3. KLASIKA SOCIALISTICKÉHO REALISMU Z DVACÁTÝCH LET

103

3. KLASIKA SOCIALISTICKÉHO REALISMU Z DVACÁTÝCH LET

Po dvojici revolucí v roce 1917 následovalo několik krizových let. Nový režim čelil celé řadě vnitřních i vnějších nepřátel, zmítal se mezi občanskou válkou a zahraniční intervencí. Vládu ohrožoval nezměrný chaos, epidemie a nedostatek základních surovin. Situaci mohla zachránit jen rázná opatření, k jejichž uskutečnění samozřejmě bylo zapotřebí obrovské odhodlání. Vyhrocená doba zrodila nový typ hrdiny. Statický revoluční mučedník byl nahrazen dynamickým mužem činu. Nový hrdina se neobjevoval jen v rétorice a literatuře stranické. I autoři nepartajní intelektuální literatury, kteří nebyli k oficiální linii vysloveně nepřátelští, tvořili jeho další varianty. Časy byly tvrdé, ale pro mnoho intelektuálů nepostrádaly určitý přitažlivý neklid. Příslib akce a vzrušení přilákal mnohé z nich na stranu revoluce, některé přímo do středu dění, jiné do pozice fascinovaných diváků. Revoluce pro

sovetsky roman.indd 103

21.12.2014 22:06:19

104 ně byla tak zneklidňujícím zážitkem, že ho tradiční jazyk nebyl s to vyjádřit. Bez ohledu na stupeň přesvědčení hledali spisovatelé způsob, jak ji vylíčit. Mandelštam působivě zachytil její atmosféru ve verších básně „Kdo našel podkovu“ (1923): „Čím začít? Všechno jen praští, všechno se houpe A vzduch se třese od srovnání Žádné slovo není lepší nežli druhé, Zem duní metaforou (…) Třikráte blažený, kdo v píseň vloží jméno –“1 Mnozí usilovali o pojmenování písně nebo metafory, která by rezonovala více než ostatní a přežívala dál. Bylo to období, v němž se dařilo přepjatým frázím a velikášským tvrzením, kterými se autoři snažili přesně zachytit kvintesenci revoluce, zatímco „všechno jen praštilo, všechno se houpalo“. Jen málo epitet revoluce a jejích aktérů však přežilo těch několik hektických porevolučních let, které následovaly. Nicméně obraz hrdiny, kterého tato etapa ruských dějin zrodila a do kterého zkoušela „vložit své jméno“, přetrval v sovětské tradici celá další desetiletí. Ačkoli byla epiteta porevoluční literatury vysoce symbolická, stále si uchovávala prvky popisnosti a individualizace, které se vztahovaly ke konkrétní postavě. Následkem toho není snadné vyčlenit jeden konkrétní román dvacátých let a analyzovat ho jako dobový prototyp, na rozdíl od děl dvou následujících dekád. Romány socialistického realismu dvacátých let bez výjimky používaly jedinečnou obraznost pro konkrétní postavu konkrétního textu. Avšak pod touto povrchovou vrstvou 1 Mandelštam, O. Kdo našel podkovu, [a jiné verše]. Přel. Daněk, V.; Zábrana, J. Světová literatura, roč. 10, 1965, č. 3, s. 174–187.


21.12.2014 22:06:19

SOCIALISTICKÝ REALISMUS PŘED ROKEM 1932

odlišnosti mají texty v jádru mnoho společných rysů. V podstatě všechny byly napsány členy Strany, kteří si vytyčili úkol popularizovat její postoje. Většina z nich při tom čerpala z jednoho zdroje – z deníku Pravda. Celkem vzato byla témata a obraznost charakteristická pro články Pravdy v dané době předznamenáním trendů, které se následně projevily v bolševické literatuře publikované s menším časovým odstupem. Někdy lze dokonce přesně vyhledat konkrétní článek, který nejspíše poskytl tematickou inspiraci literárnímu dílu. Pochopitelně stranická rétorika let dvacátých nabízela více perspektiv, než bylo přípustné v době stalinské. Literatura inspirovaná Pravdou byla ve srovnání s ní také mnohem méně homogenizovaná. V této době se vynořily dvě základní tendence, které se posléze v průběhu dekády ukázaly jako nesmírně produktivní a daly vzniknout dalším vzorům ve třicátých letech a později. Klíčové příklady těchto obecných směrů představují Cement Fjodora Gladkova a Čapajev Dmitrije Furmanova.

105 3. Klasika socialistického realismu z dvacátých let

GLADKOVŮV CEMENT V mnoha ohledech je právě Cement nejpřesvědčivější ukázkou modelového sovětského románu. Do velké míry vlivem toho, že jeho zápletka a kladní hrdinové byli napodobováni více než v případě jiných vzorů. Zvláště pak ve čtyřicátých letech, kdy byl Gladkov ředitelem Literárního institutu Maxima Gorkého v Moskvě, který vychovával budoucí spisovatele. Navíc se mnoho základních hodnot Cementu stalo pilířem pro specifický stalinistický étos, jenž se prosadil ve třicátých a čtyřicátých letech. Přesto je nesprávné pokládat Gladkovův román za plně rozvinutý a dokončený románový exemplář socialistického realismu. Spíše je na místě mluvit o zárodečném stádiu nebo o pozůstatku fáze, kdy „cement“ v základech stavby ještě úplně nezatvrdl. Je totiž mnohem výrazněji „románový“


21.12.2014 22:06:19

106 než pozdější díla socialistického realismu, která mají sklon spíše k větší míře abstrakce typické pro mýtus. Ze všech oficiálních předchůdců socialistického realismu představuje Cement nejvýmluvnější příklad komplexního vývoje a dialektiky literárních a mimoliterárních sil, jež vývoj sovětské kultury provázejí. Cement do značné míry rétoricky i tematicky těžil z Pravdy, zároveň však užíval jazyka a obraznosti některých neangažovaných intelektuálních literárních směrů a též odkazoval k folkloru. Později v průběhu třicátých let se mnohé charakteristické prvky Cementu proměnily v běžné součásti politické rétoriky. Jde tedy o text, který nám pomůže pochopit, že stalinistická kultura byla především kombinací různorodých a již dříve existujících prvků, nikoli něco, co již plně vyvinuté vypadlo přímo z vůdcova mohutného kníru.2 VLIV PRAVDY V CEMENTU

Pokud Cement zredukujeme na základní tematiku, vyhlíží jako typický „proletářský“ román doby, v níž vznikl (1922–1924).3 Dokonce má takřka jednovaječné dvojče v podobě povídky „Vysoká pec“ Nikoly Ljaška (podobně jako Matka v Mašického povídce „V ohni“), která též vyšla v roce 1925. Cement i „Vysoká pec“ působí dojmem děl napsaných ve spěšné snaze posílit politickou rétoriku. Nerozvíjejí jen obecné ideje marxismu-leninismu, ale také texty Pravdy z let, do nichž je děj Cementu situován (1920–1921),4 2 Slovo „knír“ se používalo jako krycí označení Stalina v dobách, kdy ho bylo nebezpečné kritizovat. 3 Viz Asadullajev, S. G. Roman F. Gladkova „Cement“, Avtoreferat dissertacii na soiskanije naučnoj stepeni kandidata filologičeskich nauk. Moskva: M. G. U., 1959. s. 9. a Brajnina, Berta. „Cement“ F. Gladkova. Moskva: Chudožestvennaja literatura, 1965. s. 17–19. 4 Časový úsek, do nějž je situován děj románu, je nejpravděpodobněji ohraničený jarem a sklonkem podzimu (listopadem) 1921. Někteří literární historici nicméně tvrdí, že Cement se odehrává v roce 1920. Viz Šuvalov, S. V.


21.12.2014 22:06:19


zejména jejich ústřední téma boje za přežití komunismu, který se nerozhoduje na frontě válečné, ale spíše na frontě hospodářské. Obě díla zdůrazňují tento postoj prostřednictvím hrdinů, kteří se vyznamenali na bojištích občanské války, ale nyní svou energii soustředí na úkoly rekonstrukce poničeného průmyslu. Texty začínají zdánlivě triumfálním návratem hlavních postav, bývalých dělníků (Gleba Čumalova v Cementu, resp. Korotkova ve „Vysoké peci“), domů, kde jsou však namísto vřelého přijetí zaskočeni katastrofální situací rodného města. Oba příběhy pokračují od té chvíle v podstatě shodně. Cementárna / vysoká pec jsou pokryty rzí a býlím, místní proletariát se zpronevěřil svému třídnímu poslání a živí se pasením koz a prodejem zapalovačů (kozy a zapalovače byly v té době běžným symbolem maloburžoazní podnikavosti).5 Když Gleb/Korotkov konfrontují místní autority s tím, že se nepostaraly o obnovení výroby po skončení občanské války, dostane se jim vysvětlení, že příslušné nadřízené orgány byly žádány o povolení znovu podniky otevřít, ale oficiální příkaz dosud nevydaly. Hrdina se samozřejmě s touto alibistickou byrokratickou lhostejností nespokojí, svolá několik dělnických schůzí, přijme jmenování do čela dělnického hnutí a vydá se na „ústředí“ (tedy do většího města, kde sídlí zástupci nejrůznějších vládních orgánů). I tam se však střetne s nečinnou byrokracií a odborníky z řad buržoazie, kteří tvrdí, že znovuobnovení výroby by bylo technicky i ekonomicky neproveditelné a trvat na tom je znakem naivity a neposlušnosti. Nakonec však díky probuzení dělnického zápalu pro dobrovolné hromadné


Fëdor Gladkov. Kompozicionno-stilističeskij analiz romana „Cement“. In: Nikitina, E. F.; Šuvalov, S. V. (eds.). Belletristy-sovremenniki. Stat’ji i issledovanija. Moskva: Nikitinskije subbotniki, 1928. s. 48. a Gladkov, F. O literature. Stat’ji, reči, vospominanija. Moskva: Sovetskij pisatel’, 1955. s. 8. 5 Nikandrov, N. Prokljatyje zažigalki. Krasnaja Nov’. 1923, č. 6 a 7.


21.12.2014 22:06:20

108 brigády – a s malou dopomocí mužů v kožených kabátech (tedy příslušníků Čeky, tajné policie) – dojde k obnovení provozu cementárny / vysoké pece. Součástí této události je i kolektivní setkání dělníků, na němž jsou vysoce oceněny zásluhy Gleba/Korotkova a hrdina je vyzván k přednesení projevu. Cítí se být tím okamžikem bytostně pohnutý, ale nedokáže zprvu najít správná slova, neboť jako správný syn pracující třídy se řídí především srdcem. Nakonec však najde ztracenou řeč a v závěru příběhu pronese několik vět o grandiózních vyhlídkách, jež čekají na budoucí generace. Zajisté nalezneme i rozdílné prvky obou textů (především v milostných motivech). Hlavní odlišnost však spočívá v tónu vyprávění. Ljaškovova narace je velmi strohá a dominuje v ní přímočará hovorová řeč, taková, jakou by nejspíš použil běžný dělník líčící zkušenosti svým soukmenovcům. Tam, kde je Ljaško příliš lakonický, Gladkov jako by se dopouštěl zcela opačného prohřešku, když popouští uzdu obraznosti. Jeho próza je vysoce rétorická a hyperbolická, často evokuje přehnaně květnaté pasáže pokleslých romancí. Tento aspekt byl v románech pozdějšího socialistického realismu zmírněn, neboť převažující smysl pro literární dekorum v nich vylučoval podobné jazykové excesy. Ale i když kánon vyžadoval omezení v oblasti jazyka, prosazoval zároveň hyperboličnost při charakterizaci postav. Ačkoli byla „bujnost prózy“ Cementu předmětem častých útoků, které dokonce přiměly Gladkova k několikerému přepracování románu,6 obraz hrdiny, jejž v Glebovi stvořil, se naopak měl napříště stát konvencí socialistického realismu. Přílišná věcnost tak paradoxně odsoudila Ljaškovova hrdinu Korotkova k zapomnění, zatímco jeho dvojčeti Glebu Čumalovovi zaručila barvitý dlouhý život a status jednoho z nejslavnějších kladných hrdinů. 6 Brajnina, B. „Cement“ F. Gladkova. Moskva: Chudožestvennaja literatura, 1965. s. 79–82.


21.12.2014 22:06:20


„Vysokou pec“ stihl osud zapomenutého textu i proto, že Ljaško sice horlivě reflektoval hlavní ekonomické události, jimiž se zabývala Pravda, ale nepodařilo se mu hrdinu přizpůsobit obrazu, který deník prezentoval jako model. Gladkov v tomto bodě obstál a díky tomu se jeho román dočkal od hlavních stranických kritiků pochvaly, a to navzdory poukazům na kompoziční vady. Cement vítali jako první knihu, která přináší „monumentální“ a „romantickou“ podobu proletářského hrdiny.7 Lidový komisař kultury Anatolij Lunačarskij napsal v článku „Úspěchy našeho umění“ publikovaném v prvomájovém čísle Pravdy v roce 1926: „Na těchto základech z cementu můžeme budovat dále.“ Nový ikonický hrdina se v článcích Pravdy objevoval po delší dobu. Jako dobrý příklad poslouží třeba Bucharinův nekrolog Jakova Sverdlova (vůdce RSFSR) zveřejněný v březnu 1919. Stojí v něm, že Sverdlov podlehl zápalu plic „na svém postu“, při usilovné a nezištné práci pro revoluci, kterou přervala až smrt. Lze v tom spatřit jednu z biografických metafor života a smrti pravého revolucionáře z ruských radikalistických mýtů, v nichž je adekvátním završením existence věznění nebo smrtelná tuberkulóza (zhoršená usilovnou prací) – v každém případě konec, kterému se hrdina mohl vyhnout, kdyby nebyl tak neochvějně oddán posvátné věci. Ale Sverdlov ve zmíněném nekrologu nevystupuje jako typický kníže-mučedník před-revoluční radikalistické hagiografie. Není jen onou přísnou, klidnou, vážnou bytostí, ale též laskavou a jemnou připomínkou figur z ikon plnou prostoty a jasu. Není odlišný jen proto, že se Bucharin vyvaroval epitet bolševických ctností, které Gorkij použil v Matce. Bucharinův „kníže“ především není statickým zosobněním předností, ale dynamickou postavou – autorovými slovy „nádobou nevyčerpatelné revoluční energie“.


7 Viz např. Kogan, P. S. O Gladkove i „Cemente“. Na literaturnom postu, 1926, č. 1, s. 41–44.


21.12.2014 22:06:20

110 Před čtenářem vyvstává Sverdlov, jehož „rázný charakter“ neznal klidu. Patrné to bylo již před revolucí, kdy ho ani exil nedokázal vyřadit z dění. Vždy byl schopen uniknout a překonat i ty nejchladnější řeky. Sverdlov z nekrologu Pravdy je mužem odhodlání a rozvahy, „výjimečný člověk z kovu“. Znal „všechno a všechny“ a všechna „vlákna“ vedení procházela jeho rukama. Kdybychom chtěli do několika slov shrnout Sverdlovovu podstatu, byly by to „energie, vůle, odvaha“, prohlašuje Bucharin.8 Ačkoli byl tento nekrolog napsán už v roce 1919, čtenář jistě v jeho symbolickém uspořádání snadno rozezná zřetelné kontury jiného obrazu, který se prosadil ve třicátých letech, obrazu samotného Stalina, Bucharinova vítězného rivala – „muže z oceli“, nositele neúnavné energie a nezlomného odhodlání, člověka, který také znal „všechno a všechny“ a měl všechna „vlákna“ sovětské administrativy pevně v rukách. Toto spojení má širší důsledky. Bucharinův obraz revolucionáře z roku 1919 není pouhou prefigurací ikonické podoby vůdce (i co se týče důrazu položeného na útěky před caristickým vyhnanstvím a na zkoušky v nebezpečných ledových podmínkách). Šlo spíše o návrat slavných výroků a frází „nebeletristické“ bolševické rétoriky z dob občanské války, jíž je právě Sverdlovův nekrolog dobrým příkladem. V politické kultuře třicátých let, kdy Stalinova biografie fungovala svým způsobem jako „vzor vzorů“ života skutečného bolševického vůdce, pak rezonovaly znovu. Neplatí to jen pro Stalina, ale i pro ostatní hrdiny této stalinistické dekády, kteří přejímali podobu ustanovenou v raných dvacátých letech. Jsou plni „bdělosti“, neúnavného odhodlání „zápolit“, energie, vůle dosahovat vrcholného heroismu a dalších kvalit, které jako by odkazovaly k „opravdové kuráži“ amerického divokého západu: „houževnatost“ (vyděržka), „tvrdý jako křemen“ (kremeň), „vůle“ (volja). 8 Bucharin, N. Tovarišč Sverdlov. Pravda, 1919, č. 59, s. 1.


21.12.2014 22:06:20

3. KLASIKA SOCIALISTICKÉHO REALISMU Z DVACÁTÝCH LET

Recommend Documents