2.3. Tiskové techniky (vývoj, současnost, názvosloví)

Úvod do polygrafie – 2 Přehled tiskových technik – 2.3. Tiskové techniky

2.3. Tiskové techniky (vývoj, současnost, názvosloví) Obsah: 2.3.1. Sazba a její techniky 2.3.2. Reprodukce obrazových předloh 2.3.3. Zhotovení tiskové formy 2.3.4 Tiskové techniky (tisk z výšky, plochy a z hloubky)

2.3.1.

SAZBA A JEJÍ TECHNIKY

Vynález odlévání liter je základem pro využití technologií knihtisku. Je celkem jedno, kdo v 1. polovině 15. století odléval jednotlivá písmena (litery) ze snadno tavitelného kovu jako první. Zda to byl Nizozemec Laurens Janszoo Coster, nebo Johannes Gensfleisch, zvaný Gutenberg. Jisté však je, že písmolijectví a ruční sestavování textových forem z jednotlivých liter, tzv. ruční sazba byla až do konce 19. století výhradní technologií pro zhotovování textových tiskových forem. Při výrobě písmen si musel tiskař v 15. století nejprve rozdělal malý oheň. Rozžhavil dřevěné uhlí a v nádobě z ohnivzdorné hlíny žhavil písmovinu z olova a cínu. Pak tiskař vzal do ruky licí strojek a vložil do něho matrici požadovaného písmena a naplnil ji rozžhaveným kovem. Po vychladnutí vypadlo z matrice již hotové písmeno. S dostatečnou zásobou písma se pak mohl pustit do sázení. Sazeč měl písmena po ruce, rozdělené v přihrádkách. Levou rukou vkládal litery do sazítka, písmena se pojila ve slova a když slova vytvořila řádku, sazeč ji vytáhl a položil do připraveného rámu. Pak začal sázet řádku novou. Po dokončení celé stránky začernil sazbu barvou pomocí speciálních tamponů. Celý rám pokryl speciálně vlhčeným papírem. Vložil ho na dřevěnou desku a vše zasunul do lisu, kde po utažení a uvolnění lisu byl papír potištěný po jedné straně. Ten opatrně vytáhl. Po zaschnutí líce stejným způsobem potiskl tiskař také rub tohoto archu. Ruční sázení písma postupně nestačilo mechanizaci vlastního tisku, ale teprve počátkem 19. století došlo k prvním pokusům o mechanizaci sázení a odlévání liter. Tato snaha vyvrcholila vynálezem řádkového sázecího stroje, který v roce 1886 pod názvem Linotype sestrojil v USA německý hodinář Ottmar Mergenthaler. Jádrem jeho vynálezu bylo strojové sázení matric a odlévání celých textových řádek z písmoviny (slitina olova, antimonu a cínu). Jestliže mohl ruční sazeč vysadit podle povahy práce až 1 500 liter za hodinu, dosahuje sazeč obsluhující sázecí stroj výkonu až 8 000 znaků za hodinu.

1


Řádkový sázecí stroj, písmovka a ruční sazeč při práci Tento stroj zastal hned tři úkony najednou: sazeč psal text na klávesnici a automaticky řadil matrice jednotlivých liter za sebou. Ty tvořily řádky, které byly automaticky odlévány. Po vytištění stroj matrice rozmetal a vracel je do zásobníků. Následně zdokonalené stroje se pak rozšířily po celém světě. Jinou cestou se při mechanizaci sázení a odlévání vydal Tolbert Lanston, který v roce 1897 představil svůj písmenový sázecí stroj Monotype. Stroj byl složen ze dvou agregátů, klávesnice – tzv. tastru a odlévacího zařízení – ličky. Zvláštností tohoto zařízení je skutečnost, že bylo zřejmě prvním systémem na světě, kde byla k řízení stroje použita děrná páska. Při sazbě vychází ze stroje děrná páska, která poté řídila odlévání písmen v ličce. Tímto způsobem bylo dosaženo mnohem větší rychlosti sazby. Daleko důležitější bylo to, že když sazeč udělal chybu, nebylo třeba přesazovat celou řádku, ale stačilo vyměnit jediné písmeno. Další výhodou bylo to, že papír se zakódovaným textem bylo možno déle uchovat a jednoduše udělat reprint.

2

Úvod do polygrafie – 2 Přehled tiskových technik – 2.3. Tiskové techniky OBRÁZEK č. 6– Písmenový sázecí stroj (monotype) a jeho dvě části: klávesnice (tastr) a licí automat

Oba systémy strojového sázení byly postupně vylepšovány a charakterizovaly výrobu sazby až do 60. let 20. století. Řádkové sázecí stroje se uplatňovaly především při výrobě novin a časopisů. Monotypový systém umožňoval sazbu nejsložitějších zakázek jako např. knih i matematických a chemických vzorců. Pro oba systémy byla vytvořena celá řada nových písem. Poslední modely řádkových sázecích strojů dosahovaly maximálního výkonu až 30 000 odlitých znaků za hodinu. Přes všechna tato zlepšení zůstala i nadále nepostradatelná práce ručního sazeče. Strojová sazba se musela ručně zpracovávat, ručně se do ní přidávaly titulky, ručně se do textu vkládaly obrázky a stránkové číslice. Vlastně celá typografická úprava knih, novin, časopisů a podobných tiskovin byla prací ručního sazeče. Obvykle však dával dispozice k úpravě externí zadavatel tiskoviny. S rozvojem ofsetové tiskové techniky, která pro zhotovení tiskové formy potřebuje průsvitnou pozitivní či negativní filmovou předlohu, dochází k rozvoji nové technologie sazby – tzv. fotosazby. Vynález fotografie otevřel pro sazbu nové možnosti. První pokusy o sestrojení fotosázecích strojů spadají do doby, kdy byly sestrojeny prvé sázecí stroje na písmovinu. Pojem „fotosazba“ se stal pevnou součástí polygrafického názvosloví teprve po 2. světové válce. Prvá generace fotosázecích strojů byla konstruována podobně jako sázecí stroje na písmovinu. Princip spočívá v tom, že fotosázecí stroje snímají obraz kreslených písmen, který je následně promítán podobně jako na zvětšovacím přístroji. Úder na klávesnici nebo jiný povel způsobí to, že se zvolené písmeno nastaví a je osvětleno a tím je i vysazeno. Jednotlivé písmové znaky jsou tedy exponovány na film přes negativní matrice. 3


PRINCIP FOTOSAZBY PRVNÍ GENERACE Jako druhá generace fotosazby se označují systémy, které se již stávajícím sázecím strojům vůbec nepodobají. Záznam textu na nosič dat (děrnou pásku) byl prováděn odděleně na perforátoru (stroj na proděravění, zoubkování). Nosičem písmových znaků byly negativní kotouče, destičky nebo filmové proužky. Třetí generaci tvoří systémy, které provádějí osvit pomocí katodových trubic nebo laseru. Aby se mohla zvýšit rychlost osvitu, musí být jednotlivé písmové znaky digitalizovány. Při digitalizaci dochází k rozložení nebo popisu písmových znaků do kódovaných číselných veličin, které mohou být jako jiná data uloženy na nosič dat (pevný disk, CD-ROM apod.). Katodové trubice provádějí osvit v linkách a dosahují při osvitu textu rychlosti až 10 milionů znaků. Laserové trubice, provádějící osvit v ploše, mohou vedle písmových znaků exponovat také digitalizované grafiky, tónové přechody a rastrované obrázky. Pokrok v oblasti elektronického zpracování informací měl nesmírný vliv na moderní zhotovování sazby a reprodukci obrazu. V roce 1984 otevřela firma Macintosh cestu k novému způsobu zpracování textových a obrazových informací zavedením systému DTP (Desk Top Publishing), který využívá k jejich záznamu, zpracování a ukládání osobní počítače. V podstatě nejde o nic jiného než o záznam, zpracování, ukládání a výstup informací. Proto je účelné, mluvíme-li o systémech místo o strojích a zařízeních. Systémem se označuje soubor součástí, které jako celek umožňují více než prostá suma těchto součástí. Komponenty systému DTP jsou : a) počítač a jeho periferie (obrazovka, tiskárny, skenery, vnější paměti apod.), tzv. hardware b) programy nutné k provozu celého systému, tzv. software. Tento vývoj v posledních letech zásadně ovlivnil Macintosh 128k, první komerčně původní kvalifikaci sazeč. Zpracování kovové sazby se úspěšný počítač používající grafické provádí dnes jen výjimečně. Původní práci ručního prostředí sazeče dnes na počítači provádí reprodukční grafik. Je to záznam a zpracování textových a obrazových dat, jejich integrace (sloučení) do stránek tiskoviny na obrazovce počítače manipulace s daty a v nejbližší budoucnosti jejich převod a úprava pro jiná než tisková média.

4


2.3.2.

REPRODUKCE OBRAZOVÝCH PŘEDLOH

Snaha o reprodukci obrazu, se datuje ještě před vynález knihtisku. První reprodukční technikou byl dřevořez, kterým se zhotovovaly hrací karty. Dřevořez a dřevoryt jsou umělecké, ale také reprodukční techniky, které doprovázejí zhotovování tiskovin knihtiskem až do poloviny 19. století, kdy byl vynalezen fotomechanický přenos obrazu na základě světlocitlivých vrstev.

Dřevoryt Dřevořez sv. Kryštof (1423) U dřevořezů se tiskly jen vyvýšené plošky a autoři nebyli schopni vyjádřit rozdíly v odstínu (co je tmavší, světlejší, co průhledné a co neprodyšné). Řešení bylo nalezeno zase ve dřevě. Angličan Thomas Bewik v 18 století vynalezl dřevoryt. Bewik použil k dřevorytu tvrdé dřevo, které opracovával místo nožíku rydlem. Výsledkem byl obraz rytý napříč vláknem, složený s různě silných čar. Silnější čáry byly po tisku tmavější než tenké a vhodnou kombinaci šířky čar a jejich hustoty vznikaly plastické obrázky. Výsledky dřevorytu byly často obdivuhodné, avšak výroba byla zdlouhavá. Pod pojmem reprodukční technika se v polygrafii rozumí přenos informací z předloh na tiskové formy. Požadavkem je, aby byly přeneseny tak, že tiskový výrobek optimálně odpovídá předloze. V zásadě rozeznáváme dva principy reprodukce: 1. analogový, paralelní přenos obrazu 2. digitální, sériový přenos obrazu Fotografické způsoby pracují podle prvního principu. Osvitem vzniká paralelně k předloze najednou kompletní zobrazení, např. na světlocitlivý reprodukční film. Elektronické způsoby fungují podle druhého principu. Předloha je při snímání digitalizována, její data se zpracovávají v počítači pomocí speciálních programů a výstup na film nebo jiný materiál probíhá bod po bodu, řádka po řádce. Fotografická cesta má svou tradici. Reprodukční kamery a kontaktní kopírky , které byly k tomuto účelu sestrojeny, byly až do začátku 90. let stále modernizovány a vybavovány další měřící technikou, programovým ovládáním, displeji apod. Tyto přístroje jsou v některých reprodukčních závodech pro určité práce ještě používány. Reprodukční fotografie však byla téměř plně nahrazena elektronickými reprodukčními systémy.

5


Horizontální a kompaktní vertikální kamera Na počátku celého dlouhého řetězce přenosu stojí předloha. Jestliže je z nekvalitních rukopisů možno technicky poměrně dobře zhotovit kvalitní sazbu, je dobrá kvalita reprodukce a tím i tisku, závislá na kvalitě předlohy. Typické pro reprodukční techniku je velké množství postupů, metod, přístrojů a materiálů. Také druhů předloh je větší množství, pro začátek pohovořme jen o předlohách jednobarevných a vícebarevných a tónových či pérových. Pérové předlohy - mají kresbu provedenou v souvislých čarách a plochách ve stejně syté barvě. Tónové předlohy - neobsahují jen černou barvu na bílém podkladu, ale i různé stupně přechodových šedivých tónů. Typickým příkladem je černobílá fotografie. Do této skupiny patří i barevné fotografie, diapozitivy nebo malby. Tónové přechody jsou zde v barevných tónech. Pro reprodukci tónových předloh je nutné tyto rozložit na tiskové body. Tento rozklad se nazývá rastrování. Nejčastěji se používá tzv. autotypický rastr, v elektronické reprodukci se stále více používá tzv. stochastický rastr.

Autotypický a stochastický resp. frekvenčně modulovaný rastr

6


Při reprodukci barevných tónových předloh musí být provedeno tzv. výtažkování barev, což znamená, že se z předloh, které mají nejrozmanitější barevné tóny a odstíny, zhotoví dílčí negativy nebo diapozitivy, aby z nich mohly být vyrobeny tiskové formy pro každou tiskovou barvu moderní stabilizované čtyřbarevné stupnice: pro barvu purpurovou, azurovou, žlutou a černou. Těmito čtyřmi barvami lze reprodukovat téměř všechny barevné předlohy. Soutiskem dílčích tiskových barev vzniká barevná reprodukce, napodobenina předlohy. V nedávné minulosti i v současné době se obrazové předlohy reprodukují téměř výhradně pomocí elektronických přístrojů, tzv. skenerů. Ve srovnání s fotografickými procesy umožňuje elektronické snímání zkrácení cesty přenosu obrazu z předlohy až na tiskovou desku. Při snímání jsou rozdílné tónové a barevné hodnoty předlohy přeměněny na odpovídající elektronické proudy a digitalizovány tak, aby je bylo možno jako data ukládat do paměti počítače a v něm také pomocí speciálních programů zpracovávat. Obrazová, ale i textová data se pak v zařízení, zvaném osvitová jednotka přenášejí velkou rychlostí světelným, laserovým nebo i tepelným zářením na různý materiál. Výsledkem elektronické reprodukce je pak buď film, obvykle diapozitiv nebo přímo tisková forma. Nyní však již mnoho vydavatelů nakladatelů pracuje pouze s digitálními obrázky, pořízenými z digitálních fotoaparátů, které v převážné většině nahradily fotoaparáty na klasický film.

Princip osvitové jednotky

Barevná předloha a její CMYK separace

7


2.3.3.

ZHOTOVENÍ TISKOVÉ FORMY

Po zpracování textů a obrazů sazební a reprodukční technikou následuje zhotovení tiskové formy. Rozhodnutí o tom, kterou tiskovou technikou se zakázka bude tisknout a jaká tisková forma se tedy bude zhotovovat, padá obvykle při plánování a kalkulaci dané tiskové zakázky. U většiny tiskových technologií vede cesta k tiskové formě přes zhotovení kopírovací předlohy, nejčastěji filmové montáže. Technickým cílem je přeměna prvků informace (textu a obrazu) na tisknoucí a netisknoucí místa na tiskové formě. Kopírovací předloha se dnes již nejčastěji upravuje celá pomocí speciálního programu v počítači tzv. elektronické archové montáže a následně je v osvitových jednotkách osvícena na film nebo přímo na tiskovou formu, tedy dochází k vyloučení filmu. Po předložení nebo schválení nátisku, generuje tiskárna přímo data pomocí CTP na plastové či hliníkové desky. Pro přenos předlohy je používán laser. Tiskovou formou je v současné době obvykle fotopolymerová deska (knihtisk, flexotisk), hliníková deska (ofset), poměděný válec (hlubotisk) nebo jemné síto (sítotisk).

CTP Automat Heidelberg Suprasetter

8


TISKOVÉ TECHNIKY Výraz tisková technika je zastřešujícím pojmem pro všechny technické procesy, které umožňují přenos informací z tiskových forem (příp. také přímo z paměti počítače) na potiskovaný materiál. V užším slova smyslu rozumíme pod pojmem tisk techniku rozmnožování. Texty a obrazy jsou rozmnožovány v libovolném množství. Pomocí barvících látek – tiskových barev jsou přenášeny na potiskovaný materiál. Tím je nejčastěji papír. K tomu jsou obvykle zapotřebí tiskové formy, které přijímají a předávají barvu. Až donedávna byl tisk vždy spojen s fyzikálním pojmem tlak. V tiskovém stroji tlačí tlakové těleso ve formě plochy nebo válce na zabarvenou plochu nebo oblou tiskovou formu. Ta vytváří protitlak. Uvedené neplatí u nejmodernějších technologií tzv. digitálního tisku, kdy je počítač propojen přímo s tiskovým strojem a mezi souborem v počítači a vytištěným dokumentem neexistuje žádný mezičlánek jako je film nebo tisková deska. Nejjednodušším způsobem digitálního tisku je kancelářská tiskárna. Princip přenosu barvy z tiskové formy na papír pomocí tlaku hraje zásadní roli u třech klasických způsobu tisku, kterými jsou tisk z výšky, z plochy a z hloubky. Toto označení charakterizuje položení tisknoucích míst na tiskové desce vůči místům netisknoucím. U tisku z výšky jsou tisknoucí místa výše než místa netisknoucí. U tisku z plochy jsou tisknoucí místa ve stejné rovině jako místa netisknoucí. U tisku z hloubky jsou tisknoucí místa zahloubena. Dalším způsobem tisku je tzv. průtlačný tisk a tisknoucími místy je zde volná plocha síta, kterým se protlačuje barva. Na netisknoucích místech barva sítem neprojde. U každého ze jmenovaných způsobů tisku byly vyvinuty tiskové techniky, u kterých má proces vlastního tisku stejný princip, je však prováděn jiným technickým vybavením. Používané tiskové techniky : • • • • •

Tisk z výšky - knihtisk a flexotisk, Tisk z plochy - kamenotisk, světlotisk a ofset, Tisk z hloubky - hlubotisk a ocelotisk, Tisk průtlačný - sítotisk, Tisk digitální – na bázi elektrografie či ink-jetu

Moderní způsoby digitálního tisku se vyvíjely postupně z kopírovacích přístrojů, které pracují většinou na principu elektrografie. Místa na potiskovaném materiálu, která mají nést tiskový obraz, jsou nabita opačným elektrostatickým nábojem než barevný toner. Ten se na těchto místech přichytí a je obvykle tepelně zafixován. Na tomto principu pracující přístroje jsou stále vylepšovány a v současné době umožňují i vícebarevný tisk rychlostí až několik set exemplářů za hodinu. Podobné kvality i rychlosti dosahují digitální tiskové systémy pracující na principu přenosu barevného toneru na papír pomocí trysek, řízených počítačem (tzv. ink-jet). Jakýmsi mezistupněm mezi klasickými a digitálními tiskovými technikami je tzv. digitalizovaný ofset, kde je tisková forma zhotovována z digitálních dat přímo v tiskovém stroji, který pak tiskne obvyklou ofsetovou technikou. 9


TISK Z VÝŠKY KNIHTISK Knihtisk je tisková technika přímého tisku z výšky (barva je přenášena na papír přímo z tiskové formy). Celá století byla používána tisková forma složená z kovové sazby (text) a nejprve dřevořezů či dřevorytů, později zinkových štočků (obraz). V posledních letech se používají v knihtisku především fotopolymerové desky. Knihtisk je v dnešní době využíván téměř výhradně pro speciální účely jako je ražba nebo slepotisk.

Tisknoucí části knihtiskového písma nebo štočků jsou vyvýšeny a netisknoucí oblasti naopak zahloubeny, takže nezachytí barvu. Na tiskovou formu (1) nanese váleček (2) barvu. Papír je položen na barvou potřený obraz (3) a přitlačen na něj (4) ve stroji pomocí tiskového válce, výsledkem je obrázek vytištěný na papíře.

Výhody a nevýhody techniky:

+++ Výhodou procesu je hustota barvy, která není ředěna vodou ani alkoholem jako u ofsetu či hlubotisku a tedy i kvalita otisku má vynikající vlastnosti pro velmi hodnotné tisky.

--Kromě oblastí, ve kterých se knihtisk udržel, vyklidila tato technologie bitevní pole ofsetu. Nevýhodou knihtisku je skutečnost, že moderní způsoby přípravy předloh jsou převážně digitální a nehodí se k vytváření vyvýšeného povrchu. Dále jsou to vysoké náklady na kovové litery a štočky a potřeba dražšího, kvalitnějšího papíru pro tisk knihtiskem. Zároveň hraje nemalou roli rychlost většiny strojů pro tisk.

10


FLEXOTISK Také flexotisk je tisková technika přímého tisku z výšky. Dnes má za sebou více než stoletou historii a je v současné době zřejmě nejrychleji se rozvíjející tiskovou technikou. Využívá reliéfní pružné tiskové formy, původně výhradně pryžové, dnes většinou fotopolymerové. Flexotiskem se téměř výhradně potiskuje materiál v kotoučích pomocí řídkých kapalných barev. Barva se nanáší na desku kovovým válečkem nazývaným „ aniloxovým“. Ve válečku jsou vyleptány buňky, ve kterých je obsažena barva, ta je před otiskem přenesena na ohebné desky. Řídká barva je přenášena na ohebné reliéfní desky, kovovým aniloxovým válečkem s vyrytými buňkami, v nichž je obsažena barva.

Výhodou flexotisku je, že vedle papíru může potiskovat i nesavé materiály jako jsou různé plastové, celofánové či kovové fólie. Prakticky lze použít tuto technologii k tisku na jakýkoliv materiál, který projde strojem. Využívá se především pro potisk obalových materiálů.


+++ Flexotisk není drahá technologie, protože výroba desek je levná a čas potřebný k přípravě stroje je krátký. Sušení je okamžité a stroje pro tento typ produkce jsou poměrně rychlé. Touto technologií lze potiskovat různé materiály.

--K nevýhodám patří obtížná reprodukce jemných detailů. Díky vylepšeným postupům, strojům a barvám své postavení v oblasti tisku rozšiřuje.

11


TISK Z PLOCHY Konec 18. a začátek 19. století přinesl vynález další významné tiskové techniky. Kamenotisku neboli litografie (řecky lithia – kámen, grafein – psáti, kresliti). U kamenotisku jsou jak tisknoucí, tak i netisknoucí prvky v jedné rovině, ve stejné ploše a výšce. Proto říkáme této technice tisk z plochy. Vynálezcem tisku z plochy je Němec Alois Senefelder, který se narodil v Praze roku 1771. Po mnoha pokusech najít vhodnou reprodukční techniku mu nakonec pomohla náhoda. Potřeboval si zaznamenat údaje a neměl po ruce ani papír ani inkoust. Potřebné údaje tedy zaznamenal na hladký kámen směsí vosku, mýdla a sazí, které mu zbyly z předchozích pokusů. Později ho napadlo kámen na kterém byly zapsané údaje oleptat tak, aby mu písmena vystoupila do výšky jako u knihtisku. To se mu podařilo a otisk také, proto udělal další pokusy, které vedly k vynálezu kamenotisku, tisku z plochy. Kámen však musel mít vhodné vlastnosti, musel se dobře obrušovat, hladit a musel být pórovitý s určitou zrnitostí. Na tento kámen kreslil a psal lněným olejem. Z netisknoucích míst vždy odstranil mastnotu slabou kyselinou a celý kámen navlhčil roztokem arabské klovatiny. Mastná kresba tento vodný roztok odpuzovala. Pak na celý kámen nanesl mastnou tiskovou barvu, ta se zachytila jen na místech kresby, které byly před tím namaštěny.

OFSET Název ofset pochází z anglického slovesa „to set off“ (přenášet). Za vynálezce ofsetu jsou považování Američan W. Rubel a Němec C. Hermann (rodák z Kynšperka n. Ohří), kteří nezávisle na sobě r. 1905 zkonstruovali ofsetový tiskový stroj. Jestliže se u shora uvedených technik tisku z plochy jedná o přímý tisk, tiskový obraz je na potiskovaný materiál přenášen přímo z tiskové formy, je ofset tisková technika, která pracuje nepřímým způsobem. Z tiskové formy je tiskový obraz přenesen na gumový potah přenosového válce a pak teprve na papír. Jako tisková forma slouží kovová nebo plastová deska, která je upnuta na formovém válci. Ofsetová tisková technika se začala rychle rozvíjet po 2. světové válce, zvláště po rozšíření fotosazby. Dnes ofset představuje hlavní tiskovou techniku, kterou se ve světě tiskne více jak 60 procent všech tiskovin. Využívá se při tisku novin, časopisů i knih, ale také reklamních tiskovin jako prospektů, katalogů i obalů, především etiket. Tiskové stroje archové potiskují jednotlivé archy papíru a kotoučové potiskují pás papíru z kotouče. Oba tyto typy strojů využívají rotační princip, tedy přenos tlaku z válce na válec.

12


Princip ofsetu

Tisk z plochy Proces tisku z plochy využívá toho, že mastná barva a voda jsou nemísitelné. Tisknoucí část desky je ošetřena přípravkem smáčejícím mastnotu (1), válečky (2) navlhčí desku, na kterou je následně nanesena barva (3). Ta se přilepí pouze na místa přijímající mastnotu, ale ne na navlhčené oblasti. Papír se přesune do polohy nad desku (4) a papír i deska společně projdou tlakem (5). Vytištěná stránka (6) je hotová.


+++ --Většinu nevýhod ofsetového procesu způsobuje voda používaná pro vlhčení. Je obtížné udržet po celou dobu tisku nákladu vyvážení barev. Část vody, která se během tiskového procesu dostává z vlhčícího systému do kontaktu s papírem může způsobit jeho natažení, které následně působí problémy s pasováním tisku. Výsadní postavení této technologie ohrožuje v oblasti malých nákladů digitální tisk, ve velkých nákladech zase může ohrožovat ofset hlubotisk.

13


TISK Z HLOUBKY 2.3.4.

HLUBOTISK

Hlubotisk má tisknoucí obraz jemně vyhloubený (vyleptaný, vyrytý nebo vypálený laserem) pod úrovní povrchu leštěného poměděného válce. Ten se brodí v řídké barvě, která při otáčení vniká do různě hlubokých kalíšků, na které musí být rozdělen (rozrastrován) obraz i písmo. Přebytek barvy je z povrchu válce stírán ocelovým stěračem. Tlakem pryžového válce je tekutá barva přenesena na papír, který ji z kalíšků vysaje. Hlubotisk vynalezl v r. 1890 Čech Karel Klíč. Hlubotiskové stroje jsou dnes pouze kotoučové a využívají se především pro tisk barevných tiskovin jako jsou barevné časopisy, katalogy zásilkových obchodních domů nebo obalů. Tento tisk má dnes výsadní postavení v tisku vysokých nákladů okolo 150000 ks a více. Hlubotisk umožňuje nejkvalitnější reprodukci tónových předloh ze všech tiskových technik, je však handicapován příliš nákladnou výrobou tiskové formy. Z tohoto důvodu je použití hlubotisku ekonomicky výhodné pouze u velmi vysokých nákladů. Hlubotisk Hlubotisk je technika tisku z hloubky. Při takovém postupu musí být tištěný obrázek vyleptán nebo vryt do formového válce (1). Válečkem je nanesena barva a přes formový válec se pohybuje tenké a ohebné ocelové ostří (stírací nůž), který pohybem odstraňuje přebytečnou barvu z netiskových oblastí (2). Papír je potom umístěn nad válec (3) a přitlačen k němu válcem s gumovým povrchem (4). Papír je zatlačen do dutin formového válce, nachytá se na něj barva a vytvoří se tak na něm obraz. Následuje sejmutí hotového potištěného archu (5).


+++ Hlubotisk umožňuje tisk produktů s jemnými sítěmi na papírech, kde ofset musí používat sítě hrubší. Takže hlavní výhodou je tisknout kvalitně na méně kvalitní papíry a tím snižovat celkové náklady na tisk.

--Hlavní nevýhodou této techniky jsou vysoké náklady na předtiskovou přípravu desek a válců, proto je používán pouze pro velké náklady.

14


PRŮTLAČNÝ TISK Průtlačný tisk se odlišuje od ostatních způsobů tisku v podstatě tím, že zde není vytvářen tlak rovinným nebo válcovým tělesem. Barva není nanášena válci z barevníku jako u knihtisku nebo ofsetu, ale je protlačována stěrkou na potiskovaný materiál tisknoucími místy šablony na sítu. Šablonu, která může být vyrobena ručně, digitálně či fotograficky drží síto ze syntetických vláken či kovu. V dřevěném či kovovém rámu je gumovou stěrkou po sítu roztírána barva, která projde sítem na tisknutelných místech. Šablona zabraňuje barvě, aby se dostala na netisknoucí místa.

SÍTOTISK Technika sítotisku, jejíž původ sahá až do staré Číny a průmyslově se využívá až ve 20. století. Umožňuje potiskovat mimo papír také mnoho dalších materiálů, které nemusí být elastické a dokonce nemusí mít rovinnou formu. Sítotiskem se nanáší na potiskovaný materiál mnohem silnější vrstva barvy než u ostatních tiskových technik. Typickými tiskovinami vyráběnými sítotiskem jsou plakáty, obaly, samolepící etikety, štítky, obtisky apod. Sítotisk je dnes využíván i mimo obor polygrafie pro potisk desek integrovaných spojů nebo plastových nádob. Sítotiskem lze nanést i na velký arch velmi silnou vrstvu barvy (tisk plakátů), dá se tisknout na libovolný materiál včetně Hedvábný sítotisk dřeva, látek, skla Nejjednodušší forma tisku, a kovu. Proto se při které se používá šablona. sítotisk používá pro Obrázek je vyřezán potisk CD, DVD, do šablony na sítě a kresebná triček, plástů část je sloupnuta. Síto (1) do automobilů tvoří jemná gáza, natažená napodobujících přes dřevěný okraj rámu. Potom je šablona tepelně dřevo atd. přenesena na spodní část rámu a je sloupnuta ochranná zadní stěna šablony kryjící netisknoucí místa (2). Papír je umístěn pod síto (3). Na horní část síta se nanáší barva, která je roztírána stěrkou (4). V oblastech, kde je šablona odříznuta, prochází barva sítem a vytváří tak obraz (5). V komerčním hedvábném sítotisku se používají digitálně zhotovené fotošablony.


+++ Nespornou výhodou je rozsah materiálů, které lze touto technikou potiskovat.

--Nevýhodou sítotisku je nutnost delšího sušení potištěného materiálu a relativně nízký výkon sítotiskových strojů. V posledních letech došlo v oblasti sítotisku k prudkému vývoji. Vedle ručních sítotiskových přístrojů byly zkonstruovány poloautomatické a automatické stroje, pracující také na rotačním principu. Další nevýhodou je nemožnost vytisknout dostatečně ostře malá písmena a jemné detaily fotografie jak je to možné u jiných technik

15


DIGITÁLNÍ TISK Tato metoda tisku je ideální pro menší náklady barevných i černobílých produktů. Na rozdíl od jiných technik nevyžaduje přípravu filmu či desky, namísto toho používá soubor (PDF, Postskript nebo jiný formát) a obraz se přenáší na tiskové zařízení digitálně. Toto snižuje počáteční náklady, náklady na pořízení jednoho výtisku jsou však vyšší, protože papír a speciální barvy (tonery) jsou obecně dražší. Výhodou je také využití sofistikovaného softwaru, který umožňuje personifikaci tiskoviny.

Výhody a nevýhody digitálního tisku:

+++

Digitální tiskový stroj Xerox iGen3

Ekonomicky vhodný pro malé náklady Umožňuje personalizaci dat Nemá žádné náklady na tiskovou desku Rychlá realizace Inkoustový tisk velkých formátů

--Spotřební materiál je dražší než u ofsetového tisku Nižší rychlost tisku Menší výsledný formát laserového digitálního tisku Většina strojů nedokáže tisknout speciální barvy

LASEROVÝ TISK Laserový tisk vychází z technologie xerografie, také společnost Xerox stála u zrodu laserového tisku. Princip laserového tisku je založen na přenosu elektrického náboje pomocí přenosového válce. Selenový válec se exponuje laserovým paprskem, čímž vzniká elektrický náboj. Přitahováním opačně nabitých částic se na válec přenese tonerový prášek, který je následně přenesen na papír. Aby toner na papíru vydržel, používá se tepelné a tlakové fixace - papír prochází přítlakovými válci, které jsou navíc zahřány na vysokou teplotu.

16


INKOUSTOVÝ TISK Tisk pomocí tekutého inkoustu prožívá v posledních letech obrovský boom. Technologie nachází uplatnění jak ve stolních tiskárnách, tak velkoformátových tiskových systémech a opomenout nelze ani průmyslové aplikace. Všechny stroje tisknoucí inkoustovou technologií mají společné jedno - tisk je vytvářen pomocí velmi malých kapiček inkoustu, který je na potiskované médium bezkontaktně přenášen z tiskové hlavy ale ve způsobu, jakým je inkoust předáván na potiskované médium, se jednotlivé technologie liší. Drop on demand Jednotlivé kapky inkoustu jsou z tiskové hlavy vypuzovány jen tehdy, mají-li "dopadnout" na potiskované médium. Tzn. co kapka inkoustu, to jeden konkrétní tiskový bod. Pro vypouštění inkoustu z trysek se používají různé technologie: termální inkoustový tisk, piezoelektrický inkoustový tisk. Termální inkoustový tisk Je založen na procesu, který se stará o vypuzení kapky inkoustu z tiskové hlavy na potiskované médium. Teplo, resp. ohřev, je aplikován v tiskové hlavě obsahující množství trysek s komůrkami, které se během tisku neustále zaplňují inkoustem. Rychlým ohřevem vznikne v prostoru komůrky přetlak, který „vystřelí“ kapičku z komůrky tryskou na potiskové médium. Tato technologie je také nazývána bubble-jet. Piezoelektrický inkoustový tisk Součástí tiskové hlavy je v tomto případě piezoelektrický krystal, fungující jako miniaturní pumpička vytlačující velkou rychlostí inkoust směrem k podložce. Tiskárny pracující tímto principem dosahují také velmi malých a konzistentních tiskových bodů skládajících se z kapiček 3-5 pl. Piezoelektrické hlavy jsou trvanlivé, a protože jsou podstatě dražší než hlavy pro termální inkoustový tisk, jsou pevnou součástí tiskárny. Mechanické vypuzování kapiček inkoustu funguje do značné míry nezávisle na jeho chemickém složení, což je jedna z výhod této technologie. Kromě mnoha druhů inkoustů vhodných například pro exteriérové tisky je praktickým důsledkem možnost použití pevných vosků. Kontinuální inkoustový tisk Technologie kontinuálního inkoustového tisku pracují na zcela jiném principu - tiskárny vytvářejí nepřetržitý proud velkého množství kapiček inkoustu, kde vybrané kapky jsou vychýleny tak, aby dopadly na potiskované médium a ostatní kapky jsou odváděny sběrným systémem zpět do zásobníku. Výhodou této technologie je zejména vysoká rychlost tisku a proto je kontinuální inkoustový tisk používán především v zařízeních pro velkoformátový tisk v těch největších rozměrech (tj. tisk v šíři několika metrů).

17

2.3. Tiskové techniky (vývoj, současnost, názvosloví)

Recommend Documents