2013

4/2013

cena 39 Kč / ročník 44 www.i-brana.cz

.BSJF

Ð

Foto FLICKR design Ondřej Košťák

wdŒB„— ‘ˆ…’ê‡5™„—¸

.BSUB

Inzerce

HORIZONTY 2013 - kurzy pro veřejnost

růst v křesťanském charakteru a svědectví, stále hlouběji rozumět své víře, společně s druhými se potkávat s Bohem Bible. To je, oč tu kráčí! proto také letos ETS otevírá kurzy pro veřejnost. proto také letos si vás dovolujeme pozvat ke společnému studiu – a k novým hOrizOnTŮM! církEV A iSLáM 11. května, Praha Tento kurz si klade za cíl představit islám z křesťanské perspektivy. Kurz sestává z pěti přednášek, které seznámí účastníky s vírou muslimů. Seminář je pořádán ve spolupráci s Univerzitním křesťanským hnutím (UKH). JAk kázAT: OD TEXTU KE KÁZÁNÍ 14. – 15. června, Hranice: Mgr. Peter Cimala, Th.D., David Beňa, lic. theol. Kurz se věnuje otázkám: Jak vykládat biblický text? Jak ho aplikovat do dnešní situace, pro naše posluchače? Jaké záchytné body a pomůcky text pro kázání nabízí? Čeho se v kázání vyvarovat? Jak mluvit na kazatelně? Seminář je pořádán ve spolupráci s CB v Hranicích. pASTOrAcE kOnFLikTŮ V MAnŽELSTVí A V církVi 8. června a 3. srpna, Pardubice: Ing. Pavel Raus, M.A. Clin. Psy, M.A. Theol Kurz je určen všem, kteří chtějí porozumět příčinám a průběhu, řešení a prevenci konfliktů. Loňský úspěšný kurz je letos rozdělen na dvě části, je možné se přihlásit také na jeden ze seminářů konflikty v manželství a konflikty v církvi. Další detaily a online přihlášky najdete na: www.etspraha.cz: Horizonty - kurzy pro veřejnost Na dotazy rád odpoví David Beňa: [email protected]. V rámci grantu Komenského institutu je možné získat slevu na kurzovném (např. pro studenty). Pro bližiší informace kontaktujte P. Cimalu: [email protected]. Spolupracující organizace - kontakty: www.komenskyinstitute.com, www.ukh.cz. na stránkách ETS najdete aktuální nabídku dalších kurzů určených pro veřejnost. pokud máte zájem o uspořádání kurzu ve vašem sboru, neváhejte nás kontaktovat.

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, před nějakým časem jsme se skupinou přátel – samí velmi zaměstnaní lidé středního věku – přemýšleli nad tématem, jemuž je věnováno i vydání časopisu BRÁNA, které právě otevíráte. Marie a Marta, práce a spočinutí, aktivita a ztišení, dávání a přijímání, péče a naslouchání… Každý z diskutujících velmi dobře věděl, co nám chybí. Zastavit se, utichnout a spočinout v Ježíšově blízkosti. Ale kde na něco podobného vzít čas, když úkoly v práci, povinnosti v rodině nebo služba v  církvi na nás tlačí ze všech stran. A tak jsme nakonec vytáhli diáře, chytré telefony, minipočítače a podobné vymoženosti a začali jsme organizovat: jak ještě více zvýšit svoji aktivitu, jak lépe uspořádat svůj čas, čemu dát přednost, co může počkat a  jak správně seřadit svůj žebříček priorit. A tak snad vyšetřit několik okamžiků pro setkání s Kristem. Absurdní situace. Možná právě tenkrát seděl Kristus uprostřed nás, ale pro horečnatou aktivitu našich mozků, šustění diářů a blikání displejů jsme jeho slovo nezaslechli. Ano, Ježíš přichází, kdy on chce, často neplánovaně. Bez určité míry dětské spontánnosti a bezstarostnosti, která dokáže uchopit přítomný okamžik a ne jenom stále přemýšlet o budoucnosti, se s ním můžeme snadno minout. Jenže co s tím, když nás od dětství učili, abychom jednali tak, jak by na našem místě jednal on. A mysleli tím především, že máme být za všech okolností pečliví, pracovití, ochotní, obětaví pro druhé, svědomití v plnění úkolů… Jenže takový byl spíše Mirek Dušín. Ježíš, tak jak nám ho přibližují evangelia, občas dával přednost jiným životním postojům. A tak bych se chtěl - spolu s Vámi - učit s dětskou důvěrou posadit se u jeho nohou. Váš Jiří sedláček, vydavatel

04 06 10 20 26 32 34

Ale Rút se k ní přimkla Rozhovor O srdci člověka Téma Marie + Marta Zápisník Střípky z Kostariky Etika Ješitnost aneb právo na sebeúctu Seriál Probuzená včela K diskusi Rodinné klany

příště

Bůh není samotář Pavel Hošek

tiráž Číslo 4/2013, ročník Bratrské rodiny 45, Českobratrské rodiny 70 • Vyšlo 3. 4. 2013 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, ing. Peter Komrska, Mgr. Kateřina Kyslíková, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO

Rút 1

Ale Rút se k ní přimkla Ř

íká se, že i když nás zklamou lidé, Pán Bůh nás nezklame. Noemi to však, aspoň na čas, prožívala obráceně. A říká se, že nejprve musíme patřit Bohu a pak že patříme i k Božímu lidu. Ale schůdná je i opačná cesta, totiž že Rút patřila nejprve k Božím lidem a teprve tak k Hospodinu. Ale začněme od začátku.

Trpký úděl Kniha Rút vypráví o osudech jedné rodiny – vlastně o osudech jedné ženy z Betléma. Byly to časy válek a zmatků. „Každý dělal, co uznal za správné.“ (Sd 21,25) Jedni se klaněli bohům místo Bohu, druzí brali spravedlnost do vlastních rukou; národ byl nejednotný, utiskovali ho sousedé. Kniha Rút nás zavádí do doby, kdy „nastal v zemi hlad“. „I odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích.“ Dnes bychom řekli, že z ekonomických důvodů požádal o azyl; ironií je, že hlad postihl i Betlém, což se překládá jako „Dům chleba“. Onen Žid „se jmenoval Elímelek, jeho žena Noemi a synové Machlón a Kiljón“. Jména synů jako by dopředu naznačovala osud rodiny: Machlón znamená neduživý, Kiljón něco obdobného. A skutečně, Elímelek v emigraci zemřel a poté, co se synové oženili, zemřeli také oni. Noemi „zůstala sama“, bez manžela a bez dětí; zůstaly jí pouze její snachy, moábské ženy Orpa a Rút. Po nějakých deseti letech se k jejich uším doneslo, že „Hospodin se opět přiklonil ke svému lidu a dal  duben 2013

mu chléb“. Noemi se tedy přichystala k návratu. Co ji v cizině ještě drželo? Jen dvě snachy, pohanské ženy… a ty chtěly s ní. Doposud jsme si o Noemi, a potažmo o Elímelekovi a jeho rodině, mohli domýšlet leccos: že zradili svou zemi, že zapomněli na Boha, že přijali za své moábské pohanky, což podle Božího zákona nesměli (Dt 23,4nn) atp. V tuto chvíli ale Noemi i její rodinu poznáváme v jiném světle: Orpa a Rút měly svou tchyni očividně tak rády, že se chtěly vrátit s ní. Byly kvůli ní ochotné opustit svou zemi, svůj jazyk, přátele a rodiny a vydat se do ciziny, k národu sice sousednímu, ale přece jen cizímu a nepřátelskému. A my Noemi slyšíme, jak snachám žehná, jak jim děkuje a přeje, aby se mohly znovu vdát a mít děti, doma, ve své zemi. Ale ony se rozplakaly a nechtěly o tom slyšet. A Noemi podruhé radí a jediné lidi, kteří jí zbyli, odhání od sebe pryč: „Jen se vraťte, mé dcery. Proč byste se mnou chodily?“ Cožpak jim ještě má co nabídnout? Což jim ještě dá domov? Je přece příliš stará, než aby jim mohla vychovat nové ženichy! Asi jí dáme za pravdu, Noemi mluví rozumně. „Můj úděl je pro vás příliš trpký,“ argumentuje, „dolehla na mne Hospodinova ruka.“ Orpa na to slyšela a s pláčem se rozloučila. „Ale Rút se k Noemi přimkla.“ Jako by neslyšela! Jako by láska neslyšela a nechápala rozumné argumenty. Sloveso „přimknout se“ znamená doslova „přilepit se“; v Bibli se běžně používá pro oddanost Hospodinu (Dt 4,4), ale také pro oddanost mezi manžely.

(Gn 2,24) Rút se „přilepila“ k Noemi a byla rozhodnuta opustit svůj národ, otce i matku, jen aby byla se svou tchyní. A když ji Noemi ještě potřetí napomíná, odpoví jí: „Nenaléhej na mě. Kamkoli půjdeš, půjdu, a kdekoli přenocuješ, přenocuji. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována.“ A že to myslí vážně, přidá přísahu: „Ať se mnou Hospodin udělá cokoliv. Jen smrt nás rozdělí.“

Bůh a lidé patří k sobě Kdybychom tento rozhovor posuzovali z hlediska evangelizace, byli bychom asi zklamaní. Noemi neevangelizovala vůbec, své snachy spíše odrazovala a varovala. Dokonce jim řekla, že Bůh je proti ní a  takovému Bohu není radno křížit cestu! Orpa a  Rút její osudy dobře znaly: hlad, emigraci, manželovu smrt, smrt obou synů, slzy, vědomí, že Bůh ji opustil. Obě to dobře věděly. Orpa se toho právem zalekla. Ale „Rút se k Noemi přimkla“ navzdory všemu, co o Bohu Izraele od Noemi slyšela a co z Jeho temného díla na vlastní oči viděla a na vlastní kůži zažila. Přijala Noemi a její úděl za své – a s Noemi a jejím údělem i jejího Boha. I když je naše svědectví všelijak ukoktané; i když možná musíme popravdě mluvit o zkušenostech, které – jak se zdá – nedokazují Boží dobrotu, přesto můžeme získat své blízké pro Hospodina jako Noemi. Někdy si říkáme: „Kdybych tak byl zdravý; kdyby tak můj život byl srovnaný, to by pak lidé viděli, jak je Bůh dobrý. Ale což mi někdo uvěří, že jsem spasený, když ‚spaseně‘ nevypadám?“ Příběh Noemi a Rút ukazuje, že lidská láska a věrnost i hory přenáší. Rút možná ještě neznala Hospodina, ale znala Noemi. Rút možná nezažila příliš Boží dobroty, spíš naopak, ale přimkla se k dobré Noemi. Rút jí řekla: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já… Jen smrt nás rozdělí.“ Všimněte si, Rút se neobrátila předně k Hospodinu, nýbrž nejprve k Noemi a k jejímu lidu – a to znamená, že za svůj přijala Noemin trpký úděl i trpký úděl Izraele, a teprve tak se obrátila i k Noeminu Bohu, k Bohu Izraele, se všemi možnými důsledky.

David Beňa, lic. theol. (37) vyučuje na ETS religionistiku a SZ, je tajemníkem Studijního odboru RCB. S manželkou Evou, dcerou Johankou a synem Matoušem žije v Litomyšli.

„Kristus ano, ale církev ne!“ říkají lidé. A někdy i my takhle mluvíme, v různých odstínech, vážných a dobře míněných i naštvaných nebo unavených: „Hlavní je mít osobní víru, na církvi nezáleží.“ Rút ale věděla, že bez Božích lidí a bez Božího lidu nemůže Boha tohoto lidu mít. A vlastně jí asi ani v první řadě nešlo o Boha, nýbrž o Noemi. A k těžce zkoušené Noemi právě neodmyslitelně patřil i Izrael, její lid, všelijak pochybný a neklidný, i její Bůh. Noemi, Izrael, Hospodin; Kristus a církev, víra a  společenství bratří a  sester – nějak to všechno patří dohromady a jedno bez druhého není úplné; a zvláště tehdy, když by člověk ode všeho nejraději utekl – od ukřižovaného Krista, od nesvaté církve, od zkoušených bratří… Je to tak, že někdy nás, podobně jako Rút, u Pána Boha drží právě jen věrnost lidem. Možná Boha ještě dobře neznáme; poznávejme tedy jeho lidi, tyhle sestry a bratry. Možná Pána už zase neznáme, držme se tedy jeho lidí a jejich Bůh bude i naším Bohem. Je to, jako když ženich přijímá nevěstu a s ní nutně přijímá i její záliby a zlozvyky, nádobí a povlečení z její výbavy. A neřekne snad Kristus v poslední den spravedlivým, že co učinili jednomu z jeho bratří, Jemu že učinili? (Mt 25,40)

Skrytý Bůh Rút se tedy přimkla k Noemi a přijala její lid, zemi, osudy i jejího Boha. A Noemi tak nezůstala sama. I  když se zklamala v Pánu Bohu a říkala: „Bůh je proti mně.“ I když odmítla své jméno Noemi (rozkošná) a dala si říkat Mara (trpká) – přesto nezůstala sama, byla tu ještě její pohanská snacha. Asi byste mohli všichni vyprávět zkušenosti o tom, jak vás lidé zklamali a zůstali jste sami, ale Hospodin vás neopustil, ukázal vám, že vás má rád, že s vámi počítá. Ale mohli bychom jistě dosvědčit také opačné zkušenosti, kdy nebe mlčelo a zdálo se neprostupné. Ale byli tu lidé, manželka, děti, přítel, náhodný známý, sestry a bratři ve sboru a ti nám řekli dobré slovo, pomohli, modlili se a někdy třeba s námi plakali. Anebo se na nás na ulici jen někdo usmál. Měli jsme zkrátka nějakou tu Rút vedle sebe a v té Rút byl Kristus s námi. A tak se opuštěná Noemi vrátila domů; ale nebyla sama, přišla s ní Rút. V pohanské dívce ji skrytě provázel Hospodin. Stejně jako zase skrze Noemi byl Hospodin blízko pohance Rút. Přišly spolu, když v Betlémě začínala sklizeň ječmene, v době Velikonoc – ve dnech, kdy Hospodin chystal Izraeli nové požehnání. Dej i nám Hospodin věrné lidi, jako byly Noemi a Rút. A udělej z nás takové lidi pro druhé. A Bůh buď s námi. Amen. ■ duben 2013 

rozhovor Rozhovor s kardioložkou Evou Kejřovou

O srdci člověka „… prej je to tak, že srdce je nejhorší nemoc. Jak má někdo srdce, tak skoro určitě umře,“ rozumuje malá hrdinka románu Hrdý Budžes. Jak je to s lidským srdcem doopravdy, zeptali jsme se kardioložky, která lidem pomáhá, aby jejich srdce dobře fungovalo. Co vás přivedlo k tomu, že jste se stala kardioložkou? Jako studentku mě zajímaly hlavně tři obory: interna, neurologie a psychiatrie. Po ukončení studia jsem v Ledči nad Sázavou pracovala na interně a až po mateřské jsem v Mladé Boleslavi nastoupila na kardiologickou ambulanci. Začalo mě to bavit a líbilo se mi, že se dá lidem skutečně pomoci. Pět let tam kardiologie nebyla, takže jsem si začala zvát lidi, kteří nebyli sledovaní, posílala jsem je do Prahy na vyšetření a snažila se jejich úděl nějak zlepšit. A pak jsem začala kontrolovat kardiostimulátory a to mě zajímalo taky. Můj otec je technik, který vždycky toužil po nějaké biomedicíně, od mládí se mi snažil vysvětlovat principy kybernetiky a počítačové techniky, takže já jsem se technických údajů nebála. Těšilo mě, že se mi podařilo v Mladé Boleslavi vytvořit docela slušně fungující kardiologickou poradnu. Těšilo mě dělat preventivní vyšetření a vyhledávat lidi, kteří byli ohrožení ischemickou chorobou, zařizovat jim léčbu a dispenzarizaci, což je aktivní dohled. Protože prevence je v medicíně nejdůležitější. Když jsme se přestěhovali do Prahy, byla jsem vděčná, že mohu ve své práci pokračovat a dále ji rozvíjet.

Specializujete se na tzv. „budíky“, které podporují činnost lidského srdce. Jak vlastně fungují?

MUDr. Eva Kejřová (58) Promovala v roce 1979 na Karlově univerzitě, nastoupila na interní oddělení v Ledči nad Sázavou, od roku 1980 působila v Mladé Boleslavi na neurologii, na interním oddělení a pak v kardiologické ambulanci. Od roku 1994 pracuje na II. interní klinice v Praze na kardiologii. Je členkou ochranovského sboru při ČCE, má dvě dospělé děti, syna a dceru.

 duben 2013

Kardiostimulátory s pomocí malého elektrického výboje vyvolávají kontrakci srdečního oddílu v případě, že selhává vlastní tzv. udavatel rytmu. Je to taková „protéza“, když vynechává srdce anebo netepe dostatečně rychle. Sestávají z vlastního stimulátoru a elektrod. Kardiostimulátor je v současné době již vlastně něco jako minipočítač. Dává se do podkoží pod pravou nebo levou klíční kost. Je velký přibližně tři krát pět centimetrů, má kovový obal, takže přece jen v těle maličko překáží, ale zatím to nedovedeme udělat jinak. Do kardiostimulátoru jsou napojeny elektrody, které vedou buď do pravé síně, do pravé komory nebo do obou. Je důležité říci, že je pacient v srdci necítí. Elektrody téměř vždy zůstávají v těle člověka a po pěti až sedmi letech se vyměňují jen kardiostimulátory. V současné době se u přísně indikovaných stavů používají i elektrody, které se zavádějí do žil nad levou komoru a pomáhají zajistit, aby se jednotlivé srdeční segmenty stahovaly současně – synchronně – a tak zvýšily srdeční výkon. Jako novinka se objevily také malinké bezdrátové kardiostimulátory, které se zavádějí přímo do pravé komory. Jsou zatím omezené ve svých funkcích, a proto se hodí jen pro velmi omezenou skupinu nemocných, a mají ještě mnoho nedořešených technických problémů.

Jak byste laikovi popsala srdce člověka? Je to vlastně pumpa. Velmi důmyslná, sofistikovaná, ale pořád pumpa. Sestává ze dvou síní a  dvou komor. Funkčně ale souvisí pravá síň s pravou komorou a levá síň s levou komorou. Velké žíly přivádějí odkysličenou krev z těla přes pravou síň do pravé komory, odtud je krev pumpována do plic. Tam se obohatí kyslíkem a vrací se do levé síně a tudy do levé komory, která ji pak pumpuje zpět do těla, do tzv. velkého oběhu. Chlopně mezi jednotlivými oddíly fungují podobně jako ventily, aby se krev nevracela zpátky.

Foto Bronislav Matulík

Srdeční předsíně se za normálních okolností spolupodílí na práci srdce. Kontrakce síní vtlačí krev v nich obsaženou do komor těsně před jejich kontrakcí, a tím pomáhá zvýšit výkon komory, podobně jako je tomu u dosycování ventilů u auta.

V zásadě se jedná o sval. Proč je spojován s centrem lidských emocí a citů? Srdeční sval má sice vlastní udavatel rytmu, ale prostřednictvím vegetativního nervstva se může tepová frekvence zvýšit nebo snížit. Dochází k tomu při tělesné námaze. což obvykle nezaznamenáme, ale také při emocionálních změnách, čehož si naopak všimneme ihned.

Co se v člověku děje, že se mu při emočně vypjatých situacích srdce sevře, zastaví anebo naopak chce vyskočit z hrudi? Takový člověk má pravděpodobně arytmii – to, co popisujete, nejlépe odpovídá předčasným komorovým stahům, tzv. extrasystolám. Místo toho, aby se nejprve kontrahovala síň a potom komora, dojde k vyvolání kontrakce přímo z nějakého místa ve svalovině komor a ty se pak stahují proti zavřeným chlopním, což vyvolá nepříjemný pocit. To „zastavení“ srdce je pak kompenzační pauza, než se obnoví pravidelný rytmus. Tyto extrasystoly však většinou nejsou nebezpečné, mohou se vyskytovat i na zdravém srdci.

Může člověk své srdce zklidnit rozumem? Četl jsem o jogínech, kteří to dovedou. Pokud se jedná o zrychlení tepu vyvolané psychickým napětím, tak se to možná někdy povede. Ale jenom lidem, kteří sami sebe zklidnit dokáží. duben 2013 

rozhovor Některé poruchy srdečního rytmu, podmíněné zvýšeným drážděním sympatického vegetativního nervstva, zkoušíme zklidnit podrážděním parasympatického nervstva. To lze vyvolat třeba hlubokým nádechem a následně zatajením dechu. Nebo napětím svaloviny břicha, což je tzv. Valsalvův manévr, případně můžeme vyvolat dávivý reflex apod. Pomáhá to ale jen u některých arytmií. Existují ovšem poruchy srdečního rytmu, které rozumem ani vůlí ovlivnit nelze, protože jsou vyvolány jiným mechanismem. Na takové poruchy rytmu je třeba použít léky nebo jiné léčebné metody.

Říká se, že člověku žalem prasklo srdce anebo že někdo někomu zlomil srdce. Asi se v takových situacích nejedná hned o infarkt, ale přesto, co ho nejčastěji způsobuje? Podkladem tohoto rčení může být situace, kdy při akutním infarktu dojde k odumření části srdeční tkáně a jejím následnému protržení anebo když dojde k vyvolání závažné komorové arytmie se zástavou srdce.

Líbí se mi, že v Bibli je srdce viděno spíše jako orgán lidské vůle. Co o tom soudíte vy? Já si to vysvětluji tak, že člověk od pradávna viděl zvířata a lidi umírat. Viděl, že mrtvému tvoru netluče srdce. Když se srdce zastaví, je ihned konec. Když vám selžou játra nebo ledviny, tak to ještě chvilku trvá, než umřete. Tlukot srdce se dá nahmatat, je to takový „hmatatelný“ důkaz, že žijete. Tep srdce navíc reaguje na psychické rozpoložení. Když je někdo rozrušený, srdce mu tepe rychleji, pocit úzkosti se někdy promítá jako bolest u srdce. To mohlo vést k tomu, že starověký člověk viděl centrum citu, rozumu, vůle i morálky – celé osobnosti – v srdci. Těžko říci, co si naši předkové mysleli při pohledu na mozkovou tkáň. Zřejmě je asi nenapadlo, jak důležitý orgán mají před sebou.

Srdce jako sval ale musí mít vůli, když tluče od prenatálního života až do nejdelšího stáří. Kolik úderů vykoná během průměrného věku člověka? Tak si to spočítejte. Srdce dospělého člověka tepe průměrně 70 až 80 krát za minutu, děti mají tep 100 až 120 za minutu, miminka až 140. Srdce tepe již v děloze asi od třetího měsíce. V poslední době se objevily domněnky, že trvale zvýšený tep zkracuje délku života, že srdce je „naprogramováno“ na určitý počet tepů a pak se zastaví. Dokládají to mimo jiné tím, že zvířata s  pomalým tepem (např. slon) se dožívají vysokého věku, zatím duben 2013

co myši s krátkou životní dobou mají rychlý tep. Ale ta příčina může samozřejmě být i jiná. Každopádně delší dobu trvající velmi rychlý tep srdce poškozuje.

Byl jsem doslova fascinován, kolik parametrů kardiolog může na srdci sledovat a diagnostikovat. Kolik jich asi tak je a které jsou hlavní? Na to se dá odpovědět jen slovy klasika: Je jich nepočítaně. Ale vážně. Srdce se dá vyšetřovat a hodnotit různými způsoby. Jednak klinickým, tzv. fyzikálním vyšetřením, což v podstatě znamená, že si je poslechneme, anebo s užitím dalších metod – ať už je to EKG, nebo vyšetření ultrazvukem, rentgenem, počítačovou tomografií nebo magnetickou rezo-

V poslední době se objevily domněnky, že trvale zvýšený tep zkracuje délku života, že srdce je „naprogramováno“ na určitý počet tepů a pak se zastaví. nancí. Pomocí těchto vyšetření se dá zjistit velikost a částečně i funkce jednotlivých srdečních oddílů, svaloviny, chlopní a osrdečníku. Pak existuje další skupina vyšetření, tzv. invazivních, jako je katetrizace, elektrofyziologické vyšetření apod.

Od doby první transplantace srdce už uběhlo skoro padesát let, medicína postoupila dál. Myslíte si, že může nastat doba, kdy lidem bude v těle pulzovat umělé srdce? Já doufám, že ta doba někdy nastane. Přibývá lidí, kteří by potřebovali zdravé srdce nebo jiný orgán a možnost transplantace je zatížena tím, že někdo jiný musí zemřít, aby bylo jeho srdce k dispozici pro nemocného. Navíc aby nové srdce „přežilo“ v těle příjemce, je nutno doživotně užívat léky, které mají řadu nepříjemných vedlejších účinků. Takže srdce, které by bylo možno vyrobit nebo „vypěstovat“ z kmenových buněk by bylo dobrou alternativou. Všechny tyto možnosti kromě mnoha nedořešených technických problémů jsou ovšem nesmírně finančně náročné.

Prorok Ezechiel oznamoval, že Bůh lidem vymění kamenné srdce za masité. Jak byste charakterizovala kamenné srdce člověka? A může být takové srdce z medicínského hlediska zdravé?

Na modelu srdce ukazuje MUDr. Kejřová zavedení elektrod z kardiostimulátoru, které se zasunou do periferní žíly, skrze ni se pak do příslušného srdečního oddílu, v tomto případě do pravé komory, kde se fixují.

nezbytná, aby nám „neztučněla ledví“, ale nesmí to překročit snesitelnou míru. Vyvarovat se stresu není snadné – někdy si to děláme sami buď neschopností si život zorganizovat, nebo svým náročným programem. To můžeme zkusit změnit. K samotnému uvolnění napětí pomáhají různé relaxační techniky, pohybové aktivity. Dlouhodobý nadměrný stres je pro člověka nebezpečný, a tak vždy stojí za zvážení, zda není možné tu konfliktní – stresující situaci nějak řešit, něčeho se vzdát, změnit zaměstnání apod. Jsou ale situace, kterým se nevyhneme, a pak to asi musíme přijmout a nějak s tím žít. Samozřejmě by nám měla pomáhat víra. A naši bratři a sestry ve víře. Jak to dělám já? Jak kdy. Dovolím si ale trochu jedovatou poznámku: Co se týče kardiovaskulárních onemocnění, škodíme si zde v Čechách mnohem více přejídáním a kouřením nežli stresem. Kamenné srdce by těžko mohlo pracovat. Existuje však onemocnění osrdečníku (je to vazivová blána obalující srdce), při kterém dojde k jeho ztuhnutí a zvápenatění. Je to například u tuberkulózy nebo jako následek krvácení do osrdečníku. To mohlo být podkladem těchto představ. Také některá onemocnění svaloviny srdce mají za následek zbytnění a „ztuhnutí“ srdce. Má to samozřejmě závažné důsledky pro zdravotní stav, protože srdce se buď nemůže dostatečně naplnit krví, nebo se dostatečně kontrahovat, anebo oboje, což má neblahý vliv na kvalitu a většinou i délku života.

Jaký životní styl a jaké stresy nejvíce ohrožují funkci srdečního svalu? A co byste doporučila, aby lidé udělali pro zdraví svého srdce? Myslím, že to jsou notoricky známé věci. Kromě dědičných dispozic, které obvykle nemáme šanci ovlivnit, je rizikem pro rozvoj ischemické choroby kouření, nadváha, konzumace nadměrného množství živočišných tuků, nedostatek pohybu, cukrovka a samozřejmě i stres.

Zajímalo by mě, jak se vyvarovat stresu, který nám poškozuje srdce? Copak to jde? Jak to děláte vy? Především bych chtěla upozornit, že určitá dávka stresu je užitečná, ba dokonce k dobrému životu

Před časem u nás jeden muž žil dvě stě dní bez srdce jen s podporou přístrojů, co to znamenalo pro váš medicínský obor? Určitě to byl obrovský krok kupředu. Až dosud se používaly různé podpůrné pumpy, které ale pracovaly spolu se srdcem, „pomáhaly“ mu. Udržování krevního oběhu pouze přístrojem se používalo pouze při operacích a nejvýše na několik hodin. Pokud by se podařilo vyvinout přístroj, který by dokázal srdce nahradit dlouhodobě, byl by to obrovský pokrok. Je mi moc líto, že se tento pacient nedožil transplantace. Zároveň to ukazuje lidskou bezmoc tváří v tvář nemoci a smrti.

A nakonec, když se řekne, že někdo nemá srdce, lze s tím něco udělat? To není otázka pro mne. Kardiologie takovým lidem může nabídnout transplantaci nebo umělé srdce, které ale zatím dokáže nahradit funkci skutečného srdce jen po omezenou dobu. Ale toto úsloví má spíše na mysli bezcitného člověka. Tady však bývá i  psychiatrie bezmocná. Jako v každém odvětví zdravotnictví i zde je nutno položit důraz na prevenci, což je mimo jiné správná výchova. Ale ani ta nemusí zabránit katastrofě. Pak snad jedině se modlit, aby Pán Bůh udělal zázrak.

■ připravil bronislav matulík duben 2013 

TÉMA

Foto archiv, design Ondřej Košták

DANA KRAUSOVÁ

10 duben 2013

Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnoho věcí, řekl kdysi Ježíš na adresu jedné vzorné křesťanky. Co dnes ukazuje přístup sester Marty a Marie? Všichni máme čtyřiadvacet hodin denně, do kterých musíme vměstnat, co je třeba – čas pro Pána Boha, na církev, na práci i na ostatní lidi. Všichni máme své priority, které se promítají do našich rozhodování. Nechejme se oslovit pilnou Martou a naslouchající Marií.

B

iblické postavy Marty a Marie mne vždy vtahovaly hloubkou své výpovědi o lidství a o povaze člověka, bohatstvím různých poloh a pohledů, které je uchováno v krátkém příběhu o návštěvě Ježíše v domě dvou sester. Marta i Marie nám dávají nahlédnout do nitra nás samých. Podobně jako všechny biblické postavy, dovolují nám zahlédnout to podstatné v životě. Zde nejde jen o dva různé typy lidí, ale také o dva různé přístupy k životu, o dvě odlišné polohy v člověku samém, inspirují nás i  pohledem na dva různé způsoby prožívání víry a zbožnosti. Přístup Marie i přístup Marty má své místo a patří k našemu životu, přesto přichází Ježíš a určuje priority. Vyučuje Martu, a tím nám pomáhá se zorientovat ve složitosti našeho života.

Příběh obyčejné návštěvy Zkusme se ponořit do hledání významu jedné běžné situace – návštěvy, kdy Marta chystá pohoštění a Marie usedá k hostovi. Je to typická situace ze života. Přijdou milí hosté a hospodyňka zmizí v kuchyni. Snaží se dát to nejlepší a pro péči ani nespočine. Pro plný stůl ji mine to nejdůležitější – setkání člověka s člověkem. Tam zůstane prázdno. Pečující, starostlivý a zahrnující přístup na

jedné straně a na straně druhé tiché naslouchání, sblížení lidí, vzájemné porozumění. Na jedné straně fungující, pracovití a zaneprázdnění lidé a naproti tomu lidé ponoření do svého rozjímání, kteří jsou pohrouženi v přemýšlení a čekání na oslovení, kteří vybízejí beze slov ke spočinutí, k blízkému rozhovoru a k novým pohledům. Nevíme si rady, jak vyvážit jedno s druhým. Padáme do krajností a ocitáme se v napětí a konfliktu. Marta se dokonce hněvá a tlačí na Marii přes Ježíše. Možná chce potvrdit oprávněnost svého požadavku. Nebo je zoufalá, bezmocná a na dně sil. Pán Ježíš nereaguje způsobem, který známe ze života: Pojďme si rozdělit úkoly, ať si pak můžeme všichni v klidu sednout. Zaznívá nečekaná odpověď: Chceš mi sloužit, ale trápíš se pro něco, co je zbytné, co není podstatné. To klíčové a zásadní je být se mnou. Když tu jsem, tak buď též. Ve vztahu.

duben 2013 11

TÉMA téma Konflikt v nás Jediná situace na okamžik staví proti sobě vztahovost na straně Marie a pečování o podmínky na straně Marty. Je to konflikt Mariiny prosté existence u nohou Ježíšových a práce na zajištění existence zaneprázdněné Marty. Tento konflikt nosíme všichni hluboko v sobě. Vzniká v našich vztazích, vzniká na půdě církví, zasahuje do rodin, ovlivňuje náš duchovní život. Ukazuje se v našich diářích, obsazuje naši psychiku, trápí naše tělo. Nerozumíme si, napadáme se z neférovosti, lenosti nebo upracovanosti. Jsme nespokojení, frustrovaní a jsme utrápení. Ocitáme se v napětí mezi aktivitou a spočinutím, mezi povinnostmi a tichým nasloucháním. Situace Marty a Marie ukazuje na skrytý problém člověka, na základní napětí mezi vztahovostí a zajišťováním. Je to napětí mezi „bytím o sobě“ a „zajišťováním si existence“. Střet hodnotného s potřebami. Ukazuje na konflikt věčnosti a časnosti lidského života. V jediném okamžiku stojí tyto dvě lidské polohy proti sobě. Vidíme krajnosti složité reality. Jen důsledným oddělením přístupu Marty a Marie, které činí Ježíš, můžeme zahlédnout pod-

statu sdělení: Ano, náš každodenní život se pohybuje v silokřivkách mezi Martou a Marií, ale jediným vodítkem, radou a východiskem z neustálého konfliktu je Ježíšovo: „Marie zvolila dobře, o to nepřijde.“ Ježíš do nekonečného napětí mezi vztahovostí a fungováním vnáší prioritu. Ukazuje na význam a přednost bytí před zajišťováním. Odděluje podstatné od služebného, tak aby se pak vzápětí mohly obě polohy nově a svobodně prolnout v hlubokém respektu k neoddělitelnosti jednoho od druhého v našem časném životě.

To nejcennější je vztah To důležité se odehrává ve spočinutí, v doteku a v blízkosti Boží. Být v prvé řadě ve vztahu k Bohu. Cítím, vnímám, že Ježíš je tu. Je mi blízko a jsem tu pro Něj. Cele a se vším. Jako by se zastavil čas, vše kolem je druhořadé. Chceme, aby tento okamžik trval věčně. Marie tuší, že to nevytváří ona, ale že podstata života přichází k ní. První slovo nevychází od ní. Ona je ta, která čeká, naslouchá a chystá se k vnitřní odpovědi. Čeká na první slovo, na první impuls, čeká na toho, který je První. Marie rozpoznává výjimečnost této chvíle. Je otevřena vejít do

PŘÍBĚH

Moje babička Marta Kateřina Strnadová Na těchto řádcích se chci sdílet o  svém prvním setkání s Boží mocí. Není to vlastně ani tak můj příběh, ale mé babičky. Je to ta paní na fotografii a já jsem to mladší dítko na jejím klíně (sedím vedle své starší, vlasatější sestry). Babička dnes už není na světě, zato já beru jako čest, že mohu vzít tento úkol na sebe a před Bohem pravdivě vypsat to, co mi svěřila. Vždy ráda čtu nebo slýchám vyprávění lidí o tom, jak se setkali s Ježíšem, jak přišel do jejich života. Pak si totiž znovu připomenu, jak skvělý a dobrý je náš Pán, který ví o každém vrabci a stejně tak rozumí každému lidskému srdci. On ví, jak a kdy ke komu přistoupit. Každý příběh je úplně jiný, jedinečný tak jako 12 duben 2013

my. Ne vždy se to ovšem děje za lehkých životních okolností. O to větší je ale pak radost z Božího navštívení a jeho pomoci. Nepocházím z rodiny věřících lidí. Do kostela jsme chodili maximálně občas na půlnoční. Biblické příběhy nám v dětství vyprávěla babička a já jsem je brala spíš jako pohádky. Ani babička nechodila nikam do kostela. Za minulého režimu se to moc nepěstovalo a děda si to nepřál. Přesto víru v Boha v sobě měla, ačkoliv si myslím, že poté, co se s Ježíšem setkala tváří v tvář, se její představy o Bohu a víra hodně proměnily. Když jí bylo 69 let (mně v té době bylo 20 let), musela jít na náročnou operaci. Měla bolesti žlučníku, a když

ji lékaři operovali, zjistili, že má rakovinu v pokročilém stádiu a že už se nedá vyléčit. Babička prožívala tuto operaci velice těžce. Byl to snad nejhorší zážitek jejího života. Když přišla k sobě a mohla s námi mluvit, tak nám řekla, že narkóza, kterou jí dali, plně neúčinkovala. Lékaři si mysleli,

Foto B. Matulík a archiv autorky

blízkosti Boží a usedá k nohám Pána Ježíše a naslouchá. Visí na každém slovu. To nejcennější přichází k oběma sestrám stejně. Je tu Ježíš, který je vším. Ale jen Marie vstupuje do vztahu se svým Pánem. Vstupuje do vnitřního vztahu a objevuje důležitost bytí. Marta tento okamžik míjí. Je zaměstnaná tím, co se sluší a patří. Je zaplavena službou. Je aktivní a činná, ale míjí smysluplný, naplňující okamžik blízkosti Boží. Lásku a vztah snadno zaměňujeme za pracovitost a péči. I ve službě Bohu mohu minout setkání se samotným Bohem. V aktivitách se můžeme postupně ztrácet ze vztahu. Nejen ze vztahu k Bohu, ale ztrácíme se i sobě, manželovi, manželce, dětem, rodičům, přátelům. Ztrácíme prožitek života. Fungujeme, přežíváme a zákonitě jsme vyčerpaní. V terapeutické práci pak mluvíme o změně životního nastavení. Nastavení celého života k naslouchání a k dialogu. Také Bible nás vede k naslouchání Bohu, k vejití do vnitřního vztahu s Ním. Naslouchání je životní postoj: naslouchám slovům Ježíšovým, naslouchám druhému, naslouchám životu, výzvám životních situací, naslouchám vlastnímu nitru. A dávám odpověď na to, co přichází. Dávám vnitřní

že po operaci blouzní, protože byla dost neklidná. Nevěřili jí. Nicméně ona tvrdila, že když ležela na operačním stole, bylo její tělo sice nehybné, ale přitom živě vnímala každý řez a cokoli dalšího, co na jejím těle prováděli. Nemohla jim to ovšem dát nijak vědět, protože své tělo v tu chvíli nemohla ovládat. Nemohla nic, než tam ležet a snášet to, co se děje. Vybavuji si, že až po babiččině smrti jsme s mamkou více méně náhodně sledovaly jakýsi odborný pořad z lékařského prostředí, kde mluvili právě o tomto jevu. Prý existuje určité procento lidí, kteří narkózu tímto způsobem snáší a po operaci mají dost živé vzpomínky na bolest, kterou při ní prožívali. Babička tedy patřila k nim. Svou bolest popisovala tak, jako by ji zaživa napadli psi a rvali jí břicho na kusy. A právě v té chvíli, kdy tam ležela, bezmocná a zoufalá, zavolala k Bo-

PhDr. Dana Krausová (46) Klinická psycholožka s odbornou specializací v psychoterapii. Pracuje v soukromé psychoterapeutické praxi. Věnuje se odborné přípravě budoucích psychoterapeutů v rámci výcviků a vzdělávání v existenciální analýze. Je předsedkyní Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu. S manželem Markem jsou členy Církve bratrské. Mají dvě dospělé děti.

odpověď na výzvu, vstupuji do pozvání. Je to zcela zásadní změna postoje z životního monologu na dialog se životem. Dialog je Boží volání a odpověď služebníků. Ježíš přichází a říká: „Jsem tu.“ Marie odpovídá: „Mluv, slyším a naslouchám.“ Ztišení a  naslouchání je v celém životě i v Písmu začátek toho, aby nám bylo zjeveno. Aby se nám ukázalo. Aby skryté se stalo zjevným, aby se slovo otevřelo. Jsme osloveni, zasaženi, pohnuti tím, co přichází. V  úžasu emauzských učedlníků prožíváme, že srdce se nám rozhořelo, a objevujeme, že to cenné a  důležité přichází k nám. To nevytváříme sami. Mysleli jsme si v době našeho znovuzrození, že hle-

hu o pomoc a pak se s Ním také setkala. Popisovala nám, že k ní přišel Ježíš a byl celý ozářený světlem. Ruce měl ale lidské. Posadili se spolu za stůl, aby si promluvili. Ty ruce jí přes stůl podal a držel ty její ve svých. Z Ježíšových slov k ní mi nejvíce utkvělo, že když mluvil o ní, řekl: „Nejsou všechny Marie, jsou i Marty.“ Křesťanům je dobře znám příběh naslouchající Marie a pracovité Marty. Kromě toho, že se babiččino

vyprávění zakládalo na biblickém textu, mne nadchla hlavně jiná věc – On ji znal! A znal ji velmi dobře! Svými slovy ji totiž přesně vystihl. Mohu to potvrdit, protože s babičkou jsme k sobě měly vřelý vztah. Ona právě byla tou „Martou“, která vždy obsluhovala všechny naše hosty a na sebe myslela až v poslední řadě. Při jejím vyprávění o tom všem jí tekly slzy. Pro mě to byl tehdy převratný objev a na základě jejího svědectví jsem uvěřila tomu, že to byl skutečně Bůh, kdo k ní mluvil, a že to nebyl žádný výplod narkózou obluzené mysli. Sama jsem později vydala svůj život Kristu a stala se členkou CB v Litvínově. A to, že zná i mě osobně, mi dal Ježíš různými způsoby od té doby mnohokrát najevo. Babiččin zážitek ovlivnil celou naši rodinu a musím ještě dodat, že odchod domů k Pánu v roce 2005 prožila doma, mezi svými blízkými a odešla v pokoji. ■ duben 2013 13

TÉMA téma dáme a oslovujeme Boha jako první. Později odhalujeme, že již dávno předtím nás vyhledal a mluvil k  nám a naše víra je jen odpovědí na toto volání. Myslíme si, že přicházíme k Bohu a zjišťujeme, že Bůh přichází k nám. Myslíme si, že zveme Boha do své přítomnosti, abychom posléze zjistili, že on se

nás dotýká jako první. Jsme druzí. Na prvním místě je ten, který je první i poslední. Živý Bůh, živý Ježíš, ten, který je cesta, pravda a život. To důležité přichází k nám a my jen vstupujeme do rozhovoru. Potřebujeme ochotu k otevřenosti pustit se tímto směrem. Potřebujeme odvahu a pokorné srdce

anketa Co vás nejčastěji ruší při poslechu kázání a přemýšlení o něm? Jak s tím bojujete? Barbara, 74 let, Trutnov • Při kázání mě nejvíce ruší různá šeptání a poznámky posluchačů, jako kdyby hrozilo, že se už více neuvidí či zapomenou onu důležitou věc, co si sdělují. Jak to řeším? Snažím se dělat jakoby nic, a když už je to příliš, udělám takový zbojnický pohled.

se nějak proberu, nenápadně si zacvičím, prodýchám se, modlím se, občas si dám před kázáním rychlé kafe ve sborové kuchyňce.

Zdeněk, 69 let, Plzeň • Při kázání mě ruší vlastní starosti a bojuji s tím tak, že si píši poznámky. Ida, 30 let, Česká Třebová • Nejčastěji mě ruší vlastní myšlenky o tom, s kým potřebuji nebo chci mluvit po shromáždění a v jakém pořadí musím tyto lidi vyhledat, abych je stihla všechny. Mou pozornost také často odvádí naše rok a půl stará dcerka, když přemýšlím, jak ji zabavit, aby ji to co nejdéle vydrželo, bylo to tiché a nenutilo to k interakci nikoho jiného. Pavel, 60 let, Kyjov • Ospalost – sotva si někde sednu, už usínám. Přesto většinou vím, o čem je řeč. Zaujetí jednou myšlenkou, zejména když je kázání hutné, obsažné, plné myšlenek, nestačím vše sledovat po celý čas. Starosti – problémy v rodině, ve sboru, v zaměstnání. Většinou

14 duben 2013

David, 14 let, Praha Černý Most • Nejčastěji mě ruší ospalost nebo ubíhající myšlenky. Židle v našem sboru jsou moc pohodlné. Bojuji s tím tak, že se v sobotu snažím chodit spát dřív. Blanka, 33 let, Písek • Nejvíce mě ruší, že se občas špatně oprošťuji od každodenních starostí a i při kázání se mi do hlavy vkrádají myšlenky na běžné problémy, které aktuálně řeším. Bojuju s tím různě úspěšně – hlavní je si tuto skutečnost (včas) uvědomit a začít se opravdu cíleně soustředit na kázání. Marie, 81 let, Trutnov • Při kázání mě konec konců nejvíce ruší vlastní myšlenky,

vlastní těkavá mysl. Bojuji s tím tak, že zavřu oči, ponořím se do sebe a snažím se soustředit na slyšené slovo. Marie, 42 let, Písek • Nejvíc mě od sledování kázání ruší většinou únava a momentálně i to, že mám malou holčičku a je třeba se jí věnovat. Jak bojuju – no, snažím se únavu přemoct, děťátko zabavit a soustředit se. Tatínek si každé kázání psával poznámky, k tomu jsem se sama ještě nedopracovala, ale to je boj určitě velmi úspěšný. Určitě se mi špatně soustředí, pokud kázající mluví potichu a monotónně, to mi utíká nit i při skvělém kázání. Ondra, 20 let, CB Písek • Nejčastěji mě ruší, když si vzpomenu na zkoušky, povinnosti, starosti všedního dne, které mě v příštích dnech čekají. Snažím se s tím bojovat tak, že si připomínám, že tyhle věci nejsou to hlavní v mém životě, že samotné obavy z toho, co bude, mi nijak nepomohou a navíc, že když do nich půjdu s Bohem, spolehnu se na něj, tak se nemusím bát. Tereza, 31 let, Písek Pokud pominu to, že mě v současné době ruší mé vlastní dvouleté dítko tím, že se o něj musím během poslechu kázání

naslouchat tomu, co přichází. Vést dialog s  Bohem i se svým nitrem nás určitě v mnohém překvapí. Mějme odvahu i chuť se nechat překvapovat. To nás vede k životu. A kdo jednou objevil rozechvělé spojení a blízkost živého Boha, objeví drahocen-

starat, tak jsou to na dalším místě jednoduše mé vlastní starosti nebo zážitky. Najednou se přistihnu, že během kázání přemýšlím o úplně jiných věcech. Nebo také o jiných lidech, např. jak se pěkně to dnešní kázání hodí pro tamtoho nebo tamtu (zvláště pokud jde o hřích)… Což je snad ještě horší, než když přemýšlím o vlastních starostech. Honza, 23 let, Praha Černý most Při poslechu kázání mě většinou neruší nic, což bývá právě ten problém. Obzvlášť v případě, když kazatel káže dlouho a moc nepracuje s dynamikou hlasu. Udržet pozornost mi pomáhá, když si dělám poznámky. Díky tomu můžu nad kázáním přemýšlet nejen v jeho průběhu, ale i zpětně. Jiří, 39 let, Praha Černý Most Jsou to každodenní problémy, které nedokážu hodit za hlavu, případně je odevzdat dostatečně Bohu. Dále fyzická nebo duševní únava, kdy se v podstatě dostatečně nepřipravím na bohoslužbu a čas trávený s Bohem. Zvláště pokud se to zkombinuje s dlouhým kázáním nebo s kázáním, které je těžké na uchopení a má hodně myšlenek a směrů. Honza, 29 let, Praha Černý Most Ruší mě děti, ale není mi to nepříjemné. Slunce, okno za kazatelem není úplně příjemné. Ale jinak tato vyrušení snáším, pokud tedy nereptá nikdo další. ■ připravila anna chrásková

KOMENTÁŘ

Odpočinek pro duši „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,28-30) Je to lákavé. Pán Ježíš zve k odpočinku unavené. Zdá se, že nároky, které přináší život, stále rostou. Kdo dnes není unaven? Na živnostníky, zaměstnance ve firmách a státních institucích, nezaměstnané, rodiče, důchodce, studenty a často i děti jsou nakládány požadavky, jež rostou a jsou někdy k neunesení. Prožíváme na vlastní kůži adamovské prokletí: „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,17-19) Jakkoli bychom si přáli, aby pozvání Pána Ježíše k odpočinku znamenalo zvrat adamovského prokletí a ulehčilo nám každodenní praktický život, není tomu tak. Alespoň ne v první řadě. Prokletí země se všemi důsledky zůstává, byť zrno Božího království na této zemi zaseto je a v posledku se rozroste do rozměrů, které Adamovo prokletí zruší. O jakém jhu, námaze, břemenech a odpočinku Pán Ježíš mluví? Nejprve malé vysvětlení: Jho je nástroj, jehož cílem je pomoci rozložit tíhu břemene. Proto Pán Ježíš může povědět, že jeho jho nejenže netlačí, ale je doslova „příjemné“. Jistě v tomto jhu smíme vnímat víru v Pána Ježíše. Ona je nástrojem, který pomáhá nést břemeno (nejen) Kristovo. Břemeno je v židovské literatuře symbolem sumáře závazků, které člověk na sebe musí vzít, aby se líbil Bohu a mohl očekávat spásu. Mluví se o jhu Tóry, jhu přikázání, jhu království nebeského… Farizeové, horliví zastánci Boží svatosti a praktické zbožnosti, dopracovali Tóru do podoby množství nařízení a zákonů. Nechtěným výsledkem bylo často bezduché zákonictví, které bylo k neunesení. Pán Ježíš o farizeích pověděl, že „svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena…“ (Mt 23,4). Farizejské pojetí zbožnosti bylo především břemenem duše, která byť by se chtěla líbit Bohu, nakonec musela kapitulovat. Oproti farizejské představě o tom, jak dojít spásy a žít zbožně, je zde Kristovo pojetí spásy a zbožnosti. Odpuštění hříchů je zadarmo a zbožnosti se smíme učit na příběhu svého Mistra. Její základní charakteristikou je pokání, láska, milosrdenství a svoboda. Spása a zbožnost Kristova je skutečným odpočinkem pro duši. Přináší toužícím po Bohu jistotu spásy a zbožnost, kterou si mohou dovolit. Dvě poznámky na závěr. 1) Pozvání Pána Ježíše k odpočinku se podle Mt 11,28 týká především spásy a zbožnosti. Základním kamenem evangelia, který je potřeba zvěstovat, je odpočinek a pokoj duše, která skrze víru spočine a zbožně setrvává v Bohu. Pokoj, víra, naděje a láska v srdci jsou tím, co pomáhá nést, proměňovat a prosvětlovat adamovské prokletí našeho pozemského života. 2) Co má být nakládáno na věřící? Jaké má být břemeno zbožnosti? Jedním pokušením bude vždycky farizejství a druhým pokušením bude laciná milost, v níž zapomeneme na to, že kromě daru jha víry a naděje je zde i břemeno Kristových přikázání, která jsou lehká (jakkoli paradoxní se tento výrok zdá po přečtení Kázání na hoře). Pán Ježíš pověděl: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne.“

■ Jan Asszonyi

duben 2013 15

TÉMA nou perlu. Dává radost, naději, hýbe námi, vede ke svobodné službě a lásce. Tam objevujeme, že to nejsou naše skutky, kterými chceme Bohu sloužit, ale že my vstupujeme do skutků Božích, které již dávno připravil On sám. My jimi jenom procházíme spolu s Ním. Bůh sám je Život a drží i naše životy ve svých rukou. Být s ním znamená být bezpečně v životě. Proto můžeme být vybízeni k tomu, abychom nejprve hledali Boží království, a ostatní nám bude přidáno. Proto si nemusíme dělat starosti o svůj život. On ví, co potřebujeme. A jedinou píď k této skutečnosti nepřidáme vlastním zajišťováním.

Ztišení a hněv před Bohem Mariino naslouchání není jen jednorázová událost. Není to jen hodina při nedělní bohoslužbě. Je to životní postoj, který, pokud dovolíme, prostou-

pí celou naši existenci. Prohloubí vztah s Bohem, prohloubí vztah s lidmi, prohloubí naše prožívání, vztah k životu, k věcem, událostem. Přivede nás k životodárné tepně, která dá našemu životu původní rozměr. Jsme stvořeni do vztahu. Do dialogu se svým Bohem. Upracovaná Marta může ukazovat na nebezpečí životního monologu. Marta nedává odpověď na to, co je právě nejdůležitější. To přece ona ví. S jistotou předkládá svůj požadavek Ježíši. Je věcná, praktická a funkční. Ví, že čin je projev lásky. Má představu a plán, možná i časový harmonogram. Chce se dobře postarat a má potřebu dalších rukou. Asi tuší, že dělníků je málo. Je potřeba se přidat, zabrat, dát čas a prostředky, sloužit, prostě se točit. Marta tvoří, iniciuje, plánuje, má vizi. Jen jí nesedí, že Marie sedí. Ztrácí síly. Cítí bezmoc všechno uřídit.

PŘÍBĚH

Na operačním sále Doktor Vlach v románu Zdeňka Jirotky Saturnin říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary života s přesvědčením, že je to samozřejmé. Praví, že probudí-li se člověk ráno zdráv a  svěží v čisté posteli s vědomím blížící se dobré snídaně, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a zazpíval píseň díků nebo aby napsal oslavnou báseň. Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme si jí vážit a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. A právě to se mi nedávno stalo. Když jsem se v únoru tohoto roku účastnil pastorální konference, přepadly mne bolesti břicha tak silně, že poslední den jsem již nebyl schopen účasti a zůstal vleže „rozjímat“ na hotelovém pokoji. Až druhý den, kdy mne doma bolesti neopouštěly, dokopala mne má milující manželka 16 duben 2013

na pohotovost. Byl to zánět slepého střeva. Jak jsem se později dočetl, banální to problém. Ovšem když s ním nezápasíte domácími léčivy déle jak 24 hodin! Mě se to s přispěním našeho pečlivého zdravotnictví protáhlo na trochu déle. Na pohotovosti jsem si odpoledne počkal na rozbor krve, aby mne poslali do další nemocnice v jiném městě, kde mne jiní doktoři zase proklepávali, vyšetřovali ultrazvukem, zkoumali pečlivě moč, až došli k závěru, že je to skutečně akutní zánět slepého střeva, jak již tvrdili ti první doktoři. To už byl večer. Než mne žena odvezla do nemocnice, stačila obeslat asi 20 nejbližších s prosbami o modlitby. „To snad ani není potřeba,“ utrousil jsem zkroucený v autě s vědomím, že jedu na banální zákrok, vyjmutí slepého střeva. „Bez slepého střeva snad konečně prohlédnu,“ uvažoval jsem v duchu. Ač mne humor, důležité to koření, neopouštěl, byl jsem si vědom, že

každá celková anestezie a každé řezání do člověka přeci jen není bez rizika. Na pojízdném lůžku před operačním sálem jsem měl možnost se ztišit, a tak jsem se vydával do rukou Božích s vědomím, že kdyby se něco nepovedlo, vím, kam jdu. Hluboce jsem věřil, že vše bude, jak má být. Naplnil mne takový pokoj, až mne to samotného překvapilo. „Vy to tu máte jak v raketoplánu,“ zvolal jsem obklopen zelenými postavami, kterým koukaly z pod zelených čapek pouze oči. Operační sál jako by byl plný andělů a ten největší mne držel za ruku. Tak bezpečně jsem se tam cítil. Až po operaci jsem se dozvěděl, že to nebyl tak banální zákrok, jak jsem se domníval, jelikož můj apendix nechtěl již déle čekat

Foto archiv autora

Tomáš Grohman

A tak se hněvá. Vzala nepozorovaně řízení situace do vlastních rukou. Všichni v ustaranosti působíme jako bychom řídili svět. Pokud máme síly, připadáme si mocní a schopní. Když síly a možnosti dochází, svírá nás úzkost. Zmocní se nás obavy a paralyzuje nás bezmoc. V obou polohách – v té silné i v té sevřené – chceme život „zvládnout“. Vlastně ovládnout. Ale život ovládnout nejde. A proto nás to vyčerpává. Život máme žít. V dialogu s jeho Tvůrcem. Když nevedeme dialog, jsme sami středem dění. Zůstávají nám vlastní představy a trpíme úzkostí o jejich realizaci. Důležité přestáváme hledat a nečekáme na oslovení. V životním monologu se nám nouzovým smyslem stává vlastní cíl, splněné povinnosti nebo přesvědčení a představa. V monologu od života žádáme, od života chceme. Řídíme ho tak, aby byl v souladu s vlastním obra-

a rozhodl se, že praskne, aby se podíval do mé dutiny břišní. Jak jsem se dozvěděl, obvykle se na to umírá. Dle doktorů, kteří se na každé vizitě očividně divili absenci jakýchkoli komplikací, jsem údajně měl veliké štěstí. Byl jsem vděčný doktorům za dobře odvedenou práci, ale také jsem věděl, kolik lidí se za mne modlí. Však jsem potom, co jsem se probral, ani nestíhal odpovídat na esemesky. Začalo se mi to vše spojovat. Modlitby mého sboru a mých přátel, hluboký pokoj, který mne naplnil až do konečků prstů. Vzpomněl jsem si na slovíčko našeho kazatele, který dětem vysvětloval, že křídla mají andělé proto, abychom se pod ně mohli schovat. Na lůžku nemocničního pokoje jsem spatřil obraz, jak na tom operačním sále je nade mnou sehnutý veliký anděl, jehož mohutná sněhobílá křídla jsou rozprostřena po celé místnosti a sahají až k zemi. Uvědomil jsem si velkou, opravdu velikou sílu modliteb, které za mnou stály. Uvědomil jsem si, jak je úžasné mít zázemí ve svém sboru, který se modlí. Že je skutečně vše jak má být, jsem pochopil i později. Jsem živnostní-

zem a výkladem. Ztrácíme pokoru před životem a sebestředně mnoho víme. Marta věděla, že je potřeba pohostit hosta. Víme mnohé: Víme, co se sluší. Víme, co se má dělat. Víme, co je správné; víme, co se očekává. Víme, jak na život; víme, co bude teď, a víme, co bude zítra. Víme, jak máme nejlépe sloužit. A ani nevíme, že se tím jen zajišťujeme. Čekat, ptát se a naslouchat je Martám cizí. Jsou k tomu bezradné nebo hněvivé. Neumí spočinout. Snadno se přetíží a propadají křivdě a úzkosti nebo sebelítosti. Nevidí a neslyší, že o podmínky našeho života pečuje Bůh a že my jsme voláni do vztahu s Ním.

Bůh stojí víc o nás než o naši práci Na Martě můžeme zahlédnout, jak snadno – i přes naše zkušenosti s Boží blízkostí – tíhneme k mono-

kem, který někdy upadá do beznaděje pod tíhou zodpovědnosti postarat se o  svou rodinu, když otevře knihu tržeb nebo když se prostě nějaké období nedaří. Pracuji od rána do večera, k tomu snaha být dobrým otcem, služba ve sboru, dům, zahrada… Já si prostě nemohu dovolit být nemocný, říkávám, když se s něčím potýkám. No a najednou ležím na lůžku a mým největším snad až heroickým výkonem je dojít si na záchod. Tak plyne jeden den, pak druhý. Tak důležité ekumenické setkání v Neratovicích se musí obejít beze mne, zákazníci to prostě musí pochopit. Navíc můj jediný zaměstnanec je na dovolené a manželka najednou sama s dvěma dětmi doma bez pomoci. Já ležím, čtu knihy a nic nemohu. Do toho otevřu oblíbeného Saturnina a tam zmíněná pasáž o vyvedení na mráz. Druhá kniha, na kterou jsem se těšil už léta, jelikož prostě v tom shonu nebyl čas na knihy, byla kniha „50x Ježíš“ od Anselma Grüna. A první, co jsem v nemocnici otevřel, byla pasáž s názvem Ježíš – odpůrce výkonu. Jak to promlouvalo do mé situace a do mé duše…

Druhý den po operaci do pokoje přivedli mladého kluka Milana, který byl samý sval a tetování a prohlašoval o sobě, že nenávidí všechny cikány. Když jsme se dali do řeči, postupně jsem mohl nahlédnout pod jeho slupku a vidět tam citlivého, zranitelného kluka, který mi byl velmi sympatický. Navíc jsme po čase došli k tomu, že je to brácha mého přítele. Aniž bych chtěl někoho evangelizovat (měl jsem sám se sebou co dělat), dostali jsme se na hezké rozhovory o víře. Druhý den k nám přibyli další dva adepti na operaci. Pán, z kterého se vyklubal nadřízený věřícího přítele, který mi přinesl kojenecké výživy, a mělnický katolický kněz. Rozhovory o víře začaly být skutečně zajímavé. Milan to komentoval slovy: „To je hrozný, on má na všechno stejné odpovědi, jako ty!“ Toto zastavení v mém životě pro mne bylo nové setkání s Bohem a jeho milostí. Z nemocnice jsem odcházel s  vědomím, že je vše skutečně v Božích rukou. Od té doby prožívám své ranní modlitbičky, kdy děkuji za nový den a za dobrou snídani, najednou zcela jinak. ■ duben 2013 17

TÉMA logu. Je to naše přirozenost, že snadno vypadáváme ze vztahu. Snadno ztrácíme důvěru k Bohu. K živému vztahu je třeba se stále a nově vracet a obnovovat jej. Bez této vědomé a neustálé obnovy nepozorovaně přebíráme vlastní režii a iniciativu. To jde ruku v ruce i s úzkostí a starostmi. Tlačí nás k tomu naše přirozenost. Zapomeneme velmi rychle, že je třeba každý den a v každém činu čekat a ptát se, zda je to „ta dobrá cesta“. Pak řešíme a staráme se o vše, co přichází do cesty. Zaplavujeme se aktivitou zcela automaticky. Zrychlujeme zcela přirozeně. Začínáme si vytvářet nouzové a náhradní bohy, ke kterým se upínáme. Není to jen představa pečlivé hostitelky,

plného stolu a uklizená kuchyň. Někdo má své cíle, někdo svou práci. Někdo slouží sebeúctě, jiný výkonu. Obětujeme mnohé svým strachům či smutkům. Vytváříme si bohy ze svých struktur, tradic, z biblických výkladů, stavíme si bohy ze své služby nebo ctíme ve všem dokonalost. Můžeme tomu nepozorovaně sloužit, a to i v domnění, že sloužíme Bohu. Marta také toužila svému Mistru sloužit. A přece zaznívá: Nestojím o tvé chleby, stojím o tebe. Chci být ve vztahu především s tebou. Je snazší dát čas, prostředky a péči než dát sebe. Platí to ve všech vztazích. Lidé často nedokáží nabídnout své prožívání, svou osobnost a celé své bytí druhému do vztahu. Neznají blízkost, nedokáží naslouchat, neumí vytvořit vztah. Prožívání ve vzájemném spočinutí nahrazují prací nebo pečováním. Nabízejí raději své činy, peníze, plní přání a očekávání. Je to častá nemoc ve vztazích a nevyhýbá se ani církvi. V přístupu Marty můžeme vidět zajišťování časných podmínek. Starala se o chléb. Naši existenci si zajišťujeme nejen chlebem. Do podmínek našeho života patří nejen potřeby tělesné, ale i duševní, emoční, společenské či hmotné. Je dobré vědět, že jakákoliv naše aktivita může být poháněna těmito potřebami. Není to vidět hned a přímo. Zůstává to skryto v našem srdci. Pracujeme totiž nejen z radosti a láskyplné vděčnosti a vztahu k životu, ale často i z nenaplněných potřeb. Z pocitů méněcennosti, z pýchy či z nedostatku vlastní hodnoty. Můžeme pracovat i z pocitů viny nebo chceme za svou práci ocenění a lásku. Býváme aktivizováni z nedostatku našeho emočního života a prázdnoty. Čím větší je naše vnitřní nouze, tím více propadáme starostem a aktivismu. Chybějící vztahovost nahrazujeme zvýšenou činností. Býváme pak v pasti vlastní aktivity – jsme aktivní z vlastní nouze, ale vlastní nouzi nevidíme, protože jsme aktivní. Spočinutí je pak nadlidský úkol. Ztrácíme schopnost vidět a slyšet. V tomto monologu snadno upadáme do hluchoty a slepoty. Ne náhodou nazývá Pán Ježíš slepými ty, kteří stáli nejblíže Písmu. Je totiž snadné i u zdroje života přestat očekávat živého Boha.

marie volila dobře Řešení našeho dilematu nespočívá jen v lepším časovém harmonogramu, dobrém plánovaní nebo ve správném spojení obojího. Problém je hlubší. Rozhodujeme se neustále mezi pohybem plynoucím ze vztahu k Bohu a pohybem plynoucím z vlastního zajišťování. Vztahovost dává našemu životu životodárný pohyb a vede nás k naplnění a k věčnosti. Funkčnost nás zaplaví točením se kolem priorit 1 duben 2013

vlastních a uvězní nás v přetížení. V naslouchání můžeme zahlédnout priority. Bez čekání na výzvu v blízkosti Boží budu jen zajatcem vlastních potřeb a  aktivit. Dívejme se, kolik prostoru dáváme spočinutí, vzájemnému bytí pospolu a prožitku blízkosti. Kolik prostoru má ztišení a  naslouchání v našich bohoslužbách oproti aktivitě a naší práci. Jsme obklopeni požadavky. Hrnou se očekávání, úkoly a  povinnosti. Je toho tolik, že není možné stihnout vše. Ale podmínky naší existence pečlivě střeží Bůh. Proto je zapotřebí volit. Marie volila dobře. Změna z upachtěnosti do spočinutí je věcí naší volby. Znamená to spolehnout se, že můj život je nesen, a rozhodovat se, co udělám a čeho zanechám. Vzít tužku a začít škrtat ve vlastním diáři. Vzít vážně Ježíšovo slovo a položit se do vztahu. Zpomalovat je třeba vědomě. Spočinutí je naše rozhodnutí. Naslouchání je volba. K zajištění podmínek naší existence se zavázal Bůh. Na nás je, abychom bez starostí o časnost žili tuto časnost zodpovědně a vstupovali stále znovu a nově do zkušenosti Boží blízkosti, milosti a následování. Stojíme všichni před osobní volbou. Jako lidé jsme různí. Ježíš miloval Martu i Marii. K oběma měl láskyplný vztah. Každý z nás v sobě nosí obojí – Martu i Marii. Jsou to dvě různé polohy nás samých. V příběhu o smrti jejich bratra Lazara Marta s Ježíšem vede aktivní rozhovor. Jde Ježíši naproti, mluví s Ním o vzkříšení, vyznává víru v Boží moc a upozorňuje Ježíše, že Lazar je již čtyři dny v  hrobě. Ježíš Martu s láskou a nadějí vyučuje o slávě Boží. Marie jen v prožitku pokleká u Ježíše. Ví jen to, že kdyby tu byl, je všechno jinak. To je okamžik bytí. Jsme vyučováni jako Marta a spočíváme jako Marie v hlubokém prožitku u Ježíše. Nechme se nakonec oslovit tím nejdůležitějším: Ježíš pohnutý setkáním s plačící Marií se rozhorlí a začíná jednat. K Boží slávě. ■

KOMENTÁŘ

Jen jedno je nezbytné? Pouze evangelista Lukáš zaznamenal příběh o Ježíšově návštěvě u sester Marty a Marie. V dějinách výkladu se prosadilo zejména typologické čtení tohoto textu. Podle něho představují tyto ženy dvě duchovní nastavení či archetypy – Marie reprezentuje život zaměřený na duchovní rovinu křesťanské víry (vita contemplativa), zatímco její sestra Marta praktickou pomoc a aktivní stránku víry (vita activa). Výklad tohoto vyprávění skrze zmíněnou šablonu je v mnohém velmi názorný a inspirativní, nicméně může svádět k vytváření falešných alternativ a vést k jednostranné aplikaci. Čteme-li příběh v jeho bezprostředním kontextu, zjistíme, že pro vita contemplativa sice hovoří navazující text modlitby Páně (L 11,1-4), nicméně překvapivě mu předchází podobenství o milosrdném Samařanu (L 10,2937) – tedy klíčový text křesťanské angažovanosti – zakončený výzvou: „Jdi a jednej také tak!“ Spíše než protiklad dvou typů spirituality, řekněme „podle Samařana/Marty“ nebo „podle Marie“, zde máme vedle sebe texty spojující důraz vyjádřený v křesťanské tradici heslem ora et labora, modli se a pracuj! Proč je tedy pochválena pouze Marie? V příběhu, který popisuje Ježíšovo zastavení na cestě do Jeruzaléma a vlastně jeden rodinný spor, nastává zlom a překvapení díky Ježíšově reakci na požadavek pečlivé hostitelky Marty. Ta místo očekávaného zastání slyší výtku: „Marto, Marto, děláš si starosti kvůli mnoha věcem! Marie si vybrala dobrý díl, o ten nepřijde!“ Vykreslená situace odráží hlubší skutečnost, že lidský život je složen z neustálého rozhodování. Musíme vybírat nejen mezi dobrým a špatným, mnohdy také mezi dobrým a tím nejlepším, mnohým a jedním. Volba stojí v pozadí sporu, volba je pochválena. Příběh nás zve k zamyšlení o prioritách Ježíšových následovníků a následovnic. V některé chvíli je nezbytná aktivní a pečlivá pomoc bližnímu (Samařanův příklad), jindy naopak „pasivní“ usednutí a naslouchání (Mariina volba). Umět rozlišit, čemu dát v životě přednost, souvisí s odpovědí na otázku co, jak, ale také kdy? Slovy knihy Kazatel, vše pod nebem má svůj určitý čas a svou chvíli (Kaz 3,1nn). Marie rozpoznala jedinečnost a neopakovatelnost „okamžiku navštívení Páně“, který nechtěla promarnit v kuchyni ani ničím jiným. Zdá se, že sobecky nechala vše na své sestře, nechala stranou i dobré židovské mravy své doby a usadila se jako učednice „u nohou Ježíšových“. Správnost její volby a výběru „místa“ je potvrzena samotným hostem, který je označen třikrát titulem „Pán“ (Kyrios)! Ježíš nevyslyšel stížnost Marty, která měla plné ruce práce s všemožnou obsluhou hosta a chtěla se o svou starost rozdělit se sestrou. Právě dobře míněná péče o splnění mnohých nároků na pohoštění zabránila naslouchat slovům vzácné návštěvy – Ježíše Krista. V evangeliích jsou právě „starosti“ opakovaně zmiňovány pro svůj negativní dopad na život víry, patří mezi ty vlivy, jež dusí Boží slovo a brání jeho působení (L 8,14). Na jiném místě Ježíše nabádá své učedníky: „Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.“ (L 12,22) Inspirací pro naše všední rozhodování a uvažování může být Komenského spis Jedno nezbytné. V něm Komenský sleduje, jak se lidský život topí ve zbytečnostech, unavuje se v nesnázích a selhává v záměrech, protože člověk není schopen rozpoznávat nezbytné od ne-nezbytného. V tomto labyrintu možností a nabídek si můžeme připomínat, že toho skutečně podstatného nebývá tak mnoho. Navzdory tlakům, očekáváním a možnostem jsme voláni k tomu, abychom si zvolili v pravou chvíli to podstatné, co má věčnou platnost pro náš život – tak jako Marie při Ježíšově návštěvě.

■ Peter Cimala

duben 2013 19

Zápisník

Daniel Fajfr kazatel a předseda Rady Církve bratrské

Střípky z Kostariky ěkdo zvoní. Pan domácí otevře, ve dveřích stojí mladý muž v obnošených šatech. „Mám kladívko, nepotřebujete něco přitlouct?“ ptá se. „Jo, něco by se tady našlo.“ Mladík s nadšením a velkou pečlivostí přitlouká, co se dá. Ještě dostane nějakou práci na zahrádce před domem. Poté obdrží pár colonů (kostarická měna) a jde o dům dál. Pan domácí, potomek českých emigrantů, vysvětluje: „Vy Češi máte doma různé nářadí a jste schopni si většinu věcí opravit sami. Tady to tak neděláme, dáváme šanci malým opravářům. Možná tolik neumí, ale chtějí pracovat. Pro ně je i malá možnost př iv ýdělku důležitý zdroj příjmu.“ Druhý den si jdu prohlédnout hlavní město San José. Na ulicích vidím mnoho čističů bot všech generací. Muži i ženy sedí pohodlně na vyvýšených křeslech, čtou noviny nebo se někam nepřítomně dívají, zatímco ruce čističů kmitají, aby nakonec ladnými pohyby dokončily svoji práci. Kdybych neabsolvoval včerejší lekci, řekl bych si mírně pohrdlivě – pozůstatky koloniálních manýrů. Teď ale lituji, že nemám kožené boty, jen sandály z textilu, nechal bych si je s radostí vyčistit a vůbec bych se necítil trapně. Nedaleko San Isidra odbočujeme z hlavní cesty a po několika málo kilometrech se nacházíme na okraji deštného pralesa. Před námi se rozkládá Středisko pro vzdělávání původních obyvatel. Skromné obytné přístřešky, lodžie, haly, učebny a velká hlavní budova s jídelnou a sálem, dohromady asi padesát budov. Před třiceti lety zde nebylo nic, jen těžko prostupný prales. Tehdy sem přijel Jacobo Voegeli 20 duben 2013

ze Švýcarska s myšlenkou postavit tábor pro rodiny z indiánských kmenů Střední Ameriky. Vize byla jednoduchá: vybudovat osadu, kde by muži a ženy mohli absolvovat základní biblické vzdělání a přitom se vyučili řemeslu, které by je uživilo. Koupil pozemek a z ničeho vybudoval komunitu, kde dnes působí více jak deset misionářských rodin a  kolem dvaceti domorodých indiánů. Jsou zde dílny pro truhláře a tesaře, kteří se učí pracovat se dřevem, od kácení stromů přes zpracování dřeva na stavební materiál až po výrobu nábytku či jiných potřebných věcí. Mechanici a nástrojaři budou umět vyrobit, co je třeba, naučí se svářet, opravovat motorové pily, vodní čerpadla a samozřejmě zvládnou kompletní servis aut, traktorů a jiných mašin. Jsou zde malé farmy, kde se naučí pěstovat různé plodiny, chovat domácí havěť. Nakonec je možné absolvovat kurzy ručních prací, zejména šití. Děti chodí do školy, kde je vyučují misionáři, ale také dobrovolníci z Evropy, převážně mladí lidé. Domorodci se pak vracejí domů nejen s biblickými znalostmi a zručností v daném oboru, ale vydělají si na cestu i na vlastní pracovní nástroje. Podle toho, čím se vyučili, si pak s sebou vezou motorové pily, různé nářadí, šicí stroje a další vybavení. Takto připraveni mohou sloužit jako presbyteři místních sborů, kteří se uživí vlastní prací. Na památku jsme si přivezli krásné kuchyňské prkýnko, složené z pěti různě zbarvených dřev stromů deštného pralesa, které nám připomíná, jak rozmanitá a vynalézavá může být misijní práce. ■ Foto archiv autora

N

vikář sboru Třinec-Lištná Narodil jsem se v roce 1984 v Třinci. Po maturitě na ekonomické střední škole jsem tři roky studoval teologii v Banské Bystrici. Nyní jsem vikářem sboru Třinec-Lištná. Jsem ženatý, máme syna a brzy se nám narodí dcera.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Jakub Vrtaňa

P

ocházím z nevěřící rodiny, kde byl dán velký důraz na pracovitost (snad pozůstatek komunismu) a spirituální věci kromě snářů a horoskopů byly dokonale pasé. Vzpomínám si, že když u nás na základní škole začínal Royal, přinesl jsem domů obrázkový časopis knihy Daniele. Otec tehdy onen „evangelizační materiál“ hodil do krbu a zakázal mi na Royal chodit. Když mi bylo dvanáct, otec zemřel při autonehodě. Zůstali jsme s mamkou, bratrem a sestrou sami. Po těchto těžších chvílích se o nás „náhodou“ začali zajímat svědkové Jehovovi a já jsem nesmírně rád, že se moje mamka postavila proti. Prošel jsem si mnoha náboženskými a filosofickými směry. Na základní škole jsem byl velkým fandou okultních knih, časopisů a filmů. Prošel jsem si parapsychologií, autosugescí, bílou magií, okultismem, ufologií, rastafari, buddhismem a zen-budhismem. Křesťanství pro mě znamenalo chladné kostely a smutné lidi, a o to jsem zájem opravdu neměl – a ani dnes nemám. V sedmnácti jsem se seznámil s jedním křesťanským chlapíkem, se kterým jsem si mohl popovídat o duchovních věcech. Měl zkušenosti s vyháněním démonů, takže v podstatě měl podobné poznání jako tehdy já, jenže z druhé strany duchovního světa. S láskou na něj vzpomínám. Brzy se odstěhoval, ale já jsem ještě nebyl Duchem připraven ke znovuzrození. Za rok na to jsem jel s těšínskou mládeží na pobyt a Bůh tam ke mně začal osobně mluvit. Byl to velký boj mezi démonskou temnotou, ve které jsem mnoho let žil a otvíral se jí, s nepřemožitelným světlem, kterému jsem se bránil, ale které pronikalo čím dál jasněji do mého života. 1. srpna 2003 ve 12.00 jsem poklekl a na pokraji duševního zhroucení jsem pozval Pána Ježíše do svého života. Přišla taková Boží moc, že jsem padl na záda. Najednou jsem věděl, že Ježíš je živý a je ve mně. Můj život se hluboce a od základů změnil. Nějakou dobu po tom jsem však začal prožívat silné útoky toho Zlého. Okultní věci, kterými jsem prošel, se vrátily v ohromné moci a síle. Musel jsem projít osvobozením a osvojit si taktiku duchovního boje, abych mohl žít ve svobodě, kterou přinesl Pán. Během těchto složitých věcí jsem si začal uvědomovat, že není moje místo být „řadový“ křesťan, že jsem povolán ke službě v Božím království. Rozhodl jsem se studovat Biblickou školu, zapojit se do zakládání sboru CB v Karviné a přijmout různé služby ve sboru. Služba Pánu je odpovědí na milost, kterou jsem dostal, a je to jedna z mála věcí, jež pro mě má smysl. Nyní jsem vikářem v krásném sboru v Třinci a jsem plný očekávání, co Pán má připraveno. ■

4/2013

duben 2013 

• Po úspěchu společně připravené pomůcky ke čtení Božího Slova (Na každý den 2013) přijala Rada CB pozvání SCEAV a ECM ke spolupráci na podobném projektu i v příštím kalendářním roce (zřejmě v menším společenství církví). Zástupcem CB v pracovním týmu bude kaz. David Beňa, tajemník Studijního odboru. • Rada od 1. 9. 2013 jmenovala na

další 4 roky do vedení Evangelikálního teologického semináře jeho dosavadního ředitele kaz. Jana Valeše.

• Proběhl rozhovor s kaz. Alešem Krato-

chvílem o možnostech založení nového sboru Církve bratrské v Brně-Novém Lískovci. Rada vzala podanou žádost na vědomí. K uvedenému tématu se ještě znovu vrátí, pravděpodobně během letních měsíců. Související náležitosti a podmínky založení samostatného sboru projedná s dosavadní stanicí sboru Betanie tajemník Rady kaz. Petr Grulich.

Poutní dům Engedi v Bystrém

V

roce 2012 začal vznikat z iniciativy několika jednotlivců z bysterského a pardubického sboru projekt poutního domu ENGEDI. Název ENGEDI pochází z Bible. Jedná se o důležitou oázu a zdroj pitné vody. David našel v ENGEDI skrýš, když ho pronásledoval Saul. Našim přáním je, aby ENGEDI poskytovalo prostor pro odpočinutí a nabrání nových sil pro všechny, kdo ho navštíví. Zároveň chceme, aby ENGEDI bylo místem setkání. Setkání lidí navzájem, setkání se sebou samými a v neposlední řadě setkání s Bohem, naším Stvořitelem. Pomoci k tomu má nejen dům sám a způsob jeho vnitřní výzdoby, ale výhledově i meditačně řešená zahrada. Netradiční prostředí, více ticha, krása Božího stvoření – to vše může být pomocí k zastavení, poděkování, chvále, k novému startu. Jako křesťané, kteří se hlásí k protestantské tradici, jsme se naučili vnímat Boha především přes slova. Je to dobré, ale je to jen část mozaiky, jak se nám Bůh dává poznat. Dům a zahrada by mohly nabízet další rozměry naší spiritualitě.

• Po rozhovoru s kaz. Bronislavem

Matulíkem, který oznámil Radě CB svůj záměr ukončit k 31. 12. 2013 působení ve funkci šéfredaktora časopisu Brána, bylo navrženo, aby role šéfredaktora byla rozdělena mezi dva pracovníky: výkonného tajemníka (pracujícího v rámci redakční rady časopisu) a šéfredaktora (který by měl na starosti především ideové směřování časopisu). Rada se bude i v dalších měsících věnovat návrhům personálního složení redakční rady. Vydavatelem časopisu zůstává br. Jiří Sedláček ze sboru v Praze 1.

Z jednání RCB v Praze, březen 2013 • Rada v souvislosti s postupným

přechodem Církve bratrské k samofinancování rozhodla o svolání jednodenní Konference CB k mimořádnému jednání v sobotu 16. listopadu 2013. Informace o svolání mimořádné konference bude doplněna v nejbližším oběžníku Rady, kde bude zveřejněn i harmonogram potřebných kroků. Na řádné konferenci v květnu t. r. se k uvedenému tématu očekává pouze základní diskuze; schvalování návrhů, které budou ze strany jednotlivých sborů a Rady teprve přicházet, se předpokládá nejdříve na podzim. Sběr a projednání návrhů, jakož i základní komunikaci s navrhovateli  duben 2013

Jak to všechno začalo v Bystrém – Jenka Hejzlar

Projekt byl odstartován v naší rodině odkoupením rozsáhlého statku od našich holandských sousedů. Na počátku nebyl jasný záměr, vše se odehrávalo velmi rychle a celé rozhodnutí padlo během jediného týdne. Faktem je, že jako Boží děti předkládáme svoje rozhodnutí našemu Pánu, a mohu s vděčností potvrdit, že On nám dal zelenou. Pro mne osobně je tato zelená spojena s financemi a s jednotou v naší rodině. Přestože na počátku obojí vypadalo nereálně, na našem účtu byla nula a manželka nesouhlasila, v krátké době jsem dostal potvrzení – úvěr od banky a sjednocení rodiny. Hned po koupi v létě 2011 jsme se pustili od základní opravy domu a zároveň do hledání jeho naplnění. S manželkou máme velmi blízko k mládeži, také nějaké mládežníky máme doma, a samozřejmě k dorostu, v kterém pracujeme delší dobu. Věděli jsme tedy, že pro tyto dvě skupiny jsou potřebné vhodné, a pokud možno levné, ubytovací kapacity. To byl také náš počáteční záměr, Pán Bůh nás ale dal dohromady s naší milou sestrou, Hankou Jindrovou, která prožívala svůj vlastní zápas týkající se velmi podobného projektu. Hanka dostala vizi domu a zahrady, které budou nabízet ztišení

  zajistí stávající expertní komise Rady,

a  odpočinek hostům a zároveň svojí výzdobou a  uspořádáním inspirovat k přemýšlení o Pánu Bohu. Proto vznikl tento projekt poutního domu ENGEDI. Takovou Boží třešničkou na dortu bylo využití rozsáhlého sálu pro azyl bysterského sboru v době výstavby modlitebny. Proto jsme na počátku věnovali hodně úsilí úpravě prostor pro bohoslužby. Velkou pomocí byla místní mládež a bratři a sestry ze sboru. Na začátku března 2012 jsme začali škrabat a otloukat stěny a už o velikonocích zde proběhlo první křestní shromáždění. K pravidelným bohoslužbám jsme se začali scházet od 13. května 2012.

která je zároveň pověřena úkolem odborné konzultace podkladů a jejich následného předání Komisi pro návrhy, resp. podzimní mimořádné konferenci. Ta by měla rozhodnout o novém ekonomickém modelu, který může být vytvořen např. pro přechodné období (dvou, tří let), po kterém se očekává jeho možné vyhodnocení nebo další úpravy.

Z jednání RCB v Praze, březen 2013 • Církev bratrská uzavřela na základě

nově přijatého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi smlouvu s Českou republikou o vzájemném vypořádání. Z textu smlouvy vyjímáme její základní část (celá smlouva je k dispozici na webových stránkách Ministerstva kultury):

Jak to všechno začalo v Pardubicích – Hana Jindrová

U mne vše začalo na jaře roku 2011 návštěvou lékaře, který mi sdělil, že mám rakovinu. První, co přišlo, byly slzy, strach, zmatek. Několik týdnu mi nešlo jíst ani spát. Požádala jsem o modlitby a mazání olejem starší sboru. Přišli v den, kdy jsem se dověděla další špatné zprávy od lékaře. Modlili se jak za nemoc, tak i za spánek. A já pak spala celou noc a od té noci spím pořád. Byl to pro mne zázrak. Zároveň přišel i pokoj. Veliký pokoj do srdce. Bůh se mi dal poznat jako Bůh pokoje. Úžasného, krásného pokoje, který tak nějak zastřešuje můj život bez ohledu na to, co prožívá moje tělo. Tímto zázrakem to neskončilo. Přicházely další. Dobrý nebeský Otec mi daroval možnost poznávat ho víc a trochu jinak než doposud. A pak najednou ve mně začala růst touha, aby i druzí měli šanci více či jinak Boha poznávat. V hlavě se mi zrodil nápad poutního domu a meditační zahrady. Takový můj sen. Jedno nedělní ráno jsem se modlila k Bohu za pomoc v nemoci a za poutní dům. Jako odpověď mi přišla věta z písničky: „Jen Bohu věř, On porozumí starosti tvé i snům.“ Mockrát jsem tuto písničku zpívala, ale nikdy jsem si při tom neuvědomila, že se tam zpívá i o snech. Nyní to ke mně promluvilo nově. Za sebou tam stála slova, že Bůh porozumí starosti i snům. Tedy přesně tomu, co jsem mu odevzdávala. Vnitřně mi bylo jasné, že Bůh mne ujišťuje, že porozumí. Nevím, jak skončí má nemoc, ani nevím, jak skončí můj sen, ale vím, že mi Bůh rozumí. Začala jsem hledat na internetu, jaké jsou možnosti koupě domu s  velkou zahradou v dobrém místě. Věnovala jsem tomu několik týdnů a závěr byl lidsky skličující. Neviděla jsem řešení. Modlila jsem se: „Bože, ty víš, že nemáme finance, že se neumím starat

Církev bratrská se vůči České republice zavazuje, že uzavřením této smlouvy jsou veškeré nároky Církve bratrské za původní majetek Církve bratrské, právnických osob zřízených nebo založených jako součást Církve bratrské a právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti Církve bratrské k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním a hospodářským účelům, jenž se stal v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a který se podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nevydává, vypořádány, a to včetně nároků, které ke dni uzavření této smlouvy nejsou známy. Finanční náhrada: Česká republika, aby byl fakticky proveden její závazek stanovený zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, se zavazuje, že vyplatí Církvi bratrské zákonem stanovenou paušální finanční náhradu (dále jen „finanční náhrada“) v celkové výši 761 051 303,- Kč. Finanční náhrada se vyplatí ve třiceti bezprostředně po sobě následujících ročních splátkách. Výše roční splátky se vypočte jako podíl nesplacené částky finanční náhrady a počtu dosud neuhrazených ročních splátek. duben 2013 

Česká republika a Církev bratrská se mohou dohodnout, že roční splátka finanční náhrady nebo její část bude vypořádána prostřednictvím převodu státních dluhopisů. Splátka finanční náhrady se vyplácí za kalendářní rok, a to vždy nejpozději do 31. prosince kalendářního roku, za který je určena, a to počínaje rokem 2013. Pro vypořádání prostřednictvím převodu státních dluhopisů může být sjednán termín dřívější. Po vyplacení první roční splátky se výše nesplacené částky finanční náhrady každoročně zvyšuje o míru roční inflace zveřejněnou Českým statistickým úřadem pro kalendářní rok o dva roky předcházející kalendářnímu roku výplaty konkrétní roční splátky.

o zahradu, manžel není typ muže, kterému by byla blízká přestavba domu, do toho jsem nemocná… Ze své strany nevidím řešení, ale pokud ty budeš chtít, jsem ochotná do toho jít.“ Odpověď přišla zanedlouho. Bůh mne přivedl do Bystrého k Hejzlarovým, kteří koupili dům s velikou zahradou a nyní promýšleli využití. Bylo to v prosinci roku 2011. Při shromáždění na konci roku jsem si tahala verš – heslo na další rok s prosbou, zda by to nemohlo být pro mne Boží slovo k tomu domu. Verš, který jsem si vytáhla, byl „Pojďte, protože připraveno je všechno.“ (Lk 14,17) O dva měsíce později jsem měla při jedné bohoslužbě opět možnost vytáhnout si pro sebe verš. Modlila jsem se: „Bože, ty víš, že se stále toho projektu obávám. Nebylo by tam pro mne ještě jedno ujištění, jak to myslíš se mnou a s tím domem?“ Vytáhla jsem si verš z Jana 20,21, kde je napsáno: „Ježíš jim znovu řekl: Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Nyní se modlím za anděly – pozemské i nebeské, kteří by pomohli, protože úkol je to velký.

Závazek vyplatit finanční náhradu nemůže bez dohody smluvních stran zaniknout jinak než splněním. Příspěvek na podporu činnosti: Česká republika se dále zavazuje, že Církvi bratrské po dobu 17 let ode dne nabytí účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „přechodné období“) bude vyplácet příspěvek na podporu její činnosti (dále jen „příspěvek“). V prvních třech letech přechodného období se výše příspěvku rovná částce poskytnuté dotčené církvi a náboženské společnosti na základě zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů, v roce 2011. Výše příspěvku se od čtvrtého roku přechodného období každoročně snižuje o částku odpovídající 5 % částky vyplacené v prvním roce přechodného období. Příspěvek se vyplácí na kalendářní rok, a to vždy nejpozději do 31. ledna kalendářního roku, na který je určen.

A jak dál?

Na podzim roku 2012 jsme založili po dohodě s bysterským staršovstvem obecně prospěšnou společnost Elada, která bude poutní dům ENGEDI provozovat. Jsme velmi rádi, že ENGEDI už navštívily mládeže z Letovic, Litvínova a také skupina rodin z Havlíčkova Brodu. V současné době nabízíme ubytování pro skupiny mládeže, dorostů a rodin, výhledově i pro jednotlivce. Připravujeme pořádání víkendů duchovní obnovy, vzdělávacích programů, tvůrčích víkendů apod. Promýšlíme možnost propojení lidí, kterým je tato myšlenka blízká, do určité komunity. Při rozvíjení projektu počítáme s úzkým spojením s místním sborem. Pokud vás zajímá, jak se nám to daří, můžete se podívat na: www.engedi.cz.

Čím nám můžete pomoci?

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB  duben 2013

Uvítáme přímluvné modlitby, rady, praktickou pomoc při rekonstrukci domu či práci na zahradě, fi nanční dar. Pokud vás tento projekt oslovil, budeme rádi, když se nám ozvete.

■ Jenka heJzlar a hana JindrOVá

STALO SE

Úspěšný ProChrist 2013

Velká evangelizační akce ProChrist se službou známého německého faráře a evangelisty Ulricha Parzanyho zasáhla ve dnech 3. - 10. března v Německu a řadě dalších zemí přes satelitní a internetový přenos celkem 1,2 milionu lidí. Přímo v centru dění, v Porsche-Arena ve Stuttgartu, navštívilo evangelizační bohoslužby asi 30 tisíc účastníků. Evangelizační shromáždění byla přenášena pomocí techniky na 550 míst v Německu a do 350 kostelů a veřejných prostor v 16 dalších zemích včetně Česka. Podle mluvčího ProChrist na výzvu k „setkání pod křížem“ reagovalo celkem 42 tisíc lidí, ať už těch, kteří se chtěli stát křesťany, či věřících, kteří chtěli obnovit své dřívější rozhodnutí. Celkové finanční náklady této akce dosáhly 1,75 milionu eur, přičemž EKD (Evangelická církev v Německu) přispěla 300 tisíci eur, a to navzdory ostré kritice této akce z úst některých liberálních teologů.

Ruští protestanti usilují o jednotu

Ruská Evangelická aliance udělala od svého založení před deseti lety velký pokrok, ale její vliv ve společnosti je stále malý. Toto stanovisko zaznělo při výroční konferenci aliance 1. března v Moskvě. Odstupující prezident této střechové organizace Vladimir Rjugasov připomněl, že na začátku 20. století žilo v Rusku přes 6 milionů protestantů, dnes je to asi 1 milion (0,7 procenta obyvatel země). Aliance spojuje téměř všechny protestantské církve, luterány, baptisty, metodisty, reformované, letniční, adventisty a další. Podle IDEA zpracoval –juml– ve spolupráci s

no comment Armáda spásy: Patálie s uniformou V celoevropské písničkové soutěži Eurovision Song Contest se za Švýcarsko do finále probojovala skupina 6 hudebníků ve věku od 20 do 94 let z tamní Armády spásy. Získala celkem 37% hlasů a má právo se s písní You and Me (Ty a já) zúčastnit finále ve švédském Malmö (14 - 18. 5.). Pořadatel soutěže ale muzikantům zakázal vystoupit v jejich armádních uniformách, prý z důvodů reklamy. To se ale „Kristovým vojákům“ nelíbí, protože již dříve v soutěži vystupovali hudebníci v uniformách. Situaci ještě chtějí řešit. Nicméně čtyřiadevadesátiletý kontrabasista Emil Ramsauer připouští kompromis: „Do Malmö přijedeme v našich uniformách a pak se prostě převlékneme.“

GLOSA

Petr Plaňanský Pokud mi to čas umožní, což bývá vskutku málokdy, rád se podívám na dobrý fotbalový zápas. Nejraději z Ligy mistrů, v níž nikdy není o překvapení nouze. Postřehl jsem, že trenéři čas od času použijí výměny

K čemu tahle výměna povede? hráčů. Podle vývoje zápasu jde o tři varianty. První je výměna z nutnosti: někdo na hřišti je zraněný či nepodává dobrý výkon. Za odchozího je nasazován hráč spíše zkušený. Druhá výměna je zamýšlena jako mimořádný tah, který má do zápasu přinést zásadní zvrat. V takové chvíli se z trenérova rukávu tahá nejlepší a nejtajnější eso. Konečně při variantě poslední jde o výměnu taktickou. Tehdy se natahuje čas a brnká se na nervy soupeře i diváků. Na poslední minutky na trávník vybíhá téměř kdokoli. Nemusí ani umět rychle běhat. Hlavně když zabije dost času. Letošní změna na postu prezidenta mi tak trochu připomíná střídání ve fotbalovém zápase. Přiznávám, že má imaginace uvázla nad otázkou, která ze zmíněných variant nám nastala. Odcházející si na cestu odnesl žlutou kartu – především za hloupě širokou amnestii. Přicházející žlutou kartu vyfasoval hned při nástupu za to, že se možnosti udělit amnestii – někdy v budoucnu a v případě potřeby – hloupě zřekl. Odcházející si vykoledoval pískot fanoušků za to, jak se na hřišti choval solitérsky a samolibě. Pískot plynule přešel na hráče nastupujícího – pro jeho nestydaté posunky a řeči během rozcvičovací kampaně u postranní čáry. Kdo z těch dvou je lepší a zkušenější? Nepřipadají nám v něčem až příliš podobní? K čemu ta výměna povede? Bude hra nadále utahaná a pro diváky otravná? Či se snad radikálně změní – třeba v prohru? A co když jde jen o natahování času a drnkačku na nervy, zatímco si u postranní čáry bossové nenápadně dočachrují své kšefty? Nevím. Jsem si jist jediným: Až zazní závěrečný hvizd hlavního rozhodčího, budeme všichni mnohem moudřejší. ■

duben 2013 21

Foto archiv

z církve

Definitivní odluka D

ne 22. února 2013 podepsali statutární zástupci Rady CB Daniel Fajfr a Petr Grulich smlouvu o vypořádání mezi Českou republikou, zastoupenou předsedou vlády Petrem Nečasem, a Církví bratrskou. Smlouva byla uzavřena na základě přijatého zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nový zákon, kterým se současně ruší ten starý z roku 1949, upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem. Znění smlouvy najdete v tomto čísle v příloze INform.

Odluka až po 23 letech Tímto aktem se završil proces, který trval 23 let. Již v roce 1991 se delegáti Konference Církve bratrské usnesli na tom, že si chtějí platit v budoucnosti kazatele ze svých prostředků. Současně se shodli, že neodmítají vstoupit spolu s ostatními církvemi do jednání se zástupci státu o podobě nového cír22 duben 2013

Foto archiv

Smlouva mezi Českou republikou a Církví bratrskou

kevního zákona. To, co následovalo, byl téměř neřešitelný rébus, neboť při každé změně koaliční vlády se měnily názory na podobu zákona a začínalo se prakticky od nuly. Je třeba zdůraznit, že za celou tu dobu nestály v cestě žádné překážky ze strany církví, které naopak stále slevovaly ze svých nároků. Obstrukce byly vždy z druhé strany. Je třeba připomenout, že velkou práci v přípravě zákona vykonali bratři Pavel Černý a Karel Fojtík, kteří po 16 let zastupovali Církev bratrskou v grémiu ERC, jež spolu s Českou biskupskou konferencí a s Federací židovských obcí vyjednávala se zástupci státu. Nakonec to byla až vláda Petra Nečase, které se podařilo, a to jako poslední v postkomunistické Evropě, zákon prosadit.

O jaké vyrovnání se jedná Církev bratrská si v tomto období musela též ujasnit, zda spolu s ostatními církvemi přijme, nebo odmít-

Vlevo: Podpis smlouvy - zleva tajemník RCB Petr Grulich, předseda RCB Daniel Fajfr  předseda vlády ČR Petr Nečas.

ne finanční vyrovnání. Jeden z posledních otazníků řešila Konference CB v roce 2012, kdy odmítla návrh, který doporučoval zříci se finanční náhrady za nevydaný majetek. Snad bude dobré připomenout, o jaký majetek se ze strany CB jedná. Pro přehlednost uvedu součty jednotlivých typů nemovitostí, poněvadž zejména pozemky jsou roztroušeny po menších parcelách na různých katastrálních územích České republiky. Jde v souhrnu o 130 položek nemovitostí. Plocha zemědělské půdy, lesů, vodních ploch a ostatních pozemků činí celkem 92,5 ha. Dále k výčtu patří zemědělská usedlost Val, Vlkov, tvrz Hamr nad Nežárkou, činžovní dům Praha 2 – Legerova, vila v Praze 10, modlitebna Stará Libavá, zámek Suchomasty, pozemky v Praze 9 – Černý Most apod. Téměř všechny tyto nemovitosti již nepatří České republice, nýbrž krajům, obcím a soukromým osobám, a proto se na ně zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi nevztahuje. Klasický restituční nárok se proto Církve bratrské prakticky netýká. K tomu je třeba dodat, že zákon neřeší jen restituční nároky, ale též částečně mírní křivdy způsobené režimem. Například po roce 1949 byla postupně zlikvidována asi třetina našich sborů. Ty, které „přežily“, nemohly finančně hospodařit, některé sbory přišly o modlitebny, jiné o své kazatele atp.

Kompenzace a státní rozpočet V této souvislosti je třeba objasnit ještě jednu záležitost. Někteří z nás mají totiž za to, že bychom žádné kompenzace neměli přijímat, abychom nezatížili státní rozpočet. Jako důvod udávají, že jsme po roce 1989 pobírali ze dvou třetin příspěvek na platy kazatelů a že jsme si tedy své již vybrali. Není tomu tak, přestože někteří odpůrci vyrovnání stále opakují, že např. v roce 2012 vydal stát na platy církvím 1,5 miliardy korun. To je sice pravda, ale již se neříká, že stát ze zabaveného majetku (lesy, pole, funkční budovy atd.) získal minimálně 3 miliardy korun. V podobných relacích se situace opakovala po celých 63 let, kdy stát na zabaveném majetku vydělával minimálně dvakrát tolik, než církvím na platy kazatelů poskytoval. Proto není pravda, že daňoví poplatníci sponzorují církve. Naopak církve sponzorovaly stát. Navíc kvůli

absenci církevního zákona nebylo řešeno hospodaření církví, neexistoval žádný model financování jako v jiných zemích, například formou daňových asignací, odečtem DPH nebo příspěvkem na platy duchovních, jak je tomu na Slovensku. Není třeba se tedy obávat, že by nároky církví, které vystupují vůči státu jako jeden subjekt, byly nadsazené. Konkrétně to znamená, že po dobu třiceti let bude Církev bratrská dostávat na platy kazatelů 25 milionů místo současných 32 milionů korun. Vzniklý úbytek je v zákoně kompenzován tzv. sedmnáctiletým přechodným obdobím s  postupným snižováním finanční částky.

Foto archiv Úřadu vlády ČR

Vpravo: Daniel Fajfr a Petr Nečas po podpisu smlouvy.

Odluka a nová odpovědnost církve Uzavřením smlouvy mezi ČR a CB došlo k faktické odluce církve od státu. Byl by omyl domnívat se, že pro všechny sbory nadchází doba hojnosti. V  průměru jde jen o 10 % finančního navýšení oproti současnému stavu s tím, že pro řadu početně menších sborů to bude znamenat zvýšení finanční obětavosti, aby mohly mít svého kazatele. Je nutné si přiznat, že systém placení kazatelů, který nám byl vnucen a ve kterém jsme pokračovali i po roce 1989, byl odklonem od principů, na nichž Církev bratrská vznikla. Paradoxně to bylo období, kdy jsme zakládali nové sbory také kvůli možnosti získat od státu dvoutřetinový příspěvek na mzdy kazatelů. Přijetím nového zákona se Církev bratrská vrací před rok 1949, k zásadám svobodné církve. Je nyní na nás, jak s penězi naložíme. Důležité je, abychom si počínali jako moudrý hospodář, investovali do rozvoje sborů, misijních a diakonických projektů a byli požehnáním pro společnost.

■ Daniel Fajfr, předseda RCB

duben 2013 23

Exegeze

Soudců 7,8–8,35

Soudce Gedeon II G

edeón propustil všechny izraelské muže, každého k jeho stanu; jen těch tři sta si podržel. (7,8) Z původních 32 tisíc mužů nařídil Hospodin postupně většinu propustit. Zůstalo pouhých 300, aby bylo jasné, že vítězství způsobil Hospodin a ne síla Izraelců. Toužíme často po pocitu, že jsme něčeho dosáhli jen vlastní silou, nemusíme být nikomu vděční. Máme sklon brát věci buď jen jako vlastní zásluhu, nebo pomoc druhých jako jejich povinnost. Nechce se nám přijmout, že by pro nás někdo něco udělal jen z dobroty srdce. To by znamenalo, že také my můžeme být nezištně laskaví a dobří. Přišli bychom o svou výmluvu. Jestliže se bojíš sestoupit sám… (7,10) Gedeón není na svůj úkol sám, pokud se bojí, může si vzít společníka. Víra neznamená věřit něčemu, co je nemožné. Znamená jen věřit něčemu, čím si nemůžeme být úplně jistí. Pro co sice jsou důkazy, ale ne nevyvratitelné. Víra se podobá důvěře k blízkému člověku – u něj také nežádáme na všechno důkazy, neustále ho neprověřujeme. Věříme mu, protože ho máme rádi. A tak je víra pevně spojená s láskou. Láska působí víru a víra, důvěra, udržuje lásku. A z víry pak vzchází naděje; jako i Gedeón má naději na vítězství. Uslyšíš, o čem budou mluvit. Pak jednej rozhodně… (7,11) Ve víře si dáváme dohromady, co už víme. Za a) Bůh řekl Gedeónovi, že zvítězí. Za b) Gedeón slyší, že už teď mají ti početní Midjánci strach. Rovná se c) celou věc způsobil Bůh. Žádný přímý důkaz pro to, pravda, není. Ale dá se tomu celkem rozumně věřit. Bůh mu dal do rukou Midjánce i s celým táborem. (7,14) Všichni lidé vlastně nějak vědí o Bohu. Spíše se sami sebe snaží přesvědčit, že není – aby mu nemuseli být vděčni (viz v. 7, 8). Občas si náhle uvědomí, že Bůh nejspíš je, a zachvátí je náhlý strach. 24 duben 2013

Tito Midjánci najednou chápou, že ječný pecen (nejlevnější a nejrychlejší chleba, placka, která se jen tak plácne do popela a pak zase vyndá) znamená improvizované vojsko „nýmanda“ Gedeóna. Když Gedeón slyšel vyprávění tohoto snu i jeho výklad, poklonil se. (7,15) Gedeón v celém příběhu váhá, ale nakonec dovede podle víry jednat. I naše víra je často slabá, ale pokud podle ní jednáme, tak ať se uvnitř cítíme, jak se cítíme, víru prostě máme. Křesťanskému filosofu Pascalovi kdysi známý řekl, že by moc rád věřil, ale nějak uvnitř necítí, že by Bůh byl. Co tedy dělat? Pascal mu odpověděl, ať chodí do kostela, modlí se, prostě dělá všechno jako křesťan – a ten pocit se časem dostaví sám. …všem jim dal do rukou polnice a prázdné džbány a do džbánů pochodně. (7,16) Cílem je náhlým hlukem a světlem, přicházejícím ze všech stran, vyvolat v nepřátelích zmatek. Gedeón na tento nápad přišel sám. Bůh mu dodal naději, víru, že se celá věc může povést. A když takovou víru člověk má, když se mu úkol nezdá od začátku nemožný a  námaha zbytečná, už nějak přijde na to, jak věc provést. Třeba byl i lepší způsob, jak Midjánce porazit. Ale Gedeón si vybral tento, věřil mu a hlavně se ho držel až do konce.

Tomáš Pavelka (33) od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.

Hospodin obrátil v celém táboře meč jednoho proti druhému; (17,22) Plán byl rozumný, mohl vyjít i jindy. Ale také nemusel, byl to dost riskantní plán. Nebylo to jako v přísloví „Člověče, pomoz si, Pán Bůh ti pomůže“, ale spíše obráceně: „Když Pán Bůh pomůže, nějak už si poradíš.“ Tedy protože Gedeón plnil Boží vůli, jeho plán vyšel. Bůh způsobil, že to vyšlo. Cos nám to udělal, že jsi nás nepovolal, když jsi táhl do boje proti Midjáncům? (8,1) Klasický příklad úsloví „Po bitvě je každý generálem.“ Efrajim byl jeden z předních kmenů. Nedovedou si vysvětlit, že vítězství najednou patří někomu jinému. Stejně důvěrně jako se mnou mluví Bůh i s jinými lidmi. To nesmím zapomenout. Měli bychom umět nesobecky ocenit, když někdo jiný než my udělá něco dobrého, a ne na všem hledat mouchy. Do vašich rukou vydal Bůh midjánské velmože Oréba a Zéba. Mohl jsem učinit něco tak velikého jako vy? (8,3) Gedeónovi jde o věc, potřebuje Efrajimce pro další boj. A tak se s nimi nehádá, klidně jim přizná, že jsou lepší – a funguje to. Často musíme „pro věc“ spolknout svou hrdost, i když jsme v právu. Lidé často dopředu čekají, že si jich druzí neváží. A tak preventivně na druhé „dělají ramena“, brání se, aniž by je někdo napadal. Stojí za to brát na pýchu a ješitnost druhých ohledy a opatrně se snažit vyhnout hádkám, pokud nejde o to nejdůležitější. Tu je Zebach a Salmuna, kvůli nimž jste mě potupili slovy… (8,15) Nevyplácí se, když to člověk hraje na obě strany. Musí si umět vybrat, kdo jsou „jeho lidé“. Pozor na sobectví, ve kterém nechceme mít vůči nikomu závazky. Člověk byl stvořen, aby žil ve společenství, má vědět, ke komu patří. Zebacha a Salmuny se otázal: „Co to bylo za muže, které jste povraždili na Táboru?“ Odpověděli: „Byli podobní tobě, každý vypadal jako kralevic.“ (8,18) Nepřátelé se snaží Gedeóna obměkčit lichotkami – „vypadal jako kralevic“. Člověk často považuje za dobrého toho, kdo ho chválí a lichotí mu. Ale stojí psáno „Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků. “ (Kazatel 7, 6) Gedeón se takto obměkčit nedá. Pamatuje si, co bylo původním smyslem boje – tito králové zabíjeli jeho příbuzné. Vstaň sám a zasaď nám úder, vždyť jaký muž, taková jeho síla. (8,21) Králové hrají psychologickou hru, chtějí hecováním Gedeóna znejistět, ale nevychází jim to. Gedeón předtím vyzývá svého syna, aby krále zabil. To proto, aby se naučil bojovat a také odolávat lichotkám. Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin! (8,23) Ukazuje se lidský sklon obdivovat silné jedince a připisovat jim všemohoucnost. Ale Gedeón ví, s jakými obavami šel na Midjánce. Ví, že je jenom člověk. Všemocný je jen Hospodin. ■ Inzerce

■ Turistická ubytovna u Pípalů na Vysočině nabízí sborovou

i rodinnou DOVOLENOU, koupání na přehradě, plná penze za 295 Kč na den / děti za 225 Kč Tel.:564571072 / mob.: 776824312 / www.cervenarecice.name

Poznámky Záhadný efód Efód se někde nosí jako oblečení, jinde se z něj tahají losy. Tady to vypadá jako něco, co stojí na místě. Možná jako klobouk: Může se nosit na hlavě, příležitostně z něj tahat losy nebo ho mít jako kouzelník stabilně na pódiu.

Co a proč Gedeón vlastně udělal, nevíme. Možná chtěl, aby lidé měli nějaké místo pro setkání s Hospodinem, kam by chodili pro radu. To se však jen dohadujeme. Gedeón nebyl pyšný, královskou hodnost odmítl. Ale od začátku je jeho víra slabá, stále potřebuje nějaké ujišťování. Teď tedy asi místo, kde by si „hodil korunou“, aby poznal Boží vůli. Bůh sice dokáže pomoci slabé víře zázraky, ale kdo se chce údajnými „znameními od Boha“ řídit celý život, i když má k ruce Boží Zákon v Písmu, i když v církvi slyší kázání a vyučování, kdo dá více na různá osobní znamení než na Boží slovo, skončí jako modlář. Přesto mohou nastat chvíle, kdy prostě nevíme. I špatné rozhodnutí je vždy lepší než žádné. Proto je výjimečně přípustné „hodit si korunou“ anebo lépe přijmout jako hotovou věc radu duchovního, bratra či sestry. Potom se ovšem už člověk musí takového „rozhodnutí“ držet, vzít je za své a nevinit zpětně Boha nebo ty, kteří mu poradili. Jako Gedeon, který když znamení dostal, prostě vyrazil. ■

duben 2013 25

Etika

Ješitnost aneb právo na sebeúctu Je křesťanské nechat si všechno líbit a naopak je křesťanské dovolávat se ve sboru a v církvi svých práv? Je křesťanské razit heslo, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda bližního, a obráceně? Není nastavování druhé tváře v církvi povinnost, anebo naopak póza?

S

novodobým růstem všeobecného blaha se začal u lidstva k životu více a více probouzet vnitřní člověk. Donedávna žil sevřen upracovaným tělem a ustaranou myslí. Lidé řešili holé přežití. Člověk dvacátého století získal více času přemýšlet o svém nitru, o svém já, o sobě samém. Na scéně světa se začaly častěji objevovat pojmy, dříve méně používané, uvozené předponou „sebe“: sebeúcta, seberealizace, sebeurčení, sebedůvěra. Člověk si začal uvědomovat svá práva, svůj osobní vnitřní svět a touhy. Vzrostlo mu sebevědomí. Profesor Maslow vytvořil pyramidu tužeb lidí. Nižší patra představují fyziologické potřeby, na nich stojí potřeba bezpečí, následují potřeby vztahové a na nich vznikají sebeúcta a seberealizace, potřeby, o kterých píši. Tři nejnižší patra jsou Evropany většinou naplněna, a tak hurá, budujme vyšší a vyšší patra.

Je to cesta do pekel, či do nebe? Není budování a zbytňování vyšších pater pyramidy budováním pověstné pyšné babylonské věže? Nejedná se o realizaci dávného hadího vábení – „budete jako bohové“? Mezi námi žijí, a to ve větším počtu než dříve, lidé sebevědomí, přesvědčení o své pravdě a jedinečnosti. Nejsou často ochotni připustit, že by se mohli mýlit, že by něco neuměli. Dosud je všichni chválili, hráli už hry, ve kterých je zapovězeno prohrávat. Ano, zdaleka nejsou takoví všichni. Ale přibývají.

Hříšná ješitnost, nebo pravá sebeúcta? Ježíš nás vyzývá: „Vcházejte úzkou branou!“ Ta správná cesta je v úzké štěrbince a jenom v ní. Nelze lacině křesťansky zapudit ono slůvko „sebe“. Nemusí se jednat zdaleka jen o ďábelské mámení. Naopak může jít i o Boží volání. Volání na cestu obnovy Božího obrazu, který každý z nás nese. Každý z nás touží něco znamenat, mít hodnotu. Ale jakmile se stane sebeuplatnění jediným smyslem mého života, pak můj život začne ovládat nekontrolovatelný egoismus, lakomství a boj o uznání vlastní prestiže. To platí i o druhém extrému. Je snadné schoulit se v rohu do klubíčka a nechat si vše líbit. Ke všemu mlčet. Mluvit o sobě jako o nehodném křesťanu, který má právo si občas sáhnout na Boží milost. Je tedy pravda někde uprostřed?

Hledání zlaté střední cesty?

Ing. Petr Kučera Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, teď kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostové unii a Diakonii CB.

26 duben 2013

Písmo nám ukazuje, že život je ještě složitější. Rozhodovat se musíme znovu a znovu každý den a v každé situaci jinak. Nelze se naučit jeden způsob jednání. Nastavit si ve své mysli jednu optimální úroveň sebevědomí – ani ne moc, ani ne málo sebevědomou. Apoštol Pavel se na svých cestách hájil svým římským občanstvím. Nesklonil vždy pokorně hlavu. Jindy se nechal pokořit. I Pán Ježíš se dokázal tvrdě ohradit vůči svým prohnaným protivníkům. Ale v poslední

Foto archiv

chvíli svého života mlčel a nechal na sebe plivat, byť aspoň podle mých představ, vše konal s jakousi noblesou. Nelze vystihnout všechny záludnosti každodenního života, ani kdyby bylo tomuto tématu věnováno celé číslo Brány. Nelze vystačit s jednou šablonou na všechny situace. Někdy je potřeba ustoupit a jindy být pevný a nenechat si vše líbit. Vždyť jak by dopadla církev, kdyby Pavel v některých důležitých oblastech víry ustoupil! Přesto však v Písmu nemohu přehlédnout převažující směr.

Pokora – zapomenutá ctnost? I když si křesťan má být vědom vlastní hodnoty Bohem milované bytosti, Písmo nás vede spíše na stranu pokory, tichosti, schopnosti ustoupit, trpění škody. V kontextu doby, prosazující čím dál tím víc lidské JÁ, je v církvi pokora lehce zapomínanou ctností. Duch doby prosakuje i do našich kruhů. Nejkrásnější povzbuzení k vzájemné úctě a pokoře dává apoštol Pavel filipským křesťanům: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a  to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno.“ (Fil. 2, 3-9) Pavel zde velmi moudře poukazuje na ctižádost a ješitnost. Ty budou jistě souputníky našeho života. Jak jsem již psal výše – každý má v sobě touhu po seberealizaci, chce po sobě něco zanechat, chce být ve svém oboru lepší a lepší. Dítě chce mít dobré známky a být pochváleno, dospělý je rád, když je oceněn, a je mu smutno, když oceněn není. Každý má právo být sám sebou. Ale pokud je křesťan ctižádostí

můj názor Vyrostl jsem v době, kdy uznat vlastní vinu bylo ještě ctností. Rodiče mě vychovávali k pokoře, ba až k lehce „uťápnuté“ pokoře: Mlč, poslouchej starší, ustupuj, nehádej se a v posledku ani raději neprojevuj svůj názor. Teprve v pozdějších letech jsem začal hledat svou hodnotu před Bohem i před lidmi, učil jsem se projevit názor a nestydět se za něj. A tak vlastně někdy závidím mladším asertivním ročníkům jejich sebejistotu a zároveň se jí bojím. Starší lidé často mávají prapory před nebezpečím zesvětštění církve, ale ďábel tiše v papučích vstupuje zadními vrátky a lidé se i v církvi domáhají svých práv, především práva na to, aby jim církev do životů nemluvila. Ale zpět k mé osobě. Zatímco mladší ročníky bych učil umění ustoupit, my o generaci starší se spíše musíme učit v určitých situacích umění asertivity. Prostě pro nikoho neexistuje jednoduchá šablona. Hledat onu pro každého jinou, úzkou, správnou cestu – to je úkol pro každého člověka a na každý den. Hledal ji i Ježíš, hledejte ji se mnou i vy. ovládán, pokud se ješitnost stane hlavní silou života, jeho život je zdeformovaný a společenství tvořené podobnými lidmi nabývá podoby současného světa, kde hlavním božstvem je lidské JÁ. Duševní prostor se v něm stává těsnější, lidé na sebe snadněji narážejí a snaží se vymezit jeden vůči druhému. Křesťanské společenství je však poddané Kristu, který je naším Panovníkem. Nezbývá než se v pokoře modlit za každodenní moudrost k řešení nesnadných situací a zároveň se nechávat inspirovat příběhy Písma. ■ duben 2013 27

KULTURA o původu zla

Pán much J

ezdí vaše děti na letní tábory? Na podobný, ale vynucený ztroskotáním v oceánu se dostává skupina chlapců ve věku zhruba šesti až dvanácti let spolu s nemocným vedoucím. Na liduprostém tropickém ostrůvku se tito chlapci – žáci kadetské školy – nejprve pokusí vybudovat demokratické společenství. Svobodně si zvolí vůdce – Ralpha – ušlechtilého chlapce, který silně připomíná postavu Mirka Dušína, a také obtloustlého intelektuála s  brýlemi a  přezdívkou Čuňas. Ralph rozděluje práci potřebnou k přežití, Čuňas má tlusté brýle, kterými lze rozdělat oheň. Ostatní chlapci zodpovědně plní svoje úkoly tak, jak byli vycepováni svými veliteli – starají se o umírajícího vedoucího, udržují signální oheň, loví selata atd. Všechno se začíná měnit ve chvíli, kdy jeden z chlapců, rebel Jack, odmítá žít spořádaně jako na táboře a získává na svou stranu většinu chlapců. Zprvu nevinná hra na divochy se proměňuje a Jackova skupina začíná krást, surově šikanovat a nakonec i zabíjet. Po první vraždě se hledá obětní beránek – musí zemřít další chlapec. Jack využívá strach z Neznámého v jeskyni (zesnulý vedoucí) ke

náš tip Chvála pomalosti Carl Honoré, Nakladatelství 65. pole Čím rychleji, tím lépe – tak zní neúprosný diktát dnešní doby. Přestože si denně stěžujeme na zrychlující se životní tempo, dobrovolně mu podřizujeme nejen naši práci, ale i zdraví a vztahy. Carl Honoré představuje novou pomalou filosofii, která se staví do opozice proti kultu rychlosti. Skrze osobní zkušenost ukazuje cestu, jak dosáhnout kýženého zpomalení. Píše s nadhledem a humorem. Trefně ukazuje na paradoxy a smutné následky neustálého zrychlování. Snaží se najít a nabídnout způsob, jak žít co nejlépe v rovnováze mezi rychlým a pomalým.

28 duben 2013

kontrole nad ostatními chlapci. Je potřeba mít i Něco k uctívání – hlava divokého prasete napíchnutá před jeskyní na kůl se k tomuto účelu dobře hodí. Postupně se na ní usazují mraky much… Než se objeví nápis KONEC, jsou tři chlapci zabiti a ostrov hoří. Jak to dopadne? Podívejte se sami, ale film je americký...

Americký dobrodružný film (1990), podle románu Williama Goldinga, režie Harry Hook.

Dětství je vnímáno jako čas nevinnosti, s pozitivním pohledem na svět. Postupně přichází deziluze – období života, ve kterém si dítě začíná uvědomovat přítomnost zla, bolesti a svět kolem sebe vnímá také jako negativní. Celý film je alegorickým příběhem o zlu, brutalitě a krutosti, která je někde zasutá a dobrým vychováním možná přikrytá, ale přece jen tiše číhá i v nejcivilizovanějším lidském tvorovi. Ukazuje, jak snadné je mu podlehnout. Napínavý snímek byl natočený podle stejnojmenného dobrodružného románu nositele Nobelovy ceny za literaturu Angličana Williama Goldinga, který se pod vlivem ukrutností druhé světové války zamýšlel nad otázkou, kde je původ zla. Již samotný název trochu napoví. Belzebub nebo Belzebul – démon, synonymum Lucifera či Satana – v překladu znamená Pán much. Věřilo se, že otravná hejna much musí být výplodem ďábla. A nezapomeňte děti přihlásit na tábor!

■ daniela sedláčková

OTÁZKA PRO

Umění ptát se Carmen Kindl-Beilfluss, Portál, Praha, 2012 Heidegger v úvodu k Bytí a času říká: „Každá otázka je předběžně vedena už tím, co hledáme.“ Považuje otázku za hlavní metodu svého zkoumání a za nástroj lidského porozumění. Takto vysokou hodnotu má otázka u jednoho z nejslavnějších filosofů. Ovšem lidem se selským rozumem, tedy i nám, je jasné, že umění se tázat patří k hlavním nástrojům lidského uvažování. Lidová moudrost našich otců praví, že správně položená otázka je z poloviny řešením. Dále pak ze zkušenosti víme, že tázající vnáší do rozhovoru pohyb, udržuje pozornost, vzbuzuje zvědavost a „posunuje věci dál“. Umění klást si otázky našlo své místo v druhé polovině minulého století v systemické terapii a koučování. Kniha Umění ptát se se zabývá kladením otázek v koučování a systemické terapii. Autorka sice monografii člení na jednotlivé kapitoly podle témat, ale celá kniha pokládá čtenáři v podstatě spoustu otázek, jež se prolínají. Kniha je cvičebnicí otázek a chce dát podněty k větší zvědavosti a tvořivosti při jejich kladení. Knihu bych doporučoval každému, kdo se zapomněl ptát, být zvědavý a hrát si. Jakub Formánek

Manželské vraždění Eric-Emmanuel Schmitt, nakladatelství PLUS, 2005, přeložil a doslov napsal Michal Lázňovský, 112 stran „Musí to být dost zvláštní pocit ocitnout se ve společnosti neznámého muže, který je vaším manželem.“ Drama vysoce oceňovaného francouzského spisovatele si předsevzalo ukázat zralé manželství de tabula rasa. Činí tak pomocí geniálně jednoduchého triku, kdy si manželka přivede domů svého muže, který po jakési nehodě ztratil paměť. Ze začátku dokonce svou ženu podezřívá, že ho unesla coby snadnou oběť zoufalých vdov. Manžel si stále na nic nevzpomíná, a tak je odkázán na odpovědi své ženy. „To je hrůza. Jako bych kráčel po okraji propasti. Každou chvíli se můžu dozvědět něco, co ze mě udělá odpornou stvůru.“ Žena se zpočátku snaží vykreslit ideální manželství, postupně se však trhliny v jejích výpovědích zvětšují a čtenář odhaluje domácí kostlivce. Dalo by se říci, že toto drama strhává masky, aby nakonec ukázalo holý základ manželství: „Co to je někoho milovat? To znamená milovat ho nezávisle na vlastní vůli, na jeho vůli, proti všemu a všem… Milovat, to je nejspíš vytrvalost, která nám umožňuje prožít všechny etapy, od utrpení až po radost, se stejnou intenzitou.“ Libor Duchek

Jana Zámečníka faráře ČCE v Břeclavi Jaký smysl má zobrazovat zlo v umění? Velká část moderního umění lidi šokuje a připadá jim nesrozumitelná, protože je setkáním s nelibozvučným, iracionálním, fragmentárním a děsivým. Např. skladatel Krysztof Penderecki „užívá velmi silné a místy až brutální prostředky k ukázání zla a vůbec temné stránky skutečnosti a disharmonie světa“ (Naďa Hrčková). Obrazy malíře Jamese Ensora jsou plné groteskních a démonických scén, Francis Bacon zase šokuje tím, že ukazuje mizejícího člověka. Zdá se, že na jeho obrazech se tvář člověka ztrácí stejně jako jeho „já“. Z jedince zůstává fragment, který už nedokáže odhalit smysl života. Umění se tím ovšem prokazuje jako silné místo protestu proti předstírání, že vše je v pořádku, proti mechanismům, jež s sebou nesou odlidštění, chlad a zotročující tlak technické civilizace, kterým byl člověk v posledních desetiletích vystaven. Umělci zároveň dávají najevo, že umění nikdy nemůže klesnout v kýč, který nás ukolébá ke spánku. Opravdové umění člověka znepokojuje, vyvádí ze stereotypů a otevírá nové obzory. Ve své „temnotě“ pak může být chápáno nejen jako protest, ale také jako naléhavé volání po vysvobození. Novozákoník J. B. Souček napsal v drobné studii Člověk Boží a tvořící člověk: „Umění je vždy tvorbou; vždy nějak deformuje skutečnost, přetváří ji, a tak ji zvládá. Je snad dovoleno vidět v tom – byť asi neuvědomělý – projev tušení, že naše skutečnost je nedokonalá, že na této zemi nežijeme v pravém světě, tak jak vyšel z ruky Boží, a zároveň i výraz touhy po naší pravé vlasti.“ ■

duben 2013 29

DIAKONIE diakonie - valašsko

P

aní Milada se narodila roku 1925 jako první dítě chudých pasekářů v chalupě blízko Mikulůvky na Valašsku. O šest let později se narodil její jediný sourozenec – bratr Josef. Od dětství museli pracovat na poli, jak to tak bývalo. Ve škole se učila výborně, nejvíce ji bavil český jazyk a tělocvik, neměla ráda výtvarnou výchovu, z té měla vždycky dvojku. Dodnes si pamatuje některé básničky, které se ve škole učili. Také často vzpomíná, jak T. G. Masaryk navštívil Vsetínsko a všichni žáci jejich školy ho šli vítat. Zazpívali mu jeho oblíbenou píseň „Ach synku, synku“ a první prezident mladého Československého státu pohladil každé dítě po vlasech. Tuto dobu plnou radosti a dětského smíchu však násilně přeťala druhá světová válka. Ačkoliv to Miladě ve škole šlo dobře, rodiče ji do učení nedali, protože neměli dost peněz. Musela nastoupit do Zbrojovky. Byly to těžké časy. Stávalo se, že se během noční směny rozkřičela siréna: Achtung, achtung 30 duben 2013

– poplach, nebezpečí náletu – a všichni pracovníci organizovaně ustupovali do lesů. Milada bydlela s rodiči v chaloupce na pasekách. Chodili k nim partyzáni, kterým dávali najíst, pokud jim něco zbylo. Občas u nich na půdě partyzáni také spali. Milada dodnes rozechvěle vzpomíná, že jednou večer byli zase partyzáni u nich na půdě a zrovna přišlo gestapo. Naštěstí nepřišli na domovní prohlídku, ale najíst se. Seděla s bratrem za pecí, trnuli hrůzou, maminka s tatínkem obsluhovali gestapáky, zatímco partyzáni byli přímo nad nimi. Naštěstí gestapo odešlo, aniž by cokoliv zjistilo – to by byl konec, všechny by je zastřelili a chalupu zapálili. O  pár měsíců později odvedlo tatínka gestapo – našel se totiž ochotný udavač z řad sousedů… Když přišli k moci komunisté, sebrali Miladině rodině pole a krávy. Milada začala pracovat v JZD, vdala se a s manželem se přestěhovali do Vsetína. Z manželství vzešly dvě děti, starší Lenka a mlad-

Foto Diakonie ČCE

Obyčejný příběh

ší Jan. Vedli běžný život - Milada chodila do práce, starala se o děti, dochovala své i manželovy rodiče, věnovala se práci na zahrádce, pletla, háčkovala, šila, vařila, zabezpečovala chod domácnosti, v neděli chodila s dětmi do kostela. Na nějaké koníčky nebyl čas. Dnes už jsou Lenka i Jan v důchodu, mají své děti a dokonce už i vnuky, takže Milada je několikanásobnou prababičkou. Manžel zemřel Miladě před patnácti lety. Syn jí sehnal dvoupokojový byt poblíž svého bydliště, aby ji měl v dosahu a mohl za ní chodit. Zhruba před deseti lety si začaly Miladiny děti všímat, že si maminka občas nemůže vzpomenout na nějaké slovo, ale nevěnovaly tomu větší pozornost, protože to maminka vždy dokázala nějak opsat. Tyto potíže se slovním projevem se však začaly opakovat. Milada si stále častěji nemohla vzpomenout na „to správné“ slovo a někdy ho nahrazovala slovem nesprávným (třeba světlo – sova). Jak šel čas, těchto příhod začalo nápadně přibývat a někdy Miladiny věty ani nedávaly smysl. Také se občas u ní doma něco „ztratilo“, a pak se to našlo na neobvyklém místě – třeba klíče v mrazáku, hrnec s obědem ve vaně, kabát na balkóně. Občas to bylo i k smíchu, ale v momentě, kdy se takto „ztratil“ celý důchod i s vkladní knížkou, syn s dcerou pochopili, že jde do tuhého. Milada si opravdu nepamatovala, kam důchod dala. O několik měsíců později už si nebyla schopna vzpomenout ani na to, jestli u ní pošťačka s důchodem vůbec byla. Krátkodobá paměť paní Milady se velmi zhoršovala, zato co bylo před padesáti lety, to věděla naprosto přesně. Jednoho dne měla jít na návštěvu k synovi – je to přece jen kousek, šla tu cestu nesčíslněkrát, tak proč se neprojít. K synovi však nedošla – zabloudila. Nevrátila se ani domů. Našli ji po několika hodinách na autobusovém nádraží na lavičce. Po této příhodě se Miladiny děti dohodly, že maminka už nemůže zůstávat sama doma, a požádali pečovatelku Domácí péče Diakonie Vsetín, aby za Miladou denně docházela a dohlédla na užívání léků a konzumaci oběda. Pečovatelka mohla na vlastní oči vidět, jak postupně Miladě mizí její schopnost pamatovat si a přemýšlet, jak ztrácí iniciativu, zájem o jakoukoliv činnost, jak se stává depresivní a celkově se mění její osobnost. Asi osm let poté, co její děti začaly pozorovat všechny tyto „zapomínací příhody“, diagnostikoval lékař Miladě Alzheimerovu chorobu. Když v roce 2006 vznikl Denní stacionář Zahrada Diakonie Vsetín, Milada byla jedním z jejích prvních klientů. Není to tak, že by ve stacionáři dokázali zastavit postup Alzheimerovy choroby, ale snaží se

ji alespoň zpomalit tím, že seniora aktivizují, nabízí mu činnosti, při nichž si procvičí myšlení a zopakuje návyky, které pro něho byly dříve tak samozřejmé. Aktivity jsou voleny citlivě tak, aby při nich senior zažil úspěch a nikoliv nezdar. Pečovatelky jsou odborně vyškolené pro komunikaci a jednání s člověkem s demencí a mají velikou trpělivost. V kolektivu vrstevníků našla Milada nové kamarádky s podobnými problémy. Ve stacionáři se cítí bezpečně a chodí tam velmi ráda. Už se dokonce několikrát stalo, že se paní Milada začala večer oblékat, že jde do stacionáře – a dcera jí musela vysvětlit, že teď ne, že až ráno… Životní etapa paní Milady, spojená s nemocí, se může jednou týkat i nás nebo lidí, které milujeme. Najdeme pak v blízkosti lidi, kteří nám budou umět pomoci? ■ Marta Vodáková

o nás Diakonie Českobratrské církve evangelické – středisko Vsetín je nestátní, nezisková organizace, která poskytuje rozsáhlou sociální pomoc seniorům a sociálně vyloučeným na Vsetínsku. Byla založena v roce 2004 jako jedno z 31 středisek Diakonie ČCE v České republice. Zaměstnává kolem 60 stálých zaměstnanců. Poskytování sociálních služeb chápe Diakonie Vsetín jako praktický projev křesťanské víry, naděje a lásky. „Valašsko sousedící se Slovenskem patří mezi okrajové regiony České republiky. Proto hledáme partnerský křesťanský sbor, který by chtěl naši práci podporovat. Nabízíme touto cestou možnost aktivně se zapojit v konkrétní pomoci bližnímu, podpořit službu postavenou na křesťanských principech a podpořit Valašsko jako takové. Vaše finanční podpora nám pomůže stabilizovat naše služby a každodenně pomáhat lidem jako je paní Milada. Budeme vděční, když nás v případě zájmu o partnerství budete kontaktovat“. Ing. Dan Žárský, ředitel Diakonie Vsetín kontakt: Marta Vodáková, tel.: 734 766 350, [email protected] www.diakonievsetin.cz

duben 2013 31

SERIÁL

Probuzená včela Osudná chyba

Drvodělka Xylocopa violacea L.

Možná patříte k těm, kteří se večer načasují a ráno se vzbudí přesně

Rozpoznat správný čas Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat… (Kaz 3,1-4) Boží slovo zná dvojí druh času. Jeden z nich plyne a nikdy se nezastaví: chronos. Druhý se objeví a zmizí. Přijde jako příležitost, jako výzva k  činu. Je-li využit, promění se v dar. Není-li, zmizí v nenávratnu jako promarněná šance. To je kairos. Zatímco chronos je dobré vnímat a přijímat (nic jiného se s ním nakonec ani dělat nedá, vzdorovat mu je bláhové), kairos je důležité 32 duben 2013

rozpoznat a nenechat utéct. Často se už totiž nevrátí. Když Pán Ježíš na Květnou neděli před svými posledními Velikonocemi přicházel do Jeruzaléma, plakal nad ním, protože to město nepoznalo čas, kdy se k němu sklonil Bůh. Stejně tak je ale důležité umět si na něj počkat. Je krásné zpívat vánoční koledy u stromečku, bylo by však velmi podivné zpívat je

tak, jak potřebují. Večer si řeknete „v pět“ a v pět ráno jste vzhůru. Jenže jak si načasovat probuzení ze zimního spánku? Na desátého března? Nebo raději až na dvacátého? Všichni tvorové v přírodě žijí na hranici možností a pod neustálým tlakem (to jen člověk si občas bláhově myslí, že žít v pohodě a v zajištěném prostředí je normální). Každý den spánku, každý den bez potravy navíc zvyšuje riziko neúspěchu a předčasné smrti. Hraje se o všechno. Některé druhy mají zimní spánek delší, časově napevno napro-

už v létě na pláži. I dobrá věc se ve špatný čas stává věcí zlou. Upozorňuje na to řada biblických míst, známý je text z knihy Kazatel: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat…“ (Kaz 3,1–2) Kolik bolesti si už lidé připravili nerespektováním příhodného času! Kdy ale nastane ta správná chvíle? Jak ji poznám? Správný čas je především ten, který byl předem stanoven. (Ga 4,4) Jiným kritériem jsou (a mají být) okolnosti. Biblický křesťan vnímá dění kolem sebe a reaguje na ně. Je pravda, že se tato dvě kritéria velmi často potkávají; nej-

Foto Stanislav Krejčík

Pamatuji si, jak jsme před nějakým rokem našli někdy v polovině února u naší babičky na okně probuzenou drvodělku, krásnou, velikou včelu. Byl to zvláštní obrázek, obrovská včela uprostřed zimy. Probudila se v době, kdy měla ještě spát. Zimní spánek má ve svém životním rytmu zakódovaný řada tvorů. I leckterý člověk by řekl: Krásná věc! Zalézt s prvním plískanicemi a probudit se zase až do jarního sluníčka. Jenže trefit to první jarní sluníčko, to není nijak jednoduchá věc!

inzerce

gramovaný. Potřebují se zaopatřit větším množstvím energie, nemusejí si pak ale kontrolovat, do jakých podmínek se probouzejí. Pokud se klima nezmění, všechno funguje. Pokud je zima delší, je zle. Jiné druhy dobu spánku pouze odhadují a pak reagují na aktuální podmínky. Probudí se, zjistí situaci, a pak třeba ještě znovu usnou. Tato strategie ale obsahuje veliké riziko: Je docela snadné se splést, nechat se zmást zdáním a probudit se příliš brzy. Nemusí se jim podařit vrátit se do chráněného úkrytu. To pak přináší smrt. To byl případ včely na babiččině okně. Drvodělky jsou značně teplomilné, zůstat venku v únoru by pro ni nepochybně znamenalo konec. Tenkrát byl u babičky zrovna i švagr. Včelu vzal, že ji zkusí nechat v kůlně dozimovat; v našem domě totiž není dostatečně studený sklep. Nevím už, jestli tenkrát přežila, snad ano. Každopádně udělala chybu, která se jí mohla stát osudnou – nepoznala příhodný čas, vstala předčasně.

Svatební kytice Interiérové a sezonní dekorace www.jitcinykvetiny.cz

lepší podmínky nastávají v době, kterou Hospodin předem určil. Co naopak biblickým kritériem není a ani naším by být nemělo, je pocit. Naše doba si spontaneity cení. Cítím za tím zkušenost obchodníků, že zákazník rozhodující se podle momentálních pocitů bývá nejpřínosnějším zákazníkem. Já bych tu spíše mluvil o nekázni. Bible nás zve k ukázněnému životu, kdy člověk mluví i jedná správně a v pravý čas. Včela u babičky nedovedla počkat, nepoznala, že příhodný čas ještě nenastal. Nás volá Písmo ke zkoumání času, k promýšlení a k rozvaze. Učí nás mluvit i jednat ve správný čas. A učí nás ovšem také dobře rozpoznat čas Boží blízkosti.

■ petr raus

přístě: deFOrmační zpeVnění

duben 2013 33

K DISKUSI klad či zápor?

Rodinné klany v církvi V čem vidíte požehnání, nebo naopak skrytou či zjevnou hrozbu silných rodin, které po generace utvářejí naše sbory?

autorizovaný stavební inženýr a auditor ISO, CB Brno – Kounicova

Tento pojem zní až hrozivě, ale používáme ho spíše s nadsázkou. Obvykle když cítíme, že má v církvi jednostranný, někdy až nepříznivý vliv, dříve možná častější než dnes. Víme však, o co se jedná. Sborová společenství nejsou vždy příkladným obrazem mezilidských vztahů. A právě ty rodinné patří mezi nejviditelnější a často i nejvlivnější. Toto ostřeji vnímají ti, kteří do sboru přicházejí odjinud. Některé to zarazí, až odradí, protože zde vnímají jakousi morální a duchovní nadřazenost danou příslušností k rodinnému „klanu“. Ale není to zase tak jednoznačné. Mnohé sbory se utvářely a rostly přičiněním a věrnou službou členů výrazných rodin. Nemálo z nich mělo obdarování upřímné otevřenosti právě k nově přicházejícím. Dodnes nacházíme ovoce jejich vstřícného duchovního a budovatelského úsilí. Vždyť i my současní si přejeme, aby se členové našich rodin stali užitečnými a věrnými členy církve. V čem je tedy problém, či dokonce hrozba? Ty nastávají tehdy – často velmi plíživě – když rodinné společenství, chcete-li klan, ztratí poctivou sebereflexi, nevnímá kritický vliv sborového prostředí na sebestředné názory a jednání. Rady, spíše moralizování jiných, zastírají někdy vlastní nedostatky. Takoví se odvolávají na rodinné tradice, na názory svých předků, kteří však žili v jiných poměrech. Dávají sebe, svoji rodinu, své významnější předky za příklad, aby podpořili své názory a vliv. Boží čas nás však všechny, rodiny, jednotlivce i sirotky, na cestě života spravedlivě hodnotí. Sebevědomé morální i duchovní názory, i když pokorné navenek, se vracejí jako bumerang zpět. 34 duben 2013

Sborové křesťanské obecenství církve je Božím záměrem a dílem Kristovým. Všechny vztahy mezi námi musí být tomuto záměru podřízeny. Nestačí poučovat druhé, ale také sebe sama. Naslouchat názorům druhých. V rodinných „klanech“ i jinde. Dobře však vím, že to není snadné.

Dana Staňková věnuje se pastoraci manželů a rodin, učí na ETS, CB Náchod

Mohu nabídnout pohled na rodinné klany v církvi „zvenku“. Před třiceti lety jsem přišla do církve z nevěřícího prostředí. S kulturou rodinných klanů jsem se seznamovala s obdivem a závistí. Vnímala jsem požehnání soudržnosti, výhody někam patřit, možnost čerpat z duchovního dědictví předků, mít příbuzné (a tedy být doma) téměř v každém sboru, mít za zády generace modlitebníků vyprošujících požehnání pro své děti, vnuky, pravnuky, prapravnuky. Mít zažitý model „křesťanské rodiny“, který člověk jen převezme z rodiny původní a pokračuje v něm v rodině, kterou založí. Ale… Setkala jsem se s příslušníky klanů, kteří pod tíhou toho, že se od nich očekává bezhříšnost, neměli odvahu přiznat slabost, selhání. V boji s hříchem zůstávali sami. Nezažili úlevu z daru vyznání, milosti a odpuštění. Většinou si nevzpomínali, že by kdy viděli své rodiče vyznávat konkrétní hříchy, prosit za odpuštění a činit pokání. Setkala jsem se s těmi, kteří se přiženili či přivdaly do nějakého klanu a zažívali silnou „přesilovku“ bez možnosti prosadit nějakou změnu. Setkala jsem se manželi, kteří z ohledu, aby neudělali ostudu klanu, neměli odvahu přiznat, že mají (řešitelné) manželské problémy, dokud se nestaly neřešitelnými. Setkala jsem se s mladými lidmi, kteří

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Zdeněk Brokl

nApSALi JSTE brána 2/2013 - Jiný člověk

■ připraVil brOnislaV matulík

Inzerce

■ Ekologická sekce České

křesťanské akademie zve k účasti na ekumenické bohoslužbě ke Dni Země v úterý 23. dubna 2013 v 19:00 hodin v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora (u Karlova mostu). Kázáním poslouží br. kazatel Jáchym Gondáš z Bratrské jednoty baptistů, zpívat bude pěvecký soubor Gabriel. Po bohoslužbě cca od 19:50 hodin následuje beseda s P. RNDr. Markem O. Váchou, zaměřená k letošnímu tématu ES ČKA „Život se rodí ze smrti“. ■ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu Klimatické změny - realita, mýtus, ideologie? Úvodní slovo pronese Prof. RNDr. Jan Bednář, CSc (vicepresident ČKA, zástupce vedoucího katedry meteorologie MFF UK). Beseda se bude konat v úterý 9. dubna 2013 od 17:30 hodin v přízemí kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49).

Se zájmem jsem přečetl komentář k tématu změny člověka od analytického psychoterapeuta a teologa Jiřího Černého. Dostal jsem se k únorové Bráně (2/2013) teprve včera a dneska je neděle Oculi: „Oči mé vždycky hledí k Hospodinu, on zajisté z léčky vyvodí nohy mé (Ž 25,15), tedy i z osidel, jimiž bývají mé „zlozvyky či neurotické, komplexové reakce.“ Tu naději opírám o nejednu zkušenost. Článek mi připomněl čas, kdy jsme se s několika svěřenci pokoušeli o cosi, čemu jsme říkali psychologický trénink. Nácvik jisté hygieny duše pro situace v obtížných lezeckých úsecích ať už ve skalách, nebo v horách. Snažili jsme se vyzkoušet si napodobením chvíle, kdy se o člověka pokouší panika nebo stres z extrémního nepohodlí a bolesti. Vím, že takovým cvičením si psychickou kondici do určité míry vylepšit lze. Naproti tomu v terénu svých vztahů jsem dávno shledal, že to takhle moc nefunguje. Mám zkušenost, a jak čtu časopis Brána, není to jenom moje svědectví, že k „novotě života“ (Ř 6,4 Kr) resp. „novému stvoření v Kristu“ (2 K 5,17), spíše než „kontinuálním procesem vývoje“, přichází člověk vlivem náročné životní situace, kdy mu vírou svitne. Spíše než aktivní apercepce, tedy autorova „reflexe a sebereflexe a kvalita vnímání“, má u apoštola Pavla nezastupitelný význam osvícení očí mysli Duchem moudrosti a zjevení od Boha k poznání Krista (Ef 1,17.18.). Za to se nepochybně u vědomí zauzlovanosti lidských vztahů apoštol modlí. Ježíš mluví o poskvrňující iniciativě zla v lidském srdci (Mt 15,19), novodobě Z. Bauman v knížce Holokaust. Skutečně odvážným pohledem do hlubin vlastního nitra nacházíme onu vnitřní svobodu, resp. možnost a faktickou schopnost nedělat, co nechci. Jak známo zákoník Saul Tarzenský to vzdává. (Ř 7,18n) Bude na to mít, až se v krajně náročné životní situaci setká s Kristem. (Ř 8,1n) Soudím, že „odkládat primárně mravní hodnocení svých činů“, jak doporučuje psychoterapeut, by mě sotva někdy přivedlo k nekompromisnímu: „Otče, zhřešil jsem.“ (Lk 15,21) nebo za bratrem se zřetelným: „Je mi to líto, odpusť mi.“ (Lk 17,4). Žel, jako kazatel jsem potkal příběhy, kdy úsvit „vnitřního procesu osvobozování“ tma pohltila. Rozumím autorově naději, ale Jan 1,5 je výslovně o Kristu. Rovněž není sporu, že poznání Pravdy, která vysvobozuje (J 8,32), ajíž se autor dovolává, podmiňuje Ježíš setrváním ve své řeči a pravým učednictvím. Takže jak? Vyhlížet krajnost? Čekat na náročnou životní situaci, která člověkem otřese? Děje se dva tisíce let. Plnou silou člověka zpochybňuje a mění, nahlédne-li, že Velký pátek není příběhem mezi příběhy, na který stačí zbožně vzpomenout, ale zjevením. Krvavě trýznivým vstupem Stvořitele do stvořené časnosti. Boží bolestí, jíž jsem, byť jen lhostejností, aktuálním spoluviníkem. Někde v duši pak přehodíš výhybku a pustíš se jinudy, když ti docvakne, co Bůh sděluje vzkříšením. To je ta ZMĚNA. Cestou zmrtvýchvstání s Kristem, se ti pak i rady psychoterapeuta můžou hodit. Foto archiv

se naučili žít dvojí život – doma podle pravidel klanu, ve škole podle pravidel světa. Setkala jsem se s dospívajícími, kteří neměli odvahu, sílu a prostor se osamostatnit od rodičů (biblicky opustit), což mělo negativní důsledky na jejich manželství (biblicky přilnout). Setkala jsem se s těmi, kteří vynaložili takové úsilí, aby se osamostatnili od rodičů, že odešli i od víry v Boha a ze společenství. Dodnes žasnu nad hlubokými kořeny a úžasnými zdroji požehnání v církevních klanech. Jako hrozby vidím nereflektovanou uzavřenost vůči jinakosti, změně, korekci. Zaslepenost vůči realitě hříchu. Mnoho předpokladů, zavazujících očekávání, předepsaných odpovědí, málo otevřených otázek. Důraz na soudržnost a vzájemnost na úkor jedinečnosti. Buďto se přizpůsobíš, nebo nejsi nejen náš, ale ani Kristův. Jako největší hrozbu vidím to, aby se Kristovo evangelium nestalo evangeliem jiným.

samuel Jan heJzlar, V neděli Oculi 2013

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected]

duben 2013 3

DOTEKY

Vesnická historka

Foto archiv

Foto archiv

A

Neodpírej dobrodiní těm, kteří je potřebují, je-li v tvé moci je prokázat. Přísloví 3,27

36 duben 2013

ch, jak já neměla toho psa ráda! Byl to pes našich sousedů, zemědělců, vypadal jako bývalý vlčák. V době našeho přistěhování do vsi již byl zcela stár, ale jeho skutečný věk nikdo neznal, neboť to byl nalezenec, přivandrovalec. Tělo měl celé ztuhlé artrózou a jen velmi ztěžka se pohyboval, oči vyhaslé a  potažené zákalem, srst plstnatou, zacuckovanou, plnou bodláků a suchého listí, klacíků a výkalů, zřejmě od trávení času poleháváním. A polehával kdykoliv a kdekoliv. V podstatě už nic jiného nedělal. Zřejmě se pokoušel o nějakou výpravu, ale únava ho zmohla, a tak upadl a zůstal ležet v lepším případě v příkopu, v poli, anebo také vprostřed cesty či na hromadě hnoje. Tam pak ležel i několik dní, mouchy po něm lezly, jazyk mu visel z huby a vypadal jak zdechlina. Když se časem přidala ještě kožní nemoc projevující se vylysáním srsti s  hnisavými boláky, již mi docházela trpělivost. Bála jsem se o děti. Kdo ví, co je ten pes zač, co má za nemoci a čeho je schopen. Děti jsem nabádala, aby se ho za žádnou cenu nedotýkaly, a když jsme ho potkali, vyhýbali jsme se mu velkým obloukem. Vytrvale jsem se modlila, aby už umřel, a číhala na příležitost, jak kulantně naznačit sousedům, že by možná bylo lépe ukončit jeho trápení nějakým humánním způsobem. Ještěže mě Pán Bůh nevyslyšel! Jednoho dne jsem se vydala k těmto sousedům pro mléko. Opatřena konvičkou, tlačila jsem kočárek s novorozenou dceruš-

kou a kolem pobíhala dvouletá dvojčata. Zemědělská usedlost je postavená do čtverce a sestává se z obytné budovy, chlévů a stodoly, uprostřed je tradiční hromada hnoje. Pes ležel na hnoji a hrál si na mrtvolu. Zaparkovala jsem kočárek a šla zvonit na paní domácí, čehož dvojčata využila a rozprchla se po dvorku. Najednou jsem zahlédla, že od vrat se řítí stádo krav. Zaháněli je domů na večerní dojení. Kdo měl kdy co do činění se zvířaty, potvrdí mi, že stádo ženoucí se domů se před ničím nezastaví. Zahodila jsem konvičku a letěla odlapit dvojčata, když v tom mě polila hrůza. Zaparkovala jsem kočárek přímo u vchodu do stáje! Krve by se ve mně nedořezal, bylo mi jasné, že kočárek stračeny nezastaví a já tam doběhnout nestihnu. Najednou se na hromadě hnoje cosi vymrštilo. To artrózou zkroucené obludné monstrum se proměnilo v bystrého, mrštného pasteveckého psa a s neochvějnou jistotou vyrazilo proti stádu. Pomocí štěkání a blokujících výpadů je odehnalo od kočárku, kde hlídalo, dokud jsem nepřiběhla a neodvezla miminko do bezpečí. Pak se opět toporně odšouralo na svoji hromadu hnoje, kde pokračovalo ve hře na mrtvolu. Mouchy na něho opět usedly, jazyk mu vypadl z huby, krávy začaly v chlívě spokojeně přežvykovat, čuníci si chrochtali v chlívku, a když do dvora nakráčel hospodář, vše vypadalo jako vždycky. Ach, jak já měla toho psa ráda!

■ Alena Konečná,

Domanín u Bystřice

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 20. 4. 2013 (i e-mailem) na adresu [email protected] Vylosovaný výherce získává knihu A. + B. Harrisových Dělat těžké věci. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com

Tajenka z čísla 3/2013: Hledej pokoj a usiluj o něj.. Knihu Překvapen vírou vyhrává Otakar Heider, Plzeň. Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

duben 2013 37

POST SCRIPTUM

Otakar Štanc ml.

Křesťan inkognito M

nohokrát jsem slyšel věty o tom, že každý hrajeme „tu svou roli“ nebo že „každý je hercem svýho osudu“. Tato tvrzení mi obvykle přišla jednak protivná, a jednak prázdná klišé lidí, kteří dohromady nemají co říci, ale vlastně by rádi se zamyšleným pohledem ostatním sdělili nějakou moudrost, která od té chvíle změní jejich životy. Později jsem však těmto rčením dal částečně za pravdu. Proč? Zkuste si sami představit takového průměrného křesťana, starého asi… jako vy, středně vzdělaného, vcelku spokojeného. Nuže, celkem dobré, že? Ale víte snad, jak si průměrného křesťana představují například vaši kolegové v práci? Mohl by to být tře-

ovšem poměrně velmi těsno. Soudím, že inkognito mám více prostoru prozkoumávat okolí. Ántré typu: dobrý den, jmenuji se XY, zdalipak ráčíte být znovuzrozen? by sice pravděpodobně jistou odezvu vyvolalo, avšak vzhledem k tomu, že statisticky velká většina mých spoluobčanů znovuzrozena býti neráčí, spíše by to další komunikaci na běžné úrovni znesnadnilo. V mé neutrální roli lze setrvat téměř libovolnou dobu, nicméně se tento stav po kratší i delší době začne střetávat s mou touhou najít duši spřízněnou v otázce víry, ale také s mým úkolem získávat Pánu nové učedníky. Neboť jsem člověk sdělný, zajímá

S vědomím, že mohou být představy lidí o křesťanech všelijaké, přistihl jsem se, že pokud přicházím do prostředí, které mi není zcela známé, volím zprvu poněkud neutrální roli. ba obrázek poněkud úzkoprsého moralisty, trochu pověrčivého, leč vcelku neškodného. Každopádně nic extra na zítřejší karaoke párty. Mohl by to však také být exemplář nebezpečného pokrytce, strůjce všech válek v historii Evropy a lačného chamtivce dychtícího po miliardách z kapes daňových poplatníků. Takovou představu bych si zřejmě udělal i já, pokud bych vycházel z  názorů na internetových diskusích o církvi. S vědomím, že mohou být představy lidí o křesťanech všelijaké, přistihl jsem se, že pokud přicházím do prostředí, které mi není zcela známé, volím zprvu poněkud neutrální roli. Snažím se zjistit, jakým způsobem ostatní lidé smýšlejí, aniž by mohli ihned prokouknout, že se v převleku takového „normálního chlapíka“ skrývá vyznávající křesťan. Mám totiž určité obavy, že příliš brzké vyložení mých křesťanských karet by mne v hlavách druhých lidí vměstnalo do připravené škatulky „křesťan“, ve které je 38 duben 2013

mne velmi, zda se v mém okolí nenachází také další křesťané. Potíž je v tom, že podobnou strategii jako já používá i velké množství ostatních bratří a sester. Nejednou se mi přihodí situace, kdy na sebe dva křesťané ze svých masek nesměle pokukují, opatrně se oťukávají a může trvat velmi dlouho, než nakonec učiní odvážný krok vedoucí ke vzájemnému odhalení, aby se poté mohli radovat ze svého dvojčetného společenství. Možná vám mé herecké počínání přijde poněkud nemravné či dokonce zbabělé a pokrytecké. Říkáte si: jakýpak je tohle křesťan, stydí se snad za svou víru? Upřímně říkám: nestydím. Velmi rád svou víru sdílím s těmi, s nimiž mám vytvořen pěkný vztah a kdo mne přijímají jako dobrého člověka. Snad se mi tak alespoň trochu daří vylepšit vžité představy o křesťanech, které často mohou stát druhým lidem v cestě k nám. Zda to dělám dobře, nevím. ■

1

Foto archiv

William Tyndale a anglická Bible „Vzdoruji papeži a všem jeho nařízením. Pokud mě Bůh zachová naživu, dříve než uplyne řada let, způsobím, že chlapec, který vede pluh, bude znát Písmo lépe, než je znáš ty.“ Těmito slovy odpověděl mladý William Tyndale knězi, který namítal, že by Anglii bylo lépe bez Božího zákona než bez papežských zákonů. Od útlých let miloval Písmo a nakonec s ním spojil celý svůj život. Byl velmi nadaný, v osmnácti se stal bakalářem v Oxfordu, v jednadvaceti pak magistrem. Výrazným specifikem jeho talentu byla schopnost učit se jazykům. Ovládal plynně šest jazyků a k tomu řečtinu a hebrejštinu. Ovlivněn Erasmem Rotterdamským, který v roce 1516 vydal řecký Nový zákon, a Lutherem, jenž jej přeložil do němčiny, hluboce vnímal, že ke skutečné reformě církve je naléhavě potřeba, aby Boží lid důvěrně znal Boží slovo ve svém mateřském jazyce. Sto čtyřicet let starý překlad Viklefův již nepostačoval, byl špatně dostupný a navíc vycházel stále ještě z latiny. Tyndale tedy začal překládat Nový zákon z řečtiny. Něco takového ovšem nebylo možné bez církevního schválení. V roce 1523 se proto Tyndale vydal do Londýna, aby pro své záměry získal biskupa Tunstalla. Když ale byl biskupem odmítnut, začínalo být zřejmé, že na anglické půdě nebude možné práci realizovat. Uchýlil se proto do Německa, kde byly poměry příznivější. V roce 1525 byl překlad hotov. Záměr vydat jej v Kolíně nad Rýnem ovšem nevyšel. Plány odhalila reformaci nepřátelská městská Tam, kde Boží lid čte Boží slovo a bere je vážně, rada a vydala příkaz k jeho zničení. Naštěstí se tam vždy Bůh mocně jedná. Tyndalovi podařilo uprchnout a práce nakonec vyšla počátkem roku 1526 v luterském Wormsu. Několikatisícový náklad pak byl pašován do Anglie, kde se setkal s hladovým zájmem věřících a zuřivým odporem církevní hierarchie, která překlad označila za heretický a Bible nechávala veřejně pálit. Tyndale tak prožil posledních deset let života s nálepkou kacíře, což se mu nakonec stalo i osudným. V Antverpách byl v roce 1535 zrazen a vydán úřadům. Po šestnáctiměsíčním věznění byl v říjnu 1536 popraven. Do té doby ale stihl vykonat ještě mnoho práce. Navzdory tomu, že při ztroskotání lodi přišel o hotový rukopis, vydal v roce 1530 překlad pěti knih Mojžíšových, o rok později knihu proroka Jonáše. Přeložil i několik dalších starozákonních knih, jejich překlad se ale v původním znění nezachoval. Na jeho dílo však navázali další a záhy spatřila světlo světa celá anglická Bible, která stejně jako další překlady včetně slavné King James Version nesla zřetelný Tyndalův rukopis. A zakrátko si Boží slovo razilo cestu celou Anglií, aby světlo Kristova evangelia mocně zazářilo a přineslo záchranu mnohým.

■ rObert hart

2

1 – William Tyndale 1494, Gloucestershire - 1536 Anglie 2 – První vydání Tyndalem přeloženého Nového Zákona vyšlo roku 1525 a příštího roku následovalo druhé vydání, vytištěné v Kolíně. Později vyšlo pět knih Mojžíšových a ostatní části Starého Zákona, které přeložil v Antverpách a Hamburku.