2012. Obsah: Okénko výkonné rady. Pozvánka na zasedání VR Představení nových členů VR. Ze života náhradních rodin

Zpravodaj ANR ČR 5/2012 Datum: 30. Května 2012

Vážení čitatelé, s posledním květnovým dnem k vám opět přichází Zpravodaj s novými informacemi o naší organizaci i zajímavostmi o NRP.

Obsah: Okénko výkonné rady  

Pozvánka na zasedání VR Představení nových členů VR

Ze života náhradních rodin  

Rozhovor s autorkou Ludmilou Janákovou Ukázka z knihy Sama bych se v nebi bála

Projekty realizované ANR ČR 

Profesionalizace systému NRP



Běh pro život

Jiná sdělení 

Pozvánka na Běh pro život

Asociace náhradních rodin České republiky, Klimentská 1246/1 110 00 Praha 1 – Nové Město, IČO: 265 601 27, tel. +420 226 222 055, e-mail: [email protected], www.anrcr.cz Informace ohledně místních klubů ANR ČR – mapku s rozmístěním klubů v republice, jejich činnosti, akce a kontakty naleznete na webových stránkách: www.anrcr.cz/mistni-kluby


Okénko výkonné rady

Pozvánka na pravidelné zasedání výkonné rady ANR ČR Pravidelné zasedání výkonné rady Asociace náhradních rodin ČR proběhne 11. června 2012 v Praze 10, Dětská 22, od 10 do 15 hodin Program VR: Seznámení nových členů s dosavadní prací VR Přerozdělení úkolů mezi nové členy VR Zprávy z probíhajících projektů 

NF Tesco- hmotné dary



NF Tesco- Běh pro život



Projekt ESF - shrnutí plnění cílů, plánované aktivity projektu

Zájem o spolupráci - YMCA zástupci sdružení představí své programy Zpravodaj – nové možnosti



Představení Zuzky Bartákové nové členky výkonné rady ANR ČR Jmenuji se Zuzana Bartáková, narodila jsem se v dubnu 1957 v Praze, kde žiji celý život. Po maturitě na gymnáziu jsem studovala uměleckořemeslnou školu textilní (v podstatě ruční práce). Pracuji jako švadlena. S manželem máme dohromady (moje děti, tvoje děti, naše děti) pět dětí v rozmezí 15 až 36 let, od dvou z nich máme pět vnoučat. Nejmladší dítě jsme přijali před třinácti lety do poručnické péče. Necítili jsme se na přijetí více dětí, ale doufali jsme, že bychom takto mohli být příkladem pro další rodiny, protože se domníváme, že jedno či dvě děti by mnohé zvládly. Setkáváme se ale spíš s nezájmem a lhostejností. Proto jsem přivítala kurz Osvěta ve školství a všechny snahy ANR ČR o propagaci náhradní rodinné péče. Vždycky jsem se ráda setkávala s dalšími náhradními rodinami, na dovolených FOD, na seminářích Střediska náhradní rodinné péče, Rozumu a citu, Natamy, nebo jen tak. Každé setkání bylo milé, zábavné i užitečné. V ANR ČR se mi líbí, že se nejen setkáváme, ale také se společně snažíme o zlepšení systému péče o opuštěné děti. Svojí prací ve výkonné radě se chci na tomto úsilí aktivně podílet. Čeho bych chtěla v rámci práce ve výkonné radě dosáhnout ? Aby činnost ANR ČR mohla pokračovat, případně se i rozvíjet podle potřeb náhradních rodin.



Ze života náhradních rodin Rozhovor s autorkou knih „Dary se přece nevracejí a Sama bych se v nebi bála“ Ludmilou Janákovou Není snad v naší zemi náhradní rodič, který by nečetl knihu Ludmily Janákové Dary se přece nevracejí. Pojďte se s autorkou, Ludmilou Janákovou, seznámit blíže: Troufnu si říci, že není ve světě NRP člověka, který by neznal tvé jméno a hlavně tvojí prvotinu. Ale pro jistotu nám osvětli, jaká byla ta tvoje cesta k náhradnímu rodičovství. Trnitá, jak jinak. Nebo alespoň vedla poněkud oklikou – přes studium farmacie, přes rodinu v Londýně, kde jsem pracovala jako au-pair, přes několik let na MZV, přes pětiletý pobyt v Bruselu, přes studium speciální pedagogiky, přes spoustu pochybností o mně samé a o mých schopnostech založit rodinu a vychovat děti. Svoji roli pak sehrála „náhoda“, „osud“ nebo snad jiná vyšší síla. Potkala jsem dvě děti, které byly v neudržitelné rodinné situaci a začala jsem se o ně starat. Vzájemně jsme se potřebovaly – a potřebujeme se dosud. Domníváš se, že byl k tobě přístup úřadů, vzhledem k tomu, že jsi byla samožadatelka, nějak jiný? Nemyslím si to. Měla jsem na úřadech, s kterými jsem přišla do styku, pocit, že mě berou jako partnera. Necítila jsem se znevýhodněná. „Moje“ sociální pracovnice byly ochotné poradit i pomoci. Jsem za to ráda. Nebýt jejich počáteční podpory, nebyla by ze mě nikdy pěstounka. Každý z příběhů pěstounů by možná vydal na „román“. Jak, kdy, kde vznikla myšlenka napsat Dary se přeci nevracejí? Vznikla v psychologické ordinaci jedné moc rozumné a empatické paní doktorky v místě našeho bývalého bydliště. Více méně mě (v průběhu konzultací o soužití s holkama) přesvědčila, že to, co jí říkám, stojí za sepsání. Sice jsem jí nevěřila, že to někdo bude ochoten vydat, ale psát jsem začala. A moc mě to bavilo – byla to taková „autoterapie“. Domnívám se, že kniha se setkala s pozitivním ohlasem v laické i odborné veřejnosti. Čekala jsi takový úspěch? Nečekala – vždyť jsem ani nečekala, že to někdo vydá Reakce lidí mě těší o to víc. Hlavně to, že mi několik lidí řeklo, že se po jejím přečtení už necítili tak sami se svými pocity, je pro mě velmi cenné. Jak je z knihy zřejmé, s holkama to vůbec nebylo snadné. Kdy jsi si řekla: „Teď už jsme sehraní a myslím, že je tu ještě jedno volné místo u stolu (řečeno slovy „klasika“, nebo-li tvé kolegyně pěstounky, spisovatelky Dáši Zezulové)?“. My nemáme stůl – to je taková naše rodinná anomálie Ale měly jsme fakt velký obývák, kde jsme trávily většinu společného času – a tam byla místa spousta. Myslím, že to bylo tak po prvních třech letech, co mi trochu otrnulo – ne že by v té době bylo už všechno bezproblémové, ale viděla jsem, že to má smysl a že fungujeme. Hlavně jsem se začala o NRP zajímat a došlo mi, kolik dětí, jak jsou ty moje, musí být po ústavech. Věděla jsem, že si domů nemohu vzít všechny, ale na jedno navíc jsem si ještě troufala.



A přišla…Eliška. Po tom, čím jsi prošla s holkama jsi si určitě musela myslet, že „už víš, o čem to je“ …ale Eliška ti pravděpodobně ukázala zcela „jiné dimenze rodičovství“… Naopak, před holkama jsem si naivně myslela, že „vím, o čem to je“. Po holkách už jsem byla mnohem pokornější a „věděla, že nic nevím“. Prostě jsem se chtěla nechat překvapit čímkoli novým. A překvapená jsem tedy opravdu byla. Dokonce bych řekla, že Eliška mi ukázala ne jednu, ale mnoho jiných dimenzí a nejen v oblasti rodičovství. Eliška má Aspergerův syndrom a její svět je v některých aspektech kouzelně prostý a v jiných zase nečekaně komplikovaný. Eliška je „svoje“ a s neotřesitelnou samozřejmostí se neustále snaží vtahovat lidi do svého světa, který je plný lízátek, vagonů, lokomotiv, výtahů a sbíječek, ale také lásky, upřímnosti a touhy být s někým v kontaktu. Díky Elišce a jejím prostřednictvím poznávám své přátele, známé i cizí lidi tak, jak bych je bez ní nikdy nepoznala. A vyšla další kniha. Co nám o ní povíš? No, abyste si ji přečetli. Je právě o Elišce. Psala jsem ji moc ráda – a chvílemi jsem se u toho dobře bavila. V životě s Eliškou není totiž nouze o absurdní situace. Řekni mi, zda a vůbec máš v rámci péče o své děti čas relaxovat. A když, tak jak? Třeba právě tím, že píšu knížky (fakt). A tím, že čtu zase úplně jiné knížky (i když ty z oblasti NRP mě už několik let zajímají nejvíc). Ráda chodím do kina, i když je pravda, že film pro dospělé už jsem tam neviděla hodně dlouho. A relaxuji i třeba na dětském pěveckém sboru, kam už několik let doprovázím Elišku. Ela už to krásně zvládá a většinu času ode mne nic nepotřebuje a já mám čas na to, abych obdivovala práci jejich velmi kreativní paní učitelky. A ve vlaku jak já relaxuji… prostě vypnu a jedu na útlumový režim. Tedy… pokud se třeba Eliška nerozhodne zapřádat hovor se spolucestujícími – to se pak opravdu relaxovat nedá. No a samozřejmě, není nad spánkovou relaxaci – té bych se dokázala věnovat i častěji Úplně na závěr – už máš první kapitolu třetí knihy:o) Mám asi tak první stránku – snad ještě někdy budu mít dost času na to, abych těch zbývajících sto někdy dopsala. Dlužím to své čtvrté dceři, která strašně žárlí, že holky už jsou „slavné“ a ona ještě ne. Všichni se na tu třetí knihu určitě budeme těšit. Ale nejdříve si ti z vás, kdo ji ještě nemáte doma ve své knihovničce, honem zakupte druhou knihu Ludmily Janákové s názvem Sama bych se v nebi bála. Věřte, že se máte na co těšit.



Ukázka z knihy Sama bych se v nebi bála Rodič, nebo profesionál? Jsou takové hezké teorie. Neměla bych k nim navazovat vztah. Neměly by mi říkat „maminko“. Měla bych je připravovat na návrat do biologické rodiny. Znáte moderní pojetí tzv. profesionální pěstounské péče? Okolo tzv. profesionální pěstounské péče se u nás rozvinula podle mého velmi zmatená debata. Každý si pod tím pojmem představoval něco trochu jiného. Řada hlasů redukovala profesionální pěstounskou péči na péči krátkodobou. Kladla důraz na kontakty s biologickou rodinou a na návrat dítěte do původního prostředí. Nic proti tomu. (Tedy tam, kde je to opravdu reálné. Tam, kde mají biologičtí rodiče opravdový zájem o dítě a snahu něco změnit). Ale co pak s dlouhodobou pěstounskou péčí? Co s odkazem Matějíčka a Langnajera? Byli a jsou tací, kteří začali tepat i do tohoto typu pěstounské péče, který u nás má dlouholetou tradici a je podle mého mnohem lepší než západní systém, v jehož rámci může dítě v pěstounské péči projít za své dětství a dospívání několika – třeba i více než deseti rodinami. Dlouhodobá pěstounská péče začala být označována za skrytou adopci. A tak jsem přemýšlela, jak to mám vlastně já. Za co se považuji – za rodiče, nebo profesionála? Nejde i u mě případ skryté adopce? Možná nejsem dobrý „náhradní“ rodič. Možná jsem „neprofesionální“. Ale vím, že si nedokážu nezamilovat dítě, s kterým trávím čtyřiadvacet hodin denně. Nemohu si nezamilovat dítě traumatizované, plné nejistot a touhy po mazlení. Dítě, které mě tolik potřebuje. A je to vůbec špatně? Dělá to ze mě případ „skryté adopce“? A prospěla bych dítěti, kdybych k němu vztah nenavázala? Kdybych mu vysvětlovala, že ho nemůžu mít ráda jako máma, protože má svoje biologické rodiče? Jenže biologičtí rodiče tu nejsou, aby řešili jeho problémy a foukali na jeho bolístky. A ono potřebuje pofoukat od někoho, komu na tom záleží. A potřebuje VĚDĚT a být opakovaně ujišťováno o tom, že je pro někoho důležité. Tím spíš, že biologičtí rodiče se často vlivem svého nezájmu změní na nedostupné a nereálné figury, dílem dítětem idealizované, dílem zatracované. Tím spíše, že často ubližovali, ať „jen“ zanedbáváním, nebo týráním. A projeví-li biologičtí rodiče nějaký zájem - občas je to horší. Většinou to totiž nebývá zájem trvalý, spolehlivý, a tudíž dítěti neprospívající. Dítě se tak zmítá mezi krásnou fikcí – nepravidelnými výlevy citu a dojemnými sliby - a realitou – pravidelným neplněním těchto slibů a „mizením“ a unikáním rodiče, který se ještě před pár dny tvářil, že dítě je jediným smyslem jeho života. A tak jsem v určitém slova smyslu neprofesionální. Jsem máma. Je mi jedno jaký mám právní status – u jednoho dítěte jsem pěstoun, u jiného poručník (že bych podle toho stupňovala svou náklonnost? K smíchu). To já řeším jejich obavy z budoucnosti. To já je miluju. Ale přesto myslím, že si nehraju na adoptivního rodiče. Považuji se za mámu-pěstounku. To se přece nevylučuje. Nehraju si na to, že jsou to moje biologické děti. Asociace náhradních rodin České republiky, Klimentská 1246/1 110 00 Praha 1 – Nové Město, IČO: 265 601 27, tel. +420 226 222 055, e-mail: [email protected], www.anrcr.cz Informace ohledně místních klubů ANR ČR – mapku s rozmístěním klubů v republice, jejich činnosti, akce a kontakty naleznete na webových stránkách: www.anrcr.cz/mistni-kluby

Zpravodaj ANR ČR 5/2012 Datum: 30. Května 2012 Respektuji jejich kořeny, v případě zájmu umožňuji jejich styk s biologickou rodinou. Snažím se, aby se nestyděly za své kořeny, přijímám jejich odlišnosti jako součást jejich osobnosti. A přesto, anebo právě proto, že se považuji za mámu, jsem taky trochu profesionálka. Řeším výchovné problémy a traumata, které nejsou popsány v literatuře a s kterými mi žádný odborník pořádně neporadí. Průběžně se vzdělávám. Řeším ty problémy, používám instinkt a studuju odbornou literaturu. A řeším je z pozice mámy. Jinak bych to asi nedokázala. Neměla bych sílu. Jako odborník bych asi diagnostikovala poruchu osobnosti, podávala medikaci, volila pobyty v psychiatrické léčebně. Jako máma se s nimi mazlím, hádám a vztekám. Držím je, když se vztekají, mluvím s nimi, když potřebují komunikovat, snažím se je přimět ke komunikaci, když mám pocit, že by jim to pomohlo, někdy sloužím jako rychlý hromosvod pro nějakou jejich frustraci, vymlouvám jim jejich strachy a vemlouvám jim jejich kvality (a někdy na ně taky ječím, když něco provedou). Ale nikdy jim v zásadních věcech nelžu. Jsou to moje děti, záleží mi na nich a jsem přesvědčená, že mají velkou cenu. Tu mají přinejmenším pro mne a chci, aby ji měly i samy pro sebe. Nelžu jim o biologických rodičích, nebráním jim v kontaktu. Tam, kde mám pocit, že je to v zájmu dítěte, kontakt usnadňuji nebo vyhledávám. Přesto nemám příliš dobré zkušenosti (často mi kontakt uvrhl dítě do deprese a pochybnosti o jeho kvalitách, často rodič kontakt neustál a ukončil ho nevybíravým způsobem, který dítěti ublížil ještě více). Ale necítím už zášť ani pocit nadřazenosti vůči biologickým rodičům. Jen hlubokou lítost nad tím, že je někdo na tom tak špatně, že nedokáže udržovat ani občasný kontakt se svým dítětem. Je mi jich líto. Také bývali dětmi. A možná také kdysi potřebovali někoho, kdo by poslouchal jejich trápení a kdo by je držel, když neuměli plakat. Možná jim chyběl ten „neprofesionál“, který by je naučil mít rád. A proto jsem také zastáncem dlouhodobé pěstounské péče. Myslím, že v celkovém systému pěstounské péče je a bude (bohužel? bohudík?) nezastupitelná. Aspoň do té doby, než se podaří lépe „vychovat“ biologické rodiče. Než se s biologickými rodinami začne pracovat tak, aby dětem neubližovaly planými sliby, ale opravdu upravily podmínky a byly ochotny a schopny své děti vychovávat. Za daného stavu? Co je lepší alternativou než dlouhodobá pěstounská péče? Co by bylo vhodnější pro moji Barču, jejíž táta přišel vlivem alkoholismu o práci, nadělal dluhy, vybydlel byt, skončil na ubytovně pro bezdomovce a je odsouzen za neplacení výživného? A na své závislosti a způsobu života nehodlal a nehodlá nic měnit. A co je vhodnější pro Elišku, jejíž matka je už několik let nedohledatelná, příbuzní se k ní nehlásí a jejíž otec nikdy nevychovával žádné ze svých čtyř dětí a zjevně o ni nemá zájem? (Pokoušela jsem se ho totiž kontaktovat – napadlo mě, že by třeba rád věděl, jak má skvělé dítě...) A takových příběhů jsou tisíce... Ale proč by dlouhodobá pěstounská péče nemohla být zároveň profesionální? Já doufám, že mohla a doufám, že některé úhly pohledu už k tomu směřují...Pokud to bude o tom, že se pěstouni budou vzdělávat, že budou doprovázeni terapeuty a odborníky, aby nezůstali sami se svými problémy a nejistotami, že se budou moci zúčastnit supervizí, bude to určitě ve prospěch jejich i jim svěřených dětí. Je to něco co já i moji dobří přátelé už stejně dávno děláme. Scházíme se, vyměňujeme zkušenosti, účastníme se psychoterapeutických skupin a pobytů, absolvujeme rodinné i individuální terapie, vyhledáváme odborníky a konzultujeme s nimi, účastníme se přednášek a seminářů a čteme odbornou literaturu. A myslím, že právě to nás odlišuje od případů „skrytých adopcí“.



Projekty realizované ANR ČR

„ Profesionalizace systému náhradní rodinné péče v ČR „ Šestý víkend Školy poradců projektu Profesionalizace NRP v ČR, proběhl na Vysočině v termínu 19.5 a 20.5.2012 v hotelu Mlýn, kousek od Jihlavy. Účastníci se těšili na setkání s lektory PhDr. Marikou Kerekešovou a PhDr. Štefanem Šarközym, kteří svým osobitým a lidským přístupem dávají vzdělávacím kurzům jedinečný ráz. Podle zpětné vazby všech zúčastněných jsou kurzy přesně tím, co pro svou práci nejen v rodinách, ale i ve svých klubech náhradních rodin, potřebují. Dozvídají se tu mnoho užitečných informací nejen sami o sobě, ale hlavně o svých přijatých dětech. Zážitkové metody, které lektoři přinášejí a kterými obohacují myšlení účastníků, jsou vždy naplněné hlubokými emocemi. Toto víkendové setkání bylo setkáním předposledním, proto došlo i na úkol, který účastnici musí splnit jako svou závěrečnou práci. Každý sám za sebe má vypracovat kazuistiku svého dítěte a kolektivně pak ještě musí zpracovat síť služeb ve svém regionu, což jim bude do budoucna sloužit pro jejich potřeby, jako poradců a potažmo i pro potřeby jejich budoucích klientů. Víkendové setkání zakončili lektoři slovy: Marika Kerekešová:„ Lepší než nadávat na tmu, je zapálit svíčku. Buďme pro naše děti tím světlem a sviťme jim na jejich nelehkou cestu“. Štefan Šarkőzy:„ Každý z Vás si sem přinesl své vlastní problémy a díky naši společné práci si je snad odnáší zpracované a dokáže je vyřešit. I nás velmi obohacuje být tu s Vámi a je nám ctí s Vámi pracovat a předávat Vám naše zkušenosti ze Slovenska. Dobře a spokojeně vypadaly i naše děti, pro které v rámci tohoto vzdělávání byl připraven doprovodný program. Děti pod dohledem dvou zkušených a ochotných pedagogických pracovnic podnikly vycházku, zabavily se na dětském hřišti a vyrobily nádherné voskové obrázky.



Projekt Běh pro život Pardubice jsou prvním městem, kde se letos – v sobotu 5. května – uskutečnil Běh pro život, jehož posláním je pomoci opuštěným dětem. Díky obyvatelům Pardubic a okolí se podařilo vybrat skvělých 201 873 Kč. Přibližně čtyřkilometrovou trasu charitativního běhu, nad jehož konáním převzali záštitu primátorka města Štěpánka Fraňková a člen rady Pardubického kraje Jiří Brýdl, zdolalo 1 410 účastníků.



České Budějovice jsou druhým městem, kde se letos – v sobotu 12. května – uskutečnil Běh pro život, jehož posláním je pomoci opuštěným dětem. Díky obyvatelům Českých Budějovic a okolí se podařilo vybrat skvělých 85 660 Kč. Přibližně čtyřkilometrovou trasu charitativního běhu, nad jehož konáním převzali záštitu primátor Juraj Thoma a náměstkyně hejtmana Jihočeského kraje Ivana Stráská, zdolalo 642 účastníků.



Brno je již třetím městem, kde se letos – v sobotu 19. května – uskutečnil Běh pro život, jehož posláním je pomoci opuštěným dětem. Brňané letos Běh pro život podpořili částkou 324 553 Kč. Za pět ročníků se tak účastníkům běhů na jižní Moravě podařilo vysbírat již přes milion korun. Přibližně čtyřkilometrovou trasu charitativního běhu, nad jehož konáním převzali záštitu primátor Roman Onderka a hejtman Jihomoravského kraje Michal Hašek, zdolalo 2 449 účastníků.



Plzeň je již čtvrtým městem, kde se letos – v sobotu 27. května – uskutečnil Běh pro život, jehož posláním je pomoci opuštěným dětem. Plzeňané letos Běh pro život podpořili částkou 154 127 Kč. Za pět ročníků se tak účastníkům běhů v západních Čechách podařilo vysbírat již přes půl milionu korun. Přibližně čtyřkilometrovou trasu charitativního běhu, nad jehož konáním převzali záštitu primátor Martin Baxa a člen rady Plzeňského kraje Miroslav Brabec, zdolalo 1 092 účastníků.



Příprava pěstounů na přechodnou dobu v rámci projektu NF Tesco "Běh pro život" V krásném prostředí hostýnských vrchů v hotelu Rusava byl 13.5.2012 dokončen první běh příprav skupiny 11 účastníků - budoucích pěstounů na přechodnou dobu. Celkem sedm rodin zdárně absolvovalo vzdělávání v rozsahu 78 hodin v souladu s metodikou MPSV tak, aby mohli začít poskytovat péči a zázemí dětem na přechodnou dobu, do vyřešení jejich životní situace. Život nelze přesně naplánovat a tak dvě rodiny se posledního setkání v rámci přípravy zúčastnili již s dětmi v přechodné péči a sdílení účastníků tak dostalo také jiný rozměr. Praktické zkušenosti z výkonu přechodné péče jen doplnily již nabyté vědomosti jak teoretické, tak prožitkové v rámci zážitkových technik. V Hranicích na Moravě v hotelu Centrum proběhl v termínu 25.- 27 .5.2012 druhý běh příprav pro pěstouny na přechodnou dobu.Také těchto 16 účastníků absolvuje 78 hodin zážitkového výcviku s našimi lektory. Všichni účastníci po přijetí prvního dítěte mají v rámci projektu Běh pro život nárok na podporu v dofinancování dávek pěstounské péče, v rozsahu po plánované novele zákona č.359/1999 Sb. a příspěvku na služby pro děti v jejich péči. Jana Lexová, vedoucí projektu



Projekt Běh pro život Běžte s námi o život Charitativní projekt Běh pro život každoročně pořádá Nadační fond Tesco. Letošní, již pátý ročník, si dal za úkol pomoci dětem bez rodiny. V současnosti žije v České republice více než 11 tisíc opuštěných dětí, které většinou končí v kojeneckých ústavech či dětských domovech. A je to právě pěstounská péče, která těmto dětem pomůže nalézt plnohodnotnou rodinu s rodičovskou péčí, kterou nic nenahradí. Letošním cílem je vybrat 4 miliony korun, které Nadační fond Tesco věnuje na proškolení pěstounů a na finanční podporu pěstounské péče na přechodnou dobu pro 50 dětí. Partnerem projektu je Asociace náhradních rodin České republiky a odborným garantem projektu se stal PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D, který se dlouhodobě zabývá problematikou potřeb dětí a jejich plnění v systému náhradní péče. Záštitu nad Během pro život přijalo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky.

Kde a jak běžíme v květnu? Jednotlivé běhy budou mít trasy dlouhé přibližně čtyři kilometry a jsou navrženy tak, aby je zvládl každý. Trasu bude možné proběhnout stejně tak jako projít krokem třeba s kočárkem či čtyřnohým přítelem. Každý z Běhů doprovodí zábavný program včetně řady atrakcí pro děti, které se mohou těšit na trampolínu, horolezeckou stěnu či malování na tvář. Všichni zaregistrovaní obdrží startovní číslo, originální tričko Běhu pro život, občerstvení a medaili v cíli. Doprovodný program začíná vždy od 13.30, start běhů je v 15.00 Letošní, v pořadí již pátý ročník Běhu pro život, se stejně jako loni koná v celkem sedmi městech České republiky. Po úspěšném startu v Pardubicích, se běh přesunul do Českých Budějovic. Po akci v Brně a v Plzni o týden později, bude série běhů pokračovat v Ústí nad Labem (2. června) a 9. června bude startovní páska přestřižena v Ostravě. Projekt pak vyvrcholí 23. června v Praze. Podpořit nás můžete zasláním dárcovské SMS ve tvaru DMS BEHPROZIVOT na tel.87777 Nebo zapojením do Aplikace Cesta domů na Facebooku





Děkujeme za podporu:

.


2012. Obsah: Okénko výkonné rady. Pozvánka na zasedání VR Představení nových členů VR. Ze života náhradních rodin

Recommend Documents