3. URBANISTICKÉ ZÁSADY PRO UMÍSTĚNÍ STAVBY PRO BYDLENÍ 3.1. UMÍSTĚNÍ STAVBY NA POZEMKU – dle vlivu světových stran, povětrnostních podmínek, půdorysných sídelních forem Výše uvedený poţadavek je nezbytné uplatňovat i při umisťování jednotlivých objektů na pozemku. Kromě vlivu přírodních a klimatických podmínek vstupuje do rozhodování i kulturně historický aspekt, v daném případě regionální specifika lidového stavitelství projevující se zejména definovaným půdorysným uspořádáním sídla a funkčního uspořádání staveb na pozemku.
Sídla byla zakládána vţdy s ohledem na maximální profit z přírodních a geomorfologických podmínek a vzhledem k omezeným technickým prostředkům, které měli lokátoři k dispozici, vrostla do krajiny tak, ţe i dnes působí jako její přirozená součást. Tento fakt je třeba mít na zřeteli při realizaci jakýchkoli stavebních záměrů, především pak v územích zvláště chráněných, které zahrnují i urbanizovaná území.
3.1.1. STAVBY NAVRHOVANÉ V BEZPROSTŘEDNÍ VAZBĚ NA STÁVAJÍCÍ ZÁSTAVBU níţe uvedené zásady platí zejména pro stavby navrhované v bezprostřední vazbě na historický stavební fond, kde je podrobné stanovení podmínek umístění objektu na pozemku zcela nezbytné.
OBECNÉ ZÁSADY
Bez ohledu na orientaci pozemku vůči komunikaci je naprosto nezbytné vyvarovat se umístění staveb do hloubky parcel, zejména do jejich centrální pozice. Takové řešení je historicky neopodstatněné, a v kontextu navazující zástavby působí násilně. Největším problémem takto umístěných staveb je příliš dlouhá obsluţná komunikace na pozemku, zmenšení plochy pobytové zahrady v sektoru odvráceném od přilehlé komunikace, celková roztříštěnost pozemku a omezená moţnost vytvořit na něm plnohodnotné diferencované prostory.
Hlavním kritériem správného umístění objektu na pozemku je co nejbliţší vazba na obsluţnou komunikaci. Sníţí se tak ekonomické nároky na vybudování komunikací na pozemku, přípojek technické infrastruktury, především se však stavby stanou součástí veřejného prostoru – tak, jak bylo v historii urbanismu venkova obvyklé a pomohou tak obnovit a dotvořit charakteristický obraz intravilánu.
Ve všech sídlech, s důrazem na sídla formovaná (komunikační, návesní), je zcela nevhodné navrhovat zástavbu do pozic negujících charakter historické půdorysné struktury.
Pozice objektu na pozemku by měla vţdy vycházet z uspořádání související zástavby a historickou strukturu přirozeně doplňovat.
25
SPECIFICKÉ ZÁSADY S OHLEDEM NA PŮDORYSNOU FORMU SÍDLA SÍDLA HROMADNÁ ROZVOLNĚNÁ /HRO/ Vzhledem k tomu, ţe v rozvolněných půdorysných formách jsou stavby uspořádány v rámci sídla ve volných pozicích, není nově navrhovaná zástavba vázána podmínkou pravidelného řazení hmot a tedy i specifického umístění objektu na parcele.
stavba jednoduchého obdélného půdorysu integrující obytnou funkci i uzavřené parkování
3
3/ 4/
hlavní objekt s kolmou přístavbou garáţe
legenda
G
-
hlavní objekt s kolmým obytným křídlem – jedná se o půdorysnou alternativu předchozí varianty, funkční členění zůstává stejné.
4
samostatný objekt integrující parkovací, skladovací, ev. hospodářskou funkci, paralelně uspořádaný s hlavní obytnou budovou a podélně přimknut ke komunikaci, z níţ je i dopravně přístupný. Obě stavby mezi sebou vytvářejí sevřený soukromý pobytový prostor.
umístění garáţe vjezd do garáţe vstup do objektu
5
U obytné budovy i u křídel zastřešených sedlovou střechou je z architektonického hlediska zcela nevhodné umisťovat vjezdy do štítové pozice stavby.
Vzájemná vazba budov a jejich odstup od sousedního pozemku jsou předurčeny obecně platnými normami a Obecně technickými poţadavky na výstavbu. Ze základních pravidel je nezbytné zmínit minimální odstup objektu od hranice sousedního pozemku, který je 3,5 m, ve specifických případech i 2m, přičemţ vzájemný odstup sousedících obytných staveb můţe být min. 7m, pokud do prostoru mezi objekty nejsou orientována okna obytných místností. V těchto případech musí být vzájemný odstup staveb min. 10m. V situacích, kdy je ve schématu navrţen vjezd do garáţí v prostoru mezi hranicí pozemku a objektem či mezi dvěma stavbami, je třeba zachovat vzájemný odstup 6 m.
1. pozice – komunikace z jihu aţ jihovýchodu
2. pozice objektu – komunikace ze severu aţ severozápadu
Pozice nejméně výhodná z hlediska poţadavku na orientaci obytných místností – osluněnou stranou je objekt přimknut ke komunikaci.
Jedná se o pozici nejvýhodnější z hlediska poţadavku na orientaci obytných místností – objekt je moţno Jedná se o nejvýhodnější pozici z hlediska poţadavku na orientaci obytných místností a posunout bezprostředně ke komunikaci, v severní části dispozice situovat parkovací plochy, v jiţní části organizace půdorysu stavby – ze severní strany jsou obslouţena krytá parkovací stání dispozice pak navrhnout obytné místnosti, které budou ideálně osluněny. či garáţe, jiţní strana je plně vyuţita pro obytné místnosti.
alternativa předchozího řešení – obě stavby jsou orientovány kolmo ke komunikaci, technický objekt, který integruje parkovací funkci, je dopravně obslouţen z prostoru mezi oběma budovami.
Při umisťování objektu na pozemku je důleţité navrhovat stavbu co nejblíţe východnímu, resp. jv. okraji pozemku tak, aby byl co nejvíce rozšířen prostor pobytové zahrady. Vzhledem k nevýhodné pozici komunikace je vhodné situovat objekt štítem ke komunikaci. Více místností můţe „dostávat“ příznivé západní slunce, severní strana objektu se navíc posouvá hlouběji do prostoru parcely a má tedy i více soukromí. Garáţe, ať jiţ jako součást dispozice hlavního objektu či v samostatném křídle, je nezbytné situovat co nejdále od komunikace tak, aby jiţní část dispozice měla co nejvýhodnější oslunění. (1.a, b, c) – viz následující strana Parkování je moţno řešit v odděleném objektu situovaném co nejblíţe hranice pozemku. (1d) Poměrně vhodnou alternativou je podélné umístění obou staveb paralelně s komunikací, k níţ je technický objekt s parkovací funkcí přimknut – hlavní obytná budova je posunuta severněji, jiţní fasáda obytného objektu je orientována do soukromého prostoru, nikoli do komunikace. (1.e) Moţným řešením je i podélné umístění hlavní stavby s kolmým parkovacím křídlem orientovaným ke komunikaci. (1.f)
2
Základním faktorem, který podmiňuje pozici stavby na pozemku, jsou okolnosti geografické a klimatické, dále míra hospodárnosti vyuţití parcely a případné historické znaky objemového řešení staveb či jejich seskupení. Hlavním poţadavkem na pozici stavby je co nejbliţší prostorová vazba na komunikaci. Z tohoto kritéria vycházejí všechna níţe uvedená doporučení. V popisu i navazující přehledné grafické příloze jsou představena základní řešení pozice stavby na pozemku, která lze pouţít ve všech enklávách rozptýleného osídlení ve vymezeném prostoru. Příklady řeší především umístění hlavního obytného objektu na pozemku a obsluhu parkování v závislosti na orientaci parcely vůči světovým stranám. Základní nabídka v zásadě kombinuje tyto půdorysné varianty staveb:
1/ 2/
5/
1
Stavbu je ţádoucí umisťovat co nejblíţe východnímu okraji pozemku tak, aby byl posílen prostor pobytové zahrady orientované jihozápadně od objektu. Stavbu je nejvýhodnější orientovat podélnou osou rovnoběţně ke komunikaci, prostory pro parkování situovat do východního cípu dispozice. (2. a, b) Alternativně je moţno řešit parkování v samostatném objektu, přimknutém ke komunikaci. Hlavní budova je posunuta jiţněji a zůstává k dispozici výhradně pro obytné místnosti. (2. c) Objekt je moţno rovněţ situovat podélnou osou kolmo na komunikaci, prostory pro parkování pak umístit v části dispozice nejblíţe ke komunikaci či do kolmého křídla v severní části dispozice. (2.d, e), alternativně opět ve funkčně oddělených objektech. (2. f)
3. pozice – komunikace z východu aţ severovýchodu 4. pozice – komunikace ze západu aţ jihozápadu
26
Jedná se o univerzální pozice stavby z hlediska poţadavku na orientaci obytných místností. Jedná se o univerzální pozici z hlediska poţadavku na orientaci obytných místností Stavbu je vhodné umisťovat co nejblíţe severnímu okraji pozemku tak, aby byl posílen prostor pobytové zahrady orientované na jihozápad, resp. jihovýchod. Nejvýhodnější orientace objektu je podélnou osou kolmo ke komunikaci, delší jiţní fasáda umoţňuje výhodnou pozici obytných místností (3.a,b, 4. a,b,c). U obytných staveb s integrovanou garáţí je vhodné situovat prostory pro parkování do severovýchodního cípu dispozice či do severní přístavby (křídla). Další moţností je umístění stavby či paralelně uspořádaných objektů (var. 5) podélnou osou rovnoběţně s komunikací. Vjezd do garáţí je nejvýhodnější navrhnout přímo z komunikace. (3.c,d,e, 4. d) či z kolmého parkovacího křídla. (4.e)
Odpovídající grafické znázornění pozic staveb na pozemku je uvedeno v přehledném schématu na následující straně.
pozice staveb na pozemku dle orientace vůči světovým stranám legenda
G
-
1.
umístění garáţe vjezd do garáţe vstup do objektu
a
4.
b
a
a
c b
d
c
b e
a d
3.
c
f
b
e
d
c
d
e
f
e
2. 27
SÍDLA HROMADNÁ SOUSTŘEDĚNÁ /HSO/ Pravidla pro umístění stavby na pozemku v shlukových sídlech jsou přísnější, neţ u rozptýlené zástavby, přesto je nesvazuje zcela striktní konvence.
Základním pravidlem pro výstavbu v historickém kontextu shlukových sídel je udrţení soustředěné formy, je tedy zcela neţádoucí realizovat zástavbu v pozicích, které se z této formace vymykají. Ve shlukových sídlech mezi sebou stavby nemají pravidelné prostorové vazby – při umisťování několika objektů v přímém sousedství je třeba se vyvarovat prostorové uniformity a k pozici kaţdé stavby přistupovat individuálně. Stejně jako v případě ostatních forem sídel je u staveb v shlukových enklávách zcela nevhodné umisťovat vjezd do garáţe ve štítě objektu.
Bez ohledu na orientaci pozemku vůči světovým stranám je nezbytné situovat objekt vţdy co nejblíţe ke komunikaci a jádru enklávy, přesto, ţe terénní podmínky i orientace vůči světovým stranám mohou nabízet vhodnější variantu umístění. Aţ na výjimky nejsou objekty v půdoryse sídla zakládány podle převaţující konvence (okapová či štítová), proto není nutné ctít jednoznačnou pozici – základním faktorem by se zde měla stát sevřenost sídelní formy. V mezích daných tvarem pozemku a jeho umístěním v rámci sídla je vhodné situovat stavbu co nejblíţe k hranici pozemku s nejméně výhodnou orientací vůči světovým stranám. Pozice garáţe a dopravní obsluha pozemku vychází z obecných konvencí a zřetele na dostatečné oslunění obytných místností. Při návrhu je moţno vycházet ze zásad formulovaných v kapitole týkající se sídel hromadných rozvolněných či komunikačních.
.
SÍDLA KOMUNIKAČNÍ Komunikační sídla jsou jiţ pravidelně zaloţenou urbanistickou formou, na novostavby realizované ve vazbě na historickou zástavbu se proto vztahují přísnější zásady.
obecné zásady
Základním pravidlem pro novostavby v historickém půdoryse formovaných sídel, tedy i sídel komunikačních, je udrţení urbanistického charakteru enklávy, co do prostorové vazby objektů vůči komunikaci i mezi sebou navzájem.
uliční čára
Pro udrţení charakteristického půdorysného typu je zcela likvidační situovat nově navrhované objekty mimo stavební čáru, tedy pomyslnou linii, na níţ jsou umístěny uliční fasády související zástavby.
Novostavby jsou vţdy vázány pozicí stavební čáry, tedy linie, na níţ spočívají čelní fasády sousedních objektů. Tento poţadavek je nezbytný i v situacích, kdy je pozice nevýhodná z hlediska oslunění objektu (komunikace z jiţní strany pozemku). V případě, ţe je historická zástavba dochována v tak malé míře, ţe pozice stavební čáry jiţ není zcela čitelná, je směrodatným vodítkem historická mapová dokumentace, ve výjimečných případech lze povolit drobné ústupky pro pozice novostaveb s ohledem na hospodárnější vyuţití pozemku – vţdy však pouze na úrovni několika metrů tak, aby komunikační charakter sídla zůstal zachován.
tvar zástavby
28
Navrhovaná zástavba v kontextu historického stavebního fondu nesmí objemově dominovat a negovat obvyklé formy.
Tam, kde se novostavba dostává do přímé vazby s historickým stavebním fondem, je nezbytné, aby objekt tvarově respektoval související zástavbu.
proporční vazby mezi sousedními objekty
Pro charakteristické vyznění půdorysné formy je nevhodné porušovat pravidelnost vzájemných vazeb objektů či charakteristických vazeb umístěním novostavby, které tuto formu neguje.
V případech, kdy je historická zástavba v rámci pravidelně členěných pozemků řazena dle určité konvence, je nezbytné u novostaveb, realizovaných v přímé vazbě na původní stavební fond, toto uspořádání zachovat (př. objekty štítové orientace řazené blíţe k jedné hranici pozemku)
V případě, ţe v historickém půdoryse převaţuje okapová či štítová orientace staveb, je nezbytné tuto orientaci u novostaveb vţdy dodrţet.
orientace staveb vůči komunikaci
Porušení obvyklé orientace objektu vůči související zástavbě je nevhodné i v situacích, kdy se z historické zástavby dochovaly pouze fragmenty. Směrodatným podkladem by vţdy měla být původní mapová dokumentace
okapní orientace
štítová orientace
umístění stavby v závislosti na orientaci pozemku
1
2
3
V situacích, kdy stavby nejsou uspořádány podle jednoznačné konvence (viz výše), je kromě dodrţení stavební čáry ţádoucí umístit stavbu na pozemku tak, aby se dosáhlo co nejlepšího oslunění obytných místností. Objekt je třeba situovat blíţe hranici pozemku, která je z hlediska orientace vůči světovým stranám nejméně výhodná. Volný prostor pozemku je tak moţno smysluplně vyuţít jako pobytovou zahradu. Nabídka uvedená v grafické příloze na následující straně pracuje se třemi základními půdorysnými variantami staveb: 1/ stavba jednoduchého obdélného půdorysu integrující obytnou funkci i uzavřené parkování 2/ hlavní objekt s kolmým obytným křídlem – jedná se o půdorysnou alternativu předchozí varianty, funkční členění zůstává stejné. 3/ hlavní objekt s kolmou přístavbou garáţe Jak jiţ bylo uvedeno v kapitole týkající se umístění staveb na pozemku v sídlech hromadných rozvolněných, je vzájemná vazba budov a jejich odstup od sousedního pozemku jsou předurčeny obecně platnými normami a Obecně technickými poţadavky na výstavbu. V případě komunikačních sídel jsou tyto zásady shodné:
Minimální odstup objektu od hranice sousedního pozemku 3,5 m, ve specifických případech i 2m; vzájemný odstup sousedících staveb můţe být min. 7m, pokud do prostoru mezi objekty nejsou orientována okna obytných místností. V ostatních případech musí být vzájemný odstup staveb min. 10m. V situacích, kdy je ve schématu navrţen vjezd do garáţí v prostoru mezi hranicí pozemku a objektem či mezi dvěma stavbami, je třeba zachovat vzájemný odstup 6 m.
29
Komunikace z východu aţ severovýchodu
Komunikace z jihu aţ jihovýchodu
Jedná se o poměrně univerzální pozici z hlediska oslunění obytných místností Objekt je nezbytné posunout co nejblíţe k severní hranici pozemku a umístit k ní prostory pro parkování. Při východní pozici komunikace je nejvhodnější štítové umístění stavby (a, b) Při umístění komunikace ze severovýchodu se pozemek dostává do velmi výhodných pozic z hlediska oslunění – ideální je podélná orientace objektu (c,d )
Jedná se o nejméně výhodnou pozici z hlediska oslunění obytných místností Proto, aby bylo umoţněno oslunění obytných místností a zároveň umoţnit jejich orientaci do soukromého prostoru, je nejvhodnější situovat stavbu kolmo ke komunikaci. Objekt a parkovací plochy je nejvhodnější posunout k východní, resp. k severovýchodní hranici pozemku. Parkování je ţádoucí umístit co nejdále od komunikace, aby jiţní část dispozice byla plně vyuţitelná pro obytné místnosti.
Komunikace ze západu aţ jihozápadu Štítová orientace staveb
a
b
Tato pozice je z hlediska oslunění objektu výhodnější především v situacích, kdy pozemek nemá ideální orientaci vůči světovým stranám. Je ţádoucí přimknout objekt blíţe k té hranici parcely, která je z hlediska oslunění nejméně výhodná. Toto řešení uvolní výraznou část parcely k vytvoření uţitkové či pobytové části zahrady. Není ţádoucí umisťovat garáţ do štítové části objektu, ale do navazujícího objemu přístupného kolmo z komunikace. Tam, kde je parcela širší, lze situovat stavbu ve větším odstupu od sousedního pozemku (6m), čímţ se umoţní pohodlný vjezd do prostoru garáţí umístěných dále od komunikace.
a
b
Okapová (podélná) orientace staveb
c
d
Vzhledem k půdorysným poměrům parcel komunikačních sídel – tedy jejich relativně malé šířce – není ve většině případů moţné zásadně s objektem v jeho podélné ose pohybovat. Pokud to situace dovoluje, je ţádoucí, aby se přimknul k té straně pozemku, která je z hlediska oslunění nejméně výhodná. Zde je vhodné situovat i garáţ, ev. kryté parkovací stání. Místnosti situované na opačné straně dispozice budou mít výraznější odstup od sousedního objektu a budou i lépe osluněny.
Komunikace ze severu aţ severozápadu Jedná se o nejvýhodnější pozici stavby vůči světovým stranám komunikaci - parkování je přístupné z neosluněné strany, obytné místnosti směřující do zahrady pak mají ideální orientaci. Ideální orientace stavby vůči komunikaci je podélná Při uţší parcelaci je moţno umístit objekt i kolmo ke komunikaci, stavbu je pak nezbytné posunout co nejblíţe východní, resp. severovýchodní hranici pozemku
30
f
c
Pro zástavbu platí podobná pravidla jako u parcel s pozicí komunikace z východu aţ severovýchodu. Podélná orientace objektů, zejména, je-li komunikace v jv. pozici, není ţádoucí. Integrované garáţe je ţádoucí situovat co nejdále od komunikace, aby jihozápadní část dispozice mohla být vyuţita pro obytné místnosti (b,c)
Specifické zásady Sídla s dochovanou záhumenicovou pluţinou (krátká lánová, ev. silniční)
V komunikačních sídlech, zejména v těch, kde se dochovala záhumenicová pluţina v původním charakteru, je zcela nevhodné a pro typický obraz sídla likvidační situovat jednotlivé objekty půdorysně přes dva trakty pozemků. Bude tím nenávratně porušena pravidelná forma sídla.
Pro sídla, ve kterých se dochovalo prostorové dělení pluţiny vysokou zelení, je třeba toto dělení respektovat a objekt umístit vţdy v návaznosti na jednotlivé pozemkové trakty.
Alternativou umístění objektů v historickém půdorysném rámci sídel s dochovanou délkovou pluţinou jsou dva půdorysné trakty vloţené v jednom poli pluţiny. Stavby jsou řešeny jako dvojdomy, Vnější objem dvojdomu vychází z typických forem zástavby v sídle.
Sídla silniční hromadná
V přímém kontextu s historickou zástavbou není vhodné navrhovat půdorysně a objemově příliš pravidelné formy.
Sídla vznikala nejčastěji postupným růstem podél komunikace, proto se vyznačují jistou nepravidelností formy. Tuto nepravidelnost je v návaznosti na historický stavební fond ţádoucí udrţet. objekty jsou ke komunikaci řazeny zpravidla podélně, průběh stavební čáry je často proměnlivý – pozice novostavby v rámci pozemku by měla vycházet vţdy z konkrétních parametrů enklávy. u sídel rozvolněných nevytvářejí objekty mezi sebou významné prostorové vazby, tvar a velikost pozemků jsou proměnlivé. Umístění stavby na pozemku poskytuje více moţností řešení, omezující je pozice stavební čáry a orientace hřebene, v ostatních případech lze postupovat jako u sídel hromadných rozvolněných.
31
SÍDLA NÁVESNÍ /N/ Jedná se o sídla, jejichţ pravidelné zaloţení a specifický půdorysný tvar nejvíce podmiňují pozici stavby na pozemku. Jedná se zároveň o sídla, která jsou urbanisticky nejcennější strukturou, proto je nezbytné věnovat novostavbám v jejich kontextu nejvyšší pozornosti.
obecné zásady
Je zcela neţádoucí a pro charakteristický obraz návesního prostoru likvidační navrhovat zástavbu zejména v historickém jádru mimo existující stavební čáru – tedy linii, na níţ jsou situovány fasády staveb orientované do návesního prostoru.
Pro stavby, které doplňují návesní prostor po zaniklých objektech, je zcela závazné původní umístění objektu v rámci pozemku, zejména té části, která je otočená do návsi či přilehlého veřejného prostoru. Je zcela nezbytné zachování stavební čáry, respektive křivky, která vymezuje linii, na níţ jsou umístěny jednotlivé stavby Dispoziční členění objektu je třeba přizpůsobit celkovému vyznění objektu, které by v rámci jádrového sídla mělo působit zcela nerušivě.
specifické zásady sídla hromadná návesní
Sídla jsou charakteristická nepravidelnou půdorysnou formou sevřenou kolem návesního prostoru – je nevhodné zástavbu navrhovat do pozic, které původní formu ignorují či negují (zástavba bez vazby na sousední objekty, izolovaná výstavba v rámci pozemku...).
32
Vzhledem k nepravidelnému umístění objektů v rámci historického půdorysu je neţádoucí navrhovat do jádrových pozic sídla příliš pravidelné formy zástavby.
Výstavbu v jádrových částech hromadných návesních sídel je ideální obnovit zástavbu na půdorysech zaniklých objektů. Pokud to existující podmínky neumoţňují, je nezbytné v návrhu respektovat nepravidelnost formy a umisťovat zástavbu v rámci pozemku tak, aby dotvářela návesní prostor – objekty by měly být co moţná nejvíce přimknuty k veřejnému prostoru. Vzhledem k nepravidelnosti formy je moţné pozici objektu na pozemku při dodrţení výše uvedených podmínek přizpůsobit na základě aktuální orientace parcely vůči světovým stranám. Obytné místnosti tak mohou dosáhnout lepšího oslunění.
3.1.2. URBANISTICKÉ CELKY NAVRHOVANÉ MIMO HISTORICKÉ JÁDRO SÍDLA Tento oddíl se týká sídel, jejichţ historická struktura vytváří kompaktní půdorysné formy. U enkláv s rozptýlenou zástavbou (sídla hromadná rozvolněná) je zcela nepřípustné navrhovat soustředěné celky byť jen o několika jednotkách, pro novostavby navrhované v prostoru těchto sídel platí zásady uvedené v první kapitole tohoto oddílu. V sídlech, která dle kapitoly 1. vyhoví podmínkám pro přiměřený stavební rozvoj mimo historické jádro sídla, platí primární zásada vyuţívat pro nově navrhovanou zástavbu stávajících komunikací.
příklad č. 1
individuální řadová zástavba se štítově orientovanými objekty půdorysu L.
Nové celky by měly původní zástavbu respektovat, nikoli však nutně kopírovat v identicky řešených objemech. Moţností, jak skupiny nové zástavby řešit, je řada, není však reálné v rámci tohoto materiálu všechny postihnout. Následující ukázky představí základní principy, ze kterých je moţno vycházet a které mohou nabídnout alternativu obvyklým, prostorově i esteticky často velmi nevhodným řešením. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o formálně jasně uspořádané celky s podrobně definovanými poţadavky na vzájemné vazby objektů, je úspěšnost realizace závislá na důsledné regulaci a tedy i podmíněna regulačním plánem nebo (a také) uceleným investorským počinem. Nejdůleţitější zásadou je účelně vyuţít prostor tak, aby výsledná forma byla dostatečně kompaktní, zároveň však, aby zajistila poţadovaný obytný komfort.
charakteristika:
Jedná se o zástavbu situovanou na obdélných parcelách orientovaných kolmo na komunikaci 2 a s optimální rozlohou 800 – 1200 m . Stavby půdorysu L vytvářejí ve vzájemné vazbě uzavřená átria či dvory, do nichţ jsou orientovány obytné místnosti hmot kolmých na komunikaci Objekty jsou navrţené jako jednopodlaţní s obytným podkrovím pod sedlovou střechou, kolmé rameno můţe být zastřešeno ploše (př. a ), v uliční či zahradní frontě budou dominantním prvkem štítové fasády staveb. Trakt rovnoběţný s komunikací, ať jiţ umístěném v uličním či zahradním traktu je moţno zastřešit průběţnou sedlovou konstrukcí, výsledkem je výrazná horizontální hmota. (př. b, d)) Kolmý trakt umístěný bezprostředně u obsluţné komunikace můţe být mírně posunut do hloubky pozemku, v uliční frontě budou tak výrazně uplatněna štítová průčelí staveb. (př. e) Zastavěná plocha objektu včetně přístavby se v závislosti na velikosti pozemku pohybuje 2 v rozpětí od 200 do 250 m . Objekt je nehledě na orientaci vůči světovým stranám situován co nejblíţe komunikaci tak, aby skupina vytvářela uliční frontu. V závislosti na orientaci objektu vůči světovým komunikace z východu aţ severovýchodu: f stranám jsou v následujícím grafickém schematu Z hlediska oslunění obytných místností a uvedena nejvhodnější uspořádání staveb. poměru šíře pozemku k jeho délce se jedná o takřka ideální orientaci parcely a uspořádání stavby na ní. Hlavní hmota objektu je situována při severní, resp. severozápadní hranici pozemku, kolmé křídlo je posunuto směrem blíţe ke komunikaci.
b
komunikace z jihu aţ jihovýchodu: Z hlediska oslunění obytných místností jde o nejméně výhodnou pozici, je proto ţádoucí vytvořit v části pozemku blíţe komunikaci pobytový prostor – „atrium“, z nějţ je objekt přístupný a do kterého jsou orientovány obytné prostory. Hlavní objekt je situován při východní, resp. severo-východní hranici pozemku. Kolmý trakt situovaný na rozhraní atria a zahrady můţe být zastřešen sedlovou průběţnou konstrukcí.
c
komunikace ze severu aţ severozápadu: hlavní hmota objektu je situována při východní, resp. severovýchodní hranici pozemku, kolmé křídlo je posunuto směrem blíţe ke komunikaci. Atrium tak získá výhodné jihozápadní oslunění.
komunikace ze západu aţ jihozápadu: Hlavní hmota objektu je situována při severní, resp. severozápadní hranici pozemku, kolmé křídlo napojeno dále od komunikace. Je-li poloha komunikace blíţe západní pozici, je moţno kolmý trakt umístit i bezprostředně ve vazbě na komunikaci (viz př. f)
e
d
33
příklad č. 2 individuální obytná zástavba uspořádaná do formovaných celků Představované celky jsou v zásadě vytvářeny jednotlivými rodinnými domy uspořádanými do jasně formovaných skupin. Tyto celky svým charakterem evokují dvorcové formy zástavby, zejména v návesních sídlech, ojediněle jako solitérní formace j sídlech s rozptýlenou zástavbou dvorcového typu. V následujících schématech jsou zobrazeny skupiny uspořádané s ohledem na průběh komunikace a orientaci pozemků vůči světovým stranám.
příklad č. 3 zástavba dvorcového typu určená pro hromadné bydlení
34
Jedná se o zástavbu vycházející z tradičních dvorcových forem zejména v návesních sídlech, jako samostatná stavba eventuelně i v sídlech s rozptýlenou zástavbou. Tento druh zástavby je velmi vhodným řešením tak, kde jsou pozemky obtíţně dělitelné na parcely v uliční frontě. Jedná se o velmi kompaktní řešení, které můţe být vhodnou alternativou pro potřeby sociálního bydlení či jako plnohodnotná bytová výstavba netradiční, ale velmi efektivní formy. Základní charakteristikou je uzavřená dvorcová dispozice, stavba můţe být přízemní či dvoupodlaţní, vţdy s obytným podkrovím. Jedno z rovnoběţných křídel, které se nachází blíţe hranici sousedního pozemku, je určeno pro parkování vozidel, buď jako kryté parkovací stání či uzavřené garáţe. Další dva trakty jsou děleny na jednotlivé obytné jednotky, které jsou v závislosti na podlaţnosti objektu buď mezonetové (přízemí + obytné podkroví) nebo přízemní a v 2.np mezonetové přístupné z pavlače. Plocha pozemku mezi obytným křídlem a hranicí sousedního pozemku můţe být rozdělena na malé uţitkové zahrádky, zbytek pozemku je vyuţíván jako společná pobytová zahrada. 2 Zastavěná plocha objektu se pohybuje v rozpětí od 600 do 700 m , minimální velikost 2 pozemku je 1500 m , při minimální šíři 40m v linii komunikace.
příklad č. 4 zástavba átriového typu určená pro hromadné bydlení
Jedná se o obdobu formy představené u individuální zástavby se shodnými zásadami umístění objektu na pozemku s ohledem na oslunění. Hlavní objem je vertikálně rozdělen na bytové jednotky, kolmé rameno určeno pro kryté parkování. 2 Zastavěná plocha se pohybuje v rozpětí od 450 do 500m , 2 minimální velikost pozemku je 1500 m , při minimální šíři 40m v linii komunikace.
3.2. UMÍSTĚNÍ STAVBY VE SVAŢITÉM TERÉNU Nevhodná práce s terénem při návrhu novostavby je jedním z nejzásadnějších problémů ve venkovském prostoru, ve zvláště chráněných lokalitách jde však o klíčový zásah do krajinného obrazu a devastaci přítomných hodnot. Zcela nepřípustné jsou úpravy uměle vyrovnávající terénní nerovnosti ve svaţitějších lokalitách – naváţky a záhraby.
Při umisťování novostavby na pozemku je nezbytné respektovat terénní podmínky a objekt dané situaci objemově přizpůsobit tak, aby stavba působila co nejméně nápadně. Při výraznějších sklonech terénu je vhodné umisťovat stavbu vţdy na níţe poloţenou stranu komunikace, zejména tam, kde je doporučena jednopodlaţní výšková úroveň zástavby. Tam, kde je vstup do objektu moţno umístit pouze z komunikace, je vhodné výškové rozdíly vyrovnat podezdívkou, event. částečně zahloubeným podzemním podlaţím (a) U pozemků s niţším sklonem terénu je v závislosti na umístění objektu vůči komunikaci moţno výškový rozdíl vyrovnat i nízkou opěrnou zídkou (b), event. zahloubením části přízemí do přilehlého terénu (c).
a
terénní odkop
podezdívka, či zahloubené podzemní podlaţí
b
terénní odkop s opěrnou zdí
nízká opěrná zídka
c
terénní naváţka
částečné zahloubení přízemí
mohutná předsazená opěrná zeď
35
3.3. ZELEŇ NA POZEMKU zástavba v přímé vazbě na historickou strukturu:
Pro půdorysně formovaná sídla (sídla komunikační a návesní) je charakteristický pás záhumenní zeleně (v oblasti bezprostředně za hospodářskými objekty), který odděluje zástavbu od navazující pluţiny. Tam, kde vzniká nová zástavba v bezprostřední vazbě na původní stavební fond v prolukách po zaniklé zástavbě či dochází k rekonstrukci nebo konverzi původních budov, je ţádoucí zachovat a kultivovat původní sadové úpravy či jejich fragmenty. Jedná se zejména o zachovalé části ovocných zahrad, eventuelně vzrostlé listnáče – prostor původních sadů je ţádoucí posílit novou výsadbou tak, aby byly zachovány původní objemové poměry zeleně.
zástavba mimo historickou strukturu:
V celkovém prostorovém účinku zeleně je třeba udrţet přirozené měřítko při přechodu do volné krajiny.
obecné zásady
Ve výsadbách zahrad formovaných sídel jsou nevhodné zejména domácí jehličnany – podmínečně je lze tolerovat v rozptýlené zástavbě horských sídel, avšak vţdy pouze jako solitéry. Zcela nevhodné jsou výsadby exotických dřevin, zejména jehličnanů, které propůjčují venkovským zahradám nepatřičný, městský charakter.
36
Při obnově či zakládání nových zahrad je ţádoucí volit v druhové skladbě výsadeb domácí listnáče. Tento poţadavek je třeba zdůraznit zejména v sídlech leţících v NP a CHKO Šumava. Prostor zahrady je vhodné funkčně členit na část uţitkovou v bezprostřední vazbě na objekt (s podílem ovocných dřevin) a část pobytovou se solitérními výsadbami vysoké zeleně. U formovaných sídel, kde jsou stavby orientovány průčelím do veřejného prostoru, je vhodné udrţovat či obnovit předzahrádky (spodní obrázek). Tam, kde je potřeba vytvořit pohledovou bariéru mezi pozemkem a navazujícím prostorem (hranice se sousedem či komunikací), je v citlivé formě moţno volit výsadbu listnatých keřů či vyšších dřevin jako úpravu v ţivém plotě. Při objemových úpravách těchto výsadeb je nezbytné vyvarovat se geometrického či ornamentálního střihu.
3.4. OHRANIČENÍ POZEMKU Prostorové ohraničení pozemku by mělo v návrzích vţdy reagovat na regionální odlišnosti a ve formě, pouţité konstrukci i materiálu citlivě propojovat stavbu a příslušný pozemek s navazující krajinou. S ohledem na specifické podmínky v sídlech je při návrhu oplocení vţdy nezbytné opřít se o dochovanou obrazovou a historickou mapovou dokumentaci.
historické souvislosti - ohraničování pluţiny
V sídlech závislých na pěstitelské zemědělské produkci byla přirozenou bariérou hranice pluţin, jejíţ obraz v krajině byl však patrný jako rozhraní jednotlivých pěstebních ploch či jako linie zapojené vyšší zeleně často v doprovodu komunikace či nízkých zídek či tarasů se sbíraného kamene – v těchto případech šlo o formu obvyklou u sídel nejrůznějších půdorysných typů, nejčastěji a nejcharakterističtěji u sídel lesních lánových návesních a krátkých lánových.
Ohraničování větších ploch se uplatňovalo především v krajině pastorální, kde chov dobytka a pastevectví bylo podstatným zdrojem obţivy. Konstrukce plotu však byla velice vzdušná – nosné prvky byly tvořeny sloupky z kulatiny umístěné v širokých roztečích, na nichţ spočívalo několik horizontálně umístěných prvků z dřevěné tyčoviny poměrně subtilního průřezu. Dnes je tento typ konstrukce známý pod názvem „farmářský plot.
historické souvislosti - ohraničování uţitkových zahrad
Historicky se nejčastěji oplocovaly sady a uţitkové zahrady sídel, navazující části pozemku zůstávaly bez pevné konstrukce (s výjimkou výše uvedených enkláv). Konstrukce byla dřevěná plaňková na dřevěných či kamenných sloupcích.
zásady pro ohraničující konstrukce - hranice pozemku
u oplocení rozsáhlých ploch je zcela neţádoucí volit konstrukce kompaktní, které vytvářejí výrazné prostorové bariéry v otevřených horských enklávách, zejména v sídlech leţících v hranicích Národního parku Šumava je aţ na výjimky (pozemky vyuţívané jako pastviny) nevhodné pozemky ve volné krajině jakkoli oplocovat
v odůvodněných případech je moţné rozsáhlejší plochy oplotit takzvaným farmářským plotem z dřevěných kulatin či z horizontálních prvků.
37
zásady pro ohraničující konstrukce - uţitkové zahrady
38
Ohraničování uţitkových zahrad je zejména v horských sídlech a sídlech s rozptýlenou zástavbou ţádoucí realizovat tradičním způsobem – plaňkovými ploty, vţdy bez podezdívky. V situacích, kdy plot tvoří hranici se sousedním pozemkem či tam, kde je ţádoucí větší intimita oploceného prostoru, je moţno konstrukci plotu doplnit výsadbou listnatými keři. V místech, kde byla jiţ struktura sídla silně pozměněna uličními formami spíše maloměstského typu, je pro navazující zástavbu vhodnější se přizpůsobit existující situaci i ve způsobu oplocení, vţdy však s velkou mírou vkusu a pochopením pro venkovské prostředí.
4.
VEŘEJNÉ PROSTORY V SÍDLECH
Veřejné prostory tvoří základní prostorovou kostru sídla a nejvýrazněji se podílejí na vnímání charakteru enklávy. Jejich formování a údrţba svědčí o ţivotě místní komunity a zásadně spoluurčuje atraktivitu místa z hlediska cestovního ruchu. Veřejné prostory tvoří zejména ulice, návsi, resp. náměstí v městysech a městech, vyhraţené veřejné prostory pak plochy veřejných zařízení jako školy, sportovní areály, parkoviště, hřbitovy apod.
V obcích, pro které je v rámci této studie doporučeno zpracovat regulační plán, má tento územně plánovací dokument především jasně vymezit a definovat charakter veřejných prostorů. Jedná se zejména o určení stavebních čar, poţadavků na jednotlivé stavby z hlediska jejich působení v uličním či návesním prostoru (orientace štítů, počet podlaţí, umístění vstupů a vjezdů, řešení soukromé zeleně apod.).
4.1. ULICE, NÁVES, NÁMĚSTÍ Prostory komunikací, ulice Prostory místních komunikací jsou nejdůleţitějšími veřejnými prostory ve všech sídlech. Z tohoto důvodu je jejich utváření nezbytné věnovat zvýšenou pozornost a v případě urbanisticky cenných sídel obzvláště. Nová norma Projektování místních komunikací ČSN 73 6110 (2006) vychází těmto poţadavkům v ústrety.
Z výše uvedeného je zřejmé, ţe po desetiletí preferovaná dominance poţadavků motorové dopravy se obrací ve prospěch obyvatel a kultury prostředí. Moţnosti, která poskytuje norma, by se měly co nejdříve prosadit a uplatnit v projektové praxi, nebot´ řada projektů stále sleduje zaţitou konvenční praxi.
Revidovaná norma obsahuje zásadní změny, mj. dává kvalitativně jiný význam komunikaci uvnitř obcí (měst). Norma uvádí: „Komunikace ve velké míře vtiskují obci její jedinečnost a proţitek daného okolního prostředí. Tyto prostory neslouţí jenom dopravě, nýbrţ poskytují také rámec rozmanitým jiným projevům ţivota, coţ se projevuje nejrůznějšími poţadavky a funkcemi. Tvorba prostoru místní komunikace má proto prvořadý význam při řešení problematiky zastavěného prostředí a navrhování komunikací uvnitř zastavěného území je těsně spojeno s urbanismem a architekturou v utváření tohoto prostoru.“
Norma zavádí taktéţ termín „Prostor místní komunikace“, který zahrnuje hlavní dopravní prostor i přidruţený prostor. Prostory komunikací nejsou ulicemi tak, jak je chápeme ve městě. Z tohoto důvodu je třeba citlivosti při navrhování chodníků (dimenze, materiál, řešení vjezdů) jak ve stávající, tak v nové výstavbě.
Norma sleduje zejména: – zvýšení bezpečnosti v obcích; – zklidňování dopravy a její humanizaci; – omezení dominance motorové dopravy; – zvýšení ochrany chodců a cyklistů; – preferenci všech druhů veřejné hromadné dopravy; – optimální mobilitu všech účastníků dopravy.
Úprava prostoru stávajících komunikací
U komunikací venkovských sídel je velice nevhodná výšková segregace automobilového a pěšího provozu, která zakládá v parteru nepatřičný městský detail. Tento obecný jev je zvláště neopodstatněný a nepochopitelný v obytných souborech s minimální intenzitou dopravy, které splňují veškeré podmínky pro provoz na komunikaci zklidněné (kategorie D1 – obytné zóny) Podobným problémem je výškové oddělení vozovky a navazujícího terénu betonovými obrubníky.
Úprava prostoru stávajících komunikací, tj. zejména komunikací II. a III. třídy se musí citlivě rozváţit s ohledem na venkovský charakter sídel. Komunikace s minimálním provozem je vhodné ponechat v existujícím profilu bez rozšíření jízdních pruhů a s co moţná nejpřirozenější vazbou na okolní terén. Na komunikacích s celoroční průměrnou intenzitou dopravy menší neţ 500 vozidel za 24 h v obou směrech, s převáţně obytnou zástavbou, je moţné a vhodné upustit od zřizování samostatných (zvýšených) chodníků a pohyb chodců předpokládat na principu smíšeného provozu. Pokud se tedy na takovýchto komunikacích k realizaci chodníků výjimečně přistoupí, není nutné je budovat ve zvýšené úrovni. Bezpečnost pohybu chodců se v tomto případě zajistí dopravními opatřeními sniţujícími rychlost vozidel vycházejícími z intenzity provozu.
39
Řešení nových komunikací Rovněţ budování komunikací v obytné zóně je moţné bez problému řešit se smíšeným provozem chodců a vozidel (kategorie D1 - obytné zóny). Navíc zřizování zón s omezenou rychlostí (30km/h) je jedním z hlavních nástrojů na zklidňování dopravy v sídlech. Prostor místní komunikace v obytné zóně se skládá z dopravního prostoru a pobytového prostoru. Norma doporučuje šířku 8m, ale normy ovšem připouštějí mnohem širší škálu moţností, které by bylo vhodné ve venkovském prostoru vyuţívat. Šířka prostoru místní komunikace v obytné zóně/ulici můţe být proměnná, má vytvářet vhodné prostředí pro pobyt. Jízdní pás obsluţné komunikace skupiny C lze podle článku 7 normy navrhnout mj. jako jednopruhový obousměrný s výhybnami. Na jednopruhové obousměrné komunikaci se zřizují výhybny. Nahrazení výhybny lokálním rozšířením komunikace je přípustné. V takovém případě je šířka jízdního pruhu pouze 2,5m při šířce prostoru místní komunikace 3,5m (viz tab. 6 normy). Prostory by měly umoţňovat bezpečný pohyb osob, být přehledné. Nezbytnou součástí obytné zóny je vzrostlá zeleň a dále zařizovací předměty pro splnění funkčních a estetických poţadavků. Řešení kontaktu veřejného a soukromého prostoru, nejčastěji formou zahrádek či předzahrádek, by mělo respektovat charakter sídla, typické či tradiční formy zástavby. Řešení úprav má být jednoduché a umoţňovat úklid a údrţbu mechanizovanými prostředky. Údrţbu veřejných prostor lze zhospodárnit vhodným určením rozhraní mezi veřejným a soukromým prostorem. Např. přeparcelace pozemků ve prospěch soukromých vlastníků můţe sníţit rozsah ploch v péči obce. Také předimenzovaná dopravní řešení (příliš široké komunikace, odstavné plochy apod.) lze upravit tak, aby se zmenšil podíl zpevněných ploch, které jsou na údrţbu nejnáročnější. Zimní údrţbu negativně ovlivňuje pouţívání obrubníků, bezpečnostních ostrůvků pro chodce, zpomalovacích pásů apod. Jejich pouţívání by mělo být uváţlivé a vzhledem k charakteru řešeného území spíše výjimečné.
40
Řešení úprav má být jednoduché a umoţňovat úklid a údrţbu mechanizovanými prostředky. Údrţbu veřejných prostor lze zhospodárnit vhodným určením rozhraní mezi veřejným a soukromým prostorem. Např. přeparcelace pozemků ve prospěch soukromých vlastníků můţe sníţit rozsah ploch v péči obce. Také předimenzovaná dopravní řešení (příliš široké komunikace, odstavné plochy apod.) lze upravit tak, aby se zmenšil podíl zpevněných ploch, které jsou na údrţbu nejnáročnější. Zimní údrţbu negativně ovlivňuje pouţívání obrubníků, bezpečnostních ostrůvků pro chodce, zpomalovacích pásů apod. Jejich pouţívání by mělo být uváţlivé a vzhledem k charakteru řešeného území spíše výjimečné.
přidruţený prostor část prostoru místní komunikace mezi hlavním dopravním prostorem a vnějším okrajem prostoru místní komunikace. Je vyuţíván statickou i dynamickou dopravou a zejména chodci a cyklisty. Je to prostor nad přidruţenými pruhy/pásy a/nebo chodníky včetně zeleně, pokud se nejedná o postranní pás, jehoţ šířka je větší neţ 8,00 m, popř. 3,00 m (viz 3.1.1).
obytná zóna jedna nebo více zklidněných komunikací zejména v částech obytných souborů s převahou pobytové funkce s přímou dopravní obsluhou staveb za stanovených podmínek provozu podle zvláštního předpisu. Prostor místních komunikací v této zóně je opticky, případně i fyzicky a také hmatově podle zvláštního předpisu (TP 103 Navrhování obytných zón, 1998) rozdělen na prostor pobytový a prostor dopravní se smíšeným provozem a je obvykle řešen v jedné úrovni.
prostor místní komunikace prostor nad tou částí komunikace, která slouţí veřejnému dopravnímu provozu (vozidlům i chodcům), popř. pobytu, dopravě statické i dynamické včetně pásů zeleně a v úsecích mimo území zastavěné nebo zastavitelné včetně tělesa místní komunikace
4.2. VEŘEJNÉ PARKOVÁNÍ Veřejné parkování je jedním ze základních problémů, který se sídel obecně dotýká. Obtíţně řešitelným se pak stává zejména v turisticky exponovaných lokalitách leţících v oblasti zvláště chráněných území. Při navrhování veřejných parkovacích ploch je ţádoucí postupovat podle následujících zásad:
Při realizaci parkovacích ploch je nevhodné vyrovnávat sklon terénu naváţkami, opěrnými konstrukcemi nad úrovní terénu ani výraznými terénními odkopy (viz kapitola 2.2.). Pro povrch parkovacích ploch v malých sídlech je nevhodná kompaktní betonová dlaţba, zejména dlaţba zámková či jakkoli výrazně tvarově či barevně pojednaná – jedná se o cizorodý prvek ve veřejném prostoru venkovských sídel a vnáší do něj nepatřičné měřítko.
Plochy pro parkování je vhodné členit na malé skupiny parkovacích míst situované tam, kde veřejný prostor v rámci sídel poskytuje mimo vymezené komunikace určité plošné rezervy. Parkovací plochy je ţádoucí řešit v aktuálních terénních podmínkách, pouze s nezbytnými drobnými úpravami sklonu, které významně nenaruší původní charakter místa. Povrch parkovacích ploch v malých sídlech a zvláště cenných lokalitách je vhodné řešit jako zhutněný, případně asfaltový nebo z probarvované ţivice (Terraway). Moţným řešením je zpevnění plastovými rošty či kamennou dlaţbou. U nezbytných velkokapacitních parkovišť je vhodné volit variantu parkování v zeleni při vyuţití stávající vegetace či s dodatečnou výsadbou dřevin tak, aby byl umoţněn pohodlný vjezd do jednotlivých stání zároveň a uspořádání zeleně působilo co nejpřirozeněji vzhledem k související vegetaci.
4.3. KOMUNIKACE - POVRCHY
Je zcela nevhodné výškově segregovat pěší a automobilovou dopravu a to i v hlavním komunikačním průtahu sídlem. Je nevhodné vymezovat komunikace betonovými obrubníky. Je zcela nevhodné řešit komunikace obytných enkláv v betonové dlaţbě konvenční skladby a skladebných prvků, zejména v dlaţbě zámkové a dlaţbě s probarvovanýmpovrchem .
Pro udrţení typického venkovského charakteru intravilánu je nezbytné, aby působily obsluţné komunikace co nejpřirozeněji Je ţádoucí minimalizovat šířku komunikace tak, aby odpovídala normativním poţadavkům, přesto aby plnila svoji funkci – komunikace v obytných enklávách mimo hlavní osu je vhodné navrhovat jako zklidněné, jako jednopruhové obousměrné s výhybnami. Celková šíře těchto komunikací se můţe pohybovat jiţ od 3, 5m. Komunikace v obytných enklávách mimo hlavní průtahy sídlem je vhodné řešit jako mlatové, event. ţivičné s probarvovaným povrchem (tmavé okry přizpúsobující se odstínem rostlému povrchu – např. TERRAWAY), případně v kamenné dlaţbě z maloformátových prvků. Je ţádoucí a pro udrţení venkovského charakteru sídla nezbytné udrţet jednoúrovňové řešení pěších i automobilových komunikací.
Terraway
Terraway
41
4.4. VEŘEJNÁ ZELEŇ Zeleň je důleţitým prostorotvorným prvkem v intravilánu i extravilánu sídel. Pro enklávy leţící ve zvláště chráněných územích je pak dominantní a určující sloţkou sídelního obrazu. Sídla leţící v hranicích NP Šumava jsou aţ na výjimky venkovská, veřejná uměle zaloţená zeleň se v nich prakticky nevyskytovala – skupiny dřevin či dřeviny solitérní, pokud se v urbanizovaném území objevily, byly dílem topografických a přírodních vlivů (doprovod vodotečí..) či ojedinělým antropogenním jevem. Tomuto faktu je třeba přizpůsobit veškeré osazovací záměry.
4.4.1. SOLITÉRNÍ ZELEŇ
Pro výsadby solitérní zeleně ve veřejném prostoru jsou zcela nevhodné jehličnany, zejména pak jehličnany exotické (thuje, stříbrný smrk...).
4.4.2. SKUPINOVÁ ZELEŇ liniová zeleň
Liniová zeleň (vysoká zeleň vysazovaná zpravidla v pravidelných sponech v liniovém uspořádání) je v původním sídelním obraze charakteristická zejména jako doprovod komunikací, vodotečí, hrází a terénních hran. Původní výsadby je velmi ţádoucí doplňovat a obnovovat, event. zakládat nové ve vhodných lokalitách.
dělící zeleň
Je vhodná jako přirozená prostorová bariéra oddělující: rušivé prvky v půdoryse sídla (plošná individuální obytná zástavba v nevhodných pozicích, výrobní a zemědělské objekty...) a jádrovou část sídla historickou a nově navrhovanou zástavbou, jedná-li se o samostatně definovatelné celky Výsadby je vhodné řešit jako skupiny v přirozených objemech vytvářejících ve vzájemném zápoji pohledovou bariéru.
skupinová zeleň v centrálním prostoru sídla
42
Pro výsadby skupin zeleně ve veřejném prostoru (návesním, komunikačním) je nezbytné, aby vzhledem k venkovskému charakteru enkláv působily co nejpřirozeněji. Skupiny dřevin by měly být vysazovány do drobných kompaktních celků v logických pozicích – tak, aby přirozeně vyvaţovaly objem zástavby a působily jako doprovod urbanizovaných ploch, nikoli jako cizorodé prvky prostoru (dominantní pozice návesních prostorů, kříţení komunikačních os, průhledy, doprovod sakrálních staveb..) Je nezbytné vyvarovat se pravidelné plošné výsadby do sponu, která je typická pro hospodářské vyuţití dřevin či jako komponovaná sadová úprava, výjimkou je doprovod parkovacích ploch (viz níţe). Pro druhovou skladbu dřevin všech výše uvedených skupin platí stejné podmínky, které byly uvedeny v oddíle 3. 1. Solitérní zeleň
Druhovou skladbu výsadby veřejné zeleně je třeba volit výhradně z listnáčů, které jsou v místě či v regionu domovem. Solitérní zeleň vysazovanou za účelem okrasným je třeba navrhovat vţdy s ohledem na aktuální prostorové podmínky jako přirozený protipól urbanizovaných ploch. Dřeviny lze vysazovat pouze jednotlivě či v malé skupině a pouze tam, kde je jejich přítomnost vhodná, případně ţádoucí – kříţení cest, doprovod drobné sakrální architektury...
4.4.3. ÚPRAVA PLOCH, NÍZKÁ ZELEŇ malá sídla
Při úpravách veřejných prostranství je nevhodné výrazně zasahovat do přirozeného terénu. Pro volné plochy jsou nevhodné komponované květinové výsadby a nepůvodní druhy nízkých dřevin.
Úpravy veřejné zeleně v malých sídlech, nebo v těch částech větších aglomerací, které mají charakter venkovské enklávy, je moţné realizovat bez výrazných terénních úprav a pouze tak, aby původní krajinné hodnoty zůstaly zachovány Výrazná změna původního charakteru prostředí je moţná pouze pod podmínkou, ţe je nově navrhované řešení úpravou znehodnoceného prostoru - výsledné vyznění by mělo být však vţdy co nejpřirozenější, vhodné do venkovského prostoru, nikoli pokusem o městskou parkovou výsadbu. Přirozenou úpravou volných veřejných prostranství je zatravnění.
43
4.5. DROBNÁ ARCHITEKTURA
(zastávky, přístřešky, informační systémy, zábradlí...)
Prvky drobné architektury spoludotvářejí charakter veřejného prostoru a přes svoji menší investiční náročnost přispívají k celkové úrovni a kultuře obrazu sídla.
Ţádný z prvků parteru by neměl veřejnému prostoru dominovat, strhávat na sebe pozornost špatným či naopak příliš extravagantním řešením, které potlačuje vnímání veřejných prostor jako celku. Vzhledem k povětrnostním podmínkám by stavby neměly pouţívat skleněné či plošné kovové (plechové) konstrukce. stavby s ohraničeným prostorem (zastávky, přístřešky na tříděný odpad, apod.) by zásadně neměly být řešeny jakkoli rustikálně - se sedlovou střecho s přesahy, zdobnými prvky, jako reminiscence na tradiční šumavskou architekturu. Nevhodná je rovněţ konstrukce zděná, omítaná, nebo mohutná srubová. odstraňování odpadu Nádoby na domovní odpad by podle moţnosti neměly být umístěny na volných a pohledově dominantních plochách pozemků. Je dále nezbytné se vyvarovat volně stojících nádob na tříděný odpad, neboť se stávají neţádoucí a nepřiměřenou dominantou veřejného prostoru sídel. zábradlí, svodidla Konvenčně pouţívané bezpečnostní konstrukce jsou pro lokality, leţící v chráněných územích, velmi technicky přeurčené, mohutné a barevností zcela nevhodné. Je třeba se jejich pouţívání, zejména v pohledově exponovaných lokalitách mimo sídla, v sídlech pak bezvýhradně, vyvarovat.
Prvky drobné architektury by vţdy měly zohledňovat venkovský charakter enkláv NP Šumava a v provedení vycházet z tradičních materiálů, v objemech i architektonických detailech působit střídmě, nadčasově a měly by reprezentovat kvalitní soudobý design podmíněný vysokou profesionalitou a vkusem tvůrců. Tyto objekty jsou novodobým typem staveb, které nemají své historické předlohy a proto je soudobý přístup k jejich ztvárnění opodstatněný. Zároveň je nezbytné, aby plnily do důsledku svůj účel a byly na pohled i „dotek“ příjemným průvodcem všech, kteří uţívají prostor sídel i krajiny. Materiál staveb a prvků by měl převáţně pouţívat dřevo v kombinaci s kovem, event. kamenem. autobusové zastávky: Umístění zastávek by mělo respektovat charakter sídla a obvyklou intenzitu provozu. Budování zálivů je odůvodněné pouze Na komunikacích I. a II. třídy. Tvarové řešení by mělo být velmi jednoduché, obdélné, v případě samostatné stavby s rovnou či pultovou střechou. Při hledání lokality pro umístění zastávek je vhodné hledat i řešení méně obvyklá, neţ je konvenční umístění solitérní stavby volně ve veřejném prostoru – tedy jako objemová součást další budovy (obytné, obecní..), jak je vidět na příkladu autobusové zastávky ve švýcarském Vrinu, architekta G. Caminady. informační a odpočinková místa pro turisty: Tato místa mohou zahrnovat informační tabule, lavičky, zařízení pro uchycení kol, přístřešky apod. V rámci sídel NP Šumava doporučujeme, aby byly tyto prvky řešeny v jednotném architektonickém stylu. konstrukce na domovní a tříděný odpad Prostor pro třídění domovního a tříděného odpadu by měl být pečlivě zvolen tak, aby nenarušoval hlavní veřejné prostory sídla. Vzhledem k charakteru a ochraně hodnot sídel je třeba zvaţovat pouţití náročnějších technických řešení – (sdruţené boxy, apod.) či, stejně jako v případě autobusových zastávek zvaţovat jejich umístění do konstrukce sdruţené s objektem. zábradlí, svodidla V prostoru sídel a v pohledově exponovaných místech v krajině, kde je zapotřebí zřizovat doprovodné bezpečnostní konstrukce u komunikací, je vhodné volit materiálovou alternativu k obvyklým, příliš technickým řešením. Jedná se o dřevoocelové konstrukční systémy, které jsou v líci opatřeny masivními dřevěnými prvky, které celou konstrukci zjemňují.
44
Listy obcí
45
