Vickers-Supermarine Spitfire F Mk.22/24 Dvì poslední verze letounu Supermarine Typ 356 - Mk. 22 a 24 - stojí na vrcholu vývoje stíhacích strojù pohánìných vrtulí, který byl odstartován zaèátkem 30. let talentovaným konstruktérem Reginaldem J. Mitchellem. Tyto letouny s vynikajícími manévrovacími vlastnostmi, jež svou rychlostí, stoupavostí a dostupem daleko pøevyšovaly pøedchozí verze, jsou vskutku "zvìènìním" celé rodiny Spitfirù. Bohužel se tyto poslední varianty Spitfiru nezúèastnily žádných bojových akcí 2. svìtové války a v operaèních jednotkách, rezervních a pomocných silách RAF se uplatnily také jen v nevelkém množství. Øada z nich se dostala do výzbroje letectev zámoøských státù jako Hongkong, Egypt, bývalá Jižní Rhodésie èi Singapur a Sýrie. Nìkteré letouny sloužily až do poloviny padesátých let, ale to však již jejich roli stíhaèù pøevzaly moderní proudové typy. Novou kapitolu ve vývoji letounu Spitfire tvoøily výkonné dvoustupòovými kompresory vybavené motory Rolls-Royce Griffon øady 60, díky nimž se verze Mk.XIV a Mk.XVIII staly dosud nejrychlejšími stroji tohoto typu. Zúroèila se tak práce schopného týmu firmy Supermarine vedeného konstruktérem J. Smithem, který pøevzal "královské žezlo" vývoje Spitfiru po zesnulém R. J. Mitchellovi. Na základì dosavadních zkušeností bylo jasné, že konstrukce letounu, prakticky nezmìnìná od prototypu K5054, dosáhla hranic svých možností. Zejména køídlo bylo limitujícím faktorem, nebo jeho pùvodní tvar a aerodynamické vlastnosti již pøestaly vyhovovat vysokým rychlostem, pro nìž mìly nové výkonné pohonné jednotky dostateèné pøedpoklady. Na konstrukci nového køídla, které by odstranilo špatnou ovladatelnost køidélek pøi velkých rychlostech a zlepšilo podélnou stabilitu letounu, se zaèalo pracovat v únoru 1942. Pùdorysný tvar se "zašpièatìlými" oblouky byl pøevzat z výškových verzí Mk.VI a Mk.VII, byl však navržen nový profil køídla a konstrukce byla zesílena. Nábìžná hrana byla rovnìž upravena a zvìtšilo se rozpìtí køidélek. Toto køídlo se intenzivnì zkoušelo na upraveném letounu verze Mk.VIII sériového èísla JG204 a dále zdokonalovalo ve spolupráci s Královským leteckým ústavem (Royal Aircraft Establishment) ve Farnborough. Koneèná podoba nosné plochy s laminárním profilem se objevila pozdìji na typu Spiteful, posledním z øady letounù Supermarine s pístovým motorem. Za prototyp nové "dvacítkové" øady sloužil letoun DP851, což byl pùvodnì prototyp verze Mk.IV, pozdìji pøeznaèený na Mk.XX a po zavedení arabských èíslic dostal oznaèení Mk.21. Jeho modifikované køídlo mìlo rozpìtí 12,25 m. Kuriózní je, že pro tak dùležitý typ nebyly vydány oficiální specifikace a firmì Supermarine bylo doporuèeno vycházet z podkladù pro pùvodní Mk.IV/XX, tehdy ještì se "starým" køídlem. U upraveného køídla byl použit profil NACA 2200, vzepìtí mìlo hodnotu +6°. Velkou odlišností oproti všem pøedchozím verzím Spitfirù byla vestavìná výzbroj, sestávající v souladu s pøehodnoceným názorem ministerstva letectví (Air Ministry) pouze ze ètyø kanónù British Hispano Mk.II ráže 20 mm. Vnìjší nesená výzbroj sestávala maximálnì ze tøí pum pod køídly a trupovým závìsníkem. Chování letounu pøi vzletu a pøistání zlepšil zvìtšený rozchod hlavního podvozku a rovnìž zesílené a prodloužené podvozkové nohy s vìtšími koly Dunlop, jejichž upravené hydraulické tlumièe umožòovaly zatažení do mírnì pozmìnìných šachet. Pøibyly však "boule" krytu kol na horní stranì køídla a vnìjší èásti krytù podvozkových šachet, jež poprvé u tohoto typu zcela uzavíraly jejich prostor a zlepšovaly obtékání køídla. Ostruhové koleèko bylo zatahovací. Letoun byl vybaven 12ti válcovým motorem Griffon 61 s dvourychlostním dvoustupòovým kompresorem, dávajícím "startovní" výkon 1148 kW (1540 k) pøi 2750 otáèkách za minutu a pohánìjícím pìtilistou vrtuli Rotol s listy Jablo o prùmìru 3350 mm. V této podobì vzlétl DP851, prototyp verze F Mk.21, dne 4. øíjna 1942. Bìhem testù byl letoun mj. vybaven i ètyølistou vrtulí, byly zkoušeny pumy a centrální 410ti litrová odhazovatelná nádrž a také ètyøi neøízené rakety ráže 138,3 kg. 13. kvìtna 1943 byl prototyp znièen, avšak o dva mìsíce pozdìji jej nahradil první skuteèný prototyp Mk.21, pojmenovaný Victor (sér. è.
PP139). Letoun, na nìmž se støídali bìhem letových zkoušek piloti J. Quill (hlavní zkušební pilot Supermarinu), G. P. Shea-Simmonds, F. Furlong a D. Morgan, byl ještì vybaven køídlem se špièatými koncovými oblouky. Na základì zmìnìných požadavkù Air Ministry, které již nepožadovalo pøepadové stíhaèe pro velké výšky, ale spíše se jeho zájem soustøeïoval na výkonné stroje operující do letové hladiny 6000 metrù a schopné podpory pozemních vojsk èi útokù na pozemní cíle, bylo u sériových strojù rozpìtí køídla zmenšeno "useknutím" podobnì jako u verze Mk.XIV. Tvar koncového oblouku byl však vzhledem k vìtšímu køidélku jiný a jeho velikost zároveò zvìtšila celkovou plochu oproti standardnímu køídlu Mk.XIVE o 0,15 m2. Royal Air Force (britské Královské letectvo) uvažovala o masovém zavedení nového typu do výzbroje, a proto 6. èervna 1943 potvrdilo MAP (Ministry of Aircraft Production = Ministerstvo pro leteckou výrobu) firmì Supermarine výrobu 1850 kusù letounu Spitfire F Mk.21 a pøidìlilo odpovídající sériová èísla (pøitom zcela první objednávka z 28. 5. znìla na 2962 ks!). Jméno Victor pøestalo být v listopadu téhož roku oficiálnì používáno ve prospìch pùvodního oznaèení Spitfire. V objednávce se také poèítalo s letouny vybavenými motorem Griffon 85 pohánìjícím dvì protibìžné tøílisté vrtule. Ty byly zkoušeny na deseti strojích a mìly odstranit silný kroutící moment pìtilisté levotoèivé vrtule, a usnadnit tak vzlet a pøistání. Bìhem zkoušek v A&AEE v Boscombe Down, RAE ve Farnborough a u AFDU (Air Fighting Development Unit = Letecká bojová zdokonalovací jednotka) však byly zjištìny u prvních vyrobených strojù závažné dùvody pro nedoporuèení typu pro službu u jednotek. Letouny vykazovaly podélnou nestabilitu a výškové kormidlo a smìrové vyvážení mìlo nevyhovující vlastnosti. Tyto nedostatky degradovaly nový Spitfire až za verzi Mk.XIV, kterou mìl vlastnì nahradit. Nedostatky se však podaøilo odstranit až zaèátkem roku 1945, kdy byly schváleny všechny nutné úpravy - nové výškové kormidlo s kovovým potahem a upraveným ovládáním vyvážení a eliminace funkènosti balanèního vyvážení smìrového kormidla. Beze zbytku byly problémy se stabilitou vyøešeny až u dalších Mk.21 s protibìžnými vrtulemi, u nichž bylo zavedeno vìtší smìrové kormidlo, a u posledních dvou typù - Spitfire Mk.22 a Mk.24, které mìly pøekonstruovánu a podstatnì zvìtšenu celou ocasní èást, vèetnì ovládacích ploch. Výroba letounù byla obnovena po znaèném zdržení až koncem roku 1944. Air Ministry však ujistilo firmu Supermarine, že i pøes souèasné potíže považuje typ F.21 za "jeden z hlavních stíhacích typù pro nejbližší dva roky". Vzhledem k chodu váleèných událostí v Evropì se pùvodní "š avnatá" objednávka ztenèila na pouhých 120 kusù F Mk.21 a do výzbroje RAF byl typ pøijat až v bøeznu 1945. Spitfire F Mk.22. Krátce pøed ukonèením války se v závodu v Castle Bromwich u Birminghamu objevily vedle Mk.21 i vylepšené Mk.22. Pro tuto verzi byl jako vzorový kus modifikován drak Mk.21 sériového èísla SX549 - úpravy zahrnovaly snížení zadní èásti trupu a zavedení kapkovité kabiny (pøevzaté z FR Mk.XIVE a Mk.XVIII) a zmìnu elektrické instalace z 12 V na 24 V. Prototyp byl dokonèen 8. listopadu 1944. Další upravenou "jedenadvacítkou" na výrobní lince byl TM383, který se stal prototypem námoøního Seafiru Mk.46. Prvním skuteèným strojem verze F Mk.22 byl až letoun sériového èísla PK314 (tøetí v øadì dle sériových èísel), zalétaný dne 26. února 1945. Stejnì jako v pøípadì svého pøedchùdce i tato verze mìla problémy s podélnou a smìrovou stabilitou, kterou ještì umocnilo snížení trupu za kabinou. Sériové stroje proto nedostaly navrhovanou trupovou nádrž za kabinou narušující vyvážení letounu a dále jim byla vymìnìna celá ocasní èást, nyní shodná s typem Spiteful. Do letounù byl instalován motor Griffon 61 o obsahu 36,7 litrù, zajiš ující letounu maximální rychlost 724 km/h ve výšce 6000 metrù. Vzhledem k pøíbuznosti verzí Mk.21 a Mk.22 mìly obì stejné typové èíslo 356 a rovnìž objednávka MAP pokrývala pouze jeden typ. Avšak 25. ledna 1945 byl kontrakt (pùvodnì na Mk.21) redukován "na 1577 kusù F.22". Pozdìji, v øíjnu téhož roku, byla objednávka drasticky snížena na 627 strojù a koneèný listopadový "verdikt" znìl na pouhých 287 letounù. Nakonec bylo 263 z nich dokonèeno ve verzi Mk.22 a zbývající 24 kusy byly zkompletovány jako Mk.24.
Dodávky letounù této verze pokraèovaly od bøezna 1945 až do února následujícího roku, kdy RAF pøevzala poslední kus sériového èísla PK677. Nejménì dva letouny (PK684 v kvìtnu 1946 a PK664 v dubnu 1954) byly vybaveny motory Griffon øady 80 se dvìma protibìžnými vrtulemi Rotol. Letoun PK320 sloužil v lednu 1947 ke zkouškám nesymetricky podvìšených neøízených raket, na dalších dvou letounech PK428 a PK525 probíhaly o rok pozdìji testy spojené s odstranìním nestability výškových kormidel. U RAF mìly Mk.22 zpoèátku plnit úlohu prvoliniového stíhaèe. Z pùvodního zámìru postupem èasu sešlo, a tak s vyjímkou 73. perutì se základnou v Ta Kali na Maltì (zde vydržely do roku 1948) sloužily ostatní letouny u perutí letectva pomocných sborù (Royal Auxiliary Air Force) a "obnovovacích" jednotek Flying Refresher School. V roce 1952 byly letouny postaveny mimo službu, z toho kolem 80 kusù bylo uskladnìno, a koneènì v kvìtnu 1955 byly vyøazeny jako zastaralé z výzbroje všech jednotek RAF. Spitfire F Mk.22 Královského egyptského letectva. V roce 1949 objednal Egypt 20 z uskladnìných strojù, smlouva o dodávce byla uzavøena s firmou Vickers-Armstrongs dne 1. kvìtna 1950. Nakonec bylo bìhem následujících mìsícù (od èervna 1950 do února 1951) dodáno 19 strojù verze Mk.22 spolu s jedním cvièným Spitfirem T.9. Egyp ané zaplatili za jeden stíhací stroj 11 950 anglických liber. Letouny zpoèátku sloužily u 2. stíhací-bombardovací perutì na základnì Al Arish, od roku 1955 byly pøevedeny k Fighter Training Squadron ve Fayidu. Nìkteré stroje, již v rámci pøejmenovaného Egyptského letectva, se zúèastnily suezské kampanì v øíjnu 1956. Spitfire F Mk.22 letectva Jižní Rhodésie. Vláda tehdejší Jižní Rhodésie (od r. 1980 Zimbabwe) zakoupila koncem roku 1950 celkem 22 letounù z pøebytkù RAF. Pøelety se uskuteènily ve dvou várkách - v bøeznu a prosinci následujícího roku; bìhem nich však dva stroje havarovaly a nebyly již nahrazeny novými. Spitfiry byly ve službì u 1. (pomocné) perutì v Cranborne, od roku 1952 pak operovaly z letištì New Sarum (Salisbury) a ve výzbroji vydržely do èervna 1954. Sedm strojù mìlo být o rok pozdìji dodáno do Sýrie, nicménì z obchodu pravdìpodobnì sešlo a letouny byly sešrotovány. Spitfire F Mk.22 letectva Syrské republiky. V lednu 1953 objednala Sýrie dvacet Spitfirù Mk.22, které byly repasovány a zalétány u firmy Airwork General Trading v Gatwicku. Prvních 6 letounù bylo pøedáno v èervnu 1954, zbytek pak o nìco pozdìji ve dvou dodávkách v èervenci a srpnu. Z Jižní Rhodésie mìlo být v roce 1955 zakoupeno dalších sedm F.22, ale dodávka nebyla uskuteènìna. Další informace o službì Spitfirù v Sýrii nejsou v souèasnosti známy. Spitfire F Mk.24 se stal poslední variantou "Supermarinova" Typu 356. Definitivnì mìla být vyøešena otázka krátkého doletu instalací dalších dvou palivových nádrží do zadní èásti trupu a zvýšení bojové úèinnosti podvìšením celkem ètyø párù neøízených raket. Další zmìna se týkala systému odpalu køídlových kanónù, u nichž bylo namísto pùvodního pneumatického zavedeno ovládání elektrické. Nutné úpravy, zejména pøídavných nádrží, pøinesly také zvýšení hmotnosti letounu. Výroba "ètyøiadvacítek" se prolínala s pøedchozí verzí Mk.22 pøímo na výrobní lince. Jako vzorový sloužil drak PK313, upravený na Mk.24 v únoru 1946 a první "sadu" tvoøily draky pocházející z výroby v Castle Bromwich ještì pøed jejím uzavøením v prosinci 1945 a pøevezených k "Vickersùm" do South Marstonu. Bylo to 24 letounù pùvodnì objednaných jako "dvacetdvojky" a dodaných v rozmezí od 25. 10. do 5. 11. 1946. Dalších celkem 54 strojù Mk.24 sjelo z výrobní linky v Keevilu, pøièemž nìkteré byly nejdøíve dokonèeny jako Mk.22 a na standard Mk.24 konvertovány pozdìji. První nový stroj byl dodán v polovinì dubna 1946, poslední se opozdil bez dvou mìsícù o dva roky. Na standard F.24 bylo upraveno ještì dalších 6 letounù, modifikace provedli u 32. a 33. Maintenance Unit v období od záøí 1946 do ledna 1947. Celkem tak svìtlo svìta spatøilo 85 letounù verze Mk.24. Posledním Spitfirem dodaným RAF byl VN496, který mìl v letovém deníku zaznamenáno datum pøedání 20. února 1948. Další stroje z poèáteèní objednávky F.22 byly dohotoveny jako Seafiry F.46/F.47. Dodané letouny mìly novou trupovou èást s rozmìrnou svislou ocasní plochou a nìkteré z nich rovnìž nové kanóny British Hispano Mk.V stejné ráže i zásoby munice jako "hispanky" Mk.II, avšak vybavené kratšími hlavnìmi. Služba mìla posledním Spitfirùm
zaèít v listopadu 1946 na pùdì Spojeného království, avšak stroji byla od ledna 1948 nakonec vybavena jen 80. peru RAF pùsobící v rámci BAFO (britských leteckých okupaèních sil) v Nìmecku. Jejích 16 letounù bylo v srpnu 1949 odesláno do zámoøského Hongkongu, kde mìly základny na letištích v Kai Taku a Sek Kongu. Tam vydržely až do zaèátku roku 1952, kdy peru "pøesedlala" na nové D.H. Hornety F.3. Zbylé "ètyøiadvacítky" byly pøedány Royal Hong Kong Auxiliary Air Force. Tím také konèí dvougeneraèní služba legendárního letounu v øadách RAF. Jeho název Spitfire se stal bìhem doby pojmem, který se nesmazatelnì zapsal do historie vývoje vrtulových stíhacích letounù a právem mu zde náleží prvenství. Spitfire F Mk.24 v Singapuru. Tøi letouny z výzbroje britských dálnìvýchodních leteckých sil (FEAF) se dostaly v bøeznu 1950 do výzbroje pomocné stíhací perutì v Singapuru. V øíjnu 1951 se z ní stala singapurská stíhací peru Malajských pomocných vzdušných sil, která po havárii dvou "ètyøiadvacítek" v záøí 1952 využívala poslední zbylý letoun (VN494) až do poèátku roku 1954. Spitfire F Mk.24 Královských pomocných leteckých sil Hongkongu. Jednotce Hong Kong Auxiliary Squadron bylo pøedáno osm strojù ze zásob britské FEAF v dubnu/kvìtnu 1952. Operovaly z letiš Kai Tak a Sek Kong a poslední dva dolétaly zaèátkem roku 1955.
Výroba Spitfirù F Mk.22/24 F Mk.22 F Mk.24 F Mk.24 F Mk.24 F Mk.24
nové stroje 263 50 4 -
konverze 24 7
poznámka objednávka RAF objednávka RAF zmìnìno na výr. lince, pùv. obj. jako F Mk.22 pùvodnì objednány jako F Mk.22 konverze z F Mk.22
Singapurské Spitfiry F Mk.24 (dodávky): PK681, 683 VN494
(3 stroje)
Hongkongské Spitfiry F Mk.24 (dodávky): PK687, 719, 720 VN308, 313, 318, 485, 492
(8 strojù)
Zaøazení Spitfire F Mk.22/24 k jednotkám F Mk.22 - výroba: SX549 (prototyp, upraven z F Mk.21) TM383 (prototyp, upraven z F Mk.21) PK312 - 356 PK369 - 412 PK426 - 435 PK481 - 525 PK539 - 582 PK594 - 635 PK648 - 677 PK680, 684, 715 (263 stroje postaveny v závodì CastleBromwich) F Mk.24 - modifikace a konverze: PK313 (vzorový kus, upraven z F Mk.22) PK515, 627, 677, 680, 684, 715 VN301, VN314 - 316 F Mk.24 - výroba: PK678, 679 PK681 - 683 PK685 - 689 PK712 - 714 PK716 - 726 VN302 - 313 VN317 - 334 VN477 - 496
(11 strojù)
(74 stroje, postaveny v závodech South Marston a Keevil)
Egyptské Spitfiry F Mk.22 (dodávky): PK314 (696), 319 (695), 323 (697), 327 (693), 356 (699), 374 (686), 390 (691), 435 (681), 484 (682), 502 (687), 509 (692), 512 (683), 516 (698), 517 (688), 524 (694), 541 (680), 562 (689), 598 (685), 600 (690) (19 strojù) Spitfiry F Mk.22 Jižní Rhodésie (dodávky): PK326 (SR80), 330 (SR63), 344, 350 (SR64), 355 (SR65), 370, 401 (SR86), 408, 432, 482, 494, 506, 514 (SR59), 548, 572, 575 (SR62), 576, 594, 625, 649 (SR84), 663, 672 (SR68) (22 stroje) Syrské Spitfiry F Mk.22 (dodávky): PK337, 348, 383, 386, 389, 504, 549, 558, 578, 604, 610, 616, 619, 650, 652, 655, 658, 660, 668, 671 (sériová èísla v rozpìtí 501 - 520, pøiøazení k jednotlivým strojùm není známo) (20 strojù)
F Mk.22: Velká Británie - è. 500, 502, 504, 600, 602, 603, 607, 608, 610, 611, 613, 614, 615, 2 ANS, 102 FRS, 103 FRS, 1 FU, HQ MC Com. Flt., MU è. 5, 6, 9, 20, 25, 29, 32, 33, 39, 45, 137, OCU è. 226, OTU è. 61, RCMSU, RSU zámoøí (Malta) - è. 73 F Mk.24: Velká Británie - è. 1 BR&SD, HQ 2 Grp. Com. Flt., MU è. 6, 9, 33, 45, 47, MU(S) è. 390 Nìmecko (BAFO) a zámoøí (FEAF) - è. 80
Technické údaje letounu Spitfire F Mk.22 a F Mk.24 Délka Rozpìtí Výška Rozchod kol podvozku Nosná plocha Hmotnost prázdného letounu, F Mk.22 / 24 vzletová hmotnost, F Mk.22 / 24 max. vzletová hmotnost, F Mk.22 / 24 Max. rychlost pøi hladinì moøe v 1524 m v 7620 m Poèáteèní stoupavost Dostup, F Mk.22 / 24 Dolet na vnitøní nádrže, F Mk.22 / 24 s pøíd. nádrží, F Mk.22 / 24 Pohonná jednotka Kapacita vnitøních nádrží, F Mk.22 / 24 1x odhazovatelná pøídavná nádrž 1x pøeletová pøídavná nádrž
10 035 mm 11 250 mm 4115 mm 2030 mm 22,63 m2 3250 / 3335 kg 4080 / 4580 kg 5120 / 5510 kg 628 km h-1 663 km h-1 724 km h-1 24,9 m s-1 13 870 / 13 110 m 933 / 1460 km 1553 / 2065 km R-R Griffon 61 nebo 64 546 / 846 l 182, 228 nebo 410 l 773 l
Publikace Vickers-Supermarine Spitfire Mk.22/24 - èeský text Kat. è. 4+MG02 Autoøi textu - Michal Ovèáèík, Karel Susa Výkresy a kresby - Michal Ovèáèík, Karel Susa, archív MARK I 4+ ® je chránìná obchodní znaèka Vydal MARK I s.r.o., PO Box 10, 100 31 Praha 10 - Strašnice, Èeská republika © MARK I s.r.o., 1. vydání, Praha 2006 COPYRIGHT © 2006 spoleènosti MARK I s.r.o. Veškerá autorská práva vyhrazena. Žádná èást této publikace nesmí být reprodukována ani pøejata v jakékoliv formì, elektronicky, elektricky, chemicky, mechanicky, opticky, xerograficky ani jiným zpùsobem, ani vystavena na webových stránkách bez pøedchozího písemného souhlasu nakladatelství.
STRANA 2
STRANA 3
Krátká historie
Krátká historie, výroba a dodávky, zaøazení k jednotkám, technické údaje
3.1.
2.1. 2.2. 2
3.2.
3
2.1. Nahoøe: Jeden z prvních vyrobených Spitfirù Mk.22, PK315, který mìl zpoèátku ocasní plochy shodné s pøedchozí verzí F Mk.21, pozdìji dostal standardní vìtší kýlovku, stabilizátor a kormidla. Tìsnì nad písmeny PK sériového èísla je v horní èásti trupu zøetelný otvor výmetnice signálních raket. (sbírka Bruce Robertsona)
3.1. Letový zábìr F Mk.24, VN309/W2-D, od 80. perutì FEAF (Far East Air Force = britské letectvo na Dálném východì). Za povšimnutí stojí pruhy kolem zadní èásti trupu, aplikované bìhem konfliktu na korejském poloostrovì, a znak jednotky umístìný na kýlovce. (sbírka Bruce Robertsona)
2.2. Vlevo: Tento Spitfire Mk.22, PK431, byl vyfotografován v South Marstonu v roce 1947. Øada panelù je demontována, otevøena je kabina a pøístupová dvíøka v zadní èásti trupu. Pozdìji letoun sloužil u jednotky Flying Refresher School è. 102 (Škola pro kondièní létání) na základnì North Luffenham. (sbírka Bruce Robertsona)
3.2. Spitfire Mk.22, PK550/RAV-M, pøináležející 615. peruti RAuxAF (Royal Auxiliary Air Force = letectvo pomocných sborù) na základnì Biggin Hill. Pod štítkem kabiny je namalován praporek s hodností Squadron Leader. (sbírka Bryana Gibbinse)
4.1.
STRANA 4
STRANA 5
Celkové pohledy
Celkové pohledy
4.2.
5.1. 5.2.
4.3. 4 4.1. Vpravo: První sériový Spitfire Mk.22, PK312, doprovázený letounem verze Mk.21, LA232, zachycený bìhem pøedvádìcího letu nìkdy v dubnu èi kvìtnu 1945. "Dvaadvacítka" má ocasní plochy pùvodní velikosti a oba stroje nesou standardní zbarvení urèené pro denní stíhaèe (Day Fighter Scheme) s identifikaèními doplòky v barvì Sky. (sbírka Bruce Robertsona) 4.2. Vpravo dole: Spitfire Mk.22 Královského egyptského letectva, 681 (ex PK435), jeden z celkem 19 letounù této verze, které byly zrenovovány mateøskou firmou VickersArmstrongs a poté prodány do Egypta. Na snímku z èervna 1950 je tento letoun s 410litrovou odhazovatelnou nádrží pod trupem pøipraven k pøeletu. 4.3. Nahoøe: Koncem roku 1950 objednalo letectvo tehdejší Jižní Rhodésie (SRAF) dvacet dva letouny Spitfire verze Mk.22 z pøebytkù RAF. Tento zajímavý snímek, poøízený v hangáru na letecké zakladnì New Sarum (letištì Salisbury), dokumentuje dva stroje sériových èísel SR65 a SR87, v popøedí stojí letoun Harvard. (sbírka Bruce Robertsona) Vlevo uprostøed: Letoun z výzbroje SRAF, SR64 (pùvodní seriál RAF PK350), vystavený bìhem letecké pøehlídky v Harare (døíve Salisbury) zaèátkem 80. let. Tehdy jej vlastnil kapitán Jack Malloch, který jej nechal opatøit smyšleným oznaèením 'JM-M'. Bohužel tento pilot se svým letadlem smrtelnì havaroval v bøeznu 1982. (sbírka Bruce Robertsona)
5.3.
5
5.1. Nahoøe: Spitfiry Mk.24 se dostaly do výzbroje pouze jedné bojové jednotky - 80. perutì, která byla zpoèátku dislokována v Nìmecku jako souèást britských leteckých okupaèních sil (BAFO = British Air Forces of Occupation). Na snímku je letoun VN310 s trupovým kódem W2-B zachycený na letišti Gütersloh v roce 1948. (sbírka Bruce Robertsona) Vpravo nahoøe: Vzácný snímek letounu F Mk.24, VN324, vybavený krátkými hlavnìmi kanónù. Tento stroj byl koncem roku 1947 používán v A&AEE (Aeroplane and Armament Experimental Establishment = Letecké a výzbrojní zkušební støedisko) v Boscombe Down k testùm zbraòových systémù. Letoun se rovnìž zúèastnil leteckých závodù v Lympne v srpnu 1948 - viz barevná kamufláž na str. 18. (sbírka Bruce Robertsona) 5.2. Vpravo: Zábìr na zbrusu nový Spitfire Mk.24, PK713, poøízený v øíjnu 1946. Letoun nebyl zaøazen k žádné operaèní jednotce, byl dlouhodobì uskladnìn a koncem roku 1956 sešrotován. (sbírka Bruce Robertsona) 5.3. Nahoøe: Po 18 mìsících strávených v Nìmecku byla 80. peru pøesunuta do zámoøského Hongkongu, kam dorazila v srpnu 1949. Jeden z jejích Spitfirù Mk.24, VN318/W2-F, je pøepravován nákladním èlunem z transportní lodì HMS Ocean na základnu Kai Tak. Tento letoun sloužil v rámci britských dálnìvýchodních leteckých sil FEAF až do dubna 1952, kdy byl pøedán Královským pomocným leteckým silám Hongkongu. To již však mìl nový nástøik hliníkovou barvou a na trupu byl opatøen èerným kódovým písmenem E. Na tomto snímku stojí za pozornost nové výsostné znaky typu D, èervenì namalovaný vrtulový kužel a znak jednotky - zvon v kruhu umístìný na kýlovce. (sbírka Bruce Robertsona)
STRANA 6
STRANA 7
Celkové pohledy
Celkové pohledy
7.1. 7.2. 6.1. 6.2. 6 6.1. Nahoøe: Zajímavý zábìr na další letoun 80. perutì - VN314/W2-W - bìhem pøekládání z transportní lodì na èlun v Hongkongu v srpnu 1949. Tento Spitfire byl vyroben zaèátkem roku 1946 jako Mk.22, ale již v polovinì téhož roku byl konvertován na standard Mk.24. V bøeznu 1949 se dostal do výzbroje 80. perutì v Nìmecku a v èervenci pøedisponován do zámoøského Hongkongu. Letoun má podtrupovou palivovou nádrž, podkøídlové pumové závìsníky a odpalovací zaøízení pro rakety. (sbírka Bruce Robertsona) 6.2. Vpravo: Snímek Spitfirù Mk.24 od 80. perutì na letišti Kai Tak v Hongkongu. Letoun uprostøed je VN310/W2-B (všimnìte si "váleèných" znakù typu C1 na trupu a typu C na spodní stranì køídla), napravo od nìj stojí stroj s kódem W2-V. Špièky vrtulových kuželù jsou èervené. Mezi personálem leží na zemi obrácená odhazovatelná palivová nádrž na 410 litrù. Tato fotografie je datována dnem 29. listopadu 1949. (sbírka Bruce Robertsona)
7.3.
7
7.1. Nahoøe: Spitfire Mk.24 neznámého sériového èísla opatøený ochranným smrš•ovacím obalem na fotografii poøízené nìkdy zaèátkem 50. let. Tento zpùsob konzervace byl poprvé vyzkoušen v roce 1947 na stroji VN332, jenž byl za úèelem tìchto zkoušek a "zazimování" odeslán do kanadského Edmontonu v Albertì do støediska RCAF Winter Experimental Establishment (Zimní zkušební støedisko Královského kanadského letectva). (sbírka Bruce Robertsona) 7.2. Vpravo: Tento Spitfire Mk.24, PK683, oznaèený jako stroj 19. perutì kódem QV-A, byl vystavován pøed budovou velitelství FEAF ve Fairy Point v singapurském Changi v 50. a 60. létech. Byl to jeden ze tøí strojù, které sloužily u singapurské stíhací perutì Malajských pomocných vzdušných sil v období let 1951-54. (sbírka Bruce Robertsona) 7.3. Nahoøe: Tentýž letoun jako na pøedchozím snímku zachycený bìhem nakládání do transportního letounu Short Belfast C.1, XR370 'Ajax', dne 14. dubna 1970. Pùvodnì singapurský Spitfire byl posléze dopraven do Anglie, restaurován a nyní je k vidìní v muzeu Hall of Aviation v Southamptonu. Tento Spitfire poprvé vzlétl v únoru 1946, poté byl uložen u udržovací jednotky è. 33 (MU) a v záøí 1950 pøidìlen na Dálný východ. V èervenci 1951 byl pøedán singapurskému pomocnému stíhacímu letectvu (Singapore Auxiliary Air Force). Po srážce s jiným Spitfirem téže verze jej používali jako pozemní instruktážní pomùcku a pozdìji - od konce roku 1954 - byl vystaven pøed velitelstvím RAF v Changi. (sbírka Bruce Robertsona)
STRANA 8
STRANA 9
Detaily trupu
Detaily trupu a pøekrytu kabiny
8.1.
8.2.
8.3. 8 8.1. Fotografie nahoøe: Celkové pohledy na trup Spitfiru Mk.24 ukazují rozmístìní paneláže, nýtování potahu a další detaily. Na pøechodu mezi trupem a odtokovou hranou levé poloviny køídla byly dvì krytky umožòující pøístup ke konektorùm elektrické soustavy a k vnìjší pøípojce radiovybavení. Všimnìte si také rùzných popisek a èerného nátìru proti oslnìní. 8.2. Nahoøe: Fotografie horní èásti trupu pøed kabinou ukazuje rozmístìní kruhových krytek, jež umožòovaly pøístup k olejové nádrži (malá krytka po levé stranì), olejovému filtru (velký kryt) a k horní hlavní palivové nádrži. Vpravo: Otevøená vstupní dvíøka do kabiny, patrná je jejich vnitøní konstrukce, madlo a páèidlo pro pøípad nouze. Povšimnìte si rámu kabiny s tìsnícím lemem s drážkou, který je vidìt pouze pøi otevøeném pøekrytu kabiny. 8.3. Nahoøe: Celkové pohledy na zadní èást spodku trupu, kde byla umístìna ostruha. Na levé stranì pod stabilizátorem se nachází táhlo ovládání smìrového kormidla. Na fotografii vlevo je rovnìž patrné táhlo ovládání vnitøní vyvažovací plošky pravého výškového kormidla. Objímka kolem nohy ostruhy odlehèuje a chrání tlumiè ostruhy v expozici muzea a nebyl používán bìhem služby.
9.1.
9.2.
9.3.
9
9.1. Vlevo nahoøe: Pohled na otevøený pøekryt kabiny. Jednodílný kryt, vyrobený z Perspexu o tlouš ce 7 mm, umožòoval nerušený výhled do všech stran. Pohyboval se v kolejnicích, které zároveò tvoøily rám kabiny. Za povšimnutí stojí ochranná konstrukce upevnìná k zadní pøepážce kokpitu a vybavená dodateèným pancéøováním. Vpravo nahoøe: Štítek kabiny se skládal ze ètyø dílù - z plochého støedového panelu z neprùstøelného skla o tlouš ce 38 mm, dvou boèních skel vyrobených z Perspexu a malého zakøiveného panelu nahoøe. Otvor pod štítkem se používal k zasunutí klièky pro otevøení pøekrytu kabiny zvenèí. 9.2. Vlevo nahoøe: Detail štítku kabiny a uzavøeného pøekrytu. Na ochranném pylonu je èalounìná opìrka hlavy. V tomto pøípadì je celý rám štítku kabiny natøen èernou barvou. Vpravo nahoøe: Zábìr na spodek trupu mezi vanami chladièù, z nìhož je dobøe patrný pozvolný pøechod nosné plochy do trupu a také mìlké "probrání" u odtokové hrany køídla. Dva vystupující háky sloužily jako zámky k upevnìní ploché 410litrové pøídavné nádrže pod trup. 9.3. Kresba draku trupu ukazuje nosnou konstrukci tvoøenou oválnými pøepážkami a nosným potahem. Trup, zužující se smìrem dozadu, sestával z 15 pøepážek a ètyø podélníkù; celek byl potažen plechem z Alcladu a pøinýtován k jednotlivým pøepážkám. Na pøedním konci byly ètyøi body pro uchycení motorového lože, nosníky køídla se upevòovaly k pøednímu pøíèníku a k držákùm po stranách trupu pod kabinou. Ochranný pylon proti pøevrácení byl zabudován do pøepážky è. 11. Všimnìte si odlišného umístìní pøístupových dvíøek k radiovybavení na pravé stranì trupu - u Mk.24 byly blíže kokpitu, než u Mk.22. Pozice zadních dvíøek byla shodná u obou verzí.
STRANA 10
STRANA 11
Detaily køídla a ocasních ploch
Celkové pohledy, pøední èást trupu
11.1. 11.2.
10.1.
10.2. 10.3. 10 10.1. Vlevo nahoøe a vlevo: Celkový pohled na levou polovinu køídla a detail závìsu køidélka a umístìní vyvažovací plošky. Nahoøe: Pravá polovina nosné plochy odspodu. Ve srovnání s pøedchozími verzemi Spitfiru mìlo toto køídlo køidélka o vìtším rozpìtí a "seøíznuté" koncové oblouky. 10.2. Vpravo nahoøe: Výšková kormidla byla u Spitfirù Mk.22 a 24 potažena plechem. Na pravé stranì byly dvì vyvažovací plošky, pøièemž ta vnitøní mìla hmotové vyvážení, zatímco na levé stranì bylo vyvážení jen jedno. Nahoøe: Detail smìrovky s jeho neobvykle tvarovanou dìlenou vyvažovací ploškou. Její ovládání bylo pouze na pravé stranì. 10.3. Tato kresba zobrazuje konstrukci poloviny køídla tvoøenou dvìma nosníky, 21 žebrem a koncovým obloukem. Podvozková šachta se nacházela mezi žebry è. 5A a 9. Pøed ní byla uchycena køídelní palivová nádrž o objemu 57 litrù, zatímco kanóny a nábojové schránky byly umístìny tìsnì vedle šachty na její vnìjší stranì.
11.3.
11
11.1. Vpravo: Jeden ze tøí dochovaných Spitfirù Mk.24, letoun sériového èísla VN485, nacházející se nyní v muzeu IWM v Duxfordu. RAF byl dodán v srpnu 1947 a poté byl zaøazen k 80. peruti v Hongkongu. Od kvìtna 1952 sloužil v Královském pomocném hongkongském letectvu (Royal Hong Kong Auxiliary Air Force), v jejichž barvách naposledy vzlétl na pøehlídku v Hongkongu konanou pøi pøíležitosti oslavy královniných narozenin v dubnu 1955. Pak byl letoun šest let vystaven na základnì Kai Tak a v roce 1989 byl pøevezen do Duxfordu, restaurován a nyní vystaven v pùvodním zbarvení RHKAAF. 11.2 Dole: Tento Spitfire Mk.24, PK724, vystavený v Hendonu, byl sice zalétán již v únoru 1946, ale nakonec nebyl zaøazen k žádné jednotce. Byl dlouhodobì uskladnìn až do roku 1954, kdy se z nìj stala instruktážní pomùcka è. 7288M. Odkrytovaná pøíï dává nahlédnout do motorového prostoru a sundaný kryt na zemi ukazuje tvar "boulí" nad válci. 11.3. Vlevo and nahoøe: Dva zábìry na pøední èást trupu ukazují tvar krytu motoru, dìlení paneláže a umístìní rychlozámkù.
12.1.
STRANA 12
STRANA 13
Trup, køídlo a pohonná jednotka
Detaily trupu a ocasních ploch
13.1. 13.2.
12.2.
12.3. 12 12.1. Vpravo: Levá strana trupu a køídlo Spitfiru Mk.24. Celou spodní stranu odtokové hrany mezi køidélkem a koøenem køídla zabírala vztlaková klapka. Všimnìte si neostrého pøechodu kamuflážních barev na køídle a øady èerných a žlutých popisek. U koøene køídla se také nachází 25 mm široká linka, která vymezovala místa, kam bylo dovoleno šlapat. 12.2. Vlevo nahoøe: Aerodynamický pøechod mezi nosnou plochou a støední èástí trupu je na odtokové hranì zakonèen elegantní køivkou. Na fotografii je rovnìž patrný tvar ochranného pylonu za kabinou a umístìní malého lapaèe na motorovém krytu pøivádìjícího vzduch ke kompresoru. Vpravo nahoøe: Støední èást pravé poloviny køídla zobrazuje tvar a umístìní vypouklých krytù. Velká "boule" je nad podvozkovou šachtou, druhé dvì menší kryjí bubny pásového podavaèe køídelních kanónù. Nalevo od plochého krytu je "policajt" - mechanický ukazatel polohy podvozku. 12.3. Na dvou fotografiích nahoøe lze vidìt odkrytovaný motor Griffon 61 a jeho uchycení. Na obou stranách dominují trojúhelníkové nosníky motorového lože upevnìné k pøepážce è. 5 a podepøené samostanou vzpìrou. Vpøedu tìsnì za vrtulovým kuželem je zásobovací nádrž chladicí kapaliny. Na pravé stranì motoru pod prvním výfukem je umístìn Coffmanùv výbušný spouštìè, na druhé stranì - pøipevnìna k nosníku - je skøíòka rádiového odrušovaèe. Pomocné agregáty motoru jsou umístìny na motorové pøepážce - více informací naleznete na str. 24.
13.3.
13
13.1. Nahoøe: Celkový pohled na kabinu a její vzad odsunutý "bublinový" pøekryt. 13.2. Nahoøe: Zadní èást trupu se šikmou spojovací pøepážkou è. 19 a kryt pøechodu kýlové plochy do trupu. Krytka pod sériovým èíslem umožòovala pøístup k trupovému závaží, baterii, kyslíkové láhvi a zdravotnické skøíòce. Vpravo a zcela vpravo: Celkové zábìry na kýlovou plochu a smìrové kormidlo. Rozmìrné ocasní plochy byly charakteristickým znakem Spitfirù pozdních verzí, u nichž byly tyto zavedeny z dùvodu nedostateèné podélné stability. Kýlovka byla integrální souèástí zadní èásti trupu, jež byla demontovatelná a pøipojena k hlavní trupové sekci spojovací pøepážkou. Všimnìte si rozdílných znakù na kýlovce - na kamuflovaném stroji je "váleèný" typ C, nová forma znaku se stejnì širokými pruhy byla zavedena v roce 1947. 13.3. Vlevo: Zadní sekce trupu a spodní èást smìrového kormidla F Mk.24. Patrné je umístìní zadního obrysového svìtla ve spodní èásti smìrovky. Èervená zajiš ovací svorka proti pohybu byla pøidána v muzeu. Vpravo: Celkový zábìr na levou polovinu stabilizátoru a výškového kormidla. Balanèní vyvážení výškovky mìlo zakulacený tvar, na odtokové hranì se nacházela vyvažovací ploška. Obdobný pohled na pravou stranu výškovky, kde byly ale dvì oddìlené vyvažovací plošky, je na str. 10.
STRANA 14-15
14.8. 14.1. 14.2. 14.9. 14.3. 14.7.
14.5. 14.6.
14.4. 14.1. Spitfire F Mk.22, PK340/RAO-C 608. peru RAuxAF, Ouston, Northumberland, 1948 Horní plochy letounu zbarveny odstíny Dark Green (tmavì zelené) a Ocean Grey (moøské šedé), spodní plochy v barvì Medium Sea Grey (støední moøské šedi). Vrtulový kužel èervený, pruh okolo zadní èásti trupu v barvì Sky. Znaky typu C1 použity na trupu, na køídle shora i zdola byly znaky typu C. Sériové èíslo èerné, individuální oznaèení letounu natøeno barvou Sky (na pravé stranì RAO-C).
14.4. Spitfire F Mk.22, PK346/Q3-D 613. peru RAuxAF, Ringway, Greater Manchester, 1949 Kamufláž horních ploch Dark Green (tmavì zelená) a Ocean Grey (moøské šedá), spodní plochy nastøíkány barvou Medium Sea Grey (støední moøské šedì). Kužel natøen èervenì, pruh okolo trupu v barvì Sky. Znaky typu D umístìny na šesti standardních pozicích. Sìriová èísla èerná. Trupové oznaèení svìtle šedé (Light Grey), kód na levé stranì Q3-D.
14.2. Spitfire F Mk.22, PK674/L 73. peru RAF, Ta Kali, Malta, 1948 Standardní váleèné schéma pro denní stíhací letouny - Dark Green (tmavì zelená) a Ocean Grey (moøská šedá) na horních a boèních plochách, a Medium Sea Grey (støední moøská šeï) na spodních plochách. Pruh okolo zadní èásti trupu a vrtulový kužel byl natøen barvou Sky (svìtle modrozelenou). Nábìžná hrana køídla žlutá. Znaky typu D na obvyklých šesti pozicích, na kýlovce odpovídající výsostný znak. Èerná sériová èísla, nastøíkaná pøes šablonu, byla umístìna na zadní èásti trupu. Seriály se opakovaly na obou spodních polovinách køídla, kde se na každé stranì vyskytovalo opaènì. Individuální oznaèení pod kabinou bylo svìtle šedé (Light Grey). Oznaèení perutì barevnými pruhy na obou stranách trupového výsostného znaku.
14.5. Spitfire F Mk.22, PK577/DW-D 610. peru RAuxAF, Hooton Park, Cheshire, 1949 Letoun nastøíkán na všech plochách hliníkovou barvou. Znaky typu C na šesti pozicích, "váleèný" výsostný znak aplikován na kýlové ploše. Sériová èísla èerná. Poøadí kódù na pravé stranì trupu DW-D.
14.3. Spitfire F Mk.22, PK430/RAQ-G/3 610. peru RAuxAF, National Air Races, Elmdon, èervenec 1949 Kamufláž v barvách Dark Green (tmavì zelené) a Ocean Grey (moøské šedé), a Medium Sea Grey (støední moøské šedi). Kužel natøen barvou Sky, nábìžná hrana køídla žlutou. Znaky typu C neseny na horních a spodních plochách køídla, na trupu umístìny znaky typu C1. Èerná sériová èísla pouze na spodních plochách, trupový seriál doèasnì pøemalován bílým pruhem. Oznaèení jednotky a letounu natøeno svìtle šedou (Light Grey), poøadí na levé stranì RAQ-G. Individuální oznaèení bìhem závodu bylo provedeno èernou èíslicí na bílém podkladì.
14.6. Spitfire F Mk.22, PK562/RAV-R 615. peru RAuxAF, Biggin Hill, Greater London, 1949 Celostøíbrné pováleèné schéma pro denní stíhaèe. Vrtulový kužel èervený. Výsostné oznaèení na obvyklých šesti pozicích, znak na kýlovce chybí. Sériová èísla, oznaèení jednotky a kód letounu v èerné barvì. 14.7. znak typu C1 je modrý, bílý a èervený se žlutým lemem (použity jsou tlumené odstíny barev) 14.8. znak typu C je modrý, bílý a èervený (použity jsou tlumené odstíny barev) 14.9. pøídavná nádrž o objemu 410 litrù
STRANA 16
STRANA 17
Kokpit
Podvozek a identifikaèní svìtla
17.1. 17.2.
16.1. 17.3.
16.2. 16 16.1. Fotografie zcela nahoøe a nahoøe: Pravá a levá strana kokpitu ukazují vnitøní konstrukci a rozmístìní nìkterých ovladaèù. Lišta na pravé stìnì zakrývá mechanismus vnìjšího otevírání pøekrytu kabiny, vedle sedaèky je umístìna páka jejího výškového nastavení. Na levé stranì kabiny je páka ovládání motoru a dvì kola pro ovládání vyvažovacích plošek výškového a smìrového kormidla. 16.2. Fotografie vlevo zcela nahoøe: Pohled do kokpitu Spitfiru Mk.24 ukazuje hlavní pøístrojovou desku a nad ní gyroskopický zamìøovaè. Za povšimnutí stojí pøední pancéøové sklo a jeho rám. Vlevo nahoøe: Zadní èást kabiny se sedaèkou pilota, záhlavní pancéøovou deskou a polštáøovanou opìrkou hlavy. Na pøíènì vedoucí trubce byly uchyceny bezpeènostní popruhy. Vpravo nahoøe: Detail gyroskopického zamìøovaèe Mk.4E vybaveného ochranným polstrováním a mìøítkem rozpìtí pro zamìøování. Na jeho levé stranì je koleèko pro nastavení dosahu a pøepínaè režimu zamìøování kanónù èi raket. Sluneèní clona za odrazným sklem je v poloze 'nahoøe'.
17.4.
17
17.1. Vpravo: Èelní pohled na hlavní podvozek, aerodynamicky tvarovaný vstup vzduchu pod pøídí trupu a vany chladièù pod køídlem. Všimnìte si rùzných vzorkù pneumatik - oba typy byly používány, ale vždy stejný vzorek na obou kolech. 17.2. Dole: Detail kola se tøemi loukotìmi a pneumatikou Dunlop, které se používaly na Spitfiru Mk.24. 17.3. Vpravo nahoøe: Celkový zábìr na levý hlavní podvozek a pozici krytù podvozkové šachty. Samonosné nohy podvozku opatøené hydropneumatickými tlumièi se zatahovaly smìrem ven a nahoru do šachet v køídle. Bìhem zatahování byl pøitom využíván systém zkracující délku noh. Za povšimnutí stojí lesklá úprava povrchu barev, která za letu snižovala odpor vzduchu. Vpravo dole: Pohled smìrem dozadu na šachtu pravého hlavního podvozku ukazuje vnitøní konstrukci, potrubí a také probrání dna šachty, které umožòovalo kompletní zatažení hlavního kola. 17.4. Vlevo: Spodní identifikaèní svìtla (smìrem dozadu: oranžová, zelená a èervená) umístìná na spodní èásti trupu za odtokovou hranou køídla. V pravé dolní èásti snímku je rovnìž vidìt malá vnitøní pøistávací klapka.
STRANA 18
18.1.
18.2.
STRANA 19 Zbarvení a oznaèování
18.4. 18.3.
18.4. 19.1.
18.1. Spitfire F Mk.24, VN324/7 Vickers-Armstrongs Ltd., Lympne Air Races, Kent, srpen 1946 Standardní zbarvení RAF - Dark Green (tmavì zelená), Ocean Grey (moøská šedá) a Medium Sea Grey (støední moøská šedá). Sériová èísla na trupu a na spodní ploše køídla èerná. Vrtulový kužel a pruh okolo trupu v barvì Sky (svìtle modrozelená). Nábìžná hrana køídla natøena žlutì. Výsostné znaky na obvyklých šesti pozicích a na kýlovce. Pøi pøíležitosti konání závodu byla na kýlovku namalována èíslice 7. Letoun mìl kanóny s krátkými hlavnìmi. 18.2. Spitfire F Mk.24, VN312/W2-Y 80. peru RAF, britské letecké okupaèní síly v Nìmecku (BAFO), 1948 Kamuflážní schéma letounu sestávalo shora z barev Dark Green (tmavì zelená), Ocean Grey (moøská šedá), spodní plochy byly natøeny Medium Sea Grey (støední moøskou šedí). Kužel byl modrý a bílý. Pruh okolo trupu v barvì Sky (svìtle modrozelená), nábìžná hrana køídla byla žlutá. Znaky typu C1 umístìny na trupu, znaky typu C na pozicích na køídle shora a zespoda. Sériové èíslo èerné, kódové znaky namalovány svìtle modrou (Light Blue) - oznaèení na levé stranì W2-Y. Znak perutì na obou stranách kýlové plochy. 18.3. Spitfire F Mk.24, VN314/W2-W 80. peru RAF, britské dálnìvýchodní letectvo (FEAF), K ai Tak, Hong Kong, podzim 1949 Standardní kamufláž RAF sestávající z polí barev Dark Green (tmavì zelené) a Ocean Grey (moøské šedé) na horních plochách a Medium Sea Grey (støední moøské šedi) na spodních plochách. Pruh na trupu v barvì Sky. Vrtulový kužel èervený a bílý. Nábìžná hrana køídla natøena žlutì. Sériová èísla nastøíkána èernì, trupové oznaèení èásteènì malováno pøes kódová písmena v barvì Sky. Znaky typu D umístìny na trupu a na obou plochách køídla, na kýlovce odpovídající výsostný znak. Kryty kanónù natøeny moøskou šedou barvou i zespoda. 18.4. znak typu D je modrý, bílý a èervený (použity jsou jasné odstíny barev) 18.5. pøídavná nádrž o objemu 410 litrù
19
19.1. Vlevo nahoøe a nahoøe: Pøíklady šablonou nastøíkaných instruktážních nápisù a popisek. Obecnì byly nápisy na støíbrném pozadí èerné, zatímco na tmavších kamuflážních polích byly nastøíkány vìtšinou èervenou èi žlutou barvou; nicménì na nìkterých místech byly i na tmavém pozadí èerné. Vlevo: Ètvercový znak na kýlovce typu D s pruhy o stejné šíøce, jenž byl zaveden v pováleèném období.
Zbarvení a oznaèování letounù Spitfire F Mk.22/24 Britské Spitfiry F Mk.22/24 nosily standardní kamufláž urèenou pro denní stíhací letouny (tzv. Day Fighter Scheme) zavedenou v roce 1941. Toto schéma sestávalo z nepravidelných polí tmavì zelené (Dark Green) a oceánské šedé barvy (Ocean Grey) na horních a boèních plochách a støední moøské šedé (Medium Sea Grey) na spodních plochách. Aèkoliv bylo rozmístìní barevných polí pøedepsané jednotným kamuflážním schématem, v praxi se u jednotlivých strojù mírnì lišilo. Schéma odpovídalo Vzoru è. 1, tzn. že dìlicí rovina mezi horními kamuflážními barvami a spodní barvou byla "posazena" nízko na trupu. Pro rychlou identifikaci byl vrtulový kužel a pruh kolem zadní èásti trupu (o šíøce 457 mm) opatøen nátìrem svìtlou modrozelenou barvou (Sky) a vnìjší èásti nábìžné hrany køídla (mezi kanóny a koncovým obloukem) byly natøeny žlutì. V souladu s naøízením platným již od kvìtna 1942 byly na spodních plochách køídla používány výsostné znaky typu C o prùmìru 813 mm a na trupu znaky typu C1 (914 mm). Na horních plochách køídla byly opìt znaky typu C, tentokráte však o prùmìru 1422 mm. Výsostný znak na kýlovce mìl rozmìry 610 x 610 mm. Trupová sériová èísla letounù mìla výšku 203 mm a nìkdy byla malována èásteènì pøes pruh v barvì Sky. Sériová èísla na spodních plochách køídla byla nastøíkána v obráceném smyslu ètení a jejich výška byla 406 nebo 457 mm. Všechna sériová èísla byla èerná. Individuální oznaèení letounù u perutí tvoøená písmeny, pøíp. kombinací písmen a èíslic, mìla barvu Sky, støední moøské šedi, bílou nebo èernou. Tvar tìchto písmen nebyl jednotný, jejich výška se pohybovala mezi 533 a 686 mm, avšak nejobvyklejší byla písmena vysoká 610 mm. Letouny pøíslušející ke Královskému pomocnému letectvu (RAuxAF) nesly tøípísmenné oznaèení, a to v období od roku 1946 až do listopadu 1949; poté bylo v souvislosti s reorganizací opìt zavedeno oznaèení dvìma písmeny. Odlišné bylo individuální oznaèení letounù 80. perutì, které bylo nejprve provedeno svìtle modrou barvou, pozdìji však byly kódy pøemalovány barvou Sky. V kvìtnu 1947 byla rozkazem A.413/47 vyhlášeno nové pováleèné zbarvení a oznaèování letounù. Výsostné znaky typu C a C1, stejnì tak jako znak na kýlové ploše, byly nahrazeny znaky typu D vyznaèujícími se jiným vzhledem i jasnìjšími barvami. Nové trupové výsostné znaky mìly na Spitfirech prùmìr 914 mm, na horních plochách køídla 1219 mm a na spodních plochách 813 mm. Znak na kýlovce mìl rozmìr 610 x 610 mm. Nové Schéma pro denní stíhací letadla urèovalo, že všechny letouny budou nastøíkány hliníkovou barvou (Aluminium). Horní èást trupu pøed pilotní kabinou byla opatøena èerným nátìrem proti oslnìní. Pøi pøestøíkávání kamuflovaných strojù byla velikost jejich znakù sjednocena na 914 mm. Egyptské Spitfiry F Mk.22 byly dodány v jednoduchém nátìru hliníkovou barvou, pouze pøed štítkem kabiny byla malá èerná plocha proti oslnìní. Kruhové výsostné znaky na trupu a køídlech mìly prùmìr 813 mm, ètvercový znak na kýlovce mìl rozmìry 610 x 610 mm. Všechny výsostné znaky mìly tenký bílý lem o tlouš ce 25 mm. Zelená sériová èísla o výšce 203 nebo 305 mm byla nastøíkána po obou stranách zadní èásti trupu. Spitfiry F Mk.22 Jižní Rhodésie byly na všech plochách nastøíkány lesklou svìtle šedou barvou. Výsostné znaky RAF typu D byly umístìny na obvyklých šesti pozicích, pøièemž trupové znaky byly doplnìny zelenými a žlutými vodorovnými pruhy. Ètvercový znak na kýlové ploše mìl standardní podobu i rozmìry (610 x 610 mm). Èerná sériová èísla byla umístìna na zadní èásti trupu (výška 203 mm) a na spodních plochách køídla (406 mm), kde byla nastøíkána v "britském" stylu, tedy v opaèném smyslu ètení. Syrské Spitfiry F Mk.22 byly dodány v "celostøíbrném" provedení. Kruhové výsostné oznaèení o prùmìru 813 mm bylo neseno na horních a spodních plochách køídla a na trupu. Obdélníkový znak na kýlovce mìl rozmìry 256 x 762 mm a nad ním bylo v arabštinì namalováno èerné tøímístné èíslo. Pøed kabinou byl èerný pás proti oslnìní. Pozdìji bìhem služby byly letouny opatøeny pouštní kamufláží sestávající z nepravidelných polí tmavì zelené a pískové barvy na horních plochách a ze svìtle modré barvy na spodních plochách. Vrtulové kužely byly v tomto pøípadì bílé a letouny nesly i nový typ výsostných znakù.
Singapurské Spitfiry F Mk.24. Z dùvodu neexistence pøíslušné fotodokumentace lze pouze pøedpokládat, že tyto letouny nesly standardní schéma i oznaèení obvyklé pro letouny RAF. Hongkongské Spitfiry F Mk.24 nesly barevné schéma i oznaèení letounù 80. perutì RAF, ze které RHKAAF vzniklo. Stroje byly opatøeny hliníkovou barvou s èerným panelem proti oslnìní pøed kabinou a èervenobílým kuželem. Individuální oznaèení jednotlivých strojù bylo èerné. Interiér pilotního prostoru, jakož i pilotní sedaèka, byl èerný nebo šedozelený. Pøístrojová deska a boèní stìny kokpitu byly èerné, upínací pásy svìtle hnìdé. Vnitøní konstrukce letounù, podvozkové šachty a vnitøní strany podvozkových krytù byly šedozelené (u kamuflovaných strojù) nebo byly natøeny hliníkovou barvou. Podvozkové nohy a disky kol byly rovnìž støíbrné. Vstupy do chladièù mìly buïto barvu tmavého kovu, nebo byly nastøíkány støední moøskou šedou. Výfuky mìly barvu vypáleného kovu. Vrtulové listy byly èerné se žlutými konci (102 mm) a s výrobním oznaèením u jejich koøenù. Vrtulové kužely nebo alespoò jejich špièky nesly èasto barvu oznaèující pøíslušnou peru nebo letku (byly napø. èervené, bílé nebo žluté). Nìkteré letouny nesly oznaèení perutì v pøedváleèném plnobarevném "stylu" sestávající z obdélníkù po obou stranách trupového výsostného znaku, emblém jednotky na vrcholu svislé ocasní plochy a pøíležitostnì i oznaèení hodnosti pilota pod vìtrným štítkem. Na povrchu letounù bylo nastøíkáno množství popisek: na støíbrných strojích byly èerné, na tmavých kamuflážních barvách buïto opìt èerné, ale i èervené nebo žluté. Oznaèení AID (inspekèní nápisy, instrukce pro nátìr letounu a znaèky bezdrátové telegrafie) bylo malováno èernou bar vou na pravé stranì trupu, kýlové ploše, smìrovce a na spodních plochách køídla, stabilizátoru, výškového kormidla a køidélek. Výstražné oznaèení na rámu pøekrytu kabiny a nápis pod ní byly vìtšinou žluté. Vymezení plochy køídla, kde bylo dovoleno šlapat, bylo provedeno 25 mm širokou èernou linkou.
STRANA 20
STRANA 21
Kokpit
Kokpit
21.1. 21.2.
20.1. 20 20.1. Kokpity Spitfirù Mk.22 a Mk.24 se lišily jen minimálnì. Nejvìtší rozdíly, patrné na tìchto obrázcích, byly ve tvaru støedního panelu pøístrojové desky, ve vedení kabelù na øídicí páce, ve tvaru jejího madla a v odlišném umístìní odpalovacích tlaèítek zbraní a fotokulometu. U verze Mk.24 bylo v kokpitu rovnìž navíc palivové potrubí vedoucí ze zadní trupové nádrže. Na horní kresbì kokpitu Mk.22 je zobrazen pùvodní, za války zavedený gyroskopický zamìøovaè Mk.IID, zatímco pozdìjší varianta již byla vybavena zamìøovaèem typu Mk.4.
21.3.
21
21.1. Zcela nahoøe: Pohled na pøístrojovou desku se dvìma boèními panely - na levém jsou nìkteré letové pøístroje, a na pravém jsou pøístroje související s chodem a ovládáním motoru. Nahoøe: Sedaèka pilota byla uzpùsobena pro použití sedacího padáku a dinghy typu K. Bezpeènostní popruhy jsou odstranìny. 21.2. Vpravo: Celkový pohled na "pracovištì" pilota Spitfira Mk.24. Uprostøed je klasická pøístrojová deska RAF, tzv. Basic Six, a pod ní v držáku magnetický kompas typu P. Na pravé stranì je zaøízení ve tvaru malého bubínku a páka pro ovládání zatahování a vysunování podvozku. 21.3. Vlevo: Detailní zábìr na øídicí páku typickou pro britské stíhací letouny - její horní èást s madlem je otoènì upevnìna v polovinì její délky. Rukoje po její levé stranì (ve skuteènosti upevnìné na pravé stìnì kabiny) patøí nastøikovací pumpièce. Uprostøed: Levý nožní pedál vybavený dvìma opìrkami, upevnìný na tyèi sloužící také jako táhlo ovládání. Vedle pedálu je palivové potrubí s kohoutem, které vede od zadní trupové nádrže (nebylo u verze Mk.22). Všimnìte si probrání za pedálem, díky nìmuž bylo více místa pro pohyb pilotovy nohy. Vpravo: Skrze otevøená boèní dvíøka kabiny je vidìt upevnìní pancéøování za a nad sedaèkou, a také ukotvení popruhù. Pilotní prostor je natøen šedozelenou barvou, sedaèka pilota je èerná.
22.1.
STRANA 22
STRANA 23
Hlavní podvozek
Detaily hlavního podvozku a ostruhy
22.2. 23.1. 23.2.
22.3. 23.3. 22.4.
22.1. Vlevo: Na tomto zábìru hlavního podvozku je dobøe vidìt mírné dopøedné "podseknutí" podvozkových noh. Valná vìtšina Spitfirù Mk.22 a 24 mìla kola se tøemi loukotìmi, avšak na dobových fotografiích jsou zachyceny letouny døívìjší verze také se ètyølouko ovými koly. Na spodní stranì nosné plochy vnì dvíøek šachty je patrné oko a støedicí kolík pro upevnìní podkøídlového pumového závìsníku. 22.2. Dole: Užiteèný èelní pohled na levý hlavní podvozek, který ukazuje šikmé "posazení" nohy a naopak svislou polohu kola. Všimnìte si jednoduchého vzorku na pneumatice - tento typ byl využíván zejména tehdy, když letouny mohly vzlétat a pøistávat na rovných a zpevnìných letištních plochách. Na podvozkové noze je markantní oko zámku, jenž zajiš ovalo podvozek v zatažené poloze. Na snímku lze také rozpoznat tenkou brzdovou hadièku vedoucí podél nohy podvozku. 22.3. Vlevo a vlevo dole: V zatažené poloze byl podvozek zcela uzavøen kryty podvozkových noh a vnìjšími dvíøky. Ty byly ovládány pomocí hydraulického válce umístìného na pøední stranì šachty, a který k pohybu dvíøek využíval systému pák a táhel. Povšimnìte si tvaru dvíøek a vybrání na jejich vnitøní stranì, a také západky v jejich dolním rohu. 22.4. Nahoøe: Sestava hlavního podvozku a jeho krytù. Zobrazeny jsou všechny hlavní èásti, vèetnì potrubí hydraulického systému. Samostatný malý obrázek nohy a kola ukazuje umístìní a orientaci protizkrutových nùžek, dvì malá podélná probrání na vnitøní stranì krytu podvozkové nohy a vedení brzdové hadièky.
23.4. 23 23.1. Nahoøe: Detail otoèného èepu levé hlavní podvozkové nohy a ovládacího ramene. Podél nohy vede brzdová hadièka. 23.2. Dvì fotografie vpravo ukazují šachty hlavního podvozku: zcela nahoøe je pohled na levou šachtu smìrem dozadu, a pod ní je pravá šachta, rovnìž vidìná odpøedu. Patrná jsou výztužná žebra a také ovládací mechanismus a táhlo krycích dvíøek šachty. 23.3. Vlevo nahoøe: Pohled na ostruhovou nohu a její šachtu smìrem dopøedu. Ve dnì šachty bohužel chybí tvarovaný ochranný kryt podbìhu koleèka. Objímka na noze není pùvodní, místo ní byl za normálních okolností kožený návlek. Nahoøe: Detail plnì otoèného zatahovacího ostruhového koleèka a krytu jeho šachty. Všimnìte si dìlení mezi horní a spodní kamuflážní barvou. 23.4. Vlevo: Tato kresba znázoròuje kyvné upevnìní ostruhy na pøepážce è. 20, umístìní jejího ovládacího válce a konstrukci vnitøní strany dvíøek.
STRANA 24
STRANA 25
Vrtule, výfuky, motor
Vstup vzduchu do motoru, chladiè kapaliny a olejový chladiè
25.1. 25.2.
24.1.
24.2. 25.3. 24.3. 24.4.
24.1. Vlevo: Protáhlý vrtulový kužel, kryjící vìtší mechanismus nastavování úhlù listù vrtule, byl charakteristickým znakem Spitfirù s motory Griffon. Èervená špièka kužele vìtšinou oznaèovala v rámci RAF letoun patøící k letce A, ale u tohoto Spitfiru Mk.24, VN485, také znamená jeho pøíslušnost ke Královskému kongkongskému pomocnému letectvu (Royal Hong Kong Auxiliary Air Force). Popisky na vrtuli jsou bílé, teèka je èervená. Vpravo: Pohled zepøedu na vrtulový list Jablo pìknì ukazuje jeho tvar a špièaté zakonèení listu. Tato pìtilistá vrtule mìla prùmìr 3605 mm a její listy byly vyrobeny ze døeva. Povrch byl èerný se žlutými konci. 24.2. Nahoøe a vpravo: Dva detailní zábìry na trubkové výfuky motoru Griffon. Povšimnìte si tvaru podlouhlého výstupku kryjícího hlavy válcù motoru. 24.3. Nahoøe: Rolls-Royce Griffon 61, dvanáctiválcový, kapalinou chlazený motor o jmenovitém výkonu 1518 kW, který pohánìl Spitfiry Mk.24 a vìtšinu Mk.22. Byl vybaven dvourychlostním dvoustupòovým kompresorem s mezichladièem umístìným na zadní stranì motoru. 24.4. Vlevo: Pomocné agregáty motoru byly namontovány na ohnivzdorné pøepážce. Zcela nahoøe je nádržka hydraulické kapaliny, nalevo pak podtlakové èerpadlo a vzduchový kompresor Heywood. Uprostøed je podélnì upevnìno dynamo, hydraulické èerpadlo je uchyceno vlevo dole. Vystupující hadice je pøívod oleje, palivové potrubí vychází ze spodního pøíèníku.
25.4.
25
25.1. Vlevo nahoøe a nahoøe: Celkový a detailní zábìr na vstup vzduchu pod pøídí letounu. Klapka - i když se jeví jako zavøená - je v "otevøené" poloze a umožòuje pøístup vzduchu k filtru skrze štìrbinu v horní èásti vstupu. 25.2. Vlevo: Kresby znázoròují prùchod vzduchu od ústí lapaèe k filtru a dále potrubím nahoru ke karburátoru. Toto uspoøádání se zavøenou klapkou se používalo za chodu motoru s letounem na zemi, bìhem vzletu/pøistání a pøi letu v prašném prostøedí. 25.3. Nahoøe a vpravo: Vana pod pravou polovinou køídla kryla dva chladièe - kapaliny a oleje. Olejový chladiè byl umístìn až za hlavním chladièem kapaliny. 25.4. Obì dvì vany chladièù byly stejnì veliké, avšak ta pod levou polovinou køídla (na horní fotografii) rovnìž zakrývala mezichladiè, který byl umístìn pøed hlavním chladièem kapaliny. Vpravo: Pohled odzadu na levý chladiè ukazuje ovládací táhlo škrticí klapky a potrubí odvádìjící teplý vzduch do prostoru kanónù.
26.1.
STRANA 26
STRANA 27
Køídelní kanóny
Deatily zbraní a neøízené rakety
26.2. 27.1.
27.2. 27.3. 26
26.3.
26.1. Vpravo: Vestavìná výzbroj u Spitfirù "dvacítkové" øady byla shodná - tvoøily ji ètyøi pevné kanóny British Hispano ráže 20 mm umístìné po dvou v køídle vnì podvozkových šachet. Zpoèátku byly montovány kanóny Mk.II s pneumatickým systémem nabíjení a odpalu. Pro ilustraci zástavby zbraní je použit snímek Spitfiru Mk.21. "Bubínky" pásového podavaèe Molins vystupovaly nad obrys profilu køídla, a proto si vynutily instalaci krytù zbraní s charakteristickými aerodynamickými "boulemi". 26.2. Dole: Zástavba kanónù Mk.II s dlouhými hlavnìmi mìla oficiální oznaèení 'Pre Mod.1346 installation'. Zbranì byly odpalovány prostøednictvím selektivního tlaèítka na kruhovém madle øídicí páky a umožòovaly samostatný odpal buï vnitøní nebo vnìjší dvojice, popøípadì všech ètyø kanónù najednou. 26.3. Porovnání instalace kanónù s rùznou délkou hlavní a jejich krytù: na fotografii vlevo jsou Mk.II s dlouhými hlavnìmi, zatímco nahoøe jsou vidìt krátké kanóny Mk.V. Za povšimnutí stojí odlišná ústí hlavní.
27 27.1 Vlevo nahoøe: Detail krytù kanónù na levé polovinì køídla. Vzájemnì posunuté zbranì si vyžádaly odlišný tvar "boulí" nad kanóny. Nahoøe uprostøed a vpravo: Pohledy na spodní plochu køídla Spitfiru Mk.24 vnì podvozkových šachet a pod kanóny. Otvory, jimiž vypadávaly prázdné nábojnice, byly opatøeny deflektory - odchylovacími lištami, které mìly chránit podvìšené rakety pøed poškozením. Deflektory však byly èasto demontovány, zejména ty vnitøní. 27.2. Nahoøe: Spitfire Mk.22 s odpalovacím zaøízením typu Mk.9. Celkem bylo možno podvìsit šest neøízených raket raket s hlavicí ráže 27,2 kg. (Crown Copyright) Vlevo nahoøe: Neøízená raketa o prùmìru tìla 76,2 mm vybavená hlavicí ráže 27,2 kg. Je celá tmavì zelená, proužek kolem hlavice je v barvì Duck-Egg Blue (tzv. modø kachních vajec), popisky jsou žluté. 273. Protizemní výzbroj používaná na letounech verze Mk.24 také zahrnovala neøízené rakety s hlavicí ráže 27,2 kg, nesené pod obìma polovinami køídel na závìsnících Mk.8. Oproti verzi Mk.22, kde byly rakety zavìšeny jen v jedné øadì, tato instalace umožòovala zavìšení raket ve dvojicích pod sebou.
STRANA 28
Výzbroj a výstroj letounù Spitfire F Mk.22/24
Detaily vnìjší výzbroje a vybavení
28.1. 28.2.
28.3.
28
28.4.
28.1. Nahoøe: Aerodynamická odhazovatelná nádrž o objemu 228 litrù mohla se podvìšovala na tøi závìsné body pod trup letounu. 28.2. Vpravo: Jako stíhací bombardér mohl Spitfire nést jednu bombu ráže 113,4 èi 226,8 kg zavìšenou na univerzálním závìsníku Mk.III. 28.3. Vlevo: Pitotova trubice se nacházela pod levou polovinou køídla. Nahoøe: Fotokulomet G.45 byl namontován v koøeni pravé poloviny køídla a byl ovládán tlaèítkem spouštì kanónù nebo samostatným tlaèítkem na rukojeti øídicí páky. 28.4. Vlevo: Detail navigaèního svìtla v koncovém oblouku pravé poloviny køídla; kryt je zbarven do zelena. Nahoøe uprostøed: Tyèová anténa Typ 90 identifikaèního systému ARI.5131 uchycená pod pravou polovinou nosné plochy. Vpravo nahoøe: Prutová anténa kombinovaného VKV vysílaèe-pøijímaèe TR.1143 umístìná na høbetu trupu na pøepážce è. 15; její upevnìní je mírnì vyoseno vpravo.
Palubní výzbroj používaná u posledních verzí Spitfirù se skládala ze ètyø 20mm kanónù British Hispano seskupených do dvojic ve vnìjších èástech køídla. Pøevážná vìtšina letounù Mk.22/24 mìla kanóny Mk.II s dlouhými hlavnìmi (oficiální oznaèení Pre Mod.1346), pouze nìkteré stroje byly vybaveny kanóny Mk.V s krátkými hlavnìmi (tato instalace mìla oznaèení Mod.1346). Dvì nábojové schránky (každá pro jeden kanón) byly umístìny v obou polovinách køídla vnì zbraní za hlavním nosníkem. V pøední nábojové schránce urèené pro vnitøní zbraò bylo neseno 175 nábojù, zatímco zadní schránka pro vnìjší kanón obsahovala 150 nábojù. Nábojové bubny jednotlivých kanónù byly kryty charakteristickými aerodynamickými "boulemi" na horní ploše køídla. Letouny byly vybaveny gyroskopickým zamìøovaèem montovaným v ose letounu nad pøístrojovou deskou. Spitfiry Mk.22 používaly ještì zamìøovaèe Mk.IID z období druhé svìtové války, ale Spitfiry Mk.24 již byly vybaveny novými zamìøovaèi Mk.4B nebo E. Pro dokumentaci výsledkù støelby byla využívána1 kamera Williamson G.45 umístìná v nábìžné hranì pravé poloviny køídla u trupu. Spitfire mohl jako stíhací bombardér nést letecké pumy ráže 113,4 kg nebo 226,8 kg. K zavìšení obou typù pum byl prostøednictvím adaptéru, využívajícího stejné závìsné body jako pro upevnìní pøídavné palivové nádrže, umístìn pod trup univerzální pumový závìsník Mk.III. Další dvì pumy mohly být neseny pod køídlem. Neseny mohly být rovnìž dýmové znaèkovaèe o hmotnosti 90,8 kg oznaèené No.2 Mk.II nebo 226,8kg kouøové pumy Mk.II. Pro útoky na pozemní cíle mohl být letoun vybaven neøízenými raketami. Spitfiry Mk.22 mohly nést pod každou polovinou køídla až trojici raket s hlavicí o hmotnosti 27,2 kg nebo 45,4 kg na závìsnících Mk.9. Spitfire Mk.24 jich mohl nést až osm uspoøádaných do dvou øad nad sebou - tato instalace využívala závìsníkù Mk.8. Dále mohl být letoun vybaven celkem ètyømi 138,5kg raketami Triplex, z nichž každá mìla hmotnost hlavice 81,7 kg. Jednotlivé varianty výzbroje jsou znázornìny v diagramu na 3. stranì obálky. Palivo bylo neseno ve dvou hlavních nádržích umístìných nad sebou v prostoru mezi protipožární pøepážkou a pilotním prostorem (horní nádrž mìla objem 164 a spodní 218 litrù, dohromady tedy 382 litrù) a ve dvou pomocných nádržích umístìných v prostoru za nábìžnou hranou vnitøních èástí obou polovin køídla (2x 57 litrù + 2x 25 litrù, dohromady tedy 164 litrù). Spitfiry Mk.24 mìly v trupu za pilotním prostorem umístìnu další dvojici nádrží, z nichž každá mìla objem 150 litrù, a která zvýšila celkovou kapacitu této verze na 846 litrù. Olejová nádrž na 41 litrù oleje a 14 litrù vzduchu byla umístìna v pøední èásti trupu mezi hlavními palivovými nádržemi a motorovou pøepážkou. Dolet a vytrvalost letounu byly zvyšovány pomocí pøídavných palivových nádrží. Použity mohly být nádrže doutníkového tvaru o objemu 228 litrù nebo podtrupové "vanové" nádrže rùzné kapacity (136, 205, 228 nebo 410 litrù). Pro pøelety mohla být pod trup montována i rozmìrná nádrž pro 773 litrù. Radiovybavení umístìné v zadní èásti trupu a pøístupné prostøednictvím dvíøek na jeho pravé stranì sestávalo z VKV radiostanice Marconi TR.1143 a pøibližovacího navádìcího systému využívajícího zesilovaèe A.1271. Zatímco vysílaèce sloužila prutová anténa na horní èásti trupu, pøibližovací systém (pokud byl montován) se vyznaèoval malým výstupkem s vodorovnou anténou na spodní èásti trupu. Identifikaèní zaøízení Mk.3 zahrnovalo instalaci ARI.5131 s pøijímaèem R.3067 (Spitfire Mk.22) nebo R.3090 (Mk.24), a využívalo sloupkovou anténu umístìnou pod pravou polovinou køídla. Do Spifirù Mk.24 bylo možno namísto britské radiostanice namontovat její americkou kopii SCR.695. První vyrobené Spitfiry Mk.22 mìly v horní zadní èásti trupu výstøelný kanál pro 38mm signální svìtlice.
4. STRANA OBÁLKY
IV.OB.1. IV.OB.2. IV.OB.7.
IV.OB.3.
IV.OB.4. IV.OB.8.
IV.OB.5.
IV.OB.9.
IV.OB.6.
4OB.1. Spitfire F Mk.24, VN329 Vickers-Armstrongs Ltd., støedisko A&AEE Boscombe Down, Wiltshire, zima 1946 Standardní kamufláž RAF sestávající z nepravidelných polí barev Dark Green (tmavì zelené) a Ocean Grey (moøské šedé) na horních plochách a Medium Sea Grey (støední moøské šedi) na spodních plochách. Pruh okolo zadní èásti trupu a vrtulový kužel byl natøen barvou Sky (svìtle modrozelenou). Na trupu byly znaky typu C1, køídlo shora i zespoda neslo znaky typu C a na kýlovce byl umístìn standardní výsostný znak. Sériová èísla na trupu a na spodních plochách byla nastøíkána èernì. 4OB.2. Spitfire F Mk.24, VN328 MU è.33, Lyneham, Wiltshire, 1947-49 Letoun byl zbarven dle pováleèného schématu pro denní stíhací letouny (Day Fighter Scheme) - všechny plochy byly nastøíkány hliníkovou barvou (Aluminium). Na trupu pøed kabinou byl krátký èerný pás proti oslnìní. Výsostné znaky typu D byly na køídle shora i zespoda a také na obou stranách trupu. 4OB.3. Spitfire F Mk.22, 699 2. (stíhací-bombardovací) peru , Královské egyptské vojenské letectvo (Al-Quwwat al-Jawwiya al-Malakiya al-Misriya), základna Al Arish, 1950 Celý letoun v barvì hliníku s krátkým èerným pásem proti oslnìní pøed kabinou. Výsostné oznaèení na obvyklých šesti pozicích, pøièemž bílý pùlmìsíc vždy smìøoval dopøedu. Sériová èísla na zadní èásti trupu byla zelená. 4OB.4. Spitfire F Mk.22, (519) Syrské vojenské letectvo (Al-Quwwat al-Jawwiya as-Suriya), 1954 Letoun nastøíkán na všech plochách hliníkovou barvou, pøed kabinou dlouhý èerný pás proti oslnìní. Výsostné znaky umístìny na šesti pozicích. Nad znakem na kýlovce bylo èerné trojèíslí.
4OB.5. Spitfire F Mk.24, VN492/N hongkongská (stíhací) peru , Královské hongkongské pomocné letectvo, Sek Kong, 1953 Letoun nastøíkán na všech plochách hliníkovou barvou, vrtulový kužel je bílý s èervenou špièkou. Znaky typu D neseny na horních a spodních plochách køídla a na zadní èásti trupu. Sériové èíslo èerné, stejnì jako individuální oznaèení - to se nacházelo na obou stranách vždy pøed výsostným znakem. 4OB.6. Spitfire F Mk.22, SR65 1. (pomocná) peru , vojenské letectvo Jižní Rhodesie, Cranborne, 1951-52 Zbarvení celého letounu bylo lesklou svìtle šedou barvou (Light Grey). Kužel byl èervený. Výsostné oznaèení bylo shodné se znaky RAF, pouze na trup pøibyly na obì strany znaku vodorovné zelené a žluté pruhy. Sériová èísla byla èerná. 4OB.7. znak Egypta je zelený a bílý s bílým srpkem mìsíce a hvìzdièkami 4OB.8. znak Sýrie je zelený, bílý a èerný se tøemi èervenými hvìzdièkami v bílém mezikruží 4OB.9. znak Jižní Rhodésie je modrý, bílý a èervený, ze stran doplnìný vodorovnými zelenými a žlutými pruhy
