2013 PLZEN.CZ

DIVADLO J. K. TYLA 11. ROČNÍK

1/2013

www.DJKT–PLZEN.CZ

CENY THÁLIE 2012 DJKT ZAZNAMENALO NOMINACE VE VŠECH OBORECH NOVĚ NA REPERTOÁRU NINE, SESTUP ORFEŮV, OŠKLIVEC, FAUST A MARKÉTKA PREMIÉRY POLSKÁ KREV, KRVAVÁ SVATBA, JE TŘEBA ZABÍT SEKALA, TOSCA, LIDSKÝ HLAS KONCERTY NEDĚLNÍ MATINÉ MOZAIKA OHLÉDNUTÍ ZA PŮSOBENÍM J. PÁNKA V ČELE PLZEŇSKÉ OPERY JUBILEA

Markéta Frösslová (Karola Cutrerová) — SESTUP ORFEŮV

OBSAH CENY THÁLIE 2012 DJKT ZAZNAMENALO NOMINACE VE VŠECH OBORECH

2

NOVĚ NA REPERTOÁRU NINE

6

SESTUP ORFEŮV

9

OŠKLIVEC

12

FAUST A MARKÉTKA

16

PREMIÉRY POLSKÁ KREV

20

KRVAVÁ SVATBA

22

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

24

TOSCA

25

LIDSKÝ HLAS

26

KONCERTY NEDĚLNÍ MATINÉ

27

MOZAIKA OHLÉDNUTÍ ZA PŮSOBENÍM JIŘÍHO PÁNKA V ČELE PLZEŇSKÉ OPERY

28

TAJEMSTVÍ – ÚSPĚŠNÝ DEBUT MLADÉHO REŽISÉRA

28

DERNIÉRA TURANDOT – JAN ADAMEC SE LOUČÍ S VELKÝMI OPERNÍMI ROLEMI

29

JUBILEA MILOSLAVA KRAUSOVÁ, LIBUŠE BLÁHOVÁ, MARIE GRAFNETTEROVÁ

31

PROGRAM BŘEZEN – DUBEN 2013

32

KONTAKTY

Foto na titulní straně: David Nykl (Mefistofeles), Jana Foff Tetourová (Siebel) FAUST A MARKÉTKA

Ředitelství

Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 048

Odd. prodeje a služeb

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 185, 378 038 186

Pokladna předprodeje

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 190

Denní pokladny (hodinu před začátkem představení)

Velké divadlo Smetanovy sady 16, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 128 Komorní divadlo Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 059

Odd. propagace a marketingu

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 181

Zahraniční a tuzemské zájezdy

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 183

Foto na zadní straně obálky: David Nykl (Mefistofeles), Petra Šimková Alvarez (Markétka) FAUST A MARKÉTKA

DIVADLO JOSEFA KAJETÁNA TYLA vychází 4× ročně Vydává: Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace, Prokopova 14, 301 00 Plzeň, IČO 078051 – za podpory MK ČR a Plzeňského kraje Ředitel: doc. MgA. Jan Burian Zřizovatel DJKT: město Plzeň Odpovědná redaktorka: Mgr. Eva Ichová Fotografie: Pavel Křivánek, archiv DJKT (není-li uvedeno jinak) Grafické zpracování: Jaroslav Mašek Sazba: Luboš Bejček Tisk: Typos, tiskařské závody, s.r.o. MK ČR E 14075

Jana Šrejma Kačírková, Pavla Vykopalová, Soňa Hanzlíčková Borková

Jiří Hromada, Jiří Hlaváč, Zdeněk Barták

Jan Kříž, Martina Šnytová, Hana Holišová

Soňa Hanzlíčková Borková

Tisková konference v ND - celkový pohled

Lucie Skálová, Ondřej Vinklát, Adam Zvonař

C E N Y

T H Á L I E

2 0 1 2

Jana Paterová, Zbyněk Brabec, Vladimír Nečas, Ivan Trojan

2

CENY THÁLIE 2012 DIVADLO J. K. TYLA ZAZNAMENALO NOMINACE VE VŠECH OBORECH Již 20 let mapuje Herecká asociace produkci českých divadel s cílem zaznamenat a ohodnotit nejlepší jevištní výkony. Závěry své celoroční práce předestřeli tentokrát předsedové odborných oborových porot na tiskové konferenci 21. ledna 2013 v jednom z foyer Národního divadla. Plzeňskému divadlu přinesl jubilejní ročník neobyčejně příznivou bilanci: dvě želízka v ohni v podobě přímých nominací Kateřiny Jalovcové a Soni Hanzlíčkové Borkové na Cenu Thálie

2012 a sedm nominací širších, pokrývajících všechny žánry. Ceny Thálie 2012 budou uděleny v Národním divadle v Praze 23. března. Moderátorem večera bude opět dramatik a herec Antonín Procházka a mezi umělci aspirujícími na prestižní cenění uvidí diváci řadu dalších tváří důvěrně známých z plzeňských scén, ať už jsou to někdejší členové DJKT Ivona Jeličová, Pavla Vykopa-

lová, Tomáš Černý či hostující umělci Jana Šrejma Kačírková, Jan Kříž, Aleš Briscein a Ondřej Vinklát. Mezi nominovanými budou také Ivana Hloužková, Gabriela Míčová a Ivan Trojan, jejichž strhující herecké výkony mohli v Plzni ocenit účastníci 20. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo v inscenacích Tichý Tarzan, Odpad, město, smrt a Ucpanej systém.

KATEŘINA JALOVCOVÁ V oboru opera aspiruje na Cenu Thálie svým mimořádným výkonem v roli Panny Rózy ve Smetanově Tajemství Kateřina Jalovcová, jež dle dobrozdání poroty „vyniká vyrovnaným, sametově znějícím hlasem, s nímž dokáže do nejmenších detailů nuancovat emocionální rozpoložení vytvářené dramatické postavy. Panna Róza ze Smetanova Tajemství je v jejím podání ušlechtilým obrazem inteligentní ženy konce 19. století, která se odvahou poukázat kriticky na neduhy maloměstsky úzkoprsého okolí řadí mezi vzory české duchovní elity tehdejší doby. O své znovunalezené štěstí bojuje s rozvahou, nekompromisně; nesmlouvavým postojem dokáže být morální oporou i ostatním.“ Mladá sólistka opery Národního divadla v Praze se s Pannou Rózu na jeho scéně setkala již v r. 2006. V plzeňské inscenaci režiséra Dominika Beneše v DJKT její postava plně dozrála: „svou parádní roli výtečně zpívala už v Národním divadle, ale až v Plzni mohla rozvinout její komplikovaný povahopis“ (J. Herman v Divadelních novinách). S plzeňskou operou spolupracuje Kateřina Jalovcová od r. 2005. Vděčí jí především za příležitost, kterou jí poskytlo obsazení do role Azuceny v Trubadúrovi, v níž následně zazářila i na dvou italských scénách. Plzeňské publikum ji poznalo také jako Fjodora v Borisi Godunovovi a Končakovnu v Knížeti Igorovi.

C E N Y

T H Á L I E

2 0 1 2

Dalšími finalistkami v operním oboru jsou Jana Šrejma Kačírková (Julie v Gounodově Romeovi a Julii v Národním divadle moravskoslezském Ostrava) a Pavla Vykopalová (role Míly Válkové v Janáčkově Osudu – Národní divadlo Brno).

Kateřina Jalovcová (Panna Róza) - TAJEMSTVÍ 3

SOŇA HANZLÍČKOVÁ BORKOVÁ boru DJKT jistě krásným završením třetího roku jejího plzeňského angažmá. Do dvou velkých hlavních rolí skočila jako absolventka brněnské JAMU rovnýma hned v prvním roce, kdy ztvárnila Millie Dillmountovou v muzikálu Hledá se muž. Zn.: Bohatý! a Fran Kubelikovou v muzikálu Sliby – chyby (2009). Akrobatické vlohy uplatnila jako Jeanne Umberto, resp. Passepartout v Cestě kolem světa za 80 dní a mimořádnou hereckou tvárnost v mnohačetné roli 1. ženy v muzikálu Miluju tě, ale... V současné době je Soňu Borkovou kromě Evity možné vidět např. ve Fantomu Morrisvillu jako Clarence Hamiltonovou či Květušku v muzikálu Adéla ještě nevečeřela. Od března vstupuje také do muzikálu Nine v roli Luisy Contini. Evitu hrála poprvé při premiéře 3. prosince 2012, aby se s ní v květnu 2013 na několik měsíců rozloučila. V září totiž přibyla k jejím životním rolím nová role celoživotní: stala se šťastnou matkou dcerušky Emy. Po krátké přestávce se Soňa k Evitě zase vrátila – že se jí to podařilo v obdivuhodné kondici pěvecké i taneční, dokládá právě nominace na Cenu Thálie. Soňa Hanzlíčková Borková (Eva Perónová) - EVITA

V oboru muzikál, opereta nebo jiný hudebně-dramatický žánr je na Cenu Thálie 2012 nominována Soňa Hanzlíčková Borková za roli Evy Peronové v muzikálu Evita. Porota ocenila její „bravurní pěvecký i herecký výkon, který je na našich jevištích etalonem této mimořádně náročné a komplexní muzikálové role. Z jejího pěveckého projevu je cítit lehkost i cit pro niterný vnitřní život hlavní hrdinky.“

Režisér Evity, šéf muzikálového souboru Roman Meluzín, dokázal v předchozích ročnících Cen Thálie přivést „na stupně vítězů“ ve svých inscenacích již dvě představitelky hlavních rolí: Danielu Šinkorovou jako Sally Bowles v Kabaretu (2004) a Zuzanu Kolářovou v roli Velmy Kellyové v Chicagu (2008). Nejnovější úspěch Soni Borkové podle jeho slov „svědčí o tom, že děláme herecké divadlo, kdy soustředěná

Soňa Hanzlíčková Borková (Eva Perónová) - EVITA

práce kmenových i přizvaných režisérů směruje k herecké interpretaci a ne kostýmnímu divadlu. Je to dlouhodobý proces, kvalita jednotlivců je opřená o kvalitu týmu, který v základních vyjadřovacích prostředcích mluví jednotným jazykem“. Ve finále budou se Soňou Hanzlíčkovou Borkovou o Cenu Thálie soupeřit Hana Holišová (Jana v muzikálu Papežka Městského divadla Brno) a Martina Šnytová (Helena Zarembová v inscenaci Polské krve Národního divadla moravskoslezského Ostrava).

C E N Y

T H Á L I E

2 0 1 2

Toto mimořádné uznání je pro mladou sólistku muzikálového a operetního sou-

A jak svůj úspěch nahlíží sama novopečená adeptka prestižní ceny: „Přiznávám, že Evita je úkol, po kterém jsem velmi toužila. Takže tou nejdůležitější cenou pro mne byla už sama možnost tuto roli nastudovat a moci ji hrát.“

Svatopluk Sem (Kalina) - TAJEMSTVÍ 4

Ivana Veberová (Gioconda) – LA GIOCONDA

Martin Bárta (Barnaba) – LA GIOCONDA

ŠIRŠÍ NOMINACE NA CENY THÁLIE 2012 Nejvíce širších nominací na vrub DJKT připadlo v operním oboru. Za titulní roli v opeře A. Ponchielliho La Gioconda ji získala Ivana Veberová, která byla v nominacích Thálie už dvakrát, za roli Jitky v inscenaci Dalibor a za titulní roli opery Adriana Lecouvreur. Za roli Barnaby v inscenaci Giocondy byl nominován rovněž Martin Bárta, v inscenaci Tajemství porota podobně vyzdvihla Richarda Samka (Vít) a Svatopluka Sema (Kalina). Oba posledně jmenovaní takto uspěli i před třemi lety jako mladí bohémové Rudolf a Marcello v plzeňské inscenaci slavné Pucciniho opery. V oboru muzikál, opereta nebo jiný hudebně-dramatický žánr je v širších nominacích Roman Říčař za roli Che v muzikálu Evita, v oboru balet, pantomima nebo jiný tanečně-dramatický žánr dosavadní dvojnásobná laureátka cen Thálie Zuzana Pokorná, tentokrát za titulní roli v baletu Anna Karenina. V oboru činohra byl širší nominací poctěn výkon Pavla Pavlovského v roli Harpagona v inscenaci Lakomec, přičemž Pavel Pavlovský je jedním z vůbec prvních držitelů Ceny Thálie, neboť ji získal v r. 1993. Eva Ichová

Richard Samek (Vít) - TAJEMSTVÍ

Roman Říčař (Che) - EVITA

C E N Y

T H Á L I E

2 0 1 2

Zuzana Pokorná (Anna), Ondřej Vinklát (Vronskij) - ANNA KARENINA

Pavel Pavlovský (Harpagon) - LAKOMEC 5

NINE

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Scénář Arthur Kopit, hudba a texty Maury Yeston Česká premiéra 1. prosince 2012 v Komorním divadle

Muzikál • Podle Felliniho filmu 8 ½ z italštiny adaptoval Mario Fratti Překlad a české texty Adam Novák Režie Roman Meluzín Dirigenti Pavel Kantořík, Jiří Petrdlík Choreografie Pavel Strouhal Scéna Daniel Dvořák Kostýmy Dana Haklová Dramaturgie Jiří Untermüller

MUZIKÁL NINE BÁJEČNÁ REVUE Veronika Veselá (Sarraghina)

Česká premiéra inscenace, jež vznikla podle Felliniho filmu 8 ½ , přináší i psychologický přesah Kdyby nešlo o krizi středního věku, beznaděj, strach z neúspěchu a neustálý útěk před zástupem žen, byla by to vlastně jedna velká legrace. Tak lze stručně charakterizovat hlavní dějovou linku slavného broadwayského muzikálu Nine, který v české premiéře uvedl první prosincovou sobotu na scéně Komorního divadla soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla v Plzni. V Plzni se uprostřed vztahové i pracovní krize ocitá Bronislav Kotiš coby rozkolísaný čtyřicátník Guido Contini. Slavný režisér natočil v poslední době tři neúspěšné filmy, ale dámský svět jej stále miluje. Obklopen manželkou, dvěma milenkami a zástupem nápadnic získává důvěru postarší producentky, která od něho nechce další „podivný existencionální film“, ale komerční trhák, nejlépe muzikál. Guida však nic nenapadá, jeden scénář je horší než druhý, a ani ty ženy jej vlastně už tak moc nebaví… Pomůže mu relaxace v lázních, nebo spíš sebereflexe vlastního dětství?

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

N i N e

Ač Bronislav Kotiš není prototypem rozhárance, tápajícího Continiho, štvance v lásce, hraje uvěřitelně, s obvyklým šarmem a elegancí. V závěru pochopíme, proč vlastně hledá vzrušení a rozptýlení v náručích dalších a dalších žen. Jeho manželku (a snad i ochránkyni) ztvárňuje neméně přesvědčivě známá divadelní a televizní herečka Ivana Jirešová, v decentní herečku Claudii se proměňuje Adéla Petřeková, smyslnou Carlu zahrála výrazná Radka Pavlovčinová. Pomyslný kruh žen okolo Guida Continiho uzavírá jeho racionalistická matka (Monika Švábová), živelná producentka La Fleur (Stanislava Topinková Fořtová), uhrančivá Sarraghina (Kateřina Nováková) a dvacetičlenná, znamenitě sehraná a sezpívaná dívčí company.

6

Bronislav Kotiš (Guido Contini)

Plzeňský muzikál vítězí nad filmovým Kritiky filmového muzikálu Nine nebyly oslnivé, ovšem jevištní verze v nastudování Romana Meluzína je mnohem lepší! Zatímco v první části ponechal dílu tragikomický revuální nádech, v té druhé, kdy se film až příliš uchýlil k nudnému sebezpytování hlavního hrdiny, divadelní muzikál neztratil tempo ani lesk. Jednak díky správnému temporytmu inscenace, citlivému střídání nálad i časoprostoru, ale i zásluhou vizuální podívané. Tu zajistila jak strhující choreografie Pavla Strouhala (kabaretní výstupy s bubínky patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době na české muzikálové scéně viděl), tak atraktivní výprava.

Erotické napětí, ďábelské revuální scény a závěr nutící k zamyšlení kam, z jakého důvodu a proč se vlastně ženeme, to je plzeňská inscenace muzikálu Nine, jenž má ambice navázat na veleúspěšné Chicago.

ní jich pod taktovkou Jířího Petrdlíka nebo Pavla Kantoříka ve vynikajícím provedení zazní hned několik! Vítězslav Sladký PLZEŇSKÝ DENÍK 26. 11. 2012

A pokud někdo tvrdí, že dílo nemá hit, rozhodně nemá pravdu. Během představe-

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

N i N e

Scénograf Daniel Dvořák zvolil symbolické retro motivy s dominujícími černobílými obrazci, které spolu se světelnými doplňky a efekty skvěle navozují atmosféru filmových ateliérů. Kostýmní návrhářce Daně Haklové se podařilo více než dvacítku žen obléci eroticky vyzývavě, ale nijak obhrouble, takže zejména mužská část publika se může těšit na výjimečnou podívanou. Kýčovitě a prvoplánově lascivně nepůsobí ani vsuvka v podobě „mozartovské“ opery Casanova, jež se má stát oním Continiho trhákem. Stanislava Topinková Fořtová (Liliane La Fleur) 7

Adéla Petřeková (Claudia Nardi), Bronislav Kotiš (Guido Contini)

Bronislav Kotiš (Guido Contini), Ivana Jirešová (Luisa Contini)

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

N i N e

Monika Švábová (Guidova matka)

Bronislav Kotiš (Guido Contini), Martina Závodná (Diana) 8

Markéta Zehrerová, Stanislava Topinková Fořtová

SESTUP ORFEŮV

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Tennessee Williams Premiéra 15. prosince 2012 ve Velkém divadle

Petr Konáš (Val Xavier), Andrea Černá (Lady Torrancová)

o r F e Ů v

Překlad Jan Grossman a Jiří Kolář Režie a úprava Jan Burian Scéna Karel Glogr Kostýmy Dana Haklová Dramaturgie a úprava Marie Caltová Scénická hudba Petr Malásek

S e S t u P

VYVEDE ORFEUS SVOU EURYDIKU Z PEKLA NENÁVISTI?

r e P e r t o á r u

•

Režisér Jan Burian, tak jak je pro něj charakteristické, konfrontoval prolínání naturalistických detailů se záblesky symboliky. Dokonale připomněl antický odkaz a současně sugestivně modeloval soudobost. Vyhnul se popisnosti, nedeformoval reálné.

N o v ě

N a

Viktor Viktora PLZEŇSKÝ DENÍK 20. 12. 2012

Jakub Zindulka, Petr Konáš, Josef Nechutný, Zdeněk Mucha 9

Andrea Černá (Lady Torrancová), Petr Konáš (Val Xavier)

TENNESSEE wILLIAMS OPĚT NA PLZEŇSKÉ SCÉNĚ Glogra umožňuje rozehrát dramatické dění i za velkými prosklenými okny. Hru stínů ve zběsilém pohybu umocňuje světelný design a podmanivá hudba Petra Maláska. Hlavními postavami psychologického příběhu jsou Lady Torrance v podání Andrey Černé a Val Xavier (Petr Konáš). Val je toulavý hráč a zpěvák, který vstoupí do jednotvárného života Lady jako bájný Orfeus. Oba uchvátí a dojmou diváka přesvědčivým, vášnivým ztvárněním lidí spojených osudem a náhodným setkáním.

S e S t u P

o r F e Ů v

Děj spěje k nevyhnutelnému střetu s nenávistí v konfrontaci s Jabem Torrancem (Pavel Pavlovský) a „divným“ městem, představovaným nesmlouvavým šerifem Talbottem (Zdeněk Mucha) a jeho ženou (Zorka Kostková), žijící v zajetí mystických představ. Nespoutaná a divoká Karola (Markéta Frösslová) je zde neustálou připomínkou existence svobody a poezie hvězdné oblohy, pod kterou je tak snadný návrat ve vestě z hadí kůže nešťastného Vala.

r e P e r t o á r u

•

Lidsky závažné a hluboké poslání této hry je výzvou k zamyšlení zvláště v tomto čase. Petr Konáš (Val Xavier), Markéta Frösslová (Karola Cutrerová)

N o v ě

N a

Hra Sestup Orfeův je situována do neměnného prostoru jižanského obchodního domu, kterému vládne energická Lady Torrance. Symbolické schodiště rozděluje dva světy – svět víry v život a jeho vyšší

1 0

smysl se zoufalou snahou vzkřísit naději proti despotické zvůli a svět zakořeněné nenávisti a arogance Jaba Torrance. V inscenaci je od počátku cítit napětí, které systematicky graduje. Scéna Karla

Jaroslava Světlíková PLZEŇSKÝ KULTURNÍ PŘEHLED - leden 2013

Petr Konáš (Val Xavier), Zorka Kostková (Vilemína Talbottová)

Andrea Černá (Lady Torrancová), Petr Konáš (Val Xavier)

Adéla Petřeková (Ošetřovatelka), Pavel Pavlovský (Jabe Torrance)

Jan Maléř (David Cutrere), Markéta Frösslová (Karola Cutrerová)

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

S e S t u P

o r F e Ů v

Petr Konáš (Val Xavier), Zdeněk Mucha (Šerif Talbott)

Jana Kubátová (Beulah Binningsová), Štěpánka Křesťanová (Dolly Hammová) 1 1

OŠKLIVEC

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Marius von Mayenburg

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

o š k l i v e c

Premiéra 8. prosince 2012 v Klubu Komorního divadla

Michal Štěrba (Scheffler), Marek Adamczyk (Lette) 1 2

Kamila Šmejkalová (Fanny), Marek Adamczyk (Lette)

Marek Adamczyk (Lette), Zdeněk Rohlíček (Karlmann), Michal Štěrba (Scheffler)

Překlad Kateřina Bohadlová • režie David Šiktanc • Dramaturgie Markéta Machačíková • Scéna a kostýmy Pavel Kodeda

MICHAL ŠTĚRBA A JEHO ŠAKALÍ LÉTA

Vy se teď ocitáte v trochu zvláštním, přechodovém údobí. Jste mladý – To tam napište! – ale z kategorie mladých talentů do 33 let jste už vyrostl. Pro nedávné absolventy DAMU, s nimiž jste pracoval v obou klubových inscenacích – – jsem starej – to tam taky napište. Zvlášť pro kolegu Adamczyka jsem poměrně starej. Chtěla jsem říci: ač stále mlád, pro ně jste mnohem zkušenějším partnerem. Jaká byla tahle spolupráce pro vás? Občerstvující. Jsou to fajn lidi – Kamila i Mára, se Zdeňkem se známe sto let. A režisér David Šiktanc mě překvapil víc než mile,

Jsem rád, že se mi tak záhy povedlo potkat se pracovně s Tondou, mám ho rád jako kolegu, autora i režiséra. Vztah k jeho hrám jsem jako Plzeňák zřejmě zdědil, naši byli letitými abonenty a taky ho zbožňovali. Za Profesora jsem moc rád, dodnes na to rád vzpomínám.

o š k l i v e c

Jak jinak, určitě bude mnohem lepší než tady, protože nynější Klub, to je opravdu peklo. Hlavně v letních měsících a to doslova i pro diváky, protože sluníčko dokáže střechu nad Klubem opravdu pěkně rozpálit.

Nicméně pohybovou zdatnost jste musel prokázat už před Šakalími lety, jako Ottavio ve Vostrého komedii dell´arte Tři v tom, ovace jste pak sklízel ve vděčné titulní roli Goldoniho Lháře. Poměrně brzy, po dvou letech angažmá, jste se stal spoluúčastníkem bouřlivého úspěchu Procházkovy komedie Ještě jednou profesore, kde jste jako počítačový šílenec Daniel uváděl věci do pohybu. To musel být také silný zážitek.

Není divu, v Plzni se hrál plné čtyři roky. Ještě to občas hraju v Praze na Palmovce. Když Radek Zima nemůže, znovu si střihnu internetového a počítačového hekra, dnes už tedy dost zarostlého. Na téhle hře je náramně vidět, jak strašně ten čas letí. Když jsme to hráli tady, měli jsme obrovskou PC bednu, používali jsme diskety a monitor vážil čtyřicet kilo a nevešel se na stůl. Potom jsem to hrál v Pardubicích a už se používala cédéčka. Kdybychom je dnes vytáhli na Palmovce, tak mladší divák už asi nebude vědět, co je to CD za médium, proč ten člověk má nějaká data na stříbrný oplatce. Na tom je krásně vidět, jak dlouho už se tahle Tondova úspěšná inscenace hraje.

•

Těšíte se na klubovou scénu v novém divadle?

Nejosudovější pro mě byla před 11 lety určitě Šakalí léta, společná inscenace muzikálového souboru, baletu a činohry: jediný muzikál, který jsem kdy dělal a kde mě klofla moje žena (Irena Bartošová, nyní Štěrbová – pozn. red.) Jako baletka si mě prostě nemohla při zkouškách nevšimnout, mé pohybové kreace nemohly zůstat bez odezvy. Vyloženě po mně vyjela – a dnes spolu máme dvě senzační děti. Takže nejstěžejnější dílo pro můj budoucí život byla právě Šakalí léta. Doteď sklízím plody za to, že jsem na baletním sále pracoval takovým efektním a myslím, že nebudu přehánět, i nevídaným způsobem. Jen nechápu, proč mě moje žena nechce nechat doma tancovat i nadále, kolikrát bych si s ní rád skočil třeba polku… A nevím proč, ale netouží ani po tom, abych jí zpíval.

r e P e r t o á r u

Je to specifický prostor, který vyžaduje větší pozornost na detail než velké jeviště. Ale že by to byla diametrálně odlišná práce nebo diametrálně odlišný výsledek – to není. Možná by se dalo říct, že hraní v klubovém prostředí je něco mezi divadlem a dejme tomu filmem s jeho možností divákovi popřát bližšího kontaktu. Klubové inscenace mám rád, ale samotný Klub rád nemám. Když zkoušíte vedle zakouřené hospody, kde soustavně hraje nějaká hudba, podávají se obědy, lidé se baví a cinkají tam talíře, to vám na koncentraci nepřidá. Takové prostředí má s divadlem společný jen ten název.

Při takové pestrosti repertoáru, s jakým se setkáváte, kdy téměř každá inscenace přináší nějakou novou zkušenost, je asi těžké označit ty stěžejní. Přesto – která hra vám utkvěla v srdci, na co rád vzpomínáte?

N a

Prostor divadelního klubu jste si řádně osahal už v divácky velmi úspěšných Akvabelách; Amazonie a Ošklivec jen potvrzují, že hraní v klubu s diváky na dotek vám evidentně svědčí.

velmi inteligentní, připravený, fundovaný člověk. Na to, jak je mladý (25 let – pozn. red.), to bylo až obdivuhodné. Připravenost, zároveň jakási nezamindrákovanost – senzační jak po lidské, tak profesní stránce. Závan čerstvého větru. Je dobře, že se tu začali objevovat mladí lidé, kteří mají nějaký svůj neotřelý názor a chtějí dělat divadlo ze svého pohledu. Myslím, že Klub jde v poslední době vlastně správným směrem – a jestli se najde několikrát do měsíce šedesát lidí, kteří chtějí vidět „něco jiného“, tak tu možnost snad mají.

N o v ě

Michal Štěrba je členem plzeňské činohry od roku 1998. Čtrnáct let angažmá prezentuje v jeho případě 53 inscenací, rolí pochopitelně o něco více: velkých, středních i malých, typově a charakterově neobyčejně rozrůzněných. V současné době získává sympatie diváků jako nájemný likvidátor obtížných vztahů Oskar v Procházkově Kouzlu 4D, v klubové Amazonii jako rutinní herec Kryštof, protagonista exoticko–romantického televizního seriálu, a jako horlivý a horlivě prskající De Fontanet v Takové ženské na krku. A konečně také v nejnovější klubové inscenaci Ošklivec, v níž mu připadla zvláštní dvojrole: Scheffler – šéf titulního hrdiny a Scheffler – plastický chirurg, který Ošklivce jeho prokletí zbavuje. Shodné jméno postav naznačuje neobvyklost úkolu, který dramatik von Mayenburg pro herce připravil: nikoli dvě výrazně odlišné osobnosti, ale spíš klony. Bez jakékoliv vnější proměny (změny kostýmu apod.), pouze minuciózními výrazovými prostředky herec vytváří dvě mutace jednoho typu moderního úspěšného člověka a ostrými střihy přechází z jedné postavy do druhé.

1 3

Pak už jste hrál ve všech jeho následujících hrách, celkem v pěti kouscích. A Kouzlo 4D je dokonce vaší jubilejní padesátou plzeňskou inscenací. Tohle představení mám taky rád, jako všechny Tondovy hry. Vždycky ho přemlouvám, ať mi tam něco napíše. I kdyby to měla být jenom čurda, snažím se k němu vždycky vecpat. Ale on moc dobře ví, že mne potřebuje, jsem v Čechách jediný protagonista zemitého vesnického milovníka a navíc – a teď ho cituji: „chlupatej jak vopice“, to mi fakt řekl! Takhle on, jako režisér, pracuje s hercovým mindrákem… Měli bychom ve vaší tvorbě připomenout i protipóly, které komediální žánr vyvažují. Hrál jste Hraběte Paola Graziu v Masce a tváři, Annibala de Coconnas v Královně Margot, vysloužilce Bláhu v Našich furiantech, Řepu v Portugálii, Smerďakova v Bratrech Karamazových. Velice se mi líbil váš kožušník Samko v Gazdině robě, za srdce mě bral i Rafael Coughlan, jehož žena se své rodině nepochopitelně vzdaluje (a to jsem ani netušila, jak intenzivně prožíváte vlastní otcovství). Je to pořád taková sinusoida, chvíli je člověk nahoře, chvíli dole. Jednou se něco jakoby potká – režijně a herecky – a pak zas ne. Jako v každé práci, občas se něco zadaří. Ale jsem Plzni vděčný za setkání s režisérskými osobnostmi, jako je pan Smoček nebo pan Kaloč. Nějak mi docházejí otázky… Můžem se bavit o tom, že jsem teď víc zedník než herec. Koupili jsme si barák, pořád jsem po kolena v maltě a do divadla si chodím odpočinout. Zrovna včera, jak jsem tak od rána na půdě zateploval a objímal se se skelnou vatou, jsem si uvědomil, že se večer do divadla vyloženě těším. Není tajemstvím, že vaši cestu k divadlu nastartovala Jana Halířová, herečka Divadla Alfa, pedagog a především báječný člověk…

Michal Štěrba, Kamila Šmejkalová, Zdeněk Rohlíček

To ona mě vedla na základní umělecké škole, kde jsme se přes loutkoherectví postupem času dopracovali k tomu, že zkusím jít na činoherní a tedy hudebně-dramatický obor na pražské konzervatoři… Takže Jana Halířová – dej jí pánbu nebe – byla ten stěžejní člověk, který mě takhle nasměroval. A jako Plzeňan jste se pak zajímal o práci v DJKT? To jsem ani nestačil. Když jsem byl v 5. ročníku, přijeli se z Plzně podívat na mého staršího spolužáka, který si je pozval do Divadla Konzervatoře, Máša Caltová s pány Pavlovským, Burianem a s Monikou Švábovou. Myslím, že tenkrát viděli Naše městečko od Thorntona Wildera a pak byli na Horníčkově Slaměném klobouku, což byly poměrně podařené inscenace. Obě s námi dělal pan Václav Tomšovský, na kterého také dodnes rád vzpomínám. Na to konto namísto kolegy dost nečekaně pozvali mě, ať se přijedu do Plzně podívat. Nikdy nezapomenu Mášinu nadšenou reakci, když jsem jí řekl, že se klidně můžu přijet podívat do Plzně, protože tam bydlím. Šestý ročník jsem potom už nedokončil, trávil jsem ho víceméně v Plzni a na konzervatoři jen dohrával představení. Tady jsem hned začal zkoušet s panem Burianem hru Ten, který dostává políčky, ještě s Bárou Munzarovou. V roli cirkusáka jsem miloval krotitelku Báru (tu miluju pochopitelně dodnes) a měl jsem nalepený knír – to mi utkvělo v paměti nejvíc, jak mě ten knír příšerně štval. Celé představení jsem se soustředil především na ten kartáč pod nosem. Jaké máte ambice do budoucnosti?

r e P e r t o á r u

•

o š k l i v e c

V současné době mám ambice hlavně otcovské. Baví mně sledovat moje kluky, co se jim v těch jejich střapatejch paličkách zase narodí za ptákovinu, jsou jim tři, respektive šest let a to je asi ten nejbáječnější věk. Prožívám teď díky své rodině nádherné období, kdy největší problém je co nejvíc se ráno každý s každým zhádat při odchodu do školky. Nevím, jestli až jim bude osmnáct a budou mě mít těžce na háku, budu pořád takový rodinný typ. Ale v momentě, kdy máte doma takhle mrňavé děti, jsou priority nastaveny úplně jiným směrem a mojí největší ambicí je ty dva hady naučit slušně pozdravit a poděkovat. To kdyby se povedlo, budou moje ambice prozatím ukojeny.

N o v ě

N a

Eva Ichová

Zdeněk Rohlíček (Karlmann), Kamila Šmejkalová (Fanny) 1 4

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

o š k l i v e c

Michal Štěrba (Scheffler), Marek Adamczyk (Lette)

Marek Adamczyk (Lette), Kamila Šmejkalová (Fanny) 1 5

FAUST A MARKÉTKA

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

F a u S t

a

M a r k É t k a

Charles Gounod

1 6

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Premiéra 19. ledna 2013 ve Velkém divadle

OSOBNOST MĚSÍCE Režisér opery Charlese Gounoda Faust a Markétka v DJKT v Plzni Jiří Heřman dal o sobě pořádně vědět po rezignaci na post šéfa opery Národního divadla. Stvořil snovou inscenaci, nepopisnou, barvitou, fantazijní, emocionální. Pečlivě vymalované obrazy tentokrát dotáhl hereckými akcemi tělo na tělo, neboť příběhem a hudbou a tedy i jevištěm cloumají vášně a emoce, které končí nebeským usmířením. Režie může podstatně ovlivnit prožitek hudby, a Heřman ví, že jen taková má smysl – když nerezignuje na další aspekty inscenace jako svébytného artefaktu. DIVADELNÍ NOVINY 5. 2. 2013

HEŘMAN HRAJE O DUŠI Konečně zas jednou závan skutečné jevištní poezie v operním divadle! Jiří Heřman se inscenací Gounodovy opery Faust a Markétka vrací do Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde o sobě dal před deseti lety razantně vědět stylově originálními inscenacemi Samsona a Dalily a Bludného Holanďana. A znovu dokazuje, že je osobitým tvůrcem, vědomým si, že jeviště je svébytný svět, ve kterém vskutku není nutno otrocky napodobovat realitu. Jeho jevištní obrazy jsou výtvarně sugestivní (především díky barevnému svícení) a přitom významů plné, imaginativní a přitom sdělné. Svůj výklad jako vždy i tentokráte výrazně promítá už do koncepce hracího prostoru – ze tří stran ho ohraničuje bílými zdmi s řadami vyříznutých vchodů. Na forbíně kovová postel a k portálu přitisknutá stěna jako vystřižená z měšťanského pokojíčku. A uprostřed jeviště úzké točité kovové schodiště, končící v nedohlednu. Když uzavře Faust smlouvu s Ďáblem, schodiště se rozpojí, část zmizí v provazišti a zůstane tu trčet jen pár schůdků. Až na konci se zas na okamžik obě části propojí, aby mohla Markétka pár kroků vystoupat a pak se nechat odnést do výšky, do nebe. Její duše je zachráněna. (…)

Richard Samek (Faust), Ondrej Mráz (Mefistofeles)

Ondrej Mráz (Mefistofeles)

F a u S t

a

M a r k É t k a

Heřmanova inscenace Fausta a Markétky vyprovokovala literárního historika Viktora Viktoru k úvaze o režisérech, kteří nerespektují skladatele, a kriticích, kteří volají jen po jinakosti. Nerozumím tomu – neb Jiří Heřman se tu podle mě ani náhodou neprojevil jako buřič, který by obracel cokoli naruby: jeho inscenace je múzickou, stylově čistou, vnitřně sevřenou a veskrze pochopitelnou divadelní interpretací Gounodova díla.

N a N o v ě

opera o pěti dějstvích • libreto Jules Barbier a Michel Carré • Nastudováno ve francouzském originále • Dirigent Tomáš Brauner • režie Jiří Heřman • Scéna Pavel Svoboda • kostýmy Lenka Polášková Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr • choreografie Lucie Holánková • II. dirigent Jiří Štrunc

r e P e r t o á r u

•

Lenka Šaldová, DIVADELNÍ NOVINY 5. 2. 2013

Ondrej Mráz (Mefistofeles), Matěj Chadima (Valentin) 1 7

David Nykl (Mefistofeles), Svatopluk Sem (Valentin)

Matěj Chadima (Valentin), Jana Foff Tetourová (Siebel)

Ondrej Mráz (Mefistofeles), Petra Vondrová (Marta)

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

F a u S t

a

M a r k É t k a

Alžběta Vomáčková, Kateřina Kněžíková (Markétka), Eliška Weissová

Jana Foff Tetourová (Siebel), Jana Šrejma Kačírková (Markétka) 1 8

Jana Šrejma Kačírková (Markétka), Ondrej Mráz (Mefistofeles)

1 9

N o v ě

N a

r e P e r t o á r u

•

F a u S t

a

M a r k É t k a

POLSKÁ KREV

PREMIÉRA

Oskar Nedbal Premiéra 23. února 2013 ve Velkém divadle

klasická opereta • libreto Leo Stein • Překlad a úprava Luboš Šterc, Jindřich Janda • Zpěvní texty Zdeněk Knittl • režie Jan Ježek Dirigenti Pavel Kantořík, Jiří Petrdlík • choreografie Petr Jirsa • Scéna Ivo Žídek • kostýmy Josef Jelínek • Dramaturgie Jiří Untermüler Sbormistr Zdeněk Vimr

Jan Zaremba Tomáš Bartůněk / Dalibor Tolaš • Helena Anna Klamo / Radka Sehnoutková • Hrabě Boleslav Baraňski Jaroslav Březina / Josef Moravec • Bronio Popiel Tomáš Kořínek / Juraj Nociar • Wanda kwasiňská Barbora Polášková / Jana Foff Tetourová • Jadwiga Venuše Dvořáková / Hana Spinethová • Mirski Roman Krebs • Gorski David Cody / Josef Jordán • Woleňski Roman Dušek / Jan Fraus • Senowič Miro Bartoš / Martin Borovský • Baronka Drygalská Kamila Burdová / Ivana Klimentová • komtesa Napolská Dagmar Kordová / Adéla Lučanská • Sbor opery DJkt • Balet DJkt • orchestr DJkt

NEJSLAVNĚJŠÍ ČESKÁ OPERETA MĚLA ČESKOU PREMIÉRU PŘED STO LETY V PLZNI Polská krev je bezesporu nejlepší a nejoblíbenější českou klasickou operetou, která se v pravidelných intervalech vrací do každého hudebního divadla. Velké oblibě se samozřejmě těší i v Plzni, kde její cesta po českých scénách začala a kde se bude od 23. února hrát už její třináctá inscenace. Kromě zábavy nabízí i značnou dávku slovanského citu, snesitelnou míru sentimentu a především celou plejádu skvělých melodií, které zná i každý příležitostný návštěvník divadla – Blondýnky sladké, Jste kavalír, Jednadvacet nebo Diplomat.

OD MYŠLENKY KE SLÁVĚ Oskar Nedbal, na rozdíl od svých vrstevníků, nechrlil operety jako na běžícím pásu. Napsal jich za svůj sebevraždou předčasně ukončený život pouhých šest – Cudnou Barboru, Polskou krev, Vinobraní, Krásnou Saskiu, Eriwan a poslední Donnu Glorii. Krom skladatelské činnosti (napsal řadu skladeb, pět baletů a jednu operu) byl výkonným instrumentalistou, dirigentem i divadelním hodnostářem. Mezi operetní evergreeny se zařadily dvě jeho operety, zmíněná Polská krev a Vinobraní.

P r e M i e r y

•

P o l S k á

k r e v

Jak známo, Polskou krev komponoval Nedbal jako svou teprve druhou operetu, ovšem v době, kdy už měl za sebou velký úspěch s balety Pohádka o Honzovi a Z pohádky do pohádky. K námětu, který vychází z Puškinovy povídky Slečna selka, přišel skladatel náhodou. Během cesty vlakem do Ruska si jeho žena Marie četla německý překlad povídek a když došla k výše zmíněné, vykřikla: „Oskare, mám pro tebe libreto!“ Skladatel se pustil do práce a ke spolupráci přizval zkušeného Leo Steina, jenž už se podílel na libretech k Veselé vdově, Vídeňské krvi či Čardášové princezně. Premiéra Polské krve byla zadána do vídeňského Carlova divadla v roce 1912. Zhoršující se vztahy mezi Rakouskem a Ruskem v předvečer 1. světové války měly za následek, že průtahy trvaly téměř rok. Také idea slovanství se cenzorům příliš

2 0

nezdála. Nakonec se dílo dočkalo prvního uvedení až 25. října 1913 a za dirigentský pult se postavil sám Oskar Nedbal. Ohlas publika byl obrovský. Polská krev se stala nejúspěšnější operetní novinkou sezony a do konce roku 1915 dosáhla počtu 250 repríz. I vídeňský tisk se předháněl v superlativech. Die Zeit: „V každém taktu cítíme rukopis jemně smýšlejícího, vysoce kultivovaného muzikanta.“ Reichspost: „Konečně opereta nejen s dramatickým obsahem, ale také mravním.“ Během další sezony hrálo Polskou krev neuvěřitelných 237 divadel po celém světě!

ČESKÁ PREMIÉRA – HUSARSKÝ KOUSEK ŘEDITELE VEVERKY Ihned po vídeňské premiéře se strhl o operetní novinku mezi českými divadly lítý boj, jehož hlavními aktéry se stalo pražské vinohradské a plzeňské divadlo. Bitvu vyhrála Plzeň. Tehdejší ředitel Veverka přivezl narychlo přímo z Vídně kartáčový otisk klavírního výtahu a zároveň nechal překládat libreto od domácího tenoristy Zdeňka Knittla (tento mimořádně povedený překlad využívá řada divadel dodnes), který po svých večerních představeních vždy celou noc překládal, ráno přinesl texty do divadla a tam se ihned zkoušelo. Dirigent Jan Janota zároveň nacvičoval s orchestrem. Premiéra se uskutečnila v naprosto rekordním čase, který snad v českém divadelnictví nemá obdoby – 26. prosince 1913, tedy dva měsíce po vídeňské premiéře! Tenorista Richard Branald zpíval Popiela a zároveň inscenaci režíroval, roli Heleny nastudovala pěvkyně Marie Vilímová, Bola Antonín Vrba a statkáře Zarembu uznávaný herec Adolf Kreuzmann. K Plzni se váže i další zajímavá příhoda. Uprostřed jednoho představení, 28. června 1914, které se konalo v přírodním amfiteátru na Lochotíně, přišla zpráva, že byl atentátníky zastřelen následník trůnu

Ferdinand d’Este. V hledišti sedělo 4 000 diváků a za dirigentským pultem stál sám Oskar Nedbal, který přijel na návštěvu z Vídně. Představení bylo přerušeno po prvním jednání a byl vyhlášen státní smutek… Ani tato událost však nepřerušila vítězné tažení nejslavnější české operety po plzeňských jevištích. V poválečné historii je tady Polská krev nesmazatelně spojena zejména se jménem slavného prvního milovníka Karla Tišnovského (1922-2007), který by se vloni na Silvestra dožil devadesátin. Ten se v Plzni účastnil všech jejích inscenací v l. 1951– 1992, čtyřikrát hrál Bola, jednou Popiela a dvakrát Nedbalovu nejslavnější operetu režíroval. Sám slavný operetní tenorista líčil v našem rozhovoru svůj vztah k Polské krvi takto: „Vystupoval jsem původně v kabaretu a Bolo byl mojí první opravdovou operetní rolí. A hned tak krásnou! Hrál jsem ji poprvé jako dvaadvacetiletý mladíček v pražské Uranii, kam jsem byl angažován na základě konkursu v roce 1945. Tam jsem poznal, co je to seriál. Hrálo se denně, v sobotu a v neděli dokonce dvakrát. Za první dva měsíce jsem hrál Bola sedmdesátkrát! Byl jsem sice strašně unavený, ale Polská krev se mi dostala dokonale pod kůži. Pak už mě pronásledovala celý umělecký život. Sjezdil jsem s ní snad všechna československá divadla a dokonce jsem ji hrál i v zemi, jejíž název nese – v Polsku, v roce 1947. Mám k této operetě srdečný a upřímný vztah. Vzpomínám na ni, jako každý muž tajně vzpomíná na svoji první lásku. Kdybych všechny ty reprízy sečetl, pod tisícovku by jich nebylo.“ Ani Praha nakonec nezůstala příliš pozadu. V Městském divadle na Královských Vinohradech proběhla pražská premiéra 25. ledna 1914. Z Plzně a Prahy se pak Polská krev rozlétla po celých Čechách, zatímco z Vídně do celého světa. Na repertoáru prestižních operetních scén zůstala dodnes. Vítězslav Sladký

JAN JEŽEK: K OPERETĚ JE TŘEBA DOZRÁT

V Olomouci jsem zjistil, že zvládnout celou tu divadelní mašinérii dá zabrat. Až o pár let později mne přesvědčil Martin Otava, abych se k Veselé vdově ještě jednou vrátil, tentokrát v Liberci. Přestože jsem i tady trval na klasickém rázu inscenace zejména po výtvarné stránce, bylo představení mnohem hravější. Camilla de Rosillon, jednu z hlavních postav, jsme například stylizovali do obdivovatele prvopočátků letectví, takže se na scéně objevovala různá vznášedla. Pro

Předpokládám, že se přikloníte ke klasické podobě díla. Proč myslíte, že se na operetu u nás specializuje tak málo umělců? Víte, u nás se vžil názor, přiživovaný mnoha divadelními hodnostáři, že dnešním fenoménem je muzikál, že o operetu vlastně nikdo nestojí. To ale není pravda. Hrál jsem na mnoha českých scénách v mnoha operetních představeních – téměř vždycky bylo vyprodáno a diváci nadšení. K operetě ale nesmíme přistupovat tak, že ji budeme parodovat, že ji zesměšníme. To nikdy k úspěchu nevedlo, ta díla neunesou takový posun, jako v některých případech snese opera. Jak s oblibou říkám, hrajme operetu „mile vážně“. K tomu vedu i herce v Plzni. Jde většinou o operní sólisty, kteří nikdy nebudou hrát jako činoherci, ale musíme se pokusit, aby dialogy nezněly strojeně, učím je, aby hráli tak, jako když se bavíme mezi sebou, přirozeně, z očí do očí. Už když jsme vybírali představitele do karlínské inscenace Polské krve, upozorňoval jsem, že v Čechách prostě není typický operetní tenor, respektive je tu jeden, Aleš Briscein. Nikdo mi tenkrát nevěřil, ale u konkurzů se to potvrdilo. Na rozdíl od Maďarska v Čechách operetní herce bohužel žádná škola nevychovává…

Proč mají podle vás diváci operetu tak rádi i v 21. století? Protože nechtějí jen drama, jenom Shakespeara a Lorku, ale i představení, ze kterých se hezky odchází. Opereta nemá jiný úkol než potěšit duši a pobavit, vždyť proto se hudební divadlo často označuje jako ‚zábavné‘. A že na ni chodí spíš starší publikum? Možná je třeba k operetě dozrát. Podobně jako třeba k Janáčkovi, který i mně na konzervatoři nic neříkal, a dnes je mým nejoblíbenějším hudebním skladatelem. Za rozhovor poděkoval Vítězslav Sladký

OSKAR NEDBAL (1874-1930) Hudební skladatel Oskar Nedbal se narodil v Táboře v rodině advokáta. Děti byly vychovávány ve vlasteneckém duchu a s náklonností k hudbě. Mladý Oskar nejprve studoval gymnázium, ale pak ho otec přehlásil na pražskou konzervatoř. Zde se spřátelil s Josefem Sukem a byl mj. žákem Antonína Dvořáka. Od roku 1891 je spolu se Sukem vůdčí osobností Českého kvarteta, které založili. V roce 1896 poprvé dirigoval Českou filharmonii. Po deseti letech, v roce 1906, odjel do Vídně, kde se oženil a stal se význačným dirigentem i skladatelem. V tomto období napsal většinu nejslavnějších děl – operety Cudná Barbora, Polská krev a Vinobraní i balety Z pohádky do pohádky a Pohádka o Honzovi. Po vzniku Československa se vrátil do vlasti, kde ovšem umělecky strádal. Proto posléze přijal funkci ředitele Slovenského národního divadla v Bratislavě. Ač velmi pozvedl úroveň této scény, přivedl jí do ekonomických nesnází. Znechucen odejel v prosinci roku 1930 řídit premiéru své Pohádky o Honzovi do Zábřehu. Den po premiéře, na Štědrý den, spáchal sebevraždu skokem z okna v budově chorvatského divadla. Byl pohřben na místním hřbitově. Až po 76 letech byly jeho ostatky převezeny do rodné vlasti a od roku 2006 Oskar Nedbal odpočívá na pražském Slavíně.

k r e v

Tehdy jste říkal: Jednou a dost. Co vás přimělo k návratu za režisérský pult?

Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že umím jenom jednu operetu… (smích). Ne, vážně – jednak Polskou krev považuji jednoznačně za nejlepší českou operetu, a dále v mých úvahách hrála určitou roli i skutečnost, že dirigent Petrdlík se studiem Nedbalovy hudby dlouhodobě zabývá, takže mám jistotu, že inscenace bude kvalitní i po hudební stránce.

Hrál jsem nejenom Bola, ale i Popiela. Tehdy v Plzni kralovala generace Karla Tišnovského, jenž byl jedním z nejlepších českých operetních milovníků, Jiřího Miegla, snad nejtypičtějšího Zaremby, jakého jsem viděl, nebo Rudolfa Kutílka, kterého považuji za svého druhého otce - a není mimochodem dne, kdy bych si na něho nevzpomněl. To všechno v člověku zanechá nějakou stopu. Ale nebudu nikoho kopírovat – naše inscenace vzniká tady a teď. Vycházíme z citlivé úpravy Luboše Šterce a Jindřicha Jandy a vynecháme jen hudební číslo 14, které se škrtá ve většině inscenací. Jsem nepřítelem úprav, které vznikají jen proto, aby z toho zúčastnění měli tantiémy.

P o l S k á

Celkem jednoduše. Poprvé mne oslovila v roce 2005 Ludmila Machytková, tehdejší šéfka olomoucké operety a zároveň populární subreta, která hledala režiséra pro Veselou vdovu. Chtěla ji udělat klasicky, ale zjistila, že vlastně u nás není režisér, který by se na tento žánr specializoval. Znali jsme se z mnoha jevišť, mimochodem v Plzni hostovala v Paganinim v době, kdy jsem tu šéfoval. Zeptala se, jestli bych tu režii nechtěl zkusit.

Rozhodl jste se pro Polskou krev…

Sám jste hrál Bola v několika inscenacích. Využijete své herecké zkušenosti? A chystáte nějaké zásadní škrty?

•

K operetní režii jste se dostal coby známý zpěvák vlastně náhodou. Jak k tomu došlo?

slavnou milostnou scénu s Valencií pověstný pavilon přinesl na jeviště balón. Na základě záznamu této inscenace mi pak Roman Meluzín nabídl režii Polské krve, respektive dal mi vybrat, zda chci dělat Polskou krev nebo Veselou vdovu.

P r e M i e r y

Jana Ježka netřeba plzeňským divákům dlouze představovat. Svoji uměleckou dráhu začínal ve zdejší operetě, posléze odešel do Hudebního divadla v Karlíně, pak vystupoval na volné noze. Ztvárnil desítky operetních, operních i muzikálových postav, ve třech inscenacích se vrátil ke své životní roli Jeana Valjeana ve světovém muzikálovém bestselleru Les Misérables (Bídníci). V letech 1997–2000 byl uměleckým šéfem operetního souboru operety DJKT. Nahrál několik CD, založil vlastní uměleckou agenturu, je nositelem Ceny Thálie za roli Freda Grahama z Kiss Me Kate. Nyní se poprvé představí v Plzni jako režisér a nastuduje zde klasickou operetu Oskara Nedbala Polská krev.

- vs -

Jana Kubátová (Komtesa Napolská), Karel Tišnovský (Bolo), Jan Ježek (Popiel) – POLSKÁ KREV 1986 2 1

KRVAVÁ SVATBA

PREMIÉRA

Gabriela Vermelho Premiéra 23. března 2013 v Komorním divadle

taneční drama • libreto, režie, choreografie Alena Pešková • Hudba Gabriela Vermelho Scéna Richard Pešek • kostýmy Monika Kletečková, Alena Pešková

Vypravěč Gabriela Vermelho • Matka Martina Diblíková • Nevěsta Jarmila Dycková / Michaela Musilová / Nela Mrázová • leonardo Petr Hos / Milan Maláč • leonardova tchýně Hana Čakarmišová • leonardova žena Zuzana Hradilová / Nikola Pažoutová • otec nevěsty Miroslav Hradil • Ženich Richard Ševčík / Martin Šinták / Pavel Tručka • Služka Kateřina Štruncová / Kristýna Piechaczková • Sousedka Kristýna Peštová / Natalia Shchegliuk • Měsíc Martina Drbušková

„Lorcova Krvavá svatba – příběh sám o sobě tak silný, že ho je možno 'nezředěně' odvyprávět snad jakoukoliv formou. Opět tragédie, v níž není viníka... A Lorcova slova – poezie i próza? My je píšeme pohybem, hudbou, barvou i stínem. My jeho slova ctíme i zneužíváme. Nepůjde zde totiž o čistě taneční – nonverbální divadlo, ačkoliv tanec a pohyb budou hlavními nositeli děje. Lorcova slova tu nejspíše zazní – zpívaná, tančená, křičená i šeptaná. Gabriela Vermelho – autorka hudby, hráčka na kvinton, zpěvačka a performerka nás doprovází celým dějem jako jakýsi Komentátor, Soudce, který nesoudí, a Mluvčí mlčících...“ tak uvádí svůj nový taneční opus jeho tvůrkyně Alena Pešková. Mladou choreografku a tanečnici, dnes působící ve funkci uměleckého šéfa baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci, váží k plzeňskému divadlu přemnohá pouta. Z dob jejího angažmá 1995–2000 i následujících let pravidelného hostování si diváci kromě největších rolí – Lady Macbeth a titulní role v Dámě s kaméliemi – jistě připome-

nou např. její Mercedes v Carmen, Carolinu v Puškinovi či Paminu a Třetí dámu v Kouzelné flétně. V Plzni vytvořila krom choreografií pro operu a muzikál dvě nezapomenutelné originální taneční inscenace, Zahradu na motivy knihy Jiřího Trnky (2006) a Maryšu podle dramatu bratří Mrštíků (2009), v níž představitelku titulní role Ivonu Jeličovou přivedla k její první Thálii. Maryša byla mimořádná i v tom, jakou obzvláštní intuici projevila Alena Pešková při volbě komponisty; jako autor hudby k celovečernímu baletu debutoval tehdy třicetiletý všestranný hudebník Petr Wajsar. Podobně všestrannou partnerku nalezla i pro další spolupráci: Gabriela Vermelho je houslistka, violistka, hráčka na kvinton, hudební skladatelka, ale také performerka, zpěvačka a herečka. V roce 2010 společně uvedly v pražské Malostranské besedě baletní horor Jessie a Morgiana, následně adaptovaný pro velkou scénu Severočeského divadla v Ústí nad Labem.

S ALENOU PEŠKOVOU O PŘÍSTUPU UMĚLCE K TÉMATU, ROZUMU A CITU, LIDSKÉM ÚDĚLU… A TAKÉ O KRVAVÉ SVATBĚ Není vám divné, že se naše baletní scény tak atraktivního námětu dosud nezmocnily? Docela chápu jistou zdrženlivost po uvedení Saurova a Gadesova tanečního filmu Krvavá svatba začátkem 80. let, ale nevybavuji si ani žádné uvedení předtím…

P r e M i e r y

•

k r v a v á

S v a t B a

Přiznám se, že ani já si žádné nevybavuji, a více než divné mi to je, jelikož to téma si dle mého názoru o taneční zpracování přímo říká. Ale chápu, Gades je Gades, a já jsem si troufla podívat se znovu na něho až teď, kdy je mi jasné, že dělám všechno jinak, ale není v tom – jak doufám! – žádný naschvál. Víte, já bych hrozně ráda, aby to byla Krvavavá svatba, a bylo v tom co nejméně Peškové. Říkám to proto, že jsem si nedávno uvědomila, že jsou vlastně dva způsoby, jak přistupuje umělec k tématu. Oba dobré, pokud je to dobrý umělec :) Jeden je ten, že umělec má stále velmi co říci, a tak vám vlastně říká vždy jen to, co

2 2

chce, ať se ho ptáte na cokoliv. A druhý je takový, že se umělec úplně odosobní, popře sám sebe – ačkoliv to nikdy úplně nejde – vcucne ho téma, a je to tam... Napadá mě jeden příklad z oblasti hudby. Erbenova Svatební košile ve zpracování Dvořáka a Martinů. Dvořák je úžasný Dvořák, ale kdybych mu napsala jiná slova, také by se to mohlo jmenovat „Vzpomínky na budoucnost“... Martinů ovšem není až tak Martinů, ale je to Svatební košile! Proto si myslím, že Martinů vůbec jako skladatel není pro ty, co nejsou úplní znalci, vždy poznatelný, je pokaždé jiný, i když určitého „rukopisu“ se nikdy nezbavíte. Totéž pro mě platí s Dvořákovou Rusalkou... nádhera je to, ale já tam necítím ani kapku vody, není to Rusalka, je to Dvořák. Robert Wilson – je to vždy Wilson na prvním místě, dokázal by zpracovat cokoliv, protože má právě vždy co říci, ale o čem byla předloha? – není to vlastně důležité, výsledek je

pokaždé skvělý. Já to nehodnotím, obojí je správně, jen je mi bližší v tomto případě „být nepoznán“. A na co jste se mě vlastně ptala ? :):):) Co bylo pro vás rozhodující při volbě titulu? To byla nějaká intuice a napojení. Když mi zavolal šéf baletu Jirka Pokorný a zeptal se mě, na co bych měla chuť, že sice nějaké nápady má, ale chtěl by slyšet, co mám v hlavě já, řekla jsem bez rozmyslu Krvavá svatba, aniž by mi to do té hlavy opravdu došlo. Reagoval hned, že právě toto měl na prvním místě. Vracím se tedy do Plzně s tématem velice podobným Maryše, což nevím, je-li dobře, ale je to tak. Přitom jsem v poslední době jinde dělala velmi, velmi odlišné věci. Taky jsem se moc těšila na soubor. Teď s nimi dělám, a cítím se tu pořád jako doma. V souboru je sice už jen pár tanečníků, se kterými se znám ještě

U Lorcy nalézáme archetypální příběh, neobyčejně dramatický, přitom směřující do symbolické roviny a zároveň plný lyriky. Co zejména bylo nosné pro vaše uchopení námětu? No, uchopila jsem ho trochu surrealisticky, jelikož takto byli „poznamenáni“ Lorca a jeho „kumpáni“. Jako kdybych vědomě pracovala s nevědomím... Jako kdybych si večer přečetla Krvavou svatbu, něco o Lorcovi, připomněla si své tvrdé lekce u „echt“ flamenco–tanečníků, podívala se na Woodyho „Vicky, Cristina, Barcelona“, zavzpomínala, jak jsem „pařila“ na zájezdě ve Španělsku, náhodně otevřela Lorcova současníka Unamuna na straně 41: „V tom našem Španělsku... vládnou faráři ženám, a ženy mužům... a pak ten venkov, venkov!, který stále ještě žije ve feudalismu!“... a pak předmluvu na straně 10, odkaz na Kirkegaarda: „Rozum a citový život, pravda a útěcha se navzájem nemohou úplně vyhladit. Nutnost a nevyhnutelnost těchto dvou sil však činí z člověka tragickou bytost, která se ze svého údělu nevyvlékne ani zodpovězením rozumových otázek, ani naplněním citového života...“ No a před spaním tu těžkou filozofii zalila litrem Sangrii... Ráno se probudím, uvařím si „cafe con obláček – carachio“, mám z toho všeho skvělý pocit, jen trochu chaos... a pak se mi domů trochu po brechtovsku – Brechta jsem si zopakovala odpoledne před tím – vplíží Gábina Vermelho, která mi to celé okomentuje, zmoderuje, pod mou režií si zahraje na režiséra, možná i autora... no a je mi jasno. Doufám!, že bude i milým divákům, ačkoliv příliš nepopisuji, ale prožívám...

Ptala se Eva Ichová

Gabriela Vermelho

S v a t B a

z mého angažmá, ale i těm novým na sále sprostě tykám – nějak si tu nemohu pomoci. Tak se jim tímto omlouvám...

A nesymetrická, protože neuspokojující a rozpadající se... je tu něco, s čím prostě nehneme... ale já mám přeci vždy volbu! Jako režisér, postava i člověk (Otec, Syn i Duch svatý). Mohu se přizpůsobit terénu. Mohu jít hlavou proti zdi. Může se mi to také velmi hodit – jako alibi?... pro vlastní neschopnost a srabáctví... Mohu vybudovat na „druhém břehu“ něco obdobného, a tím dodat harmonii či – popřít autoritu. Mohu to také naprosto přestat vnímat. Ano, může to být mé omezení, ale také něco, co potřebuji, protože je to tu již věky, a já jsem si zvykl, cítím tu bezpečí... každá postava o tom smí uvažovat jinak... Je pravda, že je to pro mě trochu režijněchoreograficko-kompoziční oříšek, ale vyjde-li to, pak ta samoúčelnost rozhodně samoúčelná nebude.

k r v a v á

Gabriela Vermelho

pracuje na kostýmech. Poprvé jsme spolu takto dělali na Morgianě. Byla zima, neměli jsme na nic peníze, nestíhali jsme. Gábina mi předávala CD v šest ráno v metru a já měla odpoledne zkoušku. Pamatuji si, že jsem na ni řvala, ať si uvědomí, že není jediná, kdo dělá uměleckou práci... Brácha měl zas pořád nějaké problémy s patinou či co a různými detaily... Řekla jsem si, že jsou oba příliš zahleděni do svého oboru a mě to zdržuje, a že s nimi už dělat nebudu... (Moniku z toho vyjímám, to je „svatá trpělivost “ s mými výmysly). Jenže ten výsledek mi nějak dost seděl... a tak jsme spolu dělali dál na menších i větších věcech... Dneska mi stejně všechno dodávají dle mého názoru tak tak, ale já jsem klidnější, neb vím, že to má své opodstatnění, že si rozumíme, skoro nic jim nevracím ke korekturám... tedy co se týká Gábiny, teď jsem jí vrátila asi 20 sekund, kde Matka posílá syna vraždit a nechat se zabít... hmmm, dala tam nějakej „pseudotrombón“, tak jsem jí napsala, že to není Matka, ale chrápající Loupežník, a ty smyčce pod tím je zbytek bandy, která honí slepici po dvoře – uznala Loupežníka – neuslyšíte ho. Ale jinak je všechno přesně tak, jak si představuji, hýří tématy, někdy ji až musím krotit, aby to „nevyflákala“ všechno, a navíc má naprosto úžasný hlas, a ten kvinton... když se vám nebude líbit moje choreografie, můžete zavřít oči a poslouchat Gábinu. A co se týká bráchy... když mi přinesl poprvé návrh scény na Krvavou svatbu, měla jsem naprosto stejnou reakci jako pan ředitel Burian, když jsme přišli na explikaci – což jsem mu ještě nepřiznala... promiňte, pane řediteli – ať jde s tou samoúčelnou, nesymetrickou architekturou, která mě bude jen ve všem omezovat (jak se to řekne slušně?)… k čertu. Jenomže pak jsme se začali bavit, o čem že ta Krvavá svatba vlastně je? O jedinci a jeho omezeních – společností, řádem, zvyky a pověrami... Jsou již dávno vyčpělá, tedy samoúčelná.

Čím obohacuje vaši práci spojení se skladatelkou a performerkou Gabrielou Vermelho?

P r e M i e r y

•

To není jen obohacení, jde o velmi úzkou spolupráci, a nejde jen o Gábinu, ale o celý inscenační tým. Můj bratr Richard Pešek jr. mi dělá scénu a Monika Kletečková spoluAlena Pešková a Richard Pešek jr. při explikaci svého pojetí Krvavé svatby 2 3

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

PREMIÉRA

Jiří Křižan Premiéra 9. února 2013 v Komorním divadle

Divadelní adaptace Martin Františák • režie Natália Deáková • Dramaturgie Klára Špičková • Scéna Lukáš Kuchinka • kostýmy Daniela Klimešová • Scénická hudba Jakub Kudláč • Pohybová spolupráce Martin Pacek

Jura Baran Martin Stránský • ivan Sekal Jan Maléř • Marie Jana Kubátová • oberva Pavel Pavlovský • anežka Kamila Šmejkalová • Mladý Oberva Petr Konáš • Záprdek Zdeněk Rohlíček • Páter Flora Jakub Zindulka • Starosta Josef Nechutný • Hospodský Michal Štěrba • Děvečka Andrea Černá • lojzek Marek Adamczyk • včelný Zdeněk Mucha • koukol Viktor Vrabec • Sehnálek Miloslav Krejsa • otáhal Michal Štrich Sušil Miloš Stránský • štverák Martin Chmelař • Mládenec Josef Wiesner • cimbál, zpěv Michal Horsák, Jan Mikušek

Scenárista Jiří Křižan byl jedním ze tří synů majitele velké parní pily. Jeho otce popravili komunisté v roce 1951 ve vykonstruovaném politickém procesu. Křižana před maturitou vyloučili z gymnázia kvůli směšné básničce, kterou napsal na úmrtí prezidenta Zápotockého. V roce 1981 mu naopak chtěli dát cenu Klementa Gottwalda za film Signum laudis. Křižan ji odmítl převzít s tím, že tento pán poslal jeho otce na šibenici. Dostalo se mu úsměvné odpovědi, že „to už je přece dávno“. Křižan se stejně „nevěřícným úsměvem“ zdvořile odmítl a místo ocenění se ocitl na černé listině. Naštěstí přišla revoluce... Jiří Křižan zemřel nedávno, v roce 2010 ve valašské vesnici Branky, kde pečoval o rodinný les. Je třeba zabít Sekala jako divadelní adaptaci spatřilo publikum poprvé v divadle ve Zlíně roku 2011. Nyní se jí chopila mladá režisérka Natália Deáková, aby rozehrála téma hluchoty, pošpiněné lásky, msty a „české povahy“ v Komorním divadle. Představení doprovází i živá hudba, jejímž autorem je Jakub Kudláč. Klára Špičková

Natália Deáková, Daniela Klimešová, Lukáš Kuchinka

„Jednoho letního podvečera mi koňák a dřevař Gaško řekl, že na Soláni seděl s Křižanem a že prý mám dělat divadelní či jaký scénář z toho jeho Sekala.“ – Tak nějak začala cesta Martina Františáka k divadelní adaptaci filmového scénáře ověnčeného mnoha cenami. Křižanův příběh se odehrává v moravské vesnici Lakotice. V časech protektorátu, kdy je ve střední Evropě čas jak na hrdinství, tak na to, aby se projevily ty nejhorší lidské vlastnosti. Křižan provokuje mnoho otázek. Je přijatelné obětovat život nevinného jedince (v tomto případě outsidera), aby byla zachráněna komunita?

S e k a l a

Do zapadlých katolických Lakotic přijde jednoho dne kovář Jura Baran. Místnímu starostovi předkládá dopis od jeho bratra, který je zřejmě u partyzánů. I Baran měl spojení s odbojem a honí ho gestapo. Bratr starostu žádá, aby Barana ve vesnici schoval. Tak začíná osudové setkání Jury Barana s vesnicí, která se stane nebezpečnějším protivníkem než nepřítel, před kterým prchá. Křižanův příběh bývá někdy nazýván českým „Easternem“. Lze v něm jasně vycítit, s jakou nedůvěrou se lidé staví proti komukoliv, kdo jako Jura Baran vybočí z řady. Je důležitější, že je Baran protestant, nebo že je dobrý člověk?

J e

t Ř e B a

Z a B Í t

V postavě Sekala přichází na scénu prozářenou zlatavou září dožínek a bohaté sklizně zlo. Křižan ale s ironickým úsměvem nastavuje společnosti chladné zrcadlo. Je to zlo, které jsme si stvořili sami. Sekal je bastard, do kterého mohl každý, kdo měl ty správné rodiče, kdykoliv kopnout. Když dospěl, „načas“ zmizel ve světě. Za protektorátu se vrátil s Němci. A začal se mstít... A hospodáři se chtějí bránit. Ovšem zase tak „po česku“. Skrytě, anonymně. Nechtějí riskovat životy své ani svých synů. A tak hledají člověka, který je „jejich břemene“ zbaví. A hledají také účinný způsob, jak ho k tomu přinutit...

P r e M i e r y

•

„V jednu chvíli mi příběh o Sekalovi asocioval každodenní půtky vlád, jindy konferenci ve Wannsee... Žijeme tak na divokém východě. vaše hvězda – pane šerife, starosto či prezidente! Padá vám do bláta!“ podotkl k tématu Martin Františák. Podle svých slov „začal sekat a zkoušel hoblovat to, co je v Křižanově živé zkušenosti nehoblovatelné“.

2 4

FILM REŽISÉRA VLADIMÍRA MICHÁLKA natočený podle scénáře Jiřího Křižana zapůsobil v roce svého uvedení (1998) jako zjevení. Strhující příběh o muži, který se stane proti své vůli najatým vrahem, proměnil při udílení výročních cen České filmové a televizní akademie (ČFTA) celkem deset nominací a získal České lvy jako nejlepší film, dále v kategoriích režie, herec v hlavní roli, herečka ve vedlejší roli, scénář, kamera, hudba, střih, zvuk a výtvarný počin (tento rekord dosud žádný film nepřekonal). Navrch mu tehdy připadla ještě Cena filmových kritiků.

NATÁLIA DEÁKOVÁ Režisérka inscenace Je třeba zabít Sekala se narodila 19. 6. 1981 v Bratislavě. Vystudovala zde gymnázium Jura Hronca se zaměřením na cizí jazyky a literaturu. Absolvovala divadelní režii na katedře činoherního divadla DAMU. V roce 2006 dostala za diplomovou práci „Problematika interpretace současné hry ve vztahu k tradici psychologického realismu“ Cenu děkana DAMU. V lednu 2005 se stala uměleckou šéfkou Činoherního studia v Ústí nad Labem, poté odešla na mateřskou dovolenou, aby se sem vrátila na období 2008–2011 jako kmenová režisérka. Hostovala také v Praze (např. Švandovo divadlo, Divadlo na Vinohradech), v hradeckém Klicperově divadle, v Národním divadle v Brně ad. Od ledna 2012 nastoupila do Českého rozhlasu jako režisérka dramatických a literárních pořadů. V Divadle J. K. Tyla pracuje poprvé.

KLÁRA ŠPIČKOVÁ (1978) Je dramaturgyní Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Divadlo J. K. Tyla uvedlo v r. 2006 její hru Královna Margot, kterou napsala volně na motivy románu A. Dumase.

TOSCA

PREMIÉRA

Giacomo Puccini Premiéra 6. dubna 2013 ve Velkém divadle

opera o třech dějstvích • libreto Giuseppe Giacosa a Luigi Illica • Nastudováno v italském originále • Hudební nastudování a dirigent Petr Kofroň • režie Jan Burian • Scéna Karel Glogr • kostýmy Dana Haklová • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr • ii. dirigent Tomáš Brauner, Jiří Štrunc

Floria Tosca Ivana Šaková / Ivana Veberová • Mario cavaradossi Rafael Alvarez / Tomáš Černý • Baron Scarpia Alexandr Beň / Nikolaj Někrasov / Dalibor Tolaš • cesare angelotti Tomáš Bartůněk / Oldřich Kříž • kostelník Pavel Horáček / Jevhen Šokalo • Spoletta Tomáš Kořínek / Aleš Voráček • Sciarrone Michael Kubečka / Jan Fraus • Žalářník Michael Kubečka / Jan Fraus • Pasáček Adéla Lučanská / Radka Sehnoutková • Sbor opery DJkt, Dětský sbor (sbormistryně alena tupá), orchestr DJkt

Opera Giacoma Pucciniho, jejímž podkladem je historické drama Tosca francouzského dramatika Victoriena Sardoua (1831–1908) odehrávající se v době Napoleonova italského tažení, byla v Plzni poprvé inscenována v r. 1908 (dir. Emanuel Bastl). Druhé nastudování bylo dílem tehdy jedenatřicetiletého dirigenta Václava Talicha, v průběhu 20. století následovalo dalších sedm uvedení. Vystřídali se při nich dirigenti Antonín Barták a Karel Vašata, naposledy Toscu v r. 1992 nastudoval Josef Chaloupka. Nyní taktovku přes hranici století i tisíciletí přebírá šéf orchestru Divadla J. K. Tyla Petr Kofroň.

Petr Kofroň a Jiří Pánek

TOSCA JE JEDNÍM Z POSLEDNÍCH ROMANTICKÝCH VÝRONŮ HLUBIN GENIÁLNÍ DUŠE Premiéra Toscy otevírala 20. století (14. ledna 1900). A mohlo se zdát, že onen vypjatý subjektivismus, kdy dílo je projevem hlubin autora, ba jeho geniality jako nejvyššího stupně nadání (nadání – talent – genialita), že onen vypjatý subjektivismus se bude dále rozvíjet a prohlubovat, ba překračovat i hranice geniality, a mohlo to vypadat, že se dokonce rodí nový druh člověka s mimořádnými vlohami a schopnostmi. A taky to zpočátku tak vypadalo – Skrjabin, Richard Strauss….

A pak další rána kolem 2. světové války, kdy se často úplně vzdalo nějaké hledání výronů nitra, zřejmě proto, že se ukázalo (během

t o S c a

A tak se Tosca stala nakonec jedním z posledních romantických výronů hlubin geniální duše. A my si dnes klademe otázky „kam na to chodil“, „kde to vzal“, „jak je možné, že to je pořád nádherné“… prostě té situaci nerozumíme, protože žijeme ve světě, kde už žádné krásné hlubiny duše géniů nejsou.

•

A pak podivný meziválečný neoklasicismus, který opět rezignoval na individuální nitro a pouze napodoboval historickou hudbu, a pak jazz, který určitě nevycházel z nitra evropských géniů, neb byli většinou barvy bílé.

oněch dvou světových válek), že nitro člověka asi není moc hezké. A tak se psalo podle náhodných operací (házelo se kostkou), organizovalo se matematicky, protože matematika je čistá věda, ani ne dobrá, ani ne špatná (dodekafonie)…

P r e M i e r y

Ale pak se cosi zadrhlo, kolem první světové války, a místo geniálních melodií ze světa nějakého „vyššího člověka“ se vystavuje hajzlík jako umělecké dílo. A to, prosím pěkně, opravdu není projev nejvyššího talentu, hajzlík se stává uměleckým dílem jen přenesením ze záchodků do galerie.

Plakát ke druhému uvedení Toscy v plzeňském divadle v r. 1914

Petr Kofroň

2 5

LIDSKÝ HLAS

PREMIÉRA

Francis Poulenc Premiéra 16. března 2013 v Klubu Komorního divadla v rámci 33. Smetanovských dnů

Jednoaktová opera na slova Jeana Cocteaua v překladu Evy Bezděkové • režie a scénické řešení Lilka Rybářová Ročáková • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Hudební nastudování, klavírní doprovod Ivana Janečková • Zpívá Ivana Klimentová

Po dvou komorních projektech zaměřených na mladé operní diváky (včetně těch nejmenších), přichází Lilka Rybářová Ročáková s další novinkou, klubovou inscenací operního monodramatu Francise Poulenca Lidský hlas.

Francouzský skladatel Francis Poulenc (1899-1963) je znám jako příslušník Pařížské šestky, jejímiž dalšími členy byli George Auric, Louis Durey, Germaina Tailleferreová, Arthur Honegger a Darius Milhaud. Poulenc, ač zpočátku zastíněn oběma posledně jmenovanými a pro svůj lehký styl považovaný spíše za klauna, postupem let vyzrál v nejvýraznější osobnost tohoto uskupení, jehož intelektuálním vůdcem byl básník, malíř, dramatik, scenárista a filmový režisér Jean Cocteau. Poulenc se vyvinul ve skvělého skladatele písní. Jeho operní prvotina Prsy Tiresio-

vy (1944) byla ovlivněna surrealismem Apollinairovy předlohy, jeho nejznámější a dodnes hranou operou jsou Dialogy karmelitek, napsané v l. 1953–56 podle Bernanosovy hry o osudu skupiny jeptišek za Francouzské revoluce. Podnětem pro třetí operu se mu stalo monodrama Jeana Cocteaua z r. 1930, Lidský hlas (La voix humaine). Jeho náplní je telefonický rozhovor – poslední, který vede mladá žena s milencem, jenž ji opustil. Tato ojedinělá role zlákala mnoho hereckých hvězd, mj. Simone Signoretovou, Ingrid Bergmanovou, Liv Ullmannovou; ve filmu Roberta Rosseliniho ji ztvárnila Anna Magnani. Libreto pro Poulencovu operu podle své hry zpracoval sám Cocteau, její premiéra se uskutečnila v Paříži 6. 2. 1959 v Théâtre de l´Opéra-Comique. Český rozhlas ji uvedl v r. 1966, scénického provedení se dočkala ve Státní opeře Praha v r. 2007. -ich-

Francis Poulenc

OPERA 2013 GIOCONDA NA BIENÁLE HUDEBNÍHO DIVADLA V PRAZE

l i D S k ý

H l a S

/

o P e r a

2 0 1 3

Divadlo J. K. Tyla obohatilo program festivalu Opera 2013 svou inscenací velmi zřídka uváděné opery Amilcara Ponchielliho, kterou uvedlo na scéně Stavovského divadla 6. ledna.

•

Richard Haan (Barnaba), Jan Ježek (Isepo), Eliška Weissová (La Cieca), Tomáš Bartůněk (Zuane)

P r e M i e r y

Již pojedenácté uspořádala Jednota hudebního divadla ve spolupráci s Národním divadlem přehlídku reprezentativních inscenací všech českých a moravských

2 6

profesionálních operních souborů, jejímž cílem je mapovat v rámci republiky úroveň operního divadla a směřování jednotlivých souborů.

Kritička Helena Havlíková v Lidových novinách o představení napsala: „Pro festivalové uvedení opery Amilcara Ponchielliho zvolila plzeňská opera z trojího obsazení pro obtížnou titulní roli Giocondy tu nejlepší – Ivanu Veberovou, jejíž výkon od premiéry ještě vyzrál. S podporou orchestru pod vedením Tomáše Braunera si skvěle rozvrhla síly, aby přesvědčivě odkrývala vrstvy charakteru dívky, která navzdory svému jménu „Radostná“ není veselá, natož šťastná. Vysokou pěveckou úroveň představení podpořili i Richard Haan jako ďábelský špeh Barnaba, Eliška Weissová jako úpěnlivá Cieca nebo Pavel Vančura coby trestající všemocný tyran. Režiséru Oldřichu Křížovi se podařilo Ponchielliho operní thriller podle Huga vyhrotit, scéna sevřená vysokými omlácenými zdmi opeře dodává zlověstnosti.“ -ich-

NEDĚLNÍ MATINÉ VE FOYER VELKÉHO DIVADLA SOJKOVO KVARTETO Zdá se, že do velké rodiny českých kvartetistů přibyl nový soubor, ale věc se má jinak. Když koncertní mistr Sukova komorního orchestru a operního orchestru DJKT Martin Kos studoval na pražské HAMU, přidali se k němu spolužáci s „ptačími“ jmény, pouze houslista Martin Kaplan se do této společnosti jaksi nehodil. Byl proto pohotově přejmenován na Sojku, podle něj pak celé kvarteto. Obnovení „sojkovci“ hrající ve složení Martin Kos (1. housle), Martin Kaplan (2. housle), Josef Fiala (viola) a Hana Vítková (violoncello) vystoupili v neděli 11. listopadu s programem, který nadchl zejména příznivce klasicistní a raně romantické hudby. Beethovenův Smyčcový kvartet

c moll, op. 18 č. 4 plný melodické svěžesti a taneční hravosti nepostrádal půvab, lehkost a vtip. Umělci však nezůstali jen u kvartetního obsazení. Hned v úvodu zazněla úprava předehry k Mozartově opeře Figarova svatba, v níž se dostal ke slovu i kontrabasista Tomáš Karpíšek, podobně pak i v závěrečném Kvintetu A dur „Pstruh“, D 667 Franze Schuberta. Pětivětá kompozice, v jejíž čtvrté části se ozve coby téma skladatelova známá píseň, prověří nejen smyčcové obsazení, ale zejména klavíristu. Svěžest Schubertovy hudby, plné překvapivých modulací, zde podpořila brilantní hra Štěpána Kose.

SKLADBY PRO HARFU A ZPĚV V předvánočním čase vystoupily v neděli 16. prosince tři výrazné umělecké osobnosti operního souboru – mezzosopranistka Jana Foff Tetourová, harfistka Dana Suchanová a houslista Martin Kos. Výtečná pěvkyně má za dobu svého angažmá v plzeňském divadle na svém kontě již mnoho stěžejních rolí svého hlasového oboru. Neméně působivě, s citem pro detail komorního zpěvu, se tentokrát uplatnila i v písňové tvorbě – nejprve v Písních k loutně Petra Ebena, posléze v méně uváděných Řeckých písních Maurice Ravela, naposledy pak ve výběru z cyklu Moravská lidová poezie v písních Leoše Janáčka. Její sametový hlas, technicky a barevně vyrovnaný ve všech polohách, se zvukově dobře pojil s harfovými party v podání Dany Suchanové. Harfistka se zde prezentovala nejen jako výtečná instrumentalistka, sólistka a doprovazečka, ale i jako citlivá aranžérka. Toto své umění mohla ponejvíce rozvinout v úpravě původní orchestrální verze valčíkové suity z opery Richarda Strausse Růžový kavalír či klavírního partu Rumunských tanců Bély Bartóka, kde jí byl dokonalým partnerem houslista Martin Kos. Posluchače potěšily i další kompozice – známé Adagio připisované Benátčanovi Tomasi Albinonimu a hravá Dvořákova Humoreska, obojí opět v úpravě pro housle a harfu. Marta Ulrychová

MATINÉ V BŘEZNU A V DUBNU 2013 Martin Kos, Martin Kaplan, Hana Vítková, Tomáš Karpíšek, Josef Fiala

BILANCOVÁNÍ V pořadu pianistky Věry Müllerové a recitátorky Blanky Hejtmánkové se propojí klavírní cyklus Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku s texty pozdní tvorby Jaroslava Seiferta. Program bude uveden v rámci 33. Smetanovských dnů v neděli 3. března 2013 od 10.30 ve foyer Velkého divadla.

VZPOMÍNKA NA RUDOLFA PELLARA

K O N C E T Y

Poslední matiné sezony bude patřit kouzelnému světu šansonů. Posluchače jím budou provázet zpěváci Stanislava Topinková Fořtová a Jan Ježek za klavírního doprovodu Milana Jíry v neděli 1. dubna 2013 od 10.30 ve foyer Velkého divadla.

Martin Kos, Jana Foff Tetourová, Dana Suchanová 2 7

PŘES ŠEST SEZÓN V ČELE PLZEŇSKÉ OPERY (často jezdil na představení nejen do Prahy, ale i do zahraničí), registroval výkony pěvců, měl přehled o operní literatuře. Znal chod plzeňské opery, plzeňské umělce i publikum, které měl vždy na mysli, když z nepřeberné operní literatury vybíral ty pravé čtyři tituly do nové sezóny. Za svého vedení v Plzni představil režiséry, kteří do té doby v Plzni nepracovali. Ať to byl doyen české operní režie Ladislav Štros (Otello) nebo zkušený Václav Málek, v Plzni do té doby známý jako úspěšný tenorista (Manon Lescaut, Turandot), dále Michael Tarant (Kníže Igor), Blažena Hončarivová (Nápoj lásky) a další. Pozval i Oldřicha Kříže (Bohéma, La Gioconda) nebo Jakuba Korčáka (Veselé paničky windsorské). Neváhal dát první příležitost na profesionálním jevišti Zbyňku Brabcovi (Španělská hodinka/Sestra angelika, Panna orleánská, Don Giovanni) a nejnověji Dominiku Benešovi, v Plzni úspěšně působícímu asistentovi režie a čerstvému absolventu operní režie na pražské AMU (Tajemství).

OHLÉDNUTÍ ZA PŮSOBENÍM JIŘÍHO PÁNKA Podíváme-li se po našich i evropských divadlech, nejčastěji v čele operních souborů stojí dirigenti či režiséři, méně často skladatelé, pěvci či hudební vědci. Po odchodu dirigenta Jana Zbavitele svěřil ředitel DJKT v Plzni Jan Burian operní soubor Jiřímu Pánkovi, který nikdy nestál jen v čele operního orchestru, ale živě se zajímal o všechno, co s operou souviselo. Sledoval jevištní podobu studovaných oper

Za šest a půl sezón působení Jiřího Pánka v čele plzeňské opery bylo nastudováno 29 oper (z toho dva večery po dvou jednoaktových operách). Řada titulů se na našich jevištích neobjevovala běžně a mnohé zazněly v Plzni vůbec poprvé nebo po dlouhých letech (Španělská hodinka, Panna orleánská, adriana lecouvreur, Ženitba, Turek v Itálii). Odvážně a s úspěchem prosadil i tituly, vyhrazené většinou velkým operním scénám (Salome, Turandot, Kníže Igor, La Gioconda). V kontextu českých operních scén je třeba vyzdvihnout příkladnou péči o český operní repertoár,

který se jinde uvádí stále vzácněji (za šéfování Jiřího Pánka bylo nastudováno šest českých operních titulů). Jiří Pánek s ohromnou energií dbal na co nejlepší pěvecké obsazení každé inscenace, vyhledával mladé operní pěvce, z nichž mnozí spolupracují s plzeňskou operou pravidelně, a zároveň se snažil do Plzně zvát naše i zahraniční špičkové pěvce. Byl si dobře vědom, že se také musíme starat o naše budoucí diváky, když nechal nastudovat Lilku Ročákovou s mladými pěvci pro mladé publikum Mozartovu operu Bastien a Bastienka a scény z Dvořákovy opery Rusalka v pořadu nazvaném O Rusalce (oba tituly ve foyer Velkého divadla). Z jeho podnětu se od roku 2007 každoročně koná několik nedělních dopoledních matiné, při nichž účinkují sólisté plzeňské opery, členové sboru a orchestru, kde se setkávají se svým publikem emeritní sólisté. Oblíbené jsou literárně-hudební kompozice Blanky Hejtmánkové a Věry Müllerové. Na Matiné vystoupily také tak významné osobnosti jako např. Soňa Červená, Ivan Kusnjer, Ilja Hurník a do této kategorie bezesporu patřící i fenomenální flétnista a muzikant Jiří Stivín, jehož vystoupení je naplánováno na 17. února 2013. Pro podrobnější zhodnocení éry Jiřího Pánka v čele plzeňské opery je nutný delší časový odstup. Jedno je však jisté: vždy měl na mysli plzeňské publikum a vždy se snažil o vybalancování cílů vysoké kvality s reálnými možnostmi plzeňské opery. Zbyněk Brabec

TAJEMSTVÍ – ÚSPĚŠNÝ DEBUT MLADÉHO REŽISÉRA Poslední operou, která měla premiéru za uměleckého vedení Jiřího Pánka (nikoliv poslední, kterou připravoval), bylo Smetanovo Tajemství. Odborné recenze plně potvrdily, že jakkoli se jeho volba režiséra vzhledem k obtížnosti úkolu mohla jevit jako riskantní, měl šéf opery neobyčejně šťastnou ruku a může si přičíst zásluhu za úspěšné nastartování jedné slibné umělecké dráhy. Tajemství v režii Dominika Beneše bude plzeňskou operu reprezentovat v březnu na 10. ročníku festivalu Tomáškova a Novákova hudební Skuteč, představení 20. března ve Velkém divadle je zase zařazeno do programu 33. Smetanovských dnů. V květnu se pak inscenace představí ve švýcarském Winterthuru.

Z KRITICKÝCH OHLASŮ

M O Z A I K A

Svou první profesionální příležitost dostal čerstvě dostudovaný mladý režisér a místní asistent režie Dominik Beneš (HAMU Praha), který spolupracoval se zkušeným scénografem ivem Žídkem a s výtvarnicí kostýmů Zuzanou Přibylovou, autorem hudebního nastudování a dirigentem byl K. Kněžíková, R. Samek, D. Cody 2 8

Jiří Štrunc a sbormistrem Zdeněk Vimr. Na premiéře jsme viděli téměř ideální sólistické obsazení i v těch nejmenších rolích a všichni včetně výtečně připraveného sboru a rozjívených pohyblivých němých „chmelníčků“ táhli za jeden provaz. Propojení orchestřiště s jevištěm bylo málokdy vídané a slýchané. Mladý debutující režisér nejen vymyslel kompaktní inscenační koncepci, do níž bezezbytku zapadaly všechny výrazové prostředky, ale také se svými spolupracovníky dokázal vytvořit tvůrčí atmosféru, v níž vznikla vzácně jednolitá inscenace. Zázrak? Ne, vlastně „jednoduchá“ věc: naučili se společně pracovat, našli společnou řeč. Smetanovo Tajemství je umná alchymistická kombinace něžné milostné komedie, sousedského dramatu a kalendářového příběhu kořeněného kramářskými písněmi, propojená s mocnými názvuky silného citového náboje. Mnozí tvůrci inscenací berou tento operní příběh příliš vážně nebo se naopak pokoušejí o směšnou frašku. Plzeňská inscenace vše s lehkým nadhledem propojila do stále se proměňujícího propletence (Gesamtkunstwerku), jehož základní jistotou byla muzika. Inscenáto-

rům nechybí smysl pro humor, neznamená to však, že by patřičně nevyzněla emotivní dueta Blaženky a Vítka nebo árie Panny Rózy a Kaliny. Dirigent Jiří Štrunc vytvořil svou hudební koncepci v souladu s režijní koncepcí a orchestr, sbor a sólisté mu šli skvěle na ruku. (…) Plzeňské Tajemství ukázalo, že umíme smetanovské postavy nejen zpívat, ale také přesvědčivě ztělesnit a že to, co nám „od přírody“ nejvíce sedí, je česká opera, která, když se dílo podaří, zaujme diváky od těch malých až po ty nejstarší. Díky zá krásný, hravý, veselý i dojemný, velmi povzbudivý zážitek. Dík patří i plzeňskému obecenstvu, které přivítalo to mladé svěží divadlo tak, jak si zasloužilo: nadšeným potleskem a hlasitými obdivnými výkřiky! olga Janáčková, HarMoNie 12 / 2012

POKLAD HLEDÁME NA NESPRÁVNÉM MÍSTĚ Opera Bedřicha Smetany Tajemství je famózní dílo. Jen jde o to vystihnout její interpretaci právě dnes a právě tady. Na premiéře v Divadle J. K. Tyla v Plzni vyšlo skoro všechno. (…) Těžko uvěřit, že promyšlený tvar inscenace je debutem režiséra teprve končícího studia. Dominiku Benešovi k technické jistotě pomohlo asistování u více než dvaceti plzeňských inscenací, ale výklad příběhu a gestické uchopení Smetanovy hudby už opsat nikde nemohl. Nejpříjemnější je zjištění, že mladý debutant vychází z tématu, že hledá, čím opera může oslovit současné lidi nad rámec své hudby – a zjišťuje, že stejně jako Kalina hledáme svůj poklad jinde, než ho nakonec nalezneme. Jasná teze je čitelná z vlastní inscenace, nejen z přípisu režiséra do programu. Žádné násilné

aktualizace, ani jen prvosignální „autorovi věrné“ ilustrování partitury. Různorodými prostředky režisér vypráví příběh pro uspokojení rozumu i citu v otevřeném vzdušném neiluzivním prostoru, který výtvarně i významově určují chmelové štoky. Kostýmy evokují poklidné časy 19. století i smetanovskou interpretační tradici, hlavně však s vtipnou nadsázkou deklarují charakterový sukus každé postavy. A nejvíc připomínají tradici dobových komedií a frašek, z níž režisér vyšel. (…) Kdyby každý debut vypadal jako ten Benešův, to by se kritikovi psalo! Dokonce marně vzpomínám, jestli jsem kdy viděl lepší Tajemství. Divím se některým reakcím na premiéru a Dominiku Benešovi radím nenechat se jimi zviklat a otrávit. A víc pochybovat o zdejší škole operní režie. Josef Herman, DIVADELNÍ NOVINY 28. 11. 2012

DERNIÉRA TURANDOT JAN ADAMEC SE LOUČÍ S VELKÝMI OPERNÍMI ROLEMI

V postavě Kalafa ukončí mnohaletou éru, v níž ztvárnil tak mnohé tenorové role nejvyššího kalibru – jmenujme namátkou: Otello, Dalibor, Don José v Carmen, Hoffmann v Hoffmannových povídách, Cavaradossi v Tosce, Alfréd Germont v Traviatě, Števa Buryja v Její pastorkyni, Max v Čarostřelci, Vévoda v Rigolettovi, Heřman

v Pikové dámě, Radames v Aidě, Pinkerton v Madama Butterfly, Samson v Samsonovi a Dalile či Manrico v Trubadúrovi. Jan Adamec působí v DJKT s dvěma přestávkami od 1972, tedy téměř 40 let. Partnerkami při derniéře mu budou Ivana Šaková v titulní roli a Petra Alvarez Šimková jako Liu, v dalších sólových rolích vystoupí Miroslav Kopp, Jevhen Šokalo, Jiří Hájek, Richard Samek, Ondřej Socha a Tomáš Jindra; za dirigentským pultem stane Jiří Štrunc.

M O Z A I K A

23. března 2013 se diváci, kteří se přijdou rozloučit s inscenací slavné Pucciniho Turandot v režii Václava Málka, jež byla na repertoáru DJKT od června 2010, stanou účastníky ještě jednoho loučení: naposledy ve velké operní roli se chystá vystoupit Jan Adamec.

-ich-

2 9

ZEMŘELI JIŘINA JIRÁSKOVÁ Velká herečka, která zemřela 7. 1. 2013, byla dlouholetou spolupracovnicí plzeňského divadla. Jako předsedkyně umělecké rady DJKT spolupracovala při vytváření strategických plánů divadla a významně se zasloužila o prosazení výstavby nové divadelní budovy v Plzni.

Jana Hlaváčová, Jiřina Jirásková, Jan Burian nad maketou nového divadla

FRANTIŠEK MOSER Ve věku 79 let zemřel 17. ledna František Moser. V plzeňské opeře působil v letech 1957-2003, byl výrazným členem operního sboru, ale i tajemníkem souboru a asistentem režie. Ztvárnil také řadu menších a epizodních sólových rolí, například Parpignola v Bohémě, Nathanaela v Hoffmannových povídkách, 1. ozbrojence v Kouzelné flétně, Strojvedoucího v Juliettě, Strážníka z Pozdvižení v Efesu, Předzpěváka v Evženu Oněginovi či Velitele lučištníků v Simonu Boccanegrovi. Za uměleckou činnost převzal vloni cenu Senior Prix, kterou uděluje Nadace Život umělce. Pavel Pípal (Horatio) – HAMLET, 1974

-pd-

PAVEL PÍPAL Herec plzeňské činohry v letech 1965–79 zemřel 15. prosince ve věku 74 let. Začínal jako loutkoherec v Hradci Králové a po krátkých angažmá ve Varnsdorfu a Chebu nastoupil do plzeňské činohry. Bylo mu sedmadvacet let a brzy si získal postavení předního člena souboru. Na tuto etapu svého života vzpomínal vždycky s láskou a respektem. „Prostředí, do něhož jsem přišel, mělo svého ducha, bylo tu zvláštní milieu, jež se přenášelo z generace na generaci. Soubor plný osobností nás zcela přirozeným způsobem ovlivňoval. Ne nějakým mentorováním, ale tím, jak žil a pracoval.“

M O Z A I K A

Vynikl zejména v rolích vyžadujících velkou vnitřní intenzitu a emocionální naléhavost. Z šestašedesáti rolí, které v souboru činohry ztvárnil, patřily k těm nezapomenutelným zejména Šimon ve

3 0

Sněhu nad limbou, Horatio v Hamletovi, Alvaro v Tetované růži, Jáson v Medei nebo Kelin ve Svátosti nejsvětější. Za úsporným gestem a zkázněným pohybem se skrývalo umění proniknout hluboko do nitra postav. Role komického charakteru prozrazovaly smysl pro žánr a styl inscenace: Maske ve Svátku jeho Veličenstva, Bambarria v Povídkách královny Navarrské, Tobiáš Říhal ve Večeru tříkrálovém. Z plzeňského divadla odešel do Městských divadel pražských, kde strávil většinu své čtyřicetileté herecké poutě. Z povědomí plzeňského obecenstva ale nevymizel, pamětníkům se připomínal hlavně svým nezaměnitelným hlasem. Jeho sytý, sametový baryton vyhledávala velmi často jak televizní, tak filmová dabingová produkce. –mc-

František Moser

JUBILEA MILOSLAVA KRAUSOVÁ

60. narozeniny oslavila 4. února dlouholetá členka operního orchestru, violoncellistka Miloslava Krausová. V r. 1976 nastoupila do angažmá v operetě, cestu k opeře jí otevřela Polská krev: díky zdařilému sólu ji jako posilu pro operní orchestr vybral koncertní mistr Karel Sauer. Ve skupině pak hrála pod jeho vedením a po jeho smrti nastoupila na jeho místo. Funkci koncertního mistra zvládala díky vrozenému optimismu, diplomacii a nakažlivě dobré náladě téměř čtvrt století. Jiří Pánek jako kolega a posléze šéf opery vysoce ocenil její zodpovědnost za úroveň celé skupiny i poctivost, s níž se podrobovala řeholi každodenního cvičení. A protože Miloslava Krausová považuje za důležité i umění včas odejít, vzdala se funkce koncertního mistra a v současné době si ponechala již jen kratší úvazek. S radostí tak může sledovat, jak v jejích šlépějích dál kráčí dcera, violoncellistka Magdalena Krzáková. Těší se i na to, že v nové inscenaci Polské krve si původní sólo zahrají všechna cella společně.

Libuše Bláhová (Zuzanka) – FIGAROVA SVATBA

LIBUŠE BLÁHOVÁ

80. narozeniny oslaví 18. dubna emeritní sólistka operetního souboru Marie Grafnetterová, která na plzeňských jevištích vystupovala plných dvaačtyřicet let. Její první rolí byla Ginetta ve Lstivých ženách (1960), poslední představení odehrála 30. března 2003 jako Teta v muzikálu Šakalí léta. Neminuly ji takové role jako

Adéla v Netopýrovi, Denisa v Mam´zelle Nitouche či Jadwiga v Polské krvi. Koncem 70. let dozrála ke své milované Hortensii – Bubulíně v Řeku Zorbovi, v r. 1981 zářila jako Paní Marjánka, matka pluku. Na přelomu tisíciletí vstoupila jako paní Briceová do muzikálu Funny Girl a Bába Cajtl do Šumaře na střeše.

Na první březnový den připadají letos 90. narozeniny sopranistky Libuše Bláhové, sólistky plzeňské opery v l. 1949–81. Ač se s jevištěm rozloučila rolí Despiny v Così fan tutte před více než třiceti lety, mnozí diváci dosud chovají v paměti mnohé z téměř stovky jejích rolí – ať to byla nezapomenutelná Karolína ve Dvou vdovách, Violetta, Mimi v Bohémě, Markétka, Rosina v Lazebníkovi sevillském či Gilda v Rigolettovi. -ich-

J U B I L E A

MARIE GRAFNETTEROVÁ

Marie Grafnetterová (Lotty), Rudolf Kutílek, Dagmar Stříbrná – FILOSOFSKÁ HISTORIE, 1969 3 1

PROGRAM BŘEZEN VELKÉ DIVADLO 01.

Pá

DIVADELNÍ PLES 20.00

02.

So

MACBETH

03.

Ne

KONCERTNÍ MATINÉ 10.30 NÁPOJ LÁSKY 14.00

DIVADELNÍ PLES 20.00

činohra

S9

02.

So

FANTOM MORRISVILLU

foyer

03.

Ne

EVITA 14.00

opera/tit

N1/3

04.

Po

nehraje se

05.

Út

Měšťanská beseda muzikál

naposledy

muzikál rocková opera

N2

RŮŽE Z ARGENTINY

opereta

K13

nehraje se

05.

Út

LAKOMEC 11.00

činohra

zadáno

06.

St

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

K6

SESTUP ORFEŮV

činohra

S3

07.

Čt

KOUZLO 4D

činohra

M1

opera zkrácená verze

zadáno

08.

Pá

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

K8

opereta

V10

09.

So

PYGMALIÓN

činohra

balet

V7

10.

Ne

nehraje se

opera/tit

S6

11.

Po

nehraje se

opera / pro děti

foyer

12.

Út

NINE

muzikál

K1

13.

St

ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA

muzikál

S4

St

PRODANÁ NEVĚSTA 11.00

07.

Čt

ANNA KARENINA

08.

Pá

DON GIOVANNI

09.

So

O RUSALCE 10.00 a 11.30 NETOPÝR

2 0 1 3

Pá

Po

POLSKÁ KREV

B Ř e Z e N

01.

Měšťanská beseda

04.

06.

opereta

10.

Ne

nehraje se

14.

Čt

RŮŽE Z ARGENTINY

opereta

K11

11.

Po

nehraje se

15.

Pá

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

K4

12.

Út

LAKOMEC 11.00

činohra

zadáno

16.

So

NOC NA KARLŠTEJNĚ

muzikál

13.

St

LA GIOCONDA

opera/tit

V2

17.

Ne

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ 14.00

14.

Čt

SESTUP ORFEŮV

činohra

V3

15.

Pá

POLSKÁ KREV

opereta

V12

16.

So

RAYMONDA

17.

Ne

DON GIOVANNI 16.00

18.

Po

nehraje se

19.

Út

LAKOMEC

20.

St

TAJEMSTVÍ

21.

Čt

POLSKÁ KREV

22.

Pá

23.

balet opera/tit

Z1

činohra

KMD

opera

V6

opereta

V11

FAUST A MARKÉTKA

opera/tit

V4

So

TURANDOT

opera/tit

naposledy

24.

Ne

nehraje se

25.

Po

nehraje se

26.

Út

ANNA KARENINA

27.

St

FAUST A MARKÉTKA

28.

Čt

29.

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

balet

D1

činohra

K17

18.

Po

nehraje se

19.

Út

EDITH–VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ

20.

St

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

K14

21.

Čt

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

S7

22.

Pá

NINE

muzikál

S2

23.

So

KRVAVÁ SVATBA

balet

premiéra, A

24.

Ne

ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA

muzikál

S18

25.

Po

nehraje se

26.

Út

RŮŽE Z ARGENTINY

opereta

K5

27.

St

NOC NA KARLŠTEJNĚ 11.00

muzikál

zadáno

NINE

muzikál

K10

taneční muzikál

28.

Čt

RŮŽE Z ARGENTINY

opereta

K7

29.

Pá

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

K12

30.

So

KOUZLO 4D

činohra

31.

Ne

NOC NA KARLŠTEJNĚ 14.00

muzikál

balet

V1

opera/tit

V14

MACBETH

činohra

pro seniory

Pá

POLSKÁ KREV

opereta

V8

30.

So

MONTY PYTHON´S SPAMALOT

muzikál

Ne

LAKOMEC

ENIGMATICKÉ VARIACE

činohra

31.

03.

Ne

činohra

13.

St

OŠKLIVEC

činohra

16.

So

LIDSKÝ HLAS

22.

Pá

AMAZONIE

P r o G r a M

•

KOMORNÍ DIVADLO

–TIT– u cizojazyčných operních titulů je použito titulkovací zařízení Vstupenky lze zakoupit i na představení označená skupinou!

3 2

zadáno

KLUB KOMORNÍHO DIVADLA

opera

premiéra

činohra

naposledy

PROGRAM DUBEN KOMORNÍ DIVADLO nehraje se

S3

02.

Út

KRVAVÁ SVATBA

činohra

S4

03.

St

činohra

V7

04.

Čt

nehraje se

02.

Út

PRODAVAČI SNŮ

muzikál

03.

St

MACBETH

04.

Čt

SESTUP ORFEŮV

05.

Pá

TAJEMSTVÍ

06.

So

TOSCA

07.

Ne

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

08.

Po

nehraje se

09.

Út

KOUZELNÁ FLÉTNA 11.00

St

K2

PYGMALIÓN 11.00

činohra

zadáno

balet

K3

premiéra, P

K4

muzikál

05.

Pá

NINE

muzikál

06.

So

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

07.

Ne

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ 16.00

balet

Z1

08.

Po

nehraje se

balet

V5

09.

Út

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

K1

opera/pro děti

foyer zadáno

10.

St

ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA 11.00

muzikál

zadáno

SESTUP ORFEŮV

činohra

V10

11.

Čt

KRVAVÁ SVATBA

balet

K11

opereta

V3

12.

Pá

NINE

muzikál

K8

opera/tit

V12

13.

So

PYGMALIÓN

činohra

opera/pro děti

foyer

14.

Ne

NINE

muzikál

O RUSALCE 10.00 a 11.30

Čt

POLSKÁ KREV

12.

Pá

TOSCA

13.

So

O RUSALCE 10.00 a 11.30

Ne

muzikál

zadáno

11.

14.

NINE

opera/tit zkrácená verze

ANNA KARENINA

10.

K9

KRVAVÁ SVATBA

opera opera/tit

balet

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA

balet

15.

Po

nehraje se

KONCERTNÍ MATINÉ 10.30

foyer

16.

Út

NINE

muzikál

17.

St

ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA

muzikál

18.

Čt

NOC NA KARLŠTEJNĚ 11.00

muzikál

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra činohra

SESTUP ORFEŮV

činohra

V17

K17

15.

Po

nehraje se

16.

Út

LAKOMEC 11.00

činohra

zadáno

17.

St

SESTUP ORFEŮV

činohra

V6

19.

Pá

KOUZLO 4D

18.

Čt

ANNA KARENINA

balet

M1

20.

So

nehraje se

19.

Pá

FAUST A MARKÉTKA

opera/tit

V8

21.

Ne

EVITA

20.

So

NÁPOJ LÁSKY

opera/tit

S9

22.

Po

nehraje se

21.

Ne

nehraje se

23.

Út

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

K13

22.

Po

nehraje se

24.

St

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

K10

23.

Út

TOSCA

balet

KMD

24.

St

ANNA KARENINA

25.

Čt

PRODAVAČI SNŮ

26.

Pá

LA GIOCONDA

27.

So

FINÁLE

28.

Ne

LAKOMEC 14.00

29.

Po

nehraje se

30.

Út

NETOPÝR

V9

25.

Čt

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ

balet

V14

26.

Pá

MILUJU TĚ, ALE…

muzikál

S5

27.

So

EDITH – VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ

opera/tit

S2

28.

Ne

RŮŽE Z ARGENTINY 14.00

29.

Po

nehraje se

30.

Út

KRVAVÁ SVATBA

filmový festival činohra

N2

balet

naposledy

opereta

Změna programu vyhrazena. Není-li uvedeno jinak, představení začínají v 19 hodin. Předprodej vstupenek na dubnová představení DJKT od pátku 15. března 2013

S6

muzikál rocková opera

muzikál

opereta

N1/3

balet

K5

KLUB KOMORNÍHO DIVADLA

2 0 1 3

RAYMONDA

opera/tit

zadáno

02.

Út

OŠKLIVEC

09.

Út

LIDSKÝ HLAS

11.

Čt

ENIGMATICKÉ VARIACE

činohra

26.

Pá

OŠKLIVEC

činohra

30.

Út

LIDSKÝ HLAS

činohra opera

opera

D u B e N

Po

Po

•

01.

01.

P r o G r a M

VELKÉ DIVADLO