30 s hudby Vesmírné živly

Téma: „Vesmírné živly"

1

text

obrázky

titulky

30 s hudby

Vesmírné živly

animace, video

planetárium

stmívání svítí modrá a zelená

Podle antických filosofů je svět tvořen čtyřmi živly: zemí, vodou, vzduchem a ohněm. Vycházeli z jednoduchého pozorování přírody, kde se látky běžně nacházejí v podobě pevné, kapalné a plynné. Pro každodenní život antického člověka byl zároveň nesmírně důležitý oheň, a tak je pochopitelné, že tvořil čtvrtý živel, z něhož je poskládán svět. Dnešní fyzikové tento živel dobře znají, jedná se o čtvrté skupenství zvané plazma. Co je překvapivé, toto pro laiky málo známé skupenství je ve vesmíru zastoupeno nejhojněji. (pauza 20 s) To, v jakém stavu se daná látka nachází, určuje řada fyzikálních podmínek. Jednou z těchto podmínek je teplota. Na zeměkouli se v našich zeměpisných šířkách běžně setkáváme s teplotami od minus deseti do plus třiceti stupňů Celsia a samozřejmě z hlediska celé naší planety to nejsou hodnoty nijak extrémní. Chceme-li pátrat po teplotních rekordech, musíme se vypravit na půdu jiných kontinentů. (pauza 10 s) V jihozápadní Africe se podél pobřeží táhne nedozírné moře písečných dun, známé jako Namib – neboli Namibijská poušť. Je to jedno z nejsušších a nejteplejších míst na Zemi. Teploměr se zde vyšplhal na rekordních 66 stupňů Celsia! (pauza 15 s) Naproti tomu ve vnitrozemí Východní Antarktidy, v místě, kterému se říká „světový pól chladu“, zaznamenali vědci pokles teploty na neuvěřitelnou hodnotu minus 89 stupňů Celsia! (pauza 20 s) Tyto teplotní rekordy představují mantinely pro živou i neživou pozemskou přírodu. Pro vodu jsou to mantinely dosti široké - na Zemi se tak voda může vyskytovat ve všech třech možných podobách, či jak by řekli fyzikové: ve všech třech skupenstvích. Jako plynná látka se nachází v ovzduší, jako kapalina může vytvářet říční proud či rozlehlý oceán a v podobě pevné látky ji známe jako jinovatku, sníh či led. (pauza 2 s)

Země, krajiny

JZ Afrika poušť Namib písečné duny Antarktida stanice Vostok ledovce zhasnout zelenou voda oblačnost, duha déšť, řeky, oceány jinovatka, sníh, led


2

text Naproti tomu jiné látky potřebné pro život – dusík a oxid uhličitý – najdeme v přírodě jen jako plyny, jež jsou součástí atmosféry. Kapalný dusík či pevný oxid uhličitý sice dovedeme vyrobit, ale v normálních podmínkách se v pozemské přírodě vyskytovat nemohou. (pauza 15 s) Něco jiného je ovšem vesmír, ať už blízký nebo ten nesmírně vzdálený. Tam panují podmínky, které si jen ztěží dokážeme představit. (pauza 5 s) Tak například v mezihvězdném prostoru je neuvěřitelná zima. Nacházejí se tam řídké prachoplynné mlhoviny, v jejichž nitrech klesá teplota až na minus 260 stupňů Celsia! Je to jen nepatrný kousek od vůbec nejnižší teploty, která může ve vesmíru existovat. (pauza 7 s) Naproti tomu hvězdy jsou tělesa velmi žhavá. Na povrchu naší hvězdy Slunce je teplota asi pět a půl tisíce stupňů Celsia a dokonce i v chladnějších tmavých oblastech zvaných sluneční skvrny zůstává na hodnotě kolem čtyř a půl tisíce stupňů. (pauza 10 s) V nitru Slunce je pak teplota několik milionů stupňů Celsia! (pauza 7 s) V závěrečných stadiích vývoje hvězd, kdy se velmi hmotné hvězdy stávají supernovami, může dokonce teplota na krátký čas dosáhnout až mnoha desítek miliard stupňů Celsia! V těchto okamžicích se vytváří celá paleta důležitých těžkých prvků, jimiž supernovy zásobují okolní vesmír.

obrázky

planetárium

atmosféra laboratoř kapalný dusík suchý led

(pauza 15 s) Vydejme se teď spolu do světa planet, hvězd a galaxií a pokusme se najít dobře známé podoby látky.

(pauza 30 s)

animace, video

Text: Arthur Charles Clarke: Byli jsme u okraje zóny šera, takže jsme využívali chladivý stín. Přesto jsme měli „Ze Slunce zrození“ (soubor povídek neustále na očích Slunce, jak se vznášelo nad kopci Merkura. „Zpráva o třetí (pauza 5 s) planetě“, str. 136)

Video 1: mlhovina M42

Video 2: supernova

pomalé stmívání . . . . . . svítí jen hvězdy


3

text Přes sluneční kotouč se vznášely dvě z největších skvrn, jaké jsme kdy zpozorovali - vypadaly jako ohromné černé trychtýře, hluboko pronikající do rozvířených vnějších vrstev Slunce. (pauza 4 s) Právě jsme z observatoře na Merkuru pozorovali druhou z nich, když na slunečním rovníku cosi vybouchlo. Bylo to jako současná exploze miliónu vodíkových pum a řítilo se to proti nám rychlostí několika set kilometrů za sekundu Přestože se to už stalo mnohokrát předtím, vždycky to bylo vzrušující. Znamenalo to, že bychom mohli polapit kousek samotné sluneční hmoty – jak pofičí kolem v podobě ohromného mraku ionizovaného plynu. (pauza 4 s) Hodiny plynuly... Následkem erupce vznikl mrak stokrát větší než Země, který se zvolna kroutil a rotoval a brzy se přiblížil natolik, že radary mohly odhalit jeho vnitřní strukturu. Přepnul jsem na kanál s krátkým dosahem a oblak se rozrostl do tak úžasné velikosti, že na obrazovce zůstala jenom ústřední část. (pauza 4 s) Hned na první pohled mi bylo jasné, že je to něco nesmírně zvláštního. Hleděl jsem na něco, co vypadalo jako průsvitný ovál, jehož vnitřek je protkán sítí téměř neviditelných čar. Tam, kde se čáry křížily, zdály se být maličké, pulsující uzlíčky života. Co jsem viděl, bylo nemožné, a přece leželo před mýma očima svědectví! (pauza 4 s) Erupce tu věc vymrštila ven z jejího normálního prostředí hluboko uvnitř žhnoucí sluneční atmosféry. Byl to zázrak, že přežila pouť vesmírem. (pauza 3 s)

obrázky

animace, video

planetárium


4

text

obrázky

animace, video

planetárium

Není snadná představa, že by stvoření mohlo cokoli vědět o vnějším vesmíru anebo dokonce vnímat existenci něčeho tak nevýslovně chladnějšího, jako je pevný povrch Merkura. Ostrůvek života, který se na nás řítil z vesmíru, by si nikdy nedokázal představit svět, k němuž se tak rychle přibližoval. Teď už vyplňoval celou oblohu – a možná, v těch posledních sekundách – rozeznal, že má před sebou cosi zvláštního. Začal se totiž měnit, zářící linie, které jsem musel nutně pokládat za nervový systém, se seskupovaly a utvářely nové vzory. Tu najednou obrazovka zela prázdnotou. Stvoření zapadlo za obzor a zaoblení planety je před námi skrylo. Daleko odsud na žhnoucí osvětlené straně Merkuru narazilo na jeho povrch. Pouhý náraz pro takovou bytost nic neznamenal, co se však snést nedalo, to byl první dotek s nepředstavitelným chladem pevné látky.

(pauza 30 s) Text: „Pevná látka ve vesmíru“

Řekneme-li „pevná látka“, vybaví se nám zřejmě kámen, skála nebo kus železa. Vesmírná pevná látka – to jsou například tělesa, která obíhají kolem hvězd: planety, jejich měsíce, planetky, komety a spousta větších či menších kamenů, kamínků a nepatrných částeček meziplanetární hmoty.

rozsvítit světla u obzorů Video 3: Sluneční soustava

(pauza 10 s) kometa Borrelly

Na obrázcích vidíte rozmanité tvary těles obíhajících kolem naší hvězdy Slunce. Deep Space Takto vypadají jádra komet: hornaté jádro komety Borrelly, kterou snímkovala během těsného průletu sonda Deep Space 1. Má na délku asi 10 kilometrů a je tvořeno zmrzlým prachem a ledem. kometa Tempel 1

Video 4: dopad projektilu

(pauza 10 s) Tady je snímek o něco menší komety Tempel 1, pořízený sondou Deep Impact. Sonda rovněž vystřelila na kometu malý projektil. Cílem plánované srážky bylo získat informace o materiálu, který se nacházel pod povrchem komety. Eros

Video 5:


5

text

obrázky

animace, video

planetárium

(pauza 15 s) Podobně jako jádra komet, tak i planetky jsou tělesa nepravidelných tvarů. Například blízkozemní planetka Eros, na které přistála sonda NEAR, je jednolitý kus kamene o rozměrech několika desítek kilometrů. (pauza 20 s)

Text: 33x13x13 km Eros - přistání

srovnání – tvary těles

Pevná tělesa větších rozměrů mají tvar koule. Jsou to všechny planety a také jejich větší měsíce. Proč tomu tak je? Látka v pevném stavu si zachovává svůj tvar a objem - pokud na ni ovšem nepůsobí vnější síla. A právě u těles s průměrem větším než asi 500 kilometrů musíme počítat s působením jejich vlastní gravitace. Gravitační síla je příčinou toho, že se pevné těleso pod tlakem horních vrstev samo zformuje do kulového tvaru. (pauza 10 s) Tady vidíte například planetu Mars, místo, kam se v budoucnu vydají kosmické lodě povrch Marsu s lidskou posádkou. Podmínky na Marsu se totiž nejvíce ze všech planet podobají pozemským. Teplota je tady zhruba stejná jako v Antarktidě, ale v určitých obdobích a polární čepičky v určitých oblastech klesne ještě níž, takže na rozdíl od Antarktidy můžeme na Marsu najít nejen zmrzlou vodu, ale i zmrzlý oxid uhličitý. Tyto látky se nacházejí třeba v polárních oblastech zvaných „polární čepičky“, které během marsovského roku mění svůj vzhled a velikost. Oxid uhličitý sublimuje - to znamená, že se mění z pevné látky přímo v plyn – a přechází do řídké atmosféry.

Video 6: planeta Mars

(pauza 25 s) Na povrchu těles sluneční soustavy často objevujeme útvary, které se jen málo podobají těm, které známe ze Země. Jedním z nejvzdálenějších a nejpodivuhodnějších světů, snímky povrchu Titanu které dosud zkoumaly kosmické sondy, je Saturnův měsíc Titan. Ačkoliv zde fungují geologické procesy podobně jako na Zemi, vzhledem k teplotě, která je 180 stupňů Celsia pod bodem mrazu, se tady máme možnost setkat s úplně jinými materiály hornin. Kameny v místě přistání sondy Huygens nejsou z křemičitanů jako na Zemi, ale z ledu a uhlovodíků tvrdých jako kámen. Zkuste si jen představit, že šplháte na skálu tvořenou zmrzlým metanem. Zvláštní představa!

Video 7: přistání na Titanu

přidat trochu červené . . . . . . . . . . . . . ztlumit červenou . přidat trochu bílé . . . . . . . zhasnout bílou i červenou


6

text

obrázky

animace, video

planetárium

(pauza 20 s) Dalším příkladem vesmírné látky v pevném skupenství jsou prachová zrníčka mezihvězdné hmoty. Mezihvězdný prach je v naší hvězdné soustavě zvané Galaxie soustředěn do spirálních Galaxie spirální ramena ramen, kde vytváří spolu s mezihvězdným plynem temné mlhoviny. (pauza 20 s) Jedno z ramen je dobře pozorovatelné na letní obloze, kde se klene od severovýchodního obzoru směrem k jižnímu a známe ho pod názvem Mléčná dráha. (pauza 15 s) Nízko u obzoru, v souhvězdí Střelce, se nachází tmavý prachoplynný oblak Barnard 68 s označením Barnard 68, který zastiňuje hvězdy v pozadí. Vypadá jako díra na obloze.

zhasnout obzory, Střelec nad JZ

Mléčná dráha

ukázat Střelce (pak obr.)

(pauza 10 s) O kousek dál v souhvězdí Hadonoše se mezi hvězdami klikatí temné čáry známé jako Hadí mlhovina Hadí mlhovina. (pauza 30 s) Jiné temné mlhoviny můžeme pozorovat tehdy, zakrývají-li některou ze zářících Mlhovina Kužel mlhovin nacházejících se v pozadí. Příkladem je takzvaná Kuželová mlhovina v souhvězdí Jednorožce ..... (pauza 5 s) nebo známá mlhovina Koňská hlava - tmavé mračno mezihvězdného prachu a taky Koňská hlava plynu, které se nachází na zimní obloze ve směru souhvězdí Oriona. (pauza 15 s)

ukázat Hadonoše (pak obr.) . DP . . . . (nejdříve obr.) . ukázat Jednorožce . . . . . (nejdříve obr.) . ukázat Oriona . . konec DP


7

text

obrázky

animace, video

planetárium

Rozsáhlé oblasti prachu objevujeme také v jiných galaxiích. Například tyto prachové Galaxie v Andromedě uzlíčky zastiňují jádro známé galaxie v Andromedě. (pauza 15 s)

(nejdříve obr.) pak ukázat Andromedu

Další spirální galaxie ze stejného souhvězdí je pozorovatelná takzvaně „z boku“, a to galaxie NGC 891 nám dává možnost prohlédnout si temný pás plynu a prachu, který ji rozděluje ve dví.

DP . . . . (nejdříve obr.) . pak ukázat Pannu . . . . . . . konec DP

(pauza 20 s) Jedna z nejkrásnějších galaxií, u níž můžeme pozorovat temný prachový pás, je galaxie Sombrero Sombrero v souhvězdí Panny. (pauza 30 s) Byl to svět, který nikdy nepoznal slunce. Víc než miliardu roků se vznášel uprostřed mezi dvěma galaxiemi jako oběť střetnutí jejich gravitačních sil. Byl tak vychladlý, až to přesahovalo všechny představy, mezigalaktická noc mu odčerpala i to teplo, které měl kdysi. A přesto se tu nacházela moře – moře tvořená jediným prvkem, jenž mohl existovat v kapalném stavu při teplotě mínus 272 stupňů Celsia. V mělkých oceánech hélia, které omývaly tuhle podivnou planetu, jednou vzniklé elektrické proudy už trvaly navždycky, nic je nemohlo oslabit. Tady byla supravodivost normálním jevem. Byl to ráj pro počítače. Žádná planeta ve vesmíru nemohla být pro život nesnesitelnější a pro inteligenci pohostinnější. A inteligence tady byla, sídlila v koloniích krystalů i v mikroskopických kovových vláknech. Slaboučké světlo obou soupeřících galaxií dopadalo na neměnnou tvář krajiny. Nic se nehýbalo, neboť není třeba žádný viditelný pohyb ve světě, kde létají myšlenky z jedné polokoule na druhou rychlostí světla.... (pauza 5 s) V průběhu několika milionů roků si inteligence, hloubající o své opuštěné planetě, začala uvědomovat určitý nedostatek základních informací. V budoucnosti – i když ještě hodně vzdálené – ji přitáhne jedna z galaxií. Vypočítat, s čím se střetne, až se střemhlav ponoří do toho houfu sluncí, to přesahovalo její možnosti.

Text: Arthur Charles Clarke: „Křížová výprava“ (soubor povídek „Zpráva o třetí planetě“, str. 145)


8

text

obrázky

animace, video

planetárium

Vyslala tedy rozkaz a myriády krystalových mřížek změnily tvar. Přes planetu začaly proudit atomy kovu. V hlubinách héliového moře začaly klíčit a narůstat dva naprosto identické mozky. Bez sebemenšího zvuku, aniž se vzdula vlnka na hladině moře, v němž neexistovalo tření, se vznesly čerstvě vytvořené entity a vydaly se ke vzdáleným hvězdným ostrovům. Mateřský intelekt pak o svých ratolestech neslyšel déle než milión roků. Také to ani neočekával. Dokud mozky nedoletí ke svým cílům, nebudou mít nic, co by hlásily. Potom - téměř současně - došly zprávy, že obě mise selhaly. Když se oba průzkumníci přiblížili k ohromným galaktickým ohňům a pocítili nahromaděné horko bilionů hvězd, zahynuli. Obvody zajišťující životní funkce se přehřály a ztratily supravodivé schopnosti, nezbytné pro jejich existenci. Avšak ještě dřív, než je zastihla katastrofa, vyslaly zprávy. Jedna galaxie je zcela opuštěná, avšak druhá se inteligencí přímo hemží, neboť její myšlenky letí jako ozvěna od hvězdy ke hvězdě v myriádách elektronických znaků. Mateřský intelekt héliové planety si brzy uvědomil, že stojí tváří v tvář formám inteligence nesmírně zvláštní. Existovala i na tak horkých planetách, že tam dokonce voda byla přítomna v kapalné fázi! Ovšem o jaký druh inteligence se jedná, to nebyl schopen pochopit ani za celá tisíciletí... (pauza 30 s) Řekneme-li slovo „kapalina“, většinou se nám okamžitě vybaví voda. Zatímco na povrchu naší planety je to látka velice hojná, na ostatních planetách se v kapalném skupenství vyskytuje jen velmi vzácně. Existence tekuté vody je totiž na většině ostatních planet vzhledem k odlišným fyzikálním podmínkám vyloučena. Povrchová teplota na osvětlené polokouli Merkura nebo na Venuši se pohybuje vysoko nad bodem varu, a tak by se tam voda mohla teoreticky vyskytovat jen ve skupenství plynném. Teploty na tělesech vzdálenějších, jako je třeba Mars, jsou zase hluboko pod bodem mrazu, takže tam se voda může vyskytovat jen ve skupenství pevném. Sama planeta Mars obsahuje v povrchových vrstvách zřejmě zmrzlé vody dost, ale jen malá část může za příznivých podmínek vyvěrat na povrch v tekutém stavu.

Text: „Kapalná látka ve vesmíru“ voda na povrchu Země Merkur a Venuše Mars povrch Marsu

přidat modrou


9

text (pauza 7 s) Obrovský oceán slané vody se zřejmě nachází pod tlustou ledovou vrstvou na Europě, což je jeden z Jupiterových měsíců. Voda v tekutém stavu je zde ohřívána slapovým působením gigantického Jupitera. (pauza 20 s) Avšak nejen voda může být ve skupenství kapalném. Na Saturnově měsíci Titanu plní úlohu vody metan, který se stává tekutinou při teplotě minus 183 stupňů Celsia. V oblacích Titanovy atmosféry zřejmě kondenzují kapky metanu o velikosti tenisového míčku a prší na povrch. Metanový proud pak stéká rozsáhlou sítí potoků a řek a ústí do metanových jezer. Vulkány chrlí směs amoniaku a vody v pevném i kapalném stavu a to vše je zahaleno do oranžové mlhy. (pauza 15 s) Exotické kapaliny se nacházejí také hluboko v nitrech těles. Jejich existence je podmíněna obrovským tlakem horních vrstev. Například Jupiter, největší planeta sluneční soustavy, má rozsáhlou atmosféru, která směrem do nitra houstne – převážně vodíkový plyn postupně přechází v rozsáhlý oceán kapalného vodíku...

obrázky

planetárium

Europa oceán pod ledem

Titan atmosféra řeky na Titanu Video 8: povrch Titanu

atmosféra Jupitera Video 9: atmosféra Jupitera

(pauza 30 s)

Před ním se rozkládal nový svět, Jupiter svlékl jeden ze svých mnoha závojů. Druhá vrstva mraků, nedosažitelně hluboko dole, měla mnohem tmavší barvu než první. Byla téměř lososově růžová a posetá podivnými malými ostrůvky cihlové červeně. Všechny měly oválný tvar a dlouhé osy orientované ve směru východ – západ, v převládajícím směru větrů. Bylo jich na sta, všechny přibližně stejné velikosti a Falconovi připomínaly malé nadýchané kumuly na obloze pozemské. Zredukoval sílu, která ho nadnášela, a začal klesat po povrchu rozpouštějícího se srázu. A potom zpozoroval sníh. Bílé vločky se utvářely ve vzduchu a pomalu se snášely dolů. Ale na sníh tu bylo příliš horko – a v každém případě v těchhle výškách byly sotva stopy po vodě. A co

animace, video

Text: Arthur Charles Clarke: „Setkání s medúzou“ (soubor povídek „Zpráva o třetí planetě“, str. 230)

zhasnout modrou projektor Jupitera . . . . . . . . zhasnout Jupitera


10

text víc, vločky se ani netřpytily, ani nejiskřily, když v kaskádách padaly dolů do hlubin. Když pár z nich znenadání přistálo na rameni nesoucím přístroje před hlavním průzorem, spatřil, že jsou matně, neprůsvitně bílé – vůbec ne krystalické – a dost velké, několik centimetrů v průměru. Asi sto kilometrů před ním něco vrstvu mraků narušilo. Něco postrkovalo malé červené oválky kolem dokola a začalo je formovat do spirály. Vír se vynořoval s udivující rychlostí. „Jestli to vpředu je bouře“, říkal si Falcon, „budu mít spoustu starostí“. Potom se Falconův zájem změnil v údiv – a ve strach. To, co se rozvíjelo v dráze jeho letu, nebyla vůbec bouře. Cosi ohromného – něco, co měřilo v průměru celé kilometry – stoupalo vzhůru mračny. Uklidňující myšlenka, že by to taky mohl být bouřkový mrak, který vzkypěl vzhůru z nižších vrstev atmosféry, nepřežila víc než pár sekund. Ne, tohle bylo pevné. Proráželo si to cestu růžovými a lososovými vrstvami jako ledovec stoupající z hlubin. Ledovec plující ve vodíku? To bylo nemožné, samozřejmě, ale možná že to nebyla analogie příliš vzdálená. Jakmile Falcon na záhadu zaostřil teleskop, uviděl, že to je bělavá, krystalická hmota potažená pruhy červené a hnědé. Musí to být, dospěl k názoru, stejná látka jako „sněhové vločky“ padající kolem něj. A nebylo to, uvědomil si, zas tak pevné, jak si myslel nejdřív, okraje se neustále drobily, přetvářely a vůbec se chovaly jako ... jako živé organismy.... (pauza 3 s) Celou myslí se soustředil na útvar v zorném poli teleskopu... Musel mít jistotu. Kdyby se zmýlil, vysmála by se mu celá Sluneční soustava. Potom vydechl a vrhl pohled na hodinky. „Volám řídící letové středisko“, pronesl velmi formálně. „Hlásí se Howard Falcon. Světový čas devatenáct hodin dvacet jedna minuta patnáct sekund. Nula stupňů pět minut severní šířky, sto pět stupňů čtyřicet dvě minuty délky, první soustava... Řekněte doktoru Brennerovi, že v atmosféře Jupitera život existuje... A že je veliký....“ (pauza 30 s)

obrázky

animace, video

planetárium


11

text

obrázky

animace, video

planetárium

Text: „Plynná látka ve Řekneme-li slovo „plyn“, možná se nám vybaví láhev propan-butanu, štiplavý zápach vesmíru“

čpavku nebo jen obyčejný vzduch, který dýcháme. Vesmírná látka v plynném stavu - to jsou třeba atmosféry planet. (pauza 5 s) Obří planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun mají rozsáhlé atmosférické obaly z vodíku, hélia, metanu, čpavku a dalších prvků a sloučenin. (pauza 7 s) Menší planety – Venuše a Mars – jsou zahaleny především oxidem uhličitým .... a v plynném obalu Země převládá dusík. (pauza 5 s) Zajímavé je, že dusíkovou atmosféru má i Saturnův měsíc Titan.

zemská atmosféra Jupiter, Saturn, Uran, Neptun Venuše a Mars Titan

(pauza 10 s) Střelec nad JZ obzorem

Také ve vzdáleném mezihvězdném prostoru je látka ve skupenství plynném poměrně hojná, i když je tvořena převážně jedním jediným prvkem, a tím je vodík. Představuje asi 70 procent hmotnosti všech plynných mlhovin. (pauza 2 s) Vodík se vyskytuje ve formě atomů nebo dvouatomových molekul. Jenže na atomy a molekuly H astronomických snímcích se často setkáme s vodíkem, který má poněkud jinou formu.. Ultrafialové záření blízkých hvězd totiž zbavuje vodík elektronů, které se pak M42 v Orionu kaskádovitě vracejí k atomovým jádrům a přitom vyzařují energii. Takovému plynu říkáme „ionizovaný plyn“. (pauza 2 s) Spoustu nádherných zářících mlhovin najdeme v blízkosti právě zrozených hvězd. Na Mlhovina Kosatec snímku vidíte mlhovinu Kosatec ze souhvězdí Kefea. Centrální část kolem masivní horké hvězdy obtáčí červená záře vodíku zásobovaného ultrafialovým zářením. Modrá barva zase svědčí o přítomnosti prachových zrn, na nichž se hvězdné světlo odráží. (pauza 10 s)

Video 10: ionizace, záření

(nejdříve obr.) pak ukázat Kefea


12

text

obrázky

animace, video

V souhvězdí Jednorožce září mlhovina, která je pro svou barvu a podivný vzhled Mlhovina Liščí přezdívaná „Liščí kožešina“. Původ červeného zbarvení můžeme i v tomto případě kožešina hledat v ionizovaném vodíku. (pauza 5 s) Pastvou pro oči jsou mlhoviny pozorovatelné na letní obloze nízko nad jižním obzorem. Laguna, Trifid, Omega Tady ve směru zvířetníkového souhvězdí Střelce objevíme celou řadu mezihvězdných mlhovin fantastických tvarů. (pauza 15 s) Zdá se to neuvěřitelné, ale všechny tyto mlhoviny jsou objekty velmi řídké. Každý gram látky je rozptýlen v několika milionech krychlových kilometrů. (pauza 20 s) Ionizovaný plyn září také v obálkách hvězd, které nazýváme planetární mlhoviny. Obrázky planetárních Tyto objekty se na rozdíl od předchozích nacházejí na opačném stupni hvězdného mlhovin s popisem vývoje. Jde o staré hvězdy, které vyvrhují své obálky do okolního prostoru a vytvářejí Kočičí oko... ty nejúžasnější obrazce, jaké si jen dovedeme představit. (pauza 60 s) Text: „Plazma“

Silně ionizovaný plyn, v němž je velké množství volných elektronů, dobře vede elektrický proud, a je tedy výrazně ovlivňován magnetickým polem. Svými vlastnostmi se odlišuje od látky ve skupenství pevném, kapalném či plynném, proto bývá považován za čtvrté skupenství hmoty – za plazma. (pauza 5 s) Na Zemi se s plazmatem setkáváme jen zřídka, třeba v podobě blesku... nebo polární záře. Ve vesmíru však plazma jednoznačně převládá. Ve stavu plazmatu se nachází asi blesky, polární záře devadesát devět procent veškeré pozorovatelné vesmírné látky! (pauza 7 s) Oblaky plazmatu je tvořena většina galaktických mlhovin.... (pauza 15 s)

mlhoviny

planetárium

ukázat Střelce (pak obr.)

Video 11: vznik planetárních ml.


13

text

obrázky

animace, video

galaxie Vodíkovými plazmovými mosty jsou propojeny blízké galaxie... (pauza 20 s) Ale především – plazmovými tělesy jsou hvězdy. Každý z těch zářících bodů na noční obloze je obrovský objekt z horkého plazmatu, který je zmítán bouřlivými procesy spojenými s vysíláním záření všech energií a vlnových délek.

(pauza 30 s) I naše Slunce, hvězda poměrně stabilní a na pohled klidná a vlídná, je při bližším zkoumání těleso nebezpečně aktivní. Horké plazma bývá často z povrchových vrstev vyzvednuto do ohromných smyček slunečních protuberancí.... (pauza 10 s) Jindy je plazma vytrženo a vyvrženo do meziplanetárního prostoru mohutnými erupcemi.... (pauza 30 s) Celá sluneční soustava je prostoupena slunečním větrem, proudem nabitých částic pocházejících právě ze Slunce. Sluneční vítr se střetává s ochrannými štíty planet – s jejich magnetosférami – a vytváří fascinující světlo polárních září.

protuberance erupce sluneční vítr polární záře

(pauza 20 s) Polární záře symbolizují setkání dvou světů, které mají pramálo společného. Svět hvězd vyplněný plazmatem, svět, který se obtáčí kolem siločar magnetických polí a pevná či kapalná tělesa jsou v něm jen vzácnou výjimkou........ a svět planet - krajiny s pohořími, krátery, ledovci, s koryty řek současných i dávno minulých.... Je to zvláštní představa, ale veškerá rozmanitost pozemské přírody, všechny nádherné živá a neživá scenérie, jemné detaily neživé přírody i fascinující struktury živých organismů, vše, co pozemská příroda obdivujeme každý den, je tvořeno jen tím jediným procentem vesmírné látky, která se zrovna nenachází ve stavu plazmatu. (pauza 80 s)

Video 12: Slunce

planetárium


14

text Měli antičtí filosofové pravdu? Měli... i neměli. Měli ji v tom, že velmi přesně vystihli podstatu látek nejen na Zemi, ale na první pohled i v celém pozorovatelném vesmíru. Jenže současná věda ukázala, že v extrémních podmínkách hvězd a galaxií existují další stavy látky, které se naprosto vymykají našim pozemským zkušenostem. Ba co víc – ve vesmíru existuje i ohromné množství látky, která je nepozorovatelná, a staří filosofové o ní tedy vědět nemohli. Moderní astrofyzikové však o ní vědí. Ačkoli ji nikdy nepozorovali, o její existenci se dovídají z jejího gravitačního působení na okolí. Ujal se pro ni název „skrytá či temná hmota“. Ukazuje se, že právě tato hmota ve vesmíru jednoznačně převažuje. Čím je ale tvořena, je dodnes velikou záhadou...

30 s hudby

obrázky

animace, video

planetárium

tma, hvězdy DP . . . . . . . . . zhasnout hvězdy pomalu přidávat světla


15

text

obrázky

animace, video

planetárium


16

text

obrázky

animace, video

planetárium


17

text

obrázky

animace, video

planetárium

30 s hudby Vesmírné živly

Recommend Documents