DIVADLO J. K. TYLA 11. ROČNÍK
4/2013
WWW.DJKT–PLZEN.CZ
NOVĚ NA REPERTOÁRU DIVOTVORNÝ HRNEC, LA TRAVIATA, LHÁŘI, POPELKA PREMIÉRY SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ, VOJÁK A TANEČNICE, POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY PŘEDSTAVUJEME NATÁLIA DEÁKOVÁ, APOLENA VELDOVÁ KONCERTY MATINÉ, JAZZ BEZ HRANIC JUBILEA A. PROCHÁZKA, K. KACHLÍKOVÁ, M. DOUTLÍK MOZAIKA DVORANA SLÁVY, VENDELÍN BUDIL A PLZEŇ
CO DAROVAT POD STROMEČEK? *
*
*
*
PŘEDPLATNÉ 2014
VÁNOČNÍ BALÍČKY
ČINOHRA
Naše výjimečná nabídka: dvě představení v jednom balíčku za zvýhodněnou cenu. Zajistěte si v pokladně předprodeje.
do Velkého, Komorního i Nového divadla
Caligula, Flamendr, Garderobiér, Hráč, Jak se vám líbí, Jednotka intenzivní lásky, Je třeba zabít Sekala, Lakomec, Lháři, Pygmalión, Sestup Orfeův, Srpen v zemi indiánů, Taková ženská na krku, Unaveni sluncem
KLASIKA
*
OPERA Aida, Hoffmannovy povídky, La traviata, Prodaná nevěsta, Tajemství, Tosca, Voják a tanečnice
BALET
RODIČE S DĚTMI Adéla ještě nevečeřela (muzikál) Tajemství (opera) 31. 1. 2014
4. 1. 2014
*
Footloose aneb Tanec není zločin (muzikál) 28. 12. 2013 Monty Python‘ s Spamalot (muzikál) 18. 1. 2014
*
Anna Karenina, Krvavá svatba, Popelka, Queen, Spartakus
*
Anna Karenina (balet) 3. 1. 2014 Pygmalión (komedie) 18. 1. 2014
NEJEN PRO MLADÉ
MUZIKÁL A OPERETA Adéla ještě nevečeřela, Cats, Divá Bára, Divotvorný hrnec, Footloose aneb Tanec není zločin, Někdo to rád horké, Nine, Polibek pavoučí ženy, Polská krev, Prodavači snů aneb Prohnaní, prolhaní lumpové, Producenti, Růže z Argentiny
*
*
Divadlo J. K. Tyla Oddělení prodeje a služeb Sedláčkova 2, 301 00 Plzeň Pondělí-Pátek 9.00-18.00 Tel.: (+420) 378 038 184, 185, 186, 189
[email protected] [email protected] [email protected] www.djkt-plzen.cz
OBSAH NOVĚ NA REPERTOÁRU DIVOTVORNÝ HRNEC
2
LA TRAVIATA
6
LHÁŘI POPELKA PREMIÉRY
10 13
SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ
16
VOJÁK A TANEČNICE
17
POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY
18
PŘEDSTAVUJEME NATÁLIA DEÁKOVÁ
20
APOLENA VELDOVÁ
21
KONCERTY NEDĚLNÍ MATINÉ, JAZZ BEZ HRANIC
23
JUBILEA A. PROCHÁZKA, K. KACHLÍKOVÁ. M. DOUTLÍK
24
ROZLOUČENÍ BEDŘICH MACENAUER
25
MOZAIKA FESTIVAL DIVADLO, PREMIÉRA OPERY LA TRAVIATA
26
DVORANA SLÁVY, SETKÁNÍ V ZČG
27
VENDELÍN BUDIL A PLZEŇ
28
PROSINCOVÉ A LEDNOVÉ DERNIÉRY
29
NOVÉ DIVADLO - PROHLÍDKY STAVENIŠTĚ
30
PROGRAM PROSINEC 2013 – LEDEN 2014
32
KONTAKTY
Foto na titulní straně: Petra Alvarez (Violetta Valéry) – LA TRAVIATA
Ředitelství
Prokopova 14, 30100 Plzeň tel.: +420 378038048
Odd. prodeje aslužeb
Sedláčkova 2, 30100 Plzeň tel.: +420 378038185, 378038186
Pokladna předprodeje
Sedláčkova 2, 30100 Plzeň tel.: +420 378038190
Denní pokladny (hodinu před začátkem představení)
Velké divadlo Smetanovy sady 16, 30100 Plzeň tel.: +420 378038128 Komorní divadlo Prokopova 14, 30100 Plzeň tel.: +420 378038059
Odd. propagace amarketingu
Bezručova 26, 30100 Plzeň tel.: +420 378038181
Zahraniční atuzemské zájezdy
Bezručova 26, 30100 Plzeň tel.: +420378038183
Foto na zadní straně obálky: Petr Konáš (Giuseppe) – LA TRAVIATA
DIVADLO JOSEFA KAJETÁNA TYLA
vychází 4× ročně Vydává: Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace, Prokopova 14, 30100Plzeň, IČO 078051 – za podpory MK ČR aPlzeňského kraje Ředitel: Mgr. Ilja Racek, Ph. D. Zřizovatel DJKT: město Plzeň Odpovědná redaktorka: Mgr.Eva Ichová Fotografie: Pavel Křivánek, archiv DJKT (není-li uvedeno jinak) Grafické zpracování: Jaroslav Mašek Sazba: Luboš Bejček Tisk: Typos, tiskařské závody, s.r.o. MK ČR E 14075
1
DIVOTVORNÝ HRNEC
NOVĚ NA REPERTOÁRU
Burton Lane, Edgar Yip Harburg, Fred Saidy Premiéra 28. září 2013 v Komorním divadle
Překlad a české texty Jiří Voskovec, Jan Werich • Režie Petr Palouš • Dirigent Dalibor Bárta Choreografie Zuzana Kolářová • Scéna a kostýmy Jitka Moravcová • Dramaturgie Jiří Untermüller
Bronislav Kotiš (Vodník Čochtan), Kamila Kikinčuková (Káča Maršálková)
H R N E C
DIVOTVORNÝ HRNEC SE ASI STANE DIVÁCKÝM HITEM
N O V Ě
N A
R E P E R T O Á R U
•
D I V O T V O R N Ý
Na plzeňských jevištích patřila postava vodníka Čochtana (v Praze ji hrál sám Jan Werich) ve všech předchozích nastudováních legendárnímu Rudolfovi Kutílkovi, naposledy v alternaci s Františkem Dvořákem. V mimořádně šťastném, výrazně omlazeném obsazení, se hraje i tentokrát. Bronislav Kotiš je Čochtanem méně robustním a výrazně pohyblivějším, moudrost a dobrosrdečnost doplňuje hravostí. Wericha ani Kutílka nikterak neimituje, což je jedině dobře. Ostatně typickou werichovskou bodrost na jeviště přenáší Jiří Untermüller v postavě Josefa Maršálka. Člověka, který se trmácí až za velkou louži, aby zde podle staré legendy rozmnožil vodníkovo zlato s jediným cílem – aby jeho dcera byla šťastná. Untermüller má patrně
2
rád hry Osvobozeného divadla, se slovíčky pracuje obratně a s chutí, takže Maršálek patří k jeho nejlépe vystavěným figurám. Káča Maršálková se stává první velkou muzikálovou rolí původně činoherečky Kamily Kikinčukové. Je rozpustilá, divoká, pohledná, ve vzpomínkových motivech dojímající, herecky i tanečně přesvědčivá. O Stanislavě Topinkové Fořtové víme, že se narodila s muzikálovým čertem v těle, což dokonale prokazuje i v postavě „černé“ Bellindy. Podobně se dařilo Radkovi Štědronskému Shejbalovi (Woody Rychtarik), a to nejen v pěkně provedených duetech s Kamilou Kikinčukovou. Půvabnou hereckou proměnou prošel Jan Kaštovský coby napravený senátor Randall, Buzz Collins je vydařeným plzeňským debutem Adama Reznera.
Zvlášť příjemnou podívanou byly taneční kreace nakonec promluvivší němé Zuzany v provedení půvabné Jarmily Dyckové. Režisér Petr Palouš zacházel s texty V+W takřka pietně, jen sem tam přišel s drobnou politickou narážkou, což ve své době dělal i Werich. Herce podpořil v jejich přirozenosti, inscenace je v dobrém slova smyslu koncepčně klasická. Zuzana Kolářová, která sama ztvárnila na jevišti už plejádu muzikálových postav, do temperamentní choreografie citlivě včlenila řadu moderních prvků, které však v tradičně pojaté inscenaci nepůsobí nijak násilně. Scénu i kostýmy navrhla Jitka Moravcová. Nepostradatelnou studnu nahradila barevnými pneumatikami, nápaditě stylizovanou vrbu doplňují pestré a zábavné kostýmy.
Václav Kolář (Mr. Dacy), Jiří Untermüller (Josef Maršálek), Evžen Engler (Mr. Bercy)
Nadstandardní práci odvedli v problematickém prostoru Komorního divadla zvukaři. Víc než šest desítek let starý Divotvorný hrnec ani přes určitou naivitu překladu nezrezivěl. Hudební pohádka se známými písničkami a dobrým koncem jistě potěší
jak muzikálové, tak i konzervativní operetní publikum. Nejen v dosluhujícím Komorním divadle, ale i v nové divadelní budově, kam se inscenace příští rok přestěhuje. Vítězslav Sladký, PLZEŇSKÝ DENÍK 1. 10. 2013
N O V Ě
N A
R E P E R T O Á R U
•
D I V O T V O R N Ý
H R N E C
Vše dokresluje působivý světelný design. Za dirigentským pultem úspěšně debutoval dosavadní klarinetista souboru Dalibor Bárta. Jeho hudební nastudování je pečlivé, gesta dobře čitelná, orchestr hraje pod jeho vedením citlivě a rytmicky přesně.
Radek Štědronský Shejbal, Adam Rezner, Roman Krebs, Martin Šefl, Jan Kaštovský, Kamila Kikinčuková, Jan Kaleja, Jiří Untermüller 3
KAMILA KIKINČUKOVÁ - HEREČKA PO MEČI I PO PŘESLICI Dcera herce Pavla Kikinčuka a herečky–dramaturgyně Jindřišky Kikinčukové Crhové se na jevišti plzeňského divadla poprvé ocitla jako tříletá v hudební komedii Nejkrásnější válka. Její další tápavé herecké krůčky se odehrávaly na půdě činohry: byla španělským děvčátkem v Krvavé svatbě, dcerou Báry Munzarové (alias Clotildy de Marelle) v Maupassantově Miláčkovi. Absolvování hudebně-dramatického oboru pražské konzervatoře bylo už zcela v logice věci, stejně jako její vystupování s oběma rodiči v komediálním divadle Pluto. V r. 2010 přizvala Kamilu k pravidelné spolupráci činohra DJKT, setkávali jsme se s ní v komediích Přišel na večeři, Lakomec, Pygmalión i jako s čarodějnicí v Macbethovi. V minulé sezoně postupně konvertovala k muzikálu a operetě. Korunou dosavadní herecké dráhy Kamily Kikinčukové jsou dvě velké současné role, v nichž úspěšně završuje rodinnou tradici. V činohře je to Aurélie v komedii Kouzlo 4D, kde jako partnerka zaplnila místo po boku Antonína Procházky, jež před lety s železnou pravidelností zaujímal její otec, a v muzikálu Káča Maršálková v Divotvorném hrnci, role, v níž se před devatenácti lety střídaly Stáňa Fořtová a Jindřiška Crhová.
Od r. 2010 jste spolupracovala s činohrou, v minulé sezoně jste konvertovala k muzikálu. Jak k tomu došlo? Zúčastnila jsem se konkurzu na obsazení Footloose, kde jsem zapěla píseň z muzikálu Hair ´Easy to be hard´ a ´Jen se těš, pane Higgins!´ z My Fair Lady. Postoupila jsem do 2. kola a uspěla i v něm. Díky tomu jsem pak byla obsazena už do Nine a ve Footloose mi pan Meluzín nabídl Betty Blast. Není malých rolí, mám ji moc ráda – jen jsem doufala, že na těch bruslích mi to půjde lépe. Káča Maršálková je ale úplně jiný kalibr.
H R N E C
Pro mne navíc citová záležitost. Když ji hrála moje maminka, bylo mi 5–6 let, chodila jsem se dívat na zkoušky i na představení. Pořád si pamatuju pana Kutílka jako Čochtana, Zdeňka Sedláčka jako Woodyho… Vždycky to mělo svoje kouzlo a hrozně ráda jsem si to doma zpívala. A najednou mi pan Meluzín nabídl ty noty – a já jsem se mu rozbrečela v kanceláři.
D I V O T V O R N Ý
Jak si s Káčou rozumíte?
R E P E R T O Á R U
•
Káču zbožňuju, protože jsme si docela podobné: je to holka se srdcem na dlani, rázná, milá, chytrá, samozřejmě s pěkně proříznutou pusou. Hraje se mi moc dobře, zkoušení s panem Paloušem probíhalo v příjemné atmosféře, soubor je báječný – nemám si na co stěžovat. Když se zeptám na partnery v Divotvorném hrnci, budete zřejmě také chválit?
N O V Ě
N A
Ale já opravdu nemůžu jinak! S Broňou Kotišem se už známe hrozně dlouho, v Plutu jsme spolu partneřili jako Celestin a Nituška. Mám pro něj jen samé super-
4
Kamila Kikinčuková (Káča Maršálková)
lativy – skvělý kolega na jevišti a výborný hráč. Jirka Untermüller to samé, rádce a učitel. Radek Shejbal – také výborný kolega. Omlouvám se za ten stereotyp, ale chválím, chválím – a děkuju. A k tomu všemu se ještě všichni společně hřejete v neskrývané přízni publika. Nepopírám, že názor diváků je pro mne nejdůležitější. Když mě na ulici zastaví paní, že byla na Divotvorném hrnci a že se jí to moc líbilo, tak se doslova vznáším. Vraťme se zpátky na zem. Kde jste získala pěvecké a pohybové dispozice, které role Káči vyžaduje? Všude možně. Rodiče vždycky dbali na to, aby ze mě nebylo dítě ustavičně bloumající po sídlišti, a přihlásili mě do spousty kroužků. Chodila jsem k paní Heydukové na lidové tance, k paní Bohunce Mejcharové na balet, do Stormu k Petru Čejkovi,
k panu Miroslavu Vackovi na zpěv (to jsem vyhrávala i nějaké ceny); později k Jarušce Zamrazilové a v současné době mě učí také Dalibor Tolaš. Chodila jsem na klavír, mažoretky i gymnastiku, už odmalička jsem byla takhle mnohostranně zaměřená. Jen mě mrzí, že jsem neměla víc píle při hře na některý nástroj. Odkdy bylo jasno, že směřujete k divadlu? Já jsem chtěla odmalička. Díky rodičům jsem měla možnost hrát v některých inscenacích a hrozně mě to bavilo. Kupodivu ale oni si nepřáli, abych byla herečka, protože vědí, co to obnáší. Já divadlo upřímně miluju, nic jiného bych dělat nechtěla. Ale až budu mít dítě, taky nebudu chtít, aby to dělalo. Už jsem pochopila, proč ze mě rodiče chtěli mít třeba učitelku… Eva Ichová
JIŘÍ UNTERMÜLLER O HUMORU V+W V roli hledače pokladu Josefa Maršálka se suverénně a neskrývaným potěšením pohybuje Jiří Untermüller: humor V+W je živnou půdou, v níž se jeho hereckému naturelu evidentně daří. O dávném důvěrném vztahu k tomuto fenoménu hovoří Jiří Untermüller ve svém vyznání:
Bronislav Kotiš (Vodník Čochtan), Jiří Untermüller (Josef Maršálek)
„Obeznámenost s divadelními texty a tím pádem humorem V+W mi byla zprostředkována poměrně záhy domácí knihovnou. Když jsem se propracoval od čmárání po zdech k vlastnímu psacímu stolu, míval jsem za pravým ramenem – stačilo se otočit – v nemnoha svazcích na dosah Shakespeara, Mollièra, Goldoniho, Čechova, Ibsena, G. B. Shawa a hry V+W. A já, přiznávám, jsem je četl. Považuji se za vyznavače humoru na jevišti, totiž humoru buď situačního, nebo slovního (na rozdíl od vtípkování, dozadnickopání i výsměchu). Oběma ctěnými humory pánové V+W vládli bravurně; první vtělovali do svých scénářů, druhý pak do částečně improvizovaných předscén čili forbín. Tím, že ex post byly ony předscény editovány v souborných vydáních her Osvobozeného divadla, byly vystaveny soudu následujících let, v němž některé tehdejší aktuality již neobstojí, leč princip onoho slovního humoru ano, a mohou tak být pro vnímavé čtenáře vzorovou učebnicí. Mám na Werichově humoru rád tu jeho polohu, kdy přesně mířeným slovem (maximálně dvěma) dosáhne denudace klišé či pokrytectví nebo třeba sebeklamu a lži. Přičemž denudace u něj neznamená jen ono primární obnažení, ale též „odnudění“, tedy připoutání divákova zájmu k myšlení skrze zábavu.“
Nataliia Shchegliuk, Stanislava Topinková Fořtová (Bellinda), Martina Diblíková
Jan Kaštovský (Senátor Kets Mets Randall), Bronislav Kotiš (Vodník Čochtan)
N O V Ě
N A
R E P E R T O Á R U
•
D I V O T V O R N Ý
H R N E C
Kamila Kikinčuková, Radek Štědronský Shejbal (Woody Richtarik)
Jarmila Dycková (Zuzana) 5
LA TRAVIATA
NOVĚ NA REPERTOÁRU
Giuseppe Verdi Premiéra 19. října 2013 ve Velkém divadle
Lucie Kašpárková (Violetta Valéry), Ivan Kusnjer (Germont)
N O V Ě
N A
R E P E R T O Á R U
•
L A
T R A V I A T A
Opera otřech dějstvích • Libreto F. M. Piave • Nastudováno v italském originále • Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc • Dirigenti Tomáš Brauner, Jiří Petrdlík • Režie Linda Keprtová • Scéna a kostýmy Eva Jiřikovská • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr
R. Janál (Germont), K. Kněžíková (Violetta) 6
Ivana Veberová (Flora Bervoix), Michael Kubečka (Markýz d´Obigny)
Richard Samek (Alfréd), Ivan Kusnjer (Germont)
Petra Alvarez (Violetta Valéry)
N A
R E P E R T O Á R U
•
L A
T R A V I A T A
Lucie Kašpárková (Violetta Valéry)
N O V Ě
Zsolt Vadász (Alfréd), K. Kněžíková (Violetta)
7
PETRA ALVAREZ A JEJÍ SPLNĚNÝ SEN
už teď máte na repertoáru tolik rolí z těch vpravdě největších? Takový sen, jakým byla Traviata, už nemám, ale rolí, které bych si ještě ráda zazpívala, je spousta. Současný trend velí uvádět na scénu mladé lidi, takže se mi asi nepoštěstí v padesáti zpívat třeba Mimi. Přála bych si, aby mne z toho „mladého“ oboru určitě neminula Jenůfa. Jste tak trochu světoběžnice, léta jste studovala v cizině. Čtyři roky v Itálii vám jistě poskytly výbornou průpravu pro italský repertoár.
Petra Alvarez (Violetta Valéry)
Mladá pěvkyně, která nyní září na scéně Velkého divadla jako Violetta, Tosca a Markétka, tu poprvé vystoupila jako Mařenka v Prodané nevěstě již v r. 2001. V této roli si zahostovala znovu v l. 2007 a 2011, kdy už ji jako Prodanou nevěstu poznalo i Národní divadlo. Její Mařenka v následující ústecké inscenaci sklidila od operní kritiky všeobecné uznání a byla nominována na Cenu Thálie 2009. „Petra Šimková se rychle vypracovala, troufám si tvrdit, v naši nejlepší současnou Mařenku, temperamentní holku krev a mlíko, půvabnou, dojemnou i výbušnou,“ napsala v Lidových novinách Helena Havlíková. Dle dobrozdání poroty Thálie navíc „upoutala jistými výškami i sytou střední polohou, a také perfektní artikulací.“ Během posledních šesti let vytvořila Petra Alvarez v Plzni Zuzanku ve Figarově svatbě, Mimi v Bohémě, Liu v Turandot, Donnu Annu v Donu Giovannim a Giocondu. Shodou okolností se nás rozhovor uskutečnil v týdnu pro Petru mimořádně exponovaném.
Sotva jste odzpívala obě premiérová představení Traviaty 19. a 20. října, už se po dvoudenní pauze dnes chystáte zase na večerní Tosku. Jak zvládáte takovéhle enormní zatížení?
L A
T R A V I A T A
Je opravdu náročné zpívat dvakrát za sebou hlavní roli, ať je to kterákoliv opera. A zrovna Traviata je náročná, druhý den už jsem se cítila trošku unavená. Ani „skákat“ z role do role – po Violettě vystřihnout Tosku – není úplně jednoduché.
R E P E R T O Á R U
•
Z různých článků vím, že o Violettě jste snila už léta, ji jedinou jste vždy uváděla jako vytouženou roli. Teď se vám tedy sen splnil vrchovatě.
N O V Ě
N A
Konečně. Role Violetty je často obsazována lehčími hlasy, podle mne však tato role vyžaduje velkou škálu dovedností. Je pravda, že zazpívat náročnou árii v prvním dějství je pro dramatičtější hlas náročnější (je
8
takovou „zkouškou dovednosti“), ale opera není jen o árii. Jsem přesvědčená, že právě teď je Violetta přesně můj obor, nejsem čistě dramatický soprán. Operní zpěvák musí dávat pozor, aby své síly nepřecenil. Nad tím jsem uvažovala i před přijetím role Giocondy a Tosky. Je víc důvodů, proč jsem se těchto rolí neobávala, i když někteří možná měli jiný názor. A váš zážitek z premiér? Když jsem se po první premiéře dozvěděla, že musím zpívat i druhou, padly na mne trochu obavy, především kvůli únavě nahromaděné za poslední dny. Věděla jsem však, že je potřeba „zachránit“ představení, tak jsem se rozhodla bojovat. Svou práci miluji a naštěstí už netrpím trémou, takže si to užívám a hrozně mě to baví. Traviata je tak nádherná! Čím u vás vítězí Violetta nad Toskou či Markétkou? Ani se nedá říct, že vítězí. Byl to můj sen také proto, že je to hodně známé dílo a moc se mi líbí jeho příběh. Kupodivu nebyla mým snem Markétka, s níž jsem se setkala až při práci na inscenaci – a moc jsem si ji zamilovala. Tak to bývá velmi často. V Plzni máte štěstí na pozoruhodné inscenace, jako jsou právě Faust a Markétka i La traviata. Vnímáte při soustředění na výkon také rozdílnost režijních přístupů? Velmi citlivě. Jsem zastáncem moderní režie, protože si myslím, že v každém operním díle je kromě příběhu často určité poselství. Připadá mi, že využití metafory a symboliky tvoří příběh napínavějším, podporuje přemýšlení u diváků. Též posazení příběhu do jiné doby může být velice zajímavé. Přesto by však měla být režie pro diváka srozumitelná. To je podle mne hodně důležité. Když mám tu čest pracovat s režiséry, kteří v tomto duchu tvoří, velice mne to těší! Co si lze ve vašem případě přát dál, když
Určitě. I když původně jsem tam vlastně chtěla pokračovat ve studiu populárního zpěvu, to byl obor, který jsem ukončila maturitou na pražské konzervatoři. Naskytla se mi možnost pobytu v Itálii u rodiny, která mě zabezpečila. Za studiem populárního zpěvu bych však musela daleko dojíždět, tak jsem se „smířila“ se studiem zpěvu operního. Dvořákova píseň „Když mne stará matka“ můj názor změnila. Nedokázala jsem ji technicky zazpívat a najednou jsem začala strašně chtít to umět. S italským diplomem jsem pak pokračovala do Vídně, kde jsem po sedmi letech ukončila hudební akademii. V cizině jste také hostovala – Měla jsem štěstí, že pokaždé, když byly školní prázdniny, měla jsem nabídky sólových rolí v Theater an der Wien, na festivalu Klagenbogen nebo v projektu „Vídeňské operetní léto“, či na festivalu v Aix en Provence. Pozoruhodná práce byla v rámci Neue Oper Wien, kde jsem se setkala se soudobou hudbou, která je velmi zajímavá, pokud můžete spolupracovat s opravdovými experty; dovoluji si zmínit pana dirigenta Waltra Koberu. Na jevišti Theater an der Wien jste se potkala s Plácidem Domingem… Bylo to úžasné – každý den na zkouškách a také na všech akcích, kam byli sólisté zváni. Moc hezké a vzácné setkání. Tehdy jsem si říkala, že za takovou práci bych já měla platit jim, ne oni mně. Abychom čtenáře nenapínaly – o jakou operu šlo? Goya od skladatele Gian Carla Menottiho. Když rekapitulujete svůj umělecký života běh, co bylo pro vás nejpodstatnější? Ověřila jsem si, že u zpěvu velmi záleží na pedagogovi a určitě také na tzv. „pěvecké inteligenci“. Kantor by vám měl především ukazovat správný směr. Mnohé musí člověk najít sám, dobrý učitel pak posoudí, jestli jdete správnou cestou. Bohužel sami nedokážeme nikdy přesně slyšet svůj vlastní hlas jako naši posluchači, i když máme v dnešní době úžasné nahrávací technické možnosti. Ve Vídni jsem měla výbornou pedagožku Claudii Viscu, studovala jsem také u slavné švýcarské sopranistky Edith Mathis, ta byla pro mne též velmi podstatnou pomocí na této cestě. V současnosti konzultuji svůj zpěv se svým mužem, s paní profesorkou Kotnauerovou, občas se vydám i do Itálie za profesorkou Chu Tai-Li, mou úplně první kantorkou. Mohu se zeptat, z čeho jste po dobu studií žila, měla jste nějaké stipendium?
Mám ráda strhující příběhy, ty, které se pro svou bolest, drama, oběť dotýkají lidských srdcí. Toho všeho je pak plná i hudba sama. Myslíte, že při vašich studiích v zahraničí byl na herectví kladen adekvátní důraz? Myslím, že všeobecně by v mém oboru mělo být větší zaměření na herectví. S dobrým hereckým vedením jsem se setkala ve Vídni, kde mě pan profesor – režisér Reto
V Plzni jste ale Mařenku nestudovala – znamená to, že jste se ji naučila sama? Ano, byla v tom určitá míra odvahy. Vyplatila se mi. Tak to bylo i s rolí Micaely v Carmen. Není to však nic proti mému manželu Rafaelovi, on má v tomto směru neuvěřitelnou odvahu! Musím doplnit, že vaše Prodaná nevěsta se dostala do finále Cen Thálií a kritici vás označili za naši nejlepší představitelku Mařenky dnešní doby. To bylo hezké a je pravda, že to potěšilo ještě o něco víc, když se o tom zmínilo více kritiků. Každopádně Mařenka je pro můj hlas ideální role a dala mi i příležitost prověřit mé herecké schopnosti. Hrát živou, temperamentní postavu mě moc baví. Provdala jste se za operního pěvce Rafaela Alvareze, práce se vám prolíná se soukromím. Oba děláte první obor, v Plzni jste oba byli obsazeni v Turandot, Giocondě, Faustovi a Markétce, Tosce, ale na jevišti jste se zatím moc často nesešli.
S manželem jste prožívali i nominace na Thálii 2009, vy za Mařenku, on za Nemorina v Nápoji lásky. Dostali jste se do finále, ale cena vám unikla. Myslím, že Rafael si ji tenkrát zasloužil, cena je však jen jedna. V roli Nemorina byl úžasný, velmi roztomilý a legrační. Zrovna příklad, že hrdinný tenor může být i komik; bohužel si to někteří režiséři nedovedou představit. Manžel pochází z Mexico City, v Mexiku také zpěv studoval. Kde vás zpěv svedl dohromady? Když jsem studovala ve Vídni, připravovala s námi jedna studentka režie operetu Carevič jako své absolventské představení. Hledali tenora, který by do toho šel bez nároku na honorář. Rafael se přihlásil a tam jsme se sešli. On jako Carevič Aljoša, já jako Soňa. A bylo to jasné – – na první pohled. Teď máte tuším už tříletého Františka. Tohle jméno s operou asi nesouvisí? Jméno má po dědečkovi Františkovi a svou roli sehrála i španělská podoba toho jména, Francisco. K tomu se váže zajímavá příhoda v Rafaelově životě: Když mu končilo stipendium ve Vídni a měl se vracet do Mexika, smutně seděl se známými na schodech před Vídeňskou státní operou a říkal jim, že toho zpívání asi nechá, že to nemá perspektivu – Zaslechl to člověk, který byl kantor zpěvu, a nabídl mu pomoc; Rafael začal chodit na hodiny zpěvu a zůstal u toho. Ten pán, který si tak trochu zahrál na Osud, se jmenoval Francisco. Vám vlastně také pár lidí na cestě za operou hodně pomohlo – a jistou roli sehrálo snad i plzeňské divadlo.
T R A V I A T A
Role, které ztvárňujete, jsou nejen hlasově, ale i emotivně exponované, tudíž náročné na herectví.
Na můj debut v roli Mařenky se přijeli podívat z pražského Národního divadla, kde zrovna hledali Mařenku, a na základě toho vystoupení mě pak do ní obsadili. Potom jsem ji zpívala ještě v Ústí nad Labem.
Myslím, že ne. Tak docela nevnímám, že „můj“ Cavarodossi je zároveň Rafael – můj manžel. Možná to zní zvláštně, ale na jevišti se cítím být tou danou postavou, pak odejdu a ihned jsem zase Petra Alvarez. To je jedna z těch krásných věcí na divadle. Jsem také vděčná za to, že díky této skutečnosti mi nevadí projevy lásky na jevišti, jelikož to pro mne nikdy není na privátní úrovni.
Jsem nesmírně vděčná za role, které jsem si tady mohla zazpívat. V operním světě to není tak jednoduché. Často se požaduje praxe, a dostat šanci právě na počátku je velký dar. Toto mi umožnil tehdejší pan šéf Jiří Pánek. Dnes mám ve svém životopise krásné role, za to plzeňskému divadlu upřímně děkuji.
L A
– to kdyby viděl nějaký znalec, Toscu a Traviatu vedle sebe! Ano, jsou to odlišné role, ale přiznám se k odvážnému názoru: vlastně každá role se dá uzpívat, otázka je jak. Pokud vám to vaše technické schopnosti nedovolí, je lépe jít od toho. Ale zase na druhé straně každá role vás může posunout technicky dopředu. To víte, ideální by bylo vybírat si role v pořadí, jaké by člověku pro jeho vývoj nejvíce vyhovovalo. Taková svoboda je však v dnešní době velký luxus. Důležité je zkrátka znát své meze a uvážit také další skutečnosti jako: jak je velké divadlo, orchestr, jak často má člověk představení...
Umocňuje prožitek role, když tvoříte dvojici zrovna s nejbližším člověkem?
•
Vaše role v Plzni tvoří pozoruhodný soubor: Zuzanka, Mimi, Liu, Donna Anna, Gioconda, Tosca, Traviata, Markétka –
Je to neuvěřitelné, ale v Plzni jste poprvé zpívala v novoročním představení Prodané nevěsty už před dvanácti lety, pravidelná spolupráce se datuje od r. 2007, kdy jste tu nastudovala Zuzanku a opakovaně hostovala v Prodané nevěstě. Vy a Mařenka – to je také pozoruhodná story.
R E P E R T O Á R U
To druhé, zatím mi žádné angažmá nebylo nabídnuto.
Každopádně je mým cílem vžít se do role co nejvíce, jelikož jen tak může působit pravdivě. Hudba je mi při tom obrovským pomocníkem!!!
Po pravdě řečeno, my po tom zase tolik netoužíme: v momentě, kdy jsme oba na jevišti, musíme řešit hlídání našeho synka. Když jsme zároveň oba také zkoušeli, povolali jsme babičku až z Mexika.
Eva Ichová
N A
Zpívala jste v řadě českých divadel, vždy jako host. Je vaše bytí „na volné noze“ záležitostí volby nebo důsledek okolností?
Nyckler naučil, jak uchovat emoci a přitom zvládat technické nároky režie a zpěvu.
N O V Ě
Podporovala mě jedna má dlouholetá kamarádka, zdravotní sestra, našla mi malý byt a platila mi nájem. Neuvěřitelné! Mně se pak podařilo každý rok získat nějaké stipendium. Chodila jsem také uklízet a takové věci, manuální práce se nebojím.
Rafael a Petra Alvarezovi (Cavaradossi a Tosca) 9
LHÁŘI
NOVĚ NA REPERTOÁRU
Anthony Neilson Česká premiéra 26. října 2013 v Komorním divadle
Překlad Alexander Jerie • Režie David Šiktanc • Scéna Nikola Tempír • Kostýmy Petra Krčmářová • Dramaturgie Marie Caltová • Scénická hudba Filip Míšek
LHÁŘI. HODNĚ DRSNÁ KOMEDIE SE SKVĚLÝMI HERCI
Drsnou jednoaktovou komedii skotského dramatika Anthonyho Neilsona Lháři, postavenou na hodně černém humoru, uvádí Divadlo J. K. Tyla jako první v Čechách. Originální, takřka detektivní zápletka se vyvine z neschopnosti strážníků oznámit manželskému páru Balthasarovi a Garson tragickou smrt jejich dcery. Přijmete-li od počátku autorův karikující přístup, podíváte-li se na hru s nadhledem, oprostíte-li se od reality a třeba i vlastních prožitků, budete-li vnímat bizarnost hry, absurdnost a jakousi přízračnou zákonitost dějů, pak propadnete neodolatelné situační komice a budete se skvěle bavit. Mladý režisér David Šiktanc vystavěl příběh na jevišti precizně. Všechny klíčové momenty jsou dobře vystižené, vypracované a vypointované tak, aby divákům neunikly a nezapadly. Ať to jsou zmiňované absurdní okamžiky, správně načasované momenty překvapení, vygradované situace a velmi nenásilně vyzdvižené kontrasty, jejichž koncepcí dodává režie dílu zvláštní atmosféru. Dění na jevišti výtečně napomáhá promyšlená scéna Nikoly Tempíra i kostýmy Petry Krčmářové. Jedna složka zapadá do druhé a dává tak vyniknout textu a excelentním hereckým výkonům. Však by si řada z nich zasloužila potlesk na otevřené scéně!
R E P E R T O Á R U
•
L H Á Ř I
David Šiktanc vede herce výborně, takže jsou skvěle vystiženy charaktery všech postav. Herci bez sebemenšího zaváhání a bez přehrávání naplňují celkové pojetí hry i její absurdní atmosféru. Exceletní je především Marek Adamczyk jako strážník Gobbel. Perfektně vystihuje komickou postavu začínajícího policisty do všech detailů. S jedinečnou mimikou a strhující komediálností. Výborně si vede Jan Maléř v roli staršího policisty Blunta. Vzpomeneme-li na dramatické role Jana Maléře, je tím spíše obdivuhodné, jak dokáže najít správnou polohu pro tak odlišný typ. Pro muže zdánlivě rozhodného, však rozpačitého a ve své škrobenosti neodolatelně komického. A další skvělé výkony přinášejí Zorka Kostková a Zdeněk Mucha v roli rodičů. Zdeněk Mucha jako Balthasar, bodrý muž, chápající a věrně pečující o svoji ženu, které se tu a tam poplete rozum.
N A
Lháři jsou vskutku originální, překvapující, vrhají nás do nevídaných turbulencí absurdních událostí, které se nakonec vyvinou zcela nečekaně, aby se v poslední vteřině zvrhly v šokující tečku.
N O V Ě
Gabriela Špalková, MF DNES 7. 11. 2013
1 0
Jan Maléř (Blunt), Michal Štěrba (Reverend Shandy), Marek Adamczyk (Gobbel)
Jan Maléř, Michal Štěrba (Reverend Shandy), Marek Adamczyk
Jan Maléř (Blunt), Marek Adamczyk (Gobbel)
N O V Ě
N A
R E P E R T O Á R U
•
L H Á Ř I
Jan Maléř (Blunt), Kamila Šmejkalová (Carol), Marek Adamczyk (Gobbel)
Jana Kubátová (Gronya), Kamila Šmejkalová (Carol) 1 1
N O V Ě
N A
R E P E R T O Á R U
•
L H Á Ř I
Zdeněk Mucha (Balthasar), Zorka Kostková (Garson), Jan Maléř (Blunt), Marek Adamczyk (Gobbel)
1 2
POPELKA
NOVĚ NA REPERTOÁRU
Sergej Prokofjev Premiéra 16. listopadu 2013 ve Velkém divadle
Choreografie a režie Jiří Pokorný • Hudební nastudování a dirigent Petr Kofroň • Scéna Jan Dušek • Kostýmy Roman Šolc
P O P E L K A
Eva Ichová
•
Na otázku, proč do role Popelky vybral právě Colombe Hays a Moniku Mašterovou, Jiří Pokorný odpovídá: „Volba byla pro mě od začátku jasná, o nikom jiném už jsem nepřemýšlel. Nejen proto, že Monika i Colombe jsou typově vhodné, křehké, půvabné a technicky
Zárukou kvalitního hudebního nastudování Prokofjevovy partitury je orchestr Divadla J. K. Tyla pod vedením svého uměleckého šéfa Petra Kofroně, jenž baletní soubor skvěle doprovodil již při realizaci Anny Kareniny s hudbou Dmitrije Šostakoviče.
R E P E R T O Á R U
„Naše inscenace se plně soustřeďuje na dějovou linii pohádkového příběhu. Pomíjí momenty, které neposouvají děj, větší pozornost zato věnuje rodinným vazbám a citovému zrání hlavní postavy. Geniální Prokofjevova hudba byla pro mne impulsem pro nové pojetí choreografie, koncipované na bázi neoklasiky. Opírá se o současné výrazové prostředky, je technicky velmi náročná a plzeňskému souboru ušitá přímo na míru.“
Choreograf Jiří Pokorný spolu se scénografem Janem Duškem zvolili pro inscenaci zvláštní klíč, který nepochybně ´odemkne´ srdce malých i velkých diváků: „V představení účinkuje hodně dětí z naší baletní školy, budou oživovat prostředí, v němž se děj odehrává. My jsme si je s prof. Duškem nazvali ´transformeři´, protože budou vytvářet a zároveň animovat vybavení domácnosti – kamna, prádelní koš, špajzku a umyvadlo s kohoutkem, ale také části kočáru, hodiny či trůn. Budou představovat pomeranče jako symbol bohatství zámku, Prince na cestě světem budou provázet jako planety… Zajímavý úkol z toho vyplynul pro výtvarníka Romana Šolce, který kromě kostýmů musel tedy vypracovat i návrhy nábytku.“
N A
Nového nastudování Popelky se ujal jako choreograf i režisér umělecký šéf souboru Jiří Pokorný s cílem nabídnout bohatý mnohovrstevný zážitek divákům všeho věku:
dobře vybavené. Obě mají navíc určitě ´vyzařování´, vnitřní dispozice potřebné ke zvládnutí přesvědčivé proměny prostého děvčete v nádhernou mladou ženu, pro niž je láska nad veškeré bohatství.“
N O V Ě
Pohádková Popelka Sergeje Prokofjeva je novým rodinným představením, které svým divákům nabízí plzeňský baletní soubor. V historii DJKT jde nyní o její čtvrté nastudování, od posledního uplynulo právě 20 let (1959 chor. Luboš Ogoun, dir. Albert Rosen; 1971 chor. Gustav Voborník, dir. Jiří Kout; 1993 chor. Marilena a Andrej Halászovi, dir. František Drs).
Martina Diblíková (Matka/Víla), Monika Mašterová (Popelka) 1 3
Monika Mašterová (Popelka)
Julie Sladká, Zuzana Hradilová a pomeranče
Colombe Hays (Popelka), Pavel Tručka (Princ)
K. Ševčíková , M. Šinták (Princ), N. Mrázová, P. Brettschneider
N O V Ě
N A
R E P E R T O Á R U
•
P O P E L K A
M. Mašterová, H. Čakarmišová, J. Dycková, K. Piechaczková
1 4
Pavel Tručka (Princ), Colombe Hays (Popelka)
Milan Maláč (Princ)
Monika Mašterová (Popelka), Martin Šinták (Princ)
N O V Ě
N A
R E P E R T O Á R U
•
P O P E L K A
Monika Mašterová (Popelka), Michaela Hosová Musilová (Matka/Víla)
Závěr plesu 1 5
SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ
PREMIÉRA
Tracy Letts Premiéra 14. prosince 2013 ve Velkém divadle
Překlad Julek Neumann • Režie Natália Deáková • Scéna Lukáš Kuchinka Kostýmy Daniela Klimešová • Dramaturgie Klára Špičková • Scénická hudba Jakub Kudláč
Beverly Weston Pavel Pavlovský • Violet Westonová Monika Švábová Barbara Fordham Apolena Veldová • Bill Fordham Pavel Nečas Ivy Westonová Andrea Černá • Karen Westonová Štěpánka Křesťanová Mattie Fae Aikenová Jana Kubátová • Charlie Aiken Miloslav Krejsa Malý Charlie Aiken Zdeněk Rohlíček • Jean Fordhamová Sabina Rojková Steve Heidebrecht Martin Stránský • Šerif Deon Gilbeau Jakub Zindulka Johnna Monevata Klára Kovaříková / Zuzana Ščerbová Tracy Letts
Přestože je v současné době Tracy Letts (*1965) pokládán za jednoho z nejúspěšnějších amerických dramatiků, napsal doposud pouze pět her. V čem tkví síla jeho světového věhlasu? Každá z jeho her zís-
kala diváky napříč generacemi, stejně jako nejrůznější ocenění. Počet dosud získaných cen by jinému spisovateli a dramatikovi vystačil na celoživotní dílo. Kromě toho se jednotlivá dramata od sebe výrazně
liší. A tak zatímco jste před pár lety mohli v Plzni v Komorním divadle zhlédnout tarantinovskou poetikou prodchnutého Zabijáka Joea, Srpen v zemi Indiánů před vámi rozehraje brilantně zachycené vztahy velké rodinné ságy. Tracey Letts nás zpočátku autobiograficky uvádí do prostředí amerického středozápadu ve státě Oklahoma. Patriarcha rodiny nečekaně opouští rodný dům. Zanechává po sobě manželku závislou nejen na prášcích, ale i na setrvačností udržovaném vztahu. Jeho odchod z manželské rutiny se stane hybným momentem řady divokých peripetií. Příslušníci rodiny, kteří se po léta „dobrosrdečně“ nevídali, jsou nuceni jeho nečekané zmizení odpovědně řešit. A jak to známe i z našich rodin, pohřeb nebo svatba zajistí náhle se sešedšímu příbuzenstvu řadu tragikomicky vyhrocených situací. V nich se odkrývá nejen minulost rodiny, ale především její nesnesitelná přítomnost. Co se životem a co s manželstvím, které se ocitá v druhé půli své cesty? Nalezneme přes vzájemné antipatie jeho nový smysl? Co s našimi „tichými dohodami“, které najednou přestávají platit?
Z E M I
I N D I Á N Ů
Natália Deáková, Klára Špičková, Apolena Veldová
Lettsova hra však vypovídá nejen o krizi rodinných vztahů, ale celé západní společnosti. Zárukou jejího úspěchu je kromě nemilosrdné psychologické analýzy i smysl pro sarkastický černý humor. Připomíná komunikační schopnost lékaře, který vám oznamuje diagnózu smrtelné nemoci tak, že se rozkašlete smíchy. Pulitzerova cena 2008, Tony Award a Drama Desk Award jen stvrzují její kvality. V České republice je divácky prověřilo zatím jen Národní divadlo v Praze.
S R P E N
V
Stejnojmenný hvězdně obsazený film režiséra Johna Wellse, k němuž scénář napsal Tracy Letts, sklidil letos úspěch na Torontském filmovém festivalu. Do českých kin by měl být uveden na jaře 2014.
P R E M I E R Y
•
Klára Špičková
Monika Švábová, Pavel Nečas 1 6
VOJÁK A TANEČNICE
PREMIÉRA
Bohuslav Martinů Premiéra 25. ledna 2014 ve Velkém divadle
Komická opera o třech dějstvích • Libreto J. L. Budín • Hudební nastudování a dirigent Petr Kofroň • Režie Tomáš Pilař • Scéna Aleš Valášek Kostýmy Ivana Miklošková • Světelný design Daniel Tesař • Dramaturgie Zbyněk Brabec • Sbormistr Zdeněk Vimr • II. dirigent Jiří Štrunc Choreografie Richard Ševčík
Šimon Pavel Horáček / Dalibor Tolaš • Paní Malina Jana Foff Tetourová / Barbora Polášková • Kalidorus Tomáš Kořínek / Aleš Voráček Pseudolus Jiří Brückler / Jiří Hájek • Bambula Pavel Klečka / Jevhen Šokalo • Fenicie Marta Reichelová / Radka Sehnoutková • Aloisie Michaela Kapustová / Alžběta Vomáčková • Harpax Juraj Nociar / Jan Ondráček • Kuchař / Měsíc Jan Adamec / Jan Ježek • Domovnice Iveta Koppová Žižlavská / Ivana Šaková • Socha Jan Hnyk / Michael Kubečka • Sbor opery DJKT • Orchestr DJKT • Balet DJKT
VOJÁK A TANEČNICE POPRVÉ NA PLZEŇSKÉ SCÉNĚ se dokonce prvním českým uvedením původně televizní opery podle předlohy L. N. Tolstého Čím lidé žijí, kterou v roce 1964 nastudoval legendární šéf plzeňské opery Bohumír Liška. Ale vzpomeňme i na inscenace Martinů oper v posledních desetiletích – na Mirandolinu (1990), Řecké pašije (1995), Hry o Marii (2005) nebo naposledy Ženitbu (2011).
Plzeňská opera se opernímu odkazu Bohuslava Martinů věnuje systematicky a pyšní
T A N E Č N I C E
Plzeňská opera připravuje Vojáka a tanečnici jako svůj první příspěvek k Roku české hudby 2014. Hudební nastudování bylo svěřeno Petru Kofroňovi a režie mladému absolventovi operní režie na brněnské JAMU Tomáši Pilařovi, který na sebe naposledy upozornil úspěšným nastudováním Verdiho Síly osudu v liberecké opeře. Právě panu režisérovi jsem před započetím studia opery položil tři otázky:
V O J Á K
A
Jaký je váš vztah k operní tvorbě Bohuslava Martinů?
•
Martinů byl velkým divadelním vizionářem s invencí tak mnohostrannou, že pro něj jen těžko nacházím srovnání. Jeho opery mě překvapují žánrovou i obsahovou rozmanitostí a není mezi nimi jediná, kterou bych jako režisér nechtěl insceno-
P R E M I E R Y
Bohuslav Martinů patří k nejvýznamnějším skladatelům 20. století. Významnou část jeho tvorby tvoří díla jevištní – opery a balety. U málokterého skladatele najdeme tak pestrý odkaz operního díla jako právě u Bohuslava Martinů. Píše krátké jednoaktové operní skeče i rozsáhlá celovečerní díla, píše opery na česká libreta, ale i na libreta anglická, francouzská a italská. Píše opery nejen pro divadelní jeviště, ale i pro tehdejší nejnovější média – rozhlasové opery Hlas lesa a Veselohra na mostě, televizní opery Ženitba a Čím lidé žijí. V opeře Trojí přání významně počítá s filmovými dotáčkami. Jeho opery jsou inspirovány středověkými mystérii (Hry o Marii) i francouzským dadaismem (Slzy nože), pokouší se o spojení commedie dell´arte a debureauovské pantomimy (Divadlo za branou). V jeho operách najdeme prvky jazzu i české, resp. moravské lidové písně. Tak by se dalo ještě pokračovat.
Martinů první opera Voják a tanečnice dosud nebyla v Plzni uvedena. Vznikla v letech 1926/27 na libreto J. L. Budína, což byl pseudonym Jana Loewenbacha, podle antické Plautovy komedie Lišák Pseudolus. Opera je psaná v tehdy módní revuální formě, má blízko k poetice Osvobozeného divadla. V hudbě slyšíme i jazzové inspirace. Premiéra opery se konala v Národním divadle v Brně 5. května 1928 v nastudování Františka Neumanna a v režii Oty Zítka. Hlavní roli Pseudola vytvořil později přední sólista Národního divadla v Praze Zdeněk Otava. Vojáka a tanečnici později uvedly operní soubory v Olomouci (1966), Ostravě (1990) a naposledy ve Státní opeře Praha (2000), kde operu nastudoval významný anglický režisér David Pountney a dirigent Vojtěch Spurný.
vat. Formálně jsou báječné jeho rozhlasové opery, které jsou psané přehledně a strukturovaně – zkrátka tak, aby jim posluchači rozuměli i bez pohledu na jeviště, obsahují spousty lyrických pasáží a zpracovávat je režijně znamená čirou radost. Nebo opery televizní, podněcující scénickou vynalézavost, či opery oratorní s dlouhými programními instrumentálními plochami. Každý jeho operní opus je zkrátka unikátem vnášejícím do operního světa široké spektrum nových podnětů. Ale co je pro mě přitažlivé dvojnásob, jsou myšlenky, které Martinů zpracovává – téměř se mi nechce věřit, že by jeden skladatel dovedl tak hluboce umělecky splynout s tolika rozličnými tématy. Veselohra na mostě přináší existenciální sdělení o malosti našeho bytí zabalené do roztomilého komediálního obalu, Dvakrát Alexander je hořkou veselohrou o partnerských vztazích, Slzy nože naopak děsivým expresivním svědectvím o patologii vztahu jako takového.
Tomáš Pilař 1 7
Řecké pašije nás nutí k zamyšlení nad podstatou lidské integrity, Julietta nás naopak ujišťuje, že naše bytí je jen snem. Přes nekonečnou pestrost těchto témat však vidím jeden motiv, který je pro jeho díla společný, a to neustálé vědomí lidské smrtelnosti a konečnosti života, které dává i těm nejhravějším z jeho komických oper nádech vážnosti a existenciality. Setkal jste se s Martinů tvorbou umělecky? S Bohuslavem Martinů mě asi pojí nějaké zvláštní pouto, protože mezi autory, jejichž díla jsem inscenoval, jednoznačně převažuje právě on. Mimochodem, jeho Hlas lesa byl jednou z prvních oper, které jsem jako dítě viděl, Ženitba první operou, u které jsem v profesionálním divadle asistoval a Veselohra na mostě mojí první „velkou“ operní inscenací. Kromě toho jsem klauzurně zpracovával Slzy nože, dokonce dvakrát jsem scénicky uvedl Polní mši – z toho jednou to bylo site-specific představení v prostoru opuštěné brněnské továrny. A nyní mě čeká kromě Vojáka a tanečnice také scénické zpracování triptychu jeho
kantát Proroctví Izaiášovo, Hora tří světel a Polní mše. Ať už živě nebo z nahrávky jsem se ale setkal se všemi jeho operami, a jak jsem už uvedl, není mezi nimi jediná, která by mě neoslovila. Co byste řekl k opeře Voják a tanečnice – je to zdařilá prvotina, okouzlila vás? A o čem bude vaše inscenace? Ač je to skutečně prvotina, Martinů ji napsal ve věku sedmatřiceti let po mnoha baletech a tanečních dílech, takže o ní lze zároveň říci, že je to dílo zralé. Po stránce hudební mě okouzlila extravagantním spojením neoklasicismu a jazzu, poslechovou atraktivitou a mnoha opravdu jímavými pasážemi. Dýchá z ní duch „Roaring Twenties“ – dvacátých let ve znaku futurismu, surrealismu, krátkých sukní a dlouhých večírků. V této operní prskavce se zběsilým vyprávěcím tempem tak nalezneme prvky varieté, swingové rytmy, sbor tančící charleston, zpívající černošku a další stovky pestrých střípků spojujících se ve třpytivé mozaice životem kypícího světa mezi dvěma válkami. Avšak v tomto všem
POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY
je stále přítomen civilní a osobní pohled toho českého Martinů z Vysočiny, autora Špalíčku a Otevírání studánek, což z této opery činí tvar mé duši velmi blízký. V mém inscenačním pojetí tento svět nahlédneme očima starého člověka, který vzpomíná na dětství a v jehož snech ožívají jeho dávné hračky. Jedná se tedy o dětský svět nazíraný očima starého člověka, což je spojení, které umožňuje režijně vykládat původně surreální logiku libreta. Příběh vojáka a tanečnice je tak příběhem dřevěného vojáčka, který chce zachránit svoji milou – skleněnou tanečnici z hrající šperkovnice, a pomáhá mu v tom spousta dalších hraček. Ve všem je však zároveň i pohled toho zralého člověka, takže to není jen svět dětské naivity, ale i hra archetypů, které za dětskou hrou stojí. Mým cílem je, aby na představení mohla přijít celá rodina i s dětmi a každý by si z něj odnesl něco svého. Děkuji za rozhovor a přeji zlomte vaz! Zbyněk Brabec
PREMIÉRA
John Kander – Fred Ebb Česká premiéra 30. listopadu 2013 v Komorním divadle
Muzikál • Libreto Terrence McNally (podle románu Manuela Puiga) • Hudba John Kander • Původní texty Fred Ebb • Původní režie Harold Prince Překlad a české texty Adam Novák • Režie Roman Meluzín • Dirigenti Pavel Kantořík / Jiří Petrdlík • Choreografie Alena Pešková • Scéna a kostýmy Michaela Hořejší • Dramaturgie Jiří Untermüller
Molina Petr Jeništa /Aleš Kohout • Ředitel věznice Bronislav Kotiš • Valentin Jozef Hruškoci • Esteban Jan Kaštovský • Marcos Martin Hubeňák • Pavoučí žena / Aurora Zuzana Kolářová • 4 muži Aurory Tomáš Drobil / Oldřich Vojta / Lukáš Vilt • Molinova matka Venuše Dvořáková • Marta Jitka Cafourková • Gabriel Roman Krebs • Balet DJKT • Orchestr muzikálu a operety DJKT
Ž E N Y
Muzikál Polibek pavoučí ženy (Kiss of the Spider Woman 1992) patří do řady hudebně dramatických děl, která se nevyhýbají palčivým tématům. Touto odvahou a v rámci žánru svého času novátorstvím se vyznačuje celá tvorba autorské dvojice Kander – Ebb. S nejznámějšími muzikálovými opusy hudebního skladatele Johna Kandera a textaře Freda Ebba měli plzeňští diváci možnost se v minulosti seznámit. Již dvakrát inscenovaný Kabaret (v Plzni 1984 a 2004) doplnili v poslední době Chicago (2007) a Řek Zorba (2008).
P R E M I E R Y
•
P O L I B E K
P A V O U Č Í
Všechny jmenované tituly mají něco společného, představují nám postavy, pohybující se v prostředí, které dramaticky útočí na základní lidské pudy, determinuje chování jedinců a svou vymknutostí je deformuje. Pokud se dají. A právě tento vzdor, či spíše možnost odolat, jsou hlavním tématem části Kanderovy a Ebbovy tvorby. V Kabaretu je takovým prostředím postupně nacisty ovládaný Berlín, který do té chvíle patřil mezi nejsvobodomyslnější místa své doby, v Zorbovi je to krétská vesnička, svázaná předsudky, úzkoprsostí Petr Jeništa při zkoušce 1 8
a krevní mstou, v Chicagu je tou vymknutostí samo vězení. A na stejné místo nás zavádí i příběh Polibku pavoučí ženy. Ve vězení jako by se každý vězněný rozdvojil, tělo je uvnitř, ale duch žije „tam za tou zdí“. TADY musí jenom přežít, ale dál skutečně žije TAM. Ve vězení sotva platí „tady a teď“, ve vězení vládne „tam a někdy“, „někdy“ v minulosti (jak je to dávno!) či v budoucnosti (snad již brzy!) – přítomnost jakoby neexistovala, jen ji přežít, jako by byla jen „pouhopouhé prozatím“. A do tohoto prázdna vstupuje zjevení z vězeňských snů – Aurora, Pavoučí žena: Realita je ošidná, to dobře znáš. Tak začni snít, a ze stoky je pláž. Luny svit už slábne a tvůj dech, ten chřadne, když tvůj dozorce pavouk má nad tebou stráž.*) V Kabaretu i v Zorbovi jsou hlavními hrdiny spisovatelé a hrdinkami ženy dramaticky odlišného statutu, které sice tito spisovatelé milují, ale nemohou je nikdy natrvalo získat. Navíc se nad
těmito osudovými vztahy vždy vznáší přízrak smrti. Nejinak je tomu i v Chicagu a v Polibku pavoučí ženy. Ovšem s jednou zásadní výjimkou, proti/spoluhráči jsou tu dvě ženy respektive dva muži. V Polibku jsou to politický aktivista Valentin a módní aranžér a gay Molina. Již dlouho vězněný Molina dostane od ředitele věznice nabídku: když dostane z Valentina jeho tajemství a prozradí je řediteli, získá svobodu. A ještě v něčem se tento příběh liší od ostatních: zatímco mezi hrdiny zůstává většinou nepochopení toho druhého – nemožnost poznat jeho skutečný život, tentokrát omezený prostor cely, kdy není těžké přiblížit se (je naopak nemožné se vzdálit), způsobí, že „exkurze“ do života toho druhého oba ovlivní a promění jejich pohled na vlastní hodnoty a smysl existence.
Zuzana Kolářová, režisér Roman Meluzín, choreografka Alena Pešková
Mohlo by se zdát, že takové téma je pro muzikál nejen netypické, ale že je vlastně nemožné takový příběh muzikálovou formou vyprávět. A v tom je právě velký důkaz uměleckého mistrovství autorů, že dokázali vězeňský thriller zpracovat do zářivé a barvité show. Posloužila jim k tomu právě lidská schopnost snít a vzpomínat, a ve vzpomínkách vidět život „venku“ mnohem skvělejší, než ve skutečnosti mohl být. Hrdinové nacházejí zdroj světla v obdivu k larmoyantním americkým filmům padesátých let. To tajemství je nevidět, co vidíš. Život je dlouhá pouť – jen vláčíš kříž. Se mnou na plátnech kin svět objevíš. Tak zapomeň, co vidíš.*) *) Úryvky textů Freda Ebba v překladu Adama Nováka.
Petr Jeništa / Jozef Hruškoci
Kanderovy a Ebbovy muzikály porušují snad všechna nepsaná i psaná pravidla žánru (Chicago se jim docela otevřeně vysmívá). Jejich ústřední téma na první pohled nenese romantická lovestory, posun od jednoho hudebního čísla k druhému se neodehrává otevřeně v duchu premisy „zázraky se stávají“, a jejich příběhy zásadně nekončí happy endem. A při tom jsou to neoddiskutovatelně díla o lásce, o zázracích, které se mezi lidmi stávají, a o naději, již můžeme nabídnout jeden druhému – jen mít odvahu. Jsou to vlastně novodobé tragédie či dramata, nenabízející katarzi skrze smích nebo odpoutání od všednosti, ale očišťující skrze probuzené emoce. V divákovi vyvolávají pocit, že svět není vždy přívětivým místem k životu, ale že přesto nikdy není ještě vše ztraceno.
Ž E N Y
Jiří Untermüller
Juan Manuel Puig Delledonne (1932–1990)
P R E M I E R Y
•
P O L I B E K
P A V O U Č Í
Spisovatel, gay, jehož romány se dostaly v Argentině na index a on musel emigrovat. Žil postupně v Itálii, Brazílii a Mexiku. Kromě románů a novel (např. La traición de Rita Hayworth/ Zrada Rity Hayworthové, Boquitas pintadas – Heartbeak Tango/ Nejhezčí tango, Buenosaireská aféra, Andělská pubis, Krev opětované lásky, El beso de la mujer araña – Polibek pavoučí ženy) psal i filmové scénáře.
Pavel Kantořík, Radek Štědronský Shejbal 1 9
NOVÉ TVÁŘE ČINOHRY
PŘEDSTAVUJEME
NATÁLIA DEÁKOVÁ: DIVADLO MUSÍ REZONOVAT SE SOUČASNOU ZKUŠENOSTÍ Když se v malém českém rybníku vyskytnou režiséři Deák a Deáková, člověk mezi nimi zákonitě předpokládá nějakou příbuzenskou vazbu – což Juraj Deák v tisku dementoval. Jelikož vás ale ustanovil svou nástupkyní, jistá spřízněnost mezi vámi být musí… Profesní jistě. Jurajovy režie jsou hodně založené na hereckém projevu, herec je pro něj úhelným kamenem inscenace. Myslím, že mě si vybral proto, že také hodně pracuju s herci, i když se snažím víc aktualizovat výklad, zesoučasňovat třeba i klasické texty. V tomhle on je možná jako režisér konzervativnější, ale podobní jsme v tom, že oba vycházíme z herce a oběma nám záleží na profesním růstu jejich tvůrčích individualit. Asi mi důvěřoval v tom, že nebudu dělat vyloženě režisérské divadlo, které s herci tolik nepočítá, nebo spíš se jim snaží vnutit něco, co jim není vlastní.
Na začátku této sezony potkala činohru DJKT takřka převratná událost: poprvé v její historii stanula na postu uměleckého šéfa souboru žena, dvaatřicetiletá režisérka Natália Deáková. Jedinou její předchůdkyní v rámci plzeňského divadla byla před půlstoletím šéfka baletu Věra Untermüllerová (1961–67). První zkušenost s vedením souboru získala Natália Deáková již v r. 2005 v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kam nastoupila po ukončení studia na pražské DAMU. V následujících letech tam jako kmenová režisérka inscenovala mj. Aloise Nebela, Jánošíka, Idiota, Racka či Alenka v říši divů. Upozornila na sebe režiemi v Divadle na Vinohradech, Švandově divadle, v hradeckém Klicperově divadle a v Národním divadle Brno. Její tvorbu charakterizuje neobyčejná žánrová pestrost: vedle Kafkova Zámku Limonádový Joe, vedle kabaretu Parchant Marilyn pohádka o Sněhurce. V české premiéře uvedla dramatické novinky současných autorek – Němky Felicie Zellerové (Rozhovory s atronauty) nebo mladé Finky Saary Turunen (Králíček). Od ledna 2012 pracovala v Českém rozhlase jako režisérka dramatických a literárních pořadů. V Divadle J. K Tyla poprvé hostovala v uplynulé sezoně, kdy nastudovala drama Je třeba zabít Sekala. Tato inscenace reprezentovala DJKT na Mezinárodním festivalu Divadlo 2013.
P Ř E D S T A V U J E M E
Koncem října tu začala zkoušet nový titul, Srpen v zemi indiánů amerického dramatika Tracyho Lettse. Hra získala před pěti lety Pulitzerovu cenu, letos byl uveden do distribuce stejnojmenný film s Meryl Streepovou, Julií Robertsovou a řadou dalších hereckých hvězd.
2 0
Pocítila jste někdy – ať už v pozici režisérky nebo šéfky souboru – jako handicap, že jste žena? Moc se mi to nestává... Ani v Ústí, kde jste nastoupila v pouhých čtyřiadvaceti? Tam jsem nastoupila s generačně spřízněnou skupinou, nemusela jsem se nijak prosazovat a vydupávat si autoritu. O to překvapenější jsem byla pak na Vinohradech, kde byli lidé velmi vstřícní, od samého začátku mě akceptovali a vůbec jsem se nemusela snažit tvářit autoritativně. Nedostatek respektu jsem někdy pocítila na oblastech – je to spíš takový oblastní fenomén. Nemáte dojem, že v činohře se ženy jako vůdčí osobnosti prosazují obtížněji? O tom jsem nikdy nepřemýšlela, sama jsem k tomu povolání přišla skoro náhodou. Jednoho dne mě napadlo, že to zkusím, a genderovou otázku jsem vůbec neřešila. Koneckonců teď je mladých režisérek poměrně hodně – Anna Petrželková, Zuzana Burianová, Petra Tejnorová... Vlastně docela výrazná vlna režisérek, stejně jako dokumentaristek. Jste úspěšná v divadelní i rozhlasové tvorbě, prezentujete se na zahraničních festivalech, na nedostatek zajímavé práce si jistě stěžovat nemůžete. Co vás pohnulo k tomu, abyste se upsala Plzni? Samozřejmě první co mě lákalo, byla nová budova, protože kdo kdy má takovouhle možnost začít nějakou etapu v novém divadle. Ale opravdu mě přesvědčila až lidská rovina, konkrétní zkušenost při práci na Sekalovi, s herci, kteří jsou profesně i lidsky na takové úrovni, že jsem si řekla, že do téhle rodiny klidně na nějakou dobu vstoupím.
Sekal byl divadelní adaptací filmu, v této sezoně vás čeká další podobný případ, Michalkovovo Unaveni sluncem. Ale na to, aby vás člověk podezíral z nějaké jednostrunnosti, je váš záběr prokazatelně hodně široký. Je pravda, že se nechci nechat spoutat klasickými texty, k nim velký vnitřní vztah nemám. Spíš vyhledávám něco, co mi rezonuje se současnou zkušeností. Myslím, že s Klárou Špičkovou jako dramaturgyní jsme dobrá kombinace, protože ona je zatížená na tradiční velké příběhy a já se spíš ohlížím po tom, co mě třeba zaujme v novinách, a přemýšlím, skrz co to dostat na jeviště – a je jedno, jestli je to film, knížka, adaptace prózy nebo hra současného autora. Těším se, že studiová scéna v novém divadle poskytne prostor pro dramatizace a dokumentárně autorské texty – aby východiskem nebyl jen klasický text, ale široké spektrum možných témat, která budeme nějakým způsobem realizovat. Během studia jste se zaměřila i na divadlo nonverbální – Přesně řečeno stínové divadlo, k tomu bych se taky ještě někdy ráda vrátila, ale to už vůbec nevím kdy. Je fakt, že jsem se k němu dostala díky plzeňskému festivalu, když nás sem vzal pan Burian ještě jako studenty prvního ročníku DAMU (7. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo, 1999 – pozn. red.). Viděli jsme tady Labutí jezero moskevského souboru Stín opery, a to nás výrazně inspirovalo. Pod tím dojmem jsme pak se studentským souborem Konzistence médi udělali inscenaci O človeku, ktorý ďalekohľadá, s níž jsem pak procestovala kus světa. Jako výtvarník se na tom podílel Lukáš Kuchinka, který tady dělal Sekala. Sjezdili jsme s tím Čechy, byli jsme v Německu, v Jeruzalémě, v Nitře – tím, že to bylo nonverbální, bylo to všeobecně sdělné. A vlastně prvky stínového divadla jsme pak aplikovali do několika dalších inscenací, které jsme spolu dělali právě v Ústí – ale tam to jde samozřejmě snáz než tady. Zjistila jsem, že dokonce jednu vaši studentskou práci už v r. 2003 zaznamenala Česká televize, inscenaci Polaroidů Marka Ravenhilla v Disku. Ano, vloni to opakovali, vydržela jsem se na to dívat asi dvě minuty. Proč jste nakonec Ústí opustila? Myslím, že generační soubor má nějaké limity, kdy je schopen spolu na sto procent pracovat – a já jsem tam pocítila – nechci říct syndrom vyhoření, ale spíš jakousi provozní rutinu. Nepřipadalo mi to správné, najednou mi došlo, že jsem ve studiovém divadle a přesto už nemám potřebu „komunitně“ tvořit. Proto jsem odešla. Je pravda, že na to měl vliv i odchod mých nejbližších spolupracovníků, lidí, s kterými jsme na sebe nejvíc slyšeli.
v jednom zchátralém starém domě vypovídajícím službu se dá udělat metaforicky obraz celé západní společnosti. Základem je to vlastně klasická hra, s klasickým obloukem, vším, co klasické drama obnáší, ale používá přímočarý jazyk a vyjadřuje současné problémy. Je to psychologicky propracovaná hra u všech postav, ale právě pro ty ironické zcizující momenty to není psychologický realismus dle Stanislavského. Postavy jsou tak bohaté, tak nám blízké, že doufáme, že každý si v tom najde něco sám za sebe. Své zrcadlo. Ve hře je obsazena skvělá plejáda herců, někteří z nich se v Plzni objeví poprvé.
Natália Deáková, Klára Špičková
Nepřekvapilo bývalé kolegy vaše nynější angažmá? Pochopitelně je udivuje, že já, jako typ spíše studiového režiséra, se dostávám do měšťanského divadla. A zvědavě čekají, jak se s tím poperu. Teď zkoušíte Srpen v zemi indiánů Tracyho Lettse, jehož Zabijáka Joa uvedla činohra před sedmi lety. Srpen je ale hra z úplně jiného kadlubu.
Obě hry skýtají syrový obraz současného světa, ale zatímco v Zabijákovi je ještě ta vztyčená revoltující pěst coolness dramatiky, Srpen v zemi indiánů je sonda do rozpadu jedné americké rodiny, s groteskními šklebovými momenty. Je to velmi dvojznačná hra, dá se vnímat jako tragédie, nebo řekla bych až sarkastická študýrka. Tahle dvojlomnost mě na tom strašně baví, hlavně jak skrz jednu rodinu
Angažmá v DJKT přijala zralá herečka Apolena Veldová, další zajímavé lidi zkoušíme (a oni si zkoušejí nás). Hostem je výrazný typ z kategorie „středňáků“ Pavel Nečas, známý z Fidlovačky a Shakespearovských slavností, ale také ze seriálů Ulice, Okresní přebor a Ordinace. V Srpnu v zemi indiánů bude hostovat také mladá Zuzana Ščerbová z Mahenovy činohry a Sabina Rojková, což je šestnáctiletá nesmírně šikovná studentka konzervatoře, už hodně využívaná ve filmu (Colette, Poslední cyklista, kterého teď točí Jiří Svoboda, seriál Ulice). Bohužel Sabina je teprve ve druhém ročníku – je to herecký typ, který bychom tu strašně potřebovali. Tak ať se vám daří naplňovat všechny vaše záměry a vize! Eva Ichová
APOLENA VELDOVÁ SE PŘEDSTAVÍ V ROLI BARBARY VE HŘE SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ Do činoherního souboru nastupuje jako zralá herečka zatím na půl úvazku. Má za sebou bohatou divadelní zkušenost i jistotu rodinného uměleckého zázemí. Její otec Josef Velda léta působil v pražském Národním divadle, matka pracovala v Československé televizi, bratr Martin hraje, dabuje i režíruje, manžel Milan Kačmarčík je také herec.
Váš bratr, Martin Velda, byl v letech 1978–1987 hercem plzeňské činohry. Jezdila jste na jeho představení? Byla jste tenkrát hodně mladičká, a to předpokládá i jiné zájmy než divadlo.
Vzpomínám na krásná představení Tramvaj do stanice Touha, Cesta Karla IV. do Francie a zpět nebo Dantonova smrt. Po jednom představení jsem si napsala do deníku: „I bratr se mi líbil.“
První nabídka na mé přesídlení do Plzně přišla od tehdejšího šéfa činohry Oty Ševčíka už v začátcích mého angažmá v Ostravě. Ale tenkrát jsem hrála Desdemonu v Othellovi a čekaly mne další klíčové role.
Naopak. V těch letech bylo divadlo středem mého zájmu. Studovala jsem na pražské konzervatoři a do Plzně jsem jezdila nejen za bratrem, ale i na natáčení v rozhlase.
V 90. letech jsme oslovili vašeho nynějšího manžela, Milana Kačmarčíka, a posléze i vás, jestli nechcete přesídlit z Ostravy do Plzně. Proč to tenkrát nevyšlo?
O druhé nabídce jsme s manželem vážně uvažovali. Ale těsně před podpisem smlouvy jsem otěhotněla.
P Ř E D S T A V U J E M E
Po absolutoriu pražské konzervatoře (1985) nastoupila do činoherního souboru Státního divadla v Ostravě (dnešní Národní divadlo moravskoslezské), ale účinkovala i v Komorní scéně Aréna. K jejím klíčovým rolím patřila Desdemona v Othellovi, Rosalinda v Jak se vám líbí nebo třeba Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Za Emilii Marty z Věci Makropulos (1995) byla v roce v užší nominaci na Cenu Thálie. V letech 2002–2013 hrála v pražském Švandově divadle. Na ostravské i pražské konzervatoři a na fakultě AMU vyučovala herectví a jevištní řeč.
2 1
Na svém kontě máte řadu titulních rolí v divadle, zajímavou práci v dabingu i v televizi. Jak se dá taková nabídka skloubit dohromady? Dá se to skloubit dohromady, když máte tolerantního muže – a to Milan je. Ale někdy se do pracovního vypětí dostane i on. Potom funguje náš syn Josef. Na štěstí se na něho můžeme spolehnout. Jaké divadlo máte ráda? Chytré, sdělné, emotivní, srozumitelné. Žánrem mého srdce je tragikomedie.
A jaký způsob režijní spolupráce preferujete? To je obsaženo už ve vaší otázce – mělo by jít o spolupráci. Optimální je, když se režisér a herec vzájemně inspirují. V Plzni vás diváci poprvé uvidí v roli Barbary Fordhamové ve hře Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů. Jde o ženu procházející velkou životní krizí – a rozporuplnost většinou představuje pro herce lákavou uměleckou nabídku. Čím vás tato postava inspiruje?
NOVÍ ČLENOVÉ BALETNÍHO SOUBORU V nové inscenaci Prokofjevova pohádkového baletu Popelka všímaví diváci jistě zaznamenali nové mladé tváře na plzeňské taneční scéně. Karolína Beerová v letošním roce dokončila studium na Taneční konzervatoři Brno, takže v Plzni nastoupila své první angažmá bezprostředně po absolutoriu. Mimo školu pravidelně získávala zkušenosti v zahraničí, v kurzech Ballet Summer School Dortmund (2011, 2012, 2013).
P Ř E D S T A V U J E M E
Jana Schweitzerová je rovněž absolventkou brněnské Taneční konzervatoře, do Divadla J. K. Tyla přichází oklikou přes tříleté angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.
Eliška Kolářová vystudovala obor klasický tanec na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Jako studentka absolvovala v r. 2008 týdenní stáž v baletní škole v Haagu, v následujících letech se opakovaně zúčastnila kurzů International Contemporary Dance Workshop Prague Jana Kodeta a International Ballet Masterclasses in Prague. V uplynulé sezoně během působení v pražském souboru Bohemia Ballet zvládla ještě hostování v Národním divadle: v baletu Státní opery tančila v Labutím jezeru, Giselle a Korzárovi, v Laterně magice v inscenaci Kouzelného cirkusu. V r. 2013 se zúčastnila tanečního festivalu v Kolumbii.
Barbara mne provokuje svou komplikovaností. Je proměnlivá a prochází mnoha emocionálními zvraty. Jde o pravdivé situace, se kterými jsem se už v životě setkala. A výlučné nejsou problémy jen v případě mé postavy! Proto věřím, že Srpen v zemi indiánů naše diváky zasáhne. Marie Caltová
PŘEDSTAVUJEME
Posila pro pánskou část souboru přichází ze zahraničí. Grzegorz Mołoniewicz vystudoval v l. 2001–2010 scénický tanec na Všeobecné baletní škole v Gdaňsku, kde také vystoupil v baletu Les Sylphides na scéně Baltské opery. Dvakrát se v Gdaňsku zúčastnil Polské taneční soutěže, kde v r. 2007 postoupil do finále; své síly prověřil i v Mezinárodní baletní soutěži „Zlaté střevíčky 2010“ ve Štětíně. Divadlo J. K. Tyla není v České republice jeho prvním angažmá: poznali ho již diváci v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (2010-2012) a v Národním divadle v Brně (2012-2013).
Eliška Kolářová, Grzegorz Mołoniewicz, Jana Schweitzerová, Karolína Beerová 2 2
JAZZ BEZ HRANIC 2013
Galakoncert 9. listopadu nabídl účastníkům 8. ročníku mezinárodního festivalu výjimečný zážitek v podání jedné z nejlepších amerických vokálních skupin, New York Voices. Formace ověnčená dvěma cenami Grammy zavítala do Plzně v rámci svého světového turné při příležitosti 25. výročí svého založení. Vystoupení ve Velkém divadle bylo její jedinou podzimní zastávkou v Evropě.
NEDĚLNÍ MATINÉ VE FOYER VELKÉHO DIVADLA VĚTVE HUDBOU PROTKANÉ Střídání rozjímavé i veselé nálady provázelo pohodové zářijové setkání se skladatelem, dirigentem a instrumentalistou Jaroslavem Krčkem, jeho ženou – hobojistkou Gabrielou Krčkovou, synem – violoncellistou Janem Krčkem a spoluúčinkujícími violistou Miljem Milevem a zpěvákem Karlem Jakubů. Karel Jakubů, Jaroslav Krček
MATINÉ III. – ADVENTNÍ ROZJÍMÁNÍ s Alfrédem Strejčkem (recitace) a Štěpánem Rakem (kytara) 8. prosince 2013
MATINÉ IV. – V KLASICKÉM HÁVU 19. ledna 2014
K O N C E R T Y
Pásmo hudby a poezie v podání Blanky Hejtmánkové a Věry Müllerové. Jaroslav Krček, Gabriela Krčková 2 3
JUBILEA ANTONÍN PROCHÁZKA
stou inscenací, ve které Antonín Procházka v DJKT vystupuje. Takže přání oslavenci je nasnadě: nechť magické stovky dosáhne ještě v mnoha dalších položkách. Hold jubilantovi už s předstihem vzdalo město Plzeň i Plzeňský kraj. Hejtman Martin Chovanec uvedl A. Procházku do Dvorany slávy, město mu věnovalo Radiodárek, pořad Českého rozhlasu, který se natáčel v obřadní síni plzeňské radnice 13. listopadu jako „dárek pro ty, kteří svým životem dokazují, že svět je dobré místo k pobytu“. Jubilantův přínos
pro Plzeň ocenila náměstkyně primátora Eva Herinková, dárkem pro Antonína Procházku se staly jeho dvě kamarádky a kolegyně, herečka Naďa Konvalinková a zpěvačka Stáňa Topinková Fořtová, která mu také zazpívala několik písní ze svého repertoáru. Zajímavé vyprávění o dětství, hereckých začátcích a dalších životních peripetiích jubilanta si jeho příznivci budou moci poslechnout na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha v neděli 22. prosince od 11 hodin. -ich-
V kostýmu potrhlého zaslepence Bouzina v komedii Taková ženská na krku oslaví 25. prosince na jevišti Komorního divadla své 60. narozeniny herec, dramatik a režisér Antonín Procházka. Plzeňskému divadlu se upsal před šestatřiceti lety, takže na svou mateřskou scénu je pupeční šňůrou napojen plných 60 % svého dosavadního plodného života. Napsal pro ni celkem 14 vesměs komediálních opusů: z toho deset jich uvedla činohra, čtyři operetní a muzikálový soubor. Kromě prvotiny Klíče na neděli všechny své hry Antonín Procházka také režíroval. Původně klubová inscenace Věrných abonentů musela být pro neutuchající nápor diváků přenesena na velké jeviště a překročila magickou hranici stovky repríz. Na kontě má jubilant ještě jednu neuvěřitelnou stovku: drama Ronalda Harwooda, v němž se s ním setkáváme nyní v titulní roli Garderobiéra, je S. Topinková Fořtová. A. Procházka, N. Konvalinková, E. Herinková
KATEŘINA KACHLÍKOVÁ Když šéf opery Oldřich Kříž v roce 1978 omlazoval operní soubor, angažoval do plzeňské opery mladou pěvkyni Kateřinu Kachlíkovou. V ní přišla do Plzně perspektivní mezzosopranistka s osobitým hlasovým témbrem a působivým jevištním zjevem. V Plzni vytvořila celou řadu operních postav, z nichž k nejvýznamnějším patří titulní role v Bizetově Carmen, kterou zpívala i na zahraničních scénách, Brittenova Lukrécie v jeho komorní opeře Zneuctění Lukrécie, role smetanovské, např. Martinka, Panna Róza a Radmila, i role kalhotkové, např. Cherubín nebo Siebel. Její poslední rolí nastudovanou v Plzni byla v r. 2001 Babička ve Foerstrově Bloudovi. Naposledy tu vystoupila v programu nedělního matiné v říjnu 2012. Kateřina Kachlíková se také intenzivně věnovala písňové interpretaci a v posledních letech je činná pedagogicky. K jejím šedesátinám, jež oslaví 17. prosince, jí přejeme hodně zdraví a úspěchů do dalších let! J U B I L E A
-zb-
Kateřina Kachlíková (Carmen, 1990) 2 4
MIROSLAV DOUTLÍK
Dnes Čestný člen Divadla J. K. Tyla v Plzni Miroslav Doutlík si 13. ledna 2014 připomene již 85. narozeniny. Gratulujeme! -ju-
BEDŘICH MACENAUER obchodu s uhlím. Od raného dětství pak žil v Plzni a v Úlicích, kde měl jeho strýček Pavel statek. Od útlého mládí se setkával s hudbou rodinného smyčcového kvarteta a také při poslechu gramofonových desek. Už tehdy malý Bedřich dirigoval. Velkým dojmem na něj zapůsobilo v jeho šestnácti letech osvobození západních Čech americkými vojáky.
ZEMŘEL DLOUHOLETÝ SBORMISTR A DIRIGENT OPERY DJKT Je těžké psát o úmrtí člověka, se kterým jsem se znal od roku 1981, kdy jsem nastoupil jako externista do sboru plzeňské opery. Bedřich Macenauer, který zemřel15. listopadu, byl velkým milovníkem a znalcem hudby a jako sbormistr byl laskavý, trpělivý a sbor dokázal vždy perfektně připravit na každé představení. Především byl ale dobrým člověkem. Bedřich Macenauer se narodil 8. dubna 1929 v Praze v rodině spolumajitele velko-
Po maturitě v roce 1948 začal studovat právnickou fakultu v Praze, ale vztah k hudbě ho nakonec dovedl na pražskou konzervatoř do třídy barytonisty Jana Konstantina. Ten mu i doporučil místo zpěvu studium dirigování na AMU. Pro svůj buržoazní původ musel však školu opustit a pracoval jako pomocný dělník v plzeňském podniku Kovoprav. Jeho přátelské chování a vystupování na firemních večírcích, kde hrál na klavír a zpíval, způsobily, že členové závodního výboru se vydali do Prahy s žádostí, aby byl znovu přijat ke studiu hudby. Bedřich Macenauer tak nastoupil do třídy, kde pak byli jeho spolužáky pozdější dirigent Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu Libor Pešek a dnes už zesnulý sbormistr opery Národního divadla v Praze Milan Malý. Absolvoval v roce 1957 a po ročním angažmá v Českých Budějovicích nastoupil v Plzni za šéfování Bohumíra Lišky jako sbormistr v opeře. Za více než 40 let pak v Plzni se sborem nastudoval téměř 200 oper, z nichž některé sám i dirigoval, například Prodanou nevěstu, Tajemství, Rusalku, Jakobína, Čerta a Káču, Dona Giovanniho,
ROZLOUČENÍ
Carmen. Ve mnoha operách, které nastudovali jiní dirigenti, dokázal pohotově zaskočit a dirigovat je. Bedřich Macenauer působil i na plzeňské konzervatoři, kde učil akordeonisty, hru z listu, improvizaci, základy dirigování. Dirigoval symfonický orchestr konzervatoře, později také vyučoval v jejím pěveckém oddělení. Od roku 1962 do roku 1990 byl sbormistrem Plzeňského ženského komorního sboru, s nímž uvedl v premiéře celou řadu skladeb svého dlouholetého přítele – hudebního skladatele Petra Ebena. Zapomenout nesmíme ani na první uvedení díla Potopa anglického skladatele Benjamina Brittena, s nímž se i osobně stýkal. Bedřich Macenauer měl absolutní hudební sluch. Vzpomínám na jednu z přestávek při studiu nové opery, kdy někdo ze sboristů brnknul na tři struny otevřeného křídla. Pan dirigent ony tři tóny zahrál okamžitě se stoprocentní přesností na klávesách. Jednou také zahraným akordem v klavíru přesné napodobil zvuk okolo letící helikoptéry, včetně zvukové proměny, když se letadlo vzdalovalo. Dirigent a sbormistr Bedřich Macenauer se významně zapsal do historie hudby. Vždy na něj budu s úctou vzpomínat.
R O Z L O U Č E N Í
K jeho nejlepším muzikálovým inscenacím patřila My Fair Lady, Kiss Me Kate, Šumař na střeše (Krajská cena), z operet Cikánský baron, Orfeus v podsvětí nebo Mam´zelle Nitouche. Soustavně se vracel ke hrám Voskovce a Wericha. Po okupaci v roce 1968 diváci na jeho inscenacích Fidlovač-
1. ledna 1990 se Miroslav Doutlík vrátil do své někdejší šéfovské funkce. Za takto dvoudílnou plzeňskou éru odvedl 35 režií, své režírování uzavřel s odchodem z postu šéfa souboru v roce 1996. Poté v souboru operety a muzikálu působil jako dramaturg a je podepsán ještě pod 17 premiérami – naposledy v roce 2003.
Jiří Blažek, člen operního sboru DJKT 1981–2007 a redaktor Českého rozhlasu v Plzni
•
Plzeňský operetní soubor si pod jeho vedením získal v šedesátých létech celostátní uznání. Miroslav Doutlík vytvořil silný, herecky i pěvecky vyzrálý soubor. Uváděly se jak klasické operety, tak světové muzikály a hudební komedie. Sám na otázku jaký žánr preferuje, odpověděl: „Pro mne byla vždycky nejdůležitější textová a hudební kvalita toho, co se mělo hrát, a nikoli žánr. Jsou přece operety dobré i špatné – stejně jako muzikály, hudební komedie a hry se zpěvy.“
ka a Filozofská historie demonstrativně aplaudovali, a proto (a pro své postoje) musel z rozhodnutí tehdejších mocipánů z divadla odejít. Občas hostoval v Teplicích, Příbrami, Olomouci nebo v Prešově. Ale to ho neuživilo, a proto bral různé příležitostné práce – vyráběl kvasnice, řídil tramvaj, tvořil keramiku, obstarával subdodávky pro rekonstrukci Velkého divadla. Ale nikdy si nestěžoval, nikoho neobviňoval. Bral to jako životní zkoušku, při které se ledacos naučil a poznal řadu statečných, charakterních lidí.
J U B I L E A
Miroslav Doutlík při svém nástupu do šéfovské funkce operetního souboru v roce 1961 rozhodně nebyl v Plzni neznámý: už od roku 1956 působil v plzeňském divadle jako jediný dramaturg pro všechny soubory, k tomu ještě hrál v činohře a v operetě zastával funkci asistenta režie a režiséra.
2 5
M O Z A I K A
MOZAIKA
2 6
František Mikeš - MK ČR, Marin Baxa, Jan Burian
Ilja Šmíd, Zdeněk Werner, Bartolomeo Lamonarca
Ředitel DJKT Ilja Racek s chotí
Režisérka Linda Keprtová a Richard Samek
Vladimír Hulec, Vladimír Procházka, Jan Burian
Operní soubor a dirigent Jiří Štrunc vzdávají hold orchestru DJKT
ZAHÁJENÍ MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU DIVADLO 2013
PREMIÉRA OPERY LA TRAVIATA K VÝROČÍ GIUSEPPA VERDIHO
Při zahájení 21. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo za přítomnosti náměstka ministra kultury Františka Mikeše primátor města Plzně Martin Baxa poděkoval Janu Burianovi za práci, kterou pro město Plzeň vykonal během osmnácti let jako ředitel Divadla J. K. Tyla a popřál mu hodně úspěchů v další práci ve funkci ředitele Národního divadla.
Premiéra opera La traviata na počest 200. výročí narození Giuseppa Verdiho se uskutečnila pod záštitou Jeho Excelence italského velvyslance Pasquala D’Avino. Mezi čestnými hosty byl i rada velvyslanectví Itálie dr. Bartolomeo Lamonarca.
DVORANA SLÁVY HEJTMANA PLZEŇSKÉHO KRAJE Již popáté byly letos uvedeny do Dvorany slávy hejtmana Plzeňského kraje osobnosti, jejichž život a práce jsou s regionem nerozlučně spjaty, současně však jeho hranice značně překračují. Mezi pěti letošními jubilanty, kteří 29. září převzali vyznamenání z rukou hejtmana Martina Chovance, byl i Antonín Procházka, oceněný nejen za svou mnohostrannou činnost divadelní, ale i za spolupráci s televizí
a filmovými produkcemi. Za svou celoživotní praktickou i vědeckou lékařskou činnost byl oceněn prof. MUDr. Jiří Valenta, DrSc., kterého s DJKT spojuje jeho letité členství v umělecké radě divadla. Dalšími oceněnými byli letec gen. Miroslav Štandera, básnířka Hana Gerzanicová a světová mistryně ve sportovní střelbě Kateřina Emmons. Slavnostní akt zpestřilo vystoupení vokální skupiny Hlasoplet.
M. Štandera, K. Emmons, M. Chovanec, H. Gerzanicová, M. Emmerová, A. Procházka, J. Valenta
SETKÁNÍ S DIVADLEM V ZČG
Ivana Veberová, Ilja Šmíd, Jiří Hlobil
M O Z A I K A
S návštěvníky Západočeské galerie besedovali 8. října ve výstavní síni Masné krámy umělecký šéf opery DJKT Ilja Šmíd a sopranistka Ivana Veberová, která program zpestřila áriemi z opery, muzikálu i operety za klavírního doprovodu Ivany Janečkové. Oblíbeným pořadem provázeli moderátoři Jiří Šantora a Jiří Hlobil.
Ivana Janečková, Ivana Veberová 2 7
I. Racek, V. Burger se synem Josefem, I. Kodet, L. Hozáková, A. Polívková, M. Čekanová, K. Sokolová
VENDELÍN BUDIL A PLZEŇ V sobotu 19. října 2013 proběhl ve foyeru Velkého divadla slavnostní křest publikace Vendelín Budil a Plzeň – Po plzeňských stopách V. Budila z edice Významné plzeňské kulturní osobnosti. Křest se symbolicky uskutečnil v den 166. výročí narození Vendelína Budila. Knihu pokřtili primátor města Plzně Martin Baxa, náměstkyně primátora města Plzně pro oblast kultury Eva Herinková, ředitel DJKT Ilja Racek, vedoucí odboru kultury Květuše Sokolová a prapotomci rodu Budilů: syn Jiřího Kodeta muzikant a herec Ian Kodet, dcery Evelyny Steimarové herečky Anna Polívková a Vendula Burger se synem Josefem, dcera Báry Kodetové Lili Hozáková.
M O Z A I K A
Publikaci vydalo statutární město Plzeň prostřednictvím Odboru kultury Magistrátu města Plzně ve spolupráci se známou plzeňskou novinářkou a publicistkou Markétou Čekanovou u příležitosti 85 let od úmrtí legendárního ředitele plzeňského divadla Vendelína Budila.
Budilovi potomci u busty Vendelína Budila 2 8
Markéta Čekanová, Květuše Sokolová
Ian Kodet s bustou P. Švandy ze Semčic, jež je dílem jeho pradědečka sochaře Emanuela Kodeta
PROSINCOVÉ A LEDNOVÉ DERNIÉRY OPERY A BALETU LA GIOCONDA
8. prosince ve Velkém divadle Plzeňskou operní scénu opouští strhující dramatický příběh odehrávající se v Benátkách 17. století. Drama lásky, nenávisti a obětování hudebně ztvárnil Amilcare Ponchielli, jeden z největších konkurentů Giuseppa Verdiho. Režiséru Oldřichu Křížovi se podařilo operní thriller podle románu Victora Huga vyhrotit, scéna sevřená vysokými omlácenými zdmi dodává opeře zlověstnosti.
ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA
13. prosince ve Velkém divadle Poté, co na jeviště Velkého divadla v polovině listopadu vtančila Prokofjevova Popelka, nastal čas rozloučit se s Šípkovou Růženkou. Klasický balet s hudbou Petra Iljiče Čajkovského a v choreografii Jiřího Horáka setrval na repertoáru plné čtyři roky.
ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA
SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ
5. ledna v Komorním divadle Svou první „velkou“ choreografii k baletu na motivy Shakespearovy komedie vytvořil pro svůj mateřský soubor sólista plzeňského baletu Richard Ševčík. Oporou mu byla kouzelná hudba Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.
FAUST A, MARKÉTKA
11. ledna ve Velkém divadle
SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ
FAUST A MARKÉTKA
M O Z A I K A
Nejslavnější operní zpracování příběhu legendárního učence doktora Fausta, který svou duši zaprodal ďáblu, pochází z pera francouzského romantického skladatele Charlese Gounoda a patří k tomu nejlepšímu, co bylo ve francouzské opeře 19. století napsáno. Režisér Jiří Heřman „stvořil snovou inscenaci, nepopisnou, barvitou, fantazijní, emocionální“ a byl za ni vyhlášen Divadelními novinami za osobnost měsíce.
LA GIOCONDA 2 9
STAVBA NOVÉHO DIVADLA V PLZNI
Konstrukce točny umožňující proměnnou úroveň jeviště
ROZESTAVĚNÁ DIVADELNÍ BUDOVA BYLA V ŘÍJNU 2013 POPRVÉ OTEVŘENA VEŘEJNOSTI Během dvou víkendových dnů v polovině října měli zájemci poprvé možnost nahlédnout do útrob nového divadla, jehož stavba v té době byla hotová zhruba ze 60 %. Trasa prohlídky zahrnula kromě samotného divadla i provozní budovu a z výšky poskytla pohled na rozestavěný parkovací dům. Největší zájem budila jedenáctimetrová jáma v místě budoucího jeviště, v níž umístěný složitý mechanismus několika pojezdových stolů umožní vyzvednout jevištní točnu do různých úrovní.
J U B I L E A
Prohlídky dokumentují fotografie Milana Svobody.
Provozní budova v hrubé stavbě 3 0
STAVBA NOVÉHO DIVADLA V PLZNI
Práce na stavbě probíhaly i ve víkendových dnech
Propojení divadla a provozní budovy zajistí prosklené mosty
Zasvěcený komentář poskytl Jaroslav Möller
Dokončená fasáda provozní budovy - Foto Jaroslav Möller
P R O G R A M
•
Z Á Ř Í
2 0 1 3
O MĚSÍC POZDĚJI...
Nejvyšší úroveň budovy – střecha nad provazištěm - Foto Jaroslav Möller 3 1
PROGRAM PROSINEC VELKÉ DIVADLO 01.
Ne
O RUSALCE 10.00 a 11.30
02.
Po
nehraje se
03.
Út
POLSKÁ KREV
04.
St
BOLERO, CARMINA BURANA
05.
Čt
SESTUP ORFEŮV
06.
Pá
BOLERO, CARMINA BURANA
07.
So
ANNA KARENINA
08.
Ne
KONCERTNÍ MATINÉ 10.30 LA GIOCONDA
2 0 1 3 P R O S I N E C •
opera/ pro děti
foyer
opereta
V9
balet, kantáta
V6
činohra
S5
balet, kantáta
V8
opera/TIT
Ne
NINE 16.00
02.
Po
nehraje se
03.
Út
04.
St
muzikál
Z1
NOC NA KARLŠTEJNĚ 11.00
muzikál
zadáno
GARDEROBIÉR
činohra
K5
NOC NA KARLŠTEJNĚ 11.00
muzikál
zadáno
JE TŘEBA ZABÍT SEKALA
činohra
K10
Čt
EDITH – VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ
foyer
06.
Pá
TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU
činohra
naposledy
07.
So
POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY
muzikál
08.
Ne
GARDEROBIÉR
činohra
K17
09.
Po
nehraje se
10.
Út
KOUZLO 4D
činohra
S3
11.
St
ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA 11.00
muzikál
zadáno
balet
S4
Po
nehraje se
10.
Út
TAJEMSTVÍ
11.
St
LA TRAVIATA
opera/TIT
12.
Čt
TOSCA
opera/TIT
V11
13.
Pá
ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA
balet
naposledy
14.
So
SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ
činohra
premiéra / P
15.
Ne
POPELKA 14.00
16.
Po
nehraje se
17.
Út
MONTY PYTHON’S SPAMALOT 11.00
muzikál
18.
St
JAK SE VÁM LÍBÍ
19.
Čt
20.
opera
01.
05.
balet
09.
KMD
balet
SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ
zadáno
12.
Čt
FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN
muzikál
K3
13.
Pá
ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA 11.00
muzikál
zadáno
14.
So
NOC NA KARLŠTEJNĚ
muzikál
zadáno
15.
Ne
LHÁŘI
činohra
činohra
V2
16.
Po
nehraje se
SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ
činohra
S7
17.
Út
KRVAVÁ SVATBA
Pá
JAK SE VÁM LÍBÍ
činohra
V4
18.
St
21.
So
TAJEMSTVÍ
19.
22.
Ne
nehraje se
23.
Po
24. 25.
P R O G R A M
KOMORNÍ DIVADLO
balet
balet
K13
FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN
muzikál
K14
Čt
FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN
muzikál
K11
20.
Pá
RŮŽE Z ARGENTINY
opereta
K12
nehraje se
21.
So
ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA 14.00
muzikál
pro seniory
Út
nehraje se
22.
Ne
nehraje se
St
POLSKÁ KREV
opereta
23.
Po
nehraje se
balet
24.
Út
nehraje se
St
TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU
činohra
opera
26.
Čt
POPELKA
27.
Pá
PRODAVAČI SNŮ
muzikál
28.
So
LAKOMEC
činohra
29.
Ne
TOSCA
30.
Po
nehraje se
31.
Út
POLSKÁ KREV 15.00 a 19.00
opera/TIT
opereta
DIVADLO VKLUBU 03.
Út
ENIGMATICKÉ VARIACE
činohra
17.
Út
KRÁSKA Z LEENANE
činohra
27.
Pá
KRÁSKA Z LEENANE
činohra
3 2
S2
V17
silvestrovský přípitek
25. 26.
Čt
DIVOTVORNÝ HRNEC
muzikál
27.
Pá
GARDEROBIÉR
činohra
28.
So
FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN
muzikál
29.
Ne
PYGMALIÓN
činohra
vánoční přípitek
30.
Po
nehraje se
31.
Út
TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU 15.00 a 19.00
činohra
silvestrovský přípitek
Není-li uvedeno jinak, představení začínají v 19 hodin. Vstupenky lze zakoupit i na představení označená skupinou! Změna programu vyhrazena.
K8
PROGRAM LEDEN KOMORNÍ DIVADLO
02.
Čt
LA TRAVIATA
03.
Pá
ANNA KARENINA
04.
So
LAKOMEC
05.
Ne
BOLERO, CARMINA BURANA 14.00
06.
Po
nehraje se
07.
Út
POPELKA
balet
08.
St
POPELKA
09.
01.
St
nehraje se
02.
Čt
DIVOTVORNÝ HRNEC
muzikál
K11
03.
Pá
LHÁŘI
činohra
K4
04.
So
ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA
muzikál
05.
Ne
SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ
06.
Po
nehraje se
V5
07.
Út
balet
V6
08.
Čt
MACBETH
11.00
činohra
zadáno
10.
Pá
LA TRAVIATA
opera/ -TIT-
11.
So
FAUST A MARKÉTKA
opera/ -TIT-
12.
Ne
nehraje se
13.
Po
nehraje se
14.
Út
SESTUP ORFEŮV
činohra
pro seniory
15.
St
SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ
činohra
V14
16.
Čt
POLSKÁ KREV
opereta
17.
Pá
SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ
činohra
18.
So
MONTY PYTHON´S SPAMALOT
muzikál
19.
Ne
KONCERTNÍ MATINÉ 10.30
opera/ -TITbalet činohra
POLSKÁ KREV 16.00
V11
S9
balet, kantáta
balet
naposledy
LHÁŘI
činohra
K13
St
DIVOTVORNÝ HRNEC
muzikál
K10
09.
Čt
NINE
muzikál
S5
V12
10.
Pá
LHÁŘI
činohra
K12
naposledy
11.
So
NOC NA KARLŠTEJNĚ
muzikál
12.
Ne
GARDEROBIÉR 14.00
činohra
13.
Po
nehraje se
14.
Út
NINE
muzikál
15.
St
POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY
muzikál
K14
16.
Čt
JE TŘEBA ZABÍT SEKALA
činohra
KMD
17.
Pá
DIVOTVORNÝ HRNEC
muzikál
K8
18.
So
PYGMALIÓN
činohra
19.
Ne
LHÁŘI
činohra
K17
20.
Po
nehraje se
21.
Út
POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY
muzikál
K1
22.
St
LHÁŘI
činohra
K6
23.
Čt
POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY
muzikál
K7
24.
Pá
KRVAVÁ SVATBA
balet
S2
V4
foyer opereta
Z1
pro seniory
20.
Po
nehraje se
21.
Út
SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ
činohra
V9
22.
St
PRODAVAČI SNŮ
muzikál
M1
23.
Čt
POPELKA
balet
V3
24.
Pá
JAK SE VÁM LÍBÍ
činohra
zadáno
25.
VOJÁK A TANEČNICE
opera
premiéra / P
25.
So
So
GARDEROBIÉR
činohra
S18
26.
Ne
VOJÁK A TANEČNICE
opera
V17
26.
Ne
DIVOTVORNÝ HRNEC 14.00
muzikál
N1/3
27.
Po
nehraje se
KOUZLO 4D
činohra
28.
Út
PALUBNÍ DENÍK (MD ZLÍN)
29.
St
O RUSALCE 10.00 a 11.30 POPELKA
30.
Čt
SESTUP ORFEŮV 11.00
31.
Pá
TAJEMSTVÍ
činohra
27.
Po
nehraje se
opera / pro děti
foyer /zadáno
28.
Út
KRVAVÁ SVATBA
balet
V2
29.
St
činohra
zadáno
30. 31.
opera
DIVADLO VKLUBU
balet
S3
POLIBEK PAVOUČÍ ŽENY
muzikál
K2
Čt
FOOTLOOSE ANEB TANEC NENÍ ZLOČIN 11.00
muzikál
zadáno
Pá
RŮŽE Z ARGENTINY
opereta
S6
08.
St
ENIGMATICKÉ VARIACE
činohra
Není-li uvedeno jinak, představení začínají v 19 hodin. Vstupenky lze zakoupit i na představení označená skupinou! Změna programu vyhrazena.
28.
Út
KRÁSKA Z LEENANE
činohra
U oper nastudovaných v originále je použito titulkovací zařízení s českým překladem (-TIT-).
2 0 1 4
nehraje se
L E D E N
St
•
01.
P R O G R A M
VELKÉ DIVADLO