24.6, 7.55 ráno, u Paterů

Radomír Hanzelka – Chata

… 24.6, 7.55 ráno, u Paterů… "Poslouchej, co když ses polekal zbytečně? Třeba se to jenom vážně hnala bouřka a tys to prostě neodhadl, nemyslíš?" ptá se svého muže paní Paterová. „Někdy některé věci působí jinak, než by si lidi představovali." Ví dobře, o čem mluví. Mnoho let pracovala jako lékařka na pohotovosti, takže při svých výjezdech k případům zažila pár „podivných“ vyprávění, ze kterých se ale vyklubala nakonec přehnaná představivost lidská, hlavně ve chvíli, kdy člověku přestane tělo sloužit… Většinou se skoro pokaždé všechno nakonec vysvětlilo. Někdo zkrátka moc pil, jiný měl vidiny z velké únavy, někdo zas snědl něco zkaženého… takže žádné „tajemné síly, kouzla a čáry“, pouze lidská neopatrnost a někdy i lehkomyslnost. I když několik případů také zažila, kdy se ona sama musela přiklonit právě na stranu „tajemna“, jenomže kdo ví, zda i tady by nakonec nešlo najít nějaké mnohem rozumnější vysvětlení… „Nemohlo to být třebas z únavy?" zeptá se ještě. "Ne… To vážně nemohlo… Jak vysvětlíš, že náš Azor tak vyváděl? Vyl, jako kdyby po něm sahala smrt…" odsekne jí manžel. No fakt! Někdy je s těmi dotazy vážně protivná… Patera ví, že ne všechno může své ženě říci. Ta léta na pohotovosti, kdy občas řešívala i případy psychického rázu, na ní zanechala jistou „pracovní deformaci“, takže u ní jeden nikdy neví… Klidně by si mohla usmyslet, že jej pošle na nějaké to vyšetření a na takové blbiny on rozhodně nemá náladu! Míchá tedy klidně dál svůj čaj, s povděkem si do něj nechává nalít pořádného panáka Tuzemáku a „případ“ považuje za uzavřený, protože se nemíní dostat se svou manželkou do „intelektuální“ debaty kvůli nějakým „záhadným jevům“, ze které by stejně vyšel poraženější, než ti pověstní „sedláci u Chlumce“… Nemůže přece říci své ženě, která je silně materialisticky založená, CO doopravdy viděl… Když byl totiž na konci cesty… tam, kde měl být ten vstup na mýtinu a uviděl tu mlhu, co se převaluje všude kolem, zahlédl z ničeho nic v té mlze děsivou siluetu – vyzáblou postavu s kosou… v dlouhém hábitu… s umrlčí lebkou místo obličeje… ze kterého zasvítily jakési dva žhnoucí rudé body místo očí… Snad to byl jen náhodný obrazec vytvořený tou převalující se hustou masou vodních par, ale osobně si myslí, že za tím bylo mnohem víc! Za tu malou chvilku, co zíral na tu „smrtku s kosou“, 1


tak umně vymodelovanou z mlhy a kdy ona zírala nehnutě na něj, zatímco ostatní cáry té divné mlhy se převalovaly v hustých chuchvalcích okolo - si uvědomil, že je to jasné znamení, aby na tu mýtinu nechodil. V tu chvíli nějak vytušil, že se tam COSI děje… A to COSI… by jej určitě zabilo! No a když Azor ještě k tomu začal teskně výt, tak udělal to, co by na jeho místě udělala většina lidí - upaloval i se psem domů…

… 24.6, 7.05 ráno, ve sportovním letadle, Hostýnsko…

"Už jsi někdy viděl takovou divnou anomálii?" ptá se svého kamaráda Jarda Patočka, snažíce se přehlušit rachot leteckého motoru, který doléhá do kabiny. Právě testují s Romanem Málkem jedno z letadel, která používají na topografickou dokumentaci krajiny. Celý týden má být nádherně. Jestli testy dopadnou dobře a fotoaparáty pod hranami křídel budou mít fotky podle představ, pak by zítra mohli začít fotit na ostro, dokud je počasí na jejich straně. "Co myslíš?" zeptá se nechápavě Roman a vzhlédne od notebooku, který má na klíně a kde něco doinstalovával. "Támhle… Dole…" odvětí Jarda a ukazuje na jedno místo. Zahledí se tím směrem. No jo… je tam jakási černá skvrna, nebo co… „Nehoří tam něco? Není to černý a tmavý kouř ze skládky?“ napadne Romana. "To jsem si myslel prve také… Ale… ten dým by se přece nedržel takhle stále u země… Se podívej - ani se to nehne! Jen se to mírně vlní… Jako nějaká hmota…" zavrtí nevěřícně hlavou Jarda. Nakonec udělají to, co se zdá být nejlepší - sestupují kousek níž, aby to bylo podrobně nafoceno přístroji určenými k focení terénu. Jardu napadne, že by nebylo špatné někde přistát a jít to blíže prozkoumat… jenže ve chvíli, kdy prolétávají nad podivnou a cáry bílé mlhy zalitou temnotou, začne motor vynechávat… Jarda ani nemrkne. Změní kurs mimo tu podivnou oblast. Motor znovu naskočí… Zkusí nový „nálet“ a… opakuje se to zase motor vynechává…

2


"Sakra… tam jsou snad nějaké geomagnetické poruchy, nebo co?! Myslím, že poletíme raději domů. Nějak nám blbne éro…“ otočí se znervózněle ke svému spolucestujícímu. Roman, podivně celý bledý, přikývne. Co mu je?? Přece pár nouzových přistání už se mnou zažil, tak by jej ani tohle další nemělo rozhodit, ne?? pomyslí si Jarda Patočka udiveně, když pohledem ještě jednou nenápadně zavadí o kamarádovu smrtelně bledou tvář. Pak přidá plyn, zvedne stroj a navádí jej směrem na domovské letiště za horami v dáli. Netuší, že jeho kamarád zahlédl něco, co se podobalo navlas vizi Dominika Patery. Když se na chvilku zahleděl na tu podivnou anomálii, kterou míjeli, aby na ni znovu nalétávali, z té mlhy se na zlomek vteřiny zformovala umrlčí postava v kápi, s kosou na rameni a… rudě žhnoucími světýlky v prázdných očních důlcích! Roman Málek se o této vizi nikdy nikomu nezmíní. Jen jej pak v budoucnu bude za bezesných nocí občas strašit, jako přízrak, ta příšerná umrlčí lebka v kápi… se svými obnaženými zuby v bezmasých čelistech a její pekelně žhnoucí oči jej vždy vyděsí tak, že se z těch snů bude probouzet s křikem… celý vylekaný a zpocený…

… 24.6, 6.22 „opravdového času“ ráno, chata… Zástup těch nemrtvých šmejdů se blíží. Teda… zástup?! No dobře… tak jsou to mí čtyři jasně bývalí a nejlepší přátelé, které NĚCO změnilo k nepoznání, sežralo jejich "jáství" (duši), aby tak ovládlo jejich těla… Mám ještě pár vteřin času, ale místo toho, abych přemýšlel, co a jak a kam se zašít a (ne)přežít, tak tu teď začínám z ničeho nic (jak debil!!) filozofovat… No ne, vážně… jen mě napadlo, že pokud je "duše" druhem energie, pak je mi jasné, proč ten "Candyman" furt po ní jede jak psoča po uzeném masisku… On totiž, stejně jako každá „animální síla“ (duchové, poltergeisti, atd…) potřebuje tak trošku vytunit svou „enerdžajzr“ bilanci. No a „duše“ je pro něj tím pádem něco jako fajnová mňamka. A vůbec – třebas v takovém Matrixu také zneužívali lidská těla jako generátory elektrické energie. No a tady „Candypako“ to zas bere o level vejš - rovnou chce spucnout prapodstatu jedince…

3


Trhnu sebou a uhnu, protože kolem proletí něco malinkého a tmavého. S prásknutím to přistává na stole v místnosti, kde jsou ty zatracené pendlovky. Běžím tedy tam, protože jiná úniková cesta stejně není a ti zatracení čtyři „zombičí mušketýři“ se pomalu sunou za mnou… Tu věc na stole poznám okamžitě! Je to můj milovaný „iPfoun“. Ale… dyť jsem ho přece rozstřelil o tu krbovou kameninu, nebo ne?! Jasně, že jo… Tak co to do prčic?! No co… No akorát to, že Candouš machruje a dělá skrytou reklamu "green-jabčákům" - prostě tady to vidíte, vážení, na vlastní oči - přístroj je vážně nezničitelný… Ozve se zazvonění. A víte, že se už ani nelekám? Přesně vím, kdo to asi je… Ale seru na něj! Nemíním brát hovory, při kterých z displeje leze jakési kostlivčisko a chce mi zreformovat držku… Zvonění nepřestává… "Jdi do hajzlu…!!" zařvu směrem k onomu „volajícímu“. Zvonění jako když utne… Ale hned to „zacinká“ a to je zvuk, podle kterého vím, že "NĚKDO" poslal sms-ku. Opatrně nakouknu. Ano. Je tam. Z čísla 666… „Nebuď posera a vem ten hovor…“ stojí tam napsáno! „To víš, že jo! Ty pako… Ani náhodou! zavrčím. Všímám si jedné podivné věci - zombíci se zastavili před vstupem do místnosti a bez hnutí stojí. Asi vyčkávají… Jen ty jejich příšerné pohledy sledují, jak tady u stolu nadávám a vrčím na imaginárního 666-pošuka… Mobil cinkne znovu. Další sms-ka. „Nebuď labuť a vem to. Žádná ruka nebude. Ani jiný efekty… Nebo si dej alespoň hlasitý odposlech,“ stojí tam napsáno… „Ok… Ale jak mě, ty parchante jeden, zase něčím budeš zkoušet nasrat, tak si mě už vážně nepřej!!“ zavrčím vztekle. Ozve se zvonění. Na displeji svítí číslo volaného – 666… Vezmu hovor a bleskurychle jej přepínám na hlasitý odposlech. Tomu dacanovi totiž stejně nevěřím a k uchu bych si teď „founa“ nedal ani omylem… „No konečně! Co seš tak dosranej?" povídá můj vlastní, docela normální dvojníkovský hlas na druhé straně… "A jak to jde? Už se nějak vyzbrojuješ? Co?" "Jo… Jasně, že se vyzbrojuju… Jen si klidně dolez… Urvu ti palici!!" odseknu. "No já nevím…" zvážní ten šmejd na druhé straně (bez)drátu. „Jak to tak hodnotím, tak šance nejsou moc na tvé straně. Ty totiž nemáš ani páru, co všechno s tebou můžu provést…" 4


"Podívej… Proč vlastně opruzuješ?!" zaútočím vztekle. "To je tak - ty totiž tou obranou proti mě, moc plýtváš svou životní energií a to mě sere, víš?! Tvoje duše je celkem řádnej žvanec, jenže - těma tvýma partyzánskýma bojůvkama jde ta energie do hajzlu a to nechci! Tak proto ti volám! Co se takhle dobrovolně vzdát? Slibuji… No ne - VÁŽNĚ!! slibuji, že tvůj konec bude bezbolestný! Fakt o tom ani nebudeš vědět a navíc - bude to ve vteřině… Co ty na to? Dyť to, kruci, ber trošku rozumně - stejně tě dostaneme! Z toho se nijak nevykecáš… Takže když už, tak se alespoň nechej sejmout na úrovni…" vysvětluje mi vemlouvavě ten zatracený "Master of Hell"… No teda… To je učiněný andílek… bleskne mi ironicky hlavou. To by se nad jeho (ne)citem snad i kámen rozbrečel… "Hele… jestli chceš, ty blbe, tak si vem duše z auta. Máš tam čtyři kola a jednu rezervu – TO MÁŠ PĚT DUŠÍ a třeba se s nimi udav…" říkám s vážnou tváří. "Vidím, žes po ránu sežral kýbl vtipný kaše, co? Stejně seš zajímavej parchant - je už prakticky po tobě, ale furt tu hubu nezavřeš a co věta, to perla jak z ústřice…" posmívá se. "No… tak na rovinu, TY HOVADO JEDNO TUPÉ - Já jen tak svoji duši lacino nedám, takže: MOH BYS UŽ KONEČNĚ TÍPNOUT TEN ZKURVENÝ HOVOR A TU SVOU ZASRANOU ,ARMÁDU TEMNOTY‘ TROCHU VYTUNIT?! Protože takové ,loosery‘ aby jeden pohledal!!" peru do něj a mám bláznivou radost. "No… Takže vážně jedeme teda ten ,kántrstrajk‘?" ptá se hlas z mobilu s takovým tím podtónem, ze kterého je cítit nevyřčený dotaz – zda si to ještě nerozmyslím…(Jen mezi námi – NE… NEROZMYSLÍM! Tady totiž není CO rozmýšlet!) "Jo!! Rozfajrujem tady Unreal Tournament v přímým přenosu! A už začni… Ty máslo!!" zařvu. V telefonu to cvakne a displej zčerná. Příšeráci "zašeráci" se dávají znovu do pohybu. Hrnou se do dveří. Jediné moje východisko je - to rozflákané okno a nebo ta proražená stěna… A já to moc dobře vím! S rozběhem se chystám proskočit tou dírou ve zdi, jenže vtom… se s třeskotem přímo do okna, i na tu díru - zřítí strom! Tak… A mám po únikových cestách jedna dvě!! Ten zasraný šmejd! Moc dobře si se mnou umí hrát! Co teď?! Někde v prostoru kolem mne se ozve pobavený smích. "Doskotačils, co?! Jako bych ti to neříkal: v klidu to zabal… Jenže

5


to nééé… To musí mladý trouba machrovat… Co vy, haranti jedenadvacáteho století, jste to vůbec za machýrky?!" Ztuhnu… Ne ani kvůli tomu hlasu, ale protože jasně vím, že není kudy zdrhnout! Ten zatracený šmejd, nebo spíš TO zatracené ZLO, si zkrátka do poslední chvíle chce vychutnat moji prohru naplno… NEMÁM ŠANCI, sakra! A moc dobře to vím a… on ta svině, to taky moc dobře ví! No nic, no… Tak si ještě pár vteřin zahraju na nějakého toho přiblblého „híroua“, co machrujou v těch nejlepších filmových trhácích a pak… pak už budu zkrátka navždy fuč… Pud sebezáchovy však povoluje pod náporem strachu z konce a návalu strašné sebelítosti… I přes svůj dosavadní „bídný“ život, se mi přece jen nechce skončit takhle! Roztřesu se, jako při záchvatu zimnice a do očí se mi začínají drát proudy slz, které se ani nesnažím nějak zadržet. A tak mi stékají po ušmudlaném ksichtu, zanechávajíce za sebou mokré stopy, aby pak dopadaly na zem, já jen tak stojím a… vidím před očima neskutečně živě defilovat útržky z minulosti… Už je to tady! uvědomím si… Umírám… a vidím svou minulost…

6

24.6, 7.55 ráno, u Paterů

Recommend Documents