2013

Školní časopis 1/2013

Síla slova

ZŠ Emila Zátopka Kopřivnice

Co slovo dokáže? Co si představíte pod pojmem S-L-O-V-O? Určitě nějaká písmenka poskládaná vedle sebe do smysluplného ... SLOVA! Nikdo si ale nedokáže představit (nebo možná ano), co dokáže napáchat třeba takové NE! Nebo KDYŽ MYSLÍŠ, JSI HNUSNÁ, NENÁVIDÍM TĚ!, NEVRACEJ SE ... Někdy něco řekneme, ale nevidíme, jaké to bude mít následky. Často toho potom litujeme. Ale někdy také NE. Občas máme problém něco vyslovit. Slovo dokáže změnit dějiny, zničit někomu život... Obyčejné slovo má neobyčejnou sílu! Zasáhne mnohem více než rána do břicha, protože šrámy na srdci a duši se hojí mnohem déle než modřiny na těle. Dokáže i polichotit, rozradostnit, zvednout nebo naopak snížit sebevědomí a náladu. Slova jsou pěkná, milá, zlá, laskavá ... Záleží i na tom, jakým tónem hlasu je vyřkneme. Třeba PROMIŇ se dá říct upřímně a omluvně, ale taky jedovatě a ironicky. Tak co, dokázali bychom žít beze slov?

Hypnóza Možná si představujete hypnotizéra jako člověka s uhrančivým pohledem, pohybujícího lesknoucími se hodinkami na řetízku před očima média. Nebo si jej spojujete s postavou psychologa, který monotónně hovoří k pacientovi sedícímu na gauči. Hypnotizér je ve skutečnosti především člověk, který dobře zná a ovládá umění účinné komunikace, má výrazné charisma, ale umění hypnózy musí také trénovat. Využití hypnózy - při léčení Hypnóza je velice účinnou metodou a je možné využít ji v mnoha oblastech:  zbaví vás fóbií (strach z pavouků, stísněných prostor, z výšek,…)  řeší problémy se závislostmi na návykových látkách (drogy, alkohol, nikotin, léky…), výherních automatech, závislosti na mobilním telefonu či facebooku  výborných výsledků je dosahováno v případě řešení řady sociálních problémů (nedostatečné sebevědomí, tréma, problémy se seznamováním, sociální fóbie apod.)  redukce obezity, ale i odstranění anorexie a bulimie  může pomoci proti impulzivitě a agresivitě  dokáže výrazně zlepšit schopnost koncentrace, třeba v případě soustředění se na studium  nespavost  vedou se dokonce diskuze o prospěšnosti hypnózy v případě léčby astmatu, ekzémů, snížené imunity, či dokonce problémů s otěhotněním.

Co takhle trochu potrávit hlavičku? Strašidelný film

X

Osoba s kloboukem, škaredým nosem a bradavicí Způsob získávání informací po staru Čuně jinak Pták létající v noci Dýně anglicky Způsob zkrášlení lidského těla Řešení naleznete na konci čísla časopisu O. Pokorný

Muslimské ženy vs. Evropanky Ty! Ano, ty, ty můžeš být ráda, že čteš tento článek. Měla bys být ráda, že jsi Evropanka. A být vděčná za to, že nemusíme vyznávat druhé nejrozšířenějších náboženství … ISLÁM! Zprvu to byla myšlenka proroka Mohameda, kterému se údajně zjevil archanděl Gabriel. Ten mu vnukl myšlenku nového náboženství. Teď vám napíšu 10 věcí, které muslimky nesmí dělat a se kterými bychom my, ostatní ženy, nesouhlasily. 1. Nemohou být v jedné místnosti s muži krom jejich bytu. 2. Nemohou si vzít muže jiného vyznání. 3. Nesmí být nevěrné. 4. Nesmí chodit do kina, kavárny a na diskotéku. 5. Nesmí se večer procházet po ulici samy. 6. Nesmí opustit hranice svého státu bez povolení manžela. 7. NEMOHOU si vybrat manžela.

8. Nesmí odporovat manželovi. 9. Nesmí sundat závoj na veřejnosti. 10. Nesmí rozhodovat o svém životě. No? Já si myslím, že my můžeme být rády, že jsme v přítomnosti mužů v jedné místnosti atd. Takže prosím, vážně buďte rády, kde žijete. Přece byste nechtěly být jak fyzicky, tak psychicky týrané.

Nejošklivější zvířata na světě - 2. část Takže naše zvířátka pokračují dalším dílem, ve kterém se utkají o třetí a čtvrté místo. No myslím, že víte, co vás čeká, a proto můžeme přejít k samotnému boji. 3. místo RYPOŠ LYSÝ Vypadá, jako by jej nepovedeně oholili: má svraštělou kůži, je úplně lysý a vepředu mu z tlamy ční velké zuby. Když se na rypoše lysého podíváte, vypadá děsivě. Ve skutečnosti mu ale hrozí vyhynutí. Výskyt hlodavce, který váží dvě až pět deka a necítí bolest, ochranáři sledují s obavami.

4. místo PRŮHLEDNÁ ŽÁBA Žáby rosněnky mají zcela průsvitnou kůži, místy dokonce průhlednou. Jsou jim vidět srdce, plíce i další vnitřní orgány. Žijí v Ekvádoru a

většinu života stráví na listech, kde jsou téměř neviditelné.

Tak tohle byl můj poslední článek. Doufám, že se zase někdy uvidíme.

Další dva články se umístily v literární a historické soutěži Daniel (text V. Mrkvici skončil na 3. místě, práce K. Váňové obdržela čestné uznání).

Dopad minulosti Vít Mrkvica Hermann Schneider byl odjakživa věřící člověk věrný křesťanskému učení. Míru, lásce, spravedlnosti. Dnešní datum, 8. dubna 1939, mělo zvláštní význam. Nejen že tento den začínaly Velikonoce, ale také přicházela svoboda. Svoboda pro pětačtyřicetiletého muže poznamenaného léty minulými. Viděl zvěrstva páchaná svými bratry, jeho vlastním národem. Vzpomínal si na den, kdy byl povolán do služby své země. Před pár lety mu přišel dopis, že Velkoněmecká říše mu zabavuje jeho statky. Potřebovali jeho půdu, půdu, kterou zdědil po svých předcích, aby mohli postavit další továrny pro potřeby války. Tento agresivní ekonomický růst státu se mu nelíbil, ale nebyl hlupák. Jakožto vlivnému majiteli velkého množství země mu ponechali většinu jeho původního ostatního majetku. Dobře věděl, proč mu pozemky zabavili. Jeho strýc byl velkým zastáncem Židů a jeho poprava se konala několik týdnů před touto konfiskací. Po této události se Schneider i se svou rodinou přestěhoval do malého sídla na venkově v Durynsku, ve středním Německu. Ale i tak v něm říšské úřady viděly hrozbu. Přišla mu jako příslušníkovi vysoce postavené rodiny nabídka k narukování do německé armády, kterou okamžitě odmítl. Týden poté dostal další dopis, v němž stálo, zda nechce nabídku znovu zvážit. A že úřady právě prověřují árijský původ jeho ženy. Tehdy Hermann věděl, že nemá na výběr. Nastoupil do služby jako příslušník stráže jednoho z Berlínských skladů

munice. Po několika letech odříkal přísahu před Bohem, která ho zavazovala poslušností Führerovi, Adolfu Hitlerovi, a byl převelen k jednotkám SS a skupině Totenkopfverbände s nejnižší hodností Anwärter. Poslali ho do koncentračního tábora Buchenwald, kde měl sloužit jako jeden z vrahů neárijských nečistých tvorů, jak byli nazýváni lidem jeho milované země. Za roky práce a plnění odporných rozkazů dosáhl funkce Rottenführer a stal se jedním z nižších důstojníků. Dnes se ale mělo vše změnit. Nedobrovolný nacista vstal a pomalu přešel k oknu své skromné ložnice. Stál tam a zamyšleně se díval na peklo, které vzkvétalo. Lidé, ať už byli staří, nebo mladí, zdraví nebo nemocní, muži či ženy, ba i děti, ti všichni pracovali pod dohledem příslušníků SS, neustále pohánění strachem i vojáky. Nosili mrtvá těla, kopali masové hroby pro své bratry a sestry. Všichni jsme monstra a shoříme v pekle, pomyslel si Hermann a pomalým krokem se vydal na svou pravidelnou obchůzku. Vše bylo pečlivě naplánováno. Několik jeho přátel už mu přislíbilo pomoc, avšak nebylo jich mnoho. Téměř ani nemohl doufat v úspěch, ale přesto se o to musel alespoň pokusit. Rozhlížel se kolem sebe z vysoko položeného ochozu na budově důstojníků a viděl, jak někteří z jejích vězňů umírají při práci a jiní k tomu nemají daleko. Tito vězni nemohli uprchnout. Dnes však měl přijet konvoj s novými „pasažéry“. Rozhodl se, že několika z nich umožní tajně utéct, ještě než budou všichni spočítáni. Ta chvíle se blížila. Viděl několik svých kolegů, jak bijí židovské ženy, a nemohl s tím nic udělat, tak jako při všech dalších zločinech proti lidskosti, které dosud zažil. Ale dnes udělám aspoň něco, pomyslel si. Tato myšlenka mu dodala sílu, aby znovu pomalu sešel do pekla. Procházel mezi trpícími a snažil se je nevidět. Musel najít svého přítele Johanna Krugera, který byl sice v tomto táboře nedlouhou dobu, ale přesto měl jeho plnou důvěru. Našel ho na obvyklém místě, u vchodu do jídelny. „Je ti vše jasné, nezapomněl jsi nic?“ „Ne, nezapomněl. Všechno vyjde podle plánu, nemáme v něm ani skulinu, neměj obavy, Hermanne.“ „Dobrá tedy, doufám, že tomu bude skutečně tak," řekl tiše Schneider, který byl tvůrcem onoho plánu, jenž měl zachránit několik lidských životů. „Co ostatní, myslíš, že to zvládnou?“ „Ano, myslím, že dostojí svému slovu," přitakal mladý voják na stráži u dveří a povzbudivě se usmál. Hermann šel dál a přemýšlel, jestli se přece jen nemůže něco pokazit. Nakonec si připustil, že lepší to už nebude. Zmocnil se ho nepříjemný pocit nervozity v žaludku. Osudový moment byl téměř na dosah. Rozezněly se hlasité sirény

oznamující příjezd konvoje. Všichni vojáci se začali sbíhat k vstupní bráně. Přijížděly náklaďáky s vojáky i nebožáky, které osud zavedl až sem. Všichni byli vyděšení a unavení, přesto je nacističtí vojáci vyvedli ven z aut a jali se je ihned prohledávat, strkali do nich, tři starší muže, kteří kladli odpor, zastřelili na místě. Důstojníci nyní "třídili" Židy na skupiny podle jejich schopnosti pracovat. Mezitím jim zabavili naprosto všechno, co u sebe měli. První skupinu měl jeden z nejnovějších příslušníků SS v táboře odvést k práci na nové cestě v zadní části tábora. Tady byli zapotřebí silní muži, již měli šanci vydržet naživu minimálně měsíc. Hermann přešel k novému kolegovi a sdělil mu: „Já to převezmu. Běž vyřídit veliteli, že cesta bude hotová do dvou týdnů s těmito novými silami.“ „Rozkaz, pane," odpověděl mladík a odkráčel. Rottenführer mávnul na vojáky, kteří dohlíželi na skupinu mužů, aby je zavedli za ním. Jako vždy se to neobešlo bez prudkých úderů pažbami jejich pušek a kleteb z jejich úst. Šli skrz dvě sekce tábora a procházeli mezi mrtvými i živými Neárijci, ti všichni se provinili pouze svou vírou. Nakonec došli až k nové části tábora, jež byla teprve ve fázi výstavby. Byla úplně vylidněná, všichni, kdo tady pracovali, právě dostávali své denní příděly, přesně podle plánu. „Do práce!" rozkázal Schneider ostrým hlasem a modlil se, ať jeho úloha tyrana už brzy skončí. Dělníci byli donuceni vzít předem připravené lopaty a začít kopat. Nikdo z nich nic neřekl. Dohlíželo na ně dvacet nacistů a kromě nich, třiceti Židů a Hermanna v této části tábora nikdo nebyl. Ostatní zaměstnali nově příchozí. Tato cesta měla však nejvyšší důležitost, a tak se tito mužové vyhnuli většině nepříjemností spojených s přijetím do tábora. Uběhlo deset minut. Pak dvacet. Nakonec se ozvala rána a k nebi vyšlehl plamen přímo ve středu tábora. Hermann neváhal. „Běžte, sabotáž, chtějí utéct!" řval na překvapené vojáky, kteří neváhali a utíkali do jiné sekce a ani si nevšimli, že jejich důstojník není s nimi. Schneider věděl, že za tuto explozi zaplatí životem mnoho lidí. Přesto všichni, kdo přišli do tohoto tábora, byli už mrtví. „Běžte a neohlížejte se, utečte, utečte a skryjte se!" křikl na Židy, kteří nyní byli svobodní. Většina z nich se dala na okamžitý úprk, ale nejstarší člen skupiny s šedivými vlasy se mu podíval do očí a kývl. Hermann se cítil v tu chvíli neuvěřitelně spokojený. Dokázal to. Dal šanci na život malé skupince lidí a cítil radost. Už byli daleko, ztráceli se v lese. Takhle to má být, Bože… Pak už jen ucítil prudkou bolest v zátylku hlavy.

Poslední myšlenka. Odpusťte, odpusťte vy všichni. A pak se všude rozlila tma a myšlenky utichly. I když se zdá, že nelze nic udělat, vždy je třeba bojovat, i za cenu vlastního života. Naše činy tvoří budoucnost. A vždy je správné udělat dobrou věc.

Prach jsi... Kamila Váňová 25. 11. 1910, Weißwasser Dnes slavím své 10. narozeniny a od maminky jsem dostal jako dárek zápisník. Prý si zde můžu zaznamenávat vše, co se děje kolem mě. Nevím, co mám psát, myslím si, že klukoviny, které provádíme holkám ze třídy, se snad ani nehodí zapisovat do deníku. Je tu ovšem jedna věc, s kterou bych se, mohl svěřit. Minulý týden paní učitelka ke mně posadila naši novou spolužačku Ermu Müllerovou. Zprvu jsem si myslel, že je hloupá káča, ale už jsem zjistil, že je moc dobrá v matematice a dobře se od ní opisuje, někdy mi sama od sebe poradí, nejspíš vidí, jak jí nakukuju do sešitu. Je super mít vedle sebe někoho, kdo rozumí matematice, obzvlášť když můj otec hospodařil s kostelními penězi a potom jej krásně opravili. Už se těším, až bude všechno pěkně hotové a já se budu mít v kostele na co dívat. Protože mě výklad pana faráře moc nezajímá, tak si musím najít něco, co by upoutalo mou pozornost. Nechápu, proč do kostela chodíme tak často a modlitby trvají tak dlouho. Mnohem raději bych lítal s kluky a hrál se s nimi na vojáky. Je to stokrát lepší zábava než sedět v lavici a modlit se. Nechci být pokorná ovečka, která sama nic nedokáže. Toužím, aby o mě ostatní říkali: „Podívej se na Rudolfa Hösse, to je ale šikovný kluk, ten se jen tak neztratí.“ Jenže otec nevěří, že bych mohl v životě něčeho dosáhnout. Chce, abych se stal knězem, ale to bych potom musel pořád rozmlouvat s Bohem a být mu věrný, a to není nic pro mě. záznam z deníku Rudolfa Hösse

26. 11. 1910, Weißwasser Milý deníčku, včera oslavil můj kamarád Rudolf Höss své 10. narozeniny. Chtěla jsem mu něco darovat, ale neměla jsem, s čím bych se s ním podělila, a tak jsem mu dala aspoň kousek z mé svačiny. Byl moc rád, protože mu moc chutná sýr. Řekl mi, že po tatínkovu sýru by se mohl přímo utlouct. Jsem šťastná, když můžu někomu udělat radost nebo mu s něčím pomoct. Až budu velká, taky by chtěl mít velký mlýn jako my a mlít mouku a všechnu tu práci kolem. Maminka říká, že za chvíli ze mě bude holka na vdávání, ale koho si já vezmu, to netuším. Možná kdybych se začala více česat a nelítat celý dny jak strašidlo, třeba bych se zalíbila Rudovi a on by byl můj manžel. Myslím si, že by znělo vcelku pěkně mlýn U Rudolfa Hösse a Ermy Müllerové. záznam z deníku Ermy Müllerové

15. 6. 1918, Weißwasser Milý deníku, je neuvěřitelné, kolik vody v potoce uteklo od té doby, kdy jsem zde naposledy psala. V posledním zápise jsem se zmínila o Rudolfovi. Setkáváme se jen málokdy, ale když se potkáme, je to moc pěkné. Myslím, že jej mám ráda a on mě. No jo, ale co je mi to platný, když se za pár dní stanu nevěstou a Ruda bude pro mě navždy pouhá minulost. Přece se nehodí, aby se novomanželka stýkala a rozmlouvala s cizím mužem, přičemž na ni doma čeká manžel. Ještě jedna věc by tu potom byla, bála bych se, že by došlo i k něčemu jinému a já bych se potom nemohla mému nastávajícímu podívat do očí, protože musím myslet na jiného. Co se dá dělat, rodiče mi vybrali ženicha, aniž by se mě někdo zeptal na můj názor. Neměli to tak jednoduché, chtěli, aby můj manžel byl finančně zajištěný. Maminka v mládí neměla jednoduchý život, a proto si přeje, abych ani já v budoucnu nestrádala. Doufám, že budu s Walterem Kadowem šťastná. Bojím se, že téměř 41letý věkový rozdíl bude velkou překážkou v našem vztahu. Mám stále větší obavy, ale maminka je pro mě velkou oporou. Ještěže ji mohu mít u sebe. Nevím, co bych si bez ní počala. Snaží se mě připravit na nový život a dává mi do něj rady. Říká mi, abych vždy respektovala

svého manžela a chovala se vedle něj jako dáma, ne jako třeštidlo, které miluje tajuplné historky a příběhy. Budu se muset toho hodně naučit, jestliže má být naše manželství spokojené. Aspoň budu mít vedle sebe jistotu, která by mě měla ochránit před zlým a naučit správnému chování. Tedy … rodiče to tvrdí. Ostatně, co se má stát, se stane. zápis z deníku Ermy Müllerové

20. 11. 1918, Weißwasser Cítím se tak poražen. Vrátil jsem se z války, kde jsme museli požádat o mír. A ještě k tomu, sotva jsem se ocitl doma, se dozvím nežádoucí novinky. Moje matka zemřela už před rokem a má rodina jaksi nepočítala s mým podílem na dědictví. Drahý strýček mi nehodlá vydat peníze na jiné vzdělání než duchovní. S duchovními věcmi už nechci mít pranic společného. Proč by Bůh dopustil, aby se konala válka? Buď by to musel být úplný sobec, nebo prostě neexistuje. Přikládám se k té druhé možnosti. Už několik dnů se sebe ptám, co si vlastně počnu? Dívka Erma, kterou nosím v srdci, se už vdala za jednoho Němce a já už u ní nemám šanci, teda pokud jsem vůbec nějakou kdy měl. Nejspíš by nebylo špatné vstoupit do poloválečné organizace Freikorps. Snad tam najdu vojenskou jistotu, která mi tolik chybí. Cítím se spokojeně, když vykonám daný rozkaz a velitel mě poté pochválí. deník Rudolfa Hösse 20. 6. 1920, Braunschweig Milý deníčku, dnes to jsou přesně dva roky, co jsem se vdala za svého manžela. Přestože jsem měla určité obavy ze společného soužití, jde nám to dobře. Těšíme se na nový přírůstek do rodiny. Jsem tak šťastná. Ten pocit, že uvnitř vás roste malý človíček, je tak úžasný. Mám takový pocit, že až přijde na tento svět, moje srdce se samou radostí snad rozskočí. Pokud to bude holčička, chci, aby se jmenovala Juliana, muž si raději přeje kluka jménem Pantaleon. Já bych přece jenom raději Julianu. Necháme se překvapit a uvidíme, kdo přiroste k rodině. deník Ermy Kadowé

30. 7. 1922, Braunschweig Milý deníku, před dvěma dny oslavila Juliana své druhé narozeniny. Ani si nedokážete představit, jak krásné dny s naším smíškem prožíváme. Je prostě úžasně roztomilá, tak krásné stvoření jsem nejspíš v životě ani neviděla. Kouzelný okamžik prožívám, když si Walter vezme malou na klín a dělá jí houpačku, jak jí přitom září očička. Mám ale o Waltera strach, nelíbí se mi, proč se tolik zajímá o politiku. Mohlo by mu to být přeci jedno. Nebo ne? Má spokojený domov a kvalitní práci, která ho baví. Proč tedy strká nos do věcí, do kterých mu nic nemusí být? Bojím se, aby to s tím jeho politikařením nedopadlo špatně. deník Ermy Kadowé

28. 8. 1923, Weißwasser Milý deníku, je hrozné, co se stalo. Je to přesně tři roky a tři měsíce, kdy malá oslavila narození. Bohužel dnešní datum není pouhé výročí našeho sluníčka, naneštěstí pouze mého sluníčka. Walter byl před týdnem zavražděn. Jak jen mohli? Proč to museli udělat? Jenom kvůli politické situaci? Je to tak absurdní. Nemůžu tomu uvěřit. Proč? Proč? Proč? Proč Rudolf Höss mého manžela sprovodil ze světa? Jak jen mohl? Můj partner je mrtvý a jeho vrah je má bývalá láska. Bojím se toho, co si na mě život dále připraví. S čím se budeme s dcerkou muset vyrovnat? Jak jí budu vysvětlovat, kde je tatínek? Moc dobře si na něj pamatuje. Ještě, že maminka je na tomto světě, a aspoň ona mi pomáhá. Jsem strašně ráda, že jsem se vrátila domů, protože v Braunschweigu mi vše připomíná manžela. Snad se jednou dozvím od Rudolfa pravdu, proč k tomu došlo. I když … někdy je možná lepší žít v nevědomosti. z deníku Ermy Kadowé

11. 10. 1934, Zittau Milý deníku, mnoho se událo a udát mělo, přesto kdybych měla na výběr, bylo by vše jinak. Ale to nejde. Nastala nová situace, se kterou jsme se s Julianou musely srovnat. Také v našem životě přibyl nový muž. Je dobré, když dvě ženské mají pevnou oporu. Jmenuje se Amír Pincheles a moc nám pomáhá. Je moc hodný, na hlavě nosí černou jarmulku. Na první pohled nás upoutal výraznější nos a na druhý jeho krásně pronikavé zelené oči, do nich jsem se přímo zamilovala. I přesto, co se událo, nemůžu Rudolfovy oči srovnat s Amírovými. Ach, Rudolf, už dlouho jsem se s ním neviděla. Ještě stále jsem se nedozvěděla, co se stalo 21. 8. 1923. Na počátku vztahu s Amírem jsem se bála, že nastanou komplikace kvůli jeho náboženskému vyznání. Jsem ráda, že nás nenutil do žádných motliteb, když na žádného Boha nevěřím. Amír je velmi tolerantní muž. z deníku Ermy Pinchelesové

12. 12. 1934, Dachau Dnes jsem nastoupil jako řadový strážce do koncentračního tábora. Přestože vím, jaké věci se v Dachau dějí, neštítím se toho místa a cítím se zde dobře, protože můžu plnit požadavky svého nadřízeného a jsem poctěn, když mě za hotový úkol pochválí. Budu se snažit, abych dosáhl vyšší hodnosti. Můj sen je stát po boku Theodora Eickeho. Vtlouká nám do hlavy, že vězni v Dachau jsou nepřátelé státu a podle toho máme s nimi jednat. Když chce někdo zradit stát nebo mu nějakým způsobem ublížit, je naprosto nutné se ho zbavit, tak jako to bylo v případě Waltera Kadowa. Jsem rád, že byla udělena všeobecná amnestie a já jsem nemusel strávit 10 let ve vězení. Nelituju toho, co jsem udělal. Ale jsem šťasten, že jsem nemusel promarnit tak dlouhou dobu a mohu dělat věci ve prospěch státu. z deníku Rudolfa Hösse

4. 5. 1940, Auschwitz Dnes jsem byl jmenován vůdcem SS Heinrichem Himmlerem na velitele nově vznikajícího táboru Auschwitzu. Jsem zvědavý, jestli je to můj vrchol kariéry, anebo je nějaký vrch ještě na obzoru? Těžko říct, přesto jsem rád, že jsem mohl být takto vyznamenán. Pouhá škoda, že nemohu být vůdcem většího vyhlazovacího tábora, třeba Treblinky. Ale jak říkám, nikdy nevíš, co tě potká, a buď vždy připraven chytit svou šanci pevně do rukou. deník Rudolfa Hösse

9. 8. 1940, Zittau Milý deníku, nechápu, co se vlastně děje? Proč jsou Amírovi přátelé odváženi pryč do neznáma? Proč je nakládají do vozů a vagonů a kam je vlastně odvážejí? Děje se tomu pouze u Židů nebo i u árijské rasy? Manžel se každý den modlí, aby i pro nás jednou nepřijelo auto. Naštěstí v této době máme jedno příjemné rozptýlení, a to, že se Juliana bude vdávat. Už jí je 20 let a je pravý čas na vdavky. Snad bude šťastná a brzy se dočkáme malých drobečků. Patrně ze mě za chvíli bude babička. No, nejlepší léta už mám také za sebou. Jenže musím říct, že ničeho nelituju. Samozřejmě že bych některé věci chtěla změnit, ale už se staly. Přeji, aby byla s Carlem Schneiderem spokojená. deník Ermy Pinchelesové

28. 4. 1942, Auschwitz Kde to jsem? Kam odvedli Amíra? Proč ten strážník mě poslal doleva, ale Amíra doprava. Přece musel vědět, že patříme k sobě. Kam vlastně míří ten zástup dětí, starců a žen? Já jsem uprostřed toho prapodivného davu a začíná mě popadat panika. Kdyby tu byla se mnou aspoň Juliana. Jsem možná dětinská, ale kdybychom se držely za ruku, cítila bych se bezpečněji. Jenže ta je s Carlem a malým Franzem v Berlíně. A kde jsme vlastně my? Nelíbí se mi tu, ovšem to nikoho nezajímá. Proč

všichni míjející lidé jsou tak bledí a hubení? Míříme do chmurné budovy, kde je plno strážců. Řvou na nás, a když někdo nesplní příkaz, jako je svlíknout se, okamžitě je za něj potrestán. Říkají mi, abych se posadila, a stříhají mi vlasy. Proč? Prevence proti vším? Odpovědi se nedočkám, ale když vstávám ze židle, najednou uvidím známou tvář. Chvilka zaváhání, a hned mi na mysli vytane jméno Rudolf Höss. Co ten tu dělá? Proč má na sobě takovou uniformu? Pozdravím ho a on mi místo pozdravu odpoví: „Pěkné sny.“ Pane bože, jestli existuješ, co to má znamenat? Já přece ještě nejdu spát, nebo ano? Jsem vměstnána do další místnosti, vypadá to na sprchy, najednou se mi začíná motat hlava a nemůžu se nadechnout. Všechno se se mnou točí a já padám na zem, hlava mi ztěžkla a víčka těžce padla. poslední myšlenky Ermy Pinchelesové

This is the end, my only friend

Nevěříte na zvláštní data?! Říkáte, že je to blbost?! Zdají se vám trapná?! MÝLÍTE SE!

Ano. Ano! ANO!!! Jo, cože?

Schválně, co si myslíš, že se stalo 12.12.2012 ve 14:14? ...Mám za sebou velmi náročný den! Podíval jsem se na hodiny! Ó! TO SNAD NE!

Slovo Moje matka zemřela. Jo, divíte se, že to říkám tak klidně. Ale ... oddechlo se mi. Na pohřbu všichni pronášeli takové ty prázdné věty. Třeba „upřímná soustrast“, „je mi to líto“, … Kecy, kecy, samé kecy. Litovali mě. Já však byla ... jak je to slovo? Šťastná? Ne, to přímo ne. Jde těžko vyjádřit slovy pocity. Zajímavé. Všichni litují, když někdo umře, ale když se člověk narodí, tak ne. Ale to by měli. Někdo má dítě, i když se mu hnusí. Jednou mi matka řekla, že mě měla dát do děcáku. Že by jí beze mě bylo líp. Ani nevíte, jak mě to hluboko v srdci bodlo. Ne že bych nebyla zvyklá na urážky a nadávky, ale raději bych snesla facku než tahle hnusná slova. Když jsem se skláněla nad jejím bledým tělem oblečeným v přepychových šatech z hedvábí ... nevím, jestli mi řekla alespoň jedno milé nebo pochvalné slovo. Nevím, jestli mě měla ráda. A jestli jsem ji měla ráda já. Jde mít rád člověka, který je studený a bez citu jako kámen? Byla krásná. Na veřejnosti se chovala jako ta nejlepší maminka. Ale j do chvíle, než jsme dorazili domů. „Běž si uklidit. V pokoji máš pěkný nepořádek. Jdu na párty, nečekej na mě u večeře. Řekla jsem Mary, že půjdete nakupovat.“ Možná si říkáte, to není nic hrozného. Ale co tohle? „Nebuď drzá Sofie! Měla bys na mě být hrdá. Asi si myslíš, jak jsi chytrá, ale nic neumíš! Nikdy nic nedokážeš! ...“ „Je mi to moc líto, byla skvělá máma,“ řekl někdo, přes slzy jsem toho člověka neviděla. Otočila jsem se a dala mu vší silou pěstí do obličeje. „Ne! Jsem ráda, že umřela! Zasloužila si to! Ty vaše přeslazené řeči si strčte někam!“ Všichni byli pobouřeni. „Taková odporná holka, ani své matce není vděčná!“ Samá nepravdivá slova...

Řešení křížovky: horor, čarodejnice, mučení, prase, netopýr, pumpkin, plastika

A kdo se na tomto čísle podílel? Redaktoři: Radim Bednárik

Anna Juchelková

Kateřina Hoffmannová

Adriana Šilhanová

Roman Vašut

Grafická úprava: T. Kaplánek, O. Pokorný Externí příspěvky: K. Váňová, V. Mrkvica Korektura: Hana Veselková