2.1. Biatlon a sportovní výkon
„Biatlon [řec.], též zimní dvojboj, sportovní odvětví sestávající z běhu na lyžích se zbraní a ze sportovní střelby....“ (Encyklopedie tělesné kultury, 1988)
Podle oficiálních pravidel Mezinárodní federace biatlonu (IBU, 2005) a Českého svazu biatlonu (ČSB, 2005) je biatlon zimním olympijským sportem, který spojuje dvě sportovní disciplíny, běh na lyžích volnou technikou a střelbu z malorážné sportovní zbraně na kovové sklopné terče umístěné ve vzdálenosti 50 m. Střelba je prováděna ve střelecké poloze vleže a vstoje. Konečný výsledek závodu jednotlivců, nazývaný také vytrvalostní závod, nebo individuální závod, je dán součtem běžeckého času a trestných minut za každý nezasažený terč. V ostatních variantách závodů, to je v rychlostním závodě, stíhacím závodě, závodě s hromadným startem, štafetách a v závodě družstev (ten se do programů vrcholných soutěží od roku 1999 nezařazuje), je výsledek dán pouze běžeckým časem, neboť závodník je za každý nezasažený terč penalizován povinností uběhnout 150 m dlouhé trestné kolo. První soutěžní pravidla biatlonu byla vytvořena v roce 1955 a o rok později byla v Melbourne schválena kongresem UIPM (Mezinárodní federace moderního pětiboje Union Internationale de Moderne Pentatlon, následně UIPMB - Mezinárodní federace moderního pětiboje a biatlonu - Union Internationale de Moderne Pentatlon et Biatlon). První pravidla byla publikována v němčině, později přeložena do francouzštiny, oficiálního jazyka UIPM, avšak pouze německá verze byla při soutěžích považována za originální. Teprve anglická verze z roku 1985, která povolila užívání volné techniky běhu na lyžích, se stala oficiálními soutěžními pravidly biatlonu. Během posledních dvaceti let se biatlon velice intenzívně a dynamicky rozvíjel. V reakci na požadavky médií a diváků vznikaly nové soutěžní disciplíny, které byly postupně zařazovány do programů MS, SP i ZOH. Díky těmto změnám se zvýšila poutavost a dramatičnosti soutěží a biatlon se dostal do popředí zájmu a oblíbenosti u sportovní veřejnosti i médií.
-7-
Základním principem, který je shodný pro všechny disciplíny biatlonových závodů, je absolvovat pravidly stanovenou běžeckou trať a z předepsaných střeleckých poloh sestřílet co nejvíce pravidly stanovených terčů. U vytrvalostního závodu, z něhož byly historickým vývojem odvozeny další biatlonové disciplín, a který nadále zůstává „královskou“ disciplínou biatlonu, je výsledný čas dán součtem běžeckého času a trestných minut za nezasažené (nesestřelené) terče (1 trestná minuta za 1 nezasažený terč). Fencl (1979) upozorňuje, aby závodník ovládal pravidla závodu alespoň v rozsahu, který se ho bezprostředně týká, dokázal přizpůsobit techniku běhu a střelby své aktuální fyzické kondici, profilu tratě, meteorologickým podmínkám apod.. Aby také znal pořadí svých soupeřů na startu, měl zažitý rytmus střelby a zautomatizované všechny pohyby na střelnici a aby se uměl oprostit od všech rušivých vlivů na střelnici a při příjezdu na ni. Nutnost znalosti pravidel zůstává v platnosti i u současných závodníků. Přes svoji přesnost ponechávají pravidla organizátorům biatlonových soutěží i závodníkům jistou volnost výkladu. Proto jsme do některých následujících částí naší práce začlenili vybrané pasáže pravidel (včetně komentářů) o možné využitelnosti zmíněné volnosti výkladu. Vytrvalostní závod se pravidelně zařazuje do programu biatlonových soutěží na ZOH, které jsou pořádány vždy jednou za čtyři roky. Každoročně je součástí programu Mistrovství světa a Mistrovství Evropy (ME). Do jednotlivých kol Světového poháru, který je pořádán každý rok v devíti kolech, bývá zařazován vytrvalostní závod v průměru třikrát až šestkrát v jedné sezóně (dle přehledu výsledků z let 1996 - 2005). Do celkových výsledků SP jsou započítávány i výsledky z MS. Specifikaci vybraných závodů, tj. délku tratí, způsob a časový interval startu, předepsaný počet okruhů na trati, střelecké položky vleže a vstoje a přirážky (tresty) na jeden výstřel na položku, povinné vzdálenosti mezi střeleckými položkami a celková stoupání běžeckých tratí uvádíme pro přehlednost v tabulce (viz. tab. 1).
-8-
Tabulka 1 Specifikace závodů – běh na lyžích a střelba pro kategorii žen v pravidlech závodů a soutěží IBU Délka tratě a druh závodu
Standardní druhy startů a intervalů
Střelecké položky Počet a přirážky okruhů 5 nábojů na položku vyjma štafety
Vzdálenosti mezi střeleckými položkami a jejich umístění
Celkové stoupání
3 km – 3,6,9,12 km
400 – 500 m
15 km jednotlivý start vytrvalostní závod 30 sec, 1 min
5
jednotlivý start 30 sec, 1 min
3
L, S – 150 m
2,5 km – 2,5 a 5 km
200 – 300 m
10 km stíhací závod
stíhací
5
L, L, S, S – 150 m
2 km – 2,4,6,8 km
200 – 350 m
12,5 km z. s hromadným startem
společný
5
L, L, S, S – 150 m
2,5 km – 2,5, 5,7,5, 350 – 500 10 km m
4 x 6 km štafetový závod
společný a předávka
3
L, S (každý) + 3 náhradní náboje na položku, TK – 150 m
7,5 km rychlostní závod
L, S, L, S – 1 minuta
2 km – 2 a 4 km
150 – 250 m
Vysvětlivky k tabulce 1: Sloupec 1.: Údaje o délce tratě v příslušném druhu (disciplíně) závodu. Sloupec 2.: Způsob startu a interval mezi startem dvou po sobě následujících závodníků. Sloupec 3.: Počet běžeckých okruhů, které musí závodník proběhnout. Sloupec 4.: Počet střeleckých položek, které musí závodník absolvovat; použité střelecké polohy (L = leže, S = stoje, dále jen vleže, vstoje) a počet nábojů, které musí závodník v každé položce vystřelit. Přirážka za střelbu 1 minuta přičtená k běžeckému času, nebo 150 m dlouhé trestné kolo, je uložena závodníkovi za každý terč, který po vystřelení všech nábojů v položce zůstane nezakryt (nesestřelen). Sloupec 5.: Minimální vzdálenost na běžecké trati mezi po sobě jdoucími střeleckými položkami v závodě a vzdálenost pro běh, ve které se musí provádět střelba. Sloupec 6.: Celkové stoupání v disciplíně, které je součtem všech stoupání (výškových rozdílů) pro jednotlivého závodníka; výškový rozdíl je maximální povolený rozdíl ve výšce nad mořem mezi nejvyšším a nejnižším bodem závodní tratě a činí 80 m pro všechny závody; maximální stoupání je maximální povolené převýšení souvislého stoupání (bez rovné a nebo klesající části). Pro všechny závody je povoleno maximálně 75 m stoupání na úseku dlouhém nejméně 200 m.
-9-
Z uvedených údajů (v tab. 1) vyplývá jednoznačná definovanost parametrů ve sloupcích 1. - 4., ale v ostatních případech (minimální vzdálenosti mezi střeleckými položkami, vzdálenost pro běh, ve které se musí provádět střelby, ve výškovém rozdílu a v maximálním stoupání) je tolerance, která umožňuje odlišnost jednotlivých závodů a tím i různou náročnost homologovaných biatlonových tratí. Typickou konfigurací pro 15 kilometrový vytrvalostní závod žen je 5 okruhů 3 km dlouhých s rozmístěním střelnic na 3., 6., 9. a 12. km trati s celkovým povoleným stoupáním v rozmezí 400 - 500 m. Skutečná délka trati se nesmí lišit o více než 5 % od délky stanovené pro závod.
Sportovní výkon v biatlonu je realizován v široké škále specifických pohybových činností ovlivňovaných množstvím spolupůsobících faktorů. Savickij (1981) považuje biatlon za mechanické spojení dvou druhů sportu. Speciálním tréninkem v běhu na lyžích a ve střelbě je možné dosáhnout úspěchu v každém sportu zvlášť, ale jen racionální spojení obou disciplín biatlonu v komplexní přípravě může zabezpečit úspěch. Vondruška (1983), Kašper (1985), Loužecký (1985), Vojtíšek (1988) a další se shodují v tvrzení, že biatlon je disciplínou vytrvalostního charakteru se specifickým zaměřením na střelbu. Na jedné straně stojí fyzicky náročný vytrvalostní běh, který klade nároky na vytrvalost a rychlost, na straně druhé střelba, která vyžaduje maximální soustředění, jemnou senzomotorickou koordinaci, kterou musí biatlonista realizovat v relativně krátkém časovém úseku. Podle Levory (1985) je podstatou biatlonu vytrvalostní lokomoce v upraveném životním prostředí po vytyčené trati a senzomotorická koordinace systému zbraň - oko ruka při střelbě (cílení a spouštění). Pohybový úkol spočívá ve snaze co nejrychleji překonat stanovenou vzdálenost a dosáhnout co nejpřesnější výsledek ve střelbě. Biatlon je svým obsahem kombinací sportovního výkonu v běhu na lyžích a sportovní střelby za specificky ztížených podmínek, které si navzájem obě dílčí disciplíny vytvářejí: střelba v maximálním fyzickém zatížení versus běh přerušovaný střelbou a ztížený nesením zbraně (cca 5 kg), omezující uvolněnost a rozsah pohybu závodníka při běhu. - 10 -
K obdobným závěrům dospěli Kašper (1985), Loužecký (1985), Vojtíšek (1988), Vondruška (1983), Petrovič (1988) i Paugschová (1999), kteří charakterizují biatlon jako disciplínu vytrvalostního charakteru se specifickým zaměřením na střelbu. Také Zicháček (2000) zdůrazňuje potřebu tréninku vytrvalostních schopností, techniky běhu na lyžích, techniky střelby a zvláště techniky střelby po zatížení. Fencl (1979) považuje za nejpodstatnější pohybové schopnosti vytrvalost (rychlostně silovou vytrvalost), všeobecnou vytrvalost, sílu, obratnost a rovnováhu. Leso (1980) a Kubaščík s Paugschovou (2003) uvádějí, že z fyziologického hlediska klade biatlon vysoké nároky na vytrvalostní schopnosti závodníka, ale zároveň zdůrazňují, že střelba probíhá v podmínkách doznívání fyzické zátěže běhu. Ondráček (1999) kromě rychlosti, síly a vytrvalosti, které tvoří nutnou podmínku k dosažení optimálního výkonu při fyzickém zatížení intervalového charakteru, upozorňuje také na vliv profilu tratě a měnící se amplitudu i charakter psychického vypětí. Zicháček (2000) považuje za základní pohybové schopnosti, které determinují sportovní výkon v biatlonu rychlost, sílu a vytrvalost. Říká, že vytrvalost tvoří nutnou podmínku pro dosažení optimálního výkonu a že síla stanovená v laboratoři, jako maximální výkon na šlapacím ergometru, má těsný vztah k výkonnosti biatlonistů obou pohlaví a také, že specifické rychlostní předpoklady jsou v těsném vztahu ke sportovnímu výkonu i u skupin sportovců homogenních z hlediska vytrvalostních schopností. Paugschová (1999) upřesňuje, především na základě pozorování juniorské reprezentace Slovenska, že „... na celkovém výsledku se více podílí čas běhu než střelby (r = 0,867), vztah výsledků střelby je k výslednému času „volnější“ (r = 0,665), statistická významnost na hladině 1 %. Podle autorky má nejvýznamnější vliv na sportovní výkon čas běhu na prvním úseku a výkon v poslední střelecké položce. U vytrvalostního biatlonu je výhodnější zaměřit se na přesnější střelbu (i za cenu delšího zdržení na střelnici).“ Dále Paugschová (1997) uvádí, že úspěšný biatlonista musí zvládnout nejen vytrvalostní trénink, nácvik rychlosti běhu na lyžích a jeho techniku, ale musí mít také vypěstovaný silný reflex jemné koordinace drobných svalů ruky a zrakového orgánu. Rozborem a hodnocením somatické charakteristiky biatlonistů se zabývali již v roce 1973 Sobolová a Zelenka. Jako optimální uvádějí somatotyp biatlonisty při výšce - 11 -
172 cm a hmotnosti 67 kg a dosažení maximální výkonnosti ve věku 26 let. Pozdější výzkumy z let 1992 - 1997 potvrzují výše uvedený odhad optimálního věku pro dosažení vrcholného výkonu. Např. Wick (1997) uvádí, že u žen byl průměrný věk vítězky ve vytrvalostním závodě 24 a v rychlostním závodě 26 let a mužů se věk pohyboval mezi 24 až 28 lety. Melichana (1995) doporučuje somatotyp biatlonistů mužů: výška 180 cm i více s průměrnou hmotností 74 kg a s procentem tuku pohybujícím se v rozmezí 4 - 6 %. Pro ženy uvádí výšku 170 cm při průměrné hmotnosti 64 kg a s procentem tuku v pásmu 8 - 12 %. Optimální věk biatlonisty se podle něho pohybuje v rozmezí 25 - 30 let u mužů a v rozmezí 21 - 26 let u žen, s možnou odchylkou na obě strany. Pro porovnání uvádíme současné hodnoty z funkčního laboratorního vyšetření vybrané skupiny našich biatlonistů v Laboratoři sportovní motoriky FTVS UK Praha v dubnu 2000. Věk mužů byl 16 - 30 let, průměrná výška 180 cm, hmotnost 66,9 kg, tuku 8,25 %, věk žen byl 16 - 20 let, výška 166 cm, hmotnost 54 kg, tuku 12,1 % (Bunc, 2000). Na rozdíl od těchto uvedených názorů Choutka (1981) uvedl nezávislost somatotypu závodníka na sportovní výkon v běhu na lyžích.
Sledováním a vyhodnocením vybraných funkčních parametrů špičkových sportovců se zabýval Ästrand (1970). Ve své práci udává u špičkových biatlonistů maximální spotřebu kyslíku (VO2max) 5600 ml = 82 ml. kg-1 a u švédských reprezentantů v biatlonu 74 - 77 ml. kg-1. Sobolová a Zelenka (1973) udávají u biatlonistů spotřebu kyslíku 72 - 82 ml. kg-1. Pro porovnání Krejčí (1985) doporučuje, aby se hodnoty VO2max. u špičkových běžců na lyžích pohybovaly mezi 75 - 90 ml. kg1, u běžkyň mezi 65 - 70 ml. kg-1. Současně uvádí, že špičkový výkon může zajistit pouze VO2max. nad 80 ml. kg-1. Lesová (1986) a Kulhánek (1987) uvádějí spotřebu kyslíku u biatlonistů více jako 80 ml. kg-1. Stejné hodnoty udává také Paugschová (2000). Výše uvedené údaje potvrzuje také Melichana (1995) jak uvádíme v tab. 2. Optimální hodnoty VO2max. kg-1 se tedy podle většiny autorů u mužů od 72 do 90 ml. kg-1 a u žen od 65 do 70 ml. kg-1.
- 12 -
pohybují
Tabulka 2 Maximální hodnoty vybraných funkčních parametrů pro elitní biatlonisty s předpoklady pro úspěch na světových soutěžích (Melichana, 1995)
Ukazatel
Muži
Ženy
6,0
5,4
5,8
4,3
78,0
67,0
150,0
120,0
13,6
16,0
480,0
370,0
Maximální výkon (W. kg )
6,3
5,7
Celková mech. účinnost (%)
22,0
22,5
VC (l) -1
VO2max (l.min ) -1
-1
-1
VO2max .kg (ml. kg .min ) -1
Vmax (l.min ) -1
LAmax (mmol.l ) Maximální výkon (W) -1
Vysvětlivky: VC = vitální kapacita, VO2 = spotřeba kyslíku, V = ventilace, LA = kyselina mléčná, pozn.: zátěžový test do vita maxima na bicyklovém ergometru. Funkční a metabolické charakteristiky biatlonistů jsou závislé na trvání sportovního výkonu. Melichana (1995) uvádí dobu zatížení u dlouhých tratí okolo 60 minut a průměrnou dobu střelby zhruba 30 sekund. Wick (1997) na základě rozboru výsledných běžeckých časů v biatlonových závodech uvádí, že během deseti let (1985 1995) se čas potřebný k absolvování vytrvalostního závodu každoročně zkrátil zhruba o 25 sekund a rychlostního závodu o 10 sekund. To dokazuje stále rostoucí funkční a metabolické požadavky na výkon, které se v závodech ve vyšších nadmořských výškách ještě zvyšují. Např. vitální kapacita biatlonistů dosahuje podle Ondráčka (1999) minimálně 3700 ml, jako u lyžařů běžců a podle Melichana (1995) 5400 ml u žen a 6000 ml u mužů. Energetický výdej při vytrvalostních závodech po dobu 60 - 80 minut podle Ondráčka (1999) vzrůstá na 2000 - 3000 % náležitého bazálního metabolismu (BM). Leso (1980) klade v biatlonu důraz na rozvoj aerobních procesů v prvních 12 - 15 minutách zatížení, kdy závodník spotřebuje 90 - 95 % energie, přičemž největší zátěž je kladena na oběhovou a dýchací soustavu a na systém energetického metabolismu. - 13 -
Nitzsche (1988) doplňuje, že při startu, kdy se organismus adaptuje na počáteční a očekávanou zátěž, při narušení ustáleného stavu běhu, např. při zastávce na střelnici, při předbíhání, stoupání, nebo před cílem, dochází při neúplné úhradě kyslíku k zapojení anaerobní glykolýzy. To potvrzuje Zicháček (2000) smíšeným charakterem způsobu uvolňování energie. Velká aerobní kapacita biatlonistů je srovnatelná s aerobní kapacitou lyžařů běžců. Fořt (1984) uvádí vysoký podílu anaerobního hrazení energie, kdy koncentrace laktátu (LA) v krvi se v průběhu závodu pohybuje nad 10 mmol.l-1 a v konci závodu může dosahovat až 15 i více mmol.l-1. Pro jednotlivé biatlonové tratě Fořt (1984) udává následující průměrné hodnoty LA: 20 km - 7,4 mmol.l-1, 10 km - 9,5 mmol.l-1, 7,5 km - 10,6 mmol.l-1. Hodnoty v závodech v běhu na lyžích jsou s tím srovnatelné (7 - 9 mmol.l-1), jak uvádí Krejčí (1985). Starší údaje Sobolové a Zelenky (1973) byly výrazně nižší a nepřesahovaly 4 mmol.l-1 vzhledem k tehdy používané méně náročné klasické technice běhu a k nižší rychlosti v závodech (viz. údaje Wicka, 1997). Zicháček (2000) uvádí energetickou náročnost běhu na dlouhých biatlonových tratích u mužů až 7 MJ (průměrný výdej 115 kJ.min-1) a u žen 5, 3 MJ (průměrný výdej 90 kJ.min-1) a u kratších tratích odhaduje přibližně poloviční celkovou energetickou náročnost při stejném energetickém výdeji. I v tomto případě jsou údaje Sobolové a Zelenky (1973) z výše uvedených důvodů podstatně nižší (4, 6 - 5, 4 MJ).
Srdeční frekvence (SF) při biatlonových závodech dosahuje podle Melichany (1995) 90 % maximální hodnoty i více, ale v souvislosti se střelbou se tyto hodnoty snižují až na 60 – 75 % SFmax. Podobné hodnoty srdeční frekvence uvádí též Paugschová (1999). Naopak Ondráček (1999) v disertační práci „Srdeční frekvence jako jedna z podmínek úspěšnosti střelby v biatlonu žen“ uvádí nižší obvyklou srdeční frekvenci při závodě (průměrně kolem 165 tepů/min. při rozpětí 160 – 180 tepů/min. a srdečním objemu zhruba 1000 ml). Tyto hodnoty se snižují v různých fázích závodů a klesají až na 110 – 130 tepů/min. při střelbě vleže.
- 14 -
Psychické předpoklady biatlonistů hodnotí Ondráček (1999) a Zicháček (2000). Oba autoři se shodují na nutnosti existence dobrých psychických předpokladů, neboť v biatlonu dochází ke střídání fáze dlouhodobé volní koncentrace pozornosti (vigilance) na běh a krátkodobé vysoké koncentrace pozornosti na senzomotorickou pohotovost střelce při značně rychlém tempu střelby. Změny psychického napětí kladou na závodníky zvýšené nároky na operativní jednání, jako složku limitní sportovní výkonnosti. To potvrzuje také Paugschová (1999) se zdůvodněním, že vícenásobné střídání dvou rozdílných disciplín klade vysoké nároky také na intelektuální vlastnosti sportovce. Biatlonista musí být schopen reagovat mimo jiné na změny podmínek na střeleckém stanovišti (např. směr větru, slunce, informace, kontrolu soupeřů...). Tyto změny vyžadují neustále nové operativní jednání a zvyšují požadavky na psychické vlastnosti. Pro rozvoj
psychické odolnosti při střelbě doporučuje Itkis (1986) různé
autoregulační postupy. Uvádí uvědomělé soustředění se na základní technické prvky a vytváření kladných ideomotorických reakcí prostřednictvím přesných představ nejdůležitějších činností a jejich správného "prognózování" před jejich uskutečněním jako efektivní způsob překonání technických nepřesností i psychického napětí.
O celkovém výsledku závodu, tedy o běžeckém výkonu i střelbě rozhoduje také taktika, jako faktor, který lze ovlivnit. Otázkami taktiky v biatlonu a střelbě se zabývali, mimo jiné, Hejl, Vojtíšek, Provazník a další.
Během závodů v biatlonu dochází
ke střídání fáze dlouhodobé volní koncentrace pozornosti na běh a krátkodobé vysoké koncentrace pozornosti na střelbu. Toto střídání fází psychického napětí klade podle Vojtíška (1989) u závodníka zvýšené nároky (ve spojitosti se všemi zátěžovými faktory) na rozvoj operativního myšlení, jako složky limitní sportovní výkonnosti. Proto musí být biatlonista schopen, na základě zhodnocení a analýzy situace v závodě, myšlenkově vytvořil taktický plán, který dokáže uplatnit a tak zvítězit nad soupeři a dosáhnout vrcholného výkonu (Vojtíšek 1984).
- 15 -
Provazník (1982) chápe pod taktikou při střelbě schopnost střelce organizovat svoji činnost ve stále se měnících podmínkách vnějšího prostředí a proměnlivosti psychického a funkčního stavu organizmu, který vede k formování a realizaci nejefektivnějšího programu vypracování každého výstřelu. Na rozdíl od Vojtíška (1984) tvrdí Hejl (1977, 1978), že pro úspěch ve střelbě je důležité během závodu vnímat jen sebe a plně se soustředit na přesné vykonávání jednotlivých prvků střelby. Dále upřesňuje, že během střelby by se závodník neměl zajímat o to, zda-li terč zasáhl či nikoliv, ale plně se soustředit na střelbu a zhodnocení obrazu terče ponechat až na konec střelby při odjezdu ze střeleckého stanoviště. S tímto názorem spolu se Zicháčkem (2000) nesouhlasíme, neboť závodník právě v rámci zpětnovazebné kontroly může při nezasaženém terči provést částečnou korekci polohy, nebo reagovat na vnější změny podmínek.
Ve shodě s Paugschovou, Petrovičem a Ramacsayem (1998) i všemi dalšími výše uvedenými autory za základní stavební kámen sportovní výkonnosti obecně považujeme vysoký stupeň všeobecné pohybové výkonnosti na jejímž základě lze stavět sportovní mistrovství a jeho růst. Zároveň dodáváme, že podmínkou úspěchu ve vrcholovém biatlonu jsou optimální vazby v množině faktorů, tedy v propojení výborné fyziologické, motorické, psychické i psychomotorické připravenosti věkově, zdravotně i somaticky ideálního typu závodníka s technicky vyzrálým během i střelbou, se schopností maximálního využití technických podmínek, vlivů prostředí a vyspělé taktické úrovně závodníka.
Sportovní výkon v biatlonu je tak typickým příkladem multifaktorového výkonu. Jeho charakter je dán dvěma disciplínami - během na lyžích volnou technikou a střelbou z malorážné zbraně, ale formování a vytváření finálního výsledku, je daleko složitější. To dokresluje následující přehled faktorů potencionálně ovlivňujících výkon v biatlonu, který jsme sestavili. Společným znakem ovlivnitelných faktorů je, že jsou respektovány při výběru talentů a tréninku. Ostatní faktory jsou méně ovlivnitelné až neovlivnitelné (viz. následující přehled).
- 16 -
Faktory ovlivňujících výkon v biatlonu Fyzická zdatnost Věk, pohlaví, zdravotní stav, somatický stav Fyziologická připravenost •
Morfologická složka
•
Svalová složka
•
Kardiorespirační složka
•
Metabolická složka
•
Vnitřní prostředí a acidobazická rovnováha
Motorická připravenost •
Rovnováha (statická a dynamická)
•
Pohyblivost
•
Jemná motorika
Psychické a psychomotorické výkonnostní předpoklady Osobnost (dlouhodobé předpoklady) • Temperament, vůle, motivace, aspirace, odolnost • Předcházející závodní zkušenost Senzorický projev • Zrakový výkon • Diferenciace • Prostorová orientace Senzomotorický projev • Koordinace oko - ruka (neuromuskulární přenos) • Rytmus Racionálně-kognitivní projev • Příjem a zpracování informace o situaci • Vyhodnocení informace o situaci • Volba řešení situace • Rozhodování situace (rozhodovací reakce) • Anticipace • Koncentrace - 17 -
Emocionální stavy (aktuální psychické projevy) • Nálada, motivace k výkonu • Předstartovní stavy Technika pohybu Technika běhu • Technika pohybu, pohybové vzory (stupeň motorického učení), souhra antagonistů, agonistů a synergistů • Variabilita pohybových vzorů Technika střelby • Zaujmutí polohy (stupeň motorického učení), variabilita, adaptabilita; poloha těla k rovině výstřelu, polohy jednotlivých segmentů těla vzhledem ke zbrani a k terčům • Dílčí činnosti (stupeň motorického učení) • Stabilita systému střelec - zbraň • Míření • Dýchání • Spouštění Technické podmínky Výstroj a výzbroj • Lyže a jejich optimální výběr (vybavení k testování a výběru), hole, boty, vázání, oděv, rukavice • Vosk a jeho optimální výběr (příp. prášek, pasta atp.) • Mazání (aplikace vybraného média na skluznici) • Zbraň: hlaveň, dioptr, muška, závěr - úderník (chod a odpor spouště), zásobníky, pažba (kvalita, opotřebení, skladování, hmotnost) • Střelivo: druh a optimalizace výběru série, vlastnosti, skladování, manipulace Trať • Profil tratě (celkový součet a podíl stoupání a klesání) • Profil tratě před střelnicí • Možnost testování lyží (umístění testovacích stop) • Zahřívací okruh (poloha, umístění)
- 18 -
Střelnice • Povrch stanovišť (pevnost a upravenost) • Podložky • Velikost a orientace střelnice, značení střelnice (přehlednost koridorů), zábrany, výškové rozdíly (hrana střeleckých stanovišť a terčů), pozadí za terči • Terčové zařízení (použitý typ a vzdálenost jednotlivých terčů) Stadion • Velikost a uspořádání stadionu, návaznost tratí, střelnice • Tribuny • Technické zázemí, mazací buňky, šatny, WC Prostředí Závodiště a střelnice • Geografická poloha (nadmořská výška, zeměpisná šířka a délka, vzdálenost od moře atp.) Povětrnostní podmínky • Teplota vzduchu a sněhu • Sněhové podmínky (vlastnosti sněhu - struktura, tření atp.) • Vlhkost vzduchu • Tlak plynů • Viditelnost • Síla, směr a stálost větru • Intenzita a směr slunečního záření Diváci • "Atmosféra" na sportovišti • Diváci a povzbuzování na střelnici resp. na trati • Fanoušci Ubytování, stravování a další péče • Vzdálenost ubytování a stravování od sportoviště (dopravní dostupnost) • Komfort ubytování • Kvalita stravy • Možnost lékařské péče, masáže a rehabilitace - 19 -
Taktika Taktika sportovce • Zařazení sportovce do skupiny ve startovní listině • Kontakt se soupeřem • Odhad vývoje soutěžní situace (disciplína, soupeř, vlastní dosavadní výkon) Taktika týmu • Servis během závodu (občerstvení atp.) • Podávání informací (o vývoji závodu, o vlastním výkonu, o soupeřích atp.) (Půža a Zicháček, 2002) Z výčtu faktorů ovlivňujících výkon v biatlonu lze pro výzkum odvodit intervenující proměnné, které je nutné sledovat jako množinu prvků a jejich vzájemných vazeb. Vhodným systematickým základem jejich členění jsou kategorie proměnných neovlivnitelných, zprostředkovaně (částečně) ovlivnitelných a ovlivnitelných přímo v rámci tréninkového procesu a celkové přípravy na závody. Příkladem proměnné, která není ovlivnitelná může být věk, nebo pohlaví závodníka, proměnnou zprostředkovaně ovlivnitelnou (z výše jmenovaných faktorů nazvaných Technické podmínky - Výstroj a výzbroj) je např. zbraň závodníka (zbraň musí odpovídat pravidlům, ale závodník si může z většího množství dnes vyráběných biatlonových zbraní vybrat ten konkrétní typ, který mu nejlépe vyhovuje). Za příklad proměnné přímo ovlivnitelné v rámci tréninkového procesu a celkové přípravy na závody lze jmenovat Fyziologickou připravenost, jejíž zlepšování a zvyšování je obvykle stěžejní složkou tréninkového procesu.
V naší práci se zabýváme vztahem mezi nadmořskou výškou, jako jednou ze zprostředkovaně ovlivnitelných proměnných (tréninkový proces můžeme zaměřit na přípravu pro podávání optimálního sportovního výkonu ve vyšší nadmořské výšce) a výsledky v běhu a střelbě.
- 20 -
