2013

cena 39 Kč / ročník 44 www.i-brana.cz

u>–—ê–™S

,ĩ¶Ç Ilustrace a design Ondřej Košťák

r‡’ꆋ†ˆêB—Ꝅꐑ’˜± „“dŒê–5ê–ˆ…ˆ±ê ™ˆŒê–™SêŽdBW „ê‘5–ˆ‡˜ê?­

3/2013

inzerce

inzerce

Obsah

Milí čtenáři, každý má svůj kříž, který vláčí životem a musí se s tím nějak vyrovnat, alespoň tak se to říká. Pro někoho je to neměnné rodinné zatížení včetně determinace výchovou. Život se musí unést takový, jaký je. Pro jiného je křížem neuspokojivé manželství, které přineslo více zklamání než radosti, a člověku nezbývá než trpělivě nést následky neuváženého rozhodnutí, pokud se nechce rozvést. Mnoho lidi trápí samota, kterou ne a ne shodit ze svých ramen, a tak se s ní nedobrovolně táhnou dál. A kolik rodičů si zoufá, když si nevědí rady a jen s vypětím všech sil se brání myšlence, že by bylo lepší, kdyby vůbec žádné děti nikdy neměli. Další se prohýbají pod tíhou zhoubného či chronického onemocnění anebo stáří, které nemá jiné řešení než přijetí a  smíření s  neblahým údělem, jenž tak znesnadňuje život. Velkou zátěží je ekonomická nouze, nezaměstnanost a nemožnost splácet své závazky, to se téměř nedá unést. O hříchu a zatíženém svědomí ani nemluvě! Každý má svůj kříž, tak se to říká, jenomže to není pravda! Alespoň ne v tom smyslu, jak o tom mluvil Ježíš Nazaretský. Že všichni prožíváme zátěžové situace a ohýbáme záda pod tíhou břemen, která jsou někdy nad naše síly, je fakt. Ale to opravdu neznamená, že neseme kříž, o kterém Ježíš řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24) Protože nést svůj kříž po způsobu Krista znamená víc než trpné smíření s neblahým osudem, který nelze změnit! Nést svůj křesťanský (kristovský) kříž znamená následovat Ježíše a naučit se smýšlet jako On: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fp 2,6-8) Každý křesťan má svůj kříž, který má vzít a umírat na něm, a to se jen tak neříká. Ale když ho vezme, třeba se pak ukáže, že tím křížem je také trpělivé nesení všech životních nesnází a trápení, o kterých už byla řeč. Ale ne proto, že osud je tak krutý, ale pro lásku k Bohu a k lidem, kterým svým životem i slovy můžeme ukázat, že kříž je cesta a vzkříšení cíl.

šéfredaktor

04 06 12 20 26 32 34

Buďte střízliví a bdělí! Rozhovor Bible potřebuje výklad Téma Nést svůj kříž Zápisník Sbor v Nanjingu Etika Odnauč se říkat NE! Seriál Atomy v pohybu K diskusi Jaká je Církev bratrská?

příště

Marie a Marta Dana Krausová

tiráž Číslo 3/2013, ročník Bratrské rodiny 45, Českobratrské rodiny 70 • Vyšlo 27. 2. 2013 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, ing. Peter Komrska, Mgr. Kateřina Kyslíková, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

1. Petrova 5,8

Buďte střízliví a bdělí! B

uďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. (1 Pt 5,8) Když jsem byl malý, tak mě tento verš rodiče učili zpaměti. Od té doby mi často přichází na mysl, představuji si lva, který se pohybuje okolo mě, řve a hledá. Je to ďábel, lev, který je připraven na nepřipravené, nepřítel, který mě může svést k hříchům, o nichž bych si řekl, že jich nejsem schopen. Dlouho jsem žil s představou zla, které číhá venku, ve světě, ve zlých lidech a démonech. Poté jsem musel svou představu trochu opravit. Zjistil jsem, že tu není jen zlo mimo mě, ale i ve mně. Něco ve mně, co mě táhne k tomuto nebezpečnému nepříteli. Něco ve mně, co mi brání slyšet jeho řev a uvědomovat si jeho nebezpečí.

Petrův vzkaz (1 Pt 5,8) Petr vyzývá křesťany ke střízlivosti a bdělosti. Jsou to dva tělesné stavy, které chce, aby křesťané udržovali. Co znamenají? Být střízlivý znamená být ve střehu, být schopen adekvátně zareagovat na to, co se děje. Znamená to střízlivě o sobě uvažovat (Ř 12,3), dokázat sám sebe vidět v reálném světle a z nadhledu, tak jak mě vidí druzí. Opakem je například člověk opilý, který nad sebou nemá kontrolu, reaguje nepřiměřeně a přehnaně agresivně, smutně nebo vesele. Být bdělý znamená vnímat okolí a být připraven reagovat na jeho podněty. Bdělost má různé stupně od hlubokého nevědomí přes spánek a dřímání až po normální bdělost, která vrcholí ve stresem vybičované pozornosti. Proč volí Petr zrovna tato slova? Proč si myslí, že nám střízlivost a bdělost pomůžou proti ďáblu?  březen 2013

Protože s tím měl osobní zkušenost. Zkusme si na chvíli představit následující situaci. Starý Petr sedí v místnosti u dřevěného stolu a píše nebo možná spíše někomu diktuje svůj dopis, který má v plánu poslat několika sborům v  různých částech římské říše. Myslí na křesťany, kterým píše. Ví, jakým utrpením prochází. Ví, že již zakusili mnoho zlého a že tomu ještě zdaleka není konec. Píše církvi, která je v  pokušení vzdát se Krista ve prospěch vlastního pohodlí. Najednou se zastaví, odmlčí se a vzpomíná, jak on sám kdysi v této oblasti selhal, jak se zřekl Ježíše, jak se od něj vzdálil, protože měl strach a protože bylo najednou nepopulární být jeho učedníkem. Všechno se mu postupně vybavuje, jak stál u ohně, bál se, hněval se a říkal ona osudná slova a  nakonec plakal. Poté, co se probere ze svého zasnění, už ví, co napíše na závěr dopisu. Rozhodne se předat církvi vzkaz, aby se nedopustili chyby jako on.

Petrovo zapření (Mk 14,26-72) Pojďme se podívat o několik desítek let zpět na onen příběh Petrova selhání, jak nám jej podává evangelista Marek. Petr zapřel Ježíše, třikrát řekl, že ho nezná. Jakmile si uvědomil, co udělal, rozplakal se. Bylo mu líto, že zradil Ježíše a narušil tak jejich vztah. Zároveň však prožíval osobní krizi, zhroutil se mu jeho pohled na sebe sama. Je zděšen a překvapen, když pozná, čeho je schopen. Znáte tento pocit? Setkali jste se s podobným překvapením? Já ano, mnohokrát u sebe i u druhých křesťanů. Jsme

překvapeni, když vyplave na povrch „velký“ hřích. Vypadá, že přišel jak blesk z čistého nebe, ale není tomu tak. Kdybychom s takovýmto člověkem mluvili a rozebírali, co se stalo a co tomu předcházelo, tak pravděpodobně zjistíme, že tomuto „velkému“ hříchu předcházela celá řada „malých“ hříchů. Takových hříchů, které nebijí do očí a nikdo si jich nevšímá. Z dlouhodobého hlediska však mohou mít katastrofální následky, protože vedou člověka vstříc nepříteli. I v příběhu Petra můžeme najít tyto „malé“ hříchy. Konkrétně se jedná o hřích ne-střízlivosti a ne-bdělosti. (1) Petr neměl střízlivý pohled sám na sebe. Příliš si věřil. Tvrdil Ježíši, že i kdyby všichni odpadli, tak on ne. Určitě to myslel upřímně, vždyť Ježíše miloval. Problém byl v tom, že neznal sám sebe. Myslel si, že je silný, dokonce silnější než ostatní. No dobrá, řekneme si, ale jak mohl vědět, jak se zachová, když se do podobné situace nikdy nedostal? Odpověď zní: Ježíš mu to předpověděl. Ježíš ho znal lépe než on sám sebe a přímo do očí mu říká: „Právě ty mě zapřeš.“ Nabízí mu střízlivý a reálný pohled. Petr ale Ježíšovu úsudku nechce uvěřit. My sami často žijeme v podobné nestřízlivosti. Jak se to může projevit? Třeba tím, že se pohoršujeme nad křesťany, kteří hřeší (rozvádí se, smilní, ubližují svým dětem, vybuchují v záchvatech hněvu, lžou, mají slabou vůli a ubližují druhým). Čím více proti nim křičíme a opovrhujeme jimi, tím více dáváme najevo, jak málo známe sami sebe. Jak málo si dokážeme střízlivě přiznat, co je v našem srdci. Něco podobného měl na mysli apoštol Pavel, když napsal: „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“ (1 Kor 10,12) (2) Petr nebyl bdělý k modlitbám. Ježíš jde s Petrem, Jakubem a Janem dál do Getsemanské zahrady. Prosí je, aby bděli a modlili se. Oni ale usnou. Ježíš přichází za Petrem a vyčítá mu, že spí a že se nemodlí. Říká: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení, váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ (Mk 14,38) Je to poslední příležitost pro Petra, aby se vzchopil a modlil, aby se připravil na

Dalimil Staněk, DiS. (26) Vystudoval ETS a v současné době zakončuje studium psychologie na FF UPOL, pracuje jako kazatel Sboru CB v Olomouci, má ženu Lenku a jeho zájmy jsou knihy, hudba a práce s dorostem.

Z hlubokosti Úzkost duše zámlkami vzdychá – Ozvi se mi povodněmi ticha. Zákal smrti jara vidět brání – Promni oči jasem věčných strání. Vůle křídly o mříž bije. – Pane, Obrať na ni tvář svou z Getsemane!

Marie Rafajová

zápas, který ho čeká, ale o kterém ještě neví (stejně se o pár stromů vedle připravuje i Ježíš). Petr tuto možnost na rozdíl od Ježíše nevyužije. Zase usne, únava, plný žaludek a dobré víno udělaly své. Kdyby si uvědomil závažnost situace, tak by nespal. Kdyby věděl, že se blíží Jidáš s ozbrojeným davem, tak by mu tak bušilo srdce, že by neměl na spánek ani pomyšlení. Jenže on neví, protože nenaslouchá a nevěří Ježíšovým slovům. Petrova nestřízlivost ve smýšlení o sobě ho vedla k falešnému klidu a pocitu, že se nic neděje. Proto nebyl bdělý k modlitbám. A protože nereagoval ani na opětovnou Ježíšovu výzvu k modlitbám za sílu odolat pokušení, tak pokušení podléhá a posléze Ježíše zapírá. Teprve když zakokrhá kohout, tak se Petr probere a uvědomí si, že se dostal někam, kde vůbec nechtěl být. Nevím jak vy, ale kdybych já opravdu střízlivě nahlížel sám na sebe, kdybych byl ochoten a schopen se podívat do hlubiny svého srdce a kdybych každé ráno věděl, s jakým vším hříchem budu za osmnáct hodin uléhat do postele, tak začnu den jinak. Jak? Proberu se do bdělosti a začnu modlitbou za to, aby se mi pokušení vyhnulo nebo abych obstál.

Závěr Díky Ježíšově smrti a vzkříšení se mohl Petr s Ježíšem znovu setkat, mohl činit pokání a mohlo mu být odpuštěno. Ale nejen to, Petr dostal od Ježíše milost své selhání přetvořit v něco pozitivního. Přetvořil ho v příběh, který oslovil mnoho lidí, přetvořil ho ve větu, kterou na závěr svého dopisu píše sborům. Naslouchejte mu, on ví, co říká, on ví jaké to je probrat se z otupění ve spárech nepřítele. A také ví, že je cesta ven. ■ březen 2013 

rozhovor rozhovor s prof. petrem pokorným

Bible potřebuje výklad Radostný teolog, tak lze charakterizovat našeho předního novozákoníka. Nikdy se nevyhýbal kritickému studiu Bible, protože tvrdí, že skutečné vědecké poznatky věrohodnost Bible nenaruší, ale ukazují její aktuálnost. Jste známý jako novozákonní teolog, co vás přivedlo právě ke studiu Nového zákona a ne např. systematické teologie, o němž jste prý také uvažoval? Hodně k tomu přispěla osobnost profesora J. B. Součka, který mne zaujal svými exegetickými přednáškami. Systematická teologie je zajímavá tím, že reflektuje otázky současnosti. Já jsem však záhy zjistil, že mě láká práce s biblickým textem a jeho výklad. Člověk má něco pevného, z čeho vychází, text, který vykládá a zase se k němu vrací, aby si ověřil správnost svého pochopení.

Když jsem jako student pozoroval vaše nadšení pro teologii, měl jsem dojem, že pozoruji radostného teologa. Kde berete tuto radostnost a motivaci pro další práci? V evangeliu. Což pro mě znamená v naději, kterou evangelium přináší. Mohl bych ještě odpovědět v Duchu svatém, ale nerad bych to dále rozvíjel, protože by to další slova spíše zamlžila.

Prof. ThDr. Petr Pokorný, DrSc. (1933) Teologii studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Tamtéž deset let působil jako duchovní ve sboru ČCE. Na ETF učí od roku 1968, kratší dobu vyučoval na univerzitách v Pittsburghu, Princetonu a v Tübingen. Spolupracoval na Českém ekumenickém překladu, publikoval řadu odborných článků, komentářů i monografií doma i v zahraničí. V letech 1996–1999 zastával funkci děkana ETF, byl spoluzakladatelem Centra biblických studií. 28. října 2005 byl vyznamenán prezidentem republiky medailí za zásluhy II. řádu. S manželkou Věrou mají 4 děti a zatím 13 vnoučat.

 březen 2013

Zamiloval jste si tedy Nový zákon, která jeho kniha je vaše nejoblíbenější a proč? Je to evangelium podle Marka, velice mne zaujalo, když jsem k němu před čtyřiceti lety psal komentář. Netušil jsem, jak velký to byl teolog. Pro jeho prostý sloh ho biblisté dlouho považovali za pouhého sběratele tradic o Ježíšovi. Byl to ale velký svědek a myslitel a prostým slohem psal proto, aby mu všichni rozuměli. Markovým evangeliem se nově s odstupem zabývám při psaní nového českého komentáře.

Vím, že jste se věnoval také Lukášovu evangeliu a rozsáhleji také podobenství tradičně označovanému O marnotratném synu. V čem vidíte jeho aktuálnost a poselství? Domnívám se, že zůstává aktuální tím, jak ukazuje na ztracenost člověka a jeho odcizení se Bohu, ale zároveň klade důraz na Boží čekání a ochotu odpustit. Mladší syn poznává svoji ztracenost, ve chvíli krajní nouze „jde do sebe“ a uvědomuje si, že v domě jeho otce je dostatek chleba pro všechny, zatímco on hyne hladem daleko od domova. Rozhodne se vrátit domů, a ještě když je daleko (řecky „makran“, což u Lukáše znamená „mimo Izrael“), otec ho už přijímá jako syna. Otec chce mít doma i staršího syna, který se z návratu svého bratra neraduje. Není to jako v pohádkách, kdy mladší syn nakonec získává vše. Otec ujišťuje toho staršího, že vše, co má, patří i jemu, nemusí se obávat o svůj podíl. Zve k sobě oba syny. Ježíš v tomto podobenství hraje roli vypravěče, nicméně za obrazem Boha jako milosrdného Otce ručí celým životem. Nejedná se tedy o pouhé moralizující kázání.

Díky celé řadě knih, např. od Dana Browna, se veřejnost začala zajímat o apokryfní evangelia, která byla pod vaším vedením vydána i česky. Proč by se měl běžný čtenář Bible seznámit i s těmito nekanonickým texty? Co od nich může očekávat?

Svoji víru bych na nekanonických textech nezakládal. Jsou svědectvím upřímného obdivu k Ježíši Kristu, někdy se z nich můžeme učit, ale nakonec se ukazuje, že výběr kanonických textů byl skutečně šťastný; jinak (zbožně) pověděno, že při něm působil Duch svatý.

Jak tedy vnímáte jako novozákoník vztah ke Starému zákonu? Církev opakovaně zápasila s dvoudílností svého kánonu. Jistě je to komplikace a mnoho míst ve Starém zákoně lidi odpuzuje. Třeba „oko za oko, zub za zub“. Taková místa je zapotřebí vykládat na pozadí doby, v níž byla pověděna nebo zapsána. Ve své době to byl významný krok k humánnějšímu řešení konfliktů ve srovnání s krevní mstou. Především však je Starý zákon svědectvím o tom, jak se Židé setkávali s Bohem v dějinách (povolání Abrahama, vyvedení z Egypta, vystoupení proroků) a jak původně kočující Izraelci poznali, že není mnoho bohů vázaných na jednotlivé národy, ale jen jediný Bůh, který svůj lid provází v zaslíbené zemi, ale i v zajetí a v diaspoře.

Rád bych se zeptal, jak se odrážejí vědecké poznatky na věrohodnosti Bible?

Foto Bronislav Matulík Foto Bronislav Matulík

Tak především vědecké poznatky věrohodnost Bible nenarušily, spíš nám z jiné strany ukázaly její aktuálnost. To ovšem platí za podmínky, že jde o skutečně vědecké poznatky a ne tvrzení, která jsou proti Bibli zaujatá. A za druhé si musíme uvědomit, že věrohodnost neznamená, že svědectví Bible budeme zaměňovat za biblický obraz světa. Bibli musíme překládat i vykládat. Kritické poznání Ježíšovi neuškodí. Když jsem si jako student

březen 2013 7

rozhovor uvědomil, že starozákonní proroctví často neodpovídají Ježíšovu skutečnému působení (nebyl to např. „rek udatný“, který usedl na trůně Davidově, a v jeho době nežil vlk s beránkem v pokoji), chvíli mne to zarazilo. Brzy jsem ale došel k závěru, že to je vlastně velký argument pro skutečnost vzkříšení – Ježíšovy nové přítomnosti. Byla to tak silná a nová skutečnost, že již první generace jeho povelikonočních svědků na ni vztáhla velká zaslíbení daná Božímu lidu, i když je musela vyložit obrazně a částečně odložit na Ježíšův druhý příchod. Skutečnost Velikonoc se prokázala jako silnější a významnější než jednotlivé představy o Mesiáši. Kdyby se všechno událo podle předpovědí, museli bychom biblické svědky podezírat, že si obraz Ježíše vytvořili podle starých zaslíbení. Takhle vidíme, že se muselo stát něco naprosto zlomového, co nás dodnes drží jako křesťany pohromadě.

V jednom článku jste vyslovil názor, že biblické bádání přispívá k ekumenickým vztahům. Mohl byste to objasnit? Předně biblická věda spojuje odborníky z řad katolických i protestantských. Dále jednotlivé biblické knihy zastávají různé teologie. Někdy spolu bibličtí autoři i polemizují (Jakub s Pavlem) nebo přinášejí něco zcela nového („Ale já pravím vám…“). Společná je osoba Ježíše, k níž to všechno směřuje, společné je to, že mu každý jiným způsobem přisuzuje rozhodující význam pro lidskou naději, Nadto všechny novozákonní knihy předpokládají, že Bůh Ježíšův je totožný s Bohem Abrahamovým.

Potřebuje církev k Bibli ještě teologii? Pokud ano, tak jakou teologii a co vlastně se za slovem teologie skrývá? Teologie je myšlení víry. Bez ní bychom svou víru nedovedli vyjádřit. Již apoštolské vyznání je bez teologie nemyslitelné. Teologie musela vybrat z širokého proudu tradice to nejvýznamnější, musela domyslet vztah Ježíše k Bohu, definovat vztah důvěry v Ježíše k textům židovské Bible (Starého zákona) a postupně zasazovat výroky víry do současného obrazu světa. Kdybychom např. trvali na tom, že Bůh bydlí v nebi, přesunuli bychom překvapivost víry z Kristova kříže a vzkříšení na neobvyklý obraz světa. Mnoho lidí se domnívá, že tato odlišnost představ je podstatou křesťanství. Žel, nedovedli jsme jim to vyvrátit a někdy to křesťané jen potvrzují. Tím se vzdalují od evangelia. Asi tak, jako když někteří křesťané v Pavlově době trvali na obřízce, která se tak stala důležitější než víra.  březen 2013

Jaké jsou současné typy teologie a co se dnes především v teologii řeší? Nejsem si jist, zda mohu mluvit o všech oborech teologie. Z mého hlediska je v systematické teologii stále základním problémem to, co se klasicky nazývá „vykupitelské dílo Kristovo“, tedy co to znamená, že „zemřel za nás“. Již Pavel interpretoval starší formule o Kristově smrti jako oběti v nových kategoriích (ospravedlnění na Božím soudu, smíření, vykoupení). „Teologie kříže“ je nemyslitelná bez svědectví o  Ježíšově nové přítomnosti, o vzkříšení. Tím se otvírá otázka, co je to ta nová Ježíšova přítomnost, kterou vyjadřujeme jako „důsledek“ vzkříšení? Ježíš, pozemský Ježíš se tak stává zpětnou vazbou nebo hermeneutickým klíčem christologie. V praktické teologii jde především o to, jak církev působí ve světě. Tím, že svědčí o Ježíši Kristu? Tím, že vytváří alternativní prostor? V biblistice se ve Starém zákoně otvírá problém datování dějin Izraele a vztahu proroctví k tradicím moudrosti, v Novém zákoně se po několika generacích znovu otvírá bádání o Ježíši – oč mu šlo, kdo to byl, co pro něho znamenalo království Boží – a potom také vztah mezi Pavlovou tradicí a Janovskými spisy. Setkaly se tyto dva proudy někde? Co mají společného ve své reflexi Ježíšova působení?

Společně s prof. Hellerem jste založili v roce 1999 Centrum biblických studií, můžete povědět, co vás k tomu motivovalo a co je jeho cílem? Biblistika byla rodinným stříbrem naší fakulty již od dob komunismu, a chtěli jsme tuto tradici rozvíjet. Cílem bylo také v našem centru koordinovat související práci českých biblistů napříč republikou i konfesemi. Dále jsme věděli, že Bible je potřebná nejen pro církev, ale pro celou společnost a její znalost upadla. Někdy je velmi překvapivé a zarážející, jak málo toho o Bibli vědí dokonce i humanitně vzdělaní lidé.

Centrem křesťanské teologie je Kristus ukřižovaný, jak byste vysvětlil současnému člověku význam Ježíšova ukřižování a vzkříšení pro víru? Setkání se vzkříšeným Kristem je „zjevením“ (což je základní kategorie křesťanské věrouky) té (Boží) síly, která se projevuje ve všem dobrém, co se na tomto světě děje. Mnoho lidí nás křesťany zahanbuje v konání dobrého. V čem nás však nemohou zastoupit, je to, že my jim můžeme (a musíme) svědčit o samotném základu tohoto dobrého úsilí. Tím, že jde o vzkříšení ukřižovaného, je zřetelně odhaleno a „pro nás“ pověděno: Boží zaslíbení pro všechno dobré platí i tam, kde ten, kdo se o dobré zasazuje,

na to doplatí smrtí. Naše naděje nespočívá v plynulém pokroku na světě, ale v trvalém milosrdenství Božím, které umožňuje nové začátky. To je evangelium v širším smyslu slova.

Letos si připomínáme výročí Bible kralické, v čem spatřujete její význam? Je to krásný překlad a navíc první, který byl založen na hebrejském a řeckém originálu, i když zůstal ovlivněn překladem latinským. Je škoda, že byla v době protireformace narušena kontinuita revizí kralického překladu, jak tomu bylo např. u německého Lutherova překladu. Pozdější pokusy přišly již příliš pozdě, byly prováděny s odstupem téměř tří set let a jednalo se o zásahy poměrně opatrné, mám na mysli revizi Karafiátovu.

Skutečnost Velikonoc se prokázala jako silnější a významnější než jednotlivé představy o Mesiáši. Kdyby se všechno událo podle předpovědí, museli bychom biblické svědky podezírat, že si obraz Ježíše vytvořili podle starých zaslíbení. A jak vnímáte s odstupem čtyř let vydání hned tří nových překladů celé Bible v jediném roce? Budeme potřebovat nějaký další? Zásadně je dobré, když existuje více překladů Bible. Jejich srovnání je pomocí při výkladu. Víc už by bylo zbytečné. Spíš než překlady potřebujeme dobré výklady, komentáře. Lidé totiž ztratili základní povědomí o Bibli, dnes již velká část čtenářů neprošla v dětství nějakým uceleným vyučováním. Vedle toho si musíme uvědomit, že zájem o Bibli roste i mimo církev. Dobré komentáře čtenářům pomáhají orientovat se a porozumět základním kontextům i poselstvím jednotlivých pasáží. Zatím tedy nevidím potřebu dalšího českého překladu. Práce na dalších překladech by již byla únikem od odpovědného výkladu.

Připomínáme si ještě jedno výročí, a to 450 let od sepsání Heidelberského katechismu. Rád bych se zeptal na váš vztah k tomuto významnému plodu reformace?

Heidelberský katechismus mě provází již od dětství. Konfirmační cvičení pod vedením bratra seniora Hájka bylo na něm založeno. Tehdy v Brně probíhala příprava na konfirmaci krátce, ale zato intenzivně – dvakrát týdně po dobu šesti týdnů. Zejména úvodní otázka a odpověď katechismu mě provázejí celým mým životem: „Jaké je tvé největší potěšení v životě i smrti?“ V době vzniku katechismu, kdy se novověký člověk postupně emancipoval, to vyjadřovalo skutečnost, že křesťan nepatří sám sobě. Některé části mě nutily již tehdy k dalšímu přemýšlení a hledání, např. otázky související s Boží prozřetelností, která všechno řídí. Postupně jsem si uvědomil, že na světě se děje mnoho věcí, které Boží vůli neodpovídají. Jinak by neměl smysl Boží soud.

Co pro vás znamená, že člověk patří Kristu „v životě i smrti“? Nově jsem si uvědomil otázku naděje při dvou pohřbech vědeckých pracovníků. Jeden se odehrál v krematoriu, kde panovala ponurá nálada, lidé plakali, žádné slovo naděje, jenom proslov jednoho ze studentů zesnulého. O pár týdnů později zemřel poměrně mladý a nadaný vědec, velmi náhle, ani jsem netušil, že byl evangelík. Jeho pohřeb byl zcela jiný – plný toleranční kostel, jednoznačné evangelium, písně o naději a vědomí, že nejde o konec, ale spíš o cíl života.

Letos vám vyšla kniha rozhovorů s názvem Má to smysl. Jaký má smysl podrobné studium Bible a jak se to týká běžného čtenáře, který sám teologii studovat nemůže? Výklad Bible je vždycky rozhovorem jejích čtenářů. Měl by u toho být vždycky odborník. Bez něho se neobejdeme už proto, že jsme odkázáni na překlad. Reformace chápala faráře, který vystupoval v  akademickém taláru a ne v kněžském rouchu, jako odborníka, který potřebné znalosti zprostředkuje.

Zeptám se vás nyní trochu osobně, jak odpočíváte? Spíše četbou nebo pohybem? Přednost dávám pohybu. Kvůli bolestem nohou teď hlavně jezdím na kole. Rád také odpočívám v přírodě. Na chalupě chodívám do lesa a pozoruji přírodu. Už i vnoučata mi hlásí, co v lese viděla. A co se týče četby, tak pokud je čas, s chutí si přečtu klasický román. Román totiž dává člověku nahlédnout do své doby a učí ho určité empatii.

Děkuji Vám za rozhovor.

■ Peter Cimala březen 2013 

DIAKONIE Stacionář na Žižkově funguje už 23 let

S

tacionář, jehož zřizovatelem je Sbor CB v Praze 3, zahájil svou činnost v roce 1990. Podnětem k jeho založení bylo hledání konkrétní pomoci jedné naší sborové rodině, které Pán Bůh svěřil dítě se specifickými potřebami. Iniciativy se chopila Mgr. Noemi Komrsková, která měla nejen potřebné vzdělání, ale i řadu let praxe. Celý projekt je od začátku založen na tom, aby klient nebyl vytržen z rodiny, ale mohl zůstat její součástí. Stacionář za 23 let svého trvání prošel mnohými změnami, ale jeho prioritou zůstává vytváření přátelského a podnětného prostředí rodinného typu. Klademe důraz na individuální přístup ke klientům vzhledem k jejich potřebám a  na co největší spolupráci s rodinou. V současné době poskytujeme denní péči 14 lidem (při celkové kapacitě 15 osob) s autistickým spektrem postižení, s mentálním a kombinovaným postižením, a to každý všední den od 8 do 18 hodin. Věková kategorie našich klientů je 5 až 34 let. Pracovní tým tvoří pět 10 březen 2013

lidí: pracovníci v sociálních službách, sociální pracovník, speciální pedagog a ředitel. Spojuje nás víra, smysl pro humor a vzájemná pomoc i v osobní rovině. Dochází k nám praktikanti ze škol se sociálním zaměřením, spolupracujeme s 3. LF UK v Praze a se speciálními školami. Stacionářem prochází celá řada praktikantů, kteří slyší o živém Bohu a někteří z nich se objevují na nedělních bohoslužbách. Naše trvání je závislé na státních dotacích a darech. Stěžejními sponzory jsou MPSV, Hlavní město Praha, Sbor CB v Praze 3 a Městská část Praha 3. Děkujeme všem, kteří nás podporujete jakýmkoliv způsobem.

Co děláme Každý klient má svého klíčového pracovníka, který pro něj vytváří a realizuje individuální plán. Při jeho sestavování respektujeme přání a potřeby klienta ve spolupráci s rodinou. U našich klientů musíme dodržovat určitý stereotyp a na každou změnu je cit-

Foto archiv CB Praha 3

Aby klient nebyl vytržen z rodiny

kniha livě a pozvolna připravovat. Snažíme se dosáhnout maximální samostatnosti v oblasti hygienických návyků, oblékání, stolování a začlenění do běžného života. Procvičujeme jízdu v MHD, nakupování, návštěvy úřadů. Upevňujeme dosažené vzdělání, nabízíme rozvojové a zábavné aktivity podporované počítačem. Věnujeme se praktickým činnostem – například nácviku jednoduchých domácích prací, přípravě snadných pokrmů, šití polštářků, látkových zvířátek, montáži různých předmětů. Pořádáme výstavy výrobků našich klientů. Nevynecháme Matějskou pouť, jízdu parníkem do zoo. Doprovázíme klienty do knihovny, muzeí, vířivky. Podnikáme vycházky i celodenní výlety. Zúčastňujeme se pravidelně charitativní akce Chceme žít s vámi. Oslavujeme svátky a  narozeniny. Připravujeme pro rodiče a přátele vánoční besídku. Nechybí ani hudební a  výtvarné činnosti. Zpestřením bývá canisterapie a nová služba – bazální stimulace. Oblibě se těší prodloužené víkendy zakončené návštěvou aquaparku v Čestlicích a Den her ve stacionáři. Letošní událostí byla možnost zúčastnit se v televizi Prima natáčení seriálu Cesty domů a následné focení s režisérem a herci. V létě se klienti spolu se svými rodinami setkávají na týdenních společných pobytech. Snažíme se, aby naši klienti a jejich nejbližší slyšeli o tom, že je má Pán Bůh rád. Mottem naší práce je biblický verš, který se s Boží pomocí snažíme naplňovat: „Kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ Každý zvládnutý den ve stacionáři je pro mě osobně již 12 rokem důkazem velkého Božího zázraku.

Příběh Lukáše Lukáš, autista s mentálním postižením, usměvavý sedmnáctiletý mladý muž, navštěvuje náš stacionář od dubna 2003. Je stejně pohodový jako jeho maminka, i když jdou cestou životem, která nebyla a není vždy příjemná. Lukáš se narodil jako zdravé miminko a nic nenasvědčovalo tomu, že dny jejich společného života nebudou plynout ve všedních starostech a radostech. Životní obrat nastal kolem druhého roku jeho života. Lukáš nesplňoval klasický vývoj zdravého dítěte. Začal koloběh návštěv lékařů a poraden. V necelých 5 letech byla vyslovena diagnóza: autismus s mentálním postižením. Přes veškerou snahu Lukášových rodičů se jejich manželství rozpadlo. Koncem léta 2001 se matka s Lukášem odstěhovala do Prahy, kde byla větší dostupnost vzdělávání dětí s tímto postižením. Začátky v Praze neměli lehké. Než našli podnájem, bydleli rok v azylovém domě na okraji Prahy. Po roční docházce do speciální mateřské školy nastoupil Lukáš na podzim

„Na startu jsem si vybrala maratón. Je to životní běh na dlouhou trať. Celé tělo mě bolí. Nesčetněkrát mi bleskla hlavou myšlenka, že ze závodu odstoupím. Ale lidi mi fandí a křičí: ,Běž! Běž!‘ A tak jsem pořád ve hře. Poklus střídá sprint, a i když je cíl v nedohlednu, slibuji, že doběhnu! Nevyhraji celkově, ale zvítězím ve svém srdci a v duši svého syna. A to bude má medaile. I v tomto závodě platí: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!“ Úryvek z autobiografické knihy Žiju s autistou od Martiny Drdové

2002 do speciální základní školy v Praze 10, kterou navštěvuje dodnes. Odpolední čas tráví v našem stacionáři. Péče o Lukáše vyžaduje od jeho maminky mnoho energie a neuvěřitelnou trpělivost ve všech oblastech života. I na veřejnosti s ním zažívá řadu nečekaných a mnohdy nežádoucích projevů chování. Často polyká slzy smutku, bezradnosti i vzteku, protože okolí není vždy ohleduplné a taktní. Ale setkává se i se snahou pomoci. Lukáš nikdy nebyl dítě, které by maminka schovávala před světem. Rád jezdí ve všech dopravních prostředcích, proto spolu vyrážejí na výlety, na dovolené i do zahraničí, dovede si plně vychutnat návštěvu aquaparku. Doprovází maminku do obchodů, na úřady. Zvládne i oběd v restauraci. V létě 2010 prožil Lukáš epileptický záchvat. Další zásah do života, další návštěvy lékařů a pobyty v nemocnici. Naštěstí se podařilo problém podchytit a pomocí léků zvládnout. Lukáš má na svém batohu napsáno: „Autismus není pro sraby.“ Vzpomeňme si občas na Lukáše a jeho maminku Martinu, kterou plně vystihují slova: „Duše, která miluje, je ve světě malým sluncem, které vyzařuje Boha.“ Ať má na svůj běh životem za oba stále dostatek sil, nadhledu a pro ni tak typického humoru.

■ Věra Weilová, www.cb.cz/praha3/stacionar

březen 2013 11

TÉMA

Kristus se vzdal všeho a nesl kříž pro naše spasení. I my se po jeho vzoru vzdáváme věcí, které nás na cestě za ním brzdí, hledáme formy a způsoby, jak skloubit své životy s životy bližních do fungujících rodin a církevních společenství. A mnohdy nás to stojí spoustu sil proto, že nesprávně chápeme, k čemu nás to vlastně Kristus vyzývá.

12 březen 2013

Ilustrace Ondřej Košťák

Matěj hájek

k

do chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Není mnoho jiných slov, která si my křesťané bereme častěji do úst. Zároveň není mnoho Ježíšových slov, která by zněla takto radikálně, bezvýhradně, přímočaře, snad i úsečně. Říká se, že opakování je matka moudrosti. Jistý druh opakování však také plodí prázdnotu. Plné a vzácné klasy Božích slov, vět, obrazů a příběhů můžeme tak dlouho cepovat, až z nich vypadnou zrna živého Slova, ale my je nenecháme vzklíčit v půdě našeho života. Místo toho býváme jako pošetilý rolník, který ne a ne přestat, i když mlátí už jen prázdnou slámu. Něco takového se mi děje v souvislosti s Kristovými slovy o nesení kříže. Vítám proto příležitost hledat aspoň nějaká poztrácená semínka z tohoto neobyčejného klasu. Ne kvůli „správnému výkladu textu“, ale kvůli půdě našeho života. Aby nakonec nezůstala ležet ladem.

kdo je člověk? Na počátku celého našeho tématu byla již vzpomínaná Ježíšova slova o následování jakožto ochotě „zapřít sám sebe a vzít na sebe svůj kříž.“ Důkladní čtenáři Písma nás neúnavně a oprávněně upozorňují, že slova Bible nelze pochopit správně bez jejich širšího kontextu. Zkusme si jej proto krátce všimnout i v tomto případě. Ježíš hovoří k těm, kteří už přijali jeho výzvu k následování (tedy k „učedníkům“ – Mt 16, 24), anebo úplně ke všem, kteří se tam v dané situaci „nachomejtli“ (k „zástupům“ – Mk 8,34). Z toho, ale především z jeho dalších slov („Kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“) je patrné, že nemluví jen ke kroužku vyvolených. Ježíšova slova nepatří jen někomu. Ježíš zde hovoří obecně, jeho výzva má univerzální dosah. Ježíš neformuluje to, co znamená být křesťan. Odvažuje se vyslovit daleko víc, a sice to, co znamená být člověk. Jsou to slova, která máme brát opravdu vážně. Slova pro všechny lidi.

kdo je bůh? V závažnosti Ježíšových slov nás ještě utvrdí, když si všimneme úplně první zmínky o nesení kříže. Zazní hned zpočátku Ježíšova veřejného života, když vysvětluje svým dvanácti, co to vlastně obnáší, že se za ním dali (Mt 10, 34-42). A tady celý motiv vyznívá snad ještě drsněji. Je totiž spojen s úplně konkrétní a nanejvýš vzácnou oblastí života – s rodinou: „Kdo má rád taťku, mamku, svoje děti nebo manžela víc než mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“ Uf. To už je fakt síla. Jinými slovy – „fungující

a láskyplná rodina“ nestačí? Vypadá to, že ne. Ale jak tomu máme v praxi života rozumět? Než budu pokračovat, musím se přiznat, že se teď chvěju nejistotou. Bible se tu dotýká toho nejchoulostivějšího – vstupuje doprostřed naší křehkosti, která nikde jinde není tak obnažena jako právě v našich nejbližších vztazích. A mám nepříjemný pocit, že právě tento Ježíšův důraz pochopený určitým (a věřím, že hodně nesprávným) způsobem stojí za vážným a specificky křesťanským pokřivením vztahů uvnitř rodiny. Je bez debat, že manželství a rodina měly vždy mezi křesťany výsadní postavení. Je bez debat, že křesťanské rodiny nesené upřímnou vírou v Pána Boha vždy byly a nadále jsou významným a trvalým příspěvkem do života celé společnosti. Ale zároveň by nebylo fér přehlédnout jednu smutnou skutečnost. A sice, že uvnitř křesťanských rodin mnohdy něco zvláštně nefunguje. Domnívám se, že to má často souvislost se zmíněnými Ježíšovými slovy, respektive s jejich nesprávným pochopením. Stále má totiž mezi námi dozvuk dříve silný důraz na „biblický“ žebříček životních hodnot v pořadí: 1. Pán Bůh – 2. Služba – 3. Rodina. Mnozí obdivuhodně obětaví křesťané nasadili a nasazují svou energii pro Boží království. Díky jejich obětavosti roste hojné ovoce na půdě sborů i ve společnosti. Jenže příběhů o tom, že to pak „odnáší rodina“, je znepokojivě příliš. Mnohdy to zúčastnění nesou se vztyčenou hlavou, protože přijali (často aniž měli na vybranou) „svůj kříž“ toho, že tatínek (anebo – i když méně často – maminka) hodně pracuje, takže není moc doma anebo je příliš unavený. Obdivuju manželky, které v takové situaci nesestupují do hořkého cynismu, agresivního vynucování, zlomené rezignace anebo se nezamilují jinde. Ale je to hrozně těžké a mnozí se pod tou tíhou pochopitelně lámou. Mezi lidmi pak roste zklamání, střádá se hořkost a hloubí se propast cizoty. V srdci je stále smutněji až už to prostě dál nejde. Pak je třeba si ulevit anebo zkrátka utéct. Proto není nikdy dost varování před naším trvalým sklonem rafinovaně schovávat za

Matěj Hájek, ThD. (31) S manželkou Evou se v létě 2012 přestěhovali do Bratislavy a poprvé v životě se učí žít mimo Prahu. Působí jako kazatel CB Bratislava a učí na Bilingvalnom gymnaziu C. S. Lewisa. Pokouší se podílet na srozumitelném a autentickém nesení evangelia především mezi mladými lidmi.

březen 2013 13

TÉMA téma „břemeno kříže“ opravdu ledacos. Od té nejpožehnanější služby až po obyčejnou závislost na práci. Ani služba ani práce vážně nejsou tak důležité jako rodina, natož pak jako sám Pán Bůh. Je proto zcela zásadní, abychom si zakazovali nakládat břemeno seberealizace pod značkou Kristova kříže na svoje blízké. Je třeba rozhodně opustit tuto „klamnou interpretaci“. Vůči právě popsanému se však v současnosti ozývá silná protireakce ze strany mnohých, především mladších křesťanů. Ti vychylují kyvadlo na druhou stranu. Povzbuzováni obecně rozšířeným zdůrazňováním „práva na soukromí“ a motivováni marketingem „rodinné pohody“ s poněkud dotěrnou chválou „těhulek, maminek, miminek a angažovaných tatínků“, staví rodinné zázemí ve svém hodnotovém žebříčku pořádně vysoko. Ježíšova strašidelná slova o napětí mezi láskou k Bohu a láskou k vlastní rodině určitě tito křesťané nechápou nesprávně. To ovšem pouze proto, že se o to ani nesnaží. Místo toho je nechávají prakticky bez

povšimnutí. Ani to se tedy nezdá být poctivou variantou skutečného následování.

Kříž odbožštění Co ovšem potom zbývá? Jak to tedy Ježíš ve skutečnosti myslel? Dá se na to vůbec nějak srozumitelně odpovědět, aniž upadneme do marnosti obecných frází? Nevím, snad ano, i když to určitě nejde pomocí úvah na papíře. Jde o pozvání k určité životní cestě, nikoliv k nápadité analýze toho „co tím chtěl básník říct“. Přece mě ale napadá jeden klíčový důraz, který snad opravdu lze považovat za obecně platný a přitom „praktický“ ukazatel na této cestě. Ježíš ve své neobyčejné výzvě (ostatně jako při všech jiných příležitostech) proniká svými slovy pod povrch, na rozhraní ducha a duše. Odkrývá tak závoj sebeklamu z našich očí, demaskuje ďábelskou lest v božském převleku. Tedy vlastně (jakožto prorok – „ten, který vidí víc“) vystavuje pravdivému světlu to, co může ve stínu každodennosti působit vcelku hezky, nebo i  vznešeně. Tímto světlem se

svědectví

Mámou a tátou na plný úvazek Jsme velká rodina. K pěti dětem, kterými nás Pán Bůh obdaroval biologickou cestou, postupem času přibyly i tři děti svěřené nám do pěstounské péče. Jsme mámou a tátou na plný úvazek. Nebylo tomu však vždy a dosud si pamatuji svůj údiv nad biblickým veršem: „Spasena budeš jako matka.“ Být matkou bylo to poslední, co by mě lákalo. Žila jsem totiž, coby svobodná matka a sociální případ, v azylovém domě na okraji města a moje první a jediné hyperaktivní dítě vysávalo veškerou moji energii až do dna. Mnohem lákavější mně připadala misie, konkrétně takové to drsné sebenasazení mezi nemocnými AIDS či malomocenstvím. Asi proto, že jsem nedávno uvěřila a mé srdce planulo. Žít pro Krista s nasazením vlastního života, riskovat své zdraví, 14 březen 2013

obvazovat zhnisané rány, modlitbami rozrážet duchovní mračna, bourat hradby, budovat lepší zítřky, dávat naději. Taková jsem chtěla být, ale utírat zadky dětem? Poslouchat jejich žvatlání, vytírat rozlitá pití, převlékat pokecaná trička, vysypávat písek z bot, poslouchat jak se perou o medvídka, utírat nudle u nosu, oškrabávat čokoládu ze zdi, umývat pozvracené auto, dávat je v noci čůrat…? Děkuji, nechci. Netrvalo dlouho a vdala jsem se. Manžel coby farář a vzdělaný člověk (v té době měl tři vysoké školy a dodělával si doktorát z teologie) zastával názor, že studuje pro Pána Boha a chce mu i v oblasti vzdělání sloužit. Podobně jako já měla své sny o plném nasazení v misii, i on měl své představy v oblasti rozšiřování křesťanské apologetiky a vyučování

Foto archiv autorky

Alena Konečná

intelektuálně zdatné mládeže, podle svého přesvědčení: „Finální apologetika je svědectví života, který vzbuzuje v nevěřících otázky!“ Jak praví oblíbené křesťanské rčení: „Chceš-li pobavit Pána Boha,

tak dotýká samozřejmě i našich nejbližších vztahů. Ježíš rozhodně nepopírá, že právě ony jsou nádhernou a zcela jedinečnou hodnotou. Určitě nevolá ke znehodnocení mezilidských vztahů, ani k apokalyptickému útěku od zodpovědnosti v rodině. Ale zároveň opravdu „vidí víc“. A  proto nezamlčuje ani druhou půlku pravdy o rodině. A sice, že se právě ona (resp. někdo v ní) velmi snadno může stát naším „jediným pokladem“, „miláškem“, na kterém až příliš vnitřně závisíme. Jakákoliv věc přestává být ďáblem teprve tehdy, když přestane být bohem. To platí o penězích, kariéře, sportu, umění, rozumu, fantazii úplně stejně jako o mezilidských vztazích, byť i těch nejbližších – v naší vlastní rodině. Proto platí, že pro skutečně láskyplnou a hezkou rodinu zoufale potřebujeme, abychom našim nejbližším dovolili nebýt bohy, abychom jim umožnili stát se znovu obyčejnými lidmi.

řekni mu své plány.“ Tak se změnil i náš život jedním malým letáčkem visícím v tramvaji. Letáček vylepovalo Sdružení pěstounských rodin v rámci kampaně: Hledáme Vás, táto a mámo! Manžel ho tenkrát přinesl domů, posadil se ke stolu a řekl: „Mámo, a co když hledají nás?“ A  bylo rozhodnuto. Zažádali jsme o  svěření dítěte do pěstounské péče. Nejprve jsme dostali z kojeneckého ústavu dvouletou holčičku s kombinovaným postižením a o pár let později (mezitím se narodily další naše děti) dva sourozence z Klokánku, chlapce ve věku čtyři a jedenáct let. Náš život se obrátil úplně naruby. I naše plány se obrátily naruby. Boží volání je však spojeno s objektivní potřebou spíše než s našimi představami, kde bychom se vlastními silami lépe uplatnili a dovolili tak Bohu si nás používat. A tak utíráme zadky, rozlitá pití, tišíme dětské rozepře, utíráme nudle u nosu, dáváme děti v noci čůrat, převlékáme spoustu postelí za noc, když nás přepadne střevní viróza, hubíme vši, uklízíme bláto natroušené z osmi párů bot, ale také obětujeme své vlastní životy Božímu dílu, riskujeme své vlastní zdraví, obvazujeme rány, rozrážíme duchovní mračna, dáváme naději, učíme děti o Pánu. A nevěřící kolem nás vznášejí otázky. ■

KOMENTÁŘ

Několik podob Kristova kříže Vcházím do nemocničního pokoje a snažím se pokud možno nedělat žádný hluk. Boty v návlecích neslyšně šinu po béžovém linoleu, židli trochu odsunu od pootevřeného okna a opatrně se posadím. Tašku dám na klín. Jindy třesoucí se, vrásčité ruce pokojně spočívají na bílém prostěradle a z pootevřených úst vychází pravidelné oddechování nepřerušované teď žádným bolestivým vzdechem. Nechám ji tak ještě oddychnout. Spánek jí určitě pomůže v boji s degenerující nemocí víc než moje návštěva. Svěží vánek mne přiměje, abych pohlédl z okna, a oči mi přitáhne nedaleká škola, ze které právě vychází houf starších dětí. Mysl mi tak přirozeně přeskočí k dopolednímu rozhovoru s některými učiteli z jiné školy a k jejich plánům ohledně dalších nápadů a aktivit pro ty, kteří aspoň trochu zatoužili po křesťanské víře. Obdivuji jejich neutuchající kreativitu a energii, s jakou hledají cesty k mladým lidem. Vtom se mi za zády ozvalo: „Tak vy už jste tady? Přečtete mi něco?“ Ztěžka se nadzvedla na jeden loket. „A budete se za mě modlit? Mně už to modlení samotné nějak nejde.“ Otevřel jsem tedy Bibli a začal. O týden později, v jiné místnosti a v jiné zemi. Na stole sklenice anglického piva. Z reproduktorů nad námi zní hudba a tklivý saxofon vzdáleně rezonuje s osamělostí, která se takřka hmatatelně vznáší nad dřevěným stolem. Člověk proti mně vypráví svůj příběh. Příběh hledání sebe sama. Příběh chlapce z dobré evangelikální rodiny, který při dospívání v muže vyděšeně zjistil, že se mu na rozdíl od všech jeho přátel více než dívky líbí jiní chlapci. Vhodilo ho to do bažiny pochybností a zmatku, přes kterou se však nakonec dobral k rozhodnutí vzít svoji orientaci jako provaz, který ho namísto spoutávání pevněji váže k Bohu. A svoji osamělost přijal jako svoji cestu v Kristových šlépějích. Z očí čiší rozhodnost a pokoj. Smutek však zůstává. Kristův kříž má tolik podob, kolik je krucifixů nad veřejemi domů a na zdech kostelů. Jeho přesný tvar nelze pro člověka dopředu umně vykovat ani jednoduše nalajnovat, i když námět zůstává tentýž. Objevit ho musí každý sám. Nejznatelněji se formuje tehdy, když člověk zápasí s nevyhnutelností života, se zákrutami pěšiny, po které se ubírá, s křídly, která Bůh vložil do jeho duše, a s pevností klícky, ve které se tu ocitl. Kristův kříž musí každý najít, přijmout a vytvořit sám. Na jeho potvrzení však musí pokorně posečkat do okamžiku, kdy se skončí naše pouť po téhle zemi, kdy se náš kříž změní v Jeho vzkříšení. Na této straně smrti vidíme jen zčásti. Ti, které probudí Boží láska, mají šanci svoje dary i svoje omezení přetvořit v něco, co smrt překoná. Nesoustředit se na sebe ani na naše úspěchy ani naše bolesti. Neskončit ani u pýchy ani u sebelítosti. Nesení Kristova kříže je otevřená metafora volající každého, abychom ji naplnili svým specifickým obsahem. Mám tak naději, že i ten pověstný osten satanův má kapacitu stát se křížem Kristovým. Když se správně uchopí. ■ Josef Sýkora

březen 2013 15

TÉMA A potřebujeme, aby se to událo nikoliv jen v naší hlavě, nýbrž v našem srdci. A to zdaleka není tak samozřejmé, jak se nám mnohdy zdá. Právě proto je Ježíš tak drsný. Protože láska – ta opravdová – se neobejde bez pravdy. Protože obětaví služebníci, kteří zanedbávají rodinu, stejně jako oddaní partneři a pečující rodiče potřebují prostě a jednoduše mít Pána Boha (a nikoho jiného) na prvním místě. A to i navzdory tomu, že ti nejbližší (a mnohdy to budeme přímo my sami!) se budou bránit, protože někdy nechtějí o své „božské postavení“ přijít. A mohou být kvůli tomu třeba i hodně zlí. Tehdy dostává kříž jiný tvar – získává podobu neporozumění. A právě takový jej tehdy musíme přijmout. Tehdy je (zcela výjimečně!) třeba být v  Kristově smyslu „proti“ našim nejbližším (srov. Mt  10,34-36). To ovšem

zároveň neznamená je přestat milovat či nadobro opustit (srov. 1 Kor 7,10-16).

Imaginární kamarád Udržet si ten správný poměr hodnot – mít Pána Boha na prvním místě – ovšem vůbec není jednoduché. Domnívám se, že to není jednoduché pro nikoho z  nás, ať už o tom mluvíme, anebo ne. Ať už patříme mezi „zkušené ve víře“, anebo si cestu k Bohu (možná už pěkně dlouho) hledáme. Nesnadnost ryzí víry jsem si uvědomil už kdysi na jednom setkání mládeže. Vedli jsme diskusi, už nevím o čem, a po ní jsem jako správný, dynamický a přitom zbožný vedoucí vedl shromážděné ke společné modlitbě. A právě tehdy zazněla obyčejná věta, která se od té doby zabodla do mého nitra jako šíp.

svědectví

Geodet, nebo učitel? Petr Kadlec Vyrůstal jsem v dobré, ale nevěřící a možná až protináboženské rodině. Na střední škole a na prvních dvou letech vysoké školy jsem náruživě porušoval všechna přikázání desatera. A zároveň jsem se snažil objevit smysl života. Připadalo mi totiž nemožné, aby život smysl neměl. Zkoušel jsem proto všechno možné: počítačové hry, alkohol, marihuanu, slávu, umění, kamarády, holky. Po osobní krizi jsem se obrátil k  zen-buddhismu, kde jsem hledal rozuzlení svého problému: „Jak hřešit a přitom být radostný.“ Nařídil jsem si nejpřísnější režim tvrdé disciplíny. Meditoval jsem hodinu každé ráno, chodil jsem pětkrát týdně na tréninky aikido a dvakrát na meditační setkání. Stával jsem se stále tvrdším člověkem na sebe i na druhé. Nicméně celá tato snaha o sebezdokonalení byla k  ničemu. Meditace mi sice udělala na pár hodin v srdci dobře, ale svědomí mě stejně tížilo. Byla to vlastně jen náplast na moje srdce, ale ono potřebovalo celou transplantaci. 16 březen 2013

Po delším naléhání jistého křesťana, který si chudák vyslechl můj tříhodinový monolog o buddhismu, jsem se vydal na biblickou skupinku do strahovské čajovny s úmyslem obrátit všechny účastníky na zenbuddhismus. Tito křesťané mě velice překvapili svým laskavým chováním – byli to ti nejlepší buddhisti, jaké jsem viděl. Darovali mi Nový zákon a já ho za prázdniny přečetl. Poznal jsem, že jsem hříšník mířící do pekla. Ale zároveň jsem viděl, jak krásný je život v čistotě, pravdě a světle, jak ho líčí zvláště stránky Kázání na hoře. Byl jsem tedy současně tlačen strachem z věčného zatracení a stejně tak i tažen touhou po životě ve světle. Věděl jsem, že pokud chci nový život, musím ho Bohu celý vydat: každý svůj výdech, svoji vteřinu, korunu, jednotku svého IQ. Vše, co jsem a co mám, už nebude patřit mně, ale Jemu, a že mě záchrana mého života bude stát celý život. Nejvíce jsem se bál opustit své sladké hříchy a také jsem se bál toho, že budu muset jet na misii do Afriky – byl

jsem totiž naivně přesvědčen (asi z filmů), že to je to, co křesťané musí. Ale i přes tyto obavy bylo pozdě. Nastoupil jsem do tobogánu a zastavit už nešlo. Bůh byl příliš krásný a já příliš rozedraný. Po několika týdnech rozmýšlení jsem v pokání vydal celý život Kristu jako svému Pánu a Zachránci. A On tu noc přišel a skutečně mi vyňal kamenné srdce a daroval nové. Při studiu ČVUT jsem dostal příležitost rok učit kuchaře a číšníky na jednom učilišti. Skoro všichni moji žáci pocházeli z rozbitých rodin. Byly to děti buď sociálně slabých rodičů, anebo znuděné děti podnikatelů, které zde skončily, protože je nebavilo se cokoliv učit. Až na výjimky všichni kouřili marihuanu, dva z nich se svěřili, že si píchali heroin. Pochopil jsem, jak ztracená je mladá generace, zároveň jsem ale věděl z vlastní zkušenosti, že charakter učitele může mít zásadní vliv na životy studentů. (Pár takových učitelů změnilo můj život několika větami, které třeba mimochodem při výkladu pronesli.) Po studiu jsem se vrátil domů do České Třebové a připojil se k místnímu sboru. Postupně jsem se zapojil do English campů, vedení mládeže a  kázání. Při své práci geodeta jsem dálkově studo-

Foto archiv autora

Jeden kamarád se rozhodl, že bude na chvíli nepříjemně otevřený a řekl: „Nic ve zlym, ale já prostě fakt nevidím důvod zkoušet se pořád ve své fantazii obracet k tomu našemu skvělému, imaginárnímu kamarádovi.“ Prostota téhle stížnosti mě tehdy odzbrojila, i když jsem patrně zachoval odhodlanou tvář Božího bojovníka. Myslím, že jsem bez meškání odpověděl něco ve smyslu, že skutečný Bůh přece není žádný kamarád. Ale dobře jsem věděl, že tím se vlastně vůbec nic neřeší. S odpovědí na takovou otázku nesmíme spěchat – co když na tom totiž opravdu něco je? Co když je Pán Bůh vážně jen něco jako výsledek našich nenaplněných přání, která si promítáme na nebesa? Co když je skutečně jenom „berličkou“, vy-myšleným „imaginárním kamarádem do deště?

val ETS. Práce zeměměřiče mě obohatila o možnost poznat náš region, vesnice, města a lidi. Nicméně jsem stále jedním okem pokukoval po možnosti, jak naplnit pracovní dobu něčím, co mi bude dávat větší smysl z pohledu věčnosti. Ne že by geometrické plány neměly žádnou hodnotu, ale srdce mě táhlo k službě mladým. Když jsem se informoval, jak je to s místy učitelů na školách, zjistil jsem, že po tučných létech přicházejí roky hubené. Ptal jsem se Boha, proč najednou zavírá dveře. Mé rozpaky však ukončilo oznámení Petra Horáčka, ředitele Nadace mezinárodních

V mnoha osobních rozhovorech, nebo ve vzácných chvílích samoty spatřuju tuto pochybnost jako „tichého společníka“ naší víry. Známe totiž důvěrně zkušenost Božího mlčení. Mnohdy jsme smutní, že nám chybí skutečná Boží blízkost. V  různých souvislostech prožíváme, jako by se Pán Bůh před námi schovával, jako by byl až příliš skrytý (srov. např. Ž 13, 2; Ž 44, 24-25; Abk 1,2). A tak se logicky objevuje obava, zda si to vážně všechno jenom nevymýšlíme. Ano, Bible nám v tom přichází na pomoc a objasňuje, že Boha nikdy nikdo neviděl, že On je ten, který přebývá v nepřístupném světle. Moudří svědkové víry nám připomínají, že Bůh je tím, kdo je vždy „o  krok napřed“, že je to ten „vždy větší“ a „zcela jiný“, ten, kdo se vymyká všem možnostem našeho

potřeby, že hledají lektora preventivních programů na školách. S manželkou jsme se na sebe podívali a zajiskřilo nám v očích. Hned jsme se začali zabývat podáním projektu, vytvořením občanského sdružení a  dalšími pomocnými kroky. Všechno šlo tak rychle a hladce, že jsem začal mít pocit, že jsem v rychle rozjetém vlaku, který nepůjde jen tak zastavit. Zbývalo přece mnoho otázek: Jak službu příjme staršovstvo a lidé ve sboru? Jak bude projekt přijat nadací? (Ten rok se přihlásilo 15 žadatelů na dvě místa). Jak vyjdeme finančně? Budou mě školy chtít? A co žáci, nechají se pozvat do klubů? A nakonec mě tížila i otázka, jestli to nenaruší naše manželství. Někteří se mě také v té době ptali, jestli pro tuto službu „cítím povolání“. Cítil jsem se zmatený. Abych řekl pravdu, dodnes vlastně nevím, co to ten „pocit povolání“ přesně je. Neslyšel jsem hlas v uších ani v hlavě, žádný hořící keř, nápis na nebi. Ani jsem nemohl použít obecně oblíbenou frázi: „Prožívám v tom pokoj.“ Abych řekl pravdu, bylo to přesně naopak. Byl to krok do prázdna a já jen doufal, že tam někde Kristus přichystal neviditelné schody. Odvahu jsem čerpal ze samotného Písma, z Ježíšova příkazu,

jímž nás posílá mezi lidi, abychom jim sloužili. A to je nejlepší a jediný objektivní základ povolání. Právě pro tento typ životního stylu platí Ježíšovo: „A já jsem s vámi.“ Druhým vodítkem byla moje častá modlitba: „Pane, jestli si přeješ, abych vstoupil do této služby, tak jdi přede mnou a otevírej všechny ty zavřené dveře. Pokud ne, zastav mě prosím.“ Třetím záchytným bodem byla obnova rozhodnutí, které jsem učinil při svém obrácení: patřit Kristu celým životem. Vzpomínal jsem na první měsíce svého života s Bohem, jak jsem se smiřoval s nepřáteli, prosil o odpuštění bývalé přítelkyně, vracel peníze, které jsem ukradl, a jak se vždy Bůh mocně přiznával k těmto krokům víry, přestože se mi u toho vždy třásla kolena. Děkuji Bohu, že skutečně šel, otevíral a někdy i rozrážel zavřené dveře. Od září 2012 jsem až do dnešního dne stál před 1830 žáky v 83 přednáškách na 13 školách. Všechny vyjadřují spokojenost a objednávají si další programy. Do klubu chodí pravidelně 12 kluků, kteří slyší každý týden evangelium, někteří čtou Bibli a tři z nich mluví o sobě jako o křesťanech a přijímají Boha jako svého Otce. To není práce lidská. Bohu jedinému buď chvála a sláva! ■ březen 2013 17

TÉMA – svého času úplná novinka na světovém trhu idejí a životních postojů. Na ateismus obvykle nadáváme a v poslední době se také škodolibě smějeme, že už mu přece dávno odzvonilo. Celkem přitom ale zapomínáme, že k ne-víře existuje vážně dost opodstatněných důvodů. Mnozí zbožní a moudří lidé jsou si toho naštěstí vědomi. A tak už dlouho vedou nelehký zápas o víru uprostřed světa, v němž je „nebe potrhané a válí se po ulici“. Jsou to lidé, kteří zápasí o pravdu a o lásku, nikoliv o to, aby zvítězili nad ateismem. C. S. Lewis tak zápasil celý život a celé to shrnuje ústy hrdinky Orual z knihy Dokud nemáme

myšlení, představ i naší bezprostřední zkušenosti. Jenže v tom je právě ta potíž. Jak se o někoho takového v životě opravdu opřít? Jak v někoho (nebo snad „něco“) takového plně složit svou důvěru? Jak mít takto vzdáleného Boha na prvním místě?

kříž boží skrytosti Tato nesnadná a stále přítomná otázka nás vede zpátky přímo k jádru Kristovy výzvy k přijetí vlastního kříže. Nemůže být právě tajemná Boží skrytost jejím nejvlastnějším prostorem? Není právě nesnadný vstup do „temnoty Boha“ tím společným motivem, který před nás Kristus staví jako klíčovou životní výzvu? „Vzhlédl jsem do vesmíru a viděl na obloze díru,“ zpívá Jarek Nohavica a vyslovuje tak životní pocit mnoha obyvatel moderního civilizovaného světa. Jeho důsledným vyjádřením je ateismus 1 březen 2013

tvář: „Proč musí být svatá místa místy temnými? Proč před námi bohové skrývají svou tvář?“ A právě v této souvislosti začíná Kristova výzva k nesení kříže dávat velmi zřetelný smysl. Jsme-li pozváni k následování, jsme pozváni k ochotě „ztratit svůj život“. Právě touto cestou šel sám Kristus. A my jsme se naučili chápat určitým způsobem („zajisté jen z částky“), co to znamená. Jsme s to chápat to tak, že se Kristus z lásky k nám zřekl své božské moci a důstojnosti. Jsme schopni ve víře přijímat tajemnou logiku jeho zástupné oběti za nás, kdy nikdo menší než Bůh a současně nikdo jiný než člověk nemohl stačit na to, aby zaplatil za naši fatální vinu. Ale Kristovo sebe-zřeknutí (jeho „kenósis“ – srov. Fp 2, 6-8) šlo mnohem dál než k tomu, co jsme s to chápat. Cesta kříže znamenala pro Krista v první řadě úplné vypadnutí z Boží láskyplné náruče. On sám zůstal opuštěn Bohem. V Kristu Bůh ukryl svou tvář sám před sebou! Takže jeho milovaný Syn zůstal skutečně (ne jenom jako a ne jenom na chvilku) opuštěn Bohem (Mt 15, 34). Znamená-li tedy křesťanství pozvání na cestu následování Ježíše, je třeba vzít vážně i tento její náročný úsek. Úsek, na kterém

zůstává člověk Pánem Bohem opuštěn. Můžeme proto říci, že být křesťanem znamená brát na sebe kříž Boží skrytosti. „Být si jist tím, co nevidím,“ a o tuto (ne)jistotu se opřít. A právě toto přijímat jako onu úzkou cestu vedoucí ke skutečnému životu. Jinak řečeno: ze zeleného čtvrtka k neděli vzkříšení nevede žádná jiná cesta než skrze Velký pátek a Bílou sobotu. Velký pátek na naší životní pouti prostě nemůžeme obejít nebo přeskočit. Lze jedině projít skrze něj.

Nést svůj kříž znamená nezůstat sám Příliš velký důraz na tento aspekt následování je ovšem také jen polovinou pravdy. Kristovy Velikonoce neskončily v pátek ani v sobotu. A to i přesto, že to tehdy, stejně jako dnes, bylo vskutku k nevíře (srov. např. Mk 16, 8; Lk 24, 3638; J 20, 15; 21, 4-7). Vždyť svaté město se rozsvítilo světlem mesiášské naděje přece už nejmíň stokrát. A stokrát také šmahem zhaslo. Tehdy v případě zvláštního Mistra z Nazaretu tomu nebylo jinak. I tenkrát lidé brzy pochopili, že se „nedá svítit“, že bude nakonec lepší, když všechno zůstane při starém. Jenže prý nezůstalo, ač je to vážně k ne-víře. Světélko nezhaslo, jen ho na chvíli dostala do rukou černá paní smrt. Ale „nemohla Ho udržet“, stejně jako tma nedokáže spolknout obyčejné světlo. Od té doby spolu lámeme chléb, pijeme víno a doufáme, že je to víc než jen „mrtvý“ obřad. Učíme se důvěřovat, že se vážně něco změnilo. I když bychom to stěží někomu bezezbytku dokázali. Učíme se nést každý ten svůj kříž a věřit, že to má smysl. „Za pochodu“ přitom zjišťujeme, že na tom vážně něco je. Že to celé není jenom výmysl. Že „přijmout svůj kříž“ a „ztratit svůj život“ nejsou jen vymlácené klasy prázdných metafor. Že to jsou spíš vzácná semínka Boží pravdy, která lze zasadit do půdy našeho života. Protože celý ten život je semínkem, které nemusí zůstat pohozené u cesty. Bůh sám jej chce přijmout a zasadit do své půdy. Aby v Něm rostlo, nezůstalo samo a vydalo mnohý užitek (srov. J 12,24). ■

KOMENTÁŘ

Kříž na bedrech druhých Církevní žebříček životních hodnot ve smyslu 1. Pán Bůh – 2. služba – 3. rodina nebo v jiném pořadí 1. Pán Bůh – 2. rodina – 3. služba jsem osobně nikdy nepřijal. Mám kolegy, kteří se řídili tím prvním, a špatně to dopadlo. A mám kolegy, kteří se raději řídili oním druhým, a výsledky jsou rovněž žalostné. Učím se raději věřit slovům Pána Ježíše, který přednesl něco jiného: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33) Rodina je přece také Božím královstvím, nebo snad ne? A služba určitě také, stejně jako Pán Bůh sám. Tak proč to trojí od sebe oddělovat? Dynamiku života s Pánem Ježíšem nelze vměstnat do pomocných kategorií. Jedna oblast přece nestojí proti druhé, to jen my sami se občas na něco vymlouváme. Možná i proto, že se nám v něčem nechce nést Kristův kříž. Je mnohem jednodušší vytvořit si vlastní životní schéma, abych se nárokům Božího povolání tak trochu vyhnul. Někdo utíká do služby, aby se vymanil z nároků Božího království ve své rodině. A někdo se vymlouvá na rodinu, protože mu je zatěžko naplnit Boží povolání. Co je vlastně Kristův kříž a jaké jsou jeho nároky? Často si jej pleteme s něčím jiným, a sice s běžným lidským trápením. Určitě jste už slyšeli, když si někdo postěžoval na své zdraví, zlomyslného souseda nebo komplikace v zaměstnání. Kristův kříž je určitě něco jiného. Zpravidla těžkosti, někdy i protivenství, které však nesouvisí s přirozenými věcmi, nýbrž s věrností a následováním našeho Pána. Tak tomu rozuměl už apoštol Pavel, který v Ga 6,12 mluví o pronásledování kvůli Kristovu kříži. Skutečné následování s sebou nějaký kříž nese vždycky. Takový obraz Boží tváře lze při četbě evangelia lehce přehlédnout. Jenom instantní křesťanství se snaží kříž rozpouštět nebo natírat na růžovo. Aby to nestačilo, můžeme postoupit o krok dál. Pokud čteme text Nového zákona pozorně, zjistíme, že Pán Ježíš svůj kříž nejenom poctivě nesl, ale i různé kříže rozdával. Svědkové Ježíšova života vypráví příběh jistého Šimona původem z Kyrény. Když se vracel z práce domů, potkal blízko u jeruzalémské brány průvod, který se ubíral na Golgotu. Možná ani hned nevěděl, co se tu vlastně děje. Ovšem právě tehdy se to stalo. Zastavili jej vojáci a vložili na něj kříž. Patrně netušil, že se tu stala největší událost jeho života. Přijmout na sebe Kristův kříž zůstává trvalé životní břemeno. Ovšem vždy je spojeno s Božím požehnáním. Šimon totiž v Ježíše Krista brzy uvěřil. Nesení jeho kříže jej přiblížilo ke spasení. Nejenom jeho, dokonce i jeho manželku a jeho dva syny Alexandra a Rufa (Mk 15,21). Tito dva byli v počátcích křesťanské církve známými postavami, se kterými spolupracoval již zmíněný apoštol Pavel. Všeobecně se má za to, že právě Pavlova zmínka v Ř 16,13 se týká Rufa, syna Šimona z Kyrény. Proč to připomínám? Jsme tím znovu na začátku. Rodiče někdy říkají: Ano, na prvním místě Pán Bůh, ale hned potom rodina a služba až nakonec. Ovšem právě z tohoto příběhu se dozvídáme, že nesení kříže mělo zásadní vliv nejenom na víru otce, ale i jeho rodiny. Nejdříve uvěřil Šimon sám, později Boha přijali i ostatní. A pak že služba s rodinou nebo rodina se službou nesouvisí. A právě zde je ukryto jedno velké tajemství, jak posloužit k víře své vlastní rodině: Neuhýbat kříži! Rodiče, kteří jej na sebe nechtějí vzít, budou své děti možná ztrácet. Děti často prokouknou, že taková víra není opravdová. Pokud i my zápasíme, aby naši nejbližší byli získáni pro Boží království, nebojme se Kristova kříže. Ten pak bude nepřehlédnutelným svědectvím opravdovosti naší víry. ■ Petr Grulich

březen 2013 19

Zápisník

David Vokoun Přes svou rodinu má blízko k čínské kultuře, zabývá se fyzikou některých zajímavých materiálů

Sbor v Nanjingu ůj přítel Anatolij říkával: „Chceš-li poznat čínské moderní město, podívej se do Pekingu, chceš-li vidět starodávnou architekturu, musíš být v Xianu. Pokud chceš poznat jak moderní, tak i  starobylý styl čínského města, tak navštiv Nanjing.“ Shodou okolností se nám jako rodině naskytla příležitost pobýt v Nanjingu dva pěkné podzimní měsíce. Pro mě to byl hlavně pracovní pobyt na univerzitě, pro ostatní členy rodiny příjemná změna prostředí. Nanjing je hlavní město provincie JiangSu, poblíž bohatého východního pobřeží Číny. Několikrát v historii země byl Nanjing hlavním městem celé Číny. Dnes má město okolo 8 milionů obyvatel, 3 linky metra a několik mostů přes nejdelší čínskou řeku (Yangtze), v některých místech širokou několik kilometrů. Před naší cestou jsme měli trochu obavy, zda najdeme vhodný křesťanský sbor pro nedělní bohoslužby a pro sdílení s ostatními křesťany. Na internetu jsme našli místní mezinárodní sbor, místo scházení i sbírku minulých nedělních kázání. Adresa sboru byla asi jen 5 stanic metra od místa našeho bydliště v Nanjingu, tak jsme se tam hned první neděli vypravili. Nicméně budova s danou adresou byla v rekonstrukci a nepřístupná. Večer jsme ještě jednou kontrolovali internet. Podařilo se nám najít telefonní kontakty na vedoucí hledaného mezinárodního sboru, a tak jsme se dověděli místo konání příští bohoslužby. Během našeho dvouměsíčního pobytu pouze dvě nedělní shromáždění byla na stejné adrese. Jednou bylo 20 březen 2013

dokonce shromáždění zrušeno. Až později jsme se dověděli, že tento mezinárodní sbor byl v jakémsi přechodném období, kdy hotel, v kterém se dlouhodobě konaly nedělní bohoslužby, měnil vlastníka, a vzhledem k rekonstrukci budovy bylo třeba uzavřít smlouvu na novém místě. A to se ne vždy dařilo. Své slovo mělo také jedno policejní oddělení, které dávalo souhlas s místem shromáždění. Ke konci našeho pobytu se zdálo, že se našlo řešení. Nedělní shromáždění byla živá, scházelo se nás okolo 400. Asi 50 procent byli studenti z Afriky, kteří v Nanjingu dostali stipendium. Přístup neměli místní obyvatelé, pokud nebyli držitelé tchajwanského nebo hongkongského pasu. Ještě nikdy předtím jsem nenavštívil tak rozmanitý sbor, co se týče četnosti různých národností a kultur. Průběh bohoslužeb byl podobný bohoslužbám v bratrské církvi. Také kázané slovo bylo podložené verši z Bible. Hned během naší první návštěvy sboru si nás všimli dva křesťané (manželský pár) původem z Indianopolis, také pracující na univerzitě. S nimi stále udržujeme kontakt. Postupem času jsme se seznámili s dalšími křesťany. Závěrem, získali jsme dojem díky informacím z různých zdrojů, že křesťané v Nánjingu mají určitou svobodu ve své víře, nejsou pronásledováni, například jsme slyšeli o legálních studentských křesťanských skupinkách. Plnou svobodu ale nemají, například neměli přístup do mezinárodního sboru. Naši američtí přátelé říkali, že situace křesťanů v „zemi draka“ je různá, podle provincie. ■ Foto archiv autora

M

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Miroslav Kulec

vikář ve sboru CB Hrádek

Jmenuji se Miroslav Kulec, narodil jsem se v roce 1969 v Bielsku-Bialej (Polsko), tam mě Pán Bůh našel skrze jednoduché zvěstování evangelia, se kterým se sdílela moje kamarádka. Mám rodinu, ženu Malgorzatu a čtyři děti: Daniela (17), Alici (15), Jana (11) a Anetu (6).

S

voji službu jsem začal v roce 1991v misi „Nová naděje“ v Bielsku-Bialej. Zpočátku jsem navštěvoval nemocnici, poté vězení – tam jsem poprvé zvěstoval Boží slovo. V roce 1992 mě a moji ženu Pán Bůh zavedl do Ruska, kde jsem pracoval jako misionář a duchovní poradce. Zvěstoval jsem Boží slovo na evangelizacích, zakládali jsme nové sbory a vozili humanitární pomoc na nedostupná místa. Mohli jsme vidět Boží působení na Kavkaze, v Turkmenistánu a na Sibiři. V roce 1994 jsem společně s estonským kazatelem Georgem Tumanokem založil sbor ve vězeňské kolonii poblíž města Rummu. Ve vězeňské kolonii (dnes na tomto místě je věznice) žili vězňové v mimořádně složitých podmínkách. Na začátku jsme šli cestou pronásledování, platili jsme za existenci vězeňského sboru vysokou cenu – tři bratři byli zavražděni, další byli biti a pronásledováni. Ale byli jsme zde svědky Boží milosti – gangsteři, vrazi a členové mafie se obraceli k Ježíši. Po roce služby naplněné Božími zázraky jsme byli svědky probuzení, které navždy změnilo můj pohled na církev Kristovu. Ve společenství čítajícím 350 členů jsme založili jeden z prvních vězeňských biblických seminářů na území bývalého SSSR. V roce 1996 jsem převzal úřad pastora v Chelmu. Vnímali jsme, že Pán Bůh nás vede zpět do Polska, proto jsme se rozhodli udělat krok víry. Byla to pro nás velká změna, čekal nás jiný druh služby v jiném státě a s jinými lidmi. Učili jsme se je milovat a vést náš nový sbor. Chelm se stal naším domovem a životní školou po dobu dalších 16 let. Spřátelili jsme se s bratry a sestrami, se kterými nás pojila touha po společenství, které se zabývá nejen náboženskou činností, ale především budováním lidí v přátelství a bratrské lásce. Od června 2012 bydlíme v Hrádku, sloužíme a zvěstujeme Boží slovo, současně však se modlíme za Boží vedení, působení a moudrost, aby v naší službě byl Pán Bůh oslaven. ■

3/2013

březen 2013 

• Téma lednové pastorálky (o kazate-

lích a staršovstvu) bylo podle vyjádření většiny zúčastněných kvitováno velmi kladně, jako nosná se jeví i forma střídání krátkých referátů a hutné přednášky. Širší pestrost programu a účast některých starších z jednotlivých sborů jsou rovněž hodnoceny jako přínosné, v příštím roce lze uvažovat o podobném modelu. V dalším období lze zvážit konání praktických dílen, workshopů a osobních svědectví při společné Večeři Páně, kterou připravují senioráty.

• 1. ledna 2013 vstoupil v platnost

zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, který po více než 60 letech zrušil neblahé komunistické nařízení z r. 1949! Rada zplnomocnila statutární zástupce Daniela Fajfra a Petra Grulicha k podpisu smlouvy o vypořádání mezi Českou republikou a Církví bratrskou.

• Rada se opět zabývala pracovními

návrhy možností využití státních dotací z majetkového vyrovnání státu s církvemi. Základní myšlenkou je předání většiny financí přímo sborům. Rozhodování Konference o přechodu k samofinancování předpokládáme nejpozději v roce 2014, jako optimální se jeví možnost svolat na podzim letošního roku konferenci mimořádnou. Základní diskuze začíná probíhat na jednotlivých sborech, její pokračování se předpokládá na oblastních setkáních statutárů sborů (Čechy a Morava), výstupy budou konzultovány v expertní skupině. Konzultovaný návrh následně připraví Rada a předloží jej (mimořádné) Konferenci k projednání. Odborné podklady shromažďuje tajemník Petr Grulich.

Z jednání RCB v Praze, únor 2013 • Rada na svém zasedání uznala

ordinaci br. kaz. Mirosława Kulce (dříve kazatel letniční církve v Polsku - Kościół Zielonoświątkowy w Polsce) a po ukončení období vikariátu připravuje jeho řádnou volbu a instalaci na sboru v Hrádku ve Slezsku.

• Rada přijímá sestru Vandu Staniekovou (původně SCEAV) jako pastorační asistentku sboru v Opavě s nástupem 1. 3. 2013.  březen 2013

Reaktivace

J

sem opět kaplanem v armádě. Mnohé to možná překvapilo. Mě také - příjemně. Proč? Od svojí aktivní služby v letech 1998 – 2004 jsem nikdy nepřerušil kontakty s armádou a s vojenskou duchovní službou. Je to silné pouto. Navázal jsem mnoho přátelství a poznal mnoho zajímavých lidí a přes náročné situace jsem se s mnoha lidmi velmi sblížil. Mohl jsem ještě pokračovat alespoň jako aktivní záloha, což znamenalo několikrát vyjet na cvičení s vojáky. Byl jsem přidělen k Posádkovému velitelství Praha. Pro mě to byla vždycky milá vzpomínka na službu. Mezi vojáky jsem chtěl připravit též půdu pro jejich budoucího kaplana, tak jsem se snažil, aby duchovní službu vnímali opravdu z nejlepší stránky. Na léta po ukončení aktivní služby jsem si vytyčil cíl – najít za sebe v Církvi bratrské pro armádu nástupce. Měl jsem vyhlédnutých několik šikovKpt. Miloslav Kloubek ných kazatelů, za které bych se nemusel vůbec stydět, ale vždy se jim, nebo jejich rodinám, zdála služba v armádě příliš nejistá a narazilo se i na jiné překážky. Kdykoliv jsem potom podával zprávu vojenské duchovní službě, už se ani nečekalo, že bych přišel s kandidátem. V roce 2011 jsem doprovázel bratra předsedu na „Bohoslužbu vyslání“ nových dvou kaplanů. Brával jsem na tyto akce uniformu, aby se mi do ní v šatníku nedali moli. A taky že mi bylo blízké identifikovat se s armádou. Opět padla otázka: „Máš někoho?“ Opět rozpačitá záporná odpověď. V tom ale velmi překvapivá nabídka: „A proč nejdeš zase ty?“ Netušil jsem, že by to šlo, ale změnily se některé kvalifikační předpoklady. Takže bych opět mohl. Vnitřně jsem to přijal až za několik měsíců, kdy jsem se důkladně zkoumal a Pána Boha ptal. Rozjelo se náročné testování. Po několika měsících bylo završené kladným rozhodnutím všech instancí, které se k obnově mé služby vyjadřovaly. Vše bylo naplánováno tak, že bych měl nastoupit do doškolovacího kurzu od 1. října 2012, ale ještě 23. září, na mé narozeniny, jasno nebylo. Nechtěl jsem připravit sboru nejistotu, ani si zadělat na nepříjemnosti, kdybych naznačil, že odcházím ze sboru a nakonec bych zůstal, protože bych už pro armádu nebyl vhodný. Vnitřně bych to bral jako nepřijatelné a sboru jsem byl rozhodnutý oznámit výsledek až ve chvíli, kdy budu mít jistotu. Nebylo to příjemně načasované – ani pro mě, ani pro sbor. Verdikt jsem se dozvěděl v  pondělí 24.  9. s tím, že mám nastoupit do kurzu ve Vyškově přesně za týden. Ten týden byl dobrodružný – dohodou rozvázat pracovní poměr s církví, oznámit všem, kudy mi Pán Bůh

 

nalinkoval cestu, naplánovat službu ve sboru tak, aby se nikoho moje náhlá změna nedotkla bolestně. Smutek z náhlé představy, že ve sboru v Počernicích už mám sečtené dny, u některých určitě zavládl, ale snažím se těm smutným všechno vynahradit. A někomu udělám určitě i radost. Díky Bohu hlavně za ty, kteří se se mnou radují, že je to mimořádná příležitost ke službě potřebným na místě, kam se jen tak někdo nedostane. Nabídnul jsem sboru administrování, zůstávám v kontaktu se všemi, a i když chodím do práce do kasáren v Dejvicích, o víkendu a po večerech jsem se svým sborem a minimálně do léta budu v Počernicích bydlet a podle možností sloužit. Pozvání do služby v armádě bylo cílené. Sloužit u čestné stráže, což je ta moje jednotka, ke které jsem chodíval na vojenská cvičení. Jsou to lidé s mimořádnými a ojedinělými úkoly. Dodávají vážnosti všem pietním aktům, kladou věnce, střílí salvy při vojenských pohřbech a jiných slavnostních příležitostech, vítají zahraniční návštěvy, nastupují s vlajkou a historickými prapory při oceňování mimořádných výkonů vojáků. Moji vojáci ale nejsou Hradní stráž – ta hlídá pana prezidenta a vítá jeho návštěvy.

Bohoslužba pro válečné veterány ve vojenském kostele na Hradčanech

Nikdy kaplana neměli a velení nyní chtělo nabídnout servis svým lidem, který bude citlivý vůči jejich nejniternějším potřebám. Protože plní jednotka zvláštní úkoly a kaplan je pro ně nový, musím velmi citlivě našlapovat. Bylo pro mě proto jedinečné, že jsem mohl část jednotky poznat už při svých záložáckých cvičeních. A čerpám z letitých zkušeností a mnohdy i z napínavých situací během mé služby v minulosti. Všechno, co jsem s vojáky kdy prožil, se mi nyní hodí a moji velitelé to v mé službě vojákům také oceňují. Postupně si na sebe zvykáme. Nabízím se jako poradce, povzbuzuji, vyslechnu vyprávění o radostech i starostech vojáků i jejich celých rodin, jsem neustále k dispozici. Dávám jim příležitost si mě okouknout, navázat dobré vztahy v přirozených situacích a mapuji si, co všechno se ode mne čeká, co se dá dělat v jednotce, která není bojová.

• Rada postupně vyhodnotila čtvrtletní, resp. výroční zprávy celocírkevních tajemníků (tajemník pro dorost, pro mládež a tajemníci odborů pro evangelizaci, manželství a rodinu a odboru studijního – celkem 5 osob), pastoračních a misijních pracovníků na sborech (celkem 16 osob) a vikářů (celkem 10 osob).

Z jednání RCB v Praze, únor 2013 • Při Sboru CB v Kladně vzniká nová

pobočka Diakonie CB. Pobočka se hodlá specializovat na činnosti, které pomohou hledat rovnováhu mezi schopnostmi klientů (možnostmi zvládat tíživé sociální situace) a nároky, které na ně klade sociální prostředí (společnost). Služby pomohou klientům obnovit či nalézt schopnost sociálně fungovat a zvýšit jejich sociální kompetence. Rada tuto iniciativu vítá a doporučuje obdobné projekty rozvíjet i na jiných sborech Církve bratrské. Mezi další činnosti pobočky Diakonie v Kladně patří terénní služby (tj. vyhledávání a kontaktování osob v tíživé životní situaci), navazování kontaktů a vybudování vztahu důvěry (a následně podpora a motivace těchto osob), konkrétní pomoc (např. v komunikaci s úřady, s řešením bytové situace, praktická pomoc při hledání zaměstnání, sociální asistence apod.) a ambulantní služby (tj. poradenství, a to na prvním místě poradenství protidluhové a s ním související zvyšování finanční gramotnosti, dále pracovní poradenství, sociální rehabilitace dle Zákona o sociálních službách, materiální – sociální šatník a jednorázové akce dle zjištěných aktuálních potřeb). Další činností je projekt „Dobrovolně člověku člověkem“, tj. volnočasové aktivity pro rodiny, děti a mládež, pomoc seniorům, osamělým lidem a lidem v tísni, doprovázení, sbírkové akce, materiální pomoc aj. Jde především o služby terénní i ambulantní, které by měly být prospěšné duševní, duchovní i materiální stránce člověka. Cílová skupina není omezena věkem, pohlavím ani národností. Jedná se především o lidi v nepříznivé sociální situaci, kteří jsou ohroženi chudobou a sociálním vyloučením nebo se již v tomto stavu nacházejí, mezi které patří zejména nezaměstbřezen 2013 

naní (dlouhodobě i krátkodobě), matky po skončení rodičovské dovolené, mladí lidé bez pracovních zkušeností, nízkopříjmové rodiny, senioři s nízkými příjmy, lidé v dluhové pasti, lidé v krizi, osoby bez přístřeší apod. Cílem pobočky Diakonie při Sboru CB v Kladně je prostřednictvím pomoci bližnímu přinášet křesťanské hodnoty do života kontaktovaných spoluobčanů.

• Rada vzala na vědomí zaslané kon-

ferenční návrhy. Na letošních konferencích (česká a společná v květnu t.r. v Brně) se bude schvalovat nová Ústava a další podněty zaslané z jednotlivých sborů. Podrobnosti byly v oběžníku zaslány kazatelům a staršovstvům.

Jejich služební uniformou je slavnostní stejnokroj k reprezentaci, jsou nažehlení, sluší jim to, každý pohyb je promyšlený a přesně určený. Závaznými termíny jsou pro ně výročí významných událostí, slavnosti, poslední rozloučení. Musí být proto neustále v pohotovosti a být připraveni na neočekávaná, často smutná zavolání. Když s nimi hovořím a pozoruji je, uvědomuji si, jak je to náročná služba. Ve vedru, v mrazu musí stát bez hnutí, nastupovat bez jediného zakolísání v dešti a při náledí, musí suverénně i klidně vystupovat před zraky mnoha diváků i před objektivy kamer

• Prosíme jednotlivé kazatele,

kteří tak letos ještě neučinili, aby ve své osobní nástěnce na webových stránkách www.cb.cz aktualizovali své osobní kontakty, resp. kontakty a další údaje jednotlivých sborů (tel. čísla, poštovní adresy, webové adresy, časy nedělních shromáždění apod.), neboť zastaralé údaje a nepřesné časy konání nedělních shromáždění vytvářejí „komunikační šumy“.

Doškolovací kurz ve Vyškově - výcvik taktiky v terénu

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB  březen 2013

a nenechat se tím nijak rozhodit. To je velmi psychicky náročné a chci jim být jakoukoliv pomocí. O to víc si uvědomuji, že jako křesťané také žijeme před hodnotícími zraky naší společnosti, musíme se podrobit přísnému pohledu našeho nejvyššího velitele, který si nás vybral jako reprezentanty jeho království a přeje si, abychom byli Jeho ozdobou. Denně to prožívám jako zázrak, že mohu opět procházet branou kasáren a vnímat specifické problémy lidí v armádě, kterým jsem se naučil rozumět. Je mi ale jasné, že univerzálním řešením pro nás všechny je Boží láska, které se s důvěrou odevzdávám i přes různá napětí svojí obnovené služby a právě v ní hledám pomoc Toho, který nás všechny chce přenášet přes náročné úseky života. Kéž to moje zelené ovečky prožívají s námi všemi a kéž to znamená pro mnohé radostnou perspektivu a naději v emocionálně vypjatých okamžicích. Může to být těžko přijatelné modlit se za armádu po všech skandálech, které nám média pohotově servírují. Já bych ale ve vás chtěl získat citlivé modlitebníky, kteří budou v té armádě vidět potřebné človíčky. Nejsou to armádní průšvihy, které nás mají aktivovat, ale základní průšvih, když nenacházíme cestu k Pánu Bohu a s Ním. Když mi On sám dal opět příležitost žít mezi vojáky, chci jim to vnímavě sdělovat svým životem a službou v jejich problémech. ■ MilOslav klOubek

STALO SE

Ježíšův přítel

Desátého února kolem poledne přinesly všechny světové agentury bleskovou zprávu o plánované rezignaci papeže Benedikta XVI. Papež mj. řekl: „Po opakovaném zpytování vlastního svědomí jsem před Bohem došel k jistotě, že moje síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání petrovského úřadu… V dnešním rychle se měnícím světě zmítaném záležitostmi velkého významu pro život víry je pro řízení Petrovy bárky a hlásání evangelia zapotřebí také tělesných i duševních sil, kterých mi v posledních měsících ubylo natolik, že musím uznat svoji neschopnost spravovat úřad, který mi byl svěřen.“ Tento bezprecedentní krok (naposledy rezignoval papež ve 13. století) vyvolal velkou odezvu v církevních i politických kruzích, přičemž hodnocení papežova působení vyznívalo celkově velmi pozitivně. Uznání zaznělo i z evangelikálních kruhů. Generální sekretář Světové Evangelikální aliance Geoff Tunnicliffe zdůraznil, že Benedikt XVI. varoval při setkáních s evangelikály před nebezpečím etického relativismu a zřeďováním víry. „Poznal jsem papeže jako dobrosrdečného a upřímného člověka,“ řekl. Dále vyzdvihl jeho odvahu zastávat postoje, které jdou proti duchu doby. Obdobně se vyjádřil předseda Německé Evangelické aliance Michael Diener, který Benediktu XVI. poděkoval za to, že ve svých knihách o Ježíši spojil důvěru v Písmo svaté s vědeckým bádáním. Papežovy spisy vyzdvihl již dříve při příležitosti jeho návštěvy v ČR tehdejší předseda ERC Pavel Černý: „Mnozí z nás četli Vaše knihy a znají také Vaše encykliky a pastýřské listy. Oceňujeme Váš vztah k Písmu svatému i mnohé Vaše teologické dokumenty,“ řekl tehdy ve svém pozdravu. Profesor Tomáš Halík za nejpodstatnější považuje papežovu odpověď novinářům na palubě letadla při cestě do naší země. Na otázku, co je první a nejdůležitější úkol české církve, Benedikt XVI. tehdy odpověděl: „Řekl bych, že první oblastí je intelektuální dialog mezi agnostiky a věřícími. Jedni potřebují druhé. Agnostik se nemůže uspokojit, když neví, jestli Bůh existuje nebo ne, ale musí neustále hledat, musí vnímat velké dědictví víry; katolík se nemůže spokojit s tím, že má víru, ale musí stále hledat Boha, stále více a v dialogu s druhými znovu poznávat Boha do větší hloubky. To je první rovina: velký intelektuální, etický a lidský dialog.“ Za druhý úkol pak označil vzdělání a výchovu, za třetí charitu. Informační časopis Německé Evangelické aliance idea Spektrum ze 13. února na své obálce Benedikta XVI. zhodnotil stručně velkým titulkem: Ježíšův přítel.

glOsa

Daniel Kvasnička Kdyby šlo jen o prohru v souboji dvou kvalitních možností, pak by se člověk sportovně smířil se skutečností. Kdyby šlo o kousek zlata či mezník v deseti-

Umět prohrát leté kariéře, kde bude ještě nespočet soutěží, ve kterých se může pořadí na stupních vítězů obrátit, pak by se divák smířil. Hůř to jde, pokud soutěžní výkon odvedly miliony lidí a všichni se musí rázem naučit, že opakování není či že vítěz nezastupuje jen svou úspěšnou stáj, ale i je samotné. A ještě hůř, když se ví, jak vyhrál. Těch rysů prohry je až příliš moc. Zaznamenal jsem po posledních volbách zhroucené osobnosti, ztrátu iluzí. Lze věřit, že část z nich vyléčí jarní sluníčko. Z prohry ale může přijít poučení. A to především v tom, že záleží na způsobu, jakým jsou věci prezentovány a jak přilehnou na to, co si voliči myslí ve svých nejspodnějších pudech a náladách. Řeknu to obrazně: Vyhovět člověku od prsou dolů se dá lehko, pokud vypneme některá životně důležitá centra mozku. Přesně ta centra naopak aktivuje křesťanská kultura. Tato centra touží po nebi. Pokud jsou centra utlumena, jedou naplno hormony pozemskosti. Poučení říká, že na podání velice záleží. A pokud přijmeme logiku „od prsou dolů“ prosadíme i zvěrstva jako svatá. To je pro křesťany velice důležité poučení. A nakonec otázka: Nemá křesťanství protilátku vůči prohrám? Vždyť na zemském hřišti nemůže než prohrát, na vítězství teprve čeká. ■

pOdle čtk, idea a radia vatikán (ve spOlupráCi s Christnet.CZ) ZpraCOval -juMl-

březen 2013 21

O hloupé tvrdohlavosti a velké Boží milosti

Foto archiv

Jesetřík a hranostaj

Foto archiv

příběh

P

řed několika lety jsme na jedné dovolené hráli Scrabble s jednou milou sestrou Markétou. Ano, to je ta hra pro intelektuály, při níž se do hracího plánu sestavují z písmenek do křížovky nejrůznější a někdy nejroztodivnější slova a slovíčka, a soutěží se o to, kdo má lepší kombinace. V jednu chvíli jsem vytvořil slůvko „jesetřík“. Znal jsem jej z jedné ruské knihy z padesátých let. Připouštím, že je to slovo poněkud neobvyklé, zvláště pro toho, kdo přesně neví, co je to jeseter. Moje sestra v Kristu, mimochodem velmi chytrá a vzdělaná, samozřejmě věděla, že se jedná o typickou dravou rybu sibiřských veletoků, leč jesetříka mi Markéta uznat nechtěla. Scrabble má totiž poměrně přesná a složitá pravidla, dle kterých se určuje, která slova jsou ještě přípustná a co jsou již pusté výmysly protihráče. Tehdy se mezi námi rozvinula sofistikovaná odborná debata o ruském i českém tvarosloví. Samozřejmě, že jsme argumentovali nejprve jako praví inteligenti – tedy s lehkým úsměvem na 22 březen 2013

rtech, pečlivě vyslovujíce. Leč ouha. Narazily na sebe dvě tvrdé palice. Vzájemně jsme se bombardovali argumenty, teoriemi a jejich důkazy, používali jsme všechny možné přesvědčovací metody, samozřejmě v zájmu pravdy a spravedlivé hry. Ale ustoupit nechtěl ani jeden z nás. Atmosféra postupně houstla, ale zarytě jsme jako buldoci stáli na svých pozicích. Ne že bychom zvyšovali hlas nebo se drželi pod krkem, ale tím to snad bylo ještě horší. Již ani nevím, jak to tenkrát skončilo. Zda jesetřík zůstal na hracím plánu, nebo zda jsem jej nakonec s povýšeneckou průpovídkou, že moudřejší ustoupí, raději stáhl. Podstatné je, že se ten večer něco velmi nenápadného, ale velice hlubokého stalo. A nebylo to dobré. Jako by v nás něco prasklo nebo se zlomilo. Druhý den jsme spolu mohli normálně komunikovat, zdravit se, vidět se. Ale nebylo to jako dřív. Tu sestru jsem znal od svého obrácení. S ní i s jejím mužem jsem zažil mnoho krásných a blízkých chvil jako se sourozenci

inzerce

v Kristu i jako s přáteli. A najednou to bylo jiné. Klín byl vražen. Utekla řada let. Během těch let jsme se mnohokrát viděli, mnohokrát spolu naše rodiny podnikaly nějaké akce. Jako zralí křesťané jsme vedle sebe mohli běžně fungovat, ale bezelstná, dětská radost a důvěra v toho druhého byly poničeny. Přes vědomou snahu o korektní soužití hluboko v srdci hlodalo pohrdání, zranění a bolest. Až nedávno, opět na horách, se ráno seběhla jedna drobná událost. Řada dospělých i dětí pokojně snídala a těšila se na nový den. Od stolu jsem měl výhled na zasněženou plochu před domem. Tu jsem náhle zahlédl cosi se mihnout za hromadou prken. Vyskočil jsem a zvolal jsem: „Jé, hele, hranostaj! Pojďte se všichni podívat!“ A  horda dětí se vrhla k oknu. A vskutku! Bílé lasičí zvířátko s černočernou špičkou ocásku bystře a  hbitě poskakovalo po sněhu. Vykukovalo ze skulin, schovávalo se za trsy suchých trav, mihlo se tudle, střihlo sebou támhle, šup!, a bylo fuč! Když utichl první vzruch a dospělí i děti se začali vracet na svá místa, moje Lenka držela onu sestru kolem ramen a smála se: „Hele Jendo, tady Markéta ti nevěřila! Říkala něco o tom, že si zase jen vymejšlíš, a zkoušíš lidem věšet bulíky na nos! To že ty umíš! Ale nakonec se přeci jen zvedla a viděla ho taky!“ Něco jsem rádoby zvesela odpověděl, ale raději jsem se hned otočil zpátky k oknu. Do očí se mi totiž vedraly slzy. Dělal jsem, jako že dál pátrám po tom zvířátku. Ale uvnitř jsem plakal. Plakal jsem nad sebou i  nad svou milovanou sestrou. Byl jsem zdrcen z toho, že po tolika letech mi nevěří už ani slovo. Uvědomil jsem si, jak hlubokou má v srdci ránu. Uvědomil jsem si, že jsem se tenkrát dotkl něčeho velmi citlivého a bolestného v její duši. A já hlupák dubový jsem myslel, že se jedná o souboj dvou mozků. Že si jenom hrajeme. A přitom jsem tančil čardáš po její duši. O několik dnů později, na konci pobytu, jsme se s Markétou domluvili, že dáme řeč. Zalezli jsme do chodbičky vedle mrazáků a tam jsme otevřeli téma Jesetřík a Hranostaj. Byl to rozhovor krátký, jasný a upřímný. A velice, velice radostný. Ne že bychom se přímo smáli, ale byli jsme šťastní. Hmatatelně se prolomily ledy. Nastalo jaro. Já jsem se mohl omluvit Markétě a ona mně. Zase jsem nalezl svou ztracenou sestru a ona nalezla svého ztraceného bráchu.

■ Jan Spěváček, Čermná, Hrádek u Sušice

ZŠ a MŠ Heřmánek vypisuje výběrové řízení na volná pracovní místa Druh práce a místo výkonu práce: - učitel/ka mateřské školky (Praha 8 a Praha 9 Hloubětín); - učitel/ka prvního stupně ZŠ (Praha 8) Předpoklady: doporučení od Vašeho sboru / pastora či kazatele; vzdělání VŠ aprobace učitelství 1. stupeň, pro MŠ - SŠ pedagogická nebo VOŠ – pedagogika předškolního vzdělávání Další odborné předpoklady: kladný vztah k dětem, komunikativnost, flexibilita znalost práce na PC – Word, Exel, internet, mail Výčet dokladů, které zájemce předloží k přihlášce: strukturovaný profesní životopis motivační dopis originál Výpisu z rejstříku trestů (ne starší 3 měsíce) ověřená kopie dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání nebo originál lékařské potvrzení o schopnosti práce s dětmi Přihlášky k výběrovému řízení zasílejte včetně strukturovaného profesního životopisu a motivačního dopisu na emailovou adresu [email protected] březen 2013 23

Exegeze

Soudců 6

Soudce Gedeon I R

uka Midjánců na Izraele mocně doléhala. (2) Midjánci byli kočovní pastevci stejně jako kdysi Izraelci. Žili v poušti, živila je stáda a byli postrachem usedlých obyvatel. Kočovníci jsou vždy nepřáteli zemědělců, zemědělci zabírají místo pro pastvu a přirozený cíl kočovníků je zemědělce vyhubit, aby se uvolnilo místo pro pastvu. Sotvaže Izrael zasel, přitáhli Midjánci… (3) Role se vlastně otočily. Izraelci se stali zemědělci jako národy před nimi a bojí se kočovníků, jak se dřív lidé báli jich. Uctívají zemědělské bohy Baala a Aštoretu. Později v příběhu zazní „Je-li Baal bohem, ať si sám vede svůj spor.“ Prosperita je Božím darem, sama sebe nedovede uchránit, udržet při životě. Právě o to, co jim údajně dává Baal, tedy obilí a zvířata, pokaždé na konci přijdou. Přicházeli do země, aby ji ničili. (5) Izraelci se zaměřují jen na dílčí část života, tedy je-li jim dobře. Uctívají život v dostatku, uctívají Baala. A teď proti nim stojí někdo, jehož cílem je zase jen dílčí část života, opačná – ničení. Obojí je vlastně stejně krátkozraké, obojí je stejné pohanství – jak chtít žít jen v dostatku, tak chtít jen ničit. Nicméně nyní ničení nad dostatkem zvítězilo. A co teď? I úpěli Izraelci k Hospodinu. (6) Když je život zbaven příjemností, zůstává jen holý život. Život sám. A tím je Hospodin. Izraelci si najednou vzpomenou na Boha života, protože falešný bůh zmizel spolu s dostatkem, spolu s obilím a dobytkem. Podle verše 2 žijí Izraelci v úkrytech na skalách a jeskyních – na místech, kde jedinými zástupci života jsou oni sami. Tam poznávají, že život sám je důležitější než věci, které jej podporují. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? (Mt 6,25) Nebojte se bohů Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. (10) Boží prorok shrnuje, co plyne z předchozích veršů. Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta, kde se 24 březen 2013

třásli o kus žvance. Nepřivedl je do zaslíbené země, aby se v té nové zase třásli o kus žvance. Změnili způsob života z pastevectví na zemědělství, ale tím neměli změnit způsob myšlení na stejný, jako měli původní obyvatelé. Člověka nemá určovat to, čím se v životě zabývá. Učitel nemá být učitelem i doma, policista nemá být policajtem i doma a tak dále. Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci. (11) Obilí se mlátilo na otevřeném, vyvýšeném prostranství, aby se člověk mohl cepem rozmáchnout a vítr aby odvál plevy. Gedeón je ve vrcholně trapné a nepohodlné situaci – musí mlátit obilí v něčem podobném studni – asi aby si ho Midjánci nevšimli. Je jako člověk, který se za deště snaží najít v tašce klíče od domovních dveří. Hospodin s tebou, udatný bohatýre! (12) Hospodin s tebou je nejspíš běžný pozdrav té doby. Udatný bohatýre neznamená slova uznání pro Gedeóna, který ještě nic nevykonal. Právě těmito slovy Bůh z Gedeóna udatného bohatýra učinil! Bůh o nás nejdříve něco řekne, a my se tím pak teprve staneme. Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin,… (13) Gedónova odpověď je hořký žert. Asi jako kdybychom na pozdrav „Dobré ráno“ odpověděli: „Musel jsem vstávat v šest, jaképak dobré ráno!“. Gedeón je zmaten tím, co se nyní děje, nicméně věří, že dříve

Tomáš Pavelka (1979) od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.

Bůh konal mocné činy, vyvedl Izraele z Egypta a už jen on by mohl pomoci i nyní. Jdi v této své síle… (14) Gedeón sice pochybuje, ale alespoň by chtěl, aby Bůh byl se svým lidem jako dřív. Moc si to přeje. Přát si, aby věci byly správně, i když nejsou, neupravit, nepřizpůsobit svá přání tomu, jak věci prostě jsou, není málo. Je to síla. …dej mi nějaké znamení,… (17) Hlavní rys Gedeónova příběhu – musí být stále ujišťován znameními. Jenom se odtud nevzdaluj, dokud k tobě nepřijdu. (18) Podobná obava, že „tam zjevení už nebude“, až se člověk na místo vrátí, se opakuje třeba u rodičů Samsona. Víra nemá být založena na mimořádných zážitcích – ty jsou mimořádné právě proto, že se dějí jen občas. Víra má být založena na slovu, které si člověk stále připomíná, na poslušnosti tohoto slova a na stálé (pravidelné) modlitbě. Pak nežije člověk v úzkosti, že „to přestane“. „Běda mi, Panovníku Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova posla tváří v tvář!“ (22) Opět řeč s komickým nádechem. Gedeón je vyděšen víc z Hospodinova posla než z Hospodina. Jako by řekl: „Představ si, Bože, co se mi stalo – viděl jsem tvého anděla.“ Příznačně, Hospodin Gedeóna uklidní. Je mu blíže než jeho vlastní posel. V pohanství božstvo potřebuje posly, aby se lidem přiblížilo. Ale nám je Bůh v Kristu blíž než andělé. To vy chcete vést spor za Baala? Copak vy ho zachráníte? (31) Tak Jóaš odpověděl všem, kteří stáli proti němu: Když Gedeón zboří Baalův oltář, udělá to pro strach ze svého otce v noci. Nakonec je to právě jeho otec, kdo se zastane jej i Hospodinovy věci. I když Gedeón jednal malověrně (v noci), je dobře, že alespoň tak. I malá víra přeci jen dává věci do pohybu, pokud jedná. Joáše vede ohrožení jeho dítěte k poznání, na které straně vlastně stojí. Potom Gedeón prosil Boha: „Chceš mou rukou vysvobodit Izraele, jak jsi prohlásil?“ (36) Celý Gedeónův příběh je vlastně vlídnou satirou na lidskou malověrnost. Gedeón už všechno začne, svolá lid k boji, a přece si není jist a chce znamení. A když znamení s rounem dostane, velmi komicky chce vědět, zda by to Hospodin dokázal i obráceně. Typickou lidskou malost podtrhuje, že si Gedeón sám volí, jakým způsobem mu má dát Hospodin znamení, a volí absurdní a  jaksi „kuchyňské“ znamení. Skoro jako by se rozhlédl kolem sebe a zvolil první náhodnou věc, co ho napadla. Bůh však „pomáhá jeho nedověře“ a především, Gedeón i při své malé víře přece také stále jedná. ■ Inzerce

■ Pronajímám v Berouně pokoj v rodinném domě za 3.500 Kč, zn. v rodinném stylu. 720 299 084

Poznámky O posvátném stromu a posvátných místech vůbec Gedeónův otec má Baalův oltář a má i posvátný strom. Oltář nařídí Bůh zničit; ale proč si jeho posel sedá pod posvátným stromem, což je později také odsuzováno jako modlářství? I Debóra v minulém příběhu sedí pod Debóřinou palmou (Sd 4,5). Stejně tak Jozue, který byl v kácení model naprostou nesmlouvavý, vyhlašuje Zákon pod posvátným stromem (Joz 24,26)! Abraham, náš praotec ve víře, putuje po zaslíbené zemi v podstatě od jednoho božiště ke druhému a právě tam uctívá Hospodina. Úplný rozchod s posvátnými místy nastává v podstatě až ve výrocích posledních proroků před babylónským zajetím a v praxi v Jošijášově reformě té doby. (2Kr 23) Bůh zřejmě přichází k lidem tam, kde ho čekají. Jako by lidé na některých místech byli připravenější Boha přijmout. Pokud se to bere jen tak, že nějaké místo je obzvláště příhodné k setkání s Bohem, ještě to není problém. Jako má člověk ve svém dni vyšetřený čas pro rozmluvu s Bohem (modlitbu), obvykle ráno a večer, tak může mít i zvláštní místo; konec konců i doma se člověk často modlí na stejném místě. Potřeba odlišit všední, běžné a posvátné, je na místě. Samozřejmě, člověk má patřit Bohu v každém čase a na každém místě, všední život má být posvěcován. Jde ale o to, aby se věc neděla obráceně, tj. aby Boží jméno nebylo znesvěcováno tím, že např. modlitbou vyplňuje člověk čas, kdy nemá co dělat, nebo když lidé nedbají o upravenost a důstojnost místa bohoslužeb a svou lenost a nedbalost omlouvají tím, že Bůh je přece všude. Myšlenka „co se nehodí doma, v kostele/sborovém domě bude ještě sloužit“ je nemocí našeho kraje a doby. Proti podobnému smýšlení vystoupil prorok Ageus. To je potřeba dodat k tomu, co už známe: Každé posvátné místo v sobě skrývá nebezpečí, že ho začneme brát tak, že Bůh vládne JENOM tam. Že nás, jednoduše řečeno, mimo kostel nevidí a že na náš všední a soukromý život nemá nárok. ■

březen 2013 25

ď

Etika

Odnauč se říkat NE! Odnauč se říkat ne, zpívával Karel Gott. Měl pravdu? Anebo mají pravdu proponenti křesťanského asertivismu a time-managementu? Kdy, jak, proč být asertivní a umět odmítat? Jenže co Ježíšova druhá míle, dávání z vlastního nedostatku, umírání za druhé…?

P

roč já hlupák neřekl ne? Nevím, co dělat  dřív, a zase jsem šéfredaktorovi podlehl!“ Tak s takovými pocity jsem usedl k sepisování tohoto článku. Čím déle jsem nad ním seděl, tím hůře mi to šlo a tím intenzivněji jsem si opakoval onu větu o hlupákovi. Náhodou jsem se zmínil před jednou sestrou ze sboru, že musím zpracovat téma Odnauč se říkat NE, načež mě zarazila její reakce: „Co je to za nesmysl? Vždyť se naopak všichni učíme říkat ne. Ne?“ Toto je atmosféra, do které tímto tématem vstupujeme. Čím dál více i v církvi funguje norma asertivně říkat ne, odmítat službu nebo prostou účast na té či oné akci, a to s ohledem na osobní situaci, ve snaze chránit svoje soukromí, případně rodinu atd. Z  mnoha rozumných důvodů je takový postoj na místě. Ale je otázka, jestli jsme jako učedníci Mistra, který myl nohy učedníkům a obětoval se pro lidstvo až ke smrti, neztratili jakousi zdravou rov-

Mgr. Roman Toušek kazatel Církve bratrské v Bystrém, absolvent Evangelické teologické fakulty UK v Praze, je ženatý, má tři děti, člen Studijního odboru RCB, je zapojen do práce pěveckého sboru Effatha.

26 březen 2013

nováhu mezi rozumným nakládáním s vlastními zdroji a připraveností posloužit, kde je to třeba, byť za cenu velkých obětí. V čem je tedy problém? Jsme svědky střetu dvou pohledů na život. Na jedné straně se setkáváme s lidmi, kteří berou ochotu vyhovět, tedy říkat ANO, jako životní poslání, které uskutečňují do roztrhání těla. Na druhé straně se čím dál víc zdůrazňuje asertivní postoj, tedy umět říci NE, a to i v situacích, kdy to až tak potřeba není. Na obou postojích je cosi zdravého a zároveň to mohou být dva nezdravé extrémy. Oba postoje budou mít zástup zastánců i odpůrců. Smyslem ale není vybrat si ten či onen extrém, ale spíš poznat, jak to má fungovat podle představ Stvořitele, který nám tento život i svět svěřil do správy a užívání a jednou se nás bude ptát, jak jsme s darem života naložili. Začněme třeba s asertivním postojem, který nám velí hájit si svůj život. Je snad celkem zřejmé, že tento postoj vznikl v reakci na množství zdeptaných, vyhořelých nebo přinejmenším otrávených lidí, kteří by měli špatné svědomí, kdyby při horečce 39°C zůstali v posteli, místo aby šli uklidit modlitebnu podle rozpisu na nástěnce. Naštěstí jsme se i v církvi přehoupli do stavu, kdy bychom takového člověka nepovažovali za hrdinu víry, ale za chudáka, který nejspíš ještě neslyšel, že MŮŽE říci ne. Jelikož se ale na asertivní jednání klade i v církvi v poslední době takový důraz, je otázka, jestli občas nepodléháme vábení zaměnit asertivní používání selského rozumu za sebestředný nárok na pohodlí a soukromí. A o to právě jde. Není problém zůstat v posteli, když mám horečku, dokonce si mohu směle dovolit odmítnout napsat další článek do Brány. (To ovšem nehrozí, jeden článek jsem letos ještě slíbil!) Problém nastává v momentě, kdy se z mé mysli a z mého srdce vytrácí kristovský způsob myšlení. Ježíše spíš než v pozici asertivního člověka, který si chrání své soukromí, vidíme v pozici služebníka, který navzdory únavě a vlastnímu nepohodlí jde opět za tím otravným davem a opět uzdravuje a káže

Foto archiv

evangelium. Výhra jeho života nebyla v uchránění si svého života, ale právě naopak – v jeho obětování se pro nás. Tato skutečnost jaksi nenahrává sebeobrannému postoji mnohých moderních křesťanů hájících si své rodiny a statky. Opět tedy – buďme klidně asertivní, ale zkoumejme svá srdce, zda se v nich neusídlila spíš sebestřednost a sobectví na úkor lásky k druhým. Pokud by příklad Ježíšův byl přeci jen trochu vzdálený, zkusme si vzít jiný. Třeba milosrdného Samařana. Zdalipak bychom ho obdivovali, kdyby se přiblížil k tomu zbitému ubožákovi a začal asertivně uvažovat: „Nemám kapacitu se věnovat někomu dalšímu. Kdyby jich tady leželo víc, tak se zblázním. Navíc mojí prioritou je misie, ne diakonie. A krom toho mám pořád pocit, že se málo věnuji své rodině. A navíc mám přece nárok na odpočinek a pohodovou cestu.“ Kupodivu se Samařan asertivně nezachoval, možná na rozdíl od těch dvou předchozích, zbožných mužů. Ale pozor! Co kdyby těch zbitých mužů tam opravdu leželo víc, Samařan by sotva pletl nohama a spěchal by s lékem pro svého na smrt nemocného souseda? Takové dilema v podobenství naštěstí není, ale v našem životě ano. Dennodenně řešíme dilema, jestli upřednostnit asertivní sebeobranný postoj, nebo ochotu dát se druhým k dispozici. Při bližším zkoumání těchto situací nakonec přijdeme na to, že žádný z těchto dvou postojů není sám o sobě správný. Oba tábory by měly občas přehodnotit své postoje a zkoumat své motivy a jejich ovoce. Mám za to, že pokud chceme najít to správné řešení, nesmíme si nechat vzít právě to každodenní dilema a stále nový zápas za poznání toho správného řešení v dané situaci. Dejme se vést Kristovým Duchem. ■

osobní zkušenost Co dělat, když přijde na věc? Je-li čtenář ochoten ptát se, zda říci ANO, či NE, zde je několik konkrétních vodících otázek, které by mohly pomoci v rozhodování a které pomáhají mně. • Jaký užitek by mohlo přinést, když úkol přijmu? • Co nejhoršího se může stát, když ten úkol přijmu nebo naopak nepřijmu? • Existuje nějaký vyšší smysl či širší souvislost úkolu, který mám udělat? • Nechce se po mně, abych stále jen zachraňoval situaci a hasil problémy způsobené špatně nastaveným systémem? Nebylo by spíš na místě změnit systém? • Někdo to udělat musí. Když ne já, pak kdo? Nebude moje pohoda vykoupena vyčerpáním někoho jiného? • Netlačím se do něčeho, co může nebo má dělat někdo jiný? • Nestojím naopak kvůli hájení svého písečku stranou od úkolu, ve kterém bych stát měl? • V kolika činnostech jsem skutečně zapojen? Nepodléhám jen obecnému pocitu, že „se toho pořád tolik děje“, aniž by se mě něco z toho týkalo? • V čem konkrétně se v mém životě projevuje následování Krista – služebníka světu až k smrti?

březen 2013 27

KULTURA Nikos Kazantzakis

Poslední pokušení O

d dětství můj hlavní zápas, z něhož pramenily všechny mé radosti a strasti, spočíval v tomto: neustálý, nemilosrdný boj duše a těla. N. K. Nikos Kazantzakis ve svém asi nejslavnějším díle navazuje na dlouhou tradici apokryfních evangelií. Stejně jako ona líčí život Ježíše Krista mnohem barvitěji a detailněji než kanonické texty. Nabízí dokonce pohled do Ježíšovy duše, která rozhodně není sebejistou hladinou božské vševědoucnosti, nýbrž je naplněna stravujícím bojem duše a těla, mesiášského poslání a touhou po obyčejném životě. Setkáváme se s Ježíšem, který nechce spasit lidstvo, ale pouze jednu ženu – Magdalénu. Stejně jako Ježíš ožívají barvami a vůněmi i ostatní biblické postavy. Objevuje se stařičký Jonáš, v jehož vousech žijí malí kraby, starý Zebedeus křičící na své nádeníky, exorcista Simeon, který tápe nad podivnými znameními šířícími se kolem mladého Ježíše, i přísný Jan Křtitel. Ovšem jako nejvýraznější postava vedle Ježíše vyniká Jidáš Iškariotský. Zrzavý obr, který na své chlupaté hrudi nosí neustále dýku, připraven bojovat za svobodu Izraele. Je to postava plná vášně a zanícení. Nejprve se střetává s Ježíšem, který svádí tvrdý boj proti svému povolání; aby se zošklivil Hospodinu, vyrábí kříže pro izraelské povstalce. Věří, že si snad Hospodin vyvolí někoho jiného. Vyčítá mu dávné setkání s Magdalénou, kterou si chtěl vzít za ženu, a On ho srazil k zemi. Magdaléna, zrazena ve své lásce, hledá náhradu v jiných mužích, a coby prokletá se stane prostitutkou. Ježíš touží po jejím odpuštění, zatímco Jidáš se ho chystá zabít za jeho kolaborantství. Napětí mezi Jidášem a Ježíšem vytvoří mezi nimi velmi intenzivní vztah. Jidáš cítí Ježíšův potenciál, cítí, že jeho mise převyšuje plán Zélótů na osvobození

náš tip Ten kluk 10. 3. 2013, 00.45, ČT 2. Režie John Crowley, britský film (2007). Příběh o chlapci, který po propuštění z vězení hledá své místo ve společnosti. Film se naléhavě ptá na způsob, jakým společnost přistupuje k otázkám druhé šance.

28 březen 2013

od Říma, ale není schopen se tohoto plánu vzdát. Jak Jan Křtitel, tak Jidáš směřují Ježíše do svých představ, zatímco Ježíš sám stále pochybuje o svém poslání a kolísá ve svém rozhodnutí k oběti. Má příliš blízko k lidem kolem sebe, aby je mohl tak snadno opustit, a cítí se příliš slabý, aby mohl být úplně opuštěn.

Z řeckého originálu přeložili Jana R. Friesová, Božena Protopapasová, doslov napsala Růžena Dostálová, nakladatelství XYZ, rok vydání 2011, 440 stran

Na poušti odolá Satanovu pokušení moci, ale on mu slibuje, že se ještě setkají. Toto setkání se pak stává centrálním tématem knihy. V poslední chvíli, když Ježíš již visí na kříži, je mu dána možnost prožít znovu celý život. Ježíš tak ve snu prožívá svůj život s Magdalénou, s Marií a Martou, teprve setkání s apoštolem mu otevře oči: život, který je prožíván pro sebe nemá smysl. To podstatné na lidském životě nelze cítit, nelze vidět a nelze se toho dotknout. Podstatná je totiž naděje, budoucnost. Bez jeho oběti je vše, na čem záleží, lež. Život bez budoucnosti, bez naděje, nemůže být radostný. Nelze totiž vyjmout malý kousek světa, kde by vládla pouze láska, nelze spasit pouze pár jednotlivců. Soužití s hříchem není možné. Ježíšova odpověď vůči nesvobodě je nakonec radikální a odhodlaná. S jeho tělem umírá na kříži náš hřích, s jeho znovuzrozením se rodí i naše nevinnost, naděje, víra a láska. Ježíš v této knize bojoval s pokušením milovat a být milován jako muž, jeho blízcí ho však potřebovali milovat jako Boha. Nikos Kazantzakis byl za tuto knihu exkomunikován z pravoslavné církve, protože líčila Ježíše příliš nekanonicky, my bychom ji však měli číst právě pro její nekanonicitu. Není to totiž kniha o Bohu, ale o člověku. ■ Libor Duchek

Kluk na kole Režie: Jean-Pierre a Luc Dardennovi, hrají Thomas Doret a Cécile de France, francouzsky s českými titulky, 87 minut. Pokud jste už přestali věřit, že film může být i uměním, anebo jste nikdy věřit nezačali, dovoluji si vám doporučit film belgických režisérů – bratří Dardennů. Tito dva, šedinami a vráskami obdaření pánové, přivedli na svět v roce 2011 svůj osmý celovečerní film Kluk na kole. Snímek, který slavil úspěch na světových filmových festivalech, však u nás v kinech zaznamenalo jen velmi málo diváků. A jelikož je nyní k dostání na DVD za velmi symbolickou cenu v Levných knihách, chci vás k jeho zhlédnutí pozvat. A proč tento film vidět? Proč nevěnovat 87 minut života něčemu jinému? Jednoduše proto, že jsme lidé, a tento film je především o člověku. O tvoru, kterého se už tisíce let snažíme nějak pochopit a stále dokola hledáme jeho smysl v nekonečnu vesmíru. Snímek bratří Dardennů však není žádnou složitou filozofickou rozpravou. Je to film o klukovi, který hledá otce. Lásku. Je to film velmi prostý, čistý a komorní. Místo postav, které jen odříkají předem napsané texty, zde vidíme opravdové lidi. Je záhadou, jak toto bratři Dardennové s herci dokázali. Něco podobného jsem viděl za poslední léta snad jen v íránském filmu Rozchod Nadera a Simin. Zvu vás tedy všechny k setkání s tímto úchvatným a strhujícím filmem, který dává prostor k otázkám, které občas můžou bolet, ale stejně si je budeme pokládat, dokud se nestaneme zase prachem. Kdo jsem? Odkud přicházím? Kam jdu? Těmito otázkami začíná cesta k Bohu. Ondřej Sabol

Carl Gustav Jung Jean-Jacques Antier, Emitos, Brno, 2012. Sigmund Freud v roce 1910 napsal: „Více než kdykoli jindy jsem přesvědčen, že Jung je mužem budoucnosti.“ V současnosti je zřejmé, že Freudova metoda vedoucí přes otázku libida a pudu smrti nemůže vysvětlit vše, především náboženské prožívaní. Jungův přístup se vydal opačným směrem – přes náboženské prožívání a cit. Antier se zabýval zhruba třicet let postavou Junga. Autor v mnoha ohledech originálně popisuje nejdůležitější etapy jeho života. V mládí byl Jung nejvíce ovlivněn otcem, jenž při svém povolání faráře ztratil víru, ale kvůli zaopatření rodiny pokračoval ve své praxi dál. Jung byl nucen žít v otcově podvojnosti, a to v něm vytvořilo hlad po opravdovém náboženství. Dusilo jej také suché reformované křesťanství bez citu. Proto v mládí utíkal do švýcarské přírody – k bohu. Během své úspěšné kariéry se setkal s Freudem. Antier líči jejich vztah jako interakci patriarchálního otce k synu. Freud v průběhu času byl sám obětí oidipovského komplexu. Biografie je fascinujícím čtením a přitom si udržuje francouzskou lehkost a čtivost. Je plna originálních faktů, které dokreslují celé Jungovo dílo. Jakub Formánek

OTÁZKA PRO Pavla Černého kazatele Sboru CB v Praze 1 a emeritního předsedu RCB a ERC V čem vidíte nebezpečí knih a filmů typu Poslední pokušení od Nikose Kazantzakise? Křesťanství spočívá na faktu Kristovy inkarnace. Bůh se stal člověkem a vydal sám sebe do rukou lidí. Ježíš Kristus se lidí dotýká a oni se dotýkají jeho. Ježíš v lidském těle je některými milován a jinými nenáviděn. Dva tisíce let se o Ježíši mluví, píše, kreslí se jeho obrazy, skládají se o něm hudební skladby. Ježíš je v moderní době zpodobňován i ve filmech a muzikálech. Nejrůznější umělecká ztvárnění jeho života a díla dodnes oslovují, přesvědčují a někdy i pohoršují. Myslím, že je třeba mít nadhled, pěstovat toleranci a být si vědom, že různá umělecká ztvárnění nejsou vlastním evangeliem, ale jsou výrazem lidského hledání. Ten, kdo miluje svého Pána a Spasitele, nese bolestně, když některá ztvárnění Ježíšův život příliš pozměňují a převracejí. Režisér Scorsese se ve svém filmu na motivy Kazantzakisova románu, snaží Ježíše přizpůsobit lidem. Ježíšův život se tak plní pochybnostmi, duševními zápasy a nevyhýbá se sexuálnímu pokušení. Při hodnocení tohoto nepochybně umělecky kvalitního díla je nutné pomatovat na skutečnost, že film není založen na evangeliu, ale na fiktivní exploataci zásadního lidského duchovního konfliktu. Lidem, kteří neznají Bibli, podobné knihy a filmy předkládají umělecky zpracované příběhy, který vykreslují v jistých aspektech jiného Ježíše. Přesto mohou být přivedeni k hlubšímu zájmu o Ježíše a začnou hledat pravdu evangelia. Křesťané zase mohou více pochopit Ježíšovu lidskou stránku a hloubiny jeho zápasů. ■

březen 2013 29

zE SbOrŮ

111 let práCe v pOdkrkOnOšskéM Městečku

dnešní balcaráci v Úpici j

e neděle, půl desáté ráno. Před budovou už parkuje několik aut a další přijíždějí. Příchozí se srdečně zdraví a povídají si. Děti pobíhají po chodbách a některé stihnou vylézt i na prolézačku na zahradě. Na stupínku brnká ladící kytarista. Pomalu se plní lavice v sále, vždyť za pár minut začne bohoslužba.

jak to začalo Již v roce 1902 v nedalekých Suchovršicích začala u Kopeckých první shromáždění křesťanů, kteří toužili žít podle Božího slova. Ještě v témže roce se tato shromáždění přesunula do Úpice ke Kinclovým. Ti se jako jedni z mála nebáli pomluv sousedů a posmívání „Balcaráci“. O dva roky později byl založen spolek Modrý kříž, který byl roku 1922 rozpuštěn a vznikla stanice českoskalického sboru Jednoty českobratr30 březen 2013

ské se správcem a kazatelem br. Františkem Hrudou. Hlouček věřících postupně rostl. V roce 1937 se podařilo naplnit dlouholetou touhu úpických – mít vlastní modlitebnu. Byl zakoupen dům s adresou Mánesova 529, který dodnes splňuje všechna očekávání sborového obecenství a poskytuje nám zázemí k mnoha sborovým aktivitám. V létě 2012 jsme mu s radostí dopřáli zateplení a novou, výraznou fasádu. Sledujeme-li nit vzpomínek v kronikách, vnímáme touhu po „slovu života“. Vidíme dozrávat ovoce Ducha Božího, ale sledujeme také mnoho útoků ďáblových, který chtěl dílo Páně mnohokrát zničit. Nepříjemnosti ze strany úřadů a katolické vrchnosti, posmívání spoluobčanů, chudoba, nezaměstnanost v prvorepublikovém období, ztráty mužů v obou válkách, vzájemná neláska… To byly nástrahy, kterým muselo úpické obecenství čelit.

O to radostnější je ohlédnutí za několika posledními roky. Laskavý Bůh se nás dotýká svou pečující dlaní a můžeme dozrávat v mnohém poznání víry. Jsme stanicí trutnovského sboru, máme společná setkávání dorostu, mládeže a seniorů. S vděčností přijímáme službu kazatelů Jakuba Ptáčka, Jiřího Hofmana i starších sboru. V jejich kázáních slyšíme mnohá povzbuzení i napomenutí. Těšíme se z odvahy Jakuba Ptáčka a jeho zapálení do nových věcí. Nechceme však v teple Boží lásky zahálet. Uvědomujeme si, jak velmi Ježíš Kristus svým následovníkům věří, když je v zastoupení sebe sama vysílá mezi nevěřící s úkolem zvěstovat Boží království. Poznáváme, jak vzácným darem od Boha je to, že máme jeden druhého. S bratry a sestrami se na cestě k věčnosti jde líp. V těžkých chvílích se máme o koho opřít, dělíme se o radosti i trápení. Do modlitebny se sjíždíme z širokého okolí. Z  Úpice, Havlovic, Červeného Kostelce, Žírče, ale i z Náchoda nebo až z Trnova. Děti se tady pletou pod nohama, od miminek po dorostence. Střídáme se ve vyučování dětí v nedělní škole, promlouváme k nim ve slovíčku. Misijní pracovnice Jana Lachmanová vede dětské biblické kluby a spolu s dalšími připravuje misijní letní tábory a zábavné akce. Do služby sboru se zapojují i mládežníci – někomu více vyhovuje misijní fotbal s Ambassadors, jiní zpívají ve chválící skupince, vedou dorost nebo třeba hrají misijní divadlo. Každý rok v adventním a jarním čase navštěvujeme domov důchodců a LDN v našem kraji s pásmem písní a slov potřebným. Zpěv obohacuje nás samotné, je pro nás proto přirozené těšit písněmi i ostatní. Vnímáme, že Pán Bůh s námi vchází do těchto míst smutku a samoty a přináší pohlazení a novou naději. Tato služba spojuje celé naše obe-

cenství napříč generacemi, hlásí se do ní mladí i starší a každý je vítán. Všichni se rádi setkáváme ve shromáždění i na méně oficiálních akcích – ať už je to opékání buřtů, dětská neděle pro všechny, vánoční slavnost, či společný Silvestr. Baví nás udržovat tradici nedělních návštěv a vzájemných pozvání. Snažíme se pracovat na tom, aby příchozím bylo mezi námi dobře. Aby každý mohl zakusit teplo Boží lásky. A ano, máte pravdu, dá to práci. Každý den je v modlitebně pro děti a rodiny z našeho města připraven program – kluby pro děti, setkávání maminek, dívčí skupinka, dramatický kroužek, biblická hodina. Prostory modlitebny poskytujeme i k výuce angličtiny či setkávání klubu pěstounů. Biblické skupinky se scházejí i v domácnostech členů.

Foto archiv CB Úpice

Přítomnost

Budoucnost Přijali jsme za svou vizi našeho staršovstva, že chceme být zdravým, rostoucím sborem, ze kterého má Pán Bůh radost. Vidíme za tímto cílem hodně společné práce. Modlíme se za to, aby naše shromáždění byla inspirovaná Božím Duchem, usilujeme o osobní i společnou vroucí zbožnost. Hledáme stále nové způsoby účinné evangelizace. Chceme si navzájem pomáhat k vítězstvím na cestě víry, toužíme vyhledávat a využívat dary, které každému z nás Pán Bůh svěřil ke službě. Podporujeme a rozvíjíme biblické vyučování všech našich členů a snažíme se o láskyplné vztahy. Nechceme, aby se někdo z nás cítil být na okraji společenství. Toužíme po Boží blízkosti a požehnání. Byli bychom rádi Jeho světlem v tomto smutném, umírajícím světě. Až budete mít někdy cestu do Podkrkonoší, neostýchejte se a určitě se zastavte. Pro modlitbu, na kafe i na koláč. Opravdu vás rádi uvidíme!

■ Jana Lachmanová a Jitka Česenková

březen 2013 31

SERIÁL

Atomy v pohybu

Atomy nejsou nikdy v absolutním klidu. Asi přijmeme toto tvrzení u plynů: Když kolem nás projede auto a „zasmrdí“ či projde osoba a „zavoní“, uvědomíme si, že částice „smrdící“ či „vonící“ látky se vzduchem i za bezvětří dostaly až k nám a my je cítíme. Možná jsme podobně pozorovali, jak se šíří barvivo z jedné malé kapičky do velkého objemu jiné kapaliny i bez míchání. Něco podobného platí také o pevných látkách – jednotlivé atomy se v nich pohy-

bují, i když za pokojové teploty velice pomalu a my to nevnímáme. Za vyšších teplot je jejich pohyb významnější a z jejich přeskupení se může vytvořit „něco jiného“. Proč však někdy ano, jindy ne? Jednou z odpovědí je teorie kritické velikosti zárodku. Atomy se pohybují, sdružují se a zase „odmigrují“, a tak vznikají a zanikají zárodky. Teprve při určitém počtu atomů (jeden atom nestačí) se za daných podmínek nerozpus-

Stabilní a nestabilní společenství

vají ke vzniku stabilního společenství. Teprve když se člověk „usadí“ k dalším a vznikne společenství určité stabilní velikosti, může dále růst a ovlivňovat své okolí. Kristus je osobně s každým jednotlivcem, věřícím člověkem, ale u Mt. 18,19-20 odkazuje na důležitost a „sílu“ společenství, společné modlitby. Společenství více věřících je Kristem ustaveno a podpořeno zaslíbením. Navíc Kristova církev je nejviditelnější ve formě stabilních křesťanských společenství a může mít největší vliv na okolí. Z praktického hlediska je to i otázka sdílení darů ke službě navzájem. Existence stabilního „zárodku“ nadkritické velikosti není

Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,19n) Připodobněme chování človíčka v „matrici“ lidstva k chování atomu – nakonec: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země.“ (Genesis 2,7) Některý človíček je ve velice „nízkém“ (energetickém) stavu – spokojeně si sedí ve své „stabilní“ poloze, téměř se nepohybuje a má pocit, že jiné kolem sebe nepotřebuje. Jinými slovy – „Já věřím a společenství dalších křesťanů – sboru – nepotřebuji.“ 32 březen 2013

Výsledek: Stejně jako se jednotlivý atom ztratí jako nečistota v makro objemu matrice a nemá na ni vliv, tak i takovýto křesťan se pravděpodobně ztratí v okolní společnosti a nemůže jí pomoci k přeměně. Jiný človíček je naopak silně „excitovaný“, stále migruje i tzv. „difuzí na dlouhou vzdálenost“. Jako atom migruje od zárodku k  zárodku, tak lidé migrují od sboru ke sboru a nikde nepřispí-

Foto archiv

Teorie kritické velikosti zárodku

NApSALI JSTE Milá redakce, tí, ale vytvoří stabilní zárodek nadkritické velikosti, který může dále růst a snižovat volnou energii soustavy. Stabilní zárodek by měl růst, „nabalovat“ na sebe další atomy, až by v „matrici“ vznikl nový typ látky, třeba s lepšími vlastnostmi – k tomu je třeba dodat další energii. A někdy se nestane nic – v matrici je mnoho zárodků, ale není nakonec plně „transformována“ do jiné, s jinými vlastnostmi. Proč? Uvedu tři příklady důvodů: • v okolí zárodku v matrici je velké napětí, které brzdí pohyb atomů k zárodkům – někdy mají atomy dokonce snahu pohybovat se pod napětím jinam a nepřispívat k růstu zárodků; • není dost „hnací síly“, tj. energie (teplo, deformace), potřebné k dostatečně rychlému pohybu atomů a zárodky „zamrznou“ – dokonce i nadkritické zárodky se mohou někdy rozpustit; • zárodky sice rostou, ale rostoucí částice v jednom zrnu začnou na sebe narážet, blokují se, růst se zastaví a zůstávají netransformované oblasti.

automatickou zárukou dalšího růstu. Je zajímavé, že i ve fyzikálních systémech existuje tzv. inkubační doba, kdy se zdánlivě (z vnějšího pohledu) nic neděje. Tato doba je však nezbytná a teprve po jejím uběhnutí nastává růst a transformace matrice. Kolem sboru mohou být i určitá pnutí či jiné překážky, které mohou ovlivňovat i samotnou stabilitu „zárodku“ (společenství) a bránit jeho dalšímu růstu – ty je třeba odstraňovat. Pro růst je důležitý i přísun potřebné energie – kde jinde ji vzít v našich společenstvích než od Pána Boha – naše síly nestačí. Konečně pozor na vzájemné blokování (i soutěžení) rostoucích oblastí uvnitř jednoho společenství, aby se další růst nezablokoval.

■ pavel Chráska

příště: prObuZená včela

díky za novou Bránu o změně. Na první pohled mě po prvním prolistování zaujaly dva články, které jsem okamžitě přečetl, protože v uplynulých dnech se konal v Písku esoterický festival, který navštívilo mnoho lidí našeho města. Jedna sestra z našeho společenství se tam byla podívat, modlit se a pak o tom měla svědectví ve shromáždění. Ony články, které mě zaujaly, jsou: Obrácení a co tomu předcházelo a Věštění, kafíčko a modlitba. Oba články jsou skvělé a povzbuzující. U svědectví Marie Havlenové Saudkové mě ale zarazil konec. Sestra Marie říká, že neví, jaké je ovoce Ducha a necítí nějaké povolání od Pána. Zato cvičí jógu a dětem dává homeopatika. Ozývá se ve mně pastýřské srdce a říkám si, jak takové svědectví bude působit na církev. Ještěže je vedle uveden článek Libora Duchka, který píše, že jedním z bodů návratu k Bohu je zavržení magie. Otevřenost a upřímnost mám rád, nicméně i esoterici to myslí upřímně, jenže co přinášejí?! Mě osobně ten závěr svědectví přijde takový matoucí. Přičítám to autorčinu církevnímu zázemí, které to asi moc neřeší. Jinak předchozích devadesát procent jejího článku je skvělých. Myslím si ale, že zvláště otištěná osobní svědectví nás někdy formují silněji než teologická pojednání. Jak jsem napsal, jsem nadšený z jejího příběhu, spíše mám otázku nad postojem její církve a ptám se, do jaké míry je vhodné do naší církve vpouštět skrze takové médium, jakým je Brána, vlivy jiných, liberálnějších církví , kde chápeme tu či onu problematiku v protikladu k Božímu zjevení v Písmu? Ono svědectví mi vyznívá tak, že to je vlastně všechno v pohodě. Přemýšlím také, do jaké míry má církevní médium vyjadřovat přesvědčení své církve? A jaký je vlastně názor Církve bratrské na homeopatii, jógu? Zajímalo by mě oficiální vyjádření k tomuto tématu, abychom věděli, jestli jóga a homeopatika jsou v pořádku či nikoliv nebo jestli si to máme rozhodnout sami, jestli to mají rozhodovat staršovstva či kazatelé. V prostředí, ve kterém žijeme, je tato otázka velmi aktuální, protože lidé okolo nás to prostě používají a nevidí na tom nic divného, i když se jinak považují za křesťany. Mám za to, že vliv esoteriky v naší společnosti stále stoupá a my jako církev bychom měli jasněji reagovat a nenechávat lidi ve zmatku. Mám osobní zkušenost, že dlouholetá členka naší církve neváhala v těžké nemoci navštěvovat léčitele, který jí posílal energii i přes telefon. Nechtěli byste udělat některou další Bránu o esoterice či okultismu? Vyjádření religionistů by bylo fajn, ale určitě by to chtělo také nějakého biblistu, který by k tomu shrnul jasné biblické stanovisko. Případně nějaké oficiální vyjádření třeba Studijního odboru. Mohlo by to být i zadání, které by odbor zpracoval. Docela mi to v naší církvi chybí. Ondřej kyMl, písek

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected]

březen 2013 33

K DISKUSI identita církve

Jaká je Církev bratrská? Je dobře, že nejsme teologicky vyhranění a že jsme eklesiologicky otevření na vše strany?

emeritní kazatel Církve bratrské

Jsem velmi rád, že nejsme teologicky vyhranění, protože hrany se hraní vždy proti někomu a jsou zraňující. Heslovitě, v čem vidím moudrou nevyhraněnost: v případě potřeby ordinujeme kazatele, kteří nemohli vystudovat teologii; každý, kdo má co říci (včetně žen), může vyučovat nebo zvěstovat (i když nemáme kazatelky); nedělíme církev na kněžstvo a lid, nemáme bohoslužebný oděv; zachováváme si svobodu jednotlivých sborů; uznáváme různé formy křtu, a to i dětí; uznáváme sňatky uzavřené v jiných církvích; vedeme mládež ke sňatkům s věřícím, ale nezatracujeme smíšená manželství; zveme k účasti na Večeři Páně všechny obrácené křesťany z kterékoliv církve; sbory si volí kazatele i staršovstvo; snažíme se být věrní Bibli, ale nehlásáme doslovnou inspiraci Písma; snášíme se ti, kdo vyznávají „fiat kreacionismus“, s těmi, kdo berou vážně výsledky přírodních věd; usilujeme o pevná manželství, ale máme pochopení i pro ty, kdo v tom neuspěli a chtějí v duchu pokání začít znovu; uznáváme pokrok techniky a věd, zvláště lékařství – vážíme si transplantací, transfuzí a třeba i asistovaného početí dítěte, avšak bráníme se potratům (kromě krajních zdravotních rizik) a odmítáme eutanázii; nepohrdáme moudrou politikou a kulturou; většina z nás neodložila staré církevní zpěvy, ale své místo má i soudobý zpěv a hudba; děti nenutíme k víře, ale snažíme se jim být příkladem; vyhnuli jsme se vzrušenému charismatismu, ale přijímáme i tiché, nepředváděné modlitby v jazycích a vyprošujeme uzdravení nemocných… K druhé části otázky: Nemyslím, že bychom byli otevřeni kdečemu. Pokud někdo věří v moc i lásku Boží, Kristův kříž i zmrtvýchvstání, v působe34 březen 2013

ní Ducha svatého, je naším bratrem, sestrou. Když to někdo problematizuje a popírá, můžeme s ním hovořit, ale není nám blízký. Zvláštností Církve bratrské je dvoustupňové členství, které pomáhá k vzájemné podpoře i napomínání. Jsem rád, že přes značnou míru svobody držíme pohromadě i bez biskupů a že někteří odešlí se k nám vracejí.

Bedřich Smola kazatel Sboru Církve bratrské Maják ve Vsetíně

Odpověď na tuto otázku asi záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to člověk dívá. Hodnotíme, jak to kdysi bylo? Je pravda, že v minulosti se církev mnohem víc než dnes dívala na různé věci téměř stejně. Ať se to týká teologických otázek, nebo praktických. Jiný úhel pohledu nám nabízí srovnání se světem. Tady se mi zdá, že co se týká teologie a církevní praxe, jsme na tom dobře. Jako církev se hlásíme k evangelikálnímu hnutí a to je důvod, proč jsme schopní přijímat a sjednotit různé křesťanské proudy. Dalším důvodem může být, že každý sbor je samostatný a má velkou volnost rozhodovat o tom, jak věci budou vypadat. V této naší situaci nemůžeme čekat nic jiného. Nevím, jestli je to obecně dobře, nebo špatně, taková je naše církev. Já osobně to považuju za dobré. Zdá se mi, že mnohem důležitější otázka je, co jsou ty věci, které nás spojují. Ať teologicky, nebo prakticky. Když sleduji dnes světová křesťanská hnutí, spojují je jasně formulované cíle a úkol, který chtějí společně naplnit. To vytváří také určitý magnetismus, který přitahuje další. Věřím, že to bude do budoucna jediná věc, která by nás jako církev mohla

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Pavel Javornický

Bronislav Kaleta kazatel Sboru Církve bratrské v Praze 3 na Žižkově

Možná bych řekl, že je dobře, že nejsme příliš dogmatičtí. Do určité míry to odpovídá duchu Písma, které řadu otázek nechává otevřených a nedopovězených. Protože k tradici Církve bratrské patří, že její teologií je Písmo a biblické myšlení. Pak je v pořádku, když u takových otázek zůstáváme klidní a nesnažíme se za každou cenu doříct to, co Písmo

neříká. Proto si myslím, že je dobře, že nejsme teologicky vyhraněni např. v otázkách biblické eschatologie, učení o posledních věcech. Ovšem tam, kde je Písmo jednoznačné a jasné, měli bychom být teologicky jednoznační i my. Zde myslím na biblickou soteriologii, učení o spasení, pneumatologii, učení o Duchu svatém, a eklesiologii, učení o církvi. Další otázkou, která má vliv na teologii Církve bratrské, je fakt, že „naší teologií je Písmo“ a de facto „výklad Písma“, jak se děje z kazatelen v našich sborech. To prakticky znamená, že odpovědnost za teologii Církve bratrské nesou kazatelé. To je podle mého soudu slabé místo naší teologické práce. Nedostatečná teologická vyhraněnost má za následek eklesiologickou neurčitost. Pokud jde o církevní model, jsme církví presbyterně-synodální. Ovšem pokud jde o církevní praxi, odvozujeme svou eklesiologii z Nového zákona. Novozákonní obraz Kristovy církve považujeme za stále nosný a závazný i v 21. století. A zde musíme poctivě přiznat, že už nejsme tak důslední v tom, že křtíme a do církve přijímáme jen znovuzrozené křesťany, že u Večeře Páně sloužíme pouze křesťanům, kteří žijí ve smíření s Bohem a s lidmi. A ani to už moc neděláme, že u těch, kteří přestali zápasit o nový život anebo od Krista úplně odešli, konáme „milostnou kázeň“. Z našich kázání se postupně vytrácejí důrazy, pro které jsme se stali kdysi „svobodnou církví“, alternativou ke stávajícím církvím. Naše eklesiologická otevřenost je nejspíše důsledkem procesu duchovní „eroze“. Mám za to, že potřebujeme prožít v Církvi bratrské obnovu z Ducha svatého a v nových podmínkách najít svou identitu podle vzoru novozákonní církve. Foto archiv

spojovat, tedy to, že pracujeme společně na úkolu, který nám Ježíš dal:– jít a získávat další lidi, kteří by ho znali, učit je, aby byli schopní žít jako jeho následovníci a jít získávat další. Otázka pro mě je, jestli někdo přemýšlí o tom, jak toho dosáhnout? Čekal bych, že budeme společně přemýšlet, kde je potřeba založit v naší zemi nové sbory, ať už v místech, kde nejsou, nebo v místech, která jsou důležitá (třeba tam, kde jsou univerzity?). Jak budeme vychovávat nové vedoucí v církvi. Nejen kazatele, ale všechny ostatní. Jaké praktické nástroje dáme lidem v církvi, abychom jim pomohli v jejich křesťanském životě a v tomto úkolu? Jak můžeme prakticky pomáhat v sociální oblasti? Jak budovat partnerství s organizacemi, které to dělají? Jinými slovy, jak konkrétně společně naplníme úkol, který nám Ježíš dal?

■ Připravil Bronislav Matulík

oznámení

22. konference Sdružení křesťanských zdravotníků

13. – 14. 4. 2013 v Olomouci v areálu Střední zdravotnické školy E. Pöttinga 12. 4. 2013 prekonference pro studenty zdravotnických škol Konference je učena mezidenominačně pro všechny křesťany – zdravotnické pracovníky. Slouží k získání informací ohledně témat týkajících se zdravotníků. Letos např. demence a péče o geriatrické pacienty, prevence syndromu vyhoření, problematika půstu atp. Konference dále slouží jako prostor pro svědectví ze zdravotnické misie, k vzájemné podpoře a k načerpání sil do nelehké práce v českém zdravotnictví. MUDr. Petra Sovjáková, předsedkyně SKZ Bližší informace a přihlášky jsou na webu www.skzcr.cz Kontakt: [email protected], tel. 602 531 496

březen 2013 35

DOTEKY

Foto Fotoarchiv archiv

Záchrana

Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat. Přísloví 3,27

36 březen 2013

J

sem předškolačka a ještě neumím plavat. Na „Velkej“ jdu s nepostradatelným kruhem a se skupinou kamarádů. Velkej rybník, tak říkáme malému bahnitému rybníčku, o který se dělíme s jihočeskými kapry a kde v dálce v rákosí trůní podivně tvarovaný kámen zvaný Čerťák. Blízko břehu stojí klouzačka. Vodu mám ráda, ale zároveň k ní chovám velký respekt. Proto nejdříve všechno ze břehu pozoruju, pak opatrně zkouším. Teprve po chvíli se do ní vrhnu a užívám si kouzlo, že mne nese, je tak hebká a chladná. Na rozdíl od některých kamarádů, kteří nepotřebují žádný pomalý rozjezd. Řítí se ze břehu do vody, cákají kolem sebe a potápí se, aby se objevili o několik metrů dál. Ti pro mé dětské oči předvádějí úžasné kousky! Nejen šipku, kufr a placák z mola, dokáží i jiné figury, vylezou na klouzačku až na samý vrchol, zamávají na diváky a s hlasitým křikem se vrhají dolů. Všechno je to taková legrace a zábava! Zdá se mi to tak lehké a jednoduché. Vylézt na klouzačku, zhluboka se nadechnout, sjet. Ponořit se pod hladinu a zase se vynořit. Pocit, že překonávám svou bázli-

vost, skutečnost, že se vynořím a  znova naberu do plic vzduch, ten za to přece stojí! Musím to zvládnout! Když mohou oni, já nejsem o nic nešikovnější. Navíc mám kruh. Budu se ho pevně držet, nic se mi nemůže stát. Jaký strach v tu chvíli cítím, ani neumím popsat. Všechno se mi uvnitř svírá, ale rozhodla jsem se. Vystupuju odhodlaně nahoru po schůdcích. Je to rozhodně jiná perspektiva, dívat se na hladinu rybníka z výšky. Byla by to i větší radost, kdybych nemusela splnit, co jsem si předsevzala. Ale nedá se nic dělat. Sestoupit s hanbou dolů by vyžadovalo odvahu ještě větší. Abych nebyla žádné béčko, lehám si na záda hlavou dolů. Ještě hluboký nádech, zadržet dech a hurá dolů, dokud mám kuráž! Když jsem pročísla hlavou vodu, kruh se mi vysmekl, vyplul na hladinu, v něm zamotané nohy a moje dezorientovaná hlava se ocitla kdesi na dně. I když sebou mrskám, nedokážu se obrátit a najít vytouženou záchranu. Panikařím, v duchu volám o pomoc a dochází mi dech… Prosím! Najednou mne něčí silná ruka uchopí a vytáhne nad hladinu. Je to zázrak. Je to úleva i radost. Pláču, ale naštěstí se to nedá moc poznat, protože voda je prostě všude. Poděkuju. Nakonec radost mám, ale úplně jinou. Nezvládla jsem to, ale zvládl to někdo jiný, který byl naštěstí dostatečně blízko a přišel mi včas na pomoc. Ona silná ruka patřila mému bratranci, patří mu za to můj dík a vděčnost. A Pánu Bohu patří dík za jeho stálou ochranu. Jeho silná ruka mne zachraňuje vlastně každodenně.

■ lenka Bartošková

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 17. 3. 2013 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu Dona Bierleho Překvapen vírou. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com

Tajenka z čísla 2/2013: Nezabývej se lživým obviněním. Knihu Deník Johna Wesleye vyhrává Karel Hrudička, Brno

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

březen 2013 37

POST SCRIPTUM

Libor Duchek

Ecce homo! K

dyž se Napoleon svého času setkal s Goethem, místo pozdravu pronesl prý tato slova: „Ecce homo!“ Přestože se mnoho historiků a psychologů pokoušelo nahlédnout do jeho hlavy, nevíme, co tím vlastně myslel. V češtině by se tato slova dala přeložit jako „Ejhle člověk!“ Jelikož tu však chybí přívlastek, zůstáváme ohledně významu na vážkách. (V této frázi je totiž výpustka zcela záměrná. Předpokládá se, že zamýšlený význam každý zná.) Jako první by nás zřejmě napadlo, že Napoleon jistě na Goethovi oceňoval spojení významné politické funkce a neoddisku-

Jedná se o specifický druh narcismu, který se po něm jmenuje napoleonský. Vezměme tedy vážně jeho komplex. Napoleon čekal zjevení – Goethe byl jedním z nejslavnějších lidí té doby. Jeho kniha Utrpení mladého Werthera svým sebevražedným námětem způsobilo po tehdejší Evropě skandál a ve všech intelektuálních kruzích se o něm mluvilo. Goethe pak dokonce musel změnit předmluvu. A najednou se Goethe skutečně objevil, postarší, zcela obyčejný člověk. Píše romány, píše tragédie, píše básně, ale je to docela obyčejný člověk: „Ecce homo!“ Zatímco Napoleon…

A najednou se Goethe skutečně objevil, postarší, zcela obyčejný člověk. Píše romány, píše tragédie, píše básně, ale je to docela obyčejný člověk. tovatelného uměleckého talentu v jedné osobě. Svým výrokem tedy v pokoře uznává jeho uměleckou velikost, která na rozdíl od slávy válečníka přetrvá. Vycházíme-li však z toho, že Napoleon byl domýšlivý, nabízí se nám jiný úhel pohledu. Bonaparte sice tímto konstatováním uznává umělcovu velikost, ale chce zároveň, aby si ostatní uvědomili, že Goethe k němu přichází, aby jako výjimečná osobnost potvrdil i velikost Napoleona samého. Nevíme, jestli měl Goethe možnost se tomuto setkání vyhnout, zdá se však, že nechtěl Napoleonovu velikost tímto setkáním nijak potvrzovat a pravděpodobně ani vyvracet. Uvažujme pak dále nad významem Napoleonovy zdravice. Co když jsme jeho domýšlivost podcenili? O Bonapartovi se soudí, že byl prvním exemplářem zvláštní charakterové nemoci, která se odjakživa zmocňuje především mocných. 38 březen 2013

Pokud půjdeme o několik staletí hlouběji do historie, uslyšíme tato slova znovu z jiných úst. Pilát se těší, že setká s mocným prorokem, s domnělým králem Židů, kterého toužebně očekával jeho národ po staletí ústy proroků. Doslechl se o něm, že uzdravuje chromé, otevírá ústa němým, oči slepým, že snad dokonce vzkřísil Lazara. Doufá, že potká znovuzrozeného Eliáše nebo snad Mojžíše, nicméně stráže mu přivedou docela zbídačeného člověka. Pilát se však nenechá odradit chudobným vzezřením a ptá se ho: „Ty jsi král židovský?“ Po jeho nejasných odpovědích není schopen rozpoznat jeho skutečnou identitu. Nedokáže ho přimět, aby předvedl nějaký ten svůj kousek. Cítí, že jsou to všechno jen fámy, jako už tolikrát, a přece s ním Ježíš mluví jako nikdo dosud, jako by neměl strach, jako by skutečně Pilátova moc byla pouhou iluzí. Nechá ho zbičovat, snad jim to bude stačit. Co od něj chtějí? „Ecce homo!“ ■

1

Pokus o sjednocení reformace Na sklonku 20. let 16. století se nedávno narozené reformační církve ocitly v tíživé situaci. Na říšském sněmu ve Speyeru byl znovu potvrzen wormský edikt, který vyhlašoval nad Lutherem říšskou klatbu. Na katolických územích měl platit plně, a luterství tam tedy bylo zakázáno, naproti tomu na územích evangelických měla být svoboda vyznání. Přestože evangeličtí stavové podali proti tomuto nerovnému rozhodnutí protest, bylo zřejmé, že pro úspěšné hájení jejich pozice je třeba vytvořit hlubší spojenectví. To mělo být založeno na společném vyznání víry a mělo zahrnout také jihoněmecká města, ovlivněná štras-

Foto archiv

Kristova věc vždy trpí, když pro své dílčí poznání nejsme ochotni přijímat společenství s druhými. burskou reformací, a švýcarské evangelíky v čele s Huldrychem Zwinglim z Curychu. Hlavním hybatelem snah o vytvoření společné vyznavačské základny a následně i politického svazu byl lankrabě Filip Hessenský. Podařilo se mu v říjnu 1529 na jeho hrad Marburg sezvat nejvýznamnější reformační teology. Vedle Luthera a Zwingliho přijel např. Lutherův spolupracovník Filip Melanchthon, štrasburští reformátoři Martin Bucer a Caspar Hedio, basilejský Jan Oekolampad nebo norimberský Andreas Osiander. Šlo o mistrovský diplomatický počin mladého velmože. Do hry vstupovalo příliš mnoho obav z politických dopadů takového souručenství, teologických rozdílů i vzájemných animozit a nedůvěry. I když se velmi rychle ukázalo, že rozdílnost pohledů Luthera a Zwingliho je velmi závažná, bylo dosaženo nečekaně dalekosáhlé shody. Výsledkem rozhovorů bylo 15 Marburských článků. Ve 14 z nich (např. v otázce Trojice, vyznání o Ježíši Kristu, o dědičném hříchu, Božím slově, o křtu či ospravedlnění) se všechny strany ujednotily. 15. článek pojednával o večeři Páně. I v něm reformátoři dovedli nalézt mnohou shodu, zároveň ale vyslovili „dočasný nesouhlas“ v otázce, zda jsou pravé tělo a pravá krev Krista v chlebu a vínu tělesně. Zatímco Luther trval na doslovném výkladu Pánových slov Toto je mé tělo a věřil, že Kristovo oslavené lidství sdílí vlastnosti Jeho božství, včetně všudypřítomnosti (ubikvity), Zwingli chápal Ježíšova slova metaforicky jako odkaz k vyvýšenému Kristu, jehož tělesná přítomnost je vázána po pravici Otce v nebesích, a to až do Jeho druhého příchodu. Tato rozdílnost se ukázala být jako nepřekročitelná, k plnému církevnímu spole2 čenství nedošlo a další vývoj navíc přinesl otevřené nepřátelství (např. již v roce 1530 Augsburská konfese zavrhuje ty, kdo v otázce večeře Páně učí jinak). Zdá se být zřejmé, že zápas o reformaci církve touto neochotou k jednotě v odlišnosti v méně podstatných věcech významně utrpěl. ■ rObert hart 1 – Ulrich Zwingli (1. 1. 1484 - 11. 10. 1531) 2 – Sněmovní město Speyer okolo roku 1550.