3. úkol B4 – zašifrované zadání (vyluštila Sophia Glis Glisová) PHoxrouačmíamqeu Dvjěltxrdug,Q Tdyekšgteih?X PHrxoočapmaakq,U Dkjdlyxžd Gnqátsy Kngeeohčxiosatmía?Q!U NHaxšoea Mhařqíucdhjyl Xndegoqdtpyuksgteíh,X nhaxšoea Mvaiqnuyd Jnlexsdmgyqjtey?K Tato první část je zašifrována tak, že v prvním slově verše čteme pouze lichá písmena a v dalších sudá. Text tedy zní takto:
Poručíme větru, dešti? Pročpak, když nás neočistí?! Naše hříchy neodpustí, naše viny nesmyje? 27=Z;5=e 17=p;19=r;10=i;19=r;16=o;4=d;1=a 11=j;5=e 17=p;19=r;16=o 3=c;13=l;16=o;23=v;5=e;12=k;1=a;? 27=z;5,e 16=o;4=d 20=s;13=l;22=u;15=n;3=c;5=e 14=m;19=r;1=a;27=z;10=i 15=n;1=a;20=s Poznámka A=1 je klíčová, písmena jsou nahrazena čísly podle toho, jaké pořadí má písmeno v abecedě. Takže text zní:
Že příroda je pro člověka? Že od slunce mrazí nás? --.././/..././/-.../---/ ..-/.-./-.-/.-//..-/.../--/./.---/./! Ze se b o u r ka u s mej e ! . ---/./-./---/--//.-../--../..//!!/// J e n o m l z i !! Tak tohle je Morseovka, z teček a čárek sestavená abeceda. Tu umím, i když si musím někdy pomáhat slovy např. .--- (vy-u–če-nýý), -- (má-vá). Vida, k čemu je mi tahle znalost užitečná! Tento kousek textu zde byl skrytý:
Že se bouřka usměje! Jenom lži!!
UBL, KBLP LEZA TQJN WF UWFN OBSVDJ TAK, JAKO KDYŽ SPÍM VE TVÉM NÁRUČÍ B WJN, AF UFCF T KJOPV OFSVTJN. A VÍM, ŽE TEBE S JINOU NERUŠÍM. BU UJ W ChSEMF ABTLPDJ AŤ TI V HRDLE ZASKOČÍ UWB MBTLB L OPDOJ LSBKJOF. TVÁ LÁSKA K NOČNÍ KRAJINĚ. A=B Poslední šifra je docela jednoduchá, prostě každé písmeno je nahrazeno tím, které po něm v abecedě následuje. Jo, to kdyby bylo třeba A=F, to by bylo o hodně náročnější. No a my máme vyluštěný poslední kousek básně:
Tak, jako když spím ve tvém náručí a vím, že tebe s jinou neruším. Ať ti v hrdle zaskočí tvá láska k noční krajině. Tak to už máme pohromadě celou báseň, skřítek však někam zašantročil její název. Jakpak by se mohla jmenovat?
JENOM LŽI!!! Poručíme větru, dešti? Pročpak, když nás neočistí?! Naše hříchy neodpustí, naše viny nesmyje? Že příroda je pro člověka? Že od slunce mrazí nás? Že se bouřka usměje! Jenom lži!! Tak, jako když spím ve tvém náručí a vím, že tebe s jinou neruším. Ať ti v hrdle zaskočí tvá láska k noční krajině. (Anseiola Renine Rawenclav)
Poručíme větru, dešti? Pročpak, když nás neočistí?! Naše hříchy neodpustí, naše viny nesmyje? Že příroda je pro člověka? Že od slunce mrazí nás? Že se bouřka usměje! Jenom lži!! Tak, jako když spím ve tvém náručí a vím, že tebe s jinou neruším. Ať ti v hrdle zaskočí tvá láska k noční krajině. (Anseiola Renine Rawenclav) Nebude již tvá, Nikdy více už, Protože spásná cesta, Konec již v dohlednu má. Najde se někdy? Tělo v řece plující Čekajíce na očistu, Od života, od vody.... Právě když déšť bubnoval o okenní parapety, ona tiše seděla u svého pracovního stolu a dívala se ven. Proudy vody padající z nebe dolů vypadaly spásně. Toužila po očistě, po odlehčení duše. Jít tak ven a všechno ze sebe vykřičet... Nechat vlahý déšť smáčet své šaty a vlasy, být najednou lehčí, bez hříchů. Jenže... Poručíme větru, dešti? Pročpak, když nás neočistí? Naše hříchy neodpustí, Naše viny nesmyje? Je to tedy na nic. Stejně tak jako být ve vaně ještě nepřináší pocit vnitřní čistoty, tak ani padající kapky nejsou útěchou. Začínala být pořád nervóznější. Kde jen může být? Kde jen vězí? Zlost se čím dál více střádala a netrpělivost začala pomalu přetékat. Vždyť je to stejné jako vaše okolí - je všude kolem nás, ale dotknout se ho nemůžete jen tak. A i smutné věci můžou být veselé a veselé smutné, je to jen na vás, na vašich pocitech.
Ona teď byla rozzlobená a všechno veselé se teď zdálo, jako by se jí vysmívalo... Že příroda je pro člověka? Že od slunce mrazí nás? Že se bouřka usměje! Jenom lži!! A více ne. Jen tak a ani o krok více, jenže co když tu čáru právě teď překročí? Zvonek zní u dveří a ona jde otevřít. Plná nenávisti, kterou v sobě skrývá. On veselý, usměvavý, jako by se nic nedělo. S pár omluvami ji ukonejší a zdá se klidná, spokojená. Uvnitř ale jiný pocit má. Když vedle sebe leží, on spí a nic netuší, myslí záhadně a tiše na pomstu, které rovno není.
Tak, jako když spím ve tvém náručí A vím, že tebe s jinou neruším. Ať ti v hrdle zaskočí, Tvá láska k noční krajině. S nenávistným úsměvem pak zvedá ostří čepele. Všechno dobré jednou skončí a právě teď nadešel ten čas. Celý dům se ve snách bortí, jako by byl z karet. A pak, všechno hoří, aby se to neznámým stalo a nikdo nikdy nezjistil, jak to vlastně bylo...
Siny de Sorrow
Poručíme větru, dešti? Pročpak, když nás neočistí?! Naše hříchy neodpustí, naše viny nesmyje? Že příroda je pro člověka? Že od slunce mrazí nás? Že se bouřka usměje! Jenom lži!! Tak, jako když spím ve tvém náručí a vím, že tebe s jinou neruším. Ať ti v hrdle zaskočí tvá láska k noční krajině.
Ještě malou poznámkou se vrátím k verši „Poručíme větru, dešti“ – je známo, že tato hláška je dodnes nesmírně známá a hojně využívaná ve výše zmíněném symbolickém významu. Přesto sami mudlové už zapomněli, kde se vlastně vzala. Dostala se mi do rukou odpověď Oddělení dotazů Národní knihovny ČR zvídavému čtenáři – teprve po dlouhém pátrání a víceméně náhodou se podařilo odborným pracovníkům knihovny vypátrat původní píseň. Bude snad zajímavé a užitečné si ji připomenout, protože již dnes není běžně dostupná:
(Anseiola Renine Rawenclav)
„Chlapci a děvčata, vpřed stavíme si nový svět jeden - ten má malou sílu, proto všichni ruce k dílu stavíme si nový svět chlapci a děvčata, vpřed! Rozsvítíme slunce štěstí pro každého bude hřát poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát. Proměníme celou zemi v rudých květů záplavu dokážem to všichni s všemi od východu k západu!“
JENOM LŽI!! Nad básní se zamýšlí Sophia Glis Glisová – z historického a literárněvědného hlediska. Básnířka Anseiola Renine Rawenclav začíná reminiscencí na budovatelskou mudlovskou píseň z doby, kdy ve středoevropské zemi jménem Československo vládli komunisté. Slogan „poručíme větru, dešti“ je dodnes symbolem přesvědčení člověka, že může ovládnout přírodu – a musím říci, že dnes již i mezi mudly je toto přesvědčení překonáno. I mudlové pochopili, že před silami přírody a živlů je na místě se pokorně sklonit, a naučili se většímu respektu k nim. I když i dnes například Číňané se v době konání olympiády v jejich zemi (to je mudlovská sportovní záležitost srovnatelná s naším Mistrovstvím světa ve famfrpále) holedbali, že dokáží zařídit slunečné počasí na zahajovací ceremoniál olympiády – mudlové neznají samozřejmě meteorologická kouzla, ale soustředěným vystřelováním raket s jakousi chemikálií do mraků prý mohou způsobit, že se voda z mraků vyprší někde jinde a nad stadiónem bude slunečno. V zemi Česko zase mudlové dovážejí nákladními vozy z hor sníh do svého hlavního města, aby tam mohli lyžovat. Jsou to ale blázni!
(Písnička mladých budovatelů. Slova Václav Čtvrtek, hudba Alois Palouček. Praha: SNKLHU, 1955.) A právě na toto pošetilé domnění o nadvládě člověka nad přírodou naráží básnířka. Že zvolila takovýto historický odkaz, to je dáno patrně jejím s odpuštěním pokročilým věkem. Avšak tím, že použila tento slogan s otazníkem, který jeho obsah zpochybňuje, stává se tato první z řady otázek výrazem ironické skepse: „Poručíme větru, dešti? Pročpak, když nás neočistí?! Naše hříchy neodpustí, naše viny nesmyje? Že příroda je pro člověka? Že od slunce mrazí nás? Že se bouřka usměje! Jenom lži!!“
Jako by zde byla nakupena snůška absurdních představ – „příroda je pro člověka“ je stejně nesmyslně troufalé jako úvodní „poručíme větru, dešti“. „Že od slunce mrazí nás? Že se bouřka usměje!“ – zde jde o téměř máchovský oxymóron (Mácha byl mudlovský básník, který špatně skončil a dlouho po smrti se teprve stal slavným, ale to sem nepatří…) – tedy básnický obraz spojující protikladné motivy ve znepokojivý symbol…snad symbol nepochopitelnosti a marnosti světa. Závěrečné zvolání této části básně „Jenom lži!“ je pak možno chápat dvojím způsobem: Lži jako množné číslo substantiva lež, tedy „Všechno jsou to jenom lži!“, anebo jako rozkazovací větu, tedy něco jako „Jen mě dál obelhávej!“. V každém případě toto vyčítavé a obviňující zvolání je maximálně naléhavé, jak naznačují dokonce dva použité vykřičníky. Jakoby zde básnířka chtěla vykřičet všechny své pochybnosti a hněv, ale zároveň i jakési trýznivé pocity viny: „Pročpak, když nás neočistí?! Naše hříchy neodpustí, naše viny nesmyje?“ O jakou vinu a hřích se zde jedná, není úplně jasné, ale zatímco prudký a ničivý živel, déšť a bouře, odplaví všechnu špínu a zanechávají svět umytý a svěží, když zase vysvitne slunce – pro špínu v duchovním smyslu to takto neplatí. Tíživé vědomí hříšnosti zůstává a není tak snadné dosáhnout odpuštění. Celý začátek básně působil jako ekologická úvaha nad vinami lidstva ničícího přírodu, o níž se člověk bláhově domnívá, že mu má sloužit. Tu však náhle přichází překvapivý obrat a závěrečné verše nás přenášejí do sféry milostné poezie: „Tak, jako když spím ve tvém náručí a vím, že tebe s jinou neruším. Ať ti v hrdle zaskočí tvá láska k noční krajině.“ Zde básnířka přímo oslovuje svého milého, a v jejích slovech cítíme jakési zklamání a vztek. Poslední věta působí jaksi
zlomyslně...je tu jakási touha po pomstě, ale není moc jasné za co - že pouze když vedle něj spí, tak si může být jistá, že není s jinou?? Zajímalo by mě, koho madam vlastně má na mysli, pokud p.p. Renina, tak se docela divím, že se mu ta báseň zdá tak nádherná…Rozhodně se zdá, že žena hovořící v básni ztratila ve svůj protějšek důvěru – úvodní „Tak, jako když…“ spojuje pochybnosti o jejich vztahu s předchozími symbolickými úvahami nad vztahem člověka a přírody, jež přece všechny byly shrnuty do závěrečného výkřiku „Jen lži!“. Jako by básnířka věřila ve věrnost svého milého asi tolik, jako v to, že „příroda je pro člověka“, nebo že se bouřka může usmívat. Tedy nevěří mu a na závěr mu vyčítá „lásku k noční krajině“. Co by to mohlo znamenat? Odchází milenec za jinou ženou pod záminkou procházky v noční krajině? Anebo je tu ještě jiný, hlubší význam? Ano, bolest a zklamání k lásce patří, ale doufejme, že naše drahá madam Anseiola již nalezla v panu Reninovi toho pravého a že uvedená báseň je jen vzpomínkou z minulosti. Přejme jim věčné souznění a harmonické spočinutí v přístavu manželství…
