2013

Foto FLICKR design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 44 www.i-brana.cz

5-6/2013

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, představte si, že spolu se mnou a s ještě dalšími sedmi lidmi sedíte ve vězeňské kapli v Praze na Pankráci. Na stěně visí velký dřevný kříž s nápisem INRI, naproti němu je v rámu reprodukce Rembrandtova obrazu Návrat ztraceného syna a proti vám je pravoslavná ikona s Bohorodičkou a dítětem. Na stole leží vedle zpěvníků Bible a bavíme se o Bohu. Když tu jeden z přítomných položí přesně cílenou otázku: „Definujte mi Boha, abychom věděli, o čem se tady bavíme!“ Chvíli přemýšlím, rozhlédnu se a odpovím: „Nemohu vám definovat Boha, protože Bůh nás všechny přesahuje, jako autor obrazu přesahuje své dílo,“ a ukážu na reprodukci. Načež se přítomným pokouším vysvětlit, že Pán Bůh je mimo kosmos, který stvořil, jako Rembrandt stojí mimo svá plátna. Jak bych mohl, já stvoření, definovat svého Tvůrce!? Po chvíli ticha a přemýšlení nad miliardami hvězd v miliardách galaxií znovu upřu pohled na obraz holandského malíře: „Pán Bůh ale naštěstí pro nás sám sebe do obrazu namaloval, jako to dělával i Rembrandt van Rijn. Vložil sám sebe v  Ježíši z Nazaretu do svého stvoření, takže chcete-li definovat Boha, máte jedinou a jedinečnou možnost, když se díváte na Krista, jeho charakter a vztah k nám, protože Ježíš řekl: ‚Kdo vidí mě, vidí Otce.‘“ Najednou si všichni uvědomujeme, že výzdoba kaple dokonale ilustruje celé evangelium a definuje Boha, který je Láska a který touží žít spolu s námi naše životy. Stal se člověkem (ikona s Bohorodičkou), obětoval se pro nás hříšné (kříž), abychom měli šanci dát do pořádku, co jsme beznadějně pokazili (Návrat ztraceného syna). Milí čtenáři, jestli ještě chvíli s námi vydržíte ve vězeňské kapli s malým zamřížovaným oknem nahoře u stropu, meditujte spolu s námi o tajemství Boha, který žije ve vztahu a i nás stvořil ke vztahům. Přemýšlejte o Bohu, který přichází za námi do našich cel, které nás oddělují od lidí. Uvažujte o Bohu, který tak moc touží po společenství se svým stvořením, že sám se stal vězněm i odsouzencem. Ale pokud je vám vězeňská cela těsná a nepředstavitelná, přemýšlejte o tom všem v teple svých domovů s nejnovějším vydáním časopisu BRÁNA, neboť Bůh za vámi přichází i tam, protože není samotář. šéfredaktor

04 06 10 20 26 32 34

Sviťte jako hvězdy Rozhovor Když Hospodin zavolá... Téma Bůh není samotář Zápisník Missionskyrkan v Orse Etika Hypotéka ano, nebo ne? Seriál Deformační zpevnění K diskusi Nový papež

příště

Elitní církev Zdeněk Vojtíšek

tiráž Číslo 5-6/2013, ročník Bratrské rodiny 45, Českobratrské rodiny 70 • Vyšlo 7. 5. 2013 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, ing. Peter Komrska, Mgr. Kateřina Kyslíková, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Filipským 2,15

Sviťte jako hvězdy S

viťte jako hvězdy ve vesmíru, píše apoštol Pavel křesťanům do Filipis. Řecky zní tento text fainesthe hós fóstéres en kosmó. „Proč právě jako hvězdy?“ ptal jsem se sám sebe ve chvílích, kdy jsem vytáhl hvězdářský dalekohled a sledoval noční oblohu. I  když mám slušný průměr zrcadla, hvězdy v něm uvidíte stále jen jako body. Zato planety, panečku, to je jiná podívaná! Zvláště Jupiter nebo Saturn… To je potěšení pro oko každého astronoma amatéra. Ale pojďme zpátky k Pavlovi. Co a proč máme mít společného s hvězdami? Vždyť jsou vidět jen v  noci a mnoho světla z nich není, takže ani tento článek si při jejich svitu nepřečtete. Ovšem nutno dodat, je to krásně romantické stát tak v noci venku, nejlépe někde v přírodě daleko od světelného smogu měst, a  žasnout společně s filozofem z Královce nad hvězdným nebem nad námi a mravním zákonem v nás. Co s tím však máme společného jako křesťané? Mají na nás lidé kolem romanticky koukat a žasnout? To kdyby apoštol napsal například „sviťte jako slunce na obloze“, tak by bylo hned jasné, co se tím míní: Buďte světlem ostatním lidem, buďte jim příkladem a vzorem. Nic takového ovšem Pavel nepíše… Naštěstí. Upřímně vzato, kdo z nás by měl tu odvahu sám sebe prezentovat jako zářivý vzor hodný následování? Ale apoštol Pavel nevyzývá filipské křesťany a potažmo ani nás, abychom zářili jako slunce, ale (jen) jako hvězdy (my dnes víme, že naše Slunce je jen jednou z miliard hvězd ve vesmíru, ale pro starověký svět nebylo Slunce a hvězdy totéž).  květen-červen 2013

Pohled antického člověka na nebe Pokud chceme pochopit smysl Pavlovy výzvy, musíme opustit současnost, vrátit se do světa člověka antiky a podívat se s ním na noční oblohu. Co uvidíme? Nebe plné světlých bodů, hvězdy a větší světlo – Měsíc. Ale člověk starověku uvidí také nebe plné živých bytostí, bohů a nanebevzatých hrdinů. Uvidíme oduševnělý kosmos, jak zní řecký výraz pro vesmír, ale i pro šperk nebo ozdobu. Krásně uspořádaný všezahrnující řád věcí, ve kterém září hvězdy pohybující se v dokonalých kruzích. Ale v antice nebyla hvězda jako hvězda. Tehdejší astronomové rozlišovali na obloze dva druhy hvězd. Už Platón píše ve svých dialozích o „hvězdách“, které se na nebi pohybují nějak divně, jakoby na obloze bloudily. Jednou jdou dopředu, pak se zase obloukem vrací zpátky. Tyto „hvězdy“ Řekové nazývali asteres planétai, tedy hvězdy bludné, bloudící, neboli bludice, které dnes nazýváme planety (a také komety, asteroidy apod.). Pro svět antiky to ovšem byly hvězdy, které se vymkly svému řádu a chodily si po svých cestách. Dalo by se říci, že to byly takové nebeské svévolnice. A oproti těmto bludicím tu byly hvězdy stálé neboli stálice, které se z hlediska pozorovatele na Zemi pohybují naprosto pravidelně. Tedy objekty, které i my dnes nazýváme hvězdami a které Řekové nazývali fóstéres. A přesně tohoto výrazu použil i apoštol Pavel v listu Filipským. Říká jim tedy, ať jsou jako hvězdy stálice. Ale v čem? Ve své pravidelnosti a stálosti? I to by neby-

lo špatné přirovnání a dalo by se použít k výzvě, ať chodíme pravidelně a stále na bohoslužby… ale bylo by to trochu křečovitá aplikace. V ekumenickém překladu a Kralické bibli čteme „sviťte“. Ale co pro nás znamená svítit jako hvězdy, když hvězdy svítí jen v noci a při světelném smogu přítomném v každém větším městě je stejně moc nevidíme. Co tedy s tím? Řecké sloveso, které Pavel používá, má však mnohem širší význam než jen české svítit. Výraz fainesthai znamená také vyjít najevo, být zřetelný, ukázat se, projevit se a z této významové šíře je třeba vycházet. „Projevujte se zřetelně jako hvězdy stálice“ mohli bychom si přeložit Pavlovu výzvu. Ale kdy, kde a při jaké příležitosti? Odpověď najdeme, když se zamyslíme, proč se vlastně hvězdy staly předmětem zájmu antických filozofů, matematiků, astronomů a hlavně mořeplavců

Stálice Určitě to bylo u starověkých astronomů a astrologů také z pocitu úžasu a z touhy vyčíst z hvězd budoucnost, ale byl tu i jeden zcela praktický důvod. Fóstéres, hvězdy stálice, sloužily k orientaci v čase i  prostoru. Podle nich se určovaly světové strany, roční období a noční doby, tedy čas. Hvězdy prostě sloužily k základní orientaci člověka ve světě. A  pokud vyjdeme z této funkce hvězd stálic, tak už nebudeme uvažovat o tom, jak co nejlépe zazářit ve svém okolí jako vzor morálky a slušnosti, ale můžeme začít přemýšlet nad tím, zda a jak naplňujeme pro své okolí tu funkci hvězd stálic, kterou plnily ve starověku. Tedy jak a zda vůbec sloužíme lidem k orientaci na jejich cestě. A tuto úlohu mají křesťané ve Filipis a potažmo i my plnit „uprostřed pokolení zkřiveného a zmateného“ (Žilka). Když se někde ztratíme nebo prožijeme nějaký šok, býváme dezorientováni, nevíme kudy kam, jsme zmatení a hledáme jeden jediný orientační bod. Objekt, podle kterého zjistíme, kde jsme a kudy máme jít dál. Pokud pěstujete turistiku, možná jste to už někdy zažili, a pokud to neby-

Pavel Šíma (38) absolvent ETF UK, ženatý s Janou, tříměsíční dcera Mariana. Bytem v Přerově, církevně příslušný tamtéž. Vikář při zaměstnání pracující v Armádě spásy jako ředitel v azylovém domě pro matky s dětmi v Přerově.

lo někde v amazonských pralesech, našli jste svou cestu. Ovšem vedle cest turistických je tu i „cesta“ jako obrazné vyjádření našeho života. Také v něm se můžeme „ztratit a zabloudit“ a prožívat dezorientaci existenciální, prožívat pocit zmatenosti týkající se našeho života jako celku, jeho směrování. A otázky jako „Odkud jsem, proč jsem, kam směřuji?“ ukazují na mnohem hlubší problém člověka, než je přehlédnutí turistické značky v Jeseníkách. Sám jsem kdysi dávno takové otázky prožíval, ne sice nějak dramaticky, ale byly stále přítomny a nedaly se odehnat. Postupem času jsem pak potkal osoby, které mi v dané chvíli posloužily jako zářící hvězdy stálice starověkým námořníkům. Pomohly mi zorientovat se a ukázaly, kudy jít dál, myslím-li své přemýšlení o výše zmíněných otázkách vážně. A když se tak dívám kolem sebe, tak ony otázky jsou v životech lidí stále přítomny a někteří by jistě neváhali popsat svou životní situaci nebo naši společnost jako „zkřivenou a zmatenou“ a uvítali by pevný orientační bod. Všichni jsme na cestě. Za sebou máme vlastní minulost, v nekonečně malém okamžiku prožíváme svou přítomnost a směřujeme k tomu, co je „před námi“, k budoucímu konci, zániku nebo cíli. A podél této cesty životem je spousta „turistických značek“, které chtějí být orientačními body. Stačí se zeptat lidí kolem vás, čemu vlastně v životě věří, na co spoléhají, v co doufají. Láska, dobrý vztah, finanční jistota, Něco nad námi, „soulad s vesmírnou energií, dobro v nás, nikomu nevěřit…, tak mohou znít odpovědi na naši otázku.

Sviťme jako hvězdy Pavlova životní cesta se změnila, když se setkal s  Kristem. On se stal jeho orientačním bodem na cestě ke smyslu a základu života, který nazýváme Bůh. V Něm a skrze Něj apoštol Pavel „viděl“ Boha. A kvůli Němu Pavel napsal Kristovým následovníkům: Sviťte jako hvězdy, protože kolem vás je spousta lidí bloudících a zmatených. A to platilo ve starověku stejně jako dnes. A tak zkusme vzít tuto výzvu vážně a stávejme se lidem kolem nás orientačním bodem, podle kterého budou moci najít nový směr nebo rozměr svého života. Verbálně i neverbálně, ale spíše více tím druhým způsobem. Slovy jsme dnes totiž zahlcování ze všech stran. A když si znova vzpomenu na osoby, které pro mě byly oněmi orientačními stálicemi, nebylo klíčové jen to, co mi říkaly. To, co na mě působilo, bylo spíše ve způsobu jejich života, ve směru jejich životní cesty, kterou jsem mohl nahlédnout a zatoužil jsem po ní jít. ■ květen-červen 2013 

rozhovor Rozhovor s Ivanou Macháčkovou

Když Hospodin zavolá… Oceňovaná mikrobioložka na vrcholu své vědecké kariéry náhle ucítila, že by chtěla dělat něco jiného, že ji Bůh potřebuje jinde. Po letech hledání víry opustila svou akademickou pozici, aby našla místo ve středu ekumenického společenství křesťanů. Dlouhé roky jsi byla vědkyně a posléze ředitelka Ústavu experimentální botaniky Akademie věd. Co tě přivedlo k přírodním vědám? Původně jsem chtěla studovat psychologii, byla to moje velká láska. Ovšem kvůli dobou ovlivněným okolnostem jsem se nakonec rozhodla jinak. Mou druhou láskou byla chemie, šla jsem tedy studovat přírodovědu. A jelikož jsem tíhla k živým vědám, specializovala jsem se na biochemii. Po absolutoriu jsem šla pracovat do Ruzyně, do Výzkumného ústavu rostlinné výroby, a později jsem přešla do Akademie věd. Musím říct, že mě ta práce naplňovala a dělala jsem to ráda, i když jsem někdy měla těžkosti skloubit práci s rodinou. Na psychologii jsem pozapomněla…

Jsi oceňovanou vědkyní ve svém oboru, obdržela jsi medaili za zásluhy Přírodovědecké fakulty UK a medaili Gregora Johanna Mendela. Jaké specializaci ses přesně věnovala? Když jsem přišla do Ruzyně, tak mě můj šéf nechal vybrat. Zvolila jsem si tedy regulaci růstu a vývoje rostlin, což byl rozvíjející se obor. Snažili jsme se studovat jeden růstový hormon. V Čechách se v té

RNDr. Ivana Macháčková, CSc. (67) vystudovala biochemii na UK a působila ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby a v Ústavu experimentální botaniky Akademie věd ČR, jehož byla po dvě období ředitelkou. Za své výsledky získala všeobecné uznání. Doplnila si teologické vzdělání, ukončila vědeckou dráhu a pracuje jako místopředsedkyně Ústřední rady CČSH. Na ETF UK koordinuje studijní obor Teologie křesťanských tradic a je ředitelkou občanského sdružení Institut ekumenických studií (IES). Je vdaná a má dvě dospělé děti.

 květen-červen 2013

době totiž musela pěstovat sovětská dlouhostébelná pšenice, která jakmile přišel nějaký déšť, hned poléhala. Studovali jsme látku ovlivňující její růst. Později na Akademii jsem studovala hormony, které mají vliv na kvetení, zrání a odezvu na stres.

Dá se říci, že rostliny prožívají stres? Rostliny ve stresu vytvářejí specifické bílkoviny, které startují procesy chránící životně důležité struktury a děje. Člověk, když se dostane do stresu, tak uteče. To rostlina nemůže, takže to má složitější. Na druhou stranu těch ochranných mechanismů mají rostliny daleko více. Navíc jsou schopny se oproti živočichům mnohem lépe přizpůsobit. První reakce, jíž rostlina reaguje na stres, je zřejmě elektrický signál, a pak jsou to těkavé hormony (etylen a kyselina salycilová), jimiž si tu informaci sdělují mezi sebou v porostu. Paleta stresových reakcí u rostlin je velmi široká.

Mají rostlinné a lidské hormony společný základ, nebo jsou to dva úplně odlišné světy? Ze začátku se myslelo, že mají, ale pokud vím, tak jsou úplně jiného složení. Jsou mnohem jednodušší. U rostlin zřejmě neexistuje hormonální regulační centrum, jako je u nás mozek. I když špička kořene, která má jedinečnou strukturu vůči zbytku rostliny, by něčím takovým snad mohla být.

Uvěřila jsi až v dospělém věku. Mohla bys krátce přiblížit, jak tě Bůh oslovil? Vyrůstala jsem v nevěřící rodině. Základní věci o křesťanství jsem asi znala, ale o víře se doma nemluvilo. Můj otec byl pokřtěný katolík, ale nevěřící. Maminka vůbec slovo Bůh do úst nevzala. Později, když jsem sama hledala cestu k Bohu, tak se s ní o tom nedalo mluvit. S tatínkem ano. Když jsem pak během jednoho duchovního ignaciánského cvičení v modlitbě za vše děkovala a když jsem se modlila za tatínka, uvědomila jsem si, že on asi

k sobě, takže jsem nevěděla, kam dřív skočit. Když děti trochu odrostly, začala jsem chodit po kostelech, což dopadlo většinou velmi špatně – bohoslužby, které jsem navštívila, mě spíše odrazovaly, než aby mi pomohly.

Foto Bronislav Matulík

vnitřně toužil, abych uvěřila, přestože sám nebyl schopen věřit. Nemohl mi víru předat, ale nějakým způsobem o Pánu Bohu věděl. Když mi to Pán Bůh takto otevřel, tak jsem se rozplakala a byl to pro mě obrovský zážitek. Když jsem dospívala, začala jsem hledat. Za komunismu to bylo ovšem složité. Lidé se báli osobně svědčit, četla jsem tedy filosofii a psychologii. Duchovní literatura v té době nebyla. Později jsem začala hledat už hodně intenzivně, měla jsem takovou tu „touhu po absolutnu“, jak se to píše v knihách. Teprve v roce 1968, když přišlo uvolnění, jsem mohla chodit na otevřené náboženské diskuze. Debatovalo se například také o otázkách, které samozřejmě přírodovědce trápí – jak je to s neposkvrněným početím apod. – a které na začátku jsou pro člověka překážkou ve víře. To bylo úžasné období a já jsem přesvědčená, že kdyby trvalo o trochu déle a potkala jsem toho správného člověka, že bych asi uvěřila už tenkrát. Jenomže jsem dostudovala a šla pracovat, pak se mi narodily děti a tatínka jsme si museli vzít

Co tě na tvé cestě k Bohu nakonec udrželo? Začala jsem z toho být trochu zoufalá. Má touha po Bohu vzrůstala a já jsem nebyla schopna sama s tím něco dělat. Nakonec si dcera mé asistentky od nás z práce vzala husitského kněze, který mě vyslechl a pozval mě na speciální biblické hodiny pro „ztracenou střední generaci“, která neměla žádné náboženské vzdělání. Tak jsem tam začala chodit a za rok mě křtil.

A co tě jako úspěšnou vědkyni přivedlo ke studiu teologie? Rok po křtu mně náš farář doporučil se účastnit exercicií, které pro nekatolíky pořádal jenom otec Ludvík Ambruster (jezuita a bývalý děkan KTF UK), což mi květen-červen 2013 

rozhovor otevřelo úplně nový obzor. Cítila jsem, jak jsem celý život Boha zanedbávala a oslovena Jeho milostí, jsem chtěla něco se svým životem dělat. Daniel (náš farář) mi poradil, abych šla studovat teologii. Myslela jsem, že se zbláznil. Byla jsem ředitelkou ústavu, kde pracovalo 160 lidí, učila jsem na fakultě a měla dvě děti, o které jsem se musela a chtěla starat. On se tak na mě usmál a řekl: „No tak to zkus! Buď to půjde, nebo to nepůjde.“ Tak jsem to zkusila a šlo to… Ukázalo mi to, že když Hospodin člověka k něčemu zavolá, že mu sílu na to dá. Vystudovala jsem za čtyři roky a přerušila jsem až na psaní bakalářské práce.

Jdeš příkladem všem svým studentům… S pomocí Boží, doslova! To jsem řekla i u přijímacího pohovoru, když se mě ptali, jak to chci zvládnout. Mockrát jsem si na to během studia vzpomněla. V průběhu studia jsem na exerciciích cítila, že až skončí moje funkční období jako ředitelky, tak bych měla dělat něco jiného.

Většinu svého života ses věnovala přírodním vědám. Bylo pro tebe obtížné přejít do sféry tzv. měkkých věd? Bylo to těžké. Psychologii a filosofii jsem trochu znala, ale přírodovědec nemá spekulativní myšlení. Část těchto věd je spekulativní, obzvláště němečtí autoři, a s nimi si do dneška nevím rady. Vyhovuje mi naopak pravoslavná teologie, protože ta není spekulativní. Řídí se srdcem, což je mi velmi blízké a oslovuje mě to.

Během svých studií na Institutu ekumenických studií ses hlouběji zabývala Duchovními cvičeními Ignáce z Loyoly. Jaký přínos podle tebe mají pro současného křesťana? Jedna z jeho základních myšlenek je, že není důležité poznávat věci rozumem, ale nechat je vstoupit do srdce – udělat zkušenost s Bohem; ta ovšem není v hlavě. Není to asi pro každého – ale je dobré to zkusit. Já jsem se s tím setkala díky Danielovi, který mě tam tehdy poslal, a zjistila jsem, že je to něco úžasného. Otevřelo mi to úplně nové obzory. Jsem velmi vytížený člověk a najít během dne hodinu na meditaci a dostatečně se pro to zklidnit, je pro mě holá nemožnost. Zde však jsem měla týden, kdy jsem mohla jako Marie klečet u Ježíšových nohou, a spíše se snažit slyšet než mluvit. Když jsem skončila jako ředitelka v Akademii věd, odjela jsem na měsíc do Norska na exercicie, což bylo ohromné. Ukazuje se, že to i po 400 letech pořád funguje. Je to totiž založené na rozjímání nad biblickými texty. Teologie se mění, ale Bible je účinná dnes  květen-červen 2013

stejně jako před dvěma tisíci lety. Jezdím tam každý rok, a  i  když třeba dostanu k meditaci stejný text, osloví mě to zase jinak, protože člověk je na své cestě zas o kus jinde. Nedokážu si představit svůj duchovní život, kdybych nejezdila alespoň na týden za rok na exercicie. Zavřít se alespoň na pár dní před svými starostmi – ony tam stejně vlezou, ale opravdu se snažit tam být pro Pána Boha. Musíš se textu otevřít, zkusit se do něho vžít představivostí či rozumem a hlavně srdcem, hledat v něm své místo a Písmo se ti otevře. Exegeze je pro takovéto cvičení marnou cestou.

Teologie se mění, ale Bible je účinná dnes stejně jako před dvěma tisíci lety. Sv. Ignác chtěl být původně rytířem, teprve válečné zranění a četba během rekonvalescence ho vedla k duchovnímu obratu. Dalo by se říci, že jsi ve své kariéře zaznamenala podobný obrat? Můj obrat, jak jsem říkala, byl spíše postupný. V určité chvíli se mi zdálo, že mi věda sice dala mnoho dobrého, ale že bych se nyní měla obrátit jiným směrem, což bylo během studia na IES. Ale dokončila jsem svůj ředitelský mandát, aby kvůli mně nemuseli dělat zvláštní volby. Cítila jsem, že mě Pán Bůh táhne jinam. Kolegové mi sice nevěřili, že se toho vzdám, měla jsem ještě nějaké granty, ale já jsem již byla rozhodnutá. Ve vědě to není moc obvyklé.

O studiu teologie se říká, že ani tak nebuduje představy o Bohu, jako rozkládá ty, co už máme. Měla jsi s tím také takovou zkušenost? Teologie rozkládá ty představy, které jsou povrchní, které zakládají takovou víru, jež člověka později neunese. Když jde člověk na skutečnou hloubku, ať už v duchovních cvičeních, nebo ve studiu, tak se prostě některých představ musí vzdát. Například i představy, že může Bohu porozumět.

Dalo by se tedy říci, že máš takovou zkušenost, že Bůh drží člověka srdcem a nikoli rozumem? Ano, o tom jsem hluboce přesvědčena. Avšak jako vědkyně jsem si víru musela postavit alespoň trochu na rozumové bázi, byť když jsem uvěřila, tak to pro mě byl velice emocionální zážitek, jelikož jsem hledala opravdu mnoho let. City samy však člověka u víry

Dr. Macháčková v Ústavu experimentální botaniky pracovala mj. také s českým přístrojem Chrom 5 na měření tvorby rostlinného hormonu etylénu.

si myslím, že věda nikdy nepopíše podstatu života. Je to tak strašně složité a přitom to funguje…

neudrží, racionální fundament je nutný. Takže si myslím, že ta škola mi nějaké představy rozbourala, ale byly to ty představy, které měly být rozbourány, které snad, doufejme, byly nahrazeny pevnější konstrukcí.

V současné době jsi místopředsedkyně ústřední rady Československé husitské církve. Jak ses na tuto pozici dostala a co to pro tebe znamená? Byla jsem do ústřední rady zvolena diecézním shromážděním. Ve všech orgánech Husitské církve je polovina laiků, kteří nesou zodpovědnost zejména za organizační a ekonomické záležitosti. Ve věcech duchovních převažuje hlas biskupů a kněží. Já samozřejmě mohu jít za biskupem a říci mu svůj názor, na to mám právo jako členka diecézní rady, ale v posledku je např. umístění kněží biskupova pravomoc a já to musím respektovat.

Poslední dobou ses věnovala přednáškám na téma konflikt vědy a víry. Dalo by se říci, že to byl svého času i tvůj osobní konflikt? Spíše ne, kdybych měla pojmenovat svůj konflikt, respektive to, co mi bylo nejdéle překážkou na cestě k víře, tak to byla církev. Teprve když jsem uvěřila, tak jsem pochopila, že to bez církve nejde. V mé hlavě věda a víra v konfliktu nejsou, ale někdy běží paralelně. Věda se ptá, co je a jak to funguje, víra, proč jsme tady, a kam směřujeme. To se ne vždy setkává, někdy se to doplňuje, ale ne nutně.

Narazila jsi někdy během výzkumu na to, co věda zkrátka nevysvětlí? Narazila, a sice když jsem začala studovat rostlinnou regulaci. Kdybych měla popsat jeden regulační proces, kterých v jedné buňce běží stovky, tak by mi nestačila stěna o 25 m2 , a v jedné rostlině jsou statisíce buněk, které musí navíc spolu komunikovat. U člověka, když se změní pH v buňce jen o málo, tak je to konec, čili ty regulace musí být velmi precizní. Tehdy jsem studentům začala říkat, že

V současné době jsi ředitelkou Institutu ekumenických studií. Jako jedna z mála ředitelek máš velkou výhodu, že jsi ještě nedávno sama byla studentkou téhož institutu. Co tě nejvíc uhranulo během studia? Především otevření nového světa víry ve vědeckém pojetí, ale nejvíc společenství, které tam bylo. Je to společenství upřímně věřících lidí, kteří k sobě hledají cestu. Nekritizují druhého za jiný názor, za jinou tradici, vyhýbají se uniformitě, a naopak se chtějí svými rozdílnými zkušenostmi obohacovat. Takové druhé společenství jsem nepotkala. Zároveň v rámci studia se všichni podílejí na slavení společných ekumenických liturgií. Svého času jsme dělali u našich studentů a absolventů dotazníkový průzkum, kde oceňovali kromě tohoto i americký způsob studia, v němž je důraz kladen na samostatné přemýšlení. Během seminářů dostávají texty, sednou si pospolu a formulují své názory, aniž by byli zesměšňováni za omyly. Lidé se pak nestydí své názory formulovat.

Studenty institutu by určitě zajímalo, co pro tebe bylo nejtěžší. Tím, že jsem se tam cítila být poslaná nejen farářem, ale i Hospodinem, tak jsem měla velké odhodlání. Opravdu těžká byla práce ze systematické teologie, ale vůbec nejtěžší pak bylo napsat bakalářskou práci při mé vytíženosti, kdy jsem v deset večer k tomu usedala, abych v jedenáct už byla unavená a ospalá. A samozřejmě spekulativní teologie, té dodnes nerozumím.

Kromě jiných institucí máme v Praze tři teologické fakulty, čím je IES výjimečný? Proč studovat teologii ekumenicky? Protože můžete vidět různé teologické otázky z více úhlů, minimálně z pozice tří velkých křesťanských tradic - protestantské, katolické a pravoslavné, místy se objevují i evangelikální elementy. Pak také kvůli tolerantnímu společenství, které spolu žije svou víru, stylu výuky vedoucí k samostatnosti, možnosti společného slavení a modlení a individuálnímu přístupu ke studentům.

■ připravil libor duchek květen-červen 2013 

ze sborů

mysteriózní drama

Film Kostka D

Foto archiv, design Ondřej Košták

ne 3. 3. 2013 se v Kině 35 Francouzského institutu uskutečnila dlouho očekávaná premiéra filmu Kostka. Obleky, večerní róby a slavnostní líčení napovídaly, že půjde o nevšední událost. Tvůrci neriskovali spolupráci s neprověřenými firmami a všechny důležité profese filmového řemesla obsadili vlastními lidmi. Ti si tak mohli (někteří poprvé v životě) zkusit práci na námětu, psaní scénáře, režii, kameru, zvuk, hudbu, hraní i nehraní, produkci, kostýmy, marketing i catering. Je vlastně malým zázrakem a skvělým počinem, že film dovedli až ke slavnostní projekci. Diváci hodnotili snímek nad očekávání kladně. I  přes určité „domácí“ rysy filmu cítili, jak je děj vtahuje. Tvůrcům se podařilo velmi úspornými prostředky vykreslit tíživou atmosféru a vygradovat

10 květen-červen 2013

napětí. Náladu umocňovala originální a původní (!) hudba. Diváci ocenili duchovní podtext celého příběhu a zejména netradiční konec, který se zcela vymyká zvyklostem žánru. Velmi silně zapůsobil i doslov k filmu, totiž že zlo neroste díky zlým lidem, ale proto, že ti hodní nenajdou odvahu se mu postavit. Všichni se následně rádi uvolnili při promítání vtipných bonusů, ze kterých bylo patrné, že zúčastněné děti si natáčení užívaly, a to navzdory nedětskému a těžkému tématu. Tvůrci si nakonec přichystali závěrečné překvapení – každý divák našel v kapse svého kabátu malou kostku. Vtipné a zároveň lehce mrazivé gesto. K samotnému filmu víc neprozradíme, ostatně názor si můžete udělat sami, snímek je v distribuci na DVD.

Foto archiv CB Šeberov

Dlouho očekávaný snímek natočený v koprodukci Velryby a Akordu, dorostu a mládeže CB Šeberov, vznikal téměř tři roky a stal se dalším projektem z dílny osvědčených autorů – film Akord.

Po promítání jsme se také zeptali samotných tvůrců, scénáristy a herce Jakuba Strouhala a režisérky Adély Orawské:

Jakube, jak se chlapci s andělskou tváří hraje „ten zlý“? Je fakt, že úplný zloun v civilu nejsem, takže to byla určitě výzva. Popravdě to bylo dost těžké. Na place jsem byl s kamarády a než klapla klapka, vždycky se během přípravy vtipkovalo, průpovídky Vezíra, Adélky, Pepíka za kamerou a jim podobných vtipálků mě občas dostaly do kolen, a tak jsem měl co dělat, abych si připadal alespoň na chvilku jako zloun.

Jak zvládáš nynější popularitu? Nezaznamenal jsem ji. Jedna kamarádka mi napsala, že jsem byl v Kostce pořádně zlý, což jsem chápal jako kompliment. Adélka mi po premiéře řekla, že jsem to nekazil, za což jsem rád. No a pro ségru kamaráda jsem podepisoval z legrace DVD Kostka, aby to byl jó dárek. V celém projektu šlo však hlavně o děti, aby si mohly taky v něčem zahrát, a zpětně mě mrzí, že jsme to nevymysleli tak, aby v tom měly více prostoru.

Adélo, co pro tebe bylo na natáčení nejlepší a co nejtěžší? Nejlepší bylo, že jsem mohla režírovat (dirigovat) svého taťku, který si ve filmu zahrál. Ale hlavně jsem měla možnost alespoň trochu nahlídnout do světa filmu. Nejtěžší asi bylo najít pár víkendů na dotočení scén, aby měli čas všichni herci i štáb.

Máte nějakou „historku z natáčení“? Jakub: Scéna, kdy topím Filipa v řece, neprobíhala úplně podle našich představ. Ono to ze břehu

vypadá snadno, ale když tam člověk vstoupí, je to opravdu studené, opravdu to teče, kameny kloužou a v oblečení to není žádná sranda. Dost jsem to podcenil, měl jsem obuté jen sandály a pěkně jsem si při tom rozbil prsty na nohou. Nejvtipnější bylo, že v jednu chvíli, kdy stále běžela kamera, jsem to nebyl já, kdo zachraňuje Filipa, ale Filip obětavě držel mě, aby mě neodnesl proud. Cítil jsem se hodně trapně a doteď vůbec nechápu, jak to dokázal Pepa Hrdlička sestříhat, aby to nějak vypadalo. Klobouk dolů. Adéla: Jednou jsme byli dotáčet v Hrachově. Natáčeli jsme kousek od řeky a lesa, když na nás vyběhlo divoké prase. Okamžitě jsme se dali do běhu, v očích smrt, ale podařilo se nám utéct. Upozornili jsme na něj místní a ti se nám vysmáli. Prý to byl jejich domácí mazlíček. Nám teda jako mazlík moc nepřipadal.

Co byste poradili těm, kteří by se rádi pustili do podobného projektu? Po prvním stanovení data premiéry budete potřebovat ještě další 2 roky. Určitě se vám ztratí kazeta s nejdůležitějšími scénami. Děti v průběhu natáčení rostou tempem 10 cm ročně. Jejich oblečení s nimi neroste. Počítejte minimálně s jednou krádeží notebooku s jedinou skoro hotovou verzí. Po 2 letech toho budete mít plné zuby a budete litovat chvíle, kdy jste se do toho pustili. Při premiéře očekávejte problémy se zvukem, obrazem, technikou, ačkoli máte jistotu, že vše je vyzkoušeno a dvakrát jištěno. Čím víc lidí na projektu pracuje, tím víc jich přijde na představení. A konečně - po premiéře budete mít 6 hodin velkou radost. marek Orawski, Úprava kateřina kyslíkOvá

O filmu Mysteriózní drama popisuje dění v dětském táboře a rozkresluje příběhy dvou hlavních postav. První z nich je příběh mladé táborové vedoucí Lenky, která selhala v osobní zkoušce a nyní dostává druhou možnost napravit svou chybu a vyrovnat se se svou minulostí. Druhou postavou je mladý hoch Filip, po kterém Lenka pátrá a postupně odkrývá jeho příběh o odvaze. Celým filmem prostupuje motiv pokušitele a nepojmenovaného zla, které se snaží zlomit lidskou vůli a přivést do života člověka bezmoc. Uspěje zlo tentokrát, anebo utrpí porážku? Drama, Česká republika, 2013, 40 min, režie: Adéla Orawská, kamera a střih: Josef Hrdlička, zvuk a hudba: Josef Kabele, námět: Josef Kabele, Josef Hrdlička a Robert Hart, scénář: Jakub Strouhal, Vojtěch Javornický, Šimon Orawski a Markéta Sookyová, hrají: Jakub Strouhal, Filip Kyslík, Markéta Sookyová a Šimon Orawski, distribuce DVD objednat lze u Markéty Sookyové, email: [email protected]

květen-červen 2013 11

TÉMA

pavel hOšek

Stojíme na prahu tajemství Boží trojjedinosti, žasneme nad společenstvím Otce, Syna a Ducha svatého, ale to není všechno. Jsme stvořeni k Božímu obrazu nikoli jako izolovaní jedinci, ale jako lidé určeni k životu ve vztazích. Teprve v množném čísle a ve společenství je člověk v nejvlastnějším smyslu obrazem Božím.

12 květen-červen 2013

J

en s velkým ostychem, s bázní a třesením přemýšlím o onom nevýslovném tajemství, kterému my křesťané říkáme trojjediný Bůh. Před tajemstvím Trojice umlká všechna lidská moudrost a učenost. Nikde jinde není tak zřejmé, že hlubina Božího bytí odolává zvídavým otázkám lidského rozumu a že lidská slova jen klopýtavě naznačují Skutečnost, kterou v její nezměrné hloubce pochopit a vyslovit nelze. „Boží myšlení není myšlení naše a Boží cesty nejsou cesty naše, “ říká Izajáš (Iz 55,8). A Pavel dodává: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jak nevystopovatelné jsou jeho cesty.“ (Ř 11,33) „Bůh je vždy větší, než co o něm řekneme,“ připomínali moudří církevní otcové.

Foto archiv

slyš izraeli, hospodin, tvůj bůh, hospodin je Jeden Nebylo by proto lepší přidržet se prostého monoteismu, jak nám křesťanům odpradávna radí židé a muslimové? Nebylo by lépe odložit trojiční spekulace do muzea křesťanských pamětihodností, jak radili němečtí liberálové devatenáctého století? Víme si my křesťané rady s oním dech beroucím tajemstvím trojjedinosti, které fascinovalo nejlepší myslitele křesťanských dějin, které vyvolávalo úžas a závrať u největších filosofů západní kultury? Co znamená, že Boží jedinost je „členitá“? Proč lidé jako Augustin, Tomáš Akvinský, Martin Luther, Jan Kalvín, J. A. Komenský nebo C. S. Lewis každý po svém nakonec dospěli k závěru, že trojiční nauka je nejvlastnějším jádrem a hlubinným základem křesťanství, že se v ní zrcadlí „gramatika křesťanské víry“ a „klikaté písmo Boží pravdy“? Proč my křesťané mluvíme o Bohu způsobem, který prý vede k modloslužbě, jak říkal největší židovský filosof Maimonides, a který prý zavání pohanstvím

a rouháním, jak říkali muslimští učenci ve středověku? Způsobem, který prý rozmělňuje či dokonce zrazuje biblické pojetí Boží jedinosti, jak zdůrazňují Svědkové Jehovovi ve svých brožurkách? Přiznám se, že vlastně souhlasím se všemi, kdo odmítají nauku o Trojici jako abstraktní teorii, založenou na obecných pojmech řecké či jiné filosofie. Chápu a sdílím rozpaky věřících i nevěřících nad dobře míněnými pokusy „definovat Boha“ jako geometrický obrazec. I já bývám v rozpacích nad urputným úsilím napsat chemický vzorec na Pána Boha, vymezit tajemství Božího bytí několika snadno zapamatovatelnými poučkami. Obávám se, že tyto udýchané učebnicové definice zbavují Boha jeho nevystižitelného tajemství. Není divu, že ani věřící křesťané v abstraktních definicích Boha obvykle nepoznávají Toho, ke kterému upínají svou víru, lásku a naději, kterého vzývají ve svých modlitbách a chválí ve svých chvalozpěvech.

takže je to omyl? A přece. I já věřím a vyznávám, že trojiční učení se dotýká nejvlastnějšího jádra křesťanské víry. I já jsem tajemstvím Trojice fascinován, i mně se nad ním tají dech. I já se domnívám, že něco tak zvláštního bychom my lidé sami nevymysleli. Ne, trojjediný Bůh křesťanské víry opravdu není bůh vymyšlený či vytvořený lidským rozumováním, přistřižený na míru lidským přáním a projekcím. Naopak. Ve srovnání s trojičním pojetím Boha mi čistý, abstraktní monoteismus filo-

Doc. Pavel Hošek, Th.D. (40) přednáší religionistiku na Evangelické teologické fakultě UK a teologii a etiku na Evangelikálním teologickém semináři. Se svou manželkou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou žije v Praze-Uhříněvsi.

květen-červen 2013 13

TÉMA téma sofů připadá trochu nezáživný – ano, poněkud příliš jednoduchý, bez chuti a zápachu, přesně takový, jaký vymyslí lidský rozum s náležitým smyslem pro pořádek. Nikdy mě nepřesvědčovalo sebevědomé tvrzení osvícenských mudrlantů, že trojiční pojetí Boha je vlastně politováníhodný historický omyl, že vzniklo z  nedorozumění nebo trapným nedopatřením, že Ježíš to tak vůbec nemyslel a tak podobně. Tyto argumenty mi vždycky připadaly trochu vodnatelné a upachtěné. Nemůžu si pomoci, křesťanství zbavené tajemství Vtělení a tajemství Trojice se mi zdá poněkud chudé a nezajímavé, jako by nemělo jiskru, jako by bylo zbaveno kouzla a „nebeského rukopisu“. Stejně jako Komenský, Lewis (a také Barth, Rahner, Moltmann, Pannenberg a mnozí další) věřím a vyznávám, že trojiční učení hluboce souvisí s nejvlastnějším poselstvím evangelia.

Odkud ale víme o Trojici? Znamená to, že chceme-li svým nevěřícím kamarádům přiblížit, v jakého Boha vlastně věříme, měli bychom začít nebo dokonce skončit u mlhavých obecných pojmů a tezí o „triadickém Absolutnu“, o  jedné substanci ve třech osobách, o „trojfázové dialektice absolutního Ducha“ a tak dále? Rozhodně ne. Máme-li se přiblížit k nevypověditelnému tajemství Božího bytí, jak je dosvědčuje křesťanská víra, určitě bychom neměli spřádat sítě a vlákna obecných tvrzení a abstraktních vět. Bůh nesídlí v pavučinách lidských abstrakcí. Kde tedy máme začít? Myslím, že odpověď se nabízí, když pozorně zalistujeme Biblí: Význam slova Bůh nabývá zcela konkrétní obrysy v onom Příběhu, který nám byl v Bibli darován. Od samých počátků se Bůh představuje člověku formou vyprávění. Je to Ten, který vysvobodil svůj lid z Egypta, uzavřel s ním smlouvu na Sinaji, uvedl ho do Zaslíbení země, promlouval k němu v časech dobrých i zlých, chránil ho a vodil po stezkách spravedlnosti, zaslíbil mu příchod Božího království, a když se naplnil čas, sestoupil do slzavého údolí lidského světa v Ježíši z Nazaretu. Ano, jedinou výstižnou „definicí Boha“ je vyprávění od Genesis po Zjevení. Kde tedy najdeme odpověď na otázku, kdo je Bůh? V příběhu Božího sebesdílení, jak jej dosvědčuje Starý a Nový zákon. Má-li mít tedy učení o Trojici nějaký základ a smysl, pak nemůžeme vycházet odjinud než právě z tohoto Příběhu, který Bůh sám vypráví o tom, kým je.

Kdo vidí mne, vidí Otce A je-li vyprávění o životě a díle Ježíše Krista ústřední kapitolou a rozhodující zápletkou tohoto „Božího 14 květen-červen 2013

příběhu“, pak je třeba hledat základ a smysl trojičního učení právě tady. Ve vyprávění o tom, jak „Nebe sestoupilo na zem v osobě nazaretského tesaře“. Ve vyprávění o tom, jak se „Boží láska stala člověkem“, jak říkal Josef Zvěřina. Ve vyprávění o Tom, který byl „způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“. (Fp 2,6-7) Křesťanská víra stojí a padá vyznáním, že v Ježíši Kristu se uskutečňuje a dovršuje Boží příklon k člověku, že v Ježíši Kristu Bůh sám sestupuje až na dno lidské bídy. Křesťané vyznávají onu neslýchanou skutečnost, že Bůh sám ze své strany překlenul propast odcizení, která se rozevřela mezi Nebem a zemí v důsledku lidské viny. „Bůh nechce být Bohem bez člověka,“ jak říká Miroslav Volf. Nevydrží v nebi dívat se na lidské trápení, opouští svou slávy říš, sestupuje a noří se až na dno lidské bídy a odcizení, aby nás vysvobodil ze zajetí nás samých. Jak vyznávají východní otcové: „Boží Syn se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Božím synem.“ A právě v tom spočívá tajemství evangelia. Když Bůh miluje, miluje tak, že dává sám sebe. Nedává jen skvělé a vzácné dary, daruje sebe sama. Je to tajemství, nad kterým se tají dech. Lépe se o tom rozjímá a zpívá, než mluví v chladné próze. Lépe se o tom užasle mlčí… A přece – právě zde stojíme na prahu tajemství Boží trojjedinosti. Trojiční učení se pokouší vyslovit ono neslýchané tajemství Božího bytí, zjeveného v příběhu Ježíše Krista, jehož podstatou je sebedarující láska. Trojiční nauka nakonec není ničím jiným než tápavým pokusem vyslovit onu dech beroucí skutečnost, že „Bůh je láska“. (1 J,4.8)

Co znamená, že Bůh je láska Teprve ve světle evangelijního vyprávění o Božím láskyplném příklonu k člověku v Ježíši Kristu nabývá slovo Bůh svého nejvlastnějšího významu. A  jak vyplývá z výpovědí novozákonních evangelií a  epištol, Bůh se sebedarující Láskou nestal až s příchodem Ježíše Krista za dnů krále Heroda, ba ani v  okamžiku, kdy z lásky stvořil člověka jako svůj protějšek. Bůh sebedarující Láskou vždycky byl. Hymny a chvalozpěvy Nového zákona velebí a dosvědčují odvěké tajemství trojjediného Boha: od věků na věky Syn v dokonalé synovské lásce daruje sebe Otci a Otec v otcovské lásce daruje sebe Synu. V Ježíšově příběhu totiž v konkrétním dějinném okamžiku vstoupilo do lidských dějin niterné tajemství Božího bytí, jímž je vztah láskyplného sebevydání mezi Otcem a Synem. Tento koloběh sebezříkání, sebedarování a (tím) sebenabývání, který

KOMENTÁŘ

Stvořeni ke vztahům V roce 1812 se náhle objevil na tržišti v Norimberku duševně zaostalý chlapec, kterému nikdo nerozuměl a nikdo netušil, odkud pochází. Později byl pojmenovaný Kašpar Hauser. Zjistilo se, že od narození žil v temné kobce zcela izolován od světa. Dodnes se pojem Gasper Hauser používá ve vědě pro označení tvorů, kteří vyrostli v izolaci od svého druhu. Nikdy druhé neviděli, tím méně k nim mohli zažít nějaký vztah. V životě si uvědomíme klíčovou funkci nějakého daru, teprve když jej ztratíme. Člověk je nejen předurčen ke vztahům, ale nemůže se bez nich ani vyvíjet. Není to přídavná funkce, je to jeho bytostná podstata. Homo socialis, člověk kultury a řeči, závislý plně na druhých, kteří jsou pro něj nástrojem k přežití a seberealizaci, zastiňuje i pojem Homo sapiens, člověk moudrý. Neboť k čemu je nám moudrost v absolutní izolaci? I existencionalismus připustil, že největším peklem pro člověka je absolutní samota. Důležitost vztahů lidé bohužel nejlépe rozpoznají, jestliže s nimi nastane jakákoli potíž. Vztahový problém totiž většinou vyvolá největší bolest, jaká může existovat. A to nejen když nefunguje, ale zejména když se zbortí, anebo úplně schází. Obdivuhodný dar člověka mít rád a být milován, být vlastněn a vlastnit, totálně se odevzdat druhému a být absolutně přijímán je tajemství nejvyššího stupně mezilidského vztahu, kterým je láska. I v čistě lidském světle navíc není pouhým aritmetickým součtem dvou veličin ve vztahu (1+1), je mnohem více než tento součet. Je to synergická veličina, která svou velikostí předčí to, z čeho vznikla. Dva lidé jsou v jednotě svého vztahu mnohem větší silou než jakékoli mechanické spojení dvou strojů nebo dvou systémů, které mohou vytvořit systém třetí. Chybí-li láska, jsou stále jen prostou součtovou výslednicí (1+1=2), zatímco vztahový součet znamená, že 1+1 v lásce je nekonečně mnoho. Vztah ovlivňuje všechno, i poznávací procesy. Věci vidíme tak, jak nás kultura a druzí naučili. Věci spojené se vztahem si umíme zapamatovat mnohem snáze a cokoli spojené s jistou mírou radosti z mezilidského podnětu také snáze přijímáme, vyhledáváme a řídíme se tím. Vztah proměňuje vše. Člověka od totálně závislého miminka v dospělého, který si může nalhávat vlastní nezávislost, ale je závislý, ať chce nebo ne. Jeho závislost sice není pasivní jako u dítěte, ale zato je trvalá. Bůh stvořil člověka do vztahu! Do vztahu s ním samotným už jen pro radost, kterou přináší. A dokud se lidský vztah k Bohu nepokřivil, tak tato radost byla úplná. Člověk v generacích po pádu je předurčen tento vztah hledat a především skrze Něj a jedině skrze Něj nalézat všechny vztahy ostatní. Samozřejmě, že jedním z nejkrásnějších darů, kterými jsou lidé obdařeni, jsou jejich vzájemné vztahy. Pokud však dva lidé mají především vztah k Němu, mají jej i vůči sobě skrze Něj. Pokud se člověk tomuto vztahu vzepře, sám si zvolil cestu, kterou se uzavřel. A pokud se navíc zřekne i vztahů k druhým, protože je neumí milovat, zvolil si cestu, jakou nechtěně dostal Kašpar Hauser. Vztah člověka k Bohu někdy přináší do lidského života, zejména v počátcích růstu, trochu psychologický zmatek. Jak se vyrovnat se skutečností, že vnitřně – postupně, anebo najednou – pociťuji cosi nesmírně silného, co mne pohlcuje? Nikdo se nenarodí s plnou schopností milovat, a přesto již ve vztazích je. To, co se skutečné lásky týká, přichází jakoby samo a člověk si tuto schopnost úžasně rychle osvojí. Ale co dítě, které vrůstá do světa prostřednictvím rodiny? Jak také jinak? Co člověk, který přijímá Pána náhle v době, kdy znal jenom vztahy k lidem? A co kdokoli z nás, jestliže upřímně začneme uvažovat, jak to vlastně vypadá mít rád svého Boha? U mnoha lidí vznikne kdesi na počátku zvláštní otázka: Nemám se trochu bát vztahu k Bohu, jestliže k němu teprve postupně dorůstám? Vždyť jako člověk mám pocit, že může konkurovat např. mým hlubokým vztahům k rodině? Co si mám počít se srozumitelným pokynem milovat našeho Boha nade vše ostatní, vždyť jsou zde především moji blízcí? Anebo naopak, neoddálí mne moje zamilovanost do někoho zde v tomto světě od Boha? A najednou si uvědomujeme, jak velké tajemství a nekonečná šance je láska a vztah, který všechno překračuje. Vztah a láska vytvoří něco nekonečně většího, než kolik jsme byli schopni do něj investovat jako jedinci. A ve dvou je nám nečekaně a mnohonásobně náhle cosi přidáno. A s dělením se o vztah a lásku je to stejné. Často si rodiče nedovedou představit, co se s nimi stane, až se do rodiny narodí druhé dítě. Jak jej milovat stejně? A náhle vidíme, jak vztah pomalu a neznatelně vzniká ještě dávno před narozením. Jsme zaskočeni podivuhodným tajemstvím, že se původní vztah nerozdělil a nerozpůlil na dvě menší poloviny. On se zmnohonásobil a pro každého je ho více. A dětí přibývá a rodič jen žasne nad Božím darem, který dává možnost milovat bez omezení. A tak jako dostáváme navíc hojně, tak můžeme nekonečně hojně brát i dávat. V oblasti vztahů je asi nejhorší možnost úsporný režim. Láska je jedna z mála energií, které nikdy nedojdou. ■ Jindřich Kabát

květen-červen 2013 15

TÉMA je ve své nevýslovné slávě vlastně „čímsi třetím“ – třetím pólem, momentem či ohniskem niterného Božího života, třetí dimenzí tohoto „nestvořeného rytmu“, tohoto „pulsu věčného Života“: Duchem svatým, „poutem lásky mezi Otcem a Synem“, jak říká Augustin, „třetí osobou svaté Trojice“. Já vím, lidská slova zde nestačí, ohýbají se, lámou a praskají jako příliš chatrné nádoby, které neunesou tak slavný a nevýslovný obsah. Ani ta nejvytříbenější slova nemohou vystihnout, ale spíš jen naznačit, v jakém smyslu je nejvlastnějším jádrem trojiční nauky právě vyznání, že Bůh je láska, že v samotné hlubině Božího bytí pulsuje silové pole láskyplných vztahů, sebezřeknutí ve prospěch druhého. Právě v tomto smyslu Bůh JE láska. Nejenže lásku projevuje, on jí JE. Ta nevýslovná, svatá Skutečnost, kterou míníme oním opotřebovaným slovem láska, je nejniternějším tajemstvím vesmíru a nejbytostnější kvalitou Božího

bytí. Bůh není osamocená monáda, není to izolovaný nebeský Samotář. Bůh, jak se zjevil v Kristu v moci Ducha svatého, je sebedarující Láska.

Není nic praktičtějšího než dobrá teorie Lze vůbec tuto závrať budící Skutečnost nějak vyjádřit? Jak připomíná C. S. Lewis, křesťanští umělci středověku znázorňovali tajemství trojjediné Boží lásky obrazem Velikého tance. Ano, říká Lewis, trojjediný Bůh je vlastně něčím na způsob dramatu či tance. Podle Lewise má trojiční pojetí Boha naprosto zásadní význam pro pochopení křesťanské víry a také životní praxe. V Kristu a díky Kristu se totiž „vnitřní Život svaté Trojice“ otevírá směrem k člověku. Lidé jsou zváni, aby se stali „údy Kristova těla“, aby „spočinuli v Kristu“ a tím vlastně v Bohu. „Bůh vytváří v sobě samém prostor pro člověka,“ říká Miroslav Volf, „otevírá náruč a zve člověka do Sebe.“

rozhovor

Víra je vztah, říká Milan Sztojka, odsouzený na 20 let za nejtěžší zločin Člověka nejvíce ovlivní rodina, jaká byla ta vaše? Vyrůstal jsem v rodině olašských Romů. Tatínek byl hluboce věřící člověk a  všem nám pěti sourozencům se dostalo od rodičů hojně lásky – věnovali se nám, hráli si s námi, podporovali nás ve studiu i ve sportování. Tatínek kladl velký důraz na vzdělání, takže přestože jsme olašští Romové, měl v naší rodině každý středoškolské vzdělání. A vaše širší rodina? Přestože velká část našeho příbuzenstva zemřela za války v koncentračních táborech, žili jsme podle starých tradic v široké komunitě, kdy nebylo nic výjimečného, že se nás sešlo na padesát či šedesát příbuzných. To beru až dodnes jako samozřejmost, překvapilo by mě, kdyby tomu tak nebylo! 16 květen-červen 2013

Víra v Boha byla pro vás také samozřejmostí jako pro každého Roma? V dětství ano, ale po vojně jsem se přestěhoval do Hradce Králové, stal jsem se aktivním svazákem a později i komunistou, takže v té době jsem si víru v Boha nepřipouštěl. Tatínek to hrozně těžce nesl a říkal mi: „Ty stejně k Bohu dojdeš, ale budeš strašně trpět.“ Měl pravdu, ale nedožil se toho. Umřel v červenci 1996 a já toho roku v listopadu skončil ve vězení. Co vás do vězení přivedlo? Podvody a vražda. Bylo mi třicet tři let a poprvé jsem se ocitnul ve vězení, předtím jsem tam nebyl ani na návštěvě. V souhrnném trestu jsem dostal dvacet let. Byl to hrozný šok, kolem mě byl najednou jiný svět, jiná kultura, jiné myšlení lidí…

Vražda je nejbrutálnější narušení vztahů, jak jste to tehdy vnímal? Potkal jsem ve vězení mnoho lidí, kteří se dopustili stejného zločinu. Biblickou řečí vyjádřeno, všichni jsme se chovali jako Kain, který odpověděl Bohu, když se ptal na jeho bratra Ábela: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Odmítal jsem přiznat podíl a vinu za smrt druhého člověka. Dnes to vidím jinak, ale byl to dlouhý proces. Nejdůležitější roli v tom sehrála Boží milost. Jak na váš čin a vězení zareagovala vaše rodina? Já snad neznám u olašských Romů jediný případ, kdy by rodina zavrhla svého člena, i kdyby udělal cokoliv hrozného. Rodina mě ve všech směrech podporovala, lidsky i materiálně, abych to zvládl, abych nebyl sám. Ale ve vězení člověk není sám, jaké tam panují vztahy? Vztahy ve vězení jsou daleko čitelnější než za branou věznice. Vše se nachází na malém prostoru, všechno je vidět. Uvedu příklad: Pokud se někdo

Lidé jsou zváni, aby přijali „podíl na Boží přirozenosti“, jak čteme v druhém listu Petrově. (2 Pt 1,4) Jakkoli je to neslýchané, díky Kristu a v Kristu jsme jako lidští tvorové zváni k účasti na „vnitřním Božím životě“, jsme zváni, abychom vstoupili do onoho „láskyplného pohybu v srdci trojjediného Boha“, jak říká Tomáš Halík. Abychom se zapojili do Velkého tance, abychom v Kristu zaujali své místo v tomto velkolepém nebeském dění. „Bytí v Kristu“ v tomto smyslu znamená „vtažení do Božího bytí“. Jeho niternou kvalitou je agapé, láskyplné sebe-darování druhému. Přesně tak to čteme v evangelijním vyprávění: Ježíšův životní příběh nelze vystihnout lépe než jako radikální bytí pro druhé.

Nácvik tanečních kroků Právě v tomto smyslu je učení o Trojici vlastně neobyčejně praktické. Obětavé každodenní nasazení

pro druhé lidi a praktické projevy lásky k bližnímu v obyčejných životních situacích jsou, jak pěkně říká Lewis, „nácvikem tanečních kroků Velkého tance“. Vnitřní rytmus Velkého tance znovu a znovu vyjadřuje Ježíš, když o své životní cestě říká: „Pšeničné zrno, jestliže nezemře, zůstane samo, zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ (J 12,24) Když učedníkům připomíná, že „kdo ztratí svůj život, nalezne jej, kdo zachová svůj život, ten jej ztratí“. (Mt 10,39, Lk 17,33) A také když shrnuje celý zákon a proroky do dvojího přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. (Mt 22,37-40) Mezi učením o trojjediném Bohu a konkrétním, praktickým životem křesťana je velmi přímý vztah a bezprostřední souvislost. Nejen v tom smyslu, že jako křesťané máme následovat Kristova příkladu „bytí pro druhé“ a tím uskutečňovat niternou kvalitu Velkého tance jakožto sebedarující Lásky. Také

Foto Bronislav Matulík a archiv

pomohli k novému postoji vězeňští kaplani a členové Vězeňské duchovenské péče.

rozhodne chodit do kostela, všichni to okamžitě vědí, protože pro něj dozorce přijde a oznámí, že jej odvádí na bohoslužbu. Spoluvězni se pak vysmívají a provokují. Je to podobné, jako kdyby před panelákem zastavil autobus a z amplionu se ozvalo: „Kdo chce do kostela, pojďte dolů.“ Všichni se budou koukat z oken, kdo vychází a nastupuje. Jen posmívání a posuzování se bude dít za záclonami oken.

Ve vězení je vše čitelné, odkryté, viditelné. Zároveň jsou tam ale vztahy velice složité, protože na tom malém prostoru lidé pocházejí z různých kultur, z různých zemí a jsou samozřejmě různě narušení… A co zaměstnanci věznice? Čím více jsem se přibližoval k Bohu, tím méně jsem vnímal dozorce jako své nepřátele. Ale především mně

Jak konkrétně? Nejvíc vděčím kaplance paní Jakubalové, ta mi zachránila život. V době, kdy jsem chtěl v Rýnovicích spáchat sebevraždu a měl vše detailně promyšleno, poznala, proč se nacházím v těžkých depresích. Psychologové a psychiatři se mě snažili léčit svými metodami, ale já jsem upadal stále do větších a větších úzkostí. Kaplanka pochopila, že potřebuji prožít odpuštění, a tím mě zachránila. Ve Valdicích mne téměř deset roků duchovně vedl a podpíral vynikající kněz pan Kordík. Za mnohé mu vděčím. Přemohl mě vztah těchto lidí ke mně. Přicházeli za mnou často i ve svém osobním volnu a věnovali se mi tak mimořádným způsobem, až mi to vyráželo dech. Říkal jsem si: „Proč jsou na mě tak hodní?!“ Tím mi bylo nastaveno zrcadlo, abych si uvědomil, že bych se měl změnit. Rád bych také zmínil ředitele rýnovické věznice pana Baudyše. Byl to květen-červen 2013 17

TÉMA v tom smyslu, že nejdůležitějším posláním člověka na tváři země je být Božím obrazem, odrážet a zrcadlit Boží slávu, Jeho povahu, Jeho způsob bytí. A právě když milujeme, právě když dovolíme Boží lásce, aby proudila skrze nás, vstupujeme do Velkého tance, stáváme se jeho součástí, dovolujeme Božímu bytí, jehož podstatou je láska, aby se v nás odráželo a  zrcadlilo. Jak se praví v prvním listu Janově: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.“ (1 J 4,16)

Nebe na zemi A je-li tajemstvím trojjediného Božího bytí věčné společenství Otce, Syna a Ducha svatého, pak obrazem a zrcadlem Božím na této zemi není člověk jako izolovaný jedinec, dokonce ani člověk láskyplný. Teprve ve vztahu, ve společenství a ve sdílení je člověk plně obrazem trojjediného

Boha. Teprve v  množném čísle, teprve tam, kde zaznívá oslovení, tam kde zní já, ty a on, je člověk v nejvlastnějším smyslu obrazem Božím. My lidé smíme odrážet a zrcadlit Boží slávu nejen jako samostatní jednotlivci, ale ještě víc a lépe právě v předivu vzájemných vztahů, všude tam, kde se rozhostí „duch společenství“. Patří-li k nejhlubší podstatě nebeské slávy ona nevýslovná Skutečnost trojjediné Lásky, pak tady na zemi zasvítí a zavoní něco z nebeské kvality tehdy a právě tehdy, když se ve společenství křesťanských rodin, tátů a maminek, synků a dcer, kamarádů, skupinek, part a sborů zatřpytí láska. Tehdy, když překračujeme vlastní sobectví a zakletost do sebe a vstupujeme do Ježíšova „bytí pro druhé“. Tehdy jsme vtahováni, strháváni a unášeni svatým rytmem Velkého tance, ve kterém jednou spočineme navěky, až vejdeme do nebeských příbytků. Kdekoli uprostřed každoden-

hluboce věřící člověk. Jeho osobní přístup k nám vězňům nemohl nechat nikoho z nás stejným. Vztah těchto lidí mě opravdově proměňoval a otevíral mi cestu k Bohu. Pan ředitel Baudyš byl výjimečná osobnost, že? Ano, to můžu potvrdit. Já jsem byl nejdříve odsouzen za podvody na sedm let. A pan Baudyš mi umožňoval opouštět věznici, abych mohl studovat. V pátek mi otevřeli bránu věznice a já jsem se v neděli sám vracel. Pak se dozvěděl, že mám být ještě odsouzen za vraždu, tak si mě zavolal a řekl: „Věřím vám, osmkrát jsem vás pustil, osmkrát jste se vrátil, budu vám pomáhat dál.“ Takový přístup, taková důvěra, to člověka musí proměnit… Zmínil jste studium, jak probíhalo za mřížemi? Nejprve jsem v Hradci Králové vystudoval Biskupské gymnázium a pak díky panu faráři Kordíkovi vedení Věznice Valdice a lidé z Teologické a Filozofické fakulty UK hledali a nacházeli 18 květen-červen 2013

řešení, abych mohl studovat na vysoké škole. Bylo to ale těžké, protože jsem studoval na třiceti čtverečních metrech, kde se mnou bydlelo až deset lidí. Naučil jsem se studovat v hluku a  hlavně po nocích. Spal jsem tři až čtyři hodiny a taky jsem si trochu zničil oči. Samozřejmě jsem neměl přístup k internetu, ale našly se cesty, abych mohl teologickou školu dostudovat. Teď se chystám na státnice.

Uvěřil jste. Co nyní pro vás víra znamená? Slovo „víra“ nebývá správně pochopeno, já raději používám „vztah k Bohu“ nebo „cesta k Bohu“. Člověk se často k Bohu přibližuje, nebo naopak se od něj vzdaluje, a podle toho pak vypadá jeho život. Lidé často říkávají, že je třeba něčemu nebo v něco věřit, ale to není přesné. Já jsem nyní šest měsíců na svobodě a za těch patnáct let ve vězení se svět

ního života vstupujeme do svatého proudění Boží lásky, „přichází Boží království v moci a slávě“. Křesťanští přátelé, křesťanské rodiny, křesťanské sbory a sborečky se tak alespoň občas mohou stávat „kouskem Nebe na zemi“, uskutečněním nebeské kvality, zrcadlením Boží slávy, a také pozváním k Velkému tanci trojjediné Lásky, který je zaslíbením a „věčným údělem vykoupených svatých“, jak o něm mluví kniha Zjevení. Právě v tomto smyslu se společenství věřících ve vzácných chvílích Božího navštívení stává „pohyblivým obrazem Věčnosti“, příslibem a předzvěstí nebeských darů, pulsující a živou ikonou svaté Trojice. ■

strašně změnil. Je tu spousta nových vjemů a věcí, se kterými se musím vypořádávat, ale pevnou půdou pod nohama a středem mého života je víra v Boha – o Něj se můžu opřít, On je jistota, On je moje víra. Po propuštění teď žijete také v komunitě, v jaké? Jsem zaměstnancem řádu Milosrdných bratří, působím v sociálně-duchovní oblasti. V Novém Městě nad Metují se snažíme realizovat projekt využití kláštera pro mladé lidi z dětských domovů a pěstounských rodin. A jak se vám daří tvořit nové vztahy na svobodě? Po mém propuštění měla řada lidí docela pochopitelně předsudky i různá očekávání, protože ne každý dokáže pochopit, že i po tolika letech vězení člověk může zůstat člověkem a  chce jím být. Ale mám řadu přátel, kteří mi pomáhají, protože bych návrat nikdy sám po tolika letech nemohl zvládnout. A přicházejí také nové vztahy, noví lidé, kteří mi věří a chápou, že i takový člověk, jako jsem já, a s takovou minulostí, se může změnit. To je pro mě veliký Boží dar. ■ Ptal se Bronislav Matulík

KOMENTÁŘ

Tajemství Boží trojice Zatímco ve Starém zákoně zápasí Hospodinovi proroci o monoteismus, tak v Novém zákoně je zaset svár, který vzruší mladou církev na několik staletí, a sice učení o Trojici. Žárlivý Hospodin, který nesnese jiná božstva, po bezmála půldruhém tisíciletí vyjeví zároveň se svým plánem spásy také členitost svého jedinečného Božství. Když čteme historii etablující se církve ve staletích pronásledování a posléze v období rodícího se mnišství, takřka se zdá, že Bůh toto zjevení jakoby „nastrojil“. Snad i proto, aby vytvořil filosofický oříšek, který dá nakonec podnět ke vzniku křesťanské teologie jako takové. Už ve Starém zákoně je Hospodin osobou a duchem, tedy bytostí nehmotné podstaty. Je osobou, abychom k němu mohli zaujímat osobní vztah tak, jako ho měl On ke svému lidu. Má antropomorfní rysy, hovoří se o jeho nohou, chřípí, očích, pravici apod., je pomalý k hněvu a milosrdný. Po pádu Izraelského království se postupně šíří představy o mesiáši, který znovu nastolí Hospodinovu spravedlnost, jemuž svět bude položen k nohám. V evangeliích se dozvídáme, že tento mesiáš je nejenom synem Nejvyššího, ale že mu náleží i plné božství. Jelikož se narodil v těle, má již plně lidské vlastnosti. Stává se blízký lidem, jak jenom to je možné. Bůh již neskrývá svou tvář, naopak ji odhaluje – je plná lásky a soucitu, odvažuje se za nás trpět a obětovat se. Ještě dříve než pochopíme tuto podvojnost Otce a Syna, dříve než naše myšlení zabloudí do tajemství Ježíšovi dvojí podstaty, objeví se osoba třetí, která nahrazuje Ježíšovu přítomnost na zemi – Duch svatý. Jen díky němu je umožněn vznik církve, skrze něho se Petrovi naplňuje srdce k prvnímu kázání, skrze něho svědčí o Ježíšovi. Učení o Trojici je tedy biblické, a přece k jeho rozpracování byly nutné nástroje, které biblický text přesahují. Někteří myslitelé ve snaze poodkrýt tajemství Trojice nutně vyšli na špatnou cestu, aby se pak v pokoře, naslouchajíce hlasu církve, vrátili k její složitosti, nebo také ne. Třetí a čtvrté století bylo období prvních bojů za pravověří. Právě v nich můžeme nacházet základy rozkolu východní a západní církve, nastavení standardů pro vymezování obecné víry. Křesťané věří, že přes mnohé omyly našich předků v této pohnuté době církev jako celek skrze teologická úskalí vyšla správnou cestou, neboť byla vedena Duchem svatým. Jestliže můžeme o Bohu něco pravdivého tvrdit, pak je to dáno působením Ducha svatého. Otcové víry kvůli důkladnému čtení Bible čelili nároku sjednotit přísný monoteismus a tři božské osoby. Jednou cestou bylo vzdát se nároku na monoteismus a představit křesťanství jako náboženství se třemi bohy. K tomu se, pokud víme, neodhodlal nikdo. Druhá cesta byla posílit jedinost na úkor rozdílů uvnitř Trojice. Arius, alexandrijský kněz, který založil v tomto ohledu asi nejrozšířenější herezi, postavil vztahy v Trojici hierarchicky – Ježíš s Duchem se stali nižšími bohy, později jako skutečného Boha uznává pouze Otce. Vedle ariánství existoval modalismus, který osoby redukuje spíše na jakési tváře či specifické projevy jediného Boha. Pak by ovšem Ježíš v Getsemane trpěl samomluvou. Radikální verze dokonce tvrdí, že v Ježíši na kříži trpěl sám Otec i Duch. Hledání slov a metafor pro nastínění trojičního tajemství vedlo k jedněm z nejpozoruhodnějších výkonů myslitelů tehdejší doby, abychom nakonec došli ke křehkému náhledu, že jediný Bůh je plný vztahů. Otec skrze Ducha svatého plodí Syna, jenž posílá Ducha, aby svědčil o jejich lásce, a to vše mimo čas a zároveň v čase.

■ libor duchek

květen-červen 2013 19

Zápisník

Ondřej Šimek 31 let, z CB Černošice, s manželkou Věrou byl na svatební cestě ve Švédsku

Missionskyrkan v Orse ožná by vás to v zimě do Švédska netáhlo, ale střední Švédsko není žádná Sibiř. My jsme tam byli minulý rok v březnu, právě přicházelo jaro, sněhu bylo už jenom metr a v ZOO se probouzeli medvědi. Ve Švédsku je pěkně. Romantik se do nekonečna může dojímat nad západy slunce nad jezerem, protože jezera jsou skoro všude a slunce se pohybuje nízko. Oko biočlověka pro změnu vlhne při pohledu na kontejnery na tříděný odpad, mají jich asi 10 druhů a  lidé jsou zvyklí třídit. Svátečního řidiče potěší, jak se jezdí ohleduplně. Ušlechtilá duše konzumního člověka se může usebrat v supermarketu, kde se vás nepokouší ošidit slevou. A běžkař si může neomezeně užívat klasicky i volně. V neděli ráno jsme se vypravili do místního evangelikálního sboru. Přišli jsme těsně před začátkem a nenápadně, jak to dokážou jenom hosté. Melodie všech písní jsme znali, vedle sedící bratr nám ochotně pomáhal si najít čtení v Bibli a pozval nás k večeři Páně. Po bohoslužbě šly i poslední zbytky nenápadnosti stranou, skoro všichni se s námi přišli pozdravit. Ptali se, odkud jsme, jak to, že jsme přijeli zrovna do jejich malého zapadlého města, jeden bratr vzpomínal, jak pašoval Bible do Československa, jeho žena vzpomínala, jak čekala doma a strašně se bála. Taky jsme se seznámili s Kentem a Gudrun, manželským párem učitelů v důchodu. 20 květen-červen 2013

Pozvali nás na skromný oběd, pak na běžky, nakonec ještě jednou zase domů, pro změnu na bohatou večeři. Setkali jsme se pak ještě několikrát. Povídali jsme si o víře (bohužel jen v míře omezené mojí angličtinou), o sboru, o běžkování, Kent mě zkoušel z fyziky – nezapřel v sobě učitele – a já jsem se svojí nevědomostí úspěšně zhostil role žáka. Ve čtvrtek jsme se byli podívat na zkoušce pěveckého sboru. A protože jsme byli na svatební cestě, nedali ve sboru jinak a uspořádali pro všechny hostinu, abychom to společně oslavili. Bylo to opravdu milé, loupali jsme krevety a povídali jsme si. Malý sbor složený skoro jenom ze starších lidí. Asi zažili časy, kdy jich bývalo víc. Teď se scházeli jen v malém sále, ten velký nemělo cenu vytápět. Že mezi sebou měli víc učitelů v důchodu, dělali ve sboru doučování pro děti, které ve škole nestíhají. Učili i několik arabských přistěhovalců a jejich dětí švédštinu. Pěvecký sbor zpíval s nadšením, ale určitě jste slyšeli lepší. A tak by se dalo pokračovat dál, zkrátka obyčejný sbor. Vypravili jsme se do Švédska s tím, že budeme týden sami, a nakonec to bylo trochu jinak. A bylo to ještě o dost lepší, než jak jsme si to naplánovali. Na závěr cestopisu se sluší výzva. Nuže, kdybyste chtěli vidět úplně obyčejné svědectví o Kristu, můžete se jet podívat třeba do Missionskyrkan v Orse. Láká vás to? ■ Foto archiv autora

M

vikář ve sboru v Bystrém, stanice Rychnov nad Kněžnou

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Tomáš Cvejn

Narodil jsem se před 41 lety v Rychnově nad Kněžnou do nevěřící rodiny. Po gymnáziu, kde jsem prožil obrácení, jsem absolvoval základní vojenskou službu jako kuchař. Prošel jsem vícero zaměstnání, všechna měla něco společného s výpočetní technikou. Nyní pracuji již 13 let ve společnosti Škoda Auto. Během této práce jsem studoval 4 roky ETS. Při zaměstnání pracuji prvním rokem jako vikář sboru v Bystrém, ve stanici v Rychnově n. Kněžnou. S manželkou Míšou vychováváme dvě děti: Davida (8) a Michaelu (13).

J

ako malý jsem byl pokřtěn v katolickém kostele. V mém velmi početném katolickém příbuzenstvu mám dokonce tetu a sestřenici jako řádovou sestru. Do svých 16 let jsem nikdy o Bohu nepřemýšlel. Navštěvoval jsem asi tak 4x do roka kostel, kde jsem se stále s bratrem pral v lavici. Nejprve uvěřil v prostředí CB můj starší bratr, který mě pozval na mládežnickou dovolenou na Hrádek ve Slezsku. Kdybychom nejeli o tři dny dříve, s tím, že se svezu někde na Vysočině na koních, tak mě tam nikdo nedostane. Třetí den pobytu s bysterskou mládeží jsem prožil silné oslovení Bohem při dopoledním programu. Probírali jsme první žalm „…blaze muži, který si oblíbil Hospodinův zákon, je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas…“ a já nemohl jinak, než že jsem ten večer vydal svůj život Bohu v modlitbě s Tomášem Grulichem. Prožil jsem poté nesnadnou dobu, kdy jsem tajně utíkal z domu, abych mohl navštívit bysterskou mládež a účastnit se bohoslužeb. Po ukončení základní vojenské služby jsem prožil určité pochybnosti víry, ale potkal jsem ve sboru dívku, díky které mě Pán přivedl zpět. Později se stala mou manželkou, která mi vytvořila zázemí a silnou podporu. V Rychnově vznikla malá skupinka a já se zapojil do služby. Bylo to období, kdy Bystré vedl Bronislav Kaleta a poté Samuel Jindra. Za současného kazatele Romana Touška jsem začal dálkově studovat ETS. Hlavním motivem byla touha prohloubit si poznání Bible a Boha. V posledním roce studia jsem ale prožil povolání do kazatelské služby. Necelý rok pracuji jako vikář. Stále přitom pracuji na plný úvazek ve Škoda Auto. Rád se odreaguji od všech činností při práci s dřevem. Mám po otci truhlářskou dílnu. Tvoření s materiálem mě určitým způsobem „uzemňuje“. Miluji jazz a dobrý čaj. Víra v Ježíše Krista mi dává jasnou vizi pro moji službu a je tou největší výzvou v mém životě. Kéž z Boží milosti „…vydávám své ovoce v pravý čas a mé listí neuvadá…“ ■

5/2013

květen-červen 2013 

• Rada CB se setkala se zástupci

Evangelikálního teologického semináře (předsedou Rady ETS Pavlem Plchotem a ředitelem Janem Valešem). Bratři představili záměry, cíle i budoucí možnosti této školy. Současná podoba semináře jako vyšší odborné školy nevyhovuje, proto vedení školy dlouhodobě promýšlí záměr jeho transformace ve vysokou školu (VŠ) a zároveň vzdělávací institut (VI) pro vzdělávání pracovníků sborů. Zakotvení ETS současně jako VŠ i institutu bude tuto organizaci stabilizovat, zároveň zajistí lepší plnění jejího vlastního poslání. Potřebné organizační kroky však přesahují kompetenci vedení ETS, může je udělat pouze zřizovatel (tj. Rada CB). Rada CB vzala předložené informace na vědomí a pověřila Radu ETS vytvořením a předložením projektu transformace Evangelikálního teologického semináře do podoby směřující k VŠ a VI (termín do konce dubna 2014).

Z jednání RCB v Praze, duben 2013 • Rada zahájila projednávání vizitační

zprávy z Chrudimi. Vzhledem k přiblížení (a uplynutí) limitní doby 18 let služby dané Řádem Církve bratrské, Rada již několik let jedná s kazatelem Petrem Jelínkem a staršovstvem sboru o podobě kazatelovy další služby. Předseda s tajemníkem iniciují blízké setkání s členským shromážděním chrudimského sboru.

• Rada schvaluje vznik samostat-

né stanice Sboru Brno-Betanie od 1. května 2013 s vedoucím Františkem Brücknerem a zároveň pověřuje Petra Rause účastí na zakládajícím shromáždění stanice 12. května a uvedením vedoucího stanice do jeho služby.

• Předseda Rady informoval o vývoji

a aktuální podobě situace kazatele Tadeáše Stanieka v Opavě. Rada rozhodla o jeho volbě a případném následném uvedení do funkce správce opavského sboru v druhé polovině roku 2013.

• Vikář Jiří Valeš (Ostrava) projevil

zájem o dobrovolnickou službu ve věznici. Rada bere tuto informaci s vděčností na vědomí a pověřuje jej k výkonu této služby v rámci Vězeňské duchovenské péče.

 květen-červen 2013

M4 a OZ

K

Když jsme na svém druhém setkání OZ v červnu 2012 radostně potvrdili naše zapojení do M4, netušili jsme… Tuto větu budu muset nechat ještě chvilku nedokončenou. Moje nadšené vyprávění by Vám nyní nedávalo smysl. Pod pojmem M4 si asi většina čtenářů Brány zatím nic nevybaví. Pro techniky a kutily možná závit o 4 mm, pro ostatní maximálně označení denního menu v čínské restauraci, ale ani o jednom se sdílet nehodlám. OZ už asi neevokuje vůbec nic. Začneme u této zkratky. OZ je nový odbor Rady CB, který byl ustanoven v březnu minulého roku. Jeho celý název je Odbor Rady Církve bratrské pro obnovu a zakládání stanic a sborů. Plný název zní hodně kostrbatě, proto jej zkracujeme na dvě hlavní slova – obnova a zakládání (obnova evangelizace, obnova základů stanic a sborů a zakládání nových stanic a sborů) OZ. M4: Když jsme vznik nového odboru připravovali, ani nám zkratka M4 nic moc neříkala. Někteří z nás o tomto projektu slyšeli na mezinárodních konferencích a seminářích, ale osobní zkušenost s  touto iniciativou nikdo z nás neměl. Netušili jsme, že o několik měsíců později budeme pod vedením skupiny obdarovaných vedoucích z Norska do tohoto projektu aktivně zapojeni a spolu s námi 18  týmů a několik dobrovolných koučů z 5 evangelikálních církví z České republiky a ze Slovenska.

Norské zkušenosti

Projekt M4 vznikl v Norsku. Jeho kořeny sahají až do 70 let minulého století, kdy v zemi bylo založeno mnoho nových sborů. Velká vlna zakládání nových sborů však nenaplnila očekávání svých zakladatelů. Zhruba jedna třetina nových sborů zanikla. Další třetinu tvoří sbory, které sice existují, ale nesou si celou řadu existenčních problémů, a pouze zbylých zhruba 30% sborů zůstalo jako živá a zdravá společenství. S přicházející novou generací vedoucích norské církve v 90. letech vyvstala potřeba celé předchozí období zdravě zhodnotit a poučit se z něj, aby se chyby nemusely znovu opakovat. V 90. letech minulého století začalo v Norsku několik církví spolupracovat na platformě, která si vytyčila za cíl pomoci norské církvi zakládat Øivind Augland nové sbory a předávat evangelium zdravým způsobem. Skupina pod vedením zkušeného zakladatele Øivinda Auglanda reflektovala nezdravé tendence z minulosti a postupně vytvářela celý systém podpory, vyučování a koučinku pro týmy nových sborů. Od té doby bylo v Norsku založeno kolem 300 nových sborů různých církví s naprosto jinými výsledky, než přinesla předchozí vlna zakládání ze 70. let. S novými zkušenostmi se systém přípravy pracovníků zdokonaloval a začal se šířit i do dalších evropských zemí. V kontaktu s mezinárodním prostředím dostal své jméno – M4. Jednotlivé moduly byly v angličtině nazvány čtyřmi slovy začínajícími na písmeno „m“. M1: Master – Pán; M2: Mission – poslání,

 

Co je M4? • Systém přípravy týmů pro zakládání nových sborů, který pokrývá většinu témat tohoto procesu od počátečního snu až po vytvoření rostoucího jádra komunity s 30-70 lidmi. • Série 4 dvoudenních kurzů během 18 měsíců s průběžným a následným systémem možností koučování. • Dvě e-knihy v češtině pro celý tým. • Budující prostředí (network) v interakci s dalšími týmy a zakladateli v pravidelném kontaktu s Vaším týmem. • Webové video vyučování v češtině a další materiály.

• Podzimní pastorální konference

(s manželkami) bude věnována zakládání sborů a stanic. Celý program připraví Odbor pro zakládání sborů. Podkladové materiály rozešle bratr předseda všem členům Rady k připomínkování, finální verzi předá Odboru pro zakládání sborů a na vědomí zašle i Studijnímu odboru. Do přípravy podzimních pastorálek budou zapojeny i senioráty a další odbory, které mohou podávat své návrhy. Studijní odbor bude připravovat zejména pastorálky lednové. Téma zakládání sborů bude na pastorálce poprvé. V programu je třeba zohlednit různou historii a různorodý stav našich sborů.

Z jednání RCB v Praze, duben 2013 • Odbor pro zakládání sborů se zároveň

Norský tým a čeští spolupracovníci

misie, evangelizace; M3: Multiplication – multiplikace, učednictví; M4 Movement – hnutí, trvalé následování. Základem M4 jsou čtyři dvoudenní kurzy v průběhu 18 měsíců a celý systém podpory průběžné práce jednotlivých týmů skrze koučink. Na M4 si ceníme především spojení dobré teorie s osobním duchovním zápasem a  praxí. V M4 je velký důraz na budování celých týmů a na péči o ně. Nesnaží se dát jednotný návod, jak sbory zakládat, ale klade důraz na celý proces, ve kterém jednotlivé týmy hledají cestu kupředu a navzájem se inspirují.

M4 v Česku a na Slovensku

Česká evangelikální aliance (ČEA) pozvala hlavního vedoucího tohoto hnutí Øivinda Auglanda do České republiky v lednu 2012. Jiří Unger, tajemník ČEA, znal tento projekt z prostředí Evropského Leadership Fora a usiloval o podobnou iniciativu i pro Českou republiku. Pod koordinací ČEA se utvořila skupina vedoucích z různých církví, která vznik projektu M4 v ČR připravovala. V červnu 2012 nás norští vedoucí překvapili svým velkorysým návrhem. Přijeli s nabídkou, že nás budou v ČR po 4 roky vést při vzniku českého M4. Nabídli nám, že zajistí bezplatně a na své náklady vyučování v prvním českém M4. Dále, že nám budou předávat své zkušenosti, jak celý proces řídit, a navíc že jsou ochotni nás doprovázet i při dalším následném běhu od podzimu 2014, kdy už by z větší části vyučování vedli Češi. Projekt českého M4 pod hlavičkou ČEA tedy oficiálně začal a se souhlasem norské strany jsme jej rozšířili i o pozvání pro slovenské sbory.

angažuje v projektu M4 (původně impulz z Norska), který podporuje první fáze vniku nových sborů. Zkratka M4 představuje čtyři oblasti, na něž se program zaměřuje: Master, Mission, Multiplication, Movement. Program zahrnuje 4 společné víkendy, v mezičase průběžná setkávání jednotlivých týmů s plněním zadaných úkolů, vše spojeno s koučinkem na úrovni týmů i jejich vedoucích. Na polovinu února bylo svoláno jednání všech pracovních týmů, což bylo velmi pozitivně hodnoceno. Účastníci oceňují zdravou formu spolupráce, kterou jsou věci prezentovány. Celkem se programu M4 účastní 18 týmů z České republiky, z toho 10 z CB (7 českých a 3 slovenské), 3 z BJB, 3 ze SCEAV, po jednom týmu z Armády spásy a KS. Program je velmi kvalitně připraven, k dispozici jsou materiály i videa, které účastníci studují předem.

• Rada svolává mimořádnou jedno-

denní Konferenci CB věnovanou čistě ekonomickým otázkám přechodu CB k samofinancování. Původně oznámený termín se přesouvá o týden později, mimořádná Konference se tak bude konat v sobotu 23. listopadu. Podrobnosti budou rozeslány staršovstvům v nejbližším oběžníku.

• Rada projednala dopis ministra financí, který v souvislosti s přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nabídl Církvi bratrské přijetí finanční náhrady formou státních dluhopisů. Tato nabídka se jeví jako zajímavá předekvěten-červen 2013 

vším pro větší církve, Církev bratrská ji nevyužije. Odpovědí ministru Kalouskovi byl pověřen předseda Rady.

• Rada CB se setkala se zástupci

LRS Chvaly, o.p.s. Na setkání byla mj. zmíněna důležitost kvalitní komunikace mezi všemi zúčastněnými subjekty, dále proběhl rozhovor o jejich aktuálních potřebách a možnostech řešení.

Když jsme na svém druhém setkání OZ v červnu 2012 radostně potvrdili podporu projektu M4, netušili jsme (nyní tedy můžu dokončit větu z úvodu), jak rychlý to vezme spád. Nově vznikající odbor CB tuto iniciativu velmi uvítal. Z předchozích zkušeností zakládání sborů v naší církvi jsme byli přesvědčeni, že tato oblast vyžaduje nový

• Rada byla informována o dalším

intenzivním jednání Stavebního odboru (StO), které proběhlo ve středisku KAM v Malenovicích; prohlídky objektů určených pro investiční záměry sborů CB ve Frýdlantu nad Ostravicí, Frýdku – Místku a v Hranicích – Drahotuše (projekt Elim) byly provedeny přímo v terénu. Finanční potřeby, zejména termíny příp. půjček sborů budou StO průběžně aktualizovány a upřesňovány, v současné době již přesahují částku 26 mil. Kč, což několikanásobně přesahuje kapacitu dosavadního stavebního fondu a Waderovy nadace.

• Z jednání a doplňujících informací

StO dále vyplývá, že kromě jiných míst se potěšitelně se rozvíjí i práce ve Frýdlantu. Větší prostory křesťanského gymnázia, do kterých se loni přestěhovali, přestaly brzy stačit. Shromáždění se účastní zpravidla 70–90 příchozích. V uplynulém čase bylo pokřtěno 8 dospělých členů ve věku nad 30 let. Na přelomu let 2012/2013 se našel objekt pizzerie (vč. 2 bytů a kanceláří), docela vhodný ke koupi za cca 5,9 mil Kč, ležící na vjezdu do města. Dle náhledu StO leží budova na výtečném místě. Budova je bez stavebních úprav ihned použitelná (sál s kapacitou 100–120) a má po celý týden k dispozici i malý sál (pro 60 osob). Vedení zodpovědně zvažuje všechny aspekty a možnosti mladého společenství, kde hrají roli i finance. Sbor navštíví zodpovědná osoba z partnerského sboru z USA, který ví o záměrech a potřebách frýdlantského sboru. Dle názoru StO by také tomuto sboru rozhodování usnadnilo jednorázové posílení stavebního fondu a příp. půjčka. Záměr koupě se bude precizovat po stránce technické (rozšíření kapacity sálu), právní i finanční; StO bude se sborem v kontaktu.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB  květen-červen 2013

První víkend v únoru 2013

systém přípravy a podpory. Velice jsme stáli o to, abychom se mohli učit od lidí, kteří mají už dlouhodobě vyzkoušený model přípravy. M4 se jevila jako ideální možnost i pro svůj evropský původ. Zájem v ČR a na Slovensku, kam jsme s nabídkou M4 také přišli, předčil naše očekávání. V několika následujících měsících se připojilo 15 českých týmů z různých církví (7 týmů je z CB, 3x BJB, 3x SCEAV, 1x Armáda spásy a 1x KS) a 3 další týmy Slovenska. V říjnu jsme měli přípravné setkání vedoucích týmů a českých koučů. V únoru 2013 jsme začali prvním společným víkendem se zhruba 120 účastníky.

Do práce!

Začátek předčil naše očekávání. Byli jsme velmi povzbuzeni hloubkou vyučování, praktickým systémem práce v jednotlivých týmech a vzájemnou interakcí mezi týmy z různých sborů a církví. Uvědomujeme si však, že to je pouze začátek. Ta nejdůležitější práce se neodehrává na společných víkendech, ale v prostředí, kde jednotlivé týmy slouží. Víkendová setkání pomáhají stanovovat konkrétní kroky a cíle. Úkol dotáhnout své cíle do praxe v prostředí jejich působení už leží na jednotlivých týmech. Aby v tom jednotlivé týmy nestály samy, M4 provádí systém koučinku. Každý tým má svého českého či slovenského kouče, který je na jejich cestě doprovází. Teprve další čas ukáže, zda nový systém přípravy zakládání sborů přinese své ovoce. Nicméně už nyní si uvědomujeme mnoho praktických důrazů, které českému zakládání sborů chyběly, a rádi bychom je změnili. Věříme, že nová vznikající platforma spolupráce bude místem, kde se budeme moci učit jedni od druhých. Našim společným snem je, aby evangelium mohlo být účinně předáváno do všech měst a vesnic i do všech etnických a sociálních skupin naší země. Další informace o projektu M4 najdete na stránkách www.M4europe.cz a www.M4europe.com.

■ tOmáš Grulich, člen výbOru m4 v rámci čea

STALO SE

Šéf německých evangelíků pozval papeže na Lutherovo jubileum Papež František přijal 8. dubna předsedu Rady Evangelické církve v Německu (EKD) Nikolause Schneidera na soukromé audienci. Ten na tiskové konferenci po setkání s papežem sdělil, že Františka pozval na oslavy pětistého výročí reformace do Německa. „Vysvětlil jsem, že naše reformační církve si chtějí v roce 2017 připomenout 500 let reformace. Mělo by to pro něj být možné, protože by to nemělo být jenom německé jubileum. V jeho popředí by neměl stát jako hrdina Martin Luther. Ačkoliv jsme samozřejmě Lutherovi vděčni za to, že nás podnítil k obrácení se ke Kristu. Obsahově by to tedy měla být oslava Krista, kterou může slavit každý křesťan.“ Na závěr se oba protagonisté, kteří se vzájemně oslovovali „bratře“, pomodlili Modlitbu Páně. „Byla to nejen intelektuální diskuse, ale setkání srdcí“, uvedl později Schneider. Ohledně případné papežovy návštěvy však není zdaleka rozhodnuto, připomínají komentáře z Vatikánu.

Arcibiskup z Canterbury pašoval Bible do ČSSR

Nový arcibiskup z Canterbury Justin Welby, který je pokládán za součást evangelikálního křídla anglikánské církve, má zajímavou minulost, o níž se málo ví. V době studené války pašoval Bible do komunistického Československa. Krátce po svatbě na počátku osmdesátých let cestoval spolu se svou ženou ve speciálně upraveném obytném voze do tehdejšího Československa a Rumunska. Byla to „pašerácká“ cesta z pověření nizozemské biblické misie, informoval na konci března britský deník The Times. Ve dvojité podlaze dodávky byly ukryté Bible, určené pro křesťany ve zmíněných komunistických zemích. Podle IDEA a Radia Vatikán ve spolupráci s zpracoval -juml-

no comment Jak Joel Osteen odpadl a zase neodpadl od víry Známý americký letniční pastor Joel Osteen, vedoucí megasboru se 45 tisíci návštěvníky v Houstonu, se stal obětí nelaskavého aprílového žertu. Na falešných sborových internetových stránkách se objevilo prohlášení, že Bible je nevěrohodná kniha. Na Twitteru pak bylo napsáno sdělení, že pastor kvůli nedostatku víry měl složit svoji funkci. Osteen na falešné zprávy reagoval uvolněně: „Nehněvám se a necítím se jako oběť. Na to jsem dostal už příliš mnoho požehnání.“

GLOSA

Václav Adamec Na té zemi bylo vždycky něco fascinujícího a děsivého zároveň. Ohromné pláně, nedozírné lesy, krutá zima, nepřeberné nerostné bohatství, citově založený,

Medvědovi uniforma nepomůže nicméně často krutý lid, režim, který kdysi ovládal půlku zeměkoule. Asi jste poznali, že řeč je o Rusku. V současné době je Rusko trochu mimo centrum našeho dění. Jen tu a tam se objeví článek informující o marastu současného Ruska. Nedávno byly například zveřejněny informace o nálezu několika stovek potracených lidských plodů pohozených kdesi v lese na středoruském venkově. Šokující je jak tato zpráva sama o sobě, tak závěr vyšetřování vyznívající do ztracena. Bezmoc a zmar… Rychle vymírající ruská společnost marně hledá nějaký pevný bod, identitu, na které stavět. Řešení často spočívá ve dvou osvědčených principech: zapomenout na bídu s alkoholem v ruce, případně vzpomínat na staré dobré časy slávy, síly a řádu. Aktuální Putinova snaha o znovuzavedení přerušené tradice uniforem ve školách (známé z dob mocného SSSR), plus oživení branné výchovy, spadá do druhé kategorie, soudobé Rusko však nespasí. Šance Ruska totiž není v návratu k čemukoliv, co bylo pár desítek let zpátky, nýbrž spočívá jen ve (znovu)nalezení křesťanských hodnot, které zde však byly nejpozději od Stalinovy éry upozaďovány. Modleme se, ať se toto Rusům podaří. V opačném případě totiž hrozí, že se brzy v novinách dočteme o ruském Medvědovi probuzeném svou vlastní křečí. A co hůře, může jít o články na titulních stranách novin… ■

květen-červen 2013 21

Pomoc exulantům z muslimských zemí

Foto archiv

misie

Evangelium pro uprchlíky ase na mě někdo volá: „My friend, my friend!“ Kdyby tak už přestali! Je to jen ostuda, nikdo tu na ulici takhle nekřičí. Jsem v jednom malém sicilském městečku, jak vystřiženém z mafiánského filmu, a snažím se žít, jak nejlíp umím. Nechci poutat zbytečnou pozornost, ale to mi tihle „mouřenínové“ právě kazí. Hlasitě na mě už z dálky volají, chovají se hlučně a vůbec na sebe stále upozorňují. Místní, ti si od nich drží odstup, zdá se, že jim dokonce vadí. A pak je tu i jazyková bariéra. Mě už si pomalu zařadili jako člověka, který rozdává uprchlíkům z blízkého tábora oblečení, nebo je s nimi zkrátka v kontaktu. Uprchlíci zase vědí, že pro ně něco můžu mít, tak mi říkají „můj příteli“, aby si mě naklonili. Anebo mě za přítele opravdu považují? Nevím, asi to nemá cenu řešit. Tak to přijímám, a dokonce jsem i rád. Vždyť jsem kvůli tomu přijel, abych jim mohl být blízko, sloužil jejich potřebám a hlavně je vedl k Bohu v Kristu.

Příběhy emigrantů Tito lidé přišli většinou z Libye, ale jsou tak nějak odevšad – z černé Afriky, z rohu Afriky, ale také Afghánci a Pákistánci. V Libyi pracovali a potom utekli nebo byli vyhoštěni. Mnozí byli i okradeni. Nemálo jejich kamarádů nebo sourozenců nepřežilo cestu přes moře, která trvá 3 až 5 dní a nocí, na přeplněné bárce nebo lodi o troše jídla a vody. Pokud přijde bouře nebo je špatný kormidelník, cesta se prodlouží a lidé umírají na dehydrataci. Ale i když se cesta vydaří, lidé padají vysílením a únavou přes okraje lodi. Vyšli vstříc lepším zítřkům a počítali se vším. Doma je často válka, pronásledování, hlad, absence práce nebo perspektivy. V poslední době sem takto přicházejí také lidé z Blízkého Východu, hlavně z Egypta a Sýrie. Jedna z těch tmavých tváří se tu jen tak potuluje skoro každý den. Není práce, nejsou přátelé, ani pomoc už znovu dostat nemůže. Co tu vlastně hledá? Na přátelskou tvář a vlídné slovo reaguje vstřícně, a tak se postupně dozvídám, že je to muslim z Gambie. Nerozumí si se svými krajany, ani jiné přátelé v táboře nemá a nedávno ztratil asi i své rodiče. Po nástupu nového diktátora v zemi totiž přibylo ve věznicích poprav. Je zoufalý ze své 22 květen-červen 2013

vlastní situace, kdy už přes rok čeká na povolení k  pobytu a přitom o práci nezavadí. Čteme tedy spolu žalmy a povídám mu o Božích cestách. Nejvíce na něj ale zapůsobí moje modlitba. Bere ji jako požehnání. Pro mě zase mělo význam jedno naše setkání na místě, kde jsem se nemálo modlil za příležitosti ke svědectví. Dávám mu oblečení, které potřebuje, a hledám pro něj pracovní příležitost. Modlím se, aby mu tento čas posloužil k hledání a poznání Toho, který jej už sám hledá.

word in need Zakladatel a učitel Ron George se věnuje službě muslimům již přes 40 let. Podporuje projekty v mnoha zemích a dohlíží na ně. Navštívil několikrát i Českou republiku, vyučoval zde na seminářích i konferencích a povzbudil mnohé k misii. Spolupracujeme spolu již 12 let, jezdil jsem s ním na krátkodobé výjezdy do Maroka, Turecka a rok jsem pracoval jako jeho asistent na různých projektech ve třetím světě. Nyní sloužíme novým emigrantům i těm, kteří zde již dlouhodobě žijí. Jde o distribuci oblečení a jiných praktických potřeb, o výuku italštiny a hlavně evangelizaci. V budoucnu je podle potřeby možno uvažovat o vybudování víceúčelového centra. Ke službě mě vysílá sbor Církve bratrské v Praze 6. Potřebujeme i další podporu v řadách církve, a to modlitební, finanční a další spolupracovníky, kteří přijedou a připojí se, ať už na krátkou, či delší dobu. Možnosti jsou veliké. Rád bych zahájil dlouhodobou službu a vytvořil komunitní místo, kde budou cizinci přijati a budou se moci pracovně zapojit. Lze jim pomoci s kulturní adaptací i v praktických věcech. Vítán je každý, kdo má srdce pro tyto lidi.

Foto archiv

Z

Foto archiv Úřadu vlády ČR

Do humanitárního centra, kde pracuji, přichází jeden Nigerijec. Vlastně spíš přikulhá. Vypráví mi svůj příběh. Narodil se jako první syn svého otce, ale zároveň jeho třetí ženě. První manželky děti neměly, což je v jejich kultuře hanba. Ukuly tedy plán, jak se své ostudy zbavit. Když dospěl, najmuly asasina, který měl tohoto mladého zabít. Ten si chtěl přijít ještě na další výdělek, a tak mu „jen“ podřezal šlachy na noze a ruce a dal mu na výběr: Buď zaplatit a odejít zmrzačen, ale živ, anebo přijít i o ten holý život. Jeden z přistěhovalců ze severu Afriky se tu dlouho snaží usadit. Má tu už jednu ženu a dítě, se druhou má problémový vztah. Zdá se, že je teď i na drogách. Pustil jsem mu svědectví, které pro něj namluvil jeho krajan, který jej ani nezná. Dojalo ho to k slzám. Dlouho jsem ho už neviděl, ale měl jsem připraven křesťanský film a hudbu na DVD. Šel jsem „náhodou“ do míst, kam nikdy nechodím, a tam

jsme se potkali. Mohl jsem mu vše předat, s vděčností Bohu, který nás vodí svými cestami.

Služba v táboře pokračuje Mám za sebou první tři roky služby v Itálii a stále jen žasnu nad dobrotou Boží a nad tajemstvím Jeho cest. Jak mě vodil cestou necestou, jen abych mohl obstát tam, kde mě chtěl mít. Anebo spíš, abych mohl růst do Jeho charakteru. V táboře jsou dva tisíce uprchlíků, kteří čekají na povolení k pobytu. Po tu dobu nemají co na práci, a tak se poflakují po okolí, žebrají, hledají práci nebo dělají problémy. S mnohými lze ale navázat vztah, přátelství a nějak jim prakticky posloužit. Někteří jsou otevření evangeliu a to je skvělá příležitost pro nás – pro církev. Přicházejí často ze zemí, kde chybí křesťanské svědectví, a tady jim můžeme s praktickou pomocí a zájmem předávat to, co jsme sami přijali. ■ Bratr Paolo

Foto archiv autora

Nahoře: Konečně vytoužené povolení k pobytu! Vpravo: Přístav Lampedusa. Co na nás čeká?

květen-červen 2013 23

Exegeze

Soudců 8,30 – 9,57

Jótam - soudce Gedeon II G

edeón měl sedmdesát synů, kteří vzešli z jeho beder; měl totiž mnoho žen. (8,30) Mám za to, že ve velkém počtu žen hledá Gedeón, člověk slabé víry, opět sebepotvrzení. V čase dospívání klade člověku jeho okolí i on sám sobě onu hloupou otázku: Máš holku? Je v podstatě jedno jakou, „vlastní holka“ se bere jako předěl. Ač se to na první pohled nezdá, důvod je daleko více duchovní než tělesný. Opačné pohlaví slouží člověku jako zrcadlo. Kamarádi, rodina vás budou brát vždycky. Ale opačné pohlaví představuje jiný svět. Není to ani Standa, který s vámi dělal v lese ohníčky, ani maminka, která vás porodila. Pokud vás tedy bere, asi na vás něco bude. Na to ovšem stačí žena jedna, ta vaše. A stejně neocení všechno, protože není Pán Bůh. Některé hodnoty ženy nevnímají, i když to hodnoty jsou. A zrcadlově obráceně, některé hodnoty nevnímají muži, i když to hodnoty jsou. Muž se těší na návštěvu kamaráda Jirky – a manželka raději odjede k  mamince. Žena se těší, až zase přijede Jarmila – a muž jde raději něco dělat do dílny. Úplné přijetí a ocenění nejde najít u žádné ženy (muže), i kdyby jich člověk měl mnoho. To můžeme najít jen u toho, o kterém se zpívá „Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno.“ Takže, jestli „mám holku“, není skutečně to první v životě. Gedeón hledal konečnou odpověď tam, kde ji najít nelze. Co je pro vás lepší, aby nad vámi vládlo sedmdesát mužů, samí Jerubaalovci, anebo aby nad vámi vládl jediný muž? (9,2) Písmo prostě odmítá vládu silné ruky, ovšem ne bez výjimek. Soudci jsou povoláváni jako charismatičtí vůdci, ovšem pouze v okamžiku války. Také první král Saul je povolán jako „vojevůdce Izraele“. V krizi je třeba rychlé rozhodnutí, o kterém se nediskutuje. Jenže není každý den 24 květen-červen 2013

válka. Nepřítel sjednocuje, ale v běžném životě jsme si pro různost povah a zájmů tak trochu nepřáteli všichni navzájem. Proto je lepší různá rozhodnutí prohádat na různých sněmech a nakonec se nějak dohodnout. Trvá to hodně dlouho a nakonec není nikdo úplně spokojen. Absolutního vůdce můžete ale jen slepě poslouchat – nebo zlikvidovat. …ti se k Abímelekovi přiklonili, neboť si řekli: „Je to náš bratr.“ (9,3) Jde o dost spornou hodnotu. Vláda „našince“ není žádná záruka svobody ani prosperity. Byli Češi svobodnější v roce 1900, když jim vládl Rakušan z Vídně, nebo v roce 1950, kdy jim vládl z Prahy „našinec“? Byla svobodnější Rhodésie, kde mohli černoši volit jen menšinu poslanců, nebo dnešní Zimbabwe, kde se volby nekonají vůbec? Těsně před pádem Jeruzaléma varuje prorok Jeremiáš před vzpourou proti babylónské nadvládě. K čemu je nezávislost, když ji člověk nemá čím dobrým naplnit? …povraždil na jednom kameni své bratry Jerubaalovce… (9,5) Gedeón po sobě zanechal sedmdesát synů. A v jedné hodině je najednou všechno pryč, jeho jméno je téměř vyhlazeno. Každý rodič i prarodič by si měl uvědomit, že má jen malou moc nad tím, jak to bude vypadat s další generací. Velmi dobře věc vystihl farář Miloš Rejchrt: „Když se děti

Tomáš Pavelka (33) od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.

nepovedou, nemusí to vůbec být vinou rodičů. Když se povedou, mají na tom rodiče vždy podíl.“ Zbyl jen Jótam, nejmladší syn Jerubaalův… (9,5) Potvrzuje se předchozí. V bajce, kterou Jótam následně prosloví, se odráží přesně ten důvod, proč jeho otec – Gedeón/Jerubaal – královskou hodnost odmítl. Tady výchova fungovala. Ale kdo zaručí, že bude výchova fungovat? Copak každý z nás neměl na výběr, zda bude poslouchat svoje rodiče? Zda si vezme jejich rady k srdci, nebo ne? Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu… (9,8) Smysl následující bajky je jasný: Kdo není druhým přínosem, tomu se nejvíce chce řídit. Posaďte se do hostince nebo na autobusovou zastávku a zjistíte, že různí životní ztracenci mají vždy nejvíce jasno, jak řídit stát i celý svět. Kdežto kdo už ve svém životě okusil nějakou odpovědnost, ví, jak jsou věci složité, a řídit se mu nechce. Réva má dost starostí, aby bylo víno dobré (protože to je poměrně složitá věc), ještě aby musela řídit všechno. Moc sama o sobě je prázdná. A  člověku je vždy trochu trapně, když má druhým rozkazovat, vždy si připadá trochu směšný. Tím spíš panovačný člověk tuší, že je vlastně směšný, a o to je agresivnější. Chtěli bychom, aby nám vládli ti nejlepší. Ale neříkáme to trochu bez přemýšlení? I stromy chtějí, aby jim vládl ten nejlepší, a tak jdou za olivou a přemlouvají ji. Ale nepřemluví! Oliva neřekne: Nechce se mi, ale je to zase příležitost něco změnit. Je otázka, zde je moudré volit do parlamentu lékaře, umělce, nedej bože kazatele. Dobrému lékaři se nebude chtít od pacientů, dobrému herci z divadla, dobrému kazateli od sboru. Něco jiného je to v čase, kdy jde o všechno, jako např. u nás po revoluci. Ale ten čas už přešel. Nejde zkrátka ve volbách zvolit Mesiáše. Jen Kristus je král, který má moc a dobro v sobě. Ostatním je moc propůjčena. Společnosti mají vládnout lidé průměrní – ostatní mají lepší úkoly – ale slušní. A protože „není moci, leč od Boha“, patří v moci postaveným úcta, jak nám káže apoštol Pavel. Na rozdíl od časů komunismu, kdy bylo lépe vzpomenout právě třeba na statečnou Jótamovu řeč, apoštolský příkaz v dnešním čase svobody často okázale ignorujeme. Urazit dnes premiéra nebo prezidenta nás totiž nic nestojí. ■ Inzerce

■ Ekologická sekce České křesťanské akademie

zve na besedu Cyklus života a smrti v ekosystémech šumavských horských smrčin. Úvodní slovo pronese prof. RNDr. Pavel Kindlmann, DrSc. (profesor ekologie na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity). Beseda se bude konat v úterý 14. května 2013 v 17:30 h v přízemí kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49).

Poznámky Baal smlouvy Šekem byl spojen se smlouvou, ve které se Izraelci zavázali uctívat pouze Hospodina (Joz 24, 25). Zde také Hospodin potvrdil své zaslíbení (smlouvu) Abrahamovi po vstupu do zaslíbené země. A to, že Hospodin uzavírá s lidem izraelským smlouvu, je vůbec jeho výrazný rys. Hospodin je Bohem smlouvy (srov. 9,46). Samotný výraz „baal“ pak v jistém smyslu znamená to samé jako naše „Pán“ s velkým P, tedy výraz pro Boha. Z toho můžeme soudit, že odpadnutí od Hospodina mělo spíše plíživou podobu. Nebylo to nějaké razantní bouchnutí dveřmi. A Izraelci si mohli nalhávat, že přece pořád slouží Pánu. Že stále slouží „bohu smlouvy“. Vždyť i jiné národy uctívaly „boha smlouvy“. U Řeků to byl Zeus Horkios a našli bychom další obdoby. Tato božstva však už fungují jako svědci lidských smluv, neuzavírají smlouvu s lidem. Jak už jsem zde o baalech jednou psal, jsou to „mistři svého oboru“, nemají nárok na celého člověka. Proto, když v našem čase u nějakého cizího božstva najdeme shodné rysy s Hospodinem, není na místě udělat rychlý závěr „máme všichni jednoho Boha“. Alespoň pisatelé biblických knih si dávají velmi záležet, aby ostře rozlišovali. V Písmu, pokud je mi známo, se nesetkáme s myšlenkou, že by Bůh měl u jiných národů pouze jiná jména. Podobná božstva okolních národů představují vždy jen nějakou vlastnost, shodnou s Hospodinem. Ale zredukovat Boha na jednu jeho vlastnost, právě to je kořen modlářství. Řečeno příkladem: Bůh pouze trestající, soudící, je stejnou modlou, jako Bůh pouze odpouštějící, stále „usměvavý“. Dnes rozšířenou formou modlářství je oddělovat „přísného Boha“ Starého Zákona a „laskavého Krista“ Zákona Nového. Nejde tak však činit bez rozsáhlého škrtání v obou částech Písma. Nejlepší obranou před modlářstvím je číst celé Písmo a nechat vedle sebe stát i zdánlivé protiklady – Bůh se nemůže „vejít“ do našeho omezeného chápání. Nikdy nebude jen v našem srdci, ale vždy také na nebi. ■

květen-červen 2013 25

Etika

Hypotéka ano, nebo ne? Zadlužit se, nebo se uskromnit? Do jako míry je rozšířený názor „hlavně mít vlastní bydlení“ výsledkem nezdravého tlaku okolí a do jaké míry je to projev životní, nebo dokonce biblické moudrosti? Jde vůbec rozhodnout, co je správně?

A

si známe slova modlitby Páně, kde se mimo jiné praví: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům.“ V Matoušově evangeliu je ale doslova prosba, aby nám Bůh odpustil dluhy, v Lukášově evangeliu je prosba za odpuštění hříchů. V obou je potom u lidské akce použito slovo dluh (ofeiléma), nikoli vina. I z této krátké citace je vidět, že dluh je cosi velmi nežádoucího. Dokonce bychom mohli povědět, že to, co nás odděluje od Boha, je náš dluh a že Ježíš splatil naše dluhy, které máme vůči Bohu. Uvádím to proto, že se význam slova dluh posunul a stále více jsme přesvědčováni, že žít na dluh je normální, že se nejedná o nic až tak závažného. Možná namítnete, že míchám dvě oblasti – dluh finanční a dluh plynoucí z hříchu. Ano i ne. Myslím, že v principu je jakýkoli uvedený dluh velmi zlý a nežádoucí. Co vlastně děláme, když žijeme na dluh? Svoji budoucnost tunelujeme ve prospěch přítomnosti.

Bc. David Novák, M.Th. kazatel Církve bratrské ve sboru v Praze 13 a tajemník pro evangelizaci při radě Církve bratrské. S ženou Danielou má dva syny Adama a Martina, učí filosofii na Evangelikálním teologickém semináři.

26 květen-červen 2013

Co je tím myšleno? Nemusíme být ekonomové, aby nám došlo, že půjčkou (nebo hypotékou, leasingem) se nestáváme bohatšími. Nicméně pokud si půjčíme, můžeme si dovolit chovat se, jako bychom (zdůrazňuji slovo jako) půjčené peníze skutečně vlastnili. Můžeme si koupit drahé auto, luxusní dovolenou, byt a nevím co ještě. Pokud ale na koupené auto, dovolenou či byt nemáme, potom se dopouštíme toho, co ekonom Tomáš Sedláček příznačně nazývá „nepravdivé chování“ či „neskutečný pocit“. Až potud by se mnou asi čtenáři souhlasili – až na jednu výjimku a tou je vlastní byt. Luxusní dovolenou nebo auto nepotřebujeme, můžeme ležet u rybníka za domem nebo si koupit něco ojetého, bydlení však potřebujeme, a i když nemusí být luxusní, je drahé. Čekání, až si našetříme na vlastní bydlení, se může hodně protáhnout, protože jej potřebujeme většinou v situaci, kdy ještě moc peněz nemáme – tedy na začátku ekonomicky aktivního života. Zde nám zbývají dvě možnosti. Buď hypotéka, nebo nájemné bydlení (nebo velmi nemoudré řešení v podobě bydlení s rodiči). Co s tím? Nebudu dávat ekonomické rady typu, zda je výhodnější vlastní či nájemné bydlení, od toho jsou povolanější. Pokusme se spíše na celý problém podívat z  pohledu známého biblicko-ekonomického příběhu o tom, jak zabránit deficitnímu rozpočtu. Asi znáte příběh Josefa Egyptského, který v období hojnosti, (na rozdíl od většiny západních zemí, které v  době ekonomické prosperity vytvořily deficity veřejných financí), začal vytvářet rozpočtové přebytky. Jinými slovy šetřil. Zajisté mohl spotřebovávat více, protože lidské touhy nejen kdysi, ale i dnes jsou nekonečné, ale… šetřil. Mohli bychom to popsat ještě jinak: Josef vytvářel zásoby na doby, kdy bude hůře. Myslím, že v  Josefově prozíravosti se skrývá dobrá inspirace. Když se podíváme na ekonomickou křivku života, zjistíme, že i dnes se často dostáváme do podobné situace jako ve starém Egyptě, tedy že se někdy může dařit dobře a někdy špatně. Důvodů reálných nebo hrozících krizí je mnoho: nemoc, propuštění, věk, zkušenosti atd.

Foto archiv

Myslím proto, že člověk by část toho, co vydělá v době, kdy se mu ekonomicky daří, měl odkládat na horší časy a nikdy by neměl „jít s rozpočtem na krev“. Jak toto aplikovat na hypotéku a s ní související bydlení? Ať jsme v jakékoli situaci, je dle mého velmi nemoudré jít do hypotéky, jejíž jedno či dvě nesplacení mě popř. celou moji rodinu uvedou do neschopnosti splácet. Dostáváme se tak do obrovského tlaku, na jehož konci sice může být byt, ale zároveň problémy s vysokým tlakem, vyhořením, depresemi nebo rozpadlou rodinou. Není lepší žít v  menším a splácet méně a kratší dobu než podstupovat riziko nesplácení? Další otázkou je, zda skutečně musíme bydlet ve svém. Pro mnohé je odpověď jasná a to, že jedinou alternativou je vlastní bydlení. I zde bych zvažoval pod zorným úhlem, zda na to mám. Je moudré platit 25 tisíc měsíčně hypotéku a žít se třemi dětmi žiju v 4+1, nebo platit 15 tisíc nájem a bydlet v 3+1? Má-li rodina měsíční příjem 35 tisíc korun, je pro mě odpověď jasná. V době „josefovské hojnosti“, tedy ekonomické prosperity, není splátka 25 tisíc problém, ale co když přijdou léta hubená? Josef, na rozdíl od mnohých, na tuto alternativu myslel. Bible a především Starý zákon příliš nepropaguje asketismus. Ideálem není vyschlý meditující mnich, ale života užívající zbožný hospodář. Aby ale užíval života, nesmí dát život na první místo. Na prvním místě má hospodář hledat Hospodinovu moudrost. Dnešní trend pronikající i do církve je: Užívej života a Boha použij jako nástroj, aby se ti dobře vedlo. Aby sis užil, žij teď, moc si neodříkej. Josef nám ukazuje jinou ekonomiku: Aby sis užil, mysli na budoucnost, a i když se ti daří, neprojez vše, co máš. Zítra totiž může být hůře…

můj názor Celý život bydlím v Praze, kde je bydlení drahé. Když jsem se oženil, několik let jsme bydleli v 1+kk. Byt to byl hezký, nicméně byl trochu vlhký a měl rozměry zhruba 4 x 4 m, nebyl tedy příliš velký. Jenže pro dva lidi to stačilo. Nemyslím si, že jsme byli skromní, ale pochopitelně by člověk dokázal bydlet i ve větším. Jenže mně a manželce přišlo nesmyslné se zadlužit koupí vlastního bytu. Důvod vysvětluji v článku. Stejně tak nám v obecném měřítku přišlo nepřijatelné vzít si jakýkoli dluh – pochopitelně pokud by nenastala nějaká extrémní situace, ale o tom nepíšu. Až mnohem později jsme si vzali hypotéku na panelákový byt s tím, že jsme měli jistotu, že jednak máme určitý polštář pro případnou platební neschopnost a jednak ručíme bytem, který jsme spláceli. Obecně se držím zásady – dluh (hypotéka, leasing) ne, a pokud ano, potom se raději uskromnit a nesplácet tolik. Klidný spánek plynoucí z toho, že nemám dluhy, nic nenahradí!

Proto se domnívám, že určitým východiskem jak řešit hypotéky, půjčky, leasingy je zvážit, zda to či ono skutečně potřebuji a zda budu splácet s jistým komfortem. Je-li odpověď ne, potom je lepší se uskromnit. Je totiž lepší mít méně, žít skromněji než lidé v mém okolí, ale usínat beze strachu z toho, že nebudu schopen splácet. ■ květen-červen 2013 27

KULTURA Dokument o svobodě v severské Tajze

Fenomén Z

deněk N. Bričkovský se věnuje natáčení dokumentárních filmů, které ukazují způsob života, vnímání světa, náboženství a hudbu obyčejných lidí z oblastí východní Evropy a Asie. Jeho poslední film Fenomén byl poprvé promítnut na letošním festivalu Jeden svět. Odvede nás z našeho teplého domova, požitkářského, rychlého života, z městské krajiny do severské Tajgy, do chatrče samotářského sedmdesátiletého Rusa Jurije Petroviče a na jeho dva hektary půdy. Tam ho při své cestě do neznáma objevil autor snímku, dal se s ním do hovoru, nějaký čas u něj pobyl a natáčel. Hlavní hrdina pomalým tempem líčí, jak se ocitl tak daleko od lidí a civilizace, proč opustil svůj dům i svou rodinu. Před deseti lety definitivně rezignoval na lidi a na systém, který svou nenažraností vytvářejí. Hlavně na ty nahoře, oligarchy. Všichni chtějí víc a víc, a tím ubírají prostor pro druhé. Přitom by každému mohlo stačit jen málo. A tak se na to nemohl dívat, obrátil se a vydal se jinou cestou. Nyní žije osamocen a jeho hospodářství vyžaduje neustálou dřinu, ze které vyzískává tolik, aby byl. A víc nechce. Svým vyprávěním diváka jistě zaujme. Petrovič chce využít náhodné a nečekané příležitosti a chce se s ostatními podělit o svou filosofii, která vede člověka k přemýšlení nejen nad životem v dostatku. Svou cestu ale nevnucuje, ani nenabízí jako jedinou. Přes jeho ochotu vyprávět zůstane mnoho z jeho příběhu nevyřčeno. Režisér, který se čas od času ozve zpoza kamery, mu bohužel pokládá málo otázek. Jeden by se zvedl a jel se sám zeptat. A možná právě takové mezery vytvářejí nad Petrovičem drob-

náš tip Kříž cti (2012) Filmová premiéra 2. 5. 2013 Into the White (Norsko), Režie: Petter Næss Po prudkém vzdušném útoku nad Norskem se vzájemně sestřelí angličtí a němečtí piloti. Ačkoliv válka z nich učinila nepřátele, skrze společnou touhu přežít krutou zimu v pustině se zrodí neobvyklá přátelství.

28 květen-červen 2013

né otazníky, především nad vztahem k jeho rodině a nad jeho samotou. Hlavně ze začátku může působit spíš jako starý morous, který všechno ví a všechno zkusil a teď vám to tedy poví. A do toho ten „duševní komfort“, jak jeho vyrovnanost nazval autor v podtitulu. Nicméně postupně, jak se odhaluje více a více z jeho života a názorů, si získává sympatie.

Fenomén /Duševní komfort Jurije Petroviče/ režie: Zdeněk N. Bričkovský Česká republika, 2013, 54 min.

Když se režisér dozvěděl o skupině starověrců, kteří žijí kus cesty od Jurije Petroviče, neváhal se vydat i za nimi. A tak dostal příležitost srovnat důvody pro takovýto oddělený život, které má tolerantní ateista Petrovič, s důvody lidí, jejichž předci se kdysi oddělili od pravoslavné církve, a jsou v této krajině usazeni již po několik generací. Dozvídáme se, že život zde je chrání před pokušeními civilizace. Můžou tu vychovávat své děti správně, křesťansky. Vždyť slyšeli, že tam u nás prý mohou mladí už od osmnácti let poslouchat rádio, tu modlu. Našemu filmaři jeho pouť nakonec přinesla velmi zajímavý snímek, který ukáže nejen pohled do života jednoho obyčejného člověka, ale i mnoho podnětných kontrastů k našemu světu a nesmím zapomenout na nádherné pohledy do nezvyklé a krásné krajiny. Pro ty, kdo by se chtěli vydat na některou z cest Zdeňka Bričkovského, mám dobrou zprávu: své filmy slíbil postupně uveřejňovat na svém kanále na youtube. ■ Jan Macek

Simon Wiesenthal

OTÁZKA PRO

Tom Segev, Paseka 2012, z hebrejštiny přeložila Tereza Černá, 456 stran.

Rostislava Staňka

Simon Wiesental byl podle Segeva veliká hrdinská osobnost, ale zároveň osobnost tragická, a to nejen proto, že prošel několika koncentračními tábory. V době, kdy u nás vrcholí krize kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, je postava „lovce nacistů“ nanejvýš inspirující, neboť rakouská resp. německá poválečná zkušenost a neochota podívat se pravdě do očí odhaluje i naši současnost. Wiesenthal zažil mnohá zklamání. Kniha s bohatým poznámkovým aparátem potvrzuje, jak detailně se autor s Wiesenthalem seznámil. Čtenář má před sebou židovského muže z Haliče, architekta, který vystudoval na Českém vysokém učení technickém v Praze, který ale celý svůj život po válce zasvětil hledání nacistických zločinců a snaze postavit je před soud. Významně se zasadil o vypátrání Adolfa Eichmana, přestože nesouhlasil s jeho trestem smrti! Wiesenthal, muž s geniální pamětí na jména, pracoval systematicky a dlouhodobě shromažďoval všechny informace, které se mu dostaly do ruky. Spolupracoval s Mosadem, podporoval Stát Izrael, třebaže se rozhodl natrvalo žít ve Vídni, a hojně publikoval. Snad nejvíce se proslavil povídkou Slunečnice o vině a odpuštění, kvůli které stojí za to přečíst jeho životopis i povídku samu. bronislav matulík

kazatele Církve bratrské v Náchodě

Naše třída Tadeusz Słobodzianek, režie Jan Novotný, hrají Hana Kusnjerová, Eva Vrbková, Jakub Chromeček a další Divadelní hra z roku 2008 popisuje ve 14 lekcích skutečnou historickou událost – v roce 1941 povraždili katoličtí obyvatelé Jedwabného v Polsku své židovské sousedy. Na začátku to byly děti, spolužáci v jedné třídě, kteří si spolu hráli, vyrůstali spolu. Kamarádi, kteří předpokládali, že to tak zůstane navždy. Pak do jejich vztahů začalo promlouvat prostředí. Přebírají postoje svých rodičů, reagují každý po svém na situaci ve společnosti. A tady se začíná odvíjet životní příběh každého z nich. Síla divadelního představení spočívá v tom, že je vyprávěno ústy jednotlivých aktérů. Ti pomocí svých vzpomínek a pocitů vykreslují krutou realitu příběhu a života obecně. Nutí diváka přemýšlet nad tím, nakolik jsou lidé schopni vzdorovat zlu kolem nás. Jak bychom asi jednali, kdybychom my osobně byli konfrontováni se vzájemnou nevraživostí církví. Jak moc bychom se dokázali zachovat správně, zastat se druhých, kdybychom se tak vystavili ohrožení vlastního života. Hra ukazuje, jak snadné je schovat se ze strachu v davu či uhodit. A jak i snaha o spravedlivé potrestání zlých činů se může zvrtnout v nesprávné jednání. Najednou si uvědomíte, že jste rádi, že žijete ve svobodné zemi v době míru. Martina Koutná

Potřebuje člověk někdy být sám a proč? V osmnácti jsem četl básničky Markéty Procházkové. Ještě si od ní pamatuji: „Člověk musí být chvíli sám, aby pak mohl být dlouho se všemi.“ Určitě na tom něco je. Ovšem záleží na povaze, jaká komu vyhovuje porce samoty a jaká porce davu. Zrovna teď, když píšu, vychutnávám si lesní samotu. Mám po tátovi trampský srub v údolí řeky Oslavy. Jediné místo, kde si skutečně odpočinu. Dostanu se sem jen několikrát za rok, na pár dní, ale už za to jsem moc rád. Bible, sekyrka, dalekohled… Jsem tu sám, a nejsem tu sám. Dávám si tu rande s Bohem. Asi to zní divně od kazatele. Netvrdím, že při bohoslužbě nebo ve své pracovně nejsem s Bohem. Jsem. Ale tady jsme jen spolu, sami, nikdo nás neruší (není tu signál, ani elektřina). S ním jsem šťastný. Proto nás Bůh stvořil jako svůj obraz, pro důvěrný vztah se sebou samým. Ježíš také vyhledával samotu, aby mohl být jen se svým Otcem. A pak zase šel mezi lidi. I to potřebujeme. Lidi. Vždyť: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gn 2,18) Jenže člověk bývá sám, i když je v davu. Psycholog Wiliam James napsal: „Není možné vymyslet si ďábelštější trest, než žít ve společnosti a zůstat nikým nepovšimnut.“ Což si můj kamarád Mirek Khodl upravil po svém: „Není možné najít spolehlivější způsob prožití dezintegrace, než žít denně ve společnosti a zůstat nikým nepovšimnut.“ Taková samota je krutá. Proto se z lesní samoty vracím mezi lidi. Jednak se mi po některých už zase stýská, a pak, třeba mě Bůh posílá k někomu, kdo zůstal nikým nepovšimnut. ■

květen-červen 2013 29

ZE SBORŮ BASKETBAL A KRISTUS

Zkušenosti trenéra J

sem trenérem basketbalu asi 14 let. Za tu dobu jsem trénoval asi stovku hráčů. Organizovali jsme spoustu sportovních kempů, kde jsme se věnovali celkem několika stům mladých lidí. Díky basketbalu znám také spoustu lidí své generace – většinou rodiče hráčů, které jsem trénoval. Čtrnáct let jsem se skoro každý den namáhal, abych mladé lidi naučil basketbal. Několik z nich dnes hraje profesionálně, ale i ti ostatní si ze svých dětských let odnesli spoustu zážitků, protože jsme procestovali nejen Čechy, ale kus Evropy, sehráli spoustu zápasů a drtivou většinu z nich dokonce vítězně. Kluci se zcela jistě naučili dovednostem, které jim budou k užitku. Je to například týmová práce, sebeobětování, schopnost rozhodování ve stresu apod. To vše je fajn, ale není to to hlavní, proč jsem celou tuto práci dělal. Hlavním důvodem bylo, abych mladým sportovcům a jejich rodinám a přátelům mohl ukázat na Krista. Vždy jsem snil o tom, že jednou v nebi za mnou přijdou kluci, které jsem pozval do týmu někde v mateřské škole nebo v první třídě, a společně se budeme radovat z toho, že jsme v nebi.

Otázky po úspěchu Když se ale dnes dívám na ty zástupy mladých mužů, kteří na basketbalových kempech a na schůzkách Klubu dobré zprávy, který jsme pro baskeťáky organizovali, zvedali ruku na znamení, že chtějí, aby Kristus byl jejich Spasitel a Pán, vidím jen velice málo ovoce, které by mě naplňovalo radostí z toho, že se moje sny o nebi plném baskeťáků vyplní. A tak si kladu otázku: Opravdu jsem měl sloužit ve sportovní službě? Nebylo celých 14 let ztracenou příležitostí být někde, kam mě skutečně poslal Bůh? Obávám se, že na tyto otázky nebudu zde schopen uspokojivě odpovědět. Trénování je výborná příležitost ovlivnit životy mladých lidí, být jim na blízku a dělit se o poklad, který člověk v Kristu má. Za tím si stojím a o to jsem se snažil. Proč ze všech těch stovek mladých lidí vidím pouze jednotlivce, kteří mají vztah s Kristem, to nevím. Mám ale pocit, že to je poměrně častá realita misijní práce. Mojí snahou je povzbudit sebe i vás, kteří sloužíte v oblasti sportu nebo v jiných „out reach“ službách, abychom neklesali na mysli, když nevidíme ovo30 květen-červen 2013

ce obrácených. Důležité je to, abychom měli jasné nasměrování a neztráceli při všech těch trénincích, zápasech a pobytech ze zřetele Ježíšovo poslání, abychom šli a činili učedníky. On je s námi, to slíbil, tak ať už děláme jakoukoliv činnost, vždy ji dělejme s pohledem upřeným na Ježíše.

Baskeťák Marek Před časem tragicky zahynul dvacetiletý mladík, kterého jsem léta trénoval. Jmenoval se Marek a měl jsem ho moc rád. Stalo se to brzy ráno na silnici a už dopoledne za mnou přišli jeho rodiče. Těžká chvíle. Sám jsem byl v šoku a nemohl jsem najít ta správná slova, která by alespoň trochu utěšila rodiče, kteří právě přišli o dvacetiletého syna a kteří navíc nejsou křesťany. Tak jsme jen tak seděli v kuchyni a plakali. Přišli proto, aby mne požádali o pohřební řeč. Samozřejmě jsem řekl ano. Když odcházeli a rozloučili jsme se, poprosili mne jen tak mimochodem, abych tam nemluvil o víře v Boha. Jestli jsem do té doby byl smutný a v šoku, od této chvíle jsem začal mít pořádný stres. Chápal jsem je, oni nejsou křesťany. Ale co já s tím mám dělat? Co mám tváří tvář smrti říct, když nemám jinou naději a jinou útěchu než milujícího Boha? Neumím v takových chvílích jen tak plácat a ani se to nechci učit! Byl jsem bezradný. Poprosil jsem proto manželku a pár přátel o modlitby a sám jsem se modlil o Boží vedení v celé situaci. Pak jsem obvolal Markovy známé, spolužáky, učitele a trenéry a požádal je, aby mi napsali krátké vzpomínky, které by Marka nějak charakterizovaly. Všechny odpovědi měly jedno společné. Marek byl kamarádský a férový. A tak jsem svou řeč připravil v tomto duchu. Pohřeb se konal v obřadní síni hřbitova. Ještě nikdy jsem tuto místnost neviděl tak plnou. Během obřadu hrála divoká hiphopová muzika, kterou měl Marek rád. Jaký smutek a zoufalství v místnosti vládl, si můžeme představit. Kromě vzpomínek na Marka jsem mluvil o světě, ve kterém žijeme, v němž je opravdového přátelství poskrovnu a vyzýval jsem přítomné k životu v lásce a přátelství. Myslel jsem přitom na Pána, který je tím nejlepším přítelem a Láskou zároveň. Pak jsem pozůstalé ujistil, že se za ně budu modlit a že jsem jim k dispozici, kdyby chtěli duchovní rozhovor. Skončil jsem a říkal jsem si, že to je zoufale málo.

Foto archiv autora

Pořád ve mně hlodala otázka: Mám toto jako kazatel evangelia dělat? Pak ale nastala zvláštní chvíle, která mi na mou nejistotu odpověděla. Lidé přicházeli kondolovat pozůstalé rodině. Bylo jich tolik, že následující pohřeb museli posunout o hodinu později. Mezi nimi bylo mnoho mladých mužů, které jsem v minulosti trénoval a  kterým jsem zvěstoval evangelium. Já jsem přitom stál opodál. A  jak tak lidé čekali ve frontě, aby mohli jít kondolovat, začali ti baskeťáci jeden po druhém ke mně přicházet. Vždy mě objali a společně jsme plakali. A v té chvíli jsem pochopil, proč tam jsem. Pochopil jsem, že jsem zde jako Kristův vyslanec, a to i tehdy, kdy vlastně nemohu nic říct ani nic udělat.

Vytrvat a nepropadat skepsi Nevidím moc velké ovoce své sportovní služby, ale příběh z Markova pohřbu mi pomohl pochopit a při-

jmout, že to ovoce vlastně vidět nemusím, že jen musím při všem, co dělám, zůstávat věrný Kristu. Všichni, kdo pracují v oblasti evangelizace, mohou být čas od času frustrovaní z výsledků své služby. A já chci tímto krátkým článkem povzbudit právě vás, kteří se namáháte a nic moc nevidíte. Nepropadněte skepsi, nepřestávejte, vytrvejte a nenechte si vzít nadšení pro sdílení evangelia. Skepse a zklamání mohou být pro naši službu i pro náš život jako jed. Ať sloužíte v jakékoliv oblasti, včetně sportovní služby, vytrvejte a buďte věrní. Basketbal teď nějaký čas trénovat nebudu. Vidím potřebu, abych nyní většinu svých sil věnoval sboru, kde jsem kazatelem. Neutíkám, jen na čas, a možná napořád, poodstupuji a těším se na to, co v této oblasti Pán Bůh v Písku, ale i v celé České republice bude dělat.

■ Martin Běle

květen-červen 2013 31

SERIÁL

Deformační zpevnění Válcování, ohýbání, kování…

Ohýbání, jedna z forem deformačního zpevňování.

Každý z nás potřebuje zpevnění A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame… (Ř 5,3-5) Na řadě míst Písma jsme upozorňováni, že cesta s Kristem není a nebude „procházka růžovým sadem“, ale bude na ní řada problémů, zkoušek, nepohodlí. I sám Pán Ježíš na to upozorňuje (např. Lk 9,23-26). Pro mnohé však např. pronásledování křesťanů není slučitelné s představou „Kristova lidu“. Pavel, stejně jako Jakub (Jk 1,23) a Petr (1P 1,6-7), proto ukazu32 květen-červen 2013

je na požehnání vyplývající z této situace. V textu je „řetěz“ čtyř slov – někdy označován jako „Zlatý řetěz křesťanova růstu k dospělosti“ – a to: „utrpení, vytrvalost, osvědčenost, naděje“. Podíváme-li se na tato slova podrobněji, zjistíme, že to prvé slovo je odvozeno od slova stlačení, napětí, namáhání; to druhé by mohlo být přeloženo

původního stavu). Zpočátku platí, že čím je deformace větší, tím bude větší i pevnost, ale jen do určité meze. Jaké je vysvětlení? Základem kovových materiálů je krystalová mřížka – ta může mít mnoho poruch a také se různě měnit. Při malém zatížení dochází k malým posunům atomů v této mřížce, která po odlehčení vymizí (pružná deformace). Po překročení tzv. meze pružnosti vzniká deformace trvalá, která nezmizí a může vést až k havárii. Tato tzv. plastická deformace

i jako odolnost, stálost; třetí jako doklad kvality a  poslední i  jako důvěra, spolehnutí se. A tak není divu, že jeden novozákonní komentátor poznamenal, že Pavel v tomto textu převzal obraz od zpracovatelů kovů. Deformační zpevnění velkým stlačením (třeba kováním) vyvolá v materiálu větší pevnost, odolnost proti opotřebení; výsledkem je prověřená kvalita a  na materiál se můžeme spolehnout. Všechny tlaky a napětí, kterými v našich životech jako křesťané třeba procházíme, se mění ve významný nástroj našeho růstu. Budemeli žít v plné důvěře v  Boha, tyto zvláštní a  nelehké situace nás

Ilustrační foto archiv

Možná jste si všimli, že když ohýbáte a zase rovnáte drát (deformujete ho), jde to stále hůře – zdá se tvrdší, a je-li to mnohokrát, může se až přelomit. Není to jen zdání – v řadě kovových materiálů dochází k tzv. deformačnímu zpevnění. A neplatí to jen o drátech – deformační zpevňování je běžně užívaný technologický postup. Jednou z metod je třeba válcování plechů za „studena“, tzn. teploty ne příliš vysoké, aby se pozitivní vliv deformace hned neztratil tzv. rekrystalizací (obnovením

Oznámení

KURZ ZPĚVU

pro děti, dorost a mládež souvisí s pohybem velkého množství poruch v mřížce (především tzv. dislokací). Pevnost pak bude záležet na množství překážek bránících jejich pohybu – čím méně překážek, tím snadněji se bude materiál deformovat a naopak. Blokovat pohyb dislokací můžeme např. vytvořením částic s jinou krystalovou mřížkou, nebo právě deformací, kterou vytvoříme mnoho dalších dislokací. Tím způsobem se vytvoří velice složitá vnitřní struktura materiálů, pohyb dislokací uvnitř je omezován a kovy se stávají tvrdšími a pevnějšími. Deformační zpevňování je často využíváno ke zvýšení pevnosti celého objemu materiálu nebo alespoň vytvoření jeho pevné a tvrdé povrchové vrstvy. Mnozí čtenáři asi slyšeli o proslulých „damascénských mečích“ – i když přesný postup jejich výroby byl ztracen, ukazuje se, že pravděpodobně významným prvkem jejich výroby byla mnohonásobná deformace kováním. Působení vnějších sil na materiály třeba tlakem tak může přispět k jejich lepším užitným vlastnostem.

mohou nakonec posílit, budovat náš charakter (to je jeden z dalších možných překladů „osvědčenosti“) a upevňovat naši naději v Kristu. Do těchto situací platí i Pavlovo zaslíbení: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1 K 10,13) Pavel velice dobře věděl, o čem mluví. Každý z nás potřebuje „zpevnění“, tak jako konstrukční materiály, abychom mohli spolehlivě sloužit jako součástka Božího království tam, kam jsme postaveni.

■ pavel chráska

příště: triunGulini

Litomyšl 1. 8. – 10. 8. 2013

Děti: 10 – 12 let (děti začínají v neděli 4. 8.) Dorost a mládež: 13 let a více Přihlášky a informace: www.effatha.cz/kurz/kurz-2013.htm tel: 731 483 270 Pořádá Effatha o.s.

VII. Národní konference A Rocha v Litomyšli 13. – 15. září 2013 Pátek 13. 9. – večer ● Postavení člověka v přírodě Mgr. Marek Orko Vácha Ph.D. ● Cestopis: Madagaskar – podivuhodná Lemurie RNDr. Vláďa Lemberk Sobota 14. 9. Celodenní exkurze po ornitologických a jiných lokalitách okolí Litomyšle pod vedením místních ornitologů. Večer: ● Křesťanství a environmentální etika Mgr. Marek Orko Vácha Ph.D. ● Cestopis: Norsko – 13 chvál jedné země RNDr. Vláďa Lemberk ● Prezentace o současnosti A Rocha Neděle 15. 9. Bohoslužba s místním sborem CB v Litomyšli kázání ThDr. Pavel Černý Na závěr konference v neděli v 15 hod. jste všichni zváni na slavnost do našeho centra Krupárna v Dobrém (vzdáleném asi 60 km). Za účasti britských přátel chceme pojmenovat centrum Krupárna po spoluzakladateli AR příteli Keithu Morrisovi. Je přislíbena účast Keithovy ženy Maureen a dětí. Cena za celou konferenci: 1 300 Kč, v ceně je ubytování v poměrně luxusním studentském domově v dvoulůžkovém pokoji. S druhou osobou: 700 Kč. Plná penze (od páteční večeře do nedělní snídaně): 315 Kč Lektoři, nájmy a autobus na celý den 285 Kč Příplatek na single ubytování 300 Kč (na obě noci) Dejte nám do 31. května 2013 vědět, zda máte o konferenci zájem a kolik z vás přijede. A Rocha – křesťané v ochraně přírody kontakt: [email protected] , 775 042 221 květen-červen 2013 33

K DISKUSI změna ve vatikánu

Nový papež Jak zpětně hodnotíte rezignaci Benedikta XVI. a co podle vás přinese změna na svatém stolci v podobě zvoleného Františka? Lze například očekávat reálné ozdravění katolické církve a nový posun v ekumenických vztazích?

dramaturg ČT a místopředseda Rady Církve bratrské

Můj respekt k Benediktu XVI. po jeho rezignaci výrazně stoupl. Umění včas odejít je umění, které se daří zvládat málokomu, a přitom patří k tomu nejdůležitějšímu, co by člověk měl umět – a měl by to i včas udělat. Vnímám v něm znamení důvěry v Boha, který má moc dál vést to, co po určitou dobu konal i naším prostřednictvím. Nový papež František je mužem, který spontánně probouzí naději. Pravda, zatím jde spíše o dojem než o věcně nezpochybnitelnou analýzu skutečnosti. Přesto se v jeho činech objevují střípky, které působí nesmírně sympaticky. A nadějně. Přijetím jména Františka z Assisi orientuje nový papež svěřený lid k hodnotám, jakými jsou skromnost, odpovědnost za druhé i za stvoření, zájem o ně, obětavost (ba připravenost k oběti) atp., a to ne z nějaké bezbřehé, všeobjímající lásky, ale kvůli Pánu Ježíši. Takovou životní orientaci nelze než chválit. Zaujalo mne Františkovo odmítání bohatých rouch, jeho ochota cestovat spolu s ostatními, vyslovená prosba o přímluvnou modlitbu lidu (tedy vlastně veřejné přiznání závislosti na ostatních), velikonoční mytí nohou ne kněžím, ale delikventům apod. Jakoby tu padala zeď mezi kněžstvem a lidem. Vidím tu rušení čehosi, co osobně vnímám jako snad největší ohrožení církve jako komunity. „Vy však si nedávejte říkat Mistře: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.“ (Mt 23,8) Mezi mladistvými delikventy, kterým na Zelený čtvrtek papež umyl nohy, byly i dvě dívky. To 34 květen-červen 2013

mne zaujalo. Myslím, že něco takového bylo do toho okamžiku pro nejednoho ctitele starých tradic nepředstavitelné. Papež František přitom není populista. I když vychází lidem vstříc, nepřekročí limity, které Písmo formuluje jasně. Chrání rodinu, má cit pro mravní čistotu, pro odpovědnost vůči druhým i vůči Pánu Bohu. K těmto čtyřem věcem, které mne na novém papeži mimořádně zaujaly, přidám ještě dvě. Nejprve jeho příslušnost k jezuitskému řádu. Ač to v českých zemích zní paradoxně, jezuitské tradice si vážím. Pokud se vám to zdá podivné, podívejte se na film Misie. To, co se v něm vypráví, není báchorka, ale skutečný historický příběh. A to druhé: Cením si i jeho ochoty pokračovat v dialogu s jinými denominacemi církve i s jinými náboženstvími, zejména s judaismem a s islámem. Pokládám to za velmi důležité. Co nový bratr papež přinese do budoucnosti římské církve i ekumény, to je dnes ještě těžko odhadovat. Naději mám ale velikou.

Martin Marcinko Starokatolická církev v ČR, nemocniční kaplan

Rezignaci papeže Benedikta XVI. jsem opravdu nečekal. Bylo to z jeho strany odvážné rozhodnutí vzhledem k tradici papežského úřadu. Josef Ratzinger alias Benedikt XVI. se nebál ukázat svoji slabost, své lidství a zároveň vědomí odpovědnosti. Tímto si u mě získal velký respekt. Nutno říci, že vysoké stáří a přibývající zdravotní problémy papeže nebyly

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Petr Raus

Oznámení

Informace z odboru mládeže

■ Nový web OM – Odbor mládeže naší církve spustil nový web (www.cb.cz/mladez). Cílem webu je, aby tyto stránky plnily dobře svou funkci, tedy především aby zde byly aktuální informace o chystaných akcích, kontakty na jednotlivé mládeže a možnost najít inspiraci a podněty pro práci s mladými lidmi v církvi. ■ Studna – Připravujeme další ročník Studny. Pokud se nějakým způsobem podílíte na práci s mládeží, možná je Studna tou pravou akcí pro vás. Již nyní je možnost se přihlásit.

Martin Vaňáč římskokatolická církev, asistent na Ekumenickém institutu ETF UK a církevní historik

Viditelné zhoršení zdravotního stavu a zkušenost s  fungováním správy církve v době těžce nemocného předchůdce nepochybně přispěly k překvapivému a historicky ojedinělému rozhodnutí papeže Benedikta XVI. odstoupit. Tímto krokem přispěl k určité demytologizaci papežství jeden z teologicky nejvzdělanějších a zároveň nejstarších úřadujících papežů. Napříště bude každý papež vystaven otázce, zda by neměl odstoupit. Ostatně kanonické právo vyžaduje u diecézních biskupů předložit rezignaci už v 75 letech. Rozhodnutí Benedikta XVI. nebylo náhlé. Již v roce 2010 se v knižním rozhovoru vyjádřil, že papež má právo, dokonce povinnost, odstoupit, když dojde k jasnému poznání, že už nedokáže zvládat úkoly svého úřadu. Zdá se, že svoji rezignaci připravoval delší dobu. Volba nového papeže byla rovněž překvapivá, jak svou délkou (pouhé dva dny a pět volebních kol), tak svým výsledkem. Argentinský kardinál Jorge Maria Bergoglio nepatřil k hlavním favoritům, ačkoliv při minulé volbě papeže (v roce 2005) byl největším soupeřem kardinála Ratzingera (tj. zvoleného Benedikta XVI.). Podobně jako jeho předchůdce, zvolený v 78 letech, patří nový papež (76 let) k  nejstarším zvoleným papežům posledních staletí. I takový papež může překvapit, jak ukázal svolavatel II. vatikánského koncilu Jan XXIII. (1958–1963), zvolený v 77 letech. První papež z jezuitského řádu, první Latinoameričan, vzbudil sympatie již volbou jména podle populárního středověkého světce Františka z Assisi. Svým jednoduchým vystupováním, bezprostředním kontaktem s obyčejnými lidmi i dosavadními prohlášeními vzbuzuje papež František rozmanitá očekávání. Osobně bych roli papeže nepřeceňoval. I na první pohled hierarchizovaná katolická církev málokdy rozhodne něco zásadního „shora“, pokud to již delší dobu nerostlo „zdola“. Přes oprávněné úvahy o reformách v církvi by neměla zapadnout důležitá slova, která nový papež pronesl krátce po svém zvolení na setkání s  novináři (16. 3. 2013): „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem.“ Foto archiv

patrně jediným a hlavním důvodem jeho odchodu. Napětí ve vatikánské kurii a množství silně medializovaných skandálů přispěly ke společenskému oslabení pozice hlavy církve. Nový římský biskup František přinesl změnu už tím, že je prvním papežem „zvenku“, vzdálený vatikánskému způsobu života i myšlení. Působí na mě dojmem praktického člověka, který dokáže myšlenky uvádět do praxe, nejen o nich mluvit a psát. Dále mě oslovuje svojí jednoduchostí, pokorou, skromností a blízkostí člověku na okraji společnosti. Těžko na začátku jeho pontifikátu predikovat, co všechno nového přinese do života křesťanských církví. Když jsem pozorně sledoval jeho první pozdrav bezprostředně po jeho zvolení, zaujalo mě, jak pojal své nové poslání. Sám sebe označil za nového biskupa města Říma a zdá se, že termínu „papež“ se zatím spíš vyhýbá. Ze strany Františka není cítit postoj papeže jako nejvyššího a jediného vládce křesťanství. Zlepšení ekumenických vztahů vidím již v  pozvání ortodoxního patriarchy Bartolomea na společnou cestu do Svaté země příští rok. Jedna vlaštovka však léto nepřinese. Proto si myslím, že bude také záležet na tom, zda se najde dostatek duchovních osobností, a to nejen ve Vatikánu, které pomohou vést církev tak, aby naplňovala slova Krista i v tom, co čteme v evangeliu podle Jana: „… aby všichni byli jedno…, aby svět uvěřil…“. V dnešní globalizované společnosti je rozdělení křesťanství více na očích a brání tomu, aby svět uvěřil. Setkání zástupců jednotlivých církví s papežem se určitě uskuteční a jistě se objeví společné prohlášení v otázkách společenských, politických a opatrně i teologických. Nevím, zda v  blízké budoucnosti bude možné sledovat kroky k viditelné jednotě křesťanských církví. Jsem ale přesvědčen, že před Bohem budeme těžko obhajovat svoje pravdy, které nám bránily společně se modlit a oslavovat svoje vykoupení.

■ připravila redakce

květen-červen 2013 35

DOTEKY

Foto archiv

Foto archiv

Ovečky a pastýř

Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Jan 10,11

36 květen-červen 2013

M

ám na svém statečku tři rozkošné ovečky. Kromě hmotného užitku dávají tato zvířata hojně duchovních zážitků a o jeden se s vámi rozdělím: Milé ovce si jednoho dne zamanuly, že to nejlepší pro jejich huby je listí keřů rostoucí na staré kamenné zídce. Vesele hopsaly po starých bobrovkách, ty pukaly jedna za druhou, ale listí chutnalo jedna bašta! Několikrát jsem je vyháněl, hrozil, házel kamení, ale byly jako uhranuté. Konečně jsem je zahnal. Nu, neuběhlo ani čtvrt hodiny a opět slyším lupání bobrovek a jemné cupitání kopýtek. Do této drásající symfonie se však odkudsi ze země ozývá táhlé a teskné bečení. Dvě ovce jsem zpacifikoval, ale kde je ta třetí?! Zapadla, chudák, do malého, úzkého, hlubokého prostoru mezi dvěma zídkami. Pozvedala ke mně svůj zoufalý ovčí pohled a  velmi žalostně pobekávala. „Teď nemůžeš ven viď, ty kozo rohatá, ovce jedna kravská? Co já teď s tebou?“ Prostor byl ze všech stran uzavřen, stěny vlhké, slizké. „To jako že já musím k tobě, viď?“ Sešplhal jsem do té odporné jámy a říkal jsem si: „No ano,

ovce se tak snadno dostane sama do problémů, ale ven, ven ji musí dostat Pán.“ Sestoupil jsem až na dno. Po chvilce zápolení se mi podařilo jediné: Ovce i já jsme stáli na zadních, ona měla opřené své přední o má ramena a tiše tiskla svou tvář k mé tváři. Nevydávala ani hlásku, pouze s důvěrou sledovala, co dělám. „No, holka, to víš, že tě tu nenechám“. Hladil jsem ji po hlavě a konejšil. Nemohl jsem ji jednoduše popadnout a vysadit, místo bylo příliš těsné. Nezbývalo, než sestoupit na dno a napresovat se pod vyděšenou ovci. Zespoda jsem ji začal vytlačovat vzhůru svou hlavou, tváří a plecemi. Ze mne lije pot, z ovce lije pot, supíme, funíme a hekáme. Bože dej, snad to soused neslyšel! Protože znám ovčí povahu, tušil jsem, co bude následovat. A taky že ano! Jakmile ucítila závan čerstvého vzduchu, zatrojčila, jankovitě zahrabala nožkama, hop a hop a již byla v trapu. Ještě dnes cítím mocný odpich ovčího kopyta od svého levého oka! Zbědovaný, upocený a potrhaný pastýř se hrabe z vlhké díry. Komický to pohled! Drže se za oko usedá na kámen, druhou rukou vyklepává zpod košile hlínu a tiše pod vousy mumlá: „No jo, Pane, já vím, takhle je to vždycky a musí to tak být. Mně to v zásadě nevadí, ale… kdybys moh‘ zařídit, aby tolik nekopaly.“ A opodál, na žírné pastvě se poklidně popásají tři bělostné, nevinné ovečky a rozkládají o  tom, jaká to dnes byla švanda a že ten chlápek támhle opodál je stejně podivnej patron…

■ Jan Spěváček,

Čermná, Hrádek u Sušice

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 16. 6. 2013 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu Davida Louly Studna lásky k pravdě. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com

Tajenka z čísla 4/2013: Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy. Knihu Dělat těžké věci vyhrává Martéta Pavelková, Pozlovice. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

květen-červen 2013 37

POST SCRIPTUM

Jiří Sedláček

Jdi a nehřeš víc M

ilí přátelé, někdy býváme s hříchem velmi rychle hotovi. Nejvíce a nejlépe ho dokážeme rozpoznat u těch druhých. Přitom se často zaměřujeme především na ta provinění, která je dobře vidět, na která je snadné ukázat prstem a která lze lehce odhalit. A úplně nejjednodušší je, pokud k hříšníkovi nemáme žádný vztah. Protože vztah celou záležitost komplikuje. Kam bychom došli, kdybychom se začali zajímat o člověka, o jeho situaci, pohnutky, okolnosti… Nám jde přece o princip!

prstem do písku. Co tam psal, to nikdo neví. Proto je možných několik výkladů. Buď má ta scéna připomenout, že je zde přítomen ten, koho poslal nebeský Otec, který na hoře Sinaj vepsal svým prstem do kamenných desek Desatero. Nebo ta scéna naznačuje, že zákon vytesaný do kamene se v rukou farizeů a zákoníků stal pomíjivým jako to písmo v písku a že nyní platí jen živý zákon Boží naplněný láskou. Anebo může mít pravdu jeden z církevních otců, snad svatý Jeroným, který říká,

Není nic těžšího, než situace, kdy člověk vidí před sebou jen dvě volby a obě jsou špatné. Ježíš však otevírá třetí cestu. Tak jako v případě té ženy, kterou nachytali v posteli s cizím chlapem. A už ji vlečou k Ježíšovi: „Mistře, co s ní máme udělat. Vždyť podle Zákona ji musíme ukamenovat!“ Měli to velmi dobře vymyšlené: ať se projeví ten pyšný vypravěč o milosrdném nebeském Otci! Řekne-li: pusťte ji, nabádá nás k porušení nedotknutelných pravidel našeho náboženského života. Nechá-li ji kamenovat, vede nás ke vzpouře proti zákonům našeho státu. Vždyť právo rozhodovat o životě a smrti člověka si vyhradili římští okupanti. Možná mi, moji milí, potvrdíte, že není nic těžšího, než rozhodovat se mezi dvěma zly. Situace, kdy člověk vidí před sebou jen dvě volby a obě jsou špatné. Kdesi jsem četl, že je důležité, nenechat se do takovéto hry vtáhnout. Ale jak? Někdy to nejde jinak než za cenu sebeobětování. Ježíš však často otevírá novou, třetí cestu. Možnost, kterou by nikdo nečekal. Sklonil se k zemi a popřál jim čas, aby se na sebe vzájemně podívali. A něco psal 38 květen-červen 2013

že Ježíš do písku vypsal jednotlivé hříchy žalobců. Mně se ten poslední výklad líbí nejvíce. Ježíš byl bezesporu prorok, který vidí i to, co je lidským očím skryto. Odhaluje nám, co skrývá naše srdce, ale zůstává přitom tichý a cudný. Napíše do písku šifru, náznak, kterému nerozumí nikdo jiný než my sami – a za chvíli vítr písek rozfouká. Záleží potom jenom na nás, jestli se vydáme cestou mužů z našeho příběhu, kteří se všichni potichu vytratili, když Ježíš řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem!“. Nebo budeme dál zarputile trvat na svaté povinnosti dodržovat Zákon a střežit čistotu Učení. Přeji Vám, milí čtenáři, ale i sám sobě, abychom přicházející svátky Ducha Svatého mohli slavit jako ti, kteří méně křičí: „kamenujte hříšníky“, ale o to více hledají onen ‚nápis v písku‘. A když už by snad došlo na těžké rozhodování mezi zlem a zlem, nechť nám Duch skrze Evangelium Ježíše Krista ukáže novou cestu. ■

1

Foto archiv

Počátky reformace v Ženevě „Chceme žít podle svatého evangelického zákona a podle Božího slova, jak nám bylo zvěstováno, opustit všeliké mše a jiné obřady a papežské nálezky, obrazy a modly a žít v jednotě a poslušné spravedlnosti.“ Těmito slovy se v květnu 1536 občané Ženevy přihlásili k reformaci. Jejich rozhodnutí bylo výsledkem duchovního vývoje, ale také souviselo s politickým zápasem o nezávislost na vládě savojských knížat i ženevského biskupa. V roce 1528 se v Bernu, vlivném spojenci Ženevy, prosadilo reformační učení, což umožnilo působení evangelických kazatelů i v krajině Vaud. Především Guillaume Farel v Ženevě neúnavně vyzýval k reformaci. Když pak v únoru 1536 její stoupenci pronikli ve větším počtu do vládních těles mladé městské republiky, prosadili na shromáždění občanů již zmíněné hlasování. Málokdo ale věděl, jak toto rozhodnutí uvést do života, a Farel se často ve svém zápase cítil osamocen. Není proto divu, že když v červenci 1536 město navštívil mladý, ale již známý teolog Jan Calvin, vynaložil maximální úsilí, aby ho získal pro spolupráci. Opozice proti novotám byla ale nadále velmi silná. Když v listopadu 1536 předložili návrh věroučných, organizačních a bohoslužebných článků, narazili na odpor. Nesouhlas se zvedl proti požadavku na každotýdenní vysluhování večeře Páně, jež by bylo organicky spojeno s uplatňováním církevní kázně, včetně vyloučení nekajících. Zápas se vedl rovněž o to, kdo Boží slovo má i dnes moc proměňovat nejen má pravomoc provádět kázeň – zda rady (světská jednotlivé životy, ale i celou společnost. moc), nebo církev sama prostřednictvím starších a pastorů. Rovněž přijetí jednotného vyznání víry bylo odmítáno. Konflikt vyvrcholil o Velikonocích 1538, když již předtím získali ve volbách většinu Calvinovi odpůrci. Když reformátoři neposlechli zákaz kázat a oznámili, že nemohou vysluhovat večeři Páně v církvi, jež nekoná kázeň, dostali od městských orgánů výpověď a do tří dnů museli opustit město… Náznaky změněného postoje Ženevanů se objevily již v roce 1539. Když je kardinál Sadoleto vyzval k návratu do římské církve, museli se hájit proti jeho výtkám, ale nikdo z nich na takovou obhajobu nestačil. A tak se nakonec obrátili na Calvina. Jeho dopis Sadoletovi je skvělou obhajobou reformace, která jako jedinou svrchovanou autoritu přijímá Písmo, inspirované Duchem svatým. Rok na to ho Ženevané oficiálně požáda2 li, aby se vrátil. Přestože vůbec neměl chuť k novému ženevskému martyriu, po dalším roce přesvědčování pozvání přijal, aby v Ženevě zůstal až do konce života. Během 23 let jeho působení se pak z toho města, kdysi proslulého nemravností všeho druhu, stalo centrum mezinárodního hnutí.

■ rObert hart

1 – Jan Calvin, 10. července 1509 Noyon v Pikardii – 27. května 1564 Ženeva 2 – Zeď reformace v Ženevě: Guillaume Farel, Jan Calvin, Theodore de Beze a John Knox