2016. Občan v síti. Přes viditelné úspěchy vítězné. 7 paradoxů českého. zdravotnictví. volné fórum. úhel pohledu. 7 paradoxů českého zdravotnictví

www.sdruzeniobcan.cz

www.zdravotnictvi2.cz

řes viditelné úspěchy vítězné medicíny náš zdravotnický systém nevzkvétá. Uvázl v bezčasí mezi přídělovým socialistickým zdravotnictvím a regulovaným

náni, že nám na nic kloudného už nezbývají síly. Indikátorem vnitřní krize zdravotnictví a současně největším ohrožením jeho budoucnosti je dlouhodobě klesající zájem o práci v resortu. Technologie můžeme dokoupit, ale výchovu dobrých lékařek a lékařů, sester a bratrů žádným trikem neuspěcháme. Organizační marasmus dlouho mnohým ve zdravotnictví vyhovoval, ale snad už i ti nejprotřelejší začínají cítit, že je na čase začít hrát podle lepších pravidel. Jenom teď najít ten správný šém a vědět, kam jej vložit. Je nás hodně, kteří stojíme o změnu k lepšímu, ale ruce nám svazuje pocit marnosti každého snažení. Neúspěšných pokusů jsme zažili habaděj a úspěšnost politikům přinášela spíše faktická nečinnost a populismus než aktivní snaha prostředí měnit. Je celkem zřejmé, že odpovědné zdravotnictví není tím pravým volebním tahákem pro jakoukoli stranu a stejně tak sebelépe zpracované analýzy a koncepce zdravotnictví samy o sobě žádnou změnu nepřinesou. Nevidím jinou možnost, než toho dosáhnout cestou občanské společnosti, propojováním lidí podobných názorů a životních postojů, bez ohledu na jejich profesní nebo stranickou příslušnost. Tak to zkusme. Začněme roční veřejnou debatou o sedmi paradoxech českého zdravotnictví a zkusme tím dát noty vládě, která usedne v Strakově akademii po příštích sněmovních volbách. Dnes začínáme.

P

trhem a z obého si neomylně vybral to horší. Léta šlapeme vodu a jsme tím šlapáním tak zaměst-

7 paradoxů českého zdravotnictví 1. Občan má právo na bezplatnou zdravotní péči v rozsahu stanoveném zákonem, ale její rozsah není stanoven. 2. Zdravotnictví volá o pomoc, ale máme nejnižší soukromé výdaje v EU. 3. Někde nám scházejí lékaři, ale v rámci EU jich máme nadprůměrně. 4. Máme konkurenční systém veřejného zdravotního pojištění, ale bez konkurence. 5. Všechna zdravotnická zařízení jsou si ze zákona rovna, ale některá jsou si rovnější. 6. Péče o chronicky nemocné ovlivňuje výsledky zdravotnictví a čerpá 80 % nákladů, ale nikdo ji neřídí. 7. Zdravotní a sociální péče má tvořit kontinuum, ale dělí je příkop.

Příjemné počtení přeje MUDr. Pavel Vepřek

–1–

7 paradoxů českého zdravotnictví Aleksi Šedo

úhel pohledu

OBCˇAN Občan v síti 10/2016

Jakub Dvořáček

Miroslav Zámečník

volné fórum Jiří Šedo

Štěpán Svačina Radovan Kouřil

Martin Bláha Miroslav Chlumský

Vladimír Beneš Milan Novák

– 7 paradoxů českého zdravotnictví – Iniciativa Zdravotnictví 2.0

newsletter Občan z. s.

7 paradoxů českého zdravotnictví

Občan v síti 10/2016

úhel pohledu prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc. děkan, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

rychle. Mnohem horší je situace v základních oborech, jako jsou anatomie, histolofyziologie, Lékaři léčí.... ale (někteří) také učí gie, biochemie medicínu atd. V těchto disciplínách Stále silněji zaznívá téma stárnutí lékařů. Zdra- je kariéra pro votnictví stojí na skupině 50+ a další vývoj je, ze- lékaře hlubojména v některých specializacích, neuspokojivý. ce neatraktivJe ovšem paradoxní, jak málo se hovoří o souvise- ní. Například jícím problému, který je sám o sobě pro budouc- výuka anatonost zdravotnictví kardinální. Jmenuje se „nedo- mie na našich statek učitelů lékařství“. Tito učitelé totiž neučí l é k a ř s k ý c h jen dnešní mediky. Docenti a profesoři jsou svou fakultách stovědeckou prací přímými tvůrci pokroku medicín- jí na odborníských disciplín, garantují habilitační a jmenovací cích v důchořízení a akreditace, a tedy kvalitu a bytí či nebytí dovém nebo oborů. Vedou postgraduální studenty (kteří rov- těsně předAleksi Šedo něž směřují k tomu, aby jednou učili budoucí důchodovém mediky). A naši současní učitelé určitě nepracují věku. Po přerušení generační sebeobnovy discišpatně. Absolventi lékařských fakult se okamžitě plína doslova vymře. uplatní bez problémů doma i kdekoli v zahraničí Jeden z instrumentů, jak zastavit stárnutí zdraa zahraniční studenti z celého světa chtějí studo- votnictví, byl prezentován na nedávné společné tiskové konferenci ministrů zdravotnictví a školvat u nás. Učitelé lékařských oborů mají skvělou a smys- ství. Je jím zvýšení počtu mediků vychovávaných luplnou práci, většinou s velmi slušným vybave- našimi fakultami. Vzhledem k vysoké poptávce ním a šancí dosáhnout mezipo studiu medicíny můžeme národního respektu. Mají také vybírat z nadaných kandidátů, Například výuka anatomie ovšem řadu povinností, které a tedy potenciálně úspěšných na našich lékařských by ve zdravotnictví neměli. lékařů. Je ovšem třeba mít na fakultách stojí na odbornících Pracovní smlouvu zpravidla paměti, že „cyklus“ medika od v důchodovém nebo těsně jen na dobu určitou 3 až 5 imatrikulace po promoci je šest předdůchodovém věku. let a že během studia odpadne let a přibližně poloviční (!) Po přerušení generační asi 20 % studentů. Ale hlavně, finanční ohodnocení ve srovsebeobnovy disciplína že nejdříve musíme připravit nání s tím, co nabízí resort doslova vymře. zdravotnictví stejně starým lédostatek učitelů, kteří chybějí kařům bez akademických povinností. Přitom normativ od státu kryje náklady lékařských fakult „na medika“ jen asi ze 70 %. Fakulty si dnes musejí samy vydělat – vzděláváním zahraničních studentů a dalšími hospodářskými činnostmi, aby mohly učit české mediky. Situace je obtížná v klinických oborech: proč by měl lékař vyhledávat akademickou kariéru za polovinu mzdy? Řešením je částečný souběh zdravotnického a školského úvazku (tedy „více času v práci“), personální zdroj představují lékaři-sekundáři, kteří se alespoň asistenty mohou stát poměrně

v řadě oborů již nyní a jejichž „cyklus“ přípravy je násobně dlouhý. Pokud tedy nechceme „švejkovat“ s nejrůznějšími „létajícími profesory“, akreditačním „šikulovstvím“ a zdiskreditovat dlouhodobě vybudovaný kredit snížením kvalifikačních požadavků jak u studentů, tak u učitelů. Personální udržení a rozvoj spolu s nutným rozšířením zázemí fakult není tedy jen politická hra na jedno volební období, ale dlouhodobý státnický projekt. Mějme přitom na paměti, že všichni budeme jednou pacienty.

–2–



Ing. Jakub Dvořáček, MHA výkonný ředitel, Asociace inovativního farmaceutického průmyslu


typ péče by měl být vlastní specifickým určením zdravotnického zařízení. 6. Chronickými pacienty se v dnešní Sedm paradoxů českého době stává zdravotnictví více a více pacientů, kteří 1. Právo na veškerou dostupnou zdravotní péči by se ještě nebylo stanoveno zákonem, který vznikal v 60. le- dávno tohoto tech minulého století, a tomu je také poplatné. stavu vůbec Rozvoj zdravotnických technologií způsobil, že nedožili. Ješdnešní možná zdravotní péče je dávno za mož- tě v 80. letech nostmi kterékoliv země. Není v možnostech žád- m i n u l é h o né existující ekonomiky dopřát svým občanům století tomu veškerou existující zdravotní péči. Tato definice b y l o o p a č bohužel hovoří jen o právech občana na bezplat- ně, ale naše nou zdravotní péči, nehovoří však o jeho povin- dnešní skladnostech. Práva však nikdy nejdou bez povinností ba lůžkového a odpovědnosti. Pokud nebudeme zároveň odpo- fondu a péče Jakub Dvořáček vědní za své zdraví, bude potřebná péče konti- n e o d p o v í d á nuálně zneužívána a nebude dostatek zdrojů pro stávajícím požadavkům. Dobrým příkladem je potřebné. onkologická péče, kde se velká část péče přemě2. Česká republika je pravděpodobně jednou nila na ambulantní a redukoval se počet lůžek. z mála zemí, jejichž vláda Protikladem je například psypadla díky snaze zavést přímé chiatrická péče, která na svoji České zdravotnictví nemá spolufinancování zdravotnicreformu a přeměnu dodnes nedostatek lékařů, ale špatnou tví (30 Kč). Zdravotní systém čeká. efektivitu poskytování péče. je v ČR solidární až za hranu 7. Sdílení informací a hodúnosnosti, souběžně nenabízí nocení zdravotnických techani základní možnost připlatit nologií z pohledu zdravotní si za vyšší kvalitu. Zdravotní péče, jejíž hodnotu a následné sociální péče je nezbytné a je jen otázobčané neznají, vede k nadužívání a zneužívání. kou času, kdy bude realizováno. 3. České zdravotnictví nemá nedostatek lékařů, ale špatnou efektivitu poskytování péče. Praktičtí lékaři, kteří mají tvořit první a nejdůležitější linii péče, nemají prakticky žádné nástroje Ing. Miroslav Zámečník k jejímu poskytování. Podobně jejich motivace komentátor, týdeník EURO k větším výkonům je velice limitována, v důsledku kapitačních plateb. Český zdravotnický systém – 4. Pokud nebude zdravotním pojišťovnám umožněna konkurence, je zbytečné tyto fondy věčné provizorium? nadále udržovat a vše bude směřovat k jejich sloučení. Přesto si myslím, že myšlenka vzá- Kdo chce porozumět paradoxům českého zdrajemně si konkurujících zdravotních pojišťoven votnictví, hodně si pomůže, když se seznámí nezemřela. K její implementaci se vrátíme v mo- s historií zdravotnictví německého a našeho mentě, kdy umožníme připlácet za výjimečnou předlistopadového. Neboť bylo to Rakouskozdravotní službu. Uhersko, kdo opisovalo od Bismarckova Němec5. Zdravotnická zařízení si nikdy rovna nebyla, ka, nikoli naopak, a Československá republika je to dáno jejich zaměřením, specializací, a do- v tom v podstatě pokračovala. Poté se stal inspimnívat se, že je možné platit za stejné výkony rací na dlouhých čtyřicet let sovětský zdravotní stejně v různých typech zdravotnických zaříze- systém Nikolaje Alexandroviče Semaška. Češi ní, je nesmyslné. Stejně tak si myslím, že určitý jej převzali, ačkoli měli zaveden funkční model

–3–




Navzdory všemu má české zdravotnictví stále Národní pojišťovny. Po listopadu 1989 jsme se k němu v podobě založení VZP v podstatě vráti- velmi dobrou dostupnost a v některých oborech li, a teprve dodatečně k němu byly přiroubovány c e l o s v ě t o v ě špičkové výzaměstnanecké zdravotní pojišťovny. To, co vypadalo jako série provizorních pore- sledky. volučních řešení, se ukázalo býti permanentní Navzdosoučástí systému. ry vrcholící Nikdo kupříkladu nepředpokládal, že by plat- e k o n o m i c k é ba za státní pojištěnce, která neodráží náklady konjunktuře, „státních pojištěnců“, byla trvalou složkou čes- která se prokého modelu zdravotního pojištění – a vidíte, mítá do remáme ji tady dodnes a s tím, jak populace stárne, kordní úrovně bude toto provizorium vytvářet rostoucí finanční zaměstnanosnapětí. ti, a poměrZrovna tak nikdo asi nepředpokládal, že místo ně rychlému horizontálních dohod mezi pojišťovnami a po- růstu mezd, skytovateli se trvalou součástí systému stanou což jsou dva úhradové vyhlášky, tedy že ekonomiku původně základní paraz finančního hlediska autonomního systému bude metry určující rozhodovat ministerstvo zdravotnictví. příliv peněz Nikdo asi netušil, že fakultní nemocnice bu- do zdravotnicMiroslav Zámečník dou ještě v roce 2016 přímo řízené organizace tví prostředministerstva zdravotnictví, které sice „píská pra- nictvím výběru pojistného, se nemluví o téměř vidla hry“, ale je to vzhledem ke své zřizovatel- ničem jiném než o nedostatku peněz i personáské funkci velmi podjatý rozhodčí. V kolektivních lu, permanentně se srovnává poměr výdajů na sportech bychom to asi nepřijali, ve zdravotnictví zdravotnictví k HDP a poukazuje se na podfinanje to tak. covanost ve srovnání s nesrovnatelně bohatšími Na první pohled máme konkurenční zdravotní zeměmi. pojišťovny, které ale nemohou diferencovat poSpoléhání se na provizoria a jejich záplatojistný produkt, neboť základní vání manuálními intervencemi shora je trvalým zdrojem balík hrazené péče je velmi šikonfliktů a napětí v českém roký a sazba pojistného je staNikdo kupříkladu novena zákonem, stejně jako zdravotnictví. nepředpokládal, že by platba oddělení „provozních peněz“ za státní pojištěnce, která a „peněz na péči“. Smluvní Obrana ministrů financí neodráží náklady „státních svoboda je omezena. jako svéprávné species pojištěnců“, byla trvalou Obdobně v poskytování Kde začít? First things first, složkou českého modelu péče existuje dualismus téměř takže u peněz. Rozhraní veřejzdravotního pojištění – a vidíte, stoprocentně soukromé amných financí a zdravotnictví, máme ji tady dodnes a s tím, bulantní sféry (vnitřně ještě tak jak bylo u nás provizorjak populace stárne, bude toto dělené na praktiky a ambuně nastaveno, je nestabilní provizorium vytvářet rostoucí lantní specialisty s různým a v souvislosti s demograficfinanční napětí. způsobem úhrad) a segmentu kým vývojem není ani udržiakutní lůžkové péče, která je telné. Každý ministr financí v rukou státu a krajů (od roku trpí tím, že do peněz plynou2003) s malým podílem privátních nemocnic. Po cích do zdravotnictví nemá potřebný vhled, přiopuštění neudržitelných výkonových plateb kon- jde mu netransparentní a neefektivní. To není cem 90. let minulého století jsme chtěli přejít od paranoidní syndrom, jehož projevem je „vztaindexovaných paušálů na úhrady na bázi DRG, hovačnost, hostilita, sklon k agresi, zlostnost, ale to – i vzhledem k velmi málo reprezentativní chybění smyslu pro humor, pocity nadměrné datové základně s malým počtem respondentů – důležitosti vlastní osoby a sklon k obviňování“, se nám nakonec také nepodařilo. Dnes čekáme na jemuž ze záhadných důvodů podléhají s tou či „restart“ a budeme čekat zřejmě dlouho. onou intenzitou všichni ministři financí. To je

–4–




fakt, neboť české zdravotnictví transparentní vybojovat a ministr zdravotnictví nesmí být zazkrátka a dobře není. Pokud si myslíte opak, do- kuklený odbojář, ale partner, který udělá svůj kus kažte na algoritmu stanovení úhrad pro akutní práce. lůžkovou péči jeho vnitřní logiku a oporu v tvrNapříklad, že opravdu restartuje DRG, které dých, reprezentativních nákladových datech za bude založeno na reprezentativních datech. celý systém. Víte, že nic takového neexistuje a že Například, že odstátní fakultní nemocnice je to čirá improvizace založená na tom, kdo si co a nebude blbnout s konceptem neziskových nemocnic, za jejichž hospodaření nenese odpovědvylobbuje. Chytrý ministr financí s příslušným vhledem nost zřizovatel, ale de facto státní rozpočet. do českého zdravotnictví by souhlasil s tím, že Například, že podpoří integraci péče, což je stát jako plátce za státní pojišv souvislosti se stárnutím obytěnce by měl platit průměrné vatelstva, nárůstem chronicnáklady na tyto kohorty, ale kých onemocnění a dnešním Spoléhání se na provizoria tristním stavem opravdu velsamozřejmě až poté, co se a jejich záplatování bude úhradový mechanismus ký úkol, který vyžaduje rozhlemanuálními intervencemi opírat o něco, co je založeno děného ministra, který hovoří shora je trvalým zdrojem jasně a nechce záplatovat. Sdína reprezentativním vzorku konfliktů a napětí v českém lení zdravotnických záznamů dat. Teď něco pro milovnízdravotnictví. odpovídajících elektronické ky aplikované daňové teorie (najdou se takoví). Česko jako éře a nastavení úhrad, které země, která má vysoký podíl koordinaci péče v celém jejím producentů mezinárodně obchodovaných statků kontinuu (včetně péče sociální) finančně motivují (zejména zpracovatelského průmyslu) na tvorbě (stejně jako v Německu) – to je jenom začátek. HDP a je vystavena tvrdé mezinárodní konku- Chytrý ministr financí by na to slíbil projektové renci, by nemělo nadměrně danit práci, což se financování. bohužel děje. Takže platba za státní pojištěnce, Měl by také národu rozumně vysvětlit, že zakopírující náklady na státní pojištěnce, by měla vádí spoluúčast pojištěnců, přičemž ti slabí, nebýt zdrojově pokryta křížovým subvencováním mocní a potřební ji nemusejí platit, pokud budou zdanění práce, což se bohužel také děje. Alterna- respektovat léčebný plán a budou se snažit (jsem tivou je hrazení pojistného za státní pojištěnce chronik, nepiju, jím střídmě a zdravě, hýbu se z daňového mixu, tedy například ze spotřebních a nekouřím). a majetkových daní, které méně deformují ekoZdravotní pojišťovny, pokud nejsou zcela nomickou aktivitu. Jinak řečeno – plné úhrady ochromeny, by jej měly silně podpořit a jít repojistného za státní pojištěnce by neměly být formě naproti. V opačném případě tak jako tak hrazeny ze zvýšení sazeb zdravotního pojist- skončí na smetišti dějin, a budeme mít jenom ného, to by naopak mělo klesnout, ale z jiných VZP. daní – snížené zdanění práce si zaplatíme jiným Anebo se také nemusíme dohodnout, a budeme pořád nespokojeni, tím více, že i současná kanálem. Je to daňová reforma jako hrom, politický konjunktura bude možná dříve, než se nadějeme, konsensus pro tuto zásadní reformu je potřeba vystřídána recesí, a peněz nebude více, ale méně.

www.sdruzeniobcan.cz www.zdravotnictvi2.cz –5–




volné fórum 1. 2. 3.

Jaké hlavní problémy vidíte v českém zdravotnictví? Proč nebyly dosud odstraněny? Co by se mělo udělat, aby se našemu zdravotnictví dařilo lépe?

prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., předseda, ČLS JEP odpovědi Štěpána Svačiny: 1. Zcela destruktivní typ zdravotního pojištění – jakési zdravotní daně nezávislé na konkrétním pacientovi a konkrétních potřebných činnostech zdravotníků. To co se ve zdravotnictví odehrává, neodpovídá potřebám pacientů. Jde víceméně o ustálený stav, kdy na jedné straně jsou paušály, formální vykazování a nějaké peníze a na druhé straně tomu zcela neodpovídající činnosti zbytečné i potřebné, a výsledkem je, že to trochu funguje. Příští měsíc dojdou zdravotnickým zařízením nějaké platby, ty se nějak spotřebují a další měsíc je úspěšně za námi. Druhým problémem je naprostý nedostatek personálu a to, kam to dospělo v některých oborech či v některých regionech, je téměř zralé na vyhlášení nějakého mimořád-

ného stavu či nasazení armády. Řešení přitom zcela jistě existují. 2. Důvodů je více: 1. Obava z destabilizace systému 2. Vliv těch, kdo na zdravotnictví vydělávají, ať již korektně, či nekorektně, a kterým nevadí současný stav. 3. Ti, kdo o zdravotnictví rozhodují, si dobrou péči vždy najdou a problémy občana někde na okraji země je víceméně nezajímají. 3. Zreformovat radikálně zdravotní pojištění, snížit zbytečnou administrativu a zjednodušit systém vzdělávání a samozřejmě upravit mzdy. Tržně je vše naprosto jasné – kolik si vydělá lékař, když odejde do arabských zemí, když odejde do Německa, a je i jasné, za kolik jsou personální agentury schopny dodat sestru, lékaře či primáře do některých regionů či oborů. Celkem ale souhlasím, že ve zdravotnictví lze najít i úspory a že leccos by mělo být financováno i mimo zdravotní pojištění. Nejhorší je, když se nic pozitivního neděje, což určitě platí několik let. Možná poslední rozumná věc, která se odehrála, byla organizace centrové péče. odpovědi Jiřího Šeda: 1. Skoro bych řekl, že české zdravotnictví je jeden obrovský balík neřešených problémů. Pokud bych měl vybrat konkrétní oblast, tak nemohu ze své pozice nezmínit tragickou situaci v oblasti přípravy mladých lékařů. Problém je jak z hlediska počtu lékařů, tak i v kvalitě je-

–6–

jich přípravy, které spolu úzce souvisí.

MUDr. Jiří Šedo, Ph.D. předseda, Mladí lékaři z. s. Aktuálně sice máme nedostatek lékařů, ten se však v následujících letech ještě výrazně prohloubí. Už samotné demografické prediktivní modely jasně ukazují, že lékařů bude stále větší nedostatek, přitom vůbec nezohledňují odliv lékařů mimo zdravotnictví nebo kritický nedostatek lékařů v konkrétních segmentech zdravotní péče. Právě v této oblasti vidím obrovská rizika do budoucna úzce související s tím, že se nám již dlouho rozpadá systém přípravy mladých lékařů. Nekvalitní a váznoucí trénink budoucích specialistů, který téměř výhradně leží na bedrech nemocnic, je pak vedle nedostatečného finančního ohodnocení příčinou velkého znechucení mezi mladými lékaři. Ti pak míří raději do zahraničí, odcházejí mimo zdra-


votnictví anebo mizí z určitých náročných segmentů zdravotní péče, které jsou na hraně kolapsu, jako je tomu například v porodnictví, ale i v dalších oborech akutní lůžkové péče. Jeho důsledkem je i stárnutí populace praktických lékařů pro děti a dospělé vedoucí k dalšímu propadu primární péče – ta je přitom pro budoucnost zdravotnictví tak klíčová! Nekvalita specializační přípravy vede také k tomu, že nám dorůstá nová generace lékařů, kteří jsou velmi úzce profilovaní a chybí jim rozhled nejen mimo jejich vlastní obor, ale i v rámci jejich vlastní specializace, a nemohou tak správně rozvinout svůj potenciál. Kvalitě specializační přípravy se nevěnuje pozornost, na národní úrovni ji nikdo nesleduje, ale v konkrétních situacích má pro pacienty až tragické důsledky. 2. Příčinou je podle mého názoru absolutní absence jakékoliv strategie, absence systémového řízení resortu zdravotnictví. Pokud jde o problematiku vzdělávání a počtu lékařů, tak ministerstvo zdravotnictví v médiích neustále odkazuje na to, že připravilo novelu klíčového zákona č. 95/2004 Sb., který v této oblasti vytváří základní rámec. Novela však přitom neřeší žádný ze skutečně podstatných problémů specializační přípravy, v praxi tedy nebude mít příliš pozitivní přínos. Chápu ji pouze jako takový fíkový list, který má zakrýt bezradnost vlády a její nezájem na systematickém řešení uvedených problémů při přípravě nové generace specialistů, čehož jsme ostatně byli svědky i u vlád předchozích. Vedení MZ při přípravě novely nemělo žádnou vizi, kam by vzdělávání mělo směřovat, jak by se měla


zvýšit jeho kvalita, jak zvýšit produkci chybějících specialistů, kam investovat, a proto vznikl materiál, který se snažil pouze sloučit často neslučitelné nápady různých zainteresovaných skupin do jednoho nefunkčního celku. Diskuse se pak vedla pouze nad vesměs nepovedenými technickými opatřeními nebo nad nejabsurdnějšími nápady, které se snažily do zákona prosadit přes poslance na poslední chvíli určité zájmové skupiny. 3. Snad jedině to, pokud by byla ze strany veřejnosti jasná poptávka po systémových reformách ve zdravotnictví. Pokud se veřejnost pouze spokojí s tím, že vlády budou ve zdravotnictví pouze hasit největší požáry, a když půjde do tuhého, tak se problémy odsunou do budoucna, nemůžeme čekat zásadnější změnu jejich politiky.

Ing. Martin Bláha, MBA, předseda představenstva, Jihočeské nemocnice, a. s. odpovědi Martina Bláhy: 1. Jako zásadní vidím fakt, že nedokážeme peníze určené pro zdravotnictví vynaložit efektiv-

–7–


něji, tj. ve prospěch pacientů. Medicína se vyvíjí geometricky, zatímco množství peněz, které na ni máme, může růst jen tak, jak roste ekonomika, tj. maximálně o pár jednotek procent ročně, a to ještě v hospodářských cyklech, ve kterých se střídá období recese a konjunktury. Tato nerovnováha mezi rozvojem medicíny a ekonomickým růstem ústí v tvrzení, že ve zdravotnictví skončí vždy jakkoli vysoké množství peněžních prostředků. Vezměme si jen drahou techniku. Není tomu tak dávno, kdy CT bylo k dispozici pouze v regionální (centrové) nemocnici, postupně se dostalo prakticky do všech nemocnic, kam se nyní tlačí magnetické rezonance. Jaký máme dnes problém s úhradou léčby protonovou terapií, přitom je prakticky jisté, že jednoho dne bude tato terapie běžně dostupná. Co je ovšem horší, že už dnes by dostupná být mohla, kdybychom si dokázali přiznat, že spousta peněz se ve zdravotnictví vynakládá neefektivně. Rozvoj medicíny, ať se nám to líbí, nebo ne, tlačí mnohé obory do center. Je to přirozené, protože super drahé přístroje a super specializované odborníky zkrátka malá nemocnice nikdy zajistit nemůže. Zdravotnictví v ČR vyžaduje reformu, která bude reagovat na vývoj medicíny. Jednoduše není možné, efektivní a především v zájmu pacienta, aby struktura péče zůstala taková, jaká je. Problém dostupnosti zdravotní péče se dost často vnímá jako problém dopravní dostupnosti. Lidé na shromážděních bojují za svou malou nemocnici, jak tvrdí jejich transparenty, ve skutečnosti ale bojují jen za to, aby nemuseli dojíždět. Co je ovšem pro pacienta výhod-


nější? Nechat si odoperovat prostatu otevřeně na malém urologickém oddělení s dobou hospitalizace 2 až 3 týdny, nebo laparoskopicky v centru, s dobou hospitalizace 1 týden a s mnohem menším výskytem komplikací? Zavíráme oči před rozvojem medicíny, protože jsme nezodpovědní, a zbytečně tak oddalujeme dobu, ve které bude lidem k dispozici lepší a modernější péče. 2. Zásadním problémem českého zdravotnictví je špatné rozdělení rolí mezi jednotlivé aktéry, kteří se na českém zdravotnickém políčku pohybují. Máme zde stát, reprezentovaný ministerstvem zdravotnictví, dále pak poskytovatele zdravotní péče, pacienty a zdravotní pojišťovny. Když definujeme správně fungující systém jako ten, který maximalizuje užitek pro pacienty pro dané omezené zdroje, pak je nezbytné, aby tomuto cíli odpovídalo správné rozdělení rolí mezi jednotlivé aktéry. V ČR má nepřiměřeně vysokou pozici ministerstvo zdravotnictví. Vydává úhradovou vyhlášku a určuje pravidla, potud je to v pořádku, vedle toho ale přímo ovládá více než třetinu nemocniční péče, tedy poskytovatele, prostřednictvím přímo řízených fakultních nemocnic, a aby toho nebylo málo, má přímý vliv na řízení zdravotních pojišťoven (správní radu VZP jmenuje vláda, resp. Poslanecká sněmovna). Přičteme-li ještě politický faktor, kdy ministerstvo řídí politik, který je volen pacienty, dostaneme se do opravdu bludného kruhu, ze kterého není cesta ven. Ministerstvo je tak v kleštích – nemůže docílit spravedlivého rozdělení peněz mezi poskytovatele, protože by tím zároveň poško-


dilo „své“ fakultní nemocnice. Nechce dát větší nezávislost zdravotním pojišťovnám, protože by přišlo jednak o kontrolu peněz a jednak o politický kapitál. A konečně i na pacientech je ministerstvo závislé, protože to jsou voliči a ve čtyřletých volebních cyklech je přirozeně výhodnější mluvit hlasem lidu na demonstracích namísto toho, aby hlasu lidu politik pouze naslouchal, ale jinak se choval zodpovědně. 3. Měli bychom si prvořadě odpovědět na otázku, kdo by měl být tím, kdo určuje strukturu péče u jednotlivých poskytovatelů. Tuto roli nemůže nikdy spravedlivě sehrát ministerstvo zdravotnictví z důvodů uvedených výše. Z podstaty věci ji nemohou sehrát ani poskytovatelé zdravotní péče, neboť se rozhoduje o nich. Zbývají nám tedy zdravotní pojišťovny a pacienti. Právě oni jsou těmi aktéry, kteří by měli být přirozeným „regulátorem“ struktury zdravotní péče. Proč? Za prvé protože to platí. Výdaje na zdravotnictví jsou ze 77 % tvořeny výdaji zdravotních pojišťoven a ze 14 % jde o výdaje domácností, na všechny ostatní tedy opravdu mnoho nezbývá. Druhý důvod je pak ten, že pouze zdravotní pojišťovny a pacienti jsou jako jediní schopni posoudit kvalitu poskytované zdravotní péče. Pojišťovny, pokud jde o tzv. „tvrdou“ kvalitu péče (personální zajištěnost, přístrojová vybavenost, počty výkonů), a pacienti jsou zase schopni jako jediní určit tzv. „měkkou“ kvalitu zdravotní péče (byl jsem tam spokojen, chovali se ke mně profesionálně). Nástrojem obou, jak zdravotních pojišťoven, tak pacientů, je pak jejich volba. Pojišťovna by se měla sama a nezávisle na státu

–8–


rozhodnout, s kým jakou péči nakontraktuje, a pacienti by se zase sami měli rozhodnout, které zdravotnické zařízení jako zákazníci zvolí. Poctivě řečeno, není to jenom nezodpovědnost politiků, která vede k neefektivnímu rozdělování zdrojů ve zdravotnictví. České zdravotnictví bohužel není příliš dobře řízeno ani na úrovni jednotlivých poskytovatelů a trpí jakýmsi stigmatem, že zdravotnické zařízení není jakýkoli podnik, a proto výdaje uvnitř tohoto subjektu vlastně nejde normálně řídit. To ovšem není pravda. Nemocnice je v mnoha ohledech, a já bych řekl prakticky ve všech, podnik jako kterýkoli jiný. Velmi specifická je pouze jeho činnost, jako kteréhokoli jiného podniku.

Ing. Radovan Kouřil generální ředitel, OZP odpovědi Radovana Kouřila: 1. České zdravotnictví patří mezi nejefektivnější na světě. To ale neznamená, že se nepotýká s řadou problémů. Za hlavní problém považuji všeobjímající nárok na zdravotní péči hrazenou z veřejných zdrojů a s tím související pocit, že vše


je z pohledu pacienta zadarmo. Ne nadarmo se říká, že zdravotnictví může být kvalitní, levné a dostupné. Ale nikdy nemohou platit všechny tyto podmínky současně. Zásadním problémem českého zdravotnictví je také absence ucelené vize u všech relevantních politických uskupení. Programy jednotlivých stran jsou v oblasti zdravotnictví plytké, často heslovité. Čtyřletý volební cyklus není dostatečně dlouhý na to, aby se program pro zdravotnictví a tým odborníků začal skládat až na poslední chvíli na ministerstvu zdravotnictví podle toho, komu toto obecně spíše nechtěné ministerstvo připadne. 2. Zdravotnictví je citlivá politická záležitost. A to je i odpověď na Vaši otázku. 3. Za nejdůležitější krok k řešení současných problémů považuji definování rozsahu zákonného nároku na zdravotní péči hrazenou z veřejných zdrojů a vytvoření konkurenčního prostředí a prostoru pro výrazné navýšení zdrojů o soukromé výdaje a soukromé pojištění. Podíl soukromých zdrojů na celkových provozních výdajích ve zdravotnictví je totiž, obzvlášť po zrušení poplatků, extrémně nízký, možná nejnižší ze všech vyspělých zemí. Zásadní je shodnout se na elementárních otázkách napříč politickým spektrem. Hlavní pravicová i levicová uskupení by se měla dohodnout na základních bodech reformy systému, aby ten následně nešel „ode zdi ke zdi“. Dobrým příkladem toho je skutečnost, že i dnes, po čtvrt století systému více zdravotních pojišťoven, jsou na politické úrovni vedeny seriózní debaty o tom, zda by nebyla lepší státní zdravotní služba.


prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc., přednosta. Neurochirurgická a neuroonkologická klinika 1. LF UK a ÚVN


odměňování, ale také ignorování elektronizace jsou už jen důsledky. 2. Těch problémů je celá řada, a tak není jednoduché identifikovat, proč k jejich řešení dochází velmi pozvolna. Odpověď u každé dílčí oblasti bych hledal v tom, že prakticky vždy se najde někdo, komu stávající stav vyhovuje, a ten pak v našem systému dokáže poměrně účinně bránit změnám. Druhým aspektem je, že celkový pozitivní vliv může mít jen změna, která zapadá do celkového systému řízení zdravotnictví.

odpovědi Vladimíra Beneše: 1. Absenci ekonomicky založených standardů a tím danou absenci komerčního pojištění. Nadměrný počet zdravotnických zařízení. 2. Není politická vůle a odvaha. 3. To je řečeno v odpovědi 1 a 2. odpovědi Miroslava Chlumského: 1. Naše zdravotnictví má ještě stále obrovskou šanci zachovat si špičkovou úroveň, kterou nám mohou i některé evropské státy závidět. Bohužel dochází postupně k odklonu od profesionálního řízení k politickým zásahům. Není se co divit, protože zdravotnictví je téma, které musí nutně zajímat každého z nás. Jeden z významných problémů je tedy podle mě v nereálných slibech a vysoké frekvenci voleb v České republice. Neomezené čerpání, poddimenzování nebo přebujení některé péče, nedostatečné

–9–

Ing. Miroslav Chlumský předseda správní rady, OZP Často slýchám, že za vše špatné je zodpovědné ministerstvo zdravotnictví. Já s tímto tvrzením nesouhlasím. V našich podmínkách je totiž toto ministerstvo postaveno do role, kde jednak vytváří legislativní rámec pro zajišťování zdravotní péče a jednak tuto péči jako zřizovatel poskytuje. Dokonce by mělo i samo sebe dozorovat a dávat si sankce za nedodržování pravidel. To platí i pro přerozdělování pojistného. Za


těchto okolností není možné systém objektivně řídit, a tak nezbývá než odstraňovat jen nejkřiklavější problémy a komplexní řešení odsouvat až do skutečně velké krize nebo za horizont svého funkčního období. 3. Myslím, že bychom neměli zaměňovat cíle a prostředky. Z mého pohledu je samozřejmě nutné, aby se celému zdravotnictví vedlo tak, aby pro kvalifikované a motivované odborníky představovalo atraktivní možnost uplatnění. Je nutné přiměřeně investovat do technologií, zdravotních prostředků, farmacie atd., ale nesmíme zapomenout, že finanční zdroje mají své limity. Hledat odpověď na tuto otázku je trochu zavádějící. Měli bychom se spíš soustředit na efektivní využití finančních zdrojů ve prospěch zdraví občanů v České republice. Mluvím o optimalizaci finančních toků a procesní optimalizaci. Odpověď není jen ve zlepšování léčebných postupů, to není slabé místo českého zdravotnictví. Mohli bychom se zastavit u řady podstatných témat, jako je například posílení role praktického lékaře, finanční spoluúčast pacienta, segmentace poskytovatelů podle náročnosti výkonů, zreálnění cen výkonů, DRG, PCG, zneužívání péče, transparentní elektronizace zdravotnictví nebo třeba zavádění nových postupů a technologií. Dobré úmysly řešit tato i řadu dalších témat odděleně nás dovedly do stavu, kdy vlastně není spokojen nikdo, protože na straně poskytovatelů i příjemců zdravotních služeb jsou vyvolána nepřiměřená očekávání. Já bych se přimlouval za realizaci prvního kroku, a to de-


finici reálného nároku občanů České republiky na péči z veřejného zdravotního systému. Pokud přesto zůstaneme u „politicky korektní“, nelimitované, nejlepší dostupné zdravotní péče pro všechny, můžeme se těšit na pokračování boje o ekonomický prospěch jednotlivých hráčů v systému „státního“ zdravotnictví a pozvolný úpadek zdravotní péče.

MUDr. Milan Novák neurolog a manažer pro kvalitu, vědu a vzdělávání, Psychiatrická nemocnice Kosmonosy odpovědi Milana Nováka: 1. Disproporčnost v několika rovinách, připomínající petřínská zrcadla. V rovině medicínské je to posun od kliniky k přecenění technologií, které při zakrnělé klinické části vyšetření vedou k dezinterpretacím, což plodí další pomocná a konziliární vyšetření i chybná rozhodnutí. Velký rozdíl mezi špičkovými centry a obyčejnou každodenní medicínou. Dostupnost a kvalita prvního je slušná, v druhém případě nevalná, klesající

– 10 –


a s propastnými místními rozdíly. Kolegové z klinik v souladu s politiky měří úroveň zdravotnictví jen v prvním kruhu. Jedni jsou zatíženi trubicovým viděním, druzí účelovostí. Disproporčnost financování jednotlivých oborů, která se už čtvrt století „řeší“. Vítězí obory, které mají mediální image, probíhají tam dramatické výkony, o nichž lze točit TV seriál. Jejich obsah a činnost jsou tedy průměrnému voliči srozumitelné, a proto politicky reflektované. Systém neumí diferencovat mezi naléhavými a banálními pacienty. Vázne triáž. Prvním se paradoxně často dostane péče substandardní a opožděné, druzí jsou opulentně zahrnuti magnetickými rezonancemi obolavělých zad. Příčina je patrně v klesajícím podílu klinické úvahy na rozhodovacích postupech. Common sense je zadušen počítačovým vypisováním žádanek, při němž si nelze povídat s pacientem. To zdržuje. Neefektivita aneb hora porodila myš: K řešení každodenního běžného stonání masového výskytu překvapivě bloudíme. Chybějí racionální algoritmy. Potíž není transplantovat játra či operovat robotem. Potíž je, co s vertebrogenními onemocněními či polymorbiditou seniorů. Zde úplně selháváme. K banální kauze spotřebujeme hromadu pomocných vyšetření a konzultací specialistů. V podmínkách, kdy odeznělá prostá mdloba mladého a zjevně zdravého jedince běžně vyžaduje účast tří lékařů, z toho alespoň dvou specialistů, se nedá smysluplně žít, natož pracovat. Chronická medikace vyžaduje objednávání se k návštěvám mnohdy obtížně dostupných


specialistů (účtujících vždy alespoň kontrolní vyšetření), neboť praktický lékař nemůže čistě „technické“ pokračování zhusta doživotní léčby zajistit. Všichni mají jazyk na vestě s pocitem, že ach běda, je nás málo. Ano. Na takový způsob práce je skutečně třeba dvakrát více lidí. Celý systém zdravotní péče připomíná onen havlovský velký, hlučný, páchnoucí a porouchaný stroj, který při vysoké spotřebě rozbíjí sám sebe. Zdravotnictví zabředá do kafkovské byrokracie, svázáno kontraproduktivními pravidly zdravotních pojišťoven. Jediným pozitivním jevem je starost o kvalitu a bezpečí péče formou akreditace. Bohužel právě v ní a jejím požadavku na řádné vedení zdravotnické dokumentace se falešně dokládá ona byrokracie. Mimochodem, pozoruhodné je, že tyto iniciativy nemají nic společného se státem, který je jen dodatečně vzal na vědomí a snaží se nějak naskočit na palubu. Zcela charakteristický je rozčilený odpor ČLK, což nevypovídá nic o akreditačním systému, ale říká vše o ČLK. Příznačné i přízračné na tom je, že ještě v roce 2016 je na českém dvorku nutné edukovat militantní strejce z komory o základních pravdách, v civilizovaných zemích dávno zažitých. Pod kormutlivou neefektivitu můžeme podřadit i postupný útlum oboru praktického lékařství i absurdní železnou oponu mezi systémy zdravotní a sociální péče. Toto nás přijde ještě velmi draho. Lidsky, kapacitně i finančně.


Ostatní problémy, jakými je tolik akcentovaný globální nedostatek financí či personální kachektizace, jsou odvozené. Kdo chce začít řešení od nich, připomíná štěně, které je tak hloupé, že honí svůj vlastní ocas. Nepotřebujeme řešení extenzivní, ale intenzivní. 2. Objektivně není v silách nezralé společnosti, která si přirozeně staví do čela nezralou reprezentaci, dobře zvládnout tak velké, komplexní a volební období přesahující systémy. V souboji racionality s všudypřítomnou iracionalitou prohrává rozum K. O. Zdravotnictví ostatně není jediný dysfunkční systém. Otázka zní obráceně: Proč právě zdravotnictví by jediné mělo bezvadně fungovat? Ve zdravotnictví se spontánně ustavila rovnováha zájmů velkých stakeholderů, již se lehce snaží modifikovat jeden z hráčů v dvojroli rozhodčího svými ne vždy šťastnými zásahy (úhradové vyhlášky, kauza poplatky, střelba od oka se zvyšováním pojistného za státní pojištěnce, populistická hra s platovými tarify apod.). Výsledek: Nestane se nic, balance of interest to vždycky nějak odpruží, rozkývat se nedá. A tak jen personál hlasuje nohama. Právě zde by patrně mohl ležet absolutní limit naší vyčurané neschopnosti. Dostupnost a kvalita jsou a budou sice teoreticky právně, nikoli však fakticky vymahatelné. 3. Práce drobná a neustálé veřejné reflektování aspoň těch největších absurdit, aby pomalu pronikaly do povědo-

– 11 –


mí veřejnosti i činovníků. Tedy kultivace prostředí. Je to práce na desetiletí. Větší systémové změny, reformy a transformace nepřipadají v úvahu. Výsledky by byly ještě mnohem horší. Máme přece už své zkušenosti. Představa, že napíšeme dobrou koncepci, k ní vyrobíme četné další zákony a vyhlášky, nalijeme peníze a od některého prvního ledna bude vyřešena kvadratura kruhu, nejsou z tohoto světa. K reálným reformám můžeme přistoupit až ve chvíli, kdy začneme chápat příčiny věcí a zvládneme prostinké technické úkoly, jako např. bez křečí, soubojů trestních oznámení a veřejných skandálů v headlinech zřídit funkční elektronický registr pro jednoduchou mechanickou administrativu, zvládneme kartu na MHD či bez dramat postavíme kus dálnice nebo tunelu v termínu a za odpovídající cenu. Nelze přeskakovat vývojové etapy, abychom nebyli jako nebožtík manžel tety Kateřiny. Je to problém evoluce, nikoli zavedení konečně už těch správných opatření, jež jsme dnes ráno vynalezli. Nejde vůbec o expertní, ale především politickou otázku. Proto to nejde řídit jako firmu. Bohudík. Zde je nutno postavit zdravou skepsi proti inženýrskému optimismu. Prognóza je vážná, nikoli však beznadějná. Co nepomůže zcela jistě: únavné opakování fráze, že naše zdravotnictví je na evropské/ světové úrovni, na každý mikrofon, který je zrovna zapnutý. Připomíná to flašinet soudruhů ve chvíli, kdy už definitivně přestali zvládat reálný socialismus.


7


paradoxů českého zdravotnictví

MUDr. Pavel Vepřek 1. Občan má právo na bezplatnou zdravotní péči v rozsahu stanoveném zákonem, ale její rozsah není stanoven. Od roku 1993 je součástí Ústavy Listina základních práv a svobod, jejíž článek 31 říká: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Problémem je, že tyto podmínky dosud nebyly pro zdravotní služby zákonem stanoveny. Jejich absence stále více škodí zdravotnictví a stojí za nereformovatelností Seznamu výkonů, za bludným cyklem úhradových vyhlášek, za kostrbatostí vstupu nových medicínských postupů do zdravotnictví, za nemožností účinně kontrolovat kvalitu péče a zásadně brání občanům v transparentním přístupu jak ke „standardním“, tak „nadstandardním“ zdravotním službám. 2. Zdravotnictví volá o pomoc, ale máme nejnižší soukromé výdaje v EU. Představitelé zdravotnictví vidí hlavní příčinu potíží zdravotnictví v nedostatku peněz a za jediný lék pokládají trvalé navyšování prostředků, které do zdravotnictví posílá stát platbou za státní pojištěnce. Úskalím tohoto řešení je, že sebevětší navýšení státních peněz se rozkutálí do zavedených prasátek a pacienti a zdravotníci opět ostrouhají. Každý se lépe stará o své vlastní peníze než o cizí, a proto občané/pacienti ve všech demokratických zdravotních systémech ovlivňují chod zdravotnictví také svými vlastními prostředky. Ať je to při volbě zdravotní pojišťovny, připojištění, výběru komfortu péče nebo jejích nadstandardních variant. My máme z celé EU tuto možnost nejmenší. Zatímco v EU se občané podílejí 24 % na celkových nákladech zdravotnictví, u nás jen 14 procenty. A to z toho ještě polovinu tvoří výdaje za potravinové doplňky. 3. Někde nám scházejí lékaři, ale v rámci EU jich máme nadprůměrně. V některých typech péče se nám nedostává lékařů a některé nemocnice se udržují v chodu jen


za cenu porušování zákoníku práce. To přesto, že máme o 23 lékařů na sto tisíc obyvatel více, než je průměr EU. Částečnou odpověď dají statistiky – máme o 8 tisíc akutních lůžek více, než je průměr EU, a o jednu třetinu více specialistů, naopak praktických lékařů máme o 11 % méně. Mezi nimi všemi krouží pacienti s téměř dvojnásobnou rychlostí oproti průměru EU. Poskytujeme kvalitní péči na vysoce specializovaných pracovištích, ale péče o většinové banální onemocnění je zmatečná. Příčina nedostatku lékařů tkví v jejich zaměstnávání v místech, kde nejsou potřeba, jejich vytěžováním činnostmi, které jsou buďto zbytné, nebo je může dělat někdo jiný, v chybění organizace péče a atomizaci informací, ve způsobu jejich vzdělávání a pohříchu i v klesající atraktivitě jejich profese. Sestřičky to mají obdobné. 4. Máme konkurenční systém veřejného zdravotního pojištění, ale bez konkurence. Konkurenční systém zdravotního pojištění byl zvolen, protože má největší potenciál se adaptovat na vývoj medicíny a potřeb občanů. Jenže jsme skončili jen s vytvořením více pojišťoven bez toho, že by byly nastaveny podmínky pro jejich férovou konkurenci. Dnes máme systém, který je jistě lepší než systém státní (či jedné pojišťovny), ale který neplní své původní zadání. Pojišťovny jsou ze zákona odpovědny za zajištění potřebné zdravotní péče svým pojištěncům, tak by měly dostat prostor dělat to pořádně. Až budou zdravotní pojišťovny vkládat většinu své energie do hledání kvalitních a efektivních způsobů organizace zdravotních služeb, místo administrace nařízených regulací, tak bude vyhráno. 5. Všechna zdravotnická zařízení jsou si ze zákona rovna, ale některá jsou si rovnější. Základem systému veřejného zdravotního pojištění je spravedlnost v úhradách za péči bez ohledu na to, komu to zdravotnické zařízení patří. Ta spravedlnost dostává u nás řádně na frak. Základní konflikt zájmů má ministerstvo zdravotnictví ve dvojroli správce přímo řízených organizací a vydavatele úhradové vyhlášky. Platnost přísloví o bližší košili je nepřehlédnutelná. Stejně tak zařízení, která se v historii jakýmkoli způsobem dopracovala k nadstandardní výši úhrady, se díky referenčním obdobím z toho těší dlouhodobě. Peníze za pacientem zatím neputují.

– 12 –



6. Péče o chronicky nemocné ovlivňuje výsledky zdravotnictví a čerpá 80 % nákladů, ale nikdo ji neřídí. Kvalita a organizace péče o chronicky nemocné pacienty je hlavním tématem ve všech rozvinutých zdravotnictvích, nikoli však u nás. Důsledky pociťují chroničtí pacienti na svém zdraví a my všichni ve zdravotnických nákladech. Místo individuálních léčebných plánů vytvořených podle závazných doporučených postupů, místo jasné odpovědnosti spojené s kompetencemi, místo sdílení informací o konkrétním pacientovi mezi všemi zapojenými zdravotníky, místo motivací k dodržování léčebného režimu a zdravého životního stylu vládne lidová tvořivost.


7. Zdravotní a sociální péče má tvořit kontinuum, ale dělí je příkop. Zdravotní a sociální systémy sice pečují o stejného člověka, ale vzájemně spolu nekomunikují. Není těžké si představit prospěch, který by přineslo zasypání dělícího příkopu v péči o seniory, v psychiatrii, v koordinované rehabilitaci, v péči o umírající, při zavádění nákladné terapie oddalující vznik invalidity a v mnoha dalších oblastech. Máme právě rok do voleb do Poslanecké sněmovny a tím je i dán časový úsek, ve kterém bychom se měli dobrat návrhů řešení zmíněných problémů. Za pokus to stojí.

www.zdravotnictvi2.cz Iniciativa Zdravotnictví 2.0 chce propojit lidi ochotné investovat své zkušenosti, čas a jméno do nápravy poměrů v českém zdravotnictví. Jejím cílem je hledat a nacházet řešení jeho základních problémů, přesvědčit o jejich správnosti širokou veřejnost a tím dát obsah kapitole zdravotnictví programového prohlášení budoucí vlády. Zdravotnictví 2.0 je apolitickou virtuální sítí, která chce dosáhnout zdánlivě nemožného – mediálně nezajímavého, ale fungujícího zdravotnictví.

Proč a jak vznikla iniciativa Zdravotnictví 2.0 Po roce 1989 se naše zdravotnictví začalo transformovat z přídělového a centrálně řízeného systému do regulovaného trhu pluralitního systému veřejného zdravotního pojištění. Ale do cíle jsme nedorazili. Místo předvídatelného světa, ve kterém regulátor reguluje, pojišťovák pojišťuje, zdravotník léčí a občan jim všem za dobré služby přímo či nepřímo platí, máme systém plný konfliktů zájmů, kolektivní neodpovědnosti, markýrovaného řízení, deficitních a vědomě porušovaných pravidel, práva silnějšího, ročního horizontu úhradových vyhlášek a absence dlouhodobých investic do lidí,

budov a zdravotních programů. Organizačně jsme uvázli v bezčasí mezi přídělovým socialistickým zdravotnictvím a regulovaným trhem, a tak už léta šlapeme vodu. Je nás hodně, kteří stojíme o změnu k lepšímu, ale ruce nám svazuje pocit marnosti každého snažení. Neúspěšných pokusů jsme si zažili habaděj a úspěšnost politikům přinášela spíše faktická nečinnost a populismus než aktivní snaha prostředí měnit. Je celkem zřejmé, že odpovědné zdravotnictví není tím pravým volebním tahákem pro jakoukoli stranu a stejně tak sebelépe zpracované analýzy a koncepce zdravotnictví samy o sobě žádnou změnu nepřinesou. Nevidím jinou možnost, než toho dosáhnout cestou občanské společnosti, propojováním lidí podobných názorů a životních postojů, bez ohledu na jejich profesní nebo stranickou příslušnost. Vzhledem ke svému seniornímu věku a třiadvaceti letům setkávání se s osobnostmi ze všech oblastí zdravotnictví na pravidelných zdravotnických seminářích v Národohospodářském ústavu AV jsem přestal hledat někoho, kdo by zvedl prapor, a tak zvedám Zdravotnictví 2.0. Vítejte na palubě. MUDr. Pavel Vepřek

Elektronický měsíčník Občan v síti vydává Občan z. s. se sídlem Ovocný trh 12, 110 00 Praha 1, www.sdruzeniobcan.cz E-mail: [email protected] ❦ Editor: MUDr. Pavel Vepřek

– 13 –

2016. Občan v síti. Přes viditelné úspěchy vítězné. 7 paradoxů českého. zdravotnictví. volné fórum. úhel pohledu. 7 paradoxů českého zdravotnictví

Recommend Documents