2013

11/2013

Ilustrace a design Ondřej Košťák

cena 39 Kč / ročník 44 www.i-brana.cz

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, před třiceti lety jsem s knihovníkem Vojenského útvaru 8038 v Karlových Varech provedl výměnný obchod. Dal jsem mu knihu, jejíž název si nepamatuji, a dostal od něj téměř čtyřsetstránkové Dějiny inkvizice. Už rok vydání 1973 včetně sovětského autora Griguleviče napovídají, že se jednalo o ideologicky poplatný text, nicméně mnohá fakta odpovídají skutečnosti. Například beznadějná situace obžalovaných žen z čarodějnictví, kterou popsal jezuita Friedrich Spee, odpůrce vykonstruovaných procesů: „Jestliže obžalovaná vedla špatný život, dokazovalo to samozřejmě její spojení s ďáblem; byla-li počestná a chovala se příkladně, bylo jasné, že se přetvařovala, aby svou počestností odvrátila podezření ze styků s ďáblem… Měla-li při výslechu strach, je jasné, že je vinna: svědomí ji prozrazuje. Jestliže si počíná klidně, přesvědčená o své nevině, je nepochybné, že je vinna, neboť podle názorů soudců čarodějnice se vyznačují tím, že lžou s drzým klidem… Jestliže nešťastná žena nemůže mučení vydržet a divoce koulí očima, znamená to pro soudce, že hledá očima svého ďábla; zůstává-li se strnulýma očima napjatá, znamená to, že vidí svého ďábla a dívá se na něj…“ Vzpomínám si, že při čtení této knihy se má víra zachvěla. Jak je možné tak totální popření Krista na místě, kde Kristus má být Pánem! Proč Bůh dopustí kruté mučení ve jménu křesťanské víry? Nebylo to však poprvé ani naposledy, kdy mě přepadly pochybnosti. Má víra se zachvěla i nad stránkami Bible, anebo při čtení Filozofické gymnastiky, kterou napsal Stephen Law, kde zpochybňuje všechny možné důkazy o Boží existenci, jaké jsem kdy slýchával z kazatelny. Ale bestiální krutost církve, to je opravdu silná káva. Jenomže i takový křesťan, který kávu nikdy nepije, se nesmí tomuto „kalichu hořkosti“ vyhnout, třebaže to může znamenat připustit si otázky, kterých se bojíme. V redakci jsme se odhodlali takové a podobné otázky otevřít a učit se věřit Bohu i tváří v tvář pochybnostem. Jsme si vědomi, že ne na všechno lze najít uspokojivé odpovědi, ale pokusit se o ně jistě můžeme. Jako např. Marek Orko Vácha, který po návštěvě Osvětimi napsal, že na tomto místě člověk neztratí víru v Boha, ale víru v člověka. I taková pochybnost je zdravá.

šéfredaktor

04 Podobenství o nepoctivém správci 06 Rozhovor Smír je pro mne zázrak 12 Téma Pochybuji, tedy jsem 20 Zápisník Estonsko 26 Etika Uměle, nebo přirozeně? 32 Seriál Stabilita 34 K diskusi Čím je pro vás bohoslužba?

příště

Mesiášská proroctví Viktor Ber

tiráž Číslo 11/2013, ročník Bratrské rodiny 45, Českobratrské rodiny 70 • Vyšlo 30. 10. 2013 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, Bc. Jana Matulíková, Ing. Petr Raus, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Korektura: Mgr. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO lukáš 16,1-9

Podobenství o nepoctivém správci J

sou to ale divné obchody! Správce podniku byl obviněn ze špatného hospodaření. Čekali bychom, že se bude snažit celou věc napravit, on však svému zaměstnavateli pouští žilou o to víc. Přepisuje řádně zaúčtované faktury. Aby snad nevznikla mýlka, nedělá to proto, že by chtěl z  nedobytných pohledávek získat alespoň něco. Chce si u svých dlužníků udělat dobré očko. Do nebe volající korupce! Jenže hospodář, který přichází na buben, toho vychytralého správce pochválí. A to je trochu silný kafe, které nechutná ani nám. A aby toho nebylo dost, sám Ježíš tomu všemu nasadí korunu. Ke svému vyprávění přidá zvláštní poučku, že „i nespravedlivým mamonem si můžeme získat přátele“. No tak, kde to jsme? Zápletka začíná obviněním, že správce zachází s  majetkem špatně. Proto přichází výpověď. Prekérní situace. A jak to zpočátku mohlo vypadat, že jde jen o pomluvu, najednou se ukazuje nahá realita. Paradoxní je, že případné manko, které správce mohl mít, ještě vědomě zvětší. Teď je přece třeba myslet na budoucnost. Dívat se dopředu a udělat něco, co pomůže. Hlava nehlava, z cizího se dobře rozdává. Jestli byl před časem obviněn, že mu pánův majetek utíká mezi prsty, teď ho vyvádí ven doslova ve velkém. Paradoxní je, že pán ho za to pochválí. Ten přísný pán, který si na začátku vyžádal všechny účty, chválí jeho prozíravost. Zvláštní audit. Do vězení by měl jít, jakápak pochvala?  listopad 2013

Už jsme určitě postřehli, že Pán Ježíš ve svých podobenstvích někdy trochu provokuje. Ta vyhraněnost nás má nadzvednout ze židle, ale také přimět o věcech zapřemýšlet a třeba je zahlédnout v novém světle. Snad tušíme, že podobenství není návodem, podle kterého by se měli chovat dnešní účetní nebo třeba sboroví hospodáři. Podobenství nějak souvisí s Božím královstvím. S jeho řády a působením ve světě. Jak asi?

Výzva k horlivosti Bratři a sestry, co si z našeho podobenství můžeme vzít? Pán Ježíš mluví o prozíravosti. Jako by nám říkal: Podívejte se na syny tohoto světa! Když jim teče do bot, leckdo z nich, pokud si chce zajistit svou budoucnost, je ochoten jít až za hranu zákona, dokonce riskovat vězení, jen aby jeho budoucnost byla zajištěna. A vy, synové světla, když víte o slavné naději věčného života, nechává vás to v klidu. Jako by tím Pán Ježíš říkal: Synové světa jsou vynalézaví. Dobře vědí, že na budoucnost je třeba se připravit. A řada z nich bude při tom hodně riskovat, jen aby získali něco z toho, čemu věří. Intenzivně pracují na tom, aby si nadělali dobré kontakty na těch správných místech. A vy, synové světla, když jste poznali tak drahocenné věci, které lidem dává Bůh, nehnete často ani prstem. Možná nás může provokovat i to, jakým způsobem to někteří synové světa dělají. Daleko víc by nás mělo provokovat, že synové světla, pokud mají myslet na svou budoucnost, bývají ve své pro-

zřetelnosti, vynalézavosti a taktice hodně pozadu. Sice dobře vědí, že aby jejich budoucnost stála za to, je třeba Pána Boha a druhé milovat, jeden druhému odpouštět a sami sebe posvěcovat, ale pracují na tom žalostně málo. Na setkání se svým Spasitelem se nějak zásadně nepřipravují. Dostanou se takhle do nebe? A tak poznáváme, že podobenství o nepoctivém správci vůbec není o poctivosti nebo nepoctivosti, nýbrž o horlivosti pro Boží věc.

Křesťanská víra? Křesťanská víra? To je posun v nás. Co nám leželo v žaludku leží nám najednou na srdci.

Alois Volkman

Výzva k tunelování Bratři a sestry, co dalšího v tom textu ještě najdeme? Pán pochválí hospodáře, přestože mu vytuneloval firmu. Když ale víme, s kým máme tu čest, tedy kdo je ten pravý nebeský Hospodář a jaké jsou jeho plány, nemuselo by nás tolik šokovat, že bude spokojen, když se jeho majetek rozuteče do světa. Boží království totiž není pozemská firma. Tam se dluhy odpouštějí, místo vymáhají. Když si to, co máme svěřeno z Božích rukou, neskrblíme jen pro sebe, ale dovedeme rozdávat druhým, v tom je přece požehnání. Když se rozdává, místo hromadí, když se navazují dobré vztahy, když se odpouští… To je přece směrem k věčnosti prozíravé. Založit svou budoucnost na odpuštění a milosrdenství je odvážná investice. Umět projevit velkorysost, vděčnost a nakonec i lásku, to jsou přece základy Božího království. Možná i tak se ukládají poklady v nebi. Svým způsobem je ale nakonec právě tohle šokující. Zpravidla přece vůči druhým vystupujeme s nároky. Vztahy chceme mít korektní. Rovnoprávné. Abychom si byli fifty fifty, nic nedlužili, ničím si nebyli zavázáni. I proto je Ježíšovo podobenství provokující. Ukazuje nám, že království Boží stojí na něčem jiném. A tak si to řekněme naplno: Boží království se tunelovat má! Je to ten nejlepší způsob, jak nakládat s tím, co je nám od Boha svěřeno. Z Božích darů rozdávat dál. Mazat křivdy a přikrývat dluhy. Myslet na budoucnost

Mgr. Petr Grulich (45) po absolvování teologické fakulty (Univerzita Karlova v Praze) a zahraničního studia (Ewersbach Německo) sloužil jako kazatel ve sborech Horní Krupá a Praha 1 – Soukenická, řadu let působil v Evangelizačním odboru (konference Přihořívá). Autor knih Kázáníčko kázání I a II a Tunelovaný Ježíš, současně pracuje jako tajemník Rady Církve bratrské. Žije s manželkou a 3 dětmi v Praze.

a připravovat se na příchod našeho Pána. Takové tunelování se našemu Pánu líbí. Nemusíme se bát, že bychom tím přivedli Boží království na buben. Že bychom ho zdiskreditovali tím, že snad budeme vypadat jako naivkové nebo slaboši, kteří se neumějí o všechno poprat. Dost často zapomínáme, že na tomto světě jsme jen správci, hosté a příchozí a potom se nám rozdává dost těžko. Proto naše podobenství není jen o majetku světském, ale spíš o majetku duchovním. O řádech Božího království, které nám pomáhají dobře žít.

Shrnutí a závěr Byl jednou jeden starý král a ten král si na svém dvoře vydržoval dvorního šaška. Šašek oddaně sloužil králi dlouhá léta, až si od něj vysloužil směšné vyznamenání: Ten největší hlupák pod sluncem. Při předávání tohoto titulu náš milý král šaškovi pravil: „Vskutku jsem spokojen s tvou službou, protože většího hlupáka na světě bych asi jen těžko našel. Budeš nosit toto zvláštní vyznamenání, předat někomu dalšímu je ale můžeš jen v tom případě, že najdeš ještě někoho hloupějšího, než jsi ty sám.“ Šašek hrdě nosil medaili a před kdekým se chlubil, že sám pan král jej osobně vyznamenal. Jednou však přišel den, kdy se starý král roznemohl. Všichni kolem hned věděli, že je zle. Věděl to i sám král a cítil, že záhy přijde jeho konec. Dokonce i šašek si všiml, že s králem není něco v pořádku. A tak ho oslovil. Šašek byl asi jediný, kdo si mohl dovolit s králem podobně hovořit. „Víš, já odcházím,“ pomalu a těžce pravil král, „Odcházím na cestu, ze které se ještě nikdo nikdy nevrátil.“ V tu chvíli řekl šašek něco nečekaného: „A připravil ses na to?“ Krále ta věta zaskočila a dlouho přemýšlel. Po chvíli řekl: „Ne, nepřipravil.“ Teď se ale zarazil šašek, přestal se hloupě usmívat a vážně se zamyslel. Po chvilce si odepnul své vyznamenání a milému králi jej vrátil. Proč asi? Amen. ■ listopad 2013 

rozhovor

rozhovor se soudcem jiřím vaňkem

Smír je pro mne zázrak I když nejste trestní soudce, jaký je Váš názor na trest smrti? Byl byste pro jeho zavedení? První otázka a hned tak zostra. Slyšel jsem řadu vyučování evangelikálních pastorů, že je třeba zavést trest smrti, neboť vláda má dle epištoly Římanům v rukou meč, a to přeci není žádné párátko. Každý víme, k čemu jsou meče. A podle internetových diskuzí i výzkumů veřejného mínění mnoho lidí volá po tom, aby zase padaly hlavy či jiné části těla. Můj názor je ovlivněn právě tím, že jsem soudce. Jako soudce vím, že i soudci jsou jen lidé. Každý člověk udělá někdy chybu. Když se vyrobí vadný výrobek někde v dílně, lze vyrobit jiný. Pokud se ale chybně rozhodne v tomto přípa listopad 2013

dě a rozsudek smrti je vykonán, nelze justiční omyl nikdy napravit. Byla řada případů, kdy policie, státní zástupci i soudy všech stupňů byli přesvědčeni o něčí vině, a až dnes, zejména s použitím metod vyšetření DNA, zjišťujeme, že byl odsouzen nevinný. Nemluvě o možném úmyslném zneužití trestu smrti, jak jsme to zažili i v naší poměrně nedávné historii. Z uvedených důvodů bych tedy pro jeho znovuzavedení nebyl.

Stalo se i vám, že jste udělal chybu v rozsudku? O tom se žádnému soudci nehovoří lehce, protože každý dobrý soudce chce rozhodnout spravedlivě, podle zákona a v zájmu spravedlnosti. Je mi trochu

Foto archiv Jiřího Vaňka

Se skeptiky se v pohledu na českou justici neshodne, pokládá ji ve většině případů za spravedlivou. Sám se vztahuje k jednomu skutečně spravedlivému Soudci. Ve své soudní síni usiluje o usmíření mezi účastníky řízení a z každého narovnání vztahů se raduje.

jako u zpovědi a musím přiznat, že v několika případech krajský soud mé rozhodnutí zrušil a vrátil spis k došetření, nebo sám rozhodnutí změnil. Takovýchto věcí je však obecně minimum. Pro představu například v loňském roce bylo u našeho soudu soudci v civilních a rodinných sporech vydáno přes tři a půl tisíce rozhodnutí a zrušeno z nich bylo asi deset.

Modlíte se, když se rozhodujete, ve prospěch čí strany rozhodnete? V Bibli můžeme číst, že Bůh má moc dát moudrost k vládnutí i do rozhodování sporů. To je nejlépe vidět na postavě krále Šalamouna. Modlím se proto za moudrost od Boha, ale i za usmíření mezi stranami sporu. Někdy si lidé myslí, že rozhodnutím soudu skončí všechny rozpory a neshody s protistranou. Vždy to tak ale nebývá. Zejména ve sporech v rodině nebo mezi sousedy si i přes vydaná rozhodnutí mohou lidé stále navzájem dělat nejrůznější naschvály. Proto se vždy nejprve snažím, aby došlo k celkovému narovnání sporných vztahů mezi stranami.

Můžete se jakožto křesťan a zároveň soudce ztotožnit s českým právem? Je to moje povinnost, neboť jsem povinen rozhodovat právě podle zákonů a v duchu Ústavy. Zákony se snaží chránit společnost před škodlivým jednáním, ať už v trestním, nebo přestupkovém zákoně, chrání životní prostředí nebo slabší strany – spotřebitele či zaměstnance. Také garantují práva obyvatel na zdravotní péči, dávají z hlediska historie lidstva nevídané sociální jistoty. Většina z nich je zdařilá, ale protože i zákony naší republiky tvoří lidé, nejsou rozhodně dokonalé. Ale umožňují, že pokud by aplikace nějakého zákona na konkrétní situaci byla například proti dobrým mravům, může, či dokonce musí soudce postupovat i proti znění zákona.

Mgr. Jiří Vaněk (41) Po studiu na Právnické fakultě UK v Praze pracoval rok jako podnikový právník. U soudu je zaměstnán od roku 1997, nejprve jako justiční čekatel, v roce 2000 ho prezident Václav Havel jmenoval soudcem. V současnosti je místopředsedou Okresního soudu v Táboře, oddělení občanskoprávní. Je členem a starším v CB Tábor a vedoucím klubu Awana. S manželkou Anitou má 4 děti, Támar (15), Tomáše (13), Ráchel (11) a Filipa (9).

Už se vám to stalo, že jste takto postupoval, tedy proti znění nějakého českého zákona? To jste mne zaskočila, když o tom tak nyní přemýšlím, tak asi nikoli. Soudcův postup proti znění zákona je spíše pojistka, takový airbag při nehodě zákona. K tomuto postupu dochází zcela výjimečně.

Jak se vyrovnáváte s tím, že nevidíte do srdcí lidí? Musíte rozhodnout a někdy vám nezbývá než hádat… Určitě by moje práce byla jednodušší, kdyby všichni účastníci i svědci vypovídali pravdu. Co si myslet o tom, když jeden účastník například říká, že listinu rozhodně nepodepsal, že jeho podpis je zfalšovaný, a naproti tomu druhý říká, že ji určitě podepsal, že si na to dobře vzpomíná a že to může dosvědčit i jeho manželka, která u toho byla. Pak přichází další dokazování, provádí se znalecké posudky, výslechy svědků a tak dále. Veškeré důkazy se pak musí hodnotit jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti, aby rozhodnutí nebylo jen hádáním, ale aby se jednalo o logické závěry ze všech provedených důkazů, které vyvrátí některé z protichůdných tvrzení.

Někdy ale nepomůže ani to dokazování, ne? Pro rozhodování soudu je podstatné, kdo unese důkazní břemeno svého tvrzení. Soud již nezjišťuje skutečný stav, ale stav skutkový, tedy takový, který vyplývá z důkazů. Je povinnost účastníků předložit důkazy k prokázání svých tvrzení. Pokud provedené důkazy neprokáží tvrzení, soud o tom musí účastníka poučit a ten má právo navrhnout další a další důkazy.

Rozhodl jste někdy nějaký spor šalomounsky, a to doslova? Doslova určitě nikoli. Metody určování rodičovství jsou v současné době zcela jiné. Díky Bohu se mi často daří nalézt pro obě znesvářené strany takové řešení, že více než u ostatních kolegů nebo kolegyň u mne účastníci řízení uzavírají smír. Vzpomínám si například na jeden nedávný sousedský spor, kdy si jeden soused více než deset let stěžoval na různých úřadech na toho druhého kvůli zápachu a hluku slepic. Opravdu. Přitom žili na vesnici a jednalo se asi o osm slepic. Úřady – stavební, přestupková komise, hygienická stanice – mu stále nedávaly za pravdu, i přes odvolání k dalším nadřízeným orgánům, až se nakonec obrátil k našemu soudu. Po soudním jednání, kde se podařilo uzavřít smír, spolu tito sousedé po několika letech rozbrojů odcházeli v družném rozhovoru. Každý smír je pro mne zázrak, za který děkuji Bohu. listopad 2013 

rozhovor Kolik rozsudků musíte měsíčně vydat, aby se vám nehromadily případy?

jim to vyšší soud vrátí? A tím pak vznikají ty stovky spisů, co má chudák nový soudce na stole?

Měsíčně na každého soudce připadá průměrně přes třicet nových věcí. Aby mu tedy počet případů nenarůstal, musí vydat stejný počet rozhodnutí. Jsme zemí, kde se lidé velmi často soudí, zatíženost českého soudce je například třikrát vyšší než ve Skandinávii.

Problémové jsou ty severní Čechy a to je jen osmina soudů ČR. Soudy v ostatních krajích podle mne fungují podstatně rychleji a dotáhnou to na takto dobrý celoevropský výsledek. Je zcela běžné, že soudci jsou v práci do večera i po pracovní době a berou si spisy domů. Domněnka „nastřílení“ je podle mé zkušenosti mimo, za celou dobu v justici jsem se s tím nesetkal. Je to jako na poště nebo na registru vozidel – i když bude sebevýkonnější paní za přepážkou, začnou se při určitém počtu příchozích osob tvořit fronty, neboť každá věc vyžaduje svůj čas. Jediným řešením je pak personální posílení. Zároveň hrozí i rychlé vyhoření přetížených – už mám dva kolegy, kteří skončili na psychiatrii s tímto syndromem.

Co byste řekl člověku nespokojenému s fungováním českých soudů? Chtěl bych na tomto místě poprosit o modlitby za zmíněnou Šalamounovu moudrost pro soudce v naší zemi. Již řadu let funguje Sdružení křesťanských právníků, kde se pravidelně modlíme, aby spravedlivý nebyl odsouzen a nespravedlivý aby byl usvědčen a potrestán. Ono ani nejde, aby od soudu odcházeli všichni spokojení. Pokud někdo např. spáchá trestný čin a je odsouzen, anebo je mu uloženo platit výživné, uhradit dluh na nájemném nebo vyklidit byt, moc důvodů ke spokojenosti nemá. Pokud jde o délku řízení, prezident Zeman nedávno na tiskové konferenci blahopřál justici k její rychlosti v rozhodování, neboť podle zprávy Evropské komise je Česká republika na druhém místě ze sedmadvaceti členů Evropské unie. Škoda, že média tuto zprávu povětšinou vůbec neprezentovala.

Již řadu let funguje Sdružení křesťanských právníků, kde se pravidelně modlíme, aby spravedlivý nebyl odsouzen a nespravedlivý aby byl usvědčen a potrestán.

Spíše je slyšet o tom, jak se u nás soudy vlečou. Jak je to možné?

Dovolá se člověk u českého soudu spravedlnosti?

Každé spravedlivé rozhodnutí potřebuje určitý čas. Když má spis několik set nebo tisíc stran, provádí se znalecké posudky a účastníci navrhují další důkazy, nelze spor vyřešit za měsíc. Čím je věc složitější, tím déle trvá, jednoduché spory však u našeho soudu rozhodujeme i do měsíce. Soudy v jižních Čechách jsou dobře obsazené, ale například v severních Čechách je podle aktuálních statistik o šedesát soudců méně, než by bylo dle propočtů Ministerstva spravedlnosti třeba. I proto zde trvají spory nejdéle. Můj kolega, který nastupoval u soudu v Ústí nad Labem, měl v kanceláři připraveno nevyřízených osm set spisů a k tomu běžně přibývalo dalších nových čtyřicet věcí měsíčně.

Věřím, že ve většině případů ano. I když se v nějakém rozhodnutí soudům nezdaří nalézt to nejspravedlivější řešení, je v našem právním řádu poměrně hodně opravných prostředků, takže kdo by se domníval, že nebylo rozhodnuto spravedlivě, může nechat rozhodnutí přezkoumat další instancí. Přesto může dojít k nespravedlnosti a pak už se uplatní to, co nás učili na fakultě v teorii práva, tedy že „spravedlnost se realizuje v nekonečnu“. Věřím, že je jeden skutečně spravedlivý Soudce, který nemá počátek, ani konec.

Máme tedy oproti jiným zemím méně soudců. Jsou regiony, kde je nedostatečný počet soudců, kde na nového soudce čekají stovky spisů po jeho předchůdcích. Jak tedy mohla česká justice v rychlosti obsadit druhé místo? Nebude to také tím, že soudy prvního stupně rozsudky nastřílí, aby mohly vykazovat rozhodnutí, a spoléhají na to, že  listopad 2013

Setkal jste se s tím, že vás chtěl někdo uplatit? Bylo to pokušení, nebo vůbec ne? Nesetkal. Věřím, že by pro mne takový pokus pokušením nebyl a každého s takovou nabídkou bych okamžitě vykázal. Nejen proto, že je to trestné, ale je to i proti mé nové přirozenosti. I to je téma na modlitby, aby Bůh ukázal ve světle, co se děje v skrytu. Takto jsme se ve Sdružení křesťanských právníků modlili v Litoměřicích a za týden na to vyšla najevo kauza dvou soudců tamního soudu, kteří brali úplatky. Obdobně po našem setkání u Frýdku-Míst-

Foto Jan Hanuš

Diskuse nad Ústavou Církve bratrské při výroční konferenci CB v Brně. Kazatel Štefan Evin, tajemník RCB Petr Grulich a Jiří Vaněk.

ku byla do týdne uvalena vazba na tamního ředitele městské policie z podobného důvodu.

Byl jste někdy z nějakého případu opravdu nešťastný? Zrovna minulý měsíc jsem měl spor mezi třemi sourozenci. Byli na sebe tak zlí a neurvalí, dělali si takové schválnosti, že jsem si říkal, kdyby se k sobě v dospělosti takto měly chovat moje děti, tak bych je raději neměl. Protože jsem místopředsedou soudu, musím kontrolovat své kolegy, zda nemají v nějaké věci zbytečné průtahy. Pak se mi dostávají do rukou i spisy, ve kterých se rozhoduje o nezletilých dětech, kde si rodiče skrze děti vyřizují účty nebo kde se ani jeden z rodičů nechce o dítě starat a soudce musí nařídit jeho ústavní výchovu. To je pro mne asi citově nejhorší.

Jaký je Váš rozsudek o křesťanství i s odůvodněním? Je to Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří. Je to definice apoštola Pavla, který byl v určitém slova smyslu také právník, a já se s ní plně ztotožňuji. Odůvodnění může každý prožít sám osobně, kdokoli se obrátí a bude věřit evangeliu. Každému to upřímně přeji, je to ten největší poklad, který může člověk tady na zemi získat.

Jak jste se stal křesťanem? To by bylo na delší vyprávění. Jen velmi krátce – vyrůstal jsem v římskokatolické rodině, každou

neděli jsme chodili na mši do kostela. Evangelium jsem ale poprvé uslyšel až ve svých sedmnácti letech v KS Čáslav od kazatele Pavla Dolejšího. Pán Bůh tak silně promluvil k mému srdci, že jsem ho Ježíši vydal hned na tomto prvním shromáždění.

A jak jste se dostal do Církve bratrské? Doslova jsem se do ní přiženil. Moje manželka vyrostla ve sboru CB, takže když jsme spolu chodili, navštěvovali jsme také její sbor. Ve sboru se mi líbilo, a tak když jsme se rozhodli, že budeme bydlet v Táboře, bylo pro mě zcela přirozené, že se stane i mým novým duchovním domovem.

Jaký je Váš rozsudek o současných křesťanech i s odůvodněním? Rozsudek pro nás nemám, ostatní křesťany mám za milované bratry a sestry. Myslím si, že bychom se měli řídit tím, ať každý soudí sám sebe, aby nás nemusel soudit náš Pán. Každý si tak může sám na sobě vyzkoušet mé zaměstnání.

Soudíte i doma, děti a ženu? Snažím se co nejméně. Občas mi ale přeci jen manželka musí připomenout, ať ji nebo děti tak přísně nevyslýchám, že nejsem v práci.

Děkuji za rozhovor.

■ připravila Anna Chrásková

listopad 2013 

TÉMA MiSiE internatiOnal needs pOdpOruJe misii V nepálu

dejme nepálské církvi služebníky ř

íká se, že ještě v roce 1950 byste v Nepálu nenašli křesťana. Dnes se jejich počet odhaduje na 1 milion. Většina z nich se k Bohu obrátila v posledních dvaceti letech. Věřící byli zpočátku vystaveni tvrdým represím, ale politické uvolňování postupně situaci zlepšilo. Přestože zákon zakazující „podněcování ke konverzi“, tj. k obrácení se na jinou víru, stále platí, křesťanům již nehrozí nebezpečí. Nepálská církev je tak po právu označována za nejrychleji rostoucí církev na světě. Právě v této zaostalé chudé zemi najdete mnoho míst, kde evangelium ještě nebylo hlásáno. Evangelisté a místní misionáři podnikají dlouhé cesty do vzdálených vesnic. Chodí dům od domu a rozdávají letáčky, vyprávějí o Bohu a jejich slova doprovází zázraky předpověděné Ježíšem Kristem: uzdravení nemocných, vyhánění démonů. Nepálská realita tak často připomíná doby působení apoštolů. Mary Lama, nepálská evangelistka, to dosvědčuje: „Ve vesnici Killo jsme nedávno s manželem navštívili několik věřících a povzbuzovali jsme je ve víře v Krista. Jeden z našich přátel nám řekl o nemocném člověku v sousedním domě. Jmenuje se Madan a byl napadený zlým duchem. Důvěřovali jsme našemu všemocnému Bohu, drželi jsme se Jeho zaslíbení a modlili se za něj dvě až tři hodiny. Nakonec zlý duch vykřikl a odešel z Madana, který když viděl zázrak na svém životě, hned ten den přijal Ježíše jako svého osobního Spasitele. Amen!“

první obrácený ve vsi pastorem? Logickým důsledkem tak rychlého růstu církve je nedostatek vzdělaných služebníků. Vedoucím sboru se často stává ten, který je křesťanem nejdéle. Studium teologie je drahé a navíc v Nepálu nejsou příliš dobré teologické školy. Zájemci o teologické vzdělání tak musí získat peníze nejen na studium, ale i na cestu do zahraničí. Dehradun se nachází v severní Indii nedaleko nepálských hranic a jsou zde tři osvědčené biblické univerzity. Žije tu asi milionová nepálská menšina. 10 listopad 2013

Sem také směřují kroky Nepálců, kteří chtějí být do služby Bohu lépe vyzbrojeni. Dehradun se stal místem, kde nyní působí pobočka křesťanské mezinárodní organizace International Needs, která finančně pomáhá chudým nepálským studentům těchto univerzit. Sídlí zde nepálský služebník a evangelista Nicanor Tamang, který byl kvůli své misijní práci v roce 1983 vězněn a posléze vyhoštěn z Nepálu. Od té doby slouží svému lidu z emigrace. Vznikl kolem něho nepálský sbor a některé další programy pomoci chudým lidem, zejména Nepálcům.

international needs Nyní podporuje 25–30 studentů teologie ročně. Prostředky získává od zahraničních dárců z partnerských poboček International Needs a Nadace Mezinárodní potřeby je jednou z nich. Podpora probíhá podobnou formou jako dálková adopce. Dárce si vybere konkrétního studenta a toho podporuje pravidelnou měsíční částkou po určitou dobu (ideálně po celou dobu studia). Podporovaný student posí-

nepál Buddha, Himaláje, Mount Everest a hinduismus jako státní náboženství. Takový je Nepál, malá země mezi Čínou a Indií. Žije zde 30 milionů lidí. Hlavním a největším městem je Káthmándú. Osmdesát procent z nich vyznává hinduismus, deset procent buddhismus. Téměř polovina Nepálců je negramotná a stejné množství nemá zaměstnání. Čtvrtina lidí žije pod hranicí chudoby. Po přechodu z monarchie k demokracii se země posledních pět let zmítá v politickém chaosu.

můžeme pokračovat v návazné práci. Modlete se prosím i za nově obrácené lidi, aby chodili ve víře. V okolních horách se nachází ještě několik vesnic nedotčených evangeliem a my pomýšlíme na další misijní cestu.“ Ředitel indické International Needs, Nicanor Tamang, k tomu dodává: „Sbory v Nepálu a mezi Nepálci v Indii rychle rostou a vzniká tak obrovská potřeba vzdělávat mladé lidi pro službu. Skutečnost je taková, že v mnoha církvích a organizacích shánějí lidi s teologickým vzděláním. Pokud byste se Vy nebo Váš sbor chtěli zapojit do tohoto programu, ozvěte se Nadaci Mezinárodní potřeby. Potřebujeme v této oblasti opravdu pomoci. Vidíme, že mladí lidé mohou udělat velký kus práce, když dostanou příležitost.“

Foto archiv autora

lá svému dárci nejméně 4 zprávy ročně. Obvykle jsou to dopisy, jednou ročně fotografie. Dárce může svému studentovi také psát a často vzniká krásný vztah, kdy se oba za sebe navzájem modlí, každý na jiném konci světa. Podle Elizabeth Tamang, koordinátorky programu, je sedmdesát procent podporovaných studentů z Nepálu. Ostatní pochází z Indie z nepálsky mluvících oblastí, kde žije mnoho Nepálců. Devadesát procent studentů se vrací do svých vesnic, kde nadále slouží Bohu. O tom svědčí úryvek z dopisu studenta, který díky podpoře českých dárců, skupiny lidí z evangelické církve, vystudoval a vrátil se do Nepálu: „Nějaký čas po návratu domů jsem se zapojil do týmu evangelistů, kteří podporují a školí pastory a vedoucí církve v různých oblastech středozápadního Nepálu. Vedl jsem 16členný tým, který podnikl několikadenní misijní výlet do hor v oblasti Kailali. Přestože bylo spaseno jen několik lidí, mnozí reagovali pozitivně. Čtyři vesnice jsme mohli nasytit evangeliem, kterým byly dosud naprosto nedotčeny. Vidím potřebu a velkou možnost založit tu církev, která se bude scházet u někoho v domě. Modlete se, prosím, ať

Možnost pro křesťany v České republice Dárci z České republiky loni podpořili 18 nepálských studentů. Od začátku programu v roce 1997 díky našim dárcům vystudovalo již 44 studentů. Ty, kteří na podporu čekají, najdete na webových stránkách: www.mezinarodni-potreby.cz.

■ Petr Horáček

výkonný ředitel Nadace Mezinárodní potřeby

listopad 2013 11

Foto Federico Maggi

TÉMA

matěJ háJek

Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí, napsal Jakub, sloup první církve. Zdá se, že nikdy nepochyboval o Bohu ani o sobě, byl pevný v názorech, zemřel mučednickou smrtí. Ale ne všichni jsou takoví i mezi apoštoly se tváří v tvář Vzkříšenému objevili pochybovači. Překvapivě to Ježíši nevadilo, pověřil je Velkým posláním. 12 listopad 2013

M

álokteré téma je vnímáno mezi námi křesťany tak rozporuplně jako právě pochybnost. I při snaze o biblický vhled jsme přivedeni do nejistoty. Váhání a pochybování je v mnoha případech příčinou Božího trestu (osudné ohlédnutí Lotovy ženy, izraelská nostalgie po egyptském mase, Pavlovo odmítnutí pohanské moudrosti, apod.). Na druhé straně je oceňován autentický dialog a s pochopením přijímána lidská slabost (Jóbovo drásavé drama s Božím přitakáním na konci, pestrobarevné přistupování samotného Krista k lidské slabosti a nedověře). Pochybnost je vícevrstevná, hluboká lidská zkušenost a svědectví Písma ji neanalyzuje jako věroučný článek, nechává ji žít v jednotlivých příbězích. „Pochybuji, tedy jsem.“ Takto promluvil už kdysi dávno moudrý Augustin, aby zdůraznil jedinečnost lidskosti, neboť člověk je Bohem obdarován schopností klást sobě, světu i Jemu samotnému otázky. Mnohem později, na začátku 17. století, jeho slova významově posunul René Déscartes. Zformuloval jimi sebe-pochopení Evropana nového věku, který se tehdy již nezadržitelně soukal z pout středověkého křesťanského výkladu světa. Odvaha klást si otázky, prověřovat pomocí vlastního intelektu všechno, co člověku život přivede do cesty, a vést kritický dialog měla být nadále cestou k myšlenkové svobodě jedince i společnosti. Právě tyto schopnosti se staly základními kameny úchvatné a grandiózní stavby jménem moderní civilizace. Obecná autorita církve jakožto garanta společenského i myšlenkového řádu začala pomalu ztrácet svůj lesk. Nadále už nebude možné „sežrat všechno i s navijákem“, protože to řekl papež nebo císař. Sebeposvátnější dogma jakožto zjevená a jednou provždy daná pravda již nemůže být absolutní hodnotou. Je třeba vše přezkoumat. I sebezásadnější postuláty nutno podrobit poctivé reflexi pomocí hlavy otevřené k pochybování a analýze. Jsme-li totiž čestní sami k sobě, zjistíme, že zůstává jediná jistota v rozechvělém oceánu lidské skutečnosti – právě ona schopnost klást si otázky, rozkývat zafixované pravdy pomocí páky naší vlastní mysli, nadání pochybovat. Takto tedy francouzský génius kdysi vyhlásil směr a tudy se lidé západního světa také skutečně vydali. Plody moderního kritického ducha sklízíme dodnes s vděčností, ale stále více i s obavami. Vědecký a technický pokrok, humanistická mravnost postavená ne již na Božím zjevení, ale prostě na promyšlené strategii, jak zajistit co největší blaho co největšímu počtu lidí, svět bez vzdáleností a bariér propojený sítí nadnárodních vztahů,

novodobá demokracie a s ní spojená možnost volného podnikání i obchodování. To jsou jen některé z nejvíce oceňovaných úspěchů, kterých dosáhl moderní člověk uschopněný svobodně uvažovat, radikálně pochybovat a pomocí síly vlastního intelektu volit nové a stále lepší možnosti.

Pochybnost jako past Křesťané (a nejen oni) však už tradičně v tomto ohledu zdvíhají varovný prst. Není všechno zlato, co se třpytí. Zpochybnění jednolitého výkladu světa přece přineslo kromě nezpochybnitelných (?) kladů, také mnoho výzev, nebezpečí, ba přímo osudových pastí. Idea pokroku a světlých zítřků rozumné lidské civilizace začala brát za své již před 100 lety v zákopech první světové války. O krutých morálních pádech pyšného bílého muže na kontinentě i za oceánem se netřeba vůbec rozepisovat. Na uprázdněný trůn křesťanského Boha usedli nejprve totalitní molochové, sající lidskou svobodu, ba i krev po hektolitrech. A nyní, když byla jejich železná opona roztržena a většina zátaras zbourána, se potácíme v podivné kocovině. A pochybování získává úplně jiný rozměr. Moderní lidé pochybovali, aby něco nového a lepšího vymysleli. My pochybujeme nad samotnou možností něco kloudného vymyslet. Pochybnost nám (celkem pochopitelně) zalezla pod kůži a stala se z ní plíživá a všudypřítomná nedůvěra. A z kořene nedůvěry vyrůstají jedovaté trny skepse, které nám otravují život. Není k ničemu dobré „nad tou dnešní dobou“ dokola ohrnovat nos. Krátkou reflexi si ovšem tento stav věcí zaslouží. Více či méně pronikavé komentáře se zmiňují o naší současnosti jako o  „éře prázdnoty“, „přesycené kultuře disneylandu“ či „hédonickém festivalu slastí a spokojenosti“. Upozorňují přitom na jeden základní paradox – toužíme po štěstí, snažíme se mu jít naproti, ale celé se to jaksi míjí cílem. V kultuře zábavy prožíváme

Matěj Hájek, ThD. (31) S manželkou Evou se v roce 2012 přestěhovali do Bratislavy a poprvé v životě se učí žít mimo Prahu. Působí jako kazatel CB Bratislava a učí na Bilingvalnom gymnaziu C. S. Lewisa. Pokouší se podílet na srozumitelném a autentickém nesení evangelia především mezi mladými lidmi.

listopad 2013 13

TÉMA téma hlubokou nudu, s rukou nataženou (stále víc prostřednictvím počítačové myši) do regálů neomezených možností prožíváme tyranii nesčetné volby. Plavajíce v oceánu podnětů, myšlenek a kyberpřátelství, které jsou neustále a vždycky hned na dosah, ztrácíme dech pod přívalem informačního a zážitkového tsunami. Jsme rychle a intenzivně potěšení, ale pod povrchem roste únava. Ve chvílích samoty klesáme ke dnu pod tíhou „nesnesitelné lehkosti bytí“. Místo skutečného naplnění jen útržky extatického štěstí, místo komfortní spokojenosti niterná úzkost, místo blízkosti ve světě bez vzdáleností spíš radikální prožitek odcizení. To všechno prý ještě víc a intenzivněji platí u internetové generace „Z“, tedy u mladých. K těmto nadsazeným a příliš zobecňujícím diagnózám netřeba přidávat další. Jedno však nelze přehlížet. Lidi se v hloubi duše pořádně nudí. A  určitě to není kvůli nedostatku podnětů. Jde

o něco hlubšího – jako bychom dýchali podivné „vzduchoprázdno“. Jakoby naší duši chyběl kyslík, takže je jaksi přidušená, zesláblá, rezignovaná. Jako bychom ve všudypřítomném smogu podnětů všichni pomalu ale jistě ochabovali zevnitř. Děláme sice všechno proto, aby nás něco nakoplo. A ono to i celkem funguje, ale vždycky jen na pár slastných okamžiků, než klesne adrenalin, endorfiny nebo třeba THC (tetrahydrocannabinol). A tak nás dostává do varu, když si koupíme novou sedačku a kuchyňského robota, když naši hokejisti hrají o postup do čtvrtfinále, když s 3D brýlemi na očích rozplétáme další špionážní uzel s Danielem Craigem nebo když dobýváme hradby tajemných měst v počítačových hrách. Jenže má to trhlinu… něco tomu všemu zoufale chybí. Anebo nás nedostává do varu už vůbec nic a hledíme vstříc tomu, až budeme z té ubíjející šedi už konečně odvoláni kamsi na věčnost anebo prostě pod zem.

PŘÍBĚH

Na vlně pochybnosti Jana Šrámková V posledních dvou ročnících gymnázia se přede mnou otevřel nový svět. Do té doby pro mě škola znamenala pevně stanovené vzorce a  tabulky a mapy a poučky, někdy zajímavé, někdy vůbec. A najednou přišla ta milost humanitních předmětů, dokonce pojatých jinak než jen jako memorování jmen a  dat. Zamilovala jsem se do základů filosofie, psychologie, sociologie a politologie a konečně začínala číst dobrou beletrii. Hltala jsem výklad a pečlivě si zapisovala. Chtěla jsem to všechno znát, poznat a pochopit. Naučit se to. Drásala mě nutnost rozhodnout se jít studovat jen jednu věc z toho všeho. Klíčový zlom přišel při hodině, kdy jsme probírali základy křesťanství, první věc, ve které bylo moje poznání hlubší než vědomosti profesorky. To rozčarování bylo neskutečné, ona neměla 14 listopad 2013

pravdu, prostě neměla. Znala data, fakta, citáty, ale stejně to překroutila, protože nepochopila podstatu. Nebyl v tom zlý záměr, nechtěla nikoho poškodit, jen jí unikalo to nejpodstatnější, takže byl výsledkem jejího výkladu plochý myšlenkový konstrukt. A najednou jsem to viděla úplně jasně: jediné, co jsem schopná ověřit, se ukázalo jako liché. Proč tedy věřím čemukoliv jinému, co mi ve škole říkají? Uvědomila jsem si svoji totální závislost na jejich interpretaci. Kde beru jistotu, že co slyším a zapíšu si do sešitu, je pravda? Půjdu na nějakou školu, tam do mě cosi nahustí, já se to budu učit, skládat z toho zkoušky a pak s tím pracovat, ale co když to všechno nebude pravda? Zkrátka jsem poprvé v životě začala pochybovat. Bylo to velmi nepohodlné.

Můj následný krok mi dnes přijde půvabně naivní, ale vedením Prozřetelnosti pro mě byl taky klíčový. Jako úkrok ze světa možného omylu a pochybování jsem se rozhodla jít studovat teologii. Jediné území, kde jsem si byla jistá, že dostanu správné odpovědi, kde mě budou učit pravdu a vyškolí mě, jak se v tom okolním nepřátelském světě orientovat a poznávat, co je hodné důvěry, a co ne. Netušila jsem, že mě čekají roky, ve kterých projde procesem intenzivní pochybnosti úplně všechno, na čem stojím. První zkouškou pro mě byli hned moji spolužáci. Téměř všichni pocházeli z nekřesťanského prostředí, mnozí z rozbitých rodin, nesli si s sebou různou zátěž a potřebu cokoliv problematizovat. Já prošla besídkou, dorostem, náboženstvím, dějepravu jsem měla v malíčku, uměla vyjmenovat malé proroky i pozpátku a oni nejen že neznali úplné základy, ale ještě se jim všechno nezdálo. Místo aby svoje trestuhodné mezery hltavě doplňovali, tak o  všem diskutovali,

Foto Ondřej Lipár

Radikální pochybnost tedy přinesla své plody. Důležitou hodnotou je nedůvěra. „Hlavně nebýt naivní.“ Skepse vůči „teoriím všeho“ anebo „velkým vyprávěním“ (ať už těm z minulosti, nebo současným) je všudypřítomná. Život je vnímán jako poněkud podivný experiment spíš než jako smysluplný příběh. Ve třídě či na víkendovce s mladými lidmi člověk pochopí, že je asi opravdu něco pravdivého na slovech filozofa G. Lipovetského: „Naše společnost neuznává žádnou prioritu, definitivní kodifikace ani žádný střed, nýbrž jen neustálý výběr z řetězce rovnocenných stimulací. Odtud plyne postmoderní lhostejnost způsobená přemírou, nikoli nouzí, nadbytkem podnětů, a nikoli jejich nedostatkem. Co ještě může udivit nebo šokovat?“ Zploštělý horizont života předčasně zklamaného člověka výstižně shrnuje populární facebookový „meme“ (slovenská verze je uvedena pro svou nezaměnitelnou údernost): „Dnes

všechno obraceli naruby, zdržovali a já jimi pohrdala jako nevzdělavatelnými. Stačilo pár týdnů, aby mi došlo, že jsou to nejen skvělí lidé, ale že jsou v lecčems daleko dál než já. Že jejich váhání a  zápasy jsou pří-

som mal zlý deň… tak som sa najebal ako kokot.“ Žádný problém, banální cesta z deziluze je nádherně snadná. A jsem-li dosud mladý a  zdravý, nestojí mě to skoro nic. Zpochybnění všeho zbytnělo v totální apatii. „Lepší spokojené prase než nespokojený člověk.“ Stará pravda je obrácena vzhůru nohama.

Pochybnost jako dar Tak tedy, jak je to s tím pochybováním? Je dobré, anebo špatné? Anebo se spokojíme s tím, že tady vážně nelze vyslovit žádný „hodnotový soud“? Mračna apatie a únavy se nad námi skutečně vznáší. Všeobecnou nejistotu, neschopnost nadchnout se a zavázat k nějaké smysluplné cestě sledujeme leckde kolem. Mnohdy něco podobného prožíváme na vlastní kůži. A přesto si dovolím označit určitý druh pochybnosti za vzácný Boží dar. Zkušenost mnoha lidí dosvědčuje, že tajemná schopnost položit

znakem něčeho, co mě nikdy uprostřed církve nebo na střední škole nenapadlo. Že si kladou otázky. Sice mi nikdy nechyběla žádná odpověď, zato mi fatálně chyběly otázky. Nebyla jsem schopná zapojit se do diskuse, protože jsem se ve věcech víry prakticky neměla na co se zeptat, všechno jsem brala jako fakt. Na druhou stranu hájit svoje stanovisko jsem mohla jedině argumentem, že mi to říkala tetička v besídce. Poděděné prefabrikované odpovědi najednou přestaly být dostačující a nic moc vlastního, vybojovaného jsem neměla. Do toho přišla konfrontace s pohledy jiných teologických tradic, a já poprvé za jejich odlišnými odpověďmi neviděla potměšilost, ale stejně upřímný zápas jako ten svůj, jen s trochu jiným výsledkem. Poprvé jsem nahlídla do jiných náboženských tradic, ve kterých lidé zažívají překvapivě podobné zkušenosti, od jakých já odvíjím svoji víru. Jak tedy vím tak jistě, že mám pravdu? Nejen oproti nim, ale i sama před sebou.

Jak poznám Boží řeč, Boží vedení? Na čem se zakládají moje zkušenosti s Bohem? Jak odliším Boží jednání od autosugesce a nakolik mi v tom pomůže podpůrná skupina lidí, když si ji tak pečlivě vybírám mezi těmi, kdo vidí všechno stejně jako já? A kam až to bude hlodat, když si to všechno připustím? Když mi zmizí komfort jistoty, nezmizí mi postupně celý Bůh? Letitá stavba mojí víry se drolila a já za čas seděla jen na hromadě suti. Pochybnosti mě sžíraly. Nebylo to příjemné období, ale bylo zcela zásadní. Snad nemuselo být ani tak dramatické, říkám si dneska, kdyby přicházelo dřív, postupně, kdyby kolem nebylo tolik lidí, kterým přišlo zbytečné, patetické a nedospělé. Každopádně pomalu a v zápasech se některé základní věci zase začaly ustalovat. Nová stavba mojí víry byla o mnoho chatrnější, méně úhledná, profukovala a zatékalo do ní, ale zase jsem bydlela ve svém. A někde mezi tím vším jsem se naučila studovat, listopad 2013 15

TÉMA si otázku je cosi zásadně lidského. Jakákoli osobní i společenská změna se vždy děla skrze zpochybnění zaběhnutého pořádku. Proroci, průkopníci reformace v církvi i ve světě všech dob, služebníci probuzení, to vždy byli lidé určitého typu pochybnosti. Lidé otevření ověřit si tváří v tvář skutečnosti, zda to, na čem se staví život, je hodno důvěry, zda je to nosné. Nespokojili se s pouhým slepě opakovaným „ono se“, nýbrž směřovali k autentickému „bytí ve světě“, nikoliv jen za dveřmi vlastního bytu, fary či kostela. Jejich pochybnost měla praktický charakter. Vycházeli ze svých „komfortních zón“, aby šli ne jednu, ale i druhou míli, a když je za to neměli rádi, nastavovali první, ale i druhou tvář. Takových služebníků praktického zpochybnění máme mezi našimi předky nemálo. Jen namátkou jmenujme ty známé: Milíče, Husa, Jeronýma a pozdější reformační bojovníky bez meče. Z nich pak vzešla tolik skloňovaná Jednota bratrská a její Kristu oddaní

přestala mě děsit mnohost názorů i samotný fakt, že leckdy není nutné přiklonit se na jednu stranu, stačí o nich vědět. Teď po mnoha letech by se hodilo říct, že se mé nové dospělé poznání a jistota víry košatí jako stoletý strom. Jenže vůbec. Být připravený pochybovat o vlastním názoru, o své víře, pochybovat o sobě samém, to není období, je to konstanta. Místy ubíjí a trvale snižuje výkon. Ale přináší i úžasné ovoce, kterého se nechci vzdát. Pochybnost mě předně přinutila brát ostatní vážně. Nejednat s nimi podle šablon, nepoučovat je a nementorovat. Nejsem učitel národů. Můžu jim leda něco říct a na oplátku je poslouchat. Příběh nebo názor, který člověk uslyší, dost často neodpovídá jeho zažitým schématům. Neví, co si s ním počít, jak ho harmonizovat se svým viděním světa, někdy se mu pak špatně spí. Ale onoho člověka neminul a oba mají intenzivně o čem uvažovat. Když pochybujeme, nic nejde rychle dopředu. Člověk pořád přehodno1 listopad 2013

slavní i bezejmenní. Máme odkud čerpat a kde se inspirovat. Jedno měli ti všichni patrně společné. Uprostřed víru nejistoty, uprostřed „vichřic hněvu a strachu“ se

cuje, ohledává terén a cesty zdánlivě neubývá. Nabízí se rezignovat a místo dobývání vrcholu to zatáhnout v nejbližší hospůdce. I s tím někdy bojuju. Plahočit se do prudkého kopce, když člověk neví stoprocentně jistě, že trefil správnou cestu, je daleko náročnější než vítězně stoupat po fáborkách k jistému cíli. Přesto mě dnes a denně děsí, kým bych byla, kdyby to nikdy nepřišlo, kdyby mě nic nedonutilo ustoupit ze svých triumfálních pozic. Kdybych odmítla nechat si nabourat útulný svět se stanovenými pravidly, trasami a nepřáteli. Kolika lidem bych svojí zaslepeností ublížila. A kolika, to by byla ještě podstatně větší skupina, bych si prostě vůbec nikdy nevšimla. Asi bych měla větší výkon ve službě, větší „tah na bránu“, jen by možná dvě třetiny gólů padly do vlastní brány a já si toho v zápalu horlivosti ani nevšimla. Zrovna jako toho, že jsem leckomu okopala kotníky. Že jsem se zápalem útočila, zatímco soupeř by možná radši dávno probíral ligu u piva. Že jsem druhé navlíkala do

dresů a nutila je (se) bránit, i když vůbec neměli potřebu nic hrát. Jistě mi lze snadno vyčíst, že jsem dítětem své doby. Nepochybně. Před padesáti lety bych mluvila jinak. Ale já žiju tady a teď, Kristus to ví, to on přece stvořil čas a prostor a nechal nás pohybovat se v jejich souřadnicích. Ví, že nebudu suverénní úderník víry už jen proto, že jsem Středoevropan a dítě postmoderny. A já zase vím, že se musím snažit svou dobu reflektovat a hledat optimální cestu. Ale vím, že po cestě pochybností a tápání jdu nejen z nutnosti, ale protože mě místo k projektům a úspěchům vede k lidem, k zájmu o člověka, k soucitu, protože setrvale nabourává moje ego, protože mi nedává možnost myslet si, že jsem nejlepší, že mám patent na rozum a něco definitivně v kapse. Nevím, co bych hned po Kristu mohla mít víc. Kdybych totiž místo toho měla pravdu, byť dokonalou, úplnou a dechberoucí, ale nebudu mít lásku, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon, zkrátka mnoho povyku pro nic. ■

upínali ke Kristu. Ovšem ne jako k laciné náboženské formulce, ani jako k dogmatickému článku a také ne pouze jako k „převozníkovi“ do říše věčné blaženosti. Kristus pro ně byl živoucí skutečností. Vtěleným příběhem, který je možné zkusit následovat – teď a tady. Život následovníka Kristova proto není život agenta neochvějné jistoty, člověka bez pochybností. Je to život hliněné nádoby, kterou drží pohromadě to vzácné, co nese uvnitř (srov. 2 K 4,7) – dobrá zpráva o tom, že Kristus chce člověka vždycky zachránit, prázdnou nádobu naplnit „darem z jiného světa“, sebou samým (srov. Ga 2,20). Tak začíná úplně nový život, takový, který teprve vážně stojí za to žít. Život důvěry, která se neztrácí, nýbrž tříbí pochybností.

Zpochybněná stará přirozenost U takové Bohem darované pochybnosti vnímám dva rozměry. Předně již zmíněný praktický rozměr. Jde

vlastně o zpochybnění hranic toho, co člověku velí jeho pudovost, jeho „stará přirozenost“. „Láska je, když vidíme druhého člověka jako věčnou bytost.“ Kdykoli se učíme lásce, překračujeme sebe sama a uskutečňujeme nepravděpodobnou možnost. Jednáme nadpřirozeně, aniž si toho jsme sami vědomi (srov. Ef 2,10; Fp 2,13). Tehdy, v sebenenápadnějších projevech otevřenosti vůči druhému, je cosi z nás zpochybňováno. Narcis se probouzí a odvrací zrak od sebezájmu, aby se rozhlédl kolem. Jeho srdce měkne, stává se zranitelnějším, ale také sbírá nevídanou odvahu k oběti. Staré jistoty, ale též bariéry jsou zpochybněny a bortí se. A právě tady se rodí nový člověk. A to se dotýkáme onoho druhého rozměru „darované“ pochybnosti. Je to ochota nebrat se zas tak vážně. Zpochybnit vlastní důležitost, za kterou je tak často ukryta úzkostná potřeba sebepotvrzení. Zdá se mi stále víc, že opravdu moud-

Pochybnost a studium teologie Na začátku studia Evangelické teologické fakulty vás pohltí staré cizí jazyky. Nejdříve řečtina, zanedlouho po ní latina, konečně i hebrejština. Vzpomínám si, jak jsem si vyznačil při probírání latinských gerundií frázi De omnibus dubitandum (O všem se má pochybovat). To jsem si pak napsal i  k  oblíbeným citátům a rčením na stole a v kuchyni. Pocházím z prostředí, kde diskuse, formování názorů a myšlenek a umění je reflektovat s oponentem i sám vůči sobě nebylo nic mimořádného. Za to jsem dodnes vděčný a domnívám se, že to dnes není ničím nezvyklým. Sama metoda vyřčené pochybnosti je základem kritického myšlení naší kultury vůbec a díky ní jsme tam, kde

Foto archiv

Daniel Knotek

jsme. Máme ohromný technologický pokrok a vedle toho něco ještě unikátnějšího ve sféře vztahové, humanitní: zpochybnění sama sebe, tradice, z níž vycházíme, zpochybnění autorit rodinných i institučních, tedy emancipaci. Tato pochybnost je pro vědu, tak jak jí dnes rozumíme a jak ji praktikujeme, základní součástí na cestě k novému, lepšímu, výkonnějšímu, efektivnějšímu. Dalo by se oprávněně namít-

nout, že v tomto je teologie vědou netypickou. Chce-li být vědou, užívá teologie slovníku filozofického, jiný nemá. Ovšem na rozdíl od věd, které postupují mílovými kroky kupředu, a to, co se dnes vybádalo a vyměřilo, zítra již platit nebude, teologie vědou není. Postavení teologa a teoložky jako jedince ve víře a ve vztahu k Bohu dává teologii přesah, který nevykážete statistikou, laboratoří se zkumavkami, ani nejmodernějšími přístroji na světě. Tady se jedná o člověka a Boha. Chcili tedy zůstat v evangelické teologii a nekulhat tu více k agnosticismu (vše je mi skryto), tu více k fundamentální vyznavačské rétorice, která si pro jistotu neklade otázky žádné, stojím někde na pomezí vědy a umění. Teologické studium pro mě je návštěvou do světa lidí, kteří z nejrůznějších důvodů přichází podnikat riskantní byznys. Nejde totiž jen o „nějaké myšlenky a svědectví dávnověku“ ke kterým se přistupuje zvenčí a s kterými nakládám jako s  pokusným materiálem. Sám laborant stojí uprostřed svého pokusu, své reflexe, kde s každým dalším listopad 2013 17

TÉMA ří lidé jsou prosti patosu a strojené důstojnosti. Umí se zasmát sobě, umí se zasmát své tradici, umí se usmát nad svou vzdělaností, zkušenostmi, úspěchy a ano, i nad svou vlastní zbožností. Umí se s „dobromyslnou jízlivostí“ (to nemusí být protimluv!) zasmát i svým bližním. Smích jim ovšem neslouží jako zákeřná zbraň, ani jen jako morfin na zoufalou duši. Není pro ně ani pouhou hysterickou katarzí. Je to smích srdečný, s vějířky kolem očí, ze kterých svítí především laskavost. Je to smích čaroděje Gandalfa, když pouští na slavnosti v Hobitíně ohňostroj natěšeným dětem. Je to smích z jednoho rabínského vyprávění, ve kterém se sám Hospodin zástupů rozesměje nad tím, když ho jeho pozemské děti přechytračí. Je to smích toho, kdo se nebojí, protože je naplněn láskou. Láskou, která veškerý strach o vlastní sebezáchovu staví do světla „darované“ pochybnosti (srov. 1 J 4,18-19).

promýšlením a reflexí dává zároveň všanc sama sebe. Nemáme oddělenou soustavu měření a oddělenou soustavu pozorovatele (pozn.: To dnes již v mnoha vědách také neplatí a díky např. kvantové mechanice se dnes se samozřejmostí počítá s tím, že pozorovatel pokus utváří a mimo pokus nestojí). Aby byla situace ještě složitější, nejde jen o nás, o Boha a o biblické svědectví. Je tu tradice, která pro nás není memorováním téhož, ale je v prvé řadě navracením se k témuž. Víra mých předků i biblických svědků není vírou v jiného Boha než ta má. Přísně vědecky vzato můžeme pochybovat i o těchto východiscích, ale zpravidla skončíme někde u strýce Františka ze Saturnina, který chtěl na vše přijít sám a neobtěžoval se přečíst si ve své továrně ani základ středoškolské chemie, kde by zjistil, že TNT je výbušná látka. Zdá se tedy, že teologické cesty jsou i díky metodám přijímaným z jiných věd (historická kritika, literární kritika…) ve 20. století vyšlapány, a že když se to už dávno nesesypalo, tak se to sesypat jen tak nějakou pochybností nemůže. Ale… 1 listopad 2013

Snad nějak takto vypadá pochybnost „podle Boží vůle“ či přímo pochybnost Bohem darovaná. Nevyrůstá z pouhých myšlenek, rodí se v reálném životě. Daří se jí tam, kde saháme na skutečný život,

Na fakultě i ve sborech jsem byl několikrát svědkem vyhoření nebo zásadní pochybnosti ve víře takového kalibru, že si dotyčný člověk musel dát prostě pauzu nebo začít dělat něco úplně jiného, snad do doby, kdy bude schopen zase nakročit. Skoro by se zdálo, že tohle prostě není pro každého a že někdy ani hluboká znalost o TNT výbuch továrny nezastaví. Nechci na těchto řádcích mluvit o někom jiném a jeho pochybnostech, rád bych se s laskavým čtenářem a čtenářkou podělil o jednu z pochybností, která třásla a třese mým promýšlením dodnes. Tváří v tvář utrpení v dějinách a utrpení ve světě dnes pro mě byl a je základní pochybností konflikt teodicey (tedy ospravedlnění Boha, který nezasahuje v dějinném utrpení). Hned na začátku je třeba říci, že taková pochybnost vznikla na půdě filozofické a je především problémem filozofickým. Ovšem při promýšlení a svědčení o Boží dobrotě nemohu zůstat chladný tváří v tvář právě takovým zvěrstvům, genocidám a přírodním katastrofám, kterých jsem svědkem.

Patřím zřejmě do řad těch, pro které je určitá racionalizace víry důležitá a podstatná, dokonce natolik, že se nedovedou smířit s pouhým: „Věř!“ Na detailní rozbor zde není prostor, ale rád se závěrem podělím o naději v pochybnosti. V posledu je člověku lépe v úkrytu a bezpečí než samotnému na barikádě proti přesile, ale jsou časy, kdy nemůže jinak, nebo to jinak prostě nejde. Za prvé je mnoho těch, kteří měli stejný problém a svědčili o něm svým životem a myšlením. Díky následování a četbě víme, že nejsme v pochybách ve víře sami. Za druhé, člověk vždy někde stojí, má nějakou svoji identitu, něco znamená a koná. Ani záplava pochybností nikdy nesmaže a nemůže zpochybnit člověka jako Člověka, jehož přesahem je něco víc než domýšlení sama sebe. A za třetí to, co nám pochybnost jako metoda úžasného nabízí, je na daném místě samu pochybnost zpochybnit. Jinými slovy to, že mě napadla otázka, která všechno boří a v níž se ztrácím a tápu, nemusí být a vlastně nikdy není otázkou poslední. ■

v  opravdovém vztahu s druhými lidmi, vždy když odkládáme masky siláků, neseme kůži na trh, jsme otevření a zranitelní. Pak je zpochybněna hranice toho, že člověk je pouhý živočich, zpochybňuje se ovšem i naše božská důstojnost (srov. geniální poetické napětí v Žalmu 8).

Nedopovězená pravda Vraťme se ale na závěr ještě k obvyklému významu slova pochybnost. Tedy k myšlenkovému otřesu našimi přesvědčeními a jistotami, a to i těmi nejhlubšími, které se týkají Boha. Domnívám se, že i zde je o pochybnosti třeba uvažovat především kladně. Ve světě, kde je za kulisami obecného blaha a veselí, zpochybněno bezmála úplně všechno, je nepřítomnost pochybnosti celkem podezřelá. Je možná jedině tehdy, když žijeme „ve svém světě“ a k tomu skutečnému se kloníme zády. Ale k něčemu takovému přece nemáme mandát. Naše poslání má bezpochyby vést opačným směrem (srov. Mt 28,19-20). Proto je například třeba souhlasit s pronikavými komentáři teologů dialogu, kteří spatřují v  ateismu „kus pravdy“, která je ovšem zbrkle „nedopovězena“. Je třeba vnímat zkušenost Boží skrytosti jako podstatný prostředek Boží milosti, který nás má vést dál, „na hlubinu“. Je třeba zdůrazňovat Kristovu tichost a pokoru srdce, jeho „vítězství skrze prohru“, i v souvislosti naší myšlenkové a věroučné pokory a trpělivosti, s vědomím toho, že naše poznání opravdu je „jen částečné“ (srov. 1 K 13,9). Je třeba pouze nepředstírat, ale opravdu naslouchat druhému člověku. To není alibi pro laciný výprodej evangelia, pro „lenošný“ agnosticismus, o kterém byla řeč výše. To je vytoužené přání, aby sám Kristus pomáhal naší nedověře, která tu vždycky (přiznaně či nepřiznaně) bude. To je touha, abychom byli světlem světa, ve kterém žijeme. Světa, ve kterém „je dostatek světla pro ty, kdo si z celé duše přejí vidět Boha, a dostatek tmy pro ty, kdo mají opačné přání“. ■

KOMENTÁŘ

Pochybnost jako pýcha S vděčností a s bezděčným úsměvem na tváři jsem četl moudrá slova Matěje Hájka v jeho pozoruhodné úvaze o pochybování. Někde hluboko ve mně dokonce zablikalo světélko pošetilé otcovské hrdosti – vždyť jsem před lety býval jeho učitelem. A není větší radosti učitelského povolání než s úžasem sledovat, jak se z kdysi plachých a zajíkavých mládenců stávají moudří muži a bohatýři v plné Boží zbroji. A přece, s bázní a třesením, rozechvělým hlasem dojatého přitakání si dovolím k Matějovu článku dodat: Se vším souhlasím, …existuje ale přece ještě jedna pochybnost… Pochybnost, která mě trápí a uvádí do rozpaků, kdykoli na ni narazím, ať už v sobě nebo kolem sebe. A stává se to častěji, než bych si přál, a překvapivě čím dál víc i v Církvi bratrské… Je to pochybnost rozčarovaného vystřízlivění, pochybnost dvacetiletých mudrců, kteří už to všechno prokoukli, kteří jsou zklamaní z církve, z Boha, z lidí, kteří zvedají obočí nad dětskou naivitou věřících prosťáčků, pochybnost unavených a utrmácených duší, které už se nenechají napálit svatými frázemi, které už vědí svoje, které se nedají přistihnout při nějaké zbožné dětinskosti. Je to pochybnost, která se stala jakousi podivnou intelektuální ctností, prubířským kamenem a vstupenkou do klubu, ve kterém si nikdo nic nenalhává a nikdo si na nic nehraje. Je to pochybnost, na které si člověk vlastně tak trochu zakládá, aby si mohl připadat nadřazený… Pochybnost, ke které občas mívám sklony a která je víc než čímkoli jiným ďábelským pokušením. Ano, přibývá mezi námi světem protřelých, životem otrávených cyniků. A to mi, přiznám se, dělá starosti. Bojím se, že to otravuje vzduch. Vím, že řada lidí utržila od církve hluboké rány, že mnoha lidem církevní prostředí ublížilo a těžce se zklamali. A nechci to vůbec zlehčovat. Jen mi připadá, že docela často je chronická pochybovačnost předčasně zestárlých, zamračených chytrolínů spíš pózou než prozřením. V mém případě to tak je určitě. Nemůžu se zbavit dojmu, že rozčarování z církve a z Boha a z lidí je až příliš často způsobeno tím, že sami sebe bereme příliš vážně, že své problémy (ve srovnání s trápením lidí v Africe většinou zanedbatelné) dost zveličujeme a že je nám dobře v přezíravé blahosklonnosti vůči zbožným prosťáčkům. Myslím, že pochybovačnost tohoto druhu je ošklivá a samospravedlivá, že je to přes všechna objektivní zdůvodňování víc než cokoli jiného hloupá pýcha. Ošidné je na ní to, že si ji často vůbec nejsme vědomi, já sám se při ní vždycky přistihnu až se značným zpožděním. Je až hrozivě snadné tento nahořklý postoj zamaskovat před sebou samým, až děsivě snadno si namluvíme, že je to vlastně „zralá víra“, protříbená životní zkušeností, víra, která se dokáže čestně utkat s pochybností, víra, která odmítá lacinou útěchu a náboženské berličky. Všechno to zní velmi moudře a všechno je to v jistém smyslu pravda, jen je opravdu tragické a neuvěřitelně trapné, když tyhle řeči o nalomené víře, která dovede hledět tváří v tvář pochybnosti, vedou pyšní a sebestřední lidé. To si pak člověk bezděčně říká jejda, něco je špatně, tohle přece ony moudré úvahy o poraněné víře, která unese pochybnosti, určitě neznamenají. Nevím proč, ale kdykoli vidím rozčarovaného mudrlanta, ať už před sebou, nebo v sobě, jak pohrdavě kroutí hlavou nad tradičními věřícími a pošklebuje se zbožným prosťáčkům, vždycky mám vzápětí instinktivní potřebu se jich zastávat. A vždycky se na dotyčného rozumbradu (před sebou nebo v sobě) trochu zlobím, protože mám pocit, že při čtení evangelií něco velmi důležitého nepochopil…

■ Pavel Hošek

listopad 2013 19

Zápisník

Jana Chrásková lektorka angličtiny a norštiny

Estonsko U

Foto archiv autorky

ž od dětství mě lákala některá místa. Jedním z  nich bylo bezpochyby Estonsko. Snad proto, že se v jeho jménu skrývá tolik hudby. Jen si to zkuste několikrát za sebou vyslovit, v trojslabičném názvu hned dva hudební pojmy. A snad také proto, že je to místo ležící na křižovatce severu, západu a  východu a všechny vlivy se tu úžasným způsobem střetávaly a přetvářely v něco velmi osobitého. Je Estonsko spíše skandinávská země, jak sami sebe Estonci nazývají? Anebo je to země pobaltská, kam patří geograficky? Odpovědi se různí podle toho, kdo na ně odpovídá. Tato země je se svou mnohotvarostí jednoduše lákavá. Zvu vás tedy na krátkou procházku po Starém Tallinu. Půjdeme křivolakými dlážděnými uličkami až hluboko do historie a zase zpátky. Do města vstoupíme skrze zachovalé a mohutné středověké hradby, které skrývají půvabná zákoutí. Ať se vydáme jakoukoli uličkou, rozhodně na ní najdeme alespoň dva kostely patřící buď luteránům estonským či švédským, katolíkům nebo dokonce pravoslavným. Na každém kroku narazíme na nějaký menší či větší kostel, který s sebou nese bohatou a zajímavou historii. Projděme dvě tři ulice směrem k přístavu a ocitneme se u nejvyšší věže města, která je viditelná z  velké dálky (Estonsko je totiž rovina). Věž patří ke kostelu sv. Olafa, jež dostal své jméno podle norského krále a světce Olafa II. a je opředen mnoha legendami. Kostel byl založen Dány, kteří Tallin ovládli během severních křižáckých válek. Sloužil bohabojným hanzovním obchodníkům přijíždějícím do Tallinu za obchody. Během reformace se pak 20 listopad 2013

stal místem luteránských bohoslužeb, což trvalo až do roku 1944. V tomto roce kostel obsadila sovětská KGB jako místo vhodné pro činnost tajných služeb. V přilehlém domě zazdila okna ve dvou nejnižších patrech a používala ho k brutálním výslechům. Nesmíme minout kostela sv. Ducha, který se pyšní nádhernými hodinami, podle nichž se řídili místní lidé. Navíc se kostel stal prvním místem v Estonsku, kde se začaly odehrávat během reformace bohoslužby v národním jazyce, v estonštině. Vydejme se na naši poslední zastávku a tou je kopec Toompea neboli Katedrální kopec. Nejenže je to místo pro Estonce téměř posvátné, protože se zde nachází hrob bájného estonského bojovníka Kaleva, nachází se zde také krásně obnovený hrad, v němž sídlí vláda a parlament. Navíc tu najdete snad nejsilnější výpověď o estonských dějinách. Nachází se zde totiž dvě nejzajímavější sakrální stavby Tallinu – mohutný a snad trošku těžkopádně skandinávský Dóm, který je nejstarším kostelem ve městě a hned o dvě uličky dál majestátní, vyšňořená, barevná a plná baculatých kopulí Katedrála Alexandra Něvského. Do samotného národního srdce Tallinu postavili Rusové svou velikánskou nepřehlédnutelnou stavbu na konci 19. století. Již tehdy byla Estoncům trnem v oku a nejinak tomu bylo za vlády Sovětů. A jak je tomu dnes? Trochu se zdráháme do katedrály vstoupit, jak tak cítíme tu nepatřičnost dějin. Ale vstupme. Uslyšíme úžasné zpěvy pravoslavných věřících, ze kterých naskakuje husí kůže, a můžeme si uvědomit, že ať už byly a jsou dějiny nespravedlivé a plné všelijakých krutostí, odpuštění je jediná cesta, po které má smysl se vydat. ■

vikář ve sboru v Soukenické Narodil jsem se v Praze, jsem patnáct let ženatý a s manželkou Lenkou máme 3 děti. Po studiu na Průmyslové škole elektrotechnické jsem studoval Evangelickou teologickou fakultu. Během studií jsem pomáhal na sborech Evangelické církve metodistické v Praze a Ostravě. Vikariát jsem nastoupil v Plzni. Sbor, kde jsem sloužil jako správce sboru, jsem měl v Litoměřicích, pak v Praze - Horních Počernicích. V roce 2011 jsem nastoupil jako generální sekretář YMCA v ČR. Poté, co jsem skončil v této pozici, hledal jsem místo, kde bych mohl opět nastoupit jako kazatel.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Radislav Novotný

M

ezi křesťany mě vzala moje maminka, kterou přivedla k Pánu Ježíši kamarádka z Církve bratrské ze Žižkova. V Soukenické ulici poprvé povstala na výzvu. Během letní Křesťanské konference v 89. roce jsem povstal na výzvu také já – v necelých třinácti letech. Půl roku poté jsem byl pokřtěn. Dostal jsem se do mládeže k metodistům na Praze 2 v Ječné ulici. Nakonec jsem zakotvil ve strašnickém sboru, kde kázal Vilém Schneeberger. Během studií na střední škole jsem přijal povolání ke službě kazatele. Poslední léto (1995) před nástupem na vysokou jsem se zamiloval do jedné krásné a milé holky, se kterou jsem se přesně na den o tři roky později oženil. V roce 2007 se nám 12. dubna narodila Karolínka. Přesně po třech letech 13. dubna se narodil Kryštof a za další tři roky - letos 11. dubna Nikolka. Už během studií jsem měl krátké úvazky jako pomocník kazatele v Ostravě a Praze – Vršovicích. Vikariát jsem strávil v Plzni. Když se rozdělil sbor ECM v Litoměřicích, požádalo mě vedení církve, abych nastoupil do tohoto sboru. Rádi na Litoměřice vzpomínáme. Na množství milých lidí, se kterými jsme rozjížděli mnoho aktivit – rodinné centrum Klubíčko, Litoměřický festival LI-FE, práci ve vězení, v Hospicu, domově důchodců, letní softballové tábory a další. Čtyři roky jsme strávili v Litoměřicích a půl roku v USA na stáži. Poté jsme se dostali do sboru v Horních Počernicích. To jsem byl již 4 roky ordinovaný starší Evangelické církve metodistické a předseda evangelizačního výboru. V roce 2011 jsem byl jmenován generálním sekretářem YMCA v ČR. Od listopadu 2012 jsem se hlavně věnoval stavbě – tentokrát vlastního domu. Modlili jsme se, aby nám Pán ukázal, kde máme jako rodina sloužit. Zčistajasna se ozval Pavel Černý: „Hledáme druhého kazatele na sbor v Soukenické ulici. Měl bys zájem se sejít?“ Znělo to neuvěřitelně. Během několika dnů se všechny dveře otevřely. Pro moji rodinu to byl zázrak. V Soukenické jsem již dříve zažil mnohá požehnání. Vždycky jsem sem rád chodil. Vždy jsem obdivoval tento křesťanský sbor s více jak stotřicetiletou tradicí. Dveře se otevírají a my můžeme s úctou, vděčností Pánu Bohu, s hlubokou radostí a očekáváním vstoupit. ■

7/2013

listopad 2013 

• Rada se alespoň jednou v kalendář-

ním roce schází se slovenskou Radou. Mezi letošní společná témata patřila reflexe společné pastorálky kazatelů s manželkami o zakládání sborů, početně snížený stav kazatelského sboru a malý počet vikářů. I přes snížení počtu pracovníků církev pomalu roste, máme ovšem i sbory, které se zmenšují (zejm. sbory tradičního typu). Mezi další diskutovaná témata patří přechod sborů k samofinancování na základě přijatého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (pouze v ČR); na Slovensku zůstává tato problematika prozatím nedořešena. Dále si Rady předaly informace o možné realizaci spolupráce tzv. partnerských sborů, tj. rozvíjení dobrovolného přejímání odpovědnosti ekonomicky zdravých sborů za sbory malé (sborové partnerství); Česko-slovenská hranice tu nemusí hrát vůbec žádnou roli. Předseda slovenské Rady Ján Henžel vyjádřil vděčnost za společná setkání, zvl. za

Dvounohé vzdělávání v ETS

E

vangelikální teologický seminář si v roce 2010/2011 připomínal 20 let od svého vzniku. První studenti nastoupili v září 1990 a od té doby jich na ETS studovalo více než 600. V současnosti je v duchovní práci v církvích na plný úvazek zapojeno přes 70 z nich. Od roku 2009 vycházejí z ETS také absolventi v oboru sociální práce. Za dobu služby semináře v něm učilo či pracovalo 178 kazatelů, misionářů, sociálních či pastoračních pracovníků. Je velkou radostí potkávat bývalé studenty ETS, kteří dnes slouží na různých místech naší země i v zahraničí. Nejednomu kazateli či staršímu sboru se tak stává, že v rámci místní ekumény spolupracuje s lidmi, s kterými sdílí zážitky a příhody se stejnými učiteli ETS, nebo je dokonce zná z dob vlastního studia.

Z jednání RCB v Hustopečích, říjen 2013 pastorální konference. Ocenil téma poslední pastorálky a soustředěnost na podstatné téma. Zdá se, že vznik nových sborů je významný pro celkovou atmosféru v církvi. V ČR bychom byli rádi, kdyby tyto aktivity nebyly jen věcí Církve bratrské, ale součástí širšího hnutí zakládání sborů. Mezi další témata společného česko-slovenského jednání patřil rozhovor o společných Zásadách církve a nové Ústavě. V případě Ústavy připravíme německou i anglickou verzi. Diskutován byl i způsob vytvoření nového grafického loga Církve bratrské.

• Slovenská strana byla informována

o rozhovoru Komise pro Řád o případném rozšíření členství (tzv. přítel sboru) a o novém pojetí staršovstva. Nová myšlenka: Dvě sekce staršovstva, 1) tzv. „rada starších“: dvě až pět duchovních osobností s viditelným duchovním obdarováním v oblasti pastorace, vyučování apod. a 2) vlastní správa sboru, „sborová rada“ nebo „diakoni“: řízení a organizace sboru. Zároveň si uvědomujeme, že v mnoha případech není sbor duchovně formován ani tak staršovstvem, jako spíš vedoucími jednotlivých úseků sborové práce (vedoucími mládeže, dorostu, besídky apod.). Klíčové duchov listopad 2013

Již od počátku měl seminář ambici poskytovat nejen co nejlepší vzdělání, ale nabízet možnosti praktické služby a vytvářet prostor pro duchovní formování studentů. V poslední době si uvědomujeme, že vyučování na ETS vytváří podmínky pro růst nejen studentů, ale i učitelů, kteří jsou potom k dispozici církvi i společnosti se svojí odborností i jako osobnosti. Je povzbudivé slyšet, že vzájemné vztahy a zkušenosti z období studia ovlivnily studenty či učitele někdy i více než samotné studium. Z Boží milosti se mnohé během těch více než 20 let podařilo, ale jsou i věci, které se nepovedly. Tam, kde to jde, se snažíme napravovat chyby a určitě ve všech oblastech hledáme cesty, jak co nejlépe naplňovat poslání ETS - duchovně, odborně a prakticky připravovat na službu v církvi i ve společnosti. Právě hledání, jak naplňovat toto poslání co nejlépe tady a teď, vedlo k formulování cílů na další období. Vnímáme, že forma vyšší odborné školy (VOŠ) v současné době neumožňuje dobře naplňovat poslání ETS. Proto Rada ETS došla k závěru (v roce 2010), že do budoucna by bylo nejlepší, aby ETS byl Vzdělávací institut a Vyso-

  ní osobnosti jsou pro sbor zásadní, a to

ká škola (VŠ). Tedy dvě formy vzdělávání „pod jednou střechou“. Umožnilo by to ještě lépe vyjít vstříc požadavkům na praktičnost teologického vzdělávání a zároveň odbornost. Již teď jsou nároky studia vyšší, než je běžné pro VOŠ, a i na kvalifikaci učitelů jsou spíš kladeny nároky jako na VŠ. Již teď se konají kurzy a letní škola, které by spadaly pod vzdělávací institut. Ať již forma bude jakákoliv, vyhlížíme, že bude následujících šest rysů stále více charakterizovat práci semináře: 1. Díky zkušenostem a množství absolventů nabízí seminář takové studijní programy, které odpovídají na současné společenské výzvy ve střední Evropě. 2. Absolventi svou víru, lásku a naději aplikují svěžím a odvážným způsobem ve své konkrétní situaci. 3. Pracovníci semináře tvoří komunitu, která inspiruje k následování. 4. Škola umí kreativním způsobem vytěžit zkušenosti studentů z minulosti i z praxí během studia. 5. Uspět s těmito plány personálně a finančně znamená spojit síly se stávajícími partnery školy. Zveme církve, organizace i jednotlivce, aby se k nám přidali. 6. Odborně i finančně se připravujeme na reformu terciárního vzdělávání v ČR.

nejenom v období čtyřletého mandátu klasického staršího.

• Na jednání Rady byl k rozhovoru

pozván br. Matúš Kušnír, který absolvoval vikariát při zaměstnání, stihl ukončit všechna vikariátní cvičení a je připraven nastoupit na sbor v Opavě. Bratr Kušnír (doposud na sboru v Hrádku) potvrdil, že s opavskými jednal a že se svým viděním kazatelské služby shodli. Kušnírovi opavským potvrdili ochotu do Opavy přejít a sboru se ujmout již od 1. listopadu 2013.

• Členové Rady s radostí sledují duchov-

Z jednání RCB v Hustopečích, říjen 2013 ní rozvoj bratra Jaroslava Pokorného (sbor Český Těšín). Bratr pochází z Ostravy, po ukončení gymnázia studoval na UK Praha obor jaderná fyzika. Koncem studia začal díky vlivu věřících studentů hledat Boha. Vnímal, že ho Bůh volá do duchovní služby, a tak se přihlásil do katolického semináře a stal se knězem; sloužil pak 8 let na různých místech Moravy, Slovenska i v cizině (Irsko, Filipíny). Před čtyřmi lety se oženil a společně s manželkou se přihlásili do sboru CB v Českém Těšíně, kde je sborem rozpoznáváno obdarování pro kazatelskou službu v naší církvi a žádáno o jeho ordinaci.

• V návaznosti na zadání Rady CB jako

zřizovatele byl na jednání Rady ETS jmenován tým pro přípravu projektové dokumentace dalšího rozvoje ETS směřujícího k vysoké škole a zároveň k vzdělávacímu institutu. Výsledkem práce týmu by měla být projektová dokumentace sloužící k rozhodnutí zřizovatele a správní rady ETS o konkrétních krocích vedoucích k dalšímu rozvoji.

Vyšší a vysoká škola

V roce 2013 probíhají jednání kolem žádosti o akreditaci bakalářského programu v teologii ve spolupráci s IBTS. Bakalářský program v oblasti sociální práce běží již od roku 2006 ve spolupráci s UK ETF. Věříme, že spolupráce s jinými VŠ nám pomůže získat dostatek zkušeností a „know-how“ pro podání vlastní žádosti o akreditaci v příštích letech. ETS chce nabízet základní (bakalářskou) přípravu na křesťanskou službu, která nastartuje celoživotní vzdělávání studenta, a tím jej také připraví k návaznému magisterskému studiu v teologii a sociální práci.

• Rada souhlasí, aby byla Evangelikál-

nímu teologickému semináři darována částka ve výši 900 000 Kč k úhradě dlouholetého dluhu váznoucího na budově ETS u FEG v Německu. Potřebnou částku CB získala prodejem nevyužitelného pole v Ješíně (historický majetek CB, nesouvisí s restitucemi).

• Rada na základě informace předsedy Stavebního odboru odvolává sestru Moniku Adámkovou z pozice členky

listopad 2013 

Stavebního odboru Rady. Důvodem je vystoupení sestry Adámkové z Církve bratrské.

• Rada vděčně souhlasí se založením

nové pobočky Diakonie v Berouně (sbor Praha 5, Smíchov).

• Od 1. 11. nastupuje do sboru

v Horních Počernicích kazatel Daniel Smetana, v nedávné době nastoupil do sboru v Praze 6 – Dejvicích kazatel Pavel Plchot. Novým seniorem v Praze byl zvolen kazatel Bronislav Matulík. V seniorátu Střední Čechy a Vysočina kazatel Petr Geldner.

• Tématem lednové pastorálky, kterou

připravuje Studijní odbor, bude fenomén pokání (pod souhrnným názvem „věřím v hříchů odpuštění). Termíny celocírkevních akcí je možno sledovat v kalendáři na webových stránkách.

• Obě Rady připravují pro Společ-

nou konferenci revizi všech trvalých konferenčních usnesení z minulosti. Pro zajímavost uvádíme některá z přijatých usnesení konference z let 1904 až 1909: Nechť se kazatelé ke každému kázání připraví co nejpečlivěji, aby kázání bylo mocné a myšlenkově hluboké. Přijato. Kazatelé i starší nechť hledí zvýšiti své úsilí modlitebné a své posvěcené rozmluvy se členy. Nechť zavedou se biblické a vzdělávací hodiny, kde by všichni členové měli příležitost k mluvení o svých duchovních zkušenostech. Přijato. Nechť každý je misijně zaměstnán dle darů jemu ode Pána svěřených. Přijato. Nechť se hledí toho, aby škodlivý vliv starších členů, zvláště povídání o chybách, bylo zamezováno popřípadě i kázeňsky.“ Přijato. „Konference se vyslovuje pro svěcení neděle a vzkazuje to Maříkům i všem členům.“

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB

Vzdělávací institut

Vedení Církve bratrské volá po vzdělávání pro laiky. K tomu se svými náměty přidávají i některá staršovstva. V rámci připravovaného vzdělávacího institutu se již jasněji profiluje, co ze současných aktivit by pod tuto hlavičku patřilo: kurzy Horizonty, Inspiro, celoživotní vzdělávání pro pracovníky v sociálních službách, nabídka kurzů pro kazatele a starší, pastorační poradna a supervize v oblasti pastorace, specializované kurzy pro křesťany v různých službách a profesích. V nejbližších měsících takto začne Kurz pro rodiče a pracovníky s dětmi (ve spolupráci se Samuelem, biblická práce s dětmi). Učitelé ETS se podíleli na teoretické přípravě stážistů KAM v projektu Journey. To jsou některé příklady z poslední doby.

Dvě nohy pro pevný krok

Vedle zřizující Církve bratrské se na směrování školy podílejí zástupci z Bratrské jednoty baptistů, Evangelické církve metodistické, Křesťanských společenství a Slezské církve evangelické a. v. Učitelé a studenti však přicházejí i z dalších denominací, jimž je blízká teologie evangelikálního hnutí: důraz na osobní vztah k Pánu Ježíši, na víru v autoritu a aktuálnost Bible, na teologickou odbornost spojenou s živou zbožností. ETS je stále VOŠ a zatím v této podobě bude i nadále fungovat. Zároveň však rozvíjí svoji činnost tak, aby do budoucna bylo možné zřídit institut a získat samostatnou akreditaci na bakalářské studium. Rada CB jako zřizovatel ETS na jaře letošního roku pověřila Radu ETS vypracováním dokumentace takových kroků, které povedou ke vzniku vzdělávacího institutu a rozvoji VŠ vzdělávání. Zároveň budeme promýšlet a formulovat role a vzájemný vztah obou subjektů. Významnou roli zřejmě sehraje také připravovaná nadace na podporu vzdělávání. Ředitel ETS to nedávno vyjádřil tak, že ETS bude vzdělávací instituce, která má „dvě nohy pro pevný krok“. Jedna noha - vzdělávací institut, který nabízí spíše krátkodobé kurzy podle aktuálních potřeb. A druhá noha - VŠ, která bude poskytovat možnost systematického dlouhodobého studia a růstu pro studenty i učitele. Z hlediska zaměření a cílů obou subjektů mohou vznikat napětí, ale věříme, že to bude napětí, které bude ku prospěchu obou oblastí služby. Ve vzájemném rozhovoru institutu a VŠ vidíme potenciál k prohloubení duchovní a přitom také odborné a praktické služby církvi tak, aby to byla služba, která pokud možno nekulhá na žádnou stranu. Jsme přesvědčeni, že Kristova církev v České republice potřebuje službu „dvounohého“ vzdělávání, které pomáhá žít v současnosti, vyrůstá ze zvěsti Bible, je poučené minulostí a dává orientaci pro budoucnost. V tomto procesu rozvoje služby ETS potřebujme mnoho Boží moudrosti a vedení. Budeme vděčni za modlitby i jakoukoliv další pomoc všech, komu záleží na vzdělávání, které je odborné, provázené duchovním formováním a vede k praktické službě.

■ paVel plchOt – předseda rady ets Jan Valeš – ředitel ets

 listopad 2013

STALO SE

Evropský parlament odsoudil pronásledování Evropský parlament poprvé odsoudil pronásledování křesťanů. V rezoluci, kterou 10. října podpořily všechny frakce kromě extrémní levice, poslanci odsuzují zločiny na náboženských menšinách v Sýrii, Pákistánu a Iránu. Mezi jinými zmiňují útok radikálního islámského hnutí Al Nusra na syrskou starokřesťanskou vesnici Maalula, v níž se dodnes mluví aramejsky, jazykem Ježíše Krista. Dále odsuzují útok na anglikánský kostel v pákistánském Péšaváru, při němž 22. srpna přišlo o život 80 věřících. Důvodem „k velkým obavám“ je pro evropské poslance osud íránského pastora Sajída Abedini, který si ve své zemi odpykává osmileté vězení kvůli založení domácích sborů. Má jak íránské, tak americké občanství, a o jeho propuštění se telefonicky zasazoval 27. září i prezident Obama v rozhovoru se svým íránským kolegou Ruhanim. Pastorovi přitížilo, že konvertoval od islámu. Spoluautorem rezoluce proti pronásledování křesťanů je poslanec za CSU Martin Kastler, jenž je zároveň členem ústředního výboru německých katolíků. Ten uvítal, že Evropský parlament se poprvé vyslovil k pronásledování křesťanů, kteří jsou podle něj celosvětově nejpronásledovanější skupinou. Zároveň vytkl evropské komisařce pro zahraniční věci Catherine Ashtonové nečinnost v této záležitosti.

FeG má staronového předsedu

Osmačtyřicetiletý Ansgar Hörsting byl na celostátní konferenci 22.  září téměř jednomyslně zvolen na další šestileté období do čela naší sesterské německé církve FeG. Ve své předsednické zprávě varoval před rozdělením církve do dvou proudů. Jeden zdůrazňuje úsilí po pozemském blahu člověka, druhý staví do středu věčnou spásu. Obojí ale patří do Božího království, zdůraznil Hörsting delegátům konference. FeG má kolem 40 000 členů ve 469 sborech. Letos církev přijala do svého středu dalších 5 sborů. S tím souvisí potřeba nových pastorů, kterých se do jisté míry nedostává. Podle IDEA a Christianity Today zpracoval (ve spolupráci s

) [email protected]

no comment Moodyho biblický institut povolil alkohol Moody Bible Institute, známá evangelikální univerzita se sídlem v Chicagu, zrušila zákaz požívání alkoholu a tabáku pro šest stovek svých zaměstnanců. Změna, která vstoupila v účinnost v srpnu, má za cíl vytvořit „prostředí hluboké důvěry s důrazem na hodnoty, nikoli pravidla“, řekla mluvčí institutu Christine Gorz. Dále zdůraznila, že v záležitostech, o nichž Bible jasně nemluví, nechává institut rozhodnutí na svědomí svých zaměstnanců.

GLOSA

Daniel Kvasnička V následné debatě po volbách – a poslední dobou jsou si všechny volby podobné – se starý a zkušený muž v rozhovoru vyjádřil suše: „Víte,

Daň proč je výsledek takový, jaký je? Je to daň za osmiletá gymnázia!” odpověděl sám sobě překvapivě. Pokračovalo trapné ticho. A pak dodal: „Oddělili jsme úspěšné od průměrných a přestali jsme provokovat průměrné k úspěchu a nadané k ohleduplnosti. Přestali jsme lpět na tom, že je třeba některé věci umět nazpaměť. Pedagogové s pomyslnou rákoskou vynucovali memorování a nedovedli vysvětlit, proč je to učení dobré, nestrhli k němu, nepropadli lásce k vědění! Neměli studenty náročně rádi. Nežili s nimi!“ A já dodávám, že průměr koblihy se stal průměrem štěstí. Úhlopříčka obrazovky mírou naší vzdělanosti. Rychlost internetového připojení signalizuje veškerou naši bystrost. A proto volíme jednoduše – a blbě. Pokud se vám tahle poznámka zdá příliš hospodská, pak mi promiňte. Bylo tam nějak zakouřeno a cinkaly tam sklenice. Nicméně je to pravda. Od chvíle, kdy jsme rezignovali na to, abychom se vyznali v králích, které zažil Jeremjáš; od času, kdy jsme odmítli děti učit knihy Bible nazpaměť a vzali jsme na vědomí, že s námi dorostenci nepůjdou na výstavu o Bibli kralické, protože je to nuda; od té chvíle jsme začali tvořit populaci, která bude volit v církvi, v komunále i ve státě zjednodušeně a bez námahy. A zvolí vždycky zlo. Je načase zvýšit standardy! ■

listopad 2013 21

ekumena

dny církve v hamburku

Tolik, kolik potřebuješ H

eslo letošního Kirchentagu znělo: Tolik, kolik potřebuješ. Odráželo událost zapsanou ve Druhé knize Mojžíšově, při níž se na všechny Izraelce putující do zaslíbené země dostalo tolik many, kolik každý z nich potřeboval. V hesle byla vyzdvižena druhá osoba, tedy kolik „ty“ potřebuješ. Důraz na úkol křesťanů vůči druhým lidem v oblasti duchovní, sociální a hmotné se projevoval při bohoslužebných setkáních, při studiu Bible i v diskuzích.

Biblická studia Klíčovou součástí Kirchentagu je biblické studium. Každý den Kirchentagu byla věnována hodina biblickému studiu, které rozvíjelo hlavní. Studium Bible bylo vedeno lidmi různých profesí, kteří účastníkům pomáhali objevit význam jednotlivých biblických pasáží a současně ukazovali, jak je možné uvést biblický text do praxe v kontextu jejich vlastního života a práce. První biblické studium bylo zaměřeno na vdovu, která po soudci požadovala spravedlnost (Lk 18,1-8). Biskup Stephen P. Bouman, ředitel Kongregační 22 listopad 2013

a synodální misie v Chicagu v USA, zdůraznil důležitost toho, aby křesťané naslouchali příběhům jednotlivců u „stolů“, tedy v podobném prostředí, se kterým se lidé setkali ve své rodině a ve kterém mohou říci, co je trápí. Biskup uvedl, že dnešní struktury církve již nejsou relevantní pro tento svět. Církev musí dále pokračovat ve sdílení Božího slova a lásky. Současně upozornil i na to, že si Pán Bůh v dnešní době povolává lidi do světa s určitým snem. Dnešní misii biskup Bouman viděl v rozšiřování „stolů“ a v pozvání dalších lidí k těmto „stolům“. Zajímavé biblické studium na téma „Dost pro všechny – nasycení pěti tisíců“ (J 6,1-15) vedla Rosangela Jarjour z Libanonu, která pracuje jako generální sekretářka Společenství evangelických církví na Středním východě. Při studiu Bible uváděla příklady toho, jak církev v Sýrii sloužila lidem, kteří se den ze dne stali běženci. Rosangela Jarjour uvedla, že církev by v těžkých situacích měla sloužit. Vyjádřila očekávání, že zazní prorocký hlas církve k situaci v její zemi.

Foto www.kirchentag.de a archiv

Na začátku května se téměř šedesátičlenná skupina lidí vydala z Prahy do Hamburku na pětidenní festival víry a zodpovědnosti za svět v Německu zvaný Kirchentag.

Diskuse Na Kirchentagu byl dán rozsáhlý prostor veřejným diskuzím k aktuálním tématům. V diskuzi „Jaká je hodnota stvoření v globalizovaném světě?” diskutovala kancléřka SRN Angela Merkelová s Helen Clark, ředitelkou rozvojového programu OSN o tom, že některé výzvy naší společnosti nemohou být vyřešeny bez spolupráce národů. Jednou z těchto výzev je i to, že na světě žije v extrémní chudobě kolem 1 miliardy lidí, kteří musí hospodařit s méně než 1,25 USD na osobu a den. V diskuzi obě řečnice upozornily na důstojnost každého člověka, na potřebu starat se o druhé, abychom mohli všichni žít spokojeně. Další společnou výzvou je potřeba chránit naši planetu. V diskuzi zaznělo, že chudé země jsou vystaveny důsledkům globálního oteplování, které mají dopad i na oblast sociální.

Naše zastoupení K pestrému programu Kirchentagu přispěl i tým Ekumenické rady církví (ERC). Stánek ERC pomáhal upozornit na osobu a poselství Mistra Jana Husa a také podával zájemcům informace o církvích sdružených v ERC. Druhým ohniskem práce organizačního týmu ERC bylo připravit ve spolupráci s Evangelickou církví luterskou St. Trinitatis v Harburgu společný česko-německý večer, při němž kromě česko-německé bohoslužby s večeří Páně bylo zajištěno i pohoštění s českými specialitami.

Všichni jsme mohli prožít velmi pestrý duchovní i kulturní program, setkat se a diskutovat s mnoha lidmi, prohlédnout si město Hamburk a zažít bohoslužby s tisíci dalšími účastníky. Pro mě osobně bylo velkým přínosem slyšet postoje křesťanů i politiků k aktuálním sociálním otázkám. Další Německý evangelický Kirchentag se bude konat v roce 2015 ve Štuttgartu.

■ Aleš Čejka,

asistent generální sekretářky ERC v ČR

svědectví Jan Hus - jeden z mnoha Byl jsem jedním z těch, kdo se na Kirchentagu starali o stánek ERC, který vyprávěl něco málo o Janu Husovi. Asi 8 m2 uprostřed ohromné haly zaplněné desítkami podobných stánků a ta hala byla jen jedna z několika. Seděl jsem tam a přemýšlel, zda naše výstavka bude v té záplavě vůbec postřehnutelná a na co by se asi mohli ptát lidé, kteří se přeci jen zastaví. Moc lidí nepřišlo. Přeci jen jsme nenabízeli nic k snědku, žádnou velkou interaktivní tabuli nebo hru, ani možnost vyfotit se s Ježíšem u poslední večeře, také jsme nepokládali jasné otázky k reflexi života a ani jsme nemyli návštěvníkům nohy. Já to chápal. Vždyť tohoto jediného jsem si v té přehršli sám všimnul. Člověk neměl kapacitu všechno pojmout. U nás se zastavili většinou lidé, kteří někdy navštívili naší zemi. Ptali se mě, odkud jsem, jestli náhodou neznám toho a toho, a kdo tam z Čechů všechno je. Někteří si vzali citáty Jana Husa s sebou, jiní si je na místě přečetli, velký zájem byl o letáčky s Husovým životopisem. A občas se zastavili i úplní neznalci a tak jsem jim vyprávěl Husův příběh. Nejzajímavější byl jeden člověk z Etiopie, který působil, jako by byl z jiné planety, protože neměl zdání o historii ani o geografii Evropy. Nejsem si jistý, zda mu ten stručný úvod do našeho světa vůbec mohl něco dát. Když ale odcházel, tvářil se radostně a žehnal mi. ■ jan macek

listopad 2013 23

Exegeze

Soudců 15

Soudce Samson III P

o nějakém čase, ve dnech, kdy se žala pšenice (1) V minulé kapitole čteme „S planoucím hněvem se pak vrátil do otcovského domu.“ (14, 19). Samson je dětinský. Když se rozzlobí, uteče k rodičům. Pak ho to doma přestane bavit, vzpomene si, že je vlastně ženatý, a vydá se za svou ženou, protože „by rád vešel do pokojíku ke své ženě“. Samson totiž od své ženy utekl ještě před svatební nocí. Úvod kapitoly tedy ukazuje na Samsonovu až lehkovážnost a bezstarostnost, pro hrdiny často typickou. Tentokrát budu vůči Pelištejcům bez viny (3) V minulé kapitole dal Samson hádanku, kterou nejde zodpovědět. Odměnu, kterou měl složit za prohranou sázku, sebral jiným Pelištejcům. Proti Pelištejcům, kteří neposlouchají Boha, nestojí tentokrát někdo „superčestný“ jako Jiftách nebo Gedeon. Ale naopak někdo ještě svévolnější, než oni – Samson. Pokud chybí víra v Boha, ztrácejí smysl i všechna pravidla. Pelištejcům to Bůh ukazuje na Samsonovi, který jim škodí naprosto svévolně, vlastně úplně bez důvodu. Pelištejci by čekali, že s nimi bude někdo bojovat o území nebo kořist. Ne že si s nimi nikdo nezačne „jen tak“. Odešel a pochytal tři sta lišek. (4) Zkusme dnes ani ne chytit, ale jen zblízka pozorovat byť jedinou lišku. I když v té době mohla být divoká zvěř celkově četnější, i tak je to slušný výkon. Úkol, kterému se člověk po několik dní musí věnovat s bytostným nasazením. Samson si prostě vezme něco do hlavy a jde za tím. Při tom pro to nemá pořádné důvody a nemyslí na důsledky. Proč dejme tomu Samson nesebral vojsko a nešel s Pelištejci bojovat jako předchozí soudci? Proč zrovna ty lišky? Škoda, kterou příběh popisuje, je nicméně obrovská. „Kdo tohle udělal?“ Rozkřiklo se: Samson, zeť Timnaťana, za to, že mu vzal ženu (6) Jednání 24 listopad 2013

Pelištejců je zdánlivě logičtější. Stala se jim reálná škoda, ptají se, kdo za to může. Ale místo aby potrestali Samsona, potrestají svého krajana, který jim přece pole nezapálil a který vlastně ani Samsonovi neudělal nic zlého. Za maskou pelištejských zákonů je schována svévole, a tak na ně dopadá trest v podobě Samsona, který jedná svévolně zcela otevřeně, bez předstírání logiky a nějakých pravidel. Když takhle jednáte, neustanu (7) Samson se dále zaplétá do spirály agrese, kterou sám roztočil tím, že si proti ustanovení Zákona a vůli rodičů vybral nevěstu z Pelištejců, že dával svou nefér hádanku atd. atd. Za bláznivou Samsonovou jízdou však stojí Hospodin. Hospodin, kterého neposlouchají ani Pelištejci, ani Izraelci, a tak jim ukazuje, co to teprve je pravý chaos. Copak nevíš, že nad námi vládnou Pelištejci? Cos nám to provedl? (11) Proti Samsonovi jdou teď i jeho vlastní. Ustrašení a utlačení lidé považují za svého největšího nepřítele toho, kdo se postaví proti jejich utlačovatelům. Kdo jim to „zavaří nahoře“. Zároveň se Izraelci bojí nejen Pelištejců, ale i siláka Samsona, a tak jich na něj jde rovnou tři tisíce. Nevrhneme se na tebe (13) Samson přeci jen je Boží zasvěcenec. Nechce bojovat proti svým krajanům a ani oni nechtějí bojovat proti němu.

Tomáš Pavelka (33) od roku 2005 farář FS ČCE v Lounech a kazatelské stanici Slaný. Patří k malé skupině konzervativních kalvinistických farářů ČCE, kladoucích důraz na věrnost reformačním vyznáním a zároveň čerpajících z odkazu nerozdělené církve prvních staletí a raného středověku.

Našel čerstvou oslí čelist (15) Samo jméno Lechí znamená čelist. Je otázka, zda se tak místo jmenovalo až po Samsonově boji zde (Rámat-lechí, Výšina čelisti), nebo zda si Samson vtipně vybral zbraň, která odpovídala jménu místa. Stejně jako med ve lvovi je i představa oslí čelisti jako zbraně podivná, bláznivá. Navíc se Samson opět dotýká mršiny zvířete. Je to to první, po čem sáhne, a přitom má jako nazír zakázáno se mršiny byť jen dotknout. A teď mám umřít žízní a upadnout do rukou neobřezanců? (18) Samson se nezalekl tisíce Pelištejců, ale bojí se, že umře žízní. Můžeme vzpomenout na Ezaua, který má po návratu z pole takový hlad a je tak unaven, že si myslí, že zemře. Samsonova osobnost je tedy svým způsobem dětinská. Hrdina snese jakékoliv nebezpečí, ale nesnese nudu nebo nepříjemnosti. I rozpoltil Bůh skalní kotlinu v Lechí a vytryskla z ní voda. (19) Bůh překvapivě Samsonovi, který právě sahal na oslí čelist a který se chová jako dítě, vyhoví. Je nám tím zřejmě naznačeno, že Bohu je stále milejší otevřená svévole a furianství Samsonovo, za kterým si ale Samson stojí a nese důsledky. Je mu milejší než zbabělost jeho současníků, porušování Zákona pod nějakou záminkou, než hra na spořádanost a pravidla, za kterými se svévole často schovává. Samson prostě není „slizký“, není to kluzký had ani křivák. Nese důsledky svého jednání, a tak je Bohu milý. I přes to, že nakonec v příští kapitole špatně skončí. Soudil Izraele za dnů Pelištejců po dvacet let. (20) Samsonovy vylomeniny nějaké „souzení“ na první pohled nepřipomínají ani trochu. Ale zopakujeme ještě naposledy: Ti, kteří nedodržují Zákon, nedodržují pravidla a přitom se tváří, že ano, jsou souzeni skrze Samsona a jeho otevřenou svévoli. ■

Poznámky Dvacet let Zaráží údaj, že Samson soudil Izraele po dvacet let. Zatím jsme četli jen o Samsonově svatbě a pak šlo všechno rychle po sobě, v rozsahu maximálně několika měsíců. V příští kapitole už Samson zemře. Možná nemáme zapsány všechny Samsonovy činy, ale jen ty nejtypičtější.

Možná se těch dvacet let počítá už od Samsonova narození (jako jediný je povolán už v mateřském lůně, ostatní soudci jsou povoláni až během dospělosti). Ještě před jeho narozením se ví, že „On začne vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců.“

Samson jako předobraz Krista

Inzerce

Církev a Starý zákon

Evangelikální teologická konference 15. – 16. listopadu 2013 v Soukenické 15, Praha 1 Větší část křesťanské Bible tvoří Starý zákon. Jakým způsobem jej mají křesťané číst? Proč jej číst a jakou roli by měl hrát v dnešní církvi? Jak se vyrovnat s příběhy násilí? Jakou výzvu a přínos představuje současné kritické bádání? Konference určená všem, kdo vykládají ve sborech Bibli: kazatelům, učitelům besídky, vedoucím skupinek apod. Hlavním řečníkem konference bude Dr. Richard S. Briggs, vedoucí biblických studií v Cranmer Hall na univerzitě v Durhamu ve Velké Británii.

ETK, http://www.etspraha.cz

Už před narozením přináší Samson naději, osvobozující od strachu. Jeho narození jinak neplodné ženě „je podivuhodné“. Je tak předzvěstí panenského početí Krista. Anděl říká Josefovi ve snu: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Také Ježíš, a právě Ježíš, je nadějí lidí ještě před svým narozením. Samson i Kristus stojí nad Zákonem. Samson svou svévolí, Kristus proto, že je Bůh. Samson i Kristus porazí nepřátele vlastně až svou smrtí. Samson znamená „Slunce“, Kristova tvář je při proměnění na hoře nebo ve Zjevení přirovnávána ke slunci, Žalm 84, 12 říká: „Hospodin Bůh je štít a slunce“, Malachijáš prorokuje o Kristu: „vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích.“ (Mal 3, 20). Samson je tedy svým způsobem předobrazem, stínem Krista, i když velmi podivným. ■

listopad 2013 25

Etika

Uměle, nebo přirozeně? Otázka umělého oplodnění je stále aktuálnější vzhledem k narůstajícím problémům s početím, a též vzhledem k rozvoji medicíny. Ani křesťané se zdaleka neshodnou v tom, zda je vůbec na místě touto cestou „pomáhat Pánu Bohu“ v tvorbě lidského života. A navíc, co s problémem „nepoužitých“ embryí při nejrozšířenější technice in vitro?

P

íšu články o jemných nuancích etiky všedního dne už rok a půl. Jsou to úvahy o oblastech, které někdy ani nevnímáme. Dnešní téma o „dětech ze zkumavky“ je nepozorovatelné doslova. Vajíčko i spermie jsou běžným okem neviditelné. Má vůbec cenu se tím „skoro ničím“ zabývat? Důležité zdaleka nemusí být viditelné.

tři maminky. Jednu genetickou, která dodá vajíčko, druhou biologickou, která dítě donosí, a nakonec sociální, která si dítě osvojí. Kdo je vlastně matkou? To jsou vážné problémy, které nám nahání hrůzu. Kdy se otevřela ona neblahá Pandořina skříňka? S narozením prvního dítěte metodou asistované reprodukce v roce 1978. Byl to vynález, který změnil svět. Doslova.

Kontext doby

Epidemie neplodnosti

Kdysi v jinošském věku jsem otevřel klasickou knihu křesťanské etiky z pera kazatele Alexandra Havránka a dychtivě hledal nějaký mezní etický problém. Byl jsem zklamán, nenašel jsem v knize nic pikantního a pro mě, mladíčka, závažného. V sedmdesátých létech dvacátého stolení, kdy ona výše uvedená kniha vznikala, bylo lidstvo na prahu dnešního poznání. Medicínské možnosti 21. století jsou však jiné, mnohem větší. Zejména oblast genetiky zažívá rozmach. Dospěli jsme do věku, kdy jedno miminko může mít

Vážnost tématu podtrhuje i kontext doby. Žijeme v  době epidemie neplodnosti. V Evropě žije 10-20 % neplodných párů, pokud za neplodnost považujeme neschopnost počít dítě po roce nechráněného styku. Počty životaschopných spermií klesají a lékařská věda zatím neví proč. A právě do této doby, téměř časovaně, přichází jako spása možnost tzv. asistované reprodukce. Tedy způsob oplodnění, nad kterým křesťanská etika varovně zdvíhá obočí. Zastánci této metody se naopak ptají, zdali je etické bránit lidem v možnosti početí. Zvláště když si křesťané tak potrpí na početné rodiny. Vzniká tak etický problém na druhou.

Kde je tedy problém?

Ing. Petr Kučera Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, teď kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostové unii a Diakonii CB.

26 listopad 2013

S příchodem metody asistované reprodukce se totiž opravdu otevřela ona neblahá Pandořina skříňka. A vylétla z ní celá řada problémů jak etických, tak biologických. Několik jich vyjmenuji. Běžný člověk může získat dojem, že lékařská věda vše ví. To je opravdu pouhý pocit. Právě v otázce vzniku života je stále na začátku poznání než na konci. Nevíme například, proč si vajíčko vybere zrovna tu či onu spermii. A právě tento, do značné míry zastřený proces obstarává bohorovně člověk v laboratoři sám. Lékaři ve specializovaných klinikách se rodičů ptají, co se zbytkem zárodků – mají se zmrazit, dát jako šance jiným párům, nebo zničit? Co dělá proces zmražení se samotnými buňkami? Co toto lidské snažení způsobí v další generaci? Nemluvě o doprovodných účincích hormonální stimulace, která předchází odběr vajíčka u ženy. A vynořují se další neblahé, čistě lidské problémy. Dnes má právo mít dítě

může mít po smrti blízkých podivný pocit, že mohl udělat více. Ve věci počátku života je to podobné. Když pár není schopen otěhotnět, medicína nabízí řešení. Ale s jakousi pachutí, uprostřed zkumavek, s prázdnou peněženkou a s otazníky v srdci. Nebo naopak, nepokusím-li se, přijdou výčitky - neztratil jsem poslední šanci?

Foto archiv

Tak jak tedy?

kdokoliv. Podle našich zákonů lze umělým oplodněním přijít k potomkovi do padesáti pěti let. V běžném životě je to málo časté. Je ale programově správné, že stále častěji bude mít čerstvý maturant za maminku tak říkajíc babičku? Schopnost plodit potomky je dána párům opačného pohlaví. Ale s touto metodou může mít (a má) děti bez problému kdokoliv. (Vřele doporučuji film České televize Chromozom.) Je etické na neplodnosti vydělávat velké peníze? A vynořují se další a další sporné otázky.

Co na to Bible Bible tento problém neřeší. V dobách biblických byly výše uvedené schopnosti zcela mimo představy běžného člověka. Narození dítěte bylo bráno jako veliký dar od Hospodina a projev Boží přízně. Naopak neplodnost byla spíše hanbou. Motiv daru od Boha je z Písma dobře čitelný. Při umělém způsobu oplodnění vyvstává otázka, nebere-li si člověk násilím to, co má být pouhým darem. Zde je nutno učinit poznámku, že i v laboratorních podmínkách je vznik života zázrak. Zastánci umělého početí považují vzniklou buňku zpravidla za pouhou buňku, nic víc. Křesťané v ní vidí dar života. Dvacet čtyři hodin poté, co hlavička spermie pronikne do vajíčka, vzniká z buňky v patřičných podmínkách nový jedinec. Obecně vzato, společnost řeší problémy, za které mohou úspěchy dnešní medicíny. Jsme schopni stále prodlužovat či udržovat život. A tak upřímný člověk

Katolická církev zaujímá k uvedenému tématu jasné stanovisko: Umělé oplodnění je něco z křesťanského hlediska nepřípustného. Hned se však najdou moderní křesťané, jimž se toto stanovisko zdá podobně přehnané jako stanovisko k antikoncepci. Každý člověk bude muset sám osobně dříve nebo později řešit otázky svých kompetencí a kompetencí Božích. A bude je znovu řešit tváří tvář nesnadné situaci, přestože měl předtím otázku jasně vyřešenou. V konci konců bude muset své rozhodnutí udělat sám, v bázni před Bohem. Bude k němu potřebovat pomoc odborného hodnotově orientovaného lékaře. Tento článek svou krátkostí není schopen obsáhnout navýsost odbornou problematiku. Každopádně Písmo nás vede k přímosti, jednoduchosti života a k posvátné bázni před darem žití. ■

můj názor Vzhledem k tomu, že jsem neženatý, tyto problémy jsem nikdy neřešil. Vlastní děti nemám. Zpočátku jsem se nad umělým početím příliš nepozastavoval. Jako kazatel jsem však s touto oblastí manželství přicházel do styku. Vážnost situace jsem si uvědomil po přečtení rozhovoru s doc. Petrem Hachem, předním českým embryologem. Jsem tedy pro přirozenost a ochranu života od samého začátku a do samého konce. Nedoporučoval bych metodu asistované reprodukce. A to jak z důvodů etických, tak z důvodů biologických. Spíše bych navrhoval možnost adopce či jiné hodnotné naplnění života. Vše se točí kolem otázky, zdali smíme to, co můžeme. A můžeme toho čím dál tím víc. I vědci, kteří nemají s popisovanou metodou žádné vnitřní problémy, ví, že existují etické meze. Mám důvod se obávat, že jednou se překročí i ty dnešní meze. Ale to je už poněkud apokalyptické přemýšlení. Pane Bože, neuveď nás do pokušení a chraň nás od zlého!

listopad 2013 27

KULTURA sbírka výkladů starozákonní knihy

Evanjelium podľa Jóba S

lovenské nakladatelství Porta libri přišlo s novou knihou Daniela Pastirčáka. „Evanjelium podľa Jóba“ je ucelenou sbírkou výkladů knihy Jób, které odezněly na půdě sboru CB v Bratislavě během středečních setkání nad Biblí. Co do formy, má kniha přehledné členění, které vychází z původního užití textů jakožto výkladových kázání. Po oddílu z Písma následuje autorův výklad šikovně rozčleněný na tematické odstavce. Toto členění umožňuje, aby kniha sloužila jako průvodce k osobní či komunitní meditaci, aniž by ji čtenář musel zvládnout „jedním dechem“. Některé výklady jsou doplněny přetiskem autorových výtvarných ilustrací, které slouží (podobně jako v Danielově kazatelské praxi) jako bezmála instruktážní doplněk jeho sdělení. Co do obsahu, máme před sebou jistě pozoruhodný interpretační počin. Daniel nezůstává nic dlužen své pověsti odvážného, myšlenkově nezaobleného, „zlobivého“ a literárně obdarovaného myslitele, který poctivě hledá pravdu, miluje Písmo a bere ho smrtelně vážně. Tak vážně, že se nespokojuje s důsledným a řemeslně vybroušeným výkladem „toho, co chtěl básník říci“. Daniel je vykladač vpravdě existenciální, Boží slovo musí žít v biosféře jeho imaginace a intelektu, musí v půdě jeho vlastního nitra klíčit a vydat plody slov, která nejsou jen shrnutím zjištěných dobových faktů a  textových souvislostí. Především protestantské čtenáře může proto zaskočit, že jeho výklad je zásadně a  otevřeně subjektivní. „Ak chceme o Bohu hovoriť pravdivo, naša reč nemôže byť ničím iným, iba rečou svedectva… Naša reč o Bohu musí byť v  istom zmysle relatívna.“ Tedy je třeba, aby-

náš tip 17. října vyšly v nakladatelství Portál dvě nové publikace: čtenářská edice Jungovy Červené knihy a Jungův životopis na pozadí jeho četby s názvem C. G. Jung – Život v knihách. Portál tak navazuje na mimořádný úspěch Červené knihy z roku 2010 a na neutuchající zájem o učení C. G. Junga. Více informací na www.portal.cz

28 listopad 2013

chom se k Bohu vztahovali, musíme o něm hovořit „z hĺbky našej existencie“. Jinak přinášíme jen lidský myšlenkový výrobek, „peknú, ale nesprávnu reč o Bohu… dobre mienenú náboženskú polopravdu, či lož“. Takové produkty, v podobě naší správné věrouky, našich „dobře biblických“ kázání, naší

Daniel Pastirčák, Porta libri, 2013 365 stran, tvrdý přebal

zažité praxe, názorů a postojů mnohdy slouží jen jako důmyslná obrana před skutečným dotykem ne-vyslovitelné a  neochočitelné Boží Skutečnosti. Napětí mezi lidským výmyslem a  Realitou, mezi nábožnou literou a Božím Duchem, mezi tradicí získanou věroukou a  živou vírou, mezi teo-logií (řečí o  Bohu) a teo-fanií (Božím zjevením), mezi komfortním náboženstvím a riskantním následováním, anebo mezi sebe-jistotou zbožných a sebeodevzdáním zlomeného, právě to je podle Danielova pochopení naléhavým a ústředním tématem celé knihy Jób (srov. Jb 42,3-5). Právě tyto zásadní protiklady vtělil Bůh do příšerné zápletky a  strašidelných postav vyprávění o zbídačelém Jóbovi a jeho třech (či čtyřech) „přátelích“. Kdo čte aspoň trochu poctivě knihu Jób, hledí do chřtánu naléhavé otázce po skutečné povaze celého našeho světa. Danielu Pastirčákovi se daří Jobovo tázání vystavit slunečním paprskům třetího tisíciletí po Kristu. A  v  duchu Kristově nás vyzývá, abychom v pohledu na „trpícího služebníka“ Jóba vyhlíželi nějakou pravdivou odpověď. ■ Matěj Hájek

Alois Adlof 150 let - život - služba - odkaz Editor RNDr. Jan Štěpán, CB Praha 2012, 598 stran

OTÁZKA PRO

Církev bratrská dlouhé roky dlužila svým členům a  příznivcům monografii o Aloisi Adlofovi – jedné z  nejvýznamnějších postav své historie, jehož dílo však ve své době významně přesahovalo hranice církevních kruhů. Kolektiv autorů se několik let zabýval zkoumáním dostupných (a naštěstí dosti četných) pramenů, mapujících Adlofův život a službu. Obsáhlá publikace shrnuje výsledky jejich úctyhodného snažení, a to nikoliv pouze jako souhrn historických dokumentů, ale klade důraz i na jeho odkaz současnosti. Adlofův životopis je zasazen do dobového kontextu. Značný prostor je věnován jeho kázáním, zprávám organizací a spolků, na jejichž činnosti se podílel, atd. Nechybí bohatá obrazová příloha a podrobný rejstřík. Běžný čtenář však možná bude mít problém knihou se „prokousat“. Škoda, že více prostoru není věnováno vyprávění o Adlofovi samotném. Kazatel PhDr. M. Košťál jeho fascinující životní příběh důkladně zpracoval, ale do sborníku o téměř šesti stovkách stran se z něj nakonec dostalo pouze 34. Možná tedy Alois Adlof čeká ještě na jednu knihu – méně rozsáhlou, ale zato čtenářsky přitažlivější. Jiří Sedláček

Martina Bence

Biblická pátrání II. Vysílá stanice ČT :D každé úterý v 15:45 režie Martin Benc Kolikrát vaše děti slyšely příběh o babylónské věži či o králi Davidovi? Šestkrát, nebo víckrát? A kolikrát slyšely tyto příběhy děti vašich nevěřících známých? Nejspíš ani jednou. A přesto jsou to právě tyto příběhy, které máme znovu vyprávět a kterým je dobré naslouchat. Jak ale Bibli přiblížit dětem, které více než kniha plná malých písmen zajímá nejnovější model iPhonu, kteří spíše než v encyklopediích vyhledávají na internetu a kteří si pomocí Facebooku dokáži najít kamarády ze vzdálených míst? Na tyto otázky se pokusili odpovědět tvůrci pořadu Biblická pátrání, druhá řada. Opět se tu setkáme se svébytným profesorem Fridrichem, Johanku a Adama z první řady vystřídá Štěpánka a David, ke kterým přibude nevěřící Emma. Tvůrci pochopili, že problémem dnešních dětí není informace získat, ale dát si je do kontextu. Že dnešním dětem nechybí zvídavost, ale dostatek správně položených otázek. A také že poslechnout si příběh je sice dobré, ale prožít něco z něho na vlastní kůži je přínosnější. Dospělé osoby zde nejsou v pozicích učitelů a mravokárců, ale vystupují jako partneři. Profesor se primárně neptá na biblické hrdiny, jeho otázky jsou širšího charakteru a směřují k pochopení lidského bytí i Božího jednání. Jejich rádci (např. Karol Sidon a Pavel Hošek) odpovídají s porozuměním a trpělivostí. Hlavně jim ale odpovědi na otázky nevnucují, děti si výstup sestaví samy a o to pochopitelnější je nejen pro ně, ale i pro dnešní děti. Danka Truksová

režiséra seriálu pro děti – Biblická pátrání Po úspěšné první řadě seriálu o Bibli jste nyní natočil druhou, co vás k tomu motivovalo, jak se vám spolupracovalo s novou dětskou dvojicí Štěpánkou a Davidem, a sledují tento pořad i dospělí? K natočení další série Biblických pátrání mě motivovala snaha informovat především nevěřící děti a jejich rodiče o tom, že existuje Bible, která je plná příběhů, které jsou pravdivé a mají co říci každému i v dnešní době. Čekali jsme tři roky, než se podařilo cyklus realizovat a jsem za to velmi vděčný všem, kteří to umožnili, protože se jedná o téma v naší zemi zatím neobvyklé. Opět jsme byli v Izraeli a bylo to velmi zajímavé. Tentokrát jsme tam natočili mnohem více materiálu, a tak se snad máte na co těšit. V pořadu přibyla nová postava nevěřící dívky, která zastává názor, že Bible je stará nezajímavá kniha, a je konfrontována s výsledky pátrání Davida se Štěpánkou. Ti jsou stále pod vedením profesora, který zkoumá, zda je Bible buď kniha plná bájí a výmyslů, nebo se jedná o pravdu s velkým P. Spolupráce s dětmi je dobrá, jsem na ně mnohdy trošku přísný, ale snad ne přespříliš. Všechny tři pocházejí z věřících rodin, David a Emma jsou dětmi pastorů a Štěpánka s rodiči patří do sboru CB. Naše natáčení bude pokračovat až do listopadu a na ČTD poběží všech 18 částí. Poslední díl půjde na Silvestra (Janovo Zjevení). Nemám ještě počty diváků této série, ale předchozí sérii sledovalo průměrně 150 000 lidí, což byl vynikající výsledek. Z tohoto počtu bylo 50% dospělých. ■

listopad 2013 29

VÝROČÍ / SOren Kierkegaard

Kázající (ne)kazatel Celý filozofický svět letos skládá poctu dánskému filozofovi a teologovi Sørenovi Kierkegaardovi u příležitosti 200. výročí jeho narození.

M

arie Thulstrupová, která studiu a překladu Kierkegaardova díla do češtiny zasvětila většinu svého života, napsala: „Kierkegaardův hlavní zájem, tak jak jej můžeme sledovat v jeho spisech, byl od začátku do konce křesťanský. Křesťanství pro něj bylo východiskem, měřítkem a cílem na všech rovinách a ve všech myslitelských i teologických směrech, ať se jednalo o filozofii a její uplatnění jak v teologii, tak i ve společnosti a začínajícím socialismu, a neméně v luterském chápání novozákonní zvěsti.“

Otec existencialismu? Za každým slovem, které Thulstrupová pečlivě zvolila, se skrývá Kierkegaardův bohatý teologický svět, do kterého zakódoval nejenom svůj velice složitý osobní příběh, ale také kritické analýzy společnosti a církve své doby. Mnohé z nich vrhají svůj prorocký stín až k naší době, a to s překvapivou hloubkou, naléhavostí a aktuálností. I proto je mezi odborníky po celém světě rostoucí zájem o  jeho dílo, způsob myšlení a nazírání na skutečnost nevyjímaje niterní reflexi souvislostí. Jak se totiž ukazuje, označení Kierkegaarda za „otce existencialismu“ poukazuje spíš na nepochopení jeho díla než na seriózní výsledky badatelského úsilí, i když samotní existencialisté (Sartre, Jaspers, Heidegger, Derrida, Wittgenstein), ale i teologové jako Bonhoeffer, Bultmann, Barth a  Tillich na něj v mnohém navazují. Jistým způsobem se k němu hlásil i Niels Bohr a Karl Popper. Klíčem je Kierkegaardovo paradoxní (mimochodem tento dánský myslitel bývá označován jako filosof paradoxu) vyjádření „pravda je subjektivita“ a „subjektivita je nepravda“. Jde to vůbec dohromady?

Nepochopený rebel Dánsko prožívalo v Kierkegaardově době svůj zlatý věk zejména v ekonomice. Narodil se 5. 5. 1813 a zemřel 11. 11. 1855. Církev se těšila vysokému společenskému respektu i díky svým úzkým vztahům s politiky, evropské univerzity vzkvétaly pod vedením osobností, ze kterých se mnohé (Hegel, Strauss, Schelling, Schleiermacher, Schopenhauer) dostaly na stránky učebnic dějepisu, filosofie a teo30 listopad 2013

logie. Mladičký Søren byl poslán na studia, aby se stal knězem v Dánské lutherské církvi. I když byl vynikajícím žákem, zaměstnancem církve se nikdy nestal. Nebyl o něj zájem, přestože brzy po ukončení svých filosofických a teologických studií se Kierkegaard stal celonárodně známou osobností a jeho první veliké dílo Buď– anebo (1843), zejména část Svůdcův deník, vzbudilo rozruch a těšilo se všeobecné oblibě. Celkem 25 knih a víc než 30 tisíc stránek článků, esejí a komentářů, které stihl napsat za zbývajících 12 let svého krátkého života, však svým radikálním obsahem zvedlo emoce většiny reprezentantů různých etablovaných organizací. Důvodem nebyla nová hegelovská syntéza protikladů ani modifikace Kantova morálního imperativu, ale Kierkegaardovo bytostné volání k základům evangelia, k vášnivému následování „Boha v čase“ (tak nazýval Krista) a k návratu k radikálnímu životu víry prvních křesťanů, kde není místo pro syntézu alternativ, ale jenom volba mezi „buď“ a „anebo“, tj. poslušností před Bohem, anebo vzpourou. Z tohoto důvodu obrátil své pero kritiky nejen proti politikům, ale také proti církevním institucím, univerzitnímu vzdělávání a tisku. Všude hledal „svědky pravdy“, ale nalézal jenom „obchodníky s pravdou.“

Rozum, nebo zjevení? Bůh je podle Kierkegaarda transcendentní, tudíž není částí světa ani svět není částí Jeho, proto člověk nemůže Boha racionálně uchopit, obsáhnout ani dokázat: „Zjevení je poznamenáno tajemstvím, věčné štěstí utrpením, jistota víry nejistotou a pravda absurditou.“ Tvrdě kritizoval teology, zejména tehdejší racionalizaci duchovních skutečností a víry. Zjevení Boha skrze Ježíše Krista (historicky skutečné) hraje u Kierkegaarda klíčovou roli v příběhu víry člověka. Víra není rozumováním nad Písmem, ale vztahem oddanosti člověka vůči Bohu, je vyjádřením důvěry, jistoty i naděje ve všech dimenzích existence člověka. O Písmo se při tom všem má člověk opírat. Víra sice nemá racionální zdůvodnění, ale to neznamená, že je iracionální. Kierkegaard některá své díla vydal pod pseudonymy, čímž dosáhl jednak

kterém člověk Boha poslouchá a následuje Jeho příklad daný Ježíšem Kristem.

Subjektivní, anebo objektivní?

Foto archiv

Kierkegaard nepopíral existenci objektivní pravdy (např. historicita Krista) jako takové, ale odmítal spekulativní a neosobní přístup člověka, který se odcizil realitě skutečnosti. Zastával postoj osobního zanícení, protože byl přesvědčen, že filozofie a teologie má člověka měnit, nejenom vzdělávat. Pravda se má tudíž uchopit srdcem (pravda je subjektivní) a člověk se jí má zcela otevřít a nechat se jí proměnit. Na druhé straně však každý jednotlivec je nakažen „nemocí ke smrti“ (hříchem), proto v sobě nemá potenciál absolutní pravdu nalézt ani objevit ani ji popsat ani pojmově vystihnout (subjektivita je nepravda). V poznávání sebe sama a světa kolem tak člověk dochází k mezím, které není s to překlenout. Řešením je „skok víry“ do Boží přítomnosti, který ovšem není skokem do „tmy“ neznáma. Proč? Protože neviditelný Bůh se zjevil viditelným způsobem jako „absolutní paradox“ a stal se impulzem k „paradoxu víry“.

svobody psát o složitých tématech z více perspektiv, a získal tak i příležitost popsat citlivé oblasti tzv. nepřímou metodou. Zároveň tím však zkomplikoval interpretaci svých myšlenek pozdějším čtenářům.

Estetické, etické anebo náboženské? Kierkegaard rozpracoval koncept tří stádií lidské existence. K estetickému stádiu náleží intelektuální radost, cit pro krásu a smyslný životní styl postrádající hlubší reflexi sebe sama. Člověk v této dimenzi dojde konec konců k pocitu prázdnoty a zoufalství. Druhé stádium je etické, s kterým je spjaté úsilí o morální dokonalost. Také končí zoufalstvím rodícím se s rostoucím pocitem objevené viny a  nepřekonatelné moci hříchu. Úlevu zde nepřináší ani pokání, které v daném kontextu je zpytováním všech činů a myšlenek ve smyslu absolutní odpovědnosti: „Pokání je specifickým vyjádřením toho, že zlo je esenciální součástí mého bytí, které si nemůžu zvolit.“ Zatímco žít eticky neznamená zároveň žít i nábožensky, opačně to neplatí. Člověk žijící v náboženské sféře své existence nemůže nežít současně eticky. Náboženská existence je podle Kierkegaarda vrcholovou formou lidské existence a je vyjádřena osobním vztahem k Bohu, ve

Na konec bez konce Věřící člověk je povolán k životu „za hranicemi“ běžného, proto nebude pochopen, uznáván, a bude v konfliktu s kulturou, ve které žije. Církev, která na tomto světě netrpí, podle Kierkegaarda ani církví Kristovou posléze není. Kierkegaard vyzdvihoval individualitu člověka, i když odmítal individualismus. Svou razantní kritikou médií poukazoval na nebezpečí masovosti kultury, která je jedem Evropy a postupně zničí svobodu a zdravý rozvoj. Je až šokující, s jakým prorockým vhledem předvídal společenský vývoj a úpadek církví, které uváznou v patovém zajetí názorového pluralismu, paralyzovány příspěvky od státu. Dvě stě let uběhlo jako voda a jeho „kázání“ pořád mají relevantní váhu, i když kazatelem nikdy nebyl. Nevím, zdali by prošel naším vikariátem… ■ Tibor Máhrik Příspěvek je součástí projektu VEGA č. 1/0136/13: Hľadanie nových spôsobov interpretácie S. Kierkegaard vo filozofickom a teologickom kontexte pod vedením Romana Králika. Použitá literatura HANNAY, A. Kierkegaard. New York : Routledge & Kegan Paul Ltd, 1993. ISBN 0-415-06365-5. KIERKEGAARD, S. Buď – alebo. Bratislava : Kalligram, 2007. ISBN 80-7149-913-7. KIERKEGAARD, S. Concluding Unscientific Postscript To Philosophical Fragments. Ed. & transl. Howard V. Hong & Edna H. Hong. Vol. I. Princeton : Princeton University Press, 1992. ISBN 0-691-02081-7. KIERKEGAARD, S. Skutky lásky. Několik křesťanských úvah ve formě proslovu. Překlad: Marie Mikulová Thulstrupová. Brno: CDK, 2000. CDK 80-85959-68-2,

listopad 2013 31

SERIÁL

Stabilita

Pevnost, stálost, rovnováha

Kvádr s těžištěm, jehož vzdálenost od podložky ukazuje jeho potenciální energii.

Zakotveni ve víře A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat. (1. Korintským 15,58) V jiných českých překladech i v  jiných jazycích není slovo „zviklat“, ale slova ve významu nepohnutelnosti – naprosté stability. Tento text není jediná výzva v podobném duchu v Písmu. O pevném „stabilním“ základu mluví Pán Ježíš v podobenství o  staviteli (Mt 7, 24n), v epištolách jsou adresáti zhruba dvacetkrát vyzýváni „stát pevně“, „mít pevný základ“, apod. Proč takový důraz? Jasně to říká Petr: „Buďte střízli32 listopad 2013

ví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře.“ (1  P  5,8n) Texty lze vztáhnout jak na každého z nás – jednotlivce, tak i na naše společenství a některé důvody „viklání“, nestability jsou stejné a ďábel je umí využít. Jak jednotlivci, tak i  sbory mají někdy velkou touhou po „velkých a zásadních“ věcech v životě, po tom, být „duchovnější“, být „blíže Bohu

vzdálenost od podložky ukazuje jeho potenciální energii. Vlevo je poloha se sice nejvyšší energií, ale v nestabilním stavu – aby kvádr vůbec stál, musí být podpírán (dodávána energie). I malý impuls může vést k jeho pádu. Kvádr v metastabilním stavu je uprostřed – jeho potenciální energie je sice menší, ale už se tak lehce nekácí. Vpravo je systém stabilní – má sice nejnižší potenciální energií, ale jen tak s ním něco nepohne. Problém je, že v reálu

než ostatní, kteří jsou málo duchovní“. Dostávají se tak do excitovaného stavu, stojí zdánlivě vysoko, ale „na hraně“ dle našeho modelu a potřebují stálý přísun energie – podporu od spolubratří, kazatelů, ze svých prožitků, a je to přitom nestabilní poloha. „Navenek“ něco krásného, možná i  zdánlivě pevného, ale neočekávané změny v životě či problémy v okolí, ztráta přísunu energie od ostatních, apod. je mohou zcela rozhodit. Osobně jsme tak mohli sledovat jeden velice duchovní sbor v USA, který po neočekávané smrti kazatele se během půl roku zcela rozsypal. Na čem stál? Ano, touha být Bohu blíž

Ilustrace Ondřej Košťák

V řadě oborů a lidských činností se setkáváme s problémem stability – v přírodních vědách i v technice, v medicíně i politice, v manželství a vztazích obecně. Stabilitu můžeme popsat jako udržování určitých vlastností beze změny v čase či udržení systému ve své celistvosti, někdy také jako stálost, rovnováha. Systémy mohou být stabilní, zdánlivě stabilní (metastabilní), a nestabilní. Zjednodušeně můžeme tyto 3 stavy znázornit obrázkem, na kterém je kvádr s těžištěm, jehož

inzerce

■ Pavel chráska

Příště: NEODOLATELNÁ TOUHA PO SVĚTLE

Objednávám předplatné časopisu BRÁNA  pro sebe

 jako dárek*

Adresa, kam bude časopis zasílán: Jméno: Ulice: Město:

.................................................................................................................... ....................................................................................................................... ............................................................................

Počet ks:

..............................

Podpis:

PSČ: ..........................

........................................................

Objednávky zasílejte na adresu: BRÁNA, Soukenická 11, 110 00 Praha nebo e-mailem: [email protected] Vychází 10x ročně, 43 Kč, roční předplatné 430 Kč + poštovné dle platného ceníku České pošty Při odběru přes sborové distributory ve sborech CB ušetříte na poštovném - obraťte se na ně! * Objednáváte-li dárkové předplatné, nezapomeňte k objednávce do obálky nebo e-mailu připojit i svoji adresu, abychom Vám mohli zaslat fakturu.



je zdravá, ale musí být postavena na opravdu nepohnutelném stabilním základě, tak jak píší apoštolové (např. 1 K 3,11; 6,13; 2 K 1,21; Ko 1,23; 2, 6n; 1P 5,10). V těchto souvislostech apoštolové připomínají „střízlivost, bdělost a  pokoru“. Pýcha, touha po „něčem extra“, nezastavená falešná učení (Zj  2,12-29), nevyřešené vztahy – to vše výrazně narušuje stabilitu sboru i jednotlivce. Žijme pokorně a pokojně s Kristem, zdánlivě třeba o nižší vnitřní energii, ale ve stabilní poloze (ne mrtvé!), nepodléhající snadno výkyvům kolem, a tak budeme tím nejlepším svědectvím světu.

..........................................................................................

..............................................................................................

často na první pohled nepoznáme, jak to s daným systémem je. Dovolte mi příklad z mého oboru. Materiály, z nichž jsou postavena různá zařízení, pracují v často extrémních podmínkách a pro každé prostředí je třeba volit „ten správný“ – o vhodném „vnitřním“ složení a se správnou strukturou. Když to tak nebude – a na pohled se to většinou nepozná – tak materiál za provozu dlouhodobě nevydrží. Možná chvíli ano, ale pak začne korodovat, nebo měknout („téci“); nebo i „navenek“ se nic nebude dít, ale uvnitř nastávají změny, až nakonec dojde k havárii. Jedním z důvodů může být, že pro dané podmínky nebyl materiál ve „stabilním“ stavu – a praskne most, upadne kolo. Cílem je vždy navrhnout a uspořádat vše tak, aby byl dosažen stabilní stav. Jinak stačí jen malé změny v okolním prostředí, např. u materiálů se zvýší provozní teplota, nebo přijdou deště, větry, zemětřesení, či v jiných oblastech finanční problémy, krize, nemoci, a zdánlivě stabilní systém se zhroutí.

listopad 2013 33

K DISKUSI co se děje při shromáždění církve

Čím je pro vás bohoslužba? Má být službou a oslavou Boha, nebo očekáváme, že na bohoslužbě bude sloužit Bůh nám, bude nás očišťovat a posvěcovat svou přítomností, Slovem a v proměněných darech?

vydavatel časopisu Brána, člen CB Praha 1

Vyrůstal jsem v prostředí, kde slovo „bohoslužba“ bylo synonymem výrazu „modloslužba“. Nejen doma, ale třeba i v nedělní besídce jsem byl – asi podobně jako většina příslušníků mojí generace – důsledně veden k tomu říkat, že chodíme do shromáždění. A s určitou hrdostí v hlase: „do shromáždění Jednoty Českobratrské“. Pamatuji na rozjitřené vášně, které v mém okolí způsobilo přejmenování Jednoty na Církev bratrskou, protože pojem církev tak trochu zasmrádal peklem a byl vyhrazen především pro tu římskou. Tu, proti které naši dědové protestovali v pražských ulicích s transparenty „Váš papež jest antikrist – syn zatracení“. Moje babička z maminčiny strany uvěřila při kázání Aloise Adlofa, maminka vyrůstala a byla vychována v prostředí „Jednoty“, zatímco tatínek pocházel z katolického prostředí. Od mládí hledal cestu k osobní víře, kterou nakonec nalezl na stanici žižkovského sboru v Úvalech. Otec miloval památky a hodně mě toho o nich naučil. Připadlo mi však zvláštní, že před Katedrálou mi důkladně vysvětlil, co si mám prohlédnout, čeho si všímat, které sloupy a oblouky jsou dílem Matyáše z Arrasu a které jsou z huti Parléřovy, ale sám dovnitř nikdy nešel. Dnes vím, že za tím byl ostych a rozpaky, jak se v posvátném prostoru vlastně chovat. Něco z tohoto ostychu přetrvává dodnes i ve mně. Jaký charakter mají naše společná (nedělní) setkávání? Jakou úlohu, jaký účel mají naše sály, modliteb34 listopad 2013

ny, kostely? V jakém smyslu jsou naše shromáždění bohoslužbami? Můžeme vůbec my Pánu Bohu nějak posloužit, nebo pouze přicházíme s prázdnýma rukama a touhou, aby on svým Slovem, svými dary a přítomností Ducha posloužil nám? Během ubíhajících let jsem si už na leccos zvykl, možná se naučil větší toleranci ke způsobu zbožnosti jiných křesťanů. Už mi tolik nevadí projevy nadšení, tleskání a rukou zvedání těch, kteří ve svém shromáždění slouží Bohu svými chválami, ani nemám problém pokleknout a pokřižovat se spolu s těmi, kteří zůstávají v pokorném ztišení před Kristem přítomným ve Svatostánku. Přesto pro mne bohoslužba zůstává především prostorem a  chvílí, ve které můžeme přijít k laskavému nebeskému Otci. Přijít s vírou drobnou jako hořčičné zrnko a nadějí ne větší než doutnající uhlík – ale s touhou, aby on sám rosou svého požehnání pomohl semínku víry vyklíčit a z jiskřičky naděje svým Dechem rozdmýchal plamen. A Pán Bůh to – světe div se – stále znovu a znovu dělá.

Pavel Černý kazatel CB v Praze 1, emeritní předseda RCB

Bohoslužba je pro mě mimořádným dramatem, ve kterém Bůh slouží nám a my lidé sloužíme Bohu svými písněmi, modlitbami, svědectvím, zvěstováním a slavením svátostí. V tomto ději Pán Bůh přichází a často se mě dotýká nečekaným způsobem. Někdy prožiji v pochopení některého biblického textu nový rozměr, který jsem dříve neviděl, jindy Pán

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Jiří Sedláček

Bůh koriguje moje myšlenky a vede mě na novou cestu. Bohoslužba pro mě bývá hlubokým zážitkem. Je to zkušenost jiná, než bývá osobní čtení Písma a modlitba. Korporativní rozměr bohoslužby je něco jedinečného, protože si duchovními dary můžeme vzájemně sloužit v Ježíšově jménu. Věřím, že mezi bohoslužbou zde na zemi a bohoslužbou Beránkovou v nebi je jistá souvislost. Když chválíme svého Vykupitele, nebeské zástupy se připojují a možná i s těmi, kteří nás předešli do Boží slávy. Jestliže je radost v nebi nad jedním hříšníkem činícím pokání, potom musí být v nebi velká radost, když se církev na zemi sklání v pokání, vděčně přijímá odpuštění hříchů a uctívá svého Boha. Jsem si vědom toho, že naše bohoslužba probíhá ve stínu našich nedostatků a bídy hříchu. Přesto Pán Bůh o naši bohoslužbu stojí. Je to ten, který ve společné bohoslužbě hovoří zvláštním způsobem a Boží slovo dostává zvláštní sílu. Při bohoslužbě vždy obdivuji, jak z té lidské různosti a pestrosti Duch svatý vytváří jednotu Božího lidu. To je pro mě velkým zázrakem a povzbuzením. Naše srdce mohou být pozdvižena k Pánu a modlitby potvrzují sjednocení ve vděčnosti i přímluvách. Zvláštní zkušeností je pro mě svatá večeře Páně, kdy ke mně Pán Bůh mluví silným způsobem a dává prožít něco z golgotských událostí a zároveň pozvedá můj zrak za obzor časnosti, kde se objevují záblesky slavné věčnosti. Bohoslužba s eucharistií má v sobě rozměr minulosti, přítomného setkání s Bohem, skrze Krista a v Duchu svatém. Bohoslužba pro mě má trinitární rozměr, ve kterém lépe vnímám Boží lásku uvnitř Boží trojjedinosti a to vše v kontextu sourozenecké lásky těch, kteří se do bohoslužby zapojují. Zpravidla v první části bohoslužby procházím tím, co je vyjádřeno prosbou „Pane, smiluj se“, abych následně mohl radostněji a vděčněji chválit a velebit svatého Boha. Chvála na mě působí očistným a povznášejícím způsobem. Jistě jsem zdaleka nepoznal všechno. Pán mě dál učí, jak přijímat jeho službu a jak mu sloužit. Inzerce

■ ZŠ Heřmánek

Základní škola a mateřská škola Heřmánek v Praze hledá kvalifikovanou učitelku 1. stupně s okamžitým nástupem. Zájemci prosím kontaktujte J. Koudelu, tel.: 724692084 nebo e-mail: [email protected]

Michal Žemlička kazatel CB v Praze 3 a v Domově Bethesda

Bohoslužba je pro mě příležitostí, kdy křesťané mohou být spolu, oslavovat vzkříšeného Krista, naslouchat Božímu slovu ve slovech Písma i v kázání, sdílet duchovní dary, společně se modlit, čerpat z Božích zdrojů pro život a službu v tomto světě. Cítím v tom osobně dvojí nádech. Jelikož jsem kazatelem, je pro mě bohoslužba úkolem. Musím ji vést. To je privilegium i zodpovědnost, protože vedoucí bohoslužby může významně spoluutvářet její dopad (k dobrému i zlému). Při vedení bohoslužby prožívám radost z Božího promlouvání, ale také i mírnou nervozitu. Je třeba myslet na další kroky dopředu, aby člověk na něco nezapomněl, něco nepopletl. To jsou věci, které mohou plné prožívání bohoslužby poněkud limitovat. Na druhé straně se ale vnímám jako součást shromážděného Božího lidu, jako ten, kdo nejen slouží, ale kterému je zároveň slouženo. Jako kazatel nejsem nad lidmi, ale spolu s nimi stojím před Boží tváří. Boží slovo, které vykládám, promluvilo v přípravě ke mně samotnému a při kázání se jeho akcent obrací zase na mě, tentokrát spolu s ostatními. Spolu s nimi stojím pod slovem, které zvěstuji. Modlitby před sborem a za sbor mě s ním také stmelují. Podobně i společný zpěv a další prvky bohoslužby. Stručně: Dávám a zároveň jsem sám obohacován. K otázce zda při bohoslužbě sloužíme více my Bohu nebo on nám, nemohu odpovědět jinak, než že cele my sloužíme Bohu a cele slouží on nám. Neumím si představit jedno bez druhého. Pokud by Bůh neodpovídal, bylo by to vlastně jen naše lidské náboženství. A pokud by nešlo o nic jiného než Boží službu nám, pak jsme jen neživým stádcem bez možnosti odpovědět a reagovat. A bohoslužbu vnímám právě jako Boží oslovení člověka a zároveň jako lidskou odpověď na toto oslovení. Bohoslužba je dialog mezi Bohem a námi, má to být něco živého, něco jako pulzování mezi Kristem a jeho tělem. Nejsme jen spolkem pečujícím o své náboženské potřeby, kde by nebylo také přímého Božího působení. Ale nejsme ani jen pasivními přijímači Božího působení.

■ připravil libor duchek

listopad 2013 35

DOTEKY

Křest na farmě

Foto archiv

J

Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn? Skutky 8,36

36 listopad 2013

eště jako student teologie jsem společně s dalšími mladými lidmi navštívil německou luterskou komunitu Siloah v Neufrankenrodě. Toto společenství se stará o několik desítek hektarů ovocných sadů a každé léto zde probíhá sklizeň, do které se zapojují stovky dobrovolníků z celé Evropy. Každoročně tady vzniká stanové městečko, kde brigádníci přespávají, kromě toho jsou v areálu i dvě obrovské stodoly pro společenské akce a další rozsáhlé zázemí. Celý tábor má evangelizační charakter a kromě toho proměňuje srdce i mnoha věřících. Aniž bych po tom nějak zvlášť toužil, tak jsem byl jmenován vedoucím naší české sekce. Zní to dobře, ale… Zatímco ostatní mohli po obědě odpočívat, já se musel účastnit hodinové modlitební chvíle vedoucích. To by nemuselo být ještě tak hrozné, kdyby se zde všichni nemodlili „v jazycích“, tedy všichni až na mě. Nebyl to dobrý pocit. Připadal jsem si zbytečný a nedostatečný. To se ale mělo brzy změnit. Jednoho dne začala jedna dívka z naší české skupiny trpět silnými nočními můrami, návaly paniky a  propadala nekontrolovaným stavům, kdy bývala celá bez sebe. Svěřil jsem se s tím ostatním vedoucím. Čekal jsem, že se všichni začnou za dotyčnou dívku s velkou chutí ihned modlit. Hlavní vedoucí zvážněl a chvíli mlčel. S vážnou tváří mi sdělil, že tento případ překračuje možnosti společného modlitebního týmu. Mám oddělit stranou několik lidí, kteří by duchovně zápasili za onu dívku. Shodou okolností jsem do této užší skupiny vybral bratra Jacqua z Belgie, který měl praktické zkušenosti s exorcismem (to

jsem se ostatně dozvěděl, až když jsem ho vybral). Příběh nebudu natahovat, ač se děly dramatické věci. Mohu jenom konstatovat, že po vymítání se dívka celá proměnila. Zkrásněla, rysy jí změkly a začala vyzařovat ženskou identitu. Před tím působila tvrdě a chlapecky. Celé její vystupování ztratilo jistou urputnost, křečovitost a emoční otupělost. Nikdy jsme ji neviděli se tak usmívat. Krátce po vysvobození projevila silnou touhu po křtu: „Chci, abys mě pokřtil, protože vím, že jsi kněz.“ To mě dostalo. Na jednu stranu to jsem prožil dosud nepoznaný pocit hrdosti (ach ano, jsem bohoslovec), ale zároveň jsem měl chuť se této „pošetilé“ prosbě bránit. Nebyl jsem kněz, ani kazatel a vlastně ani vikář, jakým právem bych mohl křtít? Nakonec po poradě s vedoucími přeci jenom začali s přípravou na křest. A křtít jsem měl nakonec já. Naplnily jsme velký plastový rezervoár vodou, naše skupina nacvičila písně, holky připravily velkou kytici z lučních květin jako dar. Když bylo vše připravené, tak hlavní vedoucí hodinu před křtem nečekaně zasáhl: „Bude lepší, když křest provede některá místní církev, my jsme jenom hnutí, nedokážeme nést za pokřtěnou zodpovědnost, potřebuje dlouhodobou péči.“ Měl pravdu, chápali jsme to, ale přece nám to bylo líto. Sám nyní považuji důkladnou přípravu ke křtu za samozřejmou, bráním se křtům bez členství v církvi. A přece od té doby už ke mně nikdy tak jasně nepromlouvala slova etiopského dvořana: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“

■ David Kašper

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 17. 11. 2013 (i e-mailem) na adresu [email protected]. Vylosovaný výherce získává knihu Jan Jílek – Krejčí, který chodil s Bohem z nakladatelství Samuel. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com

Tajenka z čísla 10/2013: Hledejte dobro a ne zlo a budete žít. Knihu Navždy o lásce Tvé chci zpívat vyhrává Milena Nováková, Choustník Připravil Dušan Karkuš

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

listopad 2013 37

POST SCRIPTUM

Blahoslav Košťák

Kdo jsem? T

ato ošemetná otázka tu je a je častější a složitější, jak léta přibývají. Kdo jsem? Za války jsem byl ještě chlapec. Na východní frontě hřměla děla a hlavní stan nacistických armád oznamoval další vítězství nebo chytré úhybné přesuny. Praha hlásila: „Achtung, Achtung! Luftlage Meldung. Über den Reichsgebiet befindet sich kein feindlicher Kampfverband.“ (Pozor! Situace ve vzduchu. Nad Říšským územím není žádný nepřátelský bojový svaz.) Žádný? To nebylo však tak jisté, někdy sirény houkaly akutní poplach hned po té zprávě. Hybaj do krytu!

mě poučili, že v Bibli jsou nesmysly, což odporovalo nedělním kázáním v kostele. K nějaké pravdě se bylo nutno přiklonit. Po prezidentově ujištění, že měnová reforma nebude, přišla vzápětí měnová reforma. Mně přišlo moc líto, když mi spolužák přátelsky vysvětlil, že přece svému synku nemůže říkat něco jiného, než mu říkají ve škole. To by mu lámal charakter a nakonec třeba zkazil budoucnost. Kde jsou hledači pravdy? Říkali nám: pravdu odhaluje věda. Ta nám usnadňuje práci revolučními vymoženostmi techniky

Na přednáškách marxismu-leninismu mě poučili, že v Bibli jsou nesmysly, což odporovalo nedělním kázáním v kostele. K nějaké pravdě se bylo nutno přiklonit. Večer jsme museli okno důkladně vždy zatemnit černým závěsem, aby nás nepřátelská letadla nezpozorovala. My vedle okna zasedli u skříňky, na níž stál náš bakelitový přijímač. Měl dva knoflíky. Na tom vpravo, kde se ladila rozhlasová stanice, byla zavěšena růžová cedulka s černým nápisem „Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí!“ Tím knoflíkem jsem opatrně ladil pravdu. Z reproduktoru vlevo se ozývaly strašidelné zvuky a divoké rachoty rušiček. Kdesi na samém okraji vhodného pásma jsme pak s  tatínkem naslouchali zprávám z  Londýna. Byli jsme hledači pravdy. Pak v poledne přiletěl svaz amerických bombardérů a v Praze hořel klášter Na Slovanech. Následovaly převratné dny. V ulici se trhala dlažba na barikády. Přišli Vlasovci. Pak Rudá armáda. Osvobození, deportace Němců a konečně Vítězný únor. My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova! Soudy, chrámy spravedlnosti, odhalovaly zrádce a zavilé nepřátele republiky. Na přednáškách marxismu-leninismu 38 listopad 2013

a otvírá cestu k socialistickému zítřku! V Praze byly k dostání dokonce už i pomeranče! Pražské jaro se nestydělo za odlišné naděje i názory, a netrvalo dlouho. Tanky ten zítřek zajistily. Utichly továrny, utichly ulice, usnuly hvězdy okolo měsíce, pravdu děl již básník Jiří Wolker a lidé se vraceli ke svému malému blahobytu v přítmí. Konečně přichází i den, dnes zapomenutý, kdy jsem se zády již zbořenému Stalinovu pomníku v Praze na Letné s davem modlil nahlas otčenáš. Ale to se také každému nelíbilo, když soused měl větší chatu. Mnohé se změnilo k lepšímu, ale zájem o pravdu klesl. Ta není ovšem v reklamě, politice, natož ve lhostejnosti. Je opravdu lépe žít s blahobytem bez pravdy? Je tu krize a věda. V Chile na náhorní plošině Chajnator 66 nových antén ALMA vybavených 134 miliony procesorů (1,4 miliardy US $) hledá ve vesmíru pravdu. Marně. Kdo jsem? Komu patřím? Patřím civilizaci Božího království. Jsem hledačem pravdy. ■

1

Foto archiv

Metodistické probuzení Od počátku 18. století procházela Británie hlubokými společenskými změnami. Průmyslová revoluce nabírá netušenou dynamiku. S novými vynálezy se rapidně rozvíjí průmysl, zásadní změny zasahují i způsoby zemědělského hospodaření. Roste počet obyvatel. Ti se stěhují za obživou do měst za pracovními příležitostmi. Často žijí v drastických sociálních podmínkách. V anglických církvích převládá racionalismus. Kázání se spokojují s mrtvým moralizováním a reformační učení o ospravedlnění vírou je prakticky zapomenutou doktrínou. Převládá zákonický důraz na spasení ze skutků. Rapidně se horší mravní klima v zemi, roste kriminalita. Je to doba duchovního úpadku a obrovské duchovní nouze. Ale Bůh ve své milosti připravoval probuzení a obnovu. V Británii k tomu použil metodistické hnutí, jehož hlavními postavami byli John Wesley a George Whitefield. 1. ledna 1739 během modliteb zakusilo společenství ve Fetter Lane v Londýně zkušenost zvláštního navštívení Duchem svatým, kdy byli účastníci přemoženi údivem z velikosti Božího majestátu. Jedním z klíčových momentů pak byla událost v Bristolu v únoru 1739. Georgi Whitefieldovi, který byl anglikánským duchovním, nedovolili kázat v kostele, a on se proto rozhodl pro zvěstování evangelia pod širým nebem. Záhy na jeho kázání chodilo deset až dvacet tisíc lidí. Musel proto požádat Johna Wesleye, aby mu přišel z Londýna pomoci. Wesleymu se zprvu tato nová praxe nelíbila, ale brzy i on sloužil mnohatisícovým zástupům. 12. května byla v Bristolu založena první metodistická kaple. Záhy se podobná shromáždění konala i v Londýně. V kostelích obvykle kázat nesměli, ale zástupy by se do nich stejně nevešly a mnozí z posluchačů by se pro svůj způsob života do kostela ani neodvážili vstoupit. V roce 1742 se pak hnutí přelilo z Londýna a Bristolu i do jiných měst, v roce 1747 do Irska, o čtyři roky později do Skotska. Všude vznikala z obrácených lidí nová metodistická společenství, která vedli Wesleyovi spolupracovníci z řad anglikánských kněží nebo i laiků. Wesleyovy organizační schopnosti a vedení k učednictví byly jedním z klíčových faktorů hnutí. Vedle znovunalezeného evangelia milosti a důrazu na ospravedlnění skrze víru kladli metodisté silný důraz také na praktickou lásku a proEvangelium Boží milosti má moc proměnit měnu života. Připomínali, že Boží moc i tu duchovně nejzuboženější společnost. láme moc hříchu, takže hybnou silou života křesťana je vydaná láska k Bohu a k lidem. To vedlo k zájmu o sociál3 2 ní činnost všeho druhu (péče o chudé a sirotky, humanizace vězeňství, později i boj za zrušení obchodu s otroky). Metodismus tak přinesl duchovní obnovu, ale nesporně ovlivnil i život celé společnosti. ■ rObert hart 1 – John Wesley káže v Irsku, 1789 2 – George Whitefield 27. 12. 1714 – 30. 9. 1770 3 – John Wesley 17. 6. 1703 – 2. 3. 1791