2014 ALMANACH ŽÁKOVSKÝCH PRACÍ (6. A, 6. B, 7. B, 8. A, 8. B) Zpracovala Mgr. Jana Táborková ZŠ jazyků Karlovy Vary

2013/2014

ALMANACH ŽÁKOVSKÝCH PRACÍ (6. A, 6. B, 7. B, 8. A, 8. B)

Zpracovala Mgr. Jana Táborková ZŠ jazyků Karlovy Vary

MINIPROJEKT 6. TŘÍD – BÁSEŇ (6.A, 6.B)

2

MINIPROJEKT NA ZÁŘÍ/ŘÍJEN – BÁSEŇ (6.A, 6.B) Probíráme velká písmena, v literatuře čteme ukázky z děl o naší zemi, ve volných chvilkách v hodinách jsme se tedy pustili do básnění a připravili nástěnky do naší učebny čj. Každý přispěl několika verši a se spolužáky jsme potom vybrali ty nejlepší.

6. B tak vytvořila společnou báseň – Tuhle, tamhle podle

předlohy stejnojmenné básně Olgy Hajné, 6. A společnými silami napsala několik hádanek o českých městech. Obrázek, který k hádankám děti přikreslily, byl nejdříve sám o sobě hádankou – zadání znělo: nakreslete obrázek města, vesnice nebo krajiny tak, aby jedna část byla barevná a druhá černobílá. Každý dostal pouze čtvrtinu mapy ČR s vyznačenou hranicí, děti přesto velice brzy pochopily, že cílem bude složit mapu naší země. Posuďte sami, jak se dílo povedlo.


Přepis básní:

Tuhle, tamhle od 6. B

Tuhle, tamhle v Praze mají se tam blaze.

Co dělají v Liberci? Lítají na koberci.

Tuhle, tamhle v Olomouci pořád mluví o kobercích.

Co dělají v Londýně? Škytají tam po víně.

Tuhle, tamhle v Pardubicích jezdí rychle na konících.

Co dělají v Brně? Snědli malé mrně.

Tuhle, tamhle v Plzni, svlékni se a mrzni.

Co dělají v Táboře? Klouzají se po dvoře.

Tuhle, tamhle ve Varech pijí pivo po barech.

Co dělají v Ostravě? Pospávaj po oslavě.

Tuhle, tamhle v Hamburku snědli velkou hranolku.

Co dělají v Olomouci? Tančí tam až do půlnoci.

Tuhle, tamhle v Paříži všichni se tam prohlíží.

Co dělají v Berlíně? Básní jenom o víně.

Tuhle, tamhle v Bankoku rozměnili bankovku.

Co dělají v Bruselu? Chystají se na směnu.

Tuhle, tamhle v Římě, tam i papež dříme.

Co dělají v Londýně? Pečou krůtu na víně.

Tuhle, tamhle v Dublině skáčou na trampolíně.

Co dělají v Pardubicích? Sypou perník po ulicích.

3


4

Hádanky od 6. A: Poznáte, jaká česká města jsou ukryta v našich verších?

Ty, s doly pod sebou, černé město nad hlavou. Hutě máš tři a všechny vepře u tebe pasou Petři.

Jsou to město stovky věží, je to srdce Česka. Jeto krása, někdo běží, vede tam i stezka.

Voní perník sladký, barevný a dobrý, má mnoho tvarů a chutí, každý se do něj rád pustí.

To je město okurek. Okurek kyselých, nálevů sladkých. Všem tak chutnají, všichni jsou z toho veselí. A chodí sem rádi.

Rychlost jako blesk, barevný jak duha. Automobil odtud jede, uhneme mu jako mlha.

Petr…, Petro…, Petrof! Světoznámá značka klavíru, a přece nejsou z papíru. Na severu to město leží, s Pardubicemi se žení. I přesto na něj sněží.

Tady máme prameny, Rusové krčí rameny. Proč sem pořád jezdí? S radostí sem přijíždějí, v lázních je jim dobře, jak v Africe kobře.

Hezká obuv odtud pochází. Všem se tato obuv líbí. Všichni lidé v ní sem přichází, ostatním moc chybí.

DOPIS OBLÍBENÉ OSOBNOSTI, LITERÁRNÍ POSTAVĚ – 6.B

5

28. listopadu 2013 Karlovy Vary Dobrý den, paní Rowlingová! jmenuji se Veronika a jsem velkou fanynkou Harryho Pottera. Viděla jsem všechny filmy, četla jsem všechny díly Harryho Pottera a budu číst i knihy Fantastická zvířata a Famfrpál v průběhu věků. Všechny knihy se mi moc líbily, některé jsem četla i dvakrát. Než budu moci číst další knihy, bude to ještě chvíli trvat. Dostanu je až k Vánocům. Jak už jsem psala, všechny díly se mi moc líbily, a proto bych Vás chtěla poprosit o to, abyste napsala další. Napadlo mě, že další díly by mohly navazovat na konec posledního dílu Relikvie smrti. Harry a Ginny tam doprovází malého Harryho na vlak do Bradavic a mne napadlo, že by další díl mohl navazovat právě na toto. Malý Harry by se mohl setkávat s podobnými "průšvihy" jako jeho táta. Mohl by například podniknout výlet do Zapovězeného lesa s Hagridem. Harry by si našel nové kamarády a "válčil" by s malým Malfoyem, jehož rodiče jsou Draco a Parkinsová. Harry by mohl mít i jiné trable než je soupeření Malfoyem. Našel by se i spolek příznivců lorda Voldemorta. Zvolili by si vůdce. Spolek by se nechtěl moc projevovat do té doby, dokud by nenabyl na síle. Postupem času by spolek sílil a sílil, a proto by se o to začali zajímat i Ron, Hermiona a Harry společně s celou rodinou Wieslových. Zjistili by totiž, že spolek příznivců lorda Voldemorta má svého špeha i v Bradavicích. Spolek by totiž zjistil, že Harrymu a Ginny se nepomstí, ale na malém Harrym může. Proto by mu v Bradavicích ztěžovali život. Spolek lorda Voldemorta by se mohl jmenovat Pomsta pána zla. Malý Harry by se stejně jako jeho otec dostal do famfrpálového týmu, protože v Bradavicích zjistili, že Harry má ještě větší talent než jeho děda a táta. Malý Harry by objevil další tajemná místa v Bradavicích. Harry by našel také Chloupka. Chloupek by mohl mít s tříhlavou fenkou ze Zapovězeného lesa štěňátka. Takhle stručně jsem sdělila to, co jsem chtěla říct už dlouho. Moc, opravdu moc bych si přála další díly. Ráda bych také věděla, kdo bude v Bradavicích ředitelem a také, jaký bude učitelský sbor. Doufám, že se Vám můj námět na další knihu líbil. Jestli jsem Vás aspoň trochu inspirovala, tak jsem moc ráda. Moc děkuji a přeji hezký zbytek dne! Veronika

Text a obrázek: Veronika Götzová, 6. B

DOPIS OBLÍBENÉ OSOBNOSTI, LITERÁRNÍ POSTAVĚ – 6.B

6

Karlovy Vary 28. 11. 2014

Ahoj Eleno! Ještě před pár dny bych mohla říct, že Ti píši ráda, ale teď už to tak není! Stalo se z Tebe monstrum! Bývala jsi soucitná dívka, ale teď jsi upír bez lidskosti! Prostě jsi ji vypnula! Damon a Stefan se snaží v Tobě najít alespoň kousek lidskosti! Mají pořád naději a to se oceňuje. Nesuď je za to! Oni v Tebe věří a nepřestanou, dokud ten lék, který jsi tak zoufale hledala, nenajdou. Ty sis to přála a oni Ti to splní, i když jsi změnila názor! Protože Tě milují. Zabíjíš lidi a přitom nic necítíš. Žádný soucit, který z Tebe vyprchal. Stala ses upírem, ale pořád jsi to byla Ty. Dělá Ti dobře, když zabíjíš lidi! Nevinné lidi! Ale věř, až se z Tebe zase stane člověk… zabije Tě to! Zabije Tě ten soucit, který máš, nebo jsi spíše měla! Ten soucit byl dar a měla sis ho držet při sobě! Takhle Ti to řekl Elijah, ještě když jsi to byla ještě Ty! Když Ti umřel bratr, ještě jsi byla lidská. Upíři mají všechny pocity zvýšené! Já vím! Kdyby tak byl vlak minulosti a Ty bys mohla do něj sednout a jet zpátky! Na vše zapomenout a necítit tu bolest, když Ti umřeli rodiče, teta, strýc, dokonce i vlastní matka a teď ještě bratr! Nezasloužíš si to a já, stejně jako Stefan, Damon, Caroline a Bonnie věřím v to, že ta lidskost je pořád někde v Tobě. Chybí mi stará Elena, protože člověk jako jsi Ty je vzácný! Není jich moc, a proto Tě nechci ztratit! Ta lidskost… hluboko v Tobě musí být! A já v to věřím a doufám, že se uvidíme v nebi, až obě najdeme mír! Tvoje Anna!

Text a obrázek: Anna Vondráčková, 6. B

VÁNOČNÍ DIVADLO – 6. A, 7. B

7

V prosinci proběhla dvě divadelní představení pro děti ze školičky. Šesťáci si nacvičili 3 výstupy a písničku Šílená pohádka od Yakoo´s World, která svým textem paroduje nejznámější klasické i moderní pohádky v moderní hudební aranži. Píseň bylo třeba malinko upravit vzhledem k věku a slovní zásobě posluchačů. Děti si ji ale moc přály zazpívat, hlavě proto, aby dostal příležitost účinkovat úplně každý ze třídy. V tomto duchu úplně samy sepsaly i úvodní scénář, ve kterém měl svou roli úplně každý.

Sněhurka a 8 trpaslíků (napsali: Andrea Kiralyi, Anna Milotová, Tomáš Polena)

Vypravěč : Dobrý den, děti, doufám, že se těšíte na naši pohádku Sněhurka a 8 trpaslíků !!! Představím vám naše herce: krásná Sněhurka a její pyšná sestra Bledulka, hraví bratři Šmudla a Mudla, nevrlý Rejpal a bratr Bručoun, chytří bratři Prófa a Moudra, citlivý Stydlín, unavený Dřímal, stále nemocný Kejchal a šťastný Štístko. Ano, máte pravdu, tady někdo popletl název, vždyť kolik máme trpaslíků? 10. Správně děti. Tak ať pohádka začne! Vypravěč : (Bledulka piluje nehty a Sněhurka uklízí) Sněhurka uklízí a povídá si se sestrou. Sněhurka : Bledulko, prosím, pojď, mi pomoc uklízet! Bledulka: Sice nás maminka sem poslala, abychom pomáhali jejím kamarádům, ale já jsem princezna, ne služka ! Vlk: (zrovna přijde) Dobrý den princezny. (divně se rozhlíží) Bledulka: Dobrý? Co je na tomto dni dobrého? Sněhurka: Bledulko, přestaň. Dobrý den, pane vlku, ale co tady děláte? Vlk: Já jsem sledoval Červenou karkulku, jak jde za babičkou, a ocitl jsem se tady! Vypravěč: Ne, ne, ne ty máš být až v další pohádce, koukej (ukáže papír) Vlk: Moc se omlouvám… Vypravěč: Tak pokračujeme dál! Sněhurka: Prosím tě moc, (klekne na kolena a prosí) prosím, pro…. Tři králové: (Jdou a zpívají)My tři králové jdeme k vám… Vypravěč: Ne, ne, ne tři králové jsou až třetí! Sněhurka: Tady se nedá hrát, já odcházím! Bledulka: Já také. (odejdou)


8

Trpaslíci: (v řadě zpívají) Hej hou, hej hou… Prófa: Kde je Sněhurka? (probíhá zmatek, všichni se vrátí a překřikují se) Kůzlátka: Ahoj, jak se máte? Čerti: (všechny straší) Vypravěč: Už dost, pomíchaly se nám všechny pohádky! Štístko: To nevadí, tak si zkusíme zahrát jinou pohádku… Dřímal: Co třeba: Kdo dřív usne? (zívá) Prófa: A co třeba: Kdo vynalezl žárovku? Chytrolín: Ale to já vím, byl to Thomas Alva Edison, ale to děti určitě bavit nebude. Vypravěč: To máš pravdu, tak co budeme hrát za pohádku? Prófa: Často se uvádí, že žárovku vynalezl Thomas Alva Edison. To je ale chyba. T.A. Edison pouze dokázal již dříve známý princip technologicky podchytit natolik, že bylo možné žárovku uvést na běžný spotřebitelský trh. První pokusy s výrobou světla pomocí rozžhaveného vodiče prováděl již v roce 1805 pan Davy Humphry. Všichni: Prófo!!!!!!!!!!! Prófa: Jojo, už mlčím… Štístko: Co třeba červenou Karkulku? Bručoun: Jo, ale v tom bychom si nemohli zahrát všichni. Neposlušná kůzlátka: Meee, nebo si zazpíváme Šílenou pohádku! Čerti: My zpívat nebudeme! Stydlín: Prosím vás, já se stydím, ale budu také zpívat! Čerti: Tak jo… Všichni zpívají Šílenou pohádku Vypravěč: Tak děti doufám, že se vám divadlo líbilo! (všichni uklonit a odejít)

Následovala pohádka na motivy popletených pohádek Ivony Březinové, přepsaná podle oblíbené dětské knihy Teta to plete na divadelní scénku. V pohádce o Červené karkulce a jelenovi se zlatými parohy se v roli Karkulky předvedla Klárka Kumičíková, v roli vlka Patrik Müller, v roli jelena Tomáš Polena, v roli jezinek Anička Milotová, Nikča Bočková a Natálka Čornyjová. Celý program moderovala a v roli vypravěčky vystupovala Andrejka Kiralyi.


9

Sedmáci sehráli pohádku o rozhádané abecedě, ve které se písmenka přou o to, které je důležitější. Vše samozřejmě dobře dopadlo, písmenka se udobřila a sedmáci dále mohli pokračovat poučnou básničkou, při které děti poznávaly počáteční písmenka zobrazených předmětů a zároveň tak dotvářely rýmy v básni Abeceda od Zuzany Staré.

V rámci vánočních příprav se 7. B zapojila také do pořádání adventních výtvarných dílen, kdy se sedmáci ujali role učitelů a ve druhé třídě pomáhali dětem vyrobit postavičky andělů a vánoční přáníčka metodou zmizíkování.

Charakteristika blízké osoby - 7.B

Můj taťka Proč jsem se rozhodla taťku popisovat? Mého tatínka jsem se rozhodla popisovat, protože ho mám moc ráda a je to pro mě velice důležitý a blízký člověk. Můj tatínek se jmenuje Petr, je mu 40 let. Je vysoké a štíhlé sportovní postavy. Jeho oblíbená barva je modrá a zelená, má oči hnědé jako kaštany a krátké vlasy černé jako uhel. Má plné rty a oválný obličej. Rád nosí sportovní oblečení. Je to velice temperamentní člověk, jehož zálibou je fotbal a také si vždy rád zahraje tenis. Rád se potápí, jezdí s námi na výlety a hledá kashky. Taťka je sportovní typ, má rád fotbal, hokej, auta a všechny sporty, kde voní benzín a vrčí motory. Je vtipný, milý, hodný a nezkazí žádnou legraci. Má rád lidi okolo sebe, v práci i v rodině. I svou práci má rád. Baví ho to a nevadí mu, když musí být v práci déle, než plánoval. Akorát někdy pracuje moc a nám pak chybí doma. Nebo se vrátí pozdě z práce, ale i přesto má svou práci rád… Mezi jeho zájmy patří sport. Rád s námi v létě hraje fotbal nebo s námi skáče na trampolíně a jezdí na kolech. Rychle se učí, a tak když k narozeninám nebo k Vánocům dostaneme novou hru, hned ji umí hrát. Neumí prohrávat. Dobře a rychle běhá, plave a jezdí na kole. Tatínka mám moc ráda, a také proto jsem si ho vybrala pro popis do slohové práce. Někdy se naštve a nemluví s námi, ale my víme, že ho to za chvíli přejde. Mám ho moc ráda a doufám, že on mně také.

Text a obrázek: Lucie Sládková, 7. B

10

Charakteristika blízké osoby - 7.B

Charakteristika mé maminky Moje maminka se jmenuje Jana a je jí 42 let. Její oblíbená barva je modrá, má černé vlasy, které obvykle nosí svázané do culíku. Oči má hezky posazené v obličeji a modré jako pomněnky. Vždy je hezky namalovaná a má elegantně protáhlé oční linky. Je veliká cca 165 cm. Její postava je štíhlá. Je to velmi obětavý a hodný člověk. Ráda s námi jezdí na výlety, chodí s námi plavat, jezdí s námi na kole a bruslích. Také s námi v létě hraje badminton, fotbal a skáče na trampolíně. Její charakter je velmi zajímavý, a proto sem se rozhodla ji popisovat. Když vidí někoho, kdo potřebuje pomoci, hned se nabídne a udělá vše proto, aby byli všichni spokojeni, i kdyby měla strčit ruku do ohně. Pozná na všech, co je trápí, a snaží se jim pomoci. Vždy je ráda upravená a elegantně oblečená. Ale někdy se ráda oblékne i sportovně. Je velice trpělivá a moc šikovná. Umí pěkně šít a baví ji plavat. Ráda pracuje na zahrádce. Naši zahrádku každý obdivuje a chválí. Její vztah k lidem je vstřícný, má své blízké velice ráda. Jen bych chtěla, aby byla doma více. Snaží se nám věnovat každou svou volnou chvilku. Práci má ráda. V létě s námi vždy chodí bruslit na meandr. Dovede být i přísná a zlobí se na nás za špatné známky. Ale myslí to s námi dobře. A proto jsem moc ráda, že ji mám, vždy mi se vším pomohla a ukázala, co jsem nechápala. Ona je ta, ke které se vždy můžu přijít svěřit se a říct, co mě trápí. Vždy mi pomohla a já jsem ji za to vděčná.

Text a obrázek: Natálie Sládková, 7. B

11

PF na rok 2014 – 7. B

12

Text PF: Viktoria Grundlerová, Stefanie Zwanzigová, 7. B Vlastnoruční vánoční výzdoba: 6. A, 7. B

12

POPIS OSOBY, BUDOVY, MÍSTA, PRACOVNÍHO POSTUPU – 6. A, 6. B 13

Popis místa, věci, osoby a pracovního postupu jsme trénovali názorně, použili jsme modelů, prostředí a činností, které známe, nebo které nás zajímají. Při popisu míst jsme se dozvěděli mnoho zajímavého o známých i méně známých budovách a památkách. Pěkné byly ale zejména práce, ve kterých děti pro svůj popis zvolily místo, které osobně znají a navštěvují (např. popis Aničky Vondráčkové – Babiččin dům).

Roman Vláčil z 6.B

Anna Vondráčková z 6.B

Nikola Holarová z 6.B

POPIS OSOBY, BUDOVY, MÍSTA, PRACOVNÍHO POSTUPU – 6. A, 6. B 14

Při popisu pracovního postupu jsme získali návod pro pletení pomlázky (od Vojty Vynikala), naučili jsme se připravit spoustu pochoutek (např. Shake od Barči Paškové, moučníky od Nikči Holarové, Karolíny Putz, Aidy Knushi)a získali i velmi podrobný fotonávod na pečení marshmellows (od Natálky Čornyjové) a na tzv. loupáky (od Šárky Klementové).

VYPRÁVĚNÍ - 6. A, 6. B

V rámci slohového postupu vyprávěcího jsme trénovali sestavení textu tím jednodušším způsobem, tedy formou převyprávění známého příběhu. Zadání obsahovalo podmínku, aby příběh nesl určité ponaučení, případně naplňoval podstatu nějakého přísloví. Nabízel se tedy žánr bajky nebo pohádky. Některým dětem se ale pouhá reprodukce známého děje zdála snadná a pokusily se do známého příběhu vnést něco nového, nebo vymyslely vlastní děj s ponaučením v závěru. Texty jsou tímto způsobem zařazeny: pohádka o hloupých prasátkách od Andrejky Kiralyi, pohádka Klárky Kumičíkové o vybíravé nevěstě, bajka o nedůvěře od Tomáše Koudelky, pohádka o smutném Matějovi od Nikči Holarové a napínavý příběh o lvím souboji od Davida Trappa.

Andrea Kiralyi - Hloupá prasátka Jednoho dne řekla maminka prasátkům, že už jsou velká a měla by jít do světa a začít se o sebe starat. Prasátka se rozloučila s maminkou a šla. Po chvilce nejmladší prasátko Hubert řeklo: „Už jsem unavený, na chvíli si sedneme, napijeme se, pojíme jídla od maminky a můžeme pokračovat v cestě.“ Ale nejstarší ze tří prasátek Hektor odvětilo: „Ne, ne, Huberte, musíme jít dál.“ Hubert se smutně došoural k bráškům a šli dál. Najednou objevili velké prostranství. Moc se jim líbilo. V tu ránu napadlo Hamiše, prostředního z prasátek, že by tu mohli bydlet. Prasátka souhlasila a pár metrů od sebe si začala stavět domeček. Hubert stavěl ze sena, jenže byl líný, takže vždycky kousek postavil a pak si odpočinul. Podobné to bylo i u Hamiše, jenže ten stavěl ze dřeva. Jediný Hektor pilně pracoval ve dne v noci a nic ho nezastavilo. Druhý den odpoledne, když Hektor dostavěl domeček, bráškům už chyběl jenom kousek. Hektor se divil, že jim to tak dlouho trvalo. On si postavil velkou, cihlovou vilu a oni jen takové malé chatrče. Jednou v noci k Hubertovi přišel vlk. „ Otevři prasátko, neboj se, neublížím ti!“ křičel vlk. Ale Hubert byl chytrý, a tak neotevřel. Vlk se rozzlobil a říká: „ Já se nadechnu a ten tvůj domek ti sfouknu!“ Jak pověděl, tak i udělal. Když Hubertovi sfouknul domeček, Hubert rychle utíkal za Hamišem. Všechno mu řekl a najednou vlk zaťukal i zde: „Prasátka, otevřete mi, já vám neublížím.“ „Běž pryč, vlku,“ řekl Hamiš. „Já vím, co jsi udělal mému bráškovi.“ Vlk se rozzlobil, nadechl se a fouknul, ale dřevěný dům nesfoukl, akorát ho poškodil. Nadechl se znova a z dřevěného domečku zbyly jenom trosky. Prasátka honem běžela k Hektorovi. Všechno mu řekla, ale on v klidu odpověděl: „ Nebojte, sem se žádný vlk nedostane.“ Uklidnil brášky a poslal je do pokoje pro hosty, aby šli spát. Počkal na vlka, a když ho viděl za oknem, řekl: „Můžeš se snažit, jak chceš, ale sem se nedostaneš.“ Byla to pravda. Vlk se snažil dva dny a dvě noci dostat dovnitř, ale nešlo to. Od té doby je tento vlk vegetariánem. A prasátka dodnes žijí v klidu u Hektora.

Obrázek: Míša Hrubá, 6. A

15


Klára Kumičíková - Vybíravá nevěsta Žila jednou jedna myška, která se jmenovala Hrabalka. Byla velmi krásná, a tak se neustále dívala do zrcadla. Měla skoro všechno, ale jedna věc jí chyběla. Už dlouho se totiž chtěla vdát. Což o to, ženichů by bylo hodně, každý myšák se za ní ohlížel, ale ona chtěla něco extra. Hrabalka však nevěděla, jak na sebe upozornit i ostatní zvířata, a tak se šla poradit se švadlenou. Když přišla do myšího návrhářství, švadlena Hryzalka ji přivítala: „Ach, Hryzalko, co si jen počnu? Já bych se tak moc chtěla vdát, ale nemám za koho,“ postěžovala si Hrabalka švadleně. „Ale vždyť myšáků je na světě hodně a skoro každý se za tebou ohlíží,“ lichotila jí švadlena. „No, myšáků je sice hodně, ale já chci něco extra,“ odpověděla jí Hrabalka. „Tak si na ocásek navázej tuhle stuhu a uvidíš, že ženichové se jen pohrnou.“ Poradila jí švadlena a podala myšce Hrabalce hedvábnou růžovou stužku. Když přišla Hrabalka domů, zavázala si na ocásek stužku ozdobným uzlem a jen tak se procházela před domem. Za chvíli se objevil první ženich. Byl to bohatý a upravený kohout. „Krásná Hrabalko, doslechl jsem se o tvé kráse a tak jsem tě přišel požádat o tvou spanilou ruku,“ řekl kohout a spokojeně se usmíval. „Takový kohout vysedává celý den někde na hnoji! S tím bych se do lepší společnosti sotva dostala.“ Pomyslela si Hrabalka, a tak jen odpověděla: „Ještě se rozmyslím.“ Kohout spokojeně odešel a jen co za ním zavřela vrátka, přišel na námluvy další ženich. Za okýnkem stál vepřík a říkal: „Hrabalko, celé město si povídá o tvé spanilosti.“ Pak hlasitě zachrochtal, až z toho Hrabalku rozbolely uši. „To jeho chrochtání bych nevydržela.“ Pomyslela si a zavřela okno. Po chvilce přišel kačer. „Copak umíš?“ zeptala se Hrabalka. „Plavat po vodě, potápět se a chytat pod vodou ryby.“ Odpověděl jí kačer. „Už dost, už dost! Já vodu nesnáším.“ Odbila ho myška. Kačer sklopil hlavu a odešel. Hrabalka si jen tak pro sebe řekla: „Nikdy snad nenajdu toho pravého!“ Pak na dveře zaklepal lišák. V ruce měl kytici. Hrabalce se líbil, byl i dobře ustrojený a slušně vychovaný, a tak myška řekla, ať přijde zítra, a pak mu řekne, jestli ano nebo ne. Když lišák odešel, myška si usedla do křesla a trochu doufala, že byl poslední, ale mýlila se. Najednou za oknem slyšela dupání kopyt a když vyšla ven, poskakoval tam malý oslík. Myšce se líbil více než lišák, a tak jen řekla: „Možná ano, přijď zítra.“ Sotva ale odešel, prošel brankou kocour. „Mňau.“ Mňouknul a víc říkat nemusel, u myšky měl vyhráno. Druhý den byla svatba a sešlo se skoro celé město. „Jestlipak jsou tu i mí nápadníci? Aby viděli, jakého ženicha jsem si nakonec našla?“ pomyslela si myška. „Pane Kocourek, berete si zde myšku Hrabalku z pravé lásky?“ zeptal se farář. „Ano, miluji ji, že jí samou láskou sním!“ řekl a vrhl se na ubohou Hrabalku. Jen tak tak stihla utéct. „Radši si vezmu jen pořádného myšáka!“ postěžovala si Hrabalka a smutně šla domů. Ponaučení z toho plyne takové, že když je někdo vybíravý, většinou na to doplatí.

Kašírované postavičky: práce žáků 6. A

16


Tomáš Koudelka - Ryby Chtěl bych vám vyprávět příběh o tom, jak ryba přelstila rybu. Začalo to ve vodách karlovarské Ohře, kde žili dva kapři jménem Petr a Jirka. Petr byl pohledný, velký a chytrý šupináč. Jirka byl zato ošoupaný, vyhládlý a nemotorný lysáč. Byli to nejlepší kamarádi a plavali spolu úplně všude. Jednou takhle plavali v dost velké hloubce a Jirka si všiml, jak se po zemi plazí žížala. Řekl Petrovi, že si myslí, že za rohem viděl svou matku a chce ji pozdravit. Petr mu řekl: „Dobře, já budu plavat napřed a ty mě potom doplaveš.“ A tak Jirka zašel za roh a koukal, až se Petr trochu vzdálí. Když už byl dost daleko, vyplaval, vzal si žížalu do pusy a plaval za Petrem. Když ho doplaval, ptal se Petr, co to má v puse, a Jirka mu řekl, že žížalu. Petr se zeptal, jestli by mu ji nechtěl dát, že od rána nic nejedl, ale Jirka řekl, že ne. I když ho Petr ještě několikrát zkoušel přemlouvat, pořád mu nechtěl žížalu dát, a proto se rozhodl, že se s ním vsadí o to, kdo bude nahoře rychleji. Vsadili se o to, že když někdo něco uloví, musí to tomu druhému hned dát. Jirka řekl: „Dobrá tedy, ale ta žížala se ještě nepočítá!“ Petr jenom zavrtěl hlavou a řekl Jirkovi, že mu tu žížalu zatím podrží, než se zezhora vrátí. Jiří mu dal žížalu, ale když už se vracel, Petr i s žížalou byl pryč. Proto se už navěky přestali kamarádit. Také z toho plyne ponaučení: „Ani nejlepšímu příteli nevěř!“

Obrázek: Jiří Seifert, 6.B

17


18

Nikola Holarová – Zlatá rybka Joe

Byl jeden chudý mladík Matěj , který byl pořád smutný a z ničeho neměl radost. Jednoho dne se Matěj vydal k potoku. Když si sedl na trávník a chtěl se zakousnout do svačiny, někdo volá : „Pomoc! Pomoc! Pomoc!“ Matěj se zalekl, ale protože byl zvědavý, šel za hlasem, který neustále volal o pomoc. Došel až ke břehu potoka, kde ležela ryba. Vypadala jako hrst zlata. Byla malá a kroutila se jako had. Matěj nezaváhal a hodil rybku do vody. Rybka promluvila: „Děkuji ti, Matěji! Splním ti tři přání.“ Ale Matěj odpověděl, že mu žádná tři přání nepomohou a tvrdil, jak je nepotřebuje. Rybka se představila : „Jsem rybka jménem Joe. Kdybys potřeboval pomoc, stačí zavolat: Joe!“ Jenže Matěj se klidil pryč. Vydal se do hospůdky „U Kozy“ a vešel dovnitř. Bylo tam málo lidí. Hostinský k němu přišel a zeptal se ho, jestli má peníze. Matěj na to: „Nemám.“. Ale vysvětlil mu, že zná zlatou rybku, která mu vykouzlí peněz tolik, kolik bude chtít. Ale hostinský mu nevěřil, a tak ho vyhodil z hospody. Matěji bylo tuze smutno. Jednoho dne ho napadlo, že zavolá rybku. Nemohl si však vzpomenout, jak se jmenuje. Volal: „Johano! Jůlie! Jolano!“ Matěj ztrácel naději. Říkal si, že nikdy nebude šťastný. Pak si najednou vzpomněl, že se jmenuje Joe. Vykřikl její jméno a ona se vynořila. Matěj povídal, že chce splnit tři přání a poprosil, aby je splnila. Joe neprotestovala a vyslechla si všechna přání. Matěj si přál, aby nebyl nikdy smutný, aby měl krásný dům a aby se Joe proměnila v krásnou dívku. A opravdu. Matěj byl šťastný, protože měl krásný dům a nevěstu Joe, s kterou měl dvě dcery - Janu a Hanu. Byli šťastní, užívali si a takhle se měli až do smrti.

Keramické květy: Helena Halamková, Patrik Vodička, Petr Haak ze 7. B


David Trapp - Silnější vždy vítězí! Náš příběh začíná lvem Jamesem. To je nejsilnější lev v okolí. Na jeho místo vůdce se chce dostat Fox, jehož matka byla liška a jeho otec lev. Má tedy přirozenou inteligenci, na rozdíl od Jamese. James, hladový po úspěchu, chce všem dokázat, že je to nejobávanější král, který tu kdy byl. O tom se ale dozvěděl Fox, šel za Jamesem a poradil mu, aby uskutečnil turnaj, ve kterém se střetne proti ostatním, dost možná lepším lvím bojovníkům. Jamesovi to přišlo jako výborný plán, jak dokázat, že je nejlepší. Kývl tedy na Foxův návrh. Fox byl nadšený, věděl, že dostat se na trůn bude lehčí, než si myslel. Poté šťastný Fox v klidu odešel domů slavit, zatímco James svolal radu kraje, aby vyhlásil svůj plán. Řekl, že vítěz turnaje se stane králem, bohužel ani tohle neuteklo vychytralému Foxovi. Další den začal turnaj, kterého se zúčastnilo pouze 8 lvů v čele s Foxem. V této smečce byl i král James. Každý lev dostal soupeře. James dostal soka Orlanda, lva, který roztrhal 4 jiné v jednom boji. Fox to měl snadnější, proti němu nastoupil Kenny, kterého Fox podplatil. James v souboji utrpěl velmi bolestivý zásah. Má zraněnou nohu, kterou používá, jako hlavní zbraň k ničení protivníka. Fox prošel bez problému. Největší vychytávkou Foxe byla skutečnost, že James ani nevěděl, že se turnaje účastní. James i Fox vyhráli svoje semifinálové souboje. Jamesovi se ještě zhoršil stav nohy. Do finále nastoupili tedy James vs Fox. Jamesovi došlo, že to byla pro Foxe jen záminka k boji s ním. Souboj začal divoce, Fox útočil na zraněnou nohu krále. James se ale vzchopil a v jednom okamžiku roztrhl hrdlo Foxe. Zabil ho a dokázal, že je nejlepší. Po vážných zraněních ani James nedokázal bojovat dál. A tak po boji největší král všech dob umírá. A, co z toho vyplývá? Silnější vítězí. James odešel důstojně, jako největší válečník všech dob. Na jeho pohřeb přišlo celé město. Mezi účastníky pohřbu byli, lvi, ptáci, opice, prasata, sloni, zkrátka všechna zvířata v kraji. Jeho pohřeb byla legendární událost. Nikdy totiž nestál divočák vedle lva s jistotou, že ho lev nesežere. James dokázal mnoho ve svém životě, ale i po smrti. Dokázal sjednotit celý kraj k sobě. Všechna zvířata žila spolu, bránila se navzájem. Novým králem byl zvolen Orlando, lev, který zranil nohy Jamesovi. Orlando byl zvolen hlavně kvůli tomu, že je široko daleko nejsilnější. Byla to pro něj obrovská pocta. Zapřísahal se, že svoji vlast ochání a položí za její bezpečí i život. James Rives, kraj a vlast, kde žil a zemřel největší král, žil spokojeně pod vedením Oralda. Blížíme se k úplnému konci příběhu, ale kdo ví, jak se žije v James Rives dnes?

Obrázek: Jakub Smitek, 7. B

19

KOMIKS – 6. A, 7. B

20

Komiksové ztvárnění literárního děje je v dnešní době běžné a dostupné, láká pak především nenáročného čtenáře. Kresba jakožto součást děje doprovází texty mnoha současných bestsellerů, především „deníků“, které děti rády představují ostatním formou mluvních cvičení (Deníky malého poseroutky, velkého frajera Nata, deníky mimoňky apod.). V komiksové tvorbě si ale přijdou na své také sečtělejší čtenáři a praví znalci tohoto žánru mohou poučit o zajímavých podobách této literární formy i samotného učitele. Tak například Lenka Holubovská představila třídě japonskou mangu, která se čte zprava doleva a zahrnuje mnoho žánrů (od detektivních příběhů přes akční a bojové příběhy po dívčí romány). Typickou komiksovou kresbu ve stylu anime poznáte podle velkých kulatých očí, drobného nosu a extravagantního účesu.

Obrázky: Postava od Lenky Holubovské, 7. B, vlastní komiks od Daniela Kopače, 6. B

Moderní pohádka – 7. B

21

Vyprávění sedmáků mělo poněkud zvláštní zadání vzhledem k jejich věku a zájmům – autorská pohádka. Právě na tomto zadání se ale měli možnost vyřádit co se týče použití neobvyklých jazykových prostředků a mnohým se fantazie rozproudila naplno, takže vzniklo mnoho zajímavých a úsměvných textů. Aby nebyly pohádky jen tak obyčejné, mohly děti děj známé pohádky zasadit do moderní doby nebo děj vyprávět z úhlu pohledu jedné ze zúčastněných osob. Žákyně 7. B - Moderní pohádka o Červené karkulce Budu Vám vyprávět příběh, který se mi včera přihodil. Ale nejdřív bych se asi měla představit, že? Jsem Červená karkulka, ani nevím proč mi tak lidi říkají. Ale teď zpět k příběhu. Sobota, ráno ,,Vstávat!“ uslyšela jsem hlas, který bych podle úrovně otravnosti mohla přirovnat k dědečkovu budíku snad z dob komunismu. Neochotně jsem vstala a zamířila do kuchyně, kde jsem usedla ke stolu a upila ze svého oblíbeného hrnku čaje. ,,Dneska půjdeš za babi, došla jí vodka, ale už utratila celej svůj důchod,“ pronesla mamka přísně, ale neodtrhla oči od plotny. Během dvaceti minut jsem byla oblečená, nasnídaná a vlasy měla spletené do dvou copánků. ,,Vypadám jak nějaká panenka,“ zamumlala jsem si pro sebe otráveně, když jsem vyšla z domu. Zamířila jsem k lesu.,,Proč vůbec bydlí na takovém místě?“ znovu jsem si pro sebe zabručela, když jsem zdolávala kopec uprostřed lesa. ,,Holčičko, kampak to jdeš?“ rozlehl se po lese hrubý hlas. Uviděla jsem postavu, byl to velký vlk, připomínal Jacoba ze Stmívání. ,,Co ti do toho je, pedofile?“ zeptala jsem se podezřívavě a čekala jeho odpověď. ,,Achjo… proč je poslední dobou jídlo tak drzé?“ řekl s hlasitým povzdechem. ,,Nevím a ani to vědět nechci,“ neodpustila jsem si jedovatou poznámku a dál pochodovala do kopce.

Obrázek: kolektivní práce 7. B Vlk zamířil k babiččině chaloupce. Nic netušící karkulka si začala trhat květiny, úplně zapomněla na čas. Po chvíli si to uvědomila, květinky různých barev a velikostí upustila a začala si vesele poskakovat směrem k babičce. Vlk došel k chaloupce, zaklepal na mohutné dřevěné dveře. ,,Teď nemůžu teď mi dávají Ulici!“ zakřičela babička v domnění, že za dveřmi stojí karkulka. Vlk to nakonec vzdal a vlezl tam otevřeným oknem. Jakmile ho babička uviděla, vzala ho po hlavě pánvičkou. To se ale vlk naštval a babičku sežral. Karkulka konečně dorazila, vlezla dovnitř ze zvyku oknem, přišla k posteli, kde leželo cosi, připomínající její babičku. ,,A ty jsi kdo?“ zeptala jsem se podezřívavě. ,,Přece tvoje babička,“ řekl vlk nejistě. ,,Babi, měla by sis oholit nohy,“ poznamenala jsem při pohledu na její nohy. ,,No jo, no,“ řekl vlk, rychle se zvednul a než mi došlo, že to není babi, byla jsem v jeho žaludku. ,,Jéé, babi, tebe taky sežral?“ kecla jsem bez přemýšlení.,,Ne, jsem tu na dovolené,“ odpověděla mi babi podrážděně. Tak jsme si seděli v žaludku dalších pár minut, než jsme uviděli světlo. Myslivec vlkovi rozřízl břicho. Vyskočila jsem a poděkovala mu. Babička vypila flašku vodky, konečně nebyla tak nervní a smála se s námi. Když jsem se vrátila domů, mamka mě podezřívala z toho, že jsem taky něco pila, ale to už je jiný příběh.


Tereza Novotná - Bílá slečna Zdravím, jmenuji se Mrznout a chci Vám povyprávět, jak to se Sněhurkou bylo doopravdy. To, jak jsme se seznámili zná snad každý, ale není to většinou až tak pravdivé.To, že se k nám narvala úplně cizí ženská, mě příliš nepotěšilo.Jen já jsem s tím nesouhlasil. Představte si, že jste v mé kůži. Máte to? Jako každý večer jsem přišel se svými 6 kamarády domů, vešel jsem do svého pokoje a tam? Ležela cizí holka... Nejen, že mi rozházela peřiny, ale taky přešoupala postele a já potom celé 3 roky spal vedle Dřímala, co v jednom kuse chrápe a dokonce ze spaní i slintá. Nakonec u nás zůstala i přes mé námitky. Nijak zvlášť jsem si náš společný život neužíval. Pořád jen uklízela a já nikdy nic nenašel. Můj harmonogram dorazila tím, nás nutila se každý, opravdu každý den se koupat. Až jednou jsem jí měl tak moc po krk, že jsem si zavolal nájemného vraha. Překvapilo mě, že to byla žena. Navíc velmi pohledná. Teď je mou nastávající ženou, ale o tom až příště. A když se Miládce asi po 3. nepodařilo zabít tu namyšlenou Sněhuru, rozhodl jsem se, že zaplatím chudému vesničanovi, aby se vydával za prince a vzal si ji. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že byla Sněhurka královského původu. To bych ji tu nechal, ale to nevadí. Brzy byla nádherná obrovská svatba. Bylo tam hrozně moc lidí, jídla a dobrého pití. No a někdy po mě a Miládce měli svatbu i Sněhurka a „princ“. Jestli žili šťastně… no, jak se to vezme. Mají 13 dětí a vždy, když jedu kolem, slyším od Sněhurky jen: „Polož to, nemlať svého bratra! Já se na to vykašlu a odejdu!“ My jsme si s Miládkou nahrabali peníze vraždami a máme ……. Firmu! Jsme spokojení a vy určitě taky, když víte pravdu.

Obrázek: práce žáků 6. A

22


Dennis Schreehardt - Mořský muž Na mořském dně žije mořský lid. Vládne mu statný a moudrý král. Jeho sídlem je mořský palác ze zlata. Když mořští muži byli malí, hráli celé dny na vodních počítačích. Jejich oblíbenou zábavou bylo, že si nechávali vyprávět o tom, jaká je technika tam nahoře nad vodou. Žádný z nich tu techniku neviděl, protože poprvé mohli vyplavat na hladinu až v den svých osmnáctin. Na pevnině byly počítače o mnoho luxusnější než pod vodou. A lidé prý místo ocasu mají nohy. Nejdéle musel čekat nejmladší z nich a přitom právě on nejvíce toužil poznat techniku a život lidí. Ve vraku ponorky nalezl malého robota, který ho velice zaujal. Chtěl o něm zjistit co nejvíce. Malý mořský muž cítil potřebu se o tom všem na povrchu přesvědčit na vlastní oči. Konečně oslavil své osmnácté narozeniny a brzy ráno plaval ke hladině se zjistit, jestli takových zvláštních věcí existuje více. Vyplul na hladinu a uviděl velkou továrnu, který vyráběla roboty, ponorky, atd. Jak tak seděl na skalnatém břehu, plula k němu kovová ryba. Doplaval k ní a co jeho oko nespatřilo, řídil ji člověk. Ten člověk na palubě byla překrásná dívka. Ponorka narazila do skály a začala se potápět. Mořský muž se lekl a začal plavat za ní a snažil se zachránit překrásnou dívku. Záchrana dívky se mu podařila. Mořský muž ji vzal do náruče a odplul s ní zpět do království. Bratři se ho ptali, co viděl, a on jim vyprávěl o dívce, kterou poznal. Přiznal otci, že se chce zbavit ocasu, jen aby mohl být s ní. Vydal se k robotovi, který mu na jeho přání odstranil ocas u břehu. Dívka ho objevila na břehu bezmocného. Chtěla mu pomoct, a tak ho odvedla k ní domů. On jí vyznal lásku a žili spolu šťastně až do smrti, i když byl nyní invalida.

Obrázek: Petr Haak, 7.B

23


Natálie Sládková - Červená karkulka Byl jednou jeden Vlkodlak, který si žil ve svém moderním doupěti. Jednoho slunečného dne si vyšel na procházku s tím, že si někoho uloví. Jak tak šel, slyšel, jak si někdo píská, a řekl si, že se tam půjde podívat. Když přišel na palouček, uviděl tam Červenou karkulku. Měla na sobě krátkou minisukni a k tomu tílko červené barvy a červené lodičky. Zrovna tam seděla, opalovala se a ještě se cpala červenými jahodami. Tak si vlkodlak řekl, zatímco číhal za keřem, že bude pěkně šťavnatá. Ale co vlkodlak nečekal, bylo, že mu karkulka řekne: „Můžeš mi prosim tě uhnout???? Máš tlustý sklo.“ Vlkodlak nejdřív znejistěl a pak uhnul. „No, víš karkulko, já jsem tě sem přišel sežrat a docela bych ocenil, kdybys mě vnímala.“ Jelikož karkulka měla vysokou, tak vlkodlakovi řekla, že nemá čas a že košík s jídlem a medicínou musí odnést babičce, ať tu na ni počká. Karkulka se zvedla a vlkodlak jen koukal, jak odchází. Po 5 minutách mu teprve docvaklo, že to na něj ušila a že za ním už nepřijde. Vlkodlak se zvedl a čichal a čichal, až zachytil její stopu a utíkal tou největší rychlostí, jakou svedl. Utíkal přes stromy, přes řeku a přes pole, až nakonec našel vilu, která stála uprostřed lesa. Uviděl v ní Karkulku, jak si tam hraje na iPhonu a babička jak běhá na běžícím páse. „Hmm,“ řekl si vlkodlak, „tak budu mít v tom svém žaludku karkulku v minisukni a k tomu její pohlednou babičku se svaly. To je dobré.“ Vlkodlak se rozběhl a vrazil do dveří. Když se dveře otevřely, uviděl, jak se babička krčí za běžícím pásem. Skočil po ní, ani jí nerozkousal a už ji měl v žaludku. Rozhlížel se kolem, ale nikde Karkulku neviděl. Pak najednou slyšel, jak se splachuje na záchodě a jak klapou lodičky. Musel se rychle rozhodnout, co udělá. Vlkodlak se ale nemohl rozhodnout, měl totiž velmi malé IQ. Nakonec rychle skočil na běžící pás a začal běhat. Měl to štěstí, že se karkulka dívala do svého iPhonu a vlkodlaka si nevšímala. Rychle využil situace a skočil ke Karkulce a řekl jí: „Ty bys za mnou nepřišla, tak jsem přišel já za tebou.“ Karkulka jenom odpověděla: „Hmm, a co já s tím?“ Ale vlkodlak už nečekal na to, až vzhlédne, a sežral ji. Když se tak karkulkou ládoval, vtrhla do vily zásahová jednotka a trefila vlkodlaka do zadnice uspávačkou. Jediné, na co se vlkodlak zmohl, bylo: „Ahoj, ehm…AU!!!“ To, co jako jediné vlkodlak cítil, bylo to, jak ho vezou na operační sál. Když se probudil, viděl, jak se nad ním sklání 2 zombie. Když se podíval pořádně, poznal, že je to karkulka s babičkou. Než něco stačil říct, tak ho karkulka praštila loktem do hlavy. Když byl při smyslech, cítil, jak mu břicho plní granáty a pak mu jeden ze zásahovky oznámil, že ho hodí do Amazonky, tak ať se pomodlí. Vlkodlak poslechl a začal: „Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou vlčí dušičku…“ Popadli ho chlapi ze zásahovky a na tři ho hodili do Amazonky. Byl to takový placák, že už to vlkodlak nemohl přežít. A takto končí příběh o Červené karkulce a vlkodlakovi.

Obrázek: Kristýna Pavlová, 7. B

24

Úvaha – 8. A, 8. B

Miriam Drenková - Chtěla bych umět číst myšlenky? Chtěla bych umět číst myšlenky? Odpověď na tuto otázku je u mě jednoznačná, ano. Má to spoustu výhod, ale i nevýhod, které mi přijdou nepodstatné. Kdybych uměla číst myšlenky, mohla bych se vyhnout případným trapasům a věděla bych, co si o mě ostatní myslí. Mohli by si o mě myslet hezké věci, ale i špatné. Věděla bych, kterým lidem věřit a kteří přátelství jen předstírají a říkají něco jiného, než si myslí. Chtěla bych to vědět hned a neztrácet čas s falešným člověkem. Taky by mě zajímalo, co si myslí někteří tiší lidé, protože ti nejtišší mají často nejhlasitější mysl a i když si myslíme, že jsou podivní, jen se bojí říct svůj názor a vše si nechávají pro sebe. Mnohem víc bych se vyznala v lidech a věděla, kterým věřit. A věděla bych o těch, kteří nestojí ani za sekundu mého života.

Obrázek: Viktorie Grundlerová, 7. B

25

Úvaha – 8. A, 8. B

Anastasia Sokolenko - Jsem optimista nebo pesimista? Někdo kdysi přišel na to, že se lidská povaha dělí na tři typy: optimista, pesimista a realista. Někdo si je svým zařazením jistý na 100%, já ne. Jsem mix všeho. Existuje teorie na poznání vaší povahy: když se před vás postaví sklenice plná vody a polovina se odlije, musíte říct, co vidíte. Jestliže „zkoušený“ řekne: „Tak to je sklenice do půlky naplněná vodou.“ – je optimista. Ale když poví: „Sklenice je z poloviny prázdná.“ – je pesimista. Ale co když řekne: „Sklenicí jde zabíjet lidi.“ Kým je potom? Realista? Však se to dá, každý má vlastní pojem o realitě. Nebo je jednoduše blázen? I to je možné... Vědci tvrdí, že nejméně prozkoumanou oblastí na naší planetě je oceán. Ale podle mě to je lidská povaha. Existuje spousta postupů na její rozluštění, ale jsou zde výjimky a ty výjimky mají vlastní výjimky atd. Možná známe minulost našeho lidského rodu, můžeme zjistit i budoucnost, ale povaha? Tu nemáme šanci rozluštit. Na světě je cca 7 milionů lidí a každý je naprosto jiný. Možná tohle rozhodnutí do konce života změním, ale teď si jsem jistá, že se mám chovat tak, jak to uznám za vhodné. Poslouchám a důvěřuji jen těm nejbližším. Říkám, nebo se spíš vždy snažím říkat, pravdu. To, co si opravdu myslím. Mnoho lidí mě za to nemá rádo, považují mě za drzou a nevychovanou, ale pravda bolí vždycky, lidé si ji bojí přiznat. A já svých slov a činů nelituji. Chovám se tak, jak chci. Poslouchám hudbu, která se mi líbí. Oblékám se tak, jak mi je pohodlné a neberu žádné ohledy na módní trendy. Z ničeho si nedělám velkou hlavu, nedůvěřuji lidem a jsem šťastná za to, co mám. Občas mám špatnou náladu, vidím věci příliš černě, ale vždy se snažím zachovat si chladnou hlavu. Mé vlastnosti se mi zatím dost vyplatily a děkuji své mamce, že mě vychovala takovou, jaká jsem. Takže nakonec jsem optimistický realista se sklonem k pesimismu.

Obrázky: Anička Steiningerová z 6. A, Šimon Iliev ze 7. B

26

Úvaha – 8. A, 8. B

Migle Žilinskaite - Jaký budu rodič, až budu vychovávat své vlastní děti? Snem každého rodiče je, aby jejich dítě bylo úspěšné. Aby zrovna o jejich dětech věděl celý svět. Zachraňovali by životy, pomáhali starým a nemocným. Už při prvním pohlazení miminka víme, že jednou budeme hrdě stát a říkat: „To je moje miminko. Ve třech bude nejhodnější, v první třídě bude umět nejlíp abecedu a ve čtvrťáku udělá maturitu na samé jedničky.“ Každý si myslí, že zrovna jejich dítě nekouří, nepije a má jedničky. Ironie, na tomhle světě je 8 miliard lidí a 16 miliard tváří. Každý rodič neúspěchy či pády svých dětí dává za vinu sobě, končí to hádkami, slzami a zklamáním. Jaká budu mamka já? Tot‘ otázka. Myslím, že budu kombinací své maminky a babičky. Budu hodná, ale když bude potřeba, budu umět přitvrdit. Mohla bych odpouštět, ale i trestat. Od malička své dítě budu učit věřit, protože víra nám dává sílu. Bude si moct dělat, co chce, ale vždy mu připomenu, že následky si ponese sám. Svoji cestu životem si vybere sám, ale nikdy mu nepřestanu pomáhat. Budu mu dávat najevo, že at‘ bude astronaut, architekt, doktor, či Bůh ví kdo, vždy budu stát při něm. Samozřejmě chci, aby moje dítě ve stáří mohlo říct, že je na sebe hrdé, takže učit se bude pořádně! Ale také mu vždy připomenu, že život je jenom jeden. Budu se snažit být starostlivá maminka, ale i nejlepší kamarádka. Ano, přesně taková budu. K závěru můžu říct jen to, že své dítě nebudu nikdy trestat násilím (nepočítám malé poplácání přes zadek). Lidé, kteří mlátí a jinak dětem ubližují, jsou nechutní. Jsou slabí, nemocní. Budu své dítě obklopovat láskou, od prvního okamžiku, co ho budu držet. A nikdy, nikdy nedovolím, aby mu někdo ublížil.

Obrázky: Daria Lishenyuk, 7. B Lucka Sládková, 7. B Victoria Grundlerová, 7. B

27

Úvaha – 8. A, 8. B

28

Sandra Mullerová - Já za 20 let Většina lidí si sama sebe představuje jako bohatého podnikatele s vilou, nejdražším autem a podobně. Ale je to tak? Bude z nás za 20 let to, co si teď přejeme? Podívejme se pravdě do očí a nebojme se zeptat sami sebe na tuto otázku. Nikdo z nás nemůže vědět, jestli nás nepřejede auto nebo dostaneme nějakou nevyléčitelnou nemoc. Začněme třeba ve škole. Doopravdy si myslíte, že když se nebudete učit, tak se stane zázrak a vy se dostanete na střední školu? Omyl, všechno chce tvrdou dřinu. Ano nejsem dokonalá a také myslím na to, že ze mne bude jednou milionář, ale vím, že když se nebudu učit, tak na všechno mohu zapomenout. Co lidé bez domova, jaká oni měli přání a jak o ně přišli? Někdo třeba tak, že mu manželka sebrala majetek a vyhodila ho z bytu. Ale většina se jich nesoustředila na podstatné věci a teď toho litují. Ale k čemu jim to je? Mám strýce a ten si jako malý přál být politikem. Oblékal se jako politik a všichni mu věřili, že z něj politik bude, ale on se nezačal včas zajímat o budoucnost, nedostal se na střední školu a teď je řidičem auta. Já si moc přeji dostat se na obchodní akademii, udělat maturitu a odstěhovat se do Francie a tam bydlet v obrovské vile se svým manželem a dětmi. Chci jít po cestě svých příbuzných. Na závěr bych chtěla říct, že je vcelku jedno jak si kdo něco představuje. Hlavně se musíme rozhodnout podle srdce a nenechat se řídit někým jiným.

Origami květy žáků 6. A

Občanská výchova - prezentace žáků

Sedmé a osmé ročníky si v rámci hodnocené práce v občanské výchově zvolily téma z kultury, politiky nebo společnosti, které měly spolužákům formou výkladu představit. V šesté třídě si děti vzájemně vyprávěly zajímavosti o sobě, svých rodinách a zájmech, nebo představily předmět či místo, které má určitou, alespoň citovou hodnotu. Tak jsme mohli vidět prsten Karolíny Putz, který se dědí z generace na generaci, vzácné stoleté rýsovací potřeby Barči Paškové, nová žákyně Aida Knushi nám představila formou prezentace Makedonii, odkud se přistěhovala, několik chlapců povyprávělo o sportech, kterým se věnují, Natálka Čornyjová ukázala své úžasné malby. Nejzajímavější byly názorné ukázky – Adrianka Knotová třídě vysvětlila složitý postup oblékání lidového kroje, Klárka Kumičíková ukázala výstroj žokeje a Andea Kiralyi představila tvorbu svého otce, uměleckého kováře Tomáše Dolejše.

29

To nejlepší na konec…

Příběh Lenky Holubovské ze 7. B má všech 5 P: je poutavý, působivý, pěkně a pestře vyjádřený a původní. Originální vyprávění o zrodu citu u umělé bytosti jakoby vyjadřovalo zamyšlení nad samotným dnešním životem. Cit a vztah k našim nejbližším je samotnou naší podstatou, může vzniknout i tehdy, když to nepředpokládáme. Lidskost umělé bytosti a naopak bezcitnost lidí, téma, kterým nepohrdnul ani sám Karel Čapek, v podání Lenky Holubovské:

Lenka Holubovská - Umělé city Byl chladný večer na Štědrý den a já seděl sám v parku na lavičce. Poslední lidé, kteří byli v parku, odešli za svými blízkými a způsobili klidné ticho a prázdnotu. Díval jsem se na pomalu plynoucí řeku. Blyštili se v ní světla z ulic, kde vždycky projelo nějaké auto. Sklopil jsem hlavu a zadíval se na své ruce. Skoro jako lidské, jen dotekem byste zjistili, že jsou umělé. Stejně jako zbytek mého těla. Znovu vzhlédnu k hladině vody a vzpomínám. Už je to pár měsíců… Mé jádro se pomalu rozehřívá. Všemi drátky mnou projede vlna elektřiny a já cuknu malíčkem na levé ruce. Otevřu pomalu oči a chvilku mi trvá , než zaostřím a spatřím mladého člověka. Měl na sobě bílý plášť a brýle na nose. Jeho svítivé zelené oči krásně ladily s jeho hnědými vlasy, začal na mě mluvit a já mu rozuměl. Posadil jsem se a prohlédl si bílou místnost. Můj pohled však zůstal viset na něm. Vzal mou ruku a prohlížel si ji, jestli je vše v pořádku. Ano, právě mě stvořil. Jmenoval se Sebastian… Postupem času jsem mu začal pomáhat v laboratoři. Pomáhal jsem třídit různé papíry, uklízel jsem umělé součástky, když mě učil stavět různé malé přístroje. Stal se mým učitelem, ale já ho bral jako otce. Byli jsme pořád spolu, přes noc jsem vždy zůstával v laboratoři a přál si, aby už byl zase den. Abychom mohli být spolu. Naučil jsem se spoustu věcí. Číst, počítat, psát, kreslit. Byl jsem jako člověk, jen jsem byl ze spousty drátků, čipů a dalších umělých věcí. Sebastian si myslel, že mi chybí city. Věděl to. Proč bych je taky měl mít, když jsem byl jen stroj. Já však věděl, že je mám. Cítil jsem k němu něco. Nevěděl jsem ale co. Neznal jsem to. Přátelství? Láska? Nevěděl jsem… Takhle to šlo celý rok a tři měsíce. Jednou, když jsme spolu stavěli různé origami z barevného papíru, vtrhli do laboratoře nějací lidé. Křičeli a měli zbraně. Nevěděl jsem, co chtěli. Můj instinkt však mluvil jasně. Musel jsem ho ochránit. Dva lidé vzali Sebastiana za ruce a táhli ho pryč. Já se prudce zvedl a ty, co šli proti mně, jsem zneškodnil. Zůstali mrtví ležet na zemi v kaluži krve. Další lidé sem přibíhali, aby mě zastavili, mezitím co Sebastiana táhli pryč. Křičel jsem, bránil se, několik z nich jsem silně zranil, ale odtáhli mě ven. Pryč z laboratoře rovnou k dodávce venku. Sebastiana odtáhli za dům. Dva lidé ho chytili a třetí se postavil naproti nim. Držel v ruce zbraň hlavní k Sebastianovi. Sledoval jsem to vše přes mříže v dodávce. To bylo poprvé, co se mi z očí drala voda. Slaná voda v podobě kapiček. Pak se ozval výstřel a Sebastian padal k zemi do kaluže krve. Nevěřil jsem svým očím. Oni ho… zabili. Měl jsem ho ochránit, aby se mu nic nestalo. Měl jsem ho chránit. Měl jsem. Tak proč?... Odvezli mě pryč. Daleko od domova. Zavřeli mě do místnosti. Dali mi na ruce pouta a přes oči šátek. Seděl jsem v té místnosti něco přes dva měsíce. Občas jsem slyšel kroky z chodby a otevření menšího okýnka, jak mě kontrolovali. Seděl jsem mlčky a nehybně na zemi a všechno si to přehrával. Stále mi hlavou probíhal ten den. Chtěl jsem se pomstít, ale zničili by mě. Sebastian vždy říkával: „Lucasi, slib mi, že si nenecháš ublížit.“ A já slíbil. Akorát bych ho zklamal. Stále jsem věřil, že to nemůže být horší. Neustále. Pořád jsem slyšel jeho příjemný hlas: „Lucasi..“ Neustále: „Lucasi...“ Myslel jsem, že šílím. Jednoho večera se lidé, kteří to tu hlídali, šli dívat na televizi. Klapli vypínači a světla zhasla. Pak bylo ticho. Chvilku jsem seděl a pak jsem sebou poprvé za dlouhou dobu mého věznění pohnul. Řetězy zacinkaly a zase se zastavily. Zkusil jsem dostat levou ruku z pouta. Po chvilce slepého válčení jsem ruku konečně dostal z řetězů a

30

To nejlepší na konec…

sundal si šátek z očí. Konečně jsem viděl. Byla to menší prázdná místnost. Uvolnil jsem si i pravou ruku a pokračoval u nohou. Chtěl jsem pryč. Zpátky domů. Řetěz jsem roztrhl a nohy byly volné. Naštěstí mě nikdo neslyšel, tak jsem nepozorovatelně roztáhl mříže u menšího okýnka a prostrčil jsem ruku ven. Nahmatal jsem kovovou zarážku u dveří a otevřel jsem dveře. Vykoukl jsem ven a zkontroloval, že hlídači sledují televizi. Pomalu jsem se plížil pryč, až jsem se konečně dostal ven. Nevěděl jsem, kudy jít. Nepamatoval jsem si cestu, a tak jsem se slepě rozešel. Byla už tma a zima. Byl začátek prosince… Nakonec jsem se po několika dnech bloudění dostal domů. Zpátky do laboratoře. Byla opuštěná. Zela prázdnotou. Pavučinky v rozích, prach, pavoučci, kteří se schovali před mrazem, a všechny věci na svém místě. Vše zůstalo netknuté od toho dne. Na zemi stále ležely papíry. Mezi nimi i dvě menší papírové postavičky. Já a Sebastian. Přešel jsem blíž a sedl si k nim. Vzal jsem je do dlaně a prohlížel jsem si je. Pak jsem si lehl a zavřel oči. Otevřel jsem je až druhý den ráno. Sedl jsem si a schoval papírové postavičky do kapsy. Začal jsem si prohlížet celou laboratoř tak, jak jsem to dělal vždycky, když jsem tu s ním byl. Pak jsem si sedl na lůžko, kde jsem vždy čekal na další ráno. Přemýšlel jsem. Kdybych byl něco udělal. Kdybych se víc snažil. Chtěl jsem ho tu, ale nemohl jsem. To mě postupně pohlcovalo, až jsem se jednou odvážil otevřít šuplík, který mi zakazoval otevírat. Sebral jsem klíček ze stolu a strčil ho do zámku. Otočil jsem klíčkem a otevřel šuplík. Byly tam papíry. Spousta popsaných papírů a deník. Vytáhl jsem deník a posadil se zpátky na lůžko. Otevřel jsem deník a začal číst. Všechny zápisky a nákresy popisovaly mě. Mou výrobu. Součástka po součástce tak, jak mě postupně tvořil… Sklopím opět pohled na své ruce. Náhle se něco změní. Na hřbet ruky mi začnou dopadat bílé sněhové vločky. Chvíli zůstávají na místě, ale pak se rozplynou. Vzhlédnu k černému nebi a zadívám se na padající křehké vločky. Jsou Vánoce. Plánovali jsme je oslavit spolu. Měl jsem pro něj i dárek, ale on tu není. Jsem sám. Zvednu se z lavičky a pomalým krokem se vracím z parku domů. Již mám jen jediné přání… Když dojdu zpátky, je všude už menší vrstva sněhu. Zavřu se v laboratoři a přejdu zpět k lůžku, kde stále leží menší deník, který jsem si pečlivě nastudoval. Sednu si na lůžko vedle deníku a vytáhnu dvě malinké postavičky z papíru. Položím je spolu s deníkem na noční stolek vedle kovového srdce, které jsem vyrobil jemu k Vánocům. Zvedl jsem ruku a zadíval jsem na dlaň. Druhou rukou jsem zatlačil na dlaň a vypnul jsem čidlo bolesti. Otevřel jsem kryt na hrudi a podíval jsem se na své umělé tělo. Všechny ty drátky, počítačové čipy, pojistky a ostatní části mého umělého těla. Věděl jsem, jak to udělal. Jak to zastavit. Pak mě ale zastaví hlas. Jeho hlas. Ten, který slyšel jen já. „Prosím.. Lucasi, nedělej to…“ šeptal mi. Já však jen slepě koukal před sebe. „Omlouvám se.. .už nedokážu být sám…“ odpověděl jsem a pak jsem uchopil několik drátků. Pevně jsem je stiskl a naposledy jsem se zadíval na noční stolek s postavičkami. Silně jsem zatáhl a přetrhl drátky. Nebolelo to. Mé jádro začalo zhasínat a já naposledy pohleděl na postavičky. Zavřel jsem oči a naposledy zaslechl jeho šeptavý hlas:„Lucasi…“

31

Almanach sestavila a uspořádala Mgr. Jana Táborková. Texty prošly drobnou korekturou, kopírují co nejvěrněji původní písemnou předlohu žáků. Omluvte, prosím, případné překlepy či jiné nedostatky, ke kterým mohlo dojít při zpracování žákovských textů do elektronické podoby.

2014 ALMANACH ŽÁKOVSKÝCH PRACÍ (6. A, 6. B, 7. B, 8. A, 8. B) Zpracovala Mgr. Jana Táborková ZŠ jazyků Karlovy Vary

Recommend Documents