3 PECHÁČEK EUROKOMUNISMUS - TROJSKÝ KŮŇ? KAPLAN SLOVENSKÝ POLITICKÝ KATOLICISMUS

STUDIE rON

• w

w >H

A

w Q

< <

PECHÁČEK

EUROKOMUNISMUS

KAPLAN

SLOVENSKÝ

KRATOCHVIL

KATOLÍCI A

LBDEREROVÁ

NA PERUTÍCH LÁSKY LETĚL JSEM

CHARTA 7 7 -

DOKUMENT 9

CHARTA 7 7 -

DOKUMENT

-

TROJSKÝ

POLITICKÝ

KŮŇ?

KATOLICISMUS

EVANGELÍCI V

ČSSR

12

MEMORANDUM SEHOLNÍKŮ DOKUMENT ČESKOBRATRSKÝCH EVANGELICKÝCH DUCHOVNÍCH

C/3

Z

. Í CO W •eü

CISLO

54

OBSAH Studie a články: JAROSLAV PECHÁČEK KAREL KAPLAN ANTONÍN KRATOCHVIL ELA LBDEREROVÁ

EUROKOMUNISMUS - TROJSKÝ KŮŇ? SLOVENSKÝ POLITICKÝ KATOLICISMUS A K O MUNISTÉ KATOLÍCI A EVANGELÍCI V DNEŠNÍM ČSSR N A P E R U T Í C H L Á S K Y LETĚL JSEM...

433 452 469 474

Dokumenty: CHARTA 77 - DOKUMENT č. 9 CHARTA 77 - DOKUMENT č. 12 MEMORANDUM O SITUACI ŘEHOLNÍCH SPOLEČNOSTÍ V ČSSR DOPIS MARIE R Ú T KŘIŽKOVÉ CHARTA 77 A KŘESŤANÉ DOPIS BISKUPU TOMÁŠKOVI JOSEF ZVĚŘINA PÍŠE REDAKCÍM RUDÉHO PRÁVA, LIDOVÉ DEMOKRACIE A KATOLICKÝCH NOVIN DOKUMENT ČESKOBRATRSKÝCH EVANGELICKÝCH DUCHOVNÍCH PRACOVNÍ OBTÍŽE SIGNATÁŘŮ CHARTY 77 SDĚLENÍ CHARTY 77 Z 21. ZÁŘÍ 1977 SITUAČNÍ ZPRÁVA O CHARTĚ 77 SVĚDECTVÍ JIŘÍHO PALLASE PŘED TRIBUNÁLEM SACHAROV

49* 494 508 515 $17 520

Recenze: ALEXANDER HEIDLER ANTONÍN KRATOCHVIL

525 527

O SMYSLU ČESKÝCH DĚJIN (JOSEF PEKAŘ) POLITICI JAKO SPISOVATELÉ (JAROMÍR OBZINA)

477 480 485 489 489 490

STUDIE •

Vydává Křesťanská akademie v Římě.

•

Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia.

•

Redaktor: Dr. Karel Skalický.

•

Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studií, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště.

•

Rukopisy a ostatní redakční poštu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Champagnat 2, Roma, Italia.

•

Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

•

Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.

•

Podepsané příspěvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redakční rady.

•

Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie).

Printed

in

Italy

STUDIE

, Pravda vás osvobodí" (Jan 8,32)

VI / 1977

Studie a články

JAROSLAV PECHÁČEK EUROKOMUNISMUS - TROJSKÝ

KŮŇ?

» Mám za co, žc jednou z nejdůležitějších zmen tčclito poslcdnícli třiceti let je zrození curokomunismu «. (Giuseppe Boffa, italský komunistický novin iff).

Dějiny mezinárodního komunismu jsou také dějinami odpadů, rozkolů, vyobcování. Kautský, T r o c k ý , Tito, Mao, zaujímají v galerii odbojníků prominentní místa, ať už z nicli skončil Trocki zákeřnou vraždou, anebo ať se Tito ještě s Brežněvem rituálně líbá na obě tváře. Semeno rozkolu zaseli nevyhladitelně. Revizionismus, národní komunismus, čínský komunismus, socialismus s lidskou tváří přežívají jejich zakladatele. V současné době se k nim druží eurokomunismus. Jeho vznik se dá zasadit do padesátých let, k d y italští komunisté odmítli pod vedením Togliattiho hegemonii a neomylnost M o s k v y a přišli s theorií tzv. polycentrismu. I dnes j e K S I pod vedením Berlinguera nejvýraznější a nejprofilovanější představitelkou a nositelkou curokomunistických zásad a koncepcí. Nicméně nejohnivějším mluvčím eurokomunismu se stal v poslední době vůdce španělských komunistů Carrillo. » P o léta byla Moskva, kde se začaly naše sny a kde se také uskutečnily, naším Římem«, mluvil Carrillo před rokem na k o m u nistickém sjezdu ve výcli. Berlíně; » mluvili jsme o Velké říjnové revoluci j a k o o našich vánocích. T o byl čas našeho dětství. Dnes jsme. už 433

dospělými. N e n í ž á d n ý c h p o c h y b n o s t í o t o m , že m y , komunisté, dnes n e m á m e žádného v e d o u c í h o centra a že nepodléháme žádné internacionále «. N a v í c postavil proti socialistickým z e m í m v ý c h o d n í h o b l o k u zásadu a u t o n o m i e z á p a d o e v r o p s k ý c h k o m u n i s t i c k ý c h stran. V e v ý c h o d n í m Berlíně ještě B r e ž n ě v smělá slova španělského předáka přešel s j i s t o u shovívavostí j e n proto, a b y dostal p o d střechu aspoň sebeděravejší a slátanější závěrečný manifest. K d y ž však b y l o p o španělských v o l b á c h , odhodila M o s k v a v š e c h n y o h l e d y a rozpoutala k a m paň proti e u r o k o m u n i s m u do r o z m ě r ů , které připomínaly L e n i n o v y ú t o k y na K a u t s k é h o revisionismus, Stalinovy n a d á v k y T i t o v i a C h r u š č o v o v y v ý p a d y proti M a o v i . Velká pře. Carrillo totiž m e z i t í m v y d a l k n i h u Eurokomunismus a stát, v níž se v y p o ř á d á v á s tak z v a n ý m r e á l n ý m socialismem v S o v ě t e c h a středo — a v ý c h o d o e v r o p s k ý c h zemích, radikálněji než k d o k o l i v j i n ý z p ř e d stavitelů k o m u n i s t i c k ý c h stran, které udržují k o n t a k t y s M o s k v o u . K n i h a v y š l a začátkem t o h o t o roku. Carrillo j i napsal b ě h e m svého ilegálního p o b y t u v e Španělsku r. 1976. » K d y ž j s e m v ú n o r u 1976 překročil ilegálně španělské hranice, « píše Carrillo, » b y l o m i jasné, že se b u d u muset u k r ý v a t v ilegalitě p o d l o u h ý čas. I k d y ž b y l o m o u p r v n í starostí zařizovat si postupně z m ě n u v m é osobní situaci, a b y c h dosáhl statutu normálního občana a a b y c h m o h l řídit operace a akce komunistické strany na místě, r o z h o d l j s e m se zároveň p r o m y s l i t z n o v u některé své představy a dát j e na papír «. Carrillo definuje e u r o k o m u n i s m u s j a k o »přizpůsobení m a r x i s m u d a n ý m p o d m í n k á m v e v y v i n u t ý c h e v r o p s k ý c h z e m í c h « . J i n ý m i s l o v y , v ů d c e španělských komunistů hledá cestu, j a k v y b u d o v a t socialismus v demokracii a svobodě. — V i d í j i v politickém pluralismu, v p l n é m respektování k o l e k t i v n í c h a osobních svobod, v možnosti změnit v l á d u v o l e b n í m procesem, a v plné nezávislosti a samostatnosti vlasti v mezinárodních vztazích. J i n ý m i s l o v y : socialismus v C a r r i l l o v ě představě se musí přizpůsobit zvláštní situaci v té které zemi. » E u r o k o m u n i s m u s není třetí cesta «, dodává Carrillo, « p r o t o ž e k d y b y c h o m začali v y p o č í t á v a t různé cesty, k t e r ý m i šel r e v o l u č n í proces v e světě, zjistili b y c h o m , že těch cest j e víc než j e n o m tři «. A u t o r k n i h y v y s v ě d u j e , že stoupenci n o v é k o n c e p c e se shodují v t o m , ž e j e třeba usilovat o pluralismus a parlamentní demokracii. Současně prosazují p l n o u nezávislost na 434

jakémkoliv mezinárodním centru, což ovšem neznamená, j a k dodává autor, že »přestáváme b ý t internacionalisty«. Eurokomunistické strany musí usilovat o to, aby se » dosáhlo mírové koexistence a skoncovalo se s vojenskými b l o k y , aby se odstranily vojenské základny ať jsou kdekoliv, aby se dosáhlo odzbrojení a všeobecného zákazu a t o m o v ý c h zbraní; staví se proti každému zasahování do vnitřních záležitostí druhých států a zdůrazňují právo na sebeurčení všech národů. Carrillo zdůrazňuje, že kořeny těchto závěrů se neobjevily mezi západoevropskými komunistickými stranami přes noc, ale že vyrostly ze západních historických tradic. Někteří lidé se domnívají, že nové směry se v komunistických stranách projevily po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, jiní tvrdí, že teprve po československých událostech r. 1968. Carrillo připomíná ve své knize, že v Sovětském svazu nevznikl stát podle L e n i n o v ý c h představ; S o větský systém není skutečnou demokracií dělníků, v níž by pracující byli přímými vykonavateli státní moci. Místo toho vznikl stát, který » zplodil deformace a degenerace, které by b y l y jinde ztotožňovány s imperialismem«. Carrillo položil také celou řadu provokativních otázek: Není dnešní struktura Sovětského svazu do jisté míry překážkou přechodu k vyspělému socialismu? Nestal se sovětský systém brzdou evoluce skutečné demokracie a hmotného v ý v o j e sovětského státu? Není tento stát j e n přechodnou fází mezi státem kapitalistickým a státem skutečně demokratickým? V posledních letech nedošlo, přes jistý pokrok v některých oblastech, k opravdové demokratizaci sovětského systému a sovětských vztahů k j i n ý m v ý c h o d o e v r o p s k ý m zemím. Carrillo poukazuje v této souvislosti několikrát na sovětskou in vaši do Československa. Označuje j i za brutální demonstraci násilí a za událost, která vedla k definitivnímu rozchodu španělských komunistů s k o n cepcí internacionalismu, to j e s uznáváním vedoucí role Sovětského svazu. Hlavním námětem knihy ovšem je, j a k v y p l ý v á z názvu, především eurokomunismus, to j e rozvíjení nezávislé linie západoevropských komunistických stran. I při t o m se autor nevyhnutelně distancuje od Sovětského svazu. Všímá si v této souvislosti zvlášť v ý z n a m u » italské cesty k socialismu «, j a k j i načrtl Palmiro Togliatti na k o n ferenci komunistických stran r. 1957 a rozvinul v e svém »italském memorandu«, které j e obecně pokládáno za Togliattiho politickou závěť. » A l e tyto kořeny zasahují ještě hlouběji«, dodává Carrillo, a připomíná, že » k posílení nezávislých tendencí a k tvůrčímu obohacení ideologie komunistického hnutí přispěl zvláště jugoslávský v ý v o j . 435

R . 1948 velký počet komunistických stran, včetně komunistické strany Španělska, se připojil j a k o stádo z tradicionální a bezpodmínečné loajality k M o s k v ě k odsouzení Tita a j e h o jugoslávských soudruhů. K d y ž však našel Chruščov v sobě tolik odvahy, že veřejně tento postup kritisoval, všichni jsme cítili, že jsme byli hanebně zmanipulováni, a to definitivně rozbilo všechno, co v nás zbylo z mytologického a téměř náboženského zanícení pro Komunistickou stranu Sovětského svazu. « » N a začátku « pokračuje Carrillo, » b y l o prvotním cílem jugoslávského systému zapojení celého národa do procesu budování socialismu. A l e nyní, k d y ž byly objeveny nové aspekty a možnosti samosprávy, staj se jugoslávský systém důležitou složkou socialistické demokracie. « Moskva reaguje. Carrillo nevyjádřil ve své knize svůj politický koncept po prvé. Tak na příklad při návštěvě představitelů španělských politických stran v Itálii v únoru 1976 tvrdil v interview v milánském deníku Corriere della Serra, že socialismus může v západní Evropě uspět jen bude-li respektovat demokratický systém, který zahrnuje i ochotu vzdát se moci, jestliže strana ztratí většinu ve volbách. O socialismu v Sovětském svazu prohlásil, že se nachází v primitivním stadiu, a že je dosud poznamenán jizvami carského systému, který odstranil. Socialismus ve v y v i n u t ý c h zemích bude j i n ý než j e socialismus v Rusku. A l e teprve po vydání Carrillovy knihy Moskva udeřila. D n e 19. června, čtyři dny po španělských volbách, napadla sovětská tisková kancelář Tass Carrilla, že zavinil volební neúspěch španělské komunistické strany - dostala ve 350Členném parlamentě j e n 19 poslanců; španělští pracující se podle Tassu » nepřimkli ke komunistické straně, protože zastává v e vnitřní i zahraniční politice dvojsmyslná stanoviska. « Hlavní salvu však vypálil týdeník pro zahraniční politiku Novoje Vremja. Carrillova kniha Eurokomunismus a stát j e prý reakcionářská a j e j í m cílem j e rozložit komunistické hnutí. Její interpretace » eurokomunismu « slouží jen zájmům imperialismu, silám agrese a reakci. »Její autor projevil v ě d o m ý antisovětismus a mluví o naší zemi a o naší straně způsobem, j a k ý m se tak často neodváží mluvit ani nejreakčnější spisovatelé. « Vměšuje se hrubě do vnitřních záležitostí komunistické strany Sovětského svazu a uráží sovětský lid. Carrillovy názory by v praxi znamenaly rozbití mezinárodního komunistického hnutí a tím 436

dosáhly cíle o » k t e r ý usiluje reakční imperialismus «. Carrillo se prý staví j a k o apoštol, »který zvěstuje dogmata nové víry, staví k o m u nisty v západní Evropě proti komunistům v socialistických zemích a p o m l o u v á reálný socialismus, který už vytvořil n o v o u společnost«. M o s k v u zvlášť rozlítilo, že Carrillo mluví o nezbytnosti, aby sjednocená západní Evropa hrála samostatnou, nezávislou roli v m í r o v é m světě. »Nacionálně komunistická autonomie není ničím j i n ý m než antisovětismus «, tvrdí Novoje Vremja, a celý koncept eurokomunismu j e m y l n ý ; »je j e n jeden komunismus a to ten, jehož základy položili M a r x , Engels a Lenin«. Komunistická strana Sovětského svazu podle Novoje Vremja usiluje o přátelství, spolupráci a »společný boj « p o b o k u španělské K S , ale » primitivní antisovětismus« Carrillův hrubě porušuje vztahy mezi oběma stranami. » Odpovědnost j e na něm«, dodává Novoje Vremja slavnostně. N a jiném místě se v útočném článku říká: »Musí se říci, že idea rozdělit evropské komunistické hnutí, idea rozkolu, j e Carrillově srdci velmi blízká «. Vehementně se odmítají rady španělského vedoucího komunisty, aby »sovětští soudruzi svůj systém změnili. « T o j e podle Novoje Vremja »vměšování do vnitřních záležitostí a projev hlubokého nepřátelství vůči S S S R « . » Neuvěřitelné prohlášení « vůdce španělských komunistů, že Sovětský svaz j e »odpovědný za závody ve zbrojení«, kvalifikuje Moskva prostřednictvím svého týdeníku j a k o » pomlouvačné tvrzení. « Carrillova představa nezávislé sjednocené Evropy j e v očích M o s k v y » protisovětský program«. M o s k v u také rozčiluje stanovisko španělského vedoucího komunisty k Atlantickému obrannému společenství. » Před nedávnem se vyslovil Carrillo pro vstup Španělska do N A T A , a při t o m j e přece hlavním cílem N A T A válka proti Sovětskému svazu a ostatním členům socialistického společenství«. Carrillo odpovídá. O d p o v ě ď z Madridu byla nečekaně sebevědomá. Carrillo připomněl v týdeníku Triumfo, že Sověty nemají žádného práva někoho exkomunikovat z komunistického hnutí. Dodal, že článek v Novoje Vremja j e snůškou lží, nehodných novinářů strany, která si říká marxistická a j e j í m ž zakladatelem byl Lenin. Zároveň znovu obvinil Kreml, že » v p á d e m do Československa r. 1968 v y v o l a l roztržku ve španělské komunistické straně. « T e h d y se totiž postavil Carrillo proti invasi, ale jeden z vůdců v e španělské občanské válce r. 1936-39, Enrique 437

Lister, se proto od Carrilla odtrhl, založil n o v o u prostalinskou frakci a získal za to na čas podporu M o s k v y . Lister nyní v interview, které uveřejnil madridský časopis Diario prohlásil, že j e rád, že Novoje Vremja proti Carrillovi zaútočila. Carrillo šel ještě dále. V r o z h o v o r u s pařížským deníkem Le Monde obvinil sovětské vedení, že se stále více vzdaluje od dělnické třídy. » D o m n í v a j í se«, dodal, »že j s o u nějakou církví, která může v y o b c o v á v a t a e x k o m u n i k o v a t « . Novoje Vremja přešlo podle Carrilla mlčením podstatné části j e h o knihy, ve kterých analyzuje p o j e m eurokomunismu, ale zato ho napadá proto, že kritizoval komunistické strany v e v ý chodní Evropě. Článek j e podle Carrilla snůškou lží a překrucuje stanoviska španělské komunistické strany. » Pánové v K r e m l u si nezaslouží nic jiného než pohrdání«. N a otázku, proč K r e m l útočí právě na něho, odpověděl Carrillo, že se v M o s k v ě domnívají, »že j e j e h o strana slabá a nejednotná «. Proto také načasovali svůj útok na něho právě po volbách a před zasedáním ústředního v ý b o r u španělských komunistů, který měl zhodnotit volební výsledky. ( M i m o c h o d e m : Ústřední v ý b o r se postavil za Carrilla, včetně legendární Passionarie, Dolores Ibarruri, která celá desetiletí prožila v moskevském exilu.) Carrillo dodal, že lituje, že Novoje Vremja nepřišlo se s v ý m útokem ještě před v o l b a m i ; b y l o by to přineslo straně daleko lepší volební výsledek. D o d a l ještě, že j e spolu s Berlinguerem pro sjednocenou Evropu, která b y byla » nezávislá j a k na Sovětském svazu tak na A m e rice «. N e v i d í také žádného rozdílu mezi komunistou a marxistickým socialistou; sovětský systém j e v rozporu s produktivními silami a sociální strukturou Sovětského svazu. Upozornil, že nepsal s v o u knihu v dohodě s italskými a francouzskými komunisty a že proto o d nich nečeká p ř í m o u podporu ve sporu s M o s k v o u . K a ž d ý se p r ý musí bránit sám. V j i n é m prohlášení Carrillo připomněl, že v Sovětském svazu nebyla j e h o kniha vůbec publikována a v y z v a l Sověty, aby j i v e v ý chodní E v r o p ě vydali, tak j a k o španělští komunisté publikují doslovně stanoviska M o s k v y včetně všech ú t o k ů proti j e h o osobě a proti j e h o straně. V e francouzské tele visi Carrillo 13. července prohlásil, že v případě, že by Sovětský svaz vtrhl do Španělska, j a k o to udělal v srpnu 1968 při vpádu do Československa, španělský lid b y b y l ochoten proti r u s k ý m tankům bojovat. N a otázku, j a k ý j e vztah mezi S o v ě t s k ý m svazem a v ý c h o d o e v r o p s k ý m i zeměmi, řekl: »Je to přátelství mezi žralokem a sardinkou. « 338

Jako jeden z důvodů, proč napsal svou knihu, která vyvolala tolik kritiky u Sovětů, řekl Carrillo, že se snažil formulovat theoretickou základnu eurokomunismu, protože bez ní by mohl být eurokomimismus snadno zaměňován za sociální demokracii. » T o by bylo to poslední pro mne - být sociálním demokratem! «. D o sporu Moskva versus Carrillo zasálal i vedoucí ideolog španělské komunistické strany Manuel Azcárate ve stranickém týdeníku Mundo Obrero. Podle něho ukazují sovětské útoky proti Carrillovi nízkou intelektuální úroveň a neschopnost diskutovat z marxistické pozice o dnešních mezinárodních problémech. Sověti používají »autoritářských a protidemokratických method « a ukazují, že nevědí, co j e socialistická demokracie; proto se snaží nahradit diskusi monologem. O Carrillově knize šíří »lži a pomluvy «. Stalinismus podle Azcárateho dosud v Moskvě žije. O eurokomunismu v této souvislosti Azcárate prohlásil: »Pro mne je dnes eurokomunismus velkou politickou silou našeho kontinentu, dokonce i ve světovém měřítku. Žijeme v době, kdy j e sociální demokracie v krisi a kdy tak zvaný » sovětský model« už není pramenem naděje a příkladem revolučního procesu. Něco chybělo - a to eurokomunismus. Ú t o k y proti němu ukazují, že eurokomunismus je silný, a že autoři článku v Novoje Vrcmja, za nimiž stojí nepochybně vedení komunistické strany Sovětského svazu, soudí, že se proto musí proti eurokomunismu bojovat, že musí b ý t zadržen a vyhlazen «. Fronta se rozšiřuje. Podrážděná reakce na Carrillovu knihu prozradila, že Moskva cítila, že po loňské celoevropské konferenci komunistických stran musí před světovou veřejností znovu bojovat o vedoucí místo v mezinárodním komunistickém linutí. Dnes neexistuje institucionalizované mezinárodní komunistické linutí, z kterého by bylo možno jednoduše španělské komunisty v y loučit. Proto se zdálo, že útoky Novoje Vrcmja, které, jak se zdá, míří na vyobcování Carrillo v y strany, jsou přehnané. Ale nicméně diskuse o eurokomunismu ukazuje, že Moskva j e stále ještě s to postavit četné hráze proti pronikání nebezpečných ideí do východní Evropy. Z a hájila kampaň, aby dostala rebelující strany pod kontrolu jinou nepřímou taktikou. Objevila se série článků a projevů o přednostech a hodnotách » reálného socialismu«, jímž se míní ovšem socialismus 439

etablovaný podle sovětského v z o r u v zemích v ý c h o d n í E v r o p y . R e á l n ý socialismus j e prý nejlepším řešením problémů, ktaré v y v o l á v á m o derní v ý v o j . Současně se připomněla stranám, které se zúčastnily loňské konference v e V ý c h o d n í m Berlíně, potřeba koordinovaných akcí j a k o morální povinnost pro všechny strany, které chtějí budovat upřímně pravý socialismus, který j e nezávislý na kapitalistických vlivech. A k o nečně se připomínalo, že žádný dobrý komunista nemůže pustit ze zřetele závěry a poučení, které v y p l ý v a j í z V e l k é říjnové revoluce. Sovětský tlak, aby se jednotná linka prosadila, b y l brzy patrný ve v ý c h o d n í Evropě, která j a k o celek nemá zájem, aby se dostala do zuřivých sporů s eurokomunismem. A l e protože n o v o u kampaň zahájil ústřední v ý b o r sovětských komunistů, nastoupila cestu blíže k M o s k v ě i tak opatrná strana, j a k o j e maďarská. D n e 30. června uveřejnil ústřední orgán maďarské komunistické strany Nepszabadsag článek pod nadpisem: K uplatnění našich společných cílů. Jeho autorem b y l Janoš Berecz, šéf zahraničního oddělení Ú V komunistické strany Maďarska. A č k o l i v se článek zabýval v ý r o čím konference evropských stran ve v ý c h o d n í m Berlíně, b y l zřejmě napsán proto, aby vyjádřil maďarské stanovisko ke Carrillovi p o kritice Novoje Vremja. Berecz souhlasí s tím, že každá evropská k o m u n i stická strana má právo hledat t a k o v o u cestu k socialismu, která nejlépe odpovídá vlastním p o d m í n k á m , ale připomíná, že volba vlastní cesty musí přihlížet také k z á j m ů m mezinárodního komunistického hnutí. Svět bez válek může být dosažen jedině společnou akcí v duchu proletářského internacionalismu. Jednota j e o to nutnější, protože buržoasie, imperialisté a apoštolově studené v á l k y rozvinuli silný útok proti světovému komunismu. Používají při t o m nadšených sloganů, lichocení, hrozeb, anebo zase dávají dobré z n á m k y j i s t ý m stranám. ( T o byla nepochybně narážka na eurokomunismus.) »Je v našem společn é m zájmu, a b y c h o m strhli masku a odmítli t y t o snahy buržoasie a imperialismu nás rozštěpit, a musíme zaujmout jednotné stanovisko, bez ohledu na naši vnitřní diskusi. Hledat n o v o u cestu nemá nikdy znamenat brát v pochybnosti historické zkušenosti v zemích, v e kterých se stal socialismus skutečností«, Ještě dříve kritisoval Berecz přímo Carrilla, protože prý útočil bezdůvodně v buržoasním tisku na historické úspěchy socialistických zemi. V diskusích mezi stranami musí prý převládnout v z á j e m n ý respekt a posilňující duch mezinárodního komunistického hnutí. 440

Článek Bereczův byl o to nápadnější, že šéf strany Kadar vyjadřoval před tím k eurokomunismu stanovisko mnohem konciliantnější. K d y ž byl tázán na tiskové konferenci loni v prosinci ve Vídni, zda souhlasí se stanoviskem Todora Ž i v k o v a v článku v časopise Otázky míru a socialismu, že eurokomunismus j e formou antisovětismu, odpověděl, že tento názor nesdílí. Později na tiskové konferenci v Římě, v červnu 1977, odpovídal na otázku, zda se domnívá, že eurokomunismus j e protikomunistický, ještě zajímavěji než v e Vídni. Podtrhl totiž nezadatelné právo každé strany hledat vlastní cestu k socialismu a přál všem dělnickým stranám plný úspěch. »Hlavní je,« dodal, »aby bylo dosaženo socialismu, ať cestou proletářského internacionalismu a nebo bez něho, pluralistickým socialismem nebo j i n ý m druhem socialismu. « Pak však dodal, že j e přesvědčen, že by měla existovat mezi komunistickými a dělnickými stranami plná a nezlomná solidarita. Maďarští komunisté sice nepřešli k přímým útokům na západoevropské komunistické strany anebo na Carrilla, ale nicméně se připojili k sovětské kritice eurokomunismu. Z e šlo o koordinovanou akci, ukázal i polský stranický orgán Trybuua Ltidti. Objevil se v něm názor, že diskuse o různé taktice v komunismu j e docela v pořádku. A l e názory Carrillovy jsou prý j a k o podklad pro diskusi nepřijatelné, protože v e d o u ke konfrontaci západoevropských komunistických stran s komunistickými stranami, které jsou v e východní Evropě u moci. Snadnou práci měla Moskva v Sofii a ve V ý c h o d n í m Berlíně. Představitel bulharských komunistů vyjádřil názor, který připomněl stalinskou thesi, že » zkušebním kamenem revolučního postoje musejí zůstat vztahy k Sovětskému svazu «. Prohlásil, že není možno budovat socialismus, jestliže se nepřihlédne k theoretickým a praktickým zkušenostem Sovětů a že sovětský vzor j e nadále závazný. A právě tyto zásadní ideje stojí v rozporu s eurokomunismem, který pokládá za nutné přizpůsobit svou strategii a taktiku národním podmínkám bez ohledu na Sovětský svaz. Také východoněmecké sdělovací prostředky se samozřejmě k moskevskému stanovisku bez výhrad a bez váhání připojily.

Na KSČ

je spolehnutí.

Parádním k o n ě m v moskevské stáji, který vyjíždí do předních linií v boji proti eurokomunismu, j e dnešní komunistická strana Československa, zejména její hlavní ideolog Bilak. Jsou horliví všude, kde

j d e o boj proti revizionismu, oportunismu, antisovětismu, nastavují svou hrucf v obraně proletářského internacionalismu a reálného socialismu. Ještě před Birakem kritisovali K e m p n ý , Indra a Jan Fojtík »některé západní komunistické strany «, že prý » ustupují z revolučních posic, p o d tlakem buržoazních kruhů. Z a p e v n ý postoj proti západním komunistům se přimlouval naplno Bilak už na začátku března na ideologické konferenci tajemníků ústředních v ý b o r ů vládnoucích komunistických stran v Sofii. N ě k o l i k týdnů později označil na schůzi ústředního v ý b o r u K S Č politiku západoevropských k o m u n i stických stran vyhlášenou právě v Madridě za » nezásadovou a zrádnou «. V polovině května kritizoval pak v sovětském časopise Voprosy Istorii eurokomunismus veřejně, naplno. Označil h o za » n o v ý pokus buržoasie odvrátit pozornost západních mas od reálného socialismu, poté, k d y ž ztroskotal pokus se socialismem s lidskou tváří. « Další příležitost vyřídit si účty se západními úchylkáři dostal Bil^k v polovině června ve Vídni na schůzce s rakouskými komunisty. V e společném prohlášení odsoudil s nimi » všechny p r o j e v y oportunismu, revizionismu, nacionalismu, antikomunismu a antisovětismu «. N a tiskové konferenci prozradil Bilak, o k o m a o čem prohlášení mluví. Je to » eurokomunismus, který si vymyslila buržoazní propaganda a ideologie«. Nejostřeji zaútočil Bilak b r z y nato na sjezdě čsl. novinářů. Eurokomunismus j e podle něho » n o v é heslo antikomunismu, v ě d o má snaha rozdělit komunistické hnutí, v ý p l o d antikomunismu, p o d strkávaný západním k o m u n i s t i c k ý m stranám «. Je to dále »směs nejrozličnějších p r v k ů maloměšťáctví, reformismu, národního k o m u nismu, lidového kapitalismu, demokratického socialismu a socialismu s lidskou tváří«. N a v ý c h o d ě dostal za svá bojová vystoupení při své šedesátce m e dajle, ale na západě a na j i h u se setkal se štiplavou ironií. T a k italský komunistický deník V Unita, nazval Bilaka » s k v ě l ý m marxistickým theoretikem « a dodal, že p o j e h o vystoupení bude » československá veřejnost nepochybně už objektivně informována o myšlenkách a p o litice západoevropských stran «. Birakův projev jen » z n o v u potvrzuje svobodu politické diskuse, která j e v Československu, j a k j e všeobecně známo, toho času na v y s o k é úrovni«. Vážnějším tónem se B i r a k o v ý m projevem zabývali v Jugoslávii. Z n á m ý komentátor Milika Šundič označil útok na eurokomunismus za odsouzení každé cesty k socialismu, která se odchyluje o d systému v sovětském bloku, především v Sovětském svazu samotném. Birakova 442

řeč j e dokladem, tvrdí Sundič, že K S Č nepřijímá závěry loňské v ý c h o doberlínské konference jako základ pro spolupráci komunistických stran. T a k é československé sdělovací prostředky se činí. K d y ž přišla z M o s k v y zelená, předháněli se chrabří ostrostxelci v Praze a v Bratislavě kdo dál, kdo výš a kdo rychleji. O d Rudého práva a ostatních deníků, přes Tribunu, Nové Slovo až p o přetištěnou moudrost objeven o u v mongolské tiskovině Unen. Jen to sviští: Ideologická diverze, Produkt antikomunisxnu, Antisovětismus renegátů, Agenti evropských sociálních demokratů a kapitalistů, Vyvolávání národních vášní a nesnášenlivostí, Revizionisté, Renegáti, Disidenti, Zrádci jako pomocníci buržoazie v boji proti komunismu, Pokus zvrátit rovnováhu sil, K o m plot, Lživá hesla o autonomismu a vybavení se z hegenionismu - to j e jen malá ukázka titulů a sloganů ze slovníku použitého na stránkách čsl. tisku v horlivém boji za jednotu a šťastnou budoucnost. N a okraj tiskové a rozhlasové kanonády si povzdychl pražský rozhlas, že ke všemu » také někteří žurnalisté z komunistického tisku v Itálii, Francii a Jugoslávii se připojili k hlasům buržoazních publicistů a tak hrají do rukou nepřítele «. Reakce napadených. Ú t o k y proti eurokomunismu jsou namířeny nejen proti západoevropským komunistům, ale také - aspoň z části - i proti komunistické straně Rumunska a proti komunistům jugoslávským, už proto, že obě strany zastávají názor, že M o s k v a nemá nad nimi žádnou vrchnostenskou pravomoc. N i k o h o proto zvlášť nepřekvapilo, k d y ž krátce poté, co Novoje Vremja ho obvinila » že špiní reálně existující socialismus «, zajel Carrillo do rumunského lázeňského městečka Neptunu k setkání s Ceausescem* R u m u n s k ý vůdce už před tím prohlásil v interv i e w s reportérem Washington Post - 8. července 1977» že ktitika Carrillovy knihy v Novoje Vremja byla »nespravedlivá a neodpovídala takovému stavu, j a k ý má existovat mezi komunistickými stranami«. V Neptunu vládla podle bukurešťského rozhlasu »vřelá atmosféra «. Geausescu i Carrillo zdůraznili v e svém prohlášení, že jejich strany b u d o u usilovat o to, aby se zesílila spolupráce, přátelství a solidarita mezi komunistickými a dělnickými stranami, a aby se tak vytvořil n o v ý druh jednoty v mezinárodním komunistickém linutí. Každá strana musí mít právo určovat svou politiku a svou revoluční strategii 443

i taktiku nezávisle, b e z zasahování zvenčí. Komunistické strany musí b ý t navzájem rovné. J i h o s l o v a n s k ý m publicistům a stranickým f u n k c i o n á ř ů m se jevila C a r r i l l o v a kniha j a k o p o t v r z e n í hlavních zásad jugoslávského k o m u nismu. P r o t o viděli v ostré palbě z M o s k v y proti Carrillovi » pokrač o v á n í b o j e m e z i d o g m a t i c k ý m i a p o k r o k o v ý m i silami v e s v ě t o v é m k o m u n i s t i c k é m hnutí«. B y l o j i m jasno, že m o s k e v s k ý ú t o k j e namířen proti všem, k d o se nechtějí podřídit sovětskému vedení. P r o t o n e m o h l r e a g o v a t Bělehrad jinak než se postavit plnou vahou z:a Carrilla. A l e j u g o s l á v s k é stanovisko k e u r o k o m u n i s m u j a k o i d e o l o g i c k é m u f e n o m e n u j e ambivalentní. Je to hlavně proto, že se Jugoslávie obává, že b y m o h l y b ý t koncese z á p a d o e v r o p s k ý c h k o m u n i s t i c k ý c h stran v ů č i pluralistickým h o d n o t á m parlamentní demokracie nakažlivé a v y v o l a t nespokojenost v T i t o v ě zemi se systémem tzv. samosprávného socialismu. P r o t o se bělehradští straničtí i d e o l o g o v é namáhají, a b y p ř e d stavili tuto n o v o u variantu evropského komunistického hnutí j a k o něco specificky západoevropského, j a k o j a k ý s i » revoluční reformismus «, k t e r ý j e v e v y v i n u t ý c h kapitalistických státech » č a s o v o u potřebou«. I d e o v ý pluralismus pokládá vedení j u g o s l á v s k ý c h komunistů za přek o n a n ý , ba d o k o n c e nebezpečný. M á p r ý v sobě p r v k y politického b o j e o m o c a svádí ke k o m p r o m i s ů m s » cizími z á j m y «. P o z o r u h o d n é j e , že se p r o politiku nezávislosti vůči M o s k v ě vyslovil v této souvislosti i severokorejský president K i m - i l - S u n g . V r o z h o v o r u s dopisovatelem francouzského deníku Le Monde řekl, že nerozlišuje m e z i e v r o p s k ý m , asijským n e b o j i n ý m k o m u n i s m e m , ale pak p o k r a č o v a l : » V í m e , že od určité d o b y k l a d o u komunistické strany m n o h a z e m í důraz na nezávislost uvnitř komunistického hnutí. M y p o k l á d á m e t o t o stanovisko za v e l m i oprávněné. Všichni komunisté j s o u p o v i n n i přizpůsobit s v o u činnost k o n k r é t n í m p o d m í n k á m své zem ě . Z k u š e n o s t j e d n é země n e m ů ž e b ý t do písmene aplikována v j i n ý c h zemích. K o m u n i s t é j s o u všude, v každé zemi, s to, a b y si řešili své p r o b l é m y sami, a nepotřebují n a p o d o b o v a t anebo m e c h a n i c k y přij í m a t stanoviska j i n é z e m ě «. Francouzští a italští k o m u n i s t é reagovali na útok M o s k v y proti C a r r i l l o v i n e j p r v e chladně a zdrženlivě. Generální tajemník K S F M a r chais p o u z e p ř i p o m n ě l , že » eurokomunismus není ž á d n ý m v y n á l e z e m imperialistů. Je v y n á l e z e m našich k o m u n i s t i c k ý c h stran. Jednáme nezávisle. T o neznamená, že nejsme pro solidaritu, k d y ž j d e o mír nebo odzbrojení. Jestli někteří smýšlejí j i n a k , j e to j e j i c h věc. S námi to ne444

pohne ani o centimetr! << Marchaisovo odměřené stanovisko vůči S o v ě t ů m se projevilo v téže době také b ě h e m návštěvy Leonida Brežněva v Paříži. N a otázku, proč se s ním, nesešel, Marchais odpověděl: » N e m á smyslu se scházet, jestliže nejsou p r o užitečné setkání p o d m í n k y « . Italská komunistická strana byla v odpovědi opatrnější, ale nicméně zůstala pevná. M l u v č í strany odkazovali nejprve na krátkou odpověď, kterou přinesl oficiální stranický deník Unita: »Sovětské p o z n á m k y o eurokomunismu m o h o u vést j e n k o m y l ů m a dvojakostem, protože se zdá, že narážejí na posice, které zastává i naše strana, ale m y máme o nich jiné mínění než rná sovětský časopis «. O b ě reakce, z Itálie a Paříže, ukázaly, že se nikdo nechce bít za M o s k v u , ale také že nikdo nechce krach ve vlastním táboře. N i k d o nechce, aby k rozhodujícímu střetnutí došlo už teď. D e n í k italské K S Unita připomněl, že útok proti španělskému kacíři ukazuje, že Sověty nevědí, co j e eurokomimismus. O d m í t l Sovětské obvinění, že představa eurokomunismu o spojené Evropě, nezávislé j a k na Spojených státech tak na Sovětském svazu, vede k. rozbití komunistického linutí. Unita soudí, že právě naopak vede k prohloubení detente a k odstranění rozdělení E v r o p y na dva nepřátelské vojenské bloky. Oficiální deník K S F UHumanité přinesl ve v ý t a h u v ý t k y Nov oje Vremja a dodal, že sovětský týdeník Carrilia odsuzuje namísto aby analyzoval dalekosáhlé problémy, které Carrillova kniha nadhazuje. K e všemu moskevský týdeník napadl vůdce španělských komunistů právě v době, k d y j e h o strana statečně v e d e nesnadný boj za likvidaci z b y t k ů diktatury. Postupně se objevila ke klíčové otázce Carrillo vě, tj. k eurokomunismu i stanoviska stranických funkcionářů. T a k vedoucí zahraničního oddělení sekretariátu italské K S Sergio Segré definoval eurokomunismus na stránkách časopisu Rinascita takto: »Podle mého mínění j e to obrat, k e kterému došly západoevropské i některé mimoevropské strany při hledání odpovědi na otázku, j a k ý má nebo nemá b ý t socialismus v p r ů m y s l o v ý c h společnostech a čím se má nebo nemá lišit tento socialismus o d reálného socialismu v e v ý c h o d n í Evropě «. Člen direktoria strany Alessandro Natta řekl, že italští komunisté jsou orientováni národně, ale také evropsky. » V Evropě existují skutečnosti, které jsou zřetelně různé, ale které m ě l y a mají m n o h o společného. Sblížení mezi různými komunistickými stranami představují důležitý f a k t . « Sekretář strany Pajetta řekl: »Internacionalismus, který chápe, 445

že musí vzít v ú v a h u i národní faktory - to j e náš současný p r o b l é m . Jestliže u z n á v á m e v ý z n a m a důležitost reálného socialismu, j e nutno, aby b y l o uznáno, že realita zahrnuje také úsilí o socialismus v těch oblastech, k d e socialismus není dosud rozhodujícím činitelem v o r g a nisaci společnosti. « Hledá se nova formule

jednoty.

H n e d p o ú t o k u Novoje Vremja na Carrilla navštívila delegace Italské komunistické strany p o d v e d e n í m C a r l o Pajetty, člena stranického sekretariátu, M o s k v u . R o z h o v o r y trvaly několik dní a teprve p o třech týdnech podal Pajetta veřejnosti p o d r o b n ý referát o v ý s l e d k u cesty. Podle n ě h o b y l a schůzka s m o s k e v s k ý m i soudruhy » objektivně nesnadn ý m setkáním v n e v h o d n é d o b ě «. Italové při t o m hájili » n o v ý internacionalismus «, k t e r ý musí vzít v ú v a h u národní rozdíly každé strany a musí se přizpůsobit s v ě t o v é m u v ý v o j i . Pajetta zároveň prozradil, že zástupci I K S kontaktovali také představitele polských, francouzských a španělských komunistů. V Paříži se sešel šéf zahraničního oddělení I K S S e r g i o Segré s členem francouzského Politbyra K a n a p o u . Z e z p r á v y o j e j i c h r o z h o v o r e c h v y p l ý v á , že šlo o všechny aspekty situace v y v o l a n é článkem Novoje Vremja. Nejdůležitější schůzka proběhla mezi zástupci I K S a španělskou komunistickou stranou v Madridě. B y l o n u t n o vysvětlit, proč italští komunisté, ačkoliv resolutně hájili p r á v o každé strany na vlastní postup, nepřišli s p ř í m o u obranou C a r rilla. A l e všechny diference b y l y odstraněny a Pajetta m o h l referovat, že r o z h o v o r y v Paříži a v M a d r i d ě z n o v u potvrdily ú z k o u spolupráci mezi všemi třemi stranami. D o š l o také k d o h o d ě o další úzké k o n sultaci p r o řešení specifických p r o b l é m ů v západní Evropě. N a v í c zaletěl Pajetta do Bělehradu k e konferenci s A l e x a n d r e m G r l i č k o v e m , j e d n í m z n e j v ý m l u v n ě j s i c h kritiků h e g e m o n i c k ý c h ambicí Sovětského svazu. Podle kanceláře T a n j u g oba představitelé v y jádřili » nutnost většího p o r o z u m ě n í pro p o d m í n k y , v e k t e r ý c h pracují různé strany « a Pajetta navíc dodal, že » čas, k d y se v y l u č o v a l o z k o munistického hnutí, j e nenávratně za námi «. Krátce p o schůzce s Carrillem se setkal Ceausescu na K r y m u s B r e ž n ě v e m . Podle názorů některých p o z o r o v a t e l ů mělo toto setkání, stejně j a k o před t í m schůzka Brežněva s K a d a r e m , sloužit t o m u , aby se hledala nová formule, j a k překonat o t e v ř e n ý konflikt mezi stranami, který se datuje o d loňské konference k o m u n i s t i c k ý c h stran v e východ446

n í m Berlině. M e z i t í m b y l v M o s k v ě také T i t o a z n o v u si dal potvrdit, že K r e m l n e m á nic proti vlastní cestě k socialismu. A protože několik t ý d n ů později nezávislost komunistických stran byla také hlavním n á m ě t e m jednání mezi T i t e m a Kadarem, m o h l o b y se zdát, že p o bouři v y v o l a n é v ý p a d e m proti Carrillovi se obloha vyjasnila a že m a j í eurokomunisté a bojovníci za nezávislý komunismus na e v r o p s k é m v ý c h o d ě pevnější p ů d u p o d nohama než dříve. A l e to nemůže n i k o h o oklamat. M o s k v a se nevzdala, o čemž svědčí moskevský tisk. A p o k u d b y b y l o třeba ještě dalšího důkazu, stačí sáhnout po čsl. tisku. Rstdé Právo, Tvorba, Tribuna a další tiskoviny útočí stejně vehementně proti eurokomunismu j a k o v červnu, k d y začaly ú t o k y Novoje Vremja. A protože bez vůle M o s k v y nespadne v Praze ani vlas, j e jasné, že K r e m l na nějaké příměří nepomýšlí.

Víme už co je

eurokomunismus?

K d y b y c h o m měli dělat závěry z posledních polemik, mohli b y c h o m souhlasit s názorem, který vyjádřil v turínském deníku La Stúfiipa n e k o n f b r m n í sovětský historik R o j M e d v ě d ě v . M e d v ě d ě v se domnív á , že sovětské vedení vidí v eurokomunismu ještě větší hrozbu než v i d ě l o v československém v ý v o j i r. 1968. P r o g r a m pluralitnílio socialismu m ů ž e působit přitažlivě na veřejnost v socialistických zemích, včetně Sovětského svazu, což zneklidňuje představitele s dogmatickou mentalitou, a to tím více, čím blíže mají některé eurokomunistické strany k získání podílu na vládní m o c i . T a k é západoněmecký deník Die Welt usoudil, že by M o s k v ě v y h o v o v a l y více slabé, ale poslušné západoevropské komunistické strany, než strany silné, které mají v y h l í d k y , že se b u d o u podílet na vládní moci, a při tom mají nezávislé názory a postoje. M o s k v a se bojí ideologického kvasu, který by m o h l zanést d o její oblasti ideje eurokomunismu. R o v n ě ž americký zahraniční ministr V a n c e vyjádřil mínění že »s ohledem 11a rozštěpení, které eurokomunismus m ů ž e v komunistickém světě v y v o l a t , může mít sovětský blok víc bolení hlavy než Z á p a d . « Z n á m ý komentátor V i k t o r Z o r z a píše v International Herald Tribune: »Komunistická účast v e vládách v Itálii n e b o Francii b y znamenala přijetí zásady, že strana b y mohla zase svou m o c ztratit, jestliže by se v o l i č o v é domnívali, že nesplnila své volební sliby, a v o l i č o v é v Polsku, Maďarsku a Č e s k o slovensku b y byli ve v ý c h o d n í Evropě mezi prvními, kteří b y se ptali, p r o č n e m o h o u mát stejný v l i v v e volbách«. 447

M e z i t í m rozvíjejí a rozvádějí teoretikové eurokomunismu dále s v o u ideologii a vzdalují se stále více od tradičního marxleninismu. A i d o Tortorella, jeden z vedoucích ideologů K S I a člen stranického vedení ujistil v r o z h o v o r u s a m e r i c k ý m deníkem Christian Science Monitor: » M a r x není p r o nás písmem svatým. N e n í j e n jeden marxismus, ale několik. M a r x o v y theorie m o h o u b ý t v y k l á d á n y m n o h a způsoby. Italská komunistická strana není j e n dědičkou M a r x e , Engelse a Lenina, ale také Gramsciho a Togliattiho. Italští komunisté získali s v o u f y s i o g n o m i i v boji proti fašismu, p r o demokracii. P r o t o n e m ů ž e m e nikdy přijmout společnost, která kráčí k sociální spravedlnosti bez s v o b o d y . T o b y l d ů v o d proč j s m e kritizovali Sovětský svaz pro j e h o postup v ů č i Československu a proč j s m e proti k a ž d é m u potlačování s v o b o d y . Náš socialismus se neopírá o abstraktní theorie, ale o reálné potřeby společnosti. N e j s m e proti tržnímu hospodářství. A l e trh sám nemůže rozřešit vážné p r o b l é m y lidstva j a k o j e hlad a p r o b l é m y n e v y v i n u t ý c h národů. Jako italský komunista j s e m gradualista, který chce řešit praktické o t á z k y naší země s přihlédnutím na c h y b y , kterých se dopouštějí komunistické země, právě tak j a k o na c h y b y kapitalistického systému. N e j s m e sociálními demokraty, protože j s m e proti ideálu welfare státu, j a k o existuje např. v e Švédsku. C h c e m e změnit stát, a b y c h o m etablovali demokracii mas ve f o r m ě plné účasti občanů na všech aspektech společnosti. M y , italští komunisté, j s m e také dědici evropské kultury, která se v y v i n u l a z křesťanství. Našimi učiteli nejsou j e n M a r x , nebo Lenin, ale všichni velcí myslitelé. M a r x bez souvislosti s osvícenstvím, ideály francouzské revoluce, s A d a m e m Smi them, R i c a r d e m a dalšími, j e karikaturou. U z n á v á m e demokratické tradice j a k é znají S p o jené státy; jejich demokracie j e individualistická, ale m ů ž e mít sociální v ý s l e d k y a to musíme pochopit. S v ý c h cílů m ů ž e m e dosáhnout j e n j e d n o t o u demokratických sil v naší zemi«. T o l i k A i d o Tortorella. Jiný z vedoucích ideologů K S I a v l i v n ý člen j e j í h o ústředního v ý b o r u , universitní profesor L u c i o L o m b a r d o R a d i č e poskytl nedávno interview j e d n o m u z v ý c h o d o e v r o p s k ý c h intelektuálů žijících na západě. Dnešní stanovisko a strategie K S I není podle něho dramatická změna. Spoluzakladatel K S I Togliatti byl spolu s D i m i t r o v e m tvůrc e m obratu K o m i n t e r n y v r. 1935, který vedl k politice l i d o v ý c h front v západní Evropě. T o byla strategie, která se neopírala o sovětský vzor. O d t u d se datuje neshoda západních komunistických stran s politickými realitami v Sovětském svazu, i k d y ž v době Hitlerova nástupu navenek i uvnitř fakta o Stalinově R u s k u západní komunisté potla448

čovali. K S I odmítá potlačování svobod v sovětském systému. V socialistické společnosti musí mít každý možnost vyjadřovat a zastávat různorodé názory. Utlačování, sekýrování a deportování takových lidí, j a k o j e Solženicyn, Amalrik a B u k o v s k ý j s o u totálně chybné. Svoboda j e » nástrojem tvůrčího v ý v o j e socialismu «. V pražském jaru, v socialismu s lidskou tváří s kompletním omlazením, socialismu v ducliu svobody, nebylo nic nepřirozeného, natož nesocialistického. T o nebyly netypické události, právě naopak: odpovídaly skutečným p o žadavkům lidu, který chtěl chránit úspěchy socialismu tím, že j e j zevnitř změní a rozvine. Podpisovatelé Charty 77 jsou pravými socialisty, kteří pochopili, že rozvoj socialismu vyžaduje svobodu. U ž pouhá skutečnost, že existujeme, že silné západoevropské komunistické strany podporují demokratický socialismus, přispívá k povzbuzení a k p o d poře socialistické oposice ve východní Evropě. T o , co dnes máme v Sovětském svazu, j e státní socialismus a jeho obrana se stala bezprostředním zájmem sovětského vedení a sovětského aparátu. A l e i sovětský socialismus se musí změnit. T o není názor zklamaných intelektuálů, to j e životní nezbytnost«. N a otázku, co by dělali italští komunisté, k d y b y došlo k vážné mezinárodní krisi mezi západem a Sovětským svazem v době, k d y by byla italská komunistická strana u moci, odpovídá Lombardo Radiče: » K d y b y došlo k agresi imperialismu, jejímž cílem by bylo zatlačit socialismus, byli bychom zproštěni povinnosti zachovávat loajalitu k defensivnímu charakteru N A T A . Stáli b y c h o m 11a sovětské straně. N e m á m zájem na tom, abych obhajoval Brežněva, ale budu bránit historické výsledky říjnové revoluce... Američané musí pochopit, že účast italské komunistické strany na vládě j e pro Západ cesta nejmenších ztrát. Američané přece musí ztratit něco, nebudou-li s to anebo nebudou-li chtít Itálii zachránit kapitalistickými methodami. Italská k o m u nistická strana by nezachraňovala Itálii pro blaho kapitalismu. Zachraňovali b y c h o m j i pro dobro demokracie a pro vyhlídky na socialismus. V tomto smyslu b y náš nástup k moci nebo podílu na moci poškodil zájmy imperialismu - o tom nemůže být pochyb. Je naprosto falešné pokládat »historický kompromis« za nějakou hezky aranžovanou dohodu mezi Berlinguerem a Andreottim. Naše účast na vládě by znamenala v italské politice zemětřesení, nikoliv pečlivě promyšlenou mírovou událost. «

449

Skepticismus je na místil R a d i c e h o »stáli b y c h o m na straně S o v ě t ů « v y j a d ř u j e přesně d ů r v o d y , proč j e západ v e své většině stále ještě k eurokomunismu nedův ě ř i v ý přes všechna krásná slova o demokracii, pluralismu a socialismu v e svobodě. Proto se také v západním tisku stejně j a k o v projevech realistických politiků objevuje varování před naivním názorem, že eurokomunísmus může b ý t spojencem demokratů v zápase o h u m a nitní a demokratický svět podle hesla: nepřítel mého nepřítele j e m ů j spojenec. V k v ě t n u navštívili Ř í m d v a prominentní američtí reportéři Evans a N o v a k . Přijal j e m i m o jiné také mluvčí zahraničního oddělení sekretariátu a člen Ústředního v ý b o r u K S I Sergio Segré. N a jejich otázku, k d o se projevuje výrazněji, pokud j d e o lidská práva, Spojené státy nebo Sovětský svaz, odpověděl, že toto srovnávání nemá smyslu. » Z a každou cenu se musíme vylinout konfrontaci o b o u velmocí v otázce lidských práv, nebo s potížemi sovětských disidentů srovnávat osud amerických černochů «. N a otázku, j a k j e to s oblíbenou v ý t k o u , že Spojené státy j s o u imperialistickou zemí, k d y ž Sověty vojensky ovládají v ý c h o d n í E v r o p u a šarapatí v Jižní Africe a jinde, zatím co Spojené státy odmítly zasahovat do bojů v Angole, odpověděl Segré s v e r v o u : » V ž d y ť dokonce Váš velvyslanec u Spojených národů Y o u n g a i sám president Carter řekli, že komunistické j e d n o t k y v A n g o l e stabilisov a l y situaci v A n g o l e , a to přece není žádný imperialismus. A p o k u d j d e o v ý c h o d n í Evropu: M o s k v a tam m á své j e d n o t k y v rámci V a r šavské smlouvy právě tak j a k o Spojené státy mají své j e d n o t k y v západní Evropě v rámci N A T A « . K d y ž se ho pak oba reportéři ptali, jestli Sovětský svaz nepoužívá s v ý c h jednotek v e V ý c h o d n í m N ě mecku, Polsku a Československu k tomu, aby si v nich zajistil v o j e n skou kontrolu a hospodářskou nadvládu, odpověděl Segré, z e j e otázka, j a k o u funkci sovětské j e d n o t k y ve v ý c h o d n í Evropě vykonávají. Ostatně italská K S projevila nesouhlas se sovětskou okupací Československa. « V té chvíli přispěchal Segréovi na p o m o c j i n ý člen Ústředního v ý b o r u K S I U g o Pecchioli s připomínkou, že americká přítomnost ovlivňuje v ý v o j v západní Evropě. Američané tu uplatňují své vlastní zájmy, a N A T O j e v y z b r o j e n o americkými nikoliv evropskými zbraněmiOstatně o operacích C I A jsme se dověděli přímo z -výslechů v K o n grese«, dodal vítězně. » A Sovětský imperialismus?« pokračoval, »sovětský imperialismus v e v ý c h o d n í Evropě prostě neexistuje. « Z odpo450

vědí obou funkcionářů pak pro oba reportéry v y p l y n u l závěr, že nová doktrína strany, že totiž vláda, na níž bude zastoupena komunistická strana, bude nadále členem N A T A , není nic j i n é h o než prázdná formule. Je to j e n nová taktika, aby se stala přijatelnější pro západně orientovanou italskou střední třídu v honbě za volebními hlasy. K d y b y členství v N A T O mínila strana skutečně, do všech důsledků, vyvolala b y uvnitř strany mezi kádry nebezpečnou situaci. A p o k u d j d e o dělnické kádry a nižší stranické funkcionáře: nedávno přinesla západoněmecká televise pozoruhodnou reportáž o tom, jaká j e nálada a reakce dělníků v továrnách a funkcionářů k eurokomunismus z rozhovoru bylo zřetelné, že toto tvrdé jádro strany p o kládá debaty o eurokomunismu za diskusní záležitost stranických intelektuálů, k t e r ý m to bude dovoleno tak dlouho, pokud z toho může mít strana prospěch. Ukáže-li se, že to už strana nepotřebuje, s etirokomunismem se prostě skončí... B ý v a l ý zahraniční ministr Spojených států Kissinger se nikdy netajil tím, že eurokomunistům nedůvěřuje a že jejich účast v e vládě některé členské země Atlantického obranného společenství pokládá za katastrofu pro západ. N e d á v n o vyslovil z n o v u názor, že j e tato hrozba akutní, a stěžoval si, že si j i Američané dostatečně neuvědomují. Eurokomunismus v y v o l á v á podle Kissingera dvě otázky: i ) zda eurokomunistické strany j s o u skutečně demokratickými stranami, tj. zda podporují politický proces, který zabezpečuje svobodu pro oposici a občanská práva: 2) zda j s o u stranami opravdu národními, tj. zda se zbaví historického spojení s M o s k v o u . Kissinger nevěří, že západoevropský komunismus se může přes noc změnit v demokratický socialismus. Komunističtí v ů d c o v é j a k o Bcrlinguer a Carrillo m o h o u myslet svá vyznání pro demokracii čestně a vážně. A l e octnou-li se pod tlakem, nebudou se moci opřít o zkušenosti nějakých tradic demokratického pluralismu, n ý b r ž j e n o leninské tradice monolitního státu s jedinou stranou bez legální oposi.ee. B u d e to dlouho trvat, než se tyto podmíněné reflexy změní. N e w y o r s k ý profesor historie Schlesinger však polemisuje s Kissingerem; připomíná příklady Č í n y , Jugoslávie, Albánie a R u m u n s k a a ptá se, proč by komunisté západní Evropy nemohli b ý t na M o s k v ě stejně tak nezávislí. »Eurokomunismus j e z velké části produktem detente «, dodává Schlesinger a cituje v této souvislosti italského ministerského předsedu Andreo ttiho, který m á už jiné zkušenosti s italskou komunistickou stranou, a který říká: »Stupeň vlivu, který m ů ž e k o 4S 1

munističká strana Sovětského svazu v y k o n á v a t na komunistické strany v západní Evropě záleží z velké m í r y na c e l k o v é mezinárodní situaci. Jestliže bude existovat skutečný mír a detente, p o t o m nezávislost j e d n o tl i v ý c h komunistických stran poroste, aspoň na západě«. Schlesinger pak k o n č í s v o u p o l e m i k u s Kissíngerem: » Spojené státy n e m o h o u u r č o v a t budoucnost E v r o p y . A l e vzrůst eurokomunismu, s j e h o deklaracemi, ať u p ř í m n ý m i n e b o předstíranými, v e prospěch pluralitního politického systému, ukazuje životnost demokratických ideálů. Jestliže se stane otázka lidských práv dominantní součástí politiky západní E v r o p y , bude podstata eurokomunismu podrobena zásadní zkoušce«. T a k či onak, ani nejlepší hlavy za universitními katedrami, ani nejinteligentnější politikové n e m o h o u eurokomunismus definovat. A l e f e n o m e n eurokomunismus existuje a obchází E v r o p o u , západní i v ý chodní, j a k o strašidlo, h r o z b a a naděje,, Je to trojský kůň, o k t e r é m se neví, k t e r ý m směrem se pohne, zda proti v ý c h o d u nebo proti západu.

KAREL KAPLAN {*) SLOVENSKÝ

POLITICKÝ

KATOLICISMUS A

KOMUNISTÉ

Politický katolicismus sehrál v letech 1945-48 na politickém jevišti Československa důležitou roli. Měl, zejména na Slovensku, silnou a dlouholetou tradici, j e h o kořeny sahaly až do 19. století. Jeho síla spočívala v e spojení s v l i v e m a působením katolické církve. U ž v předválečném Československu se politický katolicismus rozdělil n a českou a slovenskou větev. T u první representovala lidová strana vedená J. Šrámkem, tu druhou H l i n k o v á slovenská l u d o v á strana. M e z i nimi nešlo pouze o národnostní rozdíl, ale o hlubší r o z p o r y v posuzování politických otázek. L i d o v á strana byla pro j e d n o t u C S R . a p o j e j í m rozbití (15. 3. 1939) přešlo j e j í vedení do o d b o j e proti o k u paci. Její představitelé se vrátili do republiky j a k o členové první československé poválečné v l á d y . H l i n k o v á strana usilovala o autonomní postavení Slovenska v republice a sehrála v ý z n a m n o u roli při rozbití C S R . a v y t v o ř e n í Slovenského státu. Její představitelé stáli p o t o m b ě h e m celé v á l k y v j e h o čele a spolupracovali s nacistickým N ě m e c k e m . (*) Z laskavosti redakce časopisu F(JMÍ&/Ííi cristiana, která nám poskytla Část materiálů, z nichž jinou část otiskla v e svčm měsíčníku II Mcse Č. 12. 1977, uvádíme- zůc v originálním znřni tuto historickou studii.

452

V e Slovenském národním povstání (podzim 1944) se zformovala stranicko-politická struktura budoucího Slovenska budovaná na dvou stranách, komunistické a demokratické. T u druhou representovali představitelé bývalé agrární strany (J, Ursíny, J. Lettrich) a menších předválečných slovenských stran a také představitelé jednoho směru slovenského politického katolicismu (I. Pietor, R . Fraštacký, M . Franěk, kanov. Cvinček aj,). Demokratická a komunistická strana považovaly za důležitý bod své povstalecké ideologie společný zápas proti politickému katolicismu. Slibovaly si, že jeho představitele nepustí do politického života, že budou bránit tomu, aby se zformoval j a k o politická organizace a že budou usilovat o převýchovu jeho dřívějších přívrženců v duchu nového Československa. V tomto smyslu vydaly i několik společných prohlášení o poměru k církvi a náboženství. Jenže nedocenily sílu a životaschopnost j a k o ž i vliv politického katolicismu mezi v ě řícími. T y t o faktory přeměnily původní předsevzetí v iluze, neboť z politického života Slovenska nevymizel a j e h o mluvčí se nechtěli smířit s podřadnou a bezvýznamnou ulohou. Tak se stalo, že ve chvíli, k d y ž duch an ti fašistické jednoty mezi oběma stranami vystřídal m o censko-politický zápas, se náhle změnil boj obou stran proti politickém u katolicismu v boj o něj, o jeho příznivce. Zdánlivě neexistující faktor opět vystoupil na přední místo zájmu a objevil se j a k o zdroj v e l k ý c h rozporů. Šlo totiž o volební hlasy, které znamenaly m o censké pozice. Slovenský politický katolicismus se po válce změnil. Jeho fašističtí představitelé bucT se nacházeli ve vězeních nebo v hojném počtu uprchli za hranice, kde se zformovali v početnou emigraci. Jeho n o v ý m representantem se stala mladá garnitura, z níž mnozí už kc konci války zaujímali opoziční postoj k vedení Hlinkový strany. Nejen personálně, ale i ideově a programově museli narýsovat dělící čáru od dřívější strany, chtěli-li se vůbec začlenit do politického života v poválečné republice. A o to » mladí představitelé « usilovali. V programu se mimo jiné přihlásili k Československé republice, k demokratickým princip ů m moci, k sociálně-ekonomickým reformám. Mezi nejdůležítější náležel vztah ke komunismu a jeho straně. Právě v tomto bodě nastala nejsilnější diferenciace mezi jednotlivými proudy politického katolicismu. Názorová pestrost zahrnovala škálu od přesvědčení o možnosti spolupráce komunismu a křesťansko-reformního programu až 453

v pravý opak - k nevíře v takovou možnost a v přesvědčení o nutnosti protikomunistického boje. Komunisté stáli před politickým katolicismem bezradní. Obnažila se jejich stará bolest: neschopnost pochopit a poznat všechno nové, každý n o v ý politický či společenský j e v . V ů b e c nepostřehli h l o u b k u a v ý z n a m změn, »demokratizaci« politického katolicismu a j e h o definici a chápali jej jako pouhý pozůstatek H l i n k o v ý strany. Tak s ním také chtěli vést boj. G. Husák vyjádřil tuto tendenci v polovině roku 1945 v článku Slepá ulička slovenského katolicismu: »Příliš těžko jsme zaplatili zkušeností s Hlinkovou stranou, ab ycliom ještě jednou umožnili politizujícím a xnocichtivým farářům zneužít náboženského cítění lidu k reakčním cílům osobním a politickým. V í m e alespoň, kde ,se chtěla utvořit nová pátá kolona gardistického terorismu a nacismu. T í m důslednější a tvrdší budeme v očišťování našeho veřejného života. Slovenský rolník netrpělivé ceká na parcelaci církevních latifundií. j s m e přesvědčeni, ze j e dost čestných a skutečně demokratických knězi,, kteří chápou politické a sociální tužby našeho lidu a kteří jsou povoláni, aby obrodili katolicismus u nás ... Je čas, abychom znovu pouvažovali o otázce odluky církve od státu. Luxusní purpur vysokého kléru s boliatými farami, plnými pivnicemi a sýpkainit Široké latifundie a prebendy, které zoiaterializovaly značnou část katolického kléru» přivedly lio k morálnímu a náboženskému úpadku, k politikaření v nejhorším slova smyslu a v poslední roky úplně do bojového šiku nacistického terorismu proti vlastnímu lidu. «

Komunisté se zprvu domnívali, že celou záležitost vyřídí jednoduše. Dohodli se s vůdci demokratické strany, že nepustí katolicismus do politického života j a k o samostatnou sílu. Netrvalo dlouho a tato představa se počala hroutit. Sami komunisté, aby rozšířili svoje pozice, ji porušili. Představitelé politického katolicismu, kteří většinou zastávali nějaké funkce v demokratické straně, si uvědomovali,, že jejich pozice, které j i m v rámci strany byly přisouzeny, zdaleka neodpovídají skutečnému vlivu katolicismu na Slovensku. Usilovali o větší díl moci a o u znání své síly. Stejnou nespokojenost projevovali také církevní hodnostáři na Slovensku. Cestu k nápravě tohoto stavu spatřovali zpočátku v založení vlastní strany. T o tedy znamenalo kalkulaci na o d štěpení od demokratické strany a osamostatnění se. T o h o se chytli k o munisté, a chtěli využít vhodné situace. Počítali takto: podpoří vznik nové strany, kterou si plné podřídí a rozštěpí demokratickou stranu. K. Gottwald 11a schůzi Ú V K S Č v prosinci 1945 konstatoval, že jsou objektivní a subjektivní p o d m í n k y příznivé tomu, aby vznikla 454

třetí politická strana, která by byla blízká komunistické straně a která b y povstala rozkolem demokratické strany, j i ž b y oslabila., Z m ě n u komunistického stanoviska zrcadlil také tón a obsah Husákova článku v lednu 1946: » Hlinková strana a Tisův režim byly ztotožňovány s katolicismem v Široké míře. V důsledku toho slovenský katolicismus nebyl a nemokl t ý t politickým partnerem při úpravě poměrů v osvobozeném statí na rozdíl od Čech, Francie ap* Tento fakt se přijímal dvojako: částečně se bral pasivně na vědomí, částečně byly a jsou činěny pokusy z uraženosti dělat opoziční politický program, ... vyčetl jsem z článku p. biskupa Cárského a z mnoha jiných projevů postoj neutrality k politickým hnutím u nas. Za takovýto loyální postoj se jistě nuize podobné stanovisko cekat od politických stran. Jsme přesvědčeni, že j e to jedině správné pro Slovensko i pro katolicismus... Katolicismus se zotavuje a zotaví sc, jak* zůstane při svém náboženském poslání, jakmile najde místo uprostřed našich národních, demokratických a slovenských snah. *

V průběhu předvolebního boje existovala však ještě možnost pokračovat v upevňování protifašistické fronty a neutralizovat katolické kruhy. Část vedení demokratické strany měla strach z vlivu politického katolicismu. Její předseda J. Lettrich nabídl slovenským k o m u nistům, aby obě strany šly do voleb s jednotnou kandidátkou a aby se slovenské mandáty rozdělily napolovic. O této variantě však nebylo z rozhodnutí V . Širokého (předseda KSS) dále jednáno. Podkladem politické taktiky komunistů bylo rozbití demokratické strany a vytvoření třetí politické strany. Tento směr hájil a prosadil V. Široký a Š. Baštovanský (generální tajemník KSS). Oba potom začali v tomto smyslu také jednat s katolickým křídlem ve vedení demokratické strany a s představiteli tzv. mladé katolické generace. Skupina činitelů politického katolicismu, kteťá připravovala zrod nové strany,, byla početná. Jejím programovým základem mSl být křesťansko-sodální reformismus. T y t o snahy podporovali komunisté. Jejich podpora šla tak daleko, že j i m vypracovali návrh programu a prosazovali přijetí nové strany do Národní fronty. Spolupráce s komunisty a jejich zájem o třetí stranu se znelíbil církevním hodnostářům i většině těch činitelů, kteří zastávali funkci v demokratické straně. Obávali se, že by nová strana mela být závislá či podřízená komunistům jako nerovnoprávný spojenec. Někteří se navíc báli, že rozbitím demokratické strany by se oslabila obrana proti komunistické utočnostú V poslední chvíli příprav zasáhli slovenští biskupové. Za~ 455

volali si vyjednavače a představitele uvažované strany, přiměli j e ke z m ě n ě a zarazili rozštěpení demokratické strany. P r v n í k o l o zápasu k o l e m politického katolicismu se uzavřelo neúspěc h e m komunistů. T i spatřovali vítězství j e n ve zrodu n o v é strany, 0 j e j í ž podřízení už od prvních k r o k ů usilovali. A l e právě tento jejich postup, namířený proti demokratické straně, přispěl k j e j í m u splynutí s p o l i t i c k ý m katolicismem. Nepřekáželo j í nic závažného aby mohla integrovat politický katolicismus do svých řad. N a v í c celou záležitost vedení demokratické strany chápalo j a k o součást mocenského zápasu, v němž se řídilo jeho zákony. Komunisté j e j postavili s v ý m jednáním před alternativu: b u d si nechat rozbít stranu, anebo umožnit politick é m u katolicismu i za cenu v e l k ý c h ústupků se realizovat na bázi své strany. L o g i k a mocensko-politického uvažování je vedla ke druhé alternativě. V dubnu 194Ó přistoupilo vedení demokratické strany na d o h o d u s představiteli politického katolicismu. Podle ní náležely v e stranických a státních funkcích dvě třetiny míst příslušníkům katolického křídla, které naopak v y z v a l o svoje příznivce k hlasování pro demokratickou stranu v nadcházejících volbách. D u b n o v o u dohodou nezmizel problém politického katolicismu. Zrodil se pouze n o v ý otazník: j a k ý bude poměr komunistů k němu n y n í ? Nastoupí spolupráce či b o j ? O tom rozhodly v o l b y v k v ě t n u 1946. N a Slovensku z nich vyšla vítězně demokratická strana. Její úspěch překonal všechna očekávání. Získala dvě třetiny slovenských voličů a ve většině národních v ý b o r ů 1 v e slovenských národních orgánech dosáhla svého monopolního postavení. Z k l a m á n í a nespokojenost komunistů byla značná. Vítězství demokratické strany hodnotili j a k o úspěch separatistických sil, jako úspěch »luďáckého podzemí «. Slovenský politický život zatížil n o v ý faktor - mocenský m o n o p o l demokratické strany» Komunisté, kteří usilovali o nastolení svého mocenského m o n o polu v příštích volbách, považovali za samozřejmé a nezbytné znemožnit uplatnění mocenského m o n o p o l u jiné strany. Neuvažovali jiné možnosti v e vztahu k politickému katolicismu než jeho zákaz j a k o politické síly nebo j a k o politickou stranu j i m plně podřízenou. S mož~ hostí diferenciace v tomto hnutí a s v y u ž i t í m některých proudů ke spolupráci, nebo s možností spolupráce na základě r o v n ý s r o v n ý m , »křesťanství a komunismu «, vůbec nepočítali. A k d y ž s neúspěchem skončily obě před volbami uvažované varianty a ve volbách se p r o 45 ó

kázala životaschopnost politického katolicismu, zvolili komunisté n o v o u taktiku. A n i tentokrát nepřistoupili na spolupráci » rovný s r o v ným ale rozhodli se pro ostrý a tvrdý útok proti demokratické straně j a k o politické representaci katolicismu. T a k o v ý byl počátek. Konečn ý m cílem bylo zlikvidovat tuto stranu úplné. Formy realizace tohoto záměru b y l y různé. B u d její postavení m i m o vládu a Národní frontu, (jak už hned p o volbách Gottwald uvažoval), což by dostačovalo j a k o d ů v o d jejího rozpuštění. N e b o její rozštěpení či rozpad způsobený silnými tlaky a údery komunistů v Bezpečnosti. T í m by se demokratická strana rozdrobila a přestala existovat j a k o ncjsilnější politická síla. A č k o l i v se komunisté snažili o uplatnění obou alternativ, prvenství získala ta druhá. N á p o r zahájili p ř í m ý m úderem. D ř í v e než Gottwald otevřel rozhovory o nové vládě, obvinili demokratickou stranu z toho, že uzavřením dubnové dohody se spojila » s ludáky«, s nepřáteli republiky. V y s l o v o v a l i pochybnosti o její státní spolehlivosti a podminovali její účast ve vládě prohlášením věrnosti jednotné republice, souhlasem s očistou slovenského veřejného života a zřeknutím se tzv. dubnové dohody s »ludáky «. V diskusi už zaznívala velmi ostrá slova z k o munistických úst na adresu demokratické strany, jako např. : K . GOTTWALD: » V e své nynější podobě nedává záruky, že strana bude na Slovensku působíti v zájmu a smyslu jednotného, pokrokového a demokratického režimu* V tom jest dnešní jádro slovenského problému. « V . KOPECKÝ: »Demokratická strana si zřejmě věc představuje tak, že sc prostě tzv. samostatný slovenský stát vnesl do Č S R , která se tímto způsobem stane jakýmsi soustátím, složeným ze dvou států. « J. ĎURIŠ: »Dnešní pakt demokratické strany s katolicismem není nic jiného než paktem s luďáctvím «.

Komunisté tedy rozjeli kampaň proti demokratické straně, kvalifikovali j i j a k o ludácko-agránií blok, j a k o obnovu luďácké strany na půdě strany demokratické. T o t o první kolo propagandistické kampaně plnilo funkci jakési dělostřelecké přípravy k dalšímu útoku a rovněž vytvářelo atmosféru v e společnosti, hlavně české, pro konstrukci policejního případu. Vedle politických orgánů začala pracovat i Bezpečnost. Shromažďovala kaménky, aby z nich později složila mozaiku »spiknutí«. N a Slovensku se tím zabývala hlavně proslulá » sedmička « (VIL odbor Bezpečnosti) s Ilčíkem a Balášem, v Praze fungoval od podzimu 1946 zvláště utvořený slovenský referát v Bezpečnosti vedený B. Pokor457

ným. N a v ý p o m o c obdržel další » specialisty« m i m o jiné i K. Pixu. Po volbách pracovala na Slovensku tzv. vyšetřovací komise ministerstva vnitra s úkolem daným vládou, aby zkoumala protistátní proj e v y před volbami, Z jejího podnětu byli na několik dní zatčeni činitelé slovenského politického katolicismu. Strávili ve vazbě několik týdnů i měsíců. Bezpečnost prováděla jejich výslechy, a to na činitele demokratické strany, hlavně a jmenovitě na J. Kempného a M . Bugára, v té době generální tajemníky demokratické strany. Proč právě na ně? Zřejmě proto, že representovali mladou generaci politického katolicismu, že s nimi původně komunisté počítali jako s možnými zakladateli třetí strany a že se tyto představy zhatily. Politickým cílem rozpoutané kampaně byla nejdříve změna stranicko-politické struktury Slovenska, což fakticky znamenalo zlomení vedoucí pozice demokratické strany v mocenských orgánech. V tomto smyslu už 3. března 1947 psal G. Husák ve své pravidelné zprávě Gottwaldovi : » O každou politickou otázku se vedou těžké spory a tím trpí chod práce v e Sboru (povéřcnců, jejímž byl Husák předsedou, poz. aut). Nápravy je možno docílit jen celkovým řešením politické struktury a politické krize na Slovensku. Z celkové situace j c možno udělat jen jeden závěr. Při vší pozornosti, kterou věnujeme problémům hospodářským a sociálním, zvláště splnění dvouletého plánu, hlavní otázkou, kterou j e třeba řcSit, j e otázka změny stranicko-politickc struktury. Jestliže nechceme vydat suchou cestou většinu státního aparátu do rukou »katolíků «, jestliže sc nechceme v permanentní krizi na Slovensku bít o každý mizerný problém a jestliže chccmc právě rychleji všechny státní a naše národní otázky vyřešit, musí tu přijít velmi brzy k zásadnímu obratu. O této otázce bych T i velmi rád referoval A dále: » V demokratické straně není zatím pozorována organizovanější skupina pevně demokratická a protiluďácká, která by byla ochotna pomáhat při očistě demokratické strany na Slovensku. Všichni se bojí o prestiž a primát strany.«

Krátce na to došlo (v dubnu 1947) k prvnímu povolebnímu rozporu ve vedení demokratické strany. Způsobila jej nespokojenost představitelů politického katolicismu s výsledkem soudního procesu s J. Tisem - presidentem slovenského státu- Přes odpor demokratické a lidové strany byl Tiso popraven, vláda zamída jeho žádost o milost. Nespokojenost katolického křídla byla tak velká, že se u některých představitelů opět vynořila otázka možného rozchodu s demokratickou stranou a vytvoření strany vlastní. O d toho sice upustili, ale zaměřili se na posílení svých pozic ve straně, hlavně v e vedoucích orgánech. 458

Komunistické vedení poté, když Tisová poprava nevedla k rozkolu demokratické strany, se rozhodlo zaútočit přímo. 19. května se usneslo, jak obsahují stručné záznamy jednoho z účastníků schůze: > 1) Uložit ministru vnitra -vyšetřovaní (tzv. ilegálních skupin, poz. aut.) a požádat, aby kompromitované živly byly odstraněny ze Sboru pověřencu. Cíl: 1) donutit, aby odstranili tisovce z vedoucích míst. 2) Sestavit seznam notorických ludaků, kteří ještě sedí na vedoucích místech, a po dohodě v Národní frontě začít čistku po resortní linii. K d y ž nevyhoví, tak jsou dve možnosti: 1) zákrok seshora a říci, že s nimi nemůžeme sedět společně ve vládč a vyhodit je z vlády; 2) vyvolat vládní krizi na Slovensku, vystoupit ze Sboru pověřenců «.

4. června K . Gottwald na schůzi TJV K S Č kladně hodnotil výsledek dosavadního boje proti demokratické straně a připomněl, jak by bylo bývalo výhodné, k d y b y tato strana nevstoupila do vlády» » T í m by nám umožnila řešit radikálně celý problém Slovenska«. Za týden připravovaný útok začal. 11. června jednala Národní fronta o vážném stavu 11a Slovensku z hlediska bezpečnosti republiky. Komunisté předložili jakýsi obviňovací spis, který vypracovali jejich soudruzi v Bezpečnosti za vedení J. Veselého. Zpráva se opírala o v ý povědi několika kdysi zatčených osob a o citáty ilegálních letáků, údajně vyráběných podzemím. Prosazovala jeden zámčr: prokázat, že ze státně bezpečnostního hlediska jsou poměry na Slovensku vážné až kritické a vyžadují zásahu. Jako příčina tohoto stavu byla uváděna aktivizace » luďáckého podzemí«,, která se mohla rozvinout pouze za přihlížení a podpory demokratické strany. Kořeny tohoto stavu spatřovali komunisté v tzv. dubnové dohodě, která podle nich umožnila nástup luďáků do vedení strany. Výřez z diskuse ukáže zámčry útoku i způsob obrany: J. LETTRICH: » V zájmu objektivní pravdy nutno konstatovat, že otázka Slovenska z hlediska bezpečnosti není dnes o nic horší než; kdykoli předtím. Proto není třeba se zabývat nějakými mimořádnými k r o k y , . . Některé orgány komunistické strany Slovenska posílají telegramy, v nichž volají po tona, aby demokratická strana byla v y línána z Národní fronty. Takové nálady se dají snadno vyvolat, ale je těžko je likvidovat. « G. HUSÁK: » Na Slovensku je silné podzemí, dobře organizované a má línky na zahraniční emigraci. Na Slovensku se v důsledku politiky demokratické strany podařilo oživit ludáckou činnost. « j . URSÍNY : J> Situace není horší než byla. Krize po volbách, osočování demokratické strany nastalo proto, že komunistická strana nebyla spokojena s výsledkem voleb. Je to pravda, která se nedá upřít. «

459

V . NOSEK: » N á r o d n í fronta stojí před v e l m i těžkou otázkou. Včas než bude pozdě slovenskou otázku řešit a řešit j i j a k o otázku vnitřní n e b o p o t o m nebudeme mít m o c i , a b y c h o m nedali tuto otázku k řešení zahraničních činitelů. D e m o k r a t i c k á strana se m y l n ě domnívá, že někdo ze západu se bude do nás vměšovat. K d o zavádí cestu na spekulaci na západní reakci a Šíří protisovctské štvanice, v e d e slovenský lid do neštěstí. T á ž e m e se, zda demokratická strana j e ochotna a schopna spolu s námi napomáhat k nejrychlejšímu potírání živlů protistátních, reakčních atd. a aktivně spolupracovat a přispívat k zajištění státní j e d n o t y ... Řešení j e j e d n o ... Demokratická strana musí resignovat 11a všechno, co znamenal 6. duben 1946 tj. pakt s luďáky, na všechny konstelace, změny, musí v e svých řadách vzdálit ludneké ž i v l y , které j s o u známy j a k o nepřátelské republice a které se dostaly po 6. 4. 194Ó do popředí«.

Komunisté přešli od povšechné a nekonkrétní informace o bezpečnostní situaci na Slovensku k odhalování »slovenského podzemí«, na j e h o ž činnost upozorňoval na schůzi 11. června G. Husák. Zahájili přechod od politického řešení k bezpečnostnímu. 14. září zveřejnily slovenské bezpečnostní orgány zprávu o činnosti ilegální skupiny ve městě Žilině. O d této chvíle téměř každý týden po dobu nejméně dvou měsíců byla československá společnost zahrnována dalšími zprávami o »slovenském spiknutí «. První zpráva se stala v ý c h o z í m bodem. B y l a ještě nevinná. V . Nosek, ministr vnitra, ujišťoval vládu, že do akce nejsou zapleteny politické osoby. A v š a k odhalování ilegální činnosti postupovalo tak, že j e h o nitky pronikaly až do vedoucích míst demokratické strany - ke generálním tajemníkům J. K e m p n é m u a M . Bugárovi a do sekretariátu náměstka předsedy vlády J. Ursínyho. O b a tajemníky vydal parlament s jejich souhlasem do soudní vazby a rovněž byl zatčen O . O b u c h , tiskový tajemník J. Ursínyho. Všichni byli obviněni z údajných styků s emigrací, kterou j i m měl zprostředkovat agent-provokatér R . Komandera. Spolupráce Bezpečnosti a komunistického vedení byla zřejmá a r o v něž dělba práce mezi nimi. Bezpečnost, která v souvislosti s tzv. slov e n s k ý m spiknutím zatkla 380 osob, zasazovala demokratické straně ránu za ranou a údery stupňovala. Komunistické vedení aktivity B e z pečnosti politicky využívalo. Komunisté v Bezpečnosti nejen plnili ale i rozvíjeli » stranickou linii «. V průběhu vystupňovaného útoku proti demokratické straně j a k o representaci katolicismu — se událo několik důležitých událostí. V září 1947 vzniklo Informační byro komunistických stran. K o munistické pražské vedení projednávalo 2. října závěry ustavující schůze této organizace. V poznámkách účastníka schůze m i m o jiné čteme: 460

» Východisko spiknutí na Slovensku. Sbn (Ursíny) (Ďurcanský, Sidor, - ochrana ze západu). N a Slovensku: blok tří stran politických - odbor (ové), Odboj (ové) organizace a části demokratické strany. A k c e proti protistátním skupinám: učit (elůni), stud (entům), faráři, úředníci, důstojníci. «

Vedení slovenské komunistické strany 11. října už přesně vymezilo cíle akce, kterou proti demokratické straně rozpoutalo. Usneslo: že » cílem této kampaně j e pozměnit celou politickou strukturu Slovens k a . . . « a dosáhnout dalším vyšetřováním protistátního spiknutí » v y loučení demokratické strany z vlády, anebo aby byly kladeny podmínky pro účast demokratické strany ve vládě, nebo usilovat o její rozpuštění«. N a pořad dne tedy postavilo dvojjediný úkol: rozvíjet vyšetřování protistátní činnosti, přesněji rozšiřovat provokace a konstrukci protistátní činnosti a připravovat likvidaci demokratické strany. T u t o linii potvrdili v roce 1963 vedoucí pracovníci Bezpečnosti 11a Slovensku v roce 1947-8. Zápis tzv. barnabitské komise Ú V K S Č , která prověřovala oprávněnost obvinění slovenských komunistů v padesátých letech, k tomuto bodu zaznamenala: » Bývali vedoucí pracovnici Státní bezpečnosti na Slovensku s. Scdmík, Viktorin., Baláž, s. Čermák potvrzují Husákův zájem na dobré práci Bezpečnosti, K d y ž Slo v roce 1947 o rozbití demokratické strany, byli vedoucí Státní bezpečnosti detmS u něho, protože 011 řídil na Slovensku celou akci a dával pokyny. (Zatknutí Kempného, Bugára a pod.) Řidil také bezpečnostní akce v souvislosti s demisí Sboru pověřenců na podzim 1947. V Ú n o r u 1948, kdy s. Sediník vedl nejen Státní bezpečnost, ale i veřejnou bezpečnost, dostával pokyny jedině od s. Husáka. ObdobnS tomu bylo v roce 1949 v souvislosti s Katolickou akcí. (Zápis z pohovoru i . a 2. 10. 1963).

Cesta, kterou komunisté ke svému cíli směřovali, vedla přes demisi Sboru pověřenců. Vedení K S Č , jak upozorňuje zápis z 29. io, 1947, schválilo: » 1) Slovensko (referuje Husák) o a) hospodářské situaci, b) bezpečnostních věcech, c) oprava třetí pražské dohody pro vládu. 3) postup: h) Na Slovensku demise Sboru pověřenců a sestavit prozatímní malý sbor, 4-5 osob, c) sestavit Sbor na podklade zastoupení 4 partají a odbojových, odborových a rolnických (organizací, po z. a u t ) . 4) Deklaraci na sjezd závodních a zaměstnaneckých rad (připravit)
Sešel se slovenský sjezd závodních rad. G. Husák podal demisí Sboru pověřenců. Národní fronta jednala o situací na Slovensku, G o t t w a l d odjel do Bratislavy, aby vytvořil n o v ý Sbor pověřenců. 461

Nedařilo se mu. Komunisté dosáhli jen jednoho - demokratickou stranu připravili o většinu ve Sboru pověřenců, nevynutili si však obsazení resortů, které chtěli - zejména zemědělství a spravedlnost. Každá zpráva, kterou ministr vnitra podával vládě či Národní frontě o tzv. slovenském spiknutí, vyvolala ostrou diskusi. V ní zaznívaly i takovéto názory: (Národní fronta 17. 11.): K. GOTTWALD: »Dnešní vedení demokratické strany napíná naši trpělivost až k prasknutí. Jen s v e l k ý m sebezapřením nestavíme zde otázku účasti demokratické strany v e vládě a ve Sboru pověřenců. V . KOPECKÝ: Z a dnešní situace b y b y l o m o ž n o vypustit demokratickou stranu ze všech kombinací a nebylo b y m o ž n o mluvit o totalitě. J. ĎURIŠ: Vedení demokratické strany b y mohlo b ý t postaveno m i m o zákon. Z e strany státních činitelů j e to dobrá vůle, že s ním jedná. J. PIETOR: K S Č a K S S postavily otázku nejprve, zda vůbec se má demokratická strana zúcastniti dnešního jednání. N y n í musí zástupci demokratické strany uvažovat, zda mají v t o m t o shromáždění zůstat«.

I zde museli komunisté ustoupit, protože nezískali pro » vyškrtnutí demokratické strany z vládních kombinací« ostatní politické strany. Společný tlak komunistů, odborů, odbojových organizací a Bezpečnosti se stupňoval a každým dnem zasazoval citelnou ránu demokratické straně. T a prožívala nejkritičtější chvíle svého krátkého života. Zásahy Bezpečnosti vyvolaly paniku a strach ve vedení a obviňování ze » spiknutí « zůstalo neuzavřeno, postihovalo stále nové osoby. Musela bránit svoje mocenské pozice ve Sboru pověřenců, musela vystupovat na ochranu svých neprávem obviněných činitelů. T y t o události byly viditelné, avšak v pozadí se odehrával boj, který velmi citelně zasahoval stranu v samé její podstatě. Hrozilo nebezpečí jejího rozpadu. Slo o úsilí katolického křídla ovládnout stranu a také o jeho odstředivé tendence. Některé uzlové body tohoto vnitřního v ý v o j e strany v době tzv. » slovenského spiknutí « zachytíme, a to na základě zpráv, které podával tajemník I. Pietora (agent V-101 dr. Velinský) presidentu republiky a komunistickým činitelům. 14. října oznamoval, že se sesli představitelé politického katolicismu Pietor, Fraštacký, Hodža a Zaťko a poté jednali s arcibiskupem Kmeťkem, biskupem Nečeyem a Škrábíkem. Sdělovali jim tato dvě stanoviska: » a) že nelze počítat s válkou a že j e nutné, aby slovenští katolíci odmítli veškeré protistátní kombinace, b) že vyšetřování bratislavského spiknutí nevede k nějakému generálnímu útoku na vyšší hierarchii a na katolickou církev, ba ani nesměřuje proti

4<&

účasti katolíků v demokratické straně. L z o l i mluvit o nějakém »tažení «, pak j e to snad tažení proti agrárníma křídlu demokratické strany, které j e náhodou téměř totožné s křídlem luteránským

Účastníci jednání shrnuli výsledek do těchto b o d ů : » i) Biskupové souhlasí s případným stornováním dohody mezi katolíky í\ demokratickou stranou, (dubnová dohoda, poz. aut.) ř bude-li příští vedení demokratické strany postupovat vůči katolíkům spravedlivě a nevytlačovat j e zc všech pozic v c prospěch luteránů. 2) Biskupové jsou ochotni v té či jiné formČ dát pokyn knéžím, aby se zdrželi veškeré politické činnosti (výjimka u kanovníka Cvinčeka). Kázání odpolitizují, bude připomenuta nezbymost naprosté věrnosti státu, 3) Biskupové s uznáním berou 11a vědomí rozhodnutí ministra Pietora hájit až do krajnosti poslance Kempncho. 4) Počítají s nutností organizace jakéhosi předsjezdu, který by zabezpečil na sjezdu demokratické strany (sjezd se připravoval na konec roku 1947, p o z - aut.) pro skupinu ministra Pietora a Fraštackélio. 5) Považují za nutné, aby v dalším min. Pietor v y z v a l Stranu S ť o b o d y (malá strana na Slovensku, poz. aut.) ke sloučení a ke smířeni s demokratickou stranou. 6) Budou souhlasit s těmi změnami v c Sboru povČřenců a v c vládč, které bude nutno provést s tím, že v budoucnu ... na né budou vysíláni katolíci. « Dále se účastníci shodli na případných personálních zrninách ve vedení strany a v c státních funkcích. K nejvýznamnějším patřila volba ministra ML FrankeI10 generálním tajemníkem strany, dále odchod Lettrlcha z předsednictví strany a jeho výmčna J. Ursínym, a Pietor &v přechod do funkce předsedy Slovenské národní rady nebo místopředsedy vlády.

Postup politického katolicismu byl tedy na nějaký čas dohodnut mezi biskupy a politickými činiteli. Jeho základní smysl spočíval v e snaze využít komunistického tlaku na demokratickou stranu k j e j í m u ovládnutí a k porážce agrárního křídla. Autoři těchto snah předpokládali, že j e účelná spolupráce s komunisty a proto uvažované personální změny vyzněly v posílení pozic těch osob, které jsou přijatelné p r o tuto spolupráci - I. Pietor, a M . Franke, a pokles mocenského v l i v u představitelů agrárního směru (J. Lettrich, J. Ursíny). Narýsovaná cesta měla slabinu - vycházela z nesprávné premisy. Předpokládala, že komunistický útok nesměřuje proti politickému katolicismu. Pozdější poznání tohoto o m y l u změnilo i dohodnutou koncepci. Z a dva dny po jednání s biskupy (ió. 10.) se Pietor a jeho druzi snažili některé z uvedených bodů prosadit ve vedeni strany. Dosáhli nepatrného výsledku. Ostatní členové vedení se na návrhy dívali překvapeně. Neúspěch j e neodradil. Spíše naopak. Hned příští den se sešli, aby zpracovali souhrn požadavku, které znovu na vedení strany 463

přednesou. T y z a h r n o v a l y p o ž a d a v e k odložení sjezdu strany, ustavení direktoria - jakéhosi n o v é h o ú z k é h o vedení strany, v n ě m ž b y m ě l v e d o u c í pozici I. Pietor. Prosazení p o ž a d a v k ů autoři p o d m i ň o v a l i d o h o d o u s v l á d o u a s k o m u n i s t y , ž e n e b u d o u katolíci persekvováni. V z t a h y v e v e d e n í d e m o k r a t i c k é strany se zostřily. I n f o r m á t o r o t o m psal: » N a p ě t í a p o d r á ž d ě n í a v z á j e m n é o s o č o v a n í trvá. V š i c h ni p o t v r z u j í , ž e odhalení skupiny m á n e p ř í z n i v ý v l i v na d e m o k r a t i c k o u stranu a j s o u přesvědčeni, že proti ní b u d e r o z h o d u j í c í úder «. P ě t dní před demisí S b o r u p o v ě ř e n c ů (31. 10. 1947) zasedalo širší předsednictvo d e m o k r a t i c k é strany. » K a t o l i c k é k ř í d l o « navrhlo, a b y d o čela strany nastoupilo čtyřčlenné d i r e k t o r i u m v čele s I. P i e t o r e m a dalšími d v ě m a přívrženci j e h o směru. D i r e k t o r i u m m ě l o p ř e k l e n o u t d o b u d o sjezdu, d o b u , k d y část v e d e n í byla k o m p r o m i t o vána tzv. » s l o v e n s k ý m spiknutím«. Katolická skupina se odvážila k t a k o v é m u n á v r h u , p r o t o ž e očekávala silný úder proti a g r á r n í m u křídlu. Počítala s tím, že k o m u n i s t é chtějí toto k ř í d l o z l i k v i d o v a t , a b y prosadili svoji z e m ě d ě l s k o u politiku. Předvídala, že v z n i k n e přízniv á situace p r o ovládnutí strany k a t o l í k y , p o č e m ž b u d e následovat d o h o d a s k o m u n i s t y , kteří poznají, že j e » v ý h o d n ě j š í m í t v l i v na 8 0 % jinostraníků-ka toliku, n e ž 2 0 % agrárníků-luteránů, nepřátel K S S a S S S R . « (Ze z p r á v y informátora). N á v r h na d i r e k t o r i u m neprošel. N e j p ř í k ř e j š í stanovisko zastával J. Lettrich, prosazoval neústupnost k o m u n i s t i c k é m u tlaku a nechtěl v y d a t ani j e d n u pozici. A . C v i n č e k se obával r o z p o r ů v e straně a v y z ý v a l k j e d n o t ě . O b á v a l se, že r o z d v o j e n á strana p o d l e h n e náporu. K o m u n i s t é , zejména pracovníci Bezpečnosti, kteří » v y r á b ě l i « slovenské spiknutí, vedli ú t o k , k t e r ý směřoval k likvidaci d e m o k r a t i c k é strany, n i k o l i v p o u z e proti a g r á r n í m u křídlu. Jejich ú t o k postihl nejen představitele mladé katolické generace, se k t e r ý m i před v o l b a m i j e d nali o z r o d u třetí strany, ale celé katolické a evangelické křídlo. K r o m ě K e m p n é h o , B u g á r a zasáhlo Fillu, U r s í n y h o , H o d ž u a j i n é . A navíc, o b v i n ě n í a podezřelí byli tajemníci téměř všech členů vedení d e m o kratické strany. S r o z p a d e m d e m o k r a t i c k é strany počítala k o m u n i s t i c k á k o n c e p c e n a » přestavbu o r g á n ů m o c i « j a k o s j e d n o u alternativou. Přestavbu si představovala tak, ž e v y t v o ř í n o v é o r g á n y na základě b l o k u k o m u nistů, d v o u m a l ý c h stran, m a s o v ý c h organizací a j e n části d e m o k r a tické strany. Jenže tato k o n c e p c e se stala nereálná, p r o t o ž e r o z p o r y v d e m o k r a t i c k é straně n e b y l y tak velké, a b y v e d l y k j e j í m u rozpadu. 464

Komunisté neměli dosud zformovanou onu potřebnou » část demokratické strany onu svoji »levici, či f r a k c i b a co víc, nevěděli j e ště o jakou skupinu vůbec jde. Měli sice svoje věrné mezi činiteli této strany a také sympatizující (Lukačevič), ale dosud nezformované v ucelenou frakci. K nej významnějším náležel J. Ševčík, který s nimi koketoval a s jejich přízní počítal i Pietor. V rámci vyšetřování » spiknutí « byl zatčen J, Kyselý, přední funkcionář strany. P o t o m jej pustili a náhle začal vystupovat j a k o odpůrce vedení. Na sjezdu strany byl (leden 1948) ze strany vyloučen. Vše nasvědčuje tomu, že komunisté za pomoci Bezpečnosti situovali Kyselého jako možného vůdce »levicové frakce«. J. Ševčík v té době zůstával v pozadí. Příčina byla zřejmě v tom, že spolupracoval se sovětskou Bezpečnosti, jak sám po Únoru oznámil parlamentnímu klubu K S Č , a bylo s ním počítáno pro další fázi boje. Z 5. listopadu byla další informátorova zpráva. Uváděla, že Pietoc navázal užší styk s národními socialisty a lidovci - představiteli dvou českých nekomunistických stran. Všichni se shodli na boji » za udržení demokratické strany v té formě, v jaké je«. Také president doporučoval, aby » v zájmu demokracie« byla strana udržena. T o byla také jedna z příčin přeměny postoje představitelů obou stran v e vládě 5. listopadu, kde jejich ministři poprvé vystupovali na obranu demokratické strany. Pietor však ve stejné době jednal rovněž s Gottwaldem (5. 11.). Zastával názor, aby se s řešením 11a Slovensku počkalo až po sociálnědemokratickém sjezdu (konal se v polovině listopadu). Jeho propočty informátor popisoval: » B u d to úplně vyhrajeme a Ficrlinger zůstane, Pietor pak přetvoří nebo rozbije demokratickou stranu, nebo to dokonale prohrajeme«. (Měl na mysli Pietora a komunisty). Pietorovi příznivci se snažili prosadit vedoucí pozici ve straně a proto se obraceli k českým nckomunistickým stranám i ke komunistům. O d těch prvních očekávali podporu při záchraně strany, 11 tech druhých chtěli dosáhnout, aby svůj útok omezili pouze na agrární skupinu. Oba propočty nebyly přesné - ti první chtěli udržet stranu s jejím současným personálním obsazením funkcí, ti druzí vedli naopak už útok proti straně jako celku. Úsilí Pietorovy skupiny pokračovalo. K d y ž 6. listopadu prosazovala ve schůzí vedení očistu strany, narazila na Lettrichův odpor, kterého podporoval i A . Cvinček. Lettrich naopak zdůrazňoval, že »strana nebyla nikdy tak silná jako n y n í « a autory návrhu obvinil ze 4Ó5

ztráty o d v a h y . L e t t r i c h o v u neústupnost se snažil krotit J. U r s í n y . N a k o n e c přece j e n P i e t o r ů v n á v r h uspěl, alespoň částečně, neboť v e dení schválilo z r o d očistné komise. V době, k d y G o t t w a l d jednal o sestavení n o v é h o S b o r u p o v ě ř e n c ů a k d y také j e d n a l s představiteli d e m o k r a t i c k é strany, scházeli se j e j í představitelé a přijímali nutná r o z h o d n u t í . P o p r v n í c h r o z h o v o r e c h s G o t t w a l d e m schválili (8. n . ) P i e t o r ů v n á v r h na direktorium. K a t o lické k ř í d l o v n ě m získalo většinu. ( G o t t w a l d v e schůzi v l á d y napadl tento o r g á n , k t e r ý se v ů b e c ještě - a u ž n i k d y - neuplatnil.) R o v n ě ž přijali P i e t o r o v u f o r m u l a c i o opuštění » d u b n o v é d o h o d y « , při udržení p o m ě r n é h o zastoupení o b o u křídel v e straně. ( T o t o r o z h o d n u t í d r u h ý den zveřejnil tisk.) Většina členů vedení se ani n y n í nezbavila n e o podstatněného o p t i m i s m u . H o d n o t i l a dosavadní jednání s G o t t w a l d e m tak, že nejsilnější nápor k o m u n i s t ů směřuje proti J. U r s í n y m u a trpěla představou, nijak n e z d ů v o d n ě n o u , o p o s t u p n é m rozkladu » f r o n t y o r g a n i z o v a n é k o m u n i s t y «. V ý s l e d e k k o m u n i s t i c k é h o ú t o k u proti p o l i t i c k é m u katolicismu v d e m o k r a t i c k é straně nesplnil p ů v o d n í z á m ě r y . O r g a n i z á t o ř i ú t o k u sice z m o b i l i z o v a l i sjezd z á v o d n í c h rad, v y v o l a l i krizi S b o r u p o v ě ř e n c ů , z m o b i l i z o v a l i a přivedli d o aktivity p a r t y z á n y , v y p r o v o k o v a l i a z k o n struovali » spiknutí«, zatkli některé činitele, j i n ý m hrozili zatčením, donutili odstoupit U r s í n y h o a Filla z vládních funkcí, ale sílu p o l i tického katolicismu nezlomili. S m ě r e m s v ý c h ú t o k ů nepřispěli k j e h o izolaci, ale p r á v ě naopak. Sjednotili v š e c h n y nekomunistické strany (s v ý j i m k o u sociálních d e m o k r a t ů ) k o d p o r u a upevnili v e v e d e n í d e m o k r a t i c k é strany p o z i c e politického katolicismu. Informátor

( V - I O I ) p o d á v a l v lednu 1948

zprávu:

» Sjezd demokratické strany hned od počátku potvrdil, že nepřinese podstatných změn, neboť strana z obav před náporem komunistů drží pohromadě. Proto např. Lettrichova kandidatura jevila se už počátkem týdne nesporná. Katolíkům zaseLettrich dal úřad generálního tajemníka, takže i zvolení Fraňkovo b y l o od počátku jasné ... Primátor K y s e l ý v pátek večer předložil dr. Lettrichovi požadavky katolíků, přičemž prohlásil, že mluví j m é n e m arcibisk. K m e ť k a a že j e s ním solidární posl. Spánik. V obou případech se podařilo dr. Lettrichovi opatřiti dementi, načež dr. Kyselý b y l ze strany v y l o u č e n ... «.

T e d y k a t o l i c k é k ř í d l o dosáhlo m a l ý c h v ý s l e d k ů z hlediska s v ý c h p ů v o d n í c h z á m ě r ů . K o m u n i s t i c k ý tlak totiž sjednotil d e m o k r a t i c k o u stranu a potlačil v ní b o j skupin. 466

Komunisté chtěli vést útok především proti politickému katolicismu a demokratická strana odolala proto, že se udržel právě on. Ukázalo se, že jej nelze zlikvidovat politicky, ale pouze mocenskými prostředky. A tu se komunisté odhodlali jen k prvému kroku. Přecenili svoje síly a neznali odpůrcovu životnost. Nepochopili problémy a složitost tohoto hnutí. O d voleb 1946 proti němu vedli a stupňovali útoky, avšak nedostatečně prováděli diferenciaci mezi jeho směry a kvalifikovali j e j stále stejně - ludactví, podzemí, zrada republiky, nepřátelská činnost. Prvotní komunistické kroky nasvědčovaly tomu, že útočí pouze na politický katolicismus a chtějí dosáhnout toho, aby se druhé křídlo od něho oddělilo. O v š e m od chvíle, k d y do zápasu vstoupila Bezpečnost j a k o relativně samostatná a aktivní politická síla, tak se útok rozšířil na celou stranu a celé její vedení, což odpovídalo záměrům činitelů Bezpečnosti likvidovat demokratickou stranu jako politickou organizaci. S tím postupně souhlasilo i politické vedení komunistické strany v Praze i na Slovensku. Komunisté nevyužili snah katolického Pietorova proudu, jenž usiloval o ovládnutí demokratické strany, protože k němu neměli také naprostou důvěru, ačkoliv právě odtud mohl přijít rozkol strany. Nakonec se v demokratické straně realizovala koncepce volající po udržení jednoty strany a Pietorova, směřující k likvidaci či porážce agrárního křídla, uspěla jen z malé části. Jakmile komunisté přešli k frontálnímu útoku na celou stranu, ztráceli naději na úspěch, neboť takto zaměřený tlak sjednocoval nejen různá křídla v e vedení strany, ale také je sbližoval s vedením českých nekomunistických stran. Diferenciace v demokratické straně se zastavila, tím se znásobily její síly k obraně. Demokratická strana přes velká zranění tlaku odolala. Tažení proti politickému katolicismu zanechalo neblahé dědictví i jeho inspirátorům. Mezi nejvýznamnější patřilo »protistátní spiknutí c Tento příspěvek bezpečnostních orgánů k realizaci politických záměrů k o munistů se počal obracet proti s v ý m strůjcům. Pustili do veřejnosti » velká obvinění« proti činitelům demokratické strany, zejména proti těm, co byli ve vazbě. C h y b ě l y však skutečné důkazy proti obviněn ý m . Bezpečnost měla pouze výpovědi dvou svých agentů-provokatérů. Situace se stávala svízelnou. Bezpečnostní orgány nepředávaly soudu žádné vyšetřovací spisy, které by politické funkcionáře usvědčovaly. Pověřenec spravedlnosti informoval ministra P. Drtinu, že žádné usvědčující protokoly soud neobdržel, ač j e několikrát urgoval.

4&Ť

N a schůzi Národní fronty 17. 11. Drtina oznamoval, že »justiční orgány dosud nemají důkazy o velezrádných činech. Zatím jde jen o obvinění na základě výpovědi jednoho svědka ... Bezpečnostní orgány drží ve vazbě řadu dalších lidí, ale žádné trestní oznámení se nepodává «. Z a takového stavu by se soudní proces přeměnil v politickou porážku komunistů, i Bezpečnosti. T a se snažila proces oddálit a věřila, že k němu dojde za příhodnějších podmínek. T o byl také důvod návštěvy pracovníků Bezpečnosti M . Bugára ve vazbě. U ž sama návštěva vedoucích činitelů Bezpečnosti byla neobvyklá a smysl a obsah rozhovoru ješte více. Podle Bugárových zápisků lze její průběh shrnout do několika hlavních bodů. Nejdříve pracovníci Bezpečnosti sdělovali svoje přesvědčení o tom, že Bugár není hlavní viník, že dokonce nepatří mezi protičeskoslovensky zaměřené politiky. Celá jeho záležitost by mohla být vyřešena kladně, k d y b y se rozhodl odejít z politického života a učinil v tomto smyslu veřejné prohlášení. Bugár návrh odmítl. Odpověděl, že se nedopustil ničeho, z čeho se jej snaží obvinit a že odchodem z politického života by vlastně vyvolal zdání oprávněnosti vykonstruovaných obvinění. Chtěl se už dříve vzdát politické činnosti ve straně, ale komunisté svými hroznými nepravdami a útoky všechno zmařili. Věřil, že existuje m o ž nost soužití křesťanství a komunismu a usiloval o to, aby přispěl ke spolupráci těchto dvou světových linutí. Ale praxe komunistické politiky všechny možnosti hrubě a bezohledně zničila, protože její j e diná touha j e neomezená moc. Soudu se nebojí, tam se může prokázat pouze jeho nevina a záměry těch, co tzv. spiknutí inspirují. Pracovníci Bezpečnosti nepochodili. Nasadili tedy ostrý tón, zastrašující. Vyhrožovali, že j i m uvěřil pověřenec M . Fcrjcnčík (bezpartijní pověřenec vnitra) a že také soud uvěří. A aby nezapomínal, že svět se rozděluje na bloky, republika patří k sovětskému a že komunisté moc nejen z rukou nepustí, ale rozšíří ji a většinu národa získají. V opačném případě použijí zbraní. Nemá tedy východisko. Bugár odvětil, že na bodácích nelze vládnout stále a že nakonec se budou střílet oni navzájem, jako v Sovětském svazu. R o z h o v o r skončil. V prosinci Bezpečnost přece jen vypracovala trestní oznámení na J. Kempného, M . Bugára a spol. Proces s nimi proběhl až po Únoru 1948. Všichni byli neprávem odsouzeni, Bugár n a j e d e n rok, ostatní spolu 1 J. Ursíny — k několikaletému vězení. Únorem 1948 také skončil komunistický boj proti politickému katolicismu. Teprve nyní se j i m podařilo zlikvidovat demokratickou 4Ó8

stranu a t a rukama s v ý c h příznivců - vedoucích činitelů této strany za p o d p o r y a aktivní účasti Bezpečnosti. Politický katolicismus j a k o organizovaná politická síla přestal na Slovensku existovat. Jeho v y z n a v a č i a příznivci byli vyřazeni z politického života administrativně bezpečnostní cestou. Slo o v e l k o u část slovenského národa, zejména rolníků.

ANTONÍN KRATOCHVIL

KATOLÍCI A EVANGELÍCI V DNEŠNÍM

ČSSR

(Situace nižšího kléru v zrcadle d v o u dokumentů) Útlak katolických studentu bohosloví a reholníků O d d o b y připrav Bělehradské konference a o d d o b y zveřejnění D o k u m e n t u C h a r t y 77 o náboženství se snaží režim alespoň opticky změnit s v o u dosavadní politiku vůči církvím, především katolické. T a k např. biskup dr. František T o m á š e k p o svém j m e n o v á n í kardinálem dostal osobní list o d presidenta republiky Gustáva Husáka, v e k t e r é m m u hlava státu » upřímně blahopřeje k této vysoké f u n k c i « ( R a d i o H v ě z d a , 14. 7. 1977; plný text dopisu byl otištěn v pražských i bratislavských Katolických novinách č. 30, 24. 7. 1977). Po návratu kardinála T o m á š k a do Prahy b y l o uspořádáno v arcibiskupském paláci v Praze slavnostní přijetí nového kardinála. Zúčastnili se ho, vedle církevních hodnostářů a představitelů prorežimní organizace Pacem in Terris, ředitel Sekretariátu pro věci církevní Ú ř a d u předsednictva v l á d y Č S S R Karel Hrůza, dále představitelé ministerstva kultury, p o d které spadají náboženské záležitosti v čele s Františkem Jelínkem, zástupce N á r o d n í h o v ý b o r u hlavního města Prahy Z d e n ě k Bartůněk a j e h o spolupracovníci. Kancelář presidenta republiky zastupoval dr. K a rel M e n š í k (Katolické noviny č. 29, 17. 7. 1977 v i z také Süddeutsche Zeitung 6.-7. srpna 77). O b a .tyto akty j s o u značně n e z v y k l é a připomínají d o b u krátce p o komunistickém uchvácení moci, k d y tehdejší president K l e m e n t G o t t w a l d se zúčastnil slavnostních bohoslužeb po zvolení za presidenta republiky. Zahraniční pozorovatelé se domnívají, že tyto vnější oficiální 409

akce režimu j s o u dělány spise pro zahraničí z propagačních d ů v o d ů než pro d o m o v . N e m a j í totiž prakticky ž á d n ý v l i v na t v r d o u náboženskou politiku režimu, která stále trvá. P o několika měsících odmlčení byla opět rozběhnuta ateistická propaganda především v e školách, ale i v sdělovacích prostředcích a i v tzv. l i d o v ý c h universitách, které jsou součástí Socialistické akademie a starají se o doplňování vzdělání dospělých. Zvláště ostře postupuje režim proti horlivému nižšímu duchovenstvu a především proti příslušníkům mmšských řeholí, kteří působí v duchovní správě. Charakteristický j e zde případ salesiána dr. Stefana Javorského, který byl nejprve v roce 197Ó odsouzen O k r e s n í m soudem v R o ž n a v ě na 18. měsíců vězení za práci mezi inteligencí a mládeží a za doporučování poslechu radia Vatikán. P. Javorský se odvolal a Krajský soud v Košicích m u pak zvýšil trest z 18 měsíců na dva roky vězení (Pravda, Bratislava, 26. ledna 1977). U v ě z n ě n í Javorského není ojedinělým případem. Vedle věznění a předčasného pensionování duchovních snaží se režim snížit počet duchovních i »numerus clausus« na theologických fakultách. V poslední době j s o u proti uchazečům, studentům i absolventům theologických fakult uplatňovány zvláštní sankce, lhostejno a i se j i ž jedná o katolické či evangelické bohoslovce. Jedinou v ý j i m k u zde tvoří pravoslavná církev, která j e zcela pod vliv e m ruské pravoslavné církve a má j e n nepatrný počet seminaristů. V e školním roce T.975-7Ó byli v p r v n í m ročníku pouze 4 seminaristé (Statistička ročenka ČSR 1976, Praha 1976, str. 514-)* O tvrdém postupu režimu proti uchazečům či studentům bohosloví informuje zvláštní dokumentace, která došla do Říma a byla rozšířena informačním střediskem Pro fratribus ( K N A , 16. M a i 1977). D o k u m e n t a c e vyšla v Československu j a k o samizdat. Podle ní jsou u přijímacích r o z h o v o r ů přítomni úředníci politické policie (StB},. kteří kladou uchazečům o studium otázky o j e j i c h poxiiěru ke k o m u nistické straně, k socialistickému státnímu zřízení a k prorežinmí organizaci duchovních Pacem in Terris. D o k u m e n t a c e dokládá, že bohoslovci během celého studia j s o u stále p o d dohledem StB. Často bývají predvoláváni do úřadoven StB a b ý v a j í p o nich žádány různé závazky. Odmítnc-li j e student, v y d á v á se nebezpečí v y l o u č e n i ze studia. V seminářích b ý v í y í oibčas prováděny razie, při k t e r ý c h policejní orgány hledají z v u k o v é pásy, nahrávače a transistory. Studentům j e zakázáno poslouchat radio Vatikán. Podle dokumentace jsou i kontakty studentů m i m o semináře ostře kontrolovány. Z a k á z á n y j s o u kontakty s kněžími, 470

kteří byli zbaveni státního souhlasu k vykonávání duchovní služby nebo s profesory, kteří byli vyloučeni z fakulty. (Z důvěryhodného pramene j e známo, že zvláštní pozornost policejních orgánů j e zaměřena proti bývalému profesoru fakulty v Litoměřicích dr. Josefu Z v ě řinoví, který podepsal Chartu 77.) Před vysvěcením na kněze dostanou bohoslovci poslední ponaučení, aby se v duchovní správě řídili příkazy státních církevních sekretářů. Při katechetských hodinách j e nyní zakázáno předvádění filmů a půjčování náboženské literatury. V posledních měsících vyvolal značnou reakci v církevních kruzích na Západě bezohledný postup režimu vůči řeholníkflm a řádov ý m sestrám. V souvislosti s uveřejněním náboženského dokumentu Charty 77 (Dokument č. 9) publikovala švýcarská katolická tisková kancelář K I P A memorandum, kterým »představení řeholních řádů a kongregací v Č S S R protestují proti likvidaci řeholního života; tato likvidace odporuje mezinárodním úmluvám o lidských právech, které také Č S S R v Helsinkách podepsala« (Nový život, Ř í m č. 7-8, červenec 1977). V memorandu se poukazuje na to, že likvidace začala již v roce 1950, k d y řeholníci byli násilně deportováni do koncentračních. klášterů. O d té doby, až na krátkou přestávku v době reformního Dubčekova kursu 1968-69, nebylo j i m režimem dovoleno žít v klášteřích řeholním životem a jsou stále předmětem diskriminačních nařízení a zákroků. Zatím co generální prokuratura v Praze 29. 11. 1968 vysloveně potvrdila, že řády mají právo existovat dál, české ministerstvo kultury výnosem z 14. června 1971 tvrdilo, že řeholní řády a kongregace z právního hlediska nemají právní subjektivitu «, (Nový život, č. 7-8. července 77). Představení připomínají, že otázka řeholí j e v jiných socialistických zemích vyřešena spravedlivěji a humánněji. Zdůrazňují, že j i m nejde o navrácení zabaveného majetku a klášterních knihoven ani o minulost, ale o dnešek a budoucnost 0 možnost žít řeholním životem. Memorandum o útlaku řeholníků v Č S S R obsahuje xo bodů a dovolává se závěrů Helsinské konference 1 Ústavy Č S S R (úryvek z Memoranda j e uveřejněn v Novém životě č. 7-8, červenec 1977 a v plném znění j e j přinášíme v tomto čísle Studií). Otázce útlaku řeholníků v Č S S R věnovalo pozornost i shromáždění německých provinciálů a provinciálek (Vereinigimg Deutsche Ordensobern) ve W i i r z b u r g u v e dnech 20. až 22. června 1977. Shromáždění, kterého se zúčastnilo 75 provinciálních představených, dále několik významných církevních hodnostářů, mezi j i n ý m vypracovalo resoluci, 471

která byla zaslána čs. vyslanectví v K o l í n e nad R ý n e m , ministru zahraničí N S R Genschern vi, generálnímu tajemníku O S N dr. K u r t u W a l d heimovi a K o n g r e g a c i pro řehole v e Vatikánu. R e s o l u c e obsahuje i M e m o r a n d u m československých řeholruků. V resoluci se zdůrazňuje, že řeholní společnosti j a k o celek, ale i j a k o jedinci j s o u více než k d y koli dříve vystaveni útlaku státních orgánů a musí se v budoucnu obávat i eventuální likvidace. Příslušníkům r ů z n ý c h řádů j e zakázáno j a k é k o l i slučování, stejně tak j a k o přijímání do noviciátu. Ř e h o l ničím j e bráněno v dalším studiu, v p r o h l u b o v á n í j e j i c h vzdělání. Jejich přihlášky k e studiu na v y s o k ý c h či o d b o r n ý c h školách nejsou přijímány. Řeholnice j s o u systematicky v y ř a z o v á n y ze s v ý c h působišť v sociálních zařízeních, přesto že j e nedostatek k v a l i f i k o v a n ý c h sil, především v e zdravotnictví. S m y s l e m této akce j e stále větší izolace řeholnic. Příslušníci m u ž s k ý c h řádů nesmějí na rozdíl od světských kněží zakončit své teologické studium d o k t o r á t e m {Münchener Katholische Kirchenzeitung N r . 31, 31. Juli 1977). Postavení Církve

českobratrské evangelické

V e d l e M e m o r a n d a k a t o l i c k ý c h řeholníků v y p r a c o v a l i i duchovní Českobratrské církve evangelické obsáhlý D o k u m e n t , k t e r ý zaslali členům čs. parlamentu. V tomto přípise i n f o r m u j í českobratrští duchovní poslance o útlaku příslušníků této evangelické církve. T e n t o dokument otiskujeme na j i n é m miste t o h o t o čísla Studií. Českobratrská církev evangelická j e nej početnější z evangelických církví v Čechách a na M o r a v ě a druhou největší e v a n g e l i c k o u církví v Československu. M á 272 sborů, k n i m ž se hlásí více než 240.000 ví

o

clenu. D o k u m e n t má také obecnější charakter a platnost. V ú v o d u se poukazuje, že v současné době j e ateismus spojován se státním ideolog i c k ý m m o n o p o l e m a j e prosazován v y s l o v e n ě administrativní cestou. Jeho nositelé odmítají od r o k u 1969 dialog se stoupenci j i n é h o názoru a užívají k prosazení s v ý c h cílů administrativních m e t o d , především v oblasti školské a kulturní, ale uchylují se i k o s t r ý m zásahům do existenční závislosti občanů. V d o k u m e n t u j s o u v y j m e n o v á n y hlavní b o d y útlaku. O m e z o v á n í činnosti náboženských sborů a publikační náboženské činnosti; o m e zování ekumenické činnosti, která byla zvláště Č e s k ý m i bratry prop a g o v á n a ; odebírání souhlasu d u c h o v n í m k v ý k o n u kněžského p o 472

volání, a další. O d roku 1971 bylo iS kazatelům českých bratří zakázáno v y k o n á v a t duchovní činnost, 20 studentů theologické fakulty bylo vyloučeno z politických důvodů ze studia. N o v í studenti, podobné j a k o 11a theologických fakultách j i n ý c h církví, jsou pod přísným dohledem StB a církevních sekretářů. V D o k u m e n t u se uvádějí konkrétní jména duchovních, kterým byl v poslední době odejmut státní souhlas a jména studentů, kteří byli bud vyloučeni z fakult anebo kterým po dokončení studia nebylo dovoleno vykonávat kazatelskou činnost. Odebírání či neudělení souhlasu se děje, podle dokumentu, bez zákonného zdůvodnění. Formálně se opírá státní správa o zákon z r. 1949, který vsak nezná možnost jednou udělený souhlas odebrat. Postižení faráři nesmějí nejen kázat, nýbrž ani publikovat články v církevním tisku, který v Č S S R vychází. V D o k u m e n t u se dále poukazuje na to, že faráři mají nejnižší platy ze všech skupin zaměstnanců, které nebyly plných 28 let upraveny. V e l k o u pozornost věnuje Dokument vyučování dětí náboženství. V roce 1969-70 bylo v Českobratrské církvi evangelické přihlášeno k vyučování náboženství více než 10.700 dětí. Tento počet klesl během šesti let v roce 1976 na 576 v celé oblasti Čech a Moravy. V Praze není přihlášeno ani jediné dítě k vyučování náboženství. V další části se poukazuje na ostrý postih rodičů, kteří děti přihlásili 11a náboženství. V D o k u m e n t u jsou uvedeny konkrétní případy, jakými metodami postupují orgány politické policie proti věřícím (Deutsche Zeiftmg, 5. August, 1977). D o k u m e n t podepsal mezi jinými i nový mluvčí Charty 77 dr. Ladislav Hejdánek. Útlak věřících a nižšího duchovenstva přes všechna oficiální prohlášení o dobrem poměru mezi státem a církvemi stále trvá. V poslední době se rozšiřují akce především proti nižšímu kléru, který má bezprostřední kontakt s věřícími, zatím co na nejvyšší úrovni předstírá stát určitou míru vůle k spolupráci. (Dokazuje to např. rozhovor redaktorky E v y Pohankové s dr. Pavlem Černým, vedoucím oddělení pro věci církevní Ministerstva kultury Č S S R , který se snažil dokázat, že věřící požívají všech náboženských svobod a že dokonce stát dováží náboženskou literaturu ze zahraničí.) Radio Praha, 8. 8. 1977 a 10. 8. 77. (Vysílání pro zahraničí.) Režimní sdělovací prostředky samy zaznamenaly ovšem několikrát zprávy o zabavování náboženské literatury na hranicích (Např. Obrana lidu č. 10. 12, 3. 1977). Z dokladů o přiznaném zabavování náboženské literatury na hranicích by se dala vypracovat samostatná studie. 473

Komunistický režim žádá na duchovních, především těch, kteří j s o u členy organizace Pacem in Terris, prohloubení politické angažovanosti, zároveň však byla zdůrazněna režimními ideology i otázka v ý c h o v y k míru v duchu evangelia. O b a tyto p o ž a d a v k y j s o u chápány j a k o dvě k o m p o n e n t y integrálního celku v dialektické jednotě.

ELA

LEDEREROVÁ

N A P E R U T Í C H L Á S K Y L E T Ě L J S E M . . . (*) (k nedožitým sedmdesátinám Pana Profesora) Blížila se doba, kdy slušní lidé odcházejí z návštěv,, ale my jsme seděly dál v malém profesorském pokojíčku, protože náš hostitel nebyl dosud doma. Čekaly jsme, Olga, Marta a já, tři ženy, osud přibližně stejný a naše touhy také: žít svobodně a mít kolem sebe ty, které máme rády. Přišly jsme za svým mluvčím Panem Profesorem načerpat trochu síly, odnést si kousek z jeho úžasné víry v lepší svět a šťastnějšího člověka. Jenže Pan Profesor pořád nepřicházel... Světla projíždějících aut ometala přízemní okénko skromné pracovny, některá brzdila přímo před domem. - Silnější motory - odhadla znalecky Marta. - Nejméně šestsettrojky. Probíraly jsme události posledních pohnutých týdnů a poslechly si z rádia, že jeden z ministrů nizozemského království dlí na návštěvě v jiném království, a zvláštností té jeho návštěvy je, že mluví a jedná nejen s vysokým královským dvorem, ale také s obyčejnými otroky. Konečně vrzla vrátka, zablikala silněji světla, ozvaly se kroky na zahradní cestičce. Poslouchaly jsme napjatě: Je to opravdu on? A přichází sám? Ale to už stál ve dveřích Pan Profesor. Léta jsem slýchávala od svého muže o jeho díle, názorech, osudech, skromnosti a ryzosti. A teď byl přede mnou, trochu staromódní ve svém tmavém obleku, který určitě pamatoval aspoň jeho poslední přednášky na vysoké škole před osmi lety. Zdvořilost staré dobré školy, nám žel bohu cizí, a přitom úsměv, vše chápající, vše odpouštějící. Vše kromě nespravedlnosti... Radost z něj přímo vyzařovala. Dělal dojem studenta, kterému se právě povedlo prosadit svou a přelstít nejmíň celý zkostnatělý profesorský sbor. A je mu skoro sedmdesát! - konstatovala jsem s obdivem.

(*) V z p o m í n k a na profesora Jana P a t o č k u zde v y c h á z í bez v ě d o m í

474

autorky.

Fan Profesor se velice omlouval za svoje zpoždění... opravdu za to nemůže, měl velice perný den, ani se od rána nestačil najíst a tak se teď aspoň v letu zastavil na malou večeři. A všechno v slavnostním doprovodu - poznamenal šibalsky. Hořely jsme zvědavostí a mne se zmocňoval pocit, že tato návštěva je zvláštní, výjimečná, že se zúčastňuji něčeho zcela mimořádného. Za několik dní nato jsem měla tragickou jistotu, že tomu tak bylo doopravdy ... Pan Profesor usedl do proutěného křesílka - v pracovně totiž nebyly klubovky a měkká křesla - a začal vyprávět: » Když jsem po dosti značných obtížích zjistil, že budu přijat panem ministrem Van der Stoelem, a budu moci pronést pár slov jako mluvčí Charty 77, letěl jsem na to setkám na perutích lásky. Taková možnost! Budu moci udělat něco pro lidi... musí se přece využít každé příležitosti k povznesení hlasu na obranu člověka, aby svět věděl, aby se nikdo nemohl ohánět: nevěděl jsem, neslyšel jsem, nebyl jsem informován...«. V té chvíli jsem udělala něco, co by se spíš hodilo k nezralým dívenkám projevujícím spontánně svůj obdiv. Ale nemohla jsem jinak. Řekla jsem Panu Profesorovi, jak moc si ho vážím, jak ho obdivuji, co k němu cítím, co pro mne a mnohé jiné znamená: - Vy jste pro nás ohromná posila! Vždycky, když je mi těžko, myslím na vás, co všechno jste prožil, co všechno pro lidi děláte a co všechno vydržíte! Usmál se chlapecky nesměle, ale zároveň bylo vidět, že má z mých slov radost: » T o jsem moc rád, moc rád, že moje práce, můj život má nějaký smysl. Víte,« pokračoval, »mnohokrát jsem o tom všem přemýšlel a v poslední době nejen nad papírem u psacího stolu. Nejvíc jsem poznal skutečnost, když jsem chodil od dveří ke dveřím pánů akademiků ve věci zavřených muzikantů-plastiků. Poznal jsem, jak se lidem nechce vystrkovat hlavy ze svých dobře uzamčených dveří, vstát od svých pracovních stolů, jak se jim nechce nic obětovat ze svého pohodlí, ale zároveň jsem poznával i ty, kteří něco obětovat chtěli. Jednou jsem si znovu přečetl větu ze své oblíbené knihy: »... v sedmdesáti letech byl poprvé postaven před soud ... « a zamyslel jsem se. Když je člověku skoro sedmdesát, měl by přece dovršit nějak svůj život! A bojovat za to, že jsem byl přes třicet let nejstarším docentem v Evropě, anebo že jsem mohl tady doma přednášet jen tak krátkou dobu - to by byla malichernost! Jde přece o víc, o něco důležitějšího, o to, co po člověku zůstane, co udělal pro ostatní lidi... A do toho právě přišla Charta 77. Váhal jsem, nepopírám. Ale jen proto, že jsem o sobě věděl: Když do toho půjdu, tedy půjdu celý, nikdy neslevím, nikdy necouvnu, nebude cesty zpět! Musel jsem, nemohl jsem zůstat stranou a myslím si, že kdyby hlavní původci Charty 77 třeba teď, anebo zítra zmizeli ze světa, zůstane po nich obrovská věc. Už nikdo na ně nezapomene, protože Charta 77 je na světě a zůstane navždy jako znamení naší epochy, jako hlas proti zvůli a nespravedlnostem.« Nemyslel v té chvíli na sebe, ale ostatní autory Charty 77. Nevěděl a ani my jsme netušily, že toto proroctví se bude týkat právě j e h o . Našeho Pana Profesora... 475

Vtom zabrzdila další auta u vrat, ozvalo se neodkladné, panovačné zvonění. - Vida, pánové jsou tady, řekl Pan Profesor a dokončil klidně započatou větu. Zvonění sílilo. - » Pánové jsou netrpěliví«, povstal pak z proutěného křesílka, ale ještě ve dveřích nás informoval, kdo všechno se už ve světě připojil k Chartě, kdo se postavil na obranu zavřených a pronásledovaných signatářů, a že takové hlasy nelze umlčet. To už zvonek drnčel zběsile, přestože už byla doba velmi pokročilá, k nezvaným návštěvám zvláště nevhodná. Pan Profesor šel svému osudu vstříc ... Odvedl pány přes veškeré jejich protesty do vedlejší místnosti. Stíny procházející chodbou dostaly obludné rozměry, nedal se určit počet nočních hostů. Z vedlejší místnosti k nám pak doléhal zřetelně rozhovor: padaly rychlé otázky, ozývaly se klidné a věcné odpovědi. Vyslýchající chtěli znát ihned všecky podrobnosti kolem veřejného rozhovoru mluvčího Charty s oficiální návštěvou ministra Van der Stoela. Pan Profesor namítal, že už je pozdě, měl těžký den, není mu dvakrát dobře a proto odmítá jakýkoliv rozhovor, obsah svého prohlášení však může klidně ocitovat. A skutečně chtěli slyšet obsah prohlášení, které přednesl Pan Profesor před vlídným holandským ministrem na obranu lidských práv. Další otázky se pak týkaly nás. Kdo že jsme a co tady děláme. Pan Profesor odpovídal, že v jeho pracovně se nacházejí dvě manželky zatčených signatářů a jedna umlčená zpěvačka, a my jsme strnule naslouchaly neobvyklé noční při. Zvítězil nakonec Pan Profesor a nezvaní nespokojeně odešli se slibem, že se brzy vrátí. Naivně jsem se domnívala, že jsou to jen plané výhrůžky. Jak bolestně jsem se zmýlila! I my jsme se pak zvedly k odchodu. Teprve teď jsme si povšimly únavy Pana Profesora. Tiskl nám ruce na rozloučenou a pro každou z nás našel to nejsprávnější slovo odvahy. Ráno ho odvezli k výslechu, který trval přes deset hodin a za pár dní nato, za ohlušujícího řevu motorů a vrčení policejních kamer házeli jsme hrst země na rakev Pana Profesora. Nebylo slyšet knězovu modlitbu za klid duše dobrého a moudrého Člověka. Každý se modlil sám, po svém ... Já jsem si v té chvíli vzpomněla na předchůdce filosofa Jana Patočky, na svatého Augustina, filosofa žijícího v letech 354-430, který tvrdil, že není poznání pravdy bez čistoty srdce, a že inteligence může sloužit zároveň dobru i zlu, ale moudrost že slouží výhradně dobru. Praha 1. června 1977.

476

Dokumenty

C H A R T A 77 - D O K U M E N T Č. 9

J. A. COMENIUS: Omnia sponte fluant, absit violentía rebus (VŠe nechť se v svobodě děje a násilí je vzdáleno věcem) Důraz na lidská práva a jejich uplatňování se stává stěžejní vnitrostátní a mezinárodní záležitostí. Sílí zápas o lidskou důstojnost, o úctu k člověku a jeho přesvědčení, o svobodu svědomí a vyznáni. Současně ohrožuje lidstvo vlna barbarství, násilnictví a teroru, nejhrubšího pošlapávání práv a porušování principů, jež byly v posledních desetiletích vtěleny do významných dokumentů OSN. Je třeba uvítat, že některé z těchto dokumentů (oba mezinárodní pakty) se staly v nedávné minulosti součástí našeho zákonodárství. Je důležité, že Závěrečný akt z Helsink, Úmluva o boji proti diskriminaci ve vzdělání, byly podepsány našimi představiteli a že Všeobecná deklarace lidských práv je považována takřka na celém světě za inspirující dokument velké morální a duchovní síly. Dozrává poznání, že nerespektování lidských práv přináší nejen strádání jednotlivcům a skupinám uvnitř společenství, v němž žijí, nýbrž ohrožuje i mezinárodní pospolitost. T o zavazuje jednotlivé občany, společenské instituce i státy k úctě k těmto principům a k vytrvalému úsilí na cestě k jejich realizaci. Svoboda přesvědčení, svoboda myšlení, svoboda svědomí a svoboda náboženství (víry) spolu s dalšími svobodami a právy člověka mají být předmětem zájmu a respektu nikoli snad proto, že by pro některé občany představovaly výsadu (např. svoboda náboženská), platí o nich, že bez nich se nemůže c e l á společnost stát vskutku l i d s k o u komunitou. Z tohoto důvodu nemají lidé ani stát právo klást překážky projevům svobody myšlení, přesvědčení a svědomí. Mají naopak za úkol a povinnost přispět svými silami k tomu, aby se člověk svobodným v plné míře stal, aby se jako svobodná bytost rozvíjel a aby svou svobodu uplatňoval v tvůrčím úsilí podle druhu své volby a v aktivní účasti na politickém životě své země, na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě společnosti. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vyhlašuje v cl. 18 právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Dále vyhlašuje svobodu projevu »vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice, ať ústně nebo písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jinými prostředky podle vlastní volby« (či. 19, 1, 2). Ve světle těchto zásad je třeba odstranit všechny překážky, jež by těmto právům a jejich uskutečňování stály v cestě. 4.77

Jde zejména o to, aby věřící a nevěřící občané mohli bez obav, že budou postihováni při výkonu povolání či jinde, projevovat své názory, i když se liší od oficiálních. Kromě čl. 25 zmíněného paktu, který stanoví rovné podmínky pro každého při vstupu do veřejných služeb, je třeba se vší rozhodností respektovat i čl. 20 naší Ústavy, podle něhož » společnost pracujících zajišťuje rovnoprávnost občanů vytvářením stejných možností a stejných příležitostí ve všech oborech života společnosti«. S tím je neslučitelná tendence běžná při kádrovém a jiném řízení, naléhat na občany, aby se např. » vyrovnali s náboženskými přežitky «. Je známo, že církevní příslušnost, ač se v úředních dokumentech již více než dvacet let neuvádí, hraje důležitou roli v hodnocení při nejrúznějších příležitostech. Je třeba dbát na to, aby věřící či jinak smýšlející občan měl stejnou příležitost stát se učitelem, profesorem, vědeckým pracovníkem, zaměstnancem státních orgánů, soudů, prokuratury a jiných institucí a nemusel přitom svou víru a své přesvědčení skrývat. Pro postavení v zaměstnání mají být rozhodující pouze pracovní schopnosti a morální kvality občanů. K celkovému ozdravění poměrů u nás přispěje, nebude-Ii právo na svobodu projevu omezováno např. u věřících občanů jen na pasivní účast na bohoslužbách. Věřící občané mají mít právo svobodně utvářet a rozvíjet duchovní a církevní život, usilovat o to ve shodě s vlastními tradicemi i ve světle nového poznání - bez zásahů zvenčí. Jde však zároveň o to, aby ze svých motivů směli veřejně předkládat své podněty a návrhy, aby mohli diskutovat a bez překážek hlásat svou víru, publikovat své názory v církevním i necírkevním tisku. Křesťanský či židovský umělec, učitel, vědec, filosof, teolog, publicista má právo účastnit se kulturního života své země stejně jako občan, který je aktivním stoupencem marxismu-leninismu. Oběma, a samozřejmě i dalším, kteří jsou zastánci např. humanistických, demokratických a i ateistických tradic, mají sloužit sdělovací prostředky k plodnému dialogu, z něhož vzchází prospěch celé společnosti. Nesrovnává se s principy svobody svědomí, myšlení a projevu, jsou-li u nás některá povolání (učitelství) svěřována jen občanům, kteří složí slib stát na světonázorových pozicích, jež vyhlásila politická moc. Jakýkoliv myšlenkový směr oslabuje, je-li prosazován administrativně mocensky. O tom svědčí nadmíru výmluvně naše národní historie. Proto již od husitských dob je u nás vyhlášen ideál svobodného hlásání víry, v předstihu před ostatními národy Evropy. Právo na svobodu projevu zahrnuje právo přijímat myšlenky a podněty bez ohledu na hranice. Je s ním v rozporu, jestliže je bráněno občanům přijímat ze zahraničí filosofickou, teologickou, náboženskou literaturu a volně také přes hranice šířit myšlenky, články, studie a jiná díla. Je na čase skoncovat s neblahou praxí, že se všemi způsoby omezuje možnost získávat nezkreslené informace a myšlenky o křesťanství a jiných náboženstvích. Je nesprávné, když se rozšiřování náboženské a jiné literatury, ba dokonce bible, považuje takřka za trestný čin a protistátní akt (např. bezvýjimečný zákaz četby Písma ve věznicích). Zvláštní problém představuje stav náboženské výchovy a vzdělání mládeže. Existující praxi je třeba uvést v soulad s principy, které vyjadřují oba 478

mezinárodní pakty i Úmluva o boji proti diskriminaci ve vzdělání. Vzdělání má být zpřístupněno všem, bez jakékoliv diskriminace (rozlišování). Rozhodují pouze schopnosti a nadání uchazečů. Podle obou paktů (či. 13 MP 1 a či. 19 M P 2) státy se zavazují respektovat svobodu rodičů i poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení. Je na státě, pokud se tato výchova zčásti děje ve škole, aby zabezpečil skutečný výkon tohoto práva s tím, že odstraní jakékoliv překážky, např. nátlak na rodiče ze strany školských a jiných orgánů, aby děti na náboženskou výchovu neposílali, že ochrání děti a mládež před zesměšňováním víry jejich rodičů a nepřipustí, aby se pro své přesvědčení ocitly v nevýhodě vůči ostatním, Náboženská výchova v církevním prostředí a v rodinách má probíhat podle zvyklostí v těchto pospolitostech bez ohledu na věkovou hranici. Naše ústava a oba mezinárodní pakty (čl. 28, resp, čl. 21 KP 1 a čl. 22 MP 2) vyhlašují svobodu pokojného shromažďování a svobodu sdružovací. Tyto svobody zahrnují právo občanů sdružovat se s jinými a vytvářet různé organizace k uskutečňování této svobody, shromažďovat se s ostatními nejenom ve vyhrazených místnostech, nýbrž i na veřejných prostranstvích, v přírodě apod. Prakticky jde u státem uznaných církví a náboženských společností o právo svobodně konat sjezdy, shromáždění nejrůznějšího druhu v církevních a jiných budovách, a na nich hovořit o otázkách společného zájmu, uplatnit právo na svobodnou výměnu myšlenek a tím posilovat společenství. K tomu slouží dále speciální kursy a exercicie věřících, konference duchovních a laiků, sjezdy a setkání mládeže, pracovní brigády, rekreační a studijní zájezdy a pobyty. Důležité místo mají v této souvislosti různé církevní organizace, spolky a společnosti a b o h a t é e k u m e n i c k é s t y k y příslušníků církví. To platí ve stejné míře o řeholních společenstvích, jež jsou po tisíciletí všude na světě součástí katolické a pravoslavné církve. K právu shromaždovacíxnu a sdružovacímu nerozlučně patří možnost církví a náboženských společností setkávat se se sesterskými pospolitostmi v zahraničí. Jde o výměnu studentů a učitelů bohosloveckých fakult, přátelské a studijní styky jednotlivců a představitelů církví na nejvyšších úrovních. 2ivé kontakty křesťanů přes hranice zemí a států, vzájemné plodné ovlivňování různých tradic a linutí, se pozitivně promítá do života celé společnosti. Jejich existenci výslovně předkládá Závěrečný akt helsinské konference v kapitole o spolupráci v humanitárních otázkách. Nikoli na posledním místě stojí otázka sociálního postavení duchovních v církevní službě a jejich pracovně právní poměry. Je třeba důsledně uplatňovat zásadu, kterou výslovně prohlašuje zákon č. 218/1949 S., že duchovní jsou zaměstnanci církve a z jejího pověření konají své poslání. K nápravě přispěje, budou-ii duchovní moci vykonávat své povolání bez necitlivých zásahů státní správy, která často sahá k .bezdůvodnému odnímání souhlasu k duchovenské činnosti. Protože v oblasti pracovně právní dosud platné zákonné normy z r. 1949 jsou nedostatečné, je třeba především i na duchovní v církevní službě aplikovat Zákoník práce, který v § 268 takovou aplikaci výslovně přikazuje. 479

Necitlivých, zásahů je nutno se vyvarovat i při řízení o přijetí na teologické fakulty. Zde by měla být jedinou zásadou potřeba věncích, zájem a osobní předpoklad uchazeče o studium. Tento dokument je uveden mottem velké osobnosti našich kulturních a duchovních dějin. V jeho duchu patří všechny svobody nedílně k těm, které mají podstatný význam pro osobní život každého člověka i celé společnosti. Bylo by tragické, kdyby někdo nezadatelné svobody a lidská práva považoval za cosi, co lze účelově podřizovat politickým či ideologickým cílům. Zůstává naším přesvědčením i nadějí, že společenské zřízení u nás má předpoklady k tomu, aby tato lidská práva a svobody byly nejen uznávány, nýbrž prostřednictvím občanské iniciativy v atmosféře důvěry a spolupráce všech uskutečňovány. Praha, 22, dubna 1977 Prof1 dr. Jiří Hájek DrSc v. r. mluvčí Charty 77

C H A R T A 77 - D O K U M E N T Č. 12

Ústava Č S S R zaručuje ve svém čl. 28. » všem občanům svobodu projevu a tisku Tato svoboda projevu slovem i tiskem zahrnuje samozřejmě i svobodu projevu literárního a vědeckého. V témže smyslu hovoří také mezinárodní konvence o zachovávání lidských práv, přijaté většinou členů O S N a ratifikované i vládou Č S S R . Se všemi těmito zárukami svobody projevu, včetně jejích dalších ústavních upřesnění a podmínek, je však v hrubém rozporu administrativní diskriminační a represivní praxe, uplatňovaná dnes vůči české literatuře. Stav současného českého literárního života je výsledkem mocensky motivovaného útlaku, který vede k rozvratu a působí nedozírné škody. V našich novodobých dějinách bychom marně hledali delší časové období, kdy bylo mocenskými prostředky znemožněno tak velkému počtu spisovatelů publikovat, jako je tomu u nás po r. 1969. Svaz českých spisovatelů, který se ustavil na sjezdu v červnu 1968, měl téměř 400 členů. Po jeho úředním rozpuštění vznikl nový svaz, který měl zpočátku pouhých 40-50 členů; tento počet vzrostl podle oficiálních údajů do letošního sjezdu na 164 členů, prošlých prověrkovým sítem dnešních politických kritérií. Přitom ovšem jedině členství ve Svazu poskytuje spisovatelům možnost normální práce, publikování v časopisech a nakladatelstvích, studijních cest do ciziny atd., nemluvě o stipendiích, cenách, podporách a dokonce běžných sociálních vymoženostech, na něž má právo každý pracující. Toto favorizování oficiálních spisovatelů, jehož výsledkem není ani zdaleka tak často vyhlašovaný rozkvět současné 480

literatury, nýbrž naopak její úpadek, přiznávaný občas i oficiálně, je rubem rozsáhlé diskriminace ostatních spisovatelů, představujících většinu národní spisovatelské obce a její umělecky daleko významnější část. Tito spisovatelé nejen že jsou zbaveni možnosti publikace, případně jiné práce ve svých oborech, ale jsou také záměrně vytlačováni do profesí, naprosto neodpovídajících jejich kvalifikaci, bez ohledu na to, že se tak potlačuje duchovně tvůrčí potenciál národa. Ze spisovatelů, postižených touto všeobecnou diskriminací, byli dva ve vězení od ledna, jeden je uvězněn od loňského března, několik dalších se po vězení vzpamatovává. Asi 90 spisovatelů různých generací píšících a publikujících česky, je vyřazeno z národní literatury jen proto, že žijí v zahraničí. Asi patnáct nepublikujících, nebo jen ukázkově publikujících autorů (Adolf Branald, Dušan Hamšík, Miroslav Holub, Jaromír Hořec, Bohumil Hrabal, Květoslav Chvatík, Ivan Kříž, J. R. Piek, Karel Ptáčník, Jiří Šetola, Jana Štroblová, Jan Werich atd.) prohlásilo sice v souvislosti s Chartou 77 loajalitu současné politické praxi, z toho někteří již po několikáté, ale i tak zůstává faktem, že uplynulých sedm let nemohli publikovat. Kromě těchto autorů, kterých je úhrnem něco přes sto, je různým způ sobem postiženo dalších 130, jež uvádíme v příloze. Jde tedy celkem asi o 230 spisovatelů, některé další beletristy, překladatele, textaře, autory recenzí a kritických esejů, jmenovitě neuvádíme proto, že bychom tím mohli s největší pravděpodobností jejich občanskou a sociální situaci ještě zhoršit, Celkem jde asi o 350-400 autorů, kteří u nás nemohou vycházet, a to počítáme jen autory píšící česky a především pražské, neboť okolnosti nedovolují seznámit se blíže s autorskými skupinami mimopražskými. Připojený seznam zahrnuje autory postižené exkomunikací úplně nebo jen částečně, např. často tak, že smějí vydávat pouze překlady či práce pro děti, nebo - jako v případě Jaroslava Seiferta či Vladimíra Holana - jen reedice děl známých, ne však už sbírky vzniklé v posledních letech. Na druhé straně existují i autoři, kteří nejenže nesmějí vůbec publikovat, ale jimž represivně bylo suspendováno i celé jejich dosavadní dílo, někdy i celoživotní a velmi rozsáhlé; veškerá jejich tvorba byla vyloučena z kulturního oběhu, vyřazena z veřejných knihoven a nesmí se ani zčásti znovu přetiskovat. Takových autorů je kolem padesáti; jsou mezi nimi básníci, romanopisci, dramatikové, kritikové, literární vědci, ale také historici, sociologové. Postupuje se tak, jako kdyby vůbec nikdy nežili, jsou doslova zaživa pohřbeni. Nesmějí se kulturního života účastnit ani jako překladatelé, editoři, nebo vydavatelé literárních dokumentů z minulých staletí. Jejich jména se nesmějí objevit v tisku ani pod čarou, v odkazech nebo v bibliografiích. Do zákazu je často zahrnuta i veškerá literatura o nich, takže se knižní proskripce prakticky vztahuje na tisíce děl a podoba a ráz národní kultury jsou tak ve svém celku zmrzačeny. Tato diskriminace většiny českých spisovatelů a jejich proskripce je v mnoha případech navíc provázena vytrvalou kampaní veřejných sdělovacích prostředků, tisku, rozhlasu i televize, ve kterých je řada spisovatelů soustavně snižována, urážena, pomlouvána a vystavena osobním štvanicím, aniž by měla možnost hájit svoji uměleckou, lidskou a občanskou čest. 48a:

Seznam diskriminovaných autorů připojený k tomuto dokumentu je výkazem pouhého literárně kritického konstatování a bibliografické práce. Není to tedy seznam autorů vědomě takto sdružených a neusiluje ani o úplnost; chce pouze upozornit konkrétně na stav české literatury a na chybnou hodnotu oficiálních dokumentů, zamlčujících existenci většiny českých spisovatelů a jejich tvorbu, která zde přes všechnu diskriminaci je a přes všechna oficiální prohlášení žije i čtenářsky, byť jakkoli omezeně. Oficiální publicistika s oblibou uvádí počty původních beletristických novinek, jako doklad rozmachu oficiální části české literatury. Je samozřejmě problematické měřit hodnotu umělecké tvorby kvantitativními ukazateli, ale i zde by srovnání např. s obdobím 1964-69 vyznělo zcela v neprospěch oficiální argumentace. Tak kupříkladu v připomenutém období 1964-1969 vyšlo X.150 českých novinek, tj. v průměru 190 knih ročně, zatímco v letech 1971-1976 vyšlo pouze 857 novinek, tj, průměrně 143 knih ročně. Kromě tohoto poklesu kvantitativního by se dal zároveň doložit i pokles kvalitativní. Ještě zřetelněji se tento pokles jeví v oblasti periodik. Zákaz vydávání prací většiny českých spisovatelů byl provázen zákazem všech časopisů věnovaných literatuře a umění. Koncem šedesátých let vycházela řada literárních nebo k literatuře se úzce vztahujících týdeníků, čtrnáctideníků, měsíčníků, čtvrtletníků (Literární noviny, později Listy, Plamen, Host do domu, Červený květ. Dialog, Arch, Tvář, Orientace, Sešity, Divadlo, Divadelní noviny, Impuls, Analogon, Divoké víno, Dějiny a současnost, Knižní kultura, Universum apod.) Celkový náklad činil podle odhadu 400.000 výtisků. Dnes existuje v oblasti literatury pouze jediný měsíčník s minimálním nákladem. Seznam, který provází tento dokument, by bylo možno doplnit obdobným soupisem autorů slovenských, jak o tom svědčí pozoruhodný čin Hany Ponické, její neproslovený diskusní příspěvek na letošním sjezdu Svazu slovenských spisovatelů. Ze slovenských autorů, beletristů, překladatelů, kritiků a esejistů, které Ponická uvádí jako vyloučené z veřejného literárního života, zmíníme aspoň tato jména: František Andraščík, Jozef Bžoch, Fedor Cádra, Michal Cáfri, Soňa Čechová, Ladislav Dobos, Milan Hamada, Pavol Hrůz, Miroslav Hýsko, Zora Jesenská, Ivan Kadlečík, Ján Kalina, Agneša Kalinová, Roman Kaliský, Peter Karvaš, Miroslav Kusý, Albert Marenčin, Štefan Moravčík, Zlata Solivajsová, Juraj Spitzer, Ctibor Štírnický, Dominik Tátarka, Ladislav Ťažký, Julius Vanovič, Tomáš Winkler atd. Všechny tyto otřesné skutečnosti nepostihují ovšem pouze úzkou spisovatelskou obec, nejsou pouze ryze stavovským problémem, neboť otázky svobody a dosahu psaného slova se dotýkají veškerého obyvatelstva a řady jejich základních práv, zejména však práva na svobodný přístup k informacím a svobodný rozvoj osobnosti. Vyhláška.č. 120/76 Sb. zveřejňující pakty OSN, ke kterým přistoupila ČSSR v r. 1975, právně upravuje otázky, kterých jsme si zatím všimli, takto: V Paktu o občanských a politických právech v preambuli ve formulaci o » svobodě od strachu «, dále v části II. č. 2, § 3 a, b, pokud jde o veřejnou difamaci autorů a vyznavačů literatury, která právě neodpovídá vkusu momentálních administrátorů, v článku 17 § 1, kde je řeč o tom, že » nikdo nesmí být vystaven svévolnému a protiprávnímu zasahování do soukromého života, do ro482

diny, domova nebo korespondence a ani protiprávním útokům na svou čest a pověst«. Dále v článku 18, § i , deklarujícím »právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství «, v článku 19, § 2, kde se deklaruje, že každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně, prostřednictvím umění nebo jakýmikoliv jinými prostředky podle vlastní volby «. A konečně v článku 22, § 1: » K a ž d ý má právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim. « Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech ztvárňuje právní aspekt naší problematiky především v bodech: Část III, článek 6, § 1 a 2, kde je řeč o » právu každého na příležitost vydělávat si živobytí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme a o » plné produktivní zaměstnanosti « jednotlivce v tomto směru. Článek tohoto paktu v § i hovoří o právu na vzdělání. Je samozřejmé, že se musí dotýkat i specifického vzdělání literárního a vzdělávání literaturou: Článek 15 stanoví: 1) Státy, smluvní strany paktu, uznávají právo každého: a) účastnit se kulturního života; b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití; c) mít prospěch z ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby. 2) Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami paktu k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, mají zahrnovat i ta opatření, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury. 3) Státy, smluvní strany paktu, se zavazují, respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký v ý z k u m a tvůrčí činnost. « Jak je zřejmé z toho, co bylo uvedeno, řada základních práv našich spisovatelů a jejich čtenářů, tak jak vyplývají z naší ústavy a přijatých mezinárodních paktů, není dodržována nebo je porušována do té míry, že je trvale znemožňován normální život v této oblasti se všemi důsledky, které z toho plynou. Náprava tohoto stavu je možná jedině plným uplatňováním zmíněných paktů, které se vyhláškou č. 120/76 staly součástí našeho právního řádu. Teprve potom budou vytvořeny základní podmínky pro normální práci a rozvoj naší literatury tak, aby hrála znovu, veřejně, v plné míře tu úlohu, kterou mívala dosud v ž d y v rozhodujících chvílích naší historie. V Praze dne 30. června 1977. Prof\ dr. Jiří Hájek, DrSc mluvčí Charty 77. Následuje seznam 130 spisovatelů. Příloha : Jana Bělohradská Bohuslav Blažek Egon Bondy

Jiří Hej da Zbyněk Hej da Zdeněk Hendrych 483

Jiří Brabec Vratislav Brabenec Josef Brukner Stanislav Bučín Jindřichy Černý Václav Černý Miroslav Červenka L u m í r Čivrný Jiří Daníček Jiří Dienstbier Bohumil Doležal Ladislav Dvořák Ladislav Dvorský Stanislav Dvorský Vratislav Effenberger Karel Eichler Miloš Fiala Hermína Franková Bedřich Fučík Vítězslav Gardavský Bohumila Grogerová Jiří Gruša Aleš Haman Jiří Hanzelka Jiřina Háčková Václav Havel Milan Knižák Pavel K o h o u t Jiří Kolář Jan K o p e c k ý Petr Kopta Josef Kostohryz Karel Kostroun Zdeněk K o ž m í n Oldřich Král Karel Kraus Oldřich Kryštofek Jiří K u b ě n a Ivan Kubíček Milan Kundera Pavel Landovský Vladimír Lábl Jiří Lederer Zdeněk Lorenc Jan Lopatka Sergej Machonin Emanuel Mandler 484

Josef Hi ršal Vladimír Holan Miroslav Holman Jindřich Chalupecký Petr Chudožilov Milan Jankovič Pavel Janský Filip Jánský Antonín Jelínek Ivan Jirous Věra Jirousová Milan Jungmann Emil Juliš Pavel Juráček Petr Kabeš Věra Kalábová Zdeněk Kalista Eva Kantůrková Vašek Káňa Svatopluk Karásek Vladimír K a r f í k František Kautman Karel K y n c l M o j m í r Klánský Alexandr Kliment Helena Klímová Karel Pecka T o m á š Pěkný Jiří Plaček Dalibor Plichta Zdeněk Pochop Jindřich Procházka Petr Pujman Jaroslav Putík Zdeněk Rotrekl Jaroslav Seifert Karol Sidon Jan Skácel Jindřiška Smetanová Milan Smolík Karel Soukup Andrej Stankovič Jiří Stránský Věra Stiborová Milan Suchomel Oleg Sus Karel Šiktanc

Jan Mareš Jelena Mašinová František Daniel Merth Petr Mikeš Oldřich Mikulášek Antonín Mokrej š Ladislav Novák Bohumil Nuska Jaroslav Opavský František Pavlíček Rostislav Valušek Zdeněk Vašíček Jan Vladislav Josef Vohryzek Vladimír Vokolek

Vladimír Škutina Karel Štíndl Věra Šťovíčkové Pavel Švanda Josef Topol Jan Trefulka Milan Uh.de Zdeněk Urbánek Miloš Vacík Ludvík Vaculík Vladimír Vondra František Vrba Ivan Wernisch Pavel Zajíček Miroslav Zikmund

Ř E H O L N Í C I SE D O V O L Á V A J Í P R Á V A N A EXISTENCI

Nejdůstojněji

Otče biskupe (ordináři)

Obracíme se na Vás v tíživé situaci, kterou dobře znáte, a chceme ji jasněji osvětlit. Důvěru nim divi i Vaše prohlášení v tisku, televisi i radiu, otištěné 23. 1. t. r. v Katolických novinich, že jste si vědomi své stavovské i osobní odpovědnosti pfed Bohem i před lidmi, a že, pokud jde o prostor náboženského života pro naše věřící, jste oprávněni jen Vy vyjadřovat stanovisko církve. Roku 1950 bylo na území naší republiky celkem 12.570 řeholních osob. Z toho 1.910 řeholníků a 10.660 řeholnic. V tom roce došlo k vyvezení řeholních osob z jejich řeholních doma. Většina řeholních sester musila zalít pracovat v jiných ústavech nebo v továrnách. Menší lásti řeholníků byla dána možnost uplatnit se v diecésní správě, ostatní se museli pracovně zallenit do civilního života. Problematika našeho řeholního života byla projednávána na konferenci Ordiniřň v Litoměřicích dne 3. 2. 1972. Z této konference vyšel dokument schválený Ordináři, a adresovaný Ministerstvu kultury. Od té doby uplynulo již pět let, naše situace se zhoršila, mimo diskriminaci i tím, že od té doby zemřelo opět na tisíc řeholních osob. Jistě máte i Vy tíživé starosti, ale další milení k dnešnímu stavu by znamenalo souhlas k faktické likvidaci řeholního stavu u nás. Jsme integrální lástí církve, lást našich kněží pracuje vc Vašich diecézích a naše řeholní sestry vedle své práce v ústavech Vám všemožně pomáhají. Nedivte se proto, že se s důvěrou obracíme na Vás a lekáme od Vis úlinnou pomoc. Dnes nám už nejde o minulost, ale především o dnešek a zítřek. Řeholní povolání je charisma, milost Boží. Stavět se proti Božím plánům a mařit nabízená charismata se nesluluje ani s Vaším svědomím ani s Vaší odpovědností.

485

Žádáme-li Vás o pomoc, prohlašujeme, ze nam nejde o vrácení řeholního majetku, ale o zajištění práva na řeholní život a možnost řeholně žít v naší socialistické společnosti. Dnešní stav řeholního života u nás —jak odůvodňujeme v přiloženém memorandu - se ne opírá o platný právní řád, vyhovění naší žádosti by nepotřebovalo žádnou zákonnou úpravu, pří tom by odstraňovalo dosavadní diskriminaci. Důkazem toho, že problematiku řeholního života je možno spravedlivě a humánně řešit, dosvědčuje situace v jiných socialistických státech. Pří porn máme, že povolení řeholního dorostu by negativně neovlivnilo situaci pracovních sil u nás, protože Členové řeholí by dále pracovali ve svých povoláních s vědomím, že mohli Bohem dané charisma realisovat. Prosíme o písemnou zprávu o vyřízení naší žádosti. MEMORANDUM O SITUACI ŘEHOLNÍCH SP0LECN05TÍ V ČSSR,

Bclicm roku 1950 byla provedena soustřeďovací akce řeholníků a přemístnení řeholní cli sester. Tato akce neměla ani právní ani zákonný podklad, Tuto skutečnost uznal r. 19Ó8 Sekretariát pro vČci církevní; ani dnes nelze tuto akci právně zdůvodnit. Vracímc-li se dnes k tomuto faktu, prohlašujeme, že nám nejde o vrácení řeholního majetku, ale o zajištění práva na řeholní život a práva, ve změněných podmínkách, řeholně žít v naší socialistické společnosti, V informaci o postavení řádů a kongregací v Č S S R ze dne 14. 6. 1971 Ministerstvo kultury Č S S R uvádí: » Zákon c. 218/1949 Sb. zrušil s v ý m § 14 (úprava postavení řádů) všechny předpisy, které upravovaly právní poměry církví a náboženských společností. Toto všeobecné zrušovací ustanovení se nesporně dotklo též řádů a kongregaci jako součásti církve katolického ritu... takže daíŠí existence řádů a kongregací byla pouze faktická. Tento stav trvá dosud, z čehož vyplývá, že řády a kongregace nemají z hlediska státního práva jako církevní instituce vlastní právní subjektivitu, i když před rokem 1949 vznikaly třeba po právu. « Tato informace j e první a jediný pokus zdůvodnit zánik nároků na řeholní život v naší vlastí, není však přesvědčivá, ani právně průkazná. Zrušovací klausule ruší toliko právní předpisy týkající se církví a nejmenuje řehole. K e dní vydáni zákona c. 218/49 Sb. neexistoval totiž žádný právní předpis, tykající se řeholních společností. Rády, kongregace, kláštery, řeholní ústavy a pod. vznikaly v minulosti v naší vlasti vydáním zakládací listiny nositelem nejvyšší státní moci v tě které době. Úplně stejně vznikaly i jiné církevní instituce, jako biskupství, kapituly a farnosti a všeelmy ostatní církevní, dosud trvající právní subjekty. Citovaný § 14 zák. č. 218/49 Sb. se tedy nedotkl právní subjektivity žádné řeholní společnosti, protože tato nebyla závislá na žádném právním předpisu, který tento zákon rušil. Proto Sekretariát pro církevní včci neuvádí žádný určitý zákonný předpis, který by rušil řeholili společnosti. Zákony, vládní nařízení i vyhlášky a praxe počítaly nepřetržitě od r. 1949 s právním trváním řeholí. Zákon č, 218/49 v § 11 ruší patronát ve prospěch komunit. V § 1 se komunitám nařizuje pořídit soupis majetku jako jiným církevním složkám. Vl. nař. č. 228/49 Sb. § 2b zahrnuje do působnosti Státního úřadu církevního: » ... řehole, kláštery i jejich hospodářské a finanční věci. « V L nař, c. 219/49 Sb. uvádí v § 2 a § 11 řeholní duchovní a opaty; tedy počítá i s existencí jejich řeholních komunit stejne jako j e trvalá existence diecésnícfa duchovních.

486

V y hl. č. 351/50 Ú ř . listu z 31. 5. 1950 jako dosud platnou cituje Sekretariát pro církevní věci, k d y ž převádí správu majetkových podstat, které neslouží řeholním účelům, na Náboženský fond. A v § 2 stanoví, že výnos z těchto majetkových podstat má sloužit účelům římsko-katolické církve, » použije se jich zejména k úhradám osobních a věcných potřeb řadu a kongregací. « Počítá tedy s trváním právní subjektivity řádů a kongregaci. K podpoře tohoto stanoviska lze uvést* že pro Slovenskou republiku ještě r. 1970 vydalo Ministerstvo Směrnice z 30. 7 . 1 9 7 0 k Činnosti řeholních společností, kde upravuje právo dozoru nad majetkem řeholních společností. N a tento právní stav navázala nepřetržitá právní praxe: Z řady výnosů Slovenského úřadu pre veci církevně z roku 1950 uvádíme např. qj. 3393/50 z 25. S. 1950, kde uvádí: » V novom prostredí možc řehola vykonávať svoje povodně poslanie a to pod Vašim vedením (řeholná představená). KlníSterná budova a majetok, ktorý opúšťáte, zastává naďalej mnjetkom Vnšej řehole. « Počítá tedy opět s trváním právní existence řeholí. V obdobných případech vydávalo podobná prohlášení i S Ú C v Praze. T o t é ž stanovisko zaujalo i Ministerstvo Školství a kultury v Praze,, dne 1. 7. i960, k d y ž sděluje: » majetko-právní a existenční postavení kongregace se nezmínilo«, podepsané tehdejším vedoucím, Karlem Hrůzou. N e m o v i t ý majetek řeholních společností převáděla ještě minulého roku (17. 12. 197Ó) Náboženská matice darovacími smlouvami v zastoupení jednotlivých řeholních společností 11a nové uživatele; z toho j e jasné, že se právní existence řeholních společností stále uznává. Jinak by jejich majetek propadl státu ztrátou subjektivity už r. 1949. T a k é gen. prokuratura v Praze, dne 29., 11. 1968 výslovní potvrdila, že ani z á l o n č, 218/49 Sb., ani žádný j i n ý zákon uczrušil řády a kongregace; že tedy existují právně dále a že není překážky, aby v mezích platného právního řádu obnovily řádový život, anebo v něm pokračovaly* D o m n í v á m e se, že závěry Helsinské konference, přijaté zejména z iniciativy socialistických států, i Mezinárodní pakty c. 120/76 Sb. (A a B) nás opravňují upozornit na rozpory mezi závazky, přijatými naší republikou a mezi skutečným stavem, v n ě m ž se u nás řeholní společnosti nacházejí. 1) Ř e h o l n í m osobám se u nás brání svobodné se sdružovat ke společnému životu a o d 31. 3. 1971 přijímat dorost - sice bez písemného zákazu, ale zásahy státních orgánů j e to znemožňováno, což j e v rozporu s č l 18 a 22 Paktu A č. 120/76, který zaručuje právo na svobodu sdružovat se s jinými, společně s jinými projevovat svou víru a veřejně i soukromě provádět náboženské úkony a zachovávat obřady. 2) Reholnicím se nepovoluje vysokoškolské, ani střední odborné studium,, ač b y tuto kvalifikaci ke své práci v Ú S P potřebovaly, ani řeholníkům se nepovoluje zakončit teologické studium doktorátem, ačkoliv č. 13B uznává právo každého na vzdělání. 3) T é m ě ř všude v Ú S P jsou řeholnice odstraňovány z vedoucích míst, ač mají pro tuto funkci plnou kvalifikaci, která nove ustanoveným silám chybí, a při t o m čl. 7. B Paktu zaručuje stejnou příležitost pro všechny, při čemž nemají být jiná kritéria než délka zaměstnání a schopnosti.

487

4) V Charitních domovech, mají řeholnice platy podstatně nižší než Ü S P ; také j e jích na počet pacientů povolováno méně než v ÚSP, ačkoliv cl. 7. B Paktu zaručuje spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoliv rozlisováni. 5) Některým řeholním osobám byla zrušena registrace kupní smlouvy rodinného domku; j i n ý m byl vyvlastnen bytový objekt, pořízený členy řehole, dokonce byl svému účelu odňat i družstevní objekt pořízený svépomocí členkami stavebního bytového družstva, což j e v rozporu s čl. I I . B Paktu, kde se uznává právo každého jednotlivce 11a přiměřenou životní úroveň zahrnujíce v to ... byt. ó) Objekty, přidělované Katolickou charitou pro sestry-důchodkyně, jsou často v nevyhovujícím stavu a na kongregace sc činí nátlak, aby objekty vlastním nákladem zmodernisovaly a vhodně upravily, ačkoliv jejich bývalé ústavy byly po vSech stránkách vyhovující a dnes jsou v nich státní, sociální, zdravotní a školské ústav y a pod. Tyto ústavy byly proti znění Vyhlášky č. 351/50 Úr. listu darovány státu a nyní si sestry mají znovu ze svých úspor adaptovat jiné budovy, aby své důchodkyně měly kam umisťovat. Přičemž citovaný j i ž Náboženský fond (Náboženská matice) měl potřebnou úhradu poskytovat z výnosů správy majetkových podstat řeholních společností, 7) Víc než jiným občanům se řeholním osobám ztěžují cesty do ciziny a také j i m j e pro příslušnost k řeholnímu stavu nepřímo vykazován na stáří pobyt v Charitních domovech, ačkoliv čl. 12 A Paktu zaručuje právo svobody pohybu i zvolit si místo pobytu. 8) V některých okresech jsou řeholní sestry dačeny do důchodu, přemísťovány nebo sc s nimi rozvazuje pracovní poměr proti znění zákoníku práce, ačkoliv oba Pakty zakazují jakoukoliv diskriminaci, 9) Systémem státního dozoru nad církvemi se řeholním komunitám omezuje výběr kněží pro jejich duchovní potřeby, jako jsou duchovní cvičení, zpovídání sester, teologické přednášky. 10) Institucí vedoucích ústavů se kontroluje a omezuje styk řeholních sester s ostatními občany, ac by tuto funkci zastaly sestry samy jako léta před tím. Protože naše Ústava dává občanům - v cl. 29 - právo, aby se obraceli na státní a zastupitelské sbory s podněty a návrhy, žádáme, abyste si prověřili výše uvedené skutečnosti, kterými je podstatně omezena občanská svoboda řeholních osob a to už plných 27 let, bez právního podkladu a proti dnes platnému právnímu řádu a žádáme opatření k zamezení další diskriminace a k umožnění řeholního života, aby sc řeholní osoby molily uplatňovat v různých zaměstnáních a službách ku prospěchu naší společnosti při zachování svých řeholních závazků.

488

VĚ&ICÍ M A T K A O CHARTĚ

77

Dnes, k d y davy lidí podepisují protesty proti » Charte 7 7 k t e r o u ani nikdy nečetli, protože náš tisk zřejmě nepovažoval za vhodné j í zveřejnit, nemohu ani já mlčet. M á o d p o v ě ď není ovlivněna ničím j i n ý m než zkušeností Čtyřiceti let (nar. 1936), která j s e m prožila v této zemi nikoli j a k o burzo a zní živel, ale jako nejstarŠÍ dcera prostých rodičů, kteří niěii 5 dětí a sebe i j e v ž d y c k y živili pouze vlastní prncL Jsem. literární historická, v současné době pracuji j a k o lesní dělnice, o kvalifikované místo jsem přišla v prosinci 1975 pro své náboženské přesvědčení a proto, že j s e m odmída stát se konfidentkou našich vrcholných bezpečnostních orgánů. T e n t o dopis nepíši j a k o » ztroskotaný intelektuál jemuž záleží na výnosném postavení, ani j a k o autorka, která brání právo publikovat své práce. Moje stanovisko v y c h á z í z přesvědčení, že život sám j e víc než práce a víc než literatura, proto cítím povinnost j a k o žena a matka postavit se 11a obranu života. Žiji už léta sama se třemi dětmi a své mateřství chápu j a k o spoluodpovědnost za všechny děti 11a celém světě, především ale za t y , které žijí v mé zemi. Smysl a cenu života jsem začala hlouběji chápat teprve po své konversi před pěti lety. Před tím to byla zoufalá pustota prázdného života bez Boha a bez cíle, života, j e m u ž dávalo opodstatnění pouze mé úpěnlivé volání po pravdě. Stojím celým s v ý m životem za samozřejmým lidským právem, aby každý člověk m o h l svobodné vyznávat svou víru a aby cesta k Boží pravdě nebyla našim dě>tem, j i ž v e věku tří let, k d y o b v y k l e přicházejí do mateřské školy, znemožňována represáliemi a nátlakem uplatňovaným vůči rodičům a duchovním. Praha 13. 1. 1977.

Maric Rút

KfižkavÁ

Zasláno presidentu Č S S R , představitelům Židovské náboženské obce v Praze, Katolické církve, našim informačním prostředkům, zaměstnavateli 11a bývalé pracoviště.

C H A R T A 77 A

KŘESŤANÉ

Všude tam, kde j e člověk v y m a ň o v á n z útlaku, vykořisťování, z nouze sociální i duchovní, z otroctví strachu a pověr, kde se stavějí hráze lidské bohorovnosti a zvrác e n ý m choutkám dvojjediného lidského srdce, kde jsou ponížení povyšováni, tam vidíme odlesk spásné Boží moci, která přemáhá, síly nicoty a hříchu a vysvobozuje z nich,. Charta 77 vychází z důležitých dokumentů (Charta O S N , Všeobecná deklarace lidských práv), a z obou známých paktů, které vstoupily i v naší zemi v právní platnost o d 23. 10. 197Ó. Jsme přesvědčeni, že j e promyšleným výrazem kritiky bezpráví,, páchaného na b e z m o c n ý c h a ohlasem nářku plačících, ukřivděných a zoufalých (II. M . 3).

489

Charta 77 j e prodchnuta duchem solidarity s utištěnými a odhodláním napravit křivdy. Otázka lidských práv a jejich vyjádření v zmíněných dokumentech vyrůstá z duchovních kořenů sahajících až k reformaci a n o n k o n f o r m n í m hnutím církví v anglosaském světě- Spolu s důrazem naší reformace na svobodné hlásáni Slova B o žího a myšlenkou náboženské tolerance i úctě k přesvědčení, j s o u n á m ryto m o t i v y v e l m i blízké. D o m n í v á m e se, že v ní ožívá něco z prorockého zápasu proti zlu. Z a z n í v a j í v ní pozitivní tóny, jejichž cílem j e náprava společností; volá p o r o z h o v o r u s politickou m o c í i za cenu nepochopení, rizika a obětL Jeden z mluvcích C h a r t y 77, profesor dr. Jan Patočka, v y j á d ř i l myšlenku, že nad s v ě d o m í m j e d n o t l i v c ů i nad světem politiky existuje svrchovaná mravní a d u chovní autorita. R o z u m í m e tomu v e světle svědectví Ježíše Krista před reprezentantem politické m o c i (rozhovor s Pilátem) a přijímáme tento svrchovaný nárok p r a v d y nad sebou. V minulosti i současnosti křesťané ponechávali politickou m o c napospas j í samé a nepřipomínali n á r o k y nadpolitícké závazné i pro ni. O p o m í j e l i j s m e ukazovat na služebné poslání m o c i a meze její kompetence. V z t a h kritické odpovědnosti j s m e nahradili konformitou. I k d y ž Charta 77 nemluví o B o h u , království B o ž í m , zápasí o svobodu v e věcech víry, a v tom j e přejná B o ž í věci, Přivolává pozornost k dalším bolestným problém ů m v e společnosti a vidí j e v celé Šíři a naléhavosti. V tom spatřujeme záblesky b u doucí universality království Kristova, k n ě m u ž budou patřit nespočetné zástupy ze všech pokolení země. V tom, že j s m e se k Chartě 77 připojili, nespatřujeme nic v ý j i m e č n é h o . V ě ř í m e , Že j e p o d o b n ý m projevem služby spolubližním, j a k o h l u b o k ý osvobozující r o z h o v o r , odpovědná biblická práce, svobodné kázání, přímluvné m o d l i t b y , p o m o c p o t ř e b n ý m v e sboru i za j e h o hranicemi. R a d u j e m e se z tolio, že i v temnotách přítomné chvíle m ů ž e m e spatřovat kolem sobe dílo D u c h a Kristova. C h c e m e Vás ujistit, že v těchto dnech myslíme intenzívně na obecenství církve. Věříme, žc křesťané u nás i v e světe podpoří i naše úsilí m o d l i t b o u a činem. Podepsáni: Milan Balabán Alfréd Kocáb

DOPIS Möns.

Th.

Dr,

Miloš Rcjehrt Jakub Trojan

BISKUPU

Svatopluk Karásek Jan Šimsa

Aleš

Březina

TOMÁŠKOVI

FRANTIŠEK TOMÁŠEK

biskup-apoŠtolský administrátor pražský PRAHA - Hradčany V á ž e n ý bratře biskupe, v e III. kapitole věroučné konstituce » L u m e n gentium « » O c í r k v i « se píše: » Všichni biskupové musí v y u č o v a t věřící lásce, hlavně k c h u d ý m a trpícím ú d ů m a k těm. kteří j s o u pronásledováni pro spravedlnost (Mt. 5, 10) a p o d p o r o v a t také k a ž d o u společnou činnost církve, a b y vzrůstala víra a světlo plné pravdy zazářilo všem l i d e m «.

490

Jsme informováni, že ve vatikánském deníku l'Osservatore Romano byl uveřejněn text Prohlášení Charty 77 s komentárem, který obdivujíc statečnost a odvahu těch, kteří bojuji za spravedlnost v našem státe. Proto N E S O U H L A S Í M E s tím, co jsme četli v Katolických novinách ze dne 2 3 . 1 . 1 9 7 7 jako prohlášení ordinářů Č S R , které jste jménem všech ordinárů podepsal V y . Zvláště tvrzení: » Klidně hájíme své místo v této společnosti...«. Připojujeme: takovým způsobem, že pozvolna spolupracujete na likvidaci církve, i „ . prohlašujeme a to s veškerou závazností, že nejsme žádnými signatáři této * charty - A přece tuto » chartu « zmíněný vatikánsky deník plní schvaluje. V y , ordináři, se samozřejmě distancujete anebo píšete o tom, co neznáte či ncchccte znát. Věřící očekávají, že pastýři božího lidu mluví jasně a jednoznačně podle evangelia: » Vaše řeč budiž: Ano, ano - ne, ne«. » Svatý otec k nám posílá své zástupce, a proto k nim máme plnou důvěru ... «. Konstatujeme: kde nejsou výsledky, tam se nedá hovořit o důvěře. Zásadně nejsme spokojeni s rozhovory na neodpovídající státní úrovni, které vždy končí tvrzením, že bylo jednáno ... pro nás však, lid boží, naprosto bezúspěšně. Vystoupení zástupce sekretariátu pro vČci církevní pana Karla Hrůzy v televizi» k d y v obhajobě náboženské svobody vypočítával, jakému množství zaměstnanců církví j e vyplácena státem mzda, počet seminářů, náklady na údržbu a opravy chrám ů - to měl být výpočet střibrňáků, za které církve odstupují od spravedlnosti? V rozhodujících okamžicích u nás představitelé církví mlčí, anebo podléhají nátlaku státní moci. Jste si vědom, kolik křesťanů tato skutečnost pohoršuje? Kde j e církev »sloupem a pilířem pravdy«? (Tim. 3. 15). Pojetí spravedlnosti vašich mnohých duchovních odpovídá té »spravedlnosti«, kterou zastávali farizeové a zákonici, a kterou Kristus radikálně odmítá: »Neznám vás«. Věříme, že toto naše stanovisko bude Vám oporou pro současnost i budoucnost a že Váš otevřený zápas za spravedlnost a základní lidská práva bude jasně vyjádřen v podpoře těch, kteří následují Ježíše odsouzeného a poplivaného. S bratrským pozdravem Jestitia et Pax Tomáš Vlasák, Václav Divil, František Vlasák Praha 15. února IQ77-

R E D A K C I » RUDÉHO

PRÁVA

*

PRAHA I, N a poříčí 30.

Vás Článek Pamflet ztroskotanců a samozvanců z 12.1. 1977 neuvádí nic o mezinárodních paktech, nyní i našich zákonech, na které se Charta 77 odvolává, nic z této Charty (až na dvě nepatrné větičky), nic o faktech, která Charta uvádí jako důkazy, že tyto dokumenty zůstávají u nás jen na papíře. Zato přináší pestrou Škálu pomluv, urážek, lží a insinuací proti osobám, které měly odvahu těchto paktů a zákonů se dovolávat. C o ž j e v ý m l u v n ý m svědectvím, že se pokrok zastavil před branami našeho socialismu a že bylo nutno tuto Chartu vydat.

49I

Signatáři těchto paktů j s m e m y všichni. N e n í tedy třeba hledat (cizí) inspiratory C h a r t y 7 7 : stačí základní smysl pro právo a spravedlnost a trochu občanské cti a o d v a h y . K o m u slouží Charta 7 7 ? V konkrétní situaci našeho státu pravdě a svobodě, v š e m j e h o občanům, kteří uznávají h o d n o t y a ideály, které j s o u v těchto d o k u m e n tech výslovně obsaženy nebo za nimi stojí. Odmítat právo občanům této země, aby se j i c h dovolávali, aby ukazovali na jejich porušování, posílat j e na morální poprav í š t ě j a k o ztroskotance a samozvance - to vše a m n o h o j i n é h o v obsahu vašeho článku j e nejryzejší forma fašismu a nemorálního násilí. V zájmu spravedlnosti a pravdy jsem Chartu podepsal i j á , odsouzený » za p r o tistátní činnost v minulých letech « - stejně j a k o nynější president D r . G . Husák, s nímž jsem určitý čas sdílel stejně » spravedlivý t r e s t M o h l j s e m sice b ý t rehabilitován j a k o někteří » právem odsouzení«. A l e ponechal jsem si toto vyznamenání j a k o důkaz neviny na likvidaci životů a prolévárií krve m n o h ý c h nevinných lidí, m e z i j i n ý m i vašich soudruhů a přátel Seděl jsem s členy » protistátní sionistické skupiny Slánského takže v í m své. R o z p o u t a l i jste proti nám kampaň, která mi v e l m i připomíná resoluce oněch popravčích čet, které žádaly jejich smrt. V y t v á ř í t e dvě barikády: nynějších utlaČovatelů, proti níž stojí němá barikáda tisíců a tisíců zastrašených, ponížených, diskriminovaných a bezbranných. Jakmile se z ní ozve hlas volající k odpovědnosti a právu, ubíjíte j e h o důstojnost a čest, v y h r o ž u j e t e a ohrožujete i existenčně. T a k jste podali světové veřejnosti pravý obraz naší demokracie a skutečný obraz svůj. Učinili jste možná víc než sama Charta 77. Josef Zvěřina

NĚKOLIK

OTÁZEK

REDAKCI

LIDOVÉ

DEMOKRACIE:

1. D n e 13. ledna 1977 jste otiskli článek z R u d é h o práva (z 12. t.m.) p o d titulem » Ztroskotanci a samozvanci «. Neotiskli jste však nic o mezinárodních paktech, o které se Charta 77 opírá, které se staly součástí našeho zákonodárství. N e b y l y přivítány, vešly tiše do Sbírky zákonů a nařízení stejně j a k o jiné zákony a nařízení, které se týkají věcí méně důležitých. M o h l i byste z nich aspoň něco uveřejnit? 2. Z Charty 77 jste neuveřejnili ani slovo. M o h l b y c h v á m její text poslat k u v e řejnění? 3. K citovanému článku jste nezaujali vlastní stanovisko. C h á p u . Citujete však resoluce různých institucí. V í m , že se o nich hlasovalo, aniž k d o z p ř í t o m n ý c h něco o Chartě věděl, kromě citovaného článku z R u d é h o práva - a to možná také ne. M o h l i byste uveřejnit hlasy jiné? N e m y s l í m resoluce a p o l e m i k y . Jsem ochoten v á m objektivní vysvětlení opatřit. Myslíte, že ten, k d o se odvolává na mezinárodní p a k t y , které vešly do našeho zákonodárství, j e ztroskotancem a samozvancem? Srovnává se se závažným obsahem těchto dokumentů, s novinářskou poctivostí, titulem vašeho listu a - last not least - s křesťanským svědomím hanobit veřejně a bez možnosti obrany lidi, kteří měli odvahu a cítili mravní povinnost žádat plnění těchto závazků a velmi konkrétně i pravdivě upozornit na j e j i c h notorické porušování? M o h l i byste přispět sami k prosazování socialistické zákonnosti v tomto směru?

492

4. V článku se mluví o brutálních, metodách buržoazie, diskriminaci, špehování a persekvování pokrokově smýšlejících lidí. T o se m i j e v í j a k o značné starý, opotřebovaný a nevěrohodný arzenál frází. Nemohli byste získat něco současného? Pro srovnání ... 5. V článku Rudého práva nebyla zmínka o zneužití náboženství. N e b y l o by dobré provést objektivní analýzu, co zneužití j e a není? M á m k disposici podnětnou konferenci Msgr. Benelliho, podsekretáře Státního sekretariátu státu Vatikán, s níníz naše vláda pořádá občasná jednání. Téma zní: Církev a její odpovíď svčtu v problému hladu po svobodě a spravedhiosti. Není tam ovšem nic o diskriminaci věřících, o osudu kněží bez státního souhlasu atd. V e l k ý církevní otec Augustin, jak snad víte, tvrdí, že státy bez spravedlnosti jsou veliká lotrovství. Josef Zví řiti a

REDAKČNÍ RADĚ KATOLICKÝCH

NOVIN

V Praze, 25. ledna 1977.

V PRAZE I , M A L Á STRANA, SNĚMOVNÍ 9 .

Myslím, že j e v rozporu s křesťanskými mravními zásadami a v ý z v a m i pokoncilní církve, jichž se dovoláváte, napadat lidi, kteří se odvážili žádat zachovávání socialistických zákonů této země, které jsou zároveň mezinárodní pakty (srv. zákon Č, 120 1976 sb.). T e n zákon, tak důležitý pro život občanský i náboženský, jste pominuli mlčením. Také z Charty jste nepřinesli ani slovo, ba mám dojem, že jste ji vůbec nečetli. Zato jste ochotné opakovali nadávky, fráze a insinuace státní propagandy, které jistě křesťanské nejsou. M e z i signatáři jsem i j á a rozhodně myslím, že nezavírám » úmyslné oči nad řadou úspěchů dosažených našimi pracujícími«, ale mám otevřené oči pro lidská práva a socialistickou zákonnost, pro svobodu svědomí a náboženství a jiné zásady, na nichž stojí a s nimiž padá lidská důstojnost. »Pomlouvačná akce zkompromitovaných lidí, Šířících pomluvy proti naší socialistické vlasti a jejím spojencům ... hrubým způsobem hanobí se zřízení a výsledky poctivé práce našich pracujících ... « atd. Č í j e to slovník? Č í jsou to myšlenky? Vaše? Charta nic takového neobsahuje. » T í m spíše budeme s ostatními spolupracovati na úseku občanské angažovanosti, hájit sociální vymoženosti... K d y b y to zase nebyly tak příšerné fráze, řekl bych, že právě toto činí Charta 77! » Budeme se přičiňovat o to, aby si naše děti moldy v klidu hrát a spokojně snídat ... «. Snad i aby mohly plné nábožensky žít, 11c? Jenže jistě víte, co j e tam čeká, co se s nimi děje, k d y ž rodiče věří a děti chtějí pokračovat v studiu. N e b o to nechcete vědět? Otiskli jste projev D r . Tomáše Trávníčka z 26. X . 1976 v Olomouci, kde bylo výslovně a jasně řečeno, že strana a vláda budou všemi prostředky, přímo i nepřímo bojovat proti náboženství ... Přikládám (přes všechno risiko) hlasy, které vyjadřují katolická stanoviska k p o d o b n ý m otázkám. Mezitím i Pavel VI. a Msgr. Casaroli se k Chartě 77 postavili kladně. Přeji v á m süu a odvahu mluvit v e jménu skutečných věncích ... Josef Zväfina

493

DOKUMENT

ČESKOBRATRSKÝCH

EVANGELICKÝCH

DUCHOVNÍCH

Praha, dne 7. května 1977 Vážení poslanci, vážené poslankyně, předkládáme V á m v rámci petičního práva rozbor oblasti církevně politických vztahů, který j e zaměřen na postavení církve českobratrské evangelické, j a k se v y v í j í v posledních letech. Někteří z nás jsou duchovními v činné službě, jiní t. č. tnimo službu, další aktivními členy této d r k v e v občanských povoláních. V š e m nám záleží na tom, aby věřící lidé spolu s ostatními občany m o h l i svou víru a své přesvědčení vyznávat veřejně a bez překážek v e všech oblastech společenského života, v souhlase se svou životní orientací vychovávat své děti a mládež a svobodně utvářet svůj církevní a sborový život. Z přiloženého rozboru j e patrno, že tyto zásady, které od něpamětí hájili naši otcové a které odpovídají našim zákonům a oběma mezinárodním paktům, jsou v současnosti u nás narušovány. D o m n í v á m e se, že by ke zlepšení na tomto polí přispělo, k d y b y zákonodární Činitelé stvrdili mravní záruky pro svobodný rozvoj církevního života v rámci stávajícího zákona a přijali zejména v e světle u nás nedávno ratifikovaných paktů o o b čanských a politických právech, resp. sociálních, hospodářských a kulturních právech doporučení úředním místům, o d p o v ě d n ý m za politiku v ů č i c í r k v í m a věřícím občanům, popř, upřesnili výklad určitých zákonných ustanovení (např. č. 23 Ú s t a v y , zák, 218/1949 Sb. apod.) v duchu respektu vůči vyznáním a přesvědčení občanů. Naše podání vyrůstá z občanské iniciativy. Jako členům církve Českobratrské evangelické jsou nám známy pokusy našeho vedení, synodní rady, o zlepšení vztahů mezi církví a státem při m n o h ý c h jednáních. Smyslem našeho podání j e též přispět k takovému stavu, aby věřící a členové církví mohli ze svých předpokladů a tradic přispívat k rozvoji vlastnímu i celé společnosti. S pozdravem podepsaní: Zdeněk Bárta Ing. Petr Krejčí Daniela Bfsková Marie Matzenauerová Aleš Bkzina Miloš Rejchrt Jan Hrabi na Jan Šitiisa Jan Keller Prof. Josef Vydráí

Milan Balabán Jan Kozlík Ing. Tomáš Blsck Ing. Jan Li to misky Daniela Brodská Bohdan Pivoňka Pavel Hlaváč Dorka Syrovátková Svatopluk Karásek Miloslav Vaši na Ing. Alfréd Kccáb

POSTAVENÍ

CÍRKVE A

Dr. Božena Kanárková Edmund Bauer Milena Krejčová Petr Brodský Jaroslav Pfann Dr. Ladislav Hejdánek Vojen Syrovátka Miroslav Jirounek Dr. Ing. Jakub Trojan Marta Kellerová

VĚŘÍCÍCH

Křesťané a církve v naší zemi sdílejí osud ostatních občanu a společenství. i k d y ž sc zaměřujeme na vlastní církev českobratrskou evangelickou" a její v posledních letech, mají naše p o z n á m k y obecnější platnost. Českobratrská církev evangelická j e nejpočetnějsí z evangelických církví chách a na M o r a v ě a druhou největší evangelickou církví v zemi. M á 272

494

A tak situaci v Česborů,

k nimž se hlásí 240.000 členů, z nichž zhruba 5-7 procent jsou aktivními účastníky sborového života. Kolem 3.000 příslušníků tvoří vedení sborů. D o těchto funkcí jsou spolu s faráři, jichž j e na sborech činxio asi 250, v o l e n i na sborových shromážděních. T í m j e dán presbyterm ráz církve, který má výrazně demokratické rysy, k němu přispívá i to, že presbyter i bez vysokoškolského bohosloveckého vzděláni může být pověřen k téže službě, kterou vykonává farář. S principem presbyterním j e spojen princip synodní : celé církvi určuje zásadní směrnice synod, sněm zástupců církve z řad farářů i laiků, kteří byli zvoleni m seniorátních shromážděních. Správním orgánem na úrovni seniorátní j e seniorátní v ý b o r , kde obdobně j a k o na sborové rovině jsou jeho členy laici i duchovní. NcjvySSím správním orgánem na celocírkevní úrovni j e synodní rada, zvolená synodem. I zde j e zachována parita duchovních a laiků. Tato prcsbytcmS-synodní struktura navazuje historicky na českou a světovou reformaci. Postavení církví j e u nás dáno tím, že ústava mluví jen o individuální svobodě vyznání, nikoH o právu věřících sdružovat se v církvi či jiné společnosti (čl. 3 2), takže společenství věřících není výslovně chráněno zákonem a čas od času se objevují hlasy z úředních míst, že církve právně neexistují a proto se na ně nevztahuje správní řád z r. 1967. Zápas o postižení pravého smyslu a poslání církve, zvěstování evangelia a utváření sborového života je silně poznamenané tím, že v naší zemi j c spojovaný ateisnuis s ideologickým monopolem a j e prosazován administrativně, Jeho dnešní nositelé odmítají po r. 1969 dialog se stoupenci jiných životních orientací a užívají k prosazení svých cílů i školské a kulturní politiky, moderních prostředků komunikace, existenční závislosti občanů. Věřící a církve jsou konfrontováni s ateistickým programem, který prosazují nejen společenské organizace, ale k jehož realisaci je programově užíváno i státních institucí a orgánů. Tím nabývá postavení všech církví 11 nás charakteru trpěných pospolitostí s perspektivou postupného omezování a konečné likvidace. Státní ideologický monopol nabývá ve formě militantního atcismu vůči křesťanům a církvím v posledních letech znovu potlačovatelské funkce, podobně jako dogmatický marxismus v ostatních oblastech. Lze to dokumentovat 11a některých úsecích církevního života.

i. Omezování sborové aktivity Zcela zřejmý j e pokus izolovat jednotlivé sbory a seniory. Duchovní pozvaný ke kázání do jiného sboru musí žádat příslušného církevního tajemníka o předchozí souhlas, ačkoliv zákon obdobnou povinnost nezná. Navíc soulúas bývá stále častěji odepírán. Stále řidčeji jsou povolována shromáždění, která by přesahovala úzce sborový rámec. Přednášky, besedy, kulturní podniky, koncerty, větší shromáždění dětí a mládeže jsou předmětem zvláštního schvalovacího řízení, takže na mnoha místech tato činnost ustala vůbec. Publikační činnost sborů se omezuje na dopisy příslušníkům sboru a jejich obsah j e většinou cenzurován. V e sborech se konají pouze nedělní shromáždění, někde ještě biblická hodina během týdne, scházejí se malé kroužky dětí a mládeže. Záměrem j e zřejmě omezit církevní činnost na tzv. » vlastní poslání « (jehož interpretem j e ateistický duchovní orgán), na předem vymezenou kultickou činnost v uzavřeném chrámovém prostoru.

495

z. Omezování

ekumenické činnosti

P o v o l u j e sc j e n činnost nejvysšího e k u m e n i c k é h o grémia - E k u m e n i c k é rady církvi, která j e p o d kontrolou úředníků ministerstva k u l t u r y . Ostatní e k u m e n i c k é snahy na sborové a farní úrovni, j a k o j s o u společná shromáždění s j i n ý m i c í r k v e m i , společné modlitby, praktická spolupráce, j s o u o m e z o v á n y a c í l e v ě d o m ě p o t l a č o v á n y . V ý j i m k u tvoří modlitební t ý d n y j e d n o u za r o k a společná práce na překladu bible. Jak vztah k zahraničním c í r k v í m , tak styk se S v ě t o v o u radou c í r k v í ( S R C ) se dějí j e n o m prostřednictvím oficiálních představitelů na nejvyssí instituční ú r o v n i a v y l u čují účast ř a d o v ý c h členů církve. S t y k j e o m e z o v á n i č l e n ů m bratrských zahraničních církví, k t e r ý m Čs. úřady Často odmítají udělit vstupní víza. N e d á v n o nedostal včas vstupní v í z u m k návštěvě Č S S R ani generální tajemník S R C D r . P h . Potter z e Ž e n e v y . 3, Státní souhlas k výkonu duchovenské Činnosti Státní orgány se pokoušejí zjednodušit si situaci v oblasti církevní politiky tak, aby m o h l y co nejsnáze manipulovat s v e ř e j n ý m míněním prostřednictvím několika jedinců v j e j í správě. Proto neustávají pokusy narušit a b l o k o v a t presbyterní charakter naší církve. T o se projevuje zejména tím, že státní o r g á n y uznávají za j e d i n é představitele církve na všech úrovních resp. seniory a představitele církevní rady. S laiky se jedná j e n v ý j i m e č n ě . Státní správa v í , že faráři j s o u nejsnáze zranitelní tím, že svou činnost smejí v y k o n á v a t v ý l u č n ě j e n se státním souhlasem (laikové zatím takového souhlasu nepotřebují - v i z D o d a t e k , b o d i ) , Neudílení č i o d n í m á n í souhlasu j e v e l m i účinným nástrojem, j a k absolventům fakulty či farářům, kteří chtějí přejít na j i n ý sbor, bránit v e v ý k o n u činnosti, a těm, kteří se v očích státní správy provinili, duchovenskou Činnost zcela znemožnit (viz D o d a t e k , b o d 2). V posledních letech (od r, 1971) byli zbaveni státního souhlasu: Petr B r o d s k ý , Jan D u s , Jaromír Dus, Petr Č a p e k , Pavel Fojtů, V l a d i m í r Kalus, Ing. A l f r é d K o c á b , M i l o š L o j e k , M i l o š R e j c h r t , Miroslav R o d r , Vlastimil Sláma, A . M . Satke, Jan Šimsa, Ing. D r . Jakub Trojan, Jiří Vcbcr, Jan Zlatohlávek. P o přestěhování neobdržel souhlas S v a t o p l u k Karásek, po rezignaci nemohl nabýt n o v é h o souhlasu M i l a n Balabán. Z nich o b drželi z n o v u souhlas: Petr B r o d s k ý , Petr Č a p e k a A . M . Satke (viz D o d a t e k , b o d 3), Z e studentu K o m e n s k é h o evangelické fakulty b y l i pro svoje postoje a názory b u ď vyloučeni nebo dosud po absolutoriu neobdrželi státní souhlas k v ý k o n u d u c h o venské Činnosti: Aleš Březina, Miroslav Č e j k a , Jan Drápal, Jan K o z l í k , Jan Matula, František Matula, V ě r a M a t u l o v á , Jana MikoláŠková, František Šilar, Jan T y d l i t á t , Jana Zlatohlávková, M a r t i n Zlatohlávek, Miloslav Vašina. Z nich se směli na fakultu vrátit nebo obdrželi i státní souhlas: Miroslav Č e j k a , Jan Drápal, V ě r a M a t u l o v á , Jan M a m u l a , Jana MikoláŠková. K a ž d o r o č n ě j e upírána možnost studia na naší f a kultě řadě adeptů bohosloví, v loňském roce např. P . Fojtů, J. H r a b i n o v i , R . L o j k o v é , J. K o z l í k o v i , V . V e n t u r o v i , K . V e n c a r o v i , D . O n d ř í č k o v é (viz D o d a t e k , bod 4). Zvláštní orgán na ministerstvu kultury též r o z h o d u j e o roční k v o t e studentů, kteří smějí být přijati. Z a t í m c o v r. 1969-70 b y l o v e všech c í r k v í c h asi (celkem) 800 studentu bohosloví, klesl nyní tento počet asi na 400, ačkoliv počet z á j e m c ů j e m n o h e m vyŠŠí a též potřeba v e všech církvích j e značná. (Jen v naší c í r k v i j e 30 sborů uprázdněn o a takřka z m i z e l y sbory, které m e l y d v a d u c h o v n í ) . V poslední d o b ě se začíná v y žadovat, a b y zájemci o bohoslovecké studium m ě l i doporučení nejen církví, n ý b r ž i Škol, příp. zaměstnavatele a příslušného církevního tajemníka (tj. zástupce státní

49<5

správy p r o v ě c i církevní politiky v okresech a krajích). Je jasné, ze v situaci, k d y ateismus j e oficiálně podporován a prosazován, j e získání doporučení ke studiu teologie značně ztíženo. O přijetí k teologickému studiu spolurozhodují orgány, jejichž faktickým záměrem j e odstranit perspektivně jakékoliv studium bohosloví. Odebírání ci neudilem souhlasu se děje bez zákonného zdůvodnění. Formálně se státní správa opírá o zákon z r. 1949 (a příslušnou vyhlášku 218-223/49 Sb.), který vsak nezná možnost j e d n o u udělený souhlas odebrat. Výslovně se toto ocitá v rozporu s právním řádem z r. 1967 a též se zákoníkem práce. Odvolaní jsou vyřizována j e n formálně, bez důkladné a věcné právní argumentace. Státní správa prosazuje v rozporu s v ý s l o v n ý m zněním zákona myšlenku, žc farář bez souhlasu přestává b ý t zaměstnancem církve, ev. se nemůže stát farářem na j i n é m místě v témže kraji (Čapek, Karásek, Kocáb, Trojan), nebo dokonce v celé z e m i (Rejchrt, Šimsa). Faráři bez souhlasu jsou postiženi i v tom, že státní správa prosadila zákaz j e j i c h účasti na pastorálních konferencích (pravidelných měsíčních schůzkách farářů v seniorátech), popř. znemožnila jejich účast na práci v různých oborech církve. Postižení faráři nejen že nesmějí kázat, nýbrž ani publikovat články v církevním tisku, nemohou b ý t voleni do vyšších funkcí a z velké části nejsou u ž ani cleny staršovstev. Faráři důchodci musí z n o v u žádat o souhlas k duchovenské činnosti a celá řada j e j neobdržela. N a vedení církve j e neustále v y v í j e n nádak, aby se o d postižených plně distancovalo, popř. j e odsoudilo.

4. Faráři v Čhiué sluzhé Skutečnost» odnímáni souhlasu « působí ovšem nejsilněji na faráře v činné službě, poněvadž stojí p o d neustálou hrozbou. Musí počítat s tím, že jsou sledováni nejen příslušným tajemníkem pro věci církevní, ale i dalšími, zejména bezpečnostními orgány. N e j m é n ě třetina až polovina farářů byla navštívena pracovníkem bezpečnosti n e b o pozvána k podání informací. Faráři jsou nuceni hlásit státním orgánům své styky se zahraničními přáteli. Mají oznamovat též dary, které obdrží. K přijetí některých darů j e potřeba předchozího souhlasu státních orgánů, event, projednání s ministerstvem. Stále častěji docházejí církevní tajemníci na pastorální konference, kde zasahují d o diskusí nebo pro účast na diskusi přímo postihují zúčastněné faráře. Hlavním účelem j e však faráře testovat a vzbuzovat takovou psychózu, v níž se účastník obává postihu za projevené názory, anebo - což j e ještě horší - se přizpůsobuje vnějškově názorům tajemníka- T a k se vnitřně rozvrací společenství farářů a cclé církve. R o z h o v o r mezi faráři nebo církevními delegáty j e podvázán. Většina farářů považuje svou vlastní osobní službu za jádro svého poslání, j e ž j e třeba uskutečňovat » za každou cenu «. Jen v ý j i m e č n ě někdo riskuje d m , že promluví upřímné, kriticky, pravdivě. V této atmosféře dohledu a sledování se stahují faráři do soukromí. K d o se přesto schází s přáteli, kolegy své generace, vystavuje se nebezpečí, že 11a sebe přivolá pozornost bezpečnosti, případné že bude nařčen z tzv. ilegální činnosti, j a k se stalo v önoru 1975 v Libštátě, k d e soukromá přátelská schůzka farářů a bohoslovců mladší generace byla policejně rozpuštěna, přičemž hostitel b y l postižen pokutou 500 K č s a ztratil souhlas k v ý k o n u duchovenské činnosti v tomto sboru (viz Dodatek, bod č. 5). V r. 1974 zrušilo ministerstvo vnitra Č S S R na návrh ministerstva kultury Svaz českobratrského evangelického duchovenstva, který dvakrát do roka pořádal týdenní

497

teologické kursy pro faráře. T y t o kursy byly místem, kde se diskutovala o zásadních í praktických otázkách služby farářů i života církve, zaujímala se stanoviska k veřejn ý m otázkám. Z d e také působil mírový odbor a konala se sociální v ý p o m o c členům, vyplácely se podpory na lázeňskou léčbu a rodinným příslušníkům zemřelých farářů. Nej těžší zásah b y l způsoben vnitřnímu teologickému rozhovoru v církví, který od té doby prakticky ostal. Státní správa účinné omezuje všechny možnosti rozhovoru a styku, omezuje nebo zakazuje seniorátní shromáždění. Po více než 25Íeté tradici zakázala brigády evangelické mládeže (viz Dodatek, bod č, 6). Promyšleně izoluje sbory, faráře i jednotlivé aktivní členy církví z řad mládeže a presbyterů a tím vytváří podmínky pro přímé řešení a manipulování celé církve. Většina těchto omezování se provádí ústními nebo telefonickými příkazy orgánů státní správy. Ponižující směrnice pro případné cesty do zahraničí a styk s hosty a přáteli ze zahraničí (obsahující i povinnost denim co vat obsah soukromých rozhovorů s nimi) byly např. přečteny nejvyšsím představitelům církve na ministerstvu kultury (r. 1973) a pak j i ž po církevní linii přenášeny ústavně do seniorátů. Podobně tak výhrady ke sborovým dopisům, omezování sborové a seniorátní činnosti se prosazuje při osobním jednání se seniorem nebo farářem, aby b y l o co nejméně dokladů o omezování náboženské svobody nebo o přímém porušování zákonů. Faráři mají nejnižŠí platy ze všech skupin zaměstnanců., po celých 28 let nebyly upraveny. Nastupuje-li kazatel na samostatné místo, je j e h o hrubý příjem 896 Kčs (na nesamostatném místě o 200 Kčs méně). Jeho příjem se zvyšuje každý třetí rok o Kčs óo, celkově však jen po deset tzv, » trienálek«. Svaz duchovenstva doplácel rodinám farářů z vlastních příspěvků do existenčního minima (zprvu 300 KČs na člena rodiny měsíčně, později do Kčs 350), nyní vypomáhá církev farářům podle možnosti. Osobní útok na Čest faráře č i j b i á úhona není považována v e smyslu §§ 155 a 156 tr. zák. za útok či. urážku veřejného činitele. N a o p a k činnost faráře stojí p o d hrozbou §§ IOI, 178 tr, zák., j e ž mohou být proti němu uplatněny, j a k vysvítá z komentáře k tr. zák. z r. 1975 (orbis, Praha, str. 420, 421, 630, 631), i tehdy, vykonává-li odpovědně, aktivně a podle svého svědomí v celé šíři své duchovenské poslání. R a d e farářů byl odňat tzv. hodnostní přídavek, vyplácený tehdy, pracuje-li duchovní samostatně (Kčs 200), protože se svými postoji znelíbil příslušnému tajemníkovi (prof. Josef Veselý, Jan Keller, Pavel Hlaváč, Ing. Tomáš Bísek a jiní. U jmenovaných j d e o zvláště bolestný zásah, protože jejich manželky pro větší počet dětí v rodině zůstávají v domácnosti). Srážka přídavku se zdůvodňuje jen obecně, nepostupuje se podle zákoníku práce, který tak v y s o k o u srážku u j i n ý c h zaměstnání nepřipouští. Ostře sledovaná j e též pastorační činnost farářů, návštěvy v rodinách, konání biblických hodin nebo pobožností v rodině. Tato Činnost se konala v našich sborech ještě před tolerančním patentem a j e nezbytností v církvi, která m á většinou rozptýlený (diasporní) charakter, V naší církvi nejsou v ý j i m k o u sbory., které mají na starosti příslušníky v desítkách obcí, vzdálených často 20-50 k m od centra sboru. Státní správa postupně znemožňuje shromažďování -mimo centrum sboru. V y k o n á v á nátlak na ty, kteří se takových shromáždění účastní a hlavně na ty, kteří by ke konání biblické hodiny zapůjčili svůj byt. Farář m ů ž e být snadno nařčen z pro ti socialistického postoje nebo narušování oficiální politické linie, jakmile v y k o n á v á svědomitě své povinnosti nebo se brání porušování ducha a litery zákona, feada jich např. za to dostala důtku s výstrahou

498

od krajského či okresního církevního tajemníka (např. J. K v i z o v á , Edmund Bauer, sen. Z d e n ě k Soušek), Před důležitými shromážděními, j a k ý m i jsou seniorátní zastupitelstva (kazatelé a kurátoři sborů a jeden zástupce za každý sbor), konventy (volení zástupci sborů), synody (volení zástupci seniorátů), přistupuje státní správa k psychickému nátlaku na některé faráře a vyžaduje od nich, aby vystupovali v souladu s momentální politickou linií. V opačném případě musí počítat s důsledky. Státní správa též zasahuje do obsahové části takových shromáždění a prakticky rozhoduje přímo Či nepřímo o tom, k d o z farářů se smí či nesmí podílet na programu, kdo má či nemá být zvoleni do toho či onoho církevního orgánu. Z d e o p í t hraje důležitou roli výsada státní správ y , kterou si reklamuje podle svého v ý k l a d u zákona z r, 1949 (mimochodem nazvaného Z á k o n o hospodářském zabezpečení církví a ve své důvodové zprávě zdůrazňujícího, že svobodnému rozvoji církví a náboženství se nekladou žádné překážky). Důsledkem toho j e , že může b ý t zvolen j e n ten, kdo p ř e d e m obdrží státní souhlas k takové volbě. Jak hluboce j e tím omezena svoboda církve a její samospráva, není třeba zvláště zdůrazňovat. 5, Omezování

a nátlak P oblasti náboženské výchovy

V r. 1969-70 bylo v naší církvi přihlášeno k vyučování náboženství kolem 10.700 dětí. Tento počet klesl během šesti let v r, 1976 na 576 v celé oblasti Č e c h a M o r a v y . V Praze, není přihlášeno z z i sborů ani jedno díte (viz Dodatek, bod č. 7). Také počet; dětí navštěvujících Nedělní Školu prudce poklesl, třebaže ne tak katastrofálně j a k o ve škole. Církevní shromáždění a seniorátní kursy chce státní správa omezit na v ě k oj. 18 let, c o ž podkládá nepřípustně argumentem, že svobodu náboženskou má občan od 18 let. T y t o skutečnosti jsou jistě v y v o l á n y i slabostí církve. Kdo však nezná metody nátlaku na rodiče, nemůže se p o výše necky pohoršovat nad tím, že rodiče si pod hrozbou, že jejích dítě nebude přijato na střední Či v y s o k o u školu, netroufnou děti ve sboru a často ani doma nábožensky vychovávat. Tato praxe vede k pokrytectví, k mravnímu zlhostejnění, nejen u dětí a rodičů, ale i ředitelů Škol, kteří znemožňují náboženskou v ý c h o v u v rozporu se svým svědomím a ze strachu. ó. Postih v zaměstnání U v ě d o m ě l ý křesťan musí počítat s tím, že mu bude j e n zřídka svěřena v ý z n a m nější funkce v hospodářství, veřejných službách, nebo ve státní správě (viz Dodatek, b o d 8). Určitá povolání j s o u aktivním příslušníkům církve v některých oborech uzavřena. Učitelé musí složit slib, že budou vychovávat v duchu vědeckého m a r x leninského učení. T o bývá pro křesťany překážkou z důvodu svědomí. Něco podobného se zavádí i pro lékaře. V uměleckých svazech, ve stanovách R O H i jinde j e zakotvena zásada, že se jejich členové řídí marxismem-leninisnem. K d o se názorově odlišuje (což platí nejen pro křesťany, n ý b r ž i pro nekonformní ateisty, marxisty, komunisty a socialisty) nemůže se uplatnit ve vyšších funkcích a v některých p o v o láních nesmí setrvat. T o j e ovsem výslovně v rozporu s ČL 2.0 ústavy, kde se říká, že » společnost pracujících zaručuje rovnoprávnost občanů vytvářením stejných .pří-

499

ležitostí ve všech oborech života Diskriminující tendence pronikají např. i do inzertní Částí tisku, kde se pro důležitější pracovní místa vyžadují v ž d y tzv. » kádrové předpoklady«, tj. angažovanost v e smyslu stranických závěrů a ochota aktivně je splnit. T í m jsou automaticky vyřazováni ze soutěže lidé s odchylným názorem a apriorně znevýhodnění ti občané, kteří chtějí uplatnit své přesvědčení a víru v e veřejném životě. 7. Přístup ke vzdělání V naší zemi existuje rada mladých lidí, kteří pro svůj křesťanský postoj nebo podobný postoj svých rodičů jsou zbaveni možností středoškolského nebo v y s o k o školského studia (viz Dodatek, Č. 9). Deje se tak pod záminkou, že neobstáli při tzv. komplexním hodnocení, čemuž je třeba rozumět tak, že nejsou členy S S M nebo se neangažovali pro stranickou linii (viz Dodatek, bod č. 10). Nestačí talent, nestačí sebelepší dosavadní studijní výsledky. Rozhodování o přijetí se děje v přítmí, bez občanské a rodičovské kontroly zdola. Svévole postihuje nejen mladé lidi, ale i pedagogy. Konečné rozhodnutí j e totiž jak mimo splněné podmínky pro studium, tak i mimo kompetence pedagogů. Přináší to kulturní a hospodářské ztráty. Poškození jsou však i ti ze slabších, kteří se na školu dostanou, ale později neuspějí, nejsou spokojeni ve svém povolám, kam se dostali z protekce nebo pro svůj původ z funkcionářské rodiny. Počet středoškoláků i vysokoškoláků potom stagnuje nebo klesá, takže se dostáváme do nepříznivé situace v e srovnám např. s Polskem, Bulharskem a ovšem i s dalšími vyspělými zeměmi.

8.

NOVÁ

orientace

Specifikum naší církve j e tzv. » nová orientace N a vztahu k ní testují někteří církevní tajemníci písemně nebo v osobních rozhovorech absolventy fakulty nebo i adepty studia. V některých oblastech j e uchazečům o duchovenskou službu předkládáno distancování sc od nové orientace jako podmínka udělení státního souhlasu. Existence nové orientace slouží státním orgánům často j a k o záminka k vyvíjení nátlaku na představitele církve. N o v á orientace j e volné, otevřené společenství přátel. N i k d y neaspirovala na instituční zajištění. Nestala se organizací ani řádem. Vznikla kolem padesátých let z nutnosti vyrovnávat se s moderní společností a situací církve a podobně, j a k o o to usiloval ve dvacátých letech Barth a u nás J. L. I-lromádka, jak o to zápasili i Brunner, Bultmann, Boiihocfer, Tillich a Nicbuhr. N o v á orientace j e otevřená na všechny strany a stojí o dialog s jinými proudy v církvi i mimo ni. Po řadu let vyrovnává se s marxismem, s nímž vstoupila v šedesátých letech do vzájemně obohacujícího dialogu. Někteří z přátel, povazovaných za stoupence nové orientace, se pokusili v prosinci 1973 vyjádřit svá stanoviska v těchto otázkách: Milost a skutky, kříž a vzkříšení, kritika církve a společnosti, eschatologická naděje a inkarnacní solidarita, víra a veřejný život, lidová a vyznavačská církev, instituce a charismatické skupiny, civilní interpretace. V situaci, k d y j e hlubší rozhovor v církvi znemožněn, k d y existují j e n nepatrné a pro přátele nové orientace žádné publikační možnosti, roste zákonitě nedůvěra i v církvi. Tvrdí se, žc stoupencům nové orientace šlo o politické cíle, o spolupráci s komunisty nebo naopak, ze j e příliš poplatná lidové církvi či příliš elitářská, má

500

blízko ke katolictví či protestantskému radikalismu, nebo dokonce že jde o sektu, uzavřené společenství podobající se řeholi či světsky zaměřené hnutí. Přes tvrdý postih ze strany státních orgánů se vsak objevují v mladší generaci,, mezi faráři i presbytery křesťané, kteří vedou obdobný zápas i za cenu rizika, p o čátečního nedorozumění a nedůvěry i ze strany konzervativních Členů církve, p o případě nepřátelství státničil úředníků. 9. Publikační Činnost církve Církev vydává vlastní měsíčník Český bratr, má vyhrazený prostor v evangelickém týdeníku Kostnické jiskry, bohoslovecké a intelektuální veřejnosti má sloužit Křesťanská revue. Všechny Časopisy vycházejí v malých nákladech, Český bratr i Kosh íiické jiskry byly postiženy v posledních letech tvrdými finančními sankcemi pro zveřejnění příspěvků, v nichž byly shledány útoky proti státnímu zřízení. Došlo k vynuceným změnám v redakcích. Časopis pro mládež Bratrstvo vycházel v letech 1969-72 a byl z rozhodnutí ministerstva kultury zastaven (viz Dodatek, bod 11). Publikovat mnoho autorů vůbec nesmí, také tematika j e redukována na nábožensko-historickou, úzce pojatou, bez vztahu k současnému dění. Výjimku mohou tvořit jen loyální hlasy k jednotlivým výročím nebo veřejným událostem. Po léta smí církev vydávat jen Čtyři malé publikace ročně. Mezi ně patří každoroční příručka biblických výkladů a kalendář. Záminkou j e nedostatek papíru, nebo zásada tzv. rovnoprávnosti církví, která se hojně užívá i při jiných příležitostech. Sem zařazujeme diskriminaci věřících v jednání s pracovníky tiskáren a krematorií při církevních pohřbech (viz Dodatek, bod 12), 10. Konventy a synody I když těžiště církevní práce leží ve sborech, jsou ob5 grémia významným místem. N a nich se jednak bilancuje práce v církvi, jednak se v rozhovorech a usneseních formulují směrnice a hlediska pro další orientaci církve. V posledních letech jsou tato shromáždění stále více středem zájmu státní správy, zejména příslušných okresních a krajských církevních tajemníků a úředníků církevního sekretariátu při ministerstvu kultury. Všechny čtyři poslední synody církve - 1969, 1971, 1973, 1975 - byly sledovány a poslední dva j i ž dokonce v c stadiu příprav několik měsíců předem. Úřední místa, j i m ž j e svěřena církevní politika, jsou dokonce v nejužším styku se synodní radou, dávají se nejen informovat o stavu přípravy, nýbrž vyžadují i prosazování určitých hledisek. Tlak se soustřeďuje zejména na závěrečná usnesení synodu. Je vážn ý m porušením svébytnosti církve, když text závěrečných prohlášení zná státní správa dříve než delegáti. Současně j e povzbuzující, že až dosud zazněly na synodech složených ze svobodně zvolených zástupců ncpoplatné Masy, předkládající aktuální bolestné problémy, že se nepodařilo zmanipulovat synodály do úděsného obrazu strachu a konformity. Obviňování, že nová orientace manipuluje církevní veřejné mínění obecně a synodně zvláště, patří k obvyklým výpadům na adresu církevního vedení se záměrem, aby této činnosti učinila přítrž. Příslušníci nové orientace zůstávají samozřejmě v kontaktu s církví a jejími problémy. Svědčí však o základním nedorozumění, když si úřední Činitelé myslí, že je možno zinscenovat průběhy konventů a synodů,, na nichž se rozhodují svobodní lidé. Jun přece nemůže nová orientace nic nabídnout, ani nemá možnost j e jakýmkoliv způsobem přinutit, aby jednali tak,

SOI

jak jednají, K pohodlné, nerizikové konformitě je chtějí sliby i hrozbami odvést j e n úřední místa. Je jasné, že poukaz na činnost nové orientace j e j e n záminkou pro další postih celé církve. * *

*

Zmínili jsme řadu oblastí, v nichž naše církev j e vystavena tlaku ze strany příslušných státních orgánů. Pokud jsme informováni, na všechny zmíněné pokusy státní správy, které směřují k omezování a potlačování náboženství a církevního života, poukazovala synodní rada v posledních letech při nesčetných jednáních na nejvyšší úrovni. Tato jednání jsou nesnadná. Vyžadují od vedení církve j a m o u b o h o sloveckou linii, dějinnou perspektivu, osobní statečnost a sílu víry. Před časem,, kdy sc V našem tisku i v prohlášení Generální prokuratury poukazovalo na to, že se u nás přísně dodržuje socialistická zákonnost, podala synodní rada generálnímu prokurátorovi seznam závažných připomínek k situaci církve a označila j i za znepokojující v důsledku diskriminujících opatření ze strany státních orgánů. Očekávalo se od této instituce vccné posouzení a náprava v případech, kdy došlo ze strany státních orgánů k zjevnému pochybení. Na místo toho Generální prokuratura v e své odpovědi sdělila, že nejde o diskriminací, nýbrž o běžné záležitosti církevní politiky, kterou j m é nem státu vykonává příslušné oddělení ministerstva kultury. Tím. bylo vedení církve odkázáno na jednání s institucí, s níž o těchto problémech jedná bezvýsledně řadu let. Rozhodnutí Generální prokuratury j e typické pro celkovou situaci v naší zemi: problémy se bagatelizují a neřeší. Ale problémy nelze sklidit se stolu zamlčováním nebo popíráním. Jsou tu a j e třeba je řešit, A dříve či později se tak stane.

DODATEK

1) V poslední době zasahuje státní správa i do laické činnosti. Např. v L čtvrtletí 1977 vyžadují církevní tajemníci jmenné seznamy tzv. předčitatelů kázání (která vycházejí tiskem jako příloha měsíčníku Český bratr a tedy se souhlasem státních orgánů). Bez zákonného podepření vybírají církevní tajemníci v příslušném sboru pouze jedinou osobu, které tuto činnost povolují (v některých případech nepovolí nikoho), ostatní se na předčítání nesmějí podílet. 2) Duchoviu zbavený státního souhlasu j e vystaven zvýšenému nebezpečí, že za účast na životě církve bude trestně stíhán. 25. X . 1974 se staršovstvo sboru v České Lípě obrátilo 11a Krajskou prokuraturu v Ústí nad Labem s dotazem, zda by bylo trestné, k d y b y duchovní sboru tč. bez státního souhlasu, vykonal určité náboženské -úkony, 11a které podle ústavy (cl. 32) má právo každý a které podle platného církevního zřízení smí vykonávat i laik. Po urgenci prokuratura nejprve sdělila, že se věcí zabývá a dotaz zodpoví. O týden později však sdělila, že kompetentním k zodpovězení tohoto dotazu je jedině církevní sekretariát při ministerstvu kultury, který určuje rozsah duchovenské činnosti. Prokuratura se tedy zřekla pravomoci posuzovat zákonnost ci trestnost a přesunula ji na administrativní orgán. 3) Pracovně právní postavení duchovních se ukázalo při postihu církví jako právnicky klíčové. Nejde totiž jenom o práva a povinnosti farářů, ale také o právní postavení členů sborů, v nichž farář nesmí po zásahu vykonávat funkci, k níž h o členové sboru pověřili, n e b o j e při v ý k o n u funkce omezován. Nejde jen o »lidská práva «

j 02

věřících občanů a zvolených duchovních, ale o svobodné kázání Božího slova, o němž věříme, že má v e společnosti své místo. Právně viděno, j e první článek husitského programu hlubokým základem novodobého pojetí svobody projevu a přesvědčení i svobody v ý m ě n y informací. Zasazujeme-li se o právní postavení farářů j a k o zaměstnanců církve, nejde nám j e n o spravedlnost pro duchovní, ale i o svobodu a spravedlnost pro členy církví a nepřímo pro celou společnost. Postavení církví - v moderní době menšinových a v e většině zemí zbavených přímého politického vlivu - se stává barometrem úrovně občanských svobod v určité společnosti. Rozšiřováním prostoru pro existenci svobody vyznání a rozvoje církví se rozšiřuje prostor občanských svobod pro v š e d m y — v neposlední řadě pro uvědomělé ateisty a marxisty. Pracovně právní postavem farářů j e založeno na pracovním poměru k církvi, resp. k farnímu sboru. Tuto skutečnost zákony z r. 194S respektují* v ý s l o v n í ji p o tvrzuje vládní nařízení č. 221/49 Sb. § 1, 1, O d r, 1971 to však nerespektuje státní správa, která Často prosazuje okamžité zrušení pracovního poměru, obvykle bez j a k é hokoliv odůvodnění. T í m j e porušen nejen zákoník práce, který předpokládá řádné zdůvodnění rozvázání pracovního poměru podle určitých pravidel a hlavně z doloženého důvodu, a l e j e vc vztahu k církvi porušen i správní řád (zákon 7T/19Ö7 Sb.), j a k o by církve b y l y organizace zřízené a přímo řízené státem. T o t o stanovisko zastává Sekretariát pro věci církevní při ministerstvu kultury. Zákony z r. 1949 předpokládaly, že pracovně právní postavení duchovních, pokud není výslovně upraveno těmito zákony a příslušným vládním nařízením, j e upraveno obdobně jako 11 státních zaměstnanců. Pracovní poměry státních zaměstnanců jsoü nyní určeny zákoníkem práce. Sekretariát pro věci církevní při ministerstvu kultury však popírá» že by se pracovně právní vztahy farářů normovaly příslušnými partiemi zákoníku práce, a státní úřady postupují v těchto záležitostech podle svých hledisek. T í m jsou duchovní zbaveni práv, která mají ostatní pracující, ač § 208 zák. práce výslovně prohlašuje, Že se vztahuje i na nesocialistickc organizace, a tedy i na církve. Pokud j d e o českobratrskou církev evangelickou, patří zrušení Svazu českobr. evang. duchovenstva, který věnoval značnou pozornost právě téŽ pracovně právním poměrům kazatelů církve, k nejzávažnějŠím zásahům státní správy. Zrušení této organizace bylo zdůvodněno tím, že Svaz nevyloučil ze svého středu vlastního předsedu a další členy, kteří byli zbaveni státního souhlasu. Ukončením existence Svazu duchovenstva ustala i možnost obrany práv a zákonem chráněných zájmů fhrářň. 4) O studium 11a Komenského evangelické bohoslovecké fakultě se ucházelo a z politických důvodů nebylo připuštěno k přijímacím pohovorům v r. 1970 2 uchazeči, 1971 4 uchazeči, 1972 4 uchazeči, 1973 6 uchazeču, 1974 2 uchazeči, 1975 5 uchazečů. V r. 197Ö p o úspěšném složení přijímacích zkoušek nebylo z politických důvodů přijato 5 uchazečů. Někteří z meh se pokoušeli o přijetí již opakovaně. V r. 1972 byli vyloučení z fakulty z politických důvodů 2 studenti (Březina, Kozlík). Z těchže důvodů bylo v r. 1974 přerušeno studium 5 studentům (Matula, Zlatohlávek, Matulová, Šilar, Mamula), v r. 1976 jednomu (Tydlitát). Státního souhlasu j e potřeba i k řízení o udělení doktorátu na Komenského fakultě. V řadě případů b y l odepřen, nebo zatím nedošlo ke konečnému rozhodnutí {M. Balabán, J. Doležal, C . Horák). Státní souhlas se vyžaduje k přijetí učitelské síly na KEBF, i pro pracovníky synodní rady. V posledních letech dochází k zásahům do studentské samosprávy Husova

SOS

bohosloveckého semináře ze strany Sekretariátu pro v é c i církevní při ministerstvu kultury. N o v ý m opatřením j e komplexní hodnocení všech studentů druhého a čtvrtého ročníku. V kádrovací komisi budou k r o m ě členů profesorského sboru a synodní rady i zástupci Sekretariátu pro v ě c i církevní. 5) D n e 3. II. 1975 se sjelo 12 mladých lidí na návštěvu manželů B r o d s k ý c h v LIBštátě, okres Semily. Všichni se důvěrně znalí, většinou j i ž více než 10 let a pojilo j e i to, že spolu před lety studovali na Komenského evang. bohoslovecké fakultě. V o d p o ledních hodinách vnikly do bytu Brodských dva pánové. Odstrčili Danielu Brodskou od dveří a vešli proti j e j í v ů l í do pokoje a kuchyně. Představili se j a k o krajský církevní tajemník Jonáš a okresní církevní tajemník Vrána. Pan krajský tajemník v y z v a l přítomné, aby přešli do farní kanceláře. Z d e požádal p. Brodského, aby rozpustil shromáždění na základě ústně tlumočeného v ý n o s u O N V Semily, k t e r ý m se shromáždění j a k o ž t o protistátní nepovoluje. Pan krajský církevní tajemník Jonáš oznámil, že do deseti minut mají přítomní opustit budovu. K d y ž to přítomní odmítli, spojil se v jejích přítomnosti s náčelníkem StB v Semil ech a oznámil mu,, že na faře v L i b štátě se koná nepovolené shromáždění, j e h o ž se účastní osoby s nepřátelským vztahem k socialistickému zřízení. Požádal náčelníka, aby učinil nezbytná opatření. P o 20 minutách vstoupili do b u d o v y dva uniformovaní příslušníci S N B a ověřili si totožnost přítomných. Prohlásili s odvoláním na pana krajského církevního tajemníka, že do 15 minut musí všichni opustit budovu i obec, jinak se S N B postará o rozpuštění vlastními prostředky. P o tomto příkazu opustili hosté b u d o v u a rozjeli se domů, V příštích dnech podali účastníci každý sám za sebe k různým institucím stížnost na postup církevních tajemníků a S N B . V š e m přišla negativní odpovědi. Jako příklad uvádíme v ý ň a t k y z odpovědi K N V v Hradci Králové, Č.j. 78/75 z 16. I V . 1975: »Pří svém rozhodování postupoval odvolací orgán především z hlediska hodnocení politické kvality celého případu a j e h o důsledků.« »,..ještě v době odvolacího řízení m o h l příslušný orgán zjistit existenci negativního veřejného mínění a odsouzení praktik j m e n o v a n ý c h duchovních a dalších občanů, jejichž činnost a cíle nejsou v souladu s budovatelským úsilím pracujícího lidu, který právě v tomto roce mobilizuje všechny síly k důstojným oslavám jubilea 30. v ý r o č í osvobození od fašismu. I tato skutečnost v souvislosti s otevřeně nebo skrytě projevovanými stanovisky některých přítomných - zejména b ý v a l ý c h duchovních - není pro komplexní posouzení celého případu a jeho důsledků zanedbatelná. « Podstatnou část odpovědi K N V v Hradci K r á l o v é tvoří svědecké v ý p o v ě d i , z nichž jednu citujeme v plném znění: »Jak většina m ý c h spoluobčanů odsuzuji ilegální schůzku krajních extremistů evangelické církve v čele s P. B r o d s k ý m , farářem z Libštátu, který se stal organizátorem a hostitelem duchovních, kteří ztratili důvěru poctivých lidí a našeho socialistického zřízení. A za svoje reakční postoje byli právem zbaveni státního souhlasu. N e m o h u souhlasit s tím, aby P . B r o d s k ý a j e h o žena beztrestně zatahovali do reakční činnosti v naší obci poctivé lidi, kteří se dají slepě unášet oddaností k církvi, jejíž představitelé slouží nepřátelským cílům západních vlivů. U nás chceme mít: klid a práci pro blaho všech p o c t i v ý c h pracujících. C h c e m e

504

mír pro všechny lidi na světe. Nechceme, aby v naší socialistické vlasti zavládl chaos v y v o l a n ý evangelíky v Irska a nechceme Belfast.« 6) O d poválečných let až do r. 1958 pořádala Komenského evang. bohoslovecká fakulta pracovní prázdninové brigády, kterých se zúčastňovali nejen bo ho slovci. I po r. 1968 se konaly brigády dále bez oficiálního patronátu fakulty. V letních m ě sících se každoročně v y s třídalo při práci v lese, převážně v oblasti Jeseníků a Západních Č e c h 140 až 200 mladých Bdí, hlavně studentů. Zaměstnavatelem brigádníku b y l y příslušné lesní závody, vnitřní organizaci na sebe obvykle brali studenti K E B F . O spokojenosti zaměstnavatelů s prací i mimopracovní kázní svědčí to, že na některá polesá (Františkov, Ostražná) jezdila mládež pravidelně po více než 20 let. V r. 1969 se vnitřní organizace brigád ujala synodní rada Českobratrské církve evangelické, v r. 1973 se své patronace na nátlak Sekretariátu pro věci církevní zřekla. T o h o t o roku se brigád opět ujali mladí dobrovolníci, mezi nimi studenti bohosloví. V posledním červnovém týdnu r. 1975, několik dní před zamýšleným počátkem prvního běhu, b y l jeden z vedoucích, student K E B F předveden v Praze k výslechu na StB. B y l v y z v á n , aby se zřekl organizování brigády a dal vědět účastníkům, že se nebude konat. Neuposlechne-li, bude ohroženo jeho studium. Současně jiný student K E B F dojednával j i ž se zaměstnavatelem jednotlivosti 11a místě brigády. Při jednání s polesným přišla telefonická zpráva z lesního závodu v Hanušovicích, Že se brigády evangelické mládeže na všech pracovištích ruší. Na lesním závodě vedoucímu brigády p o t o m potvrdili, že se brigády evangelické mládeže j i ž konat nebudou. Lesní závod lituje, že nemůže brigádníky zaměstnat, ač naléhavě potřebuje pracovníky na sezónní práce. Překážkou j e , že nejsou organizováni žádnou oficiální institucí. Jiný důvod ředitel neuvedl. Jeho náhlé rozhodnutí však bylo zřejmě v souvislosti s návštěvou, kterou v y k o n a l i téhož dne příslušníci StB z Ostravy na lesním závodě. O d r. 1975 se brigády přestaly konat. V souvislosti s nimi bylo sděleno synodní radě při jednání s p. Hájkem a Jelínkem ze Sekretariátu pro věci církevní, že mladí křesťané mohou brigád ně pracovat jednotlivě na svých pracovištích v místě svého bydliště. V e věci brigádníků bylo vyslechnuto orgány StB ještě několik mladých evangelíků v Pardubicích, Praze a v Brně. 7) Okolnosti v y u č o v á n í náboženství 11a Školách jsou od r. 1970 stále složitější a směřují zřetelně k praktická likvidaci v y u č o v á n í náboženství vůbec. Užívané metody překračují praxi let padesátých i šedesátých. V rodičích j e všemožně vyvoláván pocit nejistoty a obav. Účast na náboženství j e zahrnuta v osobním listí každého žáka, který ho trvale provází o d vstupu na školu a j e podkladem komplexního hodnocení pří ukončení povinné Školní docházky. Přitom j e prosazována zásada, že děti označené za religiózní nesmějí být přijímány na pedagogické Školy a v poslední době 11a všechny humanitní o b o r y a zdravotnické školy. Učitelé podle ústních pokynů ze strachu, a b y nebyli postihováni pro vysoké procento přihlášených a ze » zájmu o budoucnost dětí« varují rodiče před přihlašováním. V e Štětí, okres Litoměřice, se v r. 1971 přihlásilo na místní Z D Š v řádném termínu k v y u č o v á n í náboženství 9 dětí. K o n c e m září však sdělil ředitel duchovnímu, že všichni rodiče b y l i navštíveni třídními učitelkami dětí v doprovodu místořcditelky a přemlouváni, aby netrvali na náboženské výuce, neboť návštěva náboženství by mohla nepříznivě ovlivnit přijetí dětí na střední školu.

505

Poté co duchovní informoval o tomto případu okresního církevního tajemníka, obešli učitelé rodiče znovu a vymáhali od nich podpis p o d prohlášení, že přihlášku na náboženství stáhli z vlastního uvážení a bez nátlaku. V některých případech se j i ž při zápisu dětí ke školní docházce zjišťuje, zda dítě bylo pokřtěno (Proseč). Přihlašování se děje v posledních letech v desetidenním termínu na konci školního roku, k d y pozornost žáku i rodičů j e soustředěna j i n ý m směrem. Přihláška p o daná dříve čí později j e neplatná. D o b a začátku školního r o k u j e využívána k nátlaku a zas trasování rodičů, aby podané přihlášky zrušili. Strach vyvolávají i další skutečnosti: přihlášku musí podepsat oba rodiče, musí být odevzdána výhradně řediteli nebo jeho zástupci (z toho setkání mají rodiče obavy), seznamy přihlášených odevzdávají ředitelé na O N V . Vlastní vyučování se podle směrnic smí konat j e n ve Škole, tedy v prostředí, kde vládnoucí ideologie systematicky náboženství diskredituje. Přihlášené děti bývají někdy předmětem posměchu spolužáků i učitelů, kteří j i m kladou před třídou v nerovném rozhovoru otázky nepřiměřené jejich věku. K r o m ě toho jsou časté i písemné dotazníky znásilňující jejich svědomí a víru. Při různých akcích, (oslavy, brigády, kino) není brán zřetel na dobu vyhrazenou vyučování náboženství. Pocct v y u č o v a cích hodin j e omezen podle počtu žáků, nesmí se v y u č o v a t v září, v ý u k a j e povolena pouze v druhé až sedmé třídě Z D Š . Hodiny náboženství bývají zařazovány p o v y u č o vání - přespolní děti nemají často d o m ů žádné spojení. V y u č o v á n í j e v některých okresech rušeno dozorem ředitelů, kteří m i m o jiné zjišťují, zda náboženství "nenavštěvují nepřihlášené děti. A to za situace, k d y j e u nás o d padesátých let náboženství prohlašováno za soukromou věc každého občana. Příklady postupu státních orgánů v otázce v y u č o v á n í : v e dnech 22. 7. - 27. 7. 1973 byli rodiče evangelických dětí v Telecím, okres Svitavy, jednotlivě pozváni dopisy tohoto znění: »Dostavte se.., do kanceláře M N V k důležitému j e d n á n í . . . Podepsáni: Předseda M N V , tajemník M N V , razítko M N V . V kanceláři byli předvolaní za přítomnosti předsedy M N V , tajemníka M N V (který j c ředitelem školy) dotazováni, zda a proč chtějí přihlásit své děti v e Školním roce 1973-74 im náboženství. B y l i přesvědčováni, aby tak nečinili. R o z h o v o r trval asi půl hodiny s každým předvolaným. Neústupní byli vyzvání, aby doma vše rozvážili a přišli znovu v určený den. Na Chrudimsku vyplňovali žáci osmé třídy Z D Š dotazník s těmito otázkami: VěříŠ v B o h a ? Proč věříš? Chodíš do kostela? R o z h o d l ses pro to sám, nutí te rodiče? Nutí tě babička - dědeček? C o řikአtomu, že papež žehnal Hitlerovi a jeho zbraním? 8) V rozporu s tvrzením představitelů státní správy, že státní orgány nezkoumají církevní příslušnost občanů, j e skutečnost, žc církevní tajemníci v e všech oblastech vyžadují na duchovních jmenné seznamy členů staršovstev s udáním bydliště a f u n k č ního zařazení v zaměstnaní. Tato striktně vyžadovaná povinnost není opřena o žádné zákonné ustanovení. 9) Příklad hodnocení uchazeče o studium na vysoké škole: » Občanka raz. ... j c vdaná, matkou jednoho děcka. Veřejného života se po provdání nezúčastňuje a nesplnila v r. 1976 ani svou občanskou povinnost při volbách do zastupitelských sborů a k v o l b á m se ani ona ani její manžel nedostavili. M a n ž e l výše jmenované j e silně nábožensky založen a jeho vlivu podléhá i manželka. Z výše uvedených důvodů

506

nedoporučuje M N V v Oseku studium na vysoké Škole. V Oseku dne 3. II. 1977, za M N V v Oseku Jan Si vak, tajemník. 10) Podle metodického pokynu Č.j. 9 Ó4S/71-213 ze dne 17. III, 1971 (podepsán náměstek ministra školství, dr. K. Angelis) má se u uchazeču na pedagogické Školy zkoumat názorová vyhraněnost, vztah k socialistickým zemím. U rodičů míra jej i cli společenské aktivity, členství v politických stranách a organizacích, jejich politické postoje. Informace o vyloučených komunistech si získá ředitel na O V K S Č . Informace o náboženské a církevní příslušnosti rodičů je třeba získávat nepřímo. 11) K situaci v práci mezi mládeží ještě tyto poznámky : PéČi o křesťanské vzdělání a v ý c h o v u své mládeže zajišťovala naše církev mimo jiné formou biblických kursů, které se v letních a v zimních prázdninách pravidelně konaly v Praze a v rekreačních církevních střediscích v Krkonoších a v Jeseníkách. Pro mládež předkonfirmačního věku (děti asi do 14 let) vybudovala církev v r. 1969-70 moderní středisko u Chotěboře. V r. 1973 však pracovníci Sekretariátu pro věci církevní při ministerstvu kultury, pánové Hájek a Jelínek synodní radě sdělili, že se kursů bude smět účastnit pouze mládež od 18 let. Prý by se účastí mladších frekventantů narušoval proces jednotné výchovy, který je v naší společnosti veden výlučně v duchu světového názoru marx-leninismu. Toto omezení vzala synodní rada na vědomí a informovala o něm sbory dne 27. VI. 1973. (Při různých příležitostech však upozorňuje státní orgány na nesprávnost postupu státničil orgánů v této věci). Současně byly zakázány rekreačně výchovné prázdninové pobyty dětí v ChotČboři, kde až dodnes jsou povolovány pouze rodinné rekreace a mírové semináře. Krajský církevní tajemník v místě konání povolených kursů mládeže nad 18 let kontroluje podle policejních přihlášek v domovní knize jména a adresy účastníků a předává tyto adresy příslušným okresním tajemníkům. Tak se sugeruje dojem, že účast na kursu může mladým lidem škodit vc škole či v zaměstnání. Poslední sjezd mládeže celocírkcvního charakteru byl povolen v r. 1971. Od r. 1974 nebyl povolen ani jeden seniorátní sraz mládeže do 18 let. Příklad zamítnutí žádosti o povolení seniorátního dne konfirmovaných: » K Vaší žádosti ze dne 11. II. 1975 o souhlas ke konání seniorátního dne konfirmovaných, který se má konat ve dnech 21. II. - 22. II. t.r. v Mostě, sdělujeme, že Severočeský krajský národní výbor v Ústí nad Labem souhlas- ke konání ncuclěluje. Současně Vám sdělujeme, že ani napříště nebude souhlas ke konání seniorátního dne konfirmovaných udělován a že předkonfirmační příprava a péče o konfirmované jc nadále záležitostí pouze jednotlivých sborů českobratrské církve evangelické ve smyslu § 16, odst. 3 , litery C . - Místopředsedkyně K N V Libuše Hanušová - z pověření K. Dlabal. V r. 1975 bylo zastaveno vydávání evangelického měsíčníku Bratrstvo, jediného časopisu křesťanské mládeže v Č S S R . Jako zdůvodnění bylo uvedeno, že žádná církev nevydává časopis pro mládež. Přibližně od r. 1973 riskují duchovní, v jejichž sborech se sejde větší počet mladých lidí při bohoslužbách a pri jiných příležitostech, ze strany církevních tajemníků důtky za organizování předem nehlášených srazů mládeže, v některých případech jsou vyslýcháni orgány StB a varováni před podobnou činností. 12) N a okrese Třebíč mají zaměstnanci pohřebního ústavu nařízeno vymlouvat pozůstalým konání církevních pohřbů. Je jim vytýkáno, že církevních pohřbů neubývá. Tiskárna má zakázáno tisknout, na pohřební oznámení biblické verše. Pozůstalí

507

si m o h o u v y b r a t j a k o m o t t o některý z několika desítek p o v o l e n ý c h veršíků a frází. K d o chce něco jiného, musí podat k o l k o v a n o u žádost n a církevní oddělení kulturního o d b o r u O N V . V y ř í z e n í žádostí j e tak zdlouhavé, že není dosud z n á m případ, že b y povolení přišlo včas, aby parte m o h l o b ý t v y t i š t ě n o p o d l e přání pozůstalých. O b dobně j e t o m u í j i n d e {okres N á c h o d ) . *

PRACOVNÍ

OBTÍŽE

FEDERÁLNÍMU SHROMÁŽDĚNÍ

*

•

SIGNATÁŘŮ

CHARTY

77

ČSSR

PRAHA

Právo na práci j c skutečně j e d n í m z nej důležitější cli práv č l o v ě k a a občana. Práv e m na práci se rozumí, že č l o v ě k m á možnost v y k o n á v a t t a k o v o u práci, která o d povídá j e h o schopnostem, kvalifikaci, a z á j m ů m . Československá ústava zaručuje toto právo všem občanům a nespojuje j e se ž á d n ý m i dalšími p o l i t i c k ý m i či sociálními požadavky. AvŠak pracovní a sociální diskriminace statisíců Československých občanů v minulosti a v současnosti prokazuje, že v Československu j e t o t o p r á v o uplatňováno podmíněně, že neplatí pro všechny, a že kritéria, podle k t e r ý c h platí toto p r á v o pro někoho více a pro n ě k o h o méně, a pro j i n é v ů b e c ne, nejsou dána právní n o r m o u , ale jsou svévolná, tj, mění sc podle o k a m ž i t ý c h potřeb politické m o c i . Z b a v e n í práva na práci j a k o forma » politického trestu « není v Československu ničím n o v ý m . V živé paměti společnosti j s o u v l n y t a k o v ý c h represí p o roce 1948» v padesátých letech, p o » maďarských událostech « a p o roce 1969. Je nesporné, že touto pracovní diskriminaci nebyli postiženi j e n o m j e d n o t l i v í občané, ale že j í byla značně ochuzena cclá naše společnost. Případy pracovních postihu, zejména p o roce 1969, b y l y v e s t o v k á c h a tisících případů z d o k u m e n t o v á n y : tyto represe n e b y l y a ž 11a zanedbatelné případy napraveny. Proto, jsou-li dnes opět tak či onak v y h a z o v á n y z práce » p o u z e « desítky a s t o v k y lidí, j e to velmi srozumitelnou hrozbou pro celou společnost, že k r i t i c k ý názor a aktivní občanský postoj přináší riziko, že repríza masového propouštění z práce j e opět možná. N e n í tudíž nadsázkou, konstatujeine-li, že p r á v o na práci j c v Č S S R spíše o d m ě n o u než právem, odměnou, kterou j e m o ž n o k d y k o l i a k o m u k o l i » za trest« odejmout. T a k o v ý stav j e o v í c m v rozporu s ústavou i s p l a t n ý m i z á k o n y . N o v e l i z a c e zákoníku práce v roce 1975 n o v ě formulovala ta ustanovení, která b y l a upravena p o roce 1969 s cílem umožnit masové propouštění o b č a n ů podle p o t ř e b politické moci. N a mezinárodním fóru - v Mezinárodní organizaci práce, k d e Č S S R b y l a v seznam u států nedodržujících přijaté závazky, vládní m l u v č í Č S S R prohlásil, že n o v é znění příslušných ustanovení zákoníků j i ž v y h o v u j e m e z i n á r o d n í m n o r m á m , m.j. i mezinárodním paktům o občanských a p o l i t i c k ý c h p r á v e c h a o právech hospodářských, sociálních a kulturních, a že znemožňuje, a b y docházelo k propustem z práce z politických důvodů. M . j . konkrétně prohlásil, že » r e v i d o v a n ý text č i 53 Z P (tý-

508

kající se okamžitého propuštění z práce - pozn. autorů) se týká případů, v nichž pracovník ohrozil bezpečnost státu. V takových případech j e nutno podat důkazy, že pracovník se dopustil činu takového rázu, že uvádí v nebezpečí bezpečnost státu. Bezpečností státu se rozumí neporušenost státního území, neporušenost způsobilosti státu organizovat svoji obranu, neporušenost státních institucí a státního tajemství « (podle zápisu Č. 36 ze 60. zasedání M O P v Ženevě). Čs. státní mluvčí nenamítal nic proti závěru komise znalců M O P , která po tomto oficiálním ujištění zaujala následující stanovisko (viz cit. zápis): » N y n í se zdá, že n o v é znění článků 46 a 53 zák. práce, v nichž b y l nahrazen pojem ' porušení socialistického společenského řádu 1 p o j m e m * ohrožení bezpečnosti státu' odstraňuje charakteristické znaky předchozího textu,, které m o h l y dávat podklad k námitkám. Je důležité, aby tyto zrněny byly propagovány a skutečně uplatňovány. Je třeba zdůraznit, že neshodu v politických rozhodnutích nebo politických názorech nelze považovat za vázánu na bezpečnost státu, n ý b r ž za věc vztahující se k svobodě myšlení. Je důležité uplatňovat literu,, ale také ducha d o h o d y . « Propouštění ze zaměstnání řady Čs. občanů za to, že podepsali » ProliMSeni Charty 7 7 d o v o l á v a j í c í se dodržování paktů o lidských právech ratifikovaných federálním shromážděním a publikovaných v e Sbírce zákonů Č. 120/1976, a dalších pak za to, že odmítli Chartu 77 odsoudit, svědčí o tom, Že výklad zákoníku práce podaný čs. zástupcem v M O P není v Československu obecně přijatým výkladem. I dnes považuje mnoho zaměstnavatelů např. podpis Charty 77 za » ohrožení bezpečnosti státu «. Stejné stanovisko zaujímá i generální prokurátor Č S S R , funkcionář, jehož základní povinností j e dbát na dodržování j a k litery tak i ducha zákonů a nepřipouštět, aby b y l y rozdílně vykládány pro domácí a zahraiiiční potřebu, i soudy, které projednávají pracovně právní spory. Shromáždili jsme řadu údajů, které prokazují postih občanů v pracovní sféře. Hnutí Charta 77 chce spolupůsobit při řešení problémů spojených s uplatňováním občanských a lidských práv a v této souvislosti m.j. zveřejňovat případy porušování Československým právním řádem garantovaných práv občanů. Jestliže jsou v této zprávě zachyceny převážně případy porušování práv těchto občanů, kteří podepsali Chartu 77, není to v žádném případě proto, že by se hnutí Charta 77 zajímalo v ý lučné o osudy svých signatářů. Avšak v současné vlně pracovních pcrsekucí jsou převážně postihováni právě oni. Charta 77 hodlá tedy i nadále zveřejňovat všechny případy porušování práv občanů, o kterých se její signatáři dovědí a předkládat j e k o m petentním Čs. místům. Dokumentace není úplná a nepodchycuje ani všechny případy propouštění ze zaměstnání, k n i m ž došlo v posledních týdnech. K pracovním postihům totiž dochází i nadále,, a soudní spory o jejich neplatnost vesměs neskončily a dokumentace se o b tížně opatruje zejména z mimopražských míst. K 30. dubnu j e ve zprávě podchyceno 81 případů, a to bud kopiemi výpovědí a dalších úředních dokladů, dále podrobnými záznamy, či j i n ý m i informacemi o konkrétních případech. V textu jsou odkazy na dokumentaci uvedeny čísly v závorkách.

•

*

*

509

O b č a n é zaujimající aktivně kritický v z t a h k současnému režimu j s o u v pracovně právní sféře postihováni zejména takto: X. O k a m ž i t ý m zrušením pracovního p o m ě r u ; 2. v ý p o v ě d í s 1 - 3 měsíční v ý p o v ě d n í l h ů t o u ; 3. rozvázáním pracovního p o m ě r u dohodou, k níž b y l zaměstnanec donucen n e j různejŠím nátlakem, nejednou i v y d í r á n í m ; 4. neuzavřením s m l o u v y o trvalém p r a c o v n í m p o m ě r u p o uplynutí měsíční z k u šební lhůty s těmi, kteří právě měnili místo nebo kteří se snaží nastoupit n o v é místo poté, k d y jejích předchozí pracovní p o m ě r b y l protiprávně ukončen; 5. v y t v o ř e n í m situace, k d y občan p o ukončení j e d n o h o zaměstnání nemůže získat zaměstnání n o v é ; 6. přeřazením na horší nebo m é n ě placenou práci neodpovídající schopnostem, k v a lifikaci či z á j m ů m , s čímž pracovník musí souhlasit, protože m u jinak hrozí r o z v á zání pracovního p o m ě r u ; 7. j i n ý m i způsoby, které nelze postihnout j e d i n o u shrnující charakteristikou. P r o názornost uvedeme několik případů prokazujících nezákonnost zaměstnavatelů.

postupu

i . Je zdokumentováno 19 případů, k d y zejména v souvislosti s C h a r t o u 77 b y l občanům okamžitě zrušen pracovní poměr. D ů v o d e m pro okamžité zrušení pracovního poměru samostatného přípraváře v Pražské stavební o b n o v ě s Ing. O l d ř i c h e m H r o m á d k e m (1) např. b y l o , že podpisem Charty 77 se dopustil: t a ) . . . v á ž n é h o provinění proti z á j m ů m dělnické třídy a našeho socialistického zřízení a hrubého porušení pracovní kázně; b) p ř í m o se podílel 11a ohrožení bezpečnosti Č S S R , a to zejména integrity j e j í h o státního zřízení a m e z i národních vztahů «. V e vyjádření k žalobě doc. Z d . M l y n á ř e (2), entomologa v N á rodním museu, se praví: » T í m , že žalobce tzv. C h a r t u 77 podepsal, způsobil spolu s ostatními podepisovateli, že její uveřejnění v západních sdělovacích prostředcích se stalo podnětem k pomlouvačné kampani proti stěžejním základům našeho socialistického zřízení. Socialistické společenské zřízení našeho státu j e v rámci spojenectví států socialistické soustavy hlavní zárukou naší bezpečnosti. D o b r o v o l n ý podpis tzv. C h a r t y 77 j e proto nutné pokládat za ohrožení bezpečnosti státu ... «. A v další v ý povědi, dané Ladislavu D v o ř á k o v i (3) ředitelem Státní k n i h o v n y Č S R v Praze, c h y b í j e n výše trestu, k němuž zaměstnavatel odsuzuje svého zaměstnance; » ... S o u časně jste se dopustil jednání, naplňujícího z n a k y s k u t k o v é podstaty trestného činu proti základům republiky ...
510

jste porušila pracovní kázeň tak h r u b ý m způsobem, že Vaše ponechání na Universitě Karlově do uplynutí v ý p o v ě d n í lhůty není možné z důvodu udržení pracovní kázně, « O b d o b n ě b y l i na hodinu propuštěni historická Anna Fárová (6, 7), doc. František Jiránek (8), který v minulých dnech zemřel, Ing. Petr Kabeš (9), Prof. Miroslav K u sý (10), Ivan M e d e k , J U D r Petr Pithart (11), Květoslava Princova (12), Drahuše Proboštova, Helena Seidlová (13), Břetislav Verner (14), Karel K y n c l (15, 16) byl nejdříve změnou pracovní smlouvy, s niž nesouhlasil, přeložen na jinou práci a byl m u zakázán přístup na původní pracoviště. Protože se odmíd dostavit na nově určené pracoviště, b y l jeho pracovní poměr okamžitě zrušen pro hrubé porušení pracovní kázně. T a k byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání občan, který podepsal Chartu 77, aniž o této rozhodující okolnosti ve v ý p o v ě d i padlo jediné slovo. Podle stejného ustanovení zákoníku práce b y l okamžitě zrušen pracovní poměr středoškolských profesorů Jana Urbana (17) a Karla Pech áčka (iS), i řidiče Michala Rabase (19), protože odoiídi na svém pracovišti Masovat pro rezoluci odsuzující Chartu 77! 2. V dokumentaci j e uvedeno 23 případů rozvázání pracovního poměru podle § 46. Podle tohoto paragrafu lze dát výpověď, » nesplňuj e-li pracovník předpoklady stanovené právními předpisy pro v ý k o n sjednané práce«, nebo »nesplňuj e-li požad a v k y , které jsou nezbytnou potřebou pro řádný v ý k o n j e h o práce «. V ý z k u m n ý ústav polygrafický sdělil prof. Vi. Kašíkovi {20), že » vzhledem ke skutečnosti, žc j s t e . . . signatářem v dokumentu Charta 77, který byl sepsán a použit proti zájmům Č S S R a proti socialistickému zřízení našeho státu, považujeme Vaši další Činnost v našem v ý z k u m n é m ústavu za neúnosnou «. Za neúnosné považovali rovněž vedoucí pracovníci n.p. Vojenské stavby setrvání na stavbě pražského metra j a k o dělníka vrátkaře dr. Karla Kostrouna (21), j a k o nočního hlídače v Národní galerii filosofa Tomáše Brunclíka (22) a Pavla Blattného (23), v n.p. Železniční stavitelství j a k o dělníka - vedoucího party dr. Jiřího Čutku (24), Obdobné v ý p o v ě d i dostali Ing. A n tonín Bělohoubek {25), Zuzana Dienstbierová (26), Z b y n ě k Hej da (27), prof. Zdeněk Jičínský (28), Ing., Jan Leštinský, Jindra Kadlecová (29), doc. Vladimír Klokočka (30^ Jiří Pallas (31), R N D r Martin Palouš (32), PliDr Zdeněk Pinč (33), Jan Šabata (34), P h D r T o m á š V r b a , Ing. Ricliard U r x (35), M U D r Jiřina Zelenková (36) a dále Bonaventura B o uše, Soňa Čechová, Vladimír Čech, Michal Dymáček, Vladimír Nepustil a T o m á š Růžička. Jak j e zřejmé, navzdory tvrzení čs. vládního mluvčího v M O P j s o u i nadále čs. občané propouštěni ze zaměstnání z politických důvodů, 3. Po dohodě b y l pracovní p o m ě r rozvázán se šesti občany, kteří podepsali Chartu 77. Platnost t a k o v ý c h dohod j e sporná, protože byly uzavírány pod nátlakem, pod hrozbou ztráty zaměstnání podle § § 46 nebo 53 Z P . Jitka Matzcnauerová (37) uvádí, že jí organizace (Státní knihovna) pohrozila, Že neskonČÍ-li pracovní poměr sama (tj. dohodou), dostane v ý p o v ě d » pro ztrátu důvěry w. O b dobně ukončili svůj pracovní poměr Ludvík Kavín, Hana Svobodová a František Vaněček (3 8); D r . Jaroslav Krejčí a Jaroslava Binarová museh ukončit svůj pracovní poměr dohodou, neboť jejich zaměstnavatelé j i m pohrozili,, že jinak nedostanou souhlas s jejich vystěhováním do Rakouska, o c o ž žádají. 4. B ě h e m zkušební lhůty b y l o propuštěno ze zaměstnání pět občanů, kteří právě měnili zaměstnání a u nichž časová i věcná souvislost mezi neuzavřením pracovní smlouvy a podpisem Charty 7 7 j e očividná. Jde o čítankový příklad zneužití práva,

5IX

protože odmítnutí uzavřít smlouvu není nutné nijak zdůvodňovat. T í m t o způsobem příslí o prácí Miluše Stevichová, prodavačka v e Verneřicích (prodejna uzavřena, protože v ní neměl kdo prodávat), Pavel Šremer, Ivan Dejmal (39), který m y l v ý klady v podniku Úklid (bylo m u písemně sděleno, že » ... dostali jsme příkaz rozvázat s V á m í pracovní poměr v e zkušební lhůtě «) a Jaromír Litera. S Drahusí Proboštovou byl nejdříve rozvázán pracovní poměr podle § 53. Z a pomocí odboru pracovních, sil O N V Praha 1 našla nové zaměstnání, avšak v e zkušební době byla propuštěna. V souvislostí s Chartou 77 ztratili další občané práci za rozmanitých okolností. Filosof Milan Machovec (40) nesmí hrát na varhany v kostele sv. Antonína v Praze. Ústně mu bylo sděleno, že ze skutečnosti, že hraje v kostele, bylo vyvozeno, že j e církevní osobou a proto potřebuje k v ý k o n u svého povolání státní souhlas obdobné jako duchovní. Duchovní František Korbela ještě 28. II. 1977 obdržel příslib státního souhlasu, ale vzápětí byl slib odvolán. D o c . Jan Mlynářík nedostal místo vrátného ve studentské koleji, Jan Princ (41), který opouštěl místo asistenta v e F Ú Č S A V , protože následoval manželku do místa bydliště, nedostal slíbené místo ekonoma na Státním statku Verneřxce a ani další místa v místním podniku bytového hospodářství ve Verneřicích, v n.p. Potraviny, v družstvu Meliorace, v e Státních lesích Děčín apod. Z důvodu » reorganizace « ztratil místo Ing. Dr. J. S. Trojan. Bez práce jsou bývalí političtí vězňové Milan Hiibl a Jiří Müller. Další bývalý politický vězeň, Dr. Jan Tesař (42), který zprvu hledal práci odpovídající jeho kvalifikaci a později jakoukoli, j e n aby se uživil, od podniku Povodí M o r a v y dostal písemně sdělení: » Po stránce kádrové - nelze přijmout do funkce vrátného-hlídace v objektu povodňového dvora Brno Komárov Jelikož dosud nenašel žádné místo, požádal o umožnění pracovního poměru v zahraničí se zachováním trvalého bydliště v Československu. 6. Podle našich informací bylo v souvislosti s Chartou 77 přeřazeno na horší a méně placenou práci nejméně devět občanů. Formálně j e přeřazení aktem, který předpokládá alespoň pasivní souhlas přeřazeného. Toto řešení bylo postiženými přijato většinou j e n proto, aby mohli uživit své rodiny a sebe, Např. Jitka Bidlasová (43) byla přeložena » . . , v důsledku nezbytné provozní potřeby, jelikož nesplňuje předpoklady stanovené usnesením Ú V K S Č 11 K c kádrové a personální p r á c i ' « z funkce samostatného ekonomického pracovníka výzkumného a vývojového pracoviště Pražských cukráren a sodovkáren na práci dělnice v cukrářské výrobě. Podobně bylo postupováno proti Ing. Karlu Fridrichovi, Dr. Jiřímu GruŠovi, Dr. Václavu H y n dedkovi, kterému byl současně zrušen vedlejší pracovní poměr u Pražské informační služby, kde pracoval jako tlumočník a překladatel, Janu Lopatkoví, Václavu N o v á kovi, Aleši Richtrovi a J U D r Milanu Richtrovi. 7. Josef Císařovský, bývalý docent estetiky na Universitě Karlově j e malířem a uměleckým kovářem. Umělecká komise Č F V U s ním nyní, poté co podepsal Chartu 77, odmítá uzavřít jakékoli smlouvy a odmítá přijmout do prodeje v monopolních prodejnách uměleckých děl » Dílo « jakékoli jeho práce. Navíc s ním byly zrušeny již uzavřené smlouvy, což může vést kc ztrátě statutu občana vykonávajícího svobodné povolání a k e ztrátě nároku 11a nemocenské a důchodové zabezpečení. Podobný osud postili! uměleckého šperkaře Václava Šabatu v Brně. Spisovatelka Hana Ponická pro své upřímné a statečné vystoupení na letošním sjezdu slovenských spisovatelů byla z tohoto svazu vyloučena. Zároveň j í byla zakázána publikační činnost a bylo zastaveno natáčení filmu podle jejího scénáře. Spisovatel

512

K a r o ! Sidon se nemůže živit ani prodejem v trafice. P N S ho propustila na základě d o l o ž k y v pracovní smlouvě, že organizace může jednostranně ukončit pracovní poměr bez udání důvodů. Dělník Jiří Olt z Teplic v dopise zaslaném deníku Prňboj nesouhlasil se způsobem vedení kampaně proti Chartě. Jmenovaný deník j e j napadl a uvedl s j e h o j m é n e m pro jistotu i jeho adresu. Článek Pru hoje byl domovní správě v Teplicích dostatečným důvodem k tomu, aby nedodržela dohodu o jeho nástupu, Neuspěl ani v podnicích Trizon, P N S a Sklounion, ačkoli tam byla volná místa. O b d o b n ě za různých okolností přišli o zaměstnání Vratislav Brabenec, doc. Luboš K o h o u t , Miroslav R e ž b a a Andrej Stankovič. Existují však další » mírnější« f o r m y postihu. T a k např. Dr. Jaroslavu Opatovi a Ing. Karlu Lánskému b y l y v n.p. Montované stavby, kde pracují j a k o dělníci, odňaty prémie za v y k o n a n o u práci. T a k o v ý c h případů b y bylo možné uvést celou řadu ... * *

*

N a existenčním postihu a pracovní diskriminaci se podílejí též Československé odbory. Předsednictvo Ú R O dalo směrnici vyloučit všechny signatáře Charty 77 z odborů. Vyloučeni byli např. J. Opat, K . Lánský, J. Pallas, V , Klokočka, Z d . Jičínský, T . Vrba a mnoho dalších. Všechny v ý p o v ě d i rovněž schvalují závodní v ý b o r y příslušných pracovišť. O d b o r y nehájí práva svých Členů, pronásledovaných za politické názory, nezvou j e k projednávání jejich případů, neposkytují j i m právní pomoc. Např. J. Čutka (34) na svoji žádost o právní p o m o c dostal následující odpověď: » S v ý m podpisem protistranického a protistátního pamfletu Charta 77 jsi porušil povinnosti Člena R O H vyplývající z Čl. 5 stanov. Proto T i v souladu s Ř á d e m právní pomoci nemůžeme žádnou právní pomoc poskytnout. «. K e cti některých odborářských funkcionářů j e nutné zdůraznit, že souhlas není v ž d y jednomyslný. Našli se a zřejmě se i napříště najdou takoví Členové závodních v ý b o r ů , kteří nepodporují nespravedlnost a hlasují buď proti nebo se alespoň hlasování zdrží, * *

*

První zkušenosti z projednávání pracovně právních sporu před soudy první instance ukazují, že soudy se ztotožňují s uvedeným pracovně právním postihem. Přitom se často zcela opomíjí jakékoli důkazní řízení a právoplatnost zrušení pracovního poměru se uznává s odkazem toliko na stanovisko generálního prokurátora (44), j e ž není pro soudy závazné. Charta 77 se před soudem nečte, ani není založena ve spisech, takže soud nejenže nemá možnost, ale ani se nesnaží přesvědčit se o tom, zda se argumentace zaměstnavatelů zakládá na pravdě. Příkladem takového rozsudku jsou rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci Z d . Mlynáře (4.5), Z d . Jičínského (46) a Jiřího Pallase (47). Soudci se v rozporu s platnými právními normami ani neodváží takového zkoumání, protože j s o u si vědomi důsledků, které by pro jejich postavem znamenalo vyhovění žalobám, tj. faktické zjištění, že Charta 77 neohrožuje bezpečnost státu, že podpis Charty 77 není h r u b ý m porušením pracovní kázně a že tedy v ý p o v ě d i jsou neplatné Většina z těch, kteří v posledních týdnech ztratili práci, nemohou najít n o v é zaměstnání, a to ani tehdy, jestliže vzhledem k potřebě uživit rodinu a sebe netrvají

513

na zaměstnání odpovídajícím jejich schopnostem a kvalifikaci. Stát j a k o jediný zaměstnavatel, j a k o instituce řídící činnost soudů i bezpečnosti, sociálních a zdravotních služeb i škol, může dát síti kádro v ý c h referentů p o k y n , k d o nesmí a kdo smí pracovat a případně na j a k ý c h místech. Velice snadno lze za těchto okolností dosáhnout toho, aby stovky a tisíce lidí ještě před ukončením pracovně právních sporů odsouzených politickými či policejními orgány dostali práci j e n tehdy a tam, kde a k d y to moc svým zvláštním pokynem dlovolí. A touto metodou přidělování míst vůči tomuto typu lidi j e tedy v praxi realizován systém vnucené a nesvobodné práce. Z tohoto systému není téměř uniku, pro někoho zbývá poslední rozhodnutí - opustit svou vlast.. *

-k *

Navrhujeme,, aby Federální shromáždění j a k o nej vyšší zákonodárný orgán republiky, které jediné (dosud totiž nebyl zřízen ústavou předpokládaný Ustavní soud) j e oprávněno podávat obecně závazný výklad zákonů, podalo v ý k l a d §§ 46 a 53 zákoníku práce a sdělilo Čs. občanům, který výklad je správný - v ý k l a d podaný mluvčím vlády u Mezinárodní organizace práce nebo stanovisko generálního prokurátora, zaslané soudům. Navrhujeme dále, aby ústavné právní v ý b o r Federálního shromáždění přezkoumal dokumentací, týkající se desítek občanů, kterou mu předáváme zároveň s touto zprávou a dal podnět ke zrušení neoprávněně daných v ý p o v ě d í a dalších pracovních postihů, (Měla by ovšem být přezkoumána i praxe minulých let a sjednána pro desetitisíce postižených občanů veškerá možná náprava.) Navrhujeme, aby Federální shromáždění j a k o orgán, j e m u ž jsou odpovědny soudy i prokuratury, prozkoumalo jejich praxí při projednávání pracovních sporů, zejména sporů o platnost v ý p o v ě d í daných pro občanské postoje nebo neskrývané politické názory a zajistilo, aby v y k l a d zákonů soudy a prokuraturou byl v souladu s později přijatými právními normami, v tomto případě s Pakty o občanských a politických právech. Federální shromáždění by melo rovněž zajistit, aby s přesným v ý kladem zákonů se měli možnost seznámit všichni českoslovenští občané. Jsme připraveni i v budoucnu postoupit Federálnímu shromáždění veškerou dokumentaci, kterou získáme, a pokud o to bude zájem všestranně s ním spolupracovat při objasňování a odstraňování diskriminační praxe. Je naším názorem, že o d povědnost za zachování právních řádů mají nejen příslušné instituce, ale také všichni občané. T o j e ostatně základní m o t i v hnutí Charty 77. V Praze dne 30. května 1977. Opisy tohoto dopisu současně zasíláme: Generální prokuratuře Č S S R , předsednictvu Ústřední rady odborů, ministerstvu práce a sociálních věcí Č S S R , Světové odborové federaci. Karol Sirfoti Dr. Jiří Čutka Dr. Petr Pitimrt Zt izatta D ienstbiero v Á Ivan Medek Jiří Pallas

Karel Doc. Prof. Doc. Prof.

Kynct Vladimír KlokcČka Zdeněk Jičínský Luboš Kohout Dr. Jifí Hájek DrSc mluvčí Charty 77.

514

ZAMYŠLENÍ NAD BUDOUCNOSTÍ

CHARTY

77

Milí přátelé, jisté jste se od chvíle svého p odpisu pod Prohlášení Charty 77 zamýšleli nejednou nad tím, j a k ý další smysl a obsah má Vaše účast v neformální pospolitosti lidí usilujících o důsledné dodržování zákonnosti a respektování lidských a občanských práv a svobod v naší republice. N e b y l i jste a nejste v toni sami. Mnozí ze signatářů považovali za správné a nutné vyměnit si své názory na tyto otázky mezi sebou i s mluvčím Charty 77. Pokusili jsme se shrnout hlavní myšlenky z této neformální diskuse; zasíláme V á m j e k informaci v očekávání, že i V y k nim vyjádříte své stanovisko, a to nejlépe touž cestou, jakou se k V á m dostává tato informace. Počítejte s tím, že poštovní spojem s mluvčími Charty 77 není pravděpodobné nejvhodnější. S pozdravem DB, JlRÍ HÄJBK mluvčí Charty 77 V Praze 21. září 1977.

5DELHNÍ CHARTY 7 7 .

V e svém prvním prohlášení ze dne 1. 1. 77, v němž jsme oznámili vznik Ch, 77 a formulovali její poslání, uvedli jsme mimo jiné, že C L 77 » chce vést v oblasti činností svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy, směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, a působit jako prostředník v různých konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat
SIS

Nečekanou pozornost a zájem, spojené s mnoha projevy solidarity získala C h . 77 i v zahraničí. Vážíme si jich, pokud přicházejí od téch osobností ze Západu a V ý c h o d u , kterým jsou cíle C h . 77 skutečně vnitřně blízké. Dosavadní historie C h . 77 zapůsobila do určité míry i na celkové polit, ovzduší v naší zemi: mnoho občanů si v konfrontaci s ní uvědomilo, že j e možné a správné vyslovovat veřejně i kritické názory a angažovat se za nápravu v ě d , které nejsou v pořádku. I k d y ž se C h . 77 zatím nepodařilo navázat se státní mocí přímý dialog, o což od svého vzniku usiluje, k určitému nepřímému a zdaleka ne uspokojivému dialogu přece jen došlo. Státní moc bere existenci C h . 77 v úvahu a ve sdělovacích prostředcích na ni reaguje. Přes to všechno se C h . 77 a hlavně ovšem dík překážkám, jež se j í v první fázi její existence kladly do cesty - zdaleka ještě nepodařilo v míře, v jaké by chtěla, plnit mnohé ze svých předsevzetí, především na rovině konkrétní p o m o c i v různých j e d notlivých případech bezpráví. Lze j í ovšem vytknout i jiné nedostatky: někteří její signatáři nemají dost dobré spojení s ohnisky její aktivity, veřejnost není o jejich práci dostatečně informována, a mnozí občané, kteří s ní po jejím vzniku sympatizovali, dokonce ani nevědí, že C h . 77 žije a působí. Proto se v letních měsících mnozí signatáři Ch. 77 zamýšleli nad její budoucností a možnostmi a formami její další práce. O svých myšlenkách se při různých příležitostech informovali. Sešlo se hodně úvah a námětů, často velmi rozdílných jak ani jinak při názorové různosti jejích signatářů být nemohlo. Z této diskuse vyplynulo několik hlavních bodů, v nichž došlo k rozsáhlému souhlasu: 1) Jelikož C h . 77 nejde o vlastní prestiž, ale o faktický v ý v o j v oblasti jejího poslání, podporujeme a chceme podporovat - společně i jednotlivě - rozmanité občanské iniciativy, které se kolem nás objevují a objeví a které v nejširším smyslu směřují k prohloubení zákonnosti a respektování občanských práv a svobod v naší společnosti - a to bez ohledu na to, zda tyto iniciativy formálně vznikají a rozvíjejí se přímo na půdě C h . 77, ve volném spojení s ní nebo zcela mimo ni. Podstatné je, že jsou v souladu s jejími cíli a že tedy i jejich podporou lze dostát morálnímu závazku, vyplývajícímu z našeho podpisu. 2) Z a legitimní výraz tohoto závazku považujeme dále aktivní individuální vztah k problémům společnosti i k problémům našeho nejbližšího okolí. Proto se chceme ještě více než dosud zabývat konkrétními případy bezpráví, s nimiž se ve svém okolí nebo v nám dostupném prostředí setkáváme, chceme na ně upozorňovat jak své spoluobčany, tak příslušné úřady a žádat všemi účelnými a legálními prostředky jejich nápravu. V rámci svých individuálních možností chceme dále pracovat proti zamlčování objektivních a společenských problémů, proti neodpovědnému a sobeckému v ý k o n u různých funkcí, proti svévoli a nedemokratičnosti v organizacích, jejichž jsme členy. Pokud to uznáme za vhodné, budeme se navzájem o své činnosti také informovat. Avšak rozhodující instancí nám v ž d y zůstane naše vlastní svědomí a vědomí občanské odpovědnosti. Přirozeným důsledkem tohoto postoje j e i to, že každý z nás svou individuální prací prohlubuje zároveň i spojení C h . 77 s veřejností, to znamená především s občany, kteří chtějí požádat C h . 77 o pomoc, kteří pro ni mají různé náměty, kteří se chtějí seznamovat s jejími materiály, pomáhat v j e j í m duchu a eventuálně i jejím prostřednictvím existenčně postiženým osobám, spolupracovat s ní nebo se k ní sami připojit jako její signatáři. Četní signatáři už projevili

516

v tomto směru iniciativu a požádali, abychom touto cestou zveřejnili jejich adresy. Učiníme tak v jednom z příštích sdělení, v budoucnu hodláme zveřejňovat i další. 3) Je přirozené, že se signatáři Ch. 77 věcné sdružují podle svých možností a zájmu do neformálních pracovních, skupin zaměřených k určitým konkrétním případům, či speciálním tématům, kterými se soustavně zabývají. Dokumentují je a případně žádají příslušné orgány o jejich řešení v tom duchu, jak j e j charakterizuje naše první Prohlášení. O této práci informují mluvčí a ostatní signatáře. Rozvíjejí j i však samostatně. Písemné materiály, které při tom vznikají, podepisují pak především ti signatáři, kteří se na nich podíleli. 4) Podle potřeby a uznají-li za účelné, mohou některé z různých názorově, regionálně či přátelsky spojených neformálních okruhů signatářů Ch. 77 pověřit někoho ze svého středu, aby opatřoval ostatním informace a různé materiály a zajišťovat jejich komunikaci s mluvčími a jinými okruhy signatářů. 5) Chartu 77 jako celek budou i nadále zastupovat její mluvčí. Z dosavadních zkušeností a rozprav vyplynulo, že veškerá tíha a odpovědnost této funkce by neměla natrvalo spočívat pouze na dr. Jiřím Hájkovi, jediném dnešním mluvčím Ch. 77. Proto byl doplněn v souladu s naším prvním Prolilášením a po konzultaci v různých okruzích - počet mluvčích opět na tři. Funkcí dalších dvou mluvčích jsou nyní pověřeni Marta Kubišová a dr. Ladislav Hejdánek. Jelikož C L 77 není organizací, ale volným společenstvím, stmelovaným především vzájemnou důvěrou, je správné jak se mnozí z dotázaných signatářů z různých okruhů shodli - že mluvčí jsou nadále vybaveni právem předat své funkce - v případě, že j e nebudou moci nebo chtít v y konávat - dalším signatářům, které si po vzájemné dohodě vyberou a kteří budou ochotni tuto funkci přijmout. Hlavním úkolem mluvčích bude pokračovat v úsilí o konstruktivní dialog se státní mocí a vydávat tak jako dosud hlavní dokumenty a stanoviska Ch. 77. Věříme, že tyto základní směry a principy naší budoucí práce, jakož i konkrétní opatření, 11a nichž jsme se dohodli, pomohou Ch. 77 lépe plnit její poslání. Dr. Jiří Hájek mluvčí Charty 77

Marta Kubišová mluvčí Charty 77

dr. Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77

Praha 21. září 1977.

SITUAČNÍ ZPRÁVA O CHARTĚ 7 7 OD

10.

ČERVENCE DO

10. SRPNA

1977-

V minulé situační zprávě jsme se dopustili několika chyb, z nichž některé byly opraveny ve druhé redakci situační zprávy 24. 7. 1977. Jednalo se zejména o výslech Pavla R y b y dne 30. 6. 1977, který trval 9 hodin a byl veden s mimořádnou hrubostí, která hraničila s fyzickým násilím. Pavel R y b a ve své zprávě pro Cliratu 77 píše: » ... bylo se mnou cloumáno, boucháno pěstmi do stolu a do papíru přede mnou s křikem: tak bude to, nebo se příště strefím lip, musel jsem odložit brýle na stůl a do obličeje mi byla vchrstnuta voda a. Dále opravujeme mylnou informaci o zmírnění izolačního dozoru. Ten dosud trvá u Jiřího Hájka a Františka Kriegla v neztenčené míře.

517

Policie pronásleduje hudebníky Undergroundu, kteří j s o u spjati s Chartou 77. V e třech víkendech po sobě obtěžovala h r u b ý m způsobem hudebníky Plastic People, D G 307 a další včetně jejich přátel. Největší policejní zásah, jenž měl také největší důsledky, se udál 9. 7. 1977 v R y c h nově, okres Děčín, v soukromém domě čp. 138 manželů Jana a K v ě t y Princových. N ě k o l i k desítek přátel zde trávilo víkend spolu s dětmi. N a rozloučenou s Paulem "Wíl-soncm, b ý v a l ý m hudebníkem Plastic People, j e m u ž byl náhle ukončen j e h o desetiletý pobyt v Československu (je ženat s čs. občankou), proběhl improvisovaný hudební recitál. Konal se v uzavřeném domě v e z v u k o v ě dobře izolovaném sále. K l i d n ý večer (nad sálem spaly nerušeně děti) narušili příslušníci V B . Nejdříve v okolí domu svítili baterkami, po hluku j a k o b y od dělbuchů si vynutili vstup do d o m u . Zběžně j e j prohlédli a za velice ponižujících okolností zjišťovali totožnost přítomných. D ů v o d e m této policejní akce, který uvedli, bylo údajné rušení nočního klidu. B y l o zadrženo 10 osob, (Milan Hlavsa, Svatopluk Karásek, Jiří N ě m e c , Petr Prokeš, Jana Přcvratská, Miroslav Skalický, František Stárek, Miluše Stevichová, Paul W i l s o n a Jan Princ), z nichž devět bylo propuštěno do 17. hodiny druhého dne. Jan Princ propuštěn nebyl, nyní j e ve věznici v Litoměřicích, obviněn z trestného činu výtržnictví. Policie b y ovšem mohla nejlépe vědět, kdo způsobil ránu dělbudiem v okolí d o m o a k d o prořezal pneumatiky sedmi aut a jedné m o t o r k y , stojících před d o m e m . Víkendoví hosté totiž byli dojednoho uvnitř. Jedná se opět - pokolikáté už v případě Undergroundu? - o záminku, o snahu zničit nezávislou kulturu. O týden později, 16. 7. v rodinném d o m k u manželů S u k o v ý c h v Praze 10 na odpoledním čaji, kde měl údajně vystupovat Svatopluk Karásek, byli přicházející a odcházející hosté legitimováni. Policejní asistence přátelského posezení na otevřené zahradě trvala celé odpoledne a večer. V pátek 22. 7. přišli dva příslušníci V B do chaty D a n y N ě m c o v é ve Studeném, okres Jindřichův Hradec. Zkontrolovali obč. průkazy přítomných a j a k o v y svědční uvedli, že přijdou zítra zase. V sobotu 23 . 7. kolem 14. hod. přišli v doprovodu příslušníků V B předseda M N V a jeden civilista. Vyžádali si občanské průkazy n o v ě příchozích. Své počínání zdůvodňovali stížností sousedů na noční hluk. N a otázku, kteří sousedé si stěžovali, odpověděli, že to bylo j i ž loni. I-Ilavním d ů v o d e m jejich návštěvy však bylo tradiční fotbalové utkání hudebníků Plastic People s místní mládeží. Začátek fotbalového zápasu sledovali příslušníci V B , kteří po j e h o ukončení vyhrožovali místní pokutou, žc neměli k utkání povoleni (v místě není f o t b a l o v ý oddíl, jedná se o rekreační vesnické hříště). V e snaze zabránit setkání místní mládeže s návštěvníky chaty ve Studeném nařídila policie zkrácení otevírací doby v místním hostinci. K celostátním shora nařízeným diskriminačním opatřením proti signatářům Charty přibyl n o v ý způsob postihu: odebírání a odpírání částečných a plných invalidních důchodů. Před časem jsme zaznamenali odebrání invalid, důchodu Karlu K y n clovi, Vladimíru Škutinovi a Josefu Hodicovi. N y n í Městský soud v Praze odmítl přiznání invalidního důchodu Františku Šamalíkovi, přičemž došlo k tragikomické situaci: městský soud »dospěl« k rozhodnutí, že Frant. Šamalík manuálně pracovat nemůže, může však být zaměstnán j a k o právník nebo v ě d e c k ý pracovník (o c o ž se celá léta marně snažil), Václav Vrabec, trpící o d dětství těžkou chorobou kyčelních kloubů, která značně omezuje j e h o schopnost pohybu, b y l náhle předvolán k lékaři

518

m i m o svůj zdravotnický obvod a byla mu dána lhůta, aby urychleně předložil nové lékařské nálezy o svém zdravotním stavu s tím, že dotyčný lékař j e musí během 10 dnů předložit posudkové komisi soc. zabezpečení. Signatářce Věře Sukové byl posudkovou komisí odebrán částečný invalidní důchod a byla vyzvána, aby si opatřila zaměstnání na plný úvazek, chce-li v budoucnu pobírat invalidní důchod. O případ dalšího signatáře Karla Jaroše, těžkého kardiaka (nemoc má starší datum než právě rok 1968) zainteresovalo ministerstvo národní obrany ministerstvo práce a soc. věcí, aby dalo přezkoumat jeho zdravotní stav. Janu Tesařovi, který j c těžce nemocen (stav po operaci slinivky břišní) bylo odmítnuto přiznání invalidního důchodu. Jeho lékař mu odmítá i předepisovat léky, které mu byly ordinovány po operaci. Dosud jsme zjistili konání čtyř odvolacích jednání o zrušení pracovního poměru a to u Zdeňka Mlynáře, Jiřího Pallase, Zdeňka Jičínského a Jiřiny Zelenkové. V atmosféře zvůle a bezpráví byla odvolání signatářů zamítnuta. Proces proti Jiřímu Ledercrovi, O t o v i Ornestovi, Václavu Havlovi a Františku Pavlíčkovi (z nichž první dva jsou stále vězněni) byl odložen patrně až do října. Přátelé vězněných (domácí i zahraniční) se snaží dosálinout propuštění J. Lcdercra a O . Ornesta. Tato iniciativa (domácí i zahraniční) by měla vést až k odvrácení procesu. Stejně tak bychom se měli zasadit o propuštění dalších politických vězňů, mezi nimiž jsou i další signatáři Charty 77. Jedná se o Aleše Březinu, Jana Prince, Vladimíra LaŠtůvku, Aleše Macháčka, Františka Matulu, Huberta Steina a Jaroslava Vožniska. Situace v Chartě 77 nyní krystalizuje, připravují se nové významné aktivity; zájem o práci na úkolech Charty 77 neustává. Z dalších událostí v tomto období zaznamenáváme: dne 15. 7. 1977 na Václavském náměstí před pomníkem sv. Václava sc upálil neznámý mladý muž. Po třech dnech zemřel ve vojenské nemocnici ve Střešovicích, kam jej policie dopravila jako občana »nezjištěné totožnosti«. Policie sc snažila o naproste utajení této události a snad i o dezinformaci (ve vysvětlení pro Č T K uvedla, že se jedná o občana cikánského původu). V nemocnici byl jeho původ označen s největší pravděpodobností jako rumunský. Motivy jeho činu zůstaly až dosud pro veřejnost neznámy. Zpěvák Jaroslav Hutka je vyšetřován 11a svobodě pro údajně neoprávněné podnikání. Je obviněn ze spáchání trestného činu podle § 118 tr. z. s trestní odpovědností o d 6 měsíců do pěti let. Podobné obvinění bylo kdysi vzneseno proti skupině Plastic People of the Univers, pak ovšem - pod nátlakem veřejnosti - bylo staženo. Podle zahraničních informací byli signatáři Zdeněk Mlynář, Jaroslav Krejčí (z Ostrav y ) , žijící nyní v Rakousku, zbaveni čs. občanství. Proslýchá se, že ministři federální vlády Zdeněk Puček a Pavol Bahyl vydali pokyn, aby v ministerstvu všeobecného strojírenství a hutnictví a těžkého strojírenství, nebyli signatáři Charty 77 propouštěni ze zaměstnání, ale přeřazováni 11a méně odpovědni, méně kvalifikovaná a samozřejmě také méně placená pracovní místa. V pátek 29. července 1977 oznámily sdělovací prostředky zdražení velkého množství spotřebního zboží. Vyhlášení předcházela policejní pohotovost,- která dosud

SIS-

trvá a podle dobře informovaných kruhů má skončit v polovině září. V této souvislosti se nabízí domněnka, že vláda postupné zdraží i další druhy spotřebního zboží (hovoří se o benzinu, některých druzích niasa, o cigaretách, alkoholu apod.) O d postupného zdražování f o r m o u »inovace« nebo zdražení v Praze v ů b e c neohlášeného, přistoupila nyní státní m o c k radikálnějším zásahům. Hospodářská situace j e tedy vážná. Vláda v očekávání nespokojenosti nad zhoršením životní úrovně, vedle policejní pohotovosti, posunula i původně v Ú ř e d n í m listě ohlášený termín zdražení o tři dny tak, aby pracující nebyli na závodech, ale na víkendu. Projevů nespokoje^ nosti - zdá se - se zatím obává zbytečně. T e p r v e čas prověří platnost pouček, j e ž se tu m i m o d ě k nabízejí.

SVĚDECTVÍ JIŘÍHO PALLASE O N Á B O Ž E N S K É M

ÚTLAKU

PŘ.ED T R I B U N Á L E M S A C H A R O V (25.-28, 1 1 . 1977) (Proneseno dne 27. 1 1 . v Palazzo dei Congressi v Ř í m ě )

Je pro mne velkou ctí, že jsem by l pozván na toto setkání. Téma, které mi bylo navrženo — represe proti náboženskému přesvědčení v ČSSR - mne nejprve zarazilo. Nejsem věřící a proto bych těžko mohl přesně popsat konßikty, k nimž v mé vlasti dochází mez! náboženskou obcí a politickou moct. Svůj vztah k otázce náboženství jsem vyjádřil (mimo jiné) podpisem pod Chartou 77 (věnovala této otázce i svůj dokument č. 9); jsem přesvědčen, že pro normální vývoj společnosti je nutné, aby byla svoboda náboženského vyznáni zaručena. Přijměte proto svědectví od člověka, který stál v ČSSR mimo náboženské dění a jehož setkání s represemi tohoto druhu byla více méně náhodná, avšak zároveň dokazují, jak důkladní se snaží současný Husákův režim jakékoliv náboženské cítění potlačit. Působil jsem v ČSSR převážně v oblasti nekomerční populární hudby a zde jsem velmi často narážel na »náboženskou otázku«. Na př. v roce 1974 byl Jaroslav Hutka, jeden ze zpěváků sdružení Šafrán, jehož koncerty jsem organizoval, vyslýchán Státní bezpečností z Hradce Králové a bylo mu vytýkáno, že svými písněmi šíří náboženskou propagandu; posléze mu nebylo povoleno vystupovat v tomto kraji veřejně. Písně, jimiž měl » šířit náboženskou propagandu t, byly několik set let staré moravské lidové písně. Týž zpěvák nesměl na výběrovou LP desku lidových písní * Vandrovali hudci« zařadit na př. píseň s názvem » Chodil pánbůh po poli«. V r. 1976 bylo jinému zpěváku z téhož sdružení, Vlastimilu Třešňákovi, nařízeno pozměnit tuto část písně ».... a po obědě na mši do kostela ... «, aby mohla být zařazena na společné LP sdružení Šafrán (přesto, že byla změna provedena, byla letos na jaře již vyrobená deska zakázána; tento zákaz má však širší kulturně politické příčiny - m.j. v souvislosti s Chartou 77 a nebudu jej dále rozvádět; ntěl-li by však někdo z přítomných o tuto oblast zájem, rád podám příslušné informace). Během natáčení těchto desek jsme se v nahrávacím studiu dozvěděli, že v nahrávkách nesmí být použito ani zvuku kostelního zvonu. Ještě počátkem lei sedmdesátých mohly v kostelích koncertovat skupiny mladých věřících se svou původní tvorbou, která často svou moderní formou přibližovala náboženství řadě

520

mladých lidi. Nékteré soubory dosahovaly vysoké profesionální úrovně (uri př. soubor katolické mládeže Giovanni). Jejich Činnost byla postupné oklešfována až posléze znemožněna úplně; nyní je povoleno provozovat pouze hudbu liturgickou, úzce související s prováděním obfadti. Pokud pak některý duchovní umožnil i presto souboru Giovanni vystoupení, byl mu okamžitě odebrán státní souhlas - Lj. bylo mu znemožněno vykonávat nadále povolání duchovního. Soubor evangelické mládeže Berani vystupoval až do tohoto rohu veřejné v mládežnických klubech a podjeho rcpertoir se skládal převážné ze spirituálů. Letos bylo souboru pracovníky odd. kultury NV sděleno, že jejich vystupování jc nadále nežádoucí, protože mají nevhodný repertoir. Náboženská problematika se objevila í při loňském procesu se skupinou nekonfornmfch zpěváků kolem Plastic People. Posudek Ministerstva kultury k soudu obvinoval zpěváky mimo jiné i z » klerikalisnui« (některé z textů Plastic People jsou nábožensky zamířeny). V tomto procesu byl, údajně za » výtržnost odsottzen i bývalý duchovní Svatopluk Karásek, jehož repertoir tvoří převážně české verze starých spirituálů. - Zdá se, žc soud si na př. píseň » Řekni ďáblovi »e! « vykládal jako pohromu v rozsahu vymlácené restaurace s velkou hmotnou škodou - to je totiž běžná skutková podstata » výtržnosti trestaná ovšem, většinou p o d m í n ě n ý m trestán odnětí svobody. Všichni pedagogičtí pracovníci v Československu skládají tak zx>. pedagogický slib, kterým se zavazujít že budou jim svěřenou mládež vychovávat » v duchu socialismu Učitel, který dá najevo své eventuelní náboženské přesvědčení, se tak vystavuje nebezpečí, že bude obviněn z porušení slibu a že mu bude znemožněno vykonávat dále své povolání. Na základě takového obvinění a toho, »ire vířící nemůže vychovávat mládež socialisticky «, byla na jaře t.r. okamžitě propuštěna ze zaměstnání moje známá, Kvétá Priucovd (ačkoli jc matkou malého dítěte a byla v té době těhotná). A tak mě nedávno moje desetiletá příbuzná zarazila tvrzením, že Mistr Jan Hus a J. A• Komenský nemohli být knčží, protože oni se ve Škole uČÍ, že tyto dvě osobnosti českých dějin se postavily za práva lidtt. A to by přeci žádný kněz neudělal! V letech 1970-73 jsem byl zaměstnán v československé telein z i jako zvukový technik. Při reportážích jsem byl často svědkem toho, žc osoba, která se měla objevit v obrazet byla požádána, aby na dobu natáčení odložila řetízek s přívěskem ve tvaru kříže, a to i velmi malých rozměrů. Z téhož pramene a od svých přátel, pracujících v rozhlase vímt jak úzkostlivě se na př. v době vánočních svátků dbá trn to, aby do vysílání nepronikla zmínka o tom, že svátky vánoční jsou svátky náboženské. A slavná Česká mše vánoční Jatta Jakuba Ryby, kdysi hojně svěcená o půlnoci na Štědrý den v kdejakém pražském kostele, je prováděna většinou kolem 17. hodiny odpolední a většinou pouze v kostelích vybraných - pokud možno nikoli ve středu místa. Takže letos stejně jako v minulých letech se v Československu děti ve Školách, posluchači u rozhlasu, diváci u televize a všichni z novin dozvědí, že vánoce jsou svátky míru a pokoje, pracujícího lidu, který jimi oslavuje úspěchy socialistického hospodářství v právě uply~ nulám roce. Ve druhé části svého svědectví bych zde přítomné rád seznámil s dopisem padesáti čtyř československých občanů, adresovaným presidentu Čs. republiky a Federálnímu shromáždění. Několik občanů podepsaných pod dopisem znám osobně, mimo jiné Ivana Medka, který ručí za jeho správnost. Věrohodnost tohoto dokumentu tedy mohu potvrdit. Obdobný dokument vyšel i z řad církve evangelické, avšak pro jeho velký rozsah jej zde nelze přednést (iobsahuje množství konkrétních příkladu).

521

PREZIDENTU ČSSR DR. GUSTAVU HUSÁKOVI, FEDERÁLNÍMU

SHROMÁŽDĚNÍ

CSSR

Ratifikací obou mezinárodních Paktů o občanských, hospodářských, sociálních politických a kulturních právech b y l y v našem právním řádu podtrženy svoboda přesvědčení, svoboda myšlení, svoboda svědomí a svoboda náboženství nebo víry. Považujeme za svoji povinnost konstatovat, že přesto dosud nejsou věřící lidé v Československu plně svobodnými a r o v n o p r á v n ý m i občany. T z v . náboženské svobody jsou omezovány na pouhou účast při náboženských úkonech v kultovních budovách. Právo rodičů na náboženskou v ý c h o v u dětí j e pouze formální. D ě t i mohou navštěvovat vyučování náboženství j e n v určitém v ě k u na nižším stupni škol a navíc j e účastí dětí na tomto v y u č o v á n í zabraňováno ponižujícím šikanováním a v některých případech i výhružkami dětem a rodičům. Časté jsou také případy diskriminace věřících pří příjímání na různé druhy škol, V některých oborech j e víra překážkou v ý k o nu povolání, zejména v oblastí kultury v nejsírším slova smyslu. P e d a g o g o v é na všech školách nemohou svoji víru projevit vůbec, nechtejí-li ztratit zaměstnání (přitom se užívá znění tzv. učitelského slibu). Přístup mladých lidí na teologické fakulty j e z vnějšku neúnosně omezen, přičemž v důsledku vnějších zásahů d o v ý b ě r u učitelů a studentů úroveň těchto učilišť stále klesá. Udílení a odnímání státních souhlasů k v ý k o n u činnosti duchovních nepodléhá žádným z á k o n n ý m kriteriím, Čímž se stává zcela nekontrolovatelným a závisí často na osobních postojích tajemníků, pověřených dozorem nad církvemi. D u c h o v n í m jsou upírána i některá práva, zakotvená v československém Zákoníku práce. Řeholní společnosti jsou prakticky postaveny m i m o zákon; přijímání n o v ý c h členů j e znemožňováno a dokonce i obětavá charitativní Činnost zbylých malých komunit j e podrobována stála se stupňujícím omezením. V minulých desetiletích trpěly stovky kneží, řeholníků i laiků v e vězení a internačních táborech na základě nezákonných rozsudků nebo i bez nich. A ž na v y j í m k y nebyli rehabilitováni. K a ž d ý kontakt duchovních s laiky j e p o v a ž o v á n za podezřelý, j e stále sledován a pod různými záminkami znemožňován. T o t é ž platí pro spontánní ekumenická setkání a ekumenickou spolupráci. Věřící lidé nemají možnost seznamovat se svou teologickou, filozofickou a uměleckou tvorbou veřejnost. V e veřejných komunikačních prostředcích j e v y m y c o v á n o dokonce i to, c o m o h l o j e n vzdáleně upomínat na křesťanské tradice (např, koledy). Čuniost těch nakladatelství, j e ž byla některým církvím ponechána, j e do krajnosti omezena zvláštní cenzurou a dalšími administrativními opatřeními. T y t o skutečnosti, které jsou j e n nejstručnějsím shrnutím tisíců doložitclných případů, jsme připraveni podrobně dokumentovat. Nechceme nijak popírat a jsme si plně v ě d o m i , že v i n u na t o m t o stavu nesou i církve samotné, kterým j d e Často jen o uhájení vnějších znaků s v ý c h institucí. * *

*

Se vŠí vážností prohlašujeme, že nechceme hájit pouze sami sebe a získávat pro sebe jakákoliv privilegia. Jako křesťané musíme b ý t připraveni přijímat a překonávat obtíže, konflikty a nepřátelství všeho druhu, ne nadarmo čteme v Písmu, že na světě budeme mít protivenství. Pokládáme však za podstatné, aby p r a v ý stav věcí n e b y l zastírán. T e p r v e po pravdivém a otevřeném nahlédnutí vlastní situace budeme schopni plnit bytostný úkol křesťanů - převzít v plném rozsahu spoluzodpovědnost za svět, v němž žijeme.

522

K této spoluzodpovědnosti patří zejména povinnost postavit se proti všem druhům bezpráví, bez ohledu na to, zda se dotýkají věřících nebo nevěřících občanů. Vlastním smyslem a základním jádrem formulací o lidských právech a svobodách j e stanovit meze jak individuálnímu nebo skupinovému, tak státnímu vměšování do lidské svobody. T a není žádnou výsadou, udílenou nebo propůjčovanou lidské bytosti státem, neboť stát j e v ý t v o r e m lidí a stává se Špatným státem, pokud se svobodě lidí v y m k n e a postaví se proti ní. Proto jsme se rozhodli nemlčet a obrátit se na Vás, nej vyšší zákonné představitele státu s v ý z v o u k postupné nápravě všech křivd a všeho utrpení, at se dotýkají třeba i nej poslednějšího občana této země. Víme, taková náprava je nesmírným úkolem, vyžadujícím poctivé a vytrvalé úsilí všech občanů, at už zaujímaj í vlivné nebo zdánlivě jen okrajové místo ve společnosti. Při nejmenším v jednom případě však nesmí být náprava postupná a trpělivost není na místě: v případě lidí, j i m ž byly osobní i občanské svobody odňaty úplně. Pro své svědomí a obranu svého přesvědčení jsou ve vězení Či vyšetřovací vazbě někteří naši spoluobčané. Každý den, který musí tito lidé strávit ve vězení, je nejen vážným porušením základní cli lidských práv, ale současně obviněním jak společnosti, tak jednotlivců, kteří to způsobili nebo k tomu mlčí. Proto se cítíme povinní Vás na závěr požádat, abyste dali výslovný podnět k bezpodmínečnému a bczvýjímeČnému naplňování našich zákonů a dohod, k nimž náš stát v poslední době slavnostně přistoupil, použili svých pravomocí a umožnili okamžité propuštění těchto vězněných. Pavel Baldínský PliDr. Václav Benda Ludmila Borská Zdeněk Bonaventura Boušc Vratislav Brabenec Ing. Pavel Bratinka Jaroslav Bumbálek František Cigánek Vít Cigánek Ludmila Cigánková František Cihlář Ing. Viktor Dobal Ilona Dobalová Karel Dománek Jan Dobrovolský Štěpán Fáber Michaela Freisová Miroslav Hácha František Hochman Jiří Hochman Marie Hochmanová Marta Hučínská Iva Chaloupecká Věra Jirousová

Josef Kordík Daniel Kroupa Antonín Krutí lek Zdena Kubrichtová Maric Kíiglová Ida Kuželová Václav Malý Ivan Medek Dana Němcová Jiří Němec R N D r . Martin Palouš Doc. PhDr. Radim Palouš Mudr. Karel Pazdera Milan PíŠa Ing. František R u n d Marie Rundová Ing. Zora Rysová Marta Seidlová Anna Schwarzová Ing. Bohdan Šmilauer Marie Vacková František Vlasák Tomáš Vlasák Ing. Vladimír Voják

523

Ctirad Zdvořášek Pavel Zeman ?hDr. Josef Zvěřina

Maric Kaplanova František Klika Václav Konzal

Za správnost odpovídá Ivan Medek v. r.

Na vědomí: Č T K

JEHO EMINENCE FRANTIŠEK, KARDINÁL TOMÁŠEK BISKUP -

APOŠTOLSKÝ ADMINISTRÁTOR PRAŽSKÝ

Vaše Eminence, předkládáme Vám dopis, adresovaný presidentu Č S S R dr. Gustavu Husákovi a Federálnímu shromáždění ČSSR. Prosíme Vás, abyste projevil laskavě porozumění pro tento uprimný a naléhavý hlas. Byli bychom Vám vděčni, kdybyste jej podpořil svou autoritou a zprostředkoval předání dopisu uvedeným dvěma adresátům. Rozhodnetc-li se jinak, odeslali bychom jej sami, ručíce za něj vlastním svědomím a křesťanskou odpovědností jako jednotlivci. S úctou jménem podepsaných na přiloženém podání

Otec biskup František se neujal zprostředkování, především z důvodů časové tísně (3, 10. odjíždí do Říma). Přislíbil však zúčastněným svou podporu a uvítal iniciativní vystoupení věřících v tomto i v budoucích případech.

524

Recenze ALEXANDER

H FTPLER

O

SMYSLU

ČESKÝCH

DĚJIN

JOSEF PEKAŘ,

(Stojanov - edice A k o r d - 1977 Rotterdam) P o d tímto názvem vyšla kniha nanejvýš cenná a potřebná pro Čechy v exilu, kéž b y i ve vlasti , pro jejich dospívající děti a pro všechny, kdo mají zájem o duchovní rodokmen českého národa, o předpoklady jeho dnešních hodnot i důsledky jelio tragických situací a konfliktů. R á d bych j i viděl i v rukou všech, kterým prozřetelnost určila, aby byli a zůstali našimi sousedy. Nemůžeme j e nutit, aby nám všecko odpustili, ale mánie právo j e žádat, aby se nám aspoří snažili porozumět. Kniha, jejíž název j e převzat z jedné stati a pro celek není zcela výstižný, obsahuje v ý b o r z drobnějších historických prací Josefa Pekaře, slavného profesora Karlovy university, který žil v letech 1870-1937. Jednotlivé stati, příspěvky do větších sborníků, novinářské eseje, články z Českého časopisu historického, který Pekař po léta redigoval, přednášky při slavnostních příležitostech, jednou i závěrečná souhrnná kapitola z velké rozsáhlé, historické monografie, jsou seřazeny přibližně v chronologickém pořadí námětů, kterými se zabývají; pocházejí tedy z různých období Pekařova tvoření , tak říkajíc napřeskáčku, což j e třeba mít na vědomí, když pozorujeme drobné rozdíly v autorových názorových postojích. Námětově se Pekař v těchto statích zabývá svatým Václavem a jeho dobou (v dosti Širokém kontextu), stručně Anežkou Přemyslovnou, podrobněji příchodem německého obyvatelstva do Čech a na Moravu, Husem a husitstvím, Bílou horou, sporem o postavu svatého Jana Nepomuckého, selskými písmáky Vavákem a Dlaskem, význam e m tolerančního patentu Josefa II., postavou a dílem svého učitele Palackého. Více teoretické povahy j s o u stati o smyslu a periodizaci českých dějin. U ž tento přehled nám ukazuje, že chybí mnoho důležitých kapitol našich dějin, například Karel IV., a že se Pekař naopak zabývá postavami zdánlivě méně významnými, jako j e Vavák; zdánlivě, pravím, protože právě na tomto venkovském, velkými kulturními proudy přímo nedotčeném svědkovi můžeme snad nejlépe uvažovat o tom, co pro v ý v o j Českého lidu znamenaly reformace, protireformace a osvícenství, co znamenalo baroko a začátky romantismu, j a k j e náš člověk vůbec poznamenán vědomě prožívan ý m i dějinami, více než většina jeho sousedů. N e m á m e tu v ruce soustavnou učebnici dějepisu, ale máme něco mnohem zajímavějšího. Máme živé příklady křižovatek našich dějin, ne všech, ale několika důležitých. M á m e v nich povzbuzení, abychom sami hledali dále, a máme namnoze i spolehlivý kompas na toto hledání. T o všechno může zvláště mladšímu čtenáři doplnit, oč ho komunistická Škola připravila. N e že b y Pekaře nezajímaly hospodářské a sociální poměry: byl u nás dokonce průkopníkem této složky dějepisného v ý z k u m u ; ale není u něho té ducham o r a é jednostrannosti marxistických schémat v periodizaci dějin, která celý ten obor většině naší mladé inteligence.zprotivila. A samozřejmě Pekař nesdílí onu nepoctivou

525

tendenčnost, která zamlčuje nebo zkresluje významné postavy a děje, která podceňuje nebo karikuje duchovní v l i v y a v ý v o j e , která prostě z dějepisu dělá stranickou propagandu, často za cenu vědecké poctivosti. Zajisté i Pekařovi už jeho současníci vytýkali tendenčnost. Polovzdělanci první republiky ho odbývali názvem, který pro ně shrnoval všecko odporné a směsné: »Klerikal!« Avšak pozorný čtenář tohoto výboru brzy pozná Pekařovo úzkostlivé úsilí být naprosto objektivní. Pekař sice vysel z tradičné katolického selského rodu, ale byl po celý život přinejmenším krajně zdrženlivý v e výrazech svého osobního náboženského postoje. Jestliže se postavil, hlavně v letech 1919-1929, často na obranu katolických postav a hodnot v naší duchovní tradici, pak to učinil prostě proto, že mu šlo na nervy, j a k se jeho milované historické vědy zneužívá k neoprávněné padělkovité agitaci. V takových okamžicích přecházel jeho jinak majestátně plynoucí sloh svrchovaně promyšlené a procítěné češtiny do tónu nemilosrdného, drtivého sarkasmu. » T ř i kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého « nám nejenom připomínají Havlíčka, ale mohou být bez neskromnosti postaveny na roven se světovými mistrovskými polemikami, j a k o jsou například » Les lettres provenciales « od B. Pascala (1656). Avšak podobně sarkastickým tonem vyvrací Pekař, jinak stoupenec dobrého soužití s Němci, Šovinistické teorie Bertolda Bretholze o trvalém osídlení částí Čech a M o ravy Němci - » Markomany «. Vůbec je třeba mít stále na zřeteli hluboké a vřelé Pekařovo vlastenectví, zvláště také proto, abychom pochopili ony odstavce, které nám dnes připadají až neuvěřitelně ekumenické. Nemůže být totiž žádná pochybnost o tom, že Pekař celým s v ý m dílem usiloval o spravedlivé vážení zásluh a vin české reformace a českého katolictví. V tom smyslu z něho dnes můžeme vydatně čerpat, chceme-li v duchu ekumenického hnutí j a k o Čeští katoličtí nebo reformační křesťané provádět sebekritiku, » konat pokálů «, a zároveň co nejlépe porozumět svým odloučeným křesťanským bratřím. Pekař j e spravedlivý a nestranný - v tom se nenechme zviklat zastaralými předsudky 0 Pekaři - » klerikálovi«1 V jednom se však od něho budeme v ž d y lišit, evangelíci 1 katolíci, pokud nám půjde o ekumenismus opravdu křesťanský. N Á Š základní motiv je a niusí být Ježíšova vůle, aby jeho učedníci byli jedno (Jan 17), tedy náboženský motiv křesťana opět věřícího. Čtemc-li naopak pozorně Pekařovy texty, tušíme na jejich pozadí jiný motiv. Pekař se více méně smiřuje s tím, že Člověk 20. století, byť se i hlásil k některé církvi, není opravdu věřící, že pro něho jsou autenticky náboženské motivace podružné; naopak předpokládá, že u něho místo náboženského citu zaujal téměř v ý l u č n í cit národní. A tímto národním citem, tedy objektivně snahou, abychom znovu nc vnášel i rozkol do národa, motivuje Pekař v ý z v u , abychom si konečně navzájem odpustili minulé křivdy, nábožensky motivované, a abychom náboženskou tolerancí směřovali k národní jednotě. T o dnešnímu křesťanovi nestačí. Pekařův předpoklad, že náboženství už není a nebude živé, se nesplnil. V konfrontaci s agresivním ateismem vládnoucích k o m u nistů j e tato problematika LI nás jen ještě palčivější než třeba u západních sousedů. Ale i tam žije víra a žije křesťanský ekumenismus, ne vírou brzděný, ale výslovně požadovaný. V tomto bode se dnes od Pekaře diametrálně lišíme, i k d y ž rádi používáme jeho badatelských služeb a spravedlivých historických posudku. T o j e skutečnost, kterou si musíme jasně uvědomit, ale kterou nemůžeme Pekařovi osobně klást za vinu. Nezapomínáme, kdy žil, k d y pracoval, s j a k ý m i odpůrci bojoval, a kdy umřel. Umřel víc než deset let před založením Světové rady církví.

526

U m ř e l téměř třicet let před závěrem Druhého vatikánského koncilu, promulgací j e h o usnesení o ekumenismu, založením Katolického sekretariátu pro jednotu křesťanu. Zemřel, m i m o c h o d e m , čtyřicet let před prvním soustavným ekumenickým dialogem, který vedli česlí evangeličtí a katoličtí teologové v exilu ve dnech 30. a 31. srpna 1977 v jihotyrolské vesničce Maulsu. N e m ů ž e m e tedy chtít od Pekaře, aby nám adekvátně odpovídal na otázky, které se v y n o ř i l y až m n o h e m později. Proto m u také promineme, že nešel a nemohl jít do teologické h l o u b k y , kterou b y c h o m dnes rádi nacházeli v díle o Českých duchovních dějinách. A v š a k i v podobě, v e které n á m ovoce svého bádání m o h l zanechat a zanechal, právem spatřujeme svědectví pravdy a spravedlnosti po stránce historického a všeobecného vzdělání - a aspoň užitečnou propedeutiku pro ono přímo ekumenické dálo, které bohdá v y l é č í nejednu nezahojenou ránu v České náboženské duši.

ANTONÍN

KRATOCHVIL

POLITICI J A K O Aktuální stati ministra Obziny

SPISOVATELÉ?

k ozbrojeným jednotkám ministerstva vnitra

N e j vyšší představitel Československých bezpečnostních orgánů, federální ministr vnitra docent P h D r . Jaromír Obzina, C S c (ročník 1929), vydal v minulých dnech v pořadí j i ž svou třetí knihu - fdoso£cko-idcologických statí: K aktuálním otázkám bezpečnostní politiky KSČ, v nakladatelství Horizont v Praze. T a t o třetí O b z i n o v a kniha j e určena především » příslušníkům složek a Sboru národní bezpečnosti, vojsk federálního ministerstva vnitra ale Í Široké občanské veřejnosti {Tvorba c. 36, 7. září 1977). A u t o r v ní nepřímo navazuje na své dřívější knihy z oblasti marxisticko-leninské teorie současného ideologického třídního boje. Jestliže v první své knize » K leninskému pojetí politiky « (nakladatelství Horizont, Praha 1972) polemicky rozebíral o d z k y tzv. pravicového oportunismu a » buržoazní názory Tomáše G. Masaryka v druhé knize: » Ke kritice filosofických a politických aspektu „ humanitní de mokřade " « (nakladatelství Horizont, Praha 1974) Obzina z vysloveně dogmatických pozic odsoudil ideologii » masarykismu « v moderním v ý v o j i českého politického myšlení a v rámci propagandistické linie padesátých let analyzoval » protidemokratické třídní tendence představitelů humanitní demokracie T . G.Masaryka a Eduarda Beneše« (Československý časopis historický c. 2, 1975)Jeho n o v á kniha opouští plané teoretizování o zneužívání pojmů demokracie Masarykem, Benešem a j e h o dědici a j e konkrétně zaměřena na otázky bezpečnostní politiky komunistické strany, j a k v y p l ý v a j í ze závěrů X V . sjezdu K S Č . V recenzi Ladislava T o m á š k a se zdůrazňuje, že ministr vnitra Obzina analyzuje otázky nové bezpečnostní p o l i t i k y K S Č » z pozic leninského pojetí periodizace porevolučního v ý v o j e « v Československu a prý v e l m i zřetelně a správně v y m e z u j e současnou etapu v ý v o j e naší společnosti, čímž má vědecky určen historický rámec pro koncepci bezpečnostní p o l i t i k y strany a státu« (Tvorba č. 36, 7- září 1977). V Tomáškově recenzi se několikrát uvádí, že Obzina z ryze marxisticko-leninských pozic definuje postavení n o v é bezpečnostní politiky státu v celkovém rámci mocenské funkce socia-

527

listického státu. Zvláštní pozornost prý Obzina věnuje i obsahu socialistické zákonnosti a j e j í m konkrétním úkolům v současné etapě v ý v o j e komunistické společnosti. Tomášek dále píše, že Obzina » tvůrčím způsobem rozebírá v souvislosti se z v o leným tématem úlohu tvorby a funkce socialistického práva. Z k o u m á a objasňuje prý preventivní a p r o f y k k t í c k o u úlohu československých bezpečnostních složek. » Z a základ publikace považuji skutečnost « - zdůraznil v závěru své recenze T o m á šek, » j a k autor v y m e z u j e a zdůrazňuje etiku činnosti bezpečnostních orgánů.«. VŠem třem knihám Jaromíra O b z i n y c h y b í vědecká erudice a j a k á k o l i objektivní politologická odborná metoda práce. T y t o odborné nedostatky nahrazuje O b z i n a ideologickou frazeologií brožurek stranického školení. Zvláště markantně to v y s t u puje v knize: Ke kritice filosofických a politických aspektu » human itni demokraciekde Masarykova humanitní demokracie j e charakterizována j a k o ideologie československého mcšťáctví, která prý vedla k destrukci základních hodnot v e v ý v o j i n o v é společnosti, Jaromír Obzina dosáhl akademických hodností tzv. d á l k o v ý m studiem, k e kterému j e prvním předpokladem dobrý k á d r o v ý posudek. O b z i n a byl stranou poslán i do M o s k v y , kde absolvoval V y s o k o u školu stranickou při U V K S S S . O b z i n a j e také nositelem řady stranických a státních vyznamenání, řádů a medailí (Rudé právo, 31. března 1973). O b z i n o v a odborná publikační činnost přes všechny uvedené nedostatky dosáhla ve stranickém tisku vysokého uznání a ocenění, O j e h o první knize: K leninskému pojetí politiky napsal v recenzi Rudého práva (24. ledna 1972) A . D o l e j š í : » Práce J. O b z i ny celou svou strukturou, volbou analyzovaných politických j e v ů a způsobem jejích řešení důsledně obhajuje marxisticko-leninské pojetí politiky. P o neblahých zkušenostech z let 1968/69 j e to tematika neobyčejně potřebná a aktuální. A u t o r v y c h á z í nejen z důkladné znalosti díla klasiků marxisniu-leninismu, především L e n i n o v ý c h prací, ale využívá i svých bohatých politických zkušeností.« D r u h o u O b z i n o v u knihu: Kc kritice filosofických a politických aspektů humanitní demokracie « recenzovala mezi j i n ý m i i historická Libuše N e c k á ř o v á v orgánu Č s . akademie věd v Historickém časopise c. 2, 1975. Zdůraznila, že autorovi se podařilo vysledovat, »jak česká buržoazie se snažila v e své politické teorii i praxi zneužít p o j m ů demokracie, humanismus a humanitní demokracie pro upevňování své inoci Podle N e c k á ř o v é Obzina prý odhalil, že »humanitní demokracie« tvořila v ý z n a m n o u politickou součást ideologie masarykismu,'proti kterému staví O b z i n a marxistické chápání humanismu, jako ideologie, která spojuje ideály lidskosti s historickým p o sláním dělnické třídy. Jc určitým paradoxem, že v současné ediční krizi knihy politiků např. presidenta Gttstáva Husáka, ministrů Jaromíra Obziny, Bohušiava Chňoupka, především Vasila BiFaka, ale i dalších, zaplňují nedostatky původní české i slovenské knižní produkce. Kritický čtenář i k d y ž vezine v úvahu, že ministři včetně O b z i n y , j s o u censurovnni a jsou vázáni stranickou linií, opřenou o marxistickou frazeologii omezující kulturu slova, mnohde toporně překládanou z ruštiny, přes toto vse čtenář jasně zaznamená, že knižní produkce komunistických politiků po stránce m y š l e n k o v é spekulace, bohatosti a originality zdaleka nedosahuje úrovně n o v ý c h knih např. z á p a d o n e m e c k ý c h politiků j a k o j e dr. Rainer Darzel: Es ist noch nicht zu spät (Verlag D r o e m e r Krtaur, M ü n c h c n ) nebo dr. Ernst Albrecht: Der Staat - Idee und Wirklichkeitj Seewald- V e r l a g , Stuttgart. M o l i ! b y c h p o k r a č o v a t . . .

528