2013

VELMOCI JAKO PŮVODCI KRUTOSTI PROČ SVĚT POTŘEBUJE SILNOU SMLOUVU O OBCHODU SE ZBRANĚMI

1 Amnesty International – březen 2013

Index: ACT 30/001/2013

„Bomba dopadla na střechu přesně nad místem, kde se shromáždili. Byl to masakr. Tři mé dcery zemřely a čtvrtá byla vážně zraněna, ostatní děti také utrpěly příšerná zranění… Proč by někdo bombardoval domovy nevinných civilistů? Jak to, že je něco takového možné?“ Ahmad Sulajmán, jehož dcery byly mezi oběťmi dvojitého náletu na dům v syrské Tarmale v oblasti Džabal az-Zawíja Tisíce lidí po celém světě je každoročně zabito, zraněno, znásilněno či vysídleno ze svých domovů v důsledku krutých zločinů spáchaných za pomoci konvenčních zbraní a munice. Otřesná svědectví i záběry z ozbrojených konfliktů, krizí a porušování lidských práv po celém světě naléhavě zdůrazňují, že nelegálnímu obchodu se zbraněmi a jejich nezodpovědným transferům musí být bezodkladně učiněna přítrž. Na konferenci OSN v červenci 2012 měla být dojednána konečná podoba Smlouvy o obchodu se zbraněmi (Arms Trade Treaty, ATT), o níž usilují představitelé občanské společnosti řadu let a tlačí politické představitele k jejímu přijetí tak, aby jasně určila mezinárodní pravidla kontroly světového obchodu se zbraněmi. Ačkoliv byl na této konferenci zaznamenán určitý posun, nedošlo ke konečné dohodě, neboť několik klíčových států se přijetí rozhodlo blokovat. Návrh smlouvy tedy sice obsahuje několik ustanovení týkajících se lidských práv, ovšem tato ustanovení a další klíčová opatření musí být dále posílena. Amnesty International a stovky dalších nevládních organizací pokračují ve svých

dlouhotrvajících snahách, aby byla účinná smlouva sjednána. V březnu 2013 se členské státy OSN opět sejdou na devět dní v New Yorku, aby jednání dokončily. Za většinu světového obchodu s konvenčními zbraněmi je zodpovědných několik klíčových států, mezi něž patří pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN: Čína, Francie, Ruská federace, Spojené království a Spojené státy. Právě postoje těchto zemí budou rozhodovat o tom, zda dojde ke shodě a OSN přijme účinnou smlouvu založenou na úctě k lidským právům. Amnesty International v této výzkumné zprávě popisuje roli každého ze stálých členů RB (tzv. „velké pětky“) na světových trzích se zbraněmi a zdůrazňuje, která hlavní opatření smlouvy je nutno vylepšit. Amnesty International vyzývá světové politické osobnosti k tomu, aby využily svého vlivu ke sjednání účinné Smlouvy o obchodu se zbraněmi do března 2013.

ČÍNSKÝ

OBCHOD

SE

STŘELNÝMI

ZBRANĚMI Většina čínských konvenčních zbraní se vyrábí ve státem ovládaných společnostech. Hlavními výrobci ručních střelných a jiných lehkých zbraní jsou společnosti China North Industries Group Corporation (Norinco Group) a China South Industries Group Corporation, (GSGC). Tyto dvě firmy společně vyrábí všechny typy lehkých zbraní, včetně útočných pušek, automatických zbraní, granátometů a minometů i příslušnou munici. Podle čínských zákonů smějí zbraně, munici a s nimi spojené vybavení vyvážet jen státem vlastněné exportní společnosti jako například Norinco Corporation, což je hlavní vývozce a dovozce produktů firem Norinco Group, GSGC a Poly Technologies Inc. Jedná se o dodavatele zbraní, které byly v roce 2008 nalezeny na lodi směřující do Zimbabwe, což vyvolalo mezinárodní pobouření.

Nahoře: Domy a obchody zničené náletem ve čtvrti Tarík al-Báb v syrském Aleppu, srpen 2012

Dole: Stovky fotografií pohřešovaných před budovou Severního soudu v lybijském Benghází, duben 2011


Index: ACT 30/001/2013

Ruční a lehké zbraně vyrobené v Číně byly nalezeny v zemích, na které jsou uvalena zbrojní embarga Rady bezpečnosti OSN, nebo státech, kde je pravděpodobné jejich užití při páchání zločinů postihovaných mezinárodním právem či porušování lidských práv. Mezi tyto státy patří Demokratická republika Kongo stejně jako oblast Dárfúru a další súdánské regiony. Není ve všech případech známo, zda Čína tyto zbraně poskytla přímo, ovšem čínské zbraně, jako například automatické granátomety typu QLZ87, se opakovaně objevovaly v Dárfúru a v poslední době i v Jižním Kordofánu. Expertní panel OSN, který má na starosti dohled nad vynucováním embarg OSN týkajících se zbraní v Dárfúru, v roce 2011 oznámil, že významné počty zbraní používaných v Dárfúru súdánskou armádou, dalšími bezpečnostními složkami a milicemi podporovanými státem byly zřejmě vyrobeny v Číně a byla na nich nalezena označení užívaná čínskými zbrojařskými společnostmi. Čínská právní úprava týkající se exportu neobsahuje ustanovení, která by

LIBYE: SELHALA ČÍNSKÁ VLÁDA V KONTROLE STÁTNÍCH SPOLEČNOSTÍ?

Jak ukázaly dokumenty, které v Libyi našel kanadský novinář po pádu Kaddáfího režimu, zástupci libyjské vlády v červenci roku 2011 navštívili Peking. Během setkání s manažery státem vlastněných čínských společností China North Industries Corporation, China National Import-export Corp (CNIEC), exportní agenturou, jež se věnuje přesnému strojírenství, a China Xinxing Import and Export Corporation jednali o koupi zbraní v hodnotě 200 milionů amerických dolarů. Kanadský deník The Globe and Mail následně poukázal na tajné rozhovory o dodávkách zbraní z Číny přes Jižní Afriku a Alžírsko. Ačkoliv neexistují důkazy o tom, že k dodávkám skutečně došlo, čínské společnosti byly zjevně ochotné obchodovat s libyjským režimem i přesto, že země podléhala zbrojnímu embargu Rady bezpečnosti OSN. V době těchto vyjednávání byl v Libyi v plném proudu konflikt mezi ozbrojenými silami podporujícími Kaddáfího na jedné straně a jeho odpůrci podporovanými mezinárodními jednotkami pod záštitou NATO na straně druhé. Kaddáfího jednotky závažně porušovaly mezinárodní humanitární právo a dopouštěly se mimo jiné válečných zločinů a hrubých porušení lidských práv. Za pomoci široké škály konvenčních zbraní Kaddáfího lidé cíleně zabíjeli a mrzačili neozbrojené protestující, domnělou opozici podrobovali mučení, nuceným zmizením a dalšímu nelidskému zacházení a dále svévolně zadržovali početné skupiny civilistů. Uskutečňovali minometné, dělostřelecké a raketové útoky na různá místa včetně obytných oblastí a používali zbraně, jako jsou protipěchotní miny a kazetové pumy, k necíleným útokům na civilisty. Bez projednání před soudem také popravovali zajaté či zadržené osoby, které nepředstavovaly žádné nebezpečí. Čínské ministerstvo zahraničí popřelo, že by o těchto jednáních cokoliv vědělo, a čínští představitelé v minulosti prohlašovali, že každá společnost, která se chystá vyvážet zbraně, si musí ještě před zahájením jakýchkoliv jednání opatřit povolení od příslušného vládního úřadu.


Index: ACT 30/001/2013

znemožňovala povolení vývozu zbraní v případech, kde je pravděpodobné, že budou tyto zbraně použity k závažným porušením zbrojních embarg OSN nebo mezinárodního humanitárního práva a mezinárodně chráněných lidských práv. Tři zásady čínského vývozu zbraní znějí: „1. poskytnutí pomoci k právu na spravedlivou obranu přijímacího státu, 2. žádné ohrožení míru, bezpečnosti ani stability daného regionu ani světa jako celku, 3. žádné zasahování do vnitřních záležitostí přijímacího státu“. Uvedené zásady však umožňují udělovat povolení k nezodpovědným vývozům zbraní. Míra netransparentnosti informací, které Čína zveřejňuje, navíc komplikuje přezkoumávání množství destinací, do kterých vyvážené zbraně směřují, nejsou-li později odhaleny v zahraničí. Ačkoliv Čína uznala, že Smlouva o obchodu se zbraněmi musí obsahovat ustanovení zakotvující úctu k mezinárodně chráněným lidským právům a k mezinárodnímu humanitárnímu právu, postavila se proti přísným pravidlům vynucujícím takovou zásadu. Co se věcné působnosti smlouvy týče, Čína nakonec v červenci souhlasila

se zahrnutím ručních a lehkých zbraní, a to zejména na nátlak rozvojových zemí především v subsaharské Africe. Postavila se však proti tomu, aby do působnosti smlouvy byly zahrnuty také předávky vojenského materiálu vládami či „dary“, jejichž vynětí by představovalo velkou mezeru v právní úpravě a umožnilo by nezodpovědné transfery zbraní.

FRANCIE: TECHNOLOGICKÉ DODÁVKY SÚDÁNU Bez naděje na brzké řešení již deset let pokračuje konflikt v Dárfúru a porušování lidských práv je zde i nadále každodenní skutečností. Mezinárodní pozornost se ovšem v poslední době soustředí spíše na boje v Jižním Kordofánu a státech kolem Modrého Nilu, které propukly v polovině roku 2011. Právě v tomto roce se vládní jednotky a provládní milice v Dárfúru dopustily kobercových náletů. Ozbrojené opoziční skupiny své útoky cílily i na města a vesnice, kde se nacházely tábory pro vnitřně vysídlené osoby (IDP). Příslušníci vládních jednotek a provládních milicí se na uprchlých

ženách a dívkách dlouhodobě dopouštěli znásilnění a dalšího sexuálního násilí. Jakékoli ozbrojené složky potřebují v dárfúrských pouštích pro přesuny vojáků terénní vozy. Používají se zejména evropské modely, které se montují v místní továrně Sudanese GIAD Automotive Industry Company, mezi něž patří i vozy značky Renault Midlum. Právě tyto nákladní vozy byly podle studie nezávislého institutu International Peace Information Service (IPIS) sídlícím v Nizozemí zachyceny v britském dokumentárním filmu nazvaném Svět mimo zpravodajství (Unreported World) z roku 2008. Používaly je vládou podporované milice Džanžavíd, které se dopustily hrubých porušení lidských práv. V letech 2007 2009 zdokumentovala Amnesty International v Dárfúru případy opakovaných útoků na civilisty, které měly na svědomí právě milice Džanžavíd.

Nahoře: Zbraně, které zanechaly Kaddafího jednotky po svém ústupu z Misráty, Libye, květen 2011


Index: ACT 30/001/2013

transakce byla v souladu „s příslušnými zákony a dalšími předpisy a byla provedena po předchozím souhlasu francouzských národních úřadů“. V odpovědi na dopis Amnesty International z listopadu 2012, v němž se AI dotazovala na podrobnosti ohledně tvrzeného souhlasu francouzských úřadů s vyvážením nákladních vozů Midlum a VLRA do Súdánu, společnost Renault Trucks setrvala na tom, co sdělila institutu IPIS a uvedla, že „nákladní vozy nejsou zbraně a zákazníci jsou povinováni nepřizpůsobovat tyto vozy pro vojenské účely“. V dopise z 20. prosince 2012 pak francouzský Vrchní úřad pro obranu a národní bezpečnost (Secrétariat général de la defense et de la sécurité nationale) informoval Amnesty International, že od roku 2005 nebyly francouzskou vládou vydány žádné exportní licence pro vojenský materiál směřující do Súdánu.

Zbraňová embarga týkající se Súdánu a Dárfúru

Zpráva IPIS dále popsala, jak společnost Renault Trucks vlastněná automobilkou Volvo dovážela do súdánské továrny GIAD vozy typu Midlum 210.13 4x4 ve formě jednotlivých dílů a součástek. V Súdánu měly být vozy smontovány a v roce 2004 byly nabízeny společností Renault Trucks Défense jako „véhicules civils militarisables“, tedy běžné nákladní vozy, které mohou být uzpůsobeny do podoby vojenských vozidel.

Společnost Renault Trucks tvrdí, že sporné vozy mají civilní charakter a lze je použít pouze pro nevojenské účely, a to i přesto, že marketingové oddělení společnosti Renault v roce 2004 stejné vozy inzerovalo jako „véhicules civils militarisables“, tedy vozy, které mohou být uzpůsobeny do podoby vojenských vozidel, a právě ony byly prokazatelně užity pro vojenské účely ozbrojenou skupinou v Dárfúru.

Od svého založení v roce 1997 je společnost GIAD Industrial Complex navíc napojena na Súdánskou společnost vojenského průmyslu (Military Industry Corporation of Sudan), která v GIADu vlastní pětadvacetiprocentní podíl. Americké ministerstvo financí v roce 2007 na GIAD uvalilo sankce pro „podíl na konfliktu v oblasti Dárfúru“.

Podle prohlášení Renault Trucks společnost „v roce 2010 znovu navázala obchodní kontakty se společnostmi GIAD a AEW (Advanced Engineering Works Company) na základě obnovení podmínek stanovených‚ smlouvami, jejichž platnost předtím vypršela“.

Automobilka Renault nebyla povinna požádat o exportní licenci, protože podle francouzského ministerstva zahraničních věcí tyto typy nákladních vozů nejsou uvedeny na seznamu vojenského materiálu Evropské unie nebo unijním seznamu materiálu s duálním využitím.

Další typ lehkého terénního vozidla firmy Renault, VLRA, byl vyfotografován v prosinci roku 2007 na súdánské vojenské přehlídce. Francouzská dodavatelská společnost pro Renault Trucks, výrobce terénních vozů ACMAT, mezi 25. květnem 2005 a 21. květnem 2007 do Súdánu vyvezla 155 vozů typu VLRA. Renault Trucks tvrdí, že tato

Rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1556 bylo v roce 2004 uvaleno zbrojní embargo na „všechna nevládní uskupení a jednotlivce, včetně milicí Džanžavíd, kteří působí ve státech Severní Dárfúr, Jižní Dárfúr a Západní Dárfúr“. To znamená, že súdánská vláda sice může dovážet zbraně přes Chartúm nebo Port Súdán, ale nemůže je přesunout přímo do Dárfúru bez předchozího souhlasu Komise pro sankce OSN. Rovněž Evropská unie v roce 1994 uvalila na Súdán embargo, které členským státům zakazuje dodávat zbraně, munici nebo vojenské vybavení jakýmkoli súdánským subjektům. Společným postojem Evropské rady z 9. ledna 2004 bylo toto embargo rozšířeno o zákaz technické, finanční, zprostředkovatelské a transportní pomoci spojené s vojenskou činností či materiálem. Jelikož je zbrojní embargo Rady bezpečnosti OSN omezené jen na oblast Dárfúru a bylo uplatňováno velmi chabě, Amnesty International vyzývá všechny státy k tomu, aby pozastavily veškeré mezinárodní zbrojní zásilky, jejichž příjemcem je súdánská vláda, a rovněž apeluje na Radu bezpečnosti, aby zbrojní


Index: ACT 30/001/2013

embargo rozšířila na území celé země. Tyto kroky by pomohly zabránit dalším závažným porušením lidských práv a mezinárodního humanitárního práva. Na základě alarmujícího stavu lidských práv v Dárfúru a dalších částech Súdánu i proto, že je na celé území Súdánu uvaleno zbrojní embargo Evropské unie, je Amnesty International přesvědčena, že je povinností francouzské vlády zajistit, aby výše zmíněné typy vozů, které mohou být užity pro vojenské účely, byly zařazeny na seznam kontrolovaného vyváženého vojenského materiálu, a tak byl jejich vývoz přiměřeně regulován. Během jednání na Konferenci OSN v červenci roku 2012 řada států požadovala, aby Smlouva o obchodu se zbraněmi přímo zahrnovala i všechny typy vojenských vozidel, jejich díly a součástky, stejně jako technologie, které mohou být využity k vojenským účelům.

Foto vozidel: Záběr z britského dokumentárního filmu Svět mimo zpravodajství odvysílaného v roce 2008, ukazující nákladní vůz značky Midlum, který byl smontován společností GIAD Automotive Industry Company. Logo společnosti GIAD je vyobrazeno na pravých dveřích vozu.

k vážnému porušování lidských práv a mezinárodního humanitárního práva. Jako příklady lze uvést útočné pušky typu AK prodané do Libye za vlády Kaddáfího nebo bojové vrtulníky Mi-24 dodané do Súdánu i přesto, že takové helikoptéry předtím užívalo súdánské letectvo při vzdušných útocích na civilní i vojenské cíle v Dárfúru.

RUSKÉ DODÁVKY ZBRANÍ DO SÝRIE

ZBRANĚ PRO SÝRII

Ruská federace je druhým největším vývozce zbraní na světě z hlediska hodnoty zboží a disponuje tedy při jednáních o Smlouvě o obchodu se zbraněmi velkým vlivem. Přitom to bylo právě Rusko, které se z tzv. „velké pětky“ významných zemí vyvážejících zbraně jako jediné 6. listopadu 2012 zdrželo hlasování Valného shromáždění OSN o pokračování vyjednávání o ATT. Amnesty International zdokumentovala řadu dodávek ruských zbraní do zemí, kde je pravděpodobné, že budou použity

Existuje řada spekulací o tom, zda Rusko dodávalo zbraně do Sýrie během stále trvajícího konfliktu. Před rokem 2011 bylo podle dostupných informací Rusko největším dodavatelem zbraní do Sýrie, čímž navazovalo na roli, kterou předtím plnil Sovětský svaz. Zbraně pro Sýrii dokonce činily 10% celého ruského zbrojního exportu. Rusko spolu s Čínou již od počátku konfliktu na půdě OSN brání uvalení zbrojního embarga na Sýrii a stejně tak odmítá postoupit situaci v Sýrii Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Ruská vláda nepodnikla mnoho veřejných kroků k tomu, aby vyvrátila podezření ohledně pokračujících dodávek zbraní do Sýrie během konfliktu a zřejmě se naopak do země v červnu 2012 pokusila dodat modernizované útočné vrtulníky. V červenci téhož pak eskalovaly nálety syrských vládních jednotek. Vnitřní ozbrojený konflikt už zahltil většinu země a vyžádal si tisíce obětí i stovky tisíc vysídlených civilistů a uprchlíků. Plošné nálety a minometné útoky stejně jako bombové útoky, mimosoudní popravy a hromadné popravy, výhrůžky, únosy a braní rukojmích se staly každodenními skutečností. Od počátku nepokojů v březnu roku 2011 Amnesty International obdržela jména více než 33 000 lidí, kteří přišli o život.


Index: ACT 30/001/2013

Muž se snaží posbírat nábytek, který zbyl v jeho domě po bombardování města Ma´arat al-Nu´mán vládními silami, severozápadní Sýrie, listopad 2012 Do výzbroje syrské armády patří především stíhačky a vrtulníky sovětské výroby, z nichž většina byla dodána před více než 20 lety, ačkoliv některé stroje zjevně prošly modernizací. Podle Registru konvenčních zbraní OSN navíc v roce 2008 Bělorusko prodalo do Sýrie 33 letounů MiG-23 pocházejících z Ruska. Rozhodnutí třetích zemí dále vyvážet ruské zbraně vyžadují povolení z Moskvy, přičemž v roce 2006 Rusko se Sýrií podepsalo dohodu „o monitorování správného užívání určitých druhů vojenského zboží“. Syrská armáda během náletů a bombardování používá různé druhy letounů, mezi něž podle analýzy dostupných on-line záběrů patří stíhačky Mig-21, Mig-23 a Su-24 i transportní vrtulníky Mi-8/17 a útočné vrtulníky Mi24 a Mi-25. Plošná bombardování ze strany syrské armády zabíjí, mrzačí

a terorizují civilisty po celé zemi. Takovéto útoky, které nerozlišují mezi civilními a vojenskými cíli, naplňují skutkovou podstatu válečných zločinů. V září roku 2012 zdokumentovala Amnesty International každodenní bombardování, dělostřelecké a minometné útoky ve městech a vesnicích v celé oblasti Džabal azZawíja a dále v části provincie Idlib a na severu provincie Hamá. Mezi nevybuchlou municí a zbytky zbraní, které Amnesty International zkoumala na místech útoků, byly nalezeny tříštivo-trhavé neřízené letecké bomby sovětské výroby typu OFAB-100-120 a další neidentifikované neřízené bomby plné kusů kovu zaručující maximální ničivý účinek, kazetové pumy typu RBK-250 obsahující submunici v podobě zápalných bomb ZAB-2.5, rakety S5, dělostřelecké granáty ráže 122 mm a minomety ráže 120 mm. Používání takto nepřesných bojových zbraní a munice v obydlených oblastech dramaticky zvýšilo počet civilních obětí a donutilo velké počty lidí opustit své domovy.

V letech 2007-2008 Sýrie podle dostupných informací podepsala s Ruskem několik smluv na generální opravy a vylepšení několika stíhaček a helikoptér včetně útočných vrtulníků typu Mi-25. V červenci roku 2012 se pak Rusko pokusilo dodat další tři opravené vrtulníky do Sýrie na palubě lodi MV Alead, která vyplula z ruského přístavu Baltijsk v baltském moři 11. června 2012 a následně byla v Severním moři donucena k návratu. Podle dalších informací Rusko následně plánovalo vrtulníky do Sýrie dopravit letecky, není však jasné, zda k dodávce nakonec skutečně došlo. Podle článku zveřejněného neziskovou organizací Pro Publica nepovolil Irák za tímto účelem přelet nad svým územím. Bez ohledu na to, zda se dodávka modernizovaných bojových vrtulníků uskutečnila, nebo ne, je zřejmé, že je Rusko ochotno poskytovat syrskému režimu zbraně, ačkoliv budou pravděpodobně použity k páchání dalších válečných zločinů. Syrské systémy letecké obrany jsou také převážně ruského původu a hovoří se


Index: ACT 30/001/2013

o tom, že Sýrie uzavřela smlouvy o dodávkách nových či vylepšených vzdušných a pobřežních protiraketových obranných systémů a tyto dodávky pokračovaly v letech 2011-2012. Například první čtyři zásilky modernizovaného protiraketového obranného systému středního doletu typu S-125-2M Pechora -2M (SA-3B Mod) byly do Sýrie dodány v roce 2011 a další čtyři byly odeslány na palubě nákladní lodi Alead v červnu 2012. Prohlášení ruské vlády týkající se podepsaných zbrojních kontraktů a dodávek zbraní do Sýrie jsou přinejmenším dvojznačná. Rusko tvrdí, že žádné nové zbraně nedodává, avšak připouští, že některé zbraně a další vojenský materiál mohou být do Sýrie dováženy na základě starých smluv. Náměstek ruského ministra zahraničí Michajl Bogdanov několikrát prohlásil, že „při rozhodování o dodávkách některých zbraní Rusko vždy bere v úvahu své mezinárodní závazky v této oblasti, které bezezbytku dodržuje, a situaci v přijímací zemi a obecně regionu, ve kterém se nachází. Dodávky neuskutečníme, pokud se domníváme, že by mohly mít destabilizační účinek.“ Amnesty International apeluje na Ruskou federaci, aby učinila přítrž spekulacím o dodávkách zbraní syrským ozbrojeným silám a okamžitě přerušila veškerý prodej zbraní a jejich dodávky do Sýrie, včetně zmodernizovaného vybavení, a podpořila uvalení souhrnného zbrojního embarga OSN na syrskou vládu.

vysoké pravděpodobnosti, že bude tato pomoc či asistence zneužita k závažným porušováním lidských práv považovaným za mezinárodní zločiny a páchání válečných zločinů, jako jsou mimosoudní popravy, nucená zmizení nebo mučení. Smlouva o obchodu se zbraněmi by tento zákaz měla odrážet.

VELKÁ BRITÁNIE: OBCHOD SE ZBRANĚMI A NASTRČENÉ SPOLEČNOSTI Od 1. října 2008 rozšířila vláda Spojeného království kontrolu firem obchodujících se zbraněmi i na transakce s lehkými zbraněmi, a to včetně jejich převážení. Přesto začínají přibývat důkazy o tom, že ve Velké Británii fungují „nastrčené“ společnosti, které zahraniční překupníci využívají k nelicencovaným dodávkám zbraní, munice a souvisejícího materiálu do zemí, kde jsou pravděpodobně používány k závažnému porušování lidských práv. Celá řada takových firem registrovaných ve Velké Británii má britské sídlo, ale zahraničního vlastníka. Ačkoliv jsou tyto společnosti britskými právnickými osobami, zpravidla jsou řízeny ze zahraničí vlastníky bez trvalého bydliště ve Spojeném království, a tak nemusí přiznávat identitu svých akcionářů a skutečných vlastníků, kteří

tyto společnosti zneužívají k dodávkám zbraní do třetích zemí nebo se věnují převozu zbraní a logistickým službám.

BRITSKÁ FIRMA „ZPROSTŘEDKOVALA“ DODÁVKU TANKŮ DO JIŽNÍHO SÚDÁNU Britské „nastrčené“ firmy byly i součástí utajené mezinárodní sítě, přes kterou byly do Jižního Súdánu přes Keňu dodány velké zásilky tanků T-72 ukrajinské výroby, dělostřeleckého vojenského materiálu, několika raketových systémů, granátů s raketovým pohonem a útočných pušek. Zjištění Amnesty International ukazují, že v Británii zaregistrovaná společnost s ručením omezeným Marine Energy Trading Company Ltd. (METCO) naplánovala převoz první dodávky zbraní na palubě lodi MV Radomyshl. Tato loď provozovaná ukrajinskou společností Danube Shipping vyplula 14. prosince 2007 z ukrajinského přístavu Okťabrsk a do keňské Mombasy doplula 29. října 2007. Druhá dodávka, která z Okťabrsku vyrazila na palubě lodi Beluga Endurance 12. prosince 2007 a do Mombasy dorazila 12. ledna 2008, byla zorganizována společností AceShipping Ltd, registrovanou na ostrově Man. Ukrajinská společnost Phoenix Transport Services, která dodávky zajistila, sdělila

Zbrojní embarga jsou nutná v případech, kdy jsou zbraně, munice a s nimi související materiál používány k rozsáhlému či systematickému porušování lidských práv a páchání válečných zločinů. Tato embarga jsou ovšem zpravidla uvalena příliš pozdě. Proto by klíčovým cílem Smlouvy o obchodu se zbraněmi mělo být pomoci zabránit takovým krizím tím, že žádný stát nebude smět povolit transfer konvenčních zbraní v případech, kdy existuje zásadní riziko jejich použití k závažným porušením lidských práv chráněných mezinárodním právem a mezinárodního humanitárního práva. Státy jsou povinny neposkytovat pomoc ani asistenci jiným státům v případě, že jsou si vědomy


Index: ACT 30/001/2013

Amnesty International, že „jediný důvod, proč byla použita pro převozy firma Ace Shipping, spočívá v jednodušším účetnictví, neboť ukrajinská daňová legislativa je jednou z nejkomplikovanějších na světě“. Během útoků a protiútoků mezi ozbrojenými složkami Jižního Súdánu a ozbrojenými opozičními skupinami v jihosúdánské oblasti Horního Nilu v roce 2011 útočily obě strany konfliktu na nevojenské cíle, což mělo za následek vysídlení tisíců lidí. V některých případech ani jedna strana příliš nerozlišovala mezi civilními a vojenskými cíli, jak to vyžaduje mezinárodní humanitární právo. Jihosúdánské bojové tanky byly užívány k ostřelování ozbrojených opozičních jednotek v civilních oblastech, a to bez přiměřených opatření, která by předešla zraněním či obětem mezi civilisty. Pozorování Amnesty International odhalilo 24. ledna 2012 ve městě Mayom ve svazovém státě Jednota tři bojové tanky T-72M1 ukrajinské výroby. Jedná se o stroje zcela nevhodné pro boje v obydlených oblastech, a přesto byly požívány k ostřelování bez rozlišování vojenských a civilních cílů v oblastech obydlených civilisty. Výzkum Amnesty International a organizace Small Arms Survey ukázal, že v letech 2007-2008 bylo podobných tanků pro potřeby vlády Jižního Súdánu dovezeno 75 kusů. Stroje putovaly z Ukrajiny přes Keňu ve třech várkách spolu s velkým množstvím dělostřeleckého vojenského materiálu a lehkých zbraní. Tehdy výzkumníci Amnesty International poprvé potvrdili použití těchto tanků v Jižním Súdánu. Amnesty International opakovaně naléhá na všechny vlády včetně britské, aby zajistily účinný monitoring a autorizační systém pro veškerý obchod se zbraněmi i dopravní služby v rámci jejich území, a aby tyto požadavky vtělily do Smlouvy o obchodu se zbraněmi. Vláda Spojeného království by se měla zasadit o přísná pravidla pro registraci, vlastnictví a povinné zveřejňování údajů firem se zahraničními vlastníky. Úřady by tak měly možnost účinněji regulovat zbrojní transakce a převozy organizované těmito

společnostmi bez ohledu na to, zda se tyto aktivity ve skutečnosti odehrávají na území Spojeného království. DEFINICE A DRUHY STŘELIVA Seznam vojenského materiálu vedený ve Spojených státech obsahuje kategorie obranných prostředků, služeb a technologie, včetně útočných pušek, obrněných vozidel, letadel a munice. Střelivo je považováno za důležitý vojenský materiál vyžadující zvláštní vývozní kontroly, neboť má značný potenciál pro využití v bojových operacích. Mezi tři hlavní kategorie munice patří 1. dělostřelecká munice, 2. střely, rakety, bomby a miny a 3. toxické látky včetně těch používaných v slzném plynu. Vláda Spojených států k mezinárodním transferům střeliva přistupuje stejně jako k ostatním položkám v tomto seznamu. V současném návrhu Smlouvy o obchodu se zbraněmi pojem střelivo nezahrnuje všechny typy munice. Ne v každé zemi má termín „munice“ stejný význam, ale zpravidla se do něj počítá dělostřelecká munice všeho druhu užívaná spolu s různými typy zbraní a technologií, stejně jako bomby, rakety, granáty, střely, zásobníky do střelných zbraní, miny a torpéda, výbušné a toxické látky i zápalné předměty určené pro vojenské účely. Smlouva by měla odrážet širokou praxi různých států a přímo zahrnovat všechny typy střeliva a munice.

AMERICKÉ JEMENU

DODÁVKY STŘELIVA DO

Spojené státy americké jsou největší vývozce zbraní na světě a zásobují více než 70 zemí obrovským množstvím bomb, zásobníků, výbušnin, minometů a raket. Spolu s dalšími činiteli se opakovaně vyslovují proti zahrnutí střeliva do působnosti Smlouvy o obchodu se zbraněmi s odůvodněním, že se jedná o odvětví, které lze obtížně monitorovat, a to i přesto, že USA vlastní regulaci vývozu a dovozu střeliva provádějí. Všechny členské státy OSN, které se účastní vyjednávání o Smlouvě, se shodly, že by její působnost neměla zahrnovat vnitrostátní prodej a převozy zbraní.

I přesto proti Smlouvě tvrdě lobuje americká Národní střelecká asociace (National Rifle Association,NRA) s tvrzením, že půjde o omezení osobního vlastnictví zbraní ve Spojených státech. NRA proto tlačí na americkou vládu, aby se postavila proti návrhům na monitoring dovozů střelných zbraní za účelem snížení rizika překupnictví. Nelze vysledovat položky na seznamu zbraní a munice ve všech případech. Náměstek americké ministryně zahraničí 10. července 2012 nicméně prohlásil, že jeho země umí „dodávky zbraní sledovat podle palet nebo jednotlivých várek, nikoliv podle kusů, a tyto dodávky zpravidla obsahují stovky, tisíce či miliony kusů“. Americká legislativa navíc vyžaduje určitou míru průhlednosti převozu zbraní, a to včetně podávání zpráv Kongresu. Zodpovědnost při dodávání zbraní, munice a souvisejícího materiálu do třetích zemí je nezbytná a zpětné kontroly jsou účinným mechanismem, jak sledovat, zda se jednotlivé položky dostaly ke konečnému a zákonnému uživateli. DODÁVKY NESTANDARDNÍHO STŘELIVA (VYROBENÉHO MIMO USA) DO JEMENU Pod záštitou programu Foreign Military Sales (FMS) jsou vládám spřátelených států dodávány zbraně pro účely výcviku a bojových operací. Spojené státy také vyvážejí tzv. „nestandardní střelivo“. Jedná se o střelivo, které nebylo vyrobeno v USA, ale dovezeno zpravidla ze zemí bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. Rozhodnutí o takových dodávkách podléhají schvalování podle zákona o kontrole vývozu zbraní (Arms Export ControlAct), zákona o zahraniční pomoci (Foreign Assistance Act) a dalších zákonů a předpisů, pokud Ministerstvo zahraničí Spojených států vládu dané země nepovažuje takovou, která by „systematicky a hrubě porušovala mezinárodně uznaná lidská práva“. Skutečný vývoz nestandardního střeliva ze třetích zemí nepodléhá povolování Spojených států. Povolení k vývozu nestandardního střeliva je vydáno v zemi, kde je materiál přijímací zemí zakoupen. Takové střelivo pak není nikde evidováno coby dovoz či vývoz v celních údajích Spojených států, neboť se fyzicky na


Index: ACT 30/001/2013

a dalších 18 lidí bylo podle dostupných informací zraněno. Během konfliktu v provincii Abján použily jemenské vládní jednotky letecké a dělostřelecké útoky v obydlených čtvrtích a pokusily se opětovně získat kontrolu nad oblastmi, které ovládaly ozbrojené milice Ansáraš-Šaría napojené na organizaci Al-Kaida na Arabském poloostrově. Množství civilistů včetně dětí bylo zabito a mnoho dalších utrpělo zranění. Příslušníci milic Ansáraš-Šaría používali výbušniny a střelné zbraně v zalidněných místech a bezohledně je tak vystavili hrozbě a újmě. Rovněž zatýkali a zadržovali civilisty, špatně s nimi zacházeli, odepírali jim přístup ke zdravotní péči a používali ve velkém měřítku nášlapné miny.

území USA nikdy nedostane, a tudíž není ani zaneseno do amerického systému automatické kontroly vývozu (US Automated Export System), což je nejdůležitější zdroj průhledných informací o veškerém vývozu z území Spojených států, a to včetně mezivládního programu FMS. Amnesty International spolu s dalšími organizacemi, jako je US Government Accountability Office, zpochybňuje fakt, že za podobné transfery zbraní do třetích zemí nenese nikdo jasnou odpovědnost. Ministerstvo obrany USA 13. září 2012 přiřklo firmě Alliant Techsystems Inc. zakázku na dodávku nestandardního střeliva pro „zahraniční vlády a mezinárodní organizace s oprávněním přijímat prostředky vojenské obrany“. Maximální potenciální hodnota zakázky přesahuje 236 milionů dolarů. Mezi příjemce bude patřit afgánská národní policie a armáda, Irák, Filipíny, Jemen, Uganda a další nezveřejněné země. Amnesty International ve výše uvedených zemích dlouhodobě upozorňuje na obavy z porušování lidských práv a závažného zneužívání zbraní, munice a souvisejícího materiálu ze strany ozbrojených složek. Zakázka pro Jemen obsahuje milion kusů ostřelovacích pušek, 25 000 raket typu OG-7V HE Frag ráže 40 mm používaných

pro reaktivní granáty a 12 500 minometných střel ráže 82 mm. Spojené státy se staly největším dodavatelem vojenského materiálu do Jemenu a v roce 2011 dodaly jemenské vládě v rámci programu FMS zbraně v hodnotě 4,8 milionů amerických dolarů. V průběhu roku 2011 používaly jemenské ozbrojené složky ostré střelné zbraně, slzný plyn, obušky a zbraně produkující elektrické šoky proti pokojným protestujícím. K jednomu z nejzávažnějších případů došlo 18. března, kdy zemřely desítky lidí a přes 200 jich bylo zraněno poté, co ostřelovači umístění na střechách spolu s vojenskými jednotkami na zemi koordinovaně zaútočily na demonstranty shromážděné kolem univerzity v Saná. Nejméně tři lidé zemřeli 7. července 2012 po střelbě, které se dopustily bezpečnostní jednotky proti pokojným demonstrantům pochodujícím v přístavním městě Aden. Čtvrtý muž zemřel na následky zranění později

Amnesty International opakovaně vyzývá vládu Spojených států k tomu, aby pozastavila veškeré dodávky zbraní do Jemenu, u nichž je pravděpodobné riziko, že by mohly být zneužity k závažnému porušení lidských práv nebo mezinárodního humanitárního práva. Americká vláda měla podpořit začlenění účinných ustanovení, mezi jiným tvrdých kritérií v oblasti lidských práv a mezinárodního humanitárního práva, aby takové dodávky nemohly zprostředkovávat ostatní státy a dodávky veškerých zbraní a střeliva byly regulovány podle Smlouvy. Smlouva by měla obsahovat i účinná ustanovení bránící všem státům, aby se zapojily do zbrojního překupnictví.

Spotřebovaná munice, Jemen, 2012. Nahoře: Zraněni protestující jsou ošetřováni v polní nemocnici během střetů s vládními jednotkami ve městě Ta‘izz v jižním Jemenu v dubnu 2011. Vojenské jednotky a policejní ostřelovači stříleli na účastníky pochodu a nejméně 15 lidí bylo zabito.


Index: ACT 30/001/2013

ZÁVĚR Všechny uvedené příklady dodávek zbraní ze strany členských států Rady bezpečnosti v této zprávě, jakož i případy z dalších zemí, dokládají potřebnost účinné Smlouvy o obchodu se zbraněmi. V současné době neexistují ve světovém měřítku žádná pravidla, kterým by podléhala kontrola mezistátního obchodu se zbraněmi, což musí být nezbytně a bezodkladně napraveno, neboť tento stav si každoročně vyžádá tisíce lidských životů a má na svědomí zničené živobytí milionů lidí. Aby byla Smlouva o obchodu se zbraněmi skutečně účinná, musí obsahovat „zlaté pravidlo“, podle kterého bude od všech přistoupivších států vyžadováno, aby odmítly, pozastavily či odňaly zpět povolení k takovým mezinárodním transferům zbraní, u nichž hrozí zásadní riziko, že budou zneužity k závažnému poručování lidských práv a mezinárodního humanitárního práva. Smlouva by také měla přímo zakazovat, aby přistoupivší stát za jakýchkoliv okolností poskytoval jinému státu pomoc či asistenci v podobě konvenčních zbraní při vědomí, že by tyto zbraně mohly být přijímací zemí zneužity k páchání válečných zločinů a závažnému porušování lidských práv, která lze považovat za zločiny podle mezinárodního práva (např. mimosoudní popravy, nucená zmizení, mučení a pod.). Titulní strana: Muž bezmocně gestikuluje před domy, které byly zničeny během náletů syrského Letectva na město Azaz, 47 km od Aleppa, Sýrie, srpen 2012. © REUTERS/Goran Tomasevic

Do působnosti Smlouvy by také měly být zařazeny všechny typy zbraní a munice určené k použití při vojenských operacích a zajišťování vnitřní bezpečnosti, a to včetně souvisejícího vybavení, součástek a technologií. Do dodávek by měly být zahrnuty též dary a transakce mezinárodního obchodu. Zprostředkování, převážení a financování mezinárodních zbrojních transakcí musí podléhat regulaci. Výroční zprávy by měly obsahovat data týkající se všech dodávek i aktivit a být veřejně přístupné. Neměly by být stanoveny žádné výjimky. Takto tvrdá pravidla by pomohla zachránit mnoho životů a ochránit živobytí milionů lidí před nezodpovědnými dodávkami zbraní. Smlouva o obchodu se zbraněmi není všelékem. Bude-li však uzavřena, půjde o zásadní krok na cestě k daleko bezpečnějšímu světu pro miliardy lidí.

Nahoře vlevo: Během července 2012 probíhala na půdě OSN jednání Smlouvě o obchodu se zbraněmi. Amnesty International tehdy v New Yorku vystavila náhrobní kameny, aby upozornila na důsledky neregulovaného obchodování se zbraněmi. Nahoře vpravo: Mexická pobočka Amnesty International postavila před velvyslanectví USA v Mexico City žlutý tank, aby protestovala proti tomu, že Spojené státy vystupují proti zahrnutí střeliva do jednání o obchodu se zbraněmi na půdě OSN v červenci 2012.

Amnesty International by ráda poděkovala International Peace Information Servicev a Omega Research Foundation, které se podílely na výzkumných informacích obsažených v této zprávě.

Amnesty International je celosvětová organizace s více 3 miliony podporovatelů, členů a aktivistů ve více než 150 zemích a oblastech, kteří usilují o ukončení závažných porušení lidských práv. Vizí Amnesty International je svět, ve kterém každý člověk může užívat práva obsažená ve Všeobecné deklaraci lidských práv stejně jako práva garantovaná dalšími prameny mezinárodního práva. Amnesty International je nezávislá na činnosti států a vlád, politických ideologiích, ekonomických zájmech či náboženstvích. Finanční prostředky získává převážně z členských příspěvků a veřejných darů.


Index: ACT 30/001/2013

2013

Recommend Documents