlačí. Je to tak lepší. Na konci z ní už byla jenom kostra. Muž vedle ženy, v bílé košili s vyhrnutými rukávy a kravatou, má krátký vojenský sestřih. Jeho pleť je mimořádně bledá a samá piha. Neustále si utírá kapesníkem pot. Pokaždé si ho prohlédne, složí a zastrčí zpátky do kapsy, aby ho hned zas vytáhl. Jako kdyby musel zkoušet, jestli už ho Afrika ušpinila! Zelená. „... za šest roků chceme být na africkém kontinentu pevně v sedle. Koncern na to vyklopí pár set milionů.“ Isaak naslouchá. Pár set milionů, řekla ta žena. „Ovšem co se týče akceptovatelnosti GMO, na to se ještě musí v Africe připravit půda.“ Isaak se podívá do zrcátka jenom letmo, žena si nesmí všimnout, že ji pozoruje. GMO, to ještě nikdy neslyšel. Pomáda se obrací dozadu. „Bez starosti, dneska po setkání nevládních organizací se uvidím s generálním tajemníkem OSN...“ Zase ten zvláštní přízvuk, Isaak si ho neumí zařadit. „Když ho vezmem do holportu, zmáknem i ostatní Afričany – a pro Evropany je to už tak jako tak modla.“ „Evropani!“ Muž s kapesníkem jen pohrdlivě máchne rukou. „Ale no tak, Tede,“ zapojí se do hovoru žena. „Nesmíme podceňovat veřejné mínění, Bob to ostatně pořád zdůrazňuje. Proto nechce náš koncern podporovat oficiálně, nýbrž...“ „Don’t forget Africa!“ skočí jí do řeči tenhleten Ted. „Jo, já vím: boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii.“ Isaak je fascinován arogancí těch lidí. Pro ně jsou to jenom slova, kdežto pro něj spousta mrtvých. Koncová světla mercedesu se 14
rozsvítí a Isaak musí pořádně dupnout na brzdu. Zamumlá „Sorry!“, ale nikdo z pasažérů si jeho drsného manévru nevšiml. Pomáda se znovu obrací dozadu. „Boba napadlo, že by si z těch peněz mohl dovolit cestu kolem světa horkovzdušným balonem, ale bohužel má strach z výšek.“ Žena se usměje: „V rozhovoru s generálním tajemníkem bys měl zdůraznit, že se samozřejmě vzdáváme licenčních poplatků. To za prvé. Vždycky se nám to vyplatilo.“ Ve vedlejším pruhu zrychluje náklaďák a Isaak nerozumí, co na to Pomáda odpovídá, ale stačí ženu ještě zachytit pohledem ve zpětném zrcátku, než se ta otočí k oknu a zahledí ven. „Proč vlastně nepřijel James?“ zeptá se Ted. „Bylo mu milejší zůstat na svém ranči a roztápět gril na terase,“ odpoví žena. „A ve svých komnatách nábožně čumí na pochmurně nablblý filmy se svým jmenovcem Jamesem Stewartem!“ Všichni se smějí. Toho Jamese asi neberou moc vážně, pomyslí si Isaak. „Pojedeš s námi zítra na safari, Tede?“ zeptá se pak žena. Kapesníkový Ted zavrtí hlavou. „Na safari? Fotografovat zvířata?“ Pohrdlivě se ušklíbne: „Před deseti lety jsem lovil lvy... Už jste někdy ulovil lva?“ Pomáda přikývne. „Ale ovšem! Když tys ještě dělal do plínek. To jsem lovil všechno. Slony, antilopy, pakoně, lvy.“ Povzdechne si: „Jo, to byly jiný časy.“ „Opět nastanou jiné časy,“ prohodí žena tiše a dívá se z okna. Empire Road, málem tu křižovatku minul. Isaak začíná pomalu zuřit. Nelíbí se mu, jak jeho pasažéři mluví o něm a o lidech a vůbec o celém kontinentu. „Musíme se postarat, abychom měli projekt DRMA do příštích voleb v kufru,“ soudí kapesníkový Ted a znovu si otírá čelo. „Bez obav, v Africe máme skvělého muže, že?“ Žena se usměje na Pomádu. „Toho nejlepšího,“ zní jeho odpověď. „Taky dostaneš pěknej balík,“ zavrčí Ted. Pomáda se neznatelně usměje: „Můžeš to klidně zkusit sám.“ 15
„Jsme přesvědčeni, že ty jsi na tuhle práci ten nejlepší,“ chlácholí ho žena. Cestující opět mlčí. Isaak dumá, co tím asi mohli myslet, o čem to vlastně mluvili, a přejede do jiného pruhu. „Přijde vám někdy na mysl, že zde bývala kolébka lidstva?“ zeptá se najednou žena a dál hledí z okna, ponořená do svých myšlenek. Isaak se dál domýšlí, o čem vedou řeč, ale to už se objevují pestré vlajky Ubuntu Village. Zastaví, vyskočí, spěchá k zadním dveřím a otevře je. Podívá se ženě přímo do očí. A najednou to už nedokáže potlačit, musí to udělat, nemůže jinak. „Žádám vás ve jménu Afriky: nepošlapávejte naši duši.“ Žena na něj upře zrak a dívá se tak dlouho, že už to Isaak nesnese a sklopí oči. Vidí už jenom její nohy v nylonkách, jak se beze spěchu přehoupnou přes práh. Poslední, co Isaak vnímá, je její parfém. Pak se vrací zpátky za volant. Dva Asiati zvedají ruku. Isaak předjede, vystoupí a otevírá dveře. Když pak zařazuje rychlost, podívá se ještě jednou dozadu, ale žena už dávno zmizela v davu pod pestrobarevnými vlajkami. Za dalších skoro deset hodin, když má za sebou spoustu jízd, Isaak Mthethwa řídí vůz jednou rukou a pomalu se vrací na ústředí taxislužby. Už je dávno tma a on je unavený. Strašně unavený. Od rána uplynula celá věčnost, ale on pořád ještě cítí pohled, kterým se mu ta žena zavrtává do očí. Neměl to říkat. Vůbec mu to nepřísluší. Kromě toho vůbec nerozuměl, o čem jeho zákazníci mluvili. Byl to jen takový pocit... Musí domů, něco sníst. Třeba Miriam odvedle něco uvařila a kousek mu schovala. Tmavého vozu, který pomalu dojel vedle na jeho úroveň, si všimne příliš pozdě, stejně jako spuštěného okna a krátkého kovového záblesku. Ne, tihle nejsou od Fly-Taxi, napadne ho ještě. A pak už se ozve rána, tříštění skla a exploze v Isaakově hlavě.
16
O šest let později
2
Sobota 22. března Paříž
Skleněné hrany věže Univerzity Pierra a Marie Curiových prořezávají noční oblohu jako ostrý nůž. Navzdory náhle ochlazenému a vlhkému větru se ještě teď, o půl dvanácté, courají turisté po okraji Latinské čtvrti a dychtí využít každou minutu víkendového výletu. Tři manželské páry, všichni čtyřicátníci a všichni z malého města v Belgii, se ubytovaly v malém penzionu poblíž a oddalují ulehnutí do postele jak to jen jde. A tak se potloukají kolem stanice metra Jussieu, mrznou přitom a nemohou se rozhodnout, v kterém baru se přiopít, aby se jim dobře spalo. Nevšímají si mrakodrapu v kampusu Jussieu, v němž se odráží měsíční svit, ani čtyř studentů, kteří kouří pár metrů od paty věže a debatují, do kterého klubu se rozjedou. Nikdo, jak studenti, tak belgičtí turisté, nezavadí pohledem o přilehlé nízké budovy, v nichž se nacházejí oddělení a laboratoře pro buněčnou biologii, výživu a imunologii. V pravém křídle, za dveřmi číslo 1378, se nalézá pracovna profesora Jerôma Frosta, vedoucího týmu EA 21679. Neonové světlo se prakticky bez stínu rozlévá po celé laboratoři. Profesor Jerôme Frost měří přes metr devadesát a je hubený, že by se mohl převlékat za bičem. Má vlnité blond vlasy, a třebaže je mu teprve devětatřicet, je již přihrblý jako starý badatel. Upřeně se dívá na dvě bílé krysy, jak se potácejí v kleci, a opakovaně si přejíždí rukama po hladce oholených tvářích svého protáhlého obličeje, jako kdyby měl vousy. Na vysokém a téměř kolmo vystupujícím čele, do něhož mu padají dvě velké lokny, se mu dělají hluboké podélné vrásky jako vždy, když se potýká s problémem. Vedle něj stojí s rukama v kapsách u bílého pláště Nicolas Gombert. Je o dvanáct let mladší, o hlavu menší než Frost, tmavovlasý a s tělem vytrénovaným pravidelnými návštěvami fitness studia. I on 19
pozoruje krysy, které jsou s každou další minutou slabší a ztrácejí orientaci. „Nicolasi, přineste mi kameru. Rychle!“ řekne Frost, ale navzdory tomu, že to má být rychle, pronáší slova věcně a neodvrací pohled od krys. Nicolas je dvěma kroky u dveří do vedlejší místnosti laboratoře. Profesor Frost je přísný zaměstnavatel a často Nicolasovi leze na nervy, ale on nutně potřebuje peníze, protože jeho život je čím dál tím víc nákladný, a místo medicínsko-technického asistenta mu zajišťuje nájem za jeho malou, ovšem parádní garsonku nedaleko Sorbonny. Kamera leží na polici za dveřmi. Nicolas je musí zevnitř odstrčit a dveře se zaklapnou. Popadne kameru a chystá se napřáhnout ruku ke kouli u dveří, když odvedle uslyší hlasité prásknutí, jako kdyby někdo vešel vchodovými dveřmi. Asistent už chce zpátky do laboratoře, ale vtom uslyší ještě jednu ránu. Nicolas uhne nazpět. Nikdy nebyl odvážný. A určitě ani teď nepřijde profesoru Frostovi na pomoc. Tlačí se za dveře a slyší, jak něco žuchne o podlahu, a potom rány a jak to řinčí a drhne. Klece! Běž dovnitř! Musíš mu pomoct, křičí jeho svědomí. Ale Nicolas tam stojí jako solný sloup a není schopen se pohnout. Teď ještě kňučení a sténání, boty škrábou o podlahu a najednou – znenadání – ticho. Jenom zářivky mu bzučí nad hlavou. Nicolas civí na dveře. Hlavou se mu honí všechno možné. Feťáci, kteří se domnívají, že v laboratoři najdou drogy. Vandalové, kteří jenom chtějí něco zničit, studenti, kteří vyletěli od zkoušky, ochránci zvířat... Nicolas zadrží dech a pátrá očima, kde je v místnosti jaký úkryt. Vedle sebe objeví desku stolu a vysloužilý kancelářský stůl, nalevo ode dveří je výlevka. Naproti sobě má polici s medikamenty a zásuvkami pro injekční stříkačky a skalpely, laboratorní sklo a schránky na krmivo. A hned vedle dveře do laborky. Svůj vlastní východ na chodbu tahle místnost nemá. Napadne ho, že by si mohl vzít ze zásuvky skalpel, ale tím by způsobil hluk. A tak nahmatá vypínač u dveří a zhasne. Nyní je tedy tma až na úzký světlý proužek pode dveřmi a sinalé světlo dopadající zvenčí úzkým oknem nahoře ve stěně. Nicolas naslouchá. Doléhají k němu zvláštní zvuky. Vrtačka? Nato pronikavé skučení motoru, potom škrábe kov o dřevo, pak to zase vrže a nakonec to mlaská a pleská, jako kdyby někdo vytíral podlahu mokrým hadrem. Pozoruje, jak se třese a jak ho strachy 20
jímá závrať. Konečně se vzchopí, zaleze pod desku psacího stolu a neslyšně za sebou přitáhne kancelářskou židli. Skrčí se, až se dotkne čelem podlahy, a pak se schoulí do klubíčka jako ježek. Už jako dítě se schovával vždycky takhle. Když nikoho nevidí, nikdo nemůže vidět jeho. Pěkná pitomost! Ale v tuto chvíli jeho jediná útěcha. A pak najednou – zařinčení kovu. Dopad nože na dlaždicovou podlahu? Dnes večer k němu chtěl přijít Jean-Marie! Nicolas má mobil ve vnitřní kapse bundy a ta visí v laboratoři ve vestavěné skříni. Jean-Marie mu zavolá a oni se dovědí, že v laboratoři se nachází ještě někdo! Když se rozrazí dveře, Nicolas přimhouří oči. Na podlahu dopadne pruh světla a někdo vchází do místnosti. Nicolas vidí skrz přimhouřené řasy spodní část nohou trčících z bílého ochranného obleku a boty v plastových návlecích. Po bílých nohavicích se táhnou červené stružky a návleky na botách jsou potřísněny tmavočervenými skvrnami. To je krev. Musí to být krev. Nemyslet, nejsem tady, neexistuju. Vzpěry mezi kovovými nohami stolu se mu zařezávají do holení, Nicolas se začíná třást. Židle ho co nevidět prozradí, protože se třese čím dál víc a nemůže se ovládnout. Už to nevydrží – leč v tom okamžiku světlo zhasne, nohy udělají čelem vzad a dveře zapadnou do zámku.
3
Londýn
„Ethane, je to na nejlepší cestě! Předběžné objednávky se rozjely přímo fantasticky a teď ještě předkupní právo na zfilmování! Tentokrát to máme v kapse! Nandej si ještě birjání.“ Ethan Harris si klade otázku, kdy svého redaktora naposled viděl v takové euforii. Dokonce ani při jeho první knize, kterou kritika ihned vychválila, si Leon Woolfe nebyl tak jistý vítězstvím a nepůsobil tak uvolněně, i když na ni tenkrát bouchli láhev šampaňského. „Byls úžasnej! Ticho jako v hrobě! Ani jedno zakašlání!“ „No, byl jsem dost nervózní a teď jsem vyřízenej,“ přizná Ethan. Dřív si před autorským čtením dával gin s tonikem, aby se nakopl. Dřív, když bral všechno na lehkou váhu, kdy pro něj 30 tisíc prodaných výtisků znamenalo úspěch, jako kdyby vše běželo tak 21
nějak samo od sebe a bez námahy. Když o nic tvrdě nebojoval a neodrovnával se u toho. Nejhorší je, když se k němu posluchači staví agresivně. Když mu kladou provokativní otázky. Ethan má rád věci v pohodě, když může všechny bez výjimky – a bůh ví, že do londýnského Southbank Center se vejde nějakých lidí – naladit na svou vlnu. Když jsou návštěvníci zticha a nechají se autorem unést do jiného světa. Proto přece přišli, ne? A ne aby na spisovatele útočili a deptali ho. „Víš, co řekla Patty? Prý že sis celou tu sešlost v sále namazal na chleba, nabídl jim něco pořádnýho, skvěle je bavil a potom – jsi je vyřídil všechny naráz!“ Leon se směje. „Já to počítal. Plných šest vteřin byli naprosto paralyzovaní, než začali tleskat jako blázni.“ Ano, Ethan si to užil, a zároveň prožil děs. Ticho se proměňovalo v propast, jež byla každou vteřinou hlubší, dokud ho konečně nezachránil aplaus. Už devět let spolu tvořili tým. Leon s naleštěnou pleší a vždy v černém roláku – Ethan dumá, co asi Leon nosí v létě – a on, stále ještě husté blond vlasy – přestože je mu dvaačtyřicet –, které si rád nechává narůst delší, i když to zrovna není v módě. Je to jeho obchodní značka a zároveň vzpomínka na mládí v Sydney, když odešel z farmy svých rodičů, aby poznal něco jiného než buš, rodeo a strach ze sucha a opět klesajících cen ovcí. Byly to jeho nejbezstarostnější roky, tak je nazývá, kdy s partou kamarádů cestovali ve volkswagenu mikrobus podél pobřeží k další pláži a dalšímu příboji, aby mohli surfovat po vlnách, cítit se svobodně a prosti vší odpovědnosti. Dva věčné, a přesto příliš krátké roky. Leon mává na indického číšníka. „Přineste nám to, co jste právě dával na stůl tam vedle.“ Číšník přikyvuje a Leon se kření na Ethana. „Musíme přece vyzkoušet něco novýho, ne?“ Večeře v brasserii Bombay na závěr knižního veletrhu se postupem let stala společným rituálem. „Poslouchej mě dobře, Ethane,“ říká Leon s plnou pusou. „Hned po frankfurtským veletrhu bysme měli spusit tvoji čtecí šňůru. Hamburk, Berlín, Lipsko, Kolín nad Rýnem, Mnichov a každopádně ještě Vídeň a Bern. Sylvie tě bude muset dva týdny postrádat.“ 22
