221

Rozmluvy o životě I

Michail Viktorovič Veličko 2014 - 2015

M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

1 / 221

Překlad z výukových videozáznamů do titulků a tohoto materiálu: Irena Aneri , 2014-2015


2 / 221

M. V. Veličko – Rozmluvy o životě (01) http://leva-net.webnode.cz/products/m-v-velicko-rozmluvy-o-zivote-1/

Tak pro začátek se přivítáme. Dobrý den. Rozhodli jsme se vytvořit jakýsi videocyklus přednášek nebo seminářů o tématech našeho života a o smyslu našeho života. Na začátku jsme plánovali, že to budou přednášky o předmětu „Základy sociologie“, které jsou třídílné. Praxe však ukazuje, že stejné pořadí slov, pokud je napsáno, při čtení vnímá psychika člověka jinak a čerpá z něho pro sebe smysl v jiném režimu, než když se stejný text jednoduše přečte nahlas, a také z hlediska řečnického umění to nebývá úplně to nejlepší vystoupení, neboť z ústní řeči psychika vnímá smysl poněkud jinak, než z psaného textu. První díl byl napsán před několika lety a váže se na historicko-politický kontext, který existoval tenkrát. Dnes už je zase poněkud jiná doba, proto je lepší tu problematiku vykládat poněkud jinak. Budeme mluvit o životě, o smyslu života a o tom, co a jak je zapotřebí udělat proto, abychom všichni žili lépe. Technosféra Začneme s jednoduchými věcmi, které nevyžadují žádné důkazy, neboť jsou bezesporu očividné. A pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je to jenom proto, že zavírá před těmito problémy oči a nechce je vidět. Žijeme v civilizaci, ve které jsme závislí na technosféře. Pokud kohokoliv z nás přemístí do přírodního prostředí bez jakýchkoliv atributů technosférického charakteru v naší přirozené podobě, ať už by to bylo kdekoliv: v tropech, subtropech, za polárním kruhem, v zimě nebo v létě, bude ve velice krátké době po problému. Pokud budeme mluvit o technosféře, tak ta se v současné době obnovuje na základě kolektivní pracovní činnosti, ve které dominuje to, co je přijato nazývat „profesionalizací odborníků“. Žijeme z kolektivní práce. A jak to vypadá v praxi? Je jeden takový úkol, se kterým mají studenti, pokud jim ho zadáte, z nějakých důvodů veliké potíže. A to i tací, kteří již získali zápočty, nebo udělali zkoušku z předmětu „Teorie pravděpodobnosti a matematická statistika“. Takže: přijede Kamaz plný cihel. Deset mužů vytvoří řetězec a začne si ty cihly vzájemně přehazovat, aby ten náklaďák vyložili. Pravděpodobnost toho, že každý z nich tu cihlu chytí, neupustí a nerozbije je 0,9. Dotaz zní: „Kolik cihel zůstane celých?“ My nejsme matematici.... no - chyba se zvyšuje. Takže 0,9 na M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

3 / 221

desátou krát celkový počet cihel zůstane celých, což tvoří o něco více, než je třetina přivezeného nákladu. Přibližně dvě třetiny nákladu tedy budou rozbity. A pokud na Kamazu bylo přesně tolik cihel, kolik potřebovali k tomu, aby něco postavili, tak díky tomu, že skoro všechno porozbíjeli, svůj projekt nesplní. Další úkol: deset tisíc mužů se sešlo a na místě se rozhodlo, že od nuly vyrobí airbus – dopravní letadlo. Vztah k práci budou mít stejný. Co z toho vzejde? Obvykle studenti odpovídají, že by nechtěli být pasažéry toho airbusu a já je obvykle uklidňuji, ať se nebojí, že až tak daleko se s tím nedostanou. Je málo pravděpodobné, že by ten první exemplář vůbec dokázali smontovat. Pokud od tohoto úkolu přejdeme k životu, tak my vlastně žijeme přibližně při takovémto postoji k práci. Každý produkt kolektivní činnosti někde v sobě obsahuje „miny“ (skryté vady), které konečný uživatel musí tak či onak přijmout jako danost, nebo vynaložit dodatečné úsilí k jejich odstranění. Přičemž zde nemáme na mysli nějaké přímé diverze se zlým úmyslem, nebo prováděné z legrace. Mluvíme o případu, kdy se lidé snažili a snaží profesionálně plnit své pracovní povinnosti. Pokud je práce kolektivního charakteru, tak se kvalitativně dělí na dva principiálně odlišné druhy: 1. Je tu práce (plně) řídicí, jejímž obsahem je stanovit úkoly podřízeným, organizovat jejich plnění a kontrolovat výsledky jejich práce. 2. A dále je tu práce, která je (pouze) zčásti řídicí, neboť tak či onak musí stejně všichni řídit, ale svým charakterem se jedná více o činnost produktivní. To je, když v rámci nějakého projektu musí nějaký pán vzít něco od druhého, provést s tím nějaké technologické operace a pak produkt své činnosti předat někomu dalšímu, aby v práci pokračoval a integroval tento fragment kolektivní práce do nějakého výstupního produktu. Pokud budeme mluvit o řídicí práci, tak ve společnosti vždy existují úkoly, které vyžadují profesionální řídicí práci. V důsledku existence takových úkolů potom civilizace v určité etapě svého rozvoje vytváří státnost. Dále se pod státností rozumí subkultura řízení věcí celkově veřejného významu na jednotlivých místech i v měřítku celé společnosti, založená na profesionální bázi. A realita je taková, že státnost se zabývá těmi problémy, které lidé – samostatně, nebo na základě epizodické samoorganizace iniciativních lidí ze svého středu - nemohou vyřešit buď vůbec, nebo s požadovanou úrovní kvality.


4 / 221

Pokud se podíváme na to, jak žije současná civilizace, tak to dopadá tak, že pokud si státnost nedokáže poradit s těmi povinnostmi o kterých jsem mluvil, tak ty chyby státnosti a zneužití moci, kterými trpí v jednotlivostech i na základě samoorganizace, není nikdo schopen kompenzovat. Kolektivné práce a její řízení Důvody jsou jednoduché: žijeme na základě kolektivní práce. A kvalita řízení této kolektivní práce je závislá na charakteru a kvalitě fungování státnosti, která vytváří nějaké podmínky, v interakci se kterými si každý z nás v mezích své profesionality může zajistit kvalitu vlastního života. Pokud si státnost se svými povinnostmi nedokáže poradit, tak může znehodnotit jakkoliv vysokou profesionalitu jednotlivců.

Otázka, to ani není otázka - chci si ověřit, zda jsem vás dobře pochopil: když si vezmeme ten minulý příklad, kdy skupina mužů chtěla vyrobit letadlo a převedeme si ho na řízení státnosti, tak pokud státní úředník vykonává své povinnosti s koeficientem 0,9 a spočítáme si, kolik máme úředníků, tak celý stát v podstatě funguje dost mizerně, protože ta chyba v řetězci řízení neustále narůstá. Je to tak? Je to jenom zčásti tak, protože práce státního aparátu je dvouúrovňová: 1. Státnost nepracuje jen tak podle své libovůle. Státnost pracuje podle zcela konkrétní koncepce organizace života společnosti v kontinuitě pokolení a špatná kvalita života může být zaprogramovaná již v samotné koncepci. To znamená, že pokud je koncepce špatná a státnost funguje dobře, tak kvalita života nebude vůbec uspokojivá. 2. Ale i v případě, že je koncepce dobrá a státnost z různých důvodů funguje špatně, tak kvalita života opět nebude vůbec uspokojivá. Takže se zde nedá tvrdit, že za všechno můžou jenom úředníci a jejich nesvědomitost. Ten problém tedy není tak jednoduchý. Od roku 2013 můžeme pozorovat události na Ukrajině. Podstatou těch událostí bylo zhruba to, že si prezident nedokázal poradit se svými povinnostmi, a někteří to nevydrželi. Někdo začal protestovat, někdo začal ty protestní nálady financovat. A ti, co protestovali, doufali, že když smetou stávajícího prezidenta, když mu vezmou jeho moc, tak se všechno zlepší, protože přijdou jiní lidé. Nebo úplně noví lidé, kteří neměli s bývalou státností nic společného. To znamená, že z Majdanu vzejdou jeho lídři, kteří dají všechno do pořádku.


5 / 221

Existuje taková pohádka Prospera Mérimé, která se jmenuje „Tamango“. Podstata příběhu: v Africe žil jeden náčelník, který se živil tím, že obchodoval se svými soukmenovci. Jednou to nějak špatně odhadnul a ve výsledku se sám ocitnul v nákladu otroků, který byl přepravován lodí z Afriky do Ameriky. Jeho perspektivy se mu pranic nelíbily, proto zorganizoval povstání. Celou posádku vyházeli přes palubu a zůstali s mořským živlem a lodí zcela sami. Načež zjistili, že abyste dokázali řídit loď, musíte mít určité znalosti. A nebude vám stačit vědět, co je to královská stěhovka, musíte také umět ve správném pořadí tahat za různá lana, aby ta lodička plula v dobrém počasí ve správném kurzu a vědět, co je zapotřebí udělat, pokud se počasí změní, nebo pokud chcete změnit kurz. Vzhledem k tomu, že tyto znalosti neovládali, skončilo to všechno tím, že všichni zemřeli hladem. Když je našla anglická fregata, byl naživu jediný Tamango, takže byl tedy přece jenom dopraven do Ameriky, kde se úspěšně upil k smrti. Co je to královská stěhovka? Je to jedna z plachet na lodi. Ale jaký užitek budeme mít z toho, pokud třeba i víme, že je to plachta, když nebudeme v reálu přesně vědět, kde se vlastně na plachetnici nachází a co s ní máme dělat? To znamená, že můžete umět otáčet plachty, ale stejně nebudete vědět, kam tím manévrem nasměrovat loď. Chci říci, že při řízení lodi také musí existovat určitá koordinovaná práce. Pokud si vzpomeneme na časy plachetnic, tak posádka lodi se sto dvaceti děly znamenala obsluhu řádově 700 lidí, z nichž každý musel včas vykonat svůj díl práce, jinak by se mohli polámat stěžně, roztrhat plachty, nebo by se mohla potopit celá loď. Revoluce bez plánu „Co potom“ Stát tedy často přirovnávají k takové lodi. Ti, kdo protestovali na Majdanu, vůbec nepřemýšleli o tom, jaké znalosti jsou potřebné, aby Majdan dokázal vyzdvihnout akceschopné lídry, kteří by dokázali Ukrajině zajistit všeobecný rozkvět a blahobyt. A teď se situace na Ukrajině rozvíjí v kontextu děje příběhu Prospera Mérimé „Tamango“. No, a jak to vypadá u nás? Přibližně stejně. V podstatě je to podobné, ale přeci jenom poněkud lepší.

Proč je to lepší? V čem je rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou? První ukrajinskou státností byla Radjanská Ukrajina, kterou vytvořil soudruh Stalin...

Opravdu? A co Kyjevská Rus? Kyjevská Rus nemá s ukrajinskou státností nic společného, protože celý „Cyklus bylin“ byl napsán na ruském severu. Kobzarové o Vladimírovi „Jasném Sluníčku“ M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

6 / 221

(Vladimír Svatý) „ně spivali“ (nezpívali). Důvod je jednoduchý, když došlo - podle tradiční chronologie - v roce 1238 k událostem nazývaným „Batyjevo našestvije“ (tzv. „mongolský vpád“) a Kyjev byl dobyt, tak se na území současné Ukrajiny nedalo po dobu přibližně jednoho století žít. Všichni, co zůstali na živu, se přesunuli do těch míst, kde je „zlí“ Tataři nemohli dostihnout, a to bylo na sever od Novgorodsko-Pskovských zemí. Tam v podobě eposu uchovali své paměti o době kyjevských knížat. Všechny byliny kyjevského cyklu byly napsané v 19. století právě tam.

Mám otázku na mongolo-tatary. Mnozí si myslí, že se to vůbec nestalo, že šlo pouze o bratrovražedné války, nebo se tím myslí pouze vpád kočovníků? Interpretace toho, co se historicky stalo, je na samostatné téma. Na tu věc panují různé názory, ale realita je taková, že pohřebiště z té doby vypovídají fakticky o genocidě, nebo o kárných operacích přecházejících do genocidy. A kdo to dělal? To je otevřená otázka, protože v jedné z verzí jde o boj Velké Tartárie se separatismem a v druhé verzi je to vpád Čingischánových potomků. Státnost Vrátíme se k našemu tématu - Státnost. O té jsme mluvili - o naší státnosti. U nás státnost existovala přinejmenším od dob Rurika. Tato tradice státnosti je určitým způsobem uložena v našem národním duchu a Ukrajina stojí před nutností vybudovat si svoji státnost od nuly. Zatím tam neexistují ideje, které by umožnily vytvořit takovou stabilní funkční státnost, kterou by podporovalo veškeré obyvatelstvo státu. Pokud budeme mluvit o naší státnosti, můžeme uvést paralelu s Japonskem. V roce 1861 u nás bylo zrušeno nevolnictví. Japonsko: v roce 1868 tam padl šogunát a bylo obnoveno to, čemu se z hlediska Japonců říká správná císařská vláda. Shodněme se na tom, že startovní podmínky byly přibližně stejné. V sedmdesátých letech minulého století Japonsko fakticky zlikvidovalo stavovskokastovní hierarchii. Bylo vyhlášeno, že všichni poddaní jsou si před císařskou dynastií rovni. To znamená, že je tu dynastie, která stojí zvlášť a plní určité funkce, ale všichni poddaní jsou si rovni, takže syn rolníka může absolvovat vojenskou školu a stát se důstojníkem. Ruské impérium: do roku 1917, nebo i fakticky o něco dříve, do roku 1914 byla stavovsko-kastovní hierarchie udržována. Do celé řady vysokých škol se mohli dostat pouze potomci šlechticů, a v řadě případů nejen pouze potomci šlechticů,


7 / 221

ale šlechticů určitých rodů, protože chudí šlechtici neměli dost prostředků na zaplacení takových studií. Takže dále: v roce 1904 za Rusko-Japonské války, umělo veškeré mužstvo japonského císařského námořnictva číst a psát. Přičemž vás chci upozornit, že jim nestačilo naučit se 33 písmen abecedy, ale o něco více. U nás v roce 1917 85% obyvatelstva neumělo číst a psát. Pokud budeme hovořit o příčinách krachu Ruského impéria, tak důvod byl jednoduchý. Stavovsko-kastovní zřízení nebylo schopné ze svého středu vyprodukovat dostatečně početnou řídící vrstvu, která by zajistila kvalitu řízení, které by Rusku umožnilo realizovat ten scénář, který tak úspěšně realizovalo Japonsko. Rok 1991: další katastrofa státnosti. Dnes mnozí nostalgicky vzpomínají na sovětskou dobu. Nicméně když se vrátíme do roku 1991, tak zjistíme, že prakticky všechno, co se masově vyrábělo v Sovětském svazu, počínaje od tříkopějkového kancelářského pořadače a konče na světě největší ponorkou Akula, na kterou mnozí nostalgicky vzpomínají, tak všechno to mělo v porovnání s americkými analogy nepřípustně horší kvalitu. A ti, kteří pláčou na téma, že Akulu rozřezali a dali do šrotu, by měli vědět, že na konci 80. let se v americkém vojenském námořnickém tisku diskutovalo o otázce: „Co dělat se sovětskými ponorkami v době ohrožení?“ A američtí vojenští analytici veškerou tu diskuzi uzavřeli odpovědí: „Co dělat? Potápět je!“ Proč si mohli dovolit takto odpovědět? Protože byli přesvědčeni o své beztrestnosti. Uvědomovali si, že s převahou třiceti decibelů hlučnosti v porovnání se sovětskými ponorkami budou vědět, kde se nachází kterákoliv z nich, a že je budou schopni zaručeně všechny zlikvidovat, aniž by jim dali možnost k odvetnému úderu. Dále to vede k otázce: jak reagovalo vyšší velení, když to přestalo být tajemstvím? Odpověď je jednoduchá. Vyšší velení se vynasnažilo ututlat skandál. A ti, kteří iniciovali otázku toho, že sovětské ponorky jsou hlučnější než americké, byli celkem rychle odejiti ze své profese, aby se nemotali pod nohama a nepřekáželi při utajování prohřešků. Pokud budeme mluvit o příčinách krachu Sovětského svazu, tak opět: řízení nebylo adekvátní okolnostem. Svůj majdan jsme si zažili v roce 1991: „Strano, nech nás také řídit“ bylo heslem té doby. Strana nám to umožnila. K čemu to vedlo? K rozpadu státu. Došlo k rozpadu státu a jenom díky tomu, že v národním duchu zůstala zapsána alespoň nějaká kultura státního řízení, zůstal rozpad RSFSR nebo Ruské federace, pouze v plánech těch, kteří si to přáli. A dále se od


8 / 221

roku 2000 - díky úsilí Vladimira Vladimiroviče (Putina) - obnovovala funkčnost těch státních struktur, které vznikly po roce 1991. Opět si můžeme položit otázku: „Je ta kvalita řízení, kvalita života společnosti, které nám zajišťují dostatečná? Jsme s nimi spokojeni nebo ne?“ Realitou v podstatě je, že se vším je spokojeno v lepším případě pět procent obyvatelstva. Jsou to ti, kteří žijí ve vilách, řídí Roll-Royce a jiné drahé zahraniční značky. Ti, kteří žijí fakticky za stěnami svých speciálních obytných komplexů a nemají nic společného se životem národa. Dále je tu otázka perspektiv – především těch jejich. Realita je taková, že velká většina z nich není schopná poskytnout svým potomkům správnou výchovu a vzdělání, a jejich děti a vnuci nastupují cestu degradace. Rod, klan, mafia A dále tu máme jednu zvláštnost naší historie. Od Rurikových dob u nás máme fakticky rodové zřízení. Co to znamená? To znamená, že pokud člověk na základě svého biologického původu náleží k určitému klanu, nebo je jím adoptován, dává mu to právo zaujmout ve státním aparátu určité funkce nezávisle na tom, zda má příslušené znalosti a praxi pro to, aby dokázal plnit povinnosti vyplývající z funkce, z postavení, které zaujal. Proti tomuto jevu ve své době bojoval Ivan Hrozný, Petr I., Josif Vissarionovič Stalin, kteří všichni získali reputaci tyranů a despotů. Pokud se podíváme na naši historii, tak obnovujeme rodové zřízení nezávisle na tom, jak je naše státnost organizována. Ať už to byla jednotlivá knížectví, kdy knížata bojovala o to, kdo z nich je ten hlavní, nebo potom naše Moskevské carství, nebo naše Ruské impérium, nebo náš veliký a mocný Sovětský Svaz, nebo naše postsovětská demokracie. Reálně u nás vždy bylo rodové zřízení. A to rodové zřízení má tu zvláštnost, o které jsem již mluvil, že nedokáže zajistit kvalitu řízení, jaká by společnosti umožnila odpovídat na výzvy doby a řešit problémy zděděné z minulosti bez vytváření problémů nových. Ale stejné rodové zřízení panuje i v USA. Je tam třeba klan Bushů. Takoví američtí vládci, jako například klan Kennedyů, který si to tedy odnesl, ale přesto. Dále Bidenové... Potom další klany, které jsou tedy již dost zprofanované, nicméně jsou to finanční klany: Rothschildů, Rockefellerů, Baruchů apod. Copak tam tedy také nemají rodové zřízení?

A kde se vzala Condoleezza Rice? To už jsou jiní?


9 / 221

Ne to nejsou jiní.

To je o úroveň níže? To není o úroveň níže. To jsou ti, kteří reálně řídí. Protože v USA je vláda vybudována na poněkud jiném principu. Jsou tam zákazníci/objednavatelé řízení a jsou tam manažeři-praktici. Takže objednavatelé řízení jsou opravdu z klanového systému, ale ti svými osobami kádrovou kostru řídících pracovníků Spojených států ovlivňují minimálně a manažeři-praktici, to jsou zcela jiné klany a pouze některé z nich se, poté co projdou politickou sférou, připojí ke klanům zákazníků objednávajících řízení, jako například klan Kennedyů. Jaká je realita? Na čem napřed vydělali peníze?

Například na ropě? Napřed nadělali peníze na prohibici, takže to byly jasně kriminální peníze. Potom následovala legalizace kapitálu, vstup do politiky, pobývání u moci v kontinuitě několika poko-lení a pouze to dává základ pro příslušnost k té správné americké aristokracii. Ale pokud se budeme bavit o tom, co se tam také děje, tak všem známý senátor McCain je příkladem toho, že rodové zřízení je nebezpečné i pro Spojené státy. A s McCainem se pojí dvě historky, o kterých se moc nemluví, nebo se lépe řečeno pomíjejí některé podrobnosti. První historka: požár letadlové lodi Forrestal v jehož důsledku shořelo několik desítek letadel a zemřelo více než sto lidí. Ta letadlová loď se musela vrátit z vietnamské oblasti do Států a její oprava trvala více než půl roku. A ta raketa, která byla původcem toho požáru, startovala ze stíhačky, v jejíž kabině seděl McCain. Otázkou zůstává pouze to, zda on sám stisknul špatné tlačítko, nebo došlo k nějaké technické závadě, ke které se přimotal náhodou. Je potřeba říci, že palebné systémy letadel jsou dublovány, tj. musíte stisknout několik spínačů, abyste vystřelili. Takže ta raketa byla vystřelena z naváděcího zařízení stíhačky, ve které seděl McCain. A druhá epizoda: ta souvisí s tím, že se katapultoval a spadl do jezera uprostřed Hanoje, odkud ho vylovili. Teď má hromadu námitek na téma nehumánního jednání Vietnamců, kteří s ním v zajetí špatně zacházeli. Ale chápejte, že ne každý má tak pevné nervy a obzvláště ne potom, co prováděli Američané u nich. Když začalo to kobercové bombardování Vietnamu z B-52, tak američtí letci neměli žádné problémy s otázkami humanity. Ty se u nich objevily až tehdy, kdy se tam objevily normální rakety protiletadlové obrany a ztráty B-52 začaly být


10 / 221

citelné. Až poté, kdy je začali sestřelovat, američtí letci začali masově psát hlášení na téma, že bombardovat vietnamské vesnice z B-52 není humánní. A ještě málokdo ví, jak zareagovalo americké letectvo na vstup sovětských vojsk do Afghánistánu. Sovětská vojska vstoupila do Afghánistánu na Silvestra roku 1980. Já tuto skutečnost neomlouvám. Mluvím pouze o tom, jak zareagovalo americké letectvo. V lednu roku 1980 došlo v americkém letectvu k ničím nemotivovanému prudkému vzestupu nehodovosti. Za dobu dvou týdnů zničili tolik letadel, kolik například předtím za celý uplynulý rok - „lidský faktor“. Ale vraťme se k naší státnosti. S naší státností je to velice špatné, protože jedním z důvodů krachu Sovětského Svazu byly nedostatky marxismu. Tj. marxistickoleninské filosofie, marxisticko-leninské politické ekonomie a sociologie marxismuleninismu. Také představy o chodu globálního historického procesu a regionálních historických procesů formulovaných marxismem, neodpovídají realitě. Pokud tedy bylo řízení budováno na základě lživých, omezených a zkreslených významů, tak muselo dříve nebo později zákonitě dojít k jeho krachu. Současný vzdělávací systém - v oblasti sociologie, historie, politologie, ekonomiky a financí není marxistický. Je v mnohém převzatý ze Západu a orientovaný na obsluhu liberálně-tržního ekonomického modelu. O liberálně-tržní ekonomické teorii budeme mluvit potom samostatně, ale zatím se omezíme na toto konstatování. Obyčejný člověk doufá, že pokud získá dobré univerzitní vzdělání v oblasti sociologie, politologie, historie, ekonomiky a financí, a nastoupí na místo ve státním aparátu, tak mu jeho znalosti umožní profesionálně pracovat a zajistit takovou kvalitu řízení, jakou si přeje společnost. V podstatě už uplynulo dvacet let od doby, co u nás byly zklikvidovány zbytky sovětské moci a to dokonce právně, na úrovni ústavy. Máme tu tedy prý úplnou svobodu, demokracii, tj. rozkvět demokraticky orientovaných sociologických a ekonomických teorií. V logice věcí, pokud všechno odpovídá realitě, bychom si měli tedy dobře žít všichni a nejenom těch 5%. Přinejmenším by si dobře měli žít všichni ti, kdo jsou připraveni čestně pracovat jako účastníci společensky sjednocené dělby práce. Realita je však taková, že si dobře žije opět pouze těch 5% a ostatní mají více či méně výhrady. A teď pojďte popřemýšlet na téma, co jestli Ljoša Navaľnyj - nebo někdo jiný, dokáže zorganizovat dav a majdan se z Bolotného náměstí rozšíří a povede k


11 / 221

uchvácení moci. Důsledkem toho bude, že majdan z Bolotného náměstí vyzdvihne své státní činitele. Co z toho bude? Nic dobrého z toho nevzejde z jednoho prostého důvodu: nynější řídící pracovníci, kteří jsou sice nevzdělaní v otázkách sociologie, řízení a ekonomie, mají přesto nějaké řídící znalosti, nějaké řídící zkušenosti. A zde by nastoupilo nové pokolení nevzdělaných úředníků a poslanců, kteří by navíc ke všemu neměli vůbec žádné řídicí zkušenosti. Kromě toho nesmíme zapomínat na to, že v revolučních situacích, kdy se aktivizuje opozice, se obvykle aktivizují i ti slabomyslnější, kteří se dříve ve vládních orgánech nedokázali uplatnit. Takže všechno půjde velice špatně. Vzniká tedy otázka: „Co tedy máme dělat?“ Realita je taková, že pokud půjdeme do knihkupectví v Moskvě, v Leningradu nebo jinde a skoupíme různorodou literaturu z oblasti sociologie, politologie, ekonomiky a managementu, tak když se vrátíme domů a poctivě si to všechno nastudujeme, ne proto, abychom dostali zápočet, nebo udělali zkoušku, ale proto, abychom po nastudování tohoto materiálu posílili nějakou politickou stranu, nebo s úmyslem, že obsadíme úřednickou funkci a budeme dělat kariéru, aniž bychom zneužívali úřední moc, neboť nejsme žádní chamtivci, pro které je princip „Dostal jsem se ke korytu, teď to roztočím“ základem života, ale pouze proto, abychom sloužili národu, tak se ukáže, že z těch textů, které můžete najít po knihkupectvích, není možné získat žádné potřebné vědomosti !!! Abych nemluvil jen tak do větru, tak tady je jedna fráze, citát z učebnice politologie: „Stát, to je koncentrované vyjádření ideje politického“. Politického čeho? Politického. To je všechno. Tečka.

Ano? Zajímavé. Takže POLITICKÉ, jako fenomén, jako objektivně existující jev v životě, to má být co? To je stejný galimatyáš jako v učebnicích ekonomie, které nic nevysvětlují, jenom ještě více zamotávají. Přesně. Pojďte si přece jenom tu větu rozebrat podrobně, slovo od slova. Ihned vyvstává otázka, jak se „politické“ jako fenomén transformuje v „politické“ jako idea? „Stát, to je koncentrované vyjádření ideje politického“.

Existuje taková báseň o Žvahlavovi (z Alenky v říši divů od Lewise Carrolla Jabberwocky). Tak to je něco podobného? Ne, „Politické“ jako jev, jako fenomén v životě existuje. Jak se tento fenomén transformuje do našich idejí o tom „politickém“? Nepochopitelně. Ano, a dále: M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

12 / 221

„Koncentrované vyjádření“. Pokud zde je upřesnění koncentrované, tak by měla existovat míra té koncentrace. V čem se ve státu měří „koncentrace vyjádření ideje politického"...? V chemii je to pochopitelné: v molech na litr, v molech na kilogram, v procentech. A zde jak?

V pitomcích na metr čtvereční! To je jenom návrh. Zde opět vzniká otázka: „A v čem budeme měřit hloupost?: Jednotku je možné vyvinout. To je opět ze série stejné demagogie, která je v učebnici politologie. Dále si musíme uvědomit, že to je jenom jedna věta, kterých je tam ještě moře, a že jsou tam i další kapitoly. Pokud budeme číst tu učebnici, tak tam bude jenom další demagogie stejně jako zde, v této větě. A teď se pojďte podívat také do zahraničí. Obama napsal knihu. Pochybuji, že sám. Nejspíše se pod ni jenom podepsal. Možná bychom mu také měli položit stejnou otázku, jako to kdysi udělal Sergej Juljevič Vitte. Byl tehdy ministrem dopravy. Jeden z železničních magnátů si u skupiny odborníků objednal knihu o rozvoji železnic v Rusku, kterou potom vydal hezky pod svým vlastním jménem, a když potom navštívil Vitta, aby mu předal jeden exemplář, tak se ho ministr zeptal: „A četl jste to vůbec?“ Obama možná tedy napsal tu knihu v režimu „A četl jste to vůbec?“, neboť kniha je obsahově daleko moudřejší, než je Obama v politice. A ty úkoly, o kterých v knize napsal že je potřeba je řešit, poté co se stal prezidentem neřeší. I když se stal prezidentem mimoto také díky tomu, že byla tato kniha v letech 2006-2008 v čele politických bestselerů.

Ano, ta kniha „Troufalost naděje“, nebo „Úvahy o vzkříšení amerického snu“. (Někdejší) prezident USA - Franklin Roosevelt - ve své knize „Besedy u krbu“ cituje Lincolna: „Zákonným úkolem vlády je dělat pro společenství lidí to, co každý z nich sám individuálně není schopen udělat buď vůbec, nebo to nemůže udělat dobře“. Teď pojďte porovnat vyjádření Lincolna s tou větou z učebnice politologie. Ten rozdíl je citelný. Proč? Protože pokud například na přednášce americké politologie někde ve Stanfordu nebo Oxfordu někdo při svém výkladu cituje Lincolna, tak na semináři potom mohou rozebírat ty úkoly, které lidé individuálně nejsou schopni vyřešit buď vůbec, nebo je neřeší dobře. Lincoln řekl i něco jiného: „Stát nesmí dělat za lidi to, co by lidé měli dělat sami, nebo co mohou udělat sami.“ M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

13 / 221

Což poskytuje téma k další diskusi. Pokud se na seminářích debatuje o státu jako o „koncentrovaném vyjádření ideje politického“, tak co dostaneme na výstupu? Demagoga, který dokáže používat politologický a sociologický lexikon. Ovládání tohoto lexikonu je pro něj svého druhu heslem, klíčem pro přístup k určitým kruhům. Připusťme, že se jedná o naivního hocha, čestného, s dobrými úmysly, který se tupě učil na univerzitě a bifloval to všechno, že stát je koncentrované vyjádření ideje politického, že úroková sazba musí být vyšší než inflace, aby Centrální banka nekrachla a tak dále a tak podobně. Takže takový hoch nastoupí do práce ve státním aparátu, nebo se stane poslancem Státní dumy a musí začít řešit praktické úkoly. A zde narazíme na další takovou okolnost: aby mohli řešit problémy, aby ty problémy dokázali definovat, musí se řídící pracovníci mezi sebou domluvit, a proto by měli ovládat metrologicky funkční teorie, které by popisovaly, jak ve společnosti takové problémy vznikají, jaké jsou vzájemné vazby mezi těmito problémy, jaké jsou recepty řešení těchto problémů, a kdo v těchto receptech na sebe bere jaký podíl odpovědnosti, a jak je zapotřebí koordinovat svou činnosti se všemi ostatními. Chápete, že pokud se politická kultura buduje na základě Lincolnova aforismu, že vláda musí řešit ty úkoly, které lidé individuálně nejsou schopni vyřešit, a že by neměla dělat za lidi to, co mohou udělat sami, tak je to něco konkrétního. A pokud máme politickou kulturu založenou na demagogii, tak se o žádném řešení problémů nedá mluvit. A tato skutečnost vytváří obecný dojem o práci státního aparátu. A dále takový obecný dojem prohlubuje ta okolnost, že pokud ty problémy řešit nehodlají, a moc, kterou disponují, jim umožňuje parazitovat, tak tento parazitismus nevyžaduje žádné znalosti, žádnou praxi z realizace kolektivní činnosti. Potřebují pouze jedno: lovit to, co proplouvá okolo a vědět koho nemůžou oholit, vědět koho můžou oholit a komu stojícímu ve vyšší hierarchii moci ze svého úlovku musí postoupit podíl. Tomuto všemu se říká korupce. Realita je taková, že korupčníci netvoří mezi úředníky a poslanci většinu, ale v podmínkách řídicí negramotnosti a pracovní nezpůsobilosti většiny úřednického a poslaneckého stavu, právě tato korupční složka - na pozadí neschopnosti všech ostatních - vytváří tu tvář vlády, jako party podvodníků a zlodějů. Aby politická strana nebyla stranou podvodníků a zlodějů, je zapotřebí mít adekvátní znalosti, které vzdělávací systém neposkytuje. Vzhledem k tomu, že znalosti nemáme a nespokojenost ve společnosti panuje, vzniká (ve vládě) otázka: Co dělat s tou nespokojeností? Jaká je nejjednodušší odpověď na tuto otázku?

Organizovat volný čas. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

14 / 221

Ne, organizovat volný čas je příliš složité. Nejjednodušší odpovědí na tuto otázku je říci, že veškerá nespokojenost pramení pouze z nedostatku vlastenectví, a že se jedná o všemožné variace politického extrémismu, přičemž tím nejspolehlivějším prostředkem v boji proti nedostatku vlastenectví a politickému extrémismu je federální seznam extrémistických materiálů. Za deset let své existence v Rusku je ten seznam delší než ten, který sestavila inkvizice za čtyři století. Chápejte, že pokud lidé vytvářejí federální seznam extrémistických materiálů, tak by si měli uvědomovat, že to oni sami jsou těmi nejhoršími extrémisty. Z jakého důvodu? Protože pokud vychováváte vyrůstající generaci a poskytnete jim takové vzdělání, že když si přečtou Mein Kampf, tak se z nich stanou hitlerovci, jste vinni, neboť jste jim poskytli defektní vzdělání a defektní výchovu. Pokud se vám Mein Kampf nelíbí, a dáte ho na seznam extremistických materiálů, a on se opravdu jako materiál ze seznamu stane nepřístupným, tak čekejte, že někdo natolik rozvine svou fantazii, že se vám Mein Kampf bude potom zdát sbírkou nevinných politických anekdot. Fantazii se meze nekladou. A co byste tedy měli udělat proto, abyste zabránili extrémismu? Odpověď leží v rovině vzdělávacího systému: musíte poskytnout vyrůstajícím generacím takovou výchovu a vzdělání, že pokud si takový člověk přece jen přečte Mein Kampf, tak mu nebudete muset vysvětlovat, že to znamená potenciální nebezpečí pro celé lidstvo, a že je to nebezpečné pro ty, kteří se tím budou řídit - že je to velké zlo. Takový člověk nesmí vycházet z údivu, že se něco takového vůbec mohlo objevit v civilizované společnosti. Norma člověka Ale to znamená úplně jinou výchovu a úplně jiné vzdělání. Takové vzdělání musí umět odpovědět na otázku: Jak vypadá norma, kdy se člověk může nazývat Člověkem? Znamená to, že odpověď, co znamená normální člověk, musí být definována a smysluplně vysvětlena. Musí být všeobecně srozumitelná, musí být potvrzena životem. No, a pokud si položíme otázku, co znamená norma pro západní civilizaci?

Ve vztahu k čemu? Ve vztahu k osobnostnímu rozvoji na Západě (nyní) neexistuje pojem normy, protože v liberální kultuře norma znamená nekonečnou různorodost, která může být omezena pouze zákonem chránícím tuto nekonečnou různorodost. No ano, oni se s velikou úctou chovají k..., takže jakékoliv zvrácenosti jsou pouze vyjádřením této nekonečné různorodosti. Dnes tam nežijí podle náboženské M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

15 / 221

kultury. Možná, že se nějaké rituály někde uchovaly, ale rituály a náboženství jsou dvě různé věci. Proto je pro ně pojem hřích něčím efemérním, fiktivním, něčím, co v podstatě neexistuje. A pokud je něco chápáno jako hřích, tak je to porušování zákona. Pro ně je porušování platné právní úpravy synonymem toho, co se dříve nazývalo hříchem. Rozvoj a degradace No a teď se pojďte podívat na společnost, ve které se odehrávají nějaké procesy. Tyto procesy je možné charakterizovat dvěma slovy: rozvoj a degradace. V čem je rozdíl mezi rozvojem a degradací?

Jedno je tvoření a to druhé rozklad. Není to úplně tak, protože i tvoření a rozklad, progres a regres, jsou jen obecná slova, která mohou být naplněna různým obsahem. Pro ně jsou progresem LGBT společenství (lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby) - to je norma. Za účelem výchovy k toleranci musí chlapci do školy chodit v sukních. Všichni školáci jsou povinni navštěvovat Gay kluby, aby se naučili toleranci a tak dále a tak podobně.

Je to progres nebo to není progres? Je to redukce obyvatelstva? Ne, to nejsou otázky redukce obyvatelstva.

Je to tedy progres, nebo to není progres? Pokud nemáme představu, co znamená normální člověk, tak je odpověď na tuto otázku v podstatě nemožná. Pokud definujeme termín degradace tak, že objekt nebo subjekt ukončí svou existenci dříve, než skončí cyklus, který mu byl biologicky předurčen, tak to bude degradace. Pokud objekt prožije celý, geneticky mu předurčený cyklus, tak to bude rozvoj. Nebo bude tím rozvojem, mimo jiné, také dosažení nějaké nové kvality bytí před ukončením životního cyklu, nebo po jeho ukončení. Rozdíl mezi degradací a rozvojem je objektivní a váže se na otázku, co je to norma? Co je normální člověk?

Jak západní filozofie řeší tuto otázku? Po dobu několika tisíce let ji neřeší nijak, protože ty vzácné učebnice filozofie nezmiňují takové věci, jako že Platón nebo pseudo-Platón definoval člověka jako dvounohého neopeřeného tvora. Díogenés prý vzal kohouta, oškubal ho a podal ho Platónovi se slovy: „Tady máš toho svého člověka.“ Platón své vyjádření tedy upřesnil: „...a se širokými nehty.“ Díogéna to ale nezastavilo, protože se o něm ještě povídá, že začal chodit po městě Sinopu ve dne s lampou a na rozpačité M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

16 / 221

otázky svých spoluobčanů odpovídal: „Hledám člověka.“ To znamená, že Díogenés cítil, že anatomické příznaky očividně nestačí k tomu, aby mohly charakterizovat skutečnost, že se člověk stal člověkem. Celá západní kultura je vybudovaná na úrovni platonské definice, když tvrdí, že stačí patřit ke druhu Homo Sapiens a žít v lidské společnosti. K čemu to vede? Ve skutečnosti je vztah západní kultury, nebo řekněme to tak: vztah („západní“) civilizace k jiným národům - jako třeba k africkým, australským domorodcům, křovákům - je úplně jiný. Oni je v podstatě ani nepovažují za lidi. Oni v podstatě za lidi nepovažují ani nás. Všichni, kdo nežijí podle liberální ideologie, jsou z jejich pohledu nelidé a buď musí být nuceně civilizováni podle západní manýry, nebo zlikvidováni! Přičemž a to je zajímavé: ve Státech prováděli anketu na téma „Co byste udělali, kdybyste se dozvěděli, že váš kamarád je Homo Sapiens?“ 70% respondentů odpovědělo: „Přestali bychom se s ním stýkat.“ Opice a my Ale to ještě není všechno. Na Yaleově univerzitě jeden Američan čínského původu realizoval společně s jednou Američankou velice poutavý experiment. Měli tam skupinku opiček druhu malpa kapucínská, jejichž životní priority bývají jmenovávány v pořadí: žrádlo a sex. Psychologie těchto opiček se prý tak nějak omezuje pouze na tyto dvě věci. Myslím si, že je to trochu přehnané, protože se tyto opičky pokoušejí využívat jako pomocníky v domácnostech různě paralyzovaných a těžce nemocných lidí. Určité jednoduché operace v domácnosti typu: vezmi, podej, rozsviť, zavři vodu, tedy dokážou pochopit a splnit. Takže to vypadá, že to nejsou ty nejhloupější opičky, když tohle dokážou a kromě toho nejsou agresivní. Tuto skupinku opiček tedy naučili používat peníze. Aby opička dostala penízek, musela zatáhnout za páčku - vynaložit úsilí a získat tak nějaký specifický žlutý žetónek. Potom mohla tento žetónek použít a poprosit laboranta o banán, hroznové víno a podobně výměnou za žetónek. Následně začali měnit ceny za práci s páčkou i za nabízené služby. Po nějaké době si opičky na ty peníze zvykli a ukázalo se, že na dynamiku cen reagují stejně jako investoři na burze. Pokud jim nabídli dvě hazardní hry - jednu na prohru a druhou na výhru, ale nastavené tak, aby statistický výsledek byl u obou stejný - tak dali přednost tomu hrát na výhru. A protože žetónky byly kulaté, tak když jednou laborant okurky nenařezal na kostičky, ale na kolečka, tak si opička uvědomila, že žetónek je kulatý stejně jako nařezaná okurka a pokusila se vyměnit kolečko okurky místo žetónku za něco jiného. A dále se to všechno vyvinulo až k vydírání a prostituci. To znamená, že se M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

17 / 221

v tom opičím společenství poté, co u nich zavedli peníze, objevily všechny neřesti, které jsou charakteristické pro liberálně-buržoazní civilizaci. Pokud si uvědomíme, že uplynulo přibližně třináct tisíc let od globální geofyzikální katastrofy, která zničila civilizaci Atlantidy, tak můžeme tedy vidět, kam dospěl náš civilizační pokrok. Je nulový. I když technosféra je rozvinutá. Pojďte se teď podívat, jak to vypadá u nás. Jak se k tomu všemu staví většina nespokojenců s životním stylem v Rusku? Protrpět to a přizpůsobit se.

A zanadávat si na vládu. A zanadávat si, to ano. Vypustit páru. Uvolnit své emoce, nebo se jich zbavit jinak.

Jako například na fotbale, pitím piva, zneužíváním narkotik nebo nějak podobně. Co mají dělat ti, kdo to podobně řešit nechtějí? Pro většinu těch, kteří se považují za aktivní, to znamená opustit zemi, a přestěhovat se do civilizovanějších zemí, kde jsou podobné problémy vyřešeny. Mezi takové civilizované země patří: Německo, Velká Británie, Kanada, USA, Austrálie. Co si přejí ti, kteří si myslí, že Západ žije nesprávně?

Mají dvě varianty: buď aby Stalin vstal z mrtvých, nebo celosvětový chalífát. Tak to úplně není. Přesněji, část lidí si to přeje. A také částečně socialismus.

Socialismus, a jaký socialismus? Sebrat a rozdělit? To není socialismus, protože socialismus předpokládá existenci výroby. Ztělesněním socialismu je pro většinu Stalin a pro menšinu Trocký a pro ty, pro které je nepřijatelný ateismus, zase chalífát. Realita je taková, že tyto odpovědi na otázku: „Co dělat?“, jsou všechny nesprávné.

Z jakého důvodu? O liberální západní civilizaci si potom promluvíme samostatně a zatím si povíme, že podle oficiálních vědeckých údajů za sto let průměrný Angličan přišel přibližně o pět až osm bodů svého koeficientu IQ, toho proslulého koeficientu inteligence. Co to znamená? To nám dává odpověď na otázku: proč vznikl Boloňský proces a testovací systém? Vznikly proto, že nová pokolení nedokázala zvládnout ty učební programy, které nedělaly problém jejich dědečkům a babičkám, přičemž se západní společenství polarizuje. Většina je schopná již pouze volit políčka z menu počítačových programů a velice omezená menšina je schopná používat hi-tech, se


18 / 221

kterým si v podstatě mohou poradit již i opice, neboť všechno se to již omezuje na výběr políček z menu a všechno ostatní již probíhá v automatickém režimu. Degradace civilizace To znamená, že tato civilizace očividně degraduje nehledě na vědecko-technický pokrok, protože to všechno nevyhnutelně skončí tím, že někdo špatně zvolí něco v menu, že v programu bude nějaká chyba, nebo k ní časem dojde, nebo nějaký génius vyrobí nějaký počítačový virus, který pronikne do počítačového prostředí a výsledkem bude, že automatika nebude správně plnit své funkce. Tj. perspektivy této společnosti, pokud tedy nedojde k nějakým technogenním katastrofám jaké jsou popsány Stanislawem Lemem v jeho knize „Z hvězdných deníků Ijona Tichého“: putování asi 26 (ne, 24!) na planetu "indiotů", kteří přenechali plnou vládu nad sebou počítači, který se rozhodl, že zavedení pořádku na planetě brání právě ti "indioti", a proto musí být zcela a bezpodmínečně zlikvidováni. To je to, co by v podstatě měli chápat ti, kdo tak nadšeně touží odjet na Západ a stát se tam plnohodnotným člověkem. A ti, kteří tak sní o chalífátu, by také měli vědět, že v základech moderní vědy opravdu leží terminologie arabského jazyka. Alchymie, algebra, zenit, nadir a mnoho jiných výrazů z terminologie moderní vědy bylo převzato z arabštiny. Stalo se to v době, kdy byl islám blízký odkazu Koránu. Díky tomu se tam věda rozvíjela, neboť v tradici Koránu se říká, že všechny znalosti jsou darem od Boha. Konflikt mezi vědou a náboženstvím není v opravdovém islámu možný. Ale poté, kdy se v islámu rozhodli, že žít se musí pouze podle šariátu a ne podle svědomí a proměnili islám v uctívání modlitebního koberečku pětkrát denně a rituály, se rozvoj vědy v islámském světě zastavil. Dnes je moderní věda a technosféra na Západě. Realita je taková, že pokud tu i budete mít chalífát, tak stejně budete, moji drazí, rukojmími těch, kdo vytváří technosféru, kteří s vámi budou manipulovat, jak jim bude libo. Ideologie chalífátu neumožňuje řešit ty problémy, které vytvořil Západ, (ani) které vytvořil sám islámský svět, když nahradil islám uctíváním modlitebního koberečku pětkrát denně. Co se týká socialistů, tak ti se dělí na dvě kategorie: národní socialisté a internacionální socialisté. Ani jedna, ani druhá jejich modifikace, které jsou známé z minulosti, neprokázaly svou schopnost odpovídat na výzvy doby a řešit ty problémy, které v mnohém i sami vytvářely.


19 / 221

Pokud se podíváme na způsob života kterékoliv z kulturně osobitých regionálních civilizací, ať už je to liberálně-buržoazní nebo katolická, islámská nebo védická v Indii, budhistická v Číně nebo její čínské či japonské varianty, nebo i na naši ruskou civilizaci, tak všude jsou problémy zděděné z minulosti. Tyto problémy byly vytvořeny tou tradiční mentalitou, která je vyjádřená v činnosti lidí v politice, ekonomice, vědě, technice a v umění. Proto tyto problémy nemohou být vyřešeny na základě všeho toho, co je v těchto civilizacích obsaženo. To znamená, že potřebujeme nějaké alternativní vědomosti, které musí být realizovány v politické praxi, v ekonomické činnosti, v prostých domácích vztazích, v rodině. Realita je taková, že tyto znalosti jsou v Rusku zpracovány a vyjádřeny v ruském jazyce v materiálu „Koncepce sociální bezpečnosti“ (KOB = KSB). V jiných kulturách vyjádřeny nejsou. A v řadě případů ani není vznášen žádný požadavek na to, aby takové znalosti byly nalezeny, či že by měly být vůbec hledány. U nás jsou na jedné straně tedy již vyjádřeny. Ale na druhé straně je okruh těch, kdo je potřebují doopravdy, či kdo by je chtěl znát, celkem nepočetný. Většina je buď nepotřebuje, nebo u nich vyzývají skepsi či nihilismus. Skepse a nihilismus - to jsou dva velice nebezpečné jevy z toho prostého důvodu, že vědí (jen) co nechtějí. Ale to co chtějí - a jak to pak uvést do života, to z těchto skeptiků a nihilistů nevypáčíte, ani kdybyste je mučili. Tímto svým jednáním však skeptici a nihilisté ochotně odkrývají cestu pro odvrhnutí nabízeného. A poté, kdy tohoto odvrhnutí s úspěchem dosáhnou, náhle stojí na ruinách a před nutností - pokud samozřejmě zůstanou naživu - vytvořit něco, buď z nuly, nebo z ubohých zbytků.

Já vám dokonce budu oponovat. Obvykle skeptici a nihilisté nadávají na stávající vládu a zřízení a poté, kdy padne a vznikne jiné, jako to bylo u nás s rozpadem SSSR a vznikem nového Ruska, začínají opět nadávat na nové pořádky. Ne hned, ale začínají. Ano, protože oni obvykle sami nic nevytváří, oni jenom žvaní a všem nadávají. To je určitá kategorie skeptiků a nihilistů. I taková existuje. Ale jsou i tací, kteří začínají jako nihilisté a potom jsou náhle postaveni před nutnost něco vytvořit, a zde se najednou ukáže, že jim kultura psychického osobnostního jednání neumožňuje cokoliv vytvořit. V lepším případě jim umožňuje něco přebírat - když se podívají k sousedům a pokoušejí se aplikovat jejich zkušenosti, což je v podstatě opičí chování. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

20 / 221

Ale to přece není špatné, brát ohled na cizí zkušenosti, abychom sami nešlápli na hrábě. S podmínkou, že ta cizí zkušenost je funkční. A realita je taková, že když jsme se v r. 1991 rozhodli převzít západní zkušenosti, japonci na to reagovali tak, že jsme (zřejmě) úplně blbí, neboť oni sami přebírají naše zkušenosti ze stalinské epochy. A jediný jejich problém je prý v tom, že si u nich Mitsubishi s Toshibou konkurují a my jsme měli jediný státní superkoncern, který neměl náklady na překonávání nectností konkurence. To si myslí Japonci. Chápejte, že existuje rozdílný způsob přebírání zkušeností, neboť zkušenosti je možné přebírat tvůrčím způsobem i šablonovitě. Zase jedna zajímavost. V 90. letech se vysílal seriál o tom, jak se skupina Angličanů dostala do Japonska: „Šógun“. Někdy v 17. století se anglická loď ocitla u japonských břehů a všichni upadli do japonského zajetí. A co bylo dál? Jednou z postav byl Toranaga, který se potom stal šógunem. Jedna z jeho charakteristik byla: „Pan Toranaga je velice moudrý člověk, který se zřídkakdy mýlí.“ Vzpomeňte si na přestavbu. Michail Sergejevič Gorbačov, Anatolij Alexandrovič Sobčak a tak dále… v tom výčtu by se dalo pokračovat. „Jsou to velice inteligentní lidé, kteří mohou o všem hovořit spatra“. Ano, bohužel to bylo tak. To jsou ta kritéria intelektuálních schopností. V různých kulturách jsou různá. Takže pokud je pan Toranaga velice moudrý člověk, který se zřídkakdy mýlí, tak bude realizovat jednu politiku, a pokud je soudruh Sobčak velice inteligentní člověk, který dokáže hodně mluvit spatra, bude realizovat druhou politiku s jinými výsledky.

Bohužel ano. Žádné „bohužel“! Realita je taková, že, aby nedocházelo k „bohužel“, musíme vytvářet určitou kulturu osobnostního psychického jednání, snažit se získat adekvátní znalosti, které nám umožní řešit problémy zděděné z minulosti tak, abychom nevytvářeli nové. Šířit tyto znalosti ve společnosti a budovat novou kulturu, fakticky novou civilizaci. Myslím si, že tímto bychom mohli úvodní přednášku ukončit. Ano, děkuji. Můžete pokládat otázky. Ty jsou vždy přínosem. ----------------------

Vy jste mluvil o 33 písmenech abecedy, které znali námořníci a dokonce o něco více. Co jste měl na mysli tím a o něco více? M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

21 / 221

Mluvil jsem o tom, že se Japonci museli na rozdíl od nás naučit více než 33 písmen abecedy. Oni přece mají hieroglyfické a navíc slabikové písmo, a proto se v každém případě museli naučit daleko více symbolů, než známe my. To jsem měl na mysli.

Otázka k Američanům. Když jste říkal, že by potápěli jaderné ponorky, tak jste měl na mysli, že by je likvidovali? Ano likvidovali. To znamená, že pokud by byla doba ohrožení, tak by věděli, kde se naše ponorky nacházejí a vzadu za každou naší by visela jejich stíhací ponorka, a pokud by se prezident rozhodl, že je čas, tak by všechny dostaly rozkaz potápět i strategické lodě.

Já mám několik otázek. Na jedné straně jste na konci mluvil o tom, že se naše kultura liší od japonské, naše kultura a sociologie, že u nás za inteligentního považují člověka, který dokáže dobře řečnit, mnoho mluvit o různých věcech, ale že člověk, který dobře řeční, ne vždy dokáže dobře řídit. Já často natáčím lidi jako je Nikolaj Viktorovič Starikov, poslanec Jevgenij Fjodorov a jiní a velice často vidím, že na YouTube lidé píší ve svých komentářích pod jejich videi: „Starikov je chlapík, říká to všechno moc dobře, to by byl prezident." "Fjodorov je chlapík, říká to všechno moc dobře, to by byl prezident.“ A ne jednou, velice často. Je toho mnoho. Odpověď na tuto otázku je následující: pokud budeme vycházet z toho, že takoví lidé jako Kristus a Mohamed nebyli chamtivci, byli pravověrní a měli přímý kanál, prostřednictvím kterého se dokázali radit s Nejvyšším o jakékoliv otázce, tak si představte situaci, že přijde takový Kristus a stane se hlavou Ruského státu. Nebude schopný nahradit celou přibližně osmnáctimiliónovou, a možná i početnější skupinu úředníků od obecní úrovně až po úroveň premiéra pouze svou osobou. Je potřeba mít k dispozici osmnáct miliónů kvalifikovaných úředníků, vychovaných s těmi správnými znalostmi, které by dokázali transformovat ve správné manažerské dovednosti. A navíc k tomu všemu, by měli také kromě svých manažerských dovedností a kompetence, být ještě všichni i charakterní a čestní. No vidíte a velkou otázkou tedy je: Kde je všechny nabrat? Jak se zpívá v té písni: „Slepila jsem ho z toho, co bylo po ruce“. Budeme muset začít s přeměnou toho co máme v to, co bychom mít chtěli.

Je to tedy tak, že u nás existuje určitý systém, včetně vzdělávacího, a příklad toho, jak se u nás píšou učebnice sociologie, politologie jste uváděl. Takže tento M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

22 / 221

systém a výchova úředníků je produktem tohoto výchovného systému, této morálky (u nás asi lépe používat výraz mravnost), této kultury, této sociologie, těchto vzájemných vztahů mezi lidmi. Tak jak z toho máme slepit jiné lidi? Jak bychom z toho měli slepit jiné lidi? Teď navíc k tomuto systému máme k dispozici i internet. Prakticky neexistuje student, který by neseděl neustále u internetu. To je jedna strana otázky. Následující věc se neodehrála teď, bylo to ještě v 90. letech, kdy se internet teprve začal rozšiřovat. Měl jsem besedu pro deváťáky na jedné ze škol a jednoho chlapce velice zajímalo, jak je to všechno doopravdy. Podal jsem mu disketu, na které byla mezi jinými informacemi uvedena i adresa jednoho z internetových zdrojů, kde byly k nalezení materiály Koncepce. Deváťák se na to podíval a první co uviděl, byla ta internetová adresa. Řekl: „Oj, to je velice známá adresa!“ Duchovnost Proč se o tu adresu zajímali deváťáci? Protože na tom zdroji bylo uvedeno plno různých informací, které jim umožňovali zadávat učitelům otázky, na které ve standardních učebních kurzech nejsou odpovědi a udělat z učitele hlupáka, což je oblíbená zábava určitého typu chuligánů, kteří jsou v každé škole, v každé třídě. Ale chápejte, takových je v podstatě velice málo. Ale víte, v čem spočívá podstata té věci? Problém je v tom, že budoucnost netvoří ta základní statistická masa. Budoucnost vytvářejí ti, kdo se ocitnou na konci ocasu přerozdělení orientovaného na budoucnost. Ti, kdo jsou mimo hlavní dění, jsou popsáni slovy Ključevského: „Zákonitost historických jevů je nepřímo úměrná jejich duchovnosti“. Pokud budeme jako zákonitost chápat obecné vědecké pozitivistické: opakovanost výsledků v jedněch a těch samých podmínkách, a duchovností budeme rozumět intelektuálnost a informovanost, tak pokud se duchovnost rozvíjí, tj. objevují se nové vědomosti, zdokonaluje se kultura intelektuální činnosti, tak se historie přestane opakovat.

Pokud se duchovnost nemění - tak se kultura, která je informačně algoritmický systém také nemění? Mění.

A co se mění? Mění se technosféra a to je v podstatě pouze dekorace. Co je jádrem kultury? Je to morálka, je to etika, mravnost.

Tak ta se také přece mění. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

23 / 221

No, pokud je u nás za třináct tisíc let všechno stejné jako u malpy kapucínské...

Jako u kočkodanů? Ano. Tak na vstupu podáme signál a na výstupu získáme majdan. Přičemž pokud budeme mluvit o Ukrajině, tak to nebyl jejich první majdan a soudě podle všechno, ani poslední. Což vede k otázce: „Kolikrát je možné šlapat na jedny a ty samé hrábě? Abychom pořád dokola nešlapali na jedny a ty samé hrábě, musíme zapomenout na to, co je napsáno v učebnicích a podívat se na život tak, jak opravdu vypadá a popřemýšlet.

Abychom popřemýšleli... „Popřemýšlet“ - to je slovo, do kterého je možné vkládat rozdílné významy. Popřemýšlet pro jednoho znamená citovat názor autority, který se někde nějak dozvěděl. Nebo se s nějakou autoritou někde seznámil a teď ji papouškuje. A pro druhého „popřemýšlet“ znamená proniknout do podstaty problémů, pochopit mechanismus jejich vytváření, vystihnout, jak je možné tento mechanismus neutralizovat a jak je možné se zbavit následků těchto problémů. To znamená, vyvinout nějaké recepty. Základem těchto receptů mohou být informace, které se v kultuře objevily třeba i před tisíci lety. Přesto ten výsledek - tedy ten recept - bude orientován na konkrétní problémy současnosti a blízké perspektivy. Pokud budeme mluvit o takovém několikatisíciletém vlivu na současnost, tak v encyklopedických slovnících je Sókratés charakterizován slovy: „Byl to jeden ze zakladatelů dialektiky jako metody hledání pravdy metodou kladení navádějících otázek.“ Dialektika Encyklopedické slovníky? Realita je taková, že všechno, co je řečeno v této větě o dialektice, je všechno, co je potřebné a nezbytné pro to, abyste se naučili ji používat. A všechno ostatní, co je napsané v tlustých knihách o tom, co je to dialektika, je z velké míry pouze zavádějící.

Pojďte to rozebrat podrobněji a věcněji. Například: do naší současné společnosti pronikla ze Západu myšlenka o tom, že základní hodnotou jsou peníze. Že dokonce i když jsi zločinec, ale máš hodně peněz a získal si je cestou zločinu - nepoctivě, tak jsi borec. Peníze nade vše. Dokonce i pokud bereš úplatky, tak bereš peníze, ale…


24 / 221

Neřekl bych, že to přišlo ze Západu, prostě se to obnažilo, protože to bylo pro naši kulturu příznačné po dobu celé známé historie. Za braní úplatků hlavy stínal už Petr I. a sotva byl v tomto ohledu průkopníkem a tak dále a tak podobně. Poctivost, se vždy dala vyvažovat zlatem. Něco z historie: v době Mikuláše I. se do Kronštadtu vrátila eskadra ze Středozemního moře z několikaměsíční plavby. Na kotvišti v Krondštadtu řadovou loď Feršampenuaz zachvátil oheň a ona shořela. Feršampenauz byla pokladní lodí celé eskadry - tak je to jasné. Mikuláš I. rozhodl, že ta věc musí být vyšetřena a vyšetřování vedl budoucí admirál Michail Petrovič Lazarev, který se plavil společně s Bellingshausenem do Antarktidy. Lazarevovo vyšetřování prokázalo, že Feršampenuaz shořela díky lajdáctví, že to nebyl žádný zlý úmysl, a bezprostředně tento výsledek ohlásil carovi. Car mu položil jednu jedinou otázku: „Tak shořela ta loď, nebo ji podpálili?“ „Shořela, vaše veličenstvo“. „To je vše, ta věc je uzavřena.“ Z toho vyplývá, že pro Mikuláše I. bylo důležité to, zda je možné tomu člověku důvěřovat, nebo ne. Lazareva považoval za jednoho z těch, kterým je možné důvěřovat. Lazarevovo vyšetřování prokázalo, že loď shořela. Konec. Věc je uzavřena. Pokud se na druhé straně podíváme na životopis samotného Lazareva, tak on Mikuláše I. charakterizuje jediným slovem - dobrodinec. A on sám byl člověkem, který se nesnažil za svého úřadování nahrabat jmění. Opravdu ho zajímala prosperita Ruska, stav ruské vojenské námořní flotily a jeho názor na Mikuláše I. byl, že je to dobrodinec. Lichva Jedním z důvodů, proč ho za něj považoval, byla skutečnost, že v roce 1835 byl prakticky celý důstojnický sbor Černomořské flotily zadlužený u lichvářů. Když se to dozvěděl Mikuláš I., tak provedl „akt antisemitismu“: „Všechny židy ze Sevastopolu do 24 hodin odvézt za hranice Krymu, a pokud se někdo z nich znovu objeví, tak na nucené práce s ním. A všechny dlužní úpisy zničit.“ Proto ho v dějinách nazývají tvrdým a někdy také despotou. V reálu despotou nebyl. Ne ve všem se dost dobře vyznal, přece jenom měl pouze palácové vzdělání, které nebylo zcela plnohodnotné. A kromě toho tu existovala sociální setrvačnost, kterou reálně nemohl překonat. Přece první dokumenty na téma, že šlechta může osvobodit své nevolníky, byly podepsány ještě div ne za Pavla I. Za Alexandra už byly podepsané zcela určitě. V roce 1844 byl v podstatě připravený celý zákoník pro zrušení nevolnictví. Mikuláš, který znal své šlechtice, se však neodvážil kvůli možné šlechtické vzpouře to nevolnictví zrušit. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

25 / 221

S tím je všechno jasné. A co ten problém, kde vezmeme nové lidi, pokud společnost produkuje, ve společnosti jakoby… Víte, zde ta otázka a odpověď spolu také vzájemně souvisejí. Pokud je společnost produkuje, a vy chcete výsledek uvidět do pěti let, nebo alespoň do konce svého života, tak bude váš přístup k politice a k tomu, co je potřeba podniknout jeden. A pokud vycházíte z toho, že vás zajímá výsledek zaručeně dosažitelný v průběhu života dvou tří pokolení, tak bude přístup jiný. Budete se orientovat na jinou strategii k získání možná jednoho a toho samého výsledku. Cena lidské komunikace Realita je taková, že to nejcennější, co v životě máme, je obyčejné lidské povídání si mezi sebou. A to nejefektivnější, co v životě máme z pohledu možného vlivu na okolní svět, je opět ta obyčejná lidská komunikace ve spojitosti s osobnostní kulturou psychického jednání. Protože realita je taková, že myšlenka je z jednoho úhlu pohledu informací a z druhého jakousi energií, kterou vyzařujeme do okolního světa. Pokud ji tedy vyzařujeme, znamená to, že musí existovat i přijímače a dále celé vibrační systémy. Otázkou je pouze to, zda existuje také anténová kaskáda, která by mohla zachytit a předat tuto myšlenku dál a jakou rychlostí. Pokud taková kaskáda neexistuje, tak zda je možné ji vytvořit z ničeho, nebo z toho, co je k dispozici okolo nás.

A je možné ji vytvořit ve společnosti? Víte, sociální procesy se dají řídit a to i myšlenkou.

„Fenomén sté opice?“ Nevím, zda se to dá nebo nedá charakterizovat slovy „fenomén sté opice“, protože je to poněkud širší problém, neboť to souvisí s tou etikou a mravností, které jsou reálně vlastní tomu či onomu uchazeči o takovýto způsob řízení. Pokud se podíváte do historie, tak zjistíte, že v řadě případů se zločincům v životě moc nedařilo. Ale v jiných případech se zase zločincům dařilo až příliš. To je již otázka jejich oponentů. Kdo byli jejich oponenti? Pokud byste analyzovali tuto otázku, tak zjistíte, že pokud se zločincům nedařilo, tak byli jejich oponenty ti, kdo usilovali o pravověrný (= pravděvěrný) život. Odtud pramení slova Alexandra Něvského: „Bůh není v síle, ale v pravdě.“ A pokud měli oponenty, kteří ničím nevystupovali z řady, kteří byli ve všech směrech průměrní, tak to potom ano. Díky mlčenlivému souhlasu většiny M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

26 / 221

lhostejných lidí se ve světě děje to nejsuro-vější násilí a nejkrutější zločiny. Ne doslova, ale význam to takový má. Nacismus na Ukrajině Na Ukrajině je to analogické. Na Ukrajině je to analogické, protože v podstatě... po dobu dvaceti tří let ten nacismus všechny režimy účelově pěstovaly, a pokud ostatní zůstávali vůči tomu lhostejní, nezúčastnění, když jejich vlastenectví a sociální odpovědnost končily na hranicích pozemků jejich domů, nebo stěnami jejich bytů, tak se to dříve nebo později muselo stát, neboť platnost toho aforizmu: „Pokud se nestaráš o politiku, tak se politika postará o tebe“ je historicky potvrzena. Všichni určitě četli Fausta, bylo to ve školních osnovách: „Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den.“

Mám takovou otázku. Z globálního historického procesu se za celou dobu jeho trvání vyčlenily tři epochy. Mám na mysli, že filozofové, sociologové, kulturní činitelé a zástupci rozličných aplikovaných věd vyčlenili tři epochy: předmoderní, moderní a postmoderní... Já bych to řekl takto: 1. Za prvé toto členění vzniklo v západní civilizaci a charakterizuje její vlastní historickou zkušenost. To je jedna strana té věci. 2. A druhá strana spočívá v tom, že toto členění charakterizuje jejich historickou zkušenost nepravdivě. Je to stejné jako bych charakterizovat svůj život takto: včera jsem na sobě měl svetr, dnes jsem přišel v košili a bundě a zítra si třeba usmyslím, že si obléknu parádní sako a přijdu v parádním saku. Tak to potom budou epochy „svetru, bundy a saka“. Protože, pokud se budeme bavit o podstatě západní civilizace, tak její podstatu shrnul ten experiment v Yale s těmi opičkami. Jak byli opicemi před třinácti tisíci lety, tak jimi zůstali i po jejich uplynutí. Jediná odlišnost je v tom, že na rozdíl od opic mluví, a že se mění dekorace technosféry, ve kterých žijí, to je všechno. Pokud se budeme bavit o podstatě, tak ta se vůbec nezměnila. Změnilo se něco v dynamice, protože pokud budeme mluvit o atributech minulosti, tak například do půlky 19. století se technosféra rozvíjela na základě biogenní energie rostlin, svalové síly zvířat a člověka. K tomu přičtěme ještě energii přírodních živlů, především větru a vody v mlýnech. V polovině 19. století pak energie technosféry, technogenní energie, vytlačila z technosféry tu biogenní. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

27 / 221

To však přece není charakteristika člověka a charakteristika okolností, kterých je zdrojem a se kterými je v interakci, ve vzájemné souvislosti. Vzájemné souvislosti existují, ale problém je v charakteru těchto vzájemných souvislostí. Před tím, než se začalo s intenzivním zaváděním technogenní energie, mohla civilizace existovat neomezeně dlouho. Pokud se lidé příliš rozmnožili, tak buď epidemie, válka, nebo hlad stav zase normalizovaly. A to, co tu máme dnes, je již něco úplně jiného, protože ty faktory prostředí, které zrodil rozvoj konkrétně technogenní energie a na jejím základě potom technosféry, staví člověka před volbu: buď sebevražda civilizace, nebo změna kvality té civilizace. V koncepci předmoderny, moderny a postmoderny se o tom nemluví, nejsou v ní vyjádřeny žádné alternativy, nenabízí nic, nezabývá se žádnou prognostikou, protože se automaticky předpokládá, že ta bezmezná různorodost liberalismu vyřeší všechny problémy, tak jako tomu bylo v minulosti. Nevyřeší! Biosféra může být stabilní pouze při omezené technogenní zátěži. Pokud civilizace tento práh překročí - přestoupí jej, tak se biosféra může proměnit takovým způsobem, že v ní pro Homo Sapiens nezbyde vůbec žádné ekologické útočiště. Civilizací se potom - ve smyslu nositele individuálního rozumu - mohou stát jiné biologické druhy: velryby, krakatice nebo švábi...

Říká se, že krysy jsou velmi inteligentní. Krysy jsou také velice inteligentní. ...v závislosti na tom, do jakého stupně bude zničena biosféra v důsledku rozvoje podle technokratické západní cesty. Pokud se podíváme na to, co si filozofové jiných civilizací myslí o členění epoch, tak ti je člení jinak. Mnozí naši filozofové s tím - zdá se - souhlasí.

Naši filozofové s tím souhlasí? Chápejte, že na Rusi jako takové filozofové ve starověku žádní nebyli. Měli jsme svoji kulturu. A filozofie? K čemu by nám byla? Pokud přistoupíme k analogii, tak filozofie se podobá takové ladičce.

Je to popisná věda. Ne, není popisná, je funkční. Je funkční stejně jako ladička. Vezměte si ladičku. Pokud máte absolutní sluch, tak na co ji potřebujete? Pokud nemáte absolutní sluch, tak na co potřebujete ladičku? Když se podle toho správného komorního A, který dává ladička, naladí všechny nástroje, tak hudba ladí. Pokud se hudba M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

28 / 221

odkloní o půltón výše nebo níže, tak díky tomu, že člověk svým sluchem, svými sluchovými receptory vnímá právě čtvrtinu vlnové délky 440 Hz komorního "a" malé oktávy (440 Hz je od Goebelse, původní komorní „a“ bylo před válkou 432 Hz… proč asi?), tak mu bude hudba, která se odkloní o půltón výše nebo níže, znít úplně jinak. Pokud se orchestr odkloní někam výš nebo níž, tak bude znít hudba jinak. S filozofií je to úplně stejné jako s tou ladičkou. Sama o sobě nedokáže zahrát ani „Halí, belí, ...“. Filozofie sama o sobě nedokáže vyřešit ani jeden praktický úkol. Pokud je filozofie správná, tak dokáže harmonizovat vzájemnou interakci všech věd a aplikovaných druhů činností. Pokud je filozofie falešná, je to stejné jako s falešnou ladičkou. Pokud je v jednom orchestru několik falešných ladiček, tak to pokazí všem, hudba nebude k poslouchání. Dnes žijeme v podmínkách, kdy je u nás pluralismus filozofií, tj. pluralismus ladiček a je jasné, že když v celém tom orchestru našich věd jeden zpívá o voze a ten druhý o koze, tak nejsou ve stavu vyřešit problémy, které existují a jenom vytvářejí další. Pokud budeme mluvit o ruské filozofické kultuře, tak poté, kdy k nám filozofie přišla v již hotovém stavu připraveném k použití společně s křesťanstvím - neboť naše vlastní filozofie fakticky neexistovala až nejspíše do doby Puškina a Chomjakova, jsme přejímali kdejakou tu západní. Puškin filozofický systém strohými formulacemi nevyjádřil, nicméně jeho umělecká tvorba je filozofickým systémem vyjádřeným uměleckými obrazy. Chomjakov jako první srozumitelně zhodnotil západní filozofii když řekl, že Hegel vykonal intelektuální hrdinský čin tím, že stvořil filozofický systém, jehož hlavní hodnotou je, že je nepoužitelný. Filozofii přivedl do takového stavu, kdy se stalo očividným, že se její další vývoj původním směrem stal nemožným. Hegel to však nepochopil. Chomjakov to pochopil, ale žádnou alternativní filozofii nerozvinul. To, že Západ nepochopil, co udělal Hegel, se v konečném důsledku projevilo v hitlerismu. Kdyby totiž nebylo hegelismu, nebylo by ani hitlerismu. Filosofie Teď na Západě existuje pluralita filozofií. V Petrohradu se pravidelně každý rok konají Petrohradské filozofické dny. Schází se tam filozofové z celého Ruska, z Moskvy, ze samotného Leningradu, ze Společenství nezávislých států a pár jich přijíždí i ze vzdálenějších zemí. Je to taková filozofická sešlost. Jedna ze sekcí se jmenuje „Budoucnost Nietzscheho filozofie.“ Lidi, jaká budoucnost proboha?


29 / 221

Vždyť ten skončil svůj život v blázinci! I budoucnost bude taková. O čem to chtějí debatovat? Zase z ruské filosofie: Kozma Prutkov, "kolektivní autor" aforizmů: „Filozof snadno vítězí nad žalem minulým a budoucím, ale snadno je poražen tím současným.“ Klíčem k pochopení toho aforismu je fakt, že současnost není pouze označením času. Je to i skutečnost. A minulost i budoucnost existuje pouze v představivosti filozofa. A i když je model světa v hlavě filozofa vadný, tak si s ním může pohrát tak, že lehce zvítězí jak nad minulým neštěstím, tak i nad tím budoucím. Jakmile se ale objeví to reálné neštěstí, ta skutečná objektivní realita, tak pokud je ten obraz světa v psychice filozofa vadný, láme se o tu objektivní realitu. Proto je možné západní filozofii studovat. Ano, ale jako průběh nemoci, jako chorobopis. Ale vždyť se podívejte. Pokud si vezmeme jenom rozdíl, ke kterému došlo během padesáti let, tak když porovnáme náš stát před padesáti lety se současnou společností, tj. ty věci, které tu máme jako technologie, informační společnost... tak sociální procesy se změnily. Lidé se změnili, máme tu již zcela nové pokolení.

K čemu to všechno dále povede? Existují dvě varianty dalšího vývoje: 1. buď sebezničení těch doplňků (myslí tím lidské doplňky) k televizím a počítačům z příčin na nich nezávislých, nebo 2. změna charakteru civilizace - odchod z technokratické cesty rozvoje - vědomý, promyšleně vědomý. Západ zatím nijak nereaguje. A ani nebude. Východ se dívá na Rusko. Námitky ze strany čínských filozofů k Rusku jsou následující: dokud existoval Sovětský svaz, byli jste alternativou k Západu. Poté, co Sovětský svaz přestal existovat, si Západ usmyslel, že k jeho cestě žádné alternativy neexistují. To jste nám to pěkně zavařili. A mají pravdu.

Nicméně, jak se máme vědomě vzdát technosféry, pokud to pro nás z vojenského hlediska bude okamžitě znamenat ohrožení ze strany států, kde je více rozvinuta? Nemluvím o tom, že bychom se technosféry měli vzdát. Mluvím o tom, abychom technosféře určili její místo, abychom zachovávali její určitou míru. Protože existují dvě varianty: buď z vás bude doplněk k počítači a internetu a v tom případě potřebujete psychiatra, který by vás vyléčil z vaší závislosti na internetu a tom ostatním. Nebo je pro vás počítač a internet zdrojem těch operativních M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

30 / 221

informací, které doopravdy nezbytně potřebujete pro řešení reálných problémů ve svém životě.

A televize? S televizí je to přibližně stejné, protože ta otázka vztahu k televizoru se omezuje na to, že… V reálném životě existuje nějaká statistika událostí, reálný život je opsán nějakými statistickými údaji a televize něco z toho ukazuje. Jenže ta statistika informací vysílaných v televizi se velice silně odlišuje od reality skutečného života. Jak to vyjádřil jeden generál, když se podíval na válečný seriál: „Tolik mrtvol jsem neviděl ani ve skutečné válce.“ Tj. televize lže o reálné skutečnosti a zkresluje statistiku. Pokud si toto uvědomujeme, tak ta televize pro dospělého člověka není nebezpečná. Pro dítě ale televize nebezpečnou zůstává, protože dítě v určitém věku vnímá jako předobraz svého chování všechno co vidí, aniž si to uvědomuje. A ta televize kterou máme - ta je televizí programující katastrofu. Kdyby si Lavrentij Pavlovič (Berija) chtěl promluvit s vedením televize o tom, co je to morálka, smysl činnosti, společenská prospěšnost a tak dále, tak 98% televizních pracovníků by nedokázalo uspokojivě odpovědět na ty otázky, které by jim Lavrentij Pavlovič byl schopen zadat.

Ale, vždyť je to jen jejich práce. Problém není v tom, zda to je nebo není jejich práce. Problém je v tom, že dnes takový televizní novinář, který moderuje talk-show nebo jiný pořad, v podstatě provádí to, co ve starověku příslušelo pouze vyšším žrecům - pronášet různá slova obracejíce se k celému národu. Mluvčí Ti žreci, kteří měli právo to dělat, se jimi především mohli stát až poté, kdy ovládali několik profesí na vysoké profesionální úrovni. Ti lidé mnohé znali, měli určitou vizi budoucnosti a pronášeli různá slova s oporou na své vědění a dovednosti, s orientací na určitou budoucnost. Dnes školák nabere v jednotné státní zkoušce tolik a tolik bodů, zapíše se na fakultu žurnalistiky, ukončí ji a konec. Pokud ho po několika letech někdo protlačí na nějaký federální kanál, tak můžeme pozorovat jeho hezkou tvářičku, která žvaní o čemkoliv.

Bude žvanit o tom, co je potřeba pro toho, kdo… Vždyť říkám o čemkoliv, co vyhovuje tomu, kdo ho tam protlačil, přičemž on sám se nad tím vůbec nezamyslí. A je velice zajímavé se dívat, s jakým sebevědomím páni novináři vykládají o tom, o čem nic nevědí, o čem nemají tu nejmenší předM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

31 / 221

stavu. Víte, pokud se podíváme na tu věc z druhé strany, na způsob tvorby reportáží, tak jakýkoliv intelektuálně normální člověk musí umět svými slovy převyprávět to, co viděl. Pokud budeme mluvit o principech kompozice, způsobu fotografování a natáčení, tak to je možné se všechno naučit přibližně za hodinu, zbytek je pouze umění včas stisknout knoflík. Realita je tedy taková, že pro pět let pobytu na novinářské fakultě se v reálném životě nenajde dost učebního materiálu. Ano, jsou tam ještě osobitosti v organizaci redakce, přípravy a všeho ostatního, ale to není na univerzitní vzdělání a netrvalo by to pět let. Realita je tedy taková, že pokud budeme opravdu mluvit o přípravě vysoce profesionálního novinářského kádru, který by přinášel lidem prospěch, tak novinářské vzdělání může být pouze druhým vysokoškolským vzděláním, ale určitě ne tím prvním. Navíc před tím, než by člověk přistoupil k takovému vzdělání, by měl někde pracovat, někde se realizovat, někde si vyzkoušet práci novináře amatéra a až potom…

Ještě by se měl stát i rodičem alespoň dvou dětí. Ano, bylo by žádoucí, aby se stal i rodičem a až potom se dá mluvit o nějaké profesionální novinářské činnosti. U nás je všechno postaveno vzhůru nohama. Realita je taková, že z těch, kteří získali novinářské vzdělání, se po deseti-patnácti letech jedinci stávají opravdovými novináři, hodnými veřejného uznání a přinášejícími prospěch společnosti. Stejně se však stále projevují ty mezery ve vzdělání. Ztráta profesionality v umění řídit Otázka o drobení moci v průběhu historie: dříve tu v době Ivana Hrozného byli bojarové, tj. vládnoucí stav. Byl nepočetný a lidí, kterým vládli, bylo mnoho. Na každého úředníka připadalo velmi mnoho lidí. Potom v časech Petra I. tu už byla šlechta a úředníků bylo více, takže každý z nich řídil méně lidí. Potom tu v čase Sovětského svazu bylo už tolik úředníků, že připadalo deset občanů na jednoho úředníka. Vypadá to, že v budoucnosti už bude každý člověk sám sobě úředníkem. Co v historickém procesu podmiňuje toto drobení vlády?

Především je to ztráta profesionality v umění řídit. Došlo k tomu v celém světě. Ano došlo k tomu v celém světě. Je to právě ztráta profesionality v umění řídit. Stavy společnosti na Rusi Pokud se podíváme na historii starověké Rusi, tak v předrurikovských dobách, což je hranice minulé éry a té dnešní, bylo řízení budováno na jiných principech.


32 / 221

Existovala zde vláda žreců. Čím se ti lidé zabývali? Analyzovali problematiku, analyzovali perspektivy, vyvíjeli recepty řešení. Dále: knížecko-bojarský stav. Čím ti se zabývali? Brali na sebe v podstatě odpovědnost za to, co jim říkali žreci a realizovali ty projekty, které vypracovali žreci. Přičemž pokud to porovnáme s plnou funkcí řízení, tak ta vláda žreců je vyšší vnitřní sociální vládou, která byla na Rusi přístupná všem. To znamená, že ať jste se narodili v jakékoliv rodině, tak pokud jste byli schopni ovládnout znalosti a dovednosti, které by vám umožnili vejít do kněžského stavu, tak proti tomu nebyly žádné námitky. Ano, bylo takové přísloví „Z chudáka knězem.“ Jak vzniklo? Vzniklo tak, že vzdělávací systém byl lokalizován v rodině. Pokud jeden otec učil svého syna být rolníkem a druhý úředníkem, vojenským velitelem, tak prakticky nedocházelo k vzájemné zaměnitelnosti. Mezi kněžími, knížaty, bojary a obyčejnými lidmi neexistovaly morálně-etické rozdíly. V takových podmínkách nebylo možné zneužívat svou moc, protože pokud je společnost eticky stejnorodá, tak všechny zajímá jedno. Svěřím vám jako nadřízenému úkol k vyřešení? Ano, svěřím. Pokud vám důvěřuji, tak je mi jedno, jaké přijmete rozhodnutí a komu a co nařídíte. Úkol musí být vyřešen a díky morálně-etické jednotě společnosti nikdo nebude uražený, pokud bude úkol dobře vyřešen, protože vše bylo orientováno na to, aby ten úkol byl vyřešen. Zákonů bylo minimum, tvůrčí svoboda úplná. V takových podmínkách nepotřebujete mnoho lidí, kteří by něco řídili. Dále, pokud je společnost eticky nestejnorodá: my řídíme, my máme oprávnění. Vy neřídíte, jste pod námi, nemáte oprávnění, a protože jeden nedokáže řídit všechny, začíná se budovat řídící hierarchie, a vzhledem k tomu, že je společnost eticky nestejnorodá, vzniká tu problém s tím, aby nikdo nebyl ošizen. Takže aby se to nestalo, musí se funkce každého vymezit zcela přesně, objevuje se zákonodárství. Objevují se povinnosti vázané na funkci, které jsou přesně popsány služebními směrnicemi. Postup nad rámec služebních směrnic je nezákonný. Všechno popsat směrnicemi je prakticky nemožné. To je jedna ze zákonitostí kybernetiky, že systém nemůže obsahovat veškeré informace, které jsou nezbytné pro jeho úplný popis. A dále začíná docházet k množení řídících funkcí a k drobení jejich povinností. Řízení bez zákonů Pak to vede k tomu, že si práci začínají vymýšlet jak pro sebe, tak i pro své podřízené, začínají být odtržení od reality a celé se to vesele rozjede. Právě touto M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

33 / 221

cestou kráčí západní civilizace, která tuto tradici zdědila od starověkého Říma. My máme vztah k legislativě většinou přezíravý, což vyplývá ze dvou věcí: z hlouposti a nespravedlnosti většiny zákonů, a za druhé z pocitu toho, že je ten systém ve skutečnosti neefektivní. Řízení bez zákonů je efektivnější, protože proniká do konkrétní problematiky. Řízení bez zákonů však může být efektivním a funkčním pouze v podmínkách morálně-etické jednoty společnosti, která tu dnes není a v podmínkách rodového zřízení být ani nemůže (protože rod zřejmě vždy někomu „nadržuje“).


34 / 221


Sociologie

Sociologie je nejednoznačná věda. Proč? Protože subjektem jejího zkoumání je člověk a objektem je společnost, takže to vypadá tak, že každý badatel je potenciálním zdrojem vědomostí o společnosti. Vzhledem k tomu, že jeho subjektivizmus je vždy určitým způsobem osobitý, je proto potenciálním zdrojem všemožných chyb právě v oblasti sociologie.

Když tedy nastane problém, že jedna vědecká škola má v určité věci jeden názor a druhá vědecká škola má ve stejné věci názor jiný, přičemž jsou tyto názory neslučitelné, tak kdo má pravdu? Abychom dokázali odpovědět na otázku, kdo má pravdu, musíme napřed pochopit, jak funguje lidská psychika. Psychika ělověka

Proč je psychika člověka jako potencionální zdroj vědomostí stejně tak i potencionálním zdrojem chyb? A jak bychom se jich mohli zbavit? Vypadá to tak, že měl Díogenés pravdu, když si dal za úkol: „Najít člověka“, protože mu jako kritérium opravdového člověka nestačila pouhá jeho náležitost k biologickému druhu. Problémem však zůstává, že za dva tisíce let a kousek od doby, kdy žil, nedokázaly věda ani náboženství v podstatě na tuto otázku dát jasnou odpověď.

Proč ji nedokázaly dát? Problém je v tom, že pokud chceme hledat odpovědi na tuto otázku, pokud má být psychika objektem zkoumání, tak není zcela jasné, jak a co vlastně máme zkoumat. Příčiny jsou jednoduché: prakticky do druhé poloviny 20. století taková kategorie jako informace nebyla základní vědeckou kategorií. A protože tomu tak nebylo, tak nebylo možné psychiku posuzovat jako informačně-algoritmický systém. Stejně tak například do začátku 20. století neexistovaly žádné práce na téma řízení, ve kterých by se řízení zkoumalo a popisovalo jako objektivně existující fenomén, který se projevuje v nekonečné různorodosti na všech úrovních existence přírody: na mikroúrovni, na makroúrovni, na megaúrovni, M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

35 / 221

a samozřejmě v lidské společnosti, kde také žádné obecné teorie řízení neexistovaly. Existovaly pouze jakési příručky o tom, jak provádět řízení při řešení těch či oněch úkolů. Otázka osobnostní psychiky a otázka toho, jak větší množství lidí dokáže vytvořit kolektivní psychiku, nebo se v ní mohou ocitnout díky na nich nezávislých okolnostech, je v literatuře již popsána, především v té okultní. Tvrdit však, že jsou ty případy koncepčně přesně definovány, není možné. Nemluvě o tom, že tato literatura nikdy nebyla přístupná širokému okruhu lidí, protože představy o psychologii jedince si široký okruh lidí vytvářel na základě jiných zdrojů, především na základě písemností církevních myslitelů a tvorby světských filozofů. Alespoň v evropské kultuře tomu tak bylo. Pokud budeme mluvit o východních kulturách, tak tam je to jiné. Když dnes čteme jejich literaturu o čakrách a ostatním, tak pro absolutní většinu lidí jsou slova jako „čakry“, „meridiány“ prázdnými slovy, protože se to všechno nachází za hranicemi jejich smyslů. A člověk není příliš efektivní při práci s těmi objekty, které se nacházejí za hranicemi vnímání jeho smyslů, nebo za hranicemi citlivosti přístrojové základny jeho vědy. Nedá se říci, že západní psychologie umožňuje srozumitelně odpovědět na otázku zadanou Díogénem. A východní psychologie je taková, že přístup k vnímání čaker a meridiánů je veden prostřednictvím procesu osobnostní přípravy, který s výjimkou možná zakladatelů různých typů jóg, může absolvovat málokdo samostatně bez toho, aby ho po té cestě vedl guru, který již sám došel dost daleko. Pokud se vrátíme k té historické době, kdy se v naší společnosti zrodil zájem o jógu, tak vám je asi jasné, že zde žádní guru k dispozici nebyli. Nakonec to dopadlo tak, že každá psychiatrická nemocnice, která chtěla být na úrovni, měla své oddělení jogínů samouků, kteří dokázali se svou psychikou něco, co ne vždy dokázali psychiatři zvládat a vrátit zpět k tomu, co bylo tehdy přijímáno jako sociální norma. Realita je taková, že lézt do vlastní psychiky, a tím spíše do psychiky jiných lidí, bývá v řadě případů nebezpečné jak pro vás samotné, tak i pro vaše okolí. Nabízí se otázka: „A jak je uspořádána psychika člověka?“ A zde to vypadá tak, že obecně přijatá terminologie, tj. ta slova, která buď prakticky denně používáme, nebo určitě víme že existují - jako „vědomí“, „podvědomí“, „smysly“ - v různých kontextech nabývají různých významů, takže ne vždy je možné se za použití dané terminologie domluvit a vzájemně se M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

36 / 221

pochopit. Navíc jsou v náboženském a ateistickém chápání světa mnohé psychologické otázky pojímány různě, nebo také vůbec ne. Tato okolnost vede k otázce, čím se tato věda liší od planořečologie, i když vedené na učená témata?

Je taková slovní hříčka, že vzdělání se dělí do dvou kategorií: přírodovědné technické (přirozené vědecké) a nepřirozené, takzvané humanitní. Co je podstatou této hříčky? Ta skutečnost, že všechny přírodní vědecké a fyzikální teorie, technické teorie, technické modely jsou metrologicky průkazné. To znamená, že pokud existuje termín, pokud existuje symbol, který má nějaký význam, tak existuje definice pravidla, které umožňuje spojit tento symbol s nějakými přírodními jevy.

Jinými slovy: je to možné uvidět, dotknout se toho, změřit to, zaměřit nebo poskládat. Ano. Je to určitým způsobem možné uvidět, dotknout se toho, změřit to, a potom je možné to shrnout do modelu - do teorie. A spojení mezi přírodními jevy, které je možné změřit, uvidět a terminologií teorií, je vždy jednoznačné. Tato okolnost umožňuje vidět souvztažnost teorií a modelů sestrojených na jejich základě a spojení symboliky se subjektivní realitou společnou všem. A humanitní vědy, jak je vidět na příkladu fráze o státu: „Stát, to je koncentrované vyjádření ideje politického“, zdaleka ne vždy řeší problémy tak úspěšně jako je tomu v přírodních vědách a technice. Je to problém zajištění metrologické konzistence teorie, nebo v širším chápání činnosti, přičemž je zapotřebí to pojímat více zeširoka než je obvyklé v technice. Proč? Smysly Protože zdaleka ne všechno je možné opravdu změřit těmi prostředky, které jsou známy v technice, tedy technickými metodami. Kromě toho má člověk přece také svůj smyslový systém. Pokud k tomu budeme přistupovat stroze, tak smysly vkládají do psychiky osobnosti informace. Jaké máme smysly?

Obvykle zrak, sluch, hmat, čich, chuť. Co ještě?

Existují smysly těla, které přijímáme prostřednictvím nějakých fyzických vjemů těla. A existují smysly, které jsou spojeny s psychikou, dá se říci, že s duší. Ty jsou jiné.


37 / 221

Ve skutečnosti je to tak, že různé školy nejsou schopné se domluvit ani na počtu smyslů, které člověk má. V řadě případů se některé vůbec za smysl nepovažují. Řekněme to tak: struktury organizmu (či přesněji výsledek jejich činnosti, díky kterému se v psychice objevují informace) je něco, co existuje samo o sobě, co je vnímáno smyslem. Například fráze - slovní obrat: „pocit studu“.

Pocit čeho? Studu. To znamená, že stud existuje sám o sobě mimo osobnostní psychiku, ale psychika ho nějakým způsobem vnímá. Je to strukturní obrat analogický tomu, když si člověk například uvědomuje přítomnost zdi. Zeď opravdu existuje a my jí vnímáme buď zrakem, nebo svým organismem, když do ní ve tmě narazíme. Hmatovým vjemem. Hmatem, jemněji prsty. Takže zde není všechno tak jednoduché. Stanislaw Lem má ve svých „Hvězdných denících Ijona Tichého“ nebo v pohádkách „Kyberiáda“ takovou epizodu, ve které se říká, že akademie nebytí se vůbec nezabývá tím, co existuje. Banalita bytí je dávno dokázána a akademie nebytí se zajímá o to, co neexistuje. Je známo, že draci neexistují, ale pokud se na ten problém podíváme blíže, tak neexistují záporní, imaginární a pár dalších draků. A ti záporní draci neexistují daleko zajímavějším způsobem, než všichni ti ostatní, a proto se budeme zabývat právě jimi. V humanitních vědách je bohužel velice mnoho z toho, co je charakterizováno tímto Lemovým žertem. Humanitní vědy se zabývají tím, co objektivně neexistuje, ale zrodí se v představivosti badatele. Poté, kdy je něco takového zrozeno, začíná jakoby pro přívržence příslušné vědecké školy existovat, a ti začnou produkovat bujnou grafomanii na téma toho, co a jak se někomu ze zakladatelů jejich školy zdálo a rozvine se tak široký rámec činností. Takže tato okolnost neřešitelnosti problémů metrologickým zajištěním činnosti a metrologickou konzistencí vědeckých teorií vede k tomu, že se objevila ta slovní hříčka na téma vzdělání, že vzdělání bývá přirozené vědecké = přírodovědné a nepřirozené, takzvané humanitní. Přičemž pokud se podíváme na celý souhrn textů, které byly v humanitní sféře sepsány, tak můžeme z tohoto souhrnu textů vyčlenit určité jejich množství, ve kterém autoři dokázali díky svým jakýmsi čistě psychologickým osobnostním svéráznostem vyřešit problém zajištění metrologické průkaznosti implicitní formou. A všechno, co napsali, může být opravdu vztaženo k realitě a tím pádem i srozumitelné. Obvykle tito lidé spadají buď do kategorie velikých vědců, nebo do M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

38 / 221

kategorie nepřiznaných vědců. Protože obecná tendence metrologicky nekonzistentní grafomanie, která je charakteristická pro mnoho humanitních disciplín, odpadlictví takového druhu od obecných tradic nepřijme a vyvolá hromadu výtek a námitek. Vědomí Pokud však přece jenom chceme mít sociologii, která by nebyla nepřirozená, respektive proti přírodě, musíme se určitým způsobem postarat o to, aby byly vyřešeny všechny otázky její metrologické průkaznosti. Především otázky metrologické konzistence té terminologie, kterou budeme popisovat různorodou problematiku, jak osobnostní, tak i sociální. Pokud se podíváte na sebe, tak co je hlavním aspektem vaší psychiky? Je to vědomí.

První otázka: „Jak definovat vědomí? Co to vlastně je?“ V ateistickém chápání světa žádné zvláštní definice nejsou a být nemohou, protože vědomí různých lidí se trochu liší. A následně dojde na otázku, co je jeho podstatou. To znamená jakými parametry, jakými charakteristikami, jakými jejich množinami je možné toto vědomí popsat? Neboť všechny řeči o tom, že hmota je prvotní a vědomí druhotné, neposkytují odpověď na otázku: Co je to vědomí? V náboženském chápání světa tato otázka připouští jistou odpověď. Tady je jedna z jeho definovaných odpovědí: vědomí, to je oblast informačního algoritmického ztotožnění věčné duše člověka s tou objektivní realitou, se kterou je tato duše ve vzájemné interakci. Všimněte si, že taková definice vědomí je velice produktivní, neboť pokud jsme vzhůru, tak si všichni velice dobře uvědomujeme, že jsme při vědomí a určitým způsobem uvědoměle vnímáme okolní svět a všechny, kteří se nacházejí v zóně našeho komunikačního dosahu.

A pokud člověk spí? Tak co se děje? Z pohledu ostatních ten člověk není vzhůru, takže se o jeho vědomí nedá mluvit, ale pokud se mu zdá sen, který nezapomene a je schopný si jej připamatovat obrazy, děje probíhající ve snu - tak to všechno může v bdělém stavu vidět svým vnitřním zrakem a je schopný převyprávět obsah snu jiným lidem. Byl tedy tento člověk ze svého pohledu, když snil, při vědomí nebo nebyl? Ano, byl. Ztotožňoval se s nějakou realitou.

Další otázka: Kde a jak je lokalizovaná ta realita, se kterou se člověk ztotožňoval?


39 / 221

To samé se týká epizod, kdy lidé překonali svou klinickou smrt, a potom vyprávěli o tom, jak na to jejich psychika reagovala, pokud byli schopni si vzpomenout, co se dělo. Z pohledu ostatních však v tu dobu opět tito lidé byli zcela očividně v bezvědomí a v řadě případů dokonce i bez příznaků života, pokud se na to budeme dívat z pozice obyčejného člověka a ne profesionálního lékaře, který je resuscitací vrátil z onoho světa. Tj. taková definice vědomí je produktivní a v podstatě funkční ve vztahu k jakýmkoliv stavům člověka, tedy minimálně dokud je na živu.

A co dále? Ještě je tu něco mimo vědomí. Pojem „nevědomí“ nebo „podvědomí“ pochází ze západní psychologie. Okruh jevů popsaný tímto pojmem existoval, a když prolistujeme literaturu, tak ta slovní spojení charakterizující právě tento jev můžeme objevit. Chomjakov jej charakterizoval slovy „vnitřní vědomí“ a zdůrazňoval, že vnitřní vědomí je daleko výkonnější, než naše slovní vědomí. My opravdu žijeme v takové kultuře, kdy na úrovni vědomí přemýšlíme především prostřednictvím slov. Zřídkakdy jsou u někoho tato slova doprovázena filmem, který by mu vykreslovala psychika a ještě více zřídkakdy má někdo tento film i s hudebním doprovodem. Ve většině případů tedy přemýšlíme prostřednictvím slov, proto je takovéto Chomjakovo hodnocení pro většinu lidí směrodatným.

Mně se tedy zdá, že přemýšlíme spíše v obrazech, napřed vzniká obraz, který se potom již převádí do slov. Protože přemýšlet je možné v různých jazycích, slovně, ale napřed u člověka vzniká obraz. Přece se to stává v nějakých těch rychlých situacích, kdy něco probíhá velice rychle. Ano stává se, že se někdy slova nestačí ani zrodit. Když musíte jednat ihned, ve vteřinách. To znamená, že slova… Někdy se v té chvíli nestačí objevit ani ty obrazy. To je v podstatě k tomu tématu, že naše chování je z větší části neuvědomělé. Existuje tedy jakási nevědomá komponenta naší psychiky, která je jako informačně algo-ritmický systém daleko výkonnější, než co nám umožňuje naše vědomí ve většině případů obyčejného života. A nevědomé úrovně psychiky mohou opravdu dokázat daleko více, protože vědomí většiny lidí je z hlediska parametrů zpracování informací standardní: patnáct bitů za sekundu, maximálně. Projevuje se to tak, že film promítaný rychlostí šestnácti a více snímků za sekundu vnímáme jako plynulý pohyb a ne jako rychle se měnící sled statických obrazů. Patnáct snímků za sekundu a méně vnímáme jako posloupnost rychle se měnících obrazů.


40 / 221

Ano, ale to nemusí souviset s vědomím, ale se setrvačností zrakového systému, tedy sítnice, nervů, přenosných systémů, vědomí nemusí hrát roli. Pokud optický systém nedokáže rozeznat… Pokud to optický systém nedokáže rozeznat, tak ano, opravdu to bude tak. Současně jsou však známy případy, kdy se vědomí posunulo do jiné dimenze vnímání. V literatuře i na Youtube jsou svědectví o tom, že člověk viděl, jak vybuchuje granát a rychlost zrakových receptorů a všeho ostatního mu nebránila to vnímat. Není to tedy všechno tak jednoduché. Vědomí může nějakým způsobem přecházet do jiných frekvenčních rozmezí vnímání, ale ve většině případů ano, opravdu platí ta rychlost patnácti bitů za sekundu, maximálně. A dále: sedm, devět objektů současně. Zřídkakdy jich někdo dokáže vnímat dvanáct. Odtud vyplývá také mezní počet žáků ve skupině – dvanáct. Stejně jako dvanáct apoštolů, protože jinak učitel přestane vnímat kolektiv jako soubor osobností a začne ho vnímat jako jakýsi beztvarý dav. Zde se můžete ptát: je to moc nebo málo? Realita je taková, že soudě podle všeho to stačí k tomu, abychom byli lidmi. Například kočka domácí není schopná současně vnímat více než jeden objekt. Pokud si například budete hrát s koťátkem a budete používat obě ruce najednou, tak se hned rozhodne, že to od vás není hezké, že si z něho děláte srandu, vysmíváte se mu. Urazí se a odejde, nebo vás poškrábe. Proč? Protože nedokáže sledovat dvě ruce najednou. Jednu sledovat dokáže, to klidně, taková hra se mu líbí. Takže možnosti lidského vědomí jsou takové, jaké jsou. A dále se tedy můžeme ptát: Jak ho máme používat? Protože, když se podíváme na život, na to jak žijeme, tak vlastně nejčastěji fungujeme prostřednictvím nevědomých automatizmů. Ano, nějakým způsobem byly vytvořeny v minulosti, zvyk byl vypracován a v určité situaci se realizuje. Potom již dokážeme vysvětlit jak, proč a kvůli čemu jsme jednali tak či onak. To nás přivádí na myšlenku, že vzájemná součinnost lidského vědomí a nevědomých úrovní psychiky se mohou v mnohém podobat vzájemné součinnosti pilota a autopilota v letadle. Moderní letadla ve většině případů řídí autopiloti. Jaké úkoly tedy plní sám pilot? Musí nastavit autopilota na režim, který je potřebný: letět v přímém kurzu, letět z bodu A do bodu B, nebo automaticky přistát na letišti, jehož údaje jsou zavedeny do palubního počítače. A jaké jsou závěry? V řadě případů to jednoduše znamená skutečnost samotné realizovatelnosti letu, M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

41 / 221

protože při rychlostech současných letadel člověk není zdaleka vždy z úrovně vědomí schopný adekvátních řídících úkonů. A v jiných případech to umožňuje pilotovi projevit své psychologické zdroje pro řešení nějakých úkolů. Pilotova funkce tedy spočívá v kontrole práce autopilota a kontrole nebo programování práce autopilota. Vědomí dohlíží na podvědoní Pokud si tuto leteckou analogii promítneme do lidské psychiky, tak to bude fungovat přibližně stejně. Úkolem vědomí není pouze toporně řešit nějaké úkoly rychlostí patnácti bitů za sekundu, a současně vnímat sedm až devět či zřídkakdy dvanáct objektů, ale nastavit nevědomé úrovně psychiky na to, aby dokázaly řešit ty úkoly, které před člověkem stojí.

Pokud je psychika informačně algoritmickým systémem, tak co tedy je jejím nosičem? Lidský organismus? A jak vlastně chápeme podstatu takového organismu? Evropská tradice chápe organismus jako maso, kosti a fyziologické tekutiny, které se v něm nacházejí. A jaká je rychlost chemických procesů probíhajících v orga-nismu? Jak dlouho trvá, než nějaká žláza vyloučí hormon, který se krevním řečištěm dostane na místo svého určení, kde vstoupí do určité chemické reakce? Kolik času uplyne? To je různé. V životě dochází k mnoha situacím, kdy bude rychlost takovéhoto systému očividně nedostatečná. Kromě toho existují publikace, jejichž autoři tvrdí, že každá porce krve, kterou do krevního řečiště vypumpuje srdce, je biochemicky orientována na funkce orgánu, ke kterému směřuje. Přičemž je ta porce krve biochemicky orientována na funkce cílového orgánu s určitým předstihem, což znamená, že pokud orgán bude potřebovat adrenalin za určitý čas delta t, tak bude tento adrenalin přítomný v určené porci krve v čase delta t před vznikem takovéto potřeby. Mnohá fakta tedy vypovídají o tom, že omezovat fyziologii lidského organismu na biochemii a anatomii, by nebylo správné. Biochemické procesy také nemají takovou informační kapacitu a neprobíhají v těch frekvenčních rozsazích, které jsou nezbytné pro to, aby člověk mohl fungovat tak, jak ve svém životě funguje. Můžeme se tedy zeptat: Co vlastně ignoruje evropská medicínská tradice? Biopole Odpověď na tuto otázku spočívá v tom, že evropská medicínská tradice zcela ignoruje to, čemu se dnes říká biopole a to, co se dříve nazývalo duchem. Protože v souladu s náboženskými a vědeckými představami do 19. století tvořila člověka M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

42 / 221

jeho trojjedinost v podobě duše, ducha a těla. Duše byla věčná, nebyla z tohoto světa, byla zde pouze hostem a řešila nějaké určité úkoly. Organismus se skládal z ducha a těla, které byly tvořeny hmotou tohoto světa. V řadě případů pak filozofie dělila hmotu na její hrubší formu - hmotu a jemnější formu – ducha, který je nehmotný a neviditelný, nicméně existuje a v životě se projevuje. Zde je zajímavé opět se podívat na strukturu některých slov v ruském jazyce. Voz-duch (vzduch) - je zcela přípustná zkratka: vozlje ducha (vedle ducha). Proč vedle ducha? Protože pokud si připomeneme různé ty paranormální jevy, tak právě jevy související s poli viditelně a nejcitlivěji ovlivňují právě vzduch. Když se zjevují přízraky, tak se podle výpovědí očitých svědků vzduch prudce ochlazuje, fouká jakýsi studený větřík apod. Proč? Protože, aby se pohnula židle, je potřeba vyvinout velké množství energie, a aby nastal nějaký pohyb vzduchu, je potřeba energie, výkonu daleko méně. V souladu s názorem starověkých lidí byly látka a duch vždy v určité vzájemné interakci. Pokud budeme mluvit o funkcích, tak úkolem organismu, hmotného těla je biochemicky zpracovat určitou hmotu, kterou organismus spotřebovává v podobě potravin na energii a zásobovat tak systém biopolí organismu. Existuje názor, že mnohé z těchto energetických cyklů mohou probíhat i v obráceném sledu a člověk je schopen tato přírodní pole přeměnit zpět ve hmotu a látku svého vlastního těla, čímž by se osvobodil od nutnosti přijímat potravu. Z pohledu dnešních dnů si většina pomyslí, že je to hloupost, nicméně v jazyku existuje slovní obrat: „být živ Duchem svatým, být naplněn Duchem svatým“. A pokud budeme vycházet z toho, že duch je realitou, tak slova v jazycích národů nevznikají bezdůvodně. Tento slovní obrat tedy může popisovat konkrétní jev, který je člověku přístupný. V tom případě to může vypadat tak, že nositelem psychiky je systém biopolí organismu. Pokud budeme mluvit o polích, ne o těch mechanických, vibroakustických, ale o polích, která jsou charakteristická pro molekulární, atomovou a vnitroatomovou úroveň a fungují v takovém frekvenčním rozmezí, které dokáže pojmout kolosální objemy informací, tak dynamika jejich změny je taková, že umožňuje zajistit operační rychlost nezbytnou k tomu, aby člověk mohl ve svém životě fungovat. Dvouúrovňový modelu psychiky člověka Proto je v Koncepci sociální bezpečnosti přijato v souvislosti s psychikou člověka mluvit o dvouúrovňovém modelu psychiky: vědomá a nevědomá úroveň psychiky, které jsou mezi sebou ve vzájemné interakci. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

43 / 221

Dále vzniká následující otázka: „Je takový dvouúrovňový model dostatečný?“ Protože například východní model s velkým množstvím čaker, kde je sedm základních čaker a hromada dalších doplňkových, by mohl umožnit popsat procesy podrobněji. Je možné, že by pro někoho mohl být přínosným, ale pro absolutní většinu lidí je to metrologicky neprůkazné, protože ve své většině nejsou schopni svými smysly vnímat na úrovni vědomí ani vlastní čakry, nemluvě již o čakrách jiných lidí. Naším výchozím požadavkem je zajištění metrologické průkaznosti. Činnost, včetně osobnostního rozvoje jako činnosti, musí být pochopitelná a metrologicky průkazná na jakékoliv úrovni osobnostního rozvoje. A dvouúrovňový model psychiky tento požadavek splňuje, neboť nezávisle na tom, zda jste takzvaně normální člověk, který rozeznává všechny barvy, všechno slyší, jemuž hmat a chuť fungují normálně. Nebo jste mimořádně vyspělý jogín, který vidí a vnímá mnohé věci zůstávající za hranicemi standardního vnímání lidí, nebo zda je vaše citlivost taková, že slyšíte, jak se sypou zrníčka písku na Marsu, či neslyšíte, co se děje ve stejné místnosti, tak v každém případě si můžete spojit dvouúrovňový model psychiky s tím, co se děje s vámi a vaším organismem. Je možné jím popsat i spontánně rozšířené vědomí a posun vědomí do nějakých jiných oblastí reality, fungování psychiky v bdělém stavu i fungování psychiky za snění. Dají se jím opsat všechny situace, ke kterým dochází v průběhu lidského života.

Rozumím tomu správně, že pokud si vezmeme ten východní model s jeho sedmi základními čakrami, jak jste řekl, tak vy těch sedm čaker prostě umístíte do jednoho kufříku? Ano, všechno, co nedokážeme vnímat vědomě, ukládáme do kufříku, na kterém je napsáno „Nevědomé“ a dále jsme s tímto kufříkem ve vzájemné interakci. Je to podobné tématu černé skříňky v kybernetice.

Váš model tedy není v rozporu s tím jejich. Metrologicky průkazný model Náš model není v rozporu s tím východním. My pouze poukazujeme na to, že model - aby se s ním dalo pracovat - musí být metrologicky průkazný. Pokud člověk v průběhu svého osobnostního rozvoje začne vnímat něco jiného, něco, co vychází za hranice standardního vnímání většiny, tak model dál přesto zůstává funkčním, i když se mu odkryjí nové hrany reality - ty aspekty reality, které mu v minulosti byly uzavřeny.


44 / 221

Je zde i druhá strana té otázky. Víte - aby se člověku v životě dobře dařilo, je nutné, aby na úrovni svého vědomí nedokázal přijímat více, než kolik dokáže pochopit, čemu dokáže porozumět, přičemž to je pouze jeden úkol. Druhým úkolem je, aby všechno, co je nevědomým obsahem autopilota, bylo harmonicky vzájemně propojené a funkčně opodstatněné ve vztahu k životu v této objektivní realitě.

Můžu se rovnou zeptat? Ano.

Na jedné straně říkáte, že východní model není možné metrologicky poměřovat čakrami a na druhé straně říkáte, že váš model není s tím východním v rozporu. A jak je možné vědomí poměřovat vaším modelem? Jak? Vždyť otázky metrologie se neřeší pouze prostřednictvím přístrojů v kilogramech, litrech, centimetrech, hertzech nebo v něčem dalším. Dají se řešit také prostřednictvím smyslových orgánů. Přece jste kdykoliv schopný říci, co v daném okamžiku vnímáte. Pokud jste v důsledku svého osobnostního rozvoje začal vnímat více, tak je to jedno, vždyť podstata věci se nemění. Model je stále platný. Pokud půjdete za nějakým guru, který vás přijme a vy po nějakém čase budete schopný vidět skrze stěny a vizuálně vnímat čakry jiných lidí, tak ten model bude pro vás stále funkční. Něco vnímat dokážete a něco zůstane za hranicemi vědomého vjemu, nicméně to nemůžete ignorovat, protože se to určitým způsobem projevuje ve vašem chování, ve výsledcích vyplývajících z vašeho chování, ve zpětném vlivu světa na vaše chování. Takže ten model je i nadále stejně funkční, v tom je jeho přednost. Takže k další otázce: Co a jak byste si měli začít uvědomovat? Co a jak může zůstat na nevědomé úrovni s tím, že je to nutné z vědomé úrovně ovládat, přestože to dál bude probíhat na nevědomých úrovních psychiky. A jak kontrolovat výsledky? Víte - dále to vypadá tak, že osobitost lidí nespočívá ani tak v odlišnosti jejich těl, jako spíše v pro nás významnější osobnostní a psychologické osobitosti, protože právě psychika celého množství žijících lidí tvoří tu kvalitu života, ve které přebýváme. Psychologie je klíčovou vědou ve vztahu k celé problematice, se kterou se společnost střetává, neboť defektní psychika vytváří problémy jak sama sobě, tak i okolním lidem a normální psychika je schopná za určitých doprovodných podmínek ty problémy řešit. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

45 / 221

Etika, morálka, mravnost Dále se musíme ptát, co spojuje vědomí a nevědomé úrovně v psychice do jednoho celku? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá: morálka (či lépe: mravnost). Ale sám pojem „morálka“ má v dnešní kultuře obecný charakter. Existuje pojem „amorálnost“, který je opakem morálky. Existují ještě další dva pojmy „dobro(ú)myslnost“ a „zlo(ú)myslnost“. Co stojí za těmito slovy? Pokud chápeme informace a algorit-my jako objektivní kategorie bytí a ne jako produkt, který jsme si vymysleli jako pomůcku pro popis objektivní reality, tak morálka je souhrnem morálních norem. A každá morální norma je nějaká abstraktní situace, kterou je možné hodnotit jako „to je dobře“, a „to je špatně“.

Proč abstraktní? Je reálná, ze života. Ale v naší psychice je abstraktní. Reality nabývá, když do této abstrakce promítneme nějaké skutečné situace. Základem těchto abstrakcí však opravdu mohou být nějaké konkrétní příklady ze života, které následně přestávají být konkrétními, abstrahují se, zobecňují. A v podstatě to vypadá tak, že v procesu zpracovávání informací jakákoliv morální norma funguje analogicky podmiňovacímu příkazu v algoritmech. A jak takový „podmiňovací příkaz“ funguje?

No... my nevíme. Já třeba nevím. Co je to tedy takový podmiňovací příkaz? Kousek nějakého algoritmu. Něco bylo vypočítáno a výsledek se dostane do podmiňovacího příkazu, kde je zadaný nějaký standard, se kterým musí být vstupní tok informací určitým způsobem porovnán. V závislosti na výsledku tohoto porovnání se dále buď realizuje rozdvojení s odpovědí „Ano“ nebo „Ne“. Rusky se tomu říká prostě rozcestí. Rusky je to rozcestí. Takový nejnázornější příklad je železniční nebo tramvajová výhybka. Přijede tramvaj číslo 3 a má jet rovně, tak jede rovně. Přijede tramvaj číslo 5, která má zatočit napravo, tak zatočí napravo. Čím jsou ty věci charakteristické? Pojďte si představit, že naše srovnávací podmínka je taková: na vstupu bude nějaká proměnná „x“ a standardem pro porovnání bude dvojka, na výstupu budou tedy možné dvě varianty: pokud x bude větší než 2, tak pokračovat větví „Ano“, pokud bude x menší nebo rovno 2, pokračovat větví „Ne. Když v dalším obdobném algoritmu bude sloužit jako porovnávací standard místo 2 číslo 20, tak co se stane? V některých situacích budou tyto dva algoritmy mít stejný výsledek. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

46 / 221

Pokud x bude menší než 2, bude jejich výsledek stejný a pokud bude x větší než 20, tak bude výsledek také stejný a v rozmezí od 2 do 20 budou jejich výsledky rozdílné. Takže morálka (mravnost), jako soubor morálních norem psychiky člověka, funguje analogicky podmíněnému příkazu z algoritmu, celé množině podmíněných příkazů z nějaké algoritmiky. Jak se to projevuje? Projevuje se to třeba tak, že ani ve stavu hypnózy není možné člověka přinutit dělat něco, co neodpovídá jeho morálním normám. Proto jsou řeči o 25. filmovém snímku (podprahová reklama) a o nějakém jeho zvláštním magickém vlivu zveličené, neboť aby 25. snímek splnil svou funkci, musí jeho obsah odpovídat morálce toho, kdo se na televizi dívá, jinak nic kromě nepochopitelného podráždění program s takovým snímkem nevyvolá, neboť to bude morálně nepřijatelné. Pokud bude takový 25. snímek odhalen, tak bude pochopitelné, proč je to nepřijatelné. Já se opět vrátím k otázce šestnácti bitů za sekundu a šestnácti snímkům za sekundu z počátků kinematografie. Výzkumy prokázaly, že podvědomé úrovně psychiky jsou schopné zaregistrovat dokonce ty fáze pohybu, které připadají fakticky na dobu mezi dvěma snímky, to jenom k otázce nakolik jsou výkonné. Stejně tak dokáží vyčlenit 25. snímek a určit jeho nesoulad s celkovým kontextem filmu, do kterého je včleněn.

Vy jste říkal, že například ani pod hypnózou nelze donutit člověka udělat něco, co je v rozporu s jeho morálkou, nicméně v životě existuje celá spousta příkladů, kdy člověk má své určité mravní a morální normy, ale vlivem společnosti, okolí, nějaké situace, nějaké nepříjemnosti je překročí a ani nemusí být ve stavu hypnózy. To je ukazatelem toho, že psychika takového člověka je defektní. Což se může projevovat v různých věcech: vnitřně konfliktní morálkou, která mu umožňuje jednat tak i tak v závislosti na okolnostech. A druhou variantou je, že nemá vůli. Což ho činní hračkou v rukou vnějších okolností, nebo jiných lidí, kteří s ním manipulují. Pokud mluvíte o vlivu hypnózy, tak připusťme, že člověk zastává pevnou pozici že „nezabije“. Aby tedy vystřelil na jiného člověka ve stavu hypnózy, musíte změnit jeho cíl. Musí být v hypnóze přesvědčený, že nestřílí na živého člověka, ale do terče na střelnici. Potom mohou být automatické mechanismy střelby i jiné jednání aktivizovány. To už je ovšem opět otázka psychotechniky. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

47 / 221

Pokud budeme hovořit o morálce jako takové, tak se opravdu jedná o faktor, který spojuje všechno, co se děje na úrovni vědomí, se vším, co probíhá na nevědomých úrovních psychiky a morálka, jako soubor morálních standardů nám tedy umožňuje rozlišit, co je amorální. Amorálnost znamená, že dotyčná osoba nemá z hlediska určitých aspektů ustanoveny morální normy. Dochází k tomu pokud člověk neví, jak se má chovat, protože mu hlas svědomí nic neříká. Nebo se, za určitých okolností, chová stejně jako lidé v jeho okolí. Nebo je motivace jeho chování podřízena instinktům či něčemu dalšímu. V podstatě se dá říci, že se nejedná o jeho vlastní chování. Chová se podle určitých šablonovitých vzorů.

Mám otázku: odkud se tedy bere morálka a kdo ji formuje? Co to vlastně vůbec je - ta morálka? Jak se dá změřit? Kde leží a jak se dá najít? K tomu se zcela určitě dobereme. Protože všechno, co bylo dosud řečeno, neumožňuje popsat psychiku osobnosti jako takovou. Zatím je potřeba to vzít na vědomí na úrovni nějakého intuitivního obecného pojetí, protože dále se k této otázce vrátíme a všechno se vyjasní. Dále se můžeme ptát, co je to dobromyslnost a zlomyslnost. Jsou to osobitosti morálky, v daném případě vnímané poněkud jinak, neboť v náboženském chápání světa jsou dobro a zlo objektivními kategoriemi. V konkrétním životě mohou být jedny a ty samé skutky dobrem i zlem v závislosti na okolnostech, které je doprovázejí, proto dobro ani zlo nemohou být jednoduchou šablonou. I když ano, životní okolnosti, situace se mohou seskupovat do určitých množin na základě těchto množin mohou být vypracovány nějaké šablonovité představy tom, co je to dobro a co zlo. Následně se tyto představy odráží v tradicích písemném zákonodárství. V náboženském pojetí jsou dobro a zlo objektivní vždy konkrétní. Zdrojem rozlišení dobra a zla je Bůh.

a o a a

Postupujeme příliš rychle. Hop, a máme tu „morálku“, zavádíte tento pojem. Hop, a máme tu „Boha“, další pojem. A jak je co popsáno, jaký to má vliv, odkud se to vzalo a jak se to vzájemně ovlivňuje, jste zatím nepopsal. Ano, zatím to není popsáno.

Takže zavádíte hromadu pojmů a říkáte, že je zapotřebí to takto vzít na vědomí. Zatím to přece není žádná hromada. Musíte se mnou souhlasit, že jich zatím není tak mnoho: dvouúrovňový model psychiky, vědomí a nevědomé úrovně, o jejichž


48 / 221

struktuře jsme zatím nemluvili a morálka jako faktor definující úrovně vědomí a nevědomí. Nevykořenitelnost náboženství

A teď i Bůh. Takže jsou zatím pouze čtyři. Ale Bůh je příliš všezahrnující pojem. Ano, je všezahrnující. Ale podle mnoha lidí v současných podmínkách Bůh neexistuje. Tak se ptám: „Proč podle nich Bůh neexistuje?“ Odpověď je jednoduchá: jejich představa o objektivní realitě se omezuje na to, co vnímají prostřednictvím standardní sady svých smyslů. Pokud Boha nedokážou vnímat zrakově, ani jinak, tak všechno, co se nachází za hranicemi jejich vnímání, řadí k neexistujícím věcem.

Co k tomu ještě přispívá? Ještě k tomu přispívají některé kulturní faktory. Žijeme v kultuře, kdy pro většinu lidí etika nepřekračuje hranice lidské společnosti. Takže mluvit o etických otázkách ve vztahu k ostatní havěti v přírodě není jaksi přijato. Je to velice dobře vidět na všemožných experimentech s laboratorními zvířaty při vývoji léků a všeho ostatního. Pokud budeme vycházet z toho, že etika se neomezuje na lidské společenství, překračuje jeho hranice a reguluje vzájemné vztahy mezi nositeli rozumu, tak hned dostaneme díky tomuto přístupu jiný obrázek světa. Všimněte si, že v pohanské tradici bylo běžné, když se třeba postava z pohádky nebo byliny obracela k lesu, k říčce, ke sluníčku a dostávala nějaké odpovědi. Takže v pohanském vnímání světa etika nebyla omezena na lidské společenství, ale sahala za jeho hranice. V pohádce „Červený kvíteček“ (od Sergeje Timofejeviče Axakova - obdoba Krásky a zvířete) se většina děje odehrává tak, že hrdinka nevnímá pána ostrova jako osobu. Jak je vyjádřena jeho přítomnost? Tak, že si mezi sebou budují určitý systém vzájemných vztahů. Když se mluví o tom, že je ateismus podmíněn určitými faktory, je to tak, že se přesvědčení ateistů o neexistenci Boha, zakládá na skutečnosti, že ho obrazně řečeno nemohou uchopit za jeho vousy. Pokud by ho dokázali chytit za vousy, popsat, pitvat, a potom si jeho kostru a vycpaninu vystavit v muzeu, tak by mohli mluvit o tom, že ano, někdo takový existoval, ale protože žádná vycpanina ani kostra v muzeu vystavená není, zase se nemají o čem se bavit.


49 / 221

Pokud bychom k té věci přistupovali tak, že se etika rozprostírá nad rámec lidského společenství, tak by každý člověk mohl získat důkazy existence Nejvyššího, neboť jsou etického charakteru a zakládají se na tom, že Nejvyšší odpovídá v souladu s podstatou modlitby, se kterou se na něho někdo obrátí. Je to vyjádřeno tím, že se smysl modliteb v životě tak či onak projeví. Buď se vyplní to, o co jste v modlitbě prosili, nebo se to, o co jste prosili, nevyplní, ale dostanete na srozuměnou, proč to není možné. Je to tím výraznější, čím více je dotyčný člověk vnímavější ke skutečnosti, že se k němu Bůh obrací prostřednictvím jiných lidí, nebo jazykem životních okolností, nebo prostřednictvím jeho vnitřního světa. V kultuře může existovat víra v Boha, která je alternativou víry v jeho neexistenci. Pro jedny je skutečnost existence Boha předmětem víry a pro jiné je předmětem víry skutečnost, že Bůh neexistuje. Žádné jasné důkazy pro jedno ani druhé hledisko nemáme. Existuje však výklad současných nebo minulých událostí, který pro to či ono hledisko umožňuje argumentovat. Pro věřící v Boha je to přítomnost tradic, existence Svatého písma a pro nevěřící je to demonstrace určité omezenosti věřících ve vnímání světa, a skutečnost, že fakta uvedená ve Svatém písmu věda interpretuje jako vyložené hlouposti. Toto jsou důkazy pro jedny, že Bůh existuje a pro druhé, že neexistuje. Pokud si vezmeme takový literární žánr, jako jsou „Životy svatých“, tak nezávisle na konfesi, ke které ti svatí patřili, zjistíme, že pro ně existence Boha nebyla předmětem víry. Svatí to považovali za danost, která byla denně potvrzována jejich modlitbami, tedy jejich kontaktem s Bohem, vyjádřeným skutečností, že jejich život probíhal v souladu se smyslem jejich modliteb, nebo že dostávali v té či oné formě vysvětlení, proč jejich prosba nemůže být vyplněna. Celkem často tím docházelo k narušení statické zákonitosti přirozeného průběhu událostí, protože když na jejich stupni rozvoje medicíny očividně nevyléčitelným nemoci mizely, pokud ne za několik vteřin, tak během několika dnů poté, kdy se pomodlili o jejich uzdravení, nemělo žádný smysl je přesvědčovat, že se jedná o náhodnou shodu okolností, bylo by to zbytečné. Ale v tom je i odpověď na otázku: „Proč je náboženství z lidské kultury nevykořenitelné?“ Co je svědomí Náboženství je z lidské kultury nevykořenitelné proto, že svědomí je vrozený náboženský cit, který se váže na nevědomé úrovně psychiky. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

50 / 221

V jakém smyslu je na ně navázán? Tak, že se tok informací procházející svědomím dostane do nevědomých úrovní psychiky a pouze z těchto nevědomých úrovní psychiky se následně opět v té či oné podobě vynoří na úroveň našeho vědomí, a projeví se jazykem vnitřního dialogu, kterým vědomí komunikuje se svými nevědomými psychickými úrovněmi, a který může být u každého jedince specifický. Pokud se opět podíváme na literaturu, tak do roku 1917 je svědomí definováno jako vrozený cit, který člověku dává představu o tom, co je to dobro a co zlo. V literatuře vydávané po roce 1917 se díky marxistickým tradicím svědomí začalo vykládat jako kulturně podmíněný zvyk formovaný výchovou. Realita je však taková, že svědomí je přece jenom vrozený cit, neboť pokud se podíváte na dítě, jehož výchova je ještě na svém počátku, a my pozorně sledujeme jeho chování, tak vidíme, že určité představy založené právě na svědomí již dítě má.

V čem spočívá rozdíl mezi studem a svědomím? Svědomí nás ve vztahu k situaci předem zavazuje nějakým způsobem jednat či nejednat. Pokud ignorujeme hlas svého svědomí a zachováme se v rozporu s ním, tak se potom stydíme.

Vy si tedy myslíte, že svědomí je vrozená vlastnost. Ano, je to vrozený náboženský cit.

Vlastnost ducha, ano? Nebo duše? Je to prostředek daný duši shora kvůli tomu, aby si vždy dokázala odpovědět na otázku: „Co je dobro a co zlo?“ Stejně musí být vychována, vždyť existuje mnoho příkladů, kdy lidi jednoduše vychovali… V procesu výchovy… Kultura je prostě taková, že svědomí i stud potlačuje. Většina lidí žijících v současnosti své svědomí a stud vyloučila ze svých psychických algoritmů již někdy v období svého dospívání. Svědomí se od všech ostatních vnitřních hlasů liší jednou jedinou vlastností, a tou je jeho nepodplatitelnost. Pokud se jedná o ten samý případ, tak ať se intelekt snaží tu situaci a svou roli v ní rozehrát, jak chce, svědomí mu vždy odpoví jedno a to samé. Pokud chování nebylo správné, tak bude svědomí stejně trvat na tom, že bylo nesprávné. A životní okolnosti budou potvrzovat, budou informovat o tom, že svědomí mělo ve svém hodnocení pravdu. To proto lidé, když chtějí provést něco, co jim jejich svědomí neschvaluje, ale co přesto chtějí udělat, začínají vymýšlet různé teorie: M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

51 / 221

„Já chápu, že to není správné, ale musím to udělat kvůli tomu a kvůli tamtomu. Chápeš?“ Sami sebe přemluví a udělají to. Ano. Sami sebe přemluví a udělají to. A potom najednou, hop a v mysli se objeví: „Stejně to nebylo správné!“ A tak se stejně začnou stydět. Ano, vrtá jim to v hlavě a vrtá...

Nebo pokud to nevypnete? Stejně to vrtat nepřestane a to až do té míry... Realita je taková, že v kulturách, kde je sebevražda považována za smrtelný hřích po němž následuje věčné zatracení, věčné peklo, lidé pod vlivem studu stejně páchají sebevraždy. Ten stud se totiž ukáže být natolik nesnesitelným, že ani hrozba věčného zatracení člověka nezadrží.

I když by člověk měl v podstatě žít svůj život v lásce (k Bohu) a ne ve strachu z věčného zatracení? Ano, ale tady jde o stud a svědomí.

Podle mě je stud již společenským jevem. Ne. Stud také není společenským jevem. Stud se také nedá podplatit. Funkční rozdíl spočívá v tom, že svědomí se ozývá v předstihu a stud až poté, kdy jsme ignorovali hlas svědomí. Dále tu máme další pojem - „čest“. Čest se může lišit od toho, co vyplývá ze svědomí a studu. Pojem čest je opravdu formován společností při výchově a v průběhu formování kultury, při formování osobnosti kulturou. Čest a svědomí jsou však dvě rozdílné věci. V řadě případů může být čest formovaná kulturou nebo subkulturou nasměrována proti studu a svědomí, potom je možné hovořit o takzvaném „Zákonu podsvětí“, kde existuje pojem čest, který se však zdaleka ne vždy shoduje s tím, co diktuje svědomí. Stejné je to s pojmy stavovské cti v rodově kastovních zřízeních, které se také zdaleka ne vždy shodují s tím, co diktuje svědomí, protože jinak by takové rodově kastovní zřízení ve společnosti nemohlo existovat. Pojem cti se v rodově kastovních zřízeních formuje tak, aby byly v určitých situacích svědomí a stud vyloučeny z algoritmiky psychiky a jednání čestného jedince v souladu s jeho chápáním cti podporovalo existenci rodově kastovního zřízení. Jak to probíhá? To už záleží na konkrétním případě toho či onoho rodově kastovního zřízení, nicméně faktem zůstává, že čest není to samé co stud a svědomí. Je možné zůstat čestným sám před sebou, před určitými idejemi, ale


52 / 221

pokud jsou ty ideje v rozporu s pravověrným životem, tak se čest bude protivit svědomí i studu, což si vynutí vyloučení studu a svědomí z algoritmiky psychiky. Žijeme ve společnosti přeplněné problémy, kde jsou pro většinu lidí stud a svědomí prázdnými slovy, která si jejich psychika s ničím nespojuje. Přirozenou reakcí člověka na stud je skutečnost, že zčervená. Takže se ptám: „Kdy jste se naposledy studem červenali?“ Většina se musí opravdu zamyslet. V lepším případě si pak vzpomenou na jednotlivé epizody z dětství, když jim bylo například 3-5 let. Zřídkakdy si vzpomenou na takové epizody z doby dospívání a mladosti. V dospělosti je to potom již natolik netypický jev, že je na to škoda slov. Výmluva v tom smyslu, že žijeme natolik pravověrně a správně, že nemáme důvod se studem červenat, není naší sociální praxí potvrzena. Spíše se potvrzuje pořekadlo: „Lže a ani se nezačervená!“ Kolektivní psychika Dále zde vzniká otázka ohledně kolektivní psychiky. Realita je taková, že pokud čteme text napsaný nějakým starověkým autorem a při svém rozhodování zohledňujeme i jeho mínění, tak je to ukazatelem toho, že naše psychika není individuální. Tím spíše se to týká těch situací, kdy naše rozhodnutí nějakým způsobem ovlivňuje mínění našich spolubesedníků, autorů, současníků, slova pronášená postavami ve hrách, filmech, nebo účastníky televizních talk-show. Biopole Existují všechny důvody se domnívat, že lidstvo je zdrojem kolektivní psychiky. Pokud se nebudeme omezovat vnímáním jiných lidí jako viditelných hmotných těl a uvědomíme si, že s každým hmotným tělem se pojí systém přírodních polí a shrneme tento soubor přírodních polí do jednoho pojmu „biopole“, které konkrétní organismus v daný okamžik vyzařuje, nebo v určitém okamžiku vyzařoval, tak nám nezbývá, než se ptát: V jaké jsou ta biopole vzájemné interakci? Současná technosféra nám dává množství příkladů, které nám umožňují pochopit, jak může vzájemná interakce lidských biopolí vypadat. První podmínkou je shoda fyzických polí. Pokud máme radiový přijímač, tak je schopen přijímat rádiové vlny. Schopnost přijímat radiové vlny je jednou věcí a schopnost získat z nich informace zase poněkud jinou. Musí se tedy shodovat systém kódování informací a samozřejmě také musí být přijímač aktivní v okamžiku, kdy je aktivní vysílač.


53 / 221

Úroveň vysílání musí být dostatečně výkonná, aby ji přijímač dokázal přijmout, ale nesmí být zase výkonná přespříliš, aby přijímač při přijímání signálu nepoškodila. Pokud jsou tyto podmínky splněny, tak je v podstatě možné předávat informace i na úrovni biopolí. Když budeme mluvit o systému kódování informací, tak s čím je to spojeno? S jazyky, kterými vládne daný nositel, přičemž jak s jazyky kulturně podmíněnými: artikulovaná řeč, jiné národní jazyky kromě rodného, nějaké jazyky symbolů a specifické slangové jazyky teorií a subkultur, tak i s obecnými přírodními jazyky, kterými jsou kódovány informace v biosféře včetně biologického druhu v podobě „člověka rozumného“.

Jak může být pole strukturováno? Odpověď je jednoduchá, pole může být uzavřeno samo do sebe jako magnet a může tvořit takový systém, jako jsou dva magnety. Organismus člověka obsahuje pole jak prvního, tak i druhého typu. Kromě toho existují pole, která buď náhodně, nebo řízeně mohou přecházet ze stavu uzavřenosti „do sebe“ do stavu uzavřenosti na něco, co se z hlediska organismu nachází mimo něj, ve vnějším světě. Víry energií Všechna pole v přírodě jsou tak či onak vázána na nějaké vířivé procesy. Víry v aerodynamice nebo hydrodynamice vypadají tak, že mohou být uzavřeny samy do sebe, jako kolečka kouře. o je prstencový vír. Nebo, pokud je vír rozevřený, tak se jeho konec a začátek musí opírat o nějaké nestejnorodosti nebo hranice dvou různých prostředí, nebo o nestejnorodosti v samotném prostředí. Jako třeba smršť.

Začátek smrště je na vodním povrchu nebo souši, ale kde je jeho konec? V atmosféře? V atmosféře, ale tam, kde se nachází nějaké atmosférické nestejnorodosti, především teplotní skok, hustota oblasti, nebo oblast s dominujícími prstencovými víry.

V podstatě takto přibližně vypadá vír. Ano, vír je energetický systém, který odebírá energii z okolního prostředí. Víry obvykle vznikají v atmosféře, která je přesycena energií. Tornáda nevznikají tam, kde je atmosféra studená, nebo alespoň velice zřídka. Tropické oblasti, to jsou zóny smrští a tornád. Když tornádo přemění tepelnou energii v mechanickou, tak M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

54 / 221

se teplota atmosféry sníží. Proto, když jsou víry, vírové systémy polí uzavřeny vzájemně do sebe nebo do nějakého seskupení, tak to vypadá tak, že každá individuální psychika je fragmentem nějaké kolektivní psychiky. Na tom není nic nového. Egregory V okultních tradicích jsou odedávna zmiňovány egregory a v latinské jazykové terminologii existuje dvojice: „individuum“ a „egregor“. „Individuum“ se do ruštiny doslovně překládá jako „nedělitelný“ a „egregor“ je slovo se stejným kořenem jako slovo „agregát“, tj. sestava nějakých funkčně specializovaných prvků v jednom celku. Není na tom tedy nic nového. Ruský jazyk má jednu zvláštnost, v ruském jazyce je celkem málo zobecňujících slov. Takže v ruském jazyce to, co je na Západě charakterizováno jedním slovem „egregor“, charakterizujme mnoha slovy, která mohou označovat určitou typologii egregorů. Třeba „Sobornost“ (duchovní jednota lidí v církvi i světském životě), „stádnost“, „stajnost“ (houfování), což jsou všechno různé druhy egregorů, které vytvářejí lidé. Zobecňující slovo však v ruském jazyce neexistuje, nějak si na žádné nemohu vzpomenout. Nicméně egregory existují. Egregory jsou množinou živých lidí a jejich těla jsou tvořena biopoli. Je to tedy struktura biopolí, se kterou je na úrovni biopole v interakci každý živý člověk. Jak se vzájemně ovlivňují?

Magnetizují tělo… Působí na sebe různým způsobem, protože mravní standardy charakteristické jedinci mu umožňují vstupovat do jedněch egregorů a neumož-ňují vstupovat do jiných. Často zde bojujeme o definici toho, co to znamená být ruským člověkem. Pokud si řekneme, že existuje takový egregor jako „ruský duch“, tak se v praxi ukazuje, že ve většině životních situací většině těch, kteří jsou přesvědčeni, že jsou opravdově ruskými lidmi, egregor s názvem „ruský duch“ k sobě uzavře přístup z jednoho jednoduchého důvodu, že morálka těch, kteří jsou o své ruskosti přesvědčeni, neodpovídá tomu, co tento egregor vyžaduje, co v něm bylo od začátku založeno. Tělo tohoto egregoru tvořené biopoli tedy existuje nezávisle na většině těch, kteří se považují za ruské lidi. Pokud mu však morální standardy odpovídají, tak se v něm ocitnou ti, které většina za ruské lidi nepovažuje. Mezi takové patří Puškin, Daľ Vladimir Ivanovič, který vytvořil „Výkladový slovník živého


55 / 221

velkoruského jazyka“, Lazar Moisejevič Kaganovič - lidový komisař pro dopravu ze stalinské doby...

Gérard Depardieu? Nu, Gérard Depardieu, je spíše karikaturou ruskosti. Na území Ameriky se obyvatelstvo, tedy biomasa druhu homo sapiens, skládá především z Anglosasů, Latinoameričanů a Afroameričanů. Původní obyvatelstvo bylo vyhlazeno, ale tělo egregoru z biopolí starobylých amerických civilizací a indiánů, kteří jsou považováni za divochy, tedy těch, kdo žili v harmonii s přírodou a příliš nerozvíjeli technosféru, tam stále existuje a je aktivní. Je to vidět z toho, jak jsou neustále a dlouhodobě populární hry na indiány. Probíhá to tedy tak, že pokud do takové hry vstoupíte, tak jste se napojil na egregor. Pokud se vám zdají zajímavé jejich suvenýry, tak jste se napojili na egregor. Kromě toho „Ren TV“ jednou vysílala nějaký program s tématikou extrémních situací. Ve Státech je celkem široce rozšířené využívání malých letadel a mít lehké letadlo v hangáru je pro mnohé zástupce střední třídy celkem reálnou a běžnou věcí. Takže jednou jeden Američan dělal něco v hangáru, přičemž motor letadla běžel a jemu se povedlo strčit hlavu mezi vrtule. Jedna nebo několik z těch vrtulí se mu zasekly do lebky do hloubky asi 5 centimetrů, nebo tak nějak a lebku rozsekly po celé třetině jejího obvodu. Ten pán měl štěstí, neboť tam nebyl sám, někdo uviděl, co se mu stalo, zavolal na 911 a přijela záchranka. Zůstal tedy na živu a odvezli ho na kliniku. Tam se do práce pustili neurochirurgové a asi za týden ten pán nabyl vědomí a dále následovala rehabilitace. Jemná motorika je velice důležitým faktorem stimulace rozvoje mozkových struktur a aktivizace vyšší nervové činnosti. Jemná motorika Pokud děti píší ručně, tak je to pro rozvoj jejich intelektu daleko prospěšnější, než když hned začínají tisknout na klávesnici. Když ze škol odstraní hodiny krasopisu pod záminkou, že to v životě prakticky nikdo k ničemu nepotřebuje, tak to bude mít za následek poškození intelektuálního rozvoje celého pokolení. Když se školák pečlivě snaží, aby všechna písmenka byla stejně vysoká, pečlivě kreslí všechny ocásky u „c“ a „šč“, tak cvičí svou jemnou motoriku. Při cvičení jemné motoriky se v určitém věku rozvíjí mozková struktura, zdokonaluje se algoritmika psychiky a v důsledku toho dochází k rozvoji a osvojení intelektuálního potenciálu.


56 / 221

Po všech infarktech, úrazech mozku a podobných problémech se jemná motorika a cvičení na její rozvoj, provádí jako nepřímá stimulace nápravy škod, které jsou jejich následky. Takže našemu pánovi řekli: „Tady máš hlínu a modeluj!“ „A co mám modelovat?“, zeptal se. „Modeluj, co tě napadne.“ Takže pán začal modelovat scénky ze života indiánů, o kterých nic nečetl. Prostě modeloval věci, které ho napadaly, a modeloval velice dobře. V určité etapě této jeho tvorby se o ni začali zajímat etnografové a zjistilo se, že byl schopný vysvětlit etnografům věci z indiánského života, které vůbec neznali. Tak to je také jeden z ukazatelů toho, jak funguje egregor. V důsledku úrazu se ten člověk ocitnul ve vzájemné interakci s egregorem a získal od něho ty informace. Podobných skutečností i jiných faktů existuje celkem hodně. Pokud před nimi nebudeme zavírat oči, tak nevyhnutelně dojdeme k tomu, k čemu došli i v první polovině 20. století, kdy věda shrnujíce fakta přišla k nauce o noosféře. V Rusku to byl Vernadskij a ve Francii Teilhard de Chardin. Pod tlakem okolností nauka přišla na to, co pohané věděli po celou dobu: etika není lokalizovaná v mezích společnosti, rozum není lokalizován v hlavě jedince, lidstvo jako celek dokáže vytvářet kolektivní rozum, kosmos jako celek je rozumný. Akademik Amosov (Ukrajina), který se zabýval problematikou umělého intelektu v sovětských ateistických dobách, psal o kolektivním rozumu společnosti, o tom, že pokud chceme vytvořit umělý intelekt, tak v něm musí být realizovány ty obecné zákonitosti, kterým jsou podřízeny všechny intelekty v přírodě, ať už je to rozum zvířat, zvířecí intelekt nebo kolektivní rozum lidstva a nakonec pak zbývalo pouze zobecnit, že vesmír je rozumný jako celek, což v tu dobu marxistická cenzura sotva mohla pustit dál. Myslím si, že to by pro dnešek stačilo. Dále přejdeme k podrobnější analýze komponent toho všeho a variabilitě možné organizace jak samotných komponent, tak i jejich vzájemných vazeb. ------------------------------------

Můžu se jenom zeptat? Můžete.


57 / 221

Vy jste teď popsal podobu vašeho modelu systému nevědomého respektive podvědomého řízení. Dokonce ani ne řízení, ale... K řízení jsme se zatím nedostali, mluvíme o tom, z čeho se skládá, z jakých funkčních modulů se skládá psychika jednotlivce a jak se z ní rodí ta kolektivní. Řekněme, že konstrukce psychiky člověka a společnosti se v určitém stupni velice silně liší od obecně přijaté moderní vědy. V něčem se shoduje a v tom hlavním se neshoduje. K obecnému přijetí: mám známého pracujícího v institutu, který se přátelí s jedním profesionálním psychologem. Když jsme takhle jednou diskutovali o psychologii, tak zazněla takováto fráze: „Existuje 46 teorií osobnosti“.

Pokud existuje 46 teorií osobnosti lidí, tak mě napadá otázka: „Co by se dělo, pokud bychom měli 46 variant násobilky a všechny by se lišily?“ Bavit se tedy o tom, co je obecně vědecky přijímáno, je velmi otevřenou otázkou. Kromě toho, jedním z našich následujících témat rozhovoru bude princip „praxe kritérium pravdy“. Pokud se budeme řídit tímto principem, tak zjistíme, že Oidipův komplex možná existoval pouze v jedné jediné variantě u některého z Freudových pacientů, ovšem poté, kdy ho Freud popsal a pozvedl na úroveň nevědomé normy, se Oidipův komplex stal epidemií, která zasáhla společnost a všechny, kteří věří tomu, že Freud byl velikým psychologem, psychoanalytikem, a že na tom všem něco je. Psychologie Kromě toho Freud popsal komplex kastrace, podle kterého mají ženy pocit méněcennosti kvůli tomu, že je jejich perineum jiné než u mužů. Ano, jsou to hlouposti. Zkuste se se ženami pobavit na téma, zda pociťují komplex kastrace a podívejte se na jejich reakci. Většina jich bude přesvědčena, že vy sám trpíte nějakými psychologickými komplexy a je potřeba se od vás držet dále. Minule jsem mluvil o tom, že mnohé z toho, co se vyskytuje v západní filozofii i v na filozofii navazující psychologii, je potřeba studovat, ale přistupovat k tomu jako ke studiu chorobopisu. A ještě jedna věc související se současnou psychologií: pokud by vše bylo v pořádku, tak by měla existovat obecná psychologie, ze které by měly být výstupy v podobě psychologie dospělých a psychologie pohlaví. Psychologie dospělých by se tedy měla s psychologií pohlaví nějakým způsobem prolínat.


58 / 221

Kromě toho by měl z obecné psychologie existovat výstup do psychiatrie, praktické psychiatrie. Realita je taková, že praktická psychiatrie vznikla dříve, než obecná psychologie. Možná, že praktická psychiatrie není tak efektivní, jak bychom si přáli, ale na všechny psychologické teorie pohlíží skepticky, neboť to byli mnozí psychologové, kteří se stávali jejími „zákazníky“. Pokud se podíváme na složení těch, kdo jdou studovat psychologii, tak mnozí z těch, kdo tam šli, tam jdou v naději vyřešit nějaké své osobnostně psychologické problémy. Když potom získají diplom, tak se ukáže, že všechny psychologické teorie jsou jedno, všechny ty osobnostní modely, kterých je 46 či více, a reálná psychologie lidí a psychologie společnosti, že je něco úplně jiného. To znamená, že princip „praxe - kritérium pravdy“ neumožňuje současnou psychologii považovat za funkční vědu a hlavní důvod tkví v tom, že současná psychologie není metrologicky průkazná, ani její teorie a pojmy nejsou souvztažné se životem. A pokud čtete, co je tam napsáno, tak mnohé z toho, o čem se tam mluví, nedokážete najít ve vlastní psychice, nebo se ta funkčnost, která se tomu připisuje, v praxi nepotvrzuje při porovnání s vaší vlastní psychikou, ani při dotazování se jiných lidí, pokud se snažíte zjistit, zda to tak opravdu je.

Mám tedy související otázku. Proč tedy taková věda dosud, tak dlouhou dobu ještě vůbec existuje? Protože je zdrojem obživy nejen pro samotné psychology, ale i mnohé jiné. Kromě toho existují takové vtipy ze zdravotnictví. Po získání diplomu přichází syn ke svému otci lékaři a hrdě prohlašuje: „Vyléčil jsem tvou pacientku, kterou jsi léčil celých 25 let.“ A tatínek: „Nu což, zasloužila si to. Vždyť si za její peníze vyrostl a vystudoval.“ Jedna ze současných psychologických škol je scientologie. Pokud si přečtete samotného Hubbarda, tak tam něco rozumného najdete. Ale kam se to celé posunulo? K činnosti scientologické církve. „Přineste své penízky a buďte poslušnými!“ Tak to bývá u mnohých. Tak to funguje prakticky všude, kde někdo vyžaduje, abyste otevřel svou prkenici. Jiná věc je, zda je ta výzva zcela přímá, nebo vás k ní kormidlují a navádějí nepřímou formou.

Ceník na dveřích. Ano, buď ceník přímo na dveřích, nebo dejte, kolik můžete, což je stimulace k tomu, aby zákazník dal vše, co má.

Dobře, děkujeme vám za besedu. Na shledanou. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

59 / 221


60 / 221


Minule jsme mluvili o dvouúrovňovém modelu psychiky a odůvodnili, proč budeme při posuzování všech problémů osobnostního rozvoje a odhalování různých chybových stavů psychiky vycházet právě z takového modelu. Dále z rozhovoru vyplynula otázka typologie, kterou nabízí klasická psychologie: cholerici, sangvinici, flegmatici apod. Jak moc je aktuální a hlavně užitečná? Reálně to vypadá tak, že ta typologie je samozřejmě částečně vypovídající, ale stěží se dá považovat za absolutní, už jen z toho jednoho jednoduchého důvodu, že existují lidé, kteří se v závislosti na okolnostech mohou chovat jako cholerici i sangvinici či flegmatici. Takové chování je pro ně přirozené, protože sama situace diktuje typ, jehož jednání bude pro daný případ nejefektivnější. Existují i lidé, kteří od jednoho typu ke druhému přecházet nedokážou a ti potom tvoří tu základnu, na bázi které psychologové budují tuto svoji typologii, i když reálně se jedná o frekvenční rozsah, o rozsah operační rychlosti, ve kterém by měla psychika pracovat. Vypadá to, že při přechodu od jednoho typu ke druhému, určitým způsobem dochází ke změně vnitřní organizace psychiky. Je zajímavé, že psychologové fakticky již po dobu několika století ignorují další věci, které - zdálo by se - jsou očividné, přičemž pochopení jejich vzájemné propojenosti by nemělo vyžadovat žádný nadměrný intelektuální výkon. Nicméně klasická psychologie je ignoruje. Oč se jedná? Normalita osobnosti Pojďte se podívat na psychiku každého z nás. Všichni patříme k biologickému druhu Homo sapiens. Příslušnost k biologickému druhu znamená, že pro každého z nás jsou příznačné nějaké instinktivní a bezesporu reflexní programy chování, jak na úrovni organizmu, tak i řekněme, že ne na nižších, ale vestavěných úrovních, a to až do úrovně organel v buňkách. Toto vše funguje a vyžaduje informačně-algoritmické zajištění. Musí tedy existovat i nějaké programy, které zajišťují fungování tohoto všeho jak v jednotlivosti, tak i ve vzájemných vazbách normálních pro organismus. Zde se opět můžeme ptát: „A co to znamená normální?“


61 / 221

Kromě programů chování, které jsou čistě vrozené, má člověk jako jeden z nejvíce vyvinutých biologických druhů také složku informačně-algoritmického vybavení svého chování, která vrozená není. Co zahrnuje? Zaprvé přicházíme do světa, ve kterém již určitým způsobem došlo k vytvoření nějaké historické kultury. Kultura toho či onoho národa, té či oné sociální skupiny, se vždy vyznačuje určitou osobitostí, a jak rosteme, tak z této kultury čerpáme určité způsoby svého chování, a to ve věku, kdy naše osobnost ještě není zformována, kdy náš intelektuální výkon ani naše povědomost o životě nejsou právě optimální. Všechno vnímáme bez jakéhokoliv přehodnocení, a proto je možno říci, že kultura z nás v určitém stupni a do určité míry vytváří zombie. V průběhu života si vypracováváme automatizmy svého chování v situacích, které jsou fakticky vnějším vlivovým faktorem, které organizmus nějakým způsobem identifikuje a následně spouští určité programy chování existující v kultuře. Kromě toho mají lidé i svůj tvůrčí potenciál. V těch situacích, kdy člověk nezná recepty vyskytující se v dané kultuře pro řešení daných problémů, nebo pokud takové recepty z nějakých důvodů vůbec neexistují, může realizovat svůj tvůrčí potenciál, v důsledku čehož se objeví nějaký nový pohled na určitý problém a objeví se i recept pro řešení daného problému, který je buď nový, nebo byl předtím řešen podle jiného receptu. Jak se může realizovat tvůrčí potenciál? V podstatě to může vypadat tak, že tvůrčí potenciál se realizuje podle principu: „Dělám si, co chci“, to znamená bez jakýchkoliv mravně-etických hranic, nebo se může realizovat v mezích těch či oněch mravně-etických hranic. Pokud se tedy realizuje v mezích nějakých mravně-etických hranic, tak si musíme nevyhnutelně položit otázku o objektivitě dobra a zla, o objektivitě rozlišení dobra a zla, o zdroji, ze kterého pramení dobro a o zdroji, ze kterého pramení zlo, o vymezení dobra a zla v našem životě. To znamená, že vznikají otázky svou podstatou náboženského charakteru, na které si člověk tak či onak musí odpovědět sám. Pojďte si tedy představit, že člověk vyrostl, stal se dospělým, již není dítětem a v určitém stupni se u něho všechny tyto čtyři komponenty vyvinuly. A jak to v životě bývá? V životě dochází nevyhnutelně k situacím, kdy se normy chování vyplývající ze čtyř uvedených zdrojů v podstatě vzájemně vylučují. Pokud


62 / 221

se vzájemně vylučují a v životě i chování se může bezkonfliktně realizovat pouze jeden program chování, tak vzniká problém: Co upřednostnit? Pokud se v určité situaci upřednostňuje jedno a u druhé jiné řešení, tak vzniká statistika preferencí. Je možné hovořit o dominanci, tedy o tom, který ze zdrojů převažuje v určitém časovém úseku. V takovém případě se ukazuje, že to dělení na choleriky, sangviniky a ostatní není až tak zajímavé, protože pokud budou ve většině případů preferovány instinkty, tak všechno ostatní se jeví pouze jako jakási nadstavba, pokračování instinktivních programů chování a jejich kulturního obalu. To potom vzniká otázka: Čím se dospělé individuum liší od mluvící opice s ohledem na skutečnost, že její chování je také podřízeno instinktům? A dále. Jak to bude vypadat, pokud budou preferovány kulturní normy v té podobě, v jaké historicky vznikaly? Nebude se tedy už jednat přímo o opičí chování, ale musíme se ptát. Vzhledem k tomu, že kultura má své hranice, tak pokud ji budeme posuzovat jako informačně algoritmický systém, bude v životě docházet k situacím, kde bude kultura nefunkční a bude nutné pro ně vypracovat nové programy chování, nové recepty pro interakci s okolním prostředím, pro řešení problémů a všeho ostatního. A jak to dopadne, pokud tvůrčí potenciál nebude aktivizován, nebo bude z nějakých důvodů zablokován? Uplyne ještě deset, patnáct, dvacet, třicet let a hi-tec nám vyrobí antropoidního robota, který, pokud bude naprogramovaný kulturou, se ve většině případů bude chovat tak, že ho nedokážeme odlišit od člověka. Turingův test Není to tak dávno, kdy jeden z počítačových programů úspěšně absolvoval Turingův test. To znamená, že jej minimálně třetina odborníků, která s tím programem besedovala na různá témata, považovala za opravdového oděského výrostka. Takže co tu chybí? Pouze vzhled, tedy fyzický nosič, který by měl antropoidní črty. To je vše. Potom budete moci takového robota poslat pracovat do obchodu jako poradce pro nakupující a ve většině případů si se svými povinnostmi dokáže poradit. Vypadá to tedy tak, že takzvaný „kulturní člověk“ vlastně vůbec není člověkem, neboť se od robota ničím neliší.


63 / 221

Pokud se tvůrčí potenciál realizuje, bude se jednat o člověka nebo ne? Tradice různých národů vypovídají o tom, že to také nebude člověk, protože existují přísloví jako: „Ten, kdo nemá stud ani svědomí, se nemůže zvát člověkem.“ Pokud se tedy tvůrčí potenciál realizuje bez nějakých mravně etických omezení, získáme psychotyp, který je možno nazvat démonickým a je založený na principu: „Dělám si co chci, a pokud se to někomu nelíbí, tak ať mi dokáže, že má na víc.“ Pokud člověk při realizaci svého tvůrčího potenciálu narazí na skutečnost, že jeho znalosti, jeho možnosti jsou omezené, což v určitých situacích způsobí, že jeho jednání je doprovázeno nepředvídatelnými vedlejšími efekty, které vyhodnotí jako negativní, které mohou být nebezpečné, ba i smrtonosné, tak si takový člověk musí položit otázku, jak by měl svou omezenost přivést k bezkonfliktní harmonii a - rusky řečeno - do souladu s nekonečností života. 4 zdroje programů chování Pokud si člověk pokládá takové otázky, tak v podstatě naráží na: a) problém formulace svého osobního náboženství, na b) vypracování svého vlastního systému vzájemnosti s Bohem, a na c) přizpůsobení svého chování božímu záměru, aby bylo bezpečné jak vůči jeho vlastní osobě, tak i d) vůči okolnímu světu. Takže jsme se dostali ke čtyřem zdrojům programů chování. Skutečnost, že existují, by měla být psychologům známa po dobu minimálně posledních dvou století. Není těžké si domyslet, že pokud v chování bude převládat jeden ze zdrojů, tak to povede k určitému způsobu chování, a pokud bude převládat ten druhý, tak zase k jinému. Vzniká zde tedy ani ne tak představa jako spíše vize toho, že se společnost skládá z různých psychotypů, které jsou charakterizovány právě prioritou každého z těchto zdrojů. Psychotypy Západní filozofie a psychologie, která s ní souvisí, jsou stejně - jako v dobách Platóna - založeny na tom, že člověk je dvounohý tvor bez peří a se širokými nehty. A tak jako na tom trvaly tenkrát, tak z této pozice nikam neuhnuly ani dnes. V jiných kulturách ale znalost o těchto zdrojích přece jenom existovala, i když nebyla vyjádřeně vědecky. Například Idris Shah v jedné ze svých knih uvádí súfijský aforismus a dokonce ani ne tak aforismus, jako spíše takové konstatování: „Směsice prasete, psa, ďábla a svatého, je špatným základem pro M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

64 / 221

rozum, který chce poznat život.“ Není to stroze vědecké, ale co tím vlastně mají na mysli? Je to o tom samém, protože když se podíváme na chování, tak: prase je zvíře, které žije na základě instinktů, a jehož chování se dá těžko ovlivnit výcvikem, tedy naprogramovat, pokud budeme hovořit současným jazykem. Pes je také zvíře, které má instinkty, nicméně se dá vycvičit ( prase ve skutečnosti ještě lépe než pes), a to znamená naprogramovat. Bude plnit ty příkazy, kterým ho naučíte, nebo bude v automatickém režimu plnit úkoly, kterým jste ho naučili, jako je třeba ochrana území. Ďábel je v hierarchii démonů tím nejvyšším, a svatý je v pojetí tradic současné epochy individuem, které nepodléhá moci vášní, instinktů a žádným kulturně podmíněným ambicím. Nejedná se o démona, takže svatost může být brána jako norma pro člověka. Jak se to všechno odráželo v ruské kultuře? Všichni znají námět Vasněcovova obrazu „Bohatýr na rozcestí“. Pokud naše současníky požádáte, aby vám vyprávěli, co se stalo potom, tak to bohužel například mezi studenty v učebně vyvolá rozpaky a v lepším případě z nich vypadne, že pokud pojede jednou z těch cest, tak zemře. Rozcestí se větví čtyřmi směry, a každý z nich je svým způsobem zkouškou nezávislosti chování bohatýra ve vztahu k různým okolnostem. Podíváme se tedy na tu první: „Dáš-li se touto cestou, zemřeš.“ Jaká je to zkouška? Nepodřízení se instinktu sebezáchovy, protože pokud vám slibují, že zemřete, tak instinkt sebezáchovy napovídá: „Proč bys tam měl jezdit?“ On tam však musí jet a vyčistit území od zla. Abyste to území očistili od zla, musíte vládnout určitými dovednostmi a mimo to nebýt podřízeni instinktu sebezáchovy. Další možnost: „Dáš-li se touto cestou, oženíš se.“ Kdo si pamatuje, co bylo dál?

Přijdeš o koně. Ne, to že přijde o koně, je jiná cesta. Co znamená, oženíš se?

Podřízenost. Ano, v podstatě jde samozřejmě o podřízenost pohlavním pudům. Děj probíhá následujícím způsobem. Jede v uvedeném směru a přijede k věži, ze které vyjdou překrásné děvy, které mu odeberou zbraně a zavedou ho dovnitř, kde je velká hostina, a když si jde odpočinout, tak přijde do ložnice, kde si lehne na postel, která se propadne a on se ocitne ve sklepě, ze kterého pak vede přímá cesta na trh otroků, nebo na hřbitov. Tuto cestu bohatýr úspěšně absolvuje, M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

65 / 221

pokud má dobře vyvinutou intuici a dokáže včas prohlédnout lest, takže když se objeví ty krasavice, tak si jejich vlasy omotá okolo ruky a odvede je na tu inkriminovanou postel, kde se propadnou do svého sklepa, takže vše je jak má být. I dnes je to aktuální, neboť v mnoha armádách ve světě, třeba v té izraelské nebo libyjské za Kaddáfího, byla jednotka zvláštního nasazení složená z žen a co nám napovídají naše pohlavní pudy? Že ženu nesmíme bít, musíme se jí podřídit, takže je to aktuální i v dnešní době. A jaká byla další možnost na rozcestí?

Přijdeš o koně. Ne, kůň byl až poslední. Další možnost byla: „Dáš-li se touto cestou, zbohatneš.“ Takže jede. Přijede do města, ve kterém panuje bezvládí. Nabídnou mu stát se knížetem, nabídnou mu bohatství. Jaké tedy má možnosti?

Přijmout titul knížete. A co bude dál? Čeká ho práce, kterou Kipling v jedné ze svých knih charakterizoval slovy: „Nejhorší prací je mít na starosti hlupáky.“ Pokud ve městě panuje bezvládí, tak to znamená, že je to následek jeho vnitřních rozporů. Sami nejsou schopni zformovat vedení, které by vyhovovalo veřejným zájmům a to z důvodů, že buď sami nevědí, jak žít lidsky, nebo tam démoni splétají intriky jeden proti druhému, takže je jasné, že to žádný vládce nemůže ustát, dokud se těch démonů nezbaví. Z toho vyplývá, že pokud bohatýr přijme knížecí titul, je odsouzen utopit se v intrikách, a pokud ho nepřijme, tak si ti lidé budou muset vyřešit své problémy sami. Vzhledem k tomu, že problémy jsou to řešitelné, nepovede to k žádným bědám. Čtvrtá možnost: „Dáš-li se touto cestou, přijdeš o koně.“ Dá se tou cestou a z lesa vyběhne vlk a útočí. Bohatýr mu dá jasným způsobem najevo, že tady neuspěje a vlk se mu nakonec podřídí a začne mu sloužit. O čem tedy vypovídá tato poslední epizoda, varianta. A která z těch cest byla tou nejdůležitější?

Lidská struktura psychiky, takže asi ta poslední s vlkem? Ano, opravdu. Zdálo by se, že vlk sežere koně a co? Jaký je v tom rozdíl? Je to sice bohatýrský kůň, tedy drahá ztráta, nicméně nahraditelná. Lermontov napsal takovou báseň „Prorok“, kde je verš: "A všechna havěť kolkolem, mne ctí poslušna vůle Páně".


66 / 221

Bohatýr tedy není profesionální krotitel a vlk není cirkusový, ale v souladu s předurčením Nejvyššího je misí člověka být zástupcem Boha na zemi, a proto se mu také musí všechno, co je na Zemi podřizovat. Pokud je tedy bohatýr nositelem lidského typu struktury psychiky, tak se mu vlk pokorně podřídí. Můžeme si říci: „Je to vymyšlená pohádka.“ No dobře, je to národní ruská pohádka. Když se podíváme do Evropy a přečteme si Život svatého Františka, tak v té knize najdeme následující epizodu: v okolí jednoho města řádil vlk, dávil dobytek, občas útočil i na lidi a místní obyvatelé se mockrát pokoušeli ho chytit a zabít, jenže se jim to nedařilo, a když tam přišel František, tak si mu postěžovali a on jim odpověděl: „Dobře.“ Šel do lesa, našel vlka a přivedl ho do města, kde uzavřeli dohodu: vlk nebude na nikoho útočit, bude žít ve městě a občané ho budou krmit. To bylo vše. Bylo tomu tak, dokud vlk nezemřel. Stejná tématika se objevuje ve filmu „Zkrocení zlého muže“ s Adrianem Celentanem. Je to jedna z prvních epizod, kdy jeden z jeho sousedů, farmář rozhazuje po poli jed a na stromě sedí vrány. Přístup Adriana Celentana k problému: „Kdo je u vás šéf?“ Nějaká vrána něco zakráká. „Takže takhle. Tímhle směrem je po několika mílích opuštěné pole, na kterém je všeho dost. Leťte tam. Jasné?“

„Jasné.“ Takže to téma vzájemného vztahu mezi člověkem a biosférou spočívající v tom, že člověk je zástupcem Boha na zemi, kterému se vše má podřizovat, se objevuje v různých kulturách, vždy znovu někde vyplyne. To téma je nevykořenitelné. A teď se podíváme na realitu. V červnu 2005 New York Times Magazine zveřejnil článeček o opičím byznysu, kde je popsán experiment realizovaný na Yaleově univerzitě s malpami kapucínskými, které naučili používat peníze, a ve výsledku se v opičím společenství projevilo vše, co se vyskytuje v současné západní společnosti. Při změně cen se opičky chovali statisticky nerozlišitelně od investorů na burze. Pokusili se o padělání peněz, projevily se u nich sklony k vydírání, prostituci, banditismu, korupci. Vše, na co si vzpomenete. Když to porovnáme s vývojem dnešní globalizované civilizace, které je přibližně 13 000 let, pokud to budeme počítat od té globální katastrofy, která byla příčinou zániku minulé civilizace, a která té dnešní zanechala jako dědictví zamrzlé mamuty v Jakutsku, v krajině věčného sněhu, tak ano, technický pokrok existuje a co ten osobnostně psychologický?


67 / 221

Realita je taková, že pokud si vezmeme odlišné typy struktury psychiky, tak by se progres v civilizaci měl projevovat v dynamice, statistice. Měla by to být taková kulminace statistického rozvrstvení. Pokud na osu x umístíme naše čtyři typy struktury psychiky, tak by se měly posunovat od zvířecího typu struktury psychiky k lidskému typu struktury psychiky. Když byly tyto naše informace poprvé zveřejněny, tak si řada lidí nedala tu práci něco si o tom přečíst a stačilo jim, že od někoho slyšeli, že ne ze všech Homo sapiens se stali opravdoví lidé, načež následovala obvinění z rasizmu a z toho, že přívrženci koncepce lidi dělí na lidi a podlidi. Charakterizoval bych to tak: „Nehněvej se na zrcadlo, když máš křivou hubu“. Dále se můžeme ptát: „Pokud jsme opravdu v dospělé populaci objevili typy struktury psychiky, pokud vidíme, jak se projevují a můžeme si připomenout své chování v těch či oněch situacích, pokud se můžeme charakterizovat jako dobytče, démon, zombie a zřídkakdy jako člověk, který se celkově projevil lidsky důstojně, tak odkud se bere celé to rozvrstvení lidí?“ Vývoj lidského idividua Má kořeny v našem dětství, protože pokud si vezmeme, jak člověk přichází na svět… Například komár, když se vylíhne z larvy, tak je okamžitě plnohodnotným zástupcem svého druhu. Narodil se člověk. Čím je morfologicky charakteristický biologický druh „člověk rozumný“? Tedy z hlediska své anatomické struktury? Tím, že hmotnostní poměr mozku dospělé osoby k mozku novorozence je v biosféře planety ten nejvyšší. Pokud si uvedeme paralely, tak novorozenec svou úrovní tělesného rozvoje odpovídá přibližně 50-60% doby gravidity u ostatních opic. Z pohledu opice je tedy lidské dítě velice nedonošené. Když tedy provedeme analýzu toho, jak postupně probíhá vývoj člověka jako individua, konkrétně v aspektu formování jeho psychiky, tak jaký je stav v okamžiku jeho narození? Má pouze instinkty a vrozené reflexy. Jak to probíhá dále? Dítě se začíná rozvíjet a začíná přejímat vše, co vidí ve svém okolí. Nepřemýšlí o tom, zda je to dobré nebo zlé, protože to ještě neví. Díky tomu, že se mozek ještě zcela nezformoval, tak je jeho intelekt také omezený a mnohé věci ani pochopit nemůže. To jsou specifika věkové psychologie, neboť organismus je ještě ve vývinu a všechny struktury, které jsou nezbytné k podpoře plnohodnotné intelektuální činnosti, se v organismu ještě zcela nerozvinuly. K čemu to vede?


68 / 221

Jedna z definic alkoholismu (jestli se nepletu, tak jejím autorem je Šiško) praví, že začátky alkoholismu netkví v první vypité skleničce, ty začátky jsou založeny první skleničkou, kterou dítě uvidí, jak ji pijí jeho rodiče. Dále jak dítě roste, osvojuje si nějaké návyky svého chování, přebírá vzory chování z kultury, a potom teprve začíná hledat samo sebe. Dítě začíná zkoušet odolnost okolního světa, psychiky svých rodičů, dědečků, babiček, jiných dětí a dospělých. Vnitřní brzdy v této etapě svého vývoje žádné nemá, ale realizuje se jeho tvůrčí potenciál, který se projevuje právě ve své démonické variantě, tedy bez jakýchkoliv omezení mravně etického charakteru. Potom dítě vstupuje do pubertálního věku a začínají se probouzet jeho pohlavní instinkty. Zde se začíná projevovat mnohé, co jeho rodiče šokuje. Proč? Protože dříve to bylo miloučké děťátko a najednou není. Co by si teď s ním měli počít, neví. Někteří se začnou zamýšlet nad tím, že možnosti jsou omezené, tvůrčí potenciál je omezený a v důsledku neomezeného chování dochází ke konfliktům s přírodou, s technikou i s druhými lidmi. Konflikty přinášejí škodu a chtělo by to život bez neustálého boje s konflikty a škodami, ke kterým vedou, takže si začínají pokládat otázky náboženského charakteru. Žijeme v kultuře, ve které procházíme cestu osobnostního rozvoje od dětství do dospělosti napřed v režimu vychovávaných a vzdělávaných, a potom někteří z nás přecházejí do režimu sebevýchovy a sebevzdělávání. Etapy rozvoje osobnosti - vrstvy obyvatelstva Takže odpověď na otázku, jak vzniká rozvrstvení dospělého obyvatelstva - bráno podle typu struktury jeho psychiky – tak to spočívá v ustrnutí osobnostního rozvoje na jedné z (ze čtyř) etap: démon („odborné“ schopnosti + Já), zvíře (instinkty + rodina), zombie (kultura + rod-klan), Člověk (vůle, stud, svědomí – povědomí o Bohu, tvůrčí potenciál + život). Je jasné, že pokud valná většina obyvatelstva nedosahuje lidského typu struktury psychiky, tak zůstává nadále podřízena svým instinktům, což je charakteristické pro zvířecí typ struktury psychiky, nebo jsou pod vlivem kultury jako zombie, či se podle svých schopností chovají jako démoni. Je to důsledkem toho, že kultura ve které žijeme my - stejně jako jiné národnostní, náboženské kultury, které přinášejí jiné národy, jiné regionální civilizace - jsou všechny stejně defektní: neumožM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

69 / 221

ňují našim dětem projít plný cyklus osobnostního rozvoje a dostat se na tu úroveň, kde se struktura psychiky mění v lidskou. Vůle Na tomto místě je ještě nutné vysvětlit, že pro člověka je příznačný také jev, zvaný vůle. Často se říká: síla vůle, svoboda vůle. Taková klišé jsou provolávána, ale zřídkakdy někdo dokáže vniknout do podstaty tohoto jevu, který byl nazván slovem „vůle“. Je možné ji definovat tak, že je to schopnost člověka podřídit sám sebe i průběh obklopujících ho okolností uvědomělému účelu. Jakým způsobem se vůle realizuje, je již něco jiného. Taková definice vůle umožňuje pochopit velmi mnoho z psychologie lidí, a to jak osobnostní, tak i té kolektivní. Když se na to například podíváme následovně: pokud se člověk něčím intenzivně zabývá, tak velmi často říkají: „Podívejte, jakou má vůli, jak pracuje, jak je vytrvalý.“ To můžeme hodnotit následovně: pokud je jedinec jako zombie nasměrován na realizaci nějakých činností, jak bude jednat? Bude je vykonávat. Na skutečnost, že se tomu nedá říkat vůle, poukazuje i přísloví, které přímo říká: „Pracuje jako zběsilý/posedlý.“ Pokud je tedy posedlý, není to vyjádřením jeho vůle. Buď je to výsledek cizí vůle, které je podřízen, nebo jsou to automatismy, které fungují v automatickém režimu a vůle je z algoritmiky psychiky vyřazena. Druhá okolnost se pojí s tím, že vůle vždy působí z úrovně vědomí. Aby mohla být uplatněna vůle, je nutný vědomý přístup, uvědomělé účelově zaměřené jednání. Pokud člověk není schopen učinit volbu, tak vůle prostě nemá cíl, na který by se mohla zaměřit. Jeden ze způsobů řešení konfliktů je zahnání oponenta do úzkých. Zařídit to tak, aby se před ním objevily dva vzájemně se vylučující cíle, mezi kterými si nedokáže zvolit, nebo může existovat jeden cíl, ke kterému vedou dva recepty k jeho řešení, k jeho dosažení. Dokud se nevypracuje určité účelné směřování k cíli, vůle nemůže být uplatněna. Existuje přísloví, že: "Poslouchají tupí voli, tam kde člověk vůli zvolí". Realita je tedy taková, že pokud není vůle, není ani člověk. Je tu pouze individuum druhu Homo sapiens, jehož psychika má strukturu buď zvířecího typu, nebo je naprogramován jako automat, a fakticky je přeměněn v zombie. Rodina A teď se pojďte podívat, co se děje ve většině našich rodin. Čeho by rodiče u svého dítěte chtěli dosáhnout především? Poslušnosti. A když se jim to povede, tak co? Nebude mít žádnou vůli, protože ta se formuje tehdy, když dítě projevuje M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

70 / 221

svou iniciativu a snaží se něčeho dosáhnout. Jeho iniciativa nemusí směřovat k tomu, co by si právě přáli jeho rodiče, ale v této situaci je třeba dítěti pomáhat růst a starat se o to, aby se jeho iniciativa setkala s odezvou. Tím spíše, že v raném dětství svědomí a stud nejsou ještě potlačeny, nejsou vytěsněny a dítě tyto věci dokáže rozlišovat. Nedokáže tomu intelektuálně porozumět, protože jeho intelekt ještě není v patřičné míře rozvinut, nicméně co je to dobro a co zlo, děti intuitivně velice přesně určovat dokáží. Pokud tedy dítě projevuje iniciativu, je povinností dospělých se této iniciativy účastnit, a dát jí ten správný směr. Pokud dítě projevuje iniciativu a setkává se s jejím potlačováním, tak to povede k problémům. Například: když se dítě, děvčátko ve věku tří let poté, co rodiče v obýváku nalepili nové tapety, rozhodne, že nejsou dost hezké a je třeba je vylepšit, tak to hned také svými pastelkami zrealizuje. Když se pak vrátí rodiče z práce, tak dostane vynadáno. V 16 letech dívce tato vzpomínka zůstane, problém ale je, že si bude pamatovat, jak ji nezaslouženě a nespravedlivě potrestali, když se jenom snažila dělat to nejlepší. Když se vám tedy stane, že dítěti se vaše tapety nezdají dost hezké, a považuje za nutné je vylepšit, tak musíte vzít barvičky společně s dítětem a pomoci mu je vylepšit. Možná by bylo dobré předem na jednu ze stěn nalepit bílý papír, aby bylo kde dát průchod fantazii, nechat ji se vybouřit. Pokud se tedy rodičům podaří dosáhnout toho, že je jejich dítě opravdu poslušné, k čemu to povede, když se dítě dostane do puberty? Probudí se v něm pohlavní instinkty a společně s tím se probudí i instinkty stádního chování. Všechny opice se v biosféře dělí do dvou kategorií: jedny stvoří početnější skupiny a druhé spíše rodiny. Třeba gorily jsou rodinné opice a různí makakové tvoří početnější skupiny, stáda. V čem spočívá rozdíl? Ty, které tvoří rodiny, mají své doupě a nikdy nekálejí v doupěti a jeho okolí. Mají pro tyto účely vyčleněno jiné místo, může jich být více, nicméně jsou všechna v určité vzdálenosti od jejich doupěte. A ty opice, které tvoří větší skupiny, kálejí tam, kde právě pobíhají. V biosféře je jednou z funkcí tělesných exkrementů vyznačování teritoria. No a v případě kultury mají instinktivní programy nějaké kulturně podmíněné obaly, kde se projevují. Je tedy pochopitelné, proč jsou pomalovány výtahy, stěny v podjezdech a všechno, co se namane, stejně jako lavice v univerzitách a ve školách. Jsou to kulturní obaly instinktivních programů „vyznačovat si své teritorium“ stádních opic. Pokud se podíváme na obsah toho, co je tam nakresleno, napsáno, M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

71 / 221

tak to nebývají právě ty nejinteligentnější projevy, když to tak vyjádříme. Síla tvorby - je to různé. Většina toho, co je zobrazeno na lavicích v univerzitách a školách není projevem vysokého umu, bohaté duše ani realizací tvůrčího potenciálu. Jiná varianta takových kulturních slupek: když se podíváme na západní filmy, na různé jejich pohádky, tak třeba při scéně pasování na rytíře si musí ten, který je takto vyznamenáván, kleknout před svým panovníkem nebo krásnou dámou, kteří mu meč přikládají k ramenům. Ve stádu paviánů se hierarchie buduje v závislosti na tom, kdo komu může beztrestně předvést svůj pohlavní úd. Podstata obou těchto postupů je ale přece úplně stejná: „Pasoval jsem vás na rytíře a teď jste povinen mi sloužit.“ Je to stejný kulturní obal instinktivního programu, který určuje hierarchii. Z citátů ruských letopisů: dva bratři-knížata spolu bojují a po jednom takovém boji „Boleslav dobyv město, švagrovou svou obnažil a tím svému bratrovi způsobil velké ponížení." To znamená, že po dobití města ženu svého bratra veřejně obnažil a předvedl tím, že on je ten hlavní pavián na tomto území a sám bude rozhodovat, která samička bude komu náležet. Takže základ by tu byl. Nu a dále je tu článek z „Komsomolské pravdy“, který pojednával o tom, že psychologové zapracovali s rybáři na Dálném východě a ve výsledku rozvodovost v rodinách rybářů klesla. Ukázalo se, že v mužském kolektivu na palubě trawleru při snaze, aby situace byla co nejméně konfliktní, se lidé jeden druhému vyhýbali očima, protože na úrovni instinktivních programů je pohled do očí výzvou na téma „Kdo je tu hlavní“. Takhle se nějakou dobu plavili, a potom se vrátili domů. Zvyk, návyk nedívat se lidem do očí jim však zůstal. Přišli domů a doma na ně čekala milovaná manželka, které se také do očí nedívali. Její instinktivní program jí však napověděl, že když se jí nedívá do očí, tak ji už nemá rád a následovaly manželské hádky. Psychologové tedy museli rybářům vysvětlit, že na lodi to dělají správně, protože tam situace musí zůstat bezkonfliktní, ale kvůli tomu, aby doma bylo všechno v pořádku, je nutné se ženě dívat do očí. Rozvodová statistika klesla. Realita je tedy taková, že ať si to přejeme nebo ne, takto to funguje. Kromě toho jazyk gest a způsob chování je ve zvířecím světě jedním ze způsobů komunikace. Na úrovni vědomí jsme ho přestali vnímat, ale na úrovni nevědomí, podvědomí dále funguje. Když se například u stolu sejde velká společnost a vy si přejete, aby ta skupina lidí získala na určitou věc takový názor, jaký podporujete, M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

72 / 221

jaký považujete za správný, tak co musíte udělat? Tedy pokud jste velký šéf. Musíte jim nabídnout nějaké jídlo a vzít do ruky naběračku, protože na nevědomé úrovni je ten, kdo rozdává jídlo tím hlavním. Pokud tuto funkci plní číšnice, tak zůstane velký šéf nulou. Rozhodnutí nebude přijato a šéf podle svého přání skupinu nepřesvědčí. Pokud se však šéf bude obtěžovat a vezme do ruky naběračku, tak rozhovor u stolu poplyne tím směrem, kterým si přeje. Takhle to tedy funguje. A teď se pojďte podívat, co se stane, když jste dosáhli toho, že je dítě poslušné. Dítě vyroste a na řadu přijdou pohlavní instinkty a instinkty stádního chování. Jak většinou dochází k trestné činnosti nezletilých? Sejde se skupina mládenců, která kypí silou, ne však rozumem. Energie z nich přímo tryská a vedle nich stojí děvčata, před kterými je třeba se trochu předvést. Děvčata se navíc baví jejich hecováním, protože kdo z nich je nejtvrdší frajer, ten je i nejlepší. Instinkty stádního chování zafungují a na výstupu tu máme těžký zločin, který nikdo nechtěl, ale ke kterému přesto došlo. Proč? Protože nemají vůli - ovládly je instinkty. Zformoval se kolektivní egregor, který obsahuje určitou algoritmiku, kde funguje určitá cílená interakce této skupiny, tohoto stáda s okolním světem. Všechno se to rozeběhlo v automatickém režimu. Nikdo to nechtěl, těžký zločin se však stal.

Kdo je vinen? Rodiče všech těch dětí. V raném dětství dosáhli toho, že se děti staly poslušnými a v pubertálním věku jsou teď bez vůle. Protože lidská vůle se opravdu neprojevuje. Tedy minimálně v té kultuře, ve které žijeme v naší dějinné epoše, kde se člověk honí po posilovně a pumpuje si tam svaly, nebo bifluje tři cizí jazyky, že ani nevidí denní světlo. Vůle se projevuje v okamžiku, kdy instinkty vyžadují něco nevhodného, nebo kdy kulturní normy vyžadují něco nevhodného a člověk je přesto schopný si říci dost a opustit ten program, ve kterém se ocitnul. Kouření a alkohol Jaké máme nevhodné kulturní normy? Hlavní jsou dvě: kouření a alkohol. Pijí všichni a kouří všichni, protože být bílou vránou v kolektivu, kde všichni pijí a kouří, není moc příjemné. Postavit se proti tomuto kolektivu a říci: „Já nepiju, nekouřím a mám na to právo. A vy to jako já nedokážete, protože se opičíte po těch, které považujete za dospělé a frajery.“, se ukazuje být nemožným, protože chybí vůle. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

73 / 221

Ještě k těm instinktivním programům chování. Jsme dvoupohlavní biologický druh. Někteří si dokonce myslí, že tvoříme dva biologické druhy: muže a ženy. Nicméně jsme tedy dvoupohlavní biologický druh. Co to fakticky znamená? Znamená to, že instinktivní programy chování mužů a žen se liší. Proces osobnostního vývoje chlapců a dívek se také liší. Nezačneme však osobnostním vývojem, ale vyzráváním. Dítě se rodí neschopným k samostatnému plnohodnotnému životu. Přibližně do tří let, do dvou a půl let, dokud nezačne zcela ovládat artikulovanou řeč, tak pokud vedle něho není máma, znamená to velké problémy. Pojďte předpokládat, že kultura se nachází na nulové úrovni svého rozvoje a pokud se budeme dívat z vnějšku, tak musí být vyřešen úkol automatické reprodukce biologického druhu v návaznosti pokolení. Jak by měly být organizovány instinktivní programy chování? Je asi logické, že pokud byste byli programátorem a řešili podobný úkol, tak matka by měla být instinktivně vázána k dítěti, minimálně k tomu mladšímu a vzhledem k tomu, že bude mít na starosti dítě a všechno okolo něho, tak nebude mít čas. A muž musí být zase instinktivně vázán na ženu a být jí podřízen. A teď se podíváme na to, jak to vypadá v kultuře. Prakticky u každého národa existuje přísloví typu: „Nikdo není před svou ženou hrdinou“. Jedno z nejvíce očividných uměleckých vyjádření tohoto fenoménu je ve filmu Bílé slunce pouště: „Já vám kluci ten kulomet nedám.“ „Proč?“ „Žena mi to zakázala.“ A pokud pochopíte co a jak, tak ten obrázek celnice již nebude tak přitažlivý, jak se vám zdálo na začátku. Dále - děti rostou. Žijí ve stejném světě s námi a také všechno vnímají: „Babičko, přikaž to mámě. Ty jsi její máma, tak tě musí poslechnout“ Co je to? Je to stejná hra. Dítě odhadlo algoritmiku - máma musí poslouchat babičku. Dále. Chlapec vyroste a ožení se. Pokud je v rodině jediný a jeho mámu stále ovládají instinkty, tak i když se stane mužem jiné ženy, stejně nadále zůstává jejím jediným milovaným dítětem. Nemusí být dokonce ani milovaným, ale je to její vlastní dítě. Z pohledu mladé ženy je to její muž, který se má podřizovat jí a jenom jí, protože je to norma instinktivního chování. Je zde však pouze jeden objekt vlastnictví a dva vlastníci. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

74 / 221

Dochází proto ke konfliktu - tchýně a snacha. Je to tak krutý konflikt, že se o něm nevypráví ani v pohádkách, ani ve vtipech. Pokud probíhá, tak obě ženy střídavě otravují život jednomu a tomu samému muži s tématem: „Co ode mě ta mrcha pořád chce, proč mě tak nenávidí?“ A není k tomu jiného důvodu, než ten jeden objekt vlastnictví a dva vlastníci, kteří nemohou být rovnoprávnými. Jak může tento konflikt skončit, dokud fungují instinktivní programy? Existuje několik variant. Jedna z žen musí dokázat, že má na víc a podřídit si tu druhou, nebo musí jedna z žen tu druhou z rodiny vyhnat. Jaké existují varianty řešení tohoto konfliktu tvůrčí cestou? Alespoň jedna z žen musí začít ovládat své instinkty, a potom všechno zapadne na svá místa. Řada kultur je orientována na to, aby naprogramovala vyřešení tohoto konfliktu ve prospěch tchyně. Taková je například japonská kultura i kultury mnohých kavkazských národů. V reálu to funguje tak, že nejstarší žena rodu je s oporou na celý tento komplex instinktů egregoriálním lídrem v rodovém egregoru. Proto je role ženy v tradičních kavkazských kulturách specifická. Tato role je založena na přidělení instinktivních programů chování představitelům obou pohlaví. Je možné vést spory o tom, zda je to tak dobře nebo špatně. V podstatě je na tom dobré to, že si takovým způsobem kultura těchto národů zajistila reprodukci obyvatelstva v návaznosti pokolení po dobu celých století. Špatné na tom je něco jiného. Špatné je, že otázka podstaty člověka nebyla v těchto kulturách vyřešena, neboť řešení té otázky nespočívá v tom, aby se všichni podřizovali nejstarší ženě rodu. Řešením je, aby se všichni stali lidmi. Pokud budeme chápat co je to vůle a uznáme, že svědomí je vrozeným náboženským citem, tak člověk, který se stal Člověkem, může být definován jednou větou: „Člověk musí mít vůli podřízenu diktatuře svědomí!“. Pokud není vůle, není člověk. Pokud je vůle, ale není svědomí, jedná se o démona, také to není člověk, jenom trochu jinak. Naše kultury jsou všechny takové, že lidského typu struktury psychiky dosahují snáze jednotlivci, kteří se společnosti odcizují. Osud Krista je takovým ukazatelem. Elita jej nepotřebuje, neboť je překážkou v uplatňování režimu podřízenosti. Dav obyčejných lidí jej potřebuje jako dobrého vůdce, kterému je ochoten se podřídit. Nechtějí ho jako učitele, který by odhalil jejich problémy, ukázal jim cesty jejich řešení a pomohl jim v něčem. V tomto vztahu jsou ostatní apoštolové v určitém smyslu horší než Jidáš. Ten prostě šel a zradil. Ti ostatní apoštolové se


75 / 221

k němu přihlásili. A potom to učení, které Kristus hlásal, bylo v podstatě s jejich požehnáním nahrazeno učením jiným. Teď se zase vrátíme k otázce osobnostního vyzrávání chlapců a dívek. Budeme vycházet z toho, že musí být řešen stejný úkol reprodukce pokolení biologického druhu, přičemž kultura prakticky neexistuje. Pokud jste programátor a programujete řešení tohoto úkolu: „v životě existují určitá nebezpečí“, v jakém režimu by je měla řešit matka, která je buď těhotná, nebo s dítětem? Ve varovném. Ideálně by matka měla to nebezpečí vycítit několik kilometrů předem a obejít nebezpečné místo. Intuice A teď se podívejte na to, jak vyrůstáme. Ta skutečnost, že dívky tělesně vyspívají dříve, nás vzhledem k této problematice nezajímá. Zajímá nás něco jiného a to skutečnost, že dívky se v určitém věku náhle stávají takovými rozumnými, rozvážnými. Ne v tom smyslu, že by dokázaly všechno vysvětlit, pochopit nebo něco podobného. Ve smyslu, že se vyhýbají riskantním situacím. Cítí nebezpečí. Cítí nebezpečí a vyhýbají se rizikům. Přibližně ve stejném věku si naopak chlapci začínají s nebezpečím zahrávat. Co je pozadím těchto jevů? Za těmito jevy stojí skutečnost, že dívky si začínají osvojovat intuici, vyciťují nebezpečí a vypracovávají si zvyk se mu vyhýbat. A teď si představte, že osobnostní rozvoj chlapců by probíhal podle stejného algoritmu. Chlapec vycítí nebezpečí a postranními cestičkami jej obejde. Jaký úkol se očekává, že bude řešit chlapec? Dobývat. Dobývání je jedna věc. Ale to co dobývá, by se mu také mohlo postavit na odpor. Objevování neznámého Objevování neznámého, to patří mezi kulturologické aspekty. Od chlapce se očekává něco jiného. Když se máma a dítě přece jenom ocitnou v nebezpečí, tak jim musí zajistit ústup z nebezpečné zóny do bezpečí, proto musí mít návyky rozumně a přesto samovolně jednat v nebezpečných podmínkách. Pokud by osobnostní rozvoj chlapců probíhal podle principu „napřed si osvojit intuici“, tak by realizace těchto ani ne návyků, jako spíše potřeb nebyla možná. Proto se chlapci při svém zahrávání si s nebezpečím učí přemýšlet, cvičí si návyky sebeovládání, a schopnost řešit ty úkoly, které jsou od něho vyžadovány v obecnějším úkolu zajištění reprodukce biologického druhu v návaznosti pokolení v podmínkách nebezpečného prostředí.


76 / 221

Dále prakticky v každém jazyku existují průpovědi typu: „Ženské jsou slepice a chlapi capové“, nebo: „Chlapům to myslí pomaleji“. Proto jsou ženy špatné řidičky? Ženy nejsou špatné řidičky, ony řídí auto jinak, protože ve statistice není podíl žen na haváriích vyšší než u mužů a v některých kulturách je dokonce nižší a to dokonce i s ohledem na podíl řidičů. Ženy prostě řídí auto jinak. Vtipy o blondýnkách nevznikly bezdůvodně a názor, že „ženy jsou slepice“ také ne, neboť žijeme v defektní kultuře a poté, kdy si dívky osvojí návyk vyhýbat se nebezpečí, se jejich osobnostní rozvoj pozastaví a svůj intelekt dále nerozvíjejí. Historka z internetu: dívka vyrůstá v rodině, kde jsou rodiče velmi vzdělaní a ona se ze školy vrátí s čtyřkou. Máma je zděšena, ale reakce otce je následující: „To nic není, hlavně aby se dobře vdala“. V něčem má otec zčásti pravdu. Ale to že má otec pravdu, vede k velkým následkům, o kterých očividně nemá ani tušení. A proč se otec nedovtípí? Vždyť v ruských pohádkách na rozdíl od Evropy není ideálem ženy Jelena překrásná, ale moudrá Vasilisa. Dívka by se tedy ve svém osobnostním rozvoji neměla zastavovat ve fázi osvojení intuice. Měla by pokračovat dále a osvojovat si svůj intelektuální potenciál, aby ta průpověď, že ženy jsou slepice, přestala být aktuální. Zatím je bohužel velmi často aktuální právě při mimořádných situacích, ne v běžném životě. V roce 1956 došlo v severním Atlantiku ke srážce italské dopravní lodě „Andrea Doria“ se švédskou dopravní lodí „Stockholm“. Ke srážce došlo v noci. Na Andrea Dorii zahynulo několik lidí, jejichž kajuty byly na poškozené straně, na Stockholmu nikdo nezemřel. Počasí bylo příznivé a Andrea Doria se potápěla dlouho, takže byl čas na záchranné práce. Když byli prakticky všichni pasažéři evakuováni, tak záchranná skupina procházela loď, aby zkontrolovala, zda na někoho nezapomněli, zda tam již nikdo není. Je jasné, že záchranná skupina se skládala z mužů. Někde na dolních palubách, které zalévala směs oceánské vody a lodního mazutu, objevili skupinu žen v negližé. Vzhledem k tomu, že ke srážce došlo v noci, tak jak byly v nočních košilích, tak v nich i vyběhly. Co si myslíte, že se dělo dál? Ženy odmítly být zachráněny. V podstatě došlo na ženskou hysterii na téma: „Běž pryč, ty nemravo, vždyť jsem nahá.“ Tak to je ukazatel toho, že ženy vyrostly v kultuře, kde se zastavily ve svém osobnostním vývoji ve stádiu předcházejícímu osvojení intelektu a návyků sebeovládání. Muži si tyto návyky vypracovali, proto popadli ty tetky do náručí a nehledě na jejich kousání, škrábání a křik je všechny vyvlekli na člunovou palubu, posadili do člunů a všechny zachránili. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

77 / 221

A druhá strana té otázky: „muži jsou capové“ a „chlapovi to zapaluje pomaleji“. Kozel je metafora tvrdohlavce, pokud si tedy něco umínil, tak… A že mu to zapaluje pomaleji, vypovídá o čem? O tom, že nemá rozvinutou intuici, ale poté, kdy provedl nějakou hloupost, je schopný velice srozumitelně vysvětlit, co a jak měl dělat proto, aby všechno dobře dopadlo. Proč tomu tak je? Je to opět stejný výsledek. Zastavil se ve svém osobnostním vývoji předtím, než si začal osvojovat intuici. Pokud by byla kultura skutečně normální, tak by lidského typu struktury psychiky mělo být dosahováno na začátku mladosti, pokud za tento začátek mladosti budeme považovat dobu probuzení pohlavních pudů. Znamená to tedy, že musí člověk mít vůli a ta vůle musí být podřízena diktatuře svědomí. Chlapci by si do té doby samozřejmě měli osvojit intuici, tedy objevit ji někde v hlubinách své psychiky a integrovat ji do algoritmiky svých vypracovaných programů rozhodování a chování. Dívky by také samozřejmě měly dosáhnout lidského typu struktury psychiky a měly by si osvojit svůj intelektuální potenciál proto, aby se nejen dokázaly vyhýbat nebezpečí, ale také se chovat odpovídajícím způsobem. Dále se s instinkty pojí ještě jedna skutečnost, neboť zákonitosti ve světě fauny a vůbec v biosféře jsou takové, že se vždy rodí více jedinců, než je kapacita příslušného ekologického prostoru, takže dochází k vnitrodruhové konkurenci, kdy slabší jedinci hynou, nebo z různých důvodů nemají potomstvo a ti nejsilnější jedinci jsou považováni za biologicky plnohodnotné díky tomu, že jejich rodové linie mají pokračování. Naše civilizace Teď se pojďte podívat na dějiny civilizace. Kdysi si jeden sociolog, který se jmenoval Malthus, jako první všiml, že počet obyvatelstva roste rychleji, než roste výroba a především než roste výroba potravin. Znamená to tedy, že lidstvo se nestalo opravdu lidstvem a rozmnožuje se na základě obecných biosférických zákonitostí. Porodnost je nadměrná ve vztahu ke kapacitě ekologického prostoru a následkem je zátěž přírodního prostředí. Odvetnou reakcí přírodního prostředí jsou epidemie a vnitřní sociální konflikty v podobě válek a zločinnosti. Můžete namítnout: „Pro vyspělé státy to není charakteristické, tam je ten problém spíše opačný, je tam demografická krize a problémy s výší porodnosti…“ a tak dále, a tak podobně. Realita je taková, že to jak žijí takzvané vyspělé státy je druhá strana mince stejných zákonitostí ve světě fauny. Proč? M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

78 / 221

Protože pokud se podíváme na dějiny civilizace, tak z nich můžeme zjistit, že porodnost ve venkovském prostředí byla vždy vyšší, než v tom městském. Když se podíváme třeba do archivů evropských měst, do těch středověkých, tak je možné tam vysledovat následující zákonitost - objevuje se nějaké příjmení, které existuje století dvě, a potom mizí. Historická reprodukce městského obyvatelstva neprobíhala pouze díky porodnosti ve městě, ale také díky přítoku venkovského obyvatelstva proudícího do měst, neboť bylo přebytečné z hlediska zaměstnanosti na venkově. Vliv měst na společnost Již ve dvacátém století bylo možné tuto městskou statistiku porovnat s údaji biologů. Ještě za Sovětského svazu u nás žil genetik akademik Dubinin, který byl považován za celkem rozporuplnou osobnost. Existuje jedna fotografie Lenina, na které je vyfocen s bezprizornými lidmi a Dubinin trval na tom, že je jedním z nich. Ostatní na jeho adresu ironicky poznamenávali, že se takto vetřel do přízně, protože v podmínkách SSSR být vedle Lenina znamenalo vyřešit si tak mnoho problémů. Ať už to tak bylo nebo ne, není to pro nás v daném případě podstatné. Důležité je něco jiného: v roce 1944 Dubinin ve Voroněži prováděl výzkum populace mušky octomilky. Voroněž byla v té době čerstvě osvobozena od hitlerovské okupace. Nebylo tam nic kromě rozbitých domů a průjezdných částí ulic. Jeho výzkum prokázal, že muška octomilka je svou genetikou identická s tou, která žije ve venkovských oblastech. Po dvou letech byl výzkum populace octomilky zopakován. Ve Voroněži již byla nějaká ta technosféra, jezdila tam doprava, byl tam průmysl. Výzkum prokázal, že ano, muška zůstala muškou, ale došlo u ní ke genetickým změnám. To znamená, že město je silně mutagenní prostředí. Politici si nedali výzkum Dubinina dohromady s tím, jak žije civilizace, protože politici se u nás sestávají z úzce specializovaných lidí, jejichž rozhled je úzký, a pokud si dejme tomu osvojili právo, tak biologii již určitě ne. Naučili se ekonomice a biologie opět není povinná. Realita je taková, že obchodní efektivita mnohých druhů činností je ve městě podstatně vyšší, než mimo město. Proč? Úspora při přepravě, koncentrace potenciálních spotřebitelů… Díky těmto okolnostem město stahuje obyvatelstvo tím intenzivněji, čím více je ve společnosti rozvinuta průmyslová výroba. Ve výsledku teď v takzvaně „vyspělých“ zemích žije ve městech do 90% i více obyvatel. Skutečnost, že ve městě degenerují, se proje-


79 / 221

vuje i v tom, že vyspělé země jsou lídry ve statistice různých psychických a jiných nemocí. Existují zde však i ty jevy, kde se projevují obecné biosférické zákonitosti, jako je regulace počtu druhů v hranicích ekologické oblasti. Když žijeme ve městě a neustále se střetáváme s množstvím neznámých obličejů, tak do druhového egregoru vstupuje signál o tom, že ekologická oblast je přeplněna. Pokud se tam vyskytuje příliš mnoho neznámých, tak je lidí moc. Jaká by měla být biosférická reakce na signály přeplnění ekologické oblasti? Snížení porodnosti. Ano, snížení porodnosti, které tu má místo, ale kromě toho dochází k zablokování mechanismu reprodukce biologického druhu. Odtud ty LGBT společenstva, která již pretendují na to, že nejsou menšinami, ale lepšími lidmi.

Možná to spíše přinesla kultura? To nepřinesla kultura. To co přinese kultura, je již nadstavba nad biologií. Dále: vyostřuje se vnitrodruhová konkurence. Ve městě je zločinnost a brutální trestná činnost normou. Pokud si však uvědomíte, že základní část obyvatelstva je nositelem nelidských typů struktury psychiky, tak je zločinnost nevykořenitelná díky tomu, že jde o vnitrodruhovou konkurenci, o místo pod sluncem, která vyplývá ze všeobecné biosférické algoritmiky regulace počtu biologických druhů v hranicích ekologické oblasti. Co se rozhodli udělat naši moudří politici? Všechno obyvatelstvo Ruska nahnat do deseti městských aglomerací. Vybízí to k otázce: „Lidi, učili jste se vůbec ve škole biologii? Máte v té hlavě vůbec něco? Čím přemýšlíte, pro koho to pracujete?“ Je to tak, že pro nositele lidského typu struktury psychiky díky těmto okolnostem včetně financí, které vládnou společnosti, není město přitažlivé jako místo pro bydlení. Ve městě může člověk žít pouze tehdy, když plní nějakou misi v souladu s božím úmyslem, přičemž pociťuje nepohodlí, které musí nějakým způsobem překonat, a pravidelně se léčit pobytem v přírodě. Proto pokud se podíváme na tato fakta, tak ve většině vyspělých zemí včetně městského obyvatelstva v Rusku, v posledním desetiletí roste tendence nabírající na síle, opustit města a vrátit se k životu v přírodě s využitím těch výdobytků civilizace, které již máme. IQ dříve a nyní Jaký je rozdíl ve srovnání současnosti se středověkem, kdy lidstvo nemělo k dispozici technogenní energie a město přesto bylo mutagenním faktorem, kde se M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

80 / 221

obyvatelstvo nemohlo reprodukovat v návaznosti pokolení biologicky zdravým způsobem? Pouze v tom, že mutagenní vliv současného města několikanásobně vrostl. Výzkum italských genetiků provedený na lidech vypovídá o tom, že stačí týden pracovat ve slévárně, aby na to genetický mechanizmus zareagoval mutací. Výzkumy Američanů a Kanaďanů dokazují, že městské děti mají koeficient inteligence IQ o tři až pět bodů nižší ve srovnání se svými vrstevníky z venkova. Navíc k tomu existují výzkumy Angličanů, které prokázaly, že za posledních sto let se průměrnému Evropanovi v různých regionech snížilo IQ také o tři až osm bodů. To znamená, že vyspělé země jsou také důkazem toho, že všeobecné biosférické zákonitosti nikam nezmizely, stále mají na život současné společnosti rozhodující vliv, ať už je technosféra rozvinutá, jak chce. Narkotika, alkoholizmus K tomu je možné ještě přidat jednu kulturně podmíněnou přísadu. V přírodě existují rostliny, existují látky, které když se dostanou do lidského organismu, mění celou jeho fyziologii i fyziologii jeho vyšší nervové soustavy. Jejich vlivem se mění vnímání světa a mění se i charakter fungování intelektu. Obecně se takové látky nazývají psychotropními a konkrétně se jedná o různé druhy narkotik. V sovětských státních normách byl alkohol charakterizován jako narkotikum. V současných ruských normách alkohol jako narkotikum charakterizován není. Veškerý boj s narkotiky probíhá mimo boj s alkoholismem, opilstvím. Pití s mírou je považováno za kulturní pití, je přípustné, je to normální. Dokonce apoštol Pavel nakázal pít víno a tak dále a tak podobně. Co zůstává utajeno? Utajeno zůstává to, že přibližně třetina obyvatelstva je geneticky předurčena k tomu, že pokud se pro ně pití alkoholu stane v jejich jídelníčku normou, stanou se biochemicky závislými a jejich potřeba alkoholu se promění v neukojitelnou závislost. Jsou tedy odsouzeni stát se alkoholiky. Zdaleka ne všichni lidé, kteří mají mezi svými předky alkoholiky, jsou schopni říci: „Já pít nemůžu vůbec, protože v mém rodu se vyskytovali alkoholici a mám k tomu tedy předpoklady…“ Kultura je zaměřena na to, že k tomu navíc provokuje. Dále tu máme takovou věc, že existuje geneticky normální naladění biopolí lidského organismu. Když se do organismu dostanou psychotropní látky, tak se to geneticky normální naladění biopolí mění. My aury nevidíme, ale kočky a psy je vidí a reagují na střízlivé a opilé lidi různým způsobem i kvůli tomu, že vidí auru, která je jiná.


81 / 221

Když se změní vnímání světa, tak se do psychiky dostávají informace, které by tam být neměly a právě proto je všichni alkoholici, kteří se zpili pod obraz, popisují přibližně stejně. Jedná se tedy o vrstvu reality, která je v normálním stavu lidem uzavřena a alkoholikům se otevírá v důsledku toho, že jsou pod vlivem psychotropních látek. Kromě toho se tato realita otevírá těm, kteří jsou v tradicích popisováni jako svatí, kteří vidí daleko více, než obyčejný člověk, včetně skrytých aspektů reality. Svým způsobem byl vynikajícím politikem ten šaman, který naučil své indiány používat tabák. Proč? Protože když se vlivem psychotropních látek mění vnímání světa, tak se objevují jiné kanály vnímání informací, nad kterými může být ustavena kontrola. Těm, kteří jsou závislí, nebo pravidelně používají nějaké psychotropní látky, je možné se díky určitým návykům a znalostem dostat do psychiky a vyřadit jejich vůli, pokud ji mají, z algoritmiky jejich jednání nebo ji deformovat. Dále je možné si podmanit všechny informačně algoritmické zdroje, které jsou v psychice druhého člověka přes egregor nebo bezprostředně tím, kdo k tomu ovládá návyky a má znalosti umožňující mu prostřednictvím těchto určitých kanálů dostat se do psychiky jiných lidí. Legalizace drog Proto za legalizací marihuany a propagandou toho, že „pít s mírou je normální“ stojí ve skutečnosti určité politické síly, pro které jsou narkotika včetně kulturního pití apod. nástrojem řízení společnosti díky kontrole vědomí těch, kým manipulují.

To proto Angličané v první řadě vedli opiové války s Čínou, aby je dokázali dostat pod svou kontrolu? Ano, v první řadě z tohoto důvodu. Začali tam dovážet i tabák. Ano i tabák začali přivážet. Je to opravdu tak. Pokud budeme mluvit o druzích činnosti, tak za Pirogova stejnou sadou nástrojů ve válečné polní chirurgii řezali jednoho pacienta za druhým bez průběžné sterilizace. Bylo to normální. Přežívala přibližně třetina chirurgických pacientů. Dnes, abyste se dostali na operační sál, musí být provedena složitá a dlouhá procedura související se sterilizací nástrojů, použitím různých antiseptik apod. To je příklad toho, že výsledek určitého druhu činnosti je podmíněn způsobilostí toho, kdo tyto činnosti provádí nebo se je chystá provádět. Existují takové druhy činností, které můžete provádět, jenom když držíte přísný půst, což znamená přijímat pouze vodu a po určitou dobu nic jiného. Nebo vodu a nějakou rostlinnou potravu jako jsou třeba ořechy nebo traviny. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

82 / 221

Vliv půstu, či určité diety Mimo židovskou kulturu všem připadá směšný maces, protože se jedná o nekvašený chléb. Ve vztahu k některým druhům činností není toto veselí na místě, protože fyziologie organismu se vlivem produktů kvašení může změnit takovým způsobem, že tyto druhy činnosti, které obyčejná kultura řadí do oblasti mystiky, není jednoduše možné provozovat. Znamená to, že co jíme a jak jíme, se nedá opomíjet jako nedůležité, i když v každé kultuře existují určité normy, tradice, které se vytvořily, dodržují se a jsou považovány za normální. Za normální však nejsou považovány proto, že umožňují člověku maximálně realizovat jeho tvůrčí potenciál, ale proto, že byly vytvořeny a jsou považovány za normální po dlouhou dobu mnohými pokoleními. Podle jídelníčku lidí a odlišností různých národních diet medicína zaznamenává i rozdíly ve statistice onemocnění, které jsou charakteristické pro různé národní kultury. Ano, lidská genetika se přizpůsobuje stravě v návaznosti pokolení. Proto také přechod z jídelníčku své národní kultury na jídelníček jiných národních kultur není vždy možný a není také vždy bezpečný. Nicméně nějaké vzájemné souvislosti mezi tím, co jíme a jak se cítíme, existují. Například japonská zdravotní statistika zareagovala na existenci brojlerů ve stravě Japonců růstem statistiky výskytu cukrovky. Existují tedy určité problémy spojující psychologii a fyziologii organismu. Hovořili jsme tedy o tom, k čemu to vede, když v současné civilizaci převládají nelidské typy struktury psychiky, což je víceméně jasné. Zda je možná alternativa a jak by měla vypadat, o tom si promluvíme jindy. Takže dnes v podstatě končíme. Děkuji. --------------------------------

Vy jste mimo jiné řekl, že když se objevili u Japonců brojleři… Když jsem byl malý, tak jsem ležel v nemocnici a viděl jsem, že nám servírují na stůl kaši a vedle na stůl nějaké velké kusy masa, tak jsem se ozval, že chci také maso a dostal jsem odpověď, že to maso je připravené pro diabetiky. Oni měli jíst maso a zeleninu. Vy jste o tom mluvil jako o příčině, takže z toho vyplývá, že se nikdy nevyléčí? Vždyť se tedy jedná o potravinu, která jim škodí. Je tu jeden takový případ: etnografové zkoumali, jak žijí Papuánci. Z jejich hlediska mají Papuánci zápornou bílkovinovou rovnováhu, což znamená, že se z jejich organismu vylučuje více bílkovin, než do něj vstupuje v potravinách. To by M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

83 / 221

znamenalo, že Papuánci jako národ by měli vymizet. Zaangažovali v té otázce fyziology a mikrobiology a ukázalo se, že Papuánci jedí nějakou jejich místní rostlinu, která je biotopem pro určitý druh mikrobů, kteří když se dostanou do lidského zažívacího traktu, tak v reakci s dusíkem, který je obsažen ve vzduchu, přeměňují obsah trávicí soustavy na bílkoviny a doplňují tak bílkovinovou rovnováhu člověka. My prostě zapomínáme, že člověk je také biotopem pro mikroflóru a mikrofaunu, a že proces trávení potravy se neomezuje pouze na funkci slin a žaludečních šťáv, že tam také působí mikroflóra a mikrofauna. Mimo to se toho všeho ještě účastní i naše biopole. A biopole účinkují tak, že v podstatě... jsou známy případy, kdy lidé umírali po požití destilované vody, která pro ně byla jedem.


84 / 221

M. V. Veličko – Rozmluvy o životě (04) http://leva-net.webnode.cz/products/m-v-velicko-rozhovory-o-zivote-4/

0:02:02 - předtucha v řízení 0:04:40 - informace jako část bytí 0:06:34 - pojmy, obrazy, vnímání a chápání světa 0:09:56 - triumf vůle nebo oslava podřízenosti 0:12:24 - kaleidoskopické a mozaikové vnímání světa 0:20:14 - jak se formuje vnitřní obraz světa člověka 0:25:15 - dávné a současné pohledy na svět 0:28:48 - vztah jazyka a obrazů 0:31:27 - jazyk jako prostředek řízení okolním světem 0:35:15 - různé nosiče pro informaci 0:39:20 - matérie, informace, míra 0:40:40 - čím měřit hmotu, prostor a čas 0:51:58 - neurčitost měření a objasnění vesmíru 0:52:52 - teorie pasionárnosti L.Gumileva 0:55:40 - rozdělení na ducha a hmotu 0:57:22 - trojjedinost v relígiích 0:59:03 - dva systémy mezních zobecnění / prvotních rozdílů - pro všechny a pro "vyvolené" 1:05:30 - rozdíl v osobním rozvoji v závislosti na systému mezních zobecnění 1:10:31 - k čemu jsou třeba emoce 1:17:06 - důležitost nálady / naladění 1:23:24 - naladění psychiky 1:29:20 - proč ráno věnovat pozornost tělu 1:36:37 - bojové "supernávyky" 1:38:28 - osvobození od instinktů 1:40:19 - proč je lásku nemožné popsat a dát jí jasné určení ________________________________________________________________


85 / 221

Minule jsme hovořili o struktuře psychiky, odhalili jsme čtyři základní typy struktury psychiky a jeden doplňkový, který lidé vytvořili sami tím, že si do organizmu zavádějí různé druhy psychotropních látek, pod jejichž vlivem se mění jejich vnímání světa a fyziologie jejich vyšší nervové činnosti, čímž dochází ke změně fungování celé psychiky. Tento typ struktury psychiky v převážné většině případů k ničemu dobrému nevede, neboť nastavení biopolí organismu se v této variantě liší od toho genetický zadaného. Tento typ je tedy možné charakterizovat jako nepřirozený. Bohužel musíme konstatovat, že lidé trvají na tom, že je to v podstatě normální. Normální v tom smyslu, že statistická norma vypovídá, že lidé tento stav považují za normální. Zajímavé je však něco jiného. Jednou v televizi běžel nějaký pořad na téma jak pít kulturně. Několikrát se tam mluvilo o tom, že zpít se až do ztráty vědomí, to je pochopitelné... Cílem je dostat se do stavu blaženosti, a vzdálit se objektivní realitě jako takové. A proč by vůbec mělo být pití alkoholu kulturní? Odpověď na tuto otázku nenásledovala, i když v tom pořadu si ji zadávali nejednou. To bylo v krátkosti k minulému povídání a teď budeme pokračovat dále. Pokud budeme psychiku posuzovat jako informační algoritmický systém, tak vlastně psychika řeší jakési řídicí úkoly a my bychom tedy měli mít jasnou představu o tom, co se obecně pod tímto řízením rozumí, a jak ho můžeme chápat v kontextu těch nebo jiných technických, sociálních a přírodních procesů. Řídící procesy psychiky Jak jsou ty řídící procesy organizovány, a jak se dostat k těm již existujícím procesům řízení. V procesech řízení zdaleka ne poslední roli hraje předvídání toho, co se stane s objektem řízení pod vlivem vnějšího prostředí, vnitřních změn objektu a pod vlivem samotného řídícího procesu. Dokonce, i v případě, že si nejsme vědomi toho, že psychika nějakým způsobem řeší úkol předvídání, tak ho nicméně opravdu řeší. Je důležité si uvědomit, že hlavním úkolem vnímání a chápání světa je provádět mnohovariantního modelování průběhu událostí takovou rychlostí, která předstihne průběh samotných událostí, aby bylo možné z toho množství variant vybrat tu jedinou, která se bude realizovat, nebo vybrat takový soubor vzájemně vložených variant, který bude umožňovat přechod od jedné varianty ke druhé, pokud se nějaká z vybraných variant v důsledku různých příčin ukáže být nerealizovatelnou.


86 / 221

Proto se tedy musíme ptát: Co je to vnímání světa? Co je to chápání světa? Jaké existují jejich možné varianty a která z těchto variant má pro nás přednost z úhlu pohledu její efektivity jako nástroje pro řešení úkolu předvídání. Ve své podstatě psychologie i filozofie ve své historické podobě, tak jak je dnes známe, vznikaly dříve, než bylo v oborech aplikované vědy zjištěno, že informace je objektivní kategorií existence všehomíra. Stejně objektivní jako matérie, ze které je všehomír nějakým způsobem zformován. Proto není filozofický a psychologický jazyk v těch případech, kdy se mluví o vnímání a chápání světa stroze pojmově definován a to, o čem se mluví, není vždy možné jednoznačně spojit s tím, co se děje v psychice každého z nás. Vnímání a chápání světa Nicméně v psychice každého z nás přesto chápání světa existuje a existuje i vnímání světa, neboť jsou určitým způsobem vzájemně propojeny. Jsou propojeny takovým způsobem, že chápání světa není možné bez existence nějakého jazyka. Jazyka, artikulované řeči, kterou hovoříme, nebo nějakého jazyka vyjádřeného v symbolech. A vnímání světa je možné bez jazyků takového druhu, protože v podstatě představuje informační duplikát světa, který se nějakým způsobem formuje v psychice člověka a nese ho materiální nosič, kterým je náš organizmus. Existuje taková věta, ve které jsou použity gramaticky významné části slov poskládané z nesmyslných zvuků, a přesto se dá určit hrubý smysl věty, např. vyčlenit slovo ženského a mužského rodu, sloveso apod. Tuto větu připisují sovětskému lingvistovi, akademikovi Ščerbe, který ji předkládal svým studentům vždy na své první přednášce. Studenti z ní byli tak říkajíc na větvi, ale on se přesto domáhal, aby mu sdělili její smysl. Studenti se tedy pokoušeli o její rozbor slovo po slově a vyjadřovali své návrhy na to, co které může znamenat. Je to popsáno v Uspenského knize „Slovo o slovech“. Je to zajímavé vyprávění, takže až budete mít čas, tak si ji přečtěte. Slova a obrazy V čem spočívá problém v pochopení této věty? Slovo existuje, ale nedá se s ním spojit žádný obraz. Všechny problémy chápání jsou spojeny s tím, že buď možné je, nebo není, přiřadit k určitým slovům nějaké obrazy. Je proto možné definovat, že pojem je vzájemná jednoznačná shoda slov toho či jiného jazyka a obrazů v psychice člověka, které byly zformovány jeho vnitřním světem.


87 / 221

Tyto obrazy mohou být nějakými odrazy objektivní reality a mohou to také být plody jeho vlastní představivosti. Nicméně pojem v každém případě znamená vzájemnou jednoznačnou shodu slov nějakého jazyka a obrazu vnitřního světa. Pokud odstraníme jazyk, tak co zbyde? Zbydou pouze obrazy. Celý soubor pojmů a vzájemných vazeb mezi nimi, které existují v psychice člověka, je možné nazvat chápáním světa. A celý soubor obrazů, se kterým se pojí pojmy tvořící naše chápání světa je možné nazvat vnímáním světa. Takto jsme to přijali v Koncepci sociální bezpečnosti. A dále vznikají další otázky. Jaké může být vnímání světa, se kterým se prostřednictvím slovní zásoby pojí chápání světa? Proč vlastně vůbec potřebujeme jazyk, pokud existuje vnímání světa a nějakou cestou je možné ho předat? Realita je taková, že: vnímání světa a jazyk jsou vzájemně propojeny prostřednictvím morálky. Jedním z jasných příkladů na toto téma je film Leni Riefenstahl o sjezdu nacistické strany, který se konal v roce 1934. Leni Riefenstahl je považo-vána za génia kinematografie dvacátého století. Film „Olympiáda“, který natočila o berlínské olympiádě, mnozí považují za jeden z nejlepších filmů všech dob a národů o sportu. Když ho točila, tak byly naexponovány kilometry filmu, všechno to prohlédla a sestřihala. Poprvé zde byly použity nové způsoby natáčení a montáže, které se potom staly pro sportovní filmovou dokumentaristiku klasikou. Tak to prostě vyšlo, že Leni Riefenstahl žila ve Třetí říši kde pracovala a kde natočila film, který dostal název „Triumf vůle“. Tento film v mnohých zemích zakázali promítat, neboť je považován za propagandu nacismu a mnozí činitelé nacistického Německa byli ve třicátých letech přesvědčeni, že svým filmem Leni Riefenstahl udělala pro rozšíření nacismu daleko více, než kterýkoliv jiný propagandista hitlerovské strany. A teď se tedy pojďte na ten samý film, na to samé pořadí scén podívat z jiných morálně etických pozic. Pokud ho nenazveme „Triumf vůle“, ale „Apoteóza podřízenosti“, pak všechno zapadne na svá místa. Pořadí jednotlivých scén zůstane stejné a film se stane jasně antifašistickým filmem. Zdálo by se, že se nic nezměnilo, vždyť scény zůstaly stejné. Kaleidoskop a mozaika

Jaké tedy mohou být typy vnímání a chápání světa?


88 / 221

Existuje taková dětská hračka – kaleidoskop. Kaleidoskop vlastně tvoří hranol, jehož vnitřní povrch je zrcadlový, tvořený obvykle třemi hranami. Hranol se jedním koncem opírá o uzavřený plochý prostor, ve kterém jsou různobarevná sklíčka. Jedna strana této plochy se dotýká čelní strany hranolu a druhá je zakryta matným sklem, a druhý konec hranolu je nasměrován ke kukátku, kterým se lidé dívají. Pokud se kaleidoskop otáčí, sklíčka vytvářejí různé vzory a vnitřní zrcadlo hranolu je několikanásobně kopíruje, takže celkově vzniká velmi zajímavý obrázek. Kaleidoskop je charakteristický tím, že jeho prvky nejsou mezi sebou vzájemně spojeny. A na druhé straně existuje metoda výtvarného umění, která se nazývá mozaika, nebo vitráž. Ta se přece také skládá z prvků, které jsou, zdálo by se, každý sám za sebe, roztříštěné, nicméně jsou vzájemně propojeny a vytvářejí jednotný obraz. Tento obraz, pokud se jedná o styl výtvarného umění, tak nebo jinak souvisí s tématikou výtvarného umění a objektivní realitou. Všechny prvky mozaiky jsou charakteristické tím, že každý z nich se musí nacházet na svém místě. Tato jeho poloha je podmíněna i ostatními prvky mozaiky, celkovým obrazem, kterého je součástí, a jeho vlastní rolí v tom obraze. Pokud z mozaiky vyjmeme jeden z jejích prvků, tak ji poškodíme. A pokud jsme nedosáhli potřebné rozlišovací schopnosti mozaiky, tj. její podrobnosti, můžeme některý z fragmentů odstranit a nahradit ho jiným podrobnějším fragmentem. Tyto obrazy – kaleidoskop a mozaika, nám poskytují představu o tom, jakými dvěma mezními typy mohou být lidské vnímání a chápání světa. Buď je vše vzájemně propojeno, a potom to bude mozaikové vnímání, chápání světa, nebo je to kaleidoskop, který může obsahovat mnoho zajímavých skutečností a drobností, avšak roztříštěných, neboť ty vazby mezi nimi jsou vytvářeny jiným způsobem, vznikají více méně náhodným způsobem v tom smyslu, že jsou tam realizovány nějaké statistické zákonitosti, ale nejsou to ty objektivní vzájemné souvislosti, které existují v reálném světě. Jsou to statistické zákonitosti neobjektivního světa, statistické zákonitosti reakce psychiky, která si nese toto kaleidoskopické vnímání světa na objektivní svět. Tj. tyto souvislosti jsou diktovány tím, jak náhodně psychika vnímá objektivní svět, a jsou proto nepředvídatelné. Vzhledem k tomu, že se svět mění a mění se souvislosti, tak se nepřetržitě mění i vnímání a chápání světa. Kaleidoskopické vnímání světa, ve kterém je vše roztříštěné je velmi špatným modelem proto, aby bylo možné modelovat průběh událostí ve světě rychlostí předcházející jejich reálnému průběhu, a následně tedy není možné vybrat si varianty chování. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

89 / 221

Druhou variantou vnímání a chápání světa je mozaikové vnímání a chápání světa, u kterého je vše vzájemně propojeno, a pokud to není dostatečně podrobně rozčleněno, a tak když se objeví soubor nějakých nových pojmů, nových elementů vnímání světa, vzniknou mezi nimi a dříve existujícím systémem nové vzájemné vazby. Avšak i mozaikové vnímání světa může být rozčleněno dále na dvě různé varianty: první - formování mozaiky probíhá ve směru od jednotlivosti k celku. druhá - formování mozaiky, její rozvoj a podrobnější členění probíhá ve směru od celku k jednotlivosti. Řekli byste si, jaký je tedy vlastně rozdíl mezi těmito dvěma mozaikami? Rozdíl je přibližně takový, jako když si objednáte nějakou stavebnici a přijde vám krabice plná jakýchsi dílků a návod na složení tam není. Nemáte představu o celkovém vzhledu výrobku. Dílů je příliš mnoho a v absolutní většině případů nedokážete na první pokus bezchybně sestavit stavebnici tak, jak by měla vypadat, protože někde nedodržíte správný postup. Pokud však máte celkovou představu o tom, co by mělo být na výstupu, tak tento technologický proces sestavování nějakého celku z velkého množství dílů nejspíše realizovat dokážete. Z toho vyplývá, že pokud proces formování (obrazu) mozaiky, její rozvoj a podrobnější rozčleňování probíhají ve směru od celku k jednotlivosti, je celý proces stabilnější a odolnější proti rušení než proces formování mozaiky ve směru od jednotlivosti k celku. Pojďte se podívat na náš život. Jak se formuje obraz světa každého z nás? Když přicházíme na svět, je obraz světa v naší psychice v jakémsi počátečním stádiu. Pokud se někdo narodí s poškozeným systémem smyslových orgánů a je od narození slepý, hluchý, nemůže se jeho osobnost formovat, protože psychika nedostává žádné informace. Vnímání a chápání světa neexistují a v podstatě tak vznikne lidský organismus s informačně-algoritmickým zabezpečením na úrovni někde mezi světem rostlin a živočichů. Hmat Tak tomu bylo po celá staletí, dokud ve 20. století nebyly vyvinuty metodiky pedagogické socializace takových dětí, kdy díky tomu, že se povedlo obejít neexistující kanály vnímání světa, se prostřednictvím hmatu přece jenom povedlo dobrat se k lidské duši a nějakým způsobem zformovat vnímání a chápání světa.


90 / 221

A když se dítě narodí s normálním, standardním souborem smyslů? Tak si pojďte vzpomenout, jak jsme sami vyrůstali. Co je to vlastně uvědomění si svého JÁ? Čeho je to pochopení? Je to uvědomění si především svého hmotného těla. JÁ Obraz vnímání světa a obraz chápání světa se formuje prostřednictvím našeho JÁ. Ale vzhledem k všehomíru je naše JÁ nějaká velice, velice malinká částečka, která působí a na kterou zpětně působí jiné stejné částečky všehomíra, které se dostanou do okruhu vnímání našich smyslových orgánů. Z toho vyplývá, že my všichni po dlouhou dobu žijeme tak, že formujeme své vnímání světa buď v kaleidoskopické, nebo mozaikové podobě, ale vždy JÁcentricky, protože JÁ je ve vědomí většiny lidí především samotné tělo. Potom se na těle objevuje oblečení, u žen kosmetika, automobil, byt, dům a vše se rozšiřuje od vlastního milovaného JÁ dále až k hranicím všehomíra. Pokud rozum narazí na hranice svého vnímání světa, tak to neznamená, že svět dále za těmito hranicemi neexistuje. Následuje proces doplňování toho, co se nachází ve vlastních hranicích vnímání světa cizími výmysly o tom, co se nachází za hranicemi vnímání světa. Tak potom vznikají takové nápady jako, že země je obrovská placka, která leží na zádech slonů, kteří zase stojí na krunýři obrovské želvy, a tak podobně… V podstatě se na základě takového vnímání světa kontinuálně po celá pokolení rozvíjela veškerá věda. Newton kdysi řekl, že to, že viděl dále než ostatní, bylo proto, že stál na zádech gigantů. Dokonce i tehdy, když hovoříme o tom, že stojíme na zádech minulých generací, a proto vidíme poněkud dále než oni, tak se stejně díváme pouze z toho bodu, ve kterém se ve všehomíru právě nachází lidstvo. Otázka tkví v tom, zda ten obraz světa, který nám vykresluje naše JÁcentrické chápání světa, založené na JÁ-centrickém chápání a vnímání světa, je adekvátní. Epocha před 19. stoletím, zčásti zasahující do 19. století, byla charakteristická tím, že ve vědě panovaly svobodné názory. To, čemu se dnes říká mainstream, neexistovalo, a proto byly tehdy ve srovnání s dneškem názory na svět vyjadřo-vány mnohem svobodněji. Vzdělávací systémy také nebyly tak všeobecně rozšířené, takže se určité množství lidí věnovalo sebevzdělávání intenzivněji než dnes. Na základě oblastí jejich zájmů se i vydávaly knihy. Bůh RA Jedna z takových knih - „Kniha pro první čtení“ od Vodovozova - pojednává o vnímání a chápání světa starověkých Egypťanů. Podle jejich názoru, jak píše VodoM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

91 / 221

vozov, bůh Ra představoval čtyřjedinou bytost. Jednotlivé jeho projevy by bylo možné současným jazykem nazvat: hmota – to, co existuje, duch – to co proniká hmotou a dokáže jí vdechnout pohyb a vědomí, prostor – který vyplňuje hmota a duch, a čas – ve kterém se hmota a duch nějakým způsobem mění. Když se obrátíme k moderní fyzice, tak je prostorově časové kontinuum zaplněno hmotou v různých skupenstvích. Pokud provedeme analýzu těchto skupenství, tak se hmota dělí do dvou kategorií: - fyzická pole, a - různé druhy elementárních částic, které v závislosti na svých vzájemných vazbách představují samostatné částice, plazmu nebo látku v tvrdém, kapalném nebo plynném stavu. Scientologové tvrdí, že prý Hubbard udělal obrovský vědecký objev. Vytvořil systém chápání světa na základě kategorií: MEST - hmota, energie, prostor, čas, ve kterém pobývá člověk označený písmenem théta. Systém jako celek se nazývá THÉTA-MEST. Ve všem, co představuje MEST podle prvních písmen anglických slov - matter, energy, space, time - hmota, energie, prostor, čas, můžeme opět identifikovat staroegyptského boha Re. A théta? Théta byla odedávna v různých ezoterických tradicích symbolem lidské duše, protože to písmeno tvoří takový ovál přeškrtnutý vlnkou, takže bylo v mnohých ezoterických tradicích symbolem duše a jeho horní polovina označovala nevtělenou fázi existence duše, tj. stav kdy duše žije, ale nemá tělo a dolní polovina označovala vtělenou fázi existence duše. Takže théta byla vlastně takovým symbolem cyklu převtělování duše.

Jako jing a jang? Ano, něco na způsob jing jang, až na to, že symbol jing jang je kulatý a théta je svisle postavený ovál, obsahuje však také vlnku. V ruské azbuce se tomu písmenu říkalo fita. Ano, v ruské azbuce se tomu písmenu říkalo fita, ale potom zmizelo. Odstranili ho jako nepotřebné.

Po revoluci, nebo ještě před ní? M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

92 / 221

Mluvilo se o tom už před revolucí, ale bylo odstraněno až po ní společně s písmenem ve tvaru přeškrtnutého měkkého znaku a tvrdým znakem.

Prozatímní vládou? Není podstatné, zda to byla prozatímní vláda nebo ne, podstatným je, proč to udělali, jaké měli důvody. Pokud budeme přece jen vycházet z toho, že ruský jazyk je především fonetické písmo, tak pokud existovala písmenka, tak podle všeho označovala různé zvuky. Jazyk a obrazy Stejně jako v arabském jazyce existuje několik zvuků, které našemu netrénovanému sluchu znějí jako něco mezi „h“ a „ch“. Pro ně jsou ty rozdíly ovšem zcela patrné. My je rozlišit nedokážeme. Náš jazyk se v průběhu času stal foneticky chudším. Více méně stejně znějící zvuky se spojily a písmena, která je označovala, se stala v moderním jazyce nadbytečnými.

To znamená, že se takto ztratily i některé obrazy? Samozřejmě, že se ztratily obrazy. Kromě toho existuje i druhá strana té věci, jazyk jako prostředek předávání informací je artikulovanou řečí. Pokud jej budeme vnímat jako nástroj pro předávání informací, tak je maximálně neefektivní. Vždyť mi tu sedíme a debatujeme o různých věcech již čtvrtý den - každý den dvě hodiny. To o čem debatujeme, stojí před mým vnitřním zrakem - to, co již bylo řečeno a to, co ještě řečeno nebylo, může být předáno jako celek během jediného okamžiku. Hlavní funkce jazyka vůbec nespočívá v předávání těch nebo jiných významů jedním člověkem tomu druhému. Hlavní funkcí jazyka je bezprostřední řízení běhu procesů ve všehomíru, ve společnosti. Protože když o něčem hovoříme, tak vytváříme vlnění/kmitání, které se šíří do okolního světa. Okolní svět je také kmitavá soustava. Něco může i rezonovat. Pokud dochází k rezonanci, vede to ke změně stavu, a to i k nevratnému. V případě, že existuje kaskáda antén (a přijímačů-vysílačů), tak vyslání nějaké posloupnosti harmonických frekvencí, může spustit tuto kaskádu antén, a někde se něco stane. Pokud dokážeme předpovědět, co a jak se stane, tak se dostaneme za hranice omezení Tjutčeva: „Není nám dáno předpovědět, jak naše slovo dokáže odpovědět." (tj. co naše slovo způsobí)


93 / 221

Rozdíl mezi ústní řečí a vnitřním monologem spočívá pouze v tom, že ústní řeč zasahuje mechanický, vibroakustický, materiální svět bezprostředně a vnitřní monolog protéká jinými fyzikálními nosiči, kterými jsou pole lidského biopole fungující v jiném frekvenčním rozsahu. Tato pole na všechno působí prostřednictvím jemnějších úrovní organizace hmoty a nějakých kaskád antén. Kromě toho se lidský organismus, jeho systém polí, jak jsem říkal minule, může nacházet ve dvou stavech: - některá pole mohou být uzavřena sama do sebe, - a mohou existovat stavy, kdy jsou pole napojena na analogická pole jiných objektů. Pokud jsou ta pole napojena na jiné objekty, tak když odešleme nějakou posloupnost harmonických frekvencí těmito poli, bezprostředně ty objekty ovlivňujeme. Co se tam potom děje a jakým způsobem, je otevřená otázka. Nicméně fyzika je taková, že to jinak fungovat nemůže. Pokud jsou pole uzavřena sama do sebe a prohánějí se nám tam nějaké myšlenky, energie, které tak vlastně nadbytečně plní kapacitu přenosové schopnosti našeho organismu, můžeme si přivodit nějakou mrtvici nebo infarkt, urychlený rozvoj onkologického onemocnění a mnoho dalších nepříjemností. Ale to všechno jsou jiná témata. Vypadá to tedy tak, že se od dávných dob systém limitních zobecnění prvotních rozdílů, kterými se opisuje všehomír, nezměnil, a je vyjadřován právě těmito čtyřmi komponentami, kterými jsou prostor a čas, chápané jako schránka všehomíra, který je sám o sobě tvořen hmotou a duchem. Duch proniká hmotou, uvádí ji do pohybu a dává smysl bytí. To znamená, že od dob starověkého Egypta vnímání světa žádným způsobem nepokročilo. Proč tento systém nemůžeme považovat za vyhovující? Protože realita je taková, že duch ukrývá dvě takové kategorie, jako je informace, tj. význam a algoritmy a kódy. Systém kódování informací! Protože informace a významy bez systému kódování v reálném světě neexistují. Technosféra poskytuje mnoho takových příkladů. Technosféra je však také část objektivní reality, ve které se realizují ty samé objektivní zákonitosti, které se realizují v životě jakéhokoliv prvku ve všehomíru. Vezměme si například nějaké zobrazení - scenérii za oknem. Pozveme umělce s jeho malířským stojanem a paletou barev a on nám na plátně tu scenérii namaluje.


94 / 221

Vezmeme filmovou kameru, postavíme ji na stativ, zmáčkneme knoflík. Provedeme celý cyklus zpracování filmové pásky a tisku a na konci získáme stejnou scenérii. Vezmeme digitální fotoaparát a díky posloupnosti elektrických impulsů prostřednictvím techniky získáme další zobrazení té samé scenérie. Obraz je pořád stejný - ten přírodní, ten na plátně malíře, na pásce nebo na nějakém zobrazovacím aparátu, se kterým pracuje digitální fotoaparát. A čím se tedy liší? Liší se různými materiálními nosiči. Kromě toho mohou být na různých materiálních nosičích také různé systémy kódování informací, protože ten samý obraz může být jako počítačový soubor zobrazen v různém počtu formátů, které jsou v dnešní době dostupné a v těch, které mohou být vymyšleny a použity v budoucnosti. To znamená, že samo o sobě zůstává zobrazení té scenérie neměnné nezávisle na tom, na jakých materiálních nosičích a v jakých systémech kódování je zastoupeno. Na druhé straně jedny a ty samé kódovací systémy, například formát jpg mohou být schránkou pro různé obrazy. V počítači každého z nás je knihovna fotek, mezi kterými jsou scenérie, vlastní portréty, fotografie přátel, příbuzných, a různé jiné fotografie. Všechny jsou uloženy ve stejném formátu. Trojjedinost To nás přivádí na myšlenku o tom, že je možná existence jiného systému té nejobecnější generalizace nebo prvotních rozdílů, kterými můžeme charakterizovat všehomír. Tento systém a terminologie současné vědy může být nazván jako trojjedinost - hmota, informace a míra. Matérie je to, z čeho se skládá všehomír, to, co se v něm přetváří. Informace jsou obrazy, významy, které jsou sami o sobě neměnné a nezávislé na materiálních nosičích. Míra – to je mezní zobecnění, které ve vztahu ke hmotě představuje matrici jejích možných stavů a možných přechodů z jednoho jejího ustáleného stavu do jiných. Ve vztahu k informacím je míra systémem kódování informací a všech možných algoritmů přetváření informací. Celkově tento systém mezních zobecnění nebo prvotních rozdílů umožňuje popsat stejný všehomír, který popisuje také JÁ-centrický čtyřjediný systém:


95 / 221

jednoty prostoru, času, hmoty a ducha. Pouze se díky němu otevřou nové hrany reality a ukážou se některé nedostatky dřívějšího systému. Míra Svatý Augustin se jednou vyjádřil ve smyslu, že pokud se ho neptají, co je to čas, tak je mu vše pochopitelné, ale jakmile se ho zeptají, tak to pochopení věci, její jasné vnímání někam vyprchá. Úplně stejné je to s prostorem, přičemž si uvědomte, že současné fyzikální modely jsou takové, že v některých z nich je rozměr prostoru na úrovni makro jiný než na úrovni mikro. Tj. na úrovni makro je to trojrozměrný svět a na úrovni mikro je to v jednom z modelů jedenáctirozměrový svět. Pokud se však jedná o jeden a tentýž prostor, tak proč je na úrovni makro trojrozměrný a na úrovni mikro jedenáctirozměrný? Když se podíváme, jak to vypadá v oblasti měření, tak ohledně matérie je všechno jasné: kilogramy, moly, elektronvolty, protože fyzika přiznává ekvivalentnost hmoty a energie. A jak je to s prostorem? A jak je to s časem? V metrologickém institutu měr a vah jsou dva etalony: jedno měřidlo je etalonem času, druhé měřidlo je etalonem prostoru, etalonem délky. Každé měřidlo vyzařuje monochromatické světlo určité frekvence. V poměru k metru je určitý počet vlnových délek tohoto měřidla – metr. Ve vztahu k sekundě je určitý počet celých period kmitání vyzařovaných druhým měřičem – sekunda. Vyvstává otázka, proč a nač bychom měli provozovat jako etalony dvě měřidla? Vždyť v podstatě nic nebrání tomu, aby se jedno vypnulo a šetřila se tak energie. Nedělat si zbytečnou hlavu s jeho konstrukcí, obnovou a na základě vlnové délky vyzařované druhým měřidlem určit délku metru i dobu trvání jedné sekundy. Zřejmě zde zapracovala psychologická setrvačnost: míra prostoru je metr a míra času sekunda, takže by měly být odděleny. Pojďme ale dále. Mírou množství hmoty je kilogram. Existuje etalon kilogramu. Proč byla vlastně napřed etalonovým metrem tyč ze slitiny platiny a iridia, potom něco dalšího a teď počet vlnových délek. Ukažte nám metr jako etalon měření prostoru udělaný z prostoru. Ukažte nám sekundu jako etalon měření času udělanou z času. Pokud se s těmito návrhy obrátíte k fyzikům, tak si budou myslet, že si děláte srandu a pokud na tom budete trvat, tak buď bude následovat hysterický záchvat s tím, že „vůbec neznáte fyziku a žijete v extrémní nevědomosti“. Nebo snad dokonce povolají psychiatry. Nicméně podobné otázky jsou


96 / 221

zákonité. V systému mezních zobecnění „hmota, duch, prostor, čas“ na ně však neexistuje odpověď. V trojjediném systému - matérie, informace a míra - odpověď na tyto otázky existuje, protože prostor i čas jsou v tomto případě produktem matérie v souladu s matricí její existence. Zde tedy nic nebrání prostoru být na úrovni makro trojrozměrným a na úrovni mikro jedenáctirozměrným nebo třeba x-měrným. Pokud je tedy prostor a čas produktem hmoty, je pochopitelné, že žádné etalony prostoru udělané z prostoru a žádné etalony času udělané z času existovat nemohou. Ale souměřitelnost různých fragmentů materiálního všehomíra vyžaduje zavedení etalonu prostorové souměřitelnosti, kterým opravdu může být metr nebo něco jiného. Protože se však bavíme o souměřitelnosti materiálních objektů, tak etalon musí být pochopitelně také materiálním a protože se bavíme o souměřitelnosti, tak to, co vybereme jako etalon, je subjektivní a otázka spočívá pouze v tom, nakolik je výběr etalonu subjektivně vhodný. Vypovídá o tom scéna z kresleného filmu o 38 papoušcích, kdy si hroznýš dělá starosti s tím, jak je vlastně dlouhý? Papoušek ho změří svou délkou a prohlásí, že je dlouhý 38 papoušků a jedno malé křídlo. Potom to celé zopakuje kočkodan a hroznýš si z toho udělá závěr, že „v papoušcích je daleko delší“. Pokud by však neexistovalo subjektivní rozhodnutí papouška, tak by hroznýš zůstal nezměřeným a tvořil by jakousi jednotkovou délku samotného hroznýše, která by mu sloužila jako etalon ve vztahu k němu samotnému. Přibližně stejné je to s časem, protože celá historie měření času je otázkou souvztažnosti běhu procesu v materiálním světě s nějakým etalonovým procesem. Co může být tím etalonovým procesem? Takových procesů může historie předložit nespočet. Etalonové písečné hodiny. Klepsydra – vodní hodiny, kde místo písku kape voda, také můžou sloužit jako etalon. Nelíbí se vám subjektivita takových hodin? Tak prosím, můžeme vzít astronomický etalon, který může být poměřován dokonce dvěma způsoby: 24 hodinový rytmus otáčení Zeměkoule a roční cyklus pohybu planety po její orbitě. Řada kultur je etalonem historického času - je to výměna dynastií. Teď technika došla tak daleko, že se rozhodli, že když elektron při přechodu z jedné své oběžné dráhy na druhou díky svému kmitání vydává záření, tak učiní z vlnové délky tohoto záření etalon a z druhého měřiče, z jím vyzařované vlnové délky, udělají etalon sekundy. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

97 / 221

Tady do sebe všechno zapadá a přitom se odhalují ty možnosti, které byly chápání světa uzavřeny na základě souboru čtyř komponent. Protože, když se mluví o tom, že duch prostupuje přírodou a uvádí ji do pohybu, hmotu do pohybu, tak to svědčí o tom, že silová pole musí být v určité součinnosti s hmotou v jiných formách jejího stavu. Když se mluví o tom, že duch v sobě nese významy, tak to znamená, že existují nějaké informace a existují nějaké procesy jejich zpracování, existují kódovací systémy. Odedávna existuje takový trend, kterému se říká numerologie, podle kterého je celý život podřízen číslům. Ano, opravdu je takto podřízen - v Mendělejevově periodické soustavě prvků je tato podřízenost jasně vyjádřena. Z pohledu vnímání světa trojjedinosti matérie, informace a míry je to však zvláštní případ toho, že míra se opravdu projevuje v životě, ve všehomíru jako celku i v jakémkoliv jeho fragmentu. Pokud se pokusíme popsat procesy v kategoriích „hmota, prostor, čas, duch“, tak všechno, co se týká informačně-algoritmických procesů, se určitým způsobem ukrývá v duchu. Tuto neurčitost každý badatel odhaluje ve svých slovech a další badatel potom ve svých. Proto to v oblasti humanitárních disciplín, které se snaží popsat člověka v jiných aspektech než těch Platónových, který vymezil člověka jako tvora dvounohého, neopeřeného a se širokými nehty vypadá tak, že nejsou schopné se domluvit, neboť zde existuje subjektivismus. Pokud se určitý subjektivismus více méně rozšíří a začne být všeobecně přijímán, tak ano, potom jeho přívrženci mohou pochopit jeden druhého. Příkladem mohou být všichni přívrženci Gumiljovovy „pasionární teorie etnogeneze“. Když se podíváme na samotnou „teorii pasionárnosti“, tak je termín „pasionárnost“ v porovnání s teoriemi přírodních věd metrologicky nekonzistentním. A pokud analyzujeme, co Gumiljov chápe pod termínem „etnikum“, tak v jednom případě mu k prohlášení: „Toto je etnikum“ stačí jedno jediné tvrzení: „My jsme jiní než ti ostatní“ a v jiných případech pak proto, aby charakterizoval etnikum, požaduje existenci velkého počtu příznaků, včetně charakteristiky krajiny, protože v souladu s jeho teorií, je etnogeneze procesem jdoucím mimo sociální oblast, podmíněným přírodou, kde k té etnogenezi dochází, tj. charakteristikou krajiny. Ano, je možné říci, že Gumiljov jako první poukázal ve vědě na to, že etnogeneze je procesem, kde hrají roli i faktory mimo sociální oblast. Ale tvrdit, že Gumiljov uspokojivě popsal etnogenezi, její dynamiku a souvislosti mezi příčinnou a M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

98 / 221

následkem hrajícími roli v etnogenezi, že to všechno uspokojivě popsal, tvrdit prostě není možné kvůli tomu, že „teorie pasionárnosti“ vznikla na základě koncepce souboru čtyř komponent mezního zobecnění a vyjadřuje jakousi její takzvanou duchovnost. S tím souvisí i Ključevského aforismus: „Zákonitost historických jevů je nepřímo úměrná jejich duchovnosti“. Pokud se používá matematický termín „nepřímo úměrný“, tak opět vyvstává otázka o měřitelnosti. V čem by se měla měřit duchovnost? V JÁ-centrickém vnímání a chápání světa na základě souboru čtyř komponent – hmota, duch, prostor a čas, na to odpověď neexistuje. Pokud budeme zase mluvit o rozvoji vědy, tak to dělení materie na hmotu a ducha také vyplývá z našeho JÁcentrismu, protože k dělení na hmotu a ducha došlo na základě vnímání světa člověkem. To, co je viditelné a hmatatelné, je hmota. To, co není viditelné a není hmatatelné, ale přesto existuje a tato existence se projevuje i možností to viditelné i hmatatelné ovlivnit, je duch. V historii všech národů, všech kultur existovali lidé, kteří v důsledku různých příčin disponovali širší mírou vnímání než ostatní lidé. V řadě případů byli schopni vidět pole, slyšet mimo rozsah normálního lidského vnímání. Pokud by jejich vnímání světa bylo normou, tak by musel existovat jiný systém mezních zobecnění také vycházejících z JÁ-centrismu spojeného s lidským organismem a jeho systémem smyslových orgánů. Dále se vyjasňuje taková věc, že alternativa k JÁ-centristickému souboru je také odedávna známa, protože v řadě kabalistických textů se přímo mluví o tom, že svět je trojjedinost matérie, informace a míry. Jsou však nazývány jazykem příslušné epochy. Pod těmi termíny, pokud budeme hovořit o charakteristikách toho, co je tam pojmenováno, je možné identifikovat to, co se v dnešní vědecké terminologii nazývá matérií, informací a mírou. V koránu se 25. súra nazývá Rozlišení. Je tam věta: „Bůh stvořil všechny věci a dal jim podobu v souladu s mírou“. V jiných variantách překladu se mluví o tom, že všechno existuje v souladu s božím předurčením, a podoba všeho vyplývá z předurčení. Pokud budeme interpretovat tyto informace z koránu v terminologii současné vědy, tak opět přicházíme k trojjedinosti matérie, informace a míry. Proto vzniká otázka: máme tu dva odedávna existující systémy mezních zobecnění, ovšem kultovním se stal pouze jeden z nich, na základě kterého se rozvíjí obecně dostupná věda a buduje vzdělávací systém. Jak již bylo předvedeno, tak tento systém vykazuje určité vady, díky kterým není možné M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

99 / 221

popsat některé jevy existující ve světě, zatímco druhý systém tyto vady nemá. Proč je tedy jeden kultovním a druhý tajným nebo nevyužitým? Odpověď na tuto otázku má dva aspekty. Pokud byste využívali dokonalejší systém chápání světa, tak v určitých situacích budete mít výhodu nad těmi, kteří používají primitivnější systém. A v těch případech, kdy jejich prognostika bude chybná, budete schopni aplikovat svou životaschopnou předpověď. Nakonec to povede ke vzniku systému, ve kterém jsou závislými ti, kdo využívají primitivnější systém, na těch, kteří si osvojili ten dokonalejší. To je jedna strana věci. Druhá strana věci spočívá v tom, že systém trojjedinosti matérie, informace a míry sám o sobě automaticky nevyplývá z JÁ-centrického vnímání, pevně navázaného na organismus člověka. Tento systém může vzniknout buď jako produkt intelektuální lidské činnosti, nebo jako něco, co je člověku nabízeno zvnějšku a s čím by se po jisté době přemýšlení mohl identifikovat nebo to odmítnout. Co judaismus tají Ještě jedno z témat odhalených koránem spočívá v tom, že tvůrci historického reálného judaismu utajili část vědomostí, které byly dány Mojžíšovi k osvětě všech lidí. Ten problém utajení těsně souvisí s tou věcí, že pokud máme výhodu, tak jsou na nás všichni ostatní závislí. V takovém případě máme možnost jimi manipulovat a realizovat to, co v marxismu dostalo název „vykořisťování člověka člověkem“. I když je zde obsažen výraz „člověka člověkem“, tak je potřeba brát ho v uvozovkách, protože pro Člověka nemůže být druhý člověk objektem vykořisťování. Vykořisťováním se rozumí cílevědomé budování systému, kdy jedni pracují, ale z produktů jejich práce se v převážné většině těší jiní, a oni sami z plodů své práce dostávají pouze to, co po takovém přerozdělení zbyde. Přibližně tak jako je tomu v turboreaktivním leteckém motoru: kompresor je potřebný, protože vhání vzduch do turbíny, ale kompresor spotřebovává energii, kterou vyrábí turbína. Tady funguje přibližně to samé, co z pohledu vývojářů leteckých motorů. Bylo by žádoucí snížit podíl energie spotřebovávaný kompresorem, aby účinnost turbíny byla vyšší. Z pohledu budování davově-elitárních systémů je stejně tak ideální ten systém, kde vykořisťovaní spotřebovávají minimum. To znamená, že výkon podávají maximální a jejich spotřeba je minimální. A "elita" má, jako každá správná "elita", všechno pod palcem a žije pro svou zábavu. Pracovního procesu se neúčastní M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

100 / 221

buď vůbec, nebo se maximálně angažuje v nějakých prestižních nebo preferenčních oblastech činností, které jí zajišťují dostatek volného času a vysokou bezpečnostní úroveň. Takže je to tak, že vnímání světa založené na čtyřech komponentách se vytváří sám o sobě na základě přirozeného rozvoje lidského organismu, na základě informací, které mu poskytují lidské smysly. Bohužel se v konečném důsledku ukazuje, že není plnohodnotným a svou strukturou se soudě podle všeho podobá tomu vnímání světa, které je založené i v psychice některých vysoce vyvinutých živočichů. Pokud si vezmeme religiózní chápání světa, tak v abrahámovských náboženstvích, v jejich původních verzích, je posláním člověka být zástupcem božím na Zemi. V etapě rozvoje lidské osobnosti, kdy dítě přechází od toho, čemu se v dospělém stavu říká démonický typ struktury psychiky k lidskému typu struktury psychiky, kdy začíná přemýšlet o objektivitě dobra a zla, o tom, aby jeho omezené možnosti byly vždy v souladu s životem, s neomezeným všehomírem, musí tak nebo jinak narazit na náboženskou problematiku. A právě přibližně v této době by měl člověk na základě svých intelektuálních snah přejít od JÁ-centrického chápání světa k chápání světa vycházejícího od boha, které bylo lidstvu ve zjeveních nejednou předáváno, a které se zakládá na mezních zobecněních, nebo prvotních rozdílech trojjedinosti matérie, informace a míry. Pokud se blíže podíváme na takové vnímání světa, tak uvidíme, že se rozvíjí směrem od celku k jednotlivosti. Protože existuje život a život přestavuje Boha a jím vytvořený všehomír. Tento všehomír je trojjediností hmoty, informace a míry v jejich různých podobách, se kterými se lidé setkávají na různých úrovních organizace všehomíru. Systém mezních rozdílů je stejný pro popsání makrosvěta stejně jako mikrosvěta, procesů ve společnosti i technických procesů. Takovým způsobem se vytváří mozaikový obraz chápání světa a mozaikové vnímání světa. Tento mozaikový obraz je ve svých obecných črtách stejný pro všechny a rozdíly související s různými osudy lidí, s rozdíly v jejich profesní činnosti vedou k tomu, že některé prvky tohoto obrazu jsou u jedněch propracovány podrobněji a u druhých méně podrobně. Vzájemné pochopení a součinnost mezi nimi je však možná. V tomto obraze světa je vždy možné propracovat nějaké detaily, které dělí oblasti kompetence každého z nich a získat vzájemné pochopení v toku objemnějších procesů.


101 / 221

V podmínkách JÁ-centrismu, kde se díky zvláštnostem systému mezních zobecnění zdaleka ne vždy mohou odborníci z různých oblastí mezi sebou domluvit, neboť mnohé otázky metrologického zajištění činnosti nemohou být v podstatě vyřešeny, neboť v pojmu duch je ukryto příliš mnoho toho, co není jednoznačně definovatelné v aspektu metrologické způsobilosti. Proto, pokud budeme mluvit o člověku, který se stal člověkem, tak kromě existence lidského typu struktury psychiky, stabilního, nevratného lidského typu struktury psychiky, který zůstane neměnný za všech životních okolností ve stavu bdělém i ve spánku, se musí ještě uskutečnit jeho přechod od JÁ-centrického systému vnímání světa, od JÁcentrického vnímání světa k mozaikovému chápání světa na základě trojjedinosti hmoty, informace a míry. V takovém případě člověk může řešit mnohé životní problémy a realizovat své poslání zástupce božího na Zemi. To otevírá ještě jedno téma, protože minule zde bylo řečeno, že obnova lidského pokolení po dobu veškeré historie, kterou si pamatujeme, byla podřízena obecným biosférickým zákonitostem, podle kterých porodnost vždy převyšuje kapacitu ekologického útočiště, načež ti přebyteční zahynou buď v důsledku vnitrodruhové konkurence nebo vlivem přírodních faktorů, nebo jiných biologických druhů, protože v biosféře je vše spojeno potravním řetězcem, tj. všichni se navzájem pojídají. Odtud plynou války a zločinnost jako nevykořenitelné faktory života společnosti, ve kterém se lidský typ struktury psychiky nestal normou, které by se všichni měli snažit dosáhnout na začátku mladosti, pokud mladost definujeme tím okamžikem, kdy nebylo ještě formování struktury organismu a psychiky osobnosti dokončeno, ale pohlavní pud se již aktivoval. A pokud máte lidský typ struktury psychiky a žijete v kultuře, ve které je pro všechny dospělé normou, kterou všichni dosahují ve svém osobnostním rozvoji na začátku mladosti, tak potom co? Potom to vypadá tak, že člověk, který dosáhnul lidského typu struktury psychiky je emocionálně soběstačný za všech životních okolností. A to navozuje otázku o místě a roli emocí v psychice člověka. Pojďte se na to podívat. Emoce Člověk řeší nějaké řídící úkoly. Jeho vědomí disponuje ve svém obvyklém každodenním stavu neměnnou celkem omezenou operační rychlostí - patnáct bitů za sekundu, sedm-devět objektů souběžně. A svět je popsán daleko větším množstvím parametrů než sedmi – devíti. V těch řídících procesech, kterých se člověk


102 / 221

účastní, se ty parametry také nějak mění. Tak kam a jak mizí všechny ty informace? Role emocí v psychice člověka umožňuje pochopit takováto inženýrská analogie. Představte si, že konstruujeme nějaký systém. Operátor by měl sedět za řídícím pultem a kontrolovat průběh nějakých procesů. Protože je ten operátor jen jeden a možnosti jeho vědomí jsou omezeny, tak můžeme zobrazovat na pultu na číselnících přístrojů nebo na displeji pouze omezené množství parametrů. Budou to tedy ty nejdůležitější parametry, které zobrazíme na těchto přístrojích nebo na rozhraní zobrazované displejem. A co uděláme s těmi ostatními parametry? Pokud všechno probíhá normálně, tak je operátor nemusí znát, ale pokud dojde k nějaké chybě, tak budeme nuceni je zobrazit buď na doplňkových číslicových přístrojích, nebo je přesměrovat na displej a získat pozornost operátora. Takže na pult přidáme kontrolku, které bude svítit zeleně, dokud je vše v pořádku. Pokud dojde někde k nějaké chybě, začne svítit červeně a může začít vydávat i zvukový signál, aby si jí operátor všimnul. Pokud kontrolka začne svítit červeně, tak se operátor obrátí k systému, vyvolá na displeji zobrazení těch parametrů, které způsobily, že se kontrolka rozsvítila červeně a začne plnit nějaké řídící úkony, aby systém vrátil do režimu, kdy kontrolní parametry budou zobrazeny na displeji a kontrolka bude svítit zeleně. Existuje ještě jedna varianta. Signální kontrolka se rozsvítí tak jasně, jako by to bylo svítidlo. Takže funkčně jsou emoce v psychice člověka analogem takové zelené kontrolky. Tj. pokud vše probíhá normálně, emoce by měly být dobré. Pokud však začnou emoce nebezpečně narůstat, znamená to, že dochází k nějakým energetickým poruchám a zelená kontrolka začíná místo funkce signalizátoru plnit funkci svítidla, to znamená, že všechno je špatně. A pokud někomu na duši padne mrak, nepociťuje žádné emoce, tak to znamená, že na nevědomé úrovni psychiky obdržel nějakou informaci, která mu říká, že něco není, jak má být. Tato okolnost nás přivádí k otázce, co je vlastně tím nejdokonalejším emocionálně-smyslovým stavem? Pro člověka, který žije mimo náboženství a zastává ateistické pozice, je tato otázka bezpředmětná. Existuje takový vtip. Sedí Karabas-Barabas u krbu, kde právě dohořívá Buratino, v kastrůlku se vaří polívka ze želvy Tortilly, pudlík štěká uvázaný na řetězu za dveřmi, znásilněná Malvína leží v posteli a Karabas-Barabas to pohnutě komentuje: „To je prostě pohádka. O něčem takovém, je možné jenom snít“. Jeho emoce jsou pro něj kladné a smysl pozadí, které tyto emoce M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

103 / 221

podnítilo – to je zlo. Takže je zde opět problém, jak určit vzájemnou shodu smyslového významu a emocí ve vztahu k vymezení objektivního dobra a zla. V náboženském chápání světa je odpověď na tuto otázku jednoduchá. Je to vědomí, že Nejvyšší nikdy nechybuje, a že všechno, co se v životě děje, se děje tím nejlepším možným způsobem. Pokud budeme mluvit o společnosti, tak s výhradou, že se to nejlepší děje v rámci té morálky a etiky, která je lidem právě vlastní. Toto vědomí musí přivést člověka do toho nejlepšího stavu jeho emocí, bez jakýchkoliv mezních výkyvů. Hlavním cílem jakékoliv psychologické praxe je naučit se vyvolávat kladné emoce na pozadí vědomí, že Nejvyšší se nikdy nemýlí. Není příliš lehké toho dosáhnout, protože když má člověk JÁ-centrické vnímání světa, chápání světa, tak je zatížený řadou problémů a v mnoha případech i nepříjemností a emoce mohou být černé nebo dojde i na depresi, kdy chybí jakékoliv emoce. Vědomí toho, že Nejvyšší nechybuje, nicméně musí vyvolávat kladné emoce. Takový stav psychiky je možné zachytit na jakési zlomky sekundy nebo sekundy, náhodně, dokonce i v těžkých situacích. Poté, kdy ho dokážete zachytit poprvé, se můžete naučit udržovat ho po celou dobu i za interakce s životními situacemi a dokonce velice složitými, někdy i tragickými životními situacemi. Nicméně je potřeba se naučit toho dosáhnout. Pokud se vám podaří dostat se do tohoto stavu psychiky, tak zároveň dosáhnete i celé palety doprovodných jevů. Proč? Protože, když je člověk v takovém emocionálně-smyslovém stavu psychiky, jeho psychika správně zpracovává celý tok informací, se kterými se střetává. Pokud psychika správně zpracovává informace, dělá méně chyb při jejich zpracovávání a v důsledku menší chybovosti je možné odstraňovat následky minulých chyb, a protože nedochází ke vzniku nových chyb, nepřináší to také žádné budoucí negativní následky. Proto se život v průběhu času stává kvalitnějším, tj. nedochází k nepředvídatelným nepříjemnostem a to, co by potenciálně mohlo vést k nepříjemnostem, nenabývá katastrofických rozměrů, jsou to pouze hrozby takových nepříjemností, těžkosti, které je člověk včas připraven překonat. Ukazuje se, že v řadě případů jsou pro překonání takových těžkostí, informace založeny v naší psychice již v dětství s předstihem desítek let, ale pouze ve správném emocionálně-smyslovém stavu je člověk schopný tyto informace využít. Pokud emocionálně-smyslový stav nefunguje správně, tak nedokážete včas


104 / 221

reagovat a přijímat správná rozhodnutí. Například poté, kdy se dopustíte nějaké hrubé chyby, přijdete na to, že jste se jí mohli vyhnout.

Takže vy se domníváte, že pokud člověk něco podniká a má přitom kladné emoce, dobrou náladu, cítí, že mu ta činnost není nepříjemná, že ho to zajímá, je to ukazatelem toho, že dělá správnou věc? Ne to ještě neznamená, že dělá správnou věc, protože v tom vtipu KarabasBarabas měl…

A jak to tedy máme chápat? Jak to chápat? Ta věta, že Nejvyšší se nemýlí, se kterou se musí pojit kladné emoce, to je ta ladička k nastavení psychiky organismu. Jak to funguje? Sundáte ze stěny kytaru, která na té stěně visela řekněme tři-čtyři měsíce, působila na ni různá vlhkost, měnily se ještě jiné faktory. Začnete hrát a kytara není v pořádku. Tisknete správné akordy a struny nevydávají tu melodii, kterou jste chtěli, ale nějakou kakofonii. Co musíte udělat? Naladění emocionáně smyslového stavu Musíte vzít kytaru a pořádně ji naladit. Potom teprve můžete zahrát tu melodii, kterou si přejete. Celý ten proces ladění kytary není možné nazvat hrou na kytaru. Nehrajete na ni. Je to proces ladění kytary, přípravy ke hře na ní, ale je nezbytný. S lidskou psychikou je to stejné. My si dovolíme probudit se a v té náladě, která nějak, z nějakých důvodů vznikla, se klidně začneme něčím zabývat. Realita je taková, že po probuzení bychom si měli zajistit správnou funkci emocionálně-smyslového stavu. Teprve když ho naladíme, tak můžeme začít něco dělat. Pokud cítíme, zjišťujeme, že emocionálně-smyslový stav není v pořádku, musíme ho obnovit. Proto muslimská tradice předepisuje muslimům, aby se modlili pětkrát denně, protože sama o sobě je ta modlitba nástrojem, jak člověk může obnovit normální smyslový stav své psychiky, nemluvě už o tom, že i když to mnozí nevědí a nechápou, tak pohyb těla při muslimském modlitebním rituálu, je také způsobem, jak naladit organismus a uvést ho do správného stavu.

A ti co nejsou muslimové? Ti, kdo nejsou muslimové, musí tyto úkoly řešit nějakými jinými způsoby. Přičemž muslimové to mají vyřešené díky automaticky opakovanému rituálu s podmínkou, že se člověk neklaní modlitebnímu koberečku, ale vstupuje modlitbou do kontaktu s Bohem. A možná to od začátku byl záměr, když se v Koránu mluvilo o pěti modM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

105 / 221

litbách. Možná neměli na mysli to, v co se to dnes proměnilo. V podstatě je skutečnost taková, že reálný islám je hodně vzdálený tomu, co se lidem snažil předat Mohamed, ale to je jejich problém. Problémem celého lidstva je přechod ke kultuře, ve které se lidského typu struktury psychiky dosahuje v mládí, a všichni podle něj žijí celý další život. Mrak na duši Dále to funguje tak, že pokud jste v životě správně naladěni ladička je správná (Nejvyšší se nemýlí) a vyvolává ty správné emoce, tak pokud něco nebude v pořádku, vypluje to buď zcela jasně na úrovni vědomí, nebo to vyvolá nějaké emoce. Tj. na pozadí dobrých emocí najednou na duši padne mrak, jak se říká. Potom je tedy potřeba přerušit činnost a vrátit se do normálního emocionálněsmyslového stavu a zeptat se hlubin své vlastní psychiky, proč mi padl na duši mrak? Co to způsobilo, co mám dělat? Odpověď obvykle vyplyne. Pokud se tento okamžik vynechá, tak se následně ukáže, že ten mrak na duši byl projevem nějakých předpokladů, přičemž podtrhuji, že předpokladů vzniku nějakých nepříjemností, ke kterým dojde později. To znamená, že v tom okamžiku, kdy na duši padl mrak, bylo možné těmto nepříjemnostem zabránit. V řadě případů si jednoduše pomyslím: „Ať se to nestane“ nebo to zkusím nějak jinak.

Michaile Viktoroviči, já bych chtěl upřesnit, zda jsem správně pochopil, co bylo řečeno o pětinásobných modlitbách muslimů, že částí modlitby je nejenom jakýsi vnitřní duchovní kontakt, pronášení nějakých slov v podobě informačního kódu, ale i fyzická cvičení – to klanění při modlitbě? Ano.

Je možné to porovnat s tím, že když hovoříme o začátku dne, je potřeba naladit nejenom svůj um, ale i tělo, třeba v podobě rozcvičky? Já nevím, zda v podobě rozcvičky nebo ne. Povšimněte si třeba kočky. Kočka se nachází v bdělém stavu přibližně 30-37 % dne. Po všechnu zbylou dobu kočka dříme. A co udělá taková kočka, když se probudí? Protahuje se. Protahuje si všechny svaly: dopředu, dozadu, na všechny strany jak se dá. Poté, kdy kočka skončí se svým protahováním, nemá v těle ani jeden sval přeleželý, neprotažený. Proč to dělá? V podstatě řádově třicet-čtyřicet procent práce při přečerpávání krve v organismu člověka provádějí kosterní svaly. Pokud svalový tonus opadne, tak dokonce i pro trénované srdce to má stejný efekt jako akutní srdeční selhání. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

106 / 221

Proto je jedním z opravdových tajemství fyzické kultury tajemství řízení vlastního svalového napětí. Pokud se tedy probudíte a protáhnete se správně, tak je to lepší než jít do posilovny a provádět tam bez znalosti kdoví co. Když si člověk osvojí návyky řízení svalového napětí, tak to nezabere kdoví kolik času a energie jako posilovna a výsledky jsou lepší. Kromě toho se ve většině případů nesprávně pohybujeme. Existuje jakýsi geneticky naprogramovaný půvab pohybu a kočka tento půvab nenarušuje. Podívejte se, jak kočka sedí s ohnutými zády a přitom o ní nikdo neřekne, že se hrbí, neboť je to fáze, určitá fáze pohybu. Porovnejte to s našimi současníky, s mládeží, mezi kterou lidi se správným držením těla prakticky neuvidíte. Následky toho jsou nabíledni, neboť v organismu je vše vzájemně provázáno. Biopole orgánů Každý orgán vylučuje nějaká svá biopole, ve kterých pak fungují ostatní orgány. Je to třeba jedna z variant cukrovky druhého typu, kdy ledviny poklesnou vzhledem ke své ideální anatomické poloze o centimetr, centimetr a půl až dva. Dá se to vyléčit za týden pomocí masáže a gymnastiky, které dokáží vrátit ledviny do jejich správného anatomického stavu. Proto působí každé narušení držení těla a posunutí orgánů vzhledem k jejich anatomicky ideální poloze vlivem rozšíření tělesného tuku mezi strukturami organismu... To všechno velice poškozuje zdraví. Je to škodlivé působení, které není léky odstranitelné. Dá se odstranit pouze cestou navrácení orgánů do jejich anatomicky ideální polohy, ale to je pouze část toho problému. Druhá část problému je spojena s pohybem. Velice často dochází k tomu, že se někdo nesprávně pohne a v zádech mu praskne, zkusí zvednout těžké břemeno, někde si něco natáhne apod. Co se v takových případech děje? Pokud to řekneme v termínech nauky o pružnosti a pevnosti, tak v některých bodech organismu, svalového systému, ve vazivu, v kloubech napětí vlivem námahy překročila ta napětí, která jsou pro organismus mezní. Dále je známa taková věc, že člověk může zaujímat takové polohy, ve kterých je napětí všech svalů prakticky stejné. Takové polohy je možné nazvat napěťově vyrovnanými. V takových polohách může lidský organismus zvládnout velmi vysokou mechanickou zátěž. Kromě jiného je člověk schopný přecházet, tj. plavně měnit jednu takovou napěťově vyrovnanou polohu na jinou. Plavnost pohybů, při které člověk přechází z jedné napěťově vyrovnané polohy do jiných, se právě blíží tomu geneticky naprogramovanému půvabnému pohybu, který naše kultura tak M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

107 / 221

potlačuje. Pokud se člověk naučí pohybovat jako jeden celek, přecházet z jedné napěťově vyrovnané polohy do druhé, tak může přistoupit k lednici, přisednout, natáhnout ruce, zvednout ji a stoupnout si i s lednicí a přenášet ji. Šesti-sedmileté dítě, které ovládá plavnost napěťově rovnoměrného pohybu, je schopné neutralizovat devadesáti kilového rváče, přeplněného ambicemi hrát si na tvrďáka, pokud ten neovládá stejný plavný napěťově vyrovnaný pohyb. Proč? Protože pokud ho chytí za prst nebo ucho, může ho dostat do takové polohy, kdy nějaký jeho sval nebo vazivo díky napětí překročí práh bolestivost a je konec. Pokud se ve starých pověstech vypráví o tom, že bohatýr vzal někoho ze svých protivníků za nohy a mávnul s ním do strany, kde porazil řadu domů, mávnul s ním doleva, kde porazil další, tak je to z našeho pohledu hyperbola, to znamená přehánění. A z jiného úhlu pohledu je to prostě informace o tom, že bohatýr ovládal plavný napěťový pohyb a jeho protivníci ne. Kromě jiného je nám také známý třetí Newtonův zákon - proti každé akci vždy působí stejná reakce. V sedmdesátých letech jednou dávali film, filmový týdeník z řady „Úspěchy vědy a techniky“ nebo „Chci znát všechno“. Sbíjecí kladivo vyrobené v nějakém Kyjevském institutu čehosi, které bylo těžké dva a půl nebo tři kilogramy a jehož jedinou ocelovou částí bylo dláto, neboť zbytek byl vyroben z organického skla... Tak tato sbíječka porušovala třetí Newtonův zákon a ve výsledku svou účinností překonala tu standardizovanou hornickou sbíječku, se kterou dobývali uhlí, a která byla o moc těžší. Proč to tak fungovalo? Protože v mechanice, kromě dynamiky vzájemné srážky těl, mohou vznikat ještě jakési vlnové procesy. Pokud cvrnknete prsty, tak to není jenom cvrnknutí, začne se šířit i vlna a v určitých podmínkách s určitou zběhlostí může takové lusknutí vyvolat takovou údernou vlnu v organismu protivníka, jakou normálně vyvolá kontuze v důsledku výbuchu něčeho objemného v jeho blízkosti. Proto svět, ve kterém žijeme, tak trochu není takovým, jakým jsme si zvykli ho vnímat, existuje v něm mnoho neznámého. Ale to jsme se dost vzdálili od tématu, že pokud je emocionálně soběstačný, tak se člověk na základě toho naladění, že Nejvyšší se nemýlí, stane nezávislým na mnoha věcech, včetně instinktem podmíněných požitků. A následně dochází i k přenastavení fyziologie organismu a člověk přechází do režimu, kdy děti přestávají být náhodným produktem sexuálně instinktivně podmíněných chtíčů. Pokud přijmeme mysl, že duše byla obdařena tělem proto, aby se člověk naučil milovat, tak milovat je možné pouze tehdy, kdy alespoň v určitých okamžicích M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

108 / 221

dosahujeme lidského typu struktury psychiky. Potom nebude obnova pokolení probíhat pod vlivem instinktů jako když například v New Yorku bouchla transformační stanice, byla tma a za devět měsíců se zaplnily všechny porodnice. Děti se budou počínat, rodit, vyrůstat a vychovávat v lásce, a stanou se v biologickém pojetí individui, převyšujícími svými zdravotními a biologickými ukazateli absolutní většinu těch, kteří nyní žijí na planetě. Existuje takové podobenství ze středověku. Nějaký čert, který uslyšel o lásce, která mu prý brání svádět lidi ke hříchu, se rozhodl, že se o tomto tématu poradí se svatým. Svatý mu dlouho něco vyprávěl. Čert to všechno pozorně vyposlechl a udělal si závěr, že láska je lidský výmysl a reálně neexistuje, a proto může dále pokračovat ve svém svádění lidí ke hříchu, jako to dělal předtím. Ve světě prostě existují věci, které se formálně slovy nedají dokázat, nejsou slovně definovatelné, protože sice existují, ale pokaždé jsou vyjádřeny něčím neopakovatelně konkrétním. Láska je jednou z takovýchto věcí, které se formálně logicky nedají kodifikovat. Každý se musí naučit milovat život, ostatní lidi i sám sebe. Proto by člověk měl mít příslušné vědomosti a praktické znalosti, aby mohl lásku uvádět v život, aby dokázal projevovat lásku v praxi svým konkrétním konáním. A to je v podstatě pro dnešek všechno.


109 / 221


110 / 221


Minule jsme hovořili o typech struktury psychiky. Co bychom ještě k tomuto tématu měli dodat? Typy struktury psychiky a doba trvání procesů Typ struktury psychiky, který vytvořili samotní lidé, tedy ten založený na užívání různých psychotropních látek vede k tomu, že je člověk vytrháván z jakékoliv své činnosti v intervalech, které uplynou třeba mezi dvěma nutkáními si zakouřit. U někoho je to hodina, u někoho dvě a někdo si od jedné cigarety zapaluje tu druhou. Dále následuje zvířecí typ struktury psychiky. Jeho podstatou je obsluha instinktivních programů chování, které jsou také z časového hlediska celkem krátkodobé. Zombie - kulturně podmíněné programy chování orientované především na řešení problémů běžného života, jejichž doba trvání je také nevýznamná. Pokud se podíváme na život, tak to v něm funguje tak, že všechny krátké procesy jsou fragmenty nějakých delších procesů nebo probíhají na jejich pozadí, nebo v toku jejich směřování. Z toho tedy vyplývá, že ten, kdo je schopný kontrolovat déletrvající procesy, má moc nad těmi, kteří toho schopni nejsou. Vzhledem k tomu, že každá práce vyžaduje určité rozpoložení, tak pokud člověka nutkání kouřit vytrhne z jeho rozpoložení každých 20-30 minut, nejsou pro něj déletrvající procesy přístupné, nebo je kvalita jejich řízení nízká. Takže se vlastně všechny typy struktury psychiky řadí za sebou podle doby trvání procesů, které jsou schopny kontrolovat. Je to tak, že kulturně podmíněné programy chování se projevují v hranicích lidského života. Démonický typ struktury psychiky a lidský typ struktury psychiky při realizaci svého tvůrčího potenciálu mohou zakládat procesy, jejichž doba trvání dobu lidského života mnohokrát překračuje. Je to tak, že démonický typ má svá omezení, protože démon se orientuje na své zdroje, které jsou omezené a lidský typ struktury psychiky, jehož činnost probíhá v součinnosti s Nejvyšším, se může dotýkat věčnosti. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

111 / 221

Různé typy struktury psychiky jsou pouze různými informačně algoritmickými strukturami psychiky. K čemu dochází v samotné psychice? V psychice je uloženo vnímání a chápání světa, které jako modely světa musí zajistit mnohovariantní modelování v tempu předbíhajícím událostem, abychom si dokázali vybrat tu jednu jedinou variantu nebo množinu variant, na kterou se ve svém jednání budeme orientovat, a které budeme realizovat. Vzhledem k tomu, že mnozí lidé by chtěli umět dokonale vnímat a chápat svět, vzniká otázka jak toho dosáhnout. Zde narážíme na takový problém, o kterém by se dalo říci, že je klíčovým problémem psychologie jako vědy, neboť člověk přichází na svět bez utvořeného vnímání a chápání světa, má pouze předpoklady k jejich vytvoření. Když potom lidé dospějí, stávají se z některých z nich psychologové a začínají se zabývat otázkami souvisejícími s vnímáním a chápáním světa. Stavy a procesy Zvláštností západního vědeckého přístupu je skutečnost, že západní věda nepracuje s procesy, ale stavy a ve většině případů jde o ustálené stavy. Jak se objekt v takovém ustáleném stavu ocitnul, ve většině případů tuto vědu nezajímá. S psychologií se věc má tak, že pokud je psychika informačně prázdná, tak neexistuje osobnost a není možné hovořit o žádných typech struktury psychiky, ani o ničem jiném. To nás vede k otázce o tom, jak se prvotní informace dostávají do psychiky člověka, nebo jinak: Je člověk sám schopný odlišit signál od pozadí? Signál mu přináší informace a pozadí je prostě nějaké pozadí přidružené signálu. V některých případech může toto pozadí potlačovat signál a přijímání informací je buď ztížené, nebo nemožné. Otázkou tedy zůstává, zda je člověk sám schopný oddělit signál nesoucí informace a pozadí, které tuto informaci neobsahuje. V závislosti na tom, jak odpovíme na tuto otázku, získáme nějakou množinu teorií psychologie, které budou mezi sebou zdaleka ne ve všem kompatibilní a v řadě případů si budou dokonce protiřečit a svět ve kterém žijeme, je jeden a ten samý, proto je ta otázka opravdu velice důležitá, neboť všechno s čím se v životě setkáváme je vytváření psychiky nyní žijících a psychiky minulých pokolení. Psychologie proto, aby se opravdu mohla stát klíčovou vědou, musí dávat srozumitelné odpovědi na otázky podobného druhu. Ona si je však ani nezadává, přestože psychologie jako věda v západní kultuře existuje již minimálně po dobu M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

112 / 221

dvou století a minimálně od začátku 19. století se někteří lidé již začali zabývat otázkami psychologie jako takové, jako užšího vědního oboru. Přičemž ještě jednou opakuji, že psychiatrie vznikla v praxi dříve a z té psychologie, kterou zrodila západní věda, neexistují výstupy do psychiatrie ani do pedagogiky. Nikam. Je člověk svobodný? Psychologie existuje sama o sobě jako hezká intelektuální hračka, se kterou si lidé hrají a díky které zdaleka nemohou řešit ty problémy, se kterými se střetávají. Jedním z důvodů, proč je tomu tak, je ta skutečnost, že psychologie neodpovídá na následující otázku: Je člověk svobodný? Dokáže sám odlišit signál od šumů a od pozadí? Pokud předpokládáme, že je člověk v tomto ohledu soběstačný, tak následují další otázky bez odpovědí: Proč se lidé, kteří se snaží dosáhnout stejných cílů, dělí na ty, kteří jich úspěšně dosahují a jiné, kteří to nedokáží, protože nemají příslušné informačně algoritmické vybavení, které nejsou schopni si vypracovat? Proč se jedni lidé snaží o určité cíle a jiní lidé tyto cíle nevidí, nebo je zapotřebí jim ukázat nutnost jejich dosažení? Vzniká iluze, že je člověk soběstačný. Proč? Protože ve většině případů lidská psychika v procesu interakce s vnějším světem pracuje v režimu porovnávání toku informací přicházejícího od smyslů v aktuálním okamžiku s tím, který je již uložen v psychice člověka, s tím modelem světa, který již byl zformován někdy v minulosti. Na základě takovéhoto porovnání se vytváří linie chování. Ano, vnímání a chápání světa se mění. Ve vztahu k většině událostí odehrávajících se v životě se mění velice pomalu. To znamená, že dynamika života je rychlejší, než dynamika modifikace vnímání a chápání světa, na základě kterých probíhá modelování průběhu událostí v životě. Vzhledem k tomu, že se člověk v tomto režimu opravdu řídí sám a vnější informační vlivy buď úplně chybí, nebo jsou velice zřídkavé, potom vzniká ta iluze soběstačnosti. Pokud si položíme otázku, jak se formuje naše vnímání a chápání světa v průběhu dospívání, tak jak to bude vypadat? Tak, že v tomto období každý den přináší nové informace, přičemž čím blíže k datu narození, tím je jich více. Podtrhuji, že se jedná o nové informace, o ty, které se dříve v psychice nevyskytovaly. Existují odhady, podle kterých 90% životních informací děti získávají ve věku do pěti let.


113 / 221

Jiná hodnocení říkají přibližně to samé, pouze věk dětí posunují do deseti let. Záleží, jak se to počítá. Všechno ostatní, je již „potom“. Dospělost Pokud se podíváme na dospělost, neboť na rané dětství si dost dobře nevzpomínáme, tak málokdo si dokáže vzpomenout, co se s ním dělo ve věku do jednoho roku nebo dvou let. Možná, že někdo si na nějaké jednotlivé jasnější epizody vzpomíná, ale rozmotat celý film života je pro většinu lidí problém. A jak to probíhá v dospělosti? V dospělosti, i když k tomu nedochází často, se stávají takové příhody, kdy se člověku zdá, že něco vidí jasně, ale přitom ho na tom něco znepokojuje. Nedokáže prostě vnímat něco, co je v tom obsaženo, a potom ho najednou, z ničeho nic, něco osvítí, a on v tom, co je mu dávno známé, s čím se denně setkává, objeví něco úplně nového. Pokud si tyto příhody připomenete, tak není možné říci, že by to byl výsledek nějaké vaší vlastní snahy. Jako archeologové při vykopávkách, když napřed pracují s lopatou, potom se štětečkem, a potom teprve něco naleznou a je to ono, to, co potřebovali najít. Děje se to tak nějak samo, spontánně. Proč to probíhá spontánně? Protože naše chápání světa není pouze výsledkem fungování našich smyslů, je to ještě výsledek práce našeho intelektu, nevědomých úrovní psychiky. Existují výzkumy, které zmapovaly případy, které, i když jsou velice zřídkavé, velice mnoho vypovídají. Pokud člověk v raném dětství, v raném věku přijde o zrak a v pubertálním věku nebo v dospělosti je medicína schopná mu funkci zraku obnovit, musí se nějakou dobu učit zrak používat. V jeho psychice dochází k tvorbě algoritmů při zpracování impulzů, které světelný tok vyvolává na jeho sítnici, ze které dále postupují do nervového systému. Vnímání obrazů Uvedu několik příkladů, které ukazují, že vidíme nejenom prostřednictvím svých očí. Tady je reprodukce pohlednice. Co je na ní zobrazeno? Nějaký květ, lístečky. Květ a lístečky. V době restaurace Bourbonů, tedy poté, kdy Napoleona poslali do vyhnanství na ostrov Svaté Heleny, bylo možné se ve Francii za takový obrázek dostat do vězení. Proč? Protože je na ní v obrázku květů zašifrován profil Napoleona. Jedná se o tento a tento lístek, to je třírohý klobouk a tady je nos a profil. A také jeho manželky Joséphine de Beauharnais (spíše Marie Luisy). To je dámský klobouček, no a zde dole, pokud se podíváte, je profil syna. To znamená, že se jedná o konspirační obrázek z první poloviny 19. Století a je to svého druhu M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

114 / 221

heslo, protože pokud některý ze spolubojovníků uvidí tento obrázek, tak ví, že na něm nejsou pouze květy, ale že se ocitnul v domě Napoleonova přívržence. Aby to však dokázal rozeznat, musí mu to být známo. Tady je ještě jeden obrázek. Co na něm vidíte? To je známý obrázek. Je to známý obrázek, rozšířený. Jedni na něm vidí stařenu, jiní mladé děvče. Existují ještě obrázky s motivem „na kterou stranu se baletka točí“ a mnohé další. A tady je obrázek, který ukazuje, že proces zpracování obrazu je mravně podmíněn. Co je na něm zobrazeno? To je také známý obrázek. Obrázek je to opravdu známý, neboť ho uvádíme v základech sociologie. Ano, v základech sociologie... Ano, je tam. Jeho podstata spočívá v tom, že dospělí na něm vidí muže a ženu při sexuálním styku a děti, které tyto věci neznají, na něm vidí devět delfínků. Dospělí se radují jako děti, hned jak se jim povede najít prvního delfínka. Je to přímý ukazatel toho, že se jedná o výsledek intelektuální činnosti, včetně zpracování obrazu, který, pokud ponecháme stranou otázky zpracování signálu, sám o sobě představuje pouhé seskupení skvrn. Vnímání zvuků Úplně stejné je to se zvuky. Například Arabové rozlišují asi čtyři-pět zvuků, které nám znějí jako „g“ nebo „ch“. Není to proto, že by naše uši byly horší než u Arabů, je to proto, že organizace psychiky v aspektu zpracování zvukového signálu u nich funguje tak, že jim rozlišení těch zvuků zajišťuje a pro nás v tom díky charakteristice našeho jazyka principiální rozdíl není, když pronášíme ruské „g“ nebo ukrajinské „g“ (="h"). V ruském jazyce prostě tyto zvuky nejsou nositeli žádné informace a v arabském jazyce to smyslové rozdíly přináší. Přibližně to samé platí i pro Japonce, kteří zase neznají písmeno „l“, zvuk „l“ zaměňují za „r“. Což nás vede otázce, a jak potom ráčkují? Další zajímavé téma. Když si v internetu do vyhledávače zadáte, jak se v různých jazycích vyjadřují slovy zvuky zvířat: mňoukání koček, skřeky papoušků, stačí si to zadat dotaz do vyhledávače na internetu, tak zjistíte, že různí zástupci různých kultur ty zvuky vnímají úplně jinak, a když se dozvíte, jak podle Francouzů kokrhá kohout, tak sotva budete souhlasit s tím, že se to byť jen trochu podobá ruskému „kukareku“. Je tu jedna otázka, na kterou je opravdu potřeba znát odpověď. V koránu je odpověď na tuto otázku přímá. Súra 8, ája (verš) 29: „Budete-li bohabojní, On dá vám spásné rozlišení.“ Termín „rozlišení“ se v Koránu vyskytuje nejednou. Někdy se arabské slovo „furkan/furqan“ do ruského jazyka překládá jako „rozlišení“ a jindy jako „spása“. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

115 / 221

Pokud se však podíváme na život z pozice teorie řízení, tak v otázce přístupu k informacím, dokud proces posuzujeme čistě jako informační, bez jeho vztažení k životu, k výsledkům, jde opravdu o rozlišení signálu a pozadí. Když to pak vztáhneme k reálnému životu, tak v případě nedostatku potřebných informací hrozí katastrofa. Přístup k nezbytným informacím znamená spásu. Když od vás protiplovoucí loď požaduje vaše souřadnice, tak se to v mořském právu z vaší strany přirovnává k záchranné akci. Pokud poskytnete své souřadnice té protiplovoucí lodi, tak ji zachráníte, protože pokud je na moři dezorientovaná, hrozí jí katastrofa. Proto je výklad tohoto slova z koránu jako „spása“ i „rozlišení“ v obou smyslech v životě směrodatný. Rozlišení signálu a pozadí Korán touto větou vysvětluje, že člověk není soběstačný v aspektu rozlišení signálu od pozadí. Realita je taková, že toto rozlišení signálu a pozadí může člověk získat od Boha v závislosti na své mravnosti a samozřejmě náhledu Boha na člověka a jeho budoucnost. Pokud dochází k osvícení rozlišením, svět se rozpadá na dvě složky: na to, co je podsvíceno rozlišením a na to, co není, tedy všechno ostatní. Osvícení - rozlišení Informace tedy postupuje v duálním kódu. Jak to probíhá dále? Dále se může stát, že je člověk nepozorný a pokud tomu tak je, tak celý ten záblesk osvícení rozlišením propase. Je to, jakoby záblesk blesku v noci na krátký okamžik osvítil krajinu a všechno v okolí se stalo na kilometry viditelným. Potom blesk pohasne a opět nastoupí temnota. Následují varianty, že si to člověk buď zapamatoval, nebo nezapamatoval, všiml si toho, nebo nevšiml. Pokud si toho nevšiml, tak to, co mu bylo vyjeveno díky rozlišení, ustoupí někam do hlubin jeho paměti a bude to tam i nadále, ale izolované od všeho ostatního v psychice. A pokud si toho člověk všimnul, tak nastupuje proces intelektuálního zpracování toho, co mu díky rozlišení bylo vyjeveno, což ve výsledku zaujme nějaké své místo v jeho mozaikovém obrázku světa. Dokud jsou děti malé, jsou tato osvícení rozlišením častá, protože hlavním úkolem dítěte je jeho příprava na dospělý život a jedním z aspektů této přípravy je formování jeho vnímání a chápání světa. Zde vzniká problém, že všehomír je nekonečný a psychika člověka jako informačně algoritmického systému je omezená, takže


116 / 221

se můžeme ptát: Jak se může nekonečnost všehomíru, života promítnout do tohoto omezeného systému? Diskretizace Odpověď je taková, že je to možné pouze díky diskretizaci. Tam, kde v reálném světě existuje nějaká množina, je v psychice této množině přiřazen určitý jeden objekt, obraz a systém vzájemných vazeb tohoto objektu se všemi ostatními objekty v psychice, který musí být určitým způsobem vytvořen naším intelektem.

A nemohl byste uvést nějaký příklad, abychom pochopili, jak je možné nekonečnost nějakého jevu zasadit do nějakého rámce? Jak? Za oknem vidíte nějakou scenérii. Jak bude tato scenérie zobrazena na digitální fotografii? Jednoduše čtverečky. Konečným počtem pixelů. A co vlastně tvoří tu scenérii za oknem? Domy. Z čeho se skládá každý dům? Z cihel. Z čeho se skládá každá ta cihla? Z molekul…. A tak dále a tak podobně.

Ano, nicméně my si přece uvědomujeme, že se domy skládají z cihel… Ano, jedná v podstatě o naše konvence, protože pokud bychom hovořili o tom, kudy prochází hranice mezi dvěma atomy, tak si vzpomeneme na Schrödingerovu rovnici o hustotě pravděpodobnosti časového a prostorového vývoje elementární částice v tomto světě. Tam, kde se pro nás nachází elektron v podobě tečky na orbitě, je vlastně maximální hustota. Stejný elektron se však může s nějakou podstatně nižší pravděpodobností ve stejnou dobu nacházet ve vzdálenosti mnoha parseků a desítek a stovek světelných let. A proč? Protože pokud budeme vnímat elektron jako vlnu v éteru, tak kde je začátek jedné vlny a kde konec té druhé? Ten problém tedy vůbec není jednoduchý. Kromě toho, pokud budeme mluvit o elektronech, tak znám takový vtip, který je prý z reálného života: žil byl jeden fyzik Paul Adrien Maurice Dirac, který v podnapilém stavu zavolal jednomu ze svých přátel a zeptal se ho: „Proč jsou všechny elektrony stejné?“ A protože to bylo uprostřed noci a ten přítel nebyl schopný rychle reagovat, tak si Dirac odpověděl sám: „Protože je to jeden a ten samý elektron“. Zasmál se a položil telefon.

Dirac, to je jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky? Ano. A pro nás tedy ten rozdíl spočívá pouze v tom, kolik prvků tvoří obraz světa každého z nás a o jakých oblastech máme představu podrobnější, a o jakých pouze v hrubých obrysech. Vzhledem k tomu, že metafora „obraz světa“ je


117 / 221

opravdu velice obsažná a aktuální, tak je možné také pohovořit o rozdílu mezi evropským malířským uměním, japonským a tím staroegyptským. Evropské malířské umění nám jakýkoliv objekt, pokud tedy vynecháme abstrakcionisty a budeme mluvit o klasice, zobrazuje z jednoho zorného úhlu pohledu. S příchodem fotografií proto začalo evropské malířství prožívat určitou krizi, obzvláště po vzniku barevných fotografií, fotoshopu a jiných možností, které umožňují z fotografie odstraňovat přebytečné objekty. Pokud se budeme orientovat na potřeby lidí, tak si vzpomínám na vtip z 90. let: Na ulici stojí malíř a maluje obraz. Okolo kráčí „nový Rus“ se synem a říká mu: „Podívej, jak se ten člověk bez polaroidu trápí.“ Polaroid je teď již zastaralý a přitom to byl první fotografický systém na světě, kterým bylo možné získat obraz doslova za několik minut po osvícení papíru. Japonská malířská tradice: Jasuhiro Nakasone jednou poskytoval v ruské televizi rozhovor Ottovi Urmasovi. Mezi jiným se ten rozhovor stočil k tomu, jak tráví svůj volný čas a on řekl, že mezi jeho koníčky patří malování. Vzpomněl si na příhodu, jak jednou besedoval s Reaganem a vysvětloval mu, v čem spočívá rozdíl mezi japonským a evropským malířstvím. V evropském malířství je celý obraz zaplněn barvami a nějakými obrazy. V japonské malbě musí vždy zůstat bílá místa. Nakasone mu vysvětlil, že to má důvod: dělá se to kvůli tomu, aby si člověk, který se na obraz dívá, ve své fantazii mohl dokreslit to, co umělec nenamaloval a stal se tak také účastníkem jeho výtvarného počinu. Pokud tedy zůstaneme na straně čistě evropského pohledu na svět, což znamená, že se díváme z jednoho bodu a malujeme pohled z tohoto bodu, tak egyptské malířské umění vypadá, jako neschopnost správně malovat, neboť člověka kreslí z profilu a oko má přitom nakreslené z předního pohledu, nohy zase z boku. Pokud se jedná o scenérii, tak je to směs schématu s něčím dalším. Mnozí se prostě domnívají, že když se v porovnání s jejich viděním světa, to staroegyptské umění liší, a že když egyptská scenérie nevypadá jako ta, kterou si zvyklí vidět z okna, znamená to, že Egypťané jednoduše neuměli malovat. Pokud však chápeme, že vnímání obrazu je podmíněno psychologicky, tak máme důvody se domnívat, že i malování obrazu je podmíněno psychologicky a kulturou vnímání světa lidmi. Jedna z variant stavu, ve kterém je člověk schopen vnímat svět, se dá charakterizovat tak, že pokud se člověk dívá na nějaký objekt, tak ho vidí současně M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

118 / 221

z různých úhlů záběru, zevnitř i zvnějšku. Pokud se tedy pokusí zobrazit takovéto své vidění objektu na ploše, vznikne něco blízkého egyptskému výtvarnému umění nebo něco blízkého současným technickým výkresům, kde je objekt zobrazen v několika projekcích, kde mohou být i nějaké průřezy různými rovinami nebo průřezy podél vyznačených nepřímých linií, pohledy zevnitř, z vnějšku a tak dále a tak podobně. Ale jde jenom o jiný pohled na svět, který je v malířství zobrazen. Proč takovým způsobem? Protože pokud chcete mít představu o oku, tak je lepší dívat se na něj zepředu, a pokud o charakteristice lidí, tak je v porovnání s pohledem zepředu informativnější profil. Umění vystřihnout profil z černého papíru bylo svého času také populární, i když paralelně existovalo evropské malířství včetně vysoce kvalitního portrétování.

Co je potom tedy rozvoj vnímání a chápání světa? Pokud vnímání a chápání světa je nějakým systémem diskrétních bodů a vzájemných vazeb mezi nimi, ucelených nedělitelných prvků a vazeb mezi nimi, tak rozvoj vnímání světa, to je zvýšení celkového počtu těchto prvků díky rozšíření zorného pole tohoto obrazu světa, a také díky vzniku více vrstev, když dojde k podrobnějšímu zpracování nějakých fragmentů, které dříve měly hrubší obrysy. Filosofie Pokud dojde k přidání nějakých nových ucelených nedělitelných prvků výměnou za ty dříve existující, nebo jako jejich doplnění, tak z pohledu teorie jde o rozlišení nejistot. Pouze odpovědi na stanovené otázky, stanovené ve smyslu odpovědi umožňují řešit nejistoty. Žijeme v takové době, kdy k filozofii, kterou nabízejí studovat na vysokých školách, je vztah lidí v podstatě pohrdavý. Zvláště pohrdavý je vztah ke studiu filozofických systémů minulosti. Je tím charakteristická nejenom současná doba, ale i ta sovětská. V dřívějších dobách se filozofy stávali také lidé s určitým způsobem myšlení. To zaprvé a zadruhé, pokud člověk žije a není pouhým doplňkem ke svému pracovnímu místu, pokud má kromě těch fyziologických i jiné zájmy, tak ho filozofické otázky zajímají. Ten zájem vyplývá z toho, že filozofie v celém vědeckém systému současné civilizace funguje analogicky ladičce a v mnohém se jí podobá. Pojďte si to probrat. Filozofie - jakákoli filozofie sama o sobě nemůže vyřešit ani jeden praktický problém. Všechny praktické úkoly řeší některá z aplikovaných disciplín. Ladička se jako hudební nástroj nedá použít ani k přehrání primitivní melodie Halí, belí. Pokud však máte orchestr, ve kterém hudebníci nemají absoM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

119 / 221

lutní sluch, tak bez ladičky se ten orchestr nesladí. Pokud je filozofie jako ladička falešná, tak je celý soubor jednotlivých vědeckých disciplín vnitřně konfliktní a výsledkem je, že vědecká činnost a praktické výsledky na základě doporučení této vědy vedou k těm či oněm negativním efektům. Pokud je v orchestru několik ladiček a řekněme dechové nástroje jsou naladěny podle jedné a strunné podle druhé ladičky, které se liší a jedna z nich ladí správně podle komorního A, a ta druhá třeba podle C, přičemž všichni jsou přesvědčení, že mají správný tón, bude výsledkem zmatek. Máme zde pluralizmus filozofických systémů. Hodnocení všech filozofických systémů, které se vytvořily v půlce 19. století, je ukryto v aforismu Kozmy Prutkova: „Filozof snadno vítězí nad bolestí minulou a budoucí, ale snadno je poražen tou současnou.“ Klíčem k pochopení aforizmu je skutečnost, že slovo „současnou“ je možné vykládat dvěma způsoby: přítomnost i skutečnost. Minulá i budoucí bolest v přítomném čase opravdu existuje, jenže pouze v psychice filozofa. Pokud jeho psychika nefunguje správně, tak může filozof nad minulou i budoucí bolestí, které jsou plně v jeho moci, snadno zvítězit, vždyť existují pouze v jeho představivosti a on si s nimi může dělat, co ho napadne. Pokud jeho vnímání světa nefunguje normálně, tak se opravdová bolest od jeho představ liší a lehce nad ním triumfuje. V době, kdy jsme studovali, byl v SSSR panující filozofií dialektický materialismus a my se učili zákony dialektiky. Zákony dialektiky Marx převzal od Hegela. Hegelovu filozofii pak zhodnotil Chanjukov, když prohlásil, že Hegel vykonal intelektuální hrdinský čin, když vytvořil filozofii, kterou je nemožné použít, protože naše vnitřní vědomí je daleko výkonnější než to logické, a ve své většině na vědomé úrovni přemýšlíme přece jenom prostřednictvím slov. Kde se skrývá důvod? Naše pravá a levá hemisféra jsou nestejně rozvinuté. Existuje názor, že prý člověk všechny ostatní převyšuje, protože má více rozvinutou levou hemisféru než tu pravou. Je tu však i jiný názor, že vývoj pravé hemisféry byl v průběhu života minulé globální civilizace potlačen, a tato její podoba byla geneticky zafixována proto, aby bylo možné lidi řídit prostřednictvím logiky a lexiky stejně tak, jako díky formálně logickému jazyku ovládáme počítač. Všechno, co se týká těch obrazů a jevů, které se kryjí za identifikátory programu, na kterých budujeme určité výpočtové procesy, nejsou kompentencí počítače, jedná se o kompetenci programátora a zákazníka programového softwaru. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

120 / 221

Existuje mínění, že v minulé globální civilizaci byla hlavní část obyvatelstva rasou otroků, a že se jejich vládcové, aby s nimi neměli problémy, postarali o potlačení vývoje jejich pravé hemisféry. Obraznost vědomého myšlení nebyla většině lidí vlastní. Vnímání světa je množinou nějakých nedělitelných prvků a vzájemných vazeb. Rozvíjí se pouze díky určitým smyslovým otázkám a získání určitých smyslových odpovědí. Dialektika a otázky Pokud se podíváme do encyklopedického slovníku na část o Sókratovi, tak se tam dočteme, že Sókratés je jedním ze zakladatelů dialektiky, jako metody hledání pravdy pokládáním navozujících otázek. Pokud je tomu tak, jak je to s dějinami rozvoje filozofie v dobách po Sókratovi? Snaží se nám vnutit názor, že dialektika byla nejvíce rozvinuta v Hegelově filozofii v 19. století. A dále začínají spory o tom, zda je marxismus správný nebo nesprávný a zda se dialektika a její zákony dále rozvíjely v práci nějakých jiných filozofů. Realita je taková, že v dobách po Sókratovi, se historie filozofie nestala historií rozvoje umění dialektiky jako procesu v určité osobnostní psychické kultuře. Byla to historie záměny dialektiky jako umění jakousi logikou. Protože když se podíváme na zákony dialektiky v jejich formulacích všeobecně přijímaných marxismem, tak pokud se pokusíme uplatnit marxismus na objektivní realitu jako takovou, přijdeme k paradoxním závěrům. Zákony dialektiky Prvním zákonem dialektiky je zákon jednoty a boje protikladů (1), který předpokládá dualitu - dvojitost, kdy existuje jedno a existuje druhé, která mezi sebou bojují. Když se ale podíváme na realitu jak probíhaly války, kterých bylo v lidských dějinách mnoho, tak zjistíme, že v mnohých válkách se nejednalo o boj dvou protivníků, že za oběma protivníky stála jedna a ta samá třetí strana, která určitým způsobem zorganizovala jejich válečný střet, kterého se následně sama buď zúčastnila, nebo také ne. Ale na konci, když se obě strany vyčerpaly, to byla ona, kdo diktoval podmínky míru. Například panuje mínění, že 1. světová válka ve 20. století byla výsledkem přílišných německých ambicí v oblasti výstavby železnice přes Cařihrad do Bagdádu. Pokud se podíváme do pamětí velkoadmirála Tirpitze, tak tam objevíme velice zajímavou podrobnost. Němci si zcela správně vyhodnotili, že ve vojenskoekonomické oblasti není Rusko po prodělané Rusko-japonské válce připraveno bojovat. Takže před císařem Vilémem stál jeden velice jednoduchý úkol. Měl chuť si zaválM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

121 / 221

čit, dokud Rusko bylo slabé. Císař k tomu ve svých denících navíc ještě napsal, že prostě z duše nenávidí Slovany, i když si uvědomuje, že nenávidět lidi je před Bohem hřích. Zaválčit si chtěl a Rusko bylo slabé. Existovala tedy šance, že by ta válka mohla dopadnout ve prospěch Německa. Rusko mělo smlouvu s Francií, byla tu však ještě Anglie. Jak by to tedy vypadalo? Aby prosondoval situaci, odjel princ Henrich Pruský nedlouho před začátkem války do Velké Británie. Když se vrátil, tak otci referoval, že anglický král mu v upřímném rozhovoru řekl, že ty šarvátky na Balkáně jsou jenom takovou lapálií, kvůli které se Anglie do války zapojovat nehodlá. Jediným Němcem, který ve vedení Německa chápal, že jde o blaf, byl velkoadmirál Tirpitz, který se císaři pokoušel vysvětlit, že jde o podvod, o léčku. Císař mu na to odpověděl, že jemu stačí slovo krále a Německo vstoupilo do války. Tři dny nato Anglie vyhlásila, že vstupuje do války a cesty zpět nebylo. Když došlo na únorovou revoluci, tak bylo v britském parlamentu řečeno, že jednoho z cílů války bylo dosaženo. Když se zhroutilo Německé impérium, bylo dosaženo druhého cíle války. Do zákonu jednoty a boje protikladů to nezapadá, protože zde existovala třetí řídicí strana, která nebyla ani jedním z protikladů, ale sledovala své vlastní zájmy. Realita je tedy taková, že v lidském vnímání světa je jakýkoliv proces vzájemnou interakcí nějakých různorodostí. Pokud modelujeme průběh procesu s cílem předpovědět budoucnost, tak je otázkou, kolik takových různorodostí musíme vzít do úvahy, aby ta předpověď byla adekvátní. Odpověď na tuto otázku je podmíněna úkolem. Pokud je naším úkolem dostat megatunový náboj k nepříteli, tak přesnost jeho dopadu plus mínus 500 metrů je pro nás jasně postačující. Pokud máme za úkol dostat k nepříteli 150 kilogramů trinitrotoluenu, tak abychom byli dost přesvědčiví, musíme se trefit do větracího okénka. Takže z jedné strany požadavky pro naši předpověď diktuje sám úkol, a pokud jsou požadavky na přesnost prognostiky zpracovány, tak můžeme hovořit o tom, jaké různorodosti musíme vzít do úvahy a jaké můžeme považovat za bezvýznamné. S ohledem na to, že je naše psychika dvouúrovňová a vědomí pracuje rychlostí 15 bitů/s a vnímá 7-9 objektů současně, je naším úkolem správně vymezit úkol pro naše nevědomé úrovně psychiky, které již samy určí s jakými různorodostmi jakým způsobem pracovat.


122 / 221

Následujícím zákonem dialektiky je druhý zákon: přechod kvantitativních změn ve kvalitativní a kvalitativních v kvantitativní (2). V chemii je takový jev: izomerie, kdy různé chemické sloučeniny se stejným chemickým složením, ale rozdílným strukturálním uspořádáním atomů v molekule, mají různé chemické vlastnosti. Sumární počet atomů v molekulách jejich modifikací je stejný. Tento jev (izomerie) nezapadá do zákonu přechodu kvalitativních změn v kvantitativní a obráceně z jednoho jednoduchého důvodu, že tyto rozdílné chemické sloučeniny se liší proto, že v jejich molekulách jsou stejné atomy různě uspořádány. Když Hegel formuloval tento zákon, který následně převzal Marx, Lenin a ostatní marxisté, tak byl jev izomerie již znám. Prakticky ve všech jazycích se číslovky dělí na základní-kvantitativní a řadové, což také bylo známo. Pokud budeme zaměňovat základní a řadové číslovky v jednom a tom samém procesu, aniž bychom viděli jejich omezení, tak si můžeme dovolit udělat takovou legraci, která se líbí dětem. Dítěti je možné tvrdit, že člověk má na rukou jedenáct prstů. Dítě se zeptá: „Jak to? To není pravda, jej jich deset.“ „Tak to pojď spočítat.“ "Tak jo." „Začneme: 10, 9, 8, 7, 6 a na druhé ruce je jich 5, takže výsledek je 11.“ A v čem spočívá ten podfuk? Ten podfuk spočívá v tom, že při zpětném odpočtu čísel 10, 9 a tak dále, tu figurují číslovky řadové a 5 je počet prstů na druhé ruce. Sčítáním základních a řadových číslovek se nedobereme k reálnému výsledku, proto zákon dialektiky o přechodu kvantitativních změn v kvalitativní také příliš neodpovídá realitě. Dále. Třetím zákonem dialektiky je zákon negace negace (3). V první etapě tedy něco popíráme a ve druhé popíráme to první popírání. K čemu to vede? Pohádám se se ženou a řeknu ji nakonec: „Jdi do háje!“ Urazila se - negoval jsem to tedy, neboť jsem se asi unáhlil. „Vrať se!“, řeknu. „Běž do háje pro změnu ty!“, řekne asi pak ona. Dogmata - nebezpečí zákonů dialektiky Pokud se v životě rozhlédneme, jak funguje zákon negace negace, tak se jedná o orientaci na destrukci a degradaci. Ukončili jsme stavbu a dům je pod střechou. Sundáme střechu, rozboříme stěny, rozebereme základy. To všechno jsou skutky M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

123 / 221

negace předchozích negací. Pokud nám však zákony dialektiky přece jenom vnutí a naše psychika je neodmítne, takže v ní budou fungovat, k čemu to povede? Povede to k tomu, že budou člověku podrývat jeho vnímání světa a budou z výsledků jeho prognostických úkolů odřezávat vše, co nezapadá do těchto formulací. Byl jsem svědkem situace, kdy si člověk vytvářel názor reálně odpovídající životu, ale protože tento jeho názor nezapadal do formulací zákonů dialektiky a všemocného Marxova učení, a všemocné je prý proto, že je správné, tak se vzdal svého očividně správného názoru, který nezapadal do dogmat tohoto učení, které si vzal za své. Ano, tady bych dodal, že se to netýká pouze dialektiky a marxismu, ale i čehokoliv jiného.

Pokud má člověk svůj systém vnímání respektive chápání světa, tak víra v cokoliv jiného… Ano, dogmata omezují, zotročují a tak dále. Vypadá to tak, že ta jedna jediná věta z encyklopedického slovníku o tom, že Sókratés je jedním ze zakladatelů dialektiky jako metody hledání pravdy pokládáním navozujících otázek, je to jediné, co bychom si z dialektiky měli odnést. Všechno ostatní, co nám dějiny filozofie nabízejí, jsou již jen zavádějící záludnosti. Pokud jde o umění, tak se to nedá formalizovat ani algoritmizovat z jednoho prostého důvodu, že každý poznávací akt je unikátní. Díky této unikátnosti není možné vybudovat takový systém, se kterým se střetáváme při instalaci programového komplexu, jako je třeba Corel Draw. Kdy nám instalační program pokládá celou řadu otázek typu: zatrhněte všechno, co potřebujete, či nepotřebujete, a když to učiníte, tak získáte potřebný výsledek. U dialektiky taková varianta nefunguje, neexistují nějaké obecné formulace, u kterých by bylo možné zanechat svá zaškrtávátka a získat tak funkční algoritmus řešení nějakého úkolu. Dialektika je tedy opravdu umění. I když umění není možné formalizovat, tak každé umění, každá umělecká škola je založena na nějakých principech, které je možné v podstatě popsat slovy. A pokud není možné je popsat slovy, tak se dají nějakým způsobem pocítit. Tato okolnost nás přivádí k otázce: „Proč dialektika v psychice jedněch lidí umožňuje řešit úkoly metodou formulací vědomých otázek, nebo formulací nevědomých otázek, které jsou někde v hlubinách psychiky pokládány, a srozumitelné


124 / 221

odpovědi na ně potom vyplouvají na úroveň vědomí?“ Odpověď na tuto otázku souvisí se světonázorovými systémy a s odlišnostmi psychiky každého člověka. Světonázor Zaprvé: všechno se týká světonázorových systémů. Dialektika může být omezeně funkční při vnímání a chápání světa na základě souboru čtyř komponent (hmota, duch, prostor, čas) z prostého důvodu, že v duchu jsou ukryty neurčitosti ve vztahu k informacím a algoritmice. Pokud nevědomé úrovně psychiky tyto neurčitosti vyřeší správným způsobem, tak v systému maximálního zobecnění může být dialektika jako metoda poznání prostřednictvím zadávání otázek funkční, ale s omezením. V systému chápání světa, ve kterém je maximálním zobecněním trojjedinost hmoty, informace a míry je dialektika funkčnější. Zde se ukrývá odpověď na otázku: „Proč je „Já-centrický“ (egocentrický) systém skládající se ze čtyř komponent nabízen všem, proč je kultovním ve vědě i filozofii a proč je systém trojjedinosti údělem celkem úzkého okruhu ezoteriků?“ Je to kvůli tomu, že zajišťuje převahu. Druhý problém se pojí s tím, že je nutné odpovědět na otázku: „Kde se v procesu poznání berou otázky?“ Pokud tyto otázky vznikají v mezích systému prvků, na základě kterého jsme si již vytvořili vnímání, respektive chápání světa, tak v podstatě může všechno fungovat na základě logiky stylem: „Proč to tady nedává smysl?“ A když budeme mluvit o skutečně novém poznání, o tvorbě něčeho nového, tak je předpokladem k dialektickému poznání, tj. k nastolení otázek, osvícení rozlišením, které je v rukou Nejvyššího. Pokud jsme zaregistrovali to, co bylo vyjeveno rozlišením a vědomá vůle dá příkaz nevědomým úrovním psychiky odpovědět na otázku, o co se jedná, a jak to souvisí se vším ostatním, tak se spouští něco, co je možné nazvat „uměním dialektiky“. Pokud obraz světa není vadný, pokud organismus člověka není zmrzačen, pokud intelekt není rozštěpen na několik autonomně fungujících a konfliktních modulů, což je z pohledu psychiatrie schizofrenie, tak potom díky tomu, že i člověk je součástí trojjedinosti hmoty, informace a míry a svět, kterého se ty otázky týkají, je také trojjediností hmoty, informace a míry, začíná fungovat princip: „Jaká je otázka, taková je i odpověď.“


125 / 221

To znamená, že odpověď a otázka jsou zrcadlové jevy. Správě položená otázka v sobě obsahuje již polovinu a v řadě případů i více než polovinu smyslu odpovědi. Existuje taková možnost, kterou občas praktikujeme, když studentovi navrhneme, aby na otázky ke studijní látce neodpovídal, ale sám otázky pokládal. Ve většině případů to umožňuje jasněji pochopit a zjistit, co se student nenaučil a co nepochopil. Obvyklý postup spočívá v tom, že student přijde a náhodně si vytáhne jednu otázku. Pokud je cílem vyhodnotit úplnost znalostí, tak obvykle učitel strčí studentovi test. My zde navrhujeme jinou variantu: „Na přednáškách jsi byl?“ „Byl.“ „Učebnici jsi přečet?“ „Přečetl.“ „Tak jaké máš otázky?“ Pokud člověk opravdu na přednáškách poslouchal, něco z nich pochopil a přečetl si učebnici, tak nemůže nemít otázky. Pokud si otázky nepoložil v době, kdy se ten materiál učil, tak je musí umět položit, pokud ho před takový úkol postavíme. To se týká čehokoliv, ať už je to matematika, fyzika, biologie nebo nějaké technické obory. Pokud člověk chápe problematiku oboru, tak vždy musí mít otázky vycházející nad rámec učebnice nebo prohlubující nějakou věc z učebnice. Pokud je schopný je zformulovat a dokáže mluvit o podstatě věci, tak je možné vyhodnotit jeho znalosti přesněji, než v testovacím systému, který je uplatňován při jednotné státní zkoušce: „Která ze čtyř odpovědí je správná a která není? Nebo v tradičním systému: „Vytáhni si otázku“, a potom: „Vyprávěj, co víš a počítej úkoly“ podle toho, co obsahuje tvá otázka. Dále se můžeme ptát na funkčnost tohoto postupu. Je to tak, že pokud je emocionálně smyslová struktura správná, tak bude otázka na vědomé úrovni zformulována také správně, protože otázka na úrovni vědomí se také formuje na základě nevědomých úrovní psychiky. To znamená, že jde o dialog, jehož začátek je velice těžké najít. Otázka však do nevědomých úrovní psychiky postupuje z vědomých úrovní psychiky. Pokud je emocionálně smyslové naladění správné, tak nevědomé úrovně psychiky také fungují správně. Pokud emocionálně smyslové vyladění správné není, tak nevědomé


126 / 221

úrovně psychiky správně nefungují a mohou tedy vydat i nesprávnou odpověď na otázku, ať už byla na úrovni vědomí zformulována správně či nesprávně. Dále se můžeme ptát. Pokud je dialektika uměním, tak jak ji můžeme ovládnout takovým způsobem, aby naše vlastní psychika toto umění podporovala a poznávací a tvůrčí počin byl úspěšný? Je pochopitelné, že pokud umění není formalizováno, je čtení nějakých pouček v podstatě zbytečné. Co tedy zbývá? Prakticky pouze vlastní poznání a čtení té či oné literatury, kde je zaznamenáno toto umění poznávání ve vztahu k těm či oněm problémům, protože veškerá literatura a veškeré texty se v podstatě dělí do dvou kategorií. První kategorií je výklad o tom, co je autorovi známo. Jako když vám vyprávím to, co je mi známo. V „Základech sociologie“ je sepsáno to, co bylo známo autorskému kolektivu. Druhá kategorie textů je v podstatě analogická tiskovému výstupu z počítače. Když ten text začíná, tak ti co ho píší, nevědí, jak skončí. V textu je vlastně zaznamenán postup dialektického poznání. Takové texty v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti existují a mohou se dále opět členit do dvou skupin. V první skupině jsou otázky pokládány zřetelně a po jejich formulaci následuje určitá argumentace na jejímž základě jsou na tyto otázky tvořeny odpovědi. Druhá kategorie textů, ve kterých je zaznamenán dialektický postup, je poněkud složitější a to z jednoduchého důvodu, že otázky nejsou vyřčeny přímo - jsou implicitní. A v procesu osvětlování problematiky jsou vykládána nějaká fakta, na jejichž základě je budována určitá argumentace. A tímto způsobem je dosahováno výsledku. Takové texty je možné číst dvěma způsoby. Způsob první: chceme se něco dozvědět, pochopit ty názory, které vyjadřují autoři jako výsledek dialektického procesu. To je jeden způsob čtení. Druhý způsob čtení těchto textů předpokládá zájem o něco jiného. Nezajímá nás znalost jako taková, zajímá nás postup jejího získávání v daném konkrétním případě. Pokud se tedy zajímáme o postup získání této znalosti v daném konkrétním případě, a máme při čtení toho textu správné emocionálně smyslové naladění, tak se reálně účastníme, vstupujeme do procesu dialektického poznávání. Pokud čteme text v takovémto režimu, získáváme návyk dialektického poznání, který můžeme dále rozvíjet. V takovém režimu je možné číst Stalina. Stalin dialektiku ovládal. Jeho dialektické umění se projevilo v tom, že dokázal M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

127 / 221

pozvednout Sovětský svaz od pluhu a všeobecné negramotnosti k předním technologiím své doby a nejvyšší úrovni vzdělání především mládeže. Číst Marxe nemá smysl – Karel Marx zosobňuje kaleidoskop. Vladimir Michajlovič byl v Číně na konferenci o marxismu a vyprávěl, že tam byl jeden Japonec, který dokázal vyhrabat v knihovnách texty, ze kterých Marx zkompiloval svůj „Kapitál“. Autorský text Marxe v Kapitálu spočívá pouze v navázání jednotlivých útržků z dobových novin a časopisů, které byly v řadě případů jednoduše zahrnuty do textu bez odkazů. Tomu se říká kompilace. Je možné číst Engelse: Anti-Dühring, Dialektiku přírody. Pokud ale čtete Engelse, je třeba mít na paměti, že Engels přemýšlel v systému čtyř komponent: hmota, fyzická pole - duch, duch se tenkrát považoval za neexitujícího, prostor a čas. V práci „Dialektika a ateizmus: dvě neslučitelné věci“ je vidět, jak Engels bloudil a nemohl najít správnou cestu. Lenin v některých případech používá dialektiku a v některých případech ďábelskou logiku. Víte, vzhledem k tomu, že dialektika není formalizovaná, je někdy velice podobná ďábelské logice. Ďábelská logika však přece jenom formalizována je. Ďábelská logika se od jiné logiky liší tím, že axiomy a pravidla se mění v průběhu samotné logické procedury podle potřeby nebo v míře, kdy si oponent nevšimne, že dochází k překrucování pravidel a axiómů. Proto je pomocí ďábelské logiky možné dokázat cokoliv. Například ten žert, že člověk má na rukou 11 prstů, to je příklad ďábelské logiky, který je vybudován na ztotožnění pořadových a základních číslovek. Realita je taková, že v podmínkách ateistického chápání světa má dialektika sklon zvrhnout se v řadě případů do ďábelské logiky. Vladimir Iljič Lenin se v řadě případů z dialektiky skutálel k ďábelské logice a byl velice přesvědčivý ve vztahu k těm, kteří neviděli rozdíl mezi dialektikou a ďábelskou logikou, kteří sami neovládali vybroušenější ďábelskou logiku, nebo dialektiku na velmi vysoké úrovni, než to dokázal sám Vladimir Iljič. Tak to je práce s textem. Existuje ještě jeden postup, který umožňuje osvojit si dialektiku jako nástroj poznání. V současné době se hrává mistrovství světa ve fotbale. Každé hry se účastní 11 lidí na každé straně vedených kapitánem: brankář a deset hráčů, kteří běhají za míčem. Erbem starověkého Egypta byla koule, kterou nesou dvě křídla (pozn: viz hra „Famfrpál“ z Harryho Pottera). Pokud si provedeme analýzu způsobu, kterým byl řízen Egypt v době faraonů po dobu několika M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

128 / 221

tisíciletí, tak zjistíme, že nejvyšší místo ve společnosti zastávali žreci a státní moc, ta královská, byla vždy žrecům podřízena. Proč tomu tak bylo? Rozhodování je řízení Důvod byl jednoduchý. Jakékoliv řídicí rozhodnutí může být přijímáno buď individuálně, nebo kolegiálně, tedy jakýmsi intelektuálním štábem, mozkovým trustem, nazvěte to, jak chcete. Když však věc dospěje ke svému praktickému plnění, tak odpovědnost za její provedení může být pouze individuální, personální. Pokud je tento princip porušen, tak to vede ke vzniku takových přísloví jako: „Příliš mnoho kuchařů přesolí i polévku“, nebo jako je turecké přísloví: „Dva kapitáni potopí loď“. Proč? Protože pokud proces řídí pouze jeden, tak se k němu sbíhají veškeré informace, které si o jeho průběhu vyžádá. S různou úrovní podrobností, ale vždy, pokud se jedná o kvalifikovanou osobu, se tyto informace budou stékat k ní. Pokud v čele procesu plnění řídicího rozhodnutí stojí dva a více lidí, tak se vždy najdou nějaké informační toky, které nedojdou k některému z těch, kdo jsou jakoby kolektivně odpovědní za plnění rozhodnutí. Uvedu příklad: za vybudování mořské komponenty jaderných strategických sil USA po dlouhou dobu odpovídal Hyman Rickover, americký admirál. Odpovídal sám za lodě i za rakety, které na té lodi budou umístěny i za to, aby s lodí byly kompatibilní. U nás jsme ve stejnou dobu v poststalinské době měli kolektivní vedení, proto za takové objekty jako byl systém „loď plus strategická raketa“ personálně individuálně neodpovídal v podstatě nikdo. Ve výsledku to dopadlo tak, jak to dopadlo. V poststalinské době bylo jedním z hesel boje s kultem osobnosti heslo realizace kolektivního vedení. To kolektivní vedení v konečném důsledku potom přivedlo Sovětský svaz ke krachu, protože za něj neodpovídal nikdo. Pokud se podíváte na Egypt z doby faraonů, tak to tam fungovalo tak, že o celém komplexu řídicích rozhodnutí ve vztahu k ekonomice, vnitřní a vnější politice nerozhodoval faraon ani jeho administrativa. Celý komplex těchto řídicích rozhodnutí vypracovávali nejvyšší žreci Egypta, kteří byli zastoupeni dvěma skupinami: severní a jižní skupinou, přičemž každá se skládala z 11ti lidí v čele s kapitánem týmu nebo prvním hierarchou skupiny, jak chcete. Práva měli tito nejvyšší žreci v obou skupinách rovnocenná. V podstatě se paralelně zabývali vypracováním stejných otázek. Analyzovali problematiku, přemýšleli, jak ty problémy vyřešit, jakými cestami, jakými metodami a na základě toho pak dospěli k nějakému řešeM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

129 / 221

ní. Tento systém existoval po dobu mnoha století. Povšimněte si: na systémové úrovni bylo naprogramováno, že nevyhnutelně muselo docházet k situacím, kdy rovnoprávní lidé při řešení stejného problému přijdou k vzájemně se vylučujícímu řešení. Pokud tedy k něčemu takovému došli, nabízí se otázka: „A co dál?“ V jiných kulturách se takové problémy řeší jednoduše hlasováním a počet hlasujících účastníků musí být lichý, přičemž právo zdržet se hlasování je blokováno. Hlasy se nějakým způsobem rozdělí a to či ono rozhodnutí je přijato. Ale většina se přeci také může mýlit. Když se třeba společnost střetne s nějakými problémy, tak pokud provedeme sociální anketu na téma: Co bylo příčinou vzniku těchto problémů? Tak pokud správně nastavíte spektrum odpovědí, získáte nějakou většinu a nějakou menšinu a zjistíte, že v takových případech názor většiny nestojí ani za zlámanou grešli. Protože k těm problémům došlo, pokud proanalyzujete proces jejich vzniku, právě ve výsledku realizace mentality většiny v té či oné praktické činnosti. Názory menšiny je dobré analyzovat právě proto, že se neshodují s názorem většiny a mohou obsahovat zdravé názory na vyřešení těch problémů. Znamená to tedy, že pokud byla v systému naprogramována situace, kdy otázku v podstatě nebylo možno vyřešit metodou hlasování, vypovídá to o tom, že existovaly nějaké jiné postupy, jak tyto rozpory překonat.

Jaké mohou ještě existovat postupy? Například metání losu. V Koránu je metání losu charakterizováno jako činnost spadající do sféry Satanova vlivu. Proč? Protože pokud by se například přední hierarchové rozhodli hodit si mincí, tak by z našeho pohledu byli mágy, protože v tom, jak dopadne mince, není vyjádřeno něco vyššího ve vztahu ke každému z nich, ale může to být vyjádřením a výsledkem toho, že vůle jednoho z nich se ukázala být silnější než vůle toho druhého, a i když nemá pravdu, tak mince dopadne tak, aby vyhrálo jeho řešení. V jednom z filmů byla velice pěkná situace. Dva soudruzi tam řešili problém, kdo z nich ponese těžký batoh v týlu nepřítele tak, že házeli mincí. Iniciátor nápadu říká: „Pokud padne orel, tak ty a pokud panna, tak já ne“. Druhý odpovídá: „Dobrá, souhlasím.“ A vyhodil minci, která se takto hranou zaryla do písku, takže iniciátor nápadu byl nucen nést těžký batoh. To je k tomu, jak se v této věci může projevit magie. Co tedy ještě zbývá? Zbývá ještě jedna otázka. Dobrat se těch příčin, na základě kterých kompetentní a zainteresovaní lidé přijdou ke dvěma vzájemně se vylučuM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

130 / 221

jícím názorům. Jaké mohou být důvody? Různá úroveň informovanosti. Znamená to, že musíme prověřit tu databázi údajů, na základě kterých byl každý z těchto názorů vypracován. Jedni vědí jedno, druzí zase něco jiného. Jedni něco nevědí a druzí nevědí něco jiného. Pokud ty databáze spojíme, co to udělá s názorem? Pokud to nepovede k dohodě, tak se dobereme k další věci. Něčí intelekt při zpracování správných informací produkuje chyby, je třeba dobrat se k těm chybám. Tady nastupují mravně psychologické aspekty. Pokud je člověk plný ambicí a nároků na osobní autorská práva typu: „Já jsem génius. Jen se podívejte, jaký úkol jsem vyřešil a nikdo jiný to nedokázal“, tak se analýza skutečnosti, čí psychika produkuje chyby, stává neuskutečnitelnou, protože pro samolibost se jedná o krajně nepříjemnou proceduru. Pokud nemáte osobní ambice na autorská práva a opravdu si přejete vyřešit problém, tak samolibost musí zůstat někde za dveřmi, a potom je možné se dobrat k subjektivně osobnostním příčinám, na základě kterých lidé vycházející ze stejných informací přicházejí k neslučitelným, nebo vzájemně se vylučujícím názorům. Tehdy se projeví chyby subjektivizmu a je možné přiznat správnost názoru jedné ze stran, nebo mohou být objeveny chyby subjektivizmu na obou stranách a ve výsledku se zrodí nějaký třetí názor, který kvalitativně převyšuje ty dva výchozí. Tandemový režim činnosti je také způsob, jak si osvojit dialektické umění, protože tandemový režim je orientován právně na zjištění těch chyb činnosti intelektu, které neumožňují dialektickému postupu v psychice člověka dobrat se pochopení pravdy.

Jak funguje? V podstatě se opravdu může jednat o dialog. Život je zařízen tak, že tandemový režim činnosti je u lidí zaprogramován jejich dvojpohlavností. Nejlepší tandem, to je manželství, svazek dvou lidí, co si byli souzeni. V takovém případě je možné u obou těchto lidí dosáhnout maxima osvojení potenciálu osobnostního rozvoje. Druhou variantou je polytandemový režim. Polytandemový režim může také probíhat ve dvou variantách. Jednu variantu je možné nazvat kopretinou. Tj. když koordinátor projektu střídavě posuzuje tu samou problematiku s různými lidmi v tandemovém režimu a ve výsledku dojde při řešení otázky k nějakému názoru, který tak či onak přijmou všichni účastníci týmu.


131 / 221

Druhou variantu je možné nazvat synchrofázotronem, kdy názor putuje po kruhu, po řetězci. Zpravidla se to jednodušeji dělá, pokud máme nějaký výchozí text a všichni účastníci procesu mají právo s tímto textem naložit, jak uznají za vhodné. To znamená zapsat do něj všechno, co považují za potřebné, vyškrtnout všechno, co uznají za vhodné, měnit stylistiku, měnit v textu synonyma, upřesňovat jej. Pokud ovládají základní dialektický návyk jako umění, nemají osobní ambice a obavy, že to nějak povede k jejich ponížení, že budou v porovnání s ostatními vypadat jako idioti, tak tento postup povede k vytvoření textu, k dosažení jehož hloubky by se účastníci tohoto procesu v řadě případů rozvíjeli několik let, protože pouze po uplynutí několika let od doby, kdy byl sepsán výsledný text, který uspokojil všechny, by se objevil někdo, kdo by dokázal říci: „Ano, tady jsme to nenapsali dost přesně, a tady jsme měli zmínit i některé další věci“. Proč je výsledný text, se kterým byli spokojeni všichni na vyšší úrovni, než jak by ho dokázal vytvořit jeden každý z účastníků? Protože v takovém polytandemním režimu se vytváří kolektivní intelekt, jehož výkon několikrát převyšuje výkon každého jednotlivého intelektu účastníka tohoto procesu. Pouze po uplynutí několika let, pokud lidé neustrnuli v intelektuální rovině a dále se vzdělávali, něco tvořili, osobnostně se rozvíjeli, se jejich individuální intelekt dostane na úroveň, kterou kdysi dosáhl ten jejich kolektivní. Soudě podle všeho v Egyptě fungoval tento režim státnosti, kdy dvě skupiny žreců rozhodovali o řízení státu nezávisle na sobě, a potom svá rozhodnutí porovnávali a přicházeli ke společnému řešení, které následně předali faraónovi, který byl také dostatečně vysoce zasvěcen do žrečských tajemství, aby koordinoval celé fungování státního aparátu při uvádění tohoto rozhodnutí do života. To vysvětluje mnohé ze starověké historie a vysvětluje to i mnohé z novější historie, protože v Rusku, v Ruském impériu byla funkce žrečské moci a státní moci ukládána vládci imperátorovi osobně, a protože byl tento postup vypouštěn, tak kvality žrečské moci buď nebylo dosahováno jako v dobách Alexandra III., nebo nebylo možné žrečskou moc uplatňovat, jako v dobách, řekněme, Petra III. nebo Pavla I. Pokud budeme mluvit o epoše Kateřiny, tak za úspěchy vděčíme spíše než intelektuálním výkonu Kateřiny její intuici a tomu, že jí smyslový systém umožňoval vplouvat do proudu procesů a pohybovat se v něm přibližně jako plachetnice, která má správně nastaveny plachty a pohybuje se vlivem větru, a to včetně křižování proti větru. To je jeden z režimů fungování psychiky, kdy z emocionálního stavu směřujete přímo k řešení. Nicméně její řízení bylo dostaM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

132 / 221

tečně efektivní, neboť intuice a smysly byly v psychice Kateřiny integrovány a neležely někde stranou. Pokud budeme mluvit o těch obdobích, která následovala, tak ve stalinských dobách se stimulovalo, aby soudružské vztahy mezi lidmi, a to i v tvůrčím procesu, otvíraly cestu k tomu, aby tandemní a polytandemní režim byly realizovány dokonce i bez uvědomění si, jak to funguje. Je znám pouze jeden jediný případ, kdy lidé byli přímo donuceni uplatnit tandemový režim. Při realizaci jaderného projektu se dva lidé nedokázali domluvit na tom, co by se mělo dělat a jak. Stalo se to v kanceláři u Berii, který jim řekl: „Jste komunisté. Pokud jste opravdoví komunisté, tak najdete správné řešení.“ Nechal je tam samotné 20 minut. Po 20 minutách mu dokázali, že jsou komunisté a dospěli ke vzájemně přijatelnému řešení. A potom, když začala nová etapa kultu osobních ambicí, šla opět kvalita řízení dolů.

Chtěl jsem se zeptat na Koroljova. On byl přece generálním konstruktérem. Vy říkáte, že za určitých podmínek se může pracovní kolektiv, který pracuje na jednom konečném produktu, dostat na takovou úroveň, kterou známe: tvrdá strukturovaná subordinace nebo přístup k informacím. Tedy, mohl ještě někdo kromě Koroljova... Mám podezření, že u Koroljova byl soudě podle všeho polytandemní režim normou. Proč? Jednou vysílali na televizním kanálu „Kultura“ setkání s akademikem Raušenbachem - to je jeden ze stoupenců Koroljova. Raušenbacha tedy požádali, aby jedním slovem charakterizoval Koroljova. Raušenbach se na chvilku zamyslel a pak řekl, že pokud má Koroljova charakterizovat jedním slovem, tak to byl plukovník. Protože z jeho pohledu Koroljov nebyl ani znamenitým vědcem, ani znamenitým inženýrem. Když se zamyslíte, tak v čem spočívá podstata hodnosti plukovníka? Velet, koordinovat činnost různých odborníků v hierarchicky organizovaném systému, přičemž v dlouhodobých časových intervalech. Koroljov byl v tomto smyslu velice dobrým řídícím pracovníkem - ve své epoše, to znamená v tom kolektivu a v té společnosti, kdy žil.

Ještě mám jednu otázku na naši historii. Když se podíváme hlouběji a hlouběji do historie, tak jsou známy nějaké příklady státního řízení na úrovni starověkého Egypta, starověké Rusi. Byla u nás také někdy realizovaná nějakým způsobem taková žrečská funkce, nebo to u nás vždy směřovalo k individualismu, že byl hlavní tu ten staršina, tu jiný?


133 / 221

Ne. U nás to nesměřovalo k individualismu, protože to, co se nazývá žrečstvem, bylo obecně civilizační sociální skupinou, stejně jako knížecko-bojarský stav byl obecně civilizačním profesionálním společenstvím jakýchsi výkonných ředitelů. Ty historické dokumenty, které se k nám dostaly, svědčí o tom, že Novgorod si sám zval knížata, a že po dobu trvání specifické knížecí epochy se knížata nevyskytovala dlouho v jednom knížectví, že probíhala rotace kádrů. Ale to fungovalo setrvačností od té doby, kdy to nebyla knížata, která rozhodovala o otázkách rotace, ale kdy žrečstvo rozhodovalo o tom, komu svěřit jaký úkol. Lidovláda Fungoval tam jiný systém. V našem dnešním chápání státnost na Rusi neexistovala, ale systém řízení byl v některých aspektech efektivnější, než systém státního řízení v jiných civilizacích. To je ale na samostatné téma.

Více se to podobalo lidovládě? Bylo to blíže k lidovládě v tom smyslu, že přístup do žrečského stavu byl otevřen všem, neboť v morálně etickém vztahu byla společnost jednotná, takže žreci, knížata, bojaři a tzv. „obyčejní lidé“ měli stejnou mravnost i etiku, takže nemohlo docházet k problémům, neboť systém vzájemné podřízenosti a vzájemné odpovědnosti byl funkční. To znamená, že nehledě na povinnosti vyplývající z postavení jednotlivých lidí, byli lidmi nezávisle na tom, zda se jednalo o žrece, knížete nebo někoho jiného. Když se jednalo o výkon povinností vyplývajících z funkce, tak se lidé nepodřizovali někomu urozenému, ale někomu, kdo řídí kolektivní činnost a bere na sebe za tuto činnost odpovědnost.

Dá se říci, že ta linie, kterou tvoří v myslích lidí vnitřní prediktor, když jim nabízí svou koncepci, je takovým příkladem toho, jakým směrem bychom se měli rozvíjet? Ano, protože Koncepce sociální bezpečnosti předpokládá morálně etickou stejnorodost společnosti.


134 / 221


Zabývali jsme se různými komponenty psychiky jako struktury a různými komponenty psychiky jako procesu. Dále vzniká otázka, jak by to všechno mělo fungovat v normálním stavu, v ideálu a jaké mohou od tohoto normálu a ideálu existovat odchylky? Psychika řeší úkoly řízení Zatím se omezíme jednoduše na intuitivní pochopení toho, že je to psychika, kdo řeší úkoly řízení. Takže odolnost psychiky vymezuje její schopnost zaručeně řešit různé typy řídících úkolů pod vlivem vnějších okolností, po dobu déle trvajících časových intervalů. Protože krátké procesy jsou pouze fragmenty déle trvajících procesů, nebo probíhají na jejich pozadí. Čím je proto proces delší, tím je pravděpodobnější a nadějnější, že na něm objevíme něco zajímavého. Tady je obrázek:

Co je na něm zobrazeno? Je to velký obdélník ohraničený tlustou linií. To v pojmech teorie řízení označuje uzavřený systém, což znamená řízený objekt a sysM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

135 / 221

tém, který ho řídí a sám je pod vlivem okolního prostředí. V hranicích uzavřeného systému se nachází převodník informací a výkonné orgány. Funkcí převodníku informací je na základě vstupního informačního toku vypracovat řídící rozhodnutí. Výkonnými orgány rozumíme to, co uvádí řídící rozhodnutí do života. Jaké tu jsou vstupní informační toky? Jeden tok přichází z vnějšího prostředí a druhý ze samotného řízeného objektu. Ten druhý charakterizuje jeho vnitřní stav a jeho reakci na řízení. Výkonné orgány produkují dva toky své působnosti: 1. První tok působí na vnější prostředí a druhý přímo na řízený objekt. Ve vztahu k člověku, k individuu, je řízeným objektem jeho organizmus, řídicím systémem jeho psychika a vnějším prostředím je pochopitelně život, kterým procházíme. Toto řídící schéma zobrazuje funkční režim, kdy se vstupní tok informací ihned mění v řídicí zásah. Co zde chybí? Chybí tu paměť. Jaké to má důsledky? Má to ty důsledky, že pokud existuje nějaký vnější subjekt, může do informačního toku z vnějšího prostředí vypustit svůj řídící signál, který způsobí, že převodník informací vypracuje takové řídící rozhodnutí, které bude odpovídat zájmům tohoto vnějšího subjektu. 2. Existuje ještě jiná varianta. Čím ta se liší od prvního obrázku? Je tam jeden čtvereček navíc. Rozdíl je v tom, že vstupní informační toky plynou do paměti a teprve odtud se čerpají veškeré další nezbytné informace pro vypracování řídícího zásahu. Jak se tedy liší řízení podle tohoto schématu od toho prvního? Rozdíl je v tom, že pokud se ve vnějším prostředí nachází nějaký subjekt, který do informačního toku vloží z vnějšího prostředí nějaký svůj řídicí signál a všechno se to uloží do paměti, tak neexistují žádné záruky, že vnější řídicí signál doopravdy ovlivní zpracování aktuálního řídicího rozhodnutí. Vede to však k ještě jedné otázce: vzhledem k tomu, že paměťové pole může být celkem rozsáhlé, bude proces zpracování řídicího rozhodnutí při stejném výkonu převodníku informací poněkud pomalejší. Pokud to budeme zkoumat na krátkých časových úsecích, tak bude takové schéma zpracování řídicího rozhodnutí odolnější proti chybám v porovnání s tím prvním schématem, kde je řídicí rozhodnutí funkcí fakticky průběžně vstupujících vstupních informačních toků. Pokud to budeme posuzovat na déle trvajících časových úsecích, tak se může stát, že se informace, která se stala součástí vnějšího signálu pretendujícího na řízení tohoto objektu, někdy v budoucnosti stane podkladem pro zpracování řídicího rozhodnutí. A tak vzniká problém, co je možné udělat, aby to bylo vyloučeno - takže se nám tu objevuje třetí řídicí schéma. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

136 / 221

3. Čím se liší? Liší se tím, že informace - dříve než se dostane do paměti prochází jakýmsi hlídacím algoritmem, který prověřuje zda je „důvěryhodná / nedůvěryhodná / neidentifikovaná“. To, co je spolehlivé se nahrává do paměti, to co nebylo identifikováno se ponechává v jakési karanténě a řídicí rozhodnutí se vypracovává na základě důvěryhodného paměťového segmentu. Současně s tím dostane převodník informací další doplňkovou dvojitou funkci: za prvé analyzovat všechno, co se nachází v karanténě a za druhé zdokonalovat hlídací algoritmus na základě výsledků analýzy informací z karantény a současně vyhodnocovat míru efektivity přijatých řídicích rozhodnutí (toto je přesné schema počítačového antiviru – mimochodem). Je pochopitelné, že pokud systém pracuje v tomto režimu a výkon převodníku informací zůstane stejným, rychlost zpracování informací bude ještě nižší, než v minulém případě. Odolnost proti chybám bude naopak v porovnání těchto tří schémat nejvyšší. Co to znamená v aspektu našeho každodenního života, praxe a jednání? To znamená, že pokud dbáme na to, aby všechno probíhalo dobře, tak je pro nás normálním funkčním režimem psychiky třetí schéma. Druhé je možné posuzovat jako režim fungování v nějakých potencionálně nebezpečných situacích, kdy je ještě k dispozici čas pro přijetí víceméně normálního a efektivního řídicího rozhodnutí. První schéma je řídicí režim v katastrofické situaci, kdy je rychlé jednání ukazatelem první priority pro fungování řídicího schématu. Je to ten případ, který je charakterizován slovy: „Lepší nějaké řídicí rozhodnutí, než žádné!“ Pokud to všechno shrneme, tak to vypadá tak, že člověk: 1. musí kontrolovat sám sebe, aby v jeho životě všechno probíhalo víceméně úspěšně a bezproblémově, aby problémy zděděné z minulosti pomalu a jistě začínaly být minulostí a jejich následky se zmírňovaly. Mezi funkce takové kontroly sama sebe patří následující věci: jsou to otázky emocionálně logického vnitřního systému a obnovení funkce pozbytého správného emocionálně logického vnitřního systému v tempu svého jednání. 2. druhou věcí je pozorně dohlížet na to, aby psychika pracovala podle třetího schématu, kdy funguje hlídací algoritmus a karanténa, a kdy se převodník informací zabývá nejen zpracováním řídicích rozhodnutí, ale také analýzou informací procházejících karanténou a zdokonalováním hlídacího algoritmu. Když bychom si vzali delší časové intervaly, tak je tu ještě jeden úkol: pozorně si hlídat, aby řetězec nabytí-schopnosti-rozeznávat udělil rozeznanému pozornost. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

137 / 221

Dále: pochopit rozeznané, zdokonalit své vnímání a chápání světa, aby jednání na základě stále zdokonalovaného vnímání a chápání světa nikdy nepřerušoval. Protože porušení jakéhokoliv z těchto aspektů sebekontroly v této oblasti může vést k různým nepříjemnostem. Kolektivní psychika - EGREGOR Už jsme mluvili o tom, že se my všichni tak či onak účastníme zrodu kolektivní psychiky. Kolektivní psychika má svůj kolektivní intelekt. Tato kolektivní psychika se v latinské tradici nazývá „egregorem“. Realita je taková, že jakákoliv individuální psychika je vždy v součinnosti s nějakými egregory. To nás přivádí k otázce: „Jakou roli může hrát konkrétní individuum v tom či onom egregoru?“ Tyto role mohou být různorodé. Je možné se stát pouze energetickým zdrojem egregoru. To znamená, že celá vaše energetická síla s výjimkou té, kterou potřebujete pro udržení své životní činnosti v minimální výši, bude odčerpávána nějakými egregory a vy se budete cítit neustále vyčerpaně. Je to řekněme takový režim dojné krávy nebo baterky, jejíž všechny funkce se zužují pouze k energetickému napájení nějakého systému. Druhý režim znamená být výkonným mechanizmem egregoru. V takovém případě jsou všechny vaše zájmy, všechny cíle a postupy vašeho jednání tak či jinak vyvolány egregorem. Vaše vůle a vaše vědomí jsou vyloučeny z procesu zpracování řídicích rozhodnutí z pohledu trvání celé řídicí funkce: od zjištění problému a vytyčení si cíle až do realizace řídicího rozhodnutí. Tento režim plně odpovídá tomu, co je možné nazvat posedlostí egregorem. Rozdíl mezi posedlostí běsy je jenom v tom, že běs je z pohledu chápání světa na základě trojjedinosti hmoty, informace a míry chápán jako informačně-algoritmický virus - v analogii s počítačem, který je nahrán v nějaké struktuře pole, které se včlení do biopole člověka, kde se napájí jeho energií a zároveň ovlivňuje jeho psychické jednání a jeho energetiku, a tak či onak je deformuje. V takovém případě může pole - tělo egregoru - existovat samo o sobě a naše biopole jsou s ním spojena pouze určitým způsobem. Nedá se mluvit o tom, že by do nás egregor vstoupil už jenom proto, že by organismus nevydržel energetickou sílu takového egregoru lokalizovaného přímo v organizmu. Existuje ještě jedna varianta součinnosti jedince s egregorem. Je možné to nazvat „egregoriálním líderstvím“. To znamená, že egregoriální lídr je ve vztahu k celému egregoru jeho operátorem. To on určuje režim fungování egregoru a egregor je promyšleně podřízen jeho vůli. V tomto aspektu stojí nad egregorem. Současně je M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

138 / 221

však organizace psychiky a energetiky egregoriálního lídra taková, že je sám zajatcem egregoru a nemůže bez cizí pomoci vyjít za jeho hranice. Z tohoto důvodu nemohou k egregoriálnímu lídrovi proniknout žádné informace, které jsou tomuto egregoru cizí, dokud se nachází pod jeho vlivem. Další režim je možné nazvat „programátorem“. To znamená, že člověk je sám o sobě na egregoru nezávislý, ale dokáže s ním vstoupit do součinnosti a jeho psychika je taková, že dokáže změnit algoritmy egregoru, cíle jeho fungování i informačně-algoritmické zajištění egregoru. Následně egregor začne fungovat v poněkud jiném režimu, změní se kvalita života a charakter činnosti: egregoriálních zdrojů, výkonných mechanizmů egregoru i egregoriálních lídrů, kterých může být i více. Kromě toho existuje ještě jedna varianta. Je možné, že se jedinec z nějakých důvodů stane nositelem informací a algoritmů takového významu v noosférových egregoriálních procesech, že se samotný ten jedinec ocitne v postavení egregoru. Taková situace je v některých zdrojích zmiňována. Takoví lidé se nazývají „Ódin“, což koresponduje se jménem starověkého severského boha, Možná „Odín“?

Tam, kde jsem se s tímto jménem setkal, byl přízvuk na první slabice "Ó". Tak se to často vyslovuje. Asi ano, ale problém v daném případě nespočívá na finesách výslovnosti, ale na podstatě, kterou to slovo vyjadřuje (myslí tím, že v ruštině „odin“ = jeden ?). Dále se můžeme ptát. A co je vlastně normální? Normální by pro člověka mělo být postavení „programátora“ ve vztahu ke všem sociálně podmíněným egregorům. Přechod do jiných statusů by mohl být pouze samovolný na základě řešení nějakých určitých úkolů. Pokud mluvíme o egregorech, se kterými může být psychika jedince v bezalternativní součinnosti, tak je můžeme rozdělit do dvou kategorií. Kategorie egregorů Biosférické egregory jsou spjaté s krajinou, ve které se člověk buď narodil, nebo kde dokázal začít žít, když se přestěhoval. Zdaleka ne vždy totiž člověk může při přestěhování se na jiné místo dále žít. Místní biosférické egregory ho totiž nemusí přijmout, takže začne mít různé zdravotní potíže a bude upadat do různých situ-ačních problémů. Pokud se mu například v jeho vlasti dařilo, tak tam, kam se přestěhoval, se mu nemusí dařit právě z hlediska mimosociálních aspektů. Druhou skupinou egregorů jsou kulturně podmíněné egregory, které se vytvořily v historické minulosti a vznikají i v současnosti. Část z nich přetrvává M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

139 / 221

déle, než je doba lidského života a část z nich vzniká, funguje a rozplývá se v mezích trvání lidského života. Kulturní a konfesní egregory přetrvávají po dobu mnohých pokolení. Odborné egregory přetrvávají pouze po dobu existence daných profesí nebo fungování člověka jako zástupce té či oné profese. Tento aspekt je zapotřebí mít na paměti a přemýšlet ještě navíc o své osobní součinnosti s těmi egregory, které mohou existovat. Nejtěžší situaci mají samozřejmě ti lidé, kteří jsou odedávna spojeni s nějakým jedním egregorem a žijí zcela pod jeho nadvládou. Proč? Protože pro takového člověka je velice těžké vést hranici mezi tím, co je jeho osobnostní náplní a co je informačně-algoritmickým obsahem egregoru. Pokud se život člověka vyvíjel tak, že byl v různých svých životních etapách po dobu jednoho dne napojen na různé egregory, mohl si všimnout, že ho pro vyřešení jednoho a téhož problému během jednoho dne a za stejných výchozích údajů napadala vzájemně si odporující řešení. Proč tomu tak bylo? Protože, když byl při zpracování jednoho z řešení napojen na první egregor, tak v jeho rozhodování hrály roli informace a algoritmy tohoto egregoru, když se přikláněl k jinému řešení, účastnil se jeho rozhodovacího procesu druhý egregor. Tuto okolnost si tedy člověk nemusí vykládat jako svou vnitřní schizofrenii, nebo důsledek „egocentrismu/já-centrismu“, ale jako důsledek toho, že díky zvláštnostem své psychiky může tancovat mezi různými egregory. Jeden z typických případů, kdy k tomu dochází, je následek sňatků mezi vyznavači různých náboženství, různých národností a vliv telegonie. To znamená, když má dítě jednoho otce který dodal spermii, a v jeho biopolích jsou odraženi jako otci všichni milenci, kteří figurovali v životě jeho matky. Protože v rodových egregorech různých lidí mohou s ohledem na stejné otázky existovat vzájemně se vylučující informace a algoritmy, tak když na ně dojde, nemusí se řešení přicházející z jiných egregorů shodovat s tím, co je uloženo ve vlastní paměti. To znamená, že naše paměť má osobnostní složku lokalizovanou na materiálních nosičích našeho organismu, ale existuje i egregoriální složka, díky které člověk může mít přístup k informacím, ke kterým se reálně ve svém životě nemohl dostat. Jako jedna z variant vzpomínek na minulé životy je přístup k egregoriální paměti. Nemusí to být přímo vaše osobní paměť: v literatuře jsou popsány takové věci, že když se někoho ve stavu hypnózy ptají na jeho minulé životy, tak vypráví, že byl kupcem, majitelem lodi, že se vydal na plavbu, kde ho přepadli piráti a jejich vůdce ho zabil. Při další seanci hypnózy vypráví, že M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

140 / 221

se narodil někde v rybářské vesničce, a potom se z něho - původně rybáře - stal pirát, dokonce vůdce pirátů a jednou přepadl loď, kde zabil nějakého kupce. To znamená, že by jedna duše měla být ve stejnou dobu pirátem i kupcem. To není jediný případ takového druhu, protože jiný člověk také ve stavu hypnózy vzpomínal na své minulé životy a vzpomněl si, že byl ženou a rodil dítě a při jiné seanci vzpomínal na to, že byl tím dítětem. Aby se dala taková svědectví o minulých životech interpretovat, buď musíte mít jinou představu o všehomíru, kdy jedna a ta samá duše v různých světech může vykonávat různé funkce, nebo musíte vycházet z toho, že ta samá duše může v řadě případů ovládat různá těla ve stejném historickém období. Proto zůstávají minulé životy pro většinu lidí ne nadarmo uzavřenou otázkou z jednoho prostého důvodu, že pokud i minulé životy existovaly, tak chyby v nich učiněné jsou tak či onak zapomenuty a nemají vliv na další rozvoj duše a řešení morálně etických problémů v tomto životě. Proto, když člověk žije bezstarostně, je všechno, co přichází z egregoriálních algoritmů, zpracováváno v automatickém režimu, tj. mimovolně, bezmyšlenkovitě. Pokud se podíváte na životopisy svých příbuzných v několika pokoleních, tak pokud je pro společnost typický bezmyšlenkovitý život orientovaný pouze na uspokojení fyziologických potřeb a nějakých tradičních běžných životních zájmů, tak se v osudech vašich příbuzných v různých dekoracích v podstatě opakují stejné situace, fungují stejné algoritmy a dopouštějí se stejných chyb. Za podmínky, že všichni žijí bezmyšlenkovitě. Dostat se z takového egregoriálního rodového otroctví je možné pouze uvědomělým přístupem k životu a stanovením si cílů vycházejících za hranice fyziologických a obvyklých životních potřeb. To znamená najít si smysl života jiného druhu. Proto člověk musí rozvíjet svou osobnost a nebýt zvířetem podoba-jícím se člověku, zombie nebo démonem a k tomu je zapotřebí vůle a upřímné vyznávání toho, co je možné nazvat božím záměrem a svým podílem na něm. Proč mluvím o upřímném vyznávání? Protože pokud je člověk upřímný a někde udělá chybu, tak prostřednictvím řetězce: „nabytí schopnosti rozeznávat - udělit rozeznanému pozornost - pochopit rozeznané“, a díky zdokonalení jeho vnímání světa s podmínkou, že bude žít podle třetího schématu s hlídacím algoritmem a karanténou, budou všechny chyby v jeho chápání světa včetně chyb ve vykládání si božího úmyslu, postupně během času odstraněny a jejich negativní následky pominou.


141 / 221

Dále to vypadá tak, že v případě, kdy je psychika jedince uzamčena na několik egregorů, včetně konfliktních, se člověk ocitá ve velmi nebezpečné situaci. Z jakého důvodu? Protože v každém sociálně podmíněném egregoru, pokud ne v úplně každém, tak v mnohých z nich, existuje složka, kterou je možné charakterizovat jako imunitní systém egregoru, která má jediný úkol, neutralizovat a zničit všechno to, co obsahuje egregoru cizorodé informace. Pokud se člověk ocitne v situaci, kdy je uzamčen ke dvěma konfliktním egregorům a ve vztahu k jednomu z nich jsou informace toho druhého cizorodé a nekompatibilní, tak se spouští imunitní systém egregoru, který je zaměřen na likvidaci takového člověka. Taková likvidace může probíhat dvěma způsoby: buď prostřednictvím onemocnění, nebo vytvořením nebezpečných situací, ze kterých není možné se dostat živý, nebo nezmrzačený. Co se dá udělat? Uvědomit si, co pochází ze kterého egregoru a definovat si pro sebe, co je dobré a co zlé, protože to je reálně jediná informační ochrana ve všech procesech souvisejících se vzájemnou součinností jedince a noosféry planety, včetně všech egregorů, jak sociálních tak i biosféricky-krajinných.

Copak jsou opravdu všechny egregory tak hrozné, že jsou připraveny člověka zabít, pokud by třeba stačilo ho od sebe nějak odpojit? A potom, přece musí existovat i silnější egregory, které... Egregory jsou různé, ale k takovým situacím dochází. Já jsem měl možnost pozorovat případ, kdy byly egregory v linii otce a matky vzájemně konfliktní. Ve výsledku mělo dítě místo životopisu chorobopis.

Ale existují i jiné příklady, kdy... Ano, život je různorodý, existují i jiné příklady. Existují příklady, kdy člověk sedí v jednom egregoru, nemá s ním žádné konflikty a egregor ho vede životem. Prostě ho vede a jemu se daří. Nemá žádné nepříjemnosti, protože egregor ho vede mimo ně, nebo jim vystavuje někoho jiného. Taková situace je také možná.

Války mezi egregory? Ano války egregorů mezi sebou jsou také možné a to se nakonec odrazí ve skutečných válkách.

A co třeba egregory fotbalového týmu Spartak a Dynamo. Jsou to vlastně soupeři, ne? Ano.


142 / 221

Ale vzájemně se snad nelikvidují? Copak nedocházelo ke rvačkám fanoušků?

Docházelo, ale stejně. Přece se snad nesnaží jeden druhého úplně zlikvidovat? A proč? Ve rvačkách fanoušků dochází i ke smrtelným případům. Jiná věc je, že jsou jejich síly přibližně vyrovnané a kromě jiného, se jedná o prvky jednoho fotbalového egregoru. Proto tam také funguje něco, co je známo jako estrádní vystoupení, jako předvádění boje. Když jednoho člověka obléknou do dvou kožichů tak, aby se jejich límce nacházeli v úrovni jeho pasu, kapuce jsou sešité, ten člověk se ohne a na ruce mu také natáhnou boty. Potom to zvnějšku vypadá, jakoby se dva kluci chytili a bojovali spolu ze všech sil a v podstatě tak jeden člověk znázorňuje něco, co vypadá jako boj. Mnohé egregory jsou opravdu takové několikahlavé. A boj je jejich životem, vždy v nich panuje nějaký vnitřní konflikt. Pokud se podíváme na ruské dějiny posledního tisíciletí, tak civilizační egregor Ruska je vnitřně konfliktní. Je možné ho připodobnit mnohohlavé a mnohonohé hydře, která si při pohybu neustále šlape na své nohy, zaplétá se do nich, zakopává o ně a padá. Potom před sebou uvidí hroznou tlamu, začne ji dusit a následně přijde na to „ach, to byla má vlastní hlava“. Otázka konfliktnosti egregorů není právě tou nejjednodušší otázkou v životě. Problém je v tom, že pokud začneme vyjmenovávat všechny egregory, které existují, tak v první řadě citlivost nikoho z nás nedokáže obsáhnout to, abychom je všechny objevili a kromě toho jich za celou historii bylo tolik a v současné době jich existuje tak moc, že bychom se do toho jenom zamotali. A reálné je v lekcích jenom poukazovat na to, že takový problém existuje, že s ním žijeme, a abychom ho dokázali řešit, musíme se všichni zabývat otázkami osobnostní egregoriální interakce. Pokud budeme mluvit o historické minulosti, tak ještě v sovětských dobách Ivan Antonovič Jefremov v románu „Hodina býka“ přímo psal jako o hotové věci, že v daleké budoucnosti lidstvo vynaloží velké úsilí na to, aby vyčistilo noosféru planety od zla, lži a všeho podobného. Žijeme v epoše, kdy tento proces nejen že nezačal, ale ani nebyl zahájen. Ten proces může probíhat pouze v našem režimu, v režimu každého člověka, díky jeho promyšlenému, vědomému uplatňování vlivu na celý egregoriální systém planety prostřednictvím vlastního vyzařování biopolí s určitým smyslem. Proto to všechno není zdaleka tak jednoduché.


143 / 221

Dialektika, jako nástroj poznání, je jedním z prostředků řešení tohoto problému. Když už jsme se vrátili k tématu poznání, tak pokud vyjádříme nějaký názor, vede to vždy k otázce, zda je pravdivý nebo lživý? A tady je nutné poukázat na tu okolnost, že jediný princip, který umožňuje rozlišit správné životní názory od klamu, je princip: praxe je kritériem pravdy. To znamená, že pokud vám nabízejí recept, na základě kterého má být upečen dort Napoleon, vy postupujete přesně podle receptu a ve výsledku získáte nějakou zpotvořeninu, tak je jasné, že ten recept byl lživý. Nebo neumíte péct.

No ta věc se má tak, že pokud tupě postupujete podle receptu, tak se vám něco povést musí s podmínkou, že ingredience nejsou falešné a kamna jsou v pořádku. Ano, možná to nebude zrovna mistrovské dílo kulinárního umění, nicméně bude to zcela stravitelný a identifikovatelný dort. Pokud na výstupu získáte něco zcela jiného, nebo se vám to nepovede vůbec, tak asi existuje jakési know-how, se kterým vás autoři receptu nepovažovali za nutné seznámit. Uvedu příklad jednoho takového know-how. Všichni vědí, že do boršče se dává červená řepa, ale málokdo ví, že se chuť boršče mění v závislosti na tom, zda je červená řepa nastrouhaná na struhadle, nebo nakrájená nožem na malé tyčinky. V reálu je boršč, u kterého červená řepa nebyla nastrouhaná na struhadle, ale nařezaná na malé tyčinky daleko chutnější a prospěšný. Proč to tak je, nevím, nicméně je to tak. To také znamená, že postup popsaný v receptu musí být uveden s přesností přijatelnou pro jeho uplatnění v praxi, aby mohlo být dosaženo výsledku požadovaného na výstupu. Pokud budeme mluvit o chybách, tj. o odchylkách výsledného produktu a toho, který je popsán receptem, tak pokud půjde všechno správně, musí být výsledný produkt o něco lepší, než je ten popsaný v receptu. Vede nás to zde ještě k další otázce.

Dobře, princip "praxe je kritérium pravdy", je dobrý a dobře funguje ve vztahu k minulosti. A co když teprve hodláme něco podnikat? Máme nějaký projekt, a pokud je ten projekt chybný, tak když ho realizujeme, budeme muset řešit spoustu negativních efektů.

Copak princip "praxe je kritériem pravdy" v tomto případě nefunguje? Existují na to dva vzájemně se vylučující názory. Jeden názor hlásá že ano, princip "praxe je kritériem pravdy" nefunguje v režimu předvídatelnosti různých nepříjemností. A druhá odpověď říká, že princip "praxe je kritériem pravdy" funguje M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

144 / 221

jak ve vztahu k minulosti, tak i v předvídatelnosti a předcházení různých nepříjemností. Je k tomu však zapotřebí mít určité psychologické návyky. Uvedeme si jednoduchý reálný historický příklad. První sovětská reaktivní stíhačka BI-1 havarovala při letu. Pilot Grigorij Jakovlevič Bachčivandži zahynul. Jaká je historie toho případu? BI-1 bylo aerodynamicky optimalizované na bázi vědecky podložených metodik aerodynamiky nízkých rychlostí, při kterých je možné nebrat v úvahu stlačitelnost plynu, vzduchu. V jednom z letů bylo při střemhlavém letu dosaženo rychlosti blízké k rychlosti zvuku. Při takových rychlostech letu nelze nebrat do úvahy stlačitelnost vzduchu. V důsledku stlačování vzduchu dochází k přerozdělení tlaku na povrchu, který obtéká rozrážený vzdušný tok. Všechny aerodynamické síly a momenty jsou z pohledu matematiky vyjádřeny integrály tlaku na každý povrchový bod letadla. Pokud je zapotřebí brát do úvahy stlačitelnost vzduchu, musí být použity jiné aerodynamické teorie. Je zapotřebí postavit jiný aerodynamický tunel, ve kterém by se daly nasimulovat rychlosti obtékání odpovídající reálnému letovému režimu, a potom je možné vytvořit aerodynamickou sestavu letadla tak, aby byl let bezpečný. Chápete, že pokud budeme mluvit o intelektu, tak jev stlačitelnosti vzduchu v procesu obtékání byl znám předem. V podstatě by se člověk měl dovtípit, že pokud se bude jednat o vysoké letové rychlosti, tak je zapotřebí vyprojektovat letadlo poněkud jinak. Bylo by možné najít dokumentaci, kde by bylo uvedeno, zda Bolchovitinov, hlavní konstruktér letadla tento problém neřešil, nebo řešil a dostal zápornou odpověď, v důsledku čehož zahynul Bachčivandži. Nevím, zda taková dokumentace existuje nebo neexistuje. Je to příklad toho, že i kdybychom se opírali pouze o intelekt, bylo by možné předejít mnoha neštěstím. A "praxe je kritériem pravdy", tento princip funguje a v aspektu intelektuální činnosti předchází neštěstí. Funguje na základě těch znalostí, ke kterým věda dokázala dojít v minulosti. A jak by to vypadalo v situacích, kdy věda ještě nestihla získat potřebné vědomosti, na základě kterých by intelektuálně bylo možné vyřešit problém a určit bezpečnost či nebezpečnost řešení? Odpověď na tuto otázku také souvisí s psychologií. Jak? Každý z nás si dokáže vzpomenout na situaci, kdy mu jeho představivost vykreslovala strašné obrazy, protože jste neměli důvěryhodné informace o tom, co se děje za hranicemi našeho vnímání. Poté, když jsme obdrželi důvěryhodné informace zpoza hranic našeho bezprostředního vnímání, tak jsme zjistili, že jsme M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

145 / 221

byli jednoduše obětí neopodstatněného, iluzorního strachu a hry naší představivosti. Zároveň s tím se v životě prakticky každému stalo, že se dostal do situace, kdy ho intuice varovala: „Nedělej to, nechoď tam“. Nebo naopak: „Udělej to. Určitě to udělej“. Takže zde vzniklo takové rozcestí, protože v závislosti na naší reakci na podobné varování jsme se buď řídili varováním své intuice, nebo ne. V těch situacích, kdy jsme poslechli, se vytvořila množina, ve které šlo všechno dobře. A v řadě případů jsme se dozvěděli, proč jsme neměli to či ono dělat, anebo proč jsme to naopak udělat měli. V jiných situacích, jsme naopak varování své intuice ignorovali, nebo něco podnikli svévolně, nebo jsme neudělali to, co nám intuice navrhovala. V takových situacích jsme se buď setkali s nějakými nepříjemnostmi, nebo jsme byli kousek od toho, aby se na nás tyto problémy navalily v plné výši. V životě každého z nás existují dvě množiny situací: v první jsou situace, kdy v nás naše představivost vzbuzovala neopodstatněný strach, a ve druhé jsou situace, kdy nás naše intuice opravdu varovala. Co s tím má společného princip "praxe je kritériem pravdy"? Praxe, intuice, nálada Tento princip "praxe je kritériem pravdy" s tím souvisí tak, že pokud si vzpomeneme nejenom na ty situace, ale dokážeme si vybavit i tu náladu, která doprovázela situace určitého druhu, tak zjistíme, že se naše nálady v různých situacích lišily. Existuje nálada, kdy jsou emoce hodně vybuzené, jsou negativní a představivost vyvolává různé obavy a jsou situace, kdy jsou emoce v normě, ale intuice varuje. Rozdíl mezi těmito situacemi, je potvrzením univerzálnosti principu "praxe je kritériem pravdy", ale ne ve vztahu k realizaci těch či oněch projektů, ale ve vztahu k emocionálně logickému vnitřnímu systému člověka, díky kterému si předem uvědomuje, že projekt je potenciálně škodlivý, nebo potenciálně nebezpečný, a že je zapotřebí přijmout nějaká opatření proto, aby se ten projekt nerealizoval, nebo modifikoval tak, aby se stal bezpečným pro samotného jedince i jeho okolí. Psychologie je opravdu klíčovou vědou pro řešení všech problémů společnosti, a aby to tak mohlo být, musí se psychologie stát metrologicky funkční a všechno, co se v psychice vyskytne, musí být identifikovatelné a porovnatelné s tím pojmovým aparátem, který navrhuje ta či ona teorie osobnosti, nebo teorie kolektivní psychiky společnosti.


146 / 221

Ale vy tady teď vykládáte věci, které do současné psychologie nijak nezapadají. Nejsou s ní vůbec v souladu. Co naděláš. K současné psychologii má výhrady mnoho lidí, kteří nejsou profesionálními diplomovanými psychology, a neživí se tím, asi právě proto, že současná psychologie mnoho problémů ignoruje. A ty které nejsou ignorovány, nejsou osvětlovány adekvátním způsobem. Pokud však budeme vycházet z toho, že informace je: objektivní kategorií existence všehomíru, že tu existovala ještě před nástupem lidí jako druhu, že tu je, byla a bude před narozením kohokoliv z nás, tak je psychika člověka jednoduše systémem, který pracuje s objektivní informací, ale subjektivním způsobem. Současná psychologie se vůbec nezajímá o takové problémy, jako: jak se informace dostanou do psychiky, a co to vlastně ta psychika vůbec je. Proto tu vzniká velice mnoho problémů. Realita je taková, že se musíte zabývat svou vlastní psychikou, musíte mít představu o tom, jaká je norma, z čeho se skládá, jak by měly být v mezích této normy komponenty psychiky koordinovány mezi sebou, a to jak staticky, tak i dynamicky. A tím nejtěžším je řešit ty úkoly v procesu jejich vzájemné součinnosti s prostředím, včetně toho agresivního. Musíte udržovat svůj emocionálně logický vnitřní systém, hlídat, aby nedocházelo k situacím, kdy se pod tlakem okolností musíte odchylovat od třetího schématu vzájemné součinnosti při zpracování řídících rozhodnutí, hlídat, aby nedošlo ke zpřetrhání řetězce „nabytí schopnosti rozeznávat udělit rozeznanému pozornost - pochopit rozeznané" a jednat na základě změněného, přehodnoceného vnímání a chápání světa. Pokud si tyto úkoly budete hlídat jako úplně prioritní, tak bude vaše vědomí správně úkolovat neuvědomělé úrovně psychiky, které budou úkoly řešit bezpečným způsobem v jakémsi automatickém režimu. Potom svým životem budeme procházet úspěšně díky těm automatizmům, které jsou zabudovány v našich neuvědomělých úrovních psychiky a díky těm, které si sami vytvoříte. Potom se budeme nacházet nad egregory, nebudeme neuvědomělým způsobem pod jejich vlivem. Budeme moci využívat egregorů stejně, jako teď využíváme předměty technosféry, ale to znamená jinou kvalitu života. Pokud budeme z těchto pozic mluvit o tom, co je to duchovní kultura, tak duchovní kultura je osobnostní kultura. Je to vzájemná součinnost osobnosti s noosférou planety a egregory v její sestavě, jak biosféricky krajinnými, tak i sociálně podmíněnými. A dále se budeme zabývat teorií řízení jako takové. Co je ještě možné říci o intuici? M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

147 / 221

Intuice Intuice je mnohohranný jev, protože pod tímto slovem rozumíme svou povahou různorodé procesy. Za prvé, je to fungování vlastního citu pro míru a pro neuvědomělé úrovně psychiky, kdy neuvědomělý intelekt na úrovni vědomí produkuje nějaká varování, nějaké předpovědi. Kromě toho je součástí intuice také čtení údajů z egregorů, které vědí více, než kdokoliv z nás a jejich algoritmy v řadě případů předpovídají také mnohé z toho, co se může stát nebo se stane v případě realizace egregoriálních algoritmů. Boží vnuknutí, proroctví Kromě egregoriálních a osobnostních procesů je součástí intuice i to, co se nazývá božím vnuknutím nebo proroctvími, kdy je informace o budoucnosti předávána člověku bezprostředně shora. Přičemž je třeba si povšimnout té okolnosti, že intuice v absolutní většině případů v té či oné formě varuje před neštěstím. Je to vyjádřeno tím, že v historii lidské civilizace prakticky nejsou zaznamenány předpovědi o nějakých příznivých variantách rozvoje situace. V lidské historii jsou zaznamenána všemožná proroctví o neštěstích, která se vyplnila.

Proč? Protože, když se podíváme na tuto otázku z pozice teorie řízení, tak to bude vypadat následovně. Existuje člověk, nebo nějaká sociální skupina, která žije v režimu samořízení a je v součinnosti s všezahrnujícími procesy. Mezi těmito všezahrnujícími procesy panuje hierarchicky vyšší řízení, je to řízení ze strany noosféry a jejích egregorů, a to je všedržitelnost. Pokud proces řízení probíhá v mezích, které jsou přípustné z hlediska hierarchicky vyššího řízení, tak nemá důvod do tohoto procesu zasahovat. Pokud se proces nesprávně odkloní a hierarchicky vyšší řízení má zájem na tom, aby tento proces pokračoval a pokračoval v přípustných mezích, tak je nezbytné dát mu na vědomí, že se odklonil nesprávným směrem a následky budou takové a takové. Je nezbytné ho uvědomit kvůli tomu, aby změnil svůj vytyčený cíl a příslušným způsobem i charakter svého samořízení. Pokud je to realizováno, tak k předpovídanému neštěstí nedojde. Pokud to realizováno není, tak dojde k předpovídanému neštěstí, které si lidé zapamatují. Jako proroctví Kasandry o Trojské válce. Pokud by Trójané Kasandře dopřáli sluchu, poslechli jí a zavřeli Parida na týden dva, aby vychladnul, tak by se situace změnila a Trojská válka by se nekonala. Trója by mohla existovat dodneška, ale


148 / 221

nikdo by si Kasandru a její proroctví nepamatoval. To je z historie středomořské kultury. Na Východě existuje přísloví: „Pokud nezměníme směr svého pohybu, riskujeme, že dojdeme tam, kam směřujeme“. O čem vypovídá? O tom samém. Že pokud opravdu směřujeme tam, kde to pro nás bude velice, opravdu velice nepříjemné, je lepší změnit směr svého pohybu. Paranormálita a etika Je tu ještě jedna taková věc. Psychologové se někdy pokoušejí o experimenty typu: „Existuje intuice, nebo neexistuje?“; „Existuje telepatie, nebo neexistuje?“; „Má lidské vědomí schopnost přesunovat se ve frekvenčním rozsahu tak, aby dokázalo vnímat v rozvoji situace nějaké procesy, které reálně můžeme natočit pouze v podmínkách ultrarychlostního natáčení v řádu několika desítek tisíc a stovek záběrů za sekundu?“. Realita je taková, že v podobných experimentech dochází k porušování etiky, a protože etika je částí života, která směřuje nad rámec lidské společnosti, tak mají podobné experimenty negativní výsledky. Takže z jejich pohledu intuice neexistuje, stejně jako telepatie a tak dále a tak podobně. Experimenty na téma možnosti přesunu vědomí v čase také dávají negativní výsledky, ale existují lidé, kteří se v reálném životě při řešení svých osobních nebo sociálních problémů, střetli s projevy intuice, střetli se s projevy telepatie, střetli se s tím, že se jejich vědomí nebo vědomí jejich blízkých přeneslo do jiných frekvenčních rozsahů a ve výsledu se dostali k informacím, které někdy nebylo možné získat ani existujícími technickými prostředky. Takové okolnosti tedy také existují. Vztah teorie a reality Tato skutečnost vede ještě k jedné otázce, která souvisí s tím, jaká kritéria pravdivosti existují v současné tradici ateistické vědy. I když některé školy vycházejí z toho, že "praxe je kritériem pravdy", je ale realita taková, že v absolutní většině případů je kritériem pravdy opakovatelnost výsledků. Realita je však taková, že opakovatelnost výsledků není kritériem pravdy. Například je možné uvést příklady matematických výpočtů, které vedou k chybným výsledkům, protože obsahují chyby. Pokud tyto výpočty předložíte někomu jinému, tak zdaleka ne každý v nich ty chyby objeví. Pokud budete hledat, tak na internetu existuje příklad výpočtů, kdy ve výsledku dostanete, že 2 = 5. Předchází tomu několik řádek výpočtů a zdaleka ne všichni vidí, že když se jedna ze závorek v pravé a levé části rovnice krátí, tak to vede k dělení nulou, které je v aritmetice zakázané, a pokud tam M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

149 / 221

bude to dělení nulou, tak zbylé násobitele mohou být jakékoliv, třeba i 2 = 5. A rovnice je opravdu správná za podmínky, že výraz v závorkách se rovná nule. To znamená, že opakovatelnost výsledku a interpretace získaného výsledku není vždy potvrzením správnosti výsledku. Kritériem pravdivosti je pouze praxe v tom smyslu, že předpoklad teorie se stává v určitých podmínkách realitou. Protože, pokud jsou podmínky jiné, tak není předchozí výsledek zaručen. Nicméně my žijeme v kulturních podmínkách, kde je to normou. Například ve druhém zákonu termodynamiky je jednou z definic: „Existence perpetua mobile druhého druhu není možná“. Perpetuum mobile druhého druhu je hypotetický stroj, který čerpá energii z nějakého zdroje do té doby, dokud teplota tohoto zdroje nedosáhne hodnot blízkých absolutní nule. Na základě druhého termodynamického zákona byla dlouhou dobu kultovní verze o tepelné smrti všehomíru v budoucnosti, neboť se teplota všude vyrovná a všehomír zahyne. Druhý termodynamický zákon je v takové podobě uveden prakticky ve všech učebnicích fyziky a tím spíše v učebnicích termodynamiky. Do těch učebnic se však již nedostal následující fakt. V roce 1866 Maxwell řešil úkol: sloupec plynu v gravitačním poli s nehybnou horní a dolní vrstvou a získal výsledek, že dolní vrstvy tohoto sloupce plynu budou teplejšími, než ty horní. Tento výsledek je v rozporu s druhým termodynamickým zákonem. Proč? Protože ty modely, na základě kterých je založen druhý termodynamický zákon, nepočítají se silovými poli, která ale v přírodě existují. Tato pole, tedy jejich působení, ovlivňují výsledek a v takovém případě by druhý termodynamický zákon měl znít, že je existence perpetua mobile druhého druhu v určitém směru technicky možná. Dále existuje oficiální oběžník prakticky všech akademií věd a patentových úřadů na celém světě o tom, že projekty věčných perpetuí mobile se k posouzení nepřijímají. Nicméně my žijeme v takové kultuře, kde princip "praxe je kritériem pravdy" nikoho k ničemu nezavazuje, protože ho buď neumějí používat, nebo si nepřejí učit se jeho prostřednictvím. Reálně se jedná o princip, pro který neplatí žádné výjimky jak v aspektech přírodovědy, tak i v aspektech humanitárních věd a hlavně v aspektech náboženství, protože to, zda bůh existuje či ne, není otázkou víry. Jsou to vědomosti, spolehlivě potvrzené eticky tím, že bůh odpovídá na modlitbu věřícího tím zřetelněji, čím je věřící vnímavější ke vzkazům boha prostřednictvím svého svědomí, vnitřního světa, prostřednictvím jazyka životních okolností a prostřednictvím jiných lidí. To by bylo pro dnešek všechno. -------------------------------------


150 / 221

Mám otázku k jazyku životních okolností a intuici. Mnohokrát jsem si já sám i mí příbuzní, známí říkali: „Cítil jsem, že bych tam neměl chodit, cítil, ale stejně jsem tam šel, udělal to a dopadlo to špatně.“ Ale pokud pocítíš, že bys například dnes neměl jít do práce. Jak tam můžeš nejít? Cítíš, že bys neměl jít na nějakou schůzku, kterou sis tři měsíce domlouval, a najednou bys ji měl zrušit. Vyjedeš někam s autem, šlápneš na plyn a pocítíš, že bys tam neměl jezdit. Přece se nedá zrušit všechno. Výsledek je takový, že opravdu existují věci, které se zrušit nedají. Je to podobné tomu, jako bychom obdrželi varování před bouřkou a žili přitom v epoše plachetnic. Neměli bychom tedy vyplouvat z přístavu na moře. Pokud je to však nevyhnutelné, tak vyplout můžeme, ale musíme řídit plachty a loď úplně jinak, opatrněji, nepromyšleně neriskovat. Co se týče mně, tak, když jsem tušil, že něco nebude v pořádku a nemohu to zrušit, tak jsem byl opatrnější, ale narazil jsem většinou tam, kde bych vůbec nepředpokládal, že na mě číhá nějaká past. Musíte dosáhnout správného emocionálně logického vnitřního systému, a pokud to opravdu nezrušíte, tak se musíte věnovat otázce, a co bych měl dělat? Modifikovat projekt, dostat se do režimu postranními cestičkami, udělat dodatečně něco navíc? Většina lidí na takovýto druh varování vůbec nijak nereaguje. Jednou dávali film „Utajený obelisk“. Film je posvěcen tragédii, která se stala v sovětském vojenském námořnictvu v dubnu roku 1970, kdy na ponorce K-8, která byla ponořená v Biskajském zálivu, došlo k požáru. Ponorka vyplavala, tři dny bojovali s požárem o přežití, potom se ponorka potopila a zahynulo několik desítek lidí. Natočili jednu vdovu po členovi posádky, která řekla, že celou tu katastrofu viděla ve snu někdy půl roku před tím, než k ní došlo. Bohužel se to stalo v epoše dialektického materialismu a ateismu, a všechny tyto brzdy ateismu a materialismu, které odmítaly intuici a nábožnost vůbec, vedly k tomu, že ta ponorka skutečně utrpěla katastrofu, přestože, když se jí zdál ten sen, stačilo pouze myslet nebo modlit se, „ať se to nestane“. A nestalo by se to. Matrice, v jejíchž hranicích měla proběhnout tato katastrofa a přípravy k ní, by se narušila, změnila, modifikovala nějakým jiným způsobem a katastrofa by se nestala. A když k té katastrofě došlo a oznámili to rodinným příslušníkům posádky, tak ona již věděla, kdo zůstal na živu, kdo zahynul, kdo ovdověl. Proto otázka na to, jaký postoj zaujmout k intuitivním varováním, nevede k jednoznačné odpovědi. Vždy je nutné to posoudit v konkrétní situaci. Jednotné recepty neexistují, kromě toho, že na tu situaci je potřeba nějak reagovat. Ta reakce může být různá, od vnitřní mobilizace do úplného ignorování a zrušení M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

151 / 221

svých záměrů, nebo obrácení se k Nejvyššímu s prosbou o podporu v této situaci a její příznivé vyřešení. Vždy je to konkrétní situace, ve které se každý člověk musí rozhodnout sám, co a jak by měl udělat, jednotný recept na to neexistuje.


152 / 221


0:00:37 0:02:30 0:06:47 0:08:24 0:14:36 0:16:44 0:20:46 0:22:16 0:23:57 0:29:24 0:32:34 0:38:08 0:40:24 1:00:20 1:03:10 1:06:18 1:10:33 1:23:05 1:29:08

-

co je to fašizmus liberalizmus jako druh fašizmu nutnost teorie řízení kybernetika kdo odepsal sovětské počítače? "manageři" nebo říditelé? zakázané vědění k čemu je třeba obecná teorie řízení? proč zakazují vědu o řízení? jak se objevila Dostatečně všeobecná teorie řízení (DVTR) odlišnosti DVTR od jiných teorií řízení verze DVTR plná funkce řízení Stalin a Berija - říditelé vyšší úrovně kdo dává model řízení, ten je i pán liberálně-koloniální model řízení Ruska co je to "udržitelnost řízení" přímé a zpětné vazby systému řízení, objektu a prostředí vektor cílů, vektor chyb, vektor aktuálního stavu objektu

________________________________________________________________


153 / 221

Všechny předchozí přednášky ve své podstatě odpovídaly na nepřímou otázku položenou Diogenem před více než dvěma tisíci lety: „Co je to normální člověk?“ Určitost odpovědi na tuto otázku umožňuje definovat a pochopit i mnohé jiné sociální jevy, které tak či onak, přímo či nepřímo, souvisí s podstatou člověka. A konkrétně umožňuje odpovědět i na otázku: „Co je to fašismus?“ Umberto Eco napsal článek, který nazval „Věčný fašismus“, ve kterém vyjmenoval 14 příznaků fašismu. Další vědec jménem Britt také provedl analýzu fašismu, a také vyjmenoval 14 jeho příznaků. Bohužel se tyto jejich příznaky jaksi neshodují. V podstatě to tedy dopadlo tak, že fašismus jako sociální jev unikl pozornosti jednoho i druhého z jednoho prostého důvodu, že fašismus má mnoho podob a odpovědět na otázku: „Co to vlastně je?“, bez jasné odpovědi na otázku „Co je to normální člověk?“, není možné. Tou nejobecnější definicí fašismu je tvrzení, že se jedná o systémovou nenávist k lidem. Při detailním rozboru odpovědi se však konkretizace liší v závislosti na tom, co je chápáno jako podstata člověka. V souladu s tím, co již bylo vyloženo dříve v minulých přednáškách, se fašistická nenávist k lidem projevuje tak, že člověk jako nositel lidské struktury psychiky je z hlediska fašismu považován za antisociální jev. Podstatou fašismu je zacílení kultury na to, aby se zabránilo vzniku společnosti, ve které by všichni mohli dosáhnout lidského typu struktury psychiky na počátku svého mládí. Máme tu ještě také liberalismus. Liberálové si myslí, že oni sami jsou antifašisté, a fašisty že jsou všichni ti ostatní, kteří s nimi nesouhlasí. V reálu však podstata liberalismu spočívá v tom, že na otázku: „Co je to normální člověk?", je jeho odpovědí, že norma jako taková neexistuje. Že normou je nekonečná, ničím neomezovaná různorodost, limitovaná snad jen právní úpravou přizpůsobenou k ochraně této neomezené různorodosti před sklouzáváním k různým druhům totalit. Zdálo by se, že je možné s tím souhlasit, doprovází to však řada přidružených okolností. V životě probíhají procesy vývoje a degradace. Procesy vývoje i degradace se liší pouze v tom případě, že existuje nějaká představa o tom, co je to norma. Pokud je realita taková, že společnost je od normy hodně vzdálena, bude vývojem proměna společnosti směrem k normě a degradací bude její další vzdalování se od této normy. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

154 / 221

Když je tedy pojetí normy definováno chybně, ale poznávací a tvůrčí potenciál není zablokován, tak se v průběhu svého vývoje společnost dobere ke správnému chápání normy, která tedy bude realizována a uvedena do života. Pokud však existuje principiální nevůle odpovědět na otázku: „Co je to normální člověk?“ a bude se ukrývat za nekonečnou různorodostí, tak budou moci v této nekonečné různorodosti probíhat jak degradační procesy, tak i procesy vývojové. Bývá to ovšem tak, že jet z kopce je vždy jednodušší, než stoupat k jeho vrcholu a degradační procesy jsou tou cestou z kopce dolů. Proto to dopadá tak, že liberalismus je jenom jiný druh fašismu v tom smyslu, že brání vytvoření lidské kultury. Ne tím, že by nějakým totalitarismem brzdil vývoj lidí a společnosti, ale odmítnutím normy, svým odmítáním pochopit, co je to normální člověk, čímž doširoka otevírá dveře degradačním procesům a ve výsledku je lidstvo v konečném důsledku zatlačováno do procesu své biologické degenerace a otevírají se před ním perspektivy konce jeho existence, uvolněním svého životního prostoru jiným společenstvím, nositelům jiné kultury. To, co se teď děje ve Spojených státech a v Evropě je přesně to, o čem jsem mluvil. Liberalismus prostě otevírá doširoka dveře degradačním procesům pronikajícím do společnosti. Tento proces neprobíhá živelně, je cíleně řízený z jednoduchého důvodu, že pro ty, kteří jsou někdy nazýváni „světovým zákulisím“, představuje liberálně-buržoazní společnost, kapitalismus na liberálním základě nebezpečí, protože je generátorem honby za spotřebou bez jakéhokoliv smyslu a užitku, a tedy i generátorem globální biosférické a ekologické krize, která se vyvíjí směrem k celkovému zničení současné biosféry. Pokud tedy hovoříme o vytváření světlé budoucnosti celého lidstva, je nutné začít řídit mnohé procesy. Abychom mohli řídit procesy a nedělali to individuálně, ale kolektivně, potřebujeme teorii řízení, která by umožnila zástupcům různých profesí a různých oborů činnosti dosáhnout vzájemného pochopení při realizaci kolektivní činnosti, správně organizovat stabilní procesy řízení, vstupovat do stávajících řídicích procesů a udávat jim určitý směr. Teorie řízení pro kolektivní činnost Pokud se nebude jednat o kolektivní činnost, tak v podstatě není teorie řízení zapotřebí. Jestli se někdo domnívá, že jeho misí je být malým človíčkem a starat se o své běžné záležitosti, aniž by se zajímal o globální problematiku, nenesl odpovědnost za stát, za svůj podnik, ani za planetu jako celek, tak mu také teorie řízení k ničemu nebude. No a ti, kteří nejsou spokojeni, jak žije stát a lidstvo,


155 / 221

kteří chtějí, aby jejich děti a vnuci žili v lepším světě, než žili naši předci a my sami, ti teorii řízení potřebují. Kybernetika V současné době existuje mnoho teorií řízení. Část z nich má čistě aplikační charakter, jako třeba teorie řízení leteckého provozu, teorie řízení nějakých strojů a mechanizmů. Na pozici obecné teorie řízení, aspirovala kybernetika. Kniha pod názvem „Kybernetika“ spatřila světlo světa v roce 1948. V logice věci, pokud se opravdu jedná o klasické dílo, které má položit základy a počátek celému vědeckému směru, si musíme položit otázku: „Proč se na vysokých školách tato práce Norberta Wienera nikdy nevyučovala?“ V logice věci by se s fundamentálními stěžejními díly měli seznámit minimálně ti studenti, kteří studují obor „Kybernetika“.

Pamatuji si to správně, že kybernetika byla stejně jako eugenika u nás v pozdním SSSR zakázána? Kybernetika nebyla zakázána, ona byla v době svého vzniku charakterizována jako pseudověda. Pokud víte, co obnáší řídící procesy, a přečtete si Wienerovu knihu, tak si můžete učinit závěr, že tato charakteristika kybernetiky jako pseudovědy nebyla nesmyslná z jednoduchého důvodu, že každý, kdo si udělá čas, aby si přečetl Kybernetiku, se z té knihy dozví množství zajímavých faktů, množství zajímavých myšlenek, ale zformovat své představy o tom, co to vůbec řídící proces je, a jak je možné ho transformovat do konkrétního řízení v jeho životních podmínkách, na základě kybernetiky nedokáže. V SSSR existoval Ústav akademie věd, Ústav problémů řízení a současně s nimi ještě existovalo několik ústavů kybernetiky. Pokud se podíváme na naše dějiny, tak se v Rusku vše, co souvisí s teorií řízení, redukuje na práce Vyšněgradského. Potom následovala Bogdanovova „Všeobecná organizační věda“. Ten se za jiných okolností mohl místo Lenina stát vůdcem a učitelem světového proletariátu, ale v období mezi první revolucí v letech 1905-1907 a 1. světovou válkou stranu opustil. To on napsal tu „Všeobecnou organizační vědu“, která byla vydávána v období od roku 1917 do roku 1923. Dopadlo to však tak, že za prvé se nejednalo o to nejpříhodnější období pro vědecké diskuze, protože celá Evropa byla znepokojena problémy 1. světové války a překonáváním jejích následků a za druhé ani tehdy ani dnes, nebyl ruský jazyk jazykem světové vědy. Proto dílo, které obsahovalo ideje poněkud složitějšího charakteru, zůstalo buď nepochopené, nebo neznámé. V roce 1948 již vznikla globální potřeba, aby byly nějaké zkušenosti z oblasti řízení shrnuty. Když Wiener napsal svou knihu, tak M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

156 / 221

proběhla zcela obyčejná reklamní kampaň na téma „veliký Wiener“, „nová věda“ apod. Je tu však ještě jedna okolnost. Podle jeho rodinných pověstí je Wiener jedním z potomků Maimonidese, což byl středověký židovský bohoslovec a určitými kruhy velice uznávaný člověk. Jeho díla dodnes studují přívrženci židovského náboženství a je pokládán za jednu z autorit tohoto náboženství. Z tohoto důvodu je tedy jasné, že v biblické kultuře musí být jako zakladatel vědy o obecné teorii řízení upřednostňován Norbert Wiener a ne Bogdanov, který nepatřil k příslušným kruhům. Následující vývoj kybernetiky probíhal tak, že se rozdělila na aplikované směry, když se objevila biologická, technická, medicínská a ekonomická kybernetika. V logice věci, pokud se jedná o reálnou vědu, by měla díky ekonomické kybernetice naše ekonomika vzkvétat, což se ovšem neděje. Pokud si položíme otázku, proč nevzkvétá, tak zjistíme, že v dílech ekonomických kybernetiků neexistuje jednoznačná odpověď na otázku: Jak probíhá vytyčování cílů makroekonomického a mikroekonomického rozvoje? A jakými mimosociálními faktory by toto vytyčování cílů mělo být podmíněno, aby se ekonomika rozvíjela v harmonii s přírodou? Kybernetika byla od začátku protlačována díky reklamní kampani, a protože i v SSSR (jsme) měli své reklamní kampaně, tak bylo hodnocení kybernetiky jako pseudovědy správné a realita je taková, že toto hodnocení bylo již i historicky potvrzeno. Zde by mohly být vzneseny námitky typu, že díky pronásledování kybernetiky a kybernetiků zaostal SSSR v oblasti počítačové techniky, což se snažíme dohnat dodnes. Takováto obvinění jsou demagogií nezakládající se na reálných skutečnostech, protože reálná fakta jsou taková, že Státní výbor pro vědu a techniku SSSR a jedna z komisí Akademie věd v roce 1968 přispěly k likvidaci všech inženýrských projekčně-konstrukčních škol a projektování výpočetní techniky v Sovětském svazu jako takovém, když všem jako bezalternativní variantu vnutily americký systém IBM/360/370 v době, kdy už uběhlo 5 let od jeho zavedení do sériové výroby. Takže Akademie věd a Státní výbor pro vědu a techniku SSSR vědomě potlačily a rozdupaly jakékoliv alternativní proudy v inženýrských školách a zlikvidovaly projektové a konstrukční inženýrské svébytné školy v této oblasti, což vedlo k zaostávání SSSR v oblasti výpočetní techniky a elektroniky, které se nám nepovedlo vlastně překonat až do dnešních dnů. Potom se SSSR rozpadl a přišlo k nám módní slovo „management“.


157 / 221

Management Uložili nám přeložit fragment z tlusté knihy dvou Richardsonů „Strategický management“, která byla vydána v Londýně v roce 1999. Hlavním nedostatkem jejího překladu do ruštiny je její pojmová nejednoznačnost, tedy terminologická neurčitost výchozího textu a jeho bezobsažnost. Proč to tedy bylo nutné překládat? Přeložení fragmentu té knihy bylo podmínkou ke splnění nějakých formálních požadavků. Ukázalo se, že je bezobsažná, že jde o jakési obecné řeči o tématice řízení. Víte, když je znalost podávána neurčitou formou a nejsou tedy definovány pojmy, terminologie je mnohoznačná a zčásti metaforická, tak to má při předávání informací určitou přednost. Ta přednost spočívá v tom, že lidé, kteří ten text čtou bezmyšlenkovitě, nejsou schopni pochopit, o čem se v něm vlastně pojednává. Jde o svého druhu jinotaj, takový vědecký jinotaj. Z jedné strany to je dobře a z druhé to zužuje okruh těch, kteří si dokážou osvojit pro ně nezbytné znalosti. Omezování okruhu erudovaných odborníků ve společnosti znamená pro společnost potencionální katastrofu, protože když je potřeba řešit řídící úkoly, tak nebudete mít dost lidí. Katastrofy Ruského impéria v roce 1917 a SSSR v roce 1991 byly v podstatě výsledkem skutečnosti, že v obou případech ve společnosti nebylo dost opravdu profesionálních řídících kádrů. Nehledě na to, že způsob předávání informací formou jinotaje má své určité přednosti, tak nedostatky a negativa, které ho doprovázejí, jsou v životě společnosti daleko závažnější, pokud to budeme posuzovat v historicky delším časovém období. Neboť texty takového druhu plodí velké množství nedovzdělanců, kteří si sice osvojili lexikon, ale z odborného hlediska jsou nepoužitelní. Skutečnost, že tomu tak opravdu je, se v současné ruské kultuře projevila existencí takového slangového slova jako „menager“, které má svůj původ v nesprávné výslovnosti anglického slova „manager“. My opravdu nepotřebujeme žádné „menagery“, potřebujeme kvalifikované a odborně vyspělé řídící pracovníky, kteří by dokázali řídit procesy v různých sférách a oblastech naší činnosti a dokázali se navzájem domluvit při spolupráci na komplexních projektech napříč obory. V tomto smyslu je možné verdikt moskevského soudu o zákazu „Mrtvé vody“ jako extrémistického materiálu kvalifikovat jako akt státní zrady formou podpory cizích států a mezinárodních organizací. Měli bychom vysvětlit těm, co to nevědí, co je „Mrtvá voda“. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

158 / 221

Mrtvá voda - je kniha, ve které byla poprvé vyložena Dostatečně všeobecná teorie řízení, a ve které byl z pozice Dostatečně všeobecné teorie řízení zhodnocen globální historický proces a některé problémy řízení různých sfér fungování společnosti včetně ekonomické oblasti. Podle verdiktu moskevského soudu je projevení zájmu o problematiku sociálního řízení extrémismem. Pokud však vycházíme z toho, že je v zájmu společnosti maximální rozšíření řídících dovedností, tak je tento verdikt aktem státní zrady na základě spiknutí zločinecké skupiny (organizovaná zločinecká skupina), na který se vztahují příslušné paragrafy trestního zákoníku platné v dnešní Ruské federaci. DOTU = DVTR A teď přejdeme k samotné teorii řízení. Již jsem říkal, že teorií řízení je mnoho. Ve své většině se jedná o aplikované teorie řízení orientované na řešení nějakých řídících úkolů v určitých sférách naší činnosti. Především se jedná o technickou oblast, a protože v technice je uplatňování kritéria pravdivosti bezalternativním způsobem pro odhalování skutečných odborníků, tak v těchto aplikovaných, úzce specializovaných teoriích řízení, funguje vše víceméně úspěšně ve vztahu k těm oborům, pro které jsou konkrétně určeny. Dále vzniká problém, jak se mají odborníci z různých oborů mezi sebou domluvit. Odpovědí na tuto otázku je nutnost vypracování dostatečně všeobecné teorie řízení. Všeobecné v tom smyslu, aby byla univerzální v aspektech svého použití v různých oborech tak, aby její abstraktní obsah dokázali odborníci vzájemně přijatelným způsobem ve své praxi naplnit reálným obsahem v průběhu realizace komplexních projektů. Pokud budeme tedy mluvit o různých teoriích řízení, tak všechny obsahují nějakou strukturu pojetí a řešení řídících úkolů. Co to znamená? Znamená to, že pokud si vezmeme jeden konkrétní obor, na který se orientuje několik verzí teorií řízení, tak se budou mezi sebou vzájemně lišit svou strukturou pojetí a řešením řídících úkolů. Tedy souborem pojmů, smyslem každého z těchto pojmů a jejich vzájemnými vazbami, které mohou být v průběhu řešení řídících úkolů stálé, nebo vznikat a dynamicky se měnit. Co to potom znamená v praktických aspektech? V praktických aspektech se to projevuje tak, že různé teorie obsahující různé struktury pojetí a řešení řídících úkolů vedou k rozdílné efektivitě. Znamená to, že dokud na základě jedné teorie dokážete řešit určitý počet úkolů, tak na základě jiné teorie jich můžete vyřešit


159 / 221

daleko více a v širším záběru, což znamená, že některé z těchto úkolů se pomocí první teorie řešit nedají. Co to znamená v konkurenčním prostředí? V podmínkách konkurence několika subjektů řízení v jedné a té samé sféře činnosti to znamená, že ti, kdo využívají dokonalejší teorie řízení, budou moci garantovaně řešit ty úkoly, které nemohou vyřešit ti, kdo využívají méně dokonalé teorie řízení, nebo neovládají žádné teorie řízení a jsou nuceni řešit řídící úkoly v jejich konkrétní podobě na základě svého vnuknutí, zdravého smyslu, nebo jinak. Právě z tohoto důvodu je zákaz, který se ruský soudní systém pokouší uplatnit proti problematice řízení v aspektu řešení problémů a úkolů společenského rozvoje, krajně škodlivým počinem - jedná se o protinárodní čin. Je to práce ve prospěch geopolitických protivníků Ruska a jeho nepřátel. Ale pouze v tom případě, že jsou „Mrtvá voda“ a „Dostatečně všeobecná teorie řízení“ (DOTU) opravdu správné. Ověření praxí

Vy tvrdíte, že fungují dobře. To si myslíte vy, ale my ve skutečnosti přece nevíme, jak fungují? Abychom zjistili, jak fungují, není na škodu je nastudovat a vyřešit na jejich základě nějaké úkoly.

To ano. Pokud však jsou zahrnuty ve federálním seznamu extrémistických materiálů, tak pokud s nimi chcete pracovat, dopouštíte se trestného činu. Hodnotit potom, zda je ta teorie dokonalá či ne, není možné. Ten problém je tedy takto vyloučen ze společenské diskuse a postaven do roviny konfrontace různých sociálních skupin v otázce sociálního rozvoje. A nedopustil se toho nikdo jiný, tedy nešlo o žádné fanatické extrémisty, postarala se o to jedna z větví státní moci, přičemž s mnoha porušeními platné právní úpravy.

Zakázána je přece „Mrtvá voda“ a DOTU (DVTR česky) zakázána není? Námitky k DOTU také byly vznášeny. Pokud budeme mluvit o sociálním řízení, tak „Mrtvá voda“ je první takto široce vydaná kniha, ve které je problematika života společnosti posuzována z pozic teorie řízení. I kdyby v „Mrtvé vodě“ byly nějaké chyby, tak je tato tématika předmětem vědecké diskuze, na základě které mohou být takové chyby objeveny. Odstranit chyby


160 / 221

je možné pouze na základě diskuze. Inkvizitorský přístup je: zadržet, nepustit, zakázat. Ten však problémy neřeší, pouze konzervuje. A teď k Dostatečně všeobecné teorii řízení. Historie jejího vzniku je taková, že Institut USA a Kanady si u Fakulty aplikované matematiky řídících procesů objednal ještě v době SSSR vědeckovýzkumnou práci na téma: „Zpracování možných scénářů vývoje vzájemných vztahů supervelmocí v období do roku 2005.“ Tady by asi bylo dobré vysvětlit, že se jednalo o náš institut, který se zabýval studiem USA a Kanady. Ano, jednalo se o ústav Akademie věd SSSR zabývající se studiem USA a Kanady, který existuje do dnešní doby a ve svém zkoumání USA a Kanady dále pokračuje.

Je zajímavé, proč se jmenuje právě „USA a Kanady“, když Kanada je vlastně společně s Austrálií anglickou kolonií? To se neptejte mně. Je to otázka pro zakladatele tohoto institutu a pro ty, kteří schvalovali jeho název. Tento úkol byl v technickém zadání Institutu USA a Kanady, jehož zástupcem ředitele byl tehdy Andrej Kokošin, který se následně široce proslavil v ruské politice, vytyčen jako vytvoření matematického modelování formalizovaných globálně politických procesů na základě nástrojů matematické teorie her. Ukázalo se, že existuje řada otázek, které se nedají prostřednictvím nástrojů teorie her vyjádřit. Jednou z takových otázek bylo: Odkud se berou ta pravidla her, které popisují nástroje teorie her? Odkud se berou a jak vznikají? Abych pravdu řekl, nechápu, na základě teorie jakých her chtěli studovat vzájemné vztahy dvou obrovských států? Dvou bloků? Teorie her je disciplína aplikované matematiky.

Teorie pravděpodobnosti? Nejedná se ani tak o teorii pravděpodobnosti. Je to přímo část aplikované matematiky - teorie her. Jedná se o jeden z rozsáhlých vývojových směrů matematiky, ve kterém je sice využito mnoho matematických nástrojů, který je však v aplikovaných otázkách orientován na vyhodnocování pravděpodobnosti výhry v konfliktu několika antagonistických stran, které se pohybují ve stejném prostředí. To je jeho podstata. Ukázalo se, že zdaleka ne všechno může být v těchto situacích modelováno prostřednictvím nástrojů teorie her. Takže zde vzniknul problém, co s tím?


161 / 221

Odpovědí na tento problém byla první verze Dostatečně všeobecné teorie řízení. A čím se liší od strategického managementu, od různých teorií řízení, od kybernetiky? Liší se tím, že se při jejím psaní autoři snažili maximálně přesně vymezit různé pojmy, které jsou využívány k popisu řídících procesů, a také o maximálně přesnou definici smyslu každého z těchto pojmů při řešení konkrétních aplikovaných úkolů. Kromě toho je v Dostatečně všeobecné teorii řízení zaveden pojem „plná funkce řízení“. Tento pojem neexistuje v kybernetice, ani v teorii managementu, ani v jiných úzce specializovaných aplikovaných verzích teorie řízení. Kromě toho je v Dostatečně všeobecné teorii řízení zaveden ještě jeden velice dlouhý termín, skládající se z mnoha slov, která však jsou všechna nezbytná: „stabilita objektu ve smyslu definované míry předvídatelnosti jeho chování vlivem vnějšího prostředí, jeho vnitřních změn a řízení." Obvyklé pojetí stability používané ve většině oblastí přírodních i technických oborů, jako schopnost objektu vracet se do výchozího režimu svého fungování poté, kdy byl z tohoto režimu vyveden nějakým vnějším vzruchem a tento rušivý vliv na něj přestane působit, je pouze jedním případem stability objektu řízení ve smyslu předvídatelnosti jeho chování. Protože to, co z hlediska obvyklé definice stability není stabilní, může být z hlediska tohoto pojmu stabilním ve smyslu předvídatelnosti chování a v takovém případě je možné organizovat proces řízení. Technické verze teorie řízení mají ve své většině co dělat se strukturami, které jsou plně definované jak z hlediska svého složení, tak i z hlediska vzájemné součinnosti svých prvků, které tu strukturu tvoří a fungují jako jeden celek. Supersystém V Dostatečně všeobecné teorii řízení (DVTR) je zaveden pojem „supersystém“. Supersystém tvoří množina samořídících se prvků, na které se vztahují určité požadavky, což umožňuje hodnotit mnohé procesy, které se mimo „Dostatečně všeobecnou teorii řízení“ zdají být náhodnými, stochastickými, neřiditelnými, jako samořídící se procesy, nebo jako procesy řízeně z vně na základě kontrolních parametrů, kterými jsou ty či ony statistiky popisující tyto množiny prvků. Díky těmto zvláštnostem je pojmový aparát Dostatečně všeobecné teorie řízení takový, že umožňuje interpretovat jako řídící procesy a samořídícíse procesy v podstatě libovolné procesy vyskytující se v přírodě, ve společnosti, technice a biosféře. Tato okolnost také této teorii dala název: „Dostatečně všeobecná teorie řízení.“ Slovo „dostatečně“ v daném případě poukazuje na skutečnost, že ji její tvůrci považují za dostatečně všeobecnou. A pokud se snad někomu zdá, že stále není dostatečně všeobecná pro řešení jeho úkolů, tak může popřemýšlet a M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

162 / 221

rozvinout ještě širší teorii řízení, která umožní vyřešit i ty úkoly, které nemohou být popsány v rámci této stávající teorie. Podle našeho mínění je pojmový terminologický aparát DOTU (= DVTR) takový, že v podobě řídících procesů umožňuje popsat všechny procesy v přírodě, ve společnosti i technice. V současné době existují tři různá vydání DOTU: 1. vydání z roku 1991, 2. vydání z roku 2004, a 3. vydání z roku 2010 (které se stalo základem sociologie), na základě kterého byla přepracována verze DOTU z roku 2004 v nové vydání v roce 2011. Interpretace Dostatečně všeobecné teorie řízení v základech sociologie se od jednotlivých koncepčních materiálů studijního kurzu Dostatečně všeobecné teorie řízení obsahově liší v tom, že v koncepčních materiálech studijního kurzu je pojednání o procesech v supersystémech vyčleněno do samostatné kapitoly. V základech sociologie se otázka supersystémů řeší v minimálním rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby si člověk dokázal udělat představu o tom, co je to bezstrukturní řízení, a co je to řízení na základě virtuálních struktur. Praxe ukazuje, že bohužel většina současné mládeže nemá dostatečně široký obzor, který by jí hned umožnil pochopit tu část DOTU, která je zasvěcená procesům v supersystémech. Proto byla tato část ze základů sociologie vypuštěna a je tam o ní pouze zmínka pro ty, kteří budou mít zájem si tuto část osvojit, nebo si vzpomenou, že by bylo dobré si ji prostudovat, aby věděli, kde je tyto materiály možné nalézt. Přejdeme k samotné DOTU a jejímu obsahu: výchozím pojmem je tedy „plná funkce řízení“. Pokud má člověk jasnou představu o tom, co je to plná funkce řízení, tak je v podstatě schopný na základě tohoto pojmu rozvinout celou Dostatečně všeobecnou teorii řízení v jakkoliv detailní a pro něj potřebné míře. Co mu k tomu stačí? Musí mít představu o tom, jak je strukturovaná současná věda. Pokud to vysvětlím metaforicky, tak současná věda je takový strom poznání zakořeněný v zemi. Zem je objektivní realita, to znamená svět jako takový plus texty zděděné z minulých epoch. Kořenovým systémem toho stromu je metodologie poznání a tvořivosti, tedy dialektika, kterou mají lidé geneticky zaprogramovanou díky osobitosti psychiky, která se u lidí může projevit. Dále z kořenů roste kmen. Vzhledem k tomu, že konkrétní aplikované vědecké disciplíny vždy řeší řídící úkoly, je tím kmenem Dostatečně všeobecná teorie řízení a jeho korunou je soubor aplikovaných vědeckých disciplín, které v současné M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

163 / 221

době existují. U napojení každé větve na kmen hlídkuje metrologie, tj. nauka o tom, jak se abstrakce a teorie každé aplikované vědecké disciplíny pojí s reálným životem. Filozofie v tomto systému hraje roli sadaře, který ten strom pěstuje a stará se o něj. Pokud je filozofie rozumná, tak strom roste normálně a nerodí jedovaté plody, pokud filozofie rozumná není, roste strom nakřivo a mezi jeho plody rostou i ty jedovaté. Pokud se podíváme na vzdělávací systém, tak správný vzdělávací systém musí v mravné a intelektuálně zdravé společnosti lidem dávat úplnou představu o objektivní realitě, o stromu poznání a o sadaři, který ten strom pěstuje a stará se o něj. Pokud se podíváme na náš vzdělávací systém, tak nám teď dává představu o jednotlivých větvích odtržených od kmene a nabízí nám, abychom při řešení různých problémů napříč obory skákali z větve na větev jako opice. Tak trochu to v podstatě není ta správná věda, která by umožnila společnosti žít dobře a není to ten správný vzdělávací systém, který by umožnil produkovat způsobilé profesionální kádry pro všechna odvětví a sféry fungování společnosti. Plná funkce řízení - je posloupnou množinou navazujících etap. Jejím počátkem je nalezení toho faktoru prostředí, který negativně působí na psychiku člověka zabývajícího se řízením, způsobuje, že pociťuje nepohodlí a vyvolává tak subjektivní potřebu organizovat řízení ve vztahu k tomuto faktoru. Zde opět ihned vyvstává otázka: „Pokud mluvíme o první etapě plné funkce, tak co máme kontrolovat?“ Odpověď je jednoduchá: existuje ten faktor reálně, nebo jste se zaměřili na jakousi iluzi jeho existence? Podle toho jaká bude odpověď na tuto otázku, to povede k těm či oněm následkům. Protože pokud jste se zaměřili na iluzi, tak skutečnost je taková, že řídit se dají pouze reálné procesy. Pokud jste se tedy nechali zavést iluzí a snažíte se řídit nějaký iluzorní proces, který v objektivní realitě neexistuje, bude vaše rozčarování, až váš řídící proces utrpí krach, velice reálné. Další etapa: žijeme ve společnosti. Pokud má problém charakter masového ovlivňování velkého počtu lidí, existují dvě varianty. Buď každého z těch lidí postavíte před nutnost realizovat první etapu plné funkce řízení, což znamená odhalit problém...

A co znamená odhalit problém? Znamená to popsat ho konečným souborem metrologicky průkazných příznaků. Jak se v praxi ukazuje, tak tento problém zdaleka ne všichni dokáží řešit. A konM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

164 / 221

krétně, když jsem mluvil o fašismu, tak Umberto Eco vyjmenoval čtrnáct příznaků fašismu. Britt také vyjmenoval čtrnáct příznaků fašismu a ve svých příznacích se neshodli. To znamená, že abyste lidi zbavili nutnosti ztrácet čas prováděním první etapy plné funkce řízení, musí být problém popsán metrologicky průkazným konečným souborem příznaků a ve společnosti musí být samozřejmě zformován návyk rozpoznat tento problém, to znamená stereotyp. Pokud se tak stalo, skončila druhá etapa. Třetí etapa - dále se ptáme: „A co máme s tím problémem dělat? Co od toho problému očekáváte?“ Odpovědí na otázku je, že definice toho, „čeho chcete dosáhnout“, je v podstatě vytyčování cílů. Musíte si tedy určit, jaké cíle mají být realizovány ve vztahu k danému problému jako výsledek realizace řídícího procesu. Ty cíle musí být také metrologicky průkazné. Protože pokud na otázku: „Čeho chcete dosáhnout?“ je odpovědí: „Já chci, aby všechno bylo v pořádku“, tak se vracíme k tomu vtipu o Karabasovi Barabasovi, z jehož hlediska by bylo v pořádku, pokud by Buratino hořel v krbu, na ohni se vařila polévka z Tortilly atd. Z jeho hlediska by to bylo v pořádku, ale z hlediska Buratina by očividně bylo všechno špatně. Takže odpovědi typu „aby to bylo v pořádku“ zde nejsou použitelné. Je tedy třeba odpovídat metrologicky průkazně. Všechny cíle tedy musí být popsány v měřitelných, nebo organolepticky rozpoznatelných parametrech. Dále: ve většině případů je proces řízení ve vztahu k nějakému problému nový a doplňuje procesy řízení, které již probíhaly v minulosti ve vztahu k jiným problémům. Proto musí být cíle, kterých může být i více, ve vztahu k novému problému určitým způsobem zkoordinovány mezi sebou, a také s těmi cíli vůči kterým již řízení probíhá. Vektor cíle může být také vnitřně konfliktní. Existuje o tom přísloví, že „vlk se nažral a ovce zůstaly celé“. A co zůstalo nevyřčeno? Nevyřčena mohla zůstat třeba skutečnost, že vlk sežral některého z pastýřů, takže ovce zůstaly celé a vlk se nažral. V podstatě může konfliktnost vektoru cíle plodit přidružené efekty, které mohou být pro člověka zabývajícího se řízením nepřijatelné. V anglojazyčné literatuře takový jev získal název „efekt opičí pracky“, který má původ v povídce jednoho anglického spisovatele (W. W. Jacobse), ve které sušená opičí pracka měla kouzelnou moc a uměla plnit přání svého majitele. Tato splněná přání však vždy doprovázely takové přidružené efekty, že znehodnocovaly dosažený výsledek. Nebo ještě jinak: „Za co bojovali, na to i doplatili.“ Pokud jste si tedy vytyčili cíle, co potřebujete dál? Potřebujete zformovat svou koncepci řízení. Víte, k čemu potřebujete koncepci řízení? Pokud můžete M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

165 / 221

bezprostředně přistoupit ke dveřím a zavřít je, což je cílem vašeho řízení, tak proces přistupování ke dveřím a jejich zavření je možné vytknout před závorky a nepovažovat to za řídící úkon. I když je to svou podstatou úkon, nicméně jste schopni ho učinit bezprostředně. A pokud nemůžete bezprostředně přistoupit ke dveřím, přesto si však přejete je zavřít, tak co uděláte?

Někomu řeknu. Někomu řeknete. Nebo najdete nějakou hůl, kterou dokážete dosáhnout ke dveřím a zavřít je. Takže v podstatě je to tak, že v absolutní většině případů na ty parametry, na faktory prostředí, na ty faktory, kterými je charakterizován objekt, a které jsou součástí vektoru cíle řízení, nedokážeme působit bezprostředně, nebo je to spojeno s nějakými neuvěřitelnými těžkostmi, což činí podobný proces nesmyslným. Ve stejné době však můžeme bezprostředně na nějaké jiné faktory působit, přičemž změna těchto faktorů způsobí změnu i těch, které jsou součástí vektoru cíle. Je to jasné?

I když je to tedy takové delší, je to pochopitelné. Na to, co chceme změnit, bezprostředně působit nemůžeme, ale to, na co jsme schopni působit, může nějakým způsobem ovlivnit to, na co nemůžeme působit přímo a uvést to do stavu, který je pro nás žádoucí. Možná jako vysvětlení - nevím, zda bude správné či ne - ale když armáda nedokáže dobýt město přímým útokem, protože má vysoké hradby, dobrá děla, tak najde nějaké zrádce, kteří v noci otevřou bránu a…

Ano, a dostanou se dovnitř... Nebo auto - chceme otočit kola, ale potřebujeme k tomu celý systém řídicích mechanismů. Když sedíme za volantem, tak bezprostředně působit přímo na kola nemůžeme, ale můžeme točit volantem, nebo použít jiný řídicí manipulátor, který prostřednictvím řídicího systému otočí kola směrem, který si přejeme. Pokud bychom mohli na všechno působit bezprostředně, tak bychom žádné teorie řízení prostě nepotřebovali. Vzhledem k tomu, že na většinu věcí působit bezprostředně nemůžeme, tak potřebujeme teorie řízení. A jedním z prvků teorie řízení je otázka vytvoření generální koncepce řízení, která by integrovala dílčí koncepci řízení ve vztahu k těm cílům, které souvisejí s problémy odhalenými v plné etapě plné funkce řízení. Je to pochopitelné?

Celkově ano. Celkově je to pochopitelné.


166 / 221

Takže tu máme nějaké řídící procesy, které vycházejí z minulosti. Je tu nějaká koncepce řízení, která ten soubor procesů řízení a jejich vzájemných vazeb popisuje a nazývá se „generální koncepce řízení“. My tedy musíme vypracovat dílčí koncepci řízení ve vztahu k nově zjištěnému problému tak, aby zapadla do původní generální koncepce řízení. Potom následuje problém, jak uvést generální koncepci řízení do života. Mluvit se dá o mnoha věcech, ale i v případě, že jsou vyslovené myšlenky a recepty správné, tak pokud nejsou realizovány, nepříjemnosti související s problémem nezmizí a bude nutno je překonávat. V této souvislosti se pojďte opět podívat na děje ruských lidových pohádek. Tak například Baba Jaga v nich není vždy zápornou postavou, protože v některých pohádkách je matkou moudré Vasilisy. A navíc v celkem hodně pohádkách nic špatného nedělá.

Když k ní přijde dobrý junák, tak mu dá najíst napít… Ano, když k ní junák přijde, tak ho přichýlí, nechá ho odpočinout, a potom si obvykle promluví o řešení jeho problému. Ale těm dobrým junákům už se v ruských lidových pohádkách tak moc nedaří. Proč? Baba Jaga junáka zasvětí do jeho vyhlídek: - Půjdeš tam a tam, potkáš toho a toho, ten ti navrhne to a to, tvým úkolem je poslat ho tam a tam, a tak se dobereš svého kladného efektu. Je to jasné? - Jasné. Dobrý junák jde podle pokynů, dojde na místo "x", potká subjekt "y", a místo aby ho poslal směrem, který mu nakázala Baba Jaga, nechá se subjektem zmást a následuje záporný efekt. Dobrý junák se vrací k Babě Jaze a následuje rozhovor: - Tak co, byl jsi tam? - Byl. - Potkal jsi ho? - Potkal. - Poslal jsi ho tam? - Ne, já jsem …


167 / 221

- Proboha proč jsi mě neposlechl? No nic, tak si běž lehnout, odpočiň si, ráno moudřejší večera. A ráno to začíná nanovo: Půjdeš tam a tam a potkáš toho a toho, pošleš ho tam a tam, a následovat bude kladný efekt. Opět tam odejde a vše se opakuje. Až na potřetí, když má junák na mysli ty dva předchozí záporné efekty, ho pošle tam, kam je zapotřebí a dosahuje svého kladného efektu. To je k tématu, že koncepce řízení musí být také realizována v praxi. Pokud není uvedena do života, tak i když je životaschopná a reálně proveditelná, nepříjemnosti jsou nevyhnutelné. Co to prakticky znamená, uvést koncepci do života? Znamená to, že musí být rozvinuty struktury, které jsou nositelkami řízení v souladu s koncepcí. Struktury musí obsahovat nezbytné informačně algoritmické vybavení a musí být zajištěny energeticky i jinými materiálně technickými faktory, které jsou pro realizaci koncepce nezbytné. Když se od těchto abstrakcí vrátíme k praktickému životu, tak umění řídit spočívá v následujících třech aspektech generální koncepce řízení : 1. Rozdělení individuální osobní odpovědnosti za ty či ony etapy nebo fragmenty společného díla. 2. Člověk, kterému byla uložena individuální osobní odpovědnost, musí být vybaven nezbytnou pravomocí ve vztahu k řízení těch procesů, které souvisejí s jeho fragmentem společného díla. 3. Musí být vybaven různými zdroji, bez kterých není možné dosáhnout cíle v jeho fragmentu společného díla. Pokud budou tyto tři aspekty generální koncepce řízení splněny, tak všechno půjde dobře. Pokud se podíváme do historie, tak Stalin i Berija řídili skvěle jak na mega, tak i na makro úrovni, neboť tyto tři úkoly dokázali plnit úspěšně: - rozdělení odpovědnosti, - rozdělení pravomocí, a - rozdělení zdrojů. Co tedy zbývá, když je generální koncepce uvedena do života? Zbývá kontrolovat a dozorovat fungování těch struktur, které jsou nositelkami koncepce řízení. Vzhledem k tomu, že praxe se ne vždy shoduje s očekáváními, je možné, že v průběhu kontroly vznikne nutnost zdokonalit stávající koncepci řízení a modifikovat příslušné struktury, které jsou jejími nositelkami. Poté, kdy je cílů řízení dosaženo, následuje poslední závěrečná etapa plné funkce řízení, která má dvě M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

168 / 221

varianty: buď jsou struktury, které splnily svou úlohu zlikvidovány a zdroje, které blokovaly uvolněny pro využití v jiných řídících procesech, nebo jsou struktury dále udržovány v provozuschopném stavu, pokud se očekává, že budou potřebné pro řešení stejných řídících úkolů v budoucnosti. Takže přicházíme k závěru, že při takovém celkem hrubém členění se plná funkce řízení dělí na: Osm etap 1. Zjištění faktoru prostředí; 2. Vytyčení cílů; 3. Formování návyku rozpoznávání problému; 4. Vytyčení cílů ve vztahu k problému; 5. Formování generální koncepce řízení; 6. Uvedení generální koncepce řízení do života; 7. Kontrola probíhajících řídících procesů; 8. Zdokonalování koncepce řízení. Dále následuje buď likvidace, nebo udržování jejích struktur v provozuschopném stavu pro příští použití. Pokud se na to podíváme celkově, tak první dojem je asi takový, že jsem neřekl nic nového, co byste již dávno nevěděli. Paradox spočívá v tom, že pokud se podíváte na teorie řízení mimo DOTU (DVTR), tak zjistíte, že popis řídících procesů ve všech aplikovaných teoriích řízení nezačíná zjištěním problémů, tedy první etapou plné funkce řízení, ale odněkud zprostředka. Takže to pak vypadá tak, že se automaticky předpokládá, že všechny úkoly z prvních etap plné funkce řízení jsou již nějak vyřešeny. K čemu to v praxi vede? Připusťme, že máte koncepci řízení nějakého objektu, kterou někdo nějak zavedl, a vy se na jejím základě budete snažit řídit něco svého. Realita je taková, že všechno co máte vy, plus okolnosti ve kterých se to všechno nachází a parametry prostředí se kterými se to vzájemně ovlivňuje, se liší od těch, které existovaly při vývoji koncepce, kterou jste implicitně přejali jako hotový vzor. K čemu to povede? K chybám. Povede to k chybám v řízení. Může to být ještě horší a vést k velice ošklivým chybám v řízení takového druhu, že budete sice pěkně řídit svůj proces na základě převzaté koncepce, ale ne ve svém vlastním zájmu, ale v zájmu toho, kdo vám tu koncepci poskytl.


169 / 221

Příkladem může být všem z dětství známá pohádka „Stonky a kořínky“. Co je její podstatou? Medvěd přijal od člověka koncepci řízení a tvrdě pro něj pracoval. Pracoval výborně, v tomto aspektu k němu žádné výhrady nebyly. Ve výsledku však veškerý užitek získal vždy člověk a medvědovi zbyly nejedlé části rostlin. Přičemž ať se snažil, jak chtěl, tak vzhledem k tomu, že neřešil úkoly spojené s prvními etapami plné funkce řízení, vždy vyhrál člověk. Kolonialismus Pokud se podíváme na současnost, tak se u nás objevil liberálně tržní ekonomický model, kterému byl přizpůsoben vzdělávací systém, naše ústava, veškerá naše platná právní úprava, vše bylo přizpůsobeno tomuto liberálně tržnímu modelu. Nabízí se otázka: „A kde je nějaký pozitivní efekt?“ Jaký efekt, když jsme kolonie? Jsme kolonií také proto, že to k žádnému pozitivnímu efektu nevede. To proto, že liberálně tržní model je, navzdory tvrzení liberálů a jejich přívrženců, orientován přesně na to, aby Rusko tou kolonií bylo a aby ruská ekonomika nepracovala pro své obyvatele, ale pro někoho jiného. Proč? Protože ani v marxistické sociologii, ani v zahraniční západní sociologii společnost není hodnocena z pozice teorie řízení. Všechny kultury, ať už jde o primitivní reliktní kulturu žijící jako v době kamenné někde v Africe nebo jinde, nebo jakákoliv současná technicky a technologicky vysoce rozvinutá společnost, tak všechny tyto kultury se od sebe vzájemně liší pouze v tom, jak se v každé z nich plná funkce řízení realizuje, nebo jak se nerealizuje. Potom se můžeme ptát: „Jaké etapy plné funkce řízení jsou realizovány v naší společnosti, a jaké etapy jsou realizovány mimo ni, a v čím zájmu jsou realizovány?“ Znamená to, že nehledě na banalitu všeho toho, z čeho se skládá plná funkce řízení, se v praxi ukazuje, že pokud tento pojem není zaveden a řízení je popisováno až od některých dalších etap plné funkce řízení, jsou negativní následky nevyhnutelné. Před tím, než zavedu pojem plné funkce řízení, se obvykle ptám lidí v posluchárně, jak oni sami chápou řízení. A všichni ho chápou... No, nejtypičtější odpovědi na tuto otázku se redukují na to, že existuje nějaká organizace v čele s vedoucím. Vedoucí vydá nějaké směrnice a lidé z organizace ty směrnice plní, a to je podle nich řízení. Mládeži, a jak vznikla ta organizace? Jaké má plnit úkoly? Proč má právě takovou strukturu a ne nějakou jinou? V praxi se ukazuje, že neexistence pojmu plná funkce řízení vede k hrozným následkům, proto je zavedení tohoto pojmu nezbytné. Z plné funkce řízení se M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

170 / 221

opravdu může odvíjet libovolně detailní teorie řízení potřebná pro konkrétní případ. Když tedy člověk pochopí, co je to plná funkce řízení, tak nemusím dále nic vysvětlovat, protože si všechno ostatní dokáže domyslet sám, pokud začne přemýšlet. Předvídat znamená řídit Nicméně budeme pokračovat. Po plné funkci řízení jsem mluvil o termínu skládajícím se z mnoha slov: "Stabilita objektu řízení ve smyslu definované míry předvídatelnosti jeho chování vlivem vnějšího prostředí, jeho vnitřních změn a řízení“. V podstatě jde o rozšířenou formulaci aforismu připisovaného někdy Napoleonovi a někdy jiným: „Předvídat znamená řídit“. Dokázat se to nedá, je možné to považovat za axióm, že člověk může řídit pouze ty objekty, jejichž chování je pro něho předvídatelné. Pokud jeden člověk chování předvídat dokáže a druhý ne, tak ten, co to dokáže, v podstatě řídit může, a ten, co to nedokáže, nemůže. Ukazuje se, že problém vytyčování cílů a formování koncepce řízení souvisí s řešením úkolu ohledně stability objektu ve smyslu předvídatelnosti jeho chování v procesu řízení. Jaké jsou příklady řešení tohoto úkolu? Všichni jsme viděli ve skutečnosti nebo ve filmu vrtulníky s nosným a vyrovnávacím rotorem, které mají jednu nosnou vrtuli a další – řídící umístěnou na ocasu stroje. To je vrtulník s nosným a vyrovnávacím rotorem. Aerodynamické zákony jsou takové, že pokud listy rotoru upevníte do vrtulové hlavy napevno a pokusíte se vzlétnout, tak vrtulník spadne buď při poryvu větru, nebo při pokusu o vzlétnutí. Proč? Protože jedny listy při otáčení vrtulové hlavy vzduch rozrážejí a ty druhé ze vzdušného proudu vybíhají. Vzhledem k tomu, že aerodynamická síla je úměrná rychlosti nabíhajícího proudu vzduchu na druhou, tak je na těch listech, které se pohybují ve směru letu vrtulníku vztlaková síla větší, než na těch, které se pohybují k ocasu v opačném směru. Vzniká tedy klopivý moment a vrtulník se musí převrátit a spadnout, což se také při prvních pokusech vyrobit vrtulník stávalo. V Rusku Jurjev vynalezl zařízení, které dostalo název „cyklika“ (cyklická páka řízení). Toto zařízení mění úhel náběhu listů a rotoru při jejich kruhovém pohybu, díky čemuž dochází k vyrovnání klopivého momentu a vektor síly, který vzniká na rotoru, může být nasměrován kterýmkoliv směrem, takže je vrtulník schopný letět dopředu, do strany i dozadu podle řízení. Vrtule na ocasu vrtulníku kompenzuje reakční moment, který vzniká na trupu vrtulníku otáčením vrtule. Pokud to vztáhneme na teorii řízení, tak Jurjev vyřešil úkol stability vrtulníku ve smyslu předvídatelnosti jeho chování, a objekt, který byl vyloženě nestabilní v obvyklém chápání pojmu stability, se stal trvale ovladatelným. To není jediný M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

171 / 221

příklad, kdy vyřešení úkolu týkajícího se stability chování objektu ve smyslu předvídatelnosti jeho chování umožnilo a umožňuje převádět vyloženě nestabilní objekty a procesy do stabilních režimů. Ještě jeden příklad: křídlové čluny Rakety-Meteory, které známe z našich řek, jsou lodě s nízko zanořenými podvodními křídly. Křídlové schéma nízko zanořených křídel má tu vlastnost, že když se křídlo vynoří, tak jeho vztlaková síla klesne a ono se opět ponoří. Pokud se zanoří příliš hluboko, tak vztlaková síla vzroste a vytlačí křídlo zpět k povrchu. Díky těmto zvláštním vlastnostem nízko zanořených podvodních křídel se mohou Rakety-meteory stabilně pohybovat v křídlovém režimu. Problém vzniká v případě mořského vlnobití. Při vlnobití se vlny tříští o dno lodi, křídla vylétají na povrch a hrozí riziko jejich poškození. Jenže my bychom si přáli, aby ty lodě mohly plout jak na klidném, tak i na rozbouřeném moři. Co s tím? Vypadá to jednoduše. Uděláme držáky křídel delší, aby se zanořily do vody až pod vlny, dno lodi se tak ocitne nad hřebeny vln a plujeme! Ale ne! Ukazuje se, že když se křídlo vzdálí od povrchu vody, tak ten efekt mizí, a aby se křídlová loď mohla pohybovat v křídlovém režimu po vzbouřeném moři na hluboko zanořených křídlech, potřebujeme systém automatického řízení, který by ovládal vztlakovou sílu na křídlech v závislosti na parametrech pohybu lodi. Taková schémata existují a existují i křídlové lodě, které se mohou při celkem silném vlnobití v křídlovém režimu plavit vysokou rychlostí. Je to také příklad vyřešení úkolu stability chování objektu ve smyslu předvídatelnosti jeho chování. V tomto termínu - v jeho plném názvu - opravdu nejsou žádná zbytečná slova z jednoduchého důvodu, že předvídatelnost chování objektu musí existovat v definované míře, neboť tuto míru z jedné strany diktují samy úkoly a z druhé strany je podmíněna tím aparátem, který zaangažujeme k řešení úkolu prognostiky. Ve vojenství je to jednoduché a dobře pochopitelné. Pokud je v bojové hlavici jedna megatuna výbušniny, bude přesnost chování a dopadu plus mínus půl kilometru dostatečná. Pokud v bojové hlavici nejsou megatuny, ale stovky kilogramů trinitrotoluenu, bude muset být zásah přesnější, a to znamená i jiné požadavky na přesnost prognózy a přesnost řízení nosiče v procesu doručení „dárečku“ k cíli. Znamená to, že definovanost míry, se kterou musí být realizována prognostika, nejsou vymyšlená slova, ve skutečnosti je to životní nutnost. Stejně tak má v řadě případů vnější prostředí takový vliv, že je nezbytné jej při prognóze zohlednit. Například před vznikem reaktivních letadel závisely všechny letecké dálkové rekordy tak či onak na předpovědi počasí, neboť rychlost letadla M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

172 / 221

byla souměřitelná s rychlostí silného větru. Pokud byla předpověď počasí s ohledem na vítr neuspokojivá, nebylo možné takového rekordu dosáhnout. Takže vnější prostředí také může být pro řídící proces kritickým faktorem, kterým mohou být i vnitřní změny v samotném objektu, a ty se mohou velice kriticky projevit v řídícím procesu i jeho následcích. V průběhu bitvy o Moskvu došlo v leteckých útvarech k řadě havárií bombardérů SB, které v té době byly již několik let v provozu a byly považovány za zcela spolehlivá, dobře odzkoušená letadla. Všechny ty havárie, které se staly v zimě roku 1941 v Moskevské oblasti, spojovala jedna věc. Po studené, mrazivé noci ráno letadlo nastartovalo, odlepilo se ze vzletové dráhy, a potom se i s celým svým nákladem bomb zřítilo. Takže se začalo řešit proč. Ukázalo se, že za studených, mrazivých nocí se na křídlech letadel tvořila námraza z jehlicových krystalků. Jehlicové krystalky se tvořily kolmo k povrchu křídel. Tato námraza natolik zhoršovala aerodynamiku letadla, že sice díky vlivu blízkosti země (stínícímu efektu) mělo dost vztlakové síly, aby se odlepilo od země, ale jakmile se dostalo do výšky, kde země vliv vztlakové síly nezesilovala, padalo k zemi jako kámen. Když to zjistili, tak před odletem jednoduše košťátkem očistili křídla a havárie letadel ustaly. Podle všeho ze stejného důvodu také zahynul novinář Borovik v letadle Jak-40, které vzlétlo a havarovalo právě po takovéto mrazivé noci (9. 3. 2000), kdy se také mohla vytvořit námraza. Pokud se navíc nevytvořila symetricky, mohla se vztlaková síla pravého a levého křídla ve výšce, kde se již neprojevoval vliv blízkosti země, natolik lišit, že piloti nedokázali udržet letadlo ve vzduchu. Znamená to, že vnitřní změny samotného objektu také mohou být kritické. Dále k samotnému řízení: pokud nedokážeme předvídat následky reakce objektu řízení na naše činy, které považujeme za řídící, nedokážeme ho řídit. Nebo pokud se náhle s objektem něco stane - poškodí se třeba a důsledkem bude znemožnění realizace předchozího režimu a způsobu jeho řízení. Ale to je něco typu: „Nedej bože, aby mi řízení vypovědělo během jízdy“. Teď budu muset něco nakreslit: při řídícím procesu určitým způsobem obíhají informace. Způsob cirkulace informací znázorňuje toto schéma. Ovál, kde jsou napsána písmena „SU“, vyznačuje systém řízení. Níže je obdélník, ve kterém je napsáno „Objekt“.


173 / 221

Objekty systému řízení se nacházejí v prostředí, se kterým jsou nějakým způsobem navzájem propojené a se kterým se vzájemně ovlivňují. A máme tam i šipky, které vedou ze systému řízení k objektu a do prostředí. V Dostatečně všeobecné teorii řízení jsou to přímé vazby. Šipky, které vedou z prostředí a od objektu do systému řízení, jsou zpětnými vazbami. Z klasického hlediska není tato definice správná, protože z klasického hlediska přímé vazby vedou pouze ze systému řízení k objektu a zpětné vazby od objektu k systému řízení. V Dostatečně všeobecné teorii řízení je pojetí přímých a zpětných vazeb rozšířeno díky tomu, že přímé vazby vedou nejenom k objektu, ale i do prostředí a zpětné vazby vedou do systému řízení i z prostředí. Proč došlo k tomuto rozšíření? Došlo k němu proto, že v Dostatečně všeobecné teorii řízení je možné posuzovat procesy, kdy se v prostředí mohou nacházet i jiné subjekty činící si nárok na řízení stejného objektu. Jejich řídící působení se tedy promítne do systému řízení, který posuzujeme, díky řetězcům zpětných vazeb a subjekt, který se nachází v prostředí, dostává informace o systému řízení a objektu z řetězců přímých vazeb. Takže z hlediska toho subjektu, který se nachází v prostředí, se přímé vazby prvního subjektu stanou zpětnými a zpětné těmi přímými. Kromě toho se spojení objektu a systému řízení, které jsou mezi sebou vzájemně propojeny přímými a zpětnými vazbami, také nazývá „uzavřený systém“. V teorii řízení se termín „uzavřený systém“ od podobně znějícího termínu z fyziky liší. Ve fyzice je za uzavřený systém považován systém, který je od vnějšího světa a prostředí izolovaný. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

174 / 221

V teorii řízení znamená uzavřenost systému jeho vazbu, napojení objektu na systém řízení díky okruhům přímých a zpětných vazeb. Kromě toho, pokud se podíváme na praktické řízení, tak navzdory klasice, kdy se předpokládá, že přímé vazby vedou pouze k objektu a zpětné vazby vedou pouze z objektu, je realita taková, že ve většině řídících procesů vedou přímé vazby také do prostředí. Například, když řídíte auto a chcete, aby do vás nikdo nenarazil, tak je dobré před odbočením dát znamení blinkrem. Nemá to žádný přímý vliv na řízení trajektorie pohybu vašeho auta, ale má to určitý vliv na prostředí a subjekty, které se v něm nacházejí, což zajišťuje vyšší úroveň bezpečnosti jak vám, tak i jim. Úplně stejně při jízdě vašeho auta nekontrolujete pouze polohu volantu a přístrojovou desku, ale také to, co se děje venku pohledem do zrcátek a do čelního i postranních oken. V podstatě bylo kvůli stejnorodosti jednodušší nazvat přímými vazbami souhrn vazeb vedoucích ze systému řízení do objektu a prostředí a zpětnými vazbami souhrn informačních toků vedoucích z objektu a prostředí do systému řízení. Dále tu máme otázku strukturování informací v procesu řízení. Opět tu mám obrázek: na levé straně je sloupec s popisem: první „chci“, druhé „chci“, třetí „chci“ a tak dále až "N" "chci". To je to, čemu říkáme „vektor cíle“. Dále - vektor průběžného stavu uzavřeného systému. Ke každému „chci“ patří řádka „stalo se“, neboť realita se může velice lišit od toho, co chceme.


175 / 221

Úkolem řízení je přivést realitu do úplné shody s tím, čeho chceme dosáhnout. Vzhledem k tomu, že parametry, které jsou součástí vektoru cíle, ve většině případů nedokážeme ovlivnit, rozrůstá se vektor průběžného stavu o další rozměry, díky čemuž se pod ním objevuje ještě několik řádek. Pod analogem vektoru cíle, který svými řádkami přesně odpovídá řádkům vektoru cíle, se objevuje ještě několik řádek. Co znamenají tyto řádky? Za prvé se tyto řádky plní tím, na čem jsme vybudovali svůj řídící vliv, což je možné nazvat vektorem řídícího působení. Součástí tohoto vektoru jsou ty faktory, které máme možnost bezprostředně ovlivňovat. Díky jejich změně potom dojde i k žádoucí změně směru parametrů, které jsou v řádcích odpovídajících parametrům vektoru cíle. Kromě toho existuje ještě určité množství parametrů, které neovlivňujeme, minimálně v těch řídících režimech, které jsou posuzovány pro daný úkol. Tyto parametry jsou součástí modelu, který popisuje chování objektů v jejich vzájemné interakci s prostředím, přičemž jejich libovolné hodnoty jsou pro řídící režimy řešící úkol považovány za přijatelné.


176 / 221

Vektor průběžného stavu se tedy skládá ze tří skupin parametrů. První skupina zcela odpovídá svou strukturou vektoru cíle řízení, druhá skupina parametrů má řídící vliv a třetí skupinu parametrů tvoří svobodné parametry. Rozdíl vektoru cíle a vektoru průběžného stavu tvoří vektor chyby řízení. Úkol řízení může tedy být formulován dvěma způsoby. Buď je nutné vynulovat vektor chyby, nebo, což znamená to samé, musíme zajistit rovnost vektoru cíle a vektoru průběžného stavu v prvních řádcích, které si vzájemně zcela odpovídají. Koncepce řízení popisuje oběh a změny informací, které jsou v součástí všech těchto třech vektorů. Navrhuji, abychom tímto protože to je to nejobecnější, co je možné vyložit, a dále se důkladněji věnovat všem etapám plné funkce řízení, zvláštnostem a všemu ostatnímu, co je součástí této problematiky.


procesu řízení dnes skončili, budeme moci těchto vektorů

177 / 221


178 / 221


Minule jsem mluvil o Všeobecné teorii řízení (DOTU, DVTR) obecně a teď se jí budeme věnovat podrobněji. Realita je taková, že chyby při vytyčování cílů jsou ve statistice příčin vedoucích ke krachu řízení těmi nejzávažnějšími. Proto začneme tím, že si promluvíme právě o této části: o vektoru cílů řízení, který tak či onak zahrnuje všechna naše přání a cíle, kterých chceme dosáhnout jako výsledek svého řízení. Definici vektoru znají všichni z matematiky. V nejobecnějším pojetí je vektor uspořádaný seznam. Stejně tak je tedy vektor cíle uspořádaným seznamem našich přání. Seřazen je v souladu s prioritami podle stupně významu těch přání těch požadavků, které požadujeme na výstupu řídícího procesu. První místo tedy zaujímá cíl, jehož dosažení je pro nás nejdůležitější. Pokud ho není možné dosáhnout, postrádá řízení smysl. Na posledním místě pak stojí cíl, který se může ocitnout na prvním místě, pokud všech ostatních cílů nebude moci být z nějakých důvodů dosaženo. Jednotlivé cíle vektoru cíle jsou seřazeny podle míry ubývání jejich významu pro řízení. Co to znamená v praxi? V praxi to znamená, že pokud dva lidé mají stejný soubor cílů, které jsou však prioritně uspořádány různě, tak v případě, že nebude možné realizovat plný soubor těchto cílů, bude mezi nimi při řízení docházet ke konfliktům podmíněných tím, že je pro ně něco prioritně důležité více a něco méně. Pokud tedy porovnáváme vektory cílů různých lidí, které se nějakým způsobem účastní jejich společného procesu, je možné zavést pojem: „hloubka identity vektoru cíle“. Týká se to těch několika prvních prvků vektoru cíle, které se u obou shodují. Dokud se tedy hloubka identity vektorů cílů každého z těchto lidí nevyčerpá a dokud jejich cíle nezačnou být vzájemně konfliktními, mohou v podstatě v řídícím procesu spolupracovat. Ale i v případě že je člověk, jehož řídící činnost hodnotíme, pouze jeden, tak pokud si vytvoří vadný vektor cílů, budou řídící procesy, které se pokusí realizovat, trpět různými vadami a nebude tak moci realizovat všechny své vytyčené cíle ani v případě, že při jiném řízení by všech těchto cílů dosaženo být mohlo.


179 / 221

Realita je taková, že spolu v životě mnoho věcí vzájemné souvisí. Minule jsem již mluvil o konfliktu cílů typu: „vlk se nažral a ovce zůstaly celé“, že to také může znamenat nevyřčený důsledek, kterým bude smrt jednoho z pastýřů. To je jedna z variant vady vektoru cíle, pokud obsahuje konfliktní cíle a neexistují žádné cíle, které by zajišťovaly řešení této konfliktnosti způsobem přijatelným pro řízení. Někdy to může dopadnout tak, že subjekt - člověk zabývající se řízením - chybně vyhodnotí obklopující ho realitu a ve výsledku může nabýt iluze, že jím vybraný soubor cílů je dosažitelný. Představte si takovou situaci. Plujete v loďce na řece a hledáte místo na piknik. Připlouváte k zákrutu řeky, kde vám pravý břeh splyne s levým a vytvoří iluzi, že vidíte pěkné místo pro svůj piknik. Když se tam pokusíte doplout, tak jak se přibližujete, zjišťujete, že část toho pěkného místa se nachází na levém a část na pravém břehu, takže jste se vlastně zaměřili na dosažení iluzorního cíle. To je k tématu, že řídit je možné pouze reálně existující procesy, a že dosahovat je možné pouze těch cílů, jejichž dosažení je objektivně možné díky tomu, že mají své místo v matrici možných stavů toho procesu nebo objektu, který zamýšlíte řídit. Kromě toho tu je ještě jedna taková zajímavá okolnost, nad kterou se málokdo zamýšlí. Vždyť my řídíme jakési dílčí procesy, což znamená, že každý takový proces má svůj začátek, a také svůj konec. Konec v tom smyslu, že cílů řízení, které jsme si při iniciaci tohoto dílčího procesu vytyčili, bylo dosaženo. Zdálo by se tedy, že bychom mohli být spokojeni. Ukazuje se však, že cíle, o které můžeme usilovat, mohou být určitými aspekty jiného procesu. A že náš individuální proces může skončit začleněním se do tohoto procesu, který probíhal předtím, než jsme zahájili své řízení, nebo se objevil v jeho průběhu. Důležité však je, že bude probíhat i poté, kdy my dosáhneme těch cílů, které jsme si stanovili. Takže zde vzniká zákonitá otázka: „Bude nám to, co bude probíhat dále, vyhovovat nebo ne?“ Protože pokud bylo naším cílem nezmeškat Titanik, který popluje na svou první cestu do Ameriky, a svého cíle jsme úspěšně dosáhli, tak to znamená, že nás očekávají velké problémy, a že vůbec neexistuje záruka, že je dokážeme vyřešit. Takže tu hned máme takovou věc, že pokud se zabýváme dílčím procesem, musíme být opravdu přesvědčeni o tom, že dosažení konečného cíle tohoto dílčího procesu pro nás nebude mít nepřijatelné následky. Zase vzniká otázka: „Jak si takovou jistotu máme zajistit?“ Odpovědí na tuto otázku je, že se jedná o jeden z


180 / 221

aspektů řešení úkolu předvídatelnosti stability objektu ve smyslu předvídatelnosti jeho chování. Jak se takový úkol řeší prakticky? Varianty jsou dvě základní. A v praxi se ukazuje, že se obvykle úkol stability objektu řízení - ve smyslu předvídatelnosti jeho chování řeší – odehrává v jakési syntéze obou variant: 1. První varianta: máme vědu a máme vědecké teorie, na základě kterých vytváříme model vzájemné interakce objektu řízení s vnějším prostředím, které ho ovlivňuje, a také všech jeho vnitřních změn při řízení. Jedním z aspektů vzájemné interakce s vnějším prostředím je stabilita a přijatelnost toho režimu, do kterého se objekt dostane po ukončení našeho dílčího řídícího procesu. 2. Druhou základní variantou je to, co se nazývá intuicí. Přičemž pokud ty dvě varianty mezi sebou porovnáme, tak zjistíme, že intuice je nástroj, který má při řešení úkolu stability ve smyslu předvídatelnosti chování vyšší prioritu než věda. Proč? Protože za prvé celá věda je určitým integrálem intuice za celou dobu vývoje lidstva a dobu, po kterou se lidstvo zabývalo vědeckou činností. Napřed se totiž jedná o určitá intuitivní osvícení, a až potom dochází k intelektualizaci výsledků, které jsou potom vyjádřeny vědeckými teoriemi. Dokonce i v případě, že existují vědecké teorie a modely chování objektu rozpracované na základě těchto vědeckých teorií, tak vzniká problém: „A jaký model z celého toho množství máme vybrat, aby byl zaručeně vyřešen úkol stability objektu ve smyslu jeho předvídatelnosti?“ Takže i zde to dopadá tak, že intuice vítězí nad různými úvahami. Napřed se vždy jedná o intuitivní volbu, a potom o řešení, jak tuto volbu odůvodnit na základě těch či oněch vědeckých metod a v případě nutnosti k dalšímu vývoji těchto vědeckých metod, pokud neumožňují řešit úkol stability objektu ve smyslu předvídatelnosti jeho chování s nezbytnou mírou přesnosti, nebo to neumožňují s takovou hloubkou prognózy jakou potřebujeme.

Vy teď vlastně jakoby současnou vědu převracíte naruby. Vždyť napřed se provádí výzkum, jeho shrnutí a následně závěry. Vy to říkáte naopak. Napřed z čisté vody intuitivní řešení, a potom začne nějaký výzkum, ať už je správné či ne. Ano, částečně určitě byly některé vědecké výzkumy a objevy takto učiněny.

Víme, ať už je to pravda či ne, o jódu, o Mendělejevově tabulce prvků, ale vždy to tak přece neprobíhá?


181 / 221

Realita je přesto taková, že k epochálním průlomům ve vědě a technice docházelo na základě tohoto schématu, že předtucha objevu…

Ale na čem se to zakládalo? Nemusí se to zakládat na ničem, protože Ford jednou řekl, že odborník-profesionál je člověk, který ví, proč se něco nedá udělat. A to tedy znamená, že pokud je člověk zajatcem teorií a dogmat, které věda stihla vypracovat dříve, tak se stěží někdy dostane za jejich hranice. Protože by potřeboval prožít nějaký otřes, díky kterému by zapomněl všechno, co ho učili ve škole, a mohl vymyslet něco, co by vyjadřovalo nějaké jeho intuitivní prozření zrozené někde v hlubinách jeho duše. Takže to dopadá tak, že pojem stabilita objektu řízení ve smyslu předvídatelnosti jeho chování je patrně tím nejparadoxnějším pojmem. Na jedné straně je předvídatelnost výsledkem objektivních zákonitostí v přírodě, společnosti a technice, a na druhé straně je ta samá předvídatelnost výsledkem subjektivizmu, který se opírá o známé objektivní zákonitosti, nebo objevuje nějaké nové objektivní zákonitosti a někdy je ani neobjevuje, ale jednoduše vytváří. Velké množství lidí bez problémů řídí jízdní kolo a udrží se na jeho dvou kolech. Požádejte kteréhokoliv z nich, aby přistoupil k tabuli a napsal diferenciální rovnice, vyjadřující, kdy jízdní kolo nemůže spadnout a nikdo z nich to nedokáže. A existuje další, daleko menší skupina lidí, kteří zcela jednoduše odvodí rovnice vysvětlující, proč jízdní kolo při pohybu na dvou kolech nespadne. Pokud je však na to kolo posadíte bez předchozí zkušenosti s jízdou na něm, tak si natlučou. A byla určitě i taková doba, že když někdo řekl, že jízdní kolo bude mít dvě kola, tak se mu vysmáli a řekli: „Podívej se tady na ten povoz, co stojí na čtyřech kolech. Zkus sundat dvě kola a uvidíš, co se stane!" Existují i zadokumentované případy. V archivech je uchováno rozhodnutí Petra I. reagující na žádost, kdy chtěl někdo postavit železnou loď - potopí se.

Ano, potopí se, železo neplave. Ten, kdo se k němu obracel ve svém dopise, předběhl vývoj v loďařství o více než sto let. Je znám ještě jeden takový případ. Ten člověk, jehož aforismus jsem citoval v minulém pořadu - Napoleon, vyslovil frázi: „Řídit znamená předvídat.“ A přesto nedokázal vyřešit úkol stability ve smyslu předvídatelnosti. Když k němu přišel vynálezce s návrhem na výrobu parníku, tak ho Napoleon nevyslyšel. Vynálezce se potom sebral, odjel do Spojených Států a tam ten parník vyrobil. Kdyby Napoleon tenkrát tu prosbu vyslyšel, tak by nemusel prohrát u Trafalgaru. Francouzské námořnictvo už v té době mohlo být složeno převážně z parníků. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

182 / 221

To je ze stejné série, kdy se říká, že se generálové připravují k minulým válkám, a jaká by mohla být ta budoucí, obvykle nevědí. Vědí to jiní lidé, které však v té době nikdo neposlouchá a možná je to tak i lepší. Otázka řešení úkolu stability chování objektu ve smyslu předvídatelnosti je opravdu klíčovou otázkou pro přistoupení ke všem řídícím procesům, a pro organizaci řídících procesů. Všechno nasvědčuje tomu, že se opravdu při řešení tohoto úkolu paradoxním způsobem proplétá objektivita se subjektivitou, a ve vztahu k řídícímu úkolu mizí hranice mezi objektivním a subjektivním.

Co ještě může nastat? V určitých situacích může hierarchie cílů ve vektoru cíle tvořit uzavřenou smyčku. Je to přibližně stejné jako v kartách. Král přebíjí dámu a tak dál, potom se dostaneme k tomu, že eso přebíjí všechno. A eso je přece v kartách označeno číslem jedna. Někdy v kartách eso přebíjí trumfová šestka, nebo jiná karta, ale mnohá pravidla karetních her jsou postavena takovým způsobem, že hierarchie tvoří smyčku. Hra kámen, nůžky, papír je také příklad smyčkové hierarchie.

A pokud je vektor cíle uzavřen ve smyčce, tak co dál? Vždyť tak dochází k neurčitosti hierarchie, nedají se stanovit priority, co dělat? Musíme se ptát, co s tím tedy uděláme? Realita je taková, že nejčastěji k té variantě s hierarchií ve smyčce dochází v případě, že slučujeme dvě fakticky rozdílné etapy do jednoho procesu. V jedné etapě může být hierarchie cílů vektoru cíle jedna, a ve druhé etapě může být hierarchie jiná. Kromě jiného může být také v řadě řídících úkolů vektor cíle sám časovou funkcí, nebo funkcí průběžných výsledků řízení. V těch případech, kdy se proces větví, je to jedna z těch variant, kdy se vektor cíle v tom nejširším smyslu stává funkcí buď časovou, nebo se mění podle průběžných výsledků řízení. Vrátíme se k tomu obrázku:


183 / 221

Všechny úkoly řízení směřují k vynulování vektoru chyby řízení, nebo na ekvivalentní přiřazení a ztotožnění se vektoru průběžného stavu s vektorem cíle. Tedy jeho prvních komponent se strukturálně jim odpovídajícími dílčími cíli vektoru cíle. Oběh informací v procesu řešení tohoto úkolu popisuje koncepce řízení. Když se koncepce řízení realizuje - tedy uvádí do života, tak musí být nositelem algoritmiky řízení nějaké prvky. V praxi se ukazuje, že v závislosti na tom, jak jsou tyto prvky zvoleny, a jakou mají mezi sebou vzájemnou vazbu, aby mohly být nositeli algoritmiky řízení, může být samotné řízení realizováno strukturním a nebo bezstrukturním způsobem. Strukturní způsob řízení - je každému pochopitelný. Existují funkčně specializo-vané prvky, existují vzájemné vazby mezi těmito prvky a celá ta množina prvků a vzájemných vazeb tvoří algoritmiku řízení. Proč byl takový způsob řízení nazván strukturním? Odpověď je jednoduchá. Protože kvalita řízení tímto způsobem je určována architekturou struktury, tedy souborem funkčně specializovaných prvků, jejich počtem a jejich vzájemnými vazbami. Může to dopadnout také tak, že i když si vytvoříte strukturu z maximálně funkčních prvků bez jakýchkoliv výhrad ke kvalitě každého z nich, tak pokud vaše struktura, její architektura nebude vytvořena správně, tak ten proces buď nedokážete řídit vůbec, nebo bude kvalita řízení nižší, než byste si přáli. Současně M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

184 / 221

platí, že pokud je vaše struktura ve vztahu k algoritmice řízení vytvořena správně, ale poskládána je z minimálně funkčních prvků, tak na rozdíl od toho, kdo má velice kvalitní základnu prvků ve špatné struktuře, vy dokážete své úkoly řešit zcela přijatelným způsobem.

Jako příklad strukturního řízení se asi dá uvést armáda, ne? Ano, armáda je příkladem strukturního řízení. Bezstrukturní řízení - je na zvláštní téma. Realita je taková, že intuitivní před-stavy většiny lidí o řízení jsou takové, že strukturní řízení je pro ně reálně existující řízení, a v případě bezstrukturního řízení se jim zdá, že žádné řízení neexistuje. Proto bude nutné o bezstrukturním řízení pohovořit podrobněji. Zavedeme pojem „supersystém“. Pokud si vezmeme, že struktura je systém, tak supersystém je něco, co se v obvyklém pojetí tohoto termínu od systému liší. Systém je množinou funkčně specializovaných prvků a jejich vzájemných vazeb. Pojem supersystém se zavádí a zakládá na skutečnosti, že se jedná o množinu prvků, z nichž každý splňuje tři podmínky: 1. je řízen na základě informací a algoritmiky uložených v jeho paměti; 2. může do vnějšího prostředí vysílat informace; 3. může do své paměti ukládat informace z vnějšího prostředí. Pokud tedy prvky takové vlastnosti mají, tak v DVTR je jejich množina charakterizována jako supersystém. Představte si, že se ta množina prvků určitým způsobem samočinně řídí, že její prvky ovlivňují a jsou ovlivňovány prostředím, ve kterém se nacházejí, a ovlivňují se i mezi sebou navzájem.

Prostřednictvím takové množiny prvků pak můžete nechat kolovat, myšleno bez konkrétního určení jednotlivých adresátů, nějaký informační modul: „V této sezóně jsou módní ty a ty střevíčky na vysokém podpatku.“, a je to. Ano. S podmínkou, že uznáme, že informace a algoritmika jsou objektivními kategoriemi bytí, existuje objektivní pravděpodobnost toho, že určitý počet prvků, kterých se nějak dotkne tento modul, a které do sebe vstřebají jeho informace, vytvoří určitou strukturu, která v sobě ponese algoritmiku řízení a bude dosahovat určitých cílů s nezbytnou úrovní kvality. Pokud je vlastník modulu - iniciátor jeho šíření - schopen řešit úkol předvídatelnosti chování tohoto počtu prvků v aspektu reakce na svůj informační modul, tak M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

185 / 221

vůbec nemusí vydávat žádné konkrétně adresované příkazy žádnému z těchto prvků, a přesto bude schopen dosahovat cílů řízení, které si předsevzal. V množině prvků může vzniknout více struktur, které nemusí být vzájemě identické, nicméně přesto může v množině vzniknout určitá podmnožina prvků, která se poskládá do určitého počtu struktur realizujících algoritmiku řízení ve vztahu k cílům vytyčených vlastníkem daného modulu. Pokud porovnáme procesy, které probíhají v dané množině s procesy strukturního řízení, tak v případě strukturního řízení je struktura vytvořena před začátkem samotného procesu řízení. Je cíleně tvořena pro proces jako takový a řízení začíná probíhat okamžikem její aktivace. Zde je důležité zdůraznit, že se nejedná o řízení podle plné funkce řízení, protože první etapy plné funkce řízení již realizoval ten, kdo tu strukturu vytvořil: Struktura tedy realizuje vytyčené cíle až poté, kdy je vytvořena a do života uvedena koncepce řízení. Její uvedení do života je vlastně to vytvoření struktury. Pro většinu lidí začíná řízení tím, že musí být vytvořena nějaká struktura, která poté začne fungovat. A jak to probíhá při bezstrukturním řízení? Při bezstrukturním řízení probíhá proces formování struktury v průběhu realizace samotného řízení. To znamená, že na začátku řízení, kdy je informační modul distribuován do množiny (která tvoří supersystém), v této množině žádné struktury neexistují. V dané množině existuje pouze potenciál, že na základě informací, které mají jednotlivé prvky uloženy v paměti, a na základě algoritmiky uložené v jejich paměti, vytvoří určitý počet těchto prvků samočinně strukturu, která bude schopná plnit algoritmiku řízení a dosahovat vytyčených cílů. Patrně nejznámější obecný příklad bezstrukturního řízení je autobus bez průvodčího. Jak to fungovalo v době SSSR, kdy uvnitř autobusu byly pokladny nebo odbavovací strojky, a když cestující nastupovali, tak do kasy dávali penízky, vzájemně si rozměňovali drobné, pokud neměli, a když někdo nevěděl, kde má vystoupit, tak mu ostatní cestující poradili. Jedni nastupovali, druzí vystupovali. Množina cestujících přítomných v autobusu tedy řešila ty úkoly, které měl mít na starost průvodčí: výběr peněz za jízdu, distribuce lístků, podávání informací o zastávkách a poskytování rady těm z cestujících, kteří nevěděli, kde mají vystoupit. Můžeme si položit otázku: A v jakém z případů je kvalita řízení vyšší?


186 / 221

Zatím jsme nedefinovali, co znamená „kvalita řízení“ a omezíme se na intuitivní hodnocení, že kvalita řízení určitým způsobem souvisí s podnikatelskou efektivitou podniku. Pokud vyloučíme průvodčí, tak ušetříme na jejich výplatě, pracovním oblečení a některých dalších věcech, ale přibyde nám více černých pasažérů a budeme muset navýšit počet revizorů, aby cestující častěji kontrolovali. V podstatě je takto možné dosáhnout optimálních podmínek, kdy systém bez průvodčích bude podnikatelsky efektivnější než systém s průvodčími. Máme tu však další problém. Pokud se na tu věc podíváme z úrovně o stupeň vyšší, to znamená z úrovně podniku jako subjektu makroekonomického systému, z úrovně makroekonomického systému jako celku, tak jak to bude vypadat? Zjistíme, že abychom mohli lístky distribuovat, musíme je napřed vyrobit. Účelem lístku je být odtržen od ostatních lístků a po ukončení jízdy být vyhozen přímo v autobuse, nebo do koše na ulici. Takže v nadřazeném systému vznikají další a další dodatečné náklady související s výrobou lístků a uklízením dalšího smetí ve městě. Může to nakonec dopadnout tak, že na úrovni makroekonomického systému bude vůbec výhodnější jízdné úplně zrušit a náklady na udržování dopravního podniku připočíst k infrastrukturním nákladům na úrovni makroekonomického systému jako celku. To už potom ale není o liberálně tržním modelu, ale o jiné koncepci řízení ekonomiky. Nicméně, pokud máme porovnávat strukturní a bezstrukturní řízení, tak mnohé sociální jevy, mnohé procesy z dějin nemohou být v podstatě interpretovány a správně pochopeny, pokud nemáme ponětí o tom, jak funguje bezstrukturní řízení. Neboť každá společnost je supersystémem a pokud lidé v těchto společnostech nevědí, jak funguje bezstrukturní řízení, vede to k tomu, že je někdo bezstrukturně řídí. Z jejich hlediska ovšem žádné řízení neprobíhá a jedná se (mylně) pouze o jakési náhodné shody okolností.

Různé teorie spiknutí? Ano, teorie spiknutí. Když se pokoušejí lidé odhalit teorie spiknutí, tak hledají nějaké struktury. Jeden příklad. Když byl Henry Ford silně znepokojen židovskou otázkou a spiknutím, tak mu jeden z jeho oponentů navrhnul, že zaplatí ty nejlepší ze všech detektivů a pověří je vyhledáním struktur toho spiknutí. Jenže pokud takové spiknutí existuje, ale je realizováno bezstrukturním způsobem, tak jaké struktury by mohli ti detektivové objevit? Pokud budeme hovořit o realizaci bezstrukturního řízení, tak k tomu potřebujeme informační modul, který bude následně šířen ve společnosti. Pojďte se podívat, M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

187 / 221

jak z pozice DVTR, pokud uznáme že řízení bezstrukturním způsobem možné je, vypadají mnohé věci z globálního historického procesu. Když konspirátoři rozvíjejí své teorie o spiknutí, tak předpokládají, že existuje nějaká konspirační organizace, ve které existuje šéf a podřízení, hierarchie buněk, přísná podřízenost, a že infor-mace obíhají hierarchickou strukturou jak směrem nahoru, tak i dolů. Přibližně stejně jako to probíhá v armádě od řadového vojáka do generálního štábu a od generálního štábu ke všem řadovým vojákům pouze s tím rozdílem, že struktura armády není utajená a zde se jedná o hierarchii tak zakonspirovanou, že není lehké ji objevit, protože všichni v ní jsou velice chytří a dobře utajení. Všechno vypadá úplně jinak, pokud víte jak funguje bezstrukturní řízení. Někdo vygeneruje informační modul a postará se o jeho šíření společností. Následně podle tématu informačního modulu, který souvisí s reálnými nebo domnělými problémy společnosti, začíná být publikována různorodá literatura, která může v podstatě být adresovaná různým cílovým skupinám. Hlavní je, aby se do těchto skupin dostali adolescenti a mládež, protože jejich vnímání a chápání světa se teprve formuje.

Takže se to k nim dostane, oni se s tím seznámí. A jak to probíhá dále? Dále to probíhá tak, že následně - již jako dospělí lidé - veškerý tok operativních informací porovnávají s tím, čemu se naučili ve škole, na vysoké, díky vlastnímu sebevzdělání - jako je četba knih, sledování různých filmů a tak dále. Tedy: lidé fungují samočinně!!! Řídí se sami. Nikdo nikomu nevydává žádné příkazy. Všichni reagují na vstupní tok informací v souladu se svými zájmy, v souladu s těmi znalostmi a názory, které již v jejich psychice existují. Pokud byly ideje, speciálně vložené do těch publikací a formující jejich vnímání světa, cíleně vytvořeny kvůli řešení určitých úkolů, tak lidé jednají samostatně na základě svého, tímto způsobem vytvořeného vnímání světa a nepřemýšlejí o tom, jak a za jakým účelem jejich vnímání světa bylo formováno. Řeší prostě ty úkoly, které vyhovují konstruktérům daného informačního modulu. Lidé tedy tyto úkoly řeší jakoby absolutně nezávisle, neplní žádná přímá nařízení a podobně. Takový proces může v životě společnosti zahrnovat život několika pokolení, jak je vidět na příkladu marxismu. Generování biosférické ekologické krize Předpokladem pro vznik marxismu se staly reálné problémy, které vznikly kvůli tomu, že liberálně tržní ekonomický model od samého počátku generoval biosféM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

188 / 221

rickou ekologickou krizi, ničil ekologii a vytvářel sociální problémy. Problémy byly opravdu reálné a bylo nutné je nějak řešit. Socialisté utopisté se pokoušeli vytvářet komuny. Komuna je však celek na mikroekonomické úrovni a problémy bylo nutné řešit na úrovni makroekonomické, na úrovni sociálního systému jako celku. Objevil se tedy Marx: „Celý ten svět násilí do základů zničíme, a potom vybudujeme svůj nový svět.“ Marxismus byl vědecky odůvodněnou teorií výstavby socialismu. V roce 1883 Marx umírá. V té době již vyrůstá mládež. První díl „Kapitálu“ přeložený do ruského jazyka byl vydán v roce 1871. Lenin se tehdy někde batolil a Stalin s Trockým ještě byli na houbách. Děti rostly, četly knížky a díky svému svéráznému vzdělání nabyly přesvědčení, že učení Marxe je všemocné, protože je správné. Z dětí vyrostli vůdci revoluce a revoluční dav vytvořilo další pokolení, které na jedné straně poslouchalo své vůdce a na druhé straně také četlo klasiky marxismu, ale už s přídavkem leninismu nebo Trockého - podle toho, co se komu více zamlouvalo. Proces tedy dál samostatně probíhal. Pokud nemáte představu o bezstrukturním řízení, tak to vypadá, že proces není řízený, že je historicky spontánní, a že díky řetězci náhod si cestu razí určitá zákonitost - pokud tedy použijeme marxistický slovník. Suverenita – možnost a schopnost řídit sebe sama Ano, zákonitost si razí cestu prostřednictvím řetězce náhod. Pouze za tou spoustou náhod něco stojí. NĚCO, co iniciovalo bezstrukturní řízení. Přitom jsou řešeny jednoduché úkoly: že společnost, která svrhne buržoazní liberalismus a kapitalismus vybudovaný na jeho základě, nesmí získat suverenitu, tedy schopnost sama se řídit podle plné funkce řízení. Jak toho bylo dosaženo? 1. Tím, že dialektika (jako nástroj poznání) byla zaměněna logikou, dále 2. tím, že v marxismu není ani slovo o organizaci řízení, a 3. tím, že marxistická politická ekonomie není metrologicky konzistentní. Neboť takové kategorie marxistické politické ekonomie – jako je „nezbytná pracovní doba“, „přidaná pracovní doba“, „nezbytná práce“, „přidaná práce“, „nezbytný produkt“, „přidaný produkt“ - nemohou být v praktické hospodářské činnosti změřeny! Přitáhněte takového Zjuganova do jakéhokoliv provozu a požádejte ho, aby definoval, kdy končí nezbytná pracovní doba a kdy začíná ta přidaná.

To se asi dá spočítat, ne? Spočítat, to je jiná věc. Víte, pokud říkáte spočítat, tak mluvíte o vyhodnocování. Všechno, na čem můžeme vybudovat řízení je buď bezprostředně měření, nebo M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

189 / 221

vyhodnocování. Hodnocení se od měření liší tím, že je vždy výsledkem zpracování nějakých údajů prostřednictvím nějakého algoritmu. Abyste tedy mohli provést hodnocení, musíte mít výchozí údaje a algoritmus na jejich zpracování. Takže vzniká stejný problém, že výchozí údaje, které mají tvořit základ hodnocení, musejí být metrologicky průkazné. Všechno se tedy musí dát změřit a algoritmus musí být korektní i z hlediska matematiky. Řekněme, že pracujete se skutečnými procesy a algoritmus vám navrhuje odmocnit záporné číslo, znamená to tedy, že jste se se svým algoritmem dostali někam, kam jste neměli. Takže ten algoritmus očividně není vhodný pro ty úkoly, které jsou popisovány reálnými čísly ani v aspektu výchozích údajů, ani v aspektu výsledků. Hodnocení musí být vždy zpracováno a jeho zpracování je vždy subjektivní, protože musí být zvoleny soubory výchozích údajů, které mají tvořit jeho základ, a musí být zvolen algoritmus, který ty údaje má přetvořit v hodnocení. V marxismu neexistuje srozumitelný soubor výchozích údajů, ani jejich popis. Ani žádné algoritmy, ve výstupu kterých bychom obdrželi různé ty kudrlinky typu „nezbytné“ a „přidané“ práce, „nezbytné“ a „přidané“ pracovní doby. Víte, kromě jiného ani pracovní teorie ceny není metrologicky průkazná. Protože pokud je otázka postavena tak, že se ptáme, kolik potřebujeme kopáčů, abychom vykopali příkop s určitou délkou, hloubkou a šířkou za určitou dobu, tak to jde - pokud známe charakter půdy ze zkušeností z minulých let. Potom můžeme spočítat kolik budeme potřebovat kopáčů. Pokud však potřebujete dokázat v matematice nějakou poučku, která by nám měla odhalit nějaké perspektivy, tak někdo, koho pověříte dokázáním této poučky, to nevyřeší za celý svůj život ani v případě, že se dožije požehnaného věku, a někdo jiný ten úkol vyřeší buď jen tak mimochodem, nebo to pro něho nebude přinejmenším velký problém. Takováto kuriozita se stala v dějinách rozvoje matematiky. Ve Státech byl matematik, který se jmenoval Dantzig. Pracoval v oblasti lineárního a dynamického programování, v oblasti výzkumu operací. Když byl aspirantem, tak se zpozdil na jakousi přednášku. A když tam dorazil, tak již skončila. Na tabuli byly napsány jakési vzorce. Pomyslel si, že se jedná o domácí úkol a pečlivě si je opsal do svého sešitu. Když přišel na následující přednášku, tak učiteli své výpočty předložil. Přednášející byl v šoku, byl z toho úplně mimo, protože to, co napsal na tabuli, nebyl domácí úkol. Napsal totiž na tu tabuli formulaci několika úkolů, které matematika nebyla v té době schopna vyřešit již po dobu několika desetiletí. Dantzig to nevěděl a protože tak neměl z hlediska možné řešitelnosti těchto dvou úkolů M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

190 / 221

žádné zábrany, tak je na koleji jen tak mimochodem mezi prací na své aspirantuře a zábavou vyřešil. To jsou příklady toho, že pracovní teorie ceny v reálu nefunguje, a že oblasti, kde se dá použít, jsou dosti omezené. Ti, kteří se postarali o rozšíření marxismu ve společnosti - jako ideje řešení společenských problémů - se očividně vynasnažili, aby si řídicí páky uchovali pro sebe a ve společnosti vytvořili dojem, že ona je suverénní, že její majetek je veřejný, že tato společnost je demokratická a sama si řídí a ovládá svůj osud. Takže strukturní způsob řízení se liší od bezstrukturního (kromě toho, že je při něm struktura vytvořena od samého počátku) také tím, že je rychlejší. Neboť poté, kdy je příkaz vydán, se shora šíří rychle, tedy v závislosti na rychlosti postupu signálu strukturou…

Ano, a také v závislosti na kvalifikaci personálu. Ano.

A bezstrukturní řízení je tedy velice dlouhodobý proces. Napřed se něco musí rozšířit, nějaká myšlenka, nějaká idea, nějaké informace a lidičky potom začínají… Záleží na tom, jaké úkoly řešíte. Pokud ve společnosti již existuje informační algoritmické zajištění pro řešení nějakých úkolů, tak lze pouze spustit modul, který aktivizuje to, co již existuje. Na příkladu marxismu jsem prostě ukazoval, jak se realizuje plná funkce řízení bezstrukturním způsobem. Úkol likvidace buržoazního liberalismu se řešil na základě rozšíření marxismu a probíhalo to bezstrukturním způsobem po dobu života několika generací. Proč někomu vadí Stalin ? S tím se jen tak mimochodem pojí ještě jedna věc: proč tolik vadí Stalin? Kdyby Stalin byl opravdovým marxistou, tak by ho nikdo nekritizoval. Stejně jako nikdo nekritizuje například Cromwella, Napoleona a další, o jejichž vládách se opravdu nedá říci, že by nebyly krvavé a nevyznačovaly se čistkami všech těch, kdo z nějakých důvodů nevyhovovali. Pokud by Stalin zůstal marxistou, tak bychom ho dnes znali jako klasika marx-leninismu, velikého intelektuála, pokračovatele díla Marxe, Engelse, Lenina a tak dále. Půl roku před svou vraždou však Stalin napsal a zveřejnil jednu svou krátkou práci: „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“. Mimo jiné tam píše: „…to, co je napsáno v politické ekonomii marxismu neodpovídá naší socialistické realitě, a naši ekonomové by se měli distancovat od


191 / 221

některých marxistických kategorií. Mám na mysli takové kategorie, jako nezbytný a přidaný produkt, nezbytná a přidaná pracovní doba.“ Pouze těchto několik slov. Ta slova však pro marxismus ukrývají rozsudek smrti. Stalin tak poukázal na nutnost vyjmout z marxismu metrologicky neprůkazné kategorie. Pokud se však odstraní, tak se celá marxistická politická ekonomie rozsype. A co dál? Všechny učili, že marxistická politická ekonomie je výsledkem toho, že Engels a Marx použili dialektickou metodu poznání k analýze výrobních vztahů ve společnosti. Takže pokud je politická ekonomie defektní, tak další etapou bude otázka revize metody, která tuto politickou ekonomii zrodila a bortí se celý marxismus jako jakýsi vědecký nástroj k budování socialistické společnosti, ve které jsou všichni svobodní, ve které neexistuje vykořisťování člověka člověkem, a kde je vůbec všechno ideální. Stalin fakticky pochoval marxistický projekt, v důsledku čehož buržoazní liberalismus přežil a zůstaly tak problémy, které generuje. Stalinovi proto nemohou zapomenout právě tu vraždu marxismu. Realita je taková, že větší část společnosti o ničem moc nepřemýšlí, a i když ta práce byla poprvé vydána v roce 1952 ještě za Stalinova života, tak ji jeho současníci nepochopili. Někdo ji však pochopil a dal pokyn, že je čas to skončit. Stalina zabili dříve, než stačil svou vládu předat tomu, koho považoval za svého nástupce a pokračovatele svého díla.

Když se vrátíme k bezstrukturnímu způsobu řízení na příkladu, který jste uvedl s marxismem, tak to trvalo opravdu hodně dlouho. Ano.

Od doby, kdy Karel Marx napsal svou práci do vybudování prvního státu. Ano. Takže se vlastně nemusíte dočkat konce svého řízení, dosažení svého cíle. Akceschopnost typů psychiky To nás opět přivádí k typům struktury psychiky. Realita je taková, že typy struktury psychiky mají různou akceschopnost.

V jakém smyslu? V tom smyslu, že pokud je vše podřízeno instinktům, tak všechny cíle leží v dohledné budoucnosti, v dohledných hranicích. Pokud je vše podřízeno kulturním normám, tak také vše leží v dohledné budoucnosti, v mezích života jednoho


192 / 221

pokolení, neboť cíle musí být dosaženo za života. Jedná se tu o egocentrismus/jácentrismus. V případě démonického a lidského typu struktury psychiky mohou být vytyčeny cíle, kterých může být reálně dosaženo až po uplynutí života mnohých pokolení. Protože lidský i démonický typ struktury psychiky má jinou mentalitu, figurují tam jiné zájmy, jiné vyhodnocování. Z pozice těch, kteří žijí se zvířecím typem struktury psychiky, těch, kdo jsou degradováni různými druhy psychotropních látek do nepřirozeného stavu, nebo z hlediska těch, kteří jsou ve stavu zombie, musí být výsledek získán za jejich života: „Spokojenost z výsledku musím pocítit za svého života“. Jejich mentalita nedokáže vstřebat, že někdo může pracovat s projekty, jejichž doba trvání zahrnuje několik pokolení či dokonce několik století nebo i tisíciletí. Z hlediska jejich egoismu se jedná o nesmyslnou práci. A z hlediska jiných, těch, kteří život vnímají jinak, jsou to právě oni, kdo se utápí v nesmyslném shonu tohoto světa. Neboť realita je taková, že předpoklad, že život a také funkčnost vědomí končí zároveň s ukončením fyziologických procesů a látkové výměny v organismu, takový předpoklad je v rozporu i se zákonem o uchování energie v té podobě, v jaké ho známe z hodin fyziky. Živého člověka netvoří přece pouze maso, kosti a fyziologické tekutiny, ale také biopole. Pokud přestanou fungovat fyziologické procesy a látková výměna, tak se můžeme ptát: „A kam se poděje biopole?“ Biopole - dále existuje, žije svým životem, protože pro něj fungují jiné zákonitosti. Nezávisle na sobě se v různých kulturách se smrtí pojí určité časové intervaly: tři dny po smrti, devět dnů, čtyřicet dnů. Co se děje na konci těchto intervalů? Různé kultury, často oddělené stovkami a tisíci kilometry a někdy i staletími, které mezi sebou nikdy nekomunikovaly, mají na tyto věci shodný názor, že třetí den dochází k nevratnému oddělení biopole od biologického hmotného těla. V průběhu těchto tří dnů může být z hlediska řady tradic člověk navrácen k životu prostředky jakési syntézy magie a medicíny. Třetí den dochází k nevratnému oddělení biopole. Kritériem smrti je v tibetské medicíně nepřítomnost aury. Evropská tradiční medicína žádnou fyziologii organismu z hlediska biopolí vůbec nezná, kritéria smrti tam platí jiná a v poslední době docházelo i k jejich změně. Jednou to byla nepřítomnost pulsu, jednou neexistence mozkové aktivity podle EEG, jindy zase něco jiného. V tibetské medicíně se to jedno kritérium po dobu mnohých staletí neměnilo, byla to neexistence aury. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

193 / 221

Duše a tento svět Devátý den podle různých tradic, které jsou v tomto jednotné, dochází k oddělení duše jako substance, která není z tohoto světa a biopole. Biopole je částí tohoto světa a duše není, jak napsal Tjutčev: „Duše přebývá ve dvou světech.“

V jakých dvou? V božím a zvířecím světě. Povšimněte si, že hrdinové řeckých eposů se spouštěli do pekla, kde besedovali se stíny. Nebyly to duše, ale stíny.

To záleží na překladu. Nezáleží to jenom na překladu, záleží to také na tom, jak to my sami chápeme. Pokud biopole dále existuje i poté, kdy se od něj oddělí duše, tak v něm jsou uchovány informace, ale nositelem vůle je duše. Stín je opravdu stínem člověka v tom smyslu, že se jedná o duplikát té informace, kterým byl. K té informaci je možné se dostat, což hrdinové i dělali - když napřed ten stín energeticky naplnili. A čtyřicátý den podle různých náboženství duše tento svět opouští. Pokud se tedy podíváme na svět z pozice věčné duše, tak stavět na první místo potěšení z pobytu na tomto světě je mírně řečeno nerozumné, protože pobyt v tomto světě má nějaký jiný cíl. Tento svět je tedy takovou školou duše, je to polygon, ve kterém musí projevit takové či onaké mravní a etické kvality, aby je potom mohla realizovat ještě někde jinde. V případě zvířecího typu struktury psychiky a v případě typu struktury psychiky zombie neexistují žádné zájmy ani programy, které by sahaly za hranice doby trvání jejich života. V případě démonického a tím spíše lidského typu struktury psychiky neexistuje sobecká zištnost spojená s tímto světem, nebo má charakter, který je podřízený něčemu jinému, a je proto možné realizovat cíle v projektech, jejichž doba trvání zahrnuje mnohá lidská pokolení. Z jedné strany je pochopitelné, když člověk dělá dobré věci. Například Tolstov(j?) napsal jednu pohádku, kde stařík sázel jabloně a kde mu říkali: „Vždyť ty zemřeš dřív, než ty jabloně vyrostou.“ „Já zemřu, ale jablka ochutnají jiní.“

Takový příklad je pochopitelný, ale když člověk dělá něco špatného? Udělám něco špatného. Půjdu a všechny jabloně v tom sadu pokácím. Ať se nikomu jinému nedostanou.

A jak to pomůže mně? M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

194 / 221

Ten démonický typ je takový nepochopitelný. Víte, pro více méně mravně zdravého člověka je zločinná motivace opravdu těžko pochopitelná, protože jeho psychika žádné takové analogy neobsahuje.

Možná přece jenom mají jiné cíle? V podstatě všechno, co se týká zlých činů, je na zvláštní téma. Obecně se jedná o krajně pomýlené lidi, extrémně zvrácené. Je to ze série toho vtipu o Karabasovi Barabasovi, který je zcela spokojený, přestože nadělal hromadu zla. On byl spokojený, protože výsledky viděl hned. V případě marxismu se ty výsledky projevily za 50 let i déle. V případě marxismu byli někteří fanatici uspokojeni tím, že pracovali pro světlou budoucnost. Ten pocit uspokojení nemá vždy jen fyziologický charakter, může mít i charakter psychologický. Vědomé ztotožnění se s nějakou myšlenkou může vést ke vzniku maximálně kladných emocí díky egregoriálnímu načerpání energie, nebo z jiných důvodů. Nemusí se to vůbec vázat na fyziologii jako takovou.

Takže je to tak, že za tím stojí někdo další? Vzhledem k tomu, že nikdo z nás se nevyhne vzájemné interakci s egregory, tak mnozí takzvaní vůdci čerpali od příslušných egregorů energii, kterou byli přímo opojeni, a udržet si tento stav opojení pro ně bylo žádoucí. Ale to jsou otázky psychologie, zvrácené psychologie, nemá to přímou souvislost s teorií řízení, i když ty jevy je možné interpretovat terminologií ze základního pojmového aparátu Dostatečně všeobecné teorie řízení. Virtuální struktury v supersystémech Potom existuje další varianta realizace řízení. Je to řízení na základě virtuálních struktur.

Co to znamená? To je jev, kdy jeden supersystém tvoří podmnožinu jiného supersystému. Z pohledu prvního supersystému může být ten druhý supersystém neviditelný. Pokud jsou ve druhém supersystému budovány ve vztahu k tomu prvnímu strukturní systémy řízení a některé ze struktur druhého supersystému pronikají do prvního, tak jsou z pohledu prvního supersystému tyto struktury také neviditelné. Když jsou potom tyto struktury aktivizovány, tak je to vnímáno jako náhodná nemotivovaná shoda prvků prvního supersystému, které se řídí samy. Uvedu jednoduchý příklad. Předpokládejme, že ve státu funguje nějaká agenturní síť. Obyvatelé o existenci této sítě a jejích vlastnících nic nevědí, ale když se proM. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

195 / 221

střednictvím prvků sítě začne šířit nějaké řízení, tak to vypadá, jakoby se předtím roztříštěné prvky začaly chovat vzájemně koordinovaně, a ve výsledku probíhá realizace nějakých řídících procesů. Pokud se podíváme na život společnosti, tak jsou takovými virtuálními strukturami, které společnost nevnímá, mafie, zednáři, agenturní sítě různých výzvědných služeb a kontrarozvědek. Otázkou je pouze jaké příkazy ve vztahu k jakým objektům a podle jakých koncepcí těmito skrytými strukturami procházejí. Pokud to porovnáme s tím, čemu se říká všedržitelnost (boží záměr + boží dopuštění), tak ve vztahu k všedržitelnosti má jakékoliv řízení strukturní charakter, protože Nejvyšší ví vše. V mezích společnosti je všedržitelnost také realizována jako řízení na základě virtuálních struktur z pohledu společnosti, která se toho řízení neúčastní, tím spíše pak z hlediska společnosti, která uvázla v ateismu.

Jedná se tedy o tři způsoby řízení. Ano, tyto tři způsoby mají různou operační rychlost, různou funkční zátěž a do určitého stupně jsou vzájemně zaměnitelné - pokud to okolnosti umožňují. Pokud budeme mluvit o životě společnosti z opravdu dlouhodobého historického hlediska, tak strukturní řízení v absolutní většině případů vykrystalizuje z bezstrukturního tehdy, když jsou cíle, kvůli jejichž dosažení na začátku vznikly nějaké struktury, stále znovu a znovu okolnostmi obnovovány, nebo získají určitý stabilní charakter. Tak vznikly armády, různé služby pro boj s vnitřní kriminalitou, požární sbory a různé útvary pro řešení mimořádných situací. Protože když jsou tyto struktury připravené jednat a udržují si svoji profesionalitu, tak je reakce společ-nosti na příslušné výzvy rychlejší a efektivnější, než kdyby pokaždé musely být zřizovány funkčně analogické struktury na základě bezstrukturního způsobu řízení. Armáda tedy funguje na základě strukturního řízení a lidová domobrana na základě bezstrukturního. Ve vztahu k armádě má bezstrukturní řízení v podobě lidové domobrany pomocný charakter. I když jsou dnes armády profesionální, tak kdysi v historické minulosti vznikaly právě na základě bezstrukturního řízení a lidové domobrany. Režimy řízení - je možné podmíněně rozdělit na vyvažovací režimy a manévry. Manévry se dále mohou dělit na silné a slabé, ale takové dělení je subjektivní, protože je určováno podle úkolů. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

196 / 221

Čistě formálně je možné vyvažovací režimy definovat jako procesy, ve kterých jsou kontrolní parametry (které jsou součástí vektoru cíle řízení) neměnné a proces probíhá natolik stabilně, že faktické parametry systému kolísají vzhledem k vektoru cíle v nějakém úzkém rozmezí hodnot a nevycházejí za jeho meze. Takový režim je považován za přijatelný. A manévr je možné definovat jako proces, ve kterém se kontrolní parametry mění v průběhu samotného manévru, a je možné přecházet od jednoho vektoru cíle ke druhému. Toto dělení je v podstatě také podmíněné. Představte si takovou situaci, kdy letadlo letí po kružnici. Je to manévr? Vzhledem k tomu, že se mění kurz, tak je možné to považovat za manévr. Pokud se však jedná o letadlo Herkules C-130, který má dělo na jednom boku a létá po kružnici okolo cíle, který ostřeluje z různých stran, tak je takový kruhový let vyvažovacím režimem, jenže pro jiný úkol. V čem spočívá rozdíl třeba mezi silnými a slabými manévry? Uvedu příklad také z letectví. Letadlo zatáčí a v průběhu takového prudkého manévru příčná složka proudění vzduchu silně ovlivňuje aerodynamické charakteristiky letadla. Abyste vyřešili tento úkol stability objektu ve smyslu předvídatelnosti, musíte vytvořit rozsáhlý matematický model. A pokud letadlo při změně kurzu nedělá prudkou zatáčku, ale letí v oblouku s velmi velkým poloměrem, tak je příčná složka proudění vzduchu natolik bezvýznamná, že se aerodynamické charakteristiky letadla přiblíží k letu v přímém kurzu. Díky této okolnosti je možné tedy mnohé prvky toho rozsáhlého matematického modelu jednoduše z rovnic vyloučit. Díky zjednodušení matematického modelu snížíte objemy výpočtů i objemy experimentů při řešení úkolu stability ve smyslu předvídatelnosti chování. Takže dělení manévrů na silné a slabé je podmíněné a souvisí buď s přijetím procesu pasažéry, pozorovateli, nebo s tím, jak vy sami řešíte úkol stability objektu řízení ve smyslu předvídatelnosti jeho chování. V řadě případů může být těch výsledků, kterých se nedá dosáhnout silnými manévry, úspěšně dosaženo realizací manévrů slabých. „Slabé“ manévry Kdyby například v r. 1953 někdo jenom zkusil nadhodit, že je nezbytné v SSSR obnovit kapitalismus, ničeho by nedosáhl. Dokonce ještě v roce 1991, kdy se konalo všesvazové referendum o osudu země, se iniciátoři referenda neodvážili tu otázku položit přímou formou: „Považujete za nezbytné zlikvidovat v SSSR socialismus a přejít ke kapitalismu?“. Dále by mohli dát na výběr: kapitalismus M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

197 / 221

amerického, švédského, německého typu nebo snad nějakého nepálskobangladéšského, či ještě nějakého dalšího na úrovni nějaké kolonie. Nicméně pokud si to vezmeme, tak za období od roku 1953 do dneška byl kapitalismus obnoven. Vše bylo realizováno cestou slabých manévrů, kterých si většina obyvatel ani nevšimla. Nikdo si nevšiml, jak Nikita Sergejevič (Chruščov) likvidoval kooperativní kolchozní družstevní sektor. A jak se veškerý majetek najednou ocitl ve státním sektoru, díky čemuž byla zlikvidována bezstrukturní složka řízení ekonomiky a kvalita řízení šla okamžitě dolů. Nikdo si nevšiml, jak byl v ústavě z roku 1977 termín „poslanci pracujících“ nahrazen termínem „lidoví poslanci“.

V čem spočíval ten rozdíl? Rozdíl byl v tom, že - podle ústavy z roku 1936 - se poslanci mohli stát pouze kandidáti pracovních kolektivů a samotní pracující. Pojem „lid“ však zahrnuje nejenom pracující, ale i parazity. Nikdo nepřikládal význam tomu, když se Ostap Ibrahimovič stal literární postavou číslo jedna, i když od dob Nikolaje Vasiljeviče Gogola a jeho Mrtvých duší by si občané měli uvědomovat, že takové subjekty jako Pavel Ivanovič Čičikov a Ostap Ibrahimovič Bender jsou daleko nebezpečnějšími lidmi, než veliký inkvizitor od Dostojevského, kterým strašili inteligenci celé půlstoletí. A to z jednoduchého důvodu, že život pod vládou velikého inkvizitora je vždy něčím charakteristický a většině obyvatel je známo, co nesmí dělat, aby k sobě nepřilákali inkvizitorovu pozornost. K narušení těchto pravidel docházet může, jsou však statisticky nevýznamná. Vláda velikého kombinátora Ale když panuje vláda velikého kombinátora, tak se jedná o úplně jinou vládu, protože s velikým kombinátorem není možné se dohodnout na pravidlech hry. Dokonce ani sám veliký kombinátor není uchráněn před situací, kdy nastoupí ještě větší kombinátor a nasměruje ho neznámo kam a neznámo jak. Příkladem budiž osud Borise Abramoviče Berezovského. Proto není ta otázka se silnými a slabými manévry právě tou nejjednodušší. Teď se opět vrátíme k tomuto obrázku:


198 / 221

Zde je vektor chyby řízení. Vektor je vždy konečný, ale čemu se rovná N? Pro různé úkoly se může N rovnat čemukoliv. Pro některé úkoly bude N=2. A pro některé úkoly typu řízení národního hospodářství a společnosti jako celku může počet kontrolních parametrů a tím i rozměrnost vektoru chyby řízení dosahovat několika tisíc. Kvalita řízení – kriteria, normy Vzhledem k operační rychlosti vědomí 15 bitů za sekundu a možnosti vnímat najednou 7-9 objektů, vzniká otázka: „A jak budeme kontrolovat průběh těch procesů?“ Odpověď na tuto otázku je jednoduchá i složitá. Od vektoru chyby řízení musíte přejít k nějakému jeho vyhodnocování. Toto vyhodnocování dostalo název „kvalita řízení“. 1. Kvalita řízení je hodnocení prováděné tak, že se jedno číslo, nebo nějaký jiný smyslový identifikátor, přiřadí celé řadě chyb, které se v procesu řízení vyskytly. Co je zapotřebí pro vyhodnocení kvality řízení? Opět je to metrologická průkaznost každého z parametrů, které jsou součástí vektoru cíle, vektoru průběžného stavu, a samozřejmě vektoru chyby řízení, jako rozdílu vektoru cíle a vektoru průběžného stavu. 2. Za druhé je potřebný algoritmus pro zpracování celé množiny parametrů, které jsou součástí vektoru chyby řízení do jediného hodnotícího kritéria. Pokud je úkol M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

199 / 221

popsán matematicky v nějakém matematickém prostoru, pak mohou být jako hodnotící kritéria řízení využity nějaké normy vektoru chyby řízení.

Jaké to mohou být normy? Může to být absolutní hodnota první komponenty jako chyby s nejvyšší prioritou, takže jde o řízení podle první komponenty, která slouží jako hodnotící kritérium kvality řízení. Může být použita délka diagonály vícerozměrného rovnoběžnostěnu sestrojeného v N-měrném prostoru ze všech chyb řízení. A může být použita délka projekce vektoru chyby řízení do nějakého dílčího prostoru, jehož rozměr je menší než tento výchozí. Mohou být použita i nějaká jiná hodnotící kritéria kvality řízení, ve kterých je pro vyhodnocování použit jiný algoritmus zpracování výchozích údajů. Pokud proces řízení probíhá normálně, tak takový druh hodnocení kvality řízení umožňuje podstatně snížit pracnost kontroly průběhu procesu. Dokud přechod od vektoru chyby řízení k hodnocení kvality řízení je při definici algoritmu jednoznačný, tak zpětný přechod od hodnocení kvality řízení k vektoru chyby jednoznačný není. Protože jedna a ta samá kvalita řízení může odpovídat různým hodnotám vektoru chyby řízení, který má různé komponenty. Nicméně souhrnné hodnocení je subjektivní i té v podobě, že je to buď dobré, nebo špatné, což platí ve vztahu k jakémukoliv procesu řízení. Teorie podobnosti Dále tu máme další takovou věc - ta otázka souvisí s metrologií a řešením úkolu stability ve smyslu předvídatelnosti chování: většina aplikovaných vědeckých disciplín je charakteristická tím, že obsahují takovou část, která dostala název teorie podobnosti. Všechny teorie podobnosti odpovídají na jednu otázku: „Jakou kombinací jakých reálných parametrů je nutné vynásobit nějakou charakteristiku jednoho objektu kvůli tomu, abychom korektně porovnali tento objekt s jiným objektem a dokázali tak odpovědět na otázku: Co je lepší a co horší varianta?“ Například chcete vyrobit velký a kvalitní airbus. A řešíte tedy problém jeho aerodynamických charakteristik, které určují potřebný výkon a jeho manévrovací schopnosti. Jak budete postupovat? Vezmete si aerodynamický tunel, umístíte do něj model podobný vašemu airbusu a odzkoušíte ho ve vzdušném proudu - vzniká však další problém...

Dobře, v aerodynamickém tunelu jsme získali charakteristiky svého modelu, ale airbus bude mít jiné rozměry. Jak to přepočítáme?


200 / 221

Díky tomu, že je v aerodynamice teorie podobnosti vyvinuta, airbusy existují, létají a jejich reálné charakteristiky jsou blízké k těm, které byly získány jako výsledek přepočtu charakteristik modelu. Je to pouze jeden z aspektů skutečnosti, že teorie podobnosti byla vyvinuta a slouží k řešení úkolů stability ve smyslu předvídatelnosti. V řadě případů teorie podobnosti pracuje s modely, které jsou vyrobeny z různých fyzických nosičů. Například v padesátých letech neexistovala výpočetní technika, která by umožňovala přesně vypočítat dynamiku reaktivních letadel a raket při jejich manévrování. Ale matematické modely, na jejichž základě by se tyto věci daly vypočítat, existovaly. Bylo zjištěno, že stejné diferenciální rovnice, které opisují manévry letadla, opisují i chování některých elektronických schémat. Takže ve výsledku bylo možné sestrojit elektronické schéma a zapojit ho. Výstupní signály z tohoto elektronického obvodu zapsané oscilografem, byly v určitém smyslu identické s parametry letu letadla. Problémem bylo pouze, jak přepočítat údaje zapsané oscilografem na reálné charakteristiky trajektorie letadla. Tento úkol byl také vyřešen. Už před vznikem moderních superpočítačů, které mohou řešit úkoly spojené s aerodynamikou a dynamikou létajících aparátů, byly tyto úkoly řešeny analogovými elektronickými výpočetními stroji fakticky bez výpočtů, neboť elektronické schéma popisované stejnými rovnicemi jako skutečný objekt se v určitém časovém měřítku chovalo stejně jako modelovaný objekt. Proto je teorie podobnosti také velice důležitým článkem, který umožňuje přejít od Dostatečně všeobecné teorie řízení k aplikovaným aspektům jejího použití, k řešení konkrétních úkolů v té či oné sféře naší činnosti. Tak to by bylo pro dnešek asi všechno.


201 / 221


202 / 221


Výklad Dostatečně všeobecné teorie řízení jsem začal plnou funkcí řízení a jejího popisu. Plná funkce řízení zahrnuje několik na sebe navazujících etap.

Etapy realizace plné funkce řízení 1. vše začíná odhalením problému, který nějakým způsobem působí na psychiku a nutí člověka něco začít řídit. 2. dále následuje vytváření návyku tento problém rozeznávat. 3. další etapou je vytyčování cílů a formování koncepce řízení ve vztahu k problému a integrace této koncepce do generální koncepce, na jejímž základě probíhá řízení ve vztahu k jiným problémům. 4. dále následuje uvedení koncepce do života, kontrola fungování těch systémů, které jsou nositeli koncepce, které realizují řízení a po dosažení vytyčených cílů buď uvolnění zdrojů, nebo udržování struktur k řešení problému v provozuschopném stavu. Něco je možné rozpracovat podrobněji a něco zkrátit, nicméně vždy tu musí být začátek a konec plné funkce řízení.


203 / 221

Dále se můžeme ptát: toto všechno bylo popsáno pouze slovy - jaké obrazné představy spojí tento slovní výklad se životem? Metoda dynamického programování Je to tak, že znázorněním Dostatečně všeobecné teorie řízení a jejích vazeb na život je metoda dynamického programování a její obrazové vyjádření, na základě kterého probíhá obvykle její výklad a prezentace. Nebudu zabředávat do podrobností a formalizace metody dynamického programování, jenom v hlavních rysech vysvětlím jeho podstatu. Aby byla metoda dynamického programování životaschopná, je nutné prezentovat daný úkol jako posloupnost určitého počtu kroků. Také je nutné, aby se ke každému stavu dalo přiřadit nějaké hodnocení kvality stavu - aby bylo možné vyhodnocovat přechod z jednoho stavu do jiných, přičemž struktura úkolu se nesmí měnit při změně počtu kroků, v průběhu kterých má být úkol vyřešen. Je tu ještě jedno omezení: na volbu řízení, které bude následovat v každém z kroků, nesmí mít vliv předchozí průběh procesu. Čistě formálně se toto omezení obchází tak, že polohu v jakémkoliv bodu trajektorie je možné posuzovat, pokud je podmíněna předchozím průběhem, jako určitou množinu. V množině je každá, zdálo by se totožná poloha, pokud budeme mluvit o charakteristikách samotné polohy, doplněna předchozím průběhem procesu, který je posuzován jako jeden z parametrů úkolu řízení, což umožní provádět analýzu.


204 / 221

Takto je obvykle znázorňována metoda dynamického programování. Nulová poloha je polohou výchozí. Dále tu je množina trajektorií, které vedou do množiny konečných poloh, do množiny číslo 3 (nulová poloha = výchozí stavy i další množiny jsou zde vyjádřeny svislicemi). Ve čtvercích jsou uvedena hodnocení každého z konečných stavů, a podél trajektorie průchodu je hodnocení (váha) každé z těchto možných cest. Pokud tedy projdeme různými cestami z výchozího bodu do jakéhokoliv konečného bodu, tak (v cíli) je ke každé trajektorii možno přiřadit nějakou souhrnnou hodnotu (vyjadřuje náročnost na zdroje), která je vlastně hodnocením konečné polohy plus součet hodnot z každého kroku na každé trajektorii. Metoda dynamického programování je tedy formálním nástrojem k optimalizaci řešení různých řídících úkolů, které mohou být svedeny k algoritmice metody dynamického programování. Důležité na tom je to, že neprobíhá optimalizace nějakého dílčího řešení. Optimalizuje se celý řídící proces, proces přechodu od stávajícího stavu k tomu, jaký je pro nás žádoucí v konečné variantě na konci procesu. A teď ještě jeden obrázek:

Variace na téma metody dynamického programování. Jde svého druhu o mnemotechnické schéma znázorňující Dostatečně všeobecnou teorii řízení (DOTU) v obrazové podobě. Také tu je určitá množina výchozích stavů a očíslované množiny, ke kterým jsou přiřazeny konečné výsledky a průběžné M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

205 / 221

výsledky procesů řízení. Čím se tento obrázek liší od toho, co bylo znázorněno na tom minulém? Tamten obrázek byl jenom schématem ilustrujícím algoritmiku metody dynamického programování, se kterým se každý může seznámit v příslušné literatuře. Buď v materiálech koncepce, kde je vyložena DOTU, nebo v materiálech věnovaných tématům jako je rozbor operací, kde bývají shromážděny matematické modely využívané k optimalizaci různých řídících procesů při řešení řídících úkolů. V podstatě je tento obrázek analogem matrice, ve které probíhají řídící procesy, a kde existuje posloupnost množiny možných stavů, které může objekt řízení zaujímat. Jsou zde možné trasy průchodů spojující tyto stavy. Kromě toho jsou na tomto obrázku všechny množiny seřazeny podle příznaků kvality řízení.

Tady je stupnice kvality řízení. Směrem od osy x se kvalita řízení snižuje. Pokud se objekt nachází na ose x, je úroveň řízení nejvyšší. Stupnice v opačném směru je průběžná chyba řízení. Pokud je proces více-parametrový, máme více chyb řízení a vektor chyby řízení, který může zahrnovat velký počet parametrů. Jak se potom díky takovému vektoru změní tento obrázek? Odpověď je jednoduchá: tady máme stupnici hodnocení kvality řízení, takže jsme již transformovali vektor chyby řízení v jeho mnohorozměrové podobě do hodnocení kvality řízení nějakým jedním číslem, které je výsledkem funkce poloh, které může zaujímat objekt řízení. Teď se na to pojďme tedy podívat: M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

206 / 221

Tady máme objekt A a objekt B. Pokud vyhodnotíme všechny možné trajektorie, po kterých se tyto objekty mohou pohybovat, tak v podstatě mají oba objekty z výchozí polohy vždy možnost dostat se do pro nás ideální polohy, která je znázorněná na tomto obrázku, jako pátá množina bod 5:3.

To platí v případě, že mluvíme o objektivních možnostech, ale řízení je vždy subjektivní. Pokud například subjekt nevidí možné trasy přechodu, po kterých by se mohl dostat z výchozí polohy do konečné polohy v objektivní matrici, tak je v situaci, kdy je řízení sice objektivně možné, ale pro něj subjektivně nedostupné. Dále to tedy vypadá tak, že podle tohoto schématu je možné řídit za předpokladu, že je známa alespoň jedna trajektorie, která vede z výchozí polohy do žádoucího konečného stavu. Jak jsem říkal minule, tak konečný stav je v převážné většině případů nějakým režimem v nadřazeném procesu, do kterého by měl náš dílčí řízený proces zapadnout. Než začneme s nějakým procesem, musíme být přesvědčeni o tom, že jeho konec bude pro nás přijatelný, a že se dostaneme do nadřazeného procesu, který je pro nás také přijatelný, nebo že se tak dostaneme do jiného procesu, který bude pokračováním toho našeho. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

207 / 221

Vzpomeňte si jak začínala přestavba, kdy jeden z poslanců řekl, že: „Sovětský svaz je jako letadlo, které vzlétlo z jednoho letiště, ale na jakém má přistát, nikdo neví.“

Co je tedy z tohoto pohledu nového? Ještě Ključevskij psal: „Nezačínej s žádným dílem, jehož konec nebudeš mít ve svých rukou“. Takže konec pro nás znamená proces, do kterého se musí začlenit náš dílčí proces, a my musíme s dostatečným předstihem vědět, že řízení toho nadřazeného procesu, do kterého se máme dostat, je pro nás přijatelné. Protože pokud je cílem našeho dílčího procesu neopozdit se na Titanik, tak budeme mít velmi velké problémy. Pokud tak trochu pouvažujeme nad tímto obrázkem, tak jsou možné situace, kdy jeden nebo druhý subjekt nevidí některé z cest na obrázku v matrici možných stavů, a proto je nemůže použít. V takovém případě může jít nějakými jinými cestami. Ale proto, aby mohl realizovat svůj řídící proces, musí mít kromě otevřených možností k dispozici také určité zdroje. A pokud je řekněme průchod různými trajektoriemi různě energeticky náročný a stávající energetický potenciál je takový, že jedněmi trajektoriemi projít dokážeme a jiné kvůli nedostatku energie překonat nedokážeme, tak se ukazuje, že z celé té otevřené množiny možností jsou pro nás opět některé z nich nedostupné. Dále musíme posuzovat tu možnost, že průchod některými trasami může být časově velmi náročný a průchod jinými bude časově náročný méně. Takže je to tak, že pokud hovoříme o optimalizaci procesů, tak v převážné většině případů ta optimalizace probíhá na základě jednoho ze dvou parametrů:buď nejkratší možná doba pro dosažení cílů, nebo minimální vynaložení zdrojů pro dosažení cílů v čase, který to umožní. Ještě existuje další varianta, že čas je nějakým způsobem omezený. Nesmí tedy překročit určité maximum, po jehož uplynutí již dosažení cíle není aktuální. V hranicích určených tímto maximem je tedy optimalizováno vynakládání nějakých zdrojů v celém daném rozmezí. Dále: pokud přece jenom máme nějakou představu o celé trajektorii, po které půjdeme a věc se dostane až k praktickému řízení, jsou tu dvě varianty: 1. úspěšně projdeme všemi etapami. Pokud jsme subjektem A a vedeme objekt A, tak je pro nás nejvhodnější trajektorií - při které dosáhneme nejvyšší kvality řízení - ta, která je nejbližší k ose x. Plocha vymezená naší trajektorií a osou x je v určitém měřítku hodnocením kvality našeho řízení. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

208 / 221

2. je však také možné, že v určité etapě své řízení úplně nezvládneme a ta varianta, která je pro nás žádoucí, zde například varianta 3:3, se nám znepřístupní kvůli chybám při přecházení, kterých se dopustíme v etapě přechodu z druhé množiny do třetí. Možnosti mohou být různé, protože pokud spadneme z varianty 2:2 do varianty 3:2, tak stále ještě máme možnost dostat se ke konečné žádoucí variantě dvěma trajektoriemi: buď přes 4:4, nebo přes 4:3. Pokud však spadneme do varianty 3:1, tak vzhledem k podobě objektivní matrice, se v pěti krocích nestihneme dostat do polohy, která je pro nás žádoucí, a zbývá nám šance dostat se pouze do varianty 5:2 nebo 5:1. Dále to začíná být zajímavé v souvislosti s metodou dynamického programování. Realita je taková, že pokud můžete ten řídící úkol, který chcete řešit, převést do algoritmiky metody dynamického programování, tak se bude jednat o jedno z kritérií, že jste svůj řídící úkol vymezili správně. Zdůrazňuji, že to bude pouze jedno z kritérií, protože metoda dynamického programování je metodou formální optimalizace určitým způsobem formalizovaného úkolu. Pokud jste formalizaci svého úkolu provedli správně, potom tedy, pokud se na něj dá aplikovat metoda dynamického programování, se jedná o jedno z kritérií správnosti jeho vymezení. Proč? Protože metoda dynamického programování je nefunkční v případě, že nemáte stanoveny konečné cíle, nemáte jasno alespoň o jedné trajektorii, která vás z výchozí polohy přivede k té konečné, a pokud nejsou vaše kontrolní parametry metrologicky průkazné, což vám znemožňuje vyhodnotit kvalitu každé z poloh v trajektorii ani trajektorie jako celku. Pokud se na to podíváme blíže, tak velmi mnoho úvah na téma řešení aplikovaných řídících úkolů se vyhýbá tomu, aby jednoznačně určily cíle řízení a tomu, jak oddělit užitečný výkon systému - jeho užitečný výchozí signál - jak od jeho vlastních ruchů, tak i od vnějšího rušení, které se určitým způsobem dostalo do tohoto uzavřeného systému a projevilo se na jeho výstupním signálu, nebo na tom, co nazýváme účinností systému. Pokud jste si správně vymezili úkol, máte představu alespoň o jedné trajektorii vedoucí z výchozí do konečné polohy, a máte zajištěny zdroje nezbytné pro řízení, tak přijdete na to, že tu dochází ke zvláštnímu paradoxu: ukazuje se, že v matrici možností není principiální rozdíl mezi řízením aktuálním a tím zvoleným pro budoucnost. A dále tu tedy máme otázky, které spojují teorii řízení s jakousi mystikou. Protože sama o sobě je matrice možností (v trojjedinosti hmoty, informace a míry) prázdná, jedná se pouze o možnosti, které mohou být naplněny hmotou a M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

209 / 221

informacemi. Aby bylo něco realizováno, musí se ta matrice naplnit hmotou v té či oné podobě. A takový proces sotva může být jednorázový – mít tedy podobu jakéhosi skoku. Takový proces obvykle probíhá po dobu nějakého časového úseku. K tomu, abychom pochopili mnohé řídící procesy, je někdy dobré se podívat i na pohádky a lidovou moudrost. Prakticky všichni jistě znají pohádku Spící krasavice (Šípková Růženka). Narodí se děvčátko, princezna. Její otec - král, na počest jejího narození, uspořádá bál a pozve na něj víly, které svými věštbami přiřknou princezně dary, které se mají v budoucnosti vyplnit. Na bál však zapomněli pozvat zlou stařenu Karabos, nebo ji pozvat ani nechtěli. Ona však přijde a víla jara, která zná její zlou povahu, se schová, aby ji stařena neuviděla. Stařena Karabos se rozhodne znehodnotit dary všech ostatních víl a věští, že až bude princezně šestnáct let, tak se píchne o vřeteno a zemře. V tu chvíli vystoupí víla jara a pokračuje: „Ano, píchne se o vřeteno, ale nezemře, pouze usne a za sto let ji probudí princ a potom spolu budou žít dlouho a šťastně.“ Co se reálně událo? Myšlenka je tedy materiální povahy! Slova jsou z pohledu fyziky jakési vibrace. Napadají mně slova Tjutčeva: „Není nám dáno předpovědět, jak naše slovo dokáže odpovědět." To znamená: jak zareaguje svět na vibrace, které takto vysíláme. A pokud dokážeme předpovědět, k čemu naše slova povedou? Ve fyzice, kterou známe ze škol a vysokých, je v podstatě jasně dané, že svět se skládá z různých vibrací – záření. Že dochází k jejich pohlcování a opětovnému vysílání těmi objekty, ke kterým se nějaké toky záření a vibrací dostanou, včetně jejich přenosu do jiných frekvenčních rozsahů. Všichni jste asi někdy viděli, že pokud máte například několik strun, které jsou naladěny na tón “a“ v různých oktávách, tak když rozezníte jednu, ty ostatní také zareagují. Realitou tedy je, že předpoklad, že slovo může řídit průběh událostí ve světě, který nás obklopuje, svou podstatou není v rozporu s moderní fyzikou. Jinou věcí je, zda to dokážeme ovládat či ne. Nebo jinak, zda to někdo alespoň v určité míře dokáže, zatímco někdo jiný vůbec ne. Pokud to porovnáme tady s tím schématem, tak to vypadá tak, že stařena Karabos, když se nacházela v bodu 2, vyřkla svou věštbu, aby proces zvrátila sem. Objevila se však víla jara a řekla: „Ne, tak to nebude, bude to tak a tak.“ Proces tedy nebude pokračovat po této trajektorii, ale po této a dále už bude pokračovat tam. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

210 / 221

Z hlediska fyziky to tedy vypadá tak, že stařena Karabos všechny své energetické zdroje vložila do své věštby a tak energií naplnila právě tuto větev matrice. Když do toho vstoupila víla jara, tak stařeně Karabos reálně nezbyly žádné energetické zdroje, protože potřebuje určitý čas k doplnění své energie, aby něčeho mohla dosáhnout a její slova nevyzněla naprázdno. Takže víla jara zakončila programování života princezny podle jedné z množiny variant. Svými energetickými zásobami přeformátovala tento krok z druhé do třetí množiny a ve výsledku tedy pohádka skončila šťastně. A teď se pojďme podívat na takovou věc, že prakticky ve všech kulturách ze všech aspektů, které se týkají vedení rozhovorů a diskuzí, je jednou z nejdůležitějších otázka, kdo bude mít poslední slovo.

A proč? Protože v kulturách je již odpradávna přece jenom vysledováno, že existuje určitá statistika provázanosti posledního slova s tím, co v reálném životě následně nastane. Protože realita je taková, že slovo opravdu řídí průběh událostí a myšlenky to dokážou také. A protože se bavíme o řízení dílčích procesů a diskuse tak či onak směřují k tomu, jaký bude mít určitý dílčí proces obsah a jak by měl skončit, tak to dopadá tak, že ten, kdo má poslední slovo a pronáší ho ve správném naladění, určuje, jak dílčí proces skončí. Zda to bude tento ideální konec, nebo tento špatný konec. M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

211 / 221

Dále to vypadá tak, že pokud se podíváme na tento obrázek, tak zde je vektor cíle, vektor chyby, znak mínus a rovnítko. Podle tohoto vzorečku to tedy vypadá tak, že vektor cíle a vektor chyby řízení jsou zaměnitelné. Protože to, co z hlediska jednoho subjektu řízení může být cílem řízení, může být z pohledu druhého subjektu řízení chybou řízení. Pokud existuje takový konflikt vytyčených cílů, tak se dva subjekty nikdy nedokážou domluvit, dokud budou trvat na svých vzájemně se vylučujících cílech a kompromis, na kterém by se mohly dohodnout, nemůže být kompromisem, který by byl orientován na odstranění konfliktu řízení. Kompromis mezi nimi může být pouze kompromisem pro získání času nezbytného k tomu, aby oponentovi bylo znemožněno podniknout určité kroky, k získání nějakých svých dalších zdrojů a k následnému provedení kroků, které budou pro oponentovo řízení nepřijatelné. Biopole Vzhledem k tomu, že společnost je množinou lidí, tak v matrici existují i cesty rozvoje této společnosti. Jaký postoj tedy zaujímáme k této matrici, k procesům jejího energetického naplnění, k volbě těch či oněch jejích cest? Realita je taková, že většina lidí o tom vůbec nepřemýšlí. Sice o tom nepřemýšlí, přesto však se jim hlavou honí různé myšlenky. Kdyby se tam ty myšlenky honily jen tak, tak by nebyl problém, jenže věc se má tak, že: M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

212 / 221

člověk se může nacházet ve dvou různých stavech svého biopole. 1. V jednom z těch stavů je biopole uzavřeno samo do sebe. Když člověku hlavou probíhají v takovém stavu různé myšlenky, tak nemohou způsobit škodu ani někomu přinést prospěch, protože vše zůstává uzavřeno uvnitř člověka, v jeho biopoli. A pokud je pouze on emocionálně vybuzen, tak si v takovém stavu může přivodit infarkt, mozkovou mrtvici, aktivizaci onkologických procesů nebo něco jiného, co bude lokalizováno v jeho organismu a může ho poškodit. 2. Pokud má člověk jinou náladu, kdy je jeho biopole některými svými fragmenty, oblastmi uzavřeno na jeho organismus, na jeho psychiku - v informačněalgoritmickém vztahu, a jinými svými fragmenty je napojeno na okolní svět, včetně polí egregorů, na která jsou tak či onak napojeni zase jiní lidé, tak k čemu to povede? Pokud si představíme, že každá myšlenka je kostka domina, tak vlastně máme co dělat se stolem, na kterém jsou rozsypány dominové kostky. Dominové kostky, jak jistě víte, nejsou prázdné, jsou na nich nějaké symboly, které vyjadřují metriku stavu matrice. Každá kostka je svým způsobem zosobněním nějakého přechodového kroku v této matrici z jednoho stavu do jiných. Vzhledem k tomu, že existuje určitý magnetismus, tak to ve výsledku dopadá tak, že někdo něco plácne, jiný zase něco jiného, třetí ještě něco přidá a výsledkem bude, že se v noosféře vytvoří energeticky nasycený algoritmus nějakého procesu. Celkově tedy v podstatě nikdo nic udělat nechtěl, ale: když se fragment matrice energeticky nasytí, začne samorealizační proces.

Co tedy bude výstupem? V absolutní většině případů nic dobrého. Buď panika na trhu, nebo majdan. Rozdíl je jenom v tom, že jsou mezi námi tací výtečníci, kteří se cíleně podobnými věcmi zabývají, a v důsledku toho potom sociální živel funguje v automatickém režimu, jenže o cílech, na které začne pracovat a o okamžicích, kdy se spustí, rozhoduje řízení jiných lidí. Jedním z úkolů je včasné vybití všemožných matric, které někdo úmyslně, nebo z hlouposti naplnil všemožným zlem, protože realita je taková, že: abyste něco dokázali vytvořit, musíte k tomu mít příslušné znalosti, návyky, sebekázeň a sebeovládání.


213 / 221

A k tomu, aby mohla být vyvolána katastrofa, není zapotřebí nic jiného, než abyste se nacházeli v nesprávném emocionálně-významovém naladění a vaše pole nebyla uzavřena na vás, ale napojena na okolní svět. V tom je také odpověď na otázku, proč si někteří lidé neustále stěžují na slabost, na nedostatek energie. Protože kdyby při těch myšlenkách, které jsou jim vlastní, také disponovali řádným energetickým potenciálem, tak by se stali generátory mnohých neštěstí, která nejsou realizována jenom proto, že jsou energeticky slabí a nedisponují tím energetickým potenciálem, který by mohl nasytit matrici katastrof. No a se zaměnitelností vektoru cíle a vektoru chyby řízení se pojí ještě jeden takový faktor života společnosti, který charakterizují slova: "přivolat neštěstí". Realita je taková, že ano, k nějakému neštěstí dojít může, ale současně je matrice, která vede k jeho realizaci prázdná, a pokud budete mlčet, tak se žádné neštěstí nestane. Pokud však začnete ve společnosti vyvolávat obavy související s tímto neštěstím, tak pošetilí lidé bez vlastní vůle tu matrici nasytí energií a neštěstí se začne realizovat samo o sobě. Pravděpodobnost a víra, důvěra, etika !!! Mnozí si možná povšimli, že v řadě případů, když jste ohlašovali své záměry ve vztahu k budoucnosti třeba jenom v kruhu svých blízkých, tak se ty záměry buď nepodařilo realizovat vůbec, nebo jenom s velikými těžkostmi. Je to podmíněno tou okolností, že pokud budeme předpokládat, že existuje jakási míra kvalifikace člověka, který má něco řídit, tak proto, aby se něco povedlo realizovat, musí být kvalifikace toho člověka nepřímo úměrná pravděpodobnosti samorealizace té události. Pokud se tedy pravděpodobnost samorealizace takové události rovná jedné, může být kvalifikace toho člověka nulová. Čím je pravděpodobnost samorealizace události nižší, tím vyšší musí být kvalifikace člověka, který se hodlá zabývat jejím řízením. Víte, přitom sám o sobě není pojem „pravděpodobnost“ správným v tom smyslu, jak je používán v teorii pravděpodobnosti v matematické statistice.

Proč? Protože v ruském jazyce má slovo „pravděpodobnost“ stejný kořen se slovem „víra“. A víra, nevíra, nedůvěra, důvěra, to je celý komplex slov se stejným kořenem související s etikou. Proto je samotný název matematické disciplíny „teorie pravděpodobnosti“ nesprávný, neboť správněji by se měla jmenovat „matematická teorie míry nejistoty“. Protože to, co teorie pravděpodobnosti nazývá pravděpodobností, ve skutečnosti není pravděpodobnost, pokud si uvědomujeme etické aspekty všeho, co souvisí s vírou. Jde o hodnocení míry M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

214 / 221

nejistoty samorealizace nějakých událostí získané na základě těch či oněch modelů, které nám poskytují ty či ony výstupy pro určité události, které posuzuje ten či onen model v takzvané teorii pravděpodobnosti. Pravděpodobnost získáme jako součin hodnocení míry nejistoty samorealizace událostí a kvalifikace člověka zabývajícího se řízením, který se snaží svým řízením dosáhnout realizace určité události, jedné z nějaké množiny, jejichž pravděpodobnost samorealizace, pokud se budeme vyjadřovat jazykem takzvané teorie pravděpodobnosti, je rozdílná. Je to tedy tak, že matematická teorie míry nejistoty samorealizace událostí je pouze jedním z nástrojů sloužících k řízení, který je vždy subjektivního charakteru, a ve kterém vždy tak či onak figuruje osoba, která může přeměnit nízké hodnocení samorealizace událostí na základě určitých objektivních zákonitostí ve vysokou pravděpodobnost jejich realizace. A dále je to tak, že účastnit se procesu vypracovávání různých řešení může více lidí, ale odpovědnost za realizaci řídícího rozhodnutí musí nést pouze jedna osoba, musí být personální. Když bez přemýšlení vyhlašujeme své záměry, tak fakticky popíráme princip individuální, osobní odpovědnosti za realizaci řídících rozhodnutí a aktivizujeme nesprávnou egregoriální algoritmiku řízení procesů. Mluvit či nemluvit o svých záměrech ? Proč? Protože dokud mlčíte o svých záměrech, tak pracujete pouze s těmi egregory, na které jste navázáni vy osobně. Pokud se někomu svěříte slovně s informacemi o svých záměrech, tak ti, kterým jste se svěřili, fakticky zajistí únik té informace do jiných egregorů, jejichž algoritmika může být konfliktní s algoritmikou těch egregorů, na základě kterých mají být vaše záměry realizovány. To je jedna z variant. A druhá varianta: vytvořili jste kanál, po kterém energie, kterou jste předem nahromadili pro matrici přechodu od stávajícího stavu k realizaci vašich záměrů, jednoduše přetekla do jiných egregorů a to, co si přejete, se nerealizuje prostě proto, že chybí energie. Existují názory, že vše, o čem jsem zde mluvil, je fantastika, předsudky, pověry a tak dále a tak podobně. Ale pro ty, pro které je mystika částí reality, pro ty je to, co jsem právě řekl, vysvětlením některých otázek, se kterými se tak či onak již střetli. Takže je to v podstatě tak, že o svých záměrech můžete hovořit pouze s těmi, kdo vědomě podpoří jejich realizaci a to i mentálně, což znamená svou myslí, slovy, egregoriálně matričním řízením.


215 / 221

A před těmi, kdo se o to zajímají pouze z čisté zvědavosti, kteří nemají nic lepšího na práci a chtěli by se něco dozvědět, jen tak si pokecat a tak, před těmi je v těchto případech lépe o svých záměrech mlčet. Teď o realizaci záměrů: v jedné z knih, možná to bylo dokonce v „Tajemné ponorce“ (Lomakin, Leonid Dmitrijevič: Sekretnyj farvater), byla zmíněna informace, o jejíž hodnověrnosti nemohu nic říci, jenom že to dává smysl. Jednalo se o to, že v kádrovém posudku důstojníků anglického vojenského námořnictva kdysi existoval a možná stále existuje bod „klikař/smolař“. Ve světle toho, o čem jsme tu hovořili, je existence takového bodu odůvodněná, protože svěřit realizaci důležité bojové operace člověku, kterému se všechno bortí pod rukama a kterého pronásledují nepříjemnosti včetně takových, za které dalo by se říci sám nemůže, znamená vystavit nebezpečí jak účastníky operace, tak i ty, kteří jsou závislí na jejím úspěšném průběhu. To znamená, že pokud neodmítneme existenci mystiky a uvěříme, že má v životě své místo a pochopíme, že mystika souvisí se subjektivizmem a kvalifikací lidí zabývajících se řízením, že její počátek je právě zde, ve schopnosti uvidět celou trajektorii a cíl, v umění zajistit při průchodu objektu zvolenou trajektorií jeho ochranu před vlivem jiných subjektů, tak to bude vše vypadat úplně normálně. Existuje taková knížka „Primitivní kultura“, kterou napsal Edward Burnett Tylor. Byl to anglický etnograf, který nepatřil k žádné etnografické škole, neboť on sám byl takovou školou. Nepatřil k žádnému odborně uznávanému společenství, nebyl tedy spoután žádnou jeho logikou, a proto napsal opravdu velice zajímavou knihu o primitivní kultuře, ze které je možné mnoho užitečného načerpat i pro současný život. Píše tam o indiánech Algonkinech, kteří měli takový ani ne zvyk, protože zvyk je přece jenom něco nepravidelného, a tohle byla taková součást jejich kultury – rituál (visionquest), kdy se dospívající měli začít postit, vzdálit se někam na osamocené místo, a poté vyprávět někomu ze svých blízkých sny, které se jim zdály. Potom se ty sny porovnávaly se skutečností. Všichni ti dospívající se potom dělili do dvou kategorií: 1. na ty, jejichž sny neměly v budoucnosti žádné své pokračování, a 2. na ty, v jejichž snech byla budoucnost určitými obrazy, symboly vyjádřena. Následně ti, v jejichž snech se budoucnost nějakým způsobem zobrazovala, absolvovali dnešními slovy speciální profesionální přípravu, a poté se z nich stávali náčelníci, šamani a podobně. To znamená, že vstupovali do sféry řízení. No a jak u nás reálně probíhá výběr řídících pracovníků? M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

216 / 221

Určitě ne podle snů, to teda ne. Ne, podle snů určitě ne. U nás se v podstatě otázka způsobilosti řídících pracovníků vůbec neřeší, žádná jasná kritéria nemáme. To, jací jsou ve výsledku naši „manažeři“, je již jiné téma. Realita je taková, že metoda dynamického programování a obrazy, které se s ní pojí, jsou právě ty obrazy, nebo chcete-li ty hieroglyfy, kterými je znázorněna Dostatečně všeobecná teorie řízení a plná funkce řízení. Rozvíjet DOTU Takže, jak slovně, tak pomocí obrazového materiálu takového druhu, je vždy možné Dostatečně všeobecnou teorii řízení rozvinout v nezbytném stupni detailizace a rozpracovanosti jako Dostatečně všeobecnou teorii řízení, tedy abstrakci. Je možné ji rozvinout pro konkrétní aplikaci, pro řešení těch či oněch úkolů. Je však třeba znát Dostatečně všeobecnou teorii řízení v aspektu lexiky i v aspektu hieroglyfiky. Pokud si to opět vztáhneme na metaforu „stromu poznání“ - který je takovou metaforou pro veškerou vědeckou činnost, tak dnes nám navrhují, abychom skákali z větve na větev při řešení komplexních úkolů a projektů prolínajících se více vědními disciplínami. Proto, abychom takové úkoly zahrnující více vědních disciplín dokázali řešit a mohli realizovat komplexní projekty zahrnující více aplikovaných vědních oblastí, musíme pokaždé absolvovat cestu od objektivní reality ke koruně stromu poznání, jehož kmenem je stejně Dostatečně všeobecná teorie řízení, která v určité podobě obsahuje metodologii poznání.


217 / 221

Proč? Protože jakékoliv řízení může být realizováno na základě tří schémat: Pokud se podíváme na tento obrázek, tak je možná varianta "programového řízení" (1. varianta řízení). V programovém řízení zpětné vazby chybí. Řídící rozhodnutí, řídící signál, který běží po řetězcích přímých vazeb, je v tomto případě funkcí času. V systému řízení tedy existuje časovač, který pracuje. Pokud funguje správně, tak vydá řídící signál a výkonné mechanismy v objektu na to reagují. Je to dobře nebo špatně? To záleží na úkolu, který je třeba vyřešit. Protože v některých případech programové schéma řízení bez jakýchkoliv zpětných vazeb umožňuje úspěšně řešit mnohé úkoly bez toho, abychom si lámali hlavu s organizací zpětných vazeb, což zjednodušuje celý proces řízení i vybudování uzavřeného systému. Pokud však podmínky, pro které je program určen, neodpovídají realitě, způsobí takový program mnoho problémů. Může dojít ke kuriózním situacím. Například jako jednou při soutěži modelů lodí: naprogramovaný raketový člun měl proplout určitou trasu. Úkolem bylo uplavat určitou vzdálenost, proplout cílovou brankou a vystřelit čtyři rakety. Člun tedy vyplul, jenže se mu porouchal motor, takže se zastavil. Program však nevěděl, že se motor zastavil, nebyly v něm nastaveny zpětné vazby, takže běžel dál. Vítr mezitím člun otočil směrem ke stolu, za kterým seděla porota, a ve stejném okamžiku časovač vydal příkaz ke střelbě. Nad hlavami porotců proletěla první raketa, a když vylétala ta čtvrtá, byli již všichni M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

218 / 221

porotci pod stolem. Tak to je příklad fungování programu v nevhodných podmínkách. Druhou variantou je "programové adaptivní schéma" (2. varianta řízení), ve kterém existují jak přímé vazby, tak i ty zpětné. Zpětnými vazbami přicházejí informace o stavu prostředí i stavu objektu, ale zákonitost, tj. algoritmus, na jehož základě je zpracováváno řídící rozhodnutí, řídící signál, zůstává neměnným. Vzhledem k tomu, že informace o stavu prostředí i objektu přicházejí zpět do řídícího systému, se řídící program adaptuje na konkrétní podmínky, za kterých proces probíhá, a proto se dokáže realizovat v souladu s nimi. Pokud však budeme mluvit o kvalitě řízení, tak mají programová adaptivní schémata řízení svá omezení. Proč?

Zaprvé všechna čidla, která zachycují informace, mají své prahy citlivosti, informace řetězci zpětných vazeb procházejí určitou konečnou rychlostí a řídící systém potřebuje čas na to, aby vypracoval nové řídící rozhodnutí. Následné rozhodnutí také prochází řetězci přímých vazeb za určitou konečnou dobu a výkonný mechanismus také potřebuje čas, aby to řídící rozhodnutí zpracoval. Ve výsledku dokonce i za ideálního řízení, které by - při okamžité odezvě a nulových omezení citlivosti čidel - mohlo zajistit ideální režim, tak i v případě takového M. V. Veličko – Přednášky: Rozmluvy o životě I

219 / 221

ideálního řízení musíme vzít v úvahu, že objekt je vystaven nenulovému rušivému vlivu a díky této skutečnosti také chyba řízení nikdy nebude nulová. Podmínky mohou být takové, že bude chyba řízení považována za přijatelnou.

Tak dobře, a pokud se ukáže, že je nepřijatelná? Co pak? Změnit řídící signál? Ano. Potom to vypadá tak, že pokud je kapacita výkonných orgánů realizujících řídící rozhodnutí dostatečná, bylo by žádoucí, aby začaly fungovat dříve, než čidla zaregistrují, že systém vyšel z ideálního režimu a předešly tak vlivu prostředí a selhání systému. Je to tak, že takové schéma řízení je také možné a nazývá se „prediktor-korektor“ (3. varianta řízení). Ve schématu prediktor-korektor je řídící ovladač funkcí nejenom toho, co se již reálně stalo, ale je to navíc jakási funkce prognózy - tedy toho, co se ještě nestalo. Díky tomu, že je řízené ovládání vybudováno na základě prognózy, může řízení ve vztahu k rušení prostředí fungovat s předstihem. Díky tomu může být při stejné kapacitě výkonných orgánů a systému jako celku a se stejnou spotřebou zdrojů kvalita řízení podstatně navýšena, přičemž nezbytné kapacity a tím pádem i spotřeba zdrojů mohou být dokonce sníženy. 1. Schéma prediktor-korektor může být realizováno pomocí nosičů bez inteligence, jenom tak, že se zákonitosti prognostiky zabudují do řídícího systému a jsou zpracovávány při procesu vypracování řídícího rozhodnutí v automatickém režimu. 2. Vyšší variantou schématu prediktor-korektor je intelektuální schéma řízení, které realizuje plnou funkci řízení v samotném řídícím procesu. Pro to, aby intelektuální schéma řízení fungovalo, je zapotřebí intelekt. Pokud se jedná o lidský intelekt, tak etika musí být taková, aby Bůh neodmítal možnost využívat rozlišení. A je nezbytné ovládat dialektiku jako nástroj poznání a tvoření, využívaný také při realizaci prognostiky v procesu zpracování řídícího rozhodnutí, stejně jako v procesu zdokonalování metodologie prognostiky. Funguje to také tak, že pokud člověk ovládá dialektiku jako nástroj poznání, tak stejně tak v určité formě ovládá i Dostatečně všeobecnou teorii řízení. Realizace konkrétního řízení pro něho - díky tomu, že ovládá dialektiku - není problém. Takže tuto etapu zpracování Dostatečně všeobecné teorie v jeho osobní verzi může vynechat a může přejít ihned k řešení řídících úkolů v jejich konkrétní podobě, neboť realizuje plnou funkci řízení v její intelektuální podobě ve schématu prediktor-korektor na základě ovládání dialektiky.


220 / 221

Pokud ovládá Dostatečně všeobecnou teorii řízení, která předpokládá realizaci plné funkce řízení a současně řešení úkolů o stabilitě objektů ve smyslu předvídatelnosti jejich chování, tak musí také v určité podobě ovládat dialektické umění. Je možné, že si to pro sebe neformalizuje v podobě určité lexiky, že si prostě vytvoří jakýsi svůj filozofický systém. Jednoduše vše úspěšně řeší. Proč? To je v konečném důsledku vyjádřeno frází z filmu Šógun: „Pan Toranaga je velice moudrý a zřídkakdy se mýlí.“ "Zřídkakdy se mýlí" v praxi znamená, že úspěšně realizuje své záměry, je tedy efektivním manažerem. Ta kritéria, která byla založena při výběru řídících kádrů na začátku přestavby: „… soudruh Gorbačov je velice moudrý, o všem dokáže mluvit spatra...“ - to nejsou ta kritéria, která by umožňovala úspěšně realizovat politické projekty a tyto politické projekty formovat. Tímto jsme Dostatečně všeobecnou teorii řízení (DOTU=DVTR) ukončili. Mluvil jsem o ní v poněkud jiném pořadí, než jak je představena v publikacích, v knihách. Nicméně to hlavní bylo řečeno a předvedl jsem, že se nejedná jenom o abstrakci, ale že má velice organické vazby na život i v těch aspektech, o kterých ve většině případů vůbec nepřemýšlíme. Pokud se tedy na věc podíváme z pozic Dostatečně všeobecné teorie řízení, tak psychika každého z nás je informačně algoritmickým systémem, který je nutné řídit včetně procesů vedoucích k jeho zdokonalování. Hierarchické řízení Život společnosti je také objektem řízení. A vůbec: jakýkoliv proces může být interpretován jako proces řízení, nebo samořízení probíhající v toku nadřazených procesů, které jsou samy o sobě také buď procesy samořízení, nebo procesy hierarchicky výše stojícího řízení. To je tedy pro dnešek všechno.


221 / 221

221

Recommend Documents