Obsah: 11.3. úterý ...............................................................................................3 12.3. středa – Treviso – Venezia 35 km, 1 hod. 20 min...........................5 13.3. čtvrtek – Venezia – Padova 50 km – Vicenza 87 km – Verona 149 km, 5 hod. 30 min....................................................................................8 14.3. pátek – Verona – Desenzano del Garda 55 km – Brescia 88 km – Cologne 119 km, 5 hod. a 35 min......................................................... 11 15.3. sobota .......................................................................................... 13 16.3. neděle – Cologne – Cremona 59 km – Fidenza 111 km – Parma 145 km – Reggio Emilia 171 km, 6,5 hod. ............................................. 15 17.3. pondělí – Reggio Emilia – Maranello 38 km – Seramazzoni 57 km – Passo Abetone 124 km – 6 hod. 25 min............................................. 16 18.3. úterý – Abetone – Lucca 65 km – Pisa 85 km – Livorno 124 km, 4 hod. 35 min. .......................................................................................... 18 19.3. středa – Olbia – Tempio 50 km, 2 hod. 40 min. ............................ 21 20.3. čtvrtek Tempo – Oschiri 32 km – Pattada 62 km – Budusso 73 km – Burgas 97 km – Nuoro 130 km, 6 hod. 30 min. .................................. 22 21.3. pátek – Nuoro – Mamoiada 21 km – Fonni 34 km – Psso Corova (1118) – Psso (1235) – Talana 83 km – Urzulei 100 km, 5 hod. a 15 min. .............................................................................................................. 24 22.3. sobota – Urzulei – Durgali 33 km – Orosei 55 km – Siniscola 92 km – Olbia 149 km, 6 hod. a 35 min............................................................ 28 23.3. neděle .......................................................................................... 30 24.3. pondělí velikonoční....................................................................... 32 25.3. úterý - Tempio a okolí – 63 km, 3 hod. a 20 min.......................... 34 26.3. středa – Tempio – Aggius 8 km – Isola Rossa 37 km - Viddalba 60 km – Bortigiádas 79 km – Tempio 89 km a večer Tempio – Olbia 53 km= celkem 142 km, 6 hod. a 30 min........................................................... 35
1
27.3. čtvrtek – Livorno – Cesina 62 km – Volterra 104 km – Pontedera 155 km – Livorno 195 km – Azdénza 204 km, 9 hod. a 5 min. .............. 37 28.3. pátek Ardénza – Montenero 8 km – Livorno 20 km – Guasticca 36 km, 1,5 hod. .......................................................................................... 38 29. 3. sobota ......................................................................................... 40 30.3. neděle – Újezd u Prahy – Vitíněves - Jičín 102 km, 4 hod. a 20 min. .............................................................................................................. 42 Shrnutí .................................................................................................. 43 Poznámka na konec.............................................................................. 44
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2008 2
Itálie a Sardinie 2008 11.3. úterý – v 8.30 hod. mi telefonoval řidič Jirka Hartman, že je v Borovnici a končí nakládku. A již v 9 hod. se setkáváme poprvé v bývalém ČSAD v Jičíně, cca 500 m od mého bydliště. On se svým kamionem má dopravit mě a kolo do Itálie, poblíž Benátek. Asi půl hodiny klábosíme a poté vyrážíme směr Brandýs, kde řidič vykládá prázdné palety. Pokračovali jsme směr Praha – Č. Budějovice až na
hraniční
Dvořiště, přestávka
kde na
přechod byla
Dolní
hodinová
pozdní
oběd.
Poslal jsem SMS Petrovi D., s kterým mám jet v dubnu do Francie a Španělska, a odpověď zní: „tvůj řidič Jirka Hartman je super“. Doplnili jsme PHM a za slunečného odpoledne projíždíme po volné dálnici Linec a Salzburg, kde jsme odbočili na Vilach. Taurské tunely jsme projeli skoro už za tmy. Hledali jsme parkoviště u některé čerpací stanice, neboť v 19 hodin nám končil časový limit a musíme mít jedenáctihodinovou bezpečnostní pauzu. Do té doby jsme jeli bez zastavení a nemuseli stavět ani při placení mýta za tunely nebo poplatek za dálnici. Vše se automaticky odečítá z krabičky zvané „Goubox“. Zajímavostí je, že kamiony od 22 hod. do 5 hod. mají v oblasti Alp omezenou rychlost na pouhých 60 km/hod. Po večeři mi Jirka promítal film se Schwarzeneggerem 3
„Pravdivé lži“, což není zrovna můj šálek kávy, ale dobře jsem u něho usnul, možná rušil Jirku svým chrápáním. On byl však tolerantní, v pohodě a dobře jsme si popovídali. Některé jeho historky byly úžasné. Vzpomenu alespoň jednu, kdy při cestě z Francie do Anglie mu v noci nepozorovaně vlezli mezi náklad – sluneční deštníky - na návěsu 4 Marokánci a objevili je až celníci v Anglii, za což zaplatil pokutu jen 25.000 Kč, když původně chtěli 100.000 Kč a od Carga dalších 50.000 Kč, neboť řidič nebyl dostatečně proškolen. Donedávna jezdil Jirka pro EU jen mezi Francií a Itálií, kde byl velice spokojen. Je to sympaťák, 39 let, podruhé ženatý, bydlí v Jablonci n/N a má dva syny 3 a 5 let. Dostavuje rodinný dům a těší se, jak ho dokončí a ukončí tento cikánský život, kdy je stále mimo domov a rodinu. Já ho za to chválím a doporučuji mu užívat života hned dnes a ne až někdy jindy, užívat rodiny, dokud ji má. Vyprávím mu svůj příběh z Kuby, kdy se mi stýskalo po manželce a po 2 synech předškolního věku. Dříve Jirka pracoval u městské policie a tak jeho zážitky, např. při zasahování proti opilým Cikánům byly hororové a nebezpečné. Jen neprůstřelná vesta a pistole mu zachránila život, ale úraz léčil déle než rok. Přesto má chuť se k policii vrátit, i když zná místní mafii. Tvrdil, že mezi
lidmi
dnes
je
velké
množství zbraní a nikdo neví,
kdo
vytáhne zbraň dříve než on.
4
12.3. středa – Treviso – Venezia 35 km, 1 hod. 20 min. V noci připadlo v horách trochu sněhu. Vyjeli jsme v 6.30 hod. a už po hodině jízdy sluneční paprsky olizují zasněžené vrcholky Alp. Cesta byla pohodlná a příjemná, vyhlídka je lepší než z osobního auta. V půl osmé jsme překročil italskou hranici poblíž Tarvisia a sjížděli do nížiny u města Udine (vzpomněl jsem si na zemětřesení v této oblasti, kdy jsem tudy projížděl). Bylo tu zataženo a velká mlha, teplota 8 stupňů. Po 4 hodinách opět bezpečnostní pauza. Využil jsem ji k občerstvení a oblečení do cyklistického, neboť do vykládky kamionu zbývalo jen 35 km. Hustý provoz na silnici, častá zastavení a stání mě navádějí k myšlence předčasně z kamionu
vystoupit a
pokračovat
rychleji na kole. Nebylo by tak horko
a
plynulejší. schopen disponentce
jízda Ani
by
byla
Jirka
nebyl
odpovědět Carga,
v kolik
hodin budeme na vykládce, kde jsem chtěl vystoupit také já (asi 10 km před Trevisem). Pár
minut
loučím
po
poledni
s řidičem
se
Jirkou,
s kterým byla pohoda. Šlapal jsem
dál
na
kole
směr
Venezia neboli Benátky, kam jsem přijel ve 13.30 hod. – pouhých 35 km po rovině, ale byl jsem skoro stejně rychlý jako často stojící auta. Nechtěl jsem opustit své kolo (zákaz jízdy 5
v celém městě) a tak už jen pěšky vedu své kolo k železničnímu nádraží „Santa Lucia“, kde jsem měl původně vyzvednout Mirka J. Toulal jsem se
spletitými uličkami historického, nejnavštěvovanějšího města Itálie, až
k mostu Rialto se zlatnickými krámky a asi 4 km jsem našlapal za 3 hodiny chůze s kolem, které jsem obtížně přenášel po nekonečných schodech. Pro pěší je tu 400 mostů a doprava na lodích je po 150 kanálech. Plno bylo na náměstí San Marco, což je zlatý hřeb města. Zdravili mě Češi, ale i mnoho cizinců, neboť je zaujala vlajka na 6
mém kole. Ptali se na moji cestu a nevěřícně kroutili hlavou a přáli mi šťastnou cestu. Místní policie mě chválí, že jdu pěšky, neboť jízda je tu skutečně zakázána. Idylku a odpočinek na náměstí mi zpříjemnil červený tramín a zároveň odlehčuji své kolo. Toto renesanční město je dnes známé jako „město lásky“. Náměstí Svatého Marka je srdcem Benátek. Na jednom konci stojí bazilika, jejíž stavba započala před téměř tisíci léty.. Mezi bazilikou a nábřežím se rozkládá mohutná gotická budova Palazzo Ducale, tj. Dóžecí palác. Světoznámé obrazy od Tiziana, Bassaniho, Tintoretta a dalších jsem si tentokráte neprohlížel. Počasí mi nakonec přálo, neboť svítilo slunce a teplota vystoupila na 15 stupňů. Nahlédl jsem do několika kostelů, ale jen na chvíli, z obavy o svá zavazadla
na
kole.
Most
vzdechů (Ponte dei Sospiri) zajišťující
spojení
mezi
palácem a vězením jsem fotil z obou stran a znovu jsem se vrátil na náměstí San Marco, abych
navštívil
elegantní
famózní
Caffe
Florian
z roku 1720, kam chodil i Goethe, se zrcadlovým interiérem s nástěnnými malbami. Dřevěné ochrany na šesti dveřích mi ale bránily ve vstupu, neboť byla středa, jediný zavírací den v týdnu. Šanci tak dostal můj přítel Mirek J., který dal přednost výměně oken za plastová v Jičíně, aby mě v příštím roce doprovodil znovu do Benátek a bude to asi jeho nejdražší káva v životě (musí zaplatit letenku či vlak, tj. 90 €). Znovu jsem si prohlížel exteriér obrovského Dóžecího paláce, opravdový skvost architektury, symbol slávy
a
moci
Benátek,
tentokráte
v částečné
opravě
(lešení).
Jednoduchá zvonice je vysoká 99 metrů s úchvatným pohledem na 7
město. Věžní hodiny mají pozlacený ciferník se zvěrokruhem. Dva mouřeníni odbíjejí na věži již více jak 500 let každou hodinu. Lákaly mě obchůdky s překrásnými maskami, které zbyly z nedávného karnevalu. Myslel jsem na vnuka Tomáše, jak by se mu líbily, ale nechtěl jsem je vozit skoro 3 týdny na kole. Tak tedy příště, až pojedeme jen na kávu za cca 2000 Kč. Znovu jsem posedával s ostatními turisty na vyhřátých lavicích na nábřeží Zaccara, nedaleko od náměstí u přístavu a sledoval jsem provoz gondol na kanále della Giudecca a lodí na mořské zátoce. Překrásný je kostel „Santa Maria della la Pietá“, zrovna jako vkusné obchůdky se suvenýry. Mnoho malířů zde nabízelo své obrazy města, paláců Danieli, Londra a dalších. Naproti nábřeží je ostrov Giudecca, kam jsem se přeplavil lodí, abych tu vyhledal ubytování v ostellu. Jízdné za pouhé dvě stanice lodí 6,50 € se mi zdálo drahé. Ubytovna je 200 m od přístavu, velká, čistá za 21€ včetně snídaně. Byl jsem spokojený, i když jsem spal s Číňany a Japonci a moc jsem si s nimi nepopovídal. Za 6 hodin jsem nachodil s kolem jen 6 km, neboť jsem hodně fotil a kochal se nádhernou architekturou. Po výborné večeři z domova s plzeňským jsem se vydal na malou večerní procházku po nábřeží ostrova Giudecca s nádhernými kostely. Bylo to pěkné, ale ne na večerní focení. Za den to bylo 35 km na kole a 6 km pěšky .
13.3. čtvrtek – Venezia – Padova 50 km – Vicenza 87 km – Verona 149 km, 5 hod. 30 min. Vstával jsem v 6.30 hod., neboť snídani podávali od 7 hod., klasickou, kontinentální (bílá káva, houska, 8
máslo, džem). Ubytovna byla rozdělena na mužskou a ženskou část, pokoje vícelůžkové, soc. zařízení velmi čisté. Většinou ubytovnu využívají studenti a mladí lidé, ale k dispozici je každému. Já byl zdaleka nejstarší, ale o to váženější, všichni mě z daleka zdravili. O půl osmé jsem opustil ubytovnu, před kterou stála skupinka mladých Francouzek a kouřila, a tak jsem je požádal o fotku. Loď, která mě přeplavila zpět z ostrova na pevninu, přijela během 5 minut, ale průvodčí byl zaskočen kolem a váhal, zda mě naloží. Prohodil jsem pár slov s kapitánem a usmál jsem se a už jsem mohl nastoupit. Asi 30 minut trvala plavba mezi ostrovem Giudecca a Venezii a přistál jsem v přístavu Tronchetto. Jízdné jsem tentokráte
neplatil, neboť platila včerejší jízdenka na ostrov
zároveň jako zpáteční jízdenka. Po osmé hodině už jsem šlapal do pedálů přes 7 km dlouhou hráz do Mestre a odtud směr Padova – Vincenza – Verona. Příjemné bylo počasí, ráno 12 stupňů a cesta mi připomínala naše Polabí. Žádné kopce, jen kanály podél silnice, občas rozkvetlé stromy a navíc vinice. Provoz na silnici byl středně velký, jen ve městech byl silnější a mnoho semaforů. Těch jsem si ale moc nevšímal ; pokud je křižovatka jen na pár vteřin volná, cyklisté jedou i na červenou a já to doplňoval ještě gestikulací rukou, úsměvem a poděkováním. Řidiči jsou k cyklistům velmi ohleduplní a tak jsem měl stále přednost v jízdě. Po 4 hodinách jsem zastavil na oběd a odbočil ze silnice do malé vesničky, ve které nabízeli víno. Obědval jsem v rozkvetlé zahradě na slunci, teplota 21 stupňů, relaxoval a hlavně doplňoval tekutiny, tj. červené víno. Když už jsem byl téměř ovíněn, pokračoval jsem do 30 km vzdálené Verony, na kterou jsem se moc těšil. Oběd se protáhl skoro na 1,5 hod., ale času bylo dost. Jel jsem dosud průměrem 26 km/hod., což bylo super. Byl jsem v pohodě a znovu si říkal, jak je ten život krásný; děkoval jsem za dnešní den, i když ještě neskončil. Na silnici jsem potkával stále více cyklistů a skoro všichni se zdravili. 9
Ve 14,15 hod. jsem byl ve Veroně na náměstí Erbe. 140 km za 5 hod. a 20 minut – dobrá práce. Je zde kašna „Madonna Verona“ s římskou sochou a benátský
sloup se lvem s křídly. 83 m je vysoká Torre
dei
Lamberti.
Všude
kolem
posedávají studenti a já mezi nimi – pravá siesta. Popíjeli colu a klábosili a děvčata se vyptávala na mou cestu. Já je zkoušel,
zda
poznají
mou
vlaječku na zavazadle, což se jim povedlo na pátý pokus. Po pěší zóně přejíždím na náměstí Bra, kde
je
nejzachovalejší
římský amfiteátr Aréna, kde
jsem
několikrát
byl na
dříve
operních
představeních. 10
Pak jsem odpočíval před kostelem San di Ferro, abych se znovu vrátil k radnici Palazzo Barier, hned vedle Arény. Zde jsem se vyhříval na slunci a kochal, nikam nespěchal. Poté ulicí via Roma jsem jel ke starému hradu na řece Adiže (Castel Vecchio) až k mostu Ponte Scaligero. Až navečer jsem velmi snadno dojel k ostellu, kde jsem se ubytoval za pouhých 16 €. Je to překrásná starší budova s nádherným parkem, trochu výše nad městem. Po osprchování večeřím v parku pod palmami a cypřiši a vychutnávám si nádherný teplý večer ve společnosti Itala a Mexičanky. Popíjíme italské víno Merlot a ještě mé pamlsky z domova. Byl to báječný večer a už jsem se těšil na další.
14.3. pátek – Verona – Desenzano del Garda 55 km – Brescia 88 km – Cologne 119 km, 5 hod. a 35 min. Vstával jsem v 7 hod., neboť snídaně se vydávala až v 7.30 hod. a je v ceně ubytování, což je dobré; navíc formou samoobsluhy. Hlavně doplňuji tekutiny, tj. bílou kávu opakovaně, pečivo, máslo, džem a med. Jako předtím opět hezký den, teplota po ránu 12 stupňů, modrá obloha. Ubytovnu jsem opustil po půl osmé, ale více jak půl hodiny objíždím město, ale v pohodě. Na rozdíl od stále stojících aut já skoro nikde nezastavoval a tak byla cesta plynulá. Brzy jsem přijel k jezeru Lago de Garda, kde byl minimální provoz aut, ale o to více cyklistů dojíždím nebo se míjíme a zdravíme se. Vybral jsem si trasu kopcovitou, ale hezčí a tak často musím stoupat až 200 m nad jezero nebo sjíždět. U castella Ponti jsem míjel obrovské stádo ovcí. Poté už následovalo velké město Brescia, které však snadno projíždím po cyklostezce přímo do centra. A protože bylo právě 12 hod., zastavil jsem v centru na Corso Giuseppe Zanardelli a obědval jsem. Byl to poslední řízek z domova a litr červeného po 88 km za 3,5 hod.; zasloužená odměna za dobrou práci. Kolemjdoucí mi přejí dobrou chuť a opět se zajímají o cestu. Česká 11
vlaječka na jednom z batohů si o to říkala. Cíli mé cesty na Sardinii ale nikdo nechce věřit. Často říkali: “jednou jsem tam byl nebo chtěl bych se tam také podívat, prý je tam krásně, zvláště moře tam je prý nádherné atd“. Odpovídal jsem: “jedu tam pošesté“! Z centru města mě vyprovodil italský cyklista projetím historického centra až na okraj města a já pokračoval směr Bergamo do Rovata, resp. až do Cologne, ke svým dlouholetým
přátelům.
První
zastávka byla jako obvykle na hřbitově
u
hrobky
mého
nejlepšího dlouholetého přítele Angela L., který zemřel před 12 roky ve svých 54 letech. Zde jsem jako obvykle zapálil svíčku a napsal pár slov na vizitku. Bylo teprve 14 hod. a 10 min. a cesta až sem dlouhá 119 km. Jako první jsem navštívil Gianniho a Mimmu, vypil víno a kávu a navštívil sestru Angela Terezu, která mě loni přivedla na myšlenku putovat do Santiaga de Compostella. K mému překvapení prodala nádherný rekonstruovaný starý dům a usadila se daleko u moře, cca 300 km západním směrem, v Boizzanu. Dostalo se mi pozvání k návštěvě nového domu u moře společně s Jitkou. Všichni
na Jitku stále vzpomínají a rádi ji uvítají.
Potom jsme s Terezou odjeli do rodného domu Angela, kde nyní bydlí Antonie. Nakonec končím v domě svého nejstaršího žijícího přítele Giuliana, s kterým se znám 41 let od našeho prvního setkání na Vesuvu v roce 1967. Přijetí bylo fantastické, milé, jako v domě svých rodičů; neumím to ani popsat. Celé patro velkého domu mi bylo k dispozici. Manželka Anna mi vyprala všechno cyklistické oblečení z taktických důvodů – ráno nebudu moci odjet, protože to neuschne. Zůstávám dobrovolně do nedělního rána a navštívil jsem další přátele v Cologni. 12
Protože byl Velký pátek, večeře byla bezmasá, ale stejně výborná. Víno teklo proudem a jen jsem litoval, že tu se mnou není má Jita. Giuliano nedal, a musel jsem se s ní spojit alespoň telefonem. Ještě před půlnocí jedeme navštívit maminku Giuliana, které bude 18.8.2008 rovných 100 let!!! Škoda, že v té době budu zrovna v Norsku na kole; jinak bych tu nesměl chybět. Přesto ji chci navštívit a popřát asi 3 týdny předem, než budu se skupinou přátel v Dolomitech (sám chci cestovat na Gran Paradiso, jako test před výstupem poslední týden v srpnu na Mont Blanc se skupinou 7 přátel z Jičína). Stará paní je v dobré kondici a sleduje pravidelně televizi, nejraději Formuli 1.
15.3. sobota – vstával jsem až po sedmé hodině. Po snídani s Giulianem jsem krmil králíky a do blízkého zahradnictví jeli nakupovat sadbu
zeleniny
(rajčata,
okurky,
papriky atd), kde jsem vzpomněl na svého
otce,
který
dělával
totéž.
Nakoupili jsme i granule pro králíky, krmení podobné jako u nás pro psy nebo kočky. Poté jsem se potkal s přítelem
Beppem.
V
dočasném
domově jsem ze skleníku přinesl k obědu čerstvý salát – 2 druhy a utrhl čerstvý citrón ze stromu, na kterém jich bylo min. 100 ks. Dále jsem navštívil
kamaráda
Vincenza
a
v pekařství se setkal s Mariou Terezou, která vzpomínala na pobyt v Praze v r. 1985 při spartakiádě a hodnotila to jako nejlepší týden svého života (prý díky Jitce a naší české partě). Skvělý oběd připravila pro mě Anna: ravioli, pečený králík na šalvěji, domácí klobása jako předkrm, 13
aperitivem byla grappa, moc vína, dva druhy salátu, sýr, káva, cukroví atd…..1,5 hod. jsem stále jen ochutnával. Po obědě jsem poprvé psal mail na italské klávesnici. Potom asi hodinový italský odpočinek a pokračovaly podvečerní návštěvy. Fotografování s téměř stoletou maminkou a návštěva další sestry Angela
Luisy
a
manžela
Enrika,
architekta, které znám více jak 30 let. S nimi jsme mimo jiné trávili společnou dovolenou u moře v Caorle. Bylo to velice zajímavé až dojemné, s jakou pečlivostí
vede
archiv
pozůstalosti
svého bratra, jehož život ovlivnil mě a naopak. Většina pozůstalosti je spojená se mnou a Jitkou, s celou naší rodinou: naše fotografie,
dopisy,
pohlednice,
přání, gratulace, alba, koncerty zachycené na páskách – neuvěřitelné! Luisa se těší na naše brzké setkání, hlavně touží po Jitce. Společně jsme napsali krátký mail do Jičína a už jsem musel odjet, abych stihl společnou
večeři
s přáteli u nedalekého jezera Lago de Iseo. V restauraci Oglio“
„Cascina
jsem
strávil
s dalšími osmi přáteli skvělý večer u kulatého stolu
v
příjemném
prostředí. Nálada byla stejně dobrá jako jídlo a pití, vše v ceně 25 € za osobu, což bylo na italské poměry velmi levné. 14
Asi 9 chodů jídla a mnoho pití. Po 3 hod. ochutnávání, před půlnocí jsme opustili lokál a spěchali domů. Rychle jsem šel do postele a odmítl grappu a další laskominy.
16.3. neděle – Cologne – Cremona 59 km – Fidenza 111 km – Parma 145 km – Reggio Emilia 171 km, 6,5 hod. Vstal jsem v 7 hod. abych zabalil, posnídal, a v 8 hodin se rozloučil se svými přáteli. Cítil jsem se tu jako doma a rád se znovu vrátím. Ráno trochu chladno, asi 10 stupňů, jel jsem
po málo frekventovaných
vedlejších silnicích Pádskou nížinou a potkával mnoho cyklistů. Slunce vysvitlo až kolem 11. hod. a hned se oteplilo. Cesta snadná, ale pro mě málo
„výživná“,
žádný
kopec,
průměrná
rychlost 26,5 km/hod. První zastávka byla až v Cremoně, kde jsou románské stavby a město je známé výrobou světoznámých houslí. Za městem jsem přejel širokou řeku Pád po mostě dlouhém 1,5 km. Téměř bez provozu na silnici jsem přijel po 4 hod. do městečka Fidenza, kde bylo teplo a slunečno a tak v centru na náměstí u nádherných vodotrysků jsem obědval a odpočíval. Se zbytky oběda jsem se dělil s místními holuby.
Podstatně
odlehčil
svá
jsem
zavazadla,
hlavně vypitím hodně vína, které
mi
dali
přátelé
v Cologni Před odjezdem mě
oslovila
dívka
z Ukrajiny, hovořící plynně 15
italsky, která tu již 5 let pracuje jako asistentka pro důchodce. Skoro půl hodiny jsme si povídali o životě – italsky, občas rusky. Skoro přátelské setkání Slovanů v cizí zemi. Litoval jsem času a nepřijal její pozvání domů na kávu, neboť mě čekala daleká cesta na Sardinii a možná bych tu zůstal déle. Možná bych s ní strávil příjemné chvíle, ale myslel jsem na svou Jitu, která mi před chvilkou poslala SMS. Více jak 1,5 hod. trvala polední siesta a tak dobře naladěn jsem za stejnou dobu zvládl cestu kolem Parmy do plánovaného cíle Reggio Emilia. Bylo to pohodlných 171 km Pádskou nížinou a byl jsem rád, že zítra
už
začnou
kopečky.
Ubytování
v ostellu stálo jen 15 € se snídaní a ještě k tomu
v
samostatném
pokojíčku
s vlastním sociálním zařízením. Přilehlý park jsem využil k večernímu vaření
a
posezení v hezkém přírodním prostředí a říkal si: nejhezčí věci na světě jsou skoro zadarmo. V supermarketu jsem nakoupil jen chléb a piva, na která jsem dostal chuť. Po večeři následovala ještě nedělní promenáda po korze a hurá do postele, dohnat malý deficit ve spánku.
17.3. pondělí – Reggio Emilia – Maranello 38 km – Seramazzoni 57 km – Passo Abetone 124 km – 6 hod. 25 min. Již v 7 hod. jsem snídal a se mnou 7 dam středního věku, které tu studují zpěv. Za slunečného rána jsem opustil město. První hodinu byl na silnici velmi hustý provoz, ale díky kruhovým objezdům velmi plynulý, žádné semafory a tak se všem jede dobře. Již v 9,10 hod. jsem odbočil v Maranellu na prastarou římskou silnici, vstříc horám - Apeninám, kudy 16
cestovali již před staletími k moři. Silnice je tu velmi členitá, stále stoupá, panoramatická, s výhledy na zasněžené Apeniny. Z hor vál silný chladný vítr, ale já se do kopce pěkně potil, i když poprvé jsem jel bez bundy a s přilbou na batohu. Na 83.km v poledne jsem zastavil na oběd a doplnění tekutin, tj. pivem a vínem. Profil je stále členitý, velmi zajímavý a tak často jsem i klesal o 350 m, abych znovu totéž a ještě více vystoupal. Dohromady to bylo více jak 2100 výškových metrů a celých 6,5 hod., tzn. slabých 20 km/hod.. Ke konci byl provoz skoro nulový , vítr zesílil a od sněhu kolem
byl
chladný.
příjemně Na
sedle
Abetone (1388 m n.m.) všude kolem ještě ležel sníh
a
končila
dokonce i
tu
sjezdovka.
Bohužel předem zajištěný nocleh v ostellu nebyl, neboť jsem přijel o den dříve a správce nebyl přítomen. Po telefonické domluvě mi doporučil hotel o 2 km níže, který byl mnohem dražší, ale majitel trval na polopenzi, tj. poskytl bohatou večeři a nabízel i snídani. Měl jsem tak
17
maximální komfort, spíš zbytečný luxus za 25 €. Na recepci pracovala mladá hezká dívka z Brazilie (italsky se učí jen 3 měsíce) a tak se po večeři učíme spolu (italštinu samozřejmě). Majitel byl spokojen, že jsem přijal ubytování včetně večeře, neboť další hosté jsou pouze Italové a hlavně jejich děti. Večeře byla oznámena zvoncem a mě se dostalo osobního pozvání. Obsluhující servírka byla Rumunka mluvící italsky, tzn. samé levné pracovní síly. Po večeři si přisedl spokojený majitel a sdělil mi, proč mě nechtěl jen ubytovat za 20 €, ale za 25 € poskytl max. jídla a ani džbánek červeného jsem nemusel platit (přitom menu tu stojí 10 €). Říkal: „jste tu jediný cizinec a chci, aby to věděl personál i domácí hosté, že
mám mezinárodní hotel a vy musíte být spokojený host.
Hladový host je nespokojený a už se nevrátí. Když se nevrátíte vy, ale odjedete spokojený, doporučíte můj hotel svým přátelům“. Už ve 22 hod. jsem šel spát a vstal brzy.
18.3. úterý – Abetone – Lucca 65 km – Pisa 85 km – Livorno 124 km, 4 hod. 35 min.
Snídani jsem si připravil raději sám a
odlehčil tak svá zavazadla a spěchal dolů k moři za teplem. Bohužel venku poletoval sníh a vše jsem proto zabalil tak, abych co nejméně promokl.
Sjezd
byl
krásný, ale ve sněhu a níže v dešti. Při 65 km dlouhém
opatrném
sjezdu jsem jen málo zastavoval Pohledy
a přitom
fotil. byly
úžasné jak směrem dopředu dolů, tak při pohledu zpět na černé mraky a 18
z nich vystupující hory. Nádherný je most z 12. století, který musím fotit pro jeho ladnost. Jen krátce jsem se zastavil v Lucce, rodišti
Pucciniho, kde déšť pomalu ustával. Do Pisy to bylo víc jak 1400 m klesání a prodíraly se první sluneční paprsky. Po shlédnutí města na řece Arno, hlavně
Šikmé
Baptisteria
věže,
jsem
Dómu
a
zastavil
v parku, kde jsem poobědval ve společnosti holubů. Do blízkého
Livorna
jsem
jel
podél pobřeží mezi cypřiši a 19
provoz byl minimální, neboť všichni využívají souběžnou superstrádu, která se na rozdíl od dálnice neplatí. Na kraji města mi cestu křížila méně oblečená dívka – prostitutka. Musel jsem zastavit a říkala: “Ciao, adesso sono solo per te“ (ahoj, teď jsem jen pro tebe). Asi cizinka. Podobně na mě mávaly dívky kolem Brescie do Cologne v pátek. Italští přátelé mi říkali, že takto se tu živí hlavně mladé Albánky, Rumunky a tmavé Senegalky. Rovnou jsem mířil do přístavu, kde jsem si zakoupil zpáteční lodní lístek pro sebe a kolo u lodní společnosti „Moby“ za 90 €. Při cestě do centra města jsem zastavil u benzinky, kde jsem u myčky vyčistil své kolo. Volný čas do 19 hod. jsem využil k projížďce po městě, které už znám z předchozích cest na Sardinii. Nakonec se vyhřívám na terase luxusního hotelu Duca s vyhlídkou na moře. Loď odjíždí až ve 21 hod., ale skoro 2,5 hod. předem se plnila převážně velkými kamiony v přízemí a osobními auty ve vyšších patrech. Také 120 zcela nových aut bylo připraveno k naložení. Neměl jsem zaplacenou kajutu ani poltrone, ale přesto využívám pohodlných křesel a později koberce pod nimi, na kterém jsem rozbalil svůj spacák. Jako
v největším
jsem
si
připadal
obýváku v tomto
salonu, kde bylo sice 112 křesel, pasažérů
ale
asi
(sezona
jen
10
zdaleka
nezačala). Zatím co kolo bylo v přízemí, já v šestém patře. Bohatě jsem povečeřel a popil a spal sladce skoro do 5 hodin. Před přistáním zvládl hygienu a ještě stačil uvařit čaj na vlastním vařiči a posnídal. Nechyběla ani Jelínkova slivovice na čištění zubů.
20
19.3. středa – Olbia – Tempio 50 km, 2 hod. 40 min. S více jak hodinovým zpožděním jsme přistáli v Olbii a z přístavu jsem jel centrem města rovnou do vnitrozemí, do hor, směr Tempio. Kolem jsou většinou jen skály a korkové duby. Provoz na silnici byl středně velký, ale chybějí tu zpevněné krajnice a tak
pro
mnoho resp.
kamiony
místa
není,
pro mé kolo
vedle náklaďáků. Do Tempia
vzdáleného
50 km trvala cesta 2 hod. a 40 min., což bylo více než jsem předpokládal. (zpět jen 2 hod.). Odpoledne jsem v Tempiu zjistil, že přední kolo je skoro prázdné a tak jsem vyměnil duši (pomalý defekt a závada u ventilku, což je obtížně opravitelné). Přivítání u přátel bylo velmi srdečné a vždy se tu cítím jako doma. Vyřídil jsem korespondenci a po Vobědě, který skončil po 15. hod., jsem si s Augustem prohlédl město a nový dům dcery Heleny připravený k
rekonstrukci.
agitační
Navštívili
středisko
jsme
i
demokratické
strany, neboť v dubnu budou v Itálii volby. Sobotní pozvání na mítink jsem odmítl. Večeře v domě hostitelů byla 21
slavnostní na počest mého příjezdu a pozváni byli i společní přátelé Salvatore a Leonarda Bussiovi. Velmi přátelský a příjemný večer se protáhl skoro do půlnoci.
20.3. čtvrtek Tempo – Oschiri 32 km – Pattada 62 km – Budusso 73 km – Burgas 97 km – Nuoro 130 km, 6 hod. 30 min. Po společné snídani se Sandrou a Augustem jsem odjel na třídenní výlet dle programu, ale upřesněný Augustem. Druhý den jsem musel navštívit naše společné přátele, hlavně starostu města Urzulei, který pro nás asi před osmi léty připravil nezapomenutelný báječný piknik u pastýřů v opuštěných horách. Nebylo možné návštěvu odmítnout ani tentokráte. Ráno bylo chladné,
jen 8 stupňů, polojasno a tak v 8,30 hod. jsem
vyrazil směr Oschiri kolem nádherných skal pohoří Limbara, které už znám. Silnice je úžasná, a navíc skoro bez aut. Nemá však rovného 22
úseku ani směrově, ani výškově; buď stoupá nebo klesá a je samá „curva“ = zatáčka. A tak do vesničky Pattada, což bylo jen 62 km, jsem nastoupal 1550 m! Nádherný byl pohled na jezero Coghinas, jehož část jsem přejížděl po dlouhém starém mostě a měl strach, aby mě silný vítr nepřevrhl rovnou do jezera. Vítr byl na ostrově silnější než jsem předpokládal a tak při protivětru jsem musel šlapat
i
s kopce.
Obědval
jsem u kašny na hezkém, liduprázdném v Pattadě
a
náměstí pohovořil
i
s místní policií. Krajina velmi s minimálním
členitá
provozem aut a skoro bez lidí. Jen občas jsem míjel stáda ovcí.
Připomínalo
náhorní
mi
planiny
to
kolem
Madridu, ale mnohem pustější – nikde nikdo. Odpoledne byla cesta snazší, i když jsem nevyužil souběžnou
superstrádu, silnicí
ale zcela
prázdnou. Do Nuora to bylo jen 130 km. Město je velmi rozsáhlé, rozkládá se ve strmé stráni, kolem dokola samé kopce včetně 23
nejvyšší hory Sardinie Punta di Marmola (1834 m n.m.). Jeho nadmořská výška je od 550 m do 670 m. Ubytoval jsem se v hotelu bez snídaně za 25 €., neboť
levnější ostello zde chybí a cestovat dále jsem nechtěl.
Bylo to dnes 2100 výškových metrů a to za den stačilo. Po bohaté večeři jsem tekutiny pojedl
hlavně všeho mnoho
doplňoval druhu
a
sardských
sladkostí, které jsem dostal od přátel po včerejší večeři. Zítra čeká horská etapa, ale Jita
z domova
mě
napomíná, abych zvolnil – tak se o to pokusím.
21.3. pátek – Nuoro – Mamoiada 21 km – Fonni 34 km – Psso Corova (1118) – Psso (1235) – Talana 83 km – Urzulei 100 km, 5 hod. a 15 min. V půl osmé jsem musel projet celým městem, abych pokračoval na jih k nejvyšší hoře Marmola. Bohužel jsem jel po nové silnici a tak jsem minul nuragy před historickou Mamoiadou, kde informují, že jde o kamenné
stavby
tvaru
zkosených
kuželů
z doby
3500 let před Kristem. Odtud jsem pokračoval už po staré asfaltové silnici, zcela bez provozu stále nahoru, až do nejvýše položené obce na Sardinii
Fonni
ve
výšce
24
rovných 1000 metrů n.m.. V okolí velice vzdálených obcí tu pěstují víno a jen občas stádo ovcí či koz, nikde žádní lidé. Na místním náměstí jsem poseděl s místními důchodci a pohovořil o své cestě. Při dnešním větrném chladném počasí mě varují, abych se ani nepokoušel přiblížit k nejvyšší hoře. Teplota byla 4 stupně, ale foukal neskutečně silný vítr a nahoře bylo vidět i sníh. A tak jsem
pokračoval po překrásné silnici směr Villanova přes dva
průsmyky
do
vsi
Talana. Na silnici i mimo ni nikdo, jen tu a tam stádo plachých
koz,
ovcí,
na silnici se toulající krávy a na okraji silnice divoké prase. Přiblížil jsem se na 4 m, ale blíže jsem se bál.
Byl jsem v divočině, kde jsme před 8 roky byli
hosty
Sardů.
Je
to
opravdové
dobrodružství. Nejhorší byl opět vítr, který
25
se hnal rychlostí nad 100 km/hod. a pěkně „prozpěvoval“. Velice pomalu jedu při sjezdu, zvláště při nárazech z boku obtížně držím stabilitu.. Asi 5 km před obcí Talana ve výšce
1150
m
jsem
si
prohlížel nuragy, ale musel jsem odložit kolo pro silný uragán! Ale výhledy z této výšky na vzdálené moře a na
druhou
nejvyšší
stranu,
pohoří
na
Sardinie,
byly fascinující. Zrovna jako sjezd o 600 m níže po nové silnici, kde jsem skoro přepadal přes řidítka. Ve 14 hod. jsem se pokoušel obědvat na náměstí Talany schovaný před větrem, který vše odnášel. Zahřívalo mě jedině dobré víno a vidina krátké cesty k přátelům. Proto brzy jsem pokračoval dalším strmým sjezdem o 500 m níže, abych znovu stoupal 250 m nahoru do Urzulei a trochu se zahřál. Před obcí doplňuji z kašny vodu, když vtom začal drobný déšť; teplota byla 8 stupňů. Ptám se přítomného Itala u kašny na přítele Giorgia, ten mě k němu doprovodil autem. Jeho překrásný dům
na
26
samotě slouží jako chalupa, kde jsou manželé na penzi (bývalý profesor
školy
a
starosta).
Přivítání u hořícího krbu bylo velkolepé s ochutnávkou grappy a hned odjíždíme autem skoro na dvouhodinový výlet do hor. Byla to překrásná vzpomínka na piknik před 8 roky. Giorgio ve výšce 1100 m natrhal horské květiny své ženě (peonie - pivoňky), což je symbol Sardinie.
Žasnu nad
nádhernou
divočinou
s překrásnými skalami. Cesty tu
jsou obtížně sjízdné, kamenné mosty staré možná staletí – sem naštěstí
civilizace
ještě
nedorazila nebo už dávno odešla.. Míjíme
jen kozy,
ovce, krávy, telata, divočáky a vše
tu
žije
volně
životem,
nikdo
nestará
(vidím
se
svým o
ně
uhynulou
krávu). Po návratu se hřeji u krbu a poté pestrá večeře o několika chodech s dobrým pitím a ještě 27
mnoho mi dali na zítřejší cestu. Před půlnocí jsem se přesunul do jejich městského bytu, který mi byl k dispozici. 3 km dlouhou cestu jsem musel zvládnout na kole, abych
mohl
ráno
brzy
pokračovat. Opojen vínem jsem to zvládl asi rychle.
22.3. sobota – Urzulei – Durgali 33 km – Orosei 55 km – Siniscola 92 km – Olbia 149 km, 6 hod. a 35 min. Již o půl osmé jsem opustil nádherný byt, klíč dal na smluvené místo a stoupal více jak 550 m po prázdné silnici do
nejbližšího
vzdáleného
33
města km!
Po
vystoupání do sedla Silana (1017) následoval sjezd skoro až
k moři.
nejhezčí
Úžasný,
prý
panoramatická
silnice na Sardinii. Pro mě asi nejhezčí, kterou jsem kdy
jel.
chladno
Bohužel a
ještě
bylo drobně
pršelo a tak jsem jel max. rychlostí do 40 km/hod., 28
občas i zastavil, abych fotil a trochu se zahřál. Nebylo téměř rovného úseku, ale silnice byla jen pro mě a mohl využívat celou její šířku. Trochu promoklý jsem zastavil
na
oběd
v pivnici
Siniscola, kde jsem požádal o teplé
přístřeší
a
bylo
mi
vyhověno. Teplý lokál jsem měl skoro pro sebe a své kolo. Převlékl se a začal dlouho obědvat a mlsat, přitom pozoroval bušící kapky do oken. Oběd se protáhl znovu na 1,5 hod., neboť mě obklopili časem mladí Sardové a zajímali se o mé cestování. Vůbec nevěřili, že jsem ráno vyjel z Urzulei a už jsem zde, pouhých 92 km cesty. Pro ně to bylo neuvěřitelné, zvláště v tomto pro ně nepřijatelném počasí. Na stole byla grappa, káva a další grappa a tak raději balím, dokud jsem byl trochu střízlivý. Dětem jsem dal pomeranče, abych odlehčil své kolo. Když jsem opustil lokál, už nepršelo a před Olbií dokonce začalo svítit slunce a tak byla opět max.
pohoda. Přijel jsem na smluvené místo poblíž přístavu, ale přítel Augusto nebyl. 29
Během 5 minut zastavilo auto policie, která mi sdělila, že můj
přítel čeká na jiném
místě, které jsem už minul (jak mě poznala, nevím – asi dle
vlaječky).
Půlhodinové
čekání jsem vyplnil malým občerstvením,
kvalitním
sýrem s červeným vínem. Za chvilku přijel Augusto a společně jsme cestovali autem do Tempia, kde jsme povečeřeli a já opět využil mailového spojení s domovem. Sandra odjela do Olbie, kam přijel lodí jejich syn vyučující na universitě ve Florencii.
23.3. neděle – po předchozím ponocování a také včerejším sezení u vína jsem si přispal až skoro do 8 hod. a snídám s přáteli až v 9 hod., doma neuvěřitelné. Po 10. hod. jsme autem opustili dům. Bylo zataženo, teplota jen 6 stupňů. Jeli jsme na velikonoční dopolední ceremoniál „ukřižování Krista“ ke kostelu do 7 km vzdáleného městečka Aggiusu.
30
Následovala mše s nádhernými zpěvy trvající 1,5 hod. a já byl „naměkko“; srdečnost Sardů úžasná. Velikonoční neděle je zde ve znamení rodinných návštěv; nic se nedělá, jen se jí
a
popíjí
a
ochutnává
sardské cukroví a rozbalují velká čokoládová vejce – a stále všichni něco povídají. U rodinného stolu se nás sešlo 14, jen vnuk Daniele chyběl (byl v Pitulongu). Musel jsem odpovídat na mnoho otázek, ale při popíjení muškátového vína se mi postupně „rozvázal jazyk“ a šlo mi to snadno. Oběd končil kolem 15.30 hod. a následovala procházka
po
upraveném
Agguisu a večer návrat do Tempia. Před večeří jsem
stihnul napsat ještě obsáhlý mail do Jičína pro Jičínský deník. Večeřelo se zde po 20. hod. a následovalo částečné sledování televize, hlavně
31
zprávy a počasí a potom debata při víně. Před spaním byla ještě neobvyklá bouřka a silně pršelo.
24.3. pondělí velikonoční byl další den velkých oslav, spojený s návštěvou přátel mimo dům, většinou v restauracích a barech. Také já s přáteli jsem odjel autem na sever
Sardinie
vzdáleného
do
46
městečka
km
Palau,
přímo u moře, poblíž známých ostrovů
S.
Stefano
a
La
Magdalena, kde jsou rezidence největších boháčů světa. Velký pozemek tu vlastní i bývalý ruský president
Putin.
Cestou
tam
dokonce začal padat sníh, což byl
pro
Sardy
doslova
šok.
Několik aut se ocitlo mimo silnici, i když všichni jeli velmi pomalu. Oběd ve společnosti 32 přátel začal ve 13 hod. a trval asi 3,5 hod. v tzv. agroturistice. 32
Podávaly se převážně ryby a „frutti di mare“,
což
není
levná
záležitost.
Následovala muzika a dokonce jsem
byl požádán i o tanec. Po návratu do Tempia jsem už nemohl ani večeřet a jen jsem mlsal sladkosti a popíjel víno. Augusto mě znovu začal „dusit“ s otázkami, které pro mě napsal sardský novinář pro jejich noviny. A tak jsem požádal Jitku o jejich přesné znění, což nebylo ani pro ni snadné. Nakonec Augusto prosadil že odpovím až z domova a on článek pro noviny uvede svým slovem. Radost z toho jsem neměl ani já, natož má žena – práce navíc.
33
25.3. úterý - Tempio a okolí – 63 km, 3 hod. a 20 min.
Augusto chtěl mít fotografie pro místní noviny a tak mě poslal s manželkou Sandrou fotit nuragy v okolí Tempia a poté ke vzdálenější Tombě del Giganti, která je skoro stejně stará hrobka jako jsou nuragy. Sandra jela autem, já na kole – jen 27 km. Ještě jsem si prohlédl malou
malebnou vesničku Nuchis. Silný vítr neustoupil, ale nepršelo, občas vysvitlo slunce. Mraky na obloze přímo letěly. Po obědě jsem vyjel na 34
kole na nejbližší horu Limbara do výše 1362 m, což bylo nejvýše na Sardinii. Cesta tam i zpět měřila 36 km, ale mohl jsem ji jet bez zavazadel. Nahoře v té době ležela 8 cm vrstva sněhu mimo silnici a vítr přímo burácel, občas mlha, chvilku slunce, teplota na vrcholu jen kolem nuly. Polámané větve kolem silnice a někde i vyvrácené stromy; na místní poměry kalamita. Rád jsem si ale po dvou dnech odpočinku protáhl nohy, i když to bylo dohromady jen 63 km. Večer jsem trávil jen s Augustem, neboť Sandra opět odvážela syna do Olbie na loď. Bohužel tak odpadla reciproční návštěva u Busiových, což mě trochu mrzelo. Z Jičína jsem dostal zprávy o sněhových přeháňkách a střetu skoro stovky aut na dálnici D 1 do Brna. A já se těšil na zítřejší den, kdy se vrátím večer k moři, kde je přece jen tepleji (jel jsem přece za teplem).
26.3. středa – Tempio – Aggius 8 km – Isola Rossa 37 km Viddalba 60 km – Bortigiádas 79 km – Tempio 89 km a večer Tempio – Olbia 53 km= celkem 142 km, 6 hod. a 30 min. Ráno se vítr trochu utišil a po snídani jsem odjel na kole na doporučený cyklistický výlet do oblasti Gallura, která má ve znaku kohouta. Terén je tu opět hodně
členitý,
kopcovitý.
Kamenné stráně jsou porostlé keři, které ani neznám, např. myrta a jiné, ale hlavně jsou tu korkové 35
duby. Stromy, jejichž kůra se odlupuje nejdříve po devíti letech, nejpozději po třinácti. Jde o důležitý vývozní artikl na korkové zátky a na izolační materiál. Na kopcích je mnoho větrných elektráren, jejichž vrtule se asi nikdy nezastaví. Poznal jsem to osobně, když jsem ráno jel
západním směrem a občas musel šlapat
i
s kopce. Byla
vysoká
oblačnost a užil jsem si i slunce, zvláště poblíž moře u Isoly Rossa, kde je nový přístav. Díky větru tam byly obrovské vlny a tak tu lodě přistávají jen velmi obtížně, na rozdíl
od
Olbie,
která
má
nejbezpečnější přístav díky zálivu. Nejhezčí a nejtěžší byla poslední část cesty, když jsem stoupal po překrásné,
ale
úzké
asfaltové
silnici od moře do výšky cca 700 m a
přitom
ještě
dvakrát
klesal
nejméně 250 m dolů. Za dopolední
36
trasu 89 km bylo nutné vystoupat 1450 m, ale stálo to zato. Auta ani nic
jiného
se
tu
nepohybovalo. Na oběd jsem
přijel
trochu
později, ale byl skvělý, zvláště krevety a víno. Sotva jsem stačil vyřídit poštu s domovem, vysprchovat se a zabalit. Musel jsem se rozloučit s milými přáteli, Sandrou a Augustem a vrátit se do přístavu v Olbii, dalších 53 km, což bylo celkem 142 km. Zpáteční cesta se mi zdála velmi snadná a rychlá. Za šera jsem se nalodil na obrovskou loď, kde jsem povečeřel. Ozval se mi už jeden z přepravců a to pan Čadek ze Strakonic a dokonce nabídl dvě alternativy pro cestu zpět do Čech. Bylo to příjemné a povzbudivé a moc si toho vážím. Noc na křeslech - italsky poltrone - byla opět výborná, i když jsem raději spal ve svém spacáku. Obsazení lidmi opět minimální, zato plná loď kamionů a aut. Všude bylo teplo, čisto, televize, příjemná muzika, na sociálkách také sprcha. Jen to tentokráte trochu více houpalo zásluhou velkých vln na moři. Ráno, když jsem vařil čaj, tak se dokonce částečně převrhl ešus a vařil jsem už pod dozorem další.
27.3. čtvrtek – Livorno – Cesina 62 km – Volterra 104 km – Pontedera 155 km – Livorno 195 km – Azdénza 204 km, 9 hod. a 5 min. Livorno mě přivítalo deštěm a měkkým předním kolem, které jsem dohustil u první benzínky. Abych měl jistotu, raději jsem vyměnil duši pod střechou v servisu. Vedle v obchodě nakoupil novou za 4 € do rezervy a 37
přehodnotil svůj původní plán. Rozhodl jsem se odjet domů již zítra v poledne z Livorna, tzn. využít první nabídku. Pomohl k tomu zřejmě déšť a touha být brzy doma. Podél moře, kde bylo lépe než ve vnitrozemí a tepleji, jsem jel do Cesiny, kde vysvitlo slunce, které hezky hřálo. Tak jsem tu poobědval a poté horskou silničkou téměř bez provozu stoupal do vnitrozemí do Volterry, která leží skoro o 600 m výše. Je to nádherné románské městečko s obrovským hradem a krásnou vyhlídkou do kraje. Chvíli jsem se toulal malými uličkami starého města a zase se vrátil do Livorna se zastávkou v městě Pontedera. Cestou jsem potkával mnoho cyklistů na skoro prázdných silnicích. V Livornu v podvečer jsem dlouho hledal ostello, kde jsem měl přespat. Nachází se velmi daleko za městem, až v Ardenze a navíc bude otevřeno až za 4 dny, tj. 1.dubna., což v průvodci nebylo uvedeno. A tak skoro další hodinu jsem hledal levnější hotel, což se mi podařilo až kolem 20. hod., kdy už byla úplná tma. Najezdil jsem po městě skoro 20 km a tak to dalo za celý den úctyhodných 204 km. Doma ze mě radost určitě neměli, ale já byl v pohodě a ani nebyl unavený. Hotel za 25 € byl velmi kvalitní, ale brzy ráno jsem ho musel opustit, neboť přijela skupina hostí, která ho měla předem zadaný (proto tak „nízká“ cena).
28.3. pátek Ardénza – Montenero 8 km – Livorno 20 km – Guasticca 36 km, 1,5 hod. Po
kvalitní
snídani
ještě
v hotelu jsem vymýšlel plán, co dělat dopoledne Po 12. hod. jsem měl být v místě nakládky, což mi sdělil přepravce pan Čadek, tj. Guasticca, cca 15 km od Livorna. Nakonec to bylo 38
jednoduché a sice výjezd na vyhlídkové místo Montenero, od něhož jsem byl velmi blízko a bylo to už v mém programu, budu-li mít volný čas při čekání na trajekt při cestě na Sardinii. To se nestalo a naopak tento čas jsem měl nyní. Z Livorna je to 18 km, od mého hotelu pouhých 8 km stálého stoupání do výšky 265 m n.m. (jezdí tam dokonce lanovka). Pohledy odtud stojí za vidění a nelituji námahy. Vlastně to bylo po ránu jen na zahřátí „motoru“. Byl jsem nahoře už po půl osmé a slunce už začínalo hřát, teplota 12 stupňů. Dolů jsem sjížděl jinou
cestou
Livorna,
lesem
kde
přepychové upravené
do jsou
vily
a
zahrady.
Projížďka městem na kole byla
příjemná
neobyčejně
pohodlná
a a
rychlá. Nakoupil jsem pochoutky a nápoje na oběd i na zpáteční cestu a před desátou hodinou už jsem seděl v parku. Psal jsem deník, odpočíval, slunil se a čekal. Před 12. hod. jsem začal obědvat, když bylo už 18 stupňů. Ještě mě kontaktovala z Carga ing. Chalupová a nabídla odvoz jejich kamiony, což jsem tentokráte s díky odmítl. Obrovskou radost jsem však měl z její nabídky, neboť jsem si uvědomil, že na mě nezapomněla a sledovala mou cestu také zpět! Po obědě jsem se přesunul k místu nakládky, což byl necelý kilometr k velkému skladu, kde se plnil u ramp jeden kamion za druhým do všech států Evropy (většinou motorky Aprilia a jiné). Řidič ze Strakonic přijel až v 16 hod. a tak mi chvíli trvalo, než jsem přesvědčil šéfovou nakládky, aby nás ještě dnes naložili a nemuseli jsme čekat do druhého dne do 8 hodin. Poslední kamiony prý nakládají jen do 17 hodin. Pracují tu převážně Albánci (kromě italského vedení). 39
Nakonec se vše podařilo a v 17,30 hod. odjíždíme ze skladu směr Florencie – Bologna – Verona. Jel jsem soupravou Volvo s mladým řidičem Milanem Kozlinkou (30 let) po dálnici a příjemně si povídali až do Verony, kde musel dodržet bezpečnostní přestávku 9 hodin Poté jsme povečeřeli a něco popili a uložili se ke spánku v kabině řidiče.
29. 3. sobota – vstali jsme v půl sedmé, posnídali a vyrazili směr Milan
mi
Brennero.
uvařil
kávu
s mlékem a po naší hygieně dostalo očistu i naše auto v mycí lince. Bylo sympatické, jak Milan pečuje o svého „chlebodárce“, neboť i uvnitř měl neuvěřitelně čisto a pořádek. Už jsem se naučil sedět v kabině jen v bílých ponožkách a boty jsou „na rohožce“, resp. na schůdkách auta. Mrzelo ho, že mu v noci někdo odcizil pravý blinkr, ale do Strakonic dojede bez něho. Poměrně spěchal za svou rodinou, ale dodržoval jak zákazy předjíždění a předepsanou rychlost, tak i všechny bezpečnostní přestávky. Neopomenul využít k předjetí např. volný vedlejší Telepass, což je stanice, kde se platí mýto (poplatek za tunel či část dálnice). Placení mýta mu usnadňuje krabička odečítající dálkovým snímačem peníze z jeho konta, resp. konta jeho firmy nebo pozdější úhrady za průjezd. Na průsmyku Brenneru se ještě lyžovalo. Překročením hranic do Rakouska se zhoršilo počasí a bylo zataženo a drobný déšť. Kamion 40
sjíždí dolů předepsanou rychlostí pouhých 40 km/hod., jen v pravém pruhu a platí zákaz předjíždění. A tak raději směřujeme na německé území směr Passau a dále do Strakonic. Kolem 11. hod.byla další bezpečnostní přestávka po 4,5 hod. jízdy na 45 minut, kterou jsme
využili k obědu. Počasí se vylepšilo, bylo příjemně, slunečno, teplota 15 stupňů. Před Salzburgem odbočujeme na Passau, kde je mnohem menší provoz než doposud. Všechny dálnice a silnice jsou pod kontrolou a za vše se platí, zhruba 3 Kč / km u kamionu. Podobné sazby prý platí nyní také u nás. Pokud by někdo např. část dálnice nezaplatil, výše pokuty se pohybuje od 200 € výše, tj. 5.000 Kč minimálně. Podél silnic jsem si všiml velkého počtu slunečních kolektorů, neboť tu využívají státních dotací na levnější energii. Možná tomu bude časem i u nás, pokud bude trvat odpor zelených k atomovým elektrárnám, které vyrábějí kw zatím nejlevněji. Překrásným slunečným počasím nás přivítala zasněžená, ale sluncem zalitá Šumava. Raději bych se ve zdejších 41
lesích pohyboval na běžkách, i když z kabiny řidiče to byly také překrásné pohledy na zasněženou krajinu. Hranici domů jsme přejeli ve Strážném, odkud to je do Strakonic jen 60 km. Zde jsme měli poslední bezpečnostní pauzu 45 minut a tak jsem pozval Milana na italskou kávu za 2x 30 = 60 Kč. Uvědomil jsem si, že jsem za 20 dní ani neměl možnost prokázat se neplatným občanským průkazem, neboť nikdo za celou dobu průkaz totožnosti na mě nechtěl. Pak že se nic nezměnilo! Před 18. hod. jsme přijeli do Strakonic, kde Milana čekala manželka a kde odstavil svůj kamion. Já poděkoval za pohodovou klidnou jízdu a rozloučil se. Stačil jsem ještě nakoupit pivo do vlaku a před 19. hod. cestoval rychlíkem přes Plzeň do Prahy s příjezdem ve 21,45 hod. Ve Strakonicích průvodčí neotevřela vagon pro přepravu zavazadel a tak výpravčí mě požádal, abych kolo naložil do uličky sousedního vagonu. Tím pádem jsem odmítl úhradu za přepravu kola, neboť neplatím za služby, které mi nejsou poskytnuty. V Praze mě čekal syn Pavel, který mě odvezl do Újezdu, kde bydlí se svou rodinou. Chvíli jsme poseděli, dopili a dojedli zbytky ze Sardinie a šli spát.
30.3. neděle – Újezd u Prahy – Vitíněves - Jičín 102 km, 4 hod. a 20 min. Ráno pozdravil
jsem
se
s rodinou
svého syna a před osmou odjíždím
hodinou do
cíle
„cesty za teplem“, tj. do Jičína. Měl jsem sice
koupenou
jízdenku na vlak ze 42
Strakonic až do Jičína, ale slunečné počasí mě zlákalo k tomu, že jedu raději na kole než bych seděl ve vlaku. Je jasno, ale ráno jen 4 stupně, což mi nevadilo. Trasu jsem si prodloužil o odbočku v Jičíněvsi do Vitíněvsi, kde jsem chtěl pozdravit cyklisty – kolegy, kde vždy končíme nedělní trénink po 11. hodině. Dal jsem si s nimi pivo a poručil tradiční „zelenou“ na šťastný návrat domů. Půl hodiny po 12. hodině jsem ukončil svou dvacetidenní cestu za teplem v Harantově ulici.
Shrnutí Bylo to 1698 šťastných kilometrů a v sedle jsem strávil 75 hodin, což je průměrná rychlost 22,7 km/hodinu. Denní průměr 130 km. 2 dny jsem cestoval kamionem, 1 den si vyžádala cesta na trajektu na Sardinii a zpět, 2 dny jsem odpočíval u přátel v Cologni poblíž Lago de Garda, 2 dny o Velikonocích slavil s přáteli v Tempiu a zbývajících 13 dní jsem se kochal krajinou na kole. Vrátil jsem se domů opět bohatší o velké množství zážitků, navázal nová přátelství
a
prohloubil
stávající.
Zážitky
nelze
koupi
v žádném
supermarketu, na to nestačí žádné peníze, to se musí zažít. To nejde zažít na pravidelné cestě do práce, do hospody či do sportovní haly. Proto je třeba cestovat a žít. Opět jsem se cítil na cestě spokojený, svobodný a bezpečný, lidé kolem byli velmi milí, přátelé v Cologni a Tempiu moc pohostinní. Bylo mi potěšením, že o cestu projevil velký zájem i jičínský deník a tak jsem své zážitky mohl sdělit svým spoluobčanům. Už dnes se těším na další výlet, tentokráte na nejdelší cestu v mém životě, na pouť do Santiaga de Compostella ve Španělsku, případně až na „konec světa“ Capo Finisterra na západním cípu Evropy.
V Jičíně 2. dubna 2008 43
Poznámka na konec Mnozí se mě ptají, proč více neodpočívám, proč stále cestuji, zda mě to baví? Ano, cestuji rád, cestování mě obohacuje, cestování mě učí. V každé cestě mám nějaký cíl. Poprvé cestuji, když cestu plánuji, podruhé, když se ji pokouším realizovat a potřetí cestuji, když píši deníček, občas doplněný fotografiemi pro své přátele. Baví mě cestovat, neboť vím, že žiji. Rád se potkávám s novými lidmi, od kterých se učím. Rád se setkávám s mladými lidmi a jsem rád, když jim mohu předat něco z toho mála, co znám. Člověk se celý život učí žít podle svých představ a určitě by neměl zapomínat, že je na tomto světě jenom na návštěvě…Baví mě vymýšlet stále nové programy, nejen pro sebe, pro svou rodinu, ale i pro přátele a kamarády. Jsem rád, že jsem trochu „nakazil“ i Jitku. Baví mě také konzumovat speciality jiných národů jako nyní na Sardinii. Je to součást mého života. Při jídle a pití se vytvářejí nejlepší přátelské styky. Právě pro tyto zážitky jsem na světě rád a užívám si ho.
Ivan
44
