Občasník 70. oddílu Zálesák
č.26
zalesak.unas.cz
2004
Čarodějnice 2004 aneb Co chybělo v Šaginapi 24 zapsala převážně Pejťa
24.-25.4. Další vlna přípravy Čarodějnic. Udělali jsme z toho střediskovou krkaveckou akcičku. Byli i tací, co před odjezdem odpadli, ale stejně to se čtyřlitrovou plechovčičkou guláše a pizzou, kterou jsme si objednali a nechali přivést kousek od Údolí, bylo (i přes skoro úplně rozšvíkanej lítací talíř) bombička. Ve tmě jsme ještě ve dvou skupinách hledali v přibližně kilometrový vzdálenosti pod azimutem 316 světýlko. (Koště + Méďa + Vlnka + Digi + Hejkal + Přeslička + Barvička + Pejťa) 30.4.-1.5. Konečná vlna přípravy. Začátek byl poněkud náročnější. Nepřišlo nás moc a maníci v Údolí slibu a dřevěná bedna nám poněkud ztěžovali počínání. Operativně jsme se přesunuli do Bílejch skal a hodně operativně a hlavně rychle překopávali program. Vzhledem k tomu, že už to připravujem od ledna a přímo do Údolí, to bylo docela hustý. Postavili jsme si obrovský přístřešek z obrovského igelitu, rozmisťovali stanoviště, vysvětlili jsme Pepíčkovi, jak nás zejtra v půl sedmý najde ... a po půlnoci jsme na poli s výhledem na město (a hlavně ty trapný velký vohňostroje) oslavili vstup. Chtěla jsem vytvořit protestní transparenty a vyjít do ulic, ale nakonec jsme to odbyli Méďovo velkolepým ohňostrojem (kterej nás při zpáteční cestě lesem dost znervózňoval). Tahle noc byl naprosto úžasná. Měsíc házel stín jako sluníčko. Nádherný!!! A ten černej pentagram na bílym písku se září Měsíce taky docela dával... A jak jsme seděli okolo ohně a rozumovali nad kouzlama, nechali jsme igelit igelitem a vytahali spacáky. Ráno asi v půl šestý (gert) jsme se začali vykopávat. Následoval příchod Pepíčka, dodělání ohniště, příprava letu, okolních dispiclín, ... prostě všechno. A příjezd Vlnky. Ve tři čtvrtě na jedenáct jsme zkontrolovali rozložení herních předmětů na stanovištích a přeoděli se. (Přeslička + Digi + Koště + Méďa + Pejťa + Vlnka + Pepíček). Proběhly Čarodějnice. Téměř tak, jak jsme si představovali. Věděli jsme, že tenhle program je hroznej risk. Bude to naprostej propadák, nikomu se to nebude líbit a nikdo už to nebude chtít znova, nebo to bude příjemná změna a vás, milé Čarodějnice, to bude bavit. Ale vlastně nevíme, jak jsme na tom. Takže kdybyste se chtěl někdo vyjádřit, budem moc rádi, abychom věděli, co za rok. Pokud jste si ještě nevzpomněli, o čem je řeč, tak vězte, že letos bylo hlavní náplní dne přinutit odejít z údolí mága, který nechtěl příchozí vpustit na oslavu čarodějnic, protože v okolí pátral po vzácném artefaktu. Byl neúplatný a velmi silný a také nesmrtelný. Řešení bylo dvojí. Buď mu ten artefakt přinést a nebo mu sebrat hůl nesmrtelnosti, zničit ji a pak zlikvidovat mága. Samozřejmě, že ani o jedné možnosti na počátku neměli účastníci ponětí. A tak jim nezbývalo nic jiného, než pobíhat po okolí a od víly, velkého“intelygentňýho“ Trola a druida shánět rady (ty však jen málokdy byly zadarmo). Brzo bylo jasné, že bez speciálního lektvaru nelze získat ani artefakt ani sebrat hůl. A přísady do něj, které jim kupec v nedaleké vesnici byl ochoten prodat, rozhodně nepatřily mezi nejlevnější. Nezbývalo nic jiného než si nejrůznější prací pár stříbrňáků vydělat nebo zabít Goblina, který střežil velký poklad, což bez silných zbraní bylo nemožné. Zbraně sice prodával místní kovář, ale jejich ceny byly závratné. Za sebe (Pepík) musím říci, že se mi tato inovace velice líbila, ačkoliv jsem si vědom některých nedostatků (ale nemá smysl se o nich zde rozepisovat). I přes časovej posun jsme stihli všechno, co jsme měli, a pobavili 2
jsme i cyklisty (nebo jste snad neslyšeli tu hlášku o satanistech ?). No, spíš jsme je trochu vyděsili:-) A mně osobně se to líbilo. Účast: ze Zálesáka Aneta, Niki, Marek, Jana, Zuzka, Kája, Martin, Káťa, Pája, Lukáš, Árný, Koště, Méďa, Pejťa, Pepík, Milan ze Šipky Liman, Jana, Bína, Barvička, Flekáč, Uzlinka, Vlnka, Digi, Přeslička Pořadí účastníků, zmizelo, bohužel, v propadlišti našich skleróz. Snad poprvé a naposled.
Zálesácké Vánoce 2004
10.-12. dne měsíce dlouhých nocí, zapsali mnozí společným úsilím V obvyklé době na začátku prosince, tentokrát 10.-12.12., jsme se vydali na další Zálesácké vánoce. Ty letošní (teď už vlastně loňské) nás zavedly do Újezdu u Plánice, kde jsme bydleli v bývalé škole, nyní turistické ubytovně patřící konkurenční organizaci Pionýr. Jedna perla (na kterou určitě leckdo nezapomene): v budově bylo jen suché WC a to v prvním patře (což je rarita). A to „vonělo“, takže všichni jen vběhli, bleskem provedli, co měli, a koukali zmizet.
Pátek Tak jsme se sešli. Tentokrát ovšem trošku netradičně na CANu (to jako že na Centrálním Autobusovém Nádraží). Vůbec to bylo trochu zvláštní – před 17:00 tam byli skoro všichni (Lukáš taky!) a dokonce se našel i někdo, kdo věděl, kam se jede! Sešli jsme se tedy všeho všudy v tomhle složení: Pepík, Koště, Lukáš, Pejťa, Darzí, Pája a jeho harém – Jana, Zuzka, Káťa a Šárka, Petr, Marek, Milan (ne ten velkej – máme totiž už i menšího), Míša, Terka, Kája, Jindra, Robert a s nimi spousta rodičů. Jinak Anetka přijela s Martinem autem – udělala si něco s nohou, tak se vezla. Takže Martin jel autem s Anetkou. Milan jel s Michalem a Michal jel zase s Milanem autem (aby nám tam mohli zatopit a tak...). A Mirka nejela vůbec – přišla akorát na nádraží, dala nám dárky, prohodila něco o škole a zas nás opustila.
A tohle všechno (teda kromě těch rodičů) se pak nahrnulo do autobusu a vyrazilo směr Klatovy. Cesta to byla dlouhá a strastiplná, ale všichni jsme jí ve zdraví přežili a ani nebylo potřeba blinkacích pytlíků, které si s sebou někteří radši přeci jenom vzali. Tak jsme v pohodě dorazili do Klatov. Tady se přestoupilo a za chvíli nás už autobusák vysadil kousek od Újezda, kde se mělo následující tři dny bydlet. Takže jsme se vyhrnuli z busu, Milan vzal Rysům batohy (autem – suchar) a vydali jsme se směr Újezd. Byla sice trošku tma, baterek jsme moc neměli a ty, co jsme měli, nesvítily, ale zvládli jsme to! Takže po zajímavém nočním pochodu jsme dorazili do bývalé školy, kde už bylo pořádně zatopeno a kde nás už čekali Milan s Michalem (Méďou). Takže jsme se rychle nahrnuli dovnitř, ohřáli se, zabrali si nějakou tu postel a začali do sebe hrnout zásoby jídla přivezené z domova. Pak, když si všichni trochu odpočali po té náročné noční výpravě, si nás Pepík zavolal nahoru do jedné obrovské místnosti, co byla nahoře, abychom si mohli zahrát pár her. Nejprve jsme měli najít papírky, co byly všude po místnosti a uhádnout, co za slovo se z nich má složit. Co? No přece takový běžný a normální slovo, přece: KOLOTOČ – spousta lidí na to přišla (ta druhá spousta ne), jenže nikdo pořádně nevěděl, proč to tak vlastně je. Pak nám Pepík přečetl dopis od našeho starého dobrého známého Generála Jerryho Hammonda [tedy doufám, že je se to tak píše... (a vůbec – doufám že se tak jmenuje)]. Ten nám napsal něco o SG (ale to je TOP SECRET, takže se o tom 3
zmiňovat nebudu) a taky že nám poslal dárek a že si ho máme vyzvednout (veškeré podrobnosti podléhají vyššímu stupni utajení, takže víc se nedozvíte!). No a vlastně až do teďka to psalo všechno Koště, takže vůbec nevim, proč mě sem psalo??? Jak se tak dívam, tak skončilo už skoro na konci. No, potom jsme dělali takový to vyrážení dechu. A nakonec jsme se už jenom váleli na gauči. Až do tý doby, než nás ty ptáci vyhodili!?! Poznámka spoluautora: Jo, Milane, marně jsem hledal sport!!! Asi vám ten dvojlist ňák vypad, nebo co.
No, koukám že brácha to dokončení dne trochu zjednodušil, takže to ještě shrnu: Hráli jsme třeba ještě na Hlídače a psa (nějak tak by se to jmenovat snad i mohlo) – to je to Pájovo vyrážení dechu, a taky jsme se rozdělili do skupin, chytili se za ruce a posílali si signály stiskem ruky, vždycky když na kostce padlo sudé/liché číslo – to by jste se divili, kolik lidí si plete, co je sudé a co liché (většina z nich to o sobě do té doby vůbec nevěděla). Pak už ti slabší a ti mladší začali pomalu odpadat, takže jsme se to ukončili a šlo se na kutě. Fakt, palanda (konkrétně vojenská postel vz. 10) je nebezpečná věc – a to sem spad jenom z toho dolního patra…
Sobota Sobota dopoledne proběhla oproti očekávání.Vše začalo již ráno, kdy zatímco všichni již byli venku (a někteří po rozcvičce), naši drazí Krtci ještě pochrupovali, lépe řečeno spaní předstírali. Není tedy divu, že v době, kdy ostatní se připravovali na kratší výlet po okolí, Krtečci spolu s Lukášem se pouštěli do snídaně. Vyrazili jsme, tj. Rysové, Káňata, Pepík, Pejťa, Koště, Méďa a Darzí ven a poskytli Lukášovi instrukce, kudy půjdeme, doufaje, že snídani urychlí a pak nás doženou. Ale co se nestalo: první výprava jaksi zapomněla, že za nimi jde ještě druhá výprava, a zahnula do lesa. A tak se stalo, že ačkoliv druhá výprava nás hledala (a to docela dlouho), nenašla nás a vrátila se. Podle zápisu dodaného Janou a Šárkou si myslím, že si své osamocení užili a my jim můžeme jen závidět, nebo je to naopak? Posuďte sami: Bylo krásné teplo a my sme si vzali i kraťasy a krátký rukáv. Sluneční brejle sme nechali doma, ale opalovací krém sme si vzali. Jen divnej Pepík (tady asi mají na mysli Lukáše) šel v zimní bundě, beranici, oteplovákách a tuleňkách. No jo, někdo holt bejt divnej musí. Ovšem oni okukovali ondatří omrzliny. Po koupání sme si dali výborný (ale vážně) skvělý křepelčí vejce (každej asi 6 nebo 7) a Šárka si dala „výbornej“ zeleninovej salát. To by mne vážně zajímalo, kam Krtci zabloudili. Ale teď už zpět k první výpravě. Šli jsme do okolí Újezdu u Plánice. V lese jsme hráli různé hry, např.
chytání zvěře (pomocí oštěpu) a zelí (taková hezká honička pro zahřátí). Po chvíli chůze jsme se ocitli na místě, kde jsme v pátek vystoupili. Tak jsme šli doleva. Zastavili jsme se v malém lesíku, abychom nabrali trochu sil a zahráli jsme si další hry - špinavé peníze a pastýře (vést slepého vola překážkovou dráhou jen pomocí uzdy) atd. Pak jsme zase vyrazili. Po chvíli jsme našli obrovský strom a usoudili jsme, že se bude hodit na vánoční stromek - jeho větve. Pepík, Koště a pak i Méďa a Pejťa ho střídavě nesli až do cíle (díky zabloudění asi 3km). Chvíli jsme šli a najednou se jsme ocitli na rozcestí. Cesta doleva byla do Újezdu u Plánice a cesta doprava byla do Plánice, ale to jsme nevěděli. Rozhodli jsme se pro cestu vpravo. Po nějaké době chůze a s několika „omrzlinami“ jsme došli do Plánice. Petr se zeptal nějaké paní, kudy se jde do Újezdu u Plánice, řekla nám, že se tam jde pořád doleva. Tak jsme otočili směr a vyrazili jsme. Už jsme byli u toho rozcestí. Někteří už nemysleli na omrzliny a šli zpívat Arizonu. Po chvíli jsme dorazili do našeho obydlí. Bylo kolem půl druhé. Jakmile jsme přišli, tak jsme se vrhli ke kamnům. Za chvilku nás Lukáš zavolal k obědu, byly špagety, docela dobré. Po obědě jsme šli ven na zahradu a hráli jsme různé hry (točily se okolo 4
starých řeckých bájí, např. krádež zlatého jablka Hesperidek hlídaného připoutaným drakem, uspání obludy anebo únos krásné Řekyně na Krétu Diem v podobě bílého býka) a pak jsme měli volno. Ti, kdo chtěli, mohli pomoci nahoře, kde se všechno připravovalo. Pak si nás Pepík zavolal na nějaké hry bingo, medúzu (zneškodnit medúzu zásahem míčku, který se však hází bez přímého hledění na cíl – jen přes zrcátko), slalom se lžící a s hůlkou. Kolem osmé hodiny se všichni oblékli do kroje a začala večeře. Milan řekl pár slov a všichni se pustili do jídla. Po jídle bylo vyhodnocení docházky za září až listopad. Potom jsme všichni zpívali. Lukáš zpíval svou písničku o Oslovi. Potom jsme šli ven se svíčkou okolo stromu a dostali jsme dvě prskavky. Uvnitř předával Milan nováčkům dovybavení na kroj. Pak se zhaslo světlo a začalo rozdávání dárků. Každý dostal knížku se jménem Kolenní vaz. Po rozdání dárků se daly do hrnce lodičky z ořechů, bylo to zajímavé. Hned poté jsme šli spát. Byla jen škoda, že krásný den rychle utekl. A abychom nezapomněli, odpoledne dorazil taky Lochness a to s Davidem a doplnili náš počet na 24. Z oddílu tak chyběli jen Árný (čert ví proč, nedal vědět) a Mirka (škola měla přednost).
Neděle Jako obvykle čekalo nás velké uklízení, což vzhledem k rozlehlosti objektu v němž jsme strávili dva dny, zabralo docela dost času. Ti, kteří své povinnosti splnili, vyběhli ven, kde si zahráli ringo. Krátce po poledni jsme vyrazili směr bus. Na zastávce nám zbylo asi půl hodiny času, takže jsme si chvilku zaházeli tenisákama a pak přeskakovali přes lano. V Klatovech jsem dal Méďovi k vyluštění „jednoduchou“ šifru, kterou luští dodnes, a pak jsme již nastoupili na vlak. Ve vlaku se provedlo vyhodnocení celé akce: 1. Robert – 41 bodů, 2. Terka – 40, 3. Petr – 39.5, 4. Aneta – 38, 5. Milan – 34, 6. Kája – 29, 7. Marek – 28.5, 8. Míša – 27, 9. Jana – 26, 10. Zuzka – 24, 11. Martin – 23.5, 12. Jindra – 23, 13. Káťa – 21, 14. Pavel – 15, 15. Šárka – 14
Poslední schůzka Rysů v roce 2004 zapsal Milan
V úterý 14.12. se naši letošní nováčci sešli naposled v roce 2004. Pejťa s Koštětem připravili cestu po „lampičkách“ (lampičkový sběrný skřítek byl Méďa). Ačkoliv jsme hned na začátku pár lampiček nenašli (nesvítily?), kdesi cestou Borským parkem jsme zahlédli světýlko a pak už to šlo jako po másle. Tedy pominu-li to, že sice třeba Terka čekala i na posledního Jindru, ale ostatní byli v tu dobu už kdesi daleko vpředu. Nakonec jsme se všichni sešli u Koštěte (prej starej kámo Ježíška), který nám prozradil, že bychom měli dát i my Ježíškovi nějaký dárek (po všech těch dárcích, co každoročně rozdá, si to určitě zaslouží). A tak se z přírodnin cosi vyrobilo (netroufám si to neodborně popsat) a pak už se kousek od nás rozzářil stromeček. Stromeček svítil, prskavky prskaly, zpívali jsme koledy a pak se ukázalo, že pro nás Ježíšek i po Zálesáckých vánocích něco má. Všichni Rysové dostali desky, aby si měli kam ukládat své kartičky Harryho Pottera. Šťastné a veselé. 5
Půlnoční zapsal Milan
Bývalo zvykem, že se několik lidí z vedení oddílu o vánoční půlnoci vypravilo na „půlnoční“ mši. Letos se Pejťa, Darzí, Pepík a Milan vydali tuto skoro tradici zopakovat a to na Jiráskovo náměstí (pro zvědavé: dominikánský kostel Panny Marie Růžencové). Vedle tradičních součástí křesťanské mše mívá o vánoční půlnoční kněz obvykle své kázání zaměřené i trochu na ty, kteří sice v Boha nevěří, ale na půlnoční chodí (a že jich není málo). Letos, bohužel, kázání o uvěření v Krista bylo trochu zmatené a v podstatě zaměřené jen na věřící. Škoda. Loňské zamyšlení o nás samých bylo mnohem lepší. Asi ve čtvrt na dvě půlnoční skončila, většina lidí se rozešla domů a začala zhruba půlhodinka zpívání koled. Mladí, sdružení kolem dominikánského kostela, hráli na kytary, housle, flétny a zpívali. A kdo chtěl (a pamatoval si text), tak se přidal. Stejně jako my.
Zimní roverské táboření aneb Silvestr pod tee-pee 30. – 31. v měsíci dlouhých nocí a 1. v měsíci sněhu, zapsal Méďa
Jako obvykle jsme se v neobvyklou hodinu sešli v hojném počtu na nádraží a to v 7:45 v počtu sedm kusů alias Já – Méďa, Koště, Pejťa, Darzí, Přeslička, Barvička a Hejkal. Pořídila se jízdenka někam směrem na Hradec a tam, chápete, a jelo se. Přijeli jsme, vyskákali a vydali se cestou necestou na tábořiště okolo rybníka zamrzlého, až do Lisova, kde jsme shledali, že Šebestojc jsou nepřítomni a tudíž je nebudeme moci pozdravit. Naše cesta se dále ubírala k tábořišti, kolem pískovny, kde na zimní období bylo celkem rušno. Dorazili jsme na tábořiště a jali se něco dělat: Ti zdatnější šli vytahovat tyče na týpko s tý hromady, čemu se říká určitě nějak jinak než hromada, ale v téhle chvíli autora nic závratnějšího nenapadlo, a ti méně zdatnější se jali vzít ty vytahaný tyče a odtáhnout je na místo stavby. Mezitím se odněkud přiřítilo naše erární oddílové auto (Vlnkova Siera) plné Digiho i Vlnky a spousty užitečných, ale vesměs nepodstatných blbostí. Vyházeli jsme věci z auta a šli stavět obydlí, ale netušili jsme, že bude problematické skloubit dva způsoby stavby týpka, až se nám to společnými silami asi na popáté podařilo. Pak jsme se rozutekli každý po svém, někdo sázel stromeček, někdo jej zdobil, jiní šli na dřevo, jiní dělali ohniště atd. To už byla tma, tak jsme se nasáčkovali dovnitř, rozdělali oheň, že to ale byla makačka, posedali kolem a opékali něco, co bylo někým nazváno párky. Já osobně bych tomu tak honosný název nedal, no ale co. Večer jsme zpestřovali organizačními debatami k maškaráku a spoustě dalších zajímavých věcí. Pak se zalezlo do spacáků, a šlo to všechno spát a pokud si někdo myslíte, že víte, co to znamená klepat kosu, tak vám radostně oznamuji, že vo tom nemáte vůbec šajnu, protože až tam jsme pochopili, že doteď nám bylo všude jen horko. Po ránu se moje maličkost zvedla, že rozdělá to, co nám během noci zhaslo a co nazýváme ohněm. No jo, ale vono to né a né čapnout, museli jsme to přes půl hodiny s “Pepou“ přemlouvat, než jsme to společnými silami překecali, aby to teda hořelo. Pak když většina kolem jedenáctý, až na vyjímky, vylezla, se šlo trochu na dřevo, pak na jídlo (opustila nás nemocná Barvička), což byla snídaně 6
v poledne, takže jste asi pochopili, že jsme s jídlem měli trochu skluza. Potom to s námi bylo strašně složitý, pač někdo šel tam, někdo zas jinam, ale nikdo neví kam, teda alespoň já ne, to ale neva, protože pak nějakym záhadnym způsobem se stalo, že jsme se v týpku vši potkali, aby nám Vlnka s Digim a Hejkym mohli oznámit, že jdou k Jardovi. Tak šli a ten náš zbytek se sebral, šel se někam kolem projít. Takže jsme bloudili lesem, až nás napadlo se vrátit. Tak jsme odbočili doprava a zahráli si takovou hru: pokaždé, když jsme potkali rozcestí, jsme šli doprava a na dalšim dolů z kopce, doprava, dolů, atd., až jsme dorazili k potoku, jenž jsme přebrodili suchou botou, mokrou nohou,a došli po potoce do tábora, kde jsme byli sami, pak jen ve dvou, já a Pejťa, pak dorazila Přeslička a my, tedy já jsem měl hlada a je dvě jsem přesvědčil o tom, že mají taky hlad. Tak jsme šli dělat poblívku gulášovou, tedy spíš to byla voda s příchuti polívky, ale výborná. V tom všichni dorazili, dojedly se buřty a chlebíčky jsme načali – byla jich spousta. Pak jsme debatovali, někteří u toho, už bylo k večeru, spali a jedli a spali. A byla tam zas ta zima jak včera, takže ze spacáku se nám nechtělo. Pak kolem jedenáctý někteří opravdu spali, a když se přiblížila silvestrovská dvanáctá hodina, asi dvacet minut do nového roku, tak někdo nespící zařval – BUDÍČEK, VSTÁVÁME, ti spící nadskočili, začali pronášet něco ve stylu, že Novej rok bude i příště atd. Pak jsme se všichni sebrali a šli k autu,, naskládali se do něho v počtu 8 a to 2 vepředu, 2 v kufru a 4 na zadních sedačkách. Vyjeli jsme a už v první zatáčce se auto zahrabalo, tak jsme vyskákali a tlačili a tlačili a tlačili, pak jsme vytlačili a dojeli na pískovnu, vyskákali a měli jsme asi 3 minuty do půlnoci, tak jsme vytasili prskavky a prskali. Pak bouchnul šampus, připilo se, popřálo Šťastného nového roku, udělalo se pár fotek, jelo nazpět a šlo se spát. Třetí den ráno jsme vstávali o něco rychleji a pomalu, ale jistě, jsme začali sklízet tee-pee, balit, likvidovat zbytek dříví a zásob jídla. Nakládali jsme věci do auta, které čekalo v zatáčce, aby vůbec mohlo odjet, pak se do něj naskládali i Vlnka jako řidič, Digi, Přeslička a Pejťa a odjeli. Zbytek se vracel dolů na tábořiště, aby mohli odejít na vlak. Cestou jsme s sebou vzali malej pařízek, kolem 100 kg, a skutáleli ho na tábořiště skrz paseku a rigoly a množství posekaných stromů. Dole jsme jej umístili k dřevu, sbalili jsme si své saky paky a vydali se na cestu k nádraží. Cestou jsme míjeli množství malebných domků a chatiček, až jsme došli k vláčku. Počkali jsme, až přijede, naskákali dovnitř a odfrčeli domů, kde jsme se v dobrém rozloučili a skončili naši výpravu.
Cesta na Vrchol – 2. ročník tradiční akce zapsal Milan
Začal nový rok a najednou (v sobotu 8.1.) tu byl další výstup na vrchol velehory Mount Žďár. Po loňské osmičlenné účasti (z oddílu Pejťa, Mirka, Árný, Koště a Milan) se letos vydalo na cca 11 km pěškobusu a šplhání do závratné výšky 2100 ... stop nad móřem (pro neznalé převodů: prý šest set dvacet devět metrů nad tímtéž) 11 lidí a podobných tvorů. Účastníci tradiční: Pejťa, Mirka, Koště, Milan. Účastníci noví: Darzí, Méďa, Digi, David, Wohnivec, Mirky bratranec Libor a jeho kamarád Tomáš. Omluveni byli: Radim, Ruda a Karin, Pepík, Kuda nejstarší (z nám známých tří), Ájinka a neomluveni: ti další a ti, o kterých jsme ani nevěděli (dobře jim tak). Na nádraží jsme se sešli až v devět ráno (i tak prý to pro někoho bylo moc brzo). S drobným zpožděním přišli pouze David a Wohnivec (tedy ten se spíš připotácel, což vzhledem k tomu, že o víkendu opravdu vstává tak těsně před polednem – a pak píše maily ve dvě ráno! -, nikoho moc nepřekvapilo). 7
Cesta byla tradiční (jak už to tak na tradiční akci bývá), takže jsme se po několika nerozhodných pokusech, kdo nás vlastně povede, vykyblíkovali z Holoubkovského nádražíčka, prošli kus po silnici a pak stoupající lesní cestou až na úpatí smrtelné sjezdovky. Na ní někteří málem umřeli (třeba Milanovo plíce), ovšem někteří ji vybíhali (nebudeme Koště a Méďu radši jmenovat, abyste o nich neztratili dobré mínění). Na vrcholu sjezdovky nastala logická pauza na obnovení sil a vzkříšení mrtvých. Další cesta pod vrcholem Trhoň byl lesní a pak pro změnu lesní a taková pohodová, včetně Koštětovo tradičního podcházení jeho z loňska oblíbené závory. To mu šlo takhle bez sněhu (loni byl) a s modrou oblohou nad hlavou nějak moc dobře. O kus dál se nám za Méďovo řečí „hele, tady jsme tenkrát měli dopisy, že jo, Koště?“ podařilo (proti loňsku) nepřehlédnout odbočku červené značky směr „v les“ a tudíž tentokrát vynechat průchod vsí Hůrky. Obešli jsme ji a za ní se ponořili do rozsáhlých lesů horského masívu Žďár. Koště našel nůž (teda, Koště ho nenašel, ale zapomněl jsem, kdo to byl, a stejně u Koštěte skončil) coby dárek pro rodinu, ostatní v postupujícím lednovém vedru odložili nějaké ty vrstvy mrazodrtičů a pak už jsme podnikli další průstup úbočím (a zase kupodivu směrem nahoru). Když už Digi začal reptat, že už by chtěl být na vrcholu, objevil se podvrcholový rozcestník červené a žluté. Odtud je cesta, jak všichni dobře víme, velmi náročná a nebezpečná (skalní převisy, rozsáhlá ledovcová pole a občasné zlomyslnosti připravené yettim) a je třeba se dobře jistit. Takže jsme se všichni navázali (do poutek lana) za překvapených pohledů „nováčků“ a v čele s Méďou (Koště to zoufale odmítal) vyrazili. Jak se ukázalo, volba to nebyla až tak optimální, protože ten gumídek s náma vymetal všechno, co se mu jenom trochu zdálo „zajímavý“ (kdo ví, jestli nebyl yettim uplacenej). A tak jsme se točili mezi vzdálenějšími stromy, protahovali se mezi blízkými (někdy dooost blízkými, zvlášť pro „hubeňoury“), občas se i překřížili (takže někdo musel lano překračovat a jiný podlézat) a jednou nás dokonce nutil prolézat vidlicí, asi metr nad zemí (no, prolezli jsme). Všichni ho máme rádi! Zvláště uvážíme-li, že když padal jeden ze suchých stromů sražených dezorientovaným členem našeho hada, se zájmem pozoroval, jak zasáhl za ním jdoucího jeho nejoblíbenějšího vedoucího (!!!). Takže pokud se vám váš nejoblíbenější (!!!) vedoucí zdá někdy lehce praštěnej (fakt to byl zásah do hlavy), může za to Méďa. I přes drobné komplikace jsme dorazili na vrchol (a tedy Vrchol). Do kronik je třeba zaznamenat důležitý čas 13:09 SEČ (loni to bylo 13:36, i když ten praštěnej kus cesty mystifikoval časem 13:07). Spáchali jsme vrcholové foto (bohužel, bez zapomenuté expediční vlajky), pojedli jsme, na dlouhou dobu zablokovali ostatním návštěvníkům (a že jich v tom počasí bylo celkem dost a to nejištěných!!!) vrcholovou knihu a těsně před druhou se vydali na náročný sestup do Svojkovic. Až na drobný nápor na kolena (vedlo to dolů a dolů a zase dolů) v první fázi cesty to byla celkem příjemná procházka. Ve Svojkovicích jsme byli coby dup a natošup, takže nám do příjezdu vlaku zbývalo přes půl hodiny. Ale co, nepršelo (sluníčko pražilo jak šílený a obloha se modrala až hrůza), tak proč ne. Přijel vláček, my zabrali svá 2 kupé a hurá na Plzeň. Někteří spali, někteří zavazovali Pejtě tkaničky na pohorkách (Koště a spol.). Když se jí je podařilo s blížící se Plzní rozvázat, vymyslela Mirka mnohem záludnější způsob – svázala jí tkaničky pod podrážkami. Takže pak jsme se zájmem sledovali, jak se dokáže Pejťa zkroutit, aby se k nim dostala (no, jako hadí žena by se neuživila, ale skoro). I přes podobné záchvaty tu najednou těsně před čtvrtou byla Plzeň. Vystoupili jsme a rozešli se: Darzí, Pejťa a Koště k Darzí na „mejdlo“, my 8
ostatní (chtěl jsem původně napsat „my ostatní normální“, ale o všech bych si to netroufl tvrdit) domů. Druhý ročník Cesty na Vrchol je úspěšně za námi. Loni nás šlo osm, letos jedenáct, kolik nás bude za rok? A přijdou už konečně nějací ti rodičové? A co někdo z oddílu, ale ne jen z Poštolek?
Skautské a jiné dětské organizace v ČR
info pro starší a pokročilé a pro zvědavé internetové bloudiče, zapsal Milan Kolik si myslíte, že se v České republice najde skautských organizací ? Tak schválně zkuste počítat: Junák – svaz skautů a skautek ČR www.skaut.cz sídlo Praha Skaut – český skauting ABS www.skautabs.wz.cz sídlo Praha Svaz skautů a skautek ČR www.svazskautu.cz sídlo Praha Občanské sdružení skautů a skautek Lilie www.cin-centrum.cz sídlo Karlovy Vary Skautský oddíl Velena Fanderlíka www.cin-centrum.cz sídlo Brno YMCA – skaut www.ymca.cz, sídlo Brno www.taboryprodeti.cz Vodní skauti ČR www.cin-centrum.cz Polské harcerstvo v ČR www.mujweb.cz/www/hprc sídlo Český Těšín (Harcerstwo Polskie w Republice Czeskiej) Jednoznačně největší je náš Junák (cca 50 000 členů, ostatní skautské organizace spíš jen stovky, někdy o něco víc, někdy i jen desítky). Mimochodem, někoho by možná mohla zajímat adresa www.cin-centrum.cz (ČIN – sdružení pro šíření myšlenek skautingu a ochrany přírody). Třeba ty, kdo si vzpomenou na kdysi vycházející časopis Čin. Také zjistíte, že v Praze existuje Asociace skautských sdružení, zahrnující Svaz skautů a skautek ČR, Skaut – skauting ABS, Skautský oddíl Velena Fanderlíka a Harcerstvo Polskie w Republice Czeskiej (které jediné je spolu s Junákem členem ČRDM – viz dále). Malé nahlédnutí na podoby lilie u jiných skautských organizací (kdybyste se s nimi někde potkali):
Znak ABS
Vlajka Svazu skautů
Oddíl Velena Fanderlíka
Největší dětskou zastřešující organizací je Česká rada dětí a mládeže (www.crdm.cz, současným předsedou je člen Junáka Pavel Trantina), která sdružuje 90 organizací, mimo jiné z těch známějších třeba: Asociaci turistických oddílů mládeže ČR (www.atom.cz, cca 10 000 členů), Českou tábornickou unii (www.tabornici.cz), Duhu , sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi (www.duha.cz), Hnutí Brontosaurus (www.brontosaurus.cz), Junák – svaz skautů a skautek ČR (www.skaut.cz, cca 50 000 členů), Ligu lesní moudrosti (www.woodcraft.cz), Pionýra (www.pionyr.cz, cca 30 000 členů), ale také např. Zálesák – svaz pro pobyt v přírodě (www.zalesaksvaz.cz, na rozdíl od našeho oddílu sídlí jejich ústředí v Brně, ale kmeny mají český, moravský a dokonce i slovenský). 9
Malé datumové info Výhledové akce Známé datumy 5.2. dětský maškarní bál (15.00), skautský ples pro ty starší (20.00) 12.-20.2. Valšovky (Poštolky, Krtci) 28.4. – 1.5. IV. Západočeské jamboree (Bolevák – Ostende) alias Jamboree bez hranic 1.-17.7. letní tábor (když si někdo rychle nevymyslí nic jiného, tak v Lelově) Po třech letech se opět koná západočeské skautské jamboree, setkání skautů z celého kraje a nějakých skautských návštěvníků odjinud. Letos místo na výstavišti bude na střelnici Košutka. Zážitky a zkušenosti z toho minulého jamboree vám určitě rádi prozradí Jana, Káťa, Pejťa nebo Lukáš, naše uklízecí četa. Letos by naši členové konečně měli být jako normální výprava a ne jen na práci (nechte si vyprávět o vysypávání košů na odpadky atd.). Čtyři dny s ubytováním (pod vlastními stany) a jídlem na místě. Vše za asi 300 Kč (díky dotacím už klesla z původně předpokládaných 700 Kč). Čtyři dny her a setkávání s jinými skauty. Čtyři dny trochu vyjímečné akce, která stojí za účast a které se už třeba nebudete moci jindy zúčastnit. Pro nevšímavé: v klubovně na nástěnce visí už delší dobu nenápadný papír, kam by se měli podepsat (a to co nejdřív) ti, kdo se jamboree budou chtít zúčastnit. Takže kdo to bude? Pravděpodobné datumy 8.-10.4. velikonoční výprava (asi Kozelka) 7.5. Čarodějnice
Blížící se výročí Únor 4. 14.-18. 22. 24.
pololetní prázdniny jarní prázdniny má svátek Petr se narodil Kája (1990)
Březen 8. se narodil Pepík (1979) 19. má svátek Josef 20. se narodil Martin (1989) se narodil Pája (1990) 24., 25. velikonoční prázdniny 28. Velikonoční pondělí Duben 4. se narodil Milan (1961) 5. má svátek Mirka 25. má svátek Marek 29. se narodil Jindra (1998)
10
