2013 PLZEN.CZ

DIVADLO J. K. TYLA 11. ROČNÍK

3/2013

WWW.DJKT–PLZEN.CZ

NOVĚ NA REPERTOÁRU FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN, KRÁSKA Z LEENANE, JAK SE VÁM LÍBÍ, GARDEROBIÉR, BOLERO, CARMINA BURANA PREMIÉRY DIVOTVORNÝ HRNEC, LHÁŘI, LA TRAVIATA, POPELKA KONCERTY PODZIMNÍ MATINÉ VELKÉHO DIVADLA PŘEDSTAVUJEME NOVÉ TVÁŘE ČINOHRY JUBILEA M. WEIMANN, M. KRHUTOVÁ FESTIVAL DIVADLO 2013

Zahájení prodeje 23. září 2013. Místa stávajících předplatitelů nevyzvednutá do 29. listopadu 2013 budou nabídnuta novým abonentům. Divadlo J. K. Tyla v Plzni oddělení prodeje a služeb Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň pondělí – pátek 9.00–18.00 Zuzana Škvorová tel.: (+420) 378 038 186 e-mail: [email protected] Jana Havlová tel.: (+420) 378 038 185 e-mail: [email protected]

PŘEDPLATNÉ 2014

www.djkt-plzen.cz

Opera Aida — G. Verdi Hoffmannovy povídky — J. J. Offenbach La traviata — G. Verdi Prodaná nevěsta — B. Smetana Tajemství — B. Smetana Tosca — G. Puccini Voják a tanečnice — B. Martinů

Činohra Caligula — A. Camus Flamendr — J. K. Tyl (již v Novém divadle) Garderobiér — R. Harwood Hráč — F. M. Dostojevskij Jak se vám líbí — W. Shakespeare Jednotka intenzivní lásky — A. Procházka (již v Novém divadle) Je třeba zabít Sekala — J. Křižan Lakomec — J. B. Poquelin – Molière Lháři — A. Neilson Pygmalión — G. B. Shaw Sestup Orfeův — T. Williams Srpen v zemi indiánů — T. Letts Taková ženská na krku — G. Feydeau Unaveni sluncem — N. Michalkov, R. Ibragimbekov

Muzikál a opereta Adéla ještě nevečeřela — J. Brdečka, O. Lipský, R. Balaš, O. Brousek Cats — A. L. Webber, T. S. Eliot (již v Novém divadle) Divá Bára — M. Uhde, M. Štědroň, L. Kuba (již v Novém divadle) Divotvorný hrnec — B. Lane, E. Y. Harburg, F. Saidy Footloose aneb Tanec není zločin — D. Pitchford, W. Bobbie, T. Snow Někdo to rád horké — J. Styne, B. Merril, P. Stone (již v Novém divadle) Nine — A. Kopit, M. Yeston Polibek pavoučí ženy — J. Kander, F. Ebb Polská krev — O. Nedbal, L. Stein Prodavači snů aneb Prohnaní, prolhaní lumpové — J. Lane, D. Yazbek Producenti — M. Brooks, T. Meehan Růže z Argentiny — J. Beneš

Balet Anna Karenina — D. Šostakovič, L. Vaculík Krvavá svatba — G. Vermelho, A. Pešková Popelka — S. Prokofjev Queen — Queen, M. Radačovský Spartakus — A. Chačaturjan

OBSAH NOVÝM ŘEDITELEM DIVADLA J. K. TYLA JE ILJA RACEK

2

STAVBA NOVÉHO DIVADLA – ROK PŘED OTEVŘENÍM

3

NOVĚ NA REPERTOÁRU FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN KRÁSKA Z LEENANE JAK SE VÁM LÍBÍ

4 6 8

GARDEROBIÉR

10

LA VALSE, BOLERO, CARMINA BURANA

13

PREMIÉRY DIVOTVORNÝ HRNEC

16

LA TRAVIATA

18

LHÁŘI

19

POPELKA

20

KONCERTY PODZIMNÍ MATINÉ VE FOYER VELKÉHO DIVADLA

21

PŘEDSTAVUJEME NOVÉ TVÁŘE ČINOHRY

22

21. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO

24

JUBILEA MOJMÍR WEIMANN, MILENA KRHUTOVÁ

26

MOZAIKA HISTORICKÝ VÍKEND S NOCÍ NA KARLŠTEJNĚ

27

VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY DJKT

28

EXKURZE DO DIVADELNÍCH DÍLEN A SKLADŮ

29

PROGRAM ZÁŘÍ - LISTOPAD 2013

31

KONTAKTY Ředitelství

Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 048

Odd. prodeje a služeb

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 185, 378 038 186

Pokladna předprodeje

Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 190

Denní pokladny (hodinu před začátkem představení)

Velké divadlo Smetanovy sady 16, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 128 Komorní divadlo Prokopova 14, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 059

Odd. propagace a marketingu

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 181

Zahraniční a tuzemské zájezdy

Bezručova 26, 301 00 Plzeň tel.: +420 378 038 183

Foto na titulní straně: Petra Vraspírová (Ariel), Jozef Hruškoci (Chuck) FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN Foto na zadní straně obálky: Martin Hubeňák (Willard Hewitt), soubor muzikálu a balet DJKT FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

DIVADLO JOSEFA KAJETÁNA TYLA

vychází 4× ročně Vydává: Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace, Prokopova 14, 301 00 Plzeň, IČO 078051 – za podpory MK ČR a Plzeňského kraje Ředitel: Mgr. Ilja Racek, Ph. D. Zřizovatel DJKT: město Plzeň Odpovědná redaktorka: Mgr. Eva Ichová Fotografie: Pavel Křivánek, archiv DJKT (není-li uvedeno jinak) Grafické zpracování: Jaroslav Mašek Sazba: Luboš Bejček Tisk: Typos, tiskařské závody, s.r.o. MK ČR E 14075

1

NOVÝM ŘEDITELEM DJKT JE ILJA RACEK V souvislosti s nástupem dosavadního ředitele Jana Buriana od 1. srpna 2013 na místo generálního ředitele Národního divadla jmenovala Rada Zastupitelstva města Plzně do funkce ředitele Divadla J. K. Tyla Mgr. Ilju Racka, Ph. D. Při svém rozhodování se mohla opřít o návrh umělecké rady DJKT, vycházející především ze skutečnosti, že v r. 2014 bude dokončena výstavba nového divadla, bude nutno provést zkušební provoz nové budovy a zajistit přestěhování z Komorního divadla. Ilju Racka UR doporučila jako osobnost s bohatou divadelní praxí a zkušenostmi v oblasti řízení, která bude schopna výše uvedené úkoly realizovat. Doba, po kterou bude funkci zastávat, se odvine od výsledků výběrového řízení na místo ředitele DJKT, které Rada města Plzně zároveň vypsala a do kterého se Ilja Racek rovněž přihlásil. Své důvody vyložil v dopise, z něhož část přetiskujeme.

ILJA RACEK: V PLZEŇSKÉM DIVADLE SE CÍTÍM VELMI SMYSLUPLNĚ „Když jsem v lednu t. r. roku ukončil své působení na posledním pracovišti, měl jsem jen jednoduchou představu o tom, co budu dělat dál. Napřed jsem si chtěl udělat prázdniny, které jsem si pro pracovní vytížení dlouho odpíral, pak jsem měl v úmyslu uspořádat svůj značně rozrostlý archiv a v návaznosti na to vrátit se k některým aktivitám, na které dosud nebyl čas. Prázdniny jsem stihnul, to ostatní už ne. Při běžné schůzce, kterou jsme čas od času absolvovali, abychom se přátelsky informovali o své práci, mi ředitel DJKT Jan Burian sdělil, že na návrh komise expertů by měl nastoupit na místo ředitele ND. Uvědomoval si, že brzký termín jeho odchodu přinese Divadlu J. K. Tyla řadu problémů. Aby divadlu a jeho zřizovateli situaci usnadnil, a protože mu po 18 letech záleželo na tom, jak se bude plzeňské divadlo dál vyvíjet, snažil se připravit co nejschůdnější návrh řešení – a já jsem se jevil jako jeden z možných kandidátů. Věděl, že s vedením čtyřsouborového divadla mám letitou zkušenost a že jsem tak říkajíc „volný“, nemusel bych jako jiní potencionální adepti složitě řešit uvolnění ze zaměstnání. Nakonec právě tento návrh podpořila umělecká rada DJKT na svém dubnovém jednání. Předběžná představa byla taková, že bych mohl převzít řízení divadla na dobu, kdy

dojde ke stěhování z Komorního divadla do nové budovy a zahájení jejího provozu. Takto definovaný úkol jsem po zvážení akceptoval. Abych se s chodem DJKT, jeho uměleckou produkcí a jeho postavením v kulturním kontextu města Plzně zevrubně seznámil, uspořádal jsem své osobní záležitosti tak, abych se mohl do Plzně přestěhovat, a v květnu tu nastoupil do pracovního úvazku. Na úrovni vedení města bylo poté rozhodnuto, že budu jmenován ředitelem s nástupem od 1. srpna 2013 a zároveň bude na toto místo vypsáno řádné výběrové řízení. V takové situaci jsem ovšem musel své představy přehodnotit: stál jsem před rozhodnutím buď po několika měsících a před klíčovou událostí sezony – přenesení činnosti do nového divadla – Plzeň opustím, nebo se přihlásím do výběrového řízení s perspektivou pětiletého ředitelského mandátu. Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Především postrádám smysl v ředitelování, kdy bych měl vlastně jen udržovat v chodu divadlo, které jak známo má zásadní věci naplánovány ve značném předstihu. (Plán premiér, dramaturgie, personální obsazení atd. jsou již dány). Za druhé, a to je podstatné, jsem se v Plzni v divadle (i mimo ně) setkal s lidmi, se kterými profesionálně spolupracovat je prostě pro mne jako divadelníka s dlouholetou praxí velmi

uspokojivé. Inspiruje mne to k úvahám a návrhům, jak by divadlo mohlo fungovat v časovém horizontu příštích několika let – především s ohledem na mimořádnou situaci, kterou přinese zahájení provozu na dvou dalších scénách nového divadla. To je prostě výzva, která se neodmítá. Historicky je to přelomový krok nejen pro Plzeň, ale i pro celé české divadelnictví. Rád bych přitom zúročil své zkušenosti, které jsem získal jako ředitel podobného vícesouborového divadla v Ostravě i na dalších pracovištích. A musím říci, že po letech, kdy jsem byl mimo divadlo, mi připadá má práce v plzeňském divadle jako návrat někam, kde se cítím pracovně i osobně velmi spokojeně a smysluplně.“

N O V Ý

Ř E D I T E L

D J K T

Mgr. Ilja Racek, Ph. D. vystudoval obor televizní publicistika na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK a obor režie na DAMU v Praze. Po ukončení studií pracoval převážně v rozhlase a televizi, na sklonku 70. let začal režírovat v Divadle Petra Bezruče a Těšínském divadle, kde se v r. 1983 stal šéfem jeho České scény. Po dalším šéfovském působení v činohře Divadla F. X. Šaldy v Liberci byl 1991–1998 ředitelem Státního divadla Ostrava (od roku 1995 Národní divadlo Moravskoslezské). V l. 1998–2001 působil jako náměstek ministra kultury ČR a v období 2002–2013 byl ředitelem Televizního studia České televize Ostrava. Ilja Racek s vedoucím umělcko-technického provozu Janem Baxou 2

STAVBA NOVÉHO DIVADLA – ROK PŘED OTEVŘENÍM

1. Hlavní vstup do nové divadelní budovy – Výtahy po obou stranách schodiště dopraví diváky do horního foyer, odkud budou vstupovat do hlediště. 2. Ve foyer se již rýsují výstupy z obou výtahů. Mezi nimi se bude nacházet bar, sloužící k občerstvení diváků; k jejich pohodlí přispěje i řada stolků se židlemi, rozmístěných v prostou foyer. 3. Nové technologické vybavení, jež bude umístěno pod jevištěm, muselo být do stavby budovy dodáno ještě před zastřešením hlavního divadelního sálu. Fotograf ho zachytil právě v posledních okamžicích před zahájením montáže. 4. V bezprostřední blízkosti nové divadelní budovy, přímo naproti kulturnímu domu Peklo, roste parkovací dům se třemi podlažími podzemními a jedním nadzemním. Jeho kapacita zajistí možnost parkování pro 165 automobilů.

S T A V B A

N O V É H O

D I V A D L A

Foto Jaroslav Möller

3

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Premiéra 25. května 2013 v Komorním divadle

Muzikál • Překlad a české texty Pavlína Hoggard • Režie Roman Meluzín • Dirigent Jan Rezek • Choreografie Aneta Antošová Scéna Michal Světlík • Kostýmy Kamila Vodochodská • Dramaturgie Jiří Untermüller

MUZIKÁL O MLADÝCH A NEJEN PRO NĚ. FOOTLOOSE MÁ ŠVIH Příběh muzikálu se odehrává v provinčním městečku Bomontu na americkém Středozápadě, které je svázáno zákonem zakazujícím tanec na veřejnosti, a tedy potlačujícím volnost a svobodu. Jeho důvodem byla nedávná tragická nehoda, při níž cestou ze zábavy zahynulo několik

mladých lidí. Prolomení tohoto statu quo, který ztělesňuje reverend Moore, je cílem mladíka Rena McCormaca, který do Bomontu přišel z Chicaga. Režisér a šéf souboru Roman Meluzín vybral tento muzikál o mladých, o revoltě, volnosti, ale i odpovědnosti přímo pro

skupinu absolventů muzikálového herectví, kteří nastoupili v minulé sezóně do angažmá Divadla J. K. Tyla. A ve Footloose se předvedli ve výborném světle. Tančí, hrají a zpívají s obdivuhodným nasazením a vervou. Dokážou být neodolatelně teenagerovští, aniž by přehrávali, a přitom pod touhou po svobodě, která je zpodobněna touhou po tanci, je poznat vědomí jejich osobní zodpovědnosti. Směsice mládí a dospělosti Pečlivě vyvážena je ona směsice mládí a přitom překvapující dospělosti a odhodlání, tužeb i snů. Inscenace tak dociluje až nečekané pravdivosti ve vykreslení světa mladých a dospělých, v jejich střetech, nepochopení, ale i pozdějším vzájemném porozumění. Celý příběh je dobře rozehrán, inscenace má spád a švih. Režisér si výborně poradil i s koncipováním studentských scén kontrastujících s přístupem arogantních přisluhovačů problematického zákona, kteří se tak vyžívají i ve své touze po moci.

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

F O O T L O O S E

A N E B

T A N E C

N E N Í

Z L O Č I N

Aleš Kohout jako odbojný Ren je na jevišti výraznou postavou, klukem, který nechápe sešněrovanost Bomontu a v okamžiku, kdy pochopí, se dovede vcítit do reverenda Moora a apelovat na něj. Výborná byla jako Ariel, reverendova dcera a Renova přítelkyně, Petra Vraspírová. Získává si diváky nejen sympatickým zjevem, ale i svým herectvím, tancem a zpěvem, stejně jako Eva Marešová v roli její nejlepší kamarádky Rusty. Neodolatelně rozpačitým Willardem Hewittem, Renovým kamarádem, byl Martin Hubeňák. A drsným, arogantním, přitom charismatickým protipólem tancechtivých studentů Jozef Hruškoci jako Chuck Cranston. Vnitřní proměnu komplikované postavy reverenda Moora působivě vystihl Jiří Untermüller. Stáňa Topinková Fořtová jako jeho manželka je laskavou ženou, jež chápe rozpoložení svého muže, leč neví si s ním rady a trápí se tím. Oba vytvořili na jevišti skutečné osobnosti. Ale dobře si vedli i představitelé menších rolí. Výbornou komediální figuru vytvořila v roli majitelky bistra Kamila Kikinčuková, Petr Šudoma jako Rocker Bob byl jedinečný. A skvěle doplnili company členové plzeňského baletu.

Petra Vraspírová (Ariel Moore), Aleš Kohout (Ren McCormack) 4

Choreografie Anety Antošové dává zdařilé inscenaci gradaci a šmrnc. Muzikálový orchestr řízený Pavlem Kantoříkem si vedl velmi dobře a je zpěvákům oporou.

Nebudete se nudit Footloose je muzikál o mladých, s mladými a pro mladé. A nejen pro ně. Ve studující mládeži se bezpochyby poznají i starší ročníky, a tím spíše se možná uvidí i ve zpodobnění světa dospělých. Svižná, chytlavá hudba se dobře poslouchá, nese v sobě velký náboj a energii, která se přenáší na publikum. Stejně jako ji divákům předávají všichni protagonisté muzikálu. Nenechte si ho ujít. A vezměte s sebou své trochu odrostlejší ratolesti. Nebudete se nudit. Gabriela Špalková, MLADÁ FRONTA DNES 17. 6. 2013

PLZEŇANÉ APLAUDOVALI MUZIKÁLU FOOTLOOSE Režisér Roman Meluzín uvedl generační výpověď se skvělými sólisty

Petr Šudoma (Rocker Bob), soubor muzikálu a balet DJKT

Kdesi bylo napsáno, že Footloose je ´veselým muzikálem o mládí´. Režisér Roman Meluzín však v látce hledal spíš určitou generační zpověď a souboj mezi nevázanou radostí a rigidní morálkou. Pro titul zvolil správný čas – kdy jindy jej hrát než nyní, kdy soubor disponuje silnou skupinou mladých sólistů. A ti musí prokázat, že dokážou své postavy v hyperdynamické choreografii Anety Antošové nejen utancovat, ale také uhrát. Příběh i hudba se líbí všem generacím Plzeňský Footloose nabízí divákům navýsost profesionální taneční show, představení je doslova nabité pozitivní energií. I proto sklidila premiéra bouřlivý aplaus. Je to muzikál s mladými o mladých, ale pěknými písničkami, srozumitelným příběhem a skvělou choreografií potěší diváky všech generací.

Z L O Č I N

Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 6. 2013

F O O T L O O S E

A N E B

T A N E C

N E N Í

Petra Vraspírová (Ariel Moore), soubor muzikálu a balet DJKT

E. Marešová, K. Gudasová, L. Zvoníková, P. Vraspírová

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

S. Topinková Fořtová, J. Untermüller (Moore)

Závěr muzikálu 5

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

K R Á S K A

Z

L E E N A N E

KRÁSKA Z LEENANE

Martin McDonagh

6

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Jana Kubátová (Maureen), Zorka Kostková (Mag)

Jana Kubátová (Maureen), Jakub Zindulka (Pat)

Premiéra 5. září 2013 v Divadle v Klubu

Překlad Lenka Kapsová Režie Janka Ryšánek Schmiedtová Scéna a kostýmy Tomáš Komínek Dramaturgie Klára Špičková

Tragikomedii Kráska z Leenane napsal současný anglický dramatik se silnými irskými kořeny jako svoji prvotinu. Děj se odehrává v zapadlém venkovském stavení, kde jsou velice omezené možnosti komunikace. Osou příběhu je vzájemný vztah matky a její stárnoucí dcery. Obě se snaží vydobýt si co největší prostor pro osobní svobodu, za cenu vzájemných útoků a záludností. Ambivalence krutosti a něhy se ve vzájemných potyčkách umocňuje. Jejich souboj pramení z panického strachu ze samoty.

Jana Kubátová (Maureen), Petr Konáš (Ray)

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

K R Á S K A

Z

L E E N A N E

Zorka Kostková (Mag), Jakub Zindulka (Pat), Jana Kubátová (Maureen)

Jana Kubátová (Maureen), Zorka Kostková (Mag) 7

JAK SE VÁM LÍBÍ

NOVĚ NA REPERTOÁRU

William Shakespeare Premiéra 4. května 2013 ve Velkém divadle

Překlad Martin Hilský • Režie Juraj Deák • Scéna a kostýmy Jana Hauskrechtová Dramaturgie Markéta Machačíková • Scénická hudba Petr Malásek

Kamila Šmejkalová (Célie), Michal Štěrba (Šašek Prubíř), Markéta Frösslová (Rosalinda)

JAK SE VÁM LÍBÍ: KOMEDIE NEBO DRAMA?

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

J A K

S E

V Á M

L Í B Í

Uzurpátor, vévoda Frederick, svrhl z trůnu svého bratra, Oliver nenávidí bratra Orlanda. On i vévoda se v závěrečném prozření napraví. Čtyři páry zamilovaných cílí přes četná úskalí a nedorozumění k vytouženému vrcholu – sňatku. Za tím účelem sestoupí na zem sám bůh Hymen. Úsměvné komplikace působí v mužském převleku Rosalinda, dcera svrženého vévody. To je zhruba základní půdorys komedie Williama Shakespeara Jak se vám líbí. Ale jde vůbec o komedii? Z úst šaška Prubíře i dvořana Žaka zaznívá tolik moudra, skepse a glos na dobu, že cítíme jejich aktuální přerůstání do dneška. Při hlubším vhledu nevidíme bezstarostný rej, ale zápas bezmoci lidského pochopení s krutostí moci. I když lze drama interpretovat jako kouzelnou pastorelu, kde nechybějí pastýři ani lovecké scény, nebo komedii, z níž zasrší ironické jiskry, nezapře se její konstruovanost a zřejmě i chvat, s nímž byla tvořena. Je to jedno z nejvíce rozvolněných a zalidněných děl slavného dramatika. Logiku a psycholo-

8

gii tu nahrazují divadelní verva a duchaplné žonglování s jazykovými hříčkami. Jak se se vším vypořádal v květnové premiéře činoherní soubor Divadla J. K. Tyla? Úžasná je scéna Jany Hauskrechtové. Nečleněné tmavé stěny odlidštěně svírají ovzduší vévodského sídla. Projekce na zadním horizontu v působivém rámování hrozivě sevřených větví navozuje děs a nejistotu Ardenského lesa, útulku všech vyhnaných. Ale oni tu nalézají také idylická zákoutí zeleně, luk a palouků. Scénu „zlidšťují“ i pasoucí se ovečky. Sugestivní prostor pro štvance i bláznivě zamilované tak střídá smutek i naději, hru s láskou i o lásku, soucit i vzdor. Režie Juraje Deáka ctí Shakespeara. Vymezila prostor pro milence, vyhnance i venkovany dvěma protipóly: Iracionální zlobou uzurpátora a klidnou rezignací vyhnance. Frederick (Josef Nechutný) nedští nenávist, v klidu a s důrazným vědomím moci i beztrestnosti likviduje odpůrce. Bezejmenný vyhnanec (Viktor Vrabec) je životní zkušeností una-

ven i zmoudřelý. Nesní, nesmutní, zbývá mu velkorysá vlídnost. Druhá protipólová dvojice – Oliver (Jakub Zindulka) a Orlando (Jan Maléř) – konfrontuje Oliverovu tlumenou nenávist, cynismus s Orlandovou výbušností, emocionalitou, které se často míjejí s cílem. Orlando je jediný, kdo je vtahován do světa lásek a jejich her. Tomu dominují dvě vévodské dcery – Frederickova Célie (Kamila Šmejkalová), nevýrazná, nezáludná, nekonfliktní, a vyhnancova Rosalinda (Markéta Frösslová), dáma v dvorském prostředí a v Ardenském lese řádící jako skřítek v úboru Tyroláčka. Láska je pro ni více hrou než hlubším ponorem. Venkovské pastýře ani sluhy Shakespeare příliš charakterově nemodeloval, jejich představitelé se o to také nepokoušeli. Šašek Prubíř (Milan Štěrba) byl vtažen do hemžení her a lásek a s vědoucím klidem v něm zakotvil. Jen dvořan Žak (Pavel Pavlovský) vše pozoroval a komentoval posmutnělou skepsí, tušil marnost všech snů. Viktor Viktora, PLZEŇSKÝ DENÍK 22. 5. 2013

Viktor Vrabec (Vévoda), Pavel Pavlovský (Žak)

Petr Konáš (Amiens), Zdeněk Rohlíček, Miloslav Krejsa

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

J A K

S E

V Á M

L Í B Í

Jan Maléř (Orlando), Markéta Frösslová (Rosalinda)

A. Černá, M, Štěrba, J. Maléř, M. Fröslová, V. Vrabec, K. Šmejkalová, J. Zindulka, M. Dancingerová, M. Adamczyk 9

GARDEROBIÉR

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Ronald Harwood Premiéra 22. června 2013 v Komorním divadle

Překlad Jan Hančil • Režie Zdeněk Kaloč • Scéna a kostýmy Marta Roszkopfová • Scénická hudba a zvuky David Rotter

Hra současného britského dramatika Sira Ronalda Harwooda se odehrává za války v divadelním zákulisí během představení Krále Leara, jejž uvádí kočovná shakespearovská společnost během německého náletu. Poskytuje neobyčejné herecké příležitosti dvěma zralým osobnostem plzeňského souboru. Antonín Procházka představuje titulní postavu garderobiéra Normana, oddaně pečujícího o slavného starého, nerudného a egocentrického herce přezdívaného Sir, zároveň principála souboru. Pro tuto hlavní postavu jako by byl Pavel Pavlovský svou divadelní zkušeností přímo předurčen.

PAVEL PAVLOVSKÝ: SIROVI ROZUMÍM, I KDYŽ SÁM JSEM JINÝ Tahle zvláštní hra rozkrývající lesk a bídu divadla, se celá odehrává v divadelním zákulisí. Je ale opravdu jenom o divadle? To rozhodně ne, divadlo není svět sám pro sebe. I když herci jsou specifický lidský druh, ani oni, ani diváci nepřicházejí z vakua. Vše, co si přinášejí z vnějšího světa, se tu vzájemně prolíná.

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

G A R D E R O B I É R

Těžko si představit lepší kvalifikaci pro roli Sira než máte vy: herec mnohých shakespearovských rolí, představitel Leara a dlouholetý principál. Otázka je, zda vám to všechno skutečně pomohlo k uchopení a pochopení téhle postavy?

Určitě. Když starý komediant hraje starého komedianta – ač z jiné dějinné epochy –, musí s ním soucítit a ledacos mít společného. Hodně společného. I to principálování, vztahy ovlivněné subordinací… Ovšem když Sir říká: „Jakživ jsem neměl tak mizerný soubor,“ tomu se jenom směju. V něčem se přece trochu lišíme, řekl bych, že Sir je daleko ambicióznější. V tomhle já nejsem moc typický herec, nikdy jsem neusiloval o kariéru. Samozřejmě mám svoji práci hrozně rád a dělám ji vždycky naplno. Někdy můžu víc, někdy míň - to je ovlivněno fyzickými i psychickými danostmi. Ale Sir, to je klasický herec s jeho sebevědomím a ohromnou ctižádostí – rozumím mu, i když sám jsem trochu jiný.

Monika Švábová (Lady), Kamila Šmejkalová (Irene), Pavel Pavlovský (Sir), Antonín Procházka (Norman) 1 0

Rozumíte tedy Sirově vůli hrát i za cenu sebezničení? To jistě. Každý, kdo hraje divadlo, to mnohokrát v různé míře zažil. Vzpomínám třeba, jak jsem při generálce Brouka v hlavě zakopl a říkal si – hergot, to bolí, ale odehrál jsem celou hodinu až do pauzy. Když jsem pak v šatně sundal to perko, co jsem měl na noze, bota byla plná krve a nehet visel na nitce, jen ho utrhnout. Ono divadlo má i léčivou moc – člověk tam nevnímá bolest nebo slabost. Kolikrát přijde utahaný do divadla, říká si – to nemůžu v životě odehrát – a bim ho, odehraje to, a kolikrát i v té indispozici hraje líp, než když je absolutně fit. Tohle s sebou to podivné povolání nese. Proto se mi také tahle hra líbí, že to není laskavý, milý obrázek stánku Thálie. Protože divadlo je instituce v podstatě velice krutá. Má-li fungovat, nemůže brát ohled, jak na tom zrovna jste – prostě teď musíte, když to chcete dělat poctivě. A to Harwood dokázal, z jeho hry je to cítit. Žádné idylické vztahy, ale velmi drsné prostředí – profesionální, ale drsné. Je vidět, že poznal na vlastní kůži, jak je duch divadla neúprosný. Možná mluvím moc pateticky, ale já to tak bytostně cítím: divadlo jako milovaná améba, která člověka vcucne – a musíš, musíš! V Harwoodově hře dávají diváci při náletu přednost sledování Krále Leara před bezpečím krytu. Kdy vy jste v divadle pozoroval enormní divácký tah? Mimochodem, mě nosili jako miminko do sklepa při náletu, ale to si nepamatuju. Tady to je myslím anglické specifikum, oni se chovali nesmírně statečně za války. Sama královna s králem chodili při náletu v troskách mezi lidmi. Nejsem si jist, že by tady lidé zůstali sedět v hledišti, když houkají sirény, ale v té Anglii se to dělo. Jsem přesvědčen, že to je pravdivé, není to Harwoodův výmysl. Tady byla krásná 60. léta: divadla byla narvaná a lidé strašně lační, co z jeviště uslyší, hltali jakýkoliv jinotaj. Replika „je cosi shnilého ve státě dánském“ ťala vždycky spolehlivě přímo do živého. Divadlo je obvykle vlivnější v dobách nepříznivých. Já si myslím, že divadlo by nemělo poučovat, být didaktické, ale dávat naději; jakési světélko by tam mělo být. Proto jsem dneska trochu smutný z toho, jaké hry se píšou. Zmar na zmar, nakonec to končí: pojďme se všichni poblít a pokud možno nahatý. Je zajímavé vidět jednu, dvě věci v tomhle

duchu, ale když to je jako zlatá nit, která se táhne valnou částí produkce… Jistěže divadlo má nastavovat zrcadlo době, jak říká Shakespeare, ale jenom ukazovat zmar je proti jeho nejvlastnějšímu poslání. Zvlášť v dobách nelehkých. Do takových dob se asi řítíme… My v nich jsme, ale protože závažnější hry teď nevznikají, lidi dnes v divadle preferujou komedii. Zase symptomatické: jdou se tam aspoň zasmát – něčemu – Jaké je pro vás nezvykle těsné herecké partnerství s Antonínem Procházkou v tak ambivalentním jevištním vztahu? Zatím jste byli partnery spíš v komediích… Potkali jsme se i v tom Learovi – jako Král a Šašek. Ale jak byl text krácený, moc jsme spolu na jevišti nepobyli. Za ta dlouhá léta je Garderobiér vlastně první takováhle spolupráce. Pro mě strašně zajímavá zkušenost a jsem moc rád, že k tomu došlo. Je to zcela jiná parketa, než s jakou si lidé Toníka hlavně spojují – je v tom ohromný, zkázněný. Nedá mi nezeptat se ještě na vaši spolupráci s panem režisérem Zdeňkem Kaločem. Se Zdeňkem se známe víc než 20 let, poprvé tu dělal Strakonického dudáka – – a vy jste od něj vyfasoval paroží… Ano, ano, Vocílku jsem dělal a Jelena, ještě ke všemu na štekličkách. Zdeněk patří k vymírajícímu druhu režisérů. Není to režisér exhibicionista, neoslňuje prostředky, nepotrpí si na schválnosti, ale opravdu se snaží, aby herecký projev byl co nejautentičtější, nejpravdivější. Hlídá stavbu každé věty, každou intonaci, každý důraz. (Takový byl i Ota Ševčík ve svém nejlepším období.) Ze začátku jsem se s ním hádal, člověk už na to není zvyklý. Pak jsem se zklidnil, poslouchal jsem Zdeňka velice a snažil jsem se plnit to, co on mně nabízel, neboť jsem pochopil, že to je dobře. Takže zaplaťpánbu, že se tady zase zjevil… Eva Ichová

Michal Štrich (Oxenby), Antonín Procházka (Norman)

Štěpánka Křesťanová (Madge), Pavel Pavlovský (Sir), Antonín Procházka (Norman)

Viktor Vrabec (Geoffrey), Antonín Procházka (Norman), Pavel Pavlovský (Sir)

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

G A R D E R O B I É R

Kamila Šmejkalová (Irene), Pavel Pavlovský (Sir)

1 1

ANTONÍN PROCHÁZKA: AŤ HRAJU COKOLIV, POŘÁD JSEM TO JÁ Jméno Antonína Procházky je převážně spojováno s divácky vděčně přijímanými komediemi, které produkuje s téměř železnou pravidelností plného čtvrt století. Prověřeny souborem plzeňské činohry nastupují pak svou cestu na další scény. V základech jeho úspěchu jako dramatického autora je nepochybně prvotní hluboce zažitá zkušenost herecká – cit pro rytmus, načasování, stavbu situace apod. Zcela přirozeně pak vyplynulo i to, že Antonín Procházka své (a nejen své) hry v Plzni (a nejen v Plzni) režíruje – krom toho, že v nich (zcela neodmyslitelně) některou z hlavních rolí také hraje. Nemělo by však zůstat opomenuto, že ozdobou jeho plzeňského repertoáru je také řada velkých dramatických rolí. Bravurní herecký výkon podal např. jako Čechov na Jaltě („Procházkův Čechov je jistě vtipným a sarkastickým glosátorem, ale v některých momentech velmi působivě poodkrývá také duši osamoceného, rezignovaného člověka.“ – J. Paterová v Divadelních novinách) či Strýček Váňa („plachý, cudný a neprůbojný Vojnickij“ – Jan Císař, Lidové noviny) a především i s odstupem tří desetiletí nezapomenutelný Amadeus…

Co na Harwoodově textu oceňujete vy jako dramatik?

víte, že cokoliv by se přihodilo během představení, tak z toho vybruslíte.

Především nápad pojmout takovým způsobem zákulisí divadla. A potom samozřejmě skvělý text, díky kterému přesně pochopíte charakter postav.

Jak budete vzpomínat na svá pracovní setkání s režisérem Zdeňkem Kaločem, pod jehož vedením jste už dříve vytvořil ústřední postavu Jana Dítěte v dramatizaci Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále?

Dozvěděl jste se prostřednictvím téhle hry něco nového o divadle či sám o sobě? O sobě jsem se dozvěděl nelichotivou zprávu, že se učím text čím dál pomaleji. S Pavlem Pavlovským jste se na jevišti dosud setkával spíše v komediích. Jak funguje vaše partnerství v odlišné dimenzi? Myslím, že dobře. Aspoň já se cítím klidný. Je dobré být na jevišti s kolegou, o kterém

Zdeněk je skvělý režisér, pečlivý, detailista. Naprosto mu důvěřuju. Vždy když s ním pracuju, tak mám pocit, že jsem jako v peřince a že se mi nemůže nic stát. Každou větu, kterou říkám, vím, proč ji říkám, a proč dělám to, co dělám. Zase jsem se něco naučil. Eva Ichová

K nim přibyla nyní titulní role ve hře Sira Ronalda Harwooda, složitá a rozporuplná postava garderobiéra Normana s jeho trýznivým vztahem k Sirovi – principálovi kočovné společnosti a velkému shakespearovskému herci.

V současné době máte na repertoáru dvě komediální role – Felixe v Kouzlu 4D a Bouzina v Takové ženské na krku. Je obtížné přehodit výhybku do jiného žánru? Ne. Ať hraju cokoliv, pořád jsem to já. Nepoužívám Stanislavského metodu totálního převtělení. A navíc platí obecně pro komedii, aby byla opravdu k smíchu, musí se hrát naprosto vážně, a pro tragédii, aby to nebyla nuda, je třeba v ní hledat humorné prvky. Kterou ze svých dřívějších rolí považujete co do náročnosti s Garderobiérem za srovnatelnou?

G A R D E R O B I É R

Fyzicky náročnější byl třeba Talisman, ale zase jsem byl mladší. V Obsluhoval jsem Anglického krále jsem měl možná víc textu, ale zase tam byly různorodější situace a tím pádem se mi to lépe pamatovalo. V Ještě jednou profesore také téměř neslezu z jeviště… nevím, Amadeus byl náročný, ale zase se mi hrál lehce, jakoby sám od sebe.

•

Máte Normana rád nebo se s ním perete?

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

S mentalitou toho člověka nemám nic společného. On je „osamělý zoufalec“ a já jsem obklopen rodinou a přáteli. On je závislý na egocentrickém sobci a musí mu pochlebovat, aby přežil. Já se necítím být na nikom závislý. On nemůže být bez divadla a já si to klidně umím představit. Ale od toho je člověk profesionál, aby dokázal zahrát postavu i mentálně odlišnou, než je sám. Antonín Procházka (Norman), Pavel Pavlovský (Sir) 1 2

LA VALSE, BOLERO, CARMINA BURANA

NOVĚ NA REPERTOÁRU

Maurice Ravel, Carl Orff

B U R A N A

Premiéra 8. června 2013 ve Velkém divadle

C A R M I N A

Richard Ševčík, soubor baletu, orchestr DJKT

B O L E R O ,

Dirigent Jiří Štrunc • Režie a choreografie Zdeněk Prokeš • Scéna Vladimír Soukenka • Kostýmy Josef Jelínek • Dramaturgie Zbyněk Brabec Sbormistr Zdeněk Vimr • II. dirigent Jiří Petrdlík

•

L A

V A L S E ,

Uvedení těchto titulů byl výborný dramaturgický nápad, neboť takovéto spojení opery a baletu je možné vidět zřídkakdy. Hudebníci i tanečníci měli v ruce všechny trumfy – svůj um, tvůrčí schopnosti, profesionalitu i kvalitu děl samých. Jsou dobře známá a posluchačsky atraktivní. Operní orchestr je hraje výborně, na vysoké technické úrovni a hudební nastudování Jiřího Štrunce má potřebnou plasticitu. První půli večera dodává magickou atmosféru působivá choreografie Zdeňka Prokeše a skvělé taneční výkony.

N A N O V Ě

Dirigent Jiří Štrunc

R E P E R T O Á R U

Carmina burana znějí pod taktovkou Jiřího Štrunce velkolepě, orchestr hraje s vypracovanou dynamikou a všichni sólisté zpívají výtečně. Na premiéře Olga Jelínková jasným sopránem dodala dílu poezii a jemnost, tenorista Tomáš Kořínek zvládl nelehkou parodii labutího zpěvu výborně a barytonista Zdeněk Hlávka přidal ke svému vyrovnanému hlasovému projevu i jevištní výraz. Sbory kvalitně nastudoval Zdeněk Vimr a dobře je doplnil i dětský sbor (sbormistryně L. Hofmanová a A. Tupá). Gabriela Špalková, MF DNES 20. 6. 2013

1 3

Milan Maláč, Nela Mrázová

Martin Šinták, Nikola Pažoutová

BALET I KANTÁTA SPOLEČNĚ NA SCÉNĚ VELKÉHO DIVADLA V první části večera uvedl baletní soubor pod inspirovaným vedením choreografa Zdeňka Prokeše dvě symfonické skladby francouzského skladatele Maurice Ravela (1875–1937) – Valse, určený jednotlivcům a dvojicím, a hlavně dynamické a do gradace stoupající slavné Bolero. Přesvědčivé vystoupení čelných členů souboru i jeho celku potvrdilo při premiéře i první repríze (neděle 9. června) konstantní výbornou úroveň tanečníků. Vizuální stránka této části večera byla v rukou výtvarníka Vladimíra Soukenky a tvůrce kostýmů Josefa Jelínka. Úkol autora scény byl poněkud neobvyklý a bez větších možností vzhledem k umístění orchestru na jevišti, řešení se však ukázalo jako funkční. Rovněž kostýmy přispěly k úspěchu večera, za zmínku stojí například zdařilá kombinace barev v Boleru.

Diváci byli nadšeni Kantáta Carmina burana je dílem zajímavých inspirací středověkými texty písní světského založení, hudba je bohatě rytmická, proměnlivá, střídá něžné znění ženských sborů a pevný zvuk sboru mužského. Mnoho v ní záleží na sólistech. Výrazný podíl má sólový baryton, krátkou, ale důležitou árii tenor a kouzelné plochy soprán. Sólisté v premiéře 8. června i v první repríze vesměs zaujali svými výkony. Zdeněk Hlávka a Jiří Hájek uplatnili svůj baryton zejména v krásné střední poloze a úspěšně bojovali s nároky falzetové partie, tenorista Tomáš Kořínek zpíval v obou představeních zvučně a s náležitým výrazem. Sopránové partie muzikálně přednesly Olga Jelínková a Radka Sehnoutková. Umístění dvou baletů a jedné kantáty do jednoho večera vyznělo znamenitě a návštěvníci obou představení byli právem nadšeni. Jistě si tato méně obvyklá inscenace najde mnoho dalších spokojených diváků. Vlasta Bokůvková, PLZEŇSKÝ DENÍK 24. 6. 2013

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

L A

V A L S E ,

B O L E R O ,

C A R M I N A

B U R A N A

Hudbu celého večera řídil v přípravě i premiéře dirigent Jiří Štrunc. Orchestr mu v taneční části programu zněl barvitě a pro tanečníky inspirativně, ve valčíkové části uhlazeně, v Boleru s prvky tajuplnosti a vnitřního napětí. Ve druhé části večera, v kantátě Carmina burana německého skladatele Carla Orffa, měly kromě dobře hrajícího orchestru důležitou úlohu sbory. Operní sbor byl posílen Novou Českou písní, takže sbormistr Zdeněk Vimr měl k dispozici obě tělesa, která vede. Sbory zněly znamenitě v kontrastu ploch ženské

a mužské složky, smíšené partie dosahovaly pozoruhodné intenzity a barevnosti zvuku. Velmi dobře se svého úkolu zhostil Dětský sbor ZUŠ B. Smetany.

Orchestr DJKT, sbor opery DJKT, Nová Česká píseň, Dětský sbor ZUŠ B. Smetany, dirigent Jiří Štrunc 1 4

C A R M I N A

B U R A N A

Jarmila Dycková, Richard Ševčík

Jiří Hájek, Radka Sehnoutková, Tomáš Kořínek

N O V Ě

N A

R E P E R T O Á R U

•

L A

V A L S E ,

B O L E R O ,

Olga Jelínková, Tomáš Kořínek, Zdeněk Hlávka

Jarmila Dycková, Petr Hos 1 5

DIVOTVORNÝ HRNEC

PREMIÉRA

Burton Lane, Edgar Yip Harburg, Fred Saidy Premiéra 28. září 2013 v Komorním divadle

Překlad a české texty Jiří Voskovec, Jan Werich Režie Petr Palouš • Dirigent Dalibor Bárta • Choreografie Zuzana Kolářová Scéna a kostýmy Jitka Moravcová • Dramaturgie Jiří Untermüller

Josef Maršálek Jiří Untermüller • Káča Maršálková Kamila Kikinčuková Woody Rychtarik Radek Štědronský Shejbal • Vodník Čochtan Bronislav Kotiš Zuzana Jarmila Dycková • Bellinda Stanislava Topinková Fořtová Senátor Kets Mets Randall Jan Kaštovský • Buzz Collins Ondřej Studénka / Adam Rezner Šerif Roman Krebs Soubor muzikálu a operety DJKT • Balet DJKT • Orchestr muzikálu a operety DJKT

S. Fořtová (Káča), Z. Sedláček, 1994

REŽISÉR PETR PALOUŠ Ač je znám převážně jako režisér činoherní, v Divadle J. K. Tyla opakovaně spolupracuje s muzikálovým a operetním souborem (Mam´zelle Nitouche – 2004, Noc na Karlštejně – 2011). Jako skvělý překladatel je podepsán pod českými titulky řady filmů, např. kromě monty-pythonovských titulů také pod Jakubiskovou Bathory.

populární hudby. Dokládá to např. Jiří Suchý. Vzpomíná, jak chodil na Divotvorný hrnec a jako zázrak sledoval, že je možné česky otextovat americké swingové melodie způsobem, který je naprosto český. Inspirován tímhle příkladem začal sám potom tvořit texty jinak. Čili v tomto smyslu má tento muzikál naprosto zakladatelský rys. Dovezený text ovšem Voskovec a Werich po dohodě s autorem oproti americkému originálu velice silně upravili. Odrazilo se tam i poválečné budovatelské nadšení a třeba idea družstevnictví, kterou rozvíjeli už v Hej – rup! To všechno postupně vyvanulo, působivé zůstává téma lidské vzájemnosti a spolupráce, zejména když lidem teče do bot. A co nově nabylo na aktuálnosti, to je téma dravých developerů, kteří chtějí skupovat půdu za každou cenu, i když odtamtud vyženou lidi atd., atd. Čili takovým obloukem se vracíme nečekanými vrátky do naší reality.

H R N E C

Co pro vás tenhle notoricky známý muzikál znamená?

P R E M I E R Y

•

D I V O T V O R N Ý

Úžasná je už sama jeho historie: Divotvorný hrnec (v originále Finian‘s Rainbow/ Finianova duha) přivezli do Československa Voskovec s Werichem. Rok po premiéře na Broadwayi v lednu 1947 měl premiéru v jejich divadle ve Vodičkově ulici a stal se tak vůbec prvním americkým muzikálem uvedeným na evropském kontinentu. Krátce nato byla inscenace přenesena do divadla v Karlíně. To představení mělo naprosto zásadní vliv, dokonce bych řekl, že ovlivnilo i vznik dalších divadel, resp. celého žánru

1 6

Na rozdíl od slavného filmového zpracování tohoto muzikálu od Francise Forda Coppoly z r. 1968, kde byl velmi zdůrazňován antirasistický náboj díla, je tento u nás samozřejmě trošku utlumený. Dělat laciné paralely by bylo poněkud nemístné, protože poměry v Americe byly úplně jiné. V tom roce vrcholil boj za práva černochů pod vedením Martina Luthera Kinga a to téma bylo tak naléhavé a aktuální, že se stalo hlavním tématem celého filmu. Také téma emigrace má v různých dobách různý dopad… V Divotvorném hrnci je to trošku v rovině sentimentální, ve Voskovcových a Werichových textech je zřetelně cítit, jak se jim strašně stýskalo. Když se v písničce zpívá

„jestlipak tam ještě hučí jez“, tak samozřejmě vím, že oni myslí konkrétní sázavský jez, u kterého vyrůstali jako kluci, prožili tam celý život a postavili si tam vily jako letní domy. V podstatě to byl jejich svět. Voskovec stále vzpomíná na louku Otočnici tam pod nimi – to je louka, na níž údajně sv. Prokop otáčel pluh, když oral s čertem, odtud to jméno. Takže člověk tam cítí vysloveně osobní notu a nostalgii, je tam i kus jejich komediantství. A musím říct, že český text je mnohem lepší než americký, mnohem vtipnější a v každém případě nám bližší. Jsou v něm brilantní nápady. Moc mě bavilo to číst právě z hlediska způsobu překládání těch písniček, který je velice volný, ale není tam slovo zbytečně. U překladů anglických písní občas člověk cítí, že se rytmus dohání nicneříkajícími slovy, kdežto tady je každé slovo platné – to je úžasné. To se mi na tom muzikálu líbí snad vůbec nejvíc. A jaký bude Čochtan? Pro český národ je jeho synonymem Werich, v Plzni ho zase vždycky hrál Rudolf Kutílek, někdy s alternací, někdy bez ní. Teď veslo přebírá Bronislav Kotiš. Chceme, aby Čochtan by zvláštní smutnej šašek – uvidíme, co z toho vzejde. Vždycky je velké nebezpečí, že člověk padne do pasti napodobovat Wericha, je to prostě tak napsáno, slovy, kterými by mluvil Werich. Někdy si vyžádá drobnou změnu slovosledu, aby nebyly ty werichovské periody úplně přesné. Ale chováme se k textu velice pietně, nikdo se nemusí bát, že bychom dělali radikální změny. Eva Ichová

CHOREOGRAFKA ZUZANA KOLÁŘOVÁ Zuzana Kolářová začala spolupracovat s muzikálovým a operetním souborem před 12 lety, poprvé se v Plzni představila jako Pytlákova schovanka. Velkých rolí se dočkala v sedmi muzikálových i operetních titulech, Velma Kellyová v Chicagu ji v r. 2008 vynesla Cenu Thálie.

Dva roky po ukončení studia herectví na JAMU jsem se rozhodla, že si ještě rozšířím vzdělání a zkusila jsem choreografii na HAMU v Praze. Podvědomě jsem tušila, že dvojnásobná magistra ze mě už asi nebude, ale chtěla jsem zjistit, co mi ta škola může dát. Mateřstvím moje studium sice předčasně skončilo, ale nakročeno už jsem měla. U nás jste před 5 lety vytvořila choreografii pro Koločavu, co dalšího máte již na tomto kontě? Např. v Divadle Kalich jsem dělala asistentku holandskému choreografovi Dirku Smitsovi při Krysaři, pracovala jsem také na inscenacích černodivadelního souboru ACT (All Colours Theatre) působícího v Rytířské ul. To je široký záběr… Mně to tak vyhovuje, nechtěla bych se živit tím, že bych dělala jedno muzikálové představení za druhým. Hlavně to černé divadlo je ohromně zajímavá výtvarná záležitost, využívá techniky, které si jinde nemůžu vyzkoušet, a poskytuje velký prostor pro kreativitu. Tady se mi zase líbí, že pracuju i s herci – netanečníky, člověk se prostě musí přizpůsobovat různým individualitám v souboru. Vždycky je ta práce moc zajímavá.

hudebně nádherně napsaná věc, od Wericha a Voskovce vtipně předělaná, Čechům velmi blízká záležitost. Takže já se budu hlavně snažit, aby všechno do sebe zapadlo a vzájemně se prolínalo, aby všichni v souboru na jevišti plnohodnotně fungovali. Asi se vyjadřuji neobratně, ale víte, já jsem viděla pár inscenaci, kde je to opravdu postavené tak, že přijde balet, zatančí, za ním stojí sbor a zpívá. My máme jenom dva páry z baletu, a má práce se odvíjí od toho, aby tančili všichni, i když to zpívání vůbec není jednoduché. Smekám klobouk před místním sborem, protože ty těžké věci už mají perfektně nakorepetované a nazkoušené. Já se pak snažím přizpůsobit choreografii tak, aby jim to bylo příjemné, aby pohyb neměl špatný vliv na hudební stránku, která je tady podle mě důležitější. Zvláštností je postava němé dívky Zuzany, záležitost spíše pantomimická. Je to výrazná, krásná postava, a je náročná. Můžu to posoudit, vyzkoušela jsem si ji na vlastní kůži před deseti lety v Národním divadle v Brně. Tady máme na roli Zuzany úžasnou sólistku, která sama o sobě je tak zajímavá, že musíme využít jejích tanečních schopností i hereckých dispozic. Bude to určitá stylizace, ale do nějaké ´znakové´ řeči ji nutit nebudu.

Je to krásné dílko jako celek, nestojí ani na choreografii, ani na nějaké výpravě. Je to

Dlouho funguju v divadle Kalich, už patnáct let. Teď tam hraju v muzikálu Osmý světadíl

A váš vztah k plzeňskému divadlu? Téměř domovská scéna. Pracuju tu nesmírně ráda, atmosféra je vždycky úžasná. Nikdy se nestalo, že bych tady zažívala nějaké stresy nebo průšvihy. A hlavně musím vyzvednout živý orchestr, s tím se člověk v Praze jen tak nepotká. My to bereme jako samozřejmost a ono to vůbec samozřejmé není – Já to kolegům říkám pořád: važte si toho, že můžete zpívat s orchestrem! Eva Ichová

•

D I V O T V O R N Ý

H R N E C

Čím je pro vás zajímavý muzikál Divotvorný hrnec?

V Plzni dohráváte Rosalindu v Netopýrovi, čeká vás Pavoučí žena. Kde ještě vás mohou diváci vidět?

roli Matky, což je hodně herecká záležitost s jednou krásnou písničkou; hrajeme to s velkým úspěchem už druhou sezonu.

P R E M I E R Y

Jak jste se dostala k choreografii jako další profesi?

Rudolf Kutílek (Čochtan), Jindřiška Crhová Kikinčuková - DIVOTVORNÝ HRNEC, 1994 1 7

LA TRAVIATA

PREMIÉRA

Giuseppe Verdi Premiéra 19. října 2013 ve Velkém divadle

Opera o třech dějstvích • Libreto F. M. Piave podle A. Dumase ml. • Nastudováno v italském originále Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc • Dirigenti Tomáš Brauner, Jiří Petrdlík • Režie Linda Keprtová Scéna a kostýmy Eva Jiřikovská • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr

Violetta Petra Alvarez Šimková / Lucie Kašpárková / Kateřina Kněžíková • Flora Jana Tetourová / Ivana Veberová • Annina Radka Sehnoutková / Ivana Šaková • Alfréd Richard Samek / Zsolt Vadász • Germont Roman Janál / Ivan Kusnjer • Gaston Jan Ježek / Tomáš Kořínek • Douphal Jiří Hájek / Aleš Hendrych • D´Aubigny Michael Kubečka / Dalibor Tolaš • Grenville Pavel Horáček / Jevhen Šokalo Sbor opery DJKT • Orchestr DJKT

VERDIHO LA TRAVIATA SE VRACÍ NA PLZEŇSKOU OPERNÍ SCÉNU Statisticky nejhranější operou na světových jevištích je Verdiho osmnáctá opera La traviata, která tvoří spolu s předcházejícím Rigolettem a Trubadúrem první vrchol ve skladatelově tvorbě. Verdiho libretista Francesco Maria Piave zpracoval román francouzského spisovatele Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi, v němž líčí dojímavý příběh pařížské kurtizány Alphosiny Plessis (v románě přejmenované na Margueritu Gautierovou), s níž Dumas prožil tříměsíční milostný románek. Dumasův román z roku 1848 se stal ihned bestsellerem a není divu, že se brzy objevila i jeho jevištní dramatizace. Marguerita Gautierová vstoupila poprvé na divadelní prkna 2. února 1852 v Paříži. Bylo jen otázkou času, kdy Verdi, který sledoval literární a divadelní scénu Evropy, bude tímto námětem zaujat. Po opeře Stiffelio z roku 1850 vytvořil ve své La traviatě druhou a poslední operu odehrávající se v jeho současnosti. La traviata měla svou premiéru v benátském Teatro La Fenice 6. března 1853. Tehdy sice propadla, ale brzy se stala jednou z nejhranějších oper a její sláva trvá dodnes. Není proto divu, že poměrně záhy po inscenaci Jiřího Štrunce a Ondřeje Hučína se znovu vrací do repertoáru plzeňské opery.

má na vše okamžitou odpověď. Mnohé věci ve mně zrají, až se třeba někdy vyloupnou. A někdy také ne, pak přichází čistá racionalizace, která může být v mnoha případech také prospěšná. Na JAMU jsi vystudovala též sbormistrovství. Pomáhá ti hudební vzdělání při režii? Je vůbec nutné, aby dnes operní režisér, resp. režisér, který režíruje operu, měl hudební vzdělání? Je k režii nutný rozbor partitury?

Šéf opery PhDr. Ilja Šmíd svěřil její realizaci mladé režisérce Lindě Keprtové, která vystudovala operní režii na brněnské JAMU u prof. Václava Málka. V roce 2009 byla Nadací Leoše Janáčka oceněna její režie původní verze Janáčkovy Její pastorkyně, kterou vytvořila ještě na JAMU. Z jejích dalších režií zaujaly zejména inscenace Massenetova Dona Quichotta v Liberci a Poulencovy Dialogy karmelitek v Košicích, kde Linda Keprtová působí také jako dramaturgyně opery. Před zahájením studia Traviaty v Plzni jsme položili Lindě Keprtové několik otázek: Je těžší inscenovat operu, kterou všichni znají a viděli v mnoha inscenacích než operu uváděnou méně často? Především je to těžší pro mě samotnou, protože jsem se s touto operou samozřejmě již mnohokráte setkala, tudíž pro mne není snadné začínat s prázdným papírem a vědomě se odstřihávat od inscenačních názorů, které jsem měla možnost zhlédnout. Dá se i u tak známé opery ještě přijít s něčím novým a je to vůbec nutné? T R A V I A T A

Osobně si myslím, že ambicí by nemělo být přicházet s něčím novým, ale dokázat pojmenovat příběh tak, jak ho inscenátor vnímá, a dotknout se podstaty, která je pro něj osobně důležitá. To by měla být, myslím si, počáteční motivace.

P R E M I E R Y

•

L A

Lze nějak popsat tvůrčí proces, ve kterém se rodí koncepce inscenace? Je určující, v kterém divadle a pro jaké publikum se opera inscenuje? Ach, to jest otázka velmi těžká. Každý inscenátor má bezesporu jinou cestu, jak stisknout onu podstatu příběhu, kterou si pojmenoval. U mě samotné je to však proces docela dlouhý, nejsem tip, který

1 8

Linda Keprtová, Eva Jiřikovská

Linda Keprtová, Eva Jiřikovská

Myslím, že není nutné, aby režisér rozuměl partituře stejně jako dirigent. Pro někoho to však může být inspirativní a obohacující v jeho smýšlení. Pro mě je hudební složka v opeře velmi podstatná, zásadní a v mé představě dominantní. A protože každý slyší hudbu jiným způsobem, každý z nás ji může vnímat zcela rozdílně, tak právě zde se může nacházet odpověď, jak inscenovat Traviatu „po sté“. Pocházíš z České Třebové, studovala jsi v Brně, působíš v Košicích. Jak dalece znáš plzeňskou operu?

L. Keprtová, E. Jiřikovská, I. Šmíd, I. Racek, J. Baxa, J. Burian

Shodou okolností jsem v Plzni viděla svou první operu, Dona Giovanniho, mohlo mi být tak čtrnáct let. Seděla jsem na druhém balkóně a snažila se tvářit ušlechtile. Takže mé první setkání s operou bylo právě tady. Od té doby jsem viděla v Plzni vícero titulů, vždy jsem měla pocit, že se zde můžete chlubit velmi kvalitním souborem. A těším se, že při mé šestitýdenní návštěvě tady u vás toho zhlédnu více, i z ostatních souborů. Ptal se Zbyněk Brabec

INSCENACI OPERY LA TRAVIATA PODPOŘILI:

LHÁŘI

PREMIÉRA

Anthony Neilson Česká premiéra 26. října 2013 v Komorním divadle

Překlad Alexander Jerie • Režie David Šiktanc • Scéna Nikola Tempír Kostýmy Petra Krčmářová • Dramaturgie Marie Caltová Scénická hudba Filip Míšek

Gobbel Marek Adamczyk • Blunt Jan Maléř • Gronya Jana Kubátová • Garson Zorka Kostková • Balthasar Zdeněk Mucha Reverend Shandy Michal Štěrba • Carol Kamila Šmejkalová

Komedii Lháři napsal v roce 2002 skotský dramatik Anthony Neilson. Přesto že jde o šestačtyřicetiletého autora ověnčeného cenami za tvorbu pro divadlo, film, televizi a rozhlas, u nás je jeho jméno téměř neznámé. Plzeňská inscenace Lhářů umožní divákům první setkání s A. Neilsonem v České republice.

O svém přístupu k textu nonkonformního, provokativního až krutého dramatika Neilsona mladý režisér říká: „Na Lhářích je pozoruhodná bravurně vystavěná zápletka. Sám jsem se rozhodl podporo-

A N T H O N Y •

vat specifický, místy až bizarní svět postav, jenž onu krutou komiku staví do jiného (ne snad přívětivějšího, ale řekněme plastičtějšího) světla. Salónní půdorys, známý z komedií Georgese Feydeaua, se tak střetává s neúprosností a zároveň i jistou dojemností McDonaghových her, resp. filmů. Rád bych, aby výsledná inscenace měla vlastní zřetelnou poetiku a nebyla ´pouze´ provozní komedií.“

P R E M I E R Y

Lháře jako úvodní titul sezóny 2013/2014 nastudoval nový režisér činoherního souboru, David Šiktanc. Jde o jeho první inscenaci po nástupu do plzeňského angažmá. Ještě jako student Akademie múzických umění režíroval pohostinsky v divadelním klubu Mayenburgova Ošklivce – s pozitivním ohlasem.

N E I L S O N

Lháři se odehrávají v současnosti, ve sváteční atmosféře Štědrého večera. Ale charakteristickým rysem hry je, že situace se vyvíjejí jinak, než by se dalo předpokládat. Osou příběhu je až klaunská dvojice strážníků, kteří se – částečně ze soucitu a částečně ze zbabělosti – zdráhají sdělit rodině tragickou zprávu. Malé zaváhání, nevinná lež a fatální nedorozumění startují stále krkolomnější a absurdnější situace. Humor osciluje mezi křehkou lidskostí a morbidností.

Marie Caltová

1 9

POPELKA

PREMIÉRA

Sergej Prokofjev Popelka Colombe Hays / Monika Mašterová • Princ Milan Maláč / Martin Šinták / Pavel Tručka • Macecha Hana Čakarmišová • Otec Pavel Mach Sestry Jarmila Dycková / Nela Mrázová, Kristýna Piechaczková / Kateřina Ševčíková • Matka / Víla Martina Diblíková / Michaela Hosová Musilová Kavalíři Miroslav Hradil / Petr Hos / Richard Ševčík / Pavel Tručka Princův pobočník Petr Brettschneider Učitel tance Grzegorz Moloniewicz / Martin Šinták • Krejčí Petr Laštovka / Aleš Lindovský, Vojtěch Jansa / Dominik Peřina

Premiéra 23. listopadu 2013 ve Velkém divadle

Choreografie a režie Jiří Pokorný • Hudební nastudování a dirigent Petr Kofroň Scéna Jan Dušek • Kostýmy Roman Šolc

O tom, že baletní soubor DJKT vždy myslí také na malé diváky, svědčí stálá přítomnost některého z velkých pohádkových baletů na jeho repertoáru. V posledních deseti letech uvedl Labutí jezero, Louskáčka, Coppélii, Šípkovou Růženku a Krásku a zvíře. Na přelomu let 2009 a 2010 měl dokonce na repertoáru celý trojlístek slavných pohádkových baletů P. I. Čajkovského současně. Poté, co repertoár opustila koncem minulé sezony jako poslední z nich Šípková Růženka, začal soubor pracovat na dalším z nesmrtelných pohádkových titulů, Prokofjevově Popelce. Jejím uvedením divadlo zároveň připomíná 60. výročí úmrtí skladatele, jenž zemřel 5. března 1953 – ve stejný den, jako J. V. Stalin. Ze šesti baletů Sergeje Prokofjeva se dva staly opravdu hvězdnými: Romeo a Julie podle Shakespearovy tragédie a Popelka, jejíž libreto vychází z pohádky Charlese Perraulta. Partitury obou děl, z nichž první vzniklo v předválečných letech stalinských represí v sovětském Rusku a druhé v letech druhé světové války, patří k významným dílům hudby 20. století a pro choreografy znamenají velkou příležitost pro stavbu sólových partů i sborových scén. Zatímco hudba Romea a Julie nese tíhu tragédie, Popelka je zcela v duchu pohádkového snu o dívce, která nalezne svého prince. Taneční interpretace příběhu je náročná rejstříkem výrazových poloh.

P R E M I E R Y

•

P O P E L K A

Šéf baletu DJKT a dvojnásobný laureát Thálie Jiří Pokorný má jako emeritní sólista Národního divadla s tímto titulem spojenu i svou vlastní taneční zkušenost. Jako choreograf a režisér připravované inscenace se může opřít o dlouholetou průpravu svého souboru v uvádění velkých baletních děl, zvládnutí klasické techniky i o precizní výkon orchestru. Při nastudování stylově vychází z baletní neoklasiky, opírající se o současné výrazové prostředky.

Jiří Žalud, Martina Mušinská Krejslová, Alena Kohoutová – POPELKA, 1993 2 0

Naposledy byla Popelka uvedena právě před dvaceti lety v nastudování Marileny a Andreje Halászových.

PODZIMNÍ MATINÉ VE FOYER VELKÉHO DIVADLA VĚTVE HUDBOU PROTKANÉ 29. ZÁŘÍ 2013 SETKÁNÍ SE SKLADATELEM, DIRIGENTEM A INSTRUMENTALISTOU JAROSLAVEM KRČKEM A JEHO MÚZICKOU RODINOU Kdo by neznal Jaroslava Krčka? Tento rodák z Českých Budějovic je spjat i s Plzní, kde šest let byl sbormistrem České písně a kde také pracoval v tehdejším Československém rozhlase jako hudební režisér. V Plzni spolupracoval též s folklórním souborem Úsměv. Přestože napsal řadu symfonických, komorních i vokálních děl, pro mnohé je jeho jméno spojeno s folklórními soubory Chorea Bohemica a Musica Bohemica. Členové jeho velké rodiny se věnují hudbě, např. manželka Gabriela je výborná hobojistka, dcera Magdaléna je houslistka a operní režisérka (v Plzni režírovala Dona Pasquala a Figarovu svatbu), zeť David Švec je klavírista a dirigent opery Národního divadla. A to nejsou zdaleka všichni! Zbyněk Brabec

PŘEDSTAVUJEME MLADÉ TALENTY

27. ŘÍJNA 2013

KLAVÍRISTKA BARBORA BRABCOVÁ Každý slavný umělec někdy začínal a mnozí diváci později pyšně vzpomínají, že byli na jednom z jeho prvních vystoupení. Při našem druhém matiné 27. října 2013 můžete být přítomni zrodu nové hvězdy. Představíme mladou klavíristku Barboru Brabcovou, která se již může pyšnit prvními oceněními: je absolutní vítězkou klavírní soutěže Prague Junior Note a Talentu Jihočeského kraje. Je několikanásobnou laureátkou národních i mezinárodních soutěží, např. Mezinárodní soutěže Českého rozhlasu Concertino Praga, mezinárodní soutěžní přehlídky Mladý klavír Pražské konzervatoře, Mezinárodní klavírní soutěže Vítězslava Nováka nebo Mezinárodní Smetanovské klavírní soutěže v Plzni. V současné době ještě studuje na konzervatoři v Českých Budějovicích u prof. Magdy Štajnochrové. A již vystoupila s prestižním Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Praze, který ji doprovodil při přednesu Mozartova klavírního koncertu A dur. Nenechte si ujít příležitost v podání této mladé klavíristky slyšet skladby Modesta Petroviče Musorgského, Milije Alexejeviče Balakireva a Vítězslava Nováka.

K O N C E R T Y

Zbyněk Brabec

2 1

NOVÉ TVÁŘE ČINOHRY

PŘEDSTAVUJEME

KLÁRA ŠPIČKOVÁ: NECHCI ZKLAMAT OČEKÁVÁNÍ SOUBORU Jako dramaturg nastoupila do plzeňské činohry letos v květnu. Inscenace Je třeba zabít Sekala, na níž se dramaturgicky podílela ještě jako host, je zařazena do programu Mezinárodního festivalu DIVADLO 2013. Divadlo ji provázelo od dětství. Coby Jiskřička recitovala tlampačem pro tisícihlavé lampionové davy poezii typu: „Jsem ještě dítě a nevím, co je válka…“ Sametová revoluce ji naštěstí zastihla v šesté třídě a tak mohla pokračovat ve studiu na soukromém gymnáziu Schola ludus v Ústí nad Labem. Zde se setkala s hybatelem svého dalšího života dramaturgem Karlem Tománkem. Ten způsobil, že přes vzdělání matematické školy, které jí rodiče dopřáli, podala přihlášku na dramaturgii. Na studentském festivalu totiž získala tři roky po sobě cenu za nejlepší autorskou hru. Na Divadelní fakultě JAMU studovala pod pedagogickým vedením Václava Cejpka a Antonína Přidala. Na škole spolupracovala hlavně s režisérem Janem Mikuláškem (absolventské představení Klub sebevrahů). Do Národního divadla moravskoslezského ji v r. 2002 angažoval tehdejší šéf činohry Juraj Deák. Ani po jeho odchodu do Divadla Na Fidlovačce spolupráce s ním neskončila. Hostovala zde osm let jako dramaturg i jako autorka. Napsala např. libreto muzikálu Carmen, který se hrál nejen Na Fidlovačce, ale i v Uherském Hradišti. V Ostravě se od r. 2002 dramaturgicky či spoluautorsky podílela na přibližně čtyřiceti inscenacích. Spolupracuje jako scenáristka s Českou televizí. Píše články do Otazníků historie.

Před sedmi lety ses poprvé setkala s činohrou plzeňského divadla – tenkrát jako autorka Královny Margot. Jak na tuto spolupráci vzpomínáš? Vzpomínky se omezují pouze na účast na první čtené a poté na premiéře. Byla jsem ráda, že se v Plzni Margot poprvé hrála v podobě, v jaké jsem ji napsala, ale vlastního zkoušení jsem se neúčastnila. Proto si režisér Juraj Deák dovolil strašit mě po telefonu, že Kateřině Medicejské vzplály šaty od louče. Nebo že ředitel chce premiéru zrušit, protože se mu inscenace opravdu, ale opravdu nezdá. Tenkrát jsem bílá strachy dštila na Juraje síru, jak to jako režisér mohl dopustit? Jak to že neudělal dobré představení? Juraj si postěžoval, že „s některými texty“ to prostě nejde. Premiéra naštěstí jeho černé humory a mé obavy rozptýlila. Byla jsem překvapená, že herci i z mých nepřesvědčivých replik „vytáhli zlato.“ Jedenáct let jsi působila v ostravském Národním divadle moravskoslezském jako dramaturg. Která umělecká setkání byla pro tebe klíčová? Každá sezóna byla specifická s ohledem na nasazené tituly a na pozvané režiséry. Za všechny bych vyzdvihla práci na Caligulovi s Honzou Mikuláškem, na Mein Kampf a na Krvavé svatbě s Jurajem Deákem, na Kouzelníku z Lublinu a Smrtihlavovi s Petrem Gáborem, na Amadeovi s Pavlem Šimákem. Nadchl mě nedávno i režisér Jakub Nvota (Trable s Harrym), Anička Petrželková (Cenci) nebo Janka Ryšánek Schmiedtová (Kuřačky). Za klíčové nepovažuji jen tvůrčí setkání s režiséry, ale i s herci. Když jsem sledovala práci Veroniky Forejtové, Anny Cónové, Igora Orozoviče, Andrey Mohylové, Veroniky Lazorčákové a mnohých dalších, uvědomila jsem si, že bez skvělých herců nelze dělat dobré divadlo. Všechno ostatní je teorie. A Ostrava je dobrým „hereckým“ divadlem pověstná… Proč ses rozhodla z Ostravy odejít?

P Ř E D S T A V U J E M E

Na to se mě ptá mnoho lidí. Ostrava je moje první, dlouhé, myslím, že plodné angažmá a jsem ráda, že není poslední. Nechci tam zestárnout. Je čas na změnu, na novou výzvu. Dlouho jsem jiné nabídky odmítala (Zlín, „Národní“ v Brně, „Fidlovačku“ v Praze). Zaujali mě zde herci při práci na inscenaci Je třeba zabít Sekala. Rozhodlo ovšem setkání s Natálií Deákovou, režisérkou inscenace a mou novou šéfovou. Ostravu neopouštím, protože by mi něčím nevyhovovala. Naopak. V den, kdy jsem Natálce Plzeň definitivně slíbila, jsem celý večer „bulela jak cip.“ Juraj Deák mi pomohl. Prohlásil, že „v nejlepším je dobré odejít.“ A zdejší herci také pomohli, Plzeň nemohli vynachválit. A konečně mě baví Ostraváky provokovat: „Plzeň vyhrála fotbalovou ligu, vyhrála hokejovou ligu, 2 2

vyhrála město kultury. Asi tam nakupují ty nejlepší hráče.“ (smích) Co v práci dramaturga považuješ za nejdůležitější? Žít divadlem. S velkou vnitřní odvahou. Projeví se to v připomínkách během zkoušení, ve vlastní sebekritice, v přemýšlení o textech, které mají co říct, v myšlení o daném regionu, v přemýšlení o režisérech a hercích. Dramaturg je programový duch i hromosvod divadla – když je inscenace dobrá, může za to vždy režisér, v opačném případě dramaturg. Zvykla jsem si neschovávat se v archivu, ale aktivně se podílet na všem, co v činohře vzniká. Nebojím se ani tvůrčích konfliktů, ale nevyhledávám je. Kdo mě zná, ví, že mi na divadle velmi záleží. Proto říkám kritické připomínky režisérovi i hercům. Snažím se, aby herci byli na jevišti co nejlepší. Učíme se všichni, ale my jsme jejich pracovním zrcadlem, jejich hledištěm. Bylo by smutné, kdyby jim kritiku říkali nespokojení diváci a ne my. Snad to i tady soubor ocení, v Ostravě jsou na mě zvyklí (smích). V našem divadle jsi zažila už druhou dramaturgickou zkušenost – premiéra Krásky z Leenane je 5. září… Upřímně smekám před herci z Krásky, práce na téhle inscenaci byla zážitkem. Sice jsme zkoušeli v Divadle v klubu v téměř čtyřicetistupňových vedrech, ale v nasazení Jany Kubátové, Zorky Kostkové, Jakuba Zindulky nebo Petra Konáše to nebylo znát. Obdivuji jejich vášnivé zkoušení. A tímto se jim klaním. Jak se ti Plzeň zamlouvá jako město? Je starobylá, krásná, čistá, je úplně jiná než Ostrava (smích). Fascinuje mě nápis na divadle J. K. Tyla – Divadlo královského města Plzně. Je skutečně královská. Když se se mnou loučil ředitel Národního divadla moravskoslezského na oficiálním přípitku po premiéře Tristana a Isoldy, ptal se řečnicky do mikrofonu, kam že to odcházím. Zvolala jsem přes dav VIP hostů, že odcházím NA ZÁPAD. Máš nějaké vysněné přání? Nadechnout se. Zajet si na Berounku. Nelitovat ničeho. Ale především: nezklamat očekávání souboru, stát se součástí fungujícího týmu a navázat na to nejlepší, co v plzeňské činohře už dokázali. Ptala se Marie Caltová

REŽISÉR DAVID ŠIKTANC O DIVADLE, ALE NEJEN O NĚM

Tvůj dědeček Karel Šiktanc, významný básník, překladatel a publicista, spoluvytvářel kulturu „zlatých šedesátých“ let. Po okupaci Československa byl na listině zakázaných autorů a vydával pouze v samizdatu. Po sametové revoluci získal řadu cen, v roce 2010 přijal z rukou prezidenta medaili Za zásluhy. Patrný je jeho až bolestný zájem o osud našeho národa. Skvělé je, že píše dodnes. Tvoje matka Jaroslava Šiktancová je režisérka a současně profesorka na pražské AMU. Jak rodinné prostředí ovlivnilo tvůj život a postoj k umění? Nejprve musím – pokud mám cosi říct o své rodině – ještě zmínit svého otce, vydávajícího básnické sbírky pod pseudonymem Petr Halmay. A to nejen pro úplnost, ale protože on můj postoj k umění (ve všech odstínech toho, co toto slovní spojení znamená) ovlivnil zřejmě nejvíc, už jen proto, že vztah mezi otcem a synem bývá specifický: složitý, ale zároveň nezastupitelný. Nechci však nijak srovnávat. Maminka mi otevřela cestu k divadlu: byl jsem typické divadelní dítě, kočoval jsem s ní po štacích a miloval jsem to. Miloval jsem svět herců. Hrana z jeviště do zákulisí mi byla v době, kdy jsem nastupoval na DAMU, vlastně bližší než ta mezi jevištěm a publikem. V tomto smyslu měla pro moje rozhodnutí klíčový význam, i když ona sama mě přesvědčovala, abych se hlásil na jinou školu. V průběhu studia, v rozhovoru nad mými nejprve klauzurami, později inscenacemi mi byla průvodcem v hlubším uvažování o herectví, režii a divadle vůbec. A zůstává jím dodnes. Děda mě formoval v útlejším věku, učil mě vnímat slova jako zaříkávání. Je to zvláštní závazek mít za sebou takové zázemí, jsem proto dost vděčný své lehkovážnosti (nebo sobectví, nevím), že jsem nikdy na sobě necítil jejich stín, a to ani ve chvílích, kdy se mi ho někdo snažil vnutit. Mně samotnému jakékoli srovnání s nimi připadá trochu bulvární a v zásadě nezajímavé, ale chápu, že ostatní jsou k němu ponoukáni. Přestože jsi skončil AMU teprve v letošním roce, máš už na svém kontě řadu pohostinských režií v profesionálních divadlech. Jak se liší teoretická představa o umělecké práci s divadelní realitou?

Skutečnost je taková, že mi zbývá odevzdat diplomovou práci. Ale reálně jsem ze školy venku (ve smyslu prezenčního studia) už dvě sezóny. Střet s divadelní realitou – ať už v komunikaci s herci, nebo přizpůsobení se divadelnímu provozu – jsem málem necítil, jen jsem se musel naučit pracovat ve dvojnásobném tempu. A bojím se, že ne vždy jsem to zvládal. Proto jsem vděčný, že v DJKT získávám prostor, kde můžu zvolnit a pracovat soustředěněji. I když ten život na volné noze byl svou zběsilostí velmi opojný – navíc jsem měl skutečně štěstí na soubory i konkrétní lidi, s nimiž jsem pracoval. Někteří politici teď vyslovili názor, že divadlo je příliš drahé a mělo by si na sebe víc vydělávat. Co by podle tebe znamenalo podvolit se tomuto názoru? Podvolit se tomuto názoru by byl nesmysl, protože je demagogický, a to i z hlediska ekonomického. Pokusím se vysvětlit proč. Zohledňuje totiž pouze to, kolik se do divadla investuje, a nehledí na návratnost těchto investic. Dám jednoduchý příklad: jestliže jedu čas od času do Vídně, nedělám to kvůli kavárnám či Sachru, ale kvůli mimořádně kvalitní opeře, divadlům a galeriím, tedy institucím, které jsou dotovány městem či státem. Pochopitelně se tam musím ubytovat či stravovat. Také tímto způsobem se peníze vynaložené do kultury navrací. Navíc je dokázáno, že míra kulturnosti se odráží i na ekonomických výsledcích. Pokud odhlédnu od čistě ekonomického hlediska, dovolím si citovat filozofa Miroslava Petříčka: „Možná je to tak, že umění dotuje stát a ne naopak. Stát se pokrytecky pyšní svými kulturními statky a staví na odiv svou „živou kulturu“ a jen neochotně (donucen k tomu různými statistikami a mezinárodním srovnáním) připouští, že úroveň vzdělání klesá, že nepodáváme vždy tzv. „excelentní“ výkony. Odhaluje tak nepoměr, který sám působí: v každém politickém programu jsou odstavce věnované kultuře, ale faktický stav je takový, že při reálném rozhodování se kultura ocitá v pozici odmýšlených zbytků. Jenže kultura je to, na čem společnost stojí, protože učí kritickému vztahu k tomu, co se za hodnoty pouze vydává, protože hledá nové cesty a protože zbavuje strachu z budoucnosti. Společnost, ve které je kultura pokládána jen za příhodnou dekoraci, je společnost ustrašenců, kteří se bojí vyjít ráno z domu, aby nezjistili, že se něco změnilo. Stát by měl – jinak řečeno – podporovat kulturu ne kvůli kultuře, ale kvůli sobě samému.“ Jaké divadlo máš rád? Vždy jsem tíhnul k divadlu, které se nesnaží napodobovat realitu. Jsem přesvědčen – řečeno s L. Durrellem–, že za každým konkrétním dějem v umění by měl proznívat ještě heraldický svět symbolů a znaků. Přesto věřím, že divadlo musí povstávat z přítomného okamžiku – ovšem bez toho, aby ho ilustrovalo či imitovalo – a nesmí být koncipováno jako skanzen. Mělo by být angažované, ale zároveň by nemělo rezignovat na vlastní poetiku či divadelnost.

Z toho všeho vyplývá, že mám rád divadlo antiiluzivní a stylizované. A stejně tak, že těžko snáším psychologické herectví (jež má svůj zdroj právě v napodobování a často přerůstá k prožívání, pro mě nesnesitelnému), příčí se mi, když jednotlivé složky v inscenaci nejsou ve shodě (když vidím – víceméně – dnešní režii a herectví, ale k tomu historizující kostýmy či hudbu, považuju to za podvod), a stejně tak mě irituje na jevišti šerm a podobně nevěrohodné dobové ilustrace. Pro režiséra je klíčový vztah k hercům. Krajní polohy jsou režisér diktátor a režisér aranžér. Jakou formu spolupráce volíš ty? Pokud správně rozumím tomu, že se jedná o míru volnosti ve vztahu k hercům (pojmy jako diktátor nebo aranžér smrdí divadelní mršinou), patřím k těm, kteří jsou partnerští. Samozřejmě pokud to situace umožňuje. Naše doba je velmi depresivní, protože se minimalizuje počet lidí, kterým by národ mohl věřit. To je doba příznivá pro divadlo, protože divák hledá v umění živou ozvučnou desku pro své strachy a pochybnosti. Na druhou stranu se zhoršuje ekonomická situace a pro řadu lidí se stává divadlo těžko dostupným luxusem. Vidíš nějaké východisko? S tím, že je tato doba depresivní, v mnoha ohledech souhlasím. Ale nemyslím si, že je příznivá pro divadlo, protože zde pro mě neexistuje paralela s minulým režimem, kdy – alespoň dle pamětníků – divadlo jako ozvučná deska fungovalo. Současný režim má plíživější podobu, neomezuje vnější svobody, ale ty vnitřní – divadlu nehrozí cenzura, cenzuruje se z ekonomických důvodů samo. Za minulého režimu bylo publikum ochotné slyšet v každé větě dvojsmysl, mělo společné téma, to jsme však zprivatizovali (a nemyslím nyní hospodářskou transformaci, ale cokoli, co bylo možno považovat za veřejné), proto je nyní divadlo onou ozvučnou deskou jen složitě. Zároveň však nesmí ztratit vůli jí být, tím určité východisko může nabídnout.

P Ř E D S T A V U J E M E

Narodil se 2. 6. 1987 ve významné pražské intelektuální rodině. Během studia činoherní režie na DAMU absolvoval stáže u J. A. Pitínského, u Lucie Bělohradské a tvůrčí dílny s režiséry Kamou Ginkasem a Davidem Radokem. Hostoval v pražském Švandově divadle, ústeckém Činoherním studiu a Klicperově divadle v Hradci Králové. Autorsky se podílel na inscenacích Pohřební slavnost (Švandovo divadlo), Tulák po hvězdách (studiová scéna hradeckého divadla), Grázlové (Disk). V současné době pracuje na dramatizaci Dostojevského Hráče pro DJKT. V roce 2012 získal Cenu Marka Ravenhilla, udělovanou nejlepší české inscenaci současného textu (Hamlet je mrtev. Bez tíže).

Ptala se Marie Caltová

2 3

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO 2013 SLEČNA JULIE Z PROSTŘEDÍ RUSKÝCH OLIGARCHŮ I LOTYŠSKÝ VENKOV V REŽII ALVISE HERMANISE Přední divadelní soubory z Ruska, Polska, Maďarska, Lotyšska a Slovenska, výběr těch nejzajímavějších domácích inscenací za uplynulou sezónu i bohatý alternativní a doprovodný program připravil 21. ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO.

KABARET SHAKESPEARE

KRÁLOVA ŘEČ

Hlavním zahraničním lákadlem je inscenace Slečna Julie moskevského Divadla národů v režii uměleckého ředitele berlínské Schaubühne Thomase Ostermeiera. „Slavný příběh je přenesen do dnešního Ruska: ona je dcera oligarchy, on je její řidič. Výborným hereckým výkonům dominují hvězdy ruského divadla a filmu Čulpan Chamatovová a Jevgenij Mironov,“ zdůrazňuje vedoucí dramaturgické rady festivalu Kamila Černá. Inscenace předního ruského souboru, který spolupracuje s evropskými režiséry velkých jmen, byla nominována na prestižní ocenění Zlatá maska. Z Polska do Plzně zavítá jeden z nejvýraznějších divadelních souborů posledních let, Teatr Polski z Wroclawi, s inscenací O Matce a Vlasti (autorka: Bozena Keff) v režii Jana Klaty. „Inscenace zpochybňuje vžité pojetí dějin polského národa, jeho hrdinství i vztah k vlasti. Příběh židovky, jež přežila holocaust, a její dcery zde slouží jako východisko k podobenství o závislosti, duchovním otroctví a hledání svobody,“ přibližuje Kamila Černá. Těžká témata odlehčuje Klatův smysl pro humor i uhrančivé taneční a hudební výstupy chóru. Výtvarně působivá inscenace objela doslova celý svět. Diváci v Plzni budou mít letos vzácnou příležitost vidět další z děl slavného lotyšského režiséra Alvise Hermanise. Tentokrát Nové rižské divadlo přiveze menší, neokázalou, ale výpovědí silnou inscenaci Černé mléko. „Hermanis zde hledá ztracenou lotyšskou identitu. Nachází ji na venkově, kde doposud přetrvává tradiční způsob života,“ doplňuje členka dramaturgické rady Jitka Sloupová. Základem scénáře jsou skutečné vesnické příběhy, pravé Lotyšsko tu představují nejen vesničané, ale i jejich zvířata. Proto je Hermanisova inscenace taky o kravách.

D I V A D L O

2 0 1 3

Autorskou komedii s výmluvným názvem 42. týden o gynekoložce, která se věnuje pouze své kariéře a kašle na lásku a přátelské vztahy – až do chvíle, kdy se zamiluje do umělce, uvede v Plzni budapešťské Divadlo Bély Pintéra. „Jak už to u Pintérových inscenací bývá, určující složkou předHOLOKAUST 2 4

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO 2013 stavení je hudba a maďarský temperament. A také velmi svérázný groteskní humor,“ dodává Dora Viceníková. Slovenští sousedé se v Plzni představí inscenací Holokaust autora Viliama Klimáčka v režii Rastislava Balleka v podání bratislavského Divadla Aréna. Hrdinka hry se v devadesátých letech vrací do vlasti a chce restituovat majetek, ale zjistí, že ho její rodina ve skutečnosti arizovala. První část hry se odehrává za války v kavárně a druhá kdesi mezi nebem a zemí, v době, kdy jsou hrůzy spojené s holokaustem slovenských Židů téměř zapomenuté. „Příběh, na který by Slovensko nejraději zapomnělo,“ zní podtitul hry. Letošní domácí program nabízí o něco více menších inscenací netradičního divadla než v letech předchozích. Sleduje trend českého divadla, v němž se často to zajímavé odehrává „na okraji“. Kabarety, autorské projekty, objevné dramatizace, nový cirkus, loutky..., říká Jan Kerbr. Z Prahy do Plzně přijedou Divadlo Ungelt (Keith Huff: Deštivé dny; režie Janusz Klimsza), Divadlo v Dlouhé (Henrik Ibsen: Eyolfek; režie Jan Nebeský), o.s. Omnimusa (Miloš Orsoň Štědroň: Divadlo Gočár; režie Jan Nebeský), představení Pohyblivé obrázky Hany Voříškové, Heleny a Jiřího Vedralových, Studio Damúza (Kabaret Shakespeare; scénář Lucie Trmíková na základě sonetů W. Shakespeara; režie Jan Nebeský), Studio hrdinů (Vladimír Sorokin: Den opričníka; režie Kamila Polívková) a Masopust, o. p. s. (Calderón de la Barca: Vytrvalý princ (El príncipe constante); režie Štěpán Pácl).

DEŠTIVÉ DNY

Z brněnských souborů pak Divadlo u stolu (Magor; scénář a režie Ivo Krobot), Divadlo Husa na provázku (Dášeňka aneb Psí kusy - Haf!; koncepce a režie: Jiří Jelínek a Anežka Kubátová) a Divadlo Na zábradlí / Divadlo Reduta, NDB (Jan Mikulášek – Dora Viceníková: Buržoazie; režie Jan Mikulášek). Z Ostravy se představí Komorní scéna Aréna (Tomáš Vůjtek: S nadějí i bez ní; režie Ivan Krejčí), z Liberce Naivní divadlo (Vít Peřina: Loutky hledají talent; režie Tomáš Dvořák), z Hradce Králové Klicperovo divadlo (Václav Havel: Žebrácká opera; režie Daniel Špinar) a z Plzně Divadlo J. K. Tyla (Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala; režie Natália Deáková).

ČERNÉ MLÉKO

Na hlavní část naváže tradiční epilog, který tentokrát nabídne pražské Divadlo pod Palmovkou (David Seidler: Králova řeč; režie Petr Kracik) a Činoherní klub (Gerhart Hauptmann: Před západem slunce; režie Ladislav Smoček).

2 0 1 3

Program festivalu doplní taneční, pohybová a multižánrová představení připravená občanským sdružením Johan, workshopy, výstavy i projekce filmů.

Více informací o celém programu na www.festivaldivadlo.cz.

D I V A D L O

Jiří Sedlák

EYOLFEK 2 5

JUBILEA MOJMÍR WEIMANN

Mojmír Weimann, ředitel Divadla J. K. Tyla v letech 1990–96, oslaví 12. listopadu své sedmdesáté narozeniny, a tak jsme se sešli, abychom společně zavzpomínali na dobu jeho plzeňského působení. Ve funkci ředitele se poprvé představil uměleckým souborům a technickým složkám sedícím v hledišti Velkého divadla 3. ledna 1990. Po mnoha a mnoha letech stál před divadelníky znovu opravdový principál, člověk s bohatou divadelní praxí – M. Weimann pracoval po studiích divadelní vědy a dramaturgie v Brně jako dramaturg, režisér a umělecký šéf divadel v Opavě, Ostravě a v Hudebním divadle Karlín. Bylo mu tenkrát šestačtyřicet, mluvil s jistotou, spatra, usmíval se a nepoužíval fráze. Ale to, co na zaměstnance plzeňského divadla tenkrát zapůsobilo obzvláště, byl záměr vést se všemi otevřený dialog, a teprve až pozná problematiku věci, udělat si svůj názor. (A svému předsevzetí zůstal věrný – na naslouchání lidem si vždycky udělal čas.) Jeho úsilí ve funkci ředitele směřovalo k souladu mezi všemi čtyřmi uměleckými soubory a k vytvoření prostoru pro jejich vlastní uměleckou práci. Dokázal sehnat peníze na provoz a odstraňovat byrokratické omyly. Věčné zvažování mezi diváckým vkusem a uměleckou náročností přirovnával „k plavbě mezi Skyllou a Charybdou“.

Od tvého plzeňského nástupu uplynulo víc než dvacet let – byl jsi prvním ředitelem divadla polistopadové éry. Jak na svůj začátek vzpomínáš? Třiadvacet a půl roku je opravdu dlouhá doba. A navíc od třetího lednového dne roku 1990 se v našich životech, v našem jednání, uvažování, myšlení i pohledu na život, změnilo příliš mnohé. Sotva by nás tehdy napadlo, že spolu budeme komunikovat po internetu, že? Ale zpět k tématu. Když jsem tam stál před staženou oponou, za níž probíhala technická a osvětlovací zkouška na premiéru hry Ödona von Horvátha Figarův rozvod, a před sebou jsem viděl hlediště zaplněné členy divadla, naplno jsem si uvědomil, do čeho jsem se vlastně zapletl. Dnešní generace už možná uvažuje jinak, ale mně se tehdy poněkud podlomila kolena, když jsem si uvědomil, že jsem se stal jedním z nástupců Vendelína Budila. Říkal jsem si: nesmíš mu udělat ostudu. A tak jsme se do toho pustili – já a těch několik set lidí v hledišti. Jaká to byla doba? Divadelníci prožili v posledních týdnech roku 1989 své hvězdné chvíle a právem si získali značnou oblibu a popularitu. Na druhé straně ovšem v mnoha městech zájem o divadelní představení poklesl – prudké společenské změny přinášely jiné problémy a lidé měli namnoze odlišné starosti. V Plzni se naštěstí tyto problémy ve větší míře neprojevily. To, že se nám společné dílo začalo dařit, bylo nepochybně díky kolektivu lidí, kteří považují plzeňské divadlo za své. Ti lidé měli, mají a věřím, že budou mít divadlo rádi vždycky, protože divadlo a Plzeň patří k sobě. A to, že někde v Balšánkově budově přebývá duch Vendelína Budila, není jenom aforismus a fráze, ale je to čiročirá pravda. Neboť kdo se tomuto odkazu zpronevěří, se zlou se potáže. Opravdu si myslíš, že Vendelín Budil hlídá naše divadlo?

Jsem o to m přesvědčen. A Tylův citát, který je na Němejcově oponě Velkého divadla: Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí, nám může připadat staromódní, naivní, já nevím jaký, ale i ten berme vážně. Je to pravda. A važme si Balšánkovy nádherné budovy, ona totiž znamená pro město Plzeň mnohem víc než pouhý dům, kde se hraje divadlo. Co považuješ za vrchol svého plzeňského snažení? Ty, poslyš, takovéhle otázky mi nedávej. To nejde. Víš, jak to dopadlo s Maruškou či Kordelií… (smích). Myslím, že největším úspěchem nás všech bylo, že jsme s výjimkou pravidelných volných pondělků každý den v obou budovách zvedli oponu a hráli. Že bylo co hrát. Že diváci navštěvovali naše představení rádi a do divadla se vraceli. Že se k nám naučili jezdit i sousedé z příhraničních německých měst a městeček. Fakt tě nic nenapadne? Možná… že se podařilo zdárně nastartovat každoroční Mezinárodní festival Divadlo, na nějž letos přijedou hosté už po jedenadvacáté. A také se v té době zrodil nový, velmi úspěšný autor komedií Antonín Procházka. Co pro tebe Plzeň znamená teď? Když po více jak pěti letech přišel čas, kdy jsem Plzeň a její divadlo opustil a odešel do Brna, začala pro mě nová etapa. Ale jak město, tak Tylovo a Budilovo divadlo jsou pro mne stále mnohem více než místy, kam se občas vracím. Jsou pevnou součástí mého života.

Mojmír Weimann ukončil plzeňské angažmá v roce 1996, kdy vyhrál konkurz na ředitele brněnského Národního divadla. V současné době je v penzi, ale neodpočívá. Do Plzně se vrací jako autor, neboť připravuje knihu Plzeňská vzpomínání. mc

MILENA KRHUTOVÁ

M O Z A I K A

5. října oslaví dlouholetá sólistka operetního souboru Divadla J. K. Tyla Milena Krhutová své sedmdesáté narozeniny. Po velmi krušném dětství v době, kdy na rodinu dolehla plnou tíhou zloba režimu za „buržoazní původ“, se Mileně nakonec podařilo vystudovat zpěv na konzervatoři v Ostravě, odkud pocházela a kde také sbírala první profesionální zkušenosti v operetě. Roku 1971 přešla z ostravského angažmá do Plzně. Její nástupní rolí byla Sally v Benešově Uličnici (premiéra 16. 10. 1971). Pak následovala řada dalších hlavních i menších rolí. Byla mimo jiné Lízou v Hraběnce Marice (1972), Elizou v My Fair Lady (1975), Wandou v Polské krvi (1976), Antonií v Muži z kraje La Mancha (1978), Sirael v Golemovi (1979), Adélou v Netopýru (1980) či Soňou v muzi-

kálu Každý má svého Leona (1982). Všem svěřeným rolím Milena Krhutová vždy propůjčila svůj nezdolný temperament a velké komediální nadání. Jak šel čas, přicházely role zralejší – Jadwiga (Polská krev, 1986 a 1992), Diana (Orfeus v podsvětí, 1988), Antoinetta (Loutka, 1989), Tornádo Lou (Limonádový Joe, 1990), Sestra Mary Regina (Jeptišky, 2000) a mnohé další. Celkem v DJKT nastudovala přes osmdesát operetních a muzikálových postav. Plzeňskému souboru zůstala už věrná a rozloučila se s ním jako Matka v muzikálu Crazy for You (poslední představení bylo 10. ledna 2004). Přejeme Mileně k jejímu jubileu především zdraví a neutuchající energii do dalších let. -ju-

M. Krhutová (Sestra Mary Regina) - JEPTIŠKY, 2000 2 6

MOZAIKA HISTORICKÝ VÍKEND S NOCÍ NA KARLŠTEJNĚ

Pestrý program Historického víkendu, odehrávajícího se v centru Plzně 14.–16. června 2013, obohatilo vystoupení souboru muzikálu a operety DJKT na pódiu na náměstí Republiky. Průřez muzikálem Noc na Karlštejně v jeho podání patřil mezi největší lákadla programu.

M O Z A I K A

Foto Pavel Křivánek, Václav Samek

2 7

VÝROČNÍ VYSTOUPENÍ BALETNÍ ŠKOLY DJKT

Komorní divadlo patřilo poslední červnovou sobotu již tradičně žákům Baletní školy DJKT a jejich příznivcům. Program, v němž BŠ představuje výsledky své celoroční práce, přivedl na scénu nejen děti a mládež všeho věku (těm nejmenším byly čtyři roky), ale i dospělé. Aktuální námět jejich vystoupení – Hurá prázdniny! – byl zárukou neobyčejné pestrosti, Vlka s Karkulkou střídali potápěči a surfaři, baletní čísla následovalo disko. Vrcholem byla vystoupení žáků, kteří získávají ocenění v celostátních i mezinárodních soutěžích. Pořadem provázela diváky moderátorská dvojice David Hradil a sólistka muzikálového souboru DJKT Petra Vraspírová.

M O Z A I K A

Foto Ilja Hubálek

2 8

EXKURZE DO DIVADELNÍCH DÍLEN A SKLADŮ

Národní památkový ústav ve spolupráci s Divadlem Josefa Kajetána Tyla připravil v červnu 2013 v rámci cyklu Ze života památek pro veřejnost exkurzi do budovy divadelních dílen a skladů v Kovářské ulici. Objekt postavený v r. 1923 podle návrhu významného plzeňského architekta Hanuše Zápala vznikl přestavbou bývalé strojírny Emila Škody (dříve Valdštejnská strojírna) po požáru v srpnu 1922. Exkurzi vedl Ing. arch. Petr Domanický, kurátor sbírky architektury Západočeské galerie v Plzni.

FRANTIŠEK DRS OSLAVIL ŠEDESÁTINY ZA DIRIGENTSKÝM PULTEM

Dva dny po svých šedesátých narozeninách, 23. května 2013, řídil František Drs představení Smetanova Tajemství. Opět tak stanul na místě, které opustil před šestnácti lety. V orchestru DJKT působil v l. 1974-1997, nejprve jako houslista a koncertní mistr, od r. 1982 jako dirigent. Úvodem František Drs na jevišti Velkého divadla spolu se Zbyňkem Brabcem zavzpomínal na svou plzeňskou éru, v závěru večera s dojetím přijal nadšený hold publika.

MALÉŘ A STRÁNSKÝ NEVIDITELNÍ V právě probíhajícím 17. ročníku ankety Neviditelný herec jsou mezi třiceti herci a herečkami, nominovanými za umělecké výkony na vlnách Českého rozhlasu v rozhlasových hrách, četbách na pokračování a dramatizovaných četbách v sezóně 2012/2013 také dva z předních členů plzeňské činohry. Jan Maléř je nominován za dvanáctidílnou četbu Bez paměti autorky Emmy Braslavsky, kterou natočil Miroslav Buriánek, a Martin Stránský za roli Niklause Lauretze ve hře Via Mala (John Knittel/Jiří Kamen; režie M. Buriánek) a za titulní roli v Shakespearově Coriolanovi (režie Hana Kofránková). M O Z A I K A

Výsledky ankety budou vyhlášeny v přímém přenosu pořadu Tobogan na Dvojce Českého rozhlasu v sobotu 28. září 2013.

2 9

VIKTOR VRABEC VZPOMÍNAL NA SVOU SVATOJAKUBSKOU CESTU

O své zážitky z pouti do Santiaga de Compostela, kterou podnikl v létě roku 2011, se v červnovém podvečeru podělil s návštěvníky Galerie U Svaté Anny významný člen činohry DJKT Viktor Vrabec.

ZDENĚK MUCHA A JANA KUBÁTOVÁ V ZČG

NOVÝ MANŽELSKÝ PÁR V BALETU

Květnoví hosté Hereckých setkání Z. Mucha a J. Kubátová přiznali, že po herecké profesi toužili od dětství a stále je nesmírně baví. Na tom, že rodilý Ostravák a Pražačka na západě Čech zdomácněli, má velkou zásluhu i skvělé plzeňské publikum. (Foto Jiří Šantora)

NÁVRAT KLÁRY KOVAŘÍKOVÉ

Již jako manželé vstoupili do nové sezony tanečníci baletního souboru Kateřina Štruncová a Richard Ševčík, kteří 20. července v kostele sv. Jana Nepomuckého na Chodském náměstí přijali společné příjmení Ševčíkovi. J U B I L E A

Patnáctiletou hereckou dráhu Kláry Kovaříkové na rok přerušila druhá mateřská dovolená. Po návratu čeká šťastnou maminku Davida a Julie jako první role Johnny Monevaty v Srpnu v zemi indiánů.

3 0

Kamera jejich kolegy Petra Brettschneidra zachytila novomanžele nejen při obřadu samotném, ale také v následujících radostných okamžicích na začátku společného života.

PROGRAM ZÁŘÍ VELKÉ DIVADLO

KOMORNÍ DIVADLO

01.

Ne

nehraje se

01.

Ne

nehraje se

02.

Po

nehraje se

02.

Po

nehraje se

03.

Út

SESTUP ORFEŮV

04.

St

BOLERO, CARMINA BURANA

05.

Čt

FAUST A MARKÉTKA

06.

Pá

07.

V1

03.

Út

NINE

muzikál

K5

balet, kantáta

V10

04.

St

GARDEROBIÉR

činohra

K10

opera/TIT

V11

05.

Čt

GARDEROBIÉR

činohra

K11

JAK SE VÁM LÍBÍ

činohra

V12

06.

Pá

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

muzikál

K12

So

LAKOMEC

činohra

07.

So

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ

balet

S9

08.

Ne

LA GIOCONDA 14:00

08.

Ne

GARDEROBIÉR 14:00

činohra

N1/3

09.

Po

nehraje se

09.

Po

nehraje se

10.

Út

nehraje se

10.

Út

nehraje se

11.

St

FESTIVAL DIVADLO

11.

St

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

muzikál

K2

12.

Čt

FESTIVAL DIVADLO

12.

Čt

FESTIVAL DIVADLO

13.

Pá

FESTIVAL DIVADLO

13.

Pá

FESTIVAL DIVADLO

14.

So

FESTIVAL DIVADLO

14.

So

FESTIVAL DIVADLO

15.

Ne

FESTIVAL DIVADLO

15.

Ne

FESTIVAL DIVADLO

16.

Po

nehraje se

16.

Po

nehraje se

17.

Út

JAK SE VÁM LÍBÍ

17.

Út

nehraje se

18.

St

FESTIVAL DIVADLO - EPILOG

18.

St

FESTIVAL DIVADLO – EPILOG

19.

Čt

JAK SE VÁM LÍBÍ

činohra

V7

19.

Čt

nehraje se

20.

Pá

ANNA KARENINA

balet

V8

20.

Pá

ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA

muzikál

21.

So

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

21.

So

KOUZLO 4D

činohra

22.

Ne

TAJEMSTVÍ

22.

Ne

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

muzikál

K17

23.

Po

nehraje se

23.

Po

nehraje se

24.

Út

POLSKÁ KREV

opereta

V5

24.

Út

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

K9

25.

St

JAK SE VÁM LÍBÍ

činohra

V6

25.

St

KRVAVÁ SVATBA

balet

K6

26.

Čt

ANNA KARENINA

balet

V3

26.

Čt

PYGMALIÓN

činohra

M1

27.

Pá

LAKOMEC

činohra

S6

27.

Pá

KRVAVÁ SVATBA

balet

K4

28.

So

MACBETH

činohra

28.

So

DIVOTVORNÝ HRNEC

muzikál

premiéra, A

29.

Ne

KONCERTNÍ MATINÉ 10:30

foyer

29.

Ne

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

V17

30.

Po

nehraje se

muzikál opera

opereta

S18

nehraje se

Z Á Ř Í

Po

V9

Předprodej vstupenek na zářijová představení DJKT od pondělí 19. srpna 2013, Sedláčkova 2, Plzeň.

DIVADLO V KLUBU

Změna programu vyhrazena.

5.

Čt

KRÁSKA Z LEENANE

činohra

10.

Út

OŠKLIVEC

činohra

premiéra

•

30.

činohra

N2

P R O G R A M

POLSKÁ KREV

opera/TIT

2 0 1 3

činohra

Není-li uvedeno jinak, představení začínají v 19 hodin. U oper nastudovaných v originále je použito titulkovací zařízení s českým překladem (-TIT-).

3 1

PROGRAM ŘÍJEN VELKÉ DIVADLO 01.

Út

LAKOMEC 11:00

činohra

zadáno

01.

Út

KRVAVÁ SVATBA

02.

St

NETOPÝR

opereta

naposledy

02.

St

KOUZLO 4D

03.

Čt

BOLERO, CARMINA BURANA

balet, kantáta

V11

03.

Čt

EVITA

04.

Pá

POLSKÁ KREV

opereta

V4

04.

Pá

05.

So

LAKOMEC

činohra

pro seniory

05.

06.

Ne

nehraje se

06.

07.

Po

nehraje se

08.

Út

BOLERO, CARMINA BURANA

balet, kantáta

V1

07.

Po

nehraje se

09.

St

BOLERO, CARMINA BURANA

balet, kantáta

V14

08.

Út

GARDEROBIÉR

činohra

K13

10.

Čt

O RUSALCE 10.00 a 11.30

opera

foyer / zadáno

09.

St

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

K14

11.

Pá

BOLERO, CARMINA BURANA

balet, kantáta

V12

10.

Čt

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

K3

12.

So

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

11.

Pá

ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA

muzikál

S2

13.

Ne

SESTUP ORFEŮV 16.00

činohra

12.

So

PYGMALIÓN

činohra

14.

Po

nehraje se

13.

Ne

nehraje se

15.

Út

MACBETH

16.

St

BOLERO, CARMINA BURANA

17.

Čt

18.

2 0 1 3

K1

činohra

S4

muzikál rocková opera

KMD

GARDEROBIÉR

činohra

K12

So

DIVOTVORNÝ HRNEC

muzikál

Ne

KRVAVÁ SVATBA 14.00

balet

NOC NA KARLŠTEJNĚ

Z1

N1/3

muzikál

pro seniory

14.

Po

nehraje se

balet, kantáta

V2

15.

Út

NINE

muzikál

S3

JAK SE VÁM LÍBÍ

činohra

V3

16.

St

GARDEROBIÉR

činohra

K2

Pá

SESTUP ORFEŮV

činohra

S6

17.

Čt

DIVOTVORNÝ HRNEC

muzikál

S5

19.

So

LA TRAVIATA

opera/TIT

premiéra, P

18.

Pá

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

muzikál

K4

20.

Ne

LA TRAVIATA

opera/TIT

2. premiéra

19.

So

RŮŽE Z ARGENTINY

opereta

S9

21.

Po

JAK SE DĚLÁ JAZZ 11.00

zadáno

20.

Ne

PYGMALIÓN 14.00

činohra

N2

22.

Út

ANNA KARENINA

balet

V9

21.

Po

nehraje se

23.

St

O RUSALCE 10:00 a 11.30

opera

foyer / zadáno

22.

Út

NINE

muzikál

K9

TOSCA

opera/TIT

V6

23.

St

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

muzikál

K10

opera/TIT

V7

24.

Čt

GARDEROBIÉR

činohra

K7

24.

Čt

TOSCA

25.

Pá

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

25.

Pá

EDITH – VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ

26.

So

PRODAVAČI SNŮ

muzikál

26.

So

LHÁŘI

27.

Ne

KONCERTNÍ MATINÉ 10.30

foyer

27.

Ne

KRVAVÁ SVATBA

V17

28.

Po

nehraje se

SOUBOR PÍSNÍ A TANCŮ JISKRA 14.00

29.

Út

SOUBOR PÍSNÍ A TANCŮ JISKRA

30.

28.

Ř Í J E N

balet

činohra

TAJEMSTVÍ

29. 30. 31.

P R O G R A M

•

KOMORNÍ DIVADLO

Po

Út St

Čt

TOSCA

opera/TIT

V5

FAUST A MARKÉTKA

opera/TIT

V10

činohra

zadáno

LAKOMEC 11.00

Předprodej vstupenek na říjnová představení DJKT od pátku 13. září 2013, Sedláčkova 2, Plzeň.

3 2

opera

31.

St

Čt

balet činohra

premiéra, A

balet

S18

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

K5

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

muzikál

K6

LHÁŘI

činohra

S7

DIVADLO V KLUBU 03.

Čt

KRÁSKA Z LEENANE

činohra

16.

St

OŠKLIVEC

činohra

30.

St

ENIGMATICKÉ VARIACE

činohra

PROGRAM LISTOPAD KOMORNÍ DIVADLO 01.

Pá

LHÁŘI

činohra

02.

So

DIVOTVORNÝ HRNEC

muzikál

nehraje se

03.

Ne

RŮŽE Z ARGENTINY

opereta

K17

Po

nehraje se

04.

Po

nehraje se

05.

Út

TAJEMSTVÍ

06.

St

POLSKÁ KREV

07.

Čt

BOLERO, CARMINA BURANA

08.

Pá

SESTUP ORFEŮV

09.

So

10.

TOSCA

opera/TIT

02.

So

LA GIOCONDA

opera/TIT

03.

Ne

04.

V4

opera

KMD

05.

Út

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

muzikál

K13

opereta

V14

06.

St

GARDEROBIÉR

činohra

K14

balet, kantáta

V3

07.

Čt

KOUZLO 4D

činohra

S5

činohra

S2

08.

Pá

KRVAVÁ SVATBA

balet

K8

JAZZ BEZ HRANIC

09.

So

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ

balet

Ne

MEZINÁRODNÍ GALA BALETNÍCH ŠKOL

10.

Ne

NOC NA KARLŠTEJNĚ

11.

Po

nehraje se

11.

Po

nehraje se

12.

Út

LAKOMEC

činohra

12.

Út

ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA

muzikál

13.

St

PRODAVAČI SNŮ

muzikál

13.

St

LHÁŘI

činohra

14.

MONTY PYTHON’S SPAMALOT

muzikál

14.

Čt

GARDEROBIÉR

činohra

K3

Čt

15.

TAJEMSTVÍ

15.

Pá

GARDEROBIÉR

činohra

K4

Pá

16.

POPELKA

16.

So

TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU

činohra

So

17.

POLSKÁ KREV 14:00

17.

Ne

nehraje se

Ne

18.

nehraje se

nehraje se

18.

Po

Po

19.

FAUST A MARKÉTKA

19.

Út

Út

GARDEROBIÉR

20.

JAK SE VÁM LÍBÍ

20.

St

St

KRVAVÁ SVATBA

21.

BOLERO, CARMINA BURANA

21.

Čt

Čt

22.

Pá

SESTUP ORFEŮV

22.

23.

So

LA TRAVIATA

opera/TIT

24.

Ne

POPELKA 14:00

činohra

N2

JAK SE VÁM LÍBÍ

činohra

V17

25.

Po

26.

Út

27.

S4

opera

V8

balet

premiéra P

opereta

N1/3

opera/TIT

V1

činohra

V10

balet, kantáta

V7

činohra

V12

nehraje se

BOLERO, CARMINA BURANA

V5

K9

balet

K2

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

K11

Pá

DIVOTVORNÝ HRNEC

muzikál

S6

23.

So

EVITA

muzikál rocková opera

naposledy

24.

Ne

DIVOTVORNÝ HRNEC

muzikál

S18

25.

Po

nehraje se

26.

Út

GARDEROBIÉR

činohra

K1

JE TŘEBA ZABÍT SEKALA

činohra

K6

muzikál

K7

balet

K12

muzikál

premiéra, A

St

28.

Čt

FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN

POLSKÁ KREV

opereta

V2

Pá

28.

KRVAVÁ SVATBA

MACBETH

29.

Čt

činohra

M1

So

POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY

29.

30.

Pá

JAK SE VÁM LÍBÍ

činohra

zadáno

30.

So

ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA

St

11:00

balet

S3

činohra

27. balet, kantáta

muzikál

DIVADLO V KLUBU So

OŠKLIVEC

činohra

Předprodej vstupenek na listopadová představení DJKT od úterý 15. října 2013, Sedláčkova 2, Plzeň.

14.

Čt

KRÁSKA Z LEENANE

činohra

U oper nastudovaných v originále je použito titulkovací zařízení s českým překladem (-TIT-).

jinak,Z představení Út uvedeno činohra KRÁSKA LEENANE začínají v 19 hodin. 26.Není-li Předprodej vstupenek na červnová představení DJKT od středy 15. května 2013.

•

02.

2 0 1 3

Pá

L I S T O P A D

01.

P R O G R A M

VELKÉ DIVADLO